Mathias Schüz
Transkript
Odpovědnost podniku a etika v manažerském vzdělávání Didaktický a metodický úvod Základy pro zprostředkování odpovědnosti a etiky ve vzdělávání managementu Pracovní verze dne 17. 09. 2015 v Praze na VŠE Mathias Schüz Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz 1. 2. 3. Úvod ...................................................................................................................... 3 Důvody pro potřebu odpovědnosti a etiky .............................................................. 4 2.1. Ubývající zdroje ....................................................................................... 6 2.2. Větší transparentnost podniků ................................................................. 7 2.3. Narůstající nároky zájmových skupin ..................................................... 10 Komplexní model podnikové odpovědnosti .......................................................... 15 3.1. Pojem a struktura odpovědnosti ............................................................. 15 3.2. Filozofický exkurz: schopnost vzít na sebe odpovědnost – základní lidské rozpoložení? .......................................................................................... 22 3.3. Univerzální odpovědnost ....................................................................... 23 3.4. Trojí podniková odpovědnost (Triple Corporate Responsibility) ........... 24 3.5. Prostorový dosah odpovědnosti ............................................................. 26 3.6. Časová dimenze podnikové odpovědnosti (Sustainable Corporate Responsibility)........................................................................................ 29 Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz Část 2 Prof. Dr. Mathias Schüz, SML-ZHAW Odpovědnost a etika ve vzdělávání managementu – základy pro didaktiku a metodiku 1. Úvod O pojmech „odpovědnost“ a „etika“ se v teorii managementu diskutuje už několik desítek let. S otázkou, jak se pozná „dobré vedení podniku“, se staly předmětem výzkumu „podniková odpovědnost“, „podniková etika“, „Corporate Responsibility“, „Corporate Social Responsibility“, „Business Ethics“ a „Corporate Citizenship“. V USA zažily tyto pojmy doslova boom, a to v souvislosti s tzv. „Federal Sentencing Guidelines“. Od roku 1987 umožňují soudcům podstatně zmírnit trest v případě pochybení organizacím, pokud průkazně podporovaly etické, případně odpovědné jednání svých pracovníků. Vzhledem k tomu, že v USA může zaplacení pokuty („punitive damages“) na základě pravidel ručení přivést podnik snadno do platební neschopnosti, vyplatí se již z ekonomických důvodů preventivně investovat v oblasti etické odpovědnosti. Nejpozději od první konference k trvale udržitelném rozvoji („Sustainable Development“) v Riu de Janeiru v roce 1992 nabyl pojem trvalá udržitelnost pro teorii managementu ještě většího významu. Od té doby se všechny tyto pojmy staly módou, přičemž často se používají jako synonyma. Nesčetné definice si konkurují v tom, který význam nabyde svrchovanosti. Jen zřídkakdy se přitom tyto pojmy navzájem přesněji vymezují, natož pak že by byly pochopitelným způsobem začleněny do nějakého komplexního modelu. To je jistě také jeden z důvodů, proč manažeři v podnicích sice tyto pojmy hojně používají, protože to patří k dobrému vychování, ale často vůbec nevědí, jak je mohou konkrétně implementovat do jejich každodenní práce. Tato publikace má proto didakticky, metodicky a obsahově zpracovat základ pro trvale udržitelnou a eticky odpovědnou teorii managementu. Model trvale udržitelné odpovědnosti, který autor již publikoval (Schüz 2012, 2013, 2014), přitom slouží jako synoptická kopie pro aplikaci ve výuce, ale také v manažerské praxi. Jako první krok jsou objasněny důvody, proč potřebují organizace trvale udržitelné a odpovědné myšlení a jednání. Jako druhý krok je rozvinut zmíněný model k trvale udržitelné odpovědnosti, jako třetí krok jsou představeny a aplikovány v praxi tři nejdůležitější východiska etiky. Jako čtvrtý krok dostane čtenář pomocí kontrolního seznamu (checklist), který je odvozen z modelu, k dispozici pomůcky pro rozhodování. Každé z těchto kapitol předchází krátký úvod týkající se didaktiky. Zmatení pojmů k tématu „odpovědnost“ a „etika“ v podnicích U. S. Sentencing Guidelines „Trvalá udržitelnost“ – módní jev? Cíl publikace blikpublikaceublikat ion Postup Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz 2. Důvody pro potřebu odpovědnosti a etiky Didaktická rada: Ze zkušenosti budou pravděpodobně účastníci semináře o „odpovědnosti“ a „etice“ vědět, proč se tato témata stala pro podniky tak důležitá. Proto tato kapitola uvádí podstatné důvody. Vztahují se jak na to, čím jsou podniky přímo postiženy (ubývající zdroje), na vyšší transparentnost a tím nebezpečí ztráty reputace, tak na to, čím jsou postiženy nepřímo, např. narůstajícími nároky zájmových skupin (stakeholder). Ty se stále více brání rizikům, kterým jsou vystaveny v souvislosti s podnikatelskými aktivitami. Pomocí svých mocenských prostředků vyvíjejí tlak a prosazují své nároky vůči podnikům. Ke každému z těchto tří důvodů jsou uvedeny příklady z praxe, aby názorně vysvětlily příslušnou tematiku. Globalizace našeho ekonomického světa přispěla v posledních třech desetiletích k velkému nárůstu produktivity podniků. O obrovský nárůst zisků se postaralo především přemístění výrobních procesů do zemí s nízkými příjmy. Stejnou měrou však také narostly negativní vnější dopady na sociální a přírodní prostředí. S tím spojené ztráty například přírodních zdrojů akceptují nejrůznější zájmové skupiny stále méně. Vyvíjejí na podniky nátlak, aby převzaly plnou odpovědnost za vedlejší, zpětné a dlouhodobé dopady své činnosti. Využívají se přitom i moderní technologie, díky nimž jsou podniky stále transparentnější. Tlak veřejnosti na podniky, aby snížily své negativní sociální a ekologické dopady, vedl k tomu, že podnikoví manažeři změnili své smýšlení. Řada anket z posledních let dokládá trend, že podniky uznaly narůstající potřebu zabývat se tématy odpovědnosti a etiky v podnicích. Například z celosvětového průzkumu podniků, který provedla KPMG, vyplynulo, že firmy zastávají odpovědnější firemní politiku, protože chtějí chránit především svou „pověst a značku“, a v druhé řadě za tím stojí „etické úvahy“. „Motivace pracovníků“ a „inovace a učení“ byly mimo jiné dalšími důvody. Následující grafika shrnuje výsledky této ankety a ukazuje vývoj od roku 2008 do roku 2011 (KPMG, 2011, s. 19). Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Gegenwehrpotřeba Narůstající odpovědnosti a etiky Dr. Mathias Schüz Obr. 1: Důvody pro aktivity CR podle výzkumu KPMG Zdroj: Schüz 2013, S. 4. V roce 2010 PwC zjistila, že 81 % z 600 dotazovaných podniků v desítkách zemí již pravidelně předkládá zprávu o sociálních a ekologických důsledcích jejich obchodních aktivit (PwC 2010). A studie společnosti McKinsey dospěla k výsledku, že 84 % dotázaných manažerů vidí ve svých obchodních aktivitách nejen přínos pro investory, ale také pro obecné blaho (cit. podle Wheelen/Hunger, 2010, s. 122). Přestože takové studie představují pouze zdánlivé přihlášení se k podnikové odpovědnosti (Corporate Responsibility) a samy o sobě ještě nepředstavují žádný důkaz o její implementaci v běžném obchodní praxi, přece jen vyjadřují trend v postoji vedení podniků ve prospěch větší odpovědnosti. Bývalý chief communication officer Petrobrasu, Izeusse Dias Braga, vysvětlil v Riu de Janeiru v roce 2012 před studenty ze Švýcarska, proč už jeho firma nesmí dál ignorovat negativní sociální a ekologické dopady své obchodní činnosti. Uvedl přitom tři důvody, proč by podniky měly vzít v dnešní době na vědomí svou odpovědnost: (a) ubývající zdroje, (b) radikální veřejná transparentnost podniků1, (c) narůstající nároky zájmových skupin (Braga, 2012). Vlastní prezentace odpovědné angažovanosti Tři zásadní důvody 1 Je zajímavé, že větší transparentnost dostihla v roce 2015 i samotný Petrobras. Tato firma byla zažalována kvůli miliardovým korupčním deliktům. Několik top manažerů bylo zatčeno a muselo odejít. ©Prof. Dr. Mathias Schüz Winterthur/ 24.07.2015 Abbildung 2: Gründe für vermehrte Corporate-Responsibility-Aktivitäten Quelle: Autor in Anlehnung an Braga (2012) Dle mého názoru odkrývají celkem dobře pole možných motivů pro odpovědnější a etičtější jednání v podnicích. Nyní si je jednotlivě blíže vysvětleme. 2.1. Ubývající zdroje Každý podnik sahá po zdrojích, aby z nich vyrobil výrobky nebo pomocí nich poskytoval služby. Přitom jsou potřebné nejen materiální a finanční, ale také sociální a duševní zdroje. Často jsou – jako např. půda, vzduch, voda, deštné pralesy, druhová rozmanitost nebo suroviny jako ropa, kovy, vzácné zeminy – znehodnocovány nebo dokonce nenávratně ničeny. A také sociální a s tím spojené duševní zdroje jako pracovní síly, jejich kreativita a nápaditost, ale také zákazníci, dodavatelé a přízeň obyvatel tady nejsou k dispozici neomezeně. Bez sociální spravedlnosti a myšlenkových vizí a strategií nemohou podniky dlouhodobě přežít. Tak se například na celém světě rozhořel boj o těžební práva na „vzácné zeminy“. Potřebujeme je pro montáž elektronických přístrojů. Do tohoto boje jsou zataženy velké koncerny, ale také celé státy. Za všechny můžeme uvést Čínskou lidovou republiku či Glencore, jednoho z největších světových producentů a obchodníků se surovinami. Různé nevládní organizace (NGOs) zapojeným firmám vyčítají, že skupují těžební licence a místa těžby bez ohledu na sociální, politické a ekologické poměry. Dokonce prý počítají s tím, že jsou takto (spolu)financovány válečné konflikty, jako např. občanská válka v Kongu. To tvrdí v každém případě cenami ověnčený film Piaseckého Poulsena (2010). Zvláště firma Nokia získává v této zemi koltan potřebný pro své smartphony. Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Příklad „vzácné Ressourcenvielfalt bedroht zeminy“ Výtky nevládních organizací týkající se zneužití chsvorwürfe durch NGOs Dr. Mathias Schüz Dalším příkladem ohrožených přírodních zdrojů je používání genově modifikovaného osiva, jímž se např. Monsanto prý chce bránit pod heslem „zelená revoluce“ nedostatku potravin (viz cvičení 5, s. XXX) nebo pokus firmy Nestlé zpeněžit další ubývající zdroj – „pitnou vodu“ – a to s argumentem, že tím připisuje vodě přiměřenou cenu, aby se zabránilo plýtvání. I tyto dva postupy jsou různými NGOs silně kritizovány. Etická a trvale udržitelná podniková odpovědnost se má postarat o kompenzaci. Zahrnuje i koncepci Cradle-to-Cradle vyvinutou M. Braungartem / W. Mc Donoughem (2002). Podle ní je ve vlastním zájmu podniků, aby nedostačující zdroje definitivně nezničily, ale aby je používaly co nejšetrněji a nejlépe aby je zcela uchránily, zkrátka: aby je využívaly odpovědně a vracely je pokud možno zase zpět do přírodního nebo technického koloběhu. Východiska řešení 2.2. Větší transparentnost podniků Větší transparentnost podniků ve veřejném vnímání je výsledkem především nového technologického vývoje. Doby, kde podniky mohly maximalizovat své zisky na úkor přírody a společnosti izolovaně od veřejnosti se zdají být s konečnou platností minulostí. Dnešní komunikační možnosti založené na internetu podnikatelské aktivity stále více zprůhledňují. On-line platforma Avaaz (www.avaaz.org) například umožňuje každému ze svých současných 40 milionů členů sbírat formou kliknutí podpisy proti skutečným nebo domnělým nešvarům v politice a ekonomice. Ty je pak možné předložit příslušným politikům nebo předním osobnostem na poli ekonomiky, aby byli přinuceni přispět k řešení. Pomocí takových kampaní se již často podařilo přimět zkorumpované politiky k odstoupení, zastavit rozprodávání přírodních zdrojů nebo zabránit prodeji nebezpečných výrobků. Nezávisle na tom již samotná výzva podílet se na nějaké kampani vede ke vzbuzení pozornosti veřejnosti. Lidé jsou informováni o průběhu nebo důsledcích politických nebo hospodářských aktivit mimo normální média. Existuje mnoho příkladů takových kampaní. Tak byla například, jak naznačuje následující obrázek, zastavena výstavba továrny Monsanto na výrobu geneticky modifikovaného osiva v Argentině. Kampaně platformy Avaaz se postaraly i o odstoupení brazilských politiků z jejich úřadů poté, co byli postaveni na pranýř kvůli korupci, bojovaly proti nelegálnímu lovu velryb, odsoudily mizerné pracovní podmínky při stavbě stadionů na mistrovství světa ve fotbale v Kataru nebo se zasazovaly za snížení skleníkových plynů. Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Iniciování kampaní Internetbasierte platformou Avaaz Kommunikationsto ols Dr. Mathias Schüz Obrázek 3: Kampaň Avaaz proti stavbě továrny Monsanto v Argentině Zdroj: Avaaz (http://avaaz.org/de/highlights.php) Dalším příkladem, jak může internet přispět k transparentnosti, je projekt přehrady a vodní elektrárny Bakun ve státě Sarawak v Malajsii. Vedení konsorcia byla nejdříve svěřeno společnosti ABB, kterou v roce 1996 pověřila stavbou malajsijská vláda. Mělo být vykáceno 70 km² tropického deštného pralesa a přesídleno téměř 10 000 obyvatel. „Coalition of Concerned NGOs on Bakun“ tvořená 205 nevládními organizacemi (mimo jiné Greenpeace, Friends of Earth, Rain Forest Action Network) byla o postupu stavebních prací informována lépe než centrála koncernu ABB. Pravidelně jí podávali zprávy místní obyvatelé, kteří na svých člunech vydlabaných z kmene zajížděli do nejbližší internetové kavárny, aby ji informovali přes internet. Společně s 35 členy Evropského parlamentu vyvinula tato koalice pomocí petice na ABB tlak, aby od projektu odstoupila (srov. Steger, 2003, s. 250). ABB nakonec z projektu vystoupila a asijská krize v roce 1997 se postarala o to, že plány byly odloženy. Mezitím už ztrátová přehradní hráz stojí s katastrofálními následky pro lidi i přírodu (srov. World Commission on Dams, 1999; Netto, 2006). Vláda stále hledá odběratele pro přebytečný elektrický proud. Organizace zabývající se ochranou lidských práv „Společnost pro ohrožené národy“ kritizuje hlavně „kulturní vymírání kvůli přehradním nádržím“, jako je tomu například i v případě přehradní nádrže Belo-Monte v amazonské oblasti (GFBV, 2010). Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Marná angažovanost ABB v případě vodní elektrárny Bakun v Malajsii Dr. Mathias Schüz Obrázek 4: Stavba přehradní nádrže Bakun na Borneu, Malajsie Zdroj: Wikipedia (https://www.flickr.com/photos/26465684@N03/4648410102/) Transparentnost se ještě zvyšuje díky zákonné ochraně, které se ve stále více zemích těší „whisteblowers“. To jsou zaměstnanci nějaké organizace, kteří informují o nekalých praktikách, které se dějí uvnitř. Díky nim bylo odhaleno falšování účetních výsledků firem Enron a Worldcom. A právě tyto dva případy pak vedly nakonec k tzv. Sarbanesově-Oxleyho zákonu (Sarbanes Oxley Act), který od roku 2002 nutí všechny firmy kótované na amerických burzách, aby zveřejnily své finanční toky, a má se tak postarat o větší transparentnost. Zdaleka ne vždy odráží navenek propagovaná transparentnost skutečné poměry. Příkladem toho jsou události kolem zastaralé ropné plošiny Shellu „Brent Spar“. Greenpeace zahájilo účinnou kampaň proti jejímu plánovanému potopení v Severním moři. Ačkoliv se tento způsob likvidace opíral o návrhy ekologických znaleckých posudků, požadovalo Greenpeace odtáhnutí plošiny na pevninu, kdy by pak měla být rozmontována. Pomocí úspěšné výzvy k bojkotu čerpacích stanic Shellu se Greenpeace nakonec prosadilo. Představy o tom, co všechno lze považovat za transparentní, záleží proto také na zájmech a hodnotových měřítcích zapojených stran. Ty si konstruují své subjektivní skutečnosti. Ne každá ohnivá diskuse, která se šíří po sociálních sítích o údajných nebo zveličených prohřešcích jednotlivých zaměstnanců nebo celých podniků, zachycuje skutečné problémy nezodpovědnosti. Také napadené firmy by se měly vyhnout nepřiměřeným reakcím na takovou bouři rozhořčení, zvláště když pozornost veřejnosti většinou netrvá déle než 48 hodin (srov. Reinbold, 2015). Cílem transparentnosti by mělo být, aby všechny aktivity podniku byly vnímatelné všemi dotčenými skupinami. Ty je pak mají kontrolovat tak, aby se smysluplně začlenily do většího celku sociálního a přírodního prostředí. Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Ochrana „whisteblowers“ a SarbanesůvOxleyho zákon Netransparentnost transparenčních kampaní: Brent Spar Sociální konstrukty prostřednictvím transparentnosti vázané na zájmy Dr. Mathias Schüz 2.3. Narůstající nároky zájmových skupin Jak ještě přesněji osvětlíme později (viz s. XXX), jsou „stakeholders“ uskupení, která jsou buď přímo zapojena do aktivit nějakého podniku, nebo jsou nepřímo postižena jejich následky. Jejich nároky se odvozují od toho, že do podniku investují: akcionáři svůj kapitál, zaměstnanec svou pracovní sílu, dodavatel své výrobky, obyvatelé svou přízeň výrobnímu místu. Očekávají proto také „return on investment“: akcionář dividendu nebo zvýšení hodnoty svých akcií, zaměstnanec přiměřenou mzdu a ergonomické pracovní místo, dodavatel dlouhodobý obchodní vztah a obyvatel co nejméně imisí nebo dobrou infrastrukturu ze strany podniku. Aby byly podniky dlouhodobě úspěšné, jsou odkázány na důvěrou naplněný vztah se svými akcionáři. Ztráta důvěry může podnik zdiskreditovat a vést k drahé ztrátě reputace. Zájmy zainteresovaných skupin Abbildung 5: Stakeholdereinflüsse auf Unternehmen Quelle: Obermeier (1999, S. 139) Foxconn, jeden z hlavních dodavatelů Applu, je toho typickým příkladem. Více než čtvrtina z 1,2 milionů zaměstnanců, tedy kolem 300 000 dělníků, montuje iphony pro firmu Apple. Tato firma je kritizována například organizací „Students & Scholars Against Corporate Misbehaviour“ (SACOM) sídlící v Honkongu kvůli nízkým mzdám a neakceptovatelným pracovním podmínkám a také kvůli nedůstojnému zacházení dohlížejícího personálu se zaměstnanci (SACOM, 2012). O firmě Foxconn se dokonce říkalo, že využívá dětskou práci (Hick, 2012). Protesty, vzpoury, sebevraždy zaměstnanců byly uváděny jako důsledek těchto špatných pracovních podmínek (NN, 2012). To všechno zdiskreditovalo i zadavatele – firmu Apple. I když současný vrcholový manažer (CEO) Applu, Tim Cook, již v březnu 2012 slíbil, že odstraní nesrovnalosti na straně svého dodavatele, existují nadále velké pochyby o tom, že své prohlášení také úspěšně realizoval. Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Kritizované špatné podmínky ve Foxconnu Dr. Mathias Schüz Abbildung 6: Angeprangerte Missstände bei Foxconn Quelle: Autor/ Culpan (2014) Faktem je, že Apple dosahuje se svými iphony ziskovou marži, která se pohybuje mezi 40 a 50 %, zatímco profitabilita Foxconnu při výrobě přístrojů je cca 5 %. Nabízí se tedy otázka, kdo nese hlavní odpovědnost za negativní sociální situaci pracovníků Foxconnu: zadavatel (brand owner) nebo dodavatel, který je odměněn minimálními maržemi. Srovnání ziskových marží Abbildung 7: Gewinnmargen iphone 5 und 6 Quelle: Digitaltrends Z nároků zapojených zájmových skupin tak vyplývají nepříjemné otázky: • zda je např. Apple odpovědný za pracovní podmínky u svých dodavatelů, nebo ne, Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Otázky k odpovědnosti majitele značky Dr. Mathias Schüz • nebo zda by měl Apple zaplatit pro něj nepatrně navýšenou cenu za odstranění nedostatků, nebo ne, • ale také, zda k tomu přispívá sám spotřebitel nákupem iphonu, nebo ne. Kritici odpovídají na tyto otázky takto: Zadavatel je podle nich odpovědný za sociální a ekologické nešvary v rámci celého dodavatelského řetězce (supply chain). Poukazují přitom na takové příklady, jako je firma Nike, která na nátlak svých zákazníků a řady nevládních organizací jako brand owner nově definovala svou odpovědnost. Tato firma je příkladem toho, že se s velkými náklady snaží ve výrobě svého oblečení a sportovního zboží zavést co nejlepší sociální a ekologické standardy. Jak ukazuje tento příklad, může chování spotřebitelů, jako např. bojkot výrobce, vést ke změně postoje firmy. Sociologové vidí tento vývoj v trendu skrývajícím se pod zkratkou LOHAS, což znamená „Lifestyle of Health and Sustainability“. Podle něj je zvláště v rozvinutých zemích stále více spotřebitelů, kteří nakupují především výrobky od takových podniků, které odpovídají jejich hodnotovým měřítkům, jako jsou šetrné chování vůči životnímu prostředí a sociální únosnost, ale i prospěšnost zdraví, a vyhýbají se těm, které jejich nároky nesplňují (Greenbiz Staff, 2007). Protože tito spotřebitelé „LOHAS“ mezitím představují už třímístný miliardový trh, je stále více podniků nuceno naplňovat jejich očekávání, aby nepřišly o konkurenční výhodu (srov. Crawford, 2005). Je tedy trvale udržitelná a odpovědná výroba fairphonů (férových telefonů) typickou nabídkou na poptávku trhu LOHAS? Fairphone je nizozemský smartphone, kterého se po 35 000 kusech první série už prodalo 7 000 kusů v druhé sérii. Výrobci sázejí všechno na to, aby optimalizovali sociální podmínky u dodavatelů a získávali suroviny na co možná nejekologičtější úrovni (Fairphone, 2015). Pozitivní příklad: Nike Hnutí LOHAS Fairphone – typický produkt LOHAS? Abbildung 8: Fairphone - Ein Smartphone für LOHAS-Konsumenten? Quelle: Fairphone (2015) Typický spotřebitel LOHAS se informuje, než nějaký výrobek koupí, zda vyhovuje jeho zdravotním, sociálním a ekologickým nárokům. Jeho potřebu mít informace pokrývají ratingové agentury nebo ekologické značky. Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Potřeba spotřebitelů LOHAS mít informace Dr. Mathias Schüz Ratingové agentury posuzují firmy kromě jejich ekonomických silných stránek také s ohledem na jejich sociální a ekologickou bilanci. Kromě agentury Oekom srovnává firmy v rámci jednoho odvětví a hodnotí je společnost Rebeco SAM. Ty nejlepší jsou potom seřazeny v žebříčku Dow Jones Sustainability-Index. Stále více soukromých i institucionálních vkladatