Vše o ginu Vše o ginu z Barlife 61 a 62.
Transkript
44 téma kategorie T Jaroslav Pergl a Marie Rybářová F Profimedia a archiv dovozců PŘÍBĚH JALOVCOVÉ PÁLENKY VŠE O GINU 1 Holland, Madam Geneva, ale také Mother's Ruin – to je jen zlomek názvů, které gin a jeho předchůdci v minulosti dostávaly. Jeho příběh zahrnuje nejen období rozkvětu, ale také kapitoly plné bídy a utrpení. Je za ním spousta odhodlání a tvrdé dřiny, díky nimž máme dnes možnost si ho v bezpočtu variací vychutnávat. Za jeho komplikovaně se vyvíjející slávou nestojí pouze ti, kdo vycítili příležitost a začali se věnovat jeho výrobě, ale třeba také vojáci a námořníci, panovník a jeho víra a v neposlední řadě také sami konzumenti. Ti si dnes gin spojují především s Anglií, historie tohoto destilátu je však neodmyslitelně spjata také s Nizozemskem, kde je nutné hledat jeho kořeny. 45 Gin je kategorie, jejíž obliba u výrobců, barmanů i konzumentů v posledních letech utěšeně roste. Na trhu se objevují stále nové a nové značky. I na ně v našem seriálu dojde, teď se však zaměřme na to, jak to celé začalo. 46 Destilát z vína v kombinaci s jalovcem byl jako medicína ve 14. století vcelku častým jevem, nicméně právě pro vinný základ jej s ginem nelze tak docela spojovat. Ostatně pro severnější oblasti je vzhledem ke klimatickým podmínkám, jež ještě zpřísnila tzv. malá doba ledová, mnohem vhodnější a ekonomičtější surovinou pro pěstování a následně i pálení obilí. A právě v jeho prospěch se situace postupně vyvinula. Z amsterdamských berních knih z roku 1492 například víme, že si místní obyvatelné obilné destiláty přislazovali a dochucovali jalovcem kvůli zlepšení chuti. Skutečného předchůdce ginu ovšem musíme hledat v pozdějším období – první písemný záznam o jalovcové eau-de-vie pochází až z roku 1552. Byl nalezen v Constelijck Distilleer Boek, již sepsal Phillippus Hermanni. Pojednává o destilaci a ve své době sloužila palírníkům v podstatě jako učebnice. V souvislosti s ranou historií ginu a zrodem geneveru bývá často skloňováno jméno Sylvius de Bouve řečený dr. Sylvius. (Pozor! Tento pán bývá často mylně zaměňován s Franciskem de la Boë, jenž žil až v letech 1614–1672 a dostalo se mu stejné přezdívky, avšak zabýval se mozkem a jeho strukturou. Oborem „našeho“ dr. Sylvia, jenž byl významným vědcem 16. století a profesorem na leidenské univerzitě, ovšem byla chemie a alchymie. To už zní logičtěji, že?) Dr. Sylvius experimentoval s korenbrandewijn (obilným destilátem) a bobulemi jalovce ve snaze najít lék na bolesti v kříži, ale také stimulant a diuretikum. Výsledek svých pokusů prokazatelně prodával v roce 1595 pod názvem genova, existují však domněnky, že jej vyráběl už podstatně dříve – od roku 1572. Postupně poptávka po něm rostla, takže ani nestíhal doplňovat zásoby. Údajně proto uzavřel dohodu s místními palírnami, aby mu pomohly jeho nápoj vyrábět ve větším množství. Amsterdamské kořeny VŠEMOCNÝ JALOVEC Jalovec se od nepaměti používal jako léčivý prostředek, ceněny byly jeho pozitivní účinky na žaludek, ledviny a játra. Zahrnut mezi léčivé rostliny je i ve vlámské přírodopisné encyklopedii Der Naturen Bloeme z roku 1269. Ve 14. století Evropu decimoval mor a lidé požívali jalovcové elixíry v mylné představě, že by je před nákazou mohly ochránit. Pálili také jalovcové větévky a bobulkami si vycpávali masky, které nosili. Tak všemocný ale opravdu není… Historii ginu lze samozřejmě odvozovat od počátků destilace a také ze záznamů o surovině, bez níž by nebyl tím, čím je – jalovce. O výhodách spojení alkoholu a jalovce věděli už v 11. století salernští mniši, kteří s jejich využitím vyráběli nejrůznější tinktury a elixíry. První písemná zmínka o bylinném toniku na bázi jalovce se objevila v roce 1269 ve vlámské encyklopedii zaměřené na evropskou faunu a flóru Der Naturen Bloeme. Jacob van Maerlant v ní jednu z kapitol věnuje léčivým rostlinám včetně jalovce. V 16. století se v Holandsku z pohledu lihovarnictví formovala především tři důležitá města: přes Rotterdam do země proudily dodávky obilí, bez nichž se palírníci neobešli, hlavním centrem výroby jeneveru, jehož lze směle označit za praotce ginu, se stal Schiedam a pak tu byl ještě Amsterdam, kde se pálilo i čile obchodovalo s cukrem a kořením. A právě na samý okraj tohoto města se v roce 1575 přestěhovala rodina, jejíž původní příjmení znělo Bulsius. Bulsiové pocházeli z Antverp, nicméně z náboženských důvodů (byli protestanti, což bylo v oblasti ovládané španělským katolickým králem problematické) uprchli nejprve do Kolína nad Rýnem, kde si osvojili umění destilace, a poté do Amsterdamu, kde se chtěli usadit a provozovat palírnu. Lootsje, což byla vlastně jen malá dřevěná bouda otevřeli vzápětí po svém příchodu už pod novým, více holandsky znějícím jménem Bols. Zaměřili se nejen na likéry, ale s nejvyšší pravděpodobností i na genever (ačkoli první písemné záznamy jeho produkci dokládají až v roce 1664) a postupně se vypracovali v uznávanou a prosperující firmu. Bolsové nebyli prvním ani jediným výrobcem geneveru, ale rozhodně se- 47 hráli důležitou roli v rozvoji této kategorie. Z událostí, které přinesla první desetiletí existence této rodinné palírny, byla určitě v mnoha ohledech klíčová spolupráce s Vereenigde Oost-indisch Compagnie (VOC), tedy Holandskou východoindickou společností. Organizace založená v roce 1602 měla v krátké době 5000 lodí a 50 000 zaměstnanců, ovládala světové trhy a čile obchodovala s kořením i dalším zbožím. Bols díky ní získal přísun koření a bylinek a VOC na oplátku destilátů a likérů. V roce 1652 se narodil Lucas Bols, který z firmy udělal mezinárodní značku. Její nabídka zahrnovala více než 200 likérových receptur, z nichž mnohé byly vytvořeny na zakázku pro konkrétní zákazníky. Bylo to v době holandského zlatého věku, kdy se tamní produkty těšily velké popularitě i za hranicemi, nehledě na to, že Lucas byl podílníkem ve VOC, což samo o sobě po obchodní stránce dost znamenalo. Když Lucas Bols v roce 1719 zemřel, vedení firmy se ujali jeho dva synové Hermannus a Peter. Rodinná tradice skončila až v roce 1816 smrtí posledního mužského člena. Firma byla nabídnuta k prodeji pod podmínkou, že bude zachováno její jméno i tradice. Nový majitel koupí mimo jiné získal 250 originálních ručně psaných receptur. Vítězné tažení Vraťme se však v čase a přesuňme se i více na západ. Cesta geneveru do Anglie má co do činění s válkou, respektive bojem Nizozemska za nezávislost na španělské nadvládě a proti prosazování katolické víry, který trval od roku 1555 do roku 1648 (v dějinách země s ním souvisejí dva základní pojmy: nizozemská revoluce a osmdesátiletá válka) a do nějž zasáhly Anglie i Francie. První setkání Angličanů s jalovcovou pálenkou bývá spojováno s rokem 1585, kdy anglická královna Alžběta I. vyslala vojsko na podporu protestantských holandských vzbouřenců proti katolickému španělskému králi Filipovi II., další během třicetileté války. Angličtí vojáci si nemohli nevšimnout, že jejich nizozemští spolubojovníci dostávají před bojem pálenku s dominantní chutí jalovce, a také jim neuniklo, že se pak do boje vrhají o něco kurážněji – i proto od nich dostala jméno Dutch Courage. Brzy jí přišli na chuť i oni a sháněli se po ní i po návratu do rodné Anglie. A nebyli sami – z Nizozemska v důsledku náboženských a vojenských konfliktů lidé prchali do zahraničí a útočiště nacházeli například i v Anglii, kam s sebou samozřejmě někteří přinesli také znalost destilačních technik a jiní „jen“ svou lásku k jalovcové pálence. Ta se nejprve v menší míře začala objevovat v tzv. strong water shops, které byly pravděpodobně prvními prodejci likérů, potažmo destilátů, a mohly přenést pozornost konzumentů od nízkoalkoholických nápojů, jako je pivo a víno, k vysokoprocentním destilátům. Pořád ale přetrvávala určitá víra v léčivé či jiné mocné účinky tohoto nápoje. A gin se v Anglii nejen pil, ale i vyráběl. Problémem výroby jalovcového destilátu byla zpočátku receptura, palírníci obvykle s většími či menšími úspěchy improvizovali – a kvalita tomu odpovídala. V Londýně a v okolí měla na pálení obilí mo- nopol Worshipful Company of Distillers, založená roku 1638 s požehnáním královny Theodorem De Mayerne a Thomasem Cademanem. Další palírny se nacházely v Plymouthu, Portsmouthu a Bristolu. Také Vilém III. Oranžský učinil několik kroků, které k popularizaci ginu významně přispěly. S podporou panovníka Zásluhy na tom, že se z medicíny stal pomalu, ale jistě módní nápoj, lze směle připsat Vilému III. Oranžskému, jenž na anglický trůn usedl v roce 1689. Byly za tím jak jeho nizozemské kořeny, tak skutečnost, že se jako protestant účastnil několika válečných tažení proti mocnému králi katolické Francie Ludvíku XIV., jehož lze v zásadě označit za jeho celoživotního nepřítele. Málokoho asi překvapí, že záhy po nástupu na trůn zahájil blokádu francouzského zboží. V nemilost upadla také francouzská brandy, jež byla do té doby v zemi nápojem číslo jedna. A protože whisk(e)y v té době pili pouze Skotové a Irové, bylo třeba najít náhradu – do země začaly z Holandska stále častěji při- TROCHA ETYMOLOGIE I když některé teorie název genever poněkud odvážně odvozují od Ženevy (Geneva), je to s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou tak, že se z francouzského výrazu pro jalovcovou pálenku, tedy eau-de-vie de genièvre, stal ve Flandrech nejprve genever a v Holandsku jenever… Výrazy jenever a genever dlouho existovaly vedle sebe (Bols preferoval „g“, De Kuyper „j“), nicméně kolem roku 1830 převážilo užívání označení genever. 