o zápasech a modlitbách

5. neděle velikonoční, Rogate, 25. 5. 2014, Blahoslavův dům, sh
„O ZÁPASECH A MODLITBÁCH“
čtení Písma sv.: Lk 11, 5-13
písně: ž 111, 440, 635, 648, 378
text kázání: Ex 32, 7-14
I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy.
Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj
bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘“ Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid
tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“
Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu,
který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým
úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘ Upusť od svého planoucího hněvu.
Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš . Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na
Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské
hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se
dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.
Sestry a bratři v Kristu, milí přátelé, před časem jsem viděla jeden film. Vznikl pod režisérskou taktovkou Timu
Burtona podle stejnojmenné knihy Karlík a továrna na čokoládu. Jednou z hrdinek onoho příběhu, kulantně
řečeno ne docela kladných, je holčička jménem Veruka. Ta je příšerně rozmazlená a od svých rodičů dostane
cokoliv, po čem zatouží. Doslova cokoliv. I kdyby to měl být třeba zlatý kupon, který je vstupenkou na exkurzi
do čokoládovny. Veruka jej MUSÍ mít, ačkoliv je k jeho získání třeba vynaložit absurdně obrovské množství
peněz a úsilí. Veruka je vylíčena jako dítě, kterého se jeho rodiče bojí a které dosáhne vždy toho, co si umane,
ať už prosbami nebo hysterickým jekem. Jednou se jí ale její svéhlavost nepěkně vymstí. To když zatouží po
cvičené veverce, jedné z těch, které pro pana Willyho Wonku třídí oříšky v jeho továrně na čokoládu.
Tahle Veruka pro svou umanutost dopadne neslavně. Obě dnešní čtení z Bible také mluví o neodbytnosti a o
dosahování cíle. Co je v nich jinak? Vždyť ten Ježíšův člověk, který obtěžuje svého přítele v noci je vysloveně
dotěrný! Taky si něco vzal do hlavy a teď s tím ještě obtěžuje druhé! Jenže ty dva biblické příběhy nemluví o
citovém vydírání ani o nátlaku. Mluví o modlitbě a o její síle. Jsou svědectvím o tom, jak velikou moc prosebné
modlitby mají.
Vyprávění z knihy Exodus nám ukazuje Mojžíše, kterak rozmlouvá s Hospodinem na hoře, zatímco dole v
izraelském táboře se dějí pěkná zvěrstva. Mojžíš o nich nemá ani zdání, avšak před Hospodinem nejsou činy
Izraelců skryty. Bůh vzplane proti svému lidu hněvem. Vždyť sotvaže uzavřel s lidmi smlouvu, jejíž platnost je na
věky věků, lidé se z netrpělivosti na svůj závazek poslušnosti vykašlou a pustí se do vzývání jiného božstva.
Jakoby se nic v jejich životě nestalo, jako by nezažili Boží osvobozující moc v oné velikonoční noci, kdy nechali
za zády Egypt. Lidé jsou rozmrzelí a zklamaní, jejich víra je zbavena viditelné či hmatatelné opory, a tak si ji
nahrazují odlitkem zlatého býčka. Křepčí se kolem dokola, hoduje se jako při pohanských oslavách, až nakonec
dojde i na nevázané hry. To tedy musela být pořádná rutyka. Mojžíš na hoře o ničem neví. Ale Boží pozornosti
ta lidská neposlušnost, nevíra, nevěra neuniknou.
Hospodin předáka oslovuje“ „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy.“ To je
hrozně divné! Jakýpak tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země? Lid je přece lidem Mojžíšovým jen potud, že je
jeho součástí, že je jeden z těch, které si sám Hospodin vybral! A že by Mojžíš byl tím, kdo vyvedl Izrael z
Egypta? Vždyť i to se napořád připomíná jako čin Boží! V Bibli, ve vyznání víry, všude! Tak jakýpak Mojžíšův lid,
který Mojžíš vyvedl z egyptské země?! Jakoby se Hospodin lidu zříkal, jako by s ním nechtěl nic mít, jako by už
nestál o to, aby jeho jméno bylo spojováno právě s tímto lidem a právě s jeho osvobozením. Činy Izraelců jsou
tak troufalé, že se jich Hospodin zříká.
Ale Mojžíš nesouhlasí a vrací Izraelce zpět Bohu: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi
vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země?“ Lid Boží i odpovědnost za zásadní osvoboditelský čin v
jeho prospěch se tu přehazují jako horký brambor. Proč se, Pane, hněváš na ty, které sis sám vybral a pro které
jsi toho už tolik udělal? Zvláštní, Hospodin své důvody uvedl, ale Mojžíš jako by se nechtěl nechat odradit.
Jakoby neslyšel slova odhalující Boží záměr s nevěrnými Izraelci: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď
mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Hospodin je
zklamán nevěrou těch, s nimiž uzavřel smlouvu. Zklamán a velmi rozezlen. A je ochoten začít znovu. Tak jako s
Noe či Abrahamem. Udělat tlustou čáru za jednou kapitolou a začít psát novou. A tentokrát to má být právě
Mojžíš, kdo se má stát základem nového lidu věrných. Příběhy nových počátků. Tak se jmenuje kniha kázání na
první kapitoly Genesis z pera faráře Štěpána Hájka. Popisuje, jak to Hospodin s lidmi zkoušel znovu a znovu. A
tady, na hoře se licituje o něčem podobném. Ale ne po dobrém. Mluví se tu o radikálním řešení, které je
nasnadě. Skoncovat s těmi, kdo se neosvědčili, lépe řečeno totálně zklamali. Pak začít znovu, s někým jiným.
Jenže Mojžíš překvapivě zaslíbení stát se praotcem místo jiných odmítá. Jakkoliv by mu mohlo být jedno, co se
stane s Izraelci, jakkoliv by mohl být víc než spokojen s nabídkou stát se nástupcem praotců a praotcem ve
vlastním slova smyslu, on myslí na lid. Ne na sebe a vlastní prospěch, ale na to, co se stane s ostatními. A také
na čest Božího jména, která by masakrem Izraelců byla notně pošlapána. Místo aby se staral sám o sebe, stará
se především o druhé a pouští se do odvážné slovní potyčky se samotným Bohem.
Uf, to zní zvláštně. Handrkování s Hospodinem... Zase jeden z příběhů, který je pro nás (po mnoha staletích)
poněkud nesrozumitelný nebo těžko uchopitelný. Mojžíš se dohaduje s Pánem Bohem jako nějaký podomní
obchodník či trhovkyně. Kde bere tu odvahu přetahovat se s Pánem Bohem?! Kde bere tu smělost oponovat
Božímu rozhodnutí, když je jednoznačně vyřčeno?! Vždyť je to troufalost, chtít na Bohu, aby změnil své plány a
záměry. Nebo ne? Mám ale za to, že poselství toho příběhu pro nás spočívá v něčem jiném.
Je to svědectví o modlitebním zápase, o síle přímluvné modlitby, o Bohu samém.
Mojžíšova snaha uchránit Izrael od Hospodinova hněvu může připomínat jinou situaci, kdy se modlitebník bere
za druhé a riskuje mnoho: totiž Abrahamovu prosbu za Sodomu a Gomoru. (Troufám si říct, že Abraham zašel
ovšem ještě mnohem dál než Mojžíš.) Ten nehledá žádné polehčující okolnosti. Nesmlouvá, nelicituje. S
notnou dávkou upřímnosti používá jediný argument, který má v ruce. Vsadí vše na jedinou kartu. A tou je Boží
smlouva. Mojžíš má jediné eso v rukávu a zároveň jím jde docela na dřeň vztahu lidí a Boha. Jakkoliv nelze
spolehnout na věrnost lidu, který hned na začátku zklamal a smlouvu nevzal vážně, lze spolehnout na Boží
jméno, které je druhou smluvní stranou. To nejde, aby se smlouva jen tak zrušila a nebrala v potaz. To by
vypadalo hloupě. A pošpinilo by to obě strany. Takže to není možné ani tehdy, když slabší strana totálně
zklame. Trochu mi to připomíná slib při uzavírání svátosti manželství v tradici římskokatolické církve. Ten také
nepozbude závaznosti, když jedna strana vybouchne. Boží smlouva s lidem je základ, na který se lze odvolávat i
v situaci, kdy z lidské strany nedochází k jejímu naplňování.
A ještě něco je v tom příběhu skryto: svědectví o Bohu. Hospodin, Bůh praotců, Bůh Izraele, Otec Ježíše Krista a
náš Pán je Bohem ŽIVÝM. Lze k němu volat. Lze mu adresovat i docela osobní prosby, lze se k němu obracet v
modlitbě jako v rozhovoru. Bůh je osoba. Není to mrtvý princip ani nemilosrdný osud. Je to bytost, se kterou
lze vstoupit do dialogu, bytost, která je schopná změnit svoje smýšlení, upustit od plánovaného trestu, jednat
jinak. To neznamená, že s Bohem lze cloumat, že s ním jde manipulovat. Znamená to ale, že naše modlitby
mohou něco změnit. Že to nejsou slova vyřčená do větru, zbožná přání nebo zoufalé výkřiky. Je to volání, které
doléhá k Božímu sluchu a může mít velkou váhu.
Ve spojení s Ježíšovými slovy o vyslyšení proseb je příběh z knihy Exodus ujištěním, že má smysl se modlit. Má
smysl se přimlouvat za druhé, není to zbytečná součást bohoslužeb ani našeho vlastního života víry. Modlitby
jsou cosi, co máme v rukou. Cosi, co je nám dáno jako dar. Smíme prosit, smíme hledat, smíme tlouct. Smíme
se úpěnlivě domáhat Božího slyšení. A je nám přislíbeno, že nám bude otevřeno, že nalezneme, že dostaneme.
Nikoliv hady a štíry, ale chléb či pokoj, o něž žádáme. Vždyť prosíme toho, jenž je nebeským Otcem všech lidí,
prosíme toho, jehož známe jako Boha mocného, Boha naslouchajícího, Boha zachraňujícího. Amen.