48 odvozený od holandského jenever se scvrkl do jednoslabičného slova gin. Londýnské ginové šílenství Historie palírny ve Warringtonu, jež je spojena například s ginem Greenall’s, se začala psát v roce 1760, jenž byl pro gin v mnoha ohledech klíčový. ZÁKONŮM NAVZDORY I když od roku 1729 vznikala legislativa omezující výrobu a prodej ginu, neznamená to, že nevznikaly nové palírny či značky. V roce 1740 se zrodil například londýnský Booth's gin a od tohoto data svou historii odvozuje také značka Finsbury založená v Londýně Josephem Bishopem. ZLATÝ VĚK GENEVERU V letech 1700–1770 nizozemské lihovarnictví doslova vzkvétalo a výroba geneveru utěšeně rostla. Zatímco kolem roku 1700 v Schiedamu fungovalo 34 lihovarů, v roce 1730 jich už bylo 121. V 70. letech 18. století šlo až 85 % destilátu na export, a to nejen do Anglie, ale také do Francie, Španělska, Indie a Severní Ameriky. Rekordního počtu 394 palíren dosáhl Schiedam v roce 1881. Dnes jsou tam jen čtyři… plouvat lodě naložené jeneverem. A pili jej nejen ti, kdo chtěli svému protestantskému panovníkovi projevit loajalitu. Král se ale také rozhodl povzbudit místní výrobu. V roce 1690 vydal tzv. Distilling Act, který podporoval všechny, kdo chtěli destilovat obilné pálenky, a v podstatě otevřel dveře soukromé destilaci. Pálit najednou mohl každý – a leckdo toho také využil. Licence nebyla nutná, jedinou podmínkou byla povinnost oznámit tento záměr alespoň deset dnů předem. Nutno dodat, že na zákonu vydělal také sám panovník – větší zisky měli farmáři prodávající své obilí destileriím, a mohli tak platit vyšší daně majitelům půdy, z nichž mnozí seděli v parlamentu a byli ochotni podporovat panovníka nejen v jeho válečných taženích. Dalším krokem, který podpořil nástup ginu, byl v roce 1694 vydaný Tonnage Act, který válkou vyčerpané zemi pomohl definovat pojem státního dluhu, umožnil stanovovat daně podle tonáže lodí a také uvalil vyšší daně na výrobu piva. Ceny jalovcové pálenky a piva se natolik sblížily, že lidé často začali dávat přednost právě pálence. Mnozí z nich ji i díky tomu poprvé – a rozhodně ne naposledy – ochutnali. Do konce 17. století bylo v Londýně více než 200 obchodů se „silnou vodou“. Někdy v té době se patrně také začal v širší míře používat výraz gin. Do té doby se běžně užíval termín Holland nebo Schiedam (podle města, jež bylo centrem výroby jeneveru). Nejstarší definice slova gin se podle všeho nachází v knize The Fable of The Bees, or Private Vices, Public Benefits vydané v roce 1714. Jejím autorem je nizozemský filozof Bernard Mandeville. Konstatuje v ní, že nic není destruktivnějšího než nechvalně proslulý nápoj, jehož název Účetní záznamy z roku 1721 dokazují, že výrobou ginu se v té době zabývala přibližně jedna čtvrtina obyvatel Londýna a výsledkem jejich snažení bylo kolem 2 milionů galonů (asi 9 100 000 litrů) vysokoprocentního produktu za rok. Drtivá většina tohoto destilátu byla vyvezena mimo město. Pokud by všechen gin zůstal ve městě, při tehdejším počtu obyvatel, jenž se pohyboval okolo 640 000, by na každého bez rozdílu připadlo množství přibližně odpovídající jednomu a půl šálku destilátu denně. V některých případech ovšem byla pravda ještě o něco horší. Rozvolnění pravidel pro výrobu ginu totiž přišlo v době, kdy Londýn procházel jedním z nejchudších období ve své historii – každá desátá rodina tehdy žila pod hranicí chudoby. K tomu je třeba připočíst nevalnou úroveň hygieny a s ní související špatnou kvalitu vody. Gin prostě táhl. Jako destilovaný produkt byl zdravotně nezávadný a taky dostupnější než čistá voda, navíc dokázal zahřát a dával zapomenout na vše špatné, co život přinášel, a to podstatně rychleji než pivo. Lesley Jacobs Solmonson ve své knize Gin: A Global History potvrzuje, že běžný destilát té doby měl průměrný obsah alkoholu kolem 80 %. Navíc pálit mohl opravdu každý a podle toho to také vypadalo. K tomu přidejme občasné použití levných toxinů, jako jsou terpentýn nebo kyselina sírová, a máme jed schopný své uživatele zabít, zmrzačit nebo oslepit. Nastalo období známé jako Gin Craze, jež bývá nejčastěji vymezované lety 1717–1757. Londýn se od rána do večera hemžil opilými lidmi. Ginu šly na vrub bída, nárůst kriminality, prostituce, šílenství, vyšší úmrtnost a pokles porodnosti. Zaznamenány byly mnohé odstrašující případy, jež ukazovaly, jak daleko jsou lidé schopni zajít, aby měli na svou denní dávku. V roce 1734 například jistá Judith Dufour, jež žila jako svobodná matka se svou dvouletou dcerou v chudobinci, jednoho dne dítě uškrtila, odhodila do příkopu a poté prodala jeho nové oblečení. Za utržené peníze si samozřejmě koupila gin… Nadměrné pití žen tehdy nebylo ničím neobvyklým a dalo vzniknout i novému označení pro gin: Mother's Ruin. Během ginového šílenství bylo možné poprvé vidět ženy a muže pít v barech bok po boku, bohužel jejich děti byly často s nimi, navíc stejně opilé a stejně závislé. Odhaduje se, že do roku 1736 zemřelo jen v Londýně kolem 9000 dětí na otravu alkoholem. Gin pod zákonem Zatímco v roce 1727 spotřebovali Britové 5 milionů galonů ginu za rok, o 6 let později to bylo již 11 milionů galonů. Nezřízená spotřeba a potažmo výroba ginu si vynutily regulaci, a to formou zákonů známých jako Gin Acts. Bylo jich celkem osm, první vstoupil v platnost už v roce 1729 a další následovaly v letech 1733, 1736, 1737, 1738, 1743, 1747 a 1751. Každý z nich se snažil uchopit problematiku po svém a především poučit se z chyb toho 49 Období ginového šílenství v 18. století na svých kresbách s jistou mírou nadsázky zachytil William Hogarth. 50 protestovali – v obchodech prodávajících gin visely černé látky jako výraz smutku, pořádaly se pohřební průvody a truchlící obyvatelé celé Anglie naříkali nad smrtí Madam Geneva, jak byl gin v té době také nazýván. Příběh ale přece jen dospěl do konce – uzavřel jej osmý ginový zákon z roku 1751, tzv. Tippling Act, který opět mírně navýšil daně, zdražil licence a umožňoval je získat pouze hostincům a dalším přesně vymezeným podnikům. Počítal také s beztrestností a odměnou pro každého nelicencovaného prodejce, který udá toho, kdo mu gin k prodeji nabízel. Situaci pomohla dostat pod kontrolu také velká neúroda v roce 1757, kdy byla veškerá destilace obilí zakázána a tento zákaz byl nakonec prodloužen až do roku 1760. Gin v té době také začal procházet přísnějšími kontrolami kvality než kdy předtím, což celému odvětví jenom prospělo. Postupně se začaly formovat nové palírny, firmy a značky ginu. Patří k nim například Greenall’s (1761), Gordon & Company (1769), Burnett’s White Satin (1770), Plymouth Gin (1793). V roce 1794 bylo jen v Londýně registrováno kolem 40 palíren. Starý Tom a to kolem Fenomén Old Tom ginu je svázán hlavně s 18. stoletím a pojí se s ním řada zajímavých historek. minulého. Jenže jak už to tak bývá, když něco zakážete, lidé si najdou cestu, jak to obejít. Tak například hned první Gin Act zvyšoval daně z prodeje ginu i licenční poplatky a jeho největší chybou paradoxně bylo, že přinesl definici ginu jako pálenky, na jejíž výrobu se používá jalovec, koření, ovoce a jiné ingredience. Palírníkům pak stačilo tyto ingredience vypustit a pálenku dál prodávali – prý se jí pak říkalo parlamentní brandy. Další ginový zákon měl zamezit prodeji ginu na ulicích či v obyčejných obchodech a soustředit ho hlavně do hospod. Sázel zjednodušeně řečeno na to, že se prodej ginu dostane do rukou odborníků. Výsledkem ovšem bylo pouze to, že významně narostl počet specializovaných podniků – odborníkem byl najednou každý. Omezovalo se udělování licencí, rostly poplatky i daně, platila nová pravidla. Mnohé zákazy a restriktivní opatření vedly k rozvoji černého trhu. Lidé proti zákazům také Snaha dostat výrobu a konzumaci alkoholu pod kontrolu dala v 18. století vzniknout i fenoménu jménem Old Tom gin. Vzhledem k uzavření mnoha obchodů a výroben se začal rozvíjet černý trh a tato pálenka v něm sehrála svou významnou roli. Old Tom byla zjednodušeně řečeno sladší verze ginu. Nedostatky v chuti, které poměrně často vykazovala, bývaly maskovány přidáváním některých přísad, především citronu a anýzu, a také doslazováním pomocí bylinek, například lékořice. A jak tento gin přišel ke svému jménu? Jedna hodně nadnesená teorie říká, že ho má po kočce, která v nejmenované palírně spadla do destilačního kotle a dodala nápoji specifickou chuť. Nabízí se ale ještě přinejmenším dvě další, o poznání rozumnější vysvětlení. V době, kdy byly na gin uvalovány zákazy, se rozšířil velmi specifický způsob prodeje – v zadních uličkách měly podniky nainstalované desky ve tvaru koček, k nimž žíznivý kolemjdoucí přistoupil, vhodil kočce do úst peníze, nastavil ta svá kamsi k tlapkám zvířete a přes nálevku rovnou do nich dostal dávku ginu. Traduje se dokonce, že když k dvířkům přišel blíže, musel zvolat puss (kočička), a pokud byl nějaký gin v tu chvíli k dispozici, hlas zevnitř odpověděl mňoukáním (mew), proto se pro tyto podniky vžilo také označení puss and mew houses. Podle tvaru dvířek a toho všeho kolem se pak pro takto prodávaný gin – dle jedné z teorií – mělo vžít označení Old Tom, neboť tomcat je anglický výraz pro kocoura. Za tvůrce prvního podniku tohoto typu a vlastně celé myšlenky tohoto způsobu prodeje bývá označován jistý kapitán Dudley Bradstreet a za místo vzniku londýnská Blue Anchor Alley. Další vysvětlení názvu tohoto stylu ginu je podstatně konkrétnější. Odkazuje na lihovar jistého Thomase Chamberlaina, respektive jeho zaměstnance Thomase Norrise. Ten se osamostat- nil a na londýnské Great Russell Street si otevřel podnik, v němž gin svého někdejšího zaměstnavatele prodával přímo ze sudů a ty označil jménem jejich výrobce – Old Tom. To už jsme ale v období pozdějším, kolem roku 1830, kdy bylo vcelku běžné, že palírny pomáhaly zainvestovat obchody s ginem. Do dějin ginu zasáhly i nealkoholické nápoje, s nimiž se začal míchat. V případě toniku se tak dělo částečně i ze zdravotních důvodů. Vraťme se však ještě zpět do roku 1760, který lze považovat za zlomový – od tohoto okamžiku začíná kvantita pomalu ustupovat kvalitě. Na scéně se objevují lidé a značky, jejichž jména se zapsala do dějin ginu. Svou palírnu v tomto klíčovém roce zakládá například Thomas Dakin, a to na Bridge Street ve Warringtonu. O rok později vyrobí první gin, a položí tak základy značky G&J Greenall’s (rodina Greenallových do příběhu vstoupila ale až o 100 let později, v roce 1860). Na Dakinovu recepturu ovšem v polovině 20. století navázal ještě jeden muž – Allan Subin. V roce 1959 uvedl na trh gin Bombay Original. V jeho a Dakinově práci pokračoval v 80. letech minulého století Michel Roux a dal vzniknout ginu Bombay Sapphire, jako ho známe dnes – tedy včetně ikonické modré láhve. V roce 1769 otevřel svůj lihovar Alexander Gordon, a to v londýnské části Southwark (produkční základna Gordon se v následujících staletích několikrát stěhovala a v současné době se Gordon’s vyrábí především ve skotském Fife). Gordon kla- INZERCE Důraz na kvalitu 52 Gin jako elegantní pití prezentovala na dobových reklamních kresbách například značka Finsbury. ZE SUDU DO LÁHVE Obdobně jako jiné destiláty byl gin původně distribuován v sudech nebo keramických láhvích, jaké se dodnes používají na některé genevery. Bols pak přišel se zelenou láhví tvaru protáhlého srdce, již následně kopírovali další výrobci geneveru i ginu. Nicméně bezbarvé láhve dávající na odiv čirost tekutiny uvnitř se objevily až po roce 1890. dl velký důraz na kvalitu a svůj gin třikrát destiloval – a právě trojnásobná destilace je základem suchého a jemného charakteru tohoto ginu (Gordonovi lze tak směle připsat zásluhu na vytvoření stylu London Dry ginu). Do světa jeho slávu později rozšířili námořníci, Gordon’s se totiž počátkem 19. století stal jednou ze značek dodávaných britskému námořnictvu a obchodnímu loďstvu. Na kontě má také několik inovací, co se ready-to-serve koktejlů či ochucených ginů týče, to ale až ve 20. letech 20. století. Roku 1793 začal psát svou historii Plymouth gin, který je jediným ginem vázaným na konkrétní místo výroby – město Plymouth. Rodina Coatesových tehdy vstoupila do zavedené společnosti Fox & Williamson sídlící v Black Friars Distillery. Podnik byl brzy známý jako Coates & Co. a Plymouth gin (Navy Strenght s 57 % obj. alkoholu) se stal oblíbeným u britského královského námořnictva, díky němuž putoval na lodích po celém světě. Black Friars Distillery se řadí k nejstarším dosud funkčním lihovarům produkujícím gin, záznamy o něm sahají dokonce až do roku 1697. Vazba na námořnictvo velkým a nově vznikajícím výrobcům pomohla rozšířit své výrobky postupně do celého světa. V USA byl dlouho velmi oblíbeným genever (Bols tam expandoval v roce 1823), avšak později i zde trh ovládl gin. S rozvojem saloonů a barů se stále častěji začal objevovat v koktejlech. Kolony a ginové paláce Stěžejním krokem ginu na cestě k slavnějším zítřkům byl objev kolonového destilačního zařízení, které vyvinul a v roce 1813 si nechal patentovat v Belgii žijící Francouz Jean-Baptiste Cellier Blumenthal. Vylepšené a účinnější zařízení na kontinuální destilaci pak v roce 1831 uvedl do života Aeneas Coffey. Kontinuální destilace poskytovala při relativně nižších nákladech velké množství obilného destilátu o vyšším objemovém procentu alkoholu. Navíc výsledný gin byl čistší, měl vyvážené aroma a byl mnohem sušší než do té doby vyráběné nasládlé produkty (v podstatě veškerý cukr byl fermentován). Díky kontinuální destilaci tak vstoupila do života kategorie London Dry ginu. Dalším krokem kupředu bylo otevírání tzv. ginových paláců (první otevřel už v roce 1828 Henry B. Fearon v Londýně na Holborn Hill). Motivací pro jejich zřizování se stal Beer Act, který mimo jiné umožňoval otevřít si za menší popla- 53 tek obchod s pivem. Výzva byla přijata – v průběhu několika let bylo po celé Británii takových obchodů otevřeno na 45 000. Prodejci ginu, kteří byli zatíženi mnohem vyššími poplatky, přemýšleli, jak se takové konkurenci účinně bránit – a ginové paláce se zdály být odpovědí. Důraz byl kladen na krásné prostředí, nechyběl v nich tedy mahagonový nábytek, mosazné prvky či velká broušená zrcadla, to vše nasvícené pomocí tehdejší novinky – plynového osvětlení. Šlo o impozantní a poměrně luxusní podniky, jimž se obchody s pivem zdaleka nemohly rovnat. Také v porovnání s temnotou a špínou, kterou gin o století dříve opustil, to byl opravdu velký kontrast. Ve 40. letech 19. století byste v oblasti Londýna napočítali kolem 5000 ginových paláců. Nové přírůstky V průběhu 19. století se trh rozrostl o některé nové značky. Dvacetiletý Charles Tanqueray, jenž měl původně nakročeno na dráhu duchovního, v roce 1830 otevřel v londýnské části Bloomsbury lihovar. Začal experimentovat s bylinkami a kořením z celého světa (sám dokonce podnikal cesty převážně na Jamajku), aby nalezl ideální rovnováhu chutí pro svůj gin. Dnes patří jeho gin do portfolia skupiny Diageo. Stejně jako další London Dry giny se už ale nevyrábí v britské metropoli a dokonce ani v Anglii, nýbrž v Cameronbridge Distillery ve skotském Fife. Historie Beefeateru je spojena se jménem James Burrough. Narodil se v roce 1835 v Devonu a už v roce 1849 měl svůj první sešit s recepturami na nejrůznější, vesměs farmaceutické produkty. O 14 let později koupil za 400 liber Chelsea Distillery, jejíž tradice sahá až do roku 1820. Na trhu se záhy prosadil a za svůj gin získal i ocenění na výstavách. Jméno po strážcích Toweru beefeaterech, pod nímž je dnes znám po celém světě, dostal gin až v roce 1883. Do výrobního procesu značka přispěla metodou zvanou steeping, která reprezentuje jeden ze způsobů, jak převést vlastnosti botanicals do obilného destilátu. V londýnské čtvrti Soho v roce 1857 Walter a Alfred Gilbeyové založili společnost importující víno. Dobře se rozvíjející byznys je po 10 letech přiměl přestěhovat se na Oxford Street a v roce 1872 otevřeli palírnu v Camden Town – zrodil se Gilbey’s gin. Na etiketách ginu Seagram’s je sice napsán rok 1857, což je datum založení palírny v kanadském Waterloo, nicméně Joseph E. Seagram do ní majetkově vstoupil až v roce 1869 a teprve od roku 1883 nesla společnost jeho jméno. Gin, který vyráběl, měl zpočátku název Ancient Bottle Distilled Dry Gin a láhev už tehdy zdobily mušle a hvězdice. K jeho specifikům patří i krátké zrání v sudech z bílého dubu (dříve použitých na whisky), což mu dodává jemnost a lehce nazlátlou barvu. V roce 1902 byla nedaleko Birminghamu založena Langley Distillery, vlastně se v ni vzhledem k rostoucí poptávce po ginu transformoval někdejší pivovar. Dnes se zde kromě vlastního Palmer Ginu destiluje ještě třeba Martin Miller’s, Finsbury a Whitley Neill. Jako prevence i báze Během 19. století gin platil za oblíbený nápoj důstojníků britského námořnictva, přičemž pro mužstvo byl určen rum. Gin se často míchal s citrusy, a to zejména po jejich povinném zavedení na palubách všech lodí (tzv. Merchant Shipping Act byl vydán v roce 1867). Jejich úkolem bylo zabraňovat kurdějím, což je nemoc způsobená dlouhodobým nedostatkem vitaminu C. Lauchlin Rose, majitel loděnice ve skotském Leithu, zásoboval námořnictvo limetami z karibských ostrovů a řešil otázku, jak je uchovat co nejdéle v kondici. A přišel na to! V roce 1867 si nechal patentovat proces konzervace ovoce bez použití alkoholu. První koncentrovaný ovocný nápoj později přisladil a zabalil do pěkných láhví, jež označil etiketou Rose’s Lime Cordial. Ten časem nahradil limety na palubách lodí a přišel do kontaktu i s ginem – základy koktejlu známého jako Gimlet byly položeny… Jméno po strážcích Toweru dostal gin Beefeater až v roce 1883, tedy relativně dlouho po svém vzniku. 54 Gin se vyráběl i v říčanské palírně, kam svůj podnik ve 40. letech minulého století přesunul z pražského Žižkova Emil Dynybyl. Alexander Gordon svým ginem pomohl vymezit kategorii London Dry. Také další a patrně nejrozšířenější drink na bázi ginu má léčivé základy. Účinky chininu jako antimalarika byly známy už v první polovině 17. století, nicméně první tonik z něj připravil až Erasmus Bond v roce 1858. Chininový nápoj byl velmi populární v britských koloniích, zejména v Indii, a tak když Schweppes v roce 1870 uvedl na trh první sycený tonik (Jacob J. Schweppe, v Ženevě žijící německý výrobce hodinek a amatérský vědec proces sycení nápojů vynalezl), pojmenoval ho Indian Tonic Water. V koloniích se pil hojně také gin, a tak vcelku logicky došlo i na kombinaci obojího, přičemž Gin & Tonic se pil částečně i ze zdravotních, resp. preventivních důvodů. Běžné bylo také míchání ginu se sodou s citronem jako ozdobou, popřípadě s bitters (Pink Gin) nebo zázvorovým pivem. K prvním koktejlům na bázi ginu (nebo geneveru) patří také Tom Collins (pro jeho vznik existuje několik teorií, stalo se tak ale pravděpodobně v roce 1874), Martinez (patrně 1884), Ramos Gin Fizz (1888), Bronx (1906), Singapore Sling (1911), Pink Lady (1912), French 75 a Negroni (1919) nebo třeba White Lady (1923). Odraz doby Z událostí, které do historie ginu zasáhly, je třeba zmínit ještě devastaci evropských vinic phylloxerou v roce 1863. Z této pro vinaře a koňakové domy tragické situace gin ovšem profitoval, neboť vzrostly jeho prodeje. První světová válka se na oblibě ani prodejích ginu významně neprojevila, nicméně ve stejné době bylo uzákoněno povinné tříleté zrání whisk(e)y a dalších zrajících destilátů, takže gin, který se nestaří, se na určité časové období (než stihly dostatečné zásoby ostatních destilátů dozrát) opět ocitl ve výhodě. A prohibice ve Spojených státech? Přímo v Americe se gin pálil pokoutně, protože oproti whiskey se mohl prakticky ihned pít. Bylo to také období tzv. bathtub ginu: levný obilný destilát se míchal s vodou a aromatickými látkami, například jalovcem, a protože se vodou nemohl naředit ve dřezu nebo umyvadle, jelikož se tam všechno nevešlo, dělo se tak buď přímo ve vanách, nebo ve velkých nádobách -- odtud tedy přívlastek „vanový“. Na druhou stranu britské palírny z prohibice opět profitovaly, neboť žízniví Američané si byli ochotni za kvalitní britský gin připlatit. Lodě s jejich nákladem putovaly do Karibiku a Kanady a odtud se pálenka pašovala do Států. Po prohibici poptávka po ginu ještě vzrostla. V meziválečném období se začal psát i jeden český příběh. Už od roku 1918 jistý Emil Dynybyl vyráběl na pražském Žižkově likéry, o dva roky později se stal členem Společenstva vyrábitelů likérů a lihovin v Praze. V jeho portfoliu samozřejmě nemohl chybět ani gin. Výroba se rozvíjela a s ní i další aktivity – v roce 1927 se firma stala partnerem a dodavatelem historicky druhé barmanské soutěže na evropském kontinentu, která se konala v baru Luxor na pražském Václavském náměstí. Na počátku 40. let přestala kapacita žižkovské likérky dostačovat, a tak Emil Dynybyl koupil na periferii Říčan objekt zvaný Kopytárna a přebudoval ho na lihovar. Pak ale přišlo znárodnění, Emil Dynybyl zemřel a jeho rodina emigrovala do Kanady. Likérku pohltily státní podniky, rodině byla navrácena až roku 1991. Na sklonku 90. let ji koupila švédská firma Vin & Spirit AB, ale už od roku 2005 je firma i značka Dynybyl v majetku skupiny Bohemia Sekt. Její vlajkovou lodí je dnes stále gin vyráběný podle původní receptury Emila Dynybyla. V průběhu druhé světové války vzrostla v Británii spotřební daň na alkohol na dvojnásobek a záhy se stal v podstatě nedostupnou komoditou. Mnohé palírny byly navíc vybombardovány. Po válce se sice výrobci ginu vzpamatovali rychleji než producenti whisk(e)y, každopádně obliba ginu začala pomalu klesat. V 50. letech nastal útlum výroby Old Tom ginu, až postupně z trhu prakticky zmizel. Ale ani London Dry už tolik jako dřív netáhl – v módě byla vodka… Není však pravda, že by se v rámci této kategorie nic nedělo, tak třeba v roce 1964 se zrodil Calvert gin a o 24 let později Bombay Sapphire. Určité oživení znamenala už 90. léta, ale spoustu originálních produktů využívajících i méně obvyklé botanicals přineslo až nové milénium. Z velkých značek nejen barmani jistě zaznamenali Tanqueray No. Ten, Martin Miller’s Reformed, Beefeater 24 nebo třeba loňskou novinku Beefeater Burrough’s Reserve. Pak je tu ale ještě bezpočet dalších zajímavých značek v podstatě z celého světa. Za všechny zmiňme alespoň některé: 5th Distilled, Aviation, Botanic, Bulldog, City of London, Death’s Door, Elephant, G’Vine, Ish, Jodhpur, Leopold’s, Mare, Monkey 47, No. 3, Nolet’s Silver, Portobello Road No. 171, Saffron, Sipsmith… Stranou zájmu výrobců nezůstal ani Old Tom, vyrábí se například pod značkami Hayman’s či Jensen’s. Na tradici míchání ginu a bitters navazuje Pink Gin od The Bitter Truth. 38 téma kategorie T Jaroslav Pergl F Profimedia a archiv dovozců VÝROBA JALOVCOVÉ PÁLENKY VŠE O GINU 2 Obliba ginu v posledních letech roste, a tak láká i stále více producentů. Jeho výroba je sice pořád ještě soustředěna zejména do Anglie a Skotska, směle jim však konkurují výrobci ze Španělska či Francie, ale také USA, Itálie, Německa, Kanady, Nového Zélandu, Jihoafrické republiky a samozřejmě taky Česka. O Nizozemsku a jeho geneveru ani nemluvě. Výhodou jistě je, že výrobci ginu mají až na několik legislativních nařízení poměrně volné ruce, což jim dává možnost operovat se širokou paletou surovin, která barmanům i konzumentům v konečném výsledku poskytuje obrovskou variabilitu produktů i chutí. 39 Výroba ginu začíná volbou botanicals, jež významně ovlivňují jeho výsledný charakter. Jednotlivé značky se liší nejen jejich sestavou a poměry, ale někdy také drobnými variacemi na základní výrobní postup. I v tom je kouzlo tohoto destilátu. 40 Poměrně častou ingrediencí pro výrobu ginu je pomerančová kůra. Její původ se však může lišit. Gin No. 1 například používá kůru ze španělských pomerančů. Pro výrobu ginu jsou zapotřebí tři stěžejní složky: neutrální destilát, botanicals a voda. Legislativa v první řadě rozlišuje mezi ginem vzniklým redestilací organolepticky vhodného lihu zemědělského původu s bobulemi jalovce a dalšími botanicals a ginem, jenž vzniká pouze aromatizací vhodné lihoviny jalovcem (v podobě olejů a dalších esencí). Každý gin bez výjimky pak musí mít minimálně 37,5 % alkoholu. Definovat je také třeba jednotlivé kategorie ginu, k nimž patří „sladký“ Old Tom a suchý London Dry (ten nesmí obsahovat žádná umělá sladidla v množství větším než 0,1 g/l konečného produktu ani žádná barviva), ale také zeměpisně vymezený Plymouth (na rozdíl od toho „londýnského“ se smí vyrábět pouze v Plymouthu a z vody z národního parku Dartmoor) či Xoriguer gin, který je vázán pouze na španělský ostrov Menorca a jeho hlavní město Mahon. Existuje rovněž Vilniaus Džinas neboli gin vyráběný v litevském hlavní městě Vilniusu. A pak je tu samozřejmě ještě genever, nizozemský předchůdce ginu, jenž má svá výrobní specifika a liší se už výběrem surovin. Destilát jako základ Pro výrobu ginu jsou zapotřebí tři stěžejní složky – neutrální destilát, koření, bylinky a další přírodní složky souhrnně označované jako botanicals a v neposlední řadě také kvalitní voda. Neutrální destilát může být vyroben prakticky z každé zemědělské suroviny, nejčastěji to ovšem bývají obilniny, tedy pšenice, sladovaný nebo nesladovaný ječmen, žito a kukuřice. Pálí se v kontinuálním destilačním zařízení, výsledkem je tedy destilát o vyšším objemovém procentu alkoholu (EU pro gin požaduje až 96 % obj. alk.), který je lehký, velmi čistý a s minimem aromatických či chuťových tonů. Drtivá většina producentů si vlastní neutrální destilát nevyrábí, ale získává ho od dodavatelů, jimiž bývají třeba palírny obilné whisky. Tato skutečnost má svůj historický základ a její hlavní motivací byly vysoké daně. Koktejlový historik a master distiller ginu Sipsmith Jared Brown tento trend vysledoval až do roku 1736, kdy daň za destilaci činila 50 liber ročně a dalších 50 liber se platilo za rektifikaci destilátu, jejímž výsledkem byl gin. Většina výrobců tak postupně začala neutrální destilát raději nakupovat. Obvyklé rovněž je, že se tito dodavatelé po desetiletí až staletí nemění – byť jde o neutrální destilát, mohlo by se stát, že by se jakákoliv odchylka ve složení či zpracování obilí projevila i ve výsledném ginu. Někteří výrobci jalovcové pálenky dovezený destilát sami ještě upravují (zpravidla ho proženou rektifikační kolonou) a teprve poté přistupují k dalším krokům. 41 Málo není ani takových výrobců, kteří dávají přednost základnímu destilátu vyrobenému ze surovin typických pro danou oblast. Ve Francii tak vcelku logicky používají pálenku z vinné révy (ta je např. základem ginů Citadelle a G’Vine) a po stejné surovině sáhl i výrobce jihoafrického ginu Jorgensen’s. V Jihoafrické republice se však dostává ke slovu i destilát vyrobený z místní cukrové třtiny. Ta se spolu s melasou při výrobě ginu uplatňuje i v dalších oblastech, které jsou jejím domovem, například v Kolumbii. V Británii si jinou než obilnou alternativu, konkrétně organická jablka, zvolila společnost William Chase. Jedním z produktů této palírny je totiž vodka Naked Chase Apple, jež vzniká pětinásobnou destilací v kotlíkovém destilačním zařízení. Poté se ještě přesune do rektifikační kolony, aby bylo docíleno co nejčistšího a nejjemnějšího produktu. A právě ten slouží jako základ pro gin. Jiná cesta pro genever Dejme teď na chvíli slovo geneveru. Podle zákona se smí genever (jenever, genièvre) vyrábět pouze v Belgii, Nizozemsku, ve francouzských departmentech Nord a Pas-de-Calais a v německých spolkových zemích Severní Porýní-Vestfálsko a Dolní Sasko. Jeho srdcem je neutrální destilát a moutwijn neboli malt wine. Neutrální destilát se nejčastěji vyrábí v kontinuálním destilačním zařízení, má kolem 96 % obj. alkoholu a jeho podstatu tvoří stejně jako u ginu ječmen, pšenice, žito a někdy také kukuřice. Některé genevery, zejména ty levnější, ovšem mohou mít základ v destilátu vyrobeném i z jiných surovin, třeba melasy. Téměř všichni producenti geneveru v Belgii a Nizozemsku obilný destilát nakupují, obvykle od společnosti Royal Nedalco se sídlem ve městě Bergen op Zoom. Také moutwijn se vyrábí ze směsi obilnin, a to sladovaného i nesladovaného ječmene, pšenice, žita a kukuřice. Přesný poměr jednotlivých surovin se liší lihovar od lihovaru, například pro tradiční belgické Hasseltse jenevery se obvykle používá ve stejném poměru sladovaný a nesladovaný ječmen a žito. Více než 90 % nizozemských producentů geneveru kupuje moutwijn od belgického lihovaru Filliers, který ho vyrábí ze směsi kukuřice, pšenice a sladového ječmene. Výjimku tvoří genever Notaris, Jenever Museum v Schiedamu a další dva nebo tři malí producenti, kteří si moutwijn sami vyrábějí. V Belgii se těm, kteří produkují moutwijn, říká stokerijen (je jich asi 9, např. Wissels, De Moor či Braeckman), a těm, kteří jej kupují, distilleerderijen (část z nich zásobuje lihovar Filliers). Zpracování surovin při výrobě moutwijn připomíná výrobu whisky. V první řadě záleží na tom, jaké obilniny v něm budou zastoupeny. Sladovaný ječmen se získává tradičním způsobem, poté se suší a drtí na sladový šrot, který se smíchá s vodou a odvede do rmutovací kádě. Ostatní suroviny, tedy nesladovaný ječmen, pšenici, žito a zejména kukuřici, je třeba nejprve povařit. Poté se přesunou do rmutovací kádě, kde se smísí se sladovaným ječmenem (je-li v moutwijn použit). Vzniklý rmut se ochladí a přesune do kvasných nádob, kde jsou do něj při- dány kvasinky. Kvašení nejčastěji probíhá v nádobách z nerezové oceli nebo v betonových vanách a obvykle trvá až tři dny. Výsledkem je tekutina se zpravidla 6–10 % alkoholu, která je připravena na destilaci. V Nizozemsku se moutwijn destiluje tradičně třikrát (na 12, 24 a 48 % alkoholu) v klasickém pot stillu, v Belgii to bývá většinou dvakrát v pot stillu. Někteří producenti (např. Filliers) ho však nejprve destilují v malém kolonovém destilačním zařízení a podruhé v klasickém pot stillu. Výsledkem je každopádně vždy lihovina s objemem alkoholu kolem 40–50 %, někdy i více. Styl geneveru určuje poměr moutwijn a neutrálního destilátu. Existují i takové, které jsou vyrobeny výhradně z moutwijn. Ve svém portfoliu je má například nizozemská značka Notaris či belgická De Moor. Ta na trh uvedla mimo jiné i single malt genever. Bez jalovce to nejde Tvůrcem chuti a vůně každého ginu je kromě nezbytného jalovce také vyvážená směs botanicals. Pod tímto označením se ukrývá široké spektrum bylin, koření a ovoce, jejich květů, listů, semen, plodů, kořenů i kůry – zkrátka téměř cokoliv přírodního. Jalovec, jenž je v ginu jedinou povinnou složkou, se pěstuje prakticky po celém světě, přičemž prim mezi jednotlivými druhy hraje jalovec obecný (Juniperus communis). Na gin se používají pouze jeho bobule, které obsahují ty podstatné aromatické látky. Výrobci ho obvykle odebírají stále od stejných dodavatelů, aby byla zajištěna konzistentní chuť výsledného destilátu. Velcí producenti, kteří jalovce každý rok spotřebují obrovské množství, samozřejmě nespoléhají pouze na jediný zdroj. Mají nasmlouváno hned několik dodavatelů a jejich jalovec míchají tak, aby dosáhli požadované kombinace. Mnozí výrobci ginu sahají po botanicals typických pro daný region nebo zemi. V Žufánkově ginu OMG tak nemůže chybět květ lípy srdčité. STYLY GENEVERU Jednotlivé styly geneveru jsou vymezeny především poměrem neutrálního obilného destilátu a moutwijn. Patří k nim: Oude (starý) genever – musí obsahovat minimálně 15 % moutwijn a může být doslazen cukrem (max. 20 g/l). Obsah alkoholu musí činit min. 35 % obj. Jonge (mladý) genever – může obsahovat max. 15 % moutwijn (obvykle je to kolem 5 %), doslazení cukrem je omezeno na max. 10 g/l. Minimální obsah alkoholu činí 35 % obj. Korenwijn – obsah moutwijn je stanoven na min. 51 %. Neutrální destilát musí být vyroben z obilí, může být doslazen (max. 20 g/l). Obsahuje min. 38 % obj. alkoholu. Kromě toho se lze setkat ještě se dvěma dalšími termíny: Graanjenever – oude nebo jonge genever vyrobený výhradě z obilného základu. Minimální obsah alkoholu činí 30 % obj. Zeventien provinciën jenever – novodobý produkt, který vychází ze starých receptur. Používá se na něj vysoké procento moutwijn vyšší kvality, originální sestava botanicals a výjimkou není ani zrání v dubových sudech. 42 K méně obvyklým botanicals patří japonský čaj, jímž je obohacena receptura na Beefeater 24. POD JEDNOU STŘECHOU I přesto, že by dle britských zákonů měla destilace neutrálního lihu probíhat odděleně od jeho aromatizace směsí botanicals, najdou se tací, kteří si neutrální spirit vyrábějí sami. Jedním z nich je William Chase, který jako základ svého ginu používá destilát vyrobený z organických jablek, jež pálí ve své palírně. Pšeničný destilát, který je základem ginu Tanqueray, se zase vyrábí v rektifikační místnosti, která se nalézá v jiné části Cameron Bridge Distillery. Jeho ambassador pro Velkou Británii Tim Homewood k tomu říká: „Abych byl upřímný, je to jeden z těch zákonů, které se ocitly v jakési šedé zóně.“ Ben Ellefson se rozhodl prověřit, zda má terroir vliv na kvalitu a charakter jalovce. Stejně jako vinnou révu také jalovec ovlivňuje příslušný terroir, tedy souhrnný vliv přírodních podmínek (půda, klima, srážky apod.). Tento fakt svým experimentem potvrdil Ben Ellefson ze společnosti Master of Malt. Nakoupil jalovec z Itálie, Nizozemska, Albánie, Bulharska, Kosova a Makedonie a rozhodl se prověřit, zda má místo původu a jeho terroir vliv na kvalitu a charakter jalovce a zda se to nějak odrazí na chuti ginu. Jednotlivé várky jalovce za stejné teploty 24 hodin maceroval v pšeničném destilátu a také destilace a stáčení do láhví proběhly za stejných podmínek. Výsledek byl více než překvapivý: mezi jednotlivými destiláty byly obrovské rozdíly! Nakonec Ben Ellefson uvedl na trh 4 giny z jalovce různého původu. Zatímco celou sérii pojmenoval Origin – Single Estate Cold Distilled Juniper Spirit, jednotlivé druhy nesou ještě názvy Arezzo (Itálie), Meppel (Nizozemsko), Veliki Preslav (Bulharsko) a Valbonë (Albánie). Stylem se řadí ke kategorii London dry a jsou hodně jalovcově zaměřené. I proto se ke každé láhvi dodává ještě malá lahvička, která obsahuje zastudena destilovanou směs botanicals – koriandr, kardamom, lékořici, heřmánek, citronovou kůru a některé další. Jejím přidáním konzumenti mohou chuť svého ginu upravit. Botanicals jako nositelé chuti Ačkoliv existují i giny založené pouze na jalovci (třeba španělský Mascaro), v převážné většině případů do charakteru tohoto destilátu promlouvají také další botanicals. Obvykle se používají v sušené formě, avšak v poslední době nejsou výjimkou ani čerstvé suroviny. Množství a vzájemný poměr botanicals samozřejmě bývá přísně střeženým výrobním tajemstvím. Nejčastěji výrobci prozradí jen jejich orientačních počet a dokreslí ho uvedením několika příkladů. Vypočítat je zde všechny lze jen stěží, neboť je jich více než stovka. K těm nejčastěji používaným patří koriandr, kardamom, citronová a pomerančová kůra, skořice, lékořice, andělika, muškátový oříšek, pepř kubébový, mandle, puškvorec, kořen kosatce, heřmánek, levandule a spousta dalších, často velmi zajímavých surovin. Nezřídka producenti ginu sahají také po surovinách, jež se vyskytují v širokém okolí palírny nebo jsou pro danou oblast tradiční. Martin Žufánek například pro svůj OMG zvolil i květ našeho národního stromu – lípy srdčité. Nákup surovin probíhá zpravidla jednou ročně. Některé složky je možné skladovat delší dobu, často několik let, jiné – zejména ty více aromatické – maximálně rok. Uloženy bývají v papírových nebo plátěných pytlích, popřípadě ve speciálních nádobách v místnostech k tomu vyhrazených, přičemž důraz je kladen na zachování stálé teploty a vlhkosti. Stejně jako u jalovce také v případě botanicals většina producentů využívá služeb stále stejných dodavatelů, kteří jim potřebné množství s určitým předstihem zajistí. Někteří z nich také pěstitele navštěvují, aby měli přehled o kvalitě sklizně. Intenzita aroma jednotlivých botanicals se samozřejmě může sklizeň od sklizně lišit, v závislosti na čemž se může měnit i množství použité ingredience v dané várce. U geneveru je to s botanicals podobné. Také v jeho případě je zákonem vyžadováno použití bobulí jalovce, a to jedné ze dvou odrůd: buď jalovce obecného (Juniperus communis), nebo jalovce červenoplodého (Juniperus oxycedrus). Genever ovšem oproti ginu nemusí po jeho bobulkách tak výrazně chutnat. Společnost mu v něm dělají další bylinky a koření, ale obvykle jich bývá méně než u ginu, zpravidla o 3–5. Nejčastěji jsou to semínka koriandru, kořen anděliky lékařské, citrusová kůra, pelyněk pravý, třezalka tečkovaná, fenykl, kmín a další, mnohdy lokální suroviny. Voda z různých zdrojů Významnou úlohu hraje při výrobě ginu také voda. Používá se samozřejmě už na přípravu neutrálního destilátu, avšak ten si většina palíren sama nevyrábí. Výrazně se ovšem uplatňuje také v dalších fázích, například k naředění neutrálního destilátu, v němž se macerují botanicals, a na konci výrobního procesu k úpravě objemového procenta alkoholu ve finálním produktu. Je však pravda, že závěrečné naředění mnohdy probíhá mimo lihovar, odkud čerstvý destilát odvážejí cisterny. A někdy je to hodně daleko – kupříkladu výrobce ginu Martin Miller’s svůj destilát převáží až na Island, kde ho mísí s křišťálově čistou pramenitou vodou z vlastního pramene vyvěrajícího z hlubin čedičových hor. Voda se v lihovarech před použitím samozřejmě také upravuje. Někteří výrobci používají demineralizační filtry, jiní ji filtrují opakovaně přes specifický materiál. Úprava vody může mít různé důvody. Značka Tanqueray se například po přestěhování výroby do skotského lihovaru Cameronbridge potýkala s tím, že tamní voda měla odlišný charakter. Řešením se ukázalo být použití dvou různých typů vody – té získané z hlubokých vrtů v areálu nové palírny a demineralizované vody, která odráží charakter té, jež se k výrobě používala dříve v Anglii. 43 Desmond Payne přidal do receptury ginu Beefeater 24 čajové lístky, aby obohatil jeho vůni a zjemnil i prohloubil jeho chuť. 44 Carterhead stillů po světě moc nenajdete. Patrně ten nejznámější se používá na výrobu ginu Bombay Sapphire. KOTLÍK BRATRŮ CARTEROVÝCH Někteří výrobci používají pro metodu vapour infusion tzv. Carterhead still, jenž tvarem připomíná klasický destilační kotlík, ale jeho součástí je již i košík na botanicals. V 19. století ho vyvinuli bratři Carterové, někdejší zaměstnanci Aenease Coffeyho. Svého chlebodárce po čase opustili, aby se navrhování a výrobě destilačních kotlů začali věnovat sami na sebe. Carterhead still původně vymýšleli s cílem získat kvalitnější destilát, než jaký produkovaly Coffeyho kolony. V současnosti je jich na světě v provozu jen několik, jeden Carterhead still se používá při výrobě Bombay Sapphire, další na Hendrick’s gin. Studenou cestou Jeden z nejdůležitějších úkolů, před nimiž se každý výrobce ginu ocitá, spočívá v tom dostat všechny potřebné vlastnosti (tedy především vůni a chuť) připravených bylin, koření a dalších přírodních aromatických látek do neutrální lihoviny. Slouží k tomu především 3 základní metody: cold compounding, vapour infusion a steeping. Tou nejméně náročnou, rychlou a relativně levnou je tzv. cold compounding. Neutrální destilát se v tomto případě pouze smísí s oleji a esencemi získanými z vybraných botanicals. Ty si producent ginu buď sám vyrobí, nebo je zakoupí v hotové podobě. Tato metoda bývá přirovnávána k výrobě bathtub ginu, tedy produktu, jenž se v první třetině 20. století během prohibice v USA pokoutně vyráběl mísením lihu, vody a aromatických látek. Stejně jako tehdy je i dnes výsledkem destilát limitované kvality, která se projevuje jednoduchou a nenáročnou chutí, jež v ústech ani aromatické paměti konzumenta obvykle nezanechá dlouhodobější stopu. Šetrnější vapour infusion Mnohem šetrnější a kvalitnější výrobní metodou ginu je tzv. racking nebo též vapour infusion (plyn- ná infuze). Zde již vstupuje do hry redestilace základního destilátu, což je na výsledku samozřejmě znát. A v čem tato metoda spočívá? Destilační kotlík (pot still) se naplní neutrálním destilátem, jenž může být naředěn vodou na nižší procento alkoholu. Do jeho horní části se pak nainstaluje měděný perforovaný košík, ve kterém jsou buď volně, nebo ve speciálním pytli uloženy botanicals – nedochází tedy k jejich přímému kontaktu s destilátem. Ten se zahřeje na teplotu varu alkoholu (tj. 78,3 °C při běžném tlaku), při níž se z kapaliny oddělí alkoholové páry, které stoupají vzhůru hrdlem destilačního přístroje. Jestliže tyto páry zkondenzují zpět na kapalinu ještě předtím, než mají možnost uniknout ramenem destilačního kotle, stečou zpět a znovu se zahřívají. Stahují s sebou také méně těkavé složky stoupajících par a pouze těm těkavějším a lehčím umožní projít dál. Krátce předtím, než páry dorazí do kondenzátoru, prostupují směsí botanicals, z níž absorbují veškerá aromata, esenciální oleje a chuť. V kondenzátoru se pak páry ochladí, a tudíž i přemění zpět na kapalinu. Destilace může být vícenásobná, jejím cílem je vždy získat střední část destilátu (srdce), protože první (hlava) a poslední (ocas) obsahují některé nežádoucí příměsi, a tak se buď úplně odstraní, nebo využijí pro další destilaci. Srdce destilátu putuje do sběrné nádrže a prochází rozsáhlou kontrolou kvality. Výsledkem destilace je lihovina o 70–80 % obj. alkoholu, jež se následně ředí vodou na požadovanou stupňovitost. Třetí cestou, kterou si mohou výrobci ginu zvolit, je tzv. steeping (metoda steep & boil). Její podstata spočívá v maceraci botanicals v neutrálním destilátu a následné redestilaci. Tento způsob výroby používá v celosvětovém měřítku nejvíce producentů ginu, přičemž jejich přístup se může v detailech lišit. Obvykle se neutrální destilát nejprve naředí vodou na nižší stupňovitost (v průměru kolem 50 %) a pak se přidají botanicals. Mohou se do něj prostě jen nasypat, anebo se tam vloží ve speciálních pytlech. Mísení destilátu s botanicals se děje buď rovnou v destilačním kotli, nebo v nerezových či jiných nádobách. Délka macerace se odvíjí od použitých surovin, obvykle trvá kolem 48 hodin, ale může být i podstatně kratší nebo naopak delší. Jelikož různé botanicals mohou vyžadovat odlišnou délku extrakce, není výjimkou, že se do destilátu vkládají postupně. Martin Žufánek například při výrobě ginu OMG do lihu část surovin vkládá 48 hodin před destilací, po 36 hodinách doplní druhý díl a těsně před destilací zbytek. Někdy se také jednotlivé botanicals nebo jen jejich část macerují odděleně. Typickým příkladem je španělský Gin Mare: kůra z ručně loupaných citronů a hořkých i sladkých pomerančů se maceruje v neutrálním ječném destilátu po dobu jednoho roku, ostatní botanicals, které kromě tradičních surovin zahrnují i méně typické olivy Arbequina, tymián, rozmarýn a bazalku, se macerují samostatně, a to až 36 hodin. Destilace ve většině případů probíhá v klasickém měděném destilačním kotli (pot still), výjimkou ale není ani použití kolonového destilačního zařízení, popřípadě kombinace obou typů. Macerát se zahřeje na 78,3 °C, díky čemuž se oddělí alkoholové páry od zbytku kapaliny, stoupají dále až do kondenzátoru, kde se ochladí a přemění znovu na kapalinu. Cílem je opět získat střední frakci (srdce) destilátu. Obsah alkoholu v konečném produktu závisí na typu destilace, obecně platí, že kontinuální destilační zařízení produkuje destilát o vyšší lihovosti než klasický pot still. Destilace stačí jediná, ale lze ji i opakovat. Někteří výrobci všechny nebo určité botanicals nejen samostatně macerují, ale také destilují – a smíchají až hotové pálenky. Příkladem budiž francouzský G’Vine. Jeho základem je destilát z vinné révy odrůdy Ugni blanc vyráběný v kolonovém destilačním zařízení, ve kterém se jednotlivé botanicals macerují. Následuje redestilace v klasickém pot stillu, přičemž některé z macerátů se destilují samostatně (třeba jalovec je podle výrobce příliš silný, než aby mohl být destilován s citrusy). Speciální přísadou tohoto ginu je vinný květ, který se maceruje odděleně a redestiluje v malém Florenti- INZERCE Účinný steeping 46 Při využití metody steeping destilace nejčastěji probíhá v klasickém pot stillu. ne pot stillu. Na závěr se získané destiláty smíchají s dalším vinným destilátem a společně se naposledy destilují v měděném destilačním kotli pojmenovaném Lily Fleur. Vlastní cestou Kondenzace par zpět na kapalinu probíhá při těžko uvěřitelné teplotě -100 °C. Někteří producenti ginu hledají svou vlastní cestu a výrobní proces inovují, například použitím zajímavých kombinací jednotlivých destilačních zařízení. To je i případ ginu Sipsmith, který se už šestým rokem vyrábí v londýnské čtvrti Hammersmith pod vedením mastera distillera a koktejlového historika Jareda Browna. Destiluje se v malých dávkách v zařízení pojmenovaném Prudence, které kombinuje pot still, Carterhead still a column still. Výsledkem je destilát o 84 % obj. alkoholu. Hybridní destilační přístroj, který je kombinací kolonového a kotlíkového destilačního zařízení, se používá například k výrobě amerického ginu Death’s Door. Velmi zajímavý výrobní postup má Hendrick’s gin, který využívá dva typy destilačních zařízení. Část bylin se maceruje v neutrálním destilátu a poté destiluje v tzv. Bennett stillu, který byl postaven v roce 1860 a pojmenován po svém strůjci. Druhá část botanicals je umístěna do měděného košíčku v Carterhead stillu, skrz nějž procházejí páry alkoholu, které pak kondenzují zpět na kapalinu. Bennett pot still produkuje těžký destilát s výraznou jalovcovou chutí, Carterhead still naopak destilát spíše lehčí s jemnější květinovou vůní. Unikátnost spočívá nejen v použití dvou destilačních zařízení, ale především dvou odlišných výrobních metod. Oba destiláty se na závěr smíchají a ještě se k nim přidá esence z okvětních lístků bulharských růží Damascena a esence holandské okurky. Obě aromatické složky jsou vyráběny mimo Girvan Grain Distillery, kde je Hendrick’s gin doma. Za zmínku stojí také výroba Caorunn ginu, která probíhá v palírně skotské sladové whisky Balmenach. Zdejší gin master a zároveň zkušený master distiller sladové whisky Simon Buley pracuje s destilačním zařízením známým jako Berry Chamber. Vyrobeno bylo na počátku 20. století v USA s cílem extrahovat esenciální oleje z přiboudliny, která je vedlejším produktem destilace (olej pak obvykle slouží jako základ pro parfémy). Na světě jsou pouze tři taková zařízení, z toho dvě ve zdejší palírně. V zásadě jde o kulatou komoru s měděným rámečkem se čtyřmi zásobníky, do nichž se vloží pečlivě vybrané botanicals. Neutrální pšeničný destilát zásobníky velmi pomalu prochází, aby měl dostatek času navázat na sebe chutě a aromata celého spektra použitých bylin, koření atp. Výsledkem je jemný lehký gin se zajímavým charakterem. Velmi inovativní je rovněž proces tzv. cold distillation, který se používá při tvorbě ginu Oxley. Destilace zastudena je založena na tom, že bod varu všech kapalin se mění pod vlivem tlaku – čím nižší je tlak, tím nižší je teplota potřebná pro dosažení bodu varu. Oxley gin používá ke snížení tlaku vakuum, a 5–6 hodin trvající destilace tak probíhá při teplotě -5 °C, což dle slov výrobce konečnému produktu dodává čerstvou, svěží a hladkou chuť. Jejím základem je ovšem také 15hodinová macerace směsi botanicals v neutrálním destilátu. Na destilaci zastudena je zajímavé i to, že do láhve míří všechen destilovaný produkt, jednotlivé frakce destilátu (hlavu, srdce a ocas) v tomto případě není třeba oddělovat. Kondenzace par zpět na kapalinu probíhá při těžko uvěřitelné teplotě -100 °C kolem sondy chlazené kapalným argonem. Vakuový destilační proces za snížené teploty se používá například také při výrobě amerického ginu Seagram’s. A jde se do finále Jakmile je destilační proces účinně ukončen, čeká konečný produkt ještě několik „kosmetických“ úprav. Jednou z nich je i případné doslazování, které je ovšem jasně vymezeno zákonem v závislosti na dané kategorii ginu, například London Dry gin nesmí obsahovat žádná umělá sladidla v množství větším než 0,1 g/l konečného produktu. Specifickou kategorií jsou v tomto ohledu Old Tom giny. V 18. století, kdy se začaly vyrábět, šlo často o nekvalitní základní destilát, jehož nevalná chuť se vylepšovala, a vlastně tak i maskovala přidáváním cukru. A právě mírná nasládlost je pro tyto giny typická i dnes, byť se jejich produkci věnuje relativně málo firem. Doslazování se děje několika způsoby. Hayman’s Old Tom gin, který se vyrábí podle rodinné receptury z roku 1870 v kotlíkovém destilačním zařízení nazývaném Marjorie, se doslazuje přidáním malého množství třtinového destilátu. Výjimkou není ale ani použití různých forem cukru atp. Podobné jako s cukrem je to u „londýnského“ typu ginu i s barvivy či přírodními aromatickými látkami – jejich přidání je zakázáno. Pro kategorii označovanou jako distilled gin (destilovaný gin, tedy nikoliv ten vyrobený pomocí cold compounding) taková omezení neplatí. Její náruč je otevřená i výrobcům, kteří do svých ginů přidávají esence (např. Hendrick’s) nebo své destiláty dobarvují. 47 Děje se tak různými způsoby, například The London No. 1 svou namodralou barvu získává z květů gardénie, jež se macerují v obilném destilátu, který se do ginu přimíchá před naředěním vodou na výslednou stupňovitost. Podobný postup uplatňuje i výrobce ginu Ungava, jenž se vyrábí na stejnojmenném kanadském poloostrově za použití šesti místních bylin. Jeho výrazná nažloutlá barva je způsobena macerací divoce rostoucích šípků v neutrálním destilátu, který se přimíchává do konečného produktu. Jedním ze závěrečným kroků výroby ginu je naředění destilátu vodou na požadované objemové procento alkoholu. Neředí se kupříkladu španělský gin Xoriguer, jenž je na 38 % obj. alkoholu rovnou destilován. Co se objemu alkoholu týče, zákonné minimum bylo v rámci EU stanoveno na 37,5 %. A horní hranice? Giny označované jako navy strength, které odkazují na destilát, jímž kdysi bývaly hojně zásobeny lodě britského královského námořnictva, se pyšní i 57 %. Následuje ještě filtrace. Nejčastěji se používají deskové filtry, jejichž základem může být křemelina, různé druhy celulóz, perlitů nebo třeba pryskyřic. Setkat se lze i s filtrací přes aktivní uhlí a další zajímavé materiály. Gin se poté uloží k odpočinku, zpravidla do nerezových nádrží, kde dojde k dokonalému prolnutí všech chutí. Doba zde strávená bývá velmi různorodá, pohybuje se však v řádu týdnů až měsíců, nikoliv let. Do ginových trendů promlouvají také ženy. Příkladem budiž Lesley Gracie, master distiller ginu Hendrick’s. Zrání ginu Většina palíren ve fázi uložení destilátu do nerezových nádob končí svůj výrobní proces a následuje už jen lahvování. V poslední době ale nabírá na síle trend staření ginu, s nímž stále více producentů tohoto destilátu experimentuje. Ne snad, že by se gin do sudů neukládal už dříve, nicméně dělo se tak výhradně kvůli jeho uchování a přepravě, nikoliv s cílem pozměnit jeho chuť, a tak tam obvykle ani nepobyl moc dlouho. Jedním z prvních ginů, které proces zrání podstoupily, byl Seagram’s Extra Dry Gin, jenž byl na americký trh uveden v roce 1939. Ve vypálených dubových sudech si poležel tři měsíce. Za průkopníka této kategorie lze považovat také Alexandra Gabriela, který v roce 2008 uložil na několik měsíců svůj gin Citadelle do starých francouzských dubových sudů, a vytvořil tak Citadelle Réserve 2008. Od té doby značka připravuje limitovanou edici stařených ginů každý rok. Pozornost poutá zejména gin Citadelle Réserve 2013, který zrál systémem so- ONE-SHOT, TWO-SHOT V závěrečné fázi je třeba hotový destilát naředit na požadovanou stupňovitost. Přidají-li výrobci pouze vodu, jde o tzv. one-shot metodu. Vcelku běžná je ale two-shot metoda, jež vychází z toho, že když znásobíte množství botanicals macerovaných v lihu, následnou destilací získáte koncentrovanější gin. Ten pak smícháte s neutrálním destilátem, abyste získali stejnou koncentraci bylin a koření jako v původním receptu, a teprve pak přichází na řadu voda. Tento postup je rychlejší a násobí výrobní kapacitu. Zpravidla se používá dvakrát silnější směs botanicals, která po destilaci způsobí dvojnásobnou koncentraci chuti. Může být ale i trojnásobná, pak by šlo three-shot metodu atd. 48 lery v této severské zemi produkuje tři typy ginu. Teprve vloni v srpnu byl na trh uveden Hernö Juniper Cask Gin, který zraje v malých soudcích z jalovcového dřeva. Jejich obsah činí pouhých 39,25 litru. „Je to velmi vzrušující být prvním lihovarem, který používá sudy tohoto typu. Nikdy předtím žádný gin tímto způsobem nezrál. Hernö Juniper Cask Gin nese obrovské jalovcové zatížení, avšak je velmi svěží a intenzivní,“ vysvětluje Jon Hillgren, master distiller a zakladatel Hernö. A jeho nápady mají úspěch – na The Gin Masters 2013 v Londýně získal hned několik medailí. K dalším novinkám patří v srpnu loňského roku představený St George Dry Rye Reposado Gin, který zraje rok a půl ve francouzských a amerických dubových sudech po vínech odrůd Grenache a Syrah. To americký Smooth Ambler Barrel Aged Gin vsadil na kombinované zrání: polovina destilátu zraje v nových sudech z amerického bílého dubu a druhá polovina v sudech po žitné whiskey. Ať už byl gin uložen ke zrání, nebo jen k odpočinku, konečnou proceduru představuje jeho stáčení do láhví. Mnozí výrobci vlastními stáčecími linkami nedisponují, a tak svůj produkt odvážejí k lahvování jinam. Pak už jen stačí láhev opatřit etiketou a dalšími náležitostmi a gin je připraven zahájit svou cestu ke spotřebitelům… Jak na genever Hernö Juniper Cask Gin nese obrovské jalovcové zatížení, avšak je velmi svěží a intenzivní. lera v sudech z amerického dubu, sudech po koňaku a po francouzském fortifikovaném víně Pineau des Charentes. Zrání trvalo 2–5 měsíců, poté se ze sudů část ginu odčerpala a byla nahrazena novým „čerstvým“ ginem. Odčerpané části putovaly do mateřského solera sudu, kde se smísily, a daly tak vzniknout konečnému chuťovému profilu Citadelle Réserve 2013. Zrání bylo rovněž zakomponováno do výrobního procesu Beefeater Burrough’s Reserve. Tento gin je postaven na původní receptuře Jamese Burrougha, jež se zrodila v 60. letech 19. století. Destilace probíhá v malém (268 l) destilačním kotli, jenž je zhruba stejného stáří jako receptura, a nese číslo 12. Jako další krok zvolil současný master distiller ginu Beefeater Desmond Payne uložení destilátu do dubových sudů po francouzském kořeněném víně Jean de Lillet Reserve, a to na 6–8 týdnů. Na výrobu dbá a sudy pečlivě vybírá Desmond Payne osobně. Do výroby ginu se pustil i výrobce kolumbijského rumu Dictador. Jeho Premium Colombian Aged Gin Treasure zraje 35 týdnů v sudech po třtinovém destilátu. Zajímavý způsob zrání používá palírna Hernö ze severošvédské vísky Dala. První gin distil- Také v případě geneveru se používá buď macerace botanicals a následná redestilace v klasickém pot stillu, nebo metoda zahřátí destilátu, jehož páry poté procházejí perforovaným měděným košíčkem s botanicals umístěným v horní části destilačního zařízení, aby závěrem kondenzovaly zpět na kapalinu. Nutno dodat, že druhý způsob je méně častý, byť efektivní. Ve většině případů bývá aromatizován neutrální obilný destilát, který se poté smíchá s moutwijn. Ochucování moutwijn se používá v menší míře, pokud tento případ nastane, výsledný produkt se smíchá s obilným destilátem. Belgický barman a uznávaný odborník na genever Ben Belmans se chystá příští rok uvést na trh vlastní značku geneveru, jejž bude ze 100 % tvořit pouze moutwijn ze sladovaného ječmene. Destilovat se bude v Carterhead stillu, v němž budou páry moutwijn procházet drátěným košíčkem se speciální směs botanicals… Co se geneveru a zrání týče, je třeba říci, že i když se z více než 90 % do sudů ukládá především moutwijn, setkat se lze i se zráním obilného destilátu. Doba zrání v obou případech může trvat rok, dva, tři, ale i mnohem déle. Belgická Filliers distillery má ve svém portfoliu mimo jiné i genevery zrající po dobu pěti, osmi a dvanácti let. V tomto případě zrají moutwijn a obilný destilát aromatizovaný především jalovcem každý zvlášť v sudech z amerického dubu a poté se smíchají. Poměrně běžné je ale i zrání či dozrávání geneveru jako celku (tedy po spojení moutwijn a neutrálního destilátu). Cílem je v tomto případě doladit výslednou chuť a aroma produktu. A jaké že sudy se ke zrání upřednostňují? Nové dubové sudy se používají velmi zřídka, většinou jde o sudy po bourbonu, ale třeba také po víně z Bordeaux nebo Burgundska.
Podobné dokumenty
Prezentace full old
Vyšší pohnutky to byly, které na nás působily, abychom potlačovali své vášně a choutky,
pokud jsme je viděli pro závod škodlivé.
Nebylo to jednou, co jsme byli odhodláni životy své obětovat ve pros...
Jedy a drogy Cíl lekce Osnova přednášky Toxikologie
narušují funkci center dechu, postižený přestane dýchat a umírá. Tento účinek je
ještě umocněn alkoholem. Smrtelná dávka je 50-70mg.
Účinky analgestické, zamlžené vidění, zábrana kašlání, útlum dýc...
motivační brožura Flandry 2011
Vůně jalovce
Gin a Flandry, mnozí se asi
podivují nad tímto spojením,
ale pravdou zůstává, že tento
líbezný nápoj se narodil
ve městě Hasselt.
A jak tomu už bývá u takových objevů,
vznikl zcela n...
Warehouse+News
Tento obchod, jehož součástí je i suterénní prostor, kterému říkáme “Podpalubí“, jsme otevřeli proto,
abychom mohli všem zájemcům o kvalitní destiláty, vína a šampaňské prezentovat v celé šíři sort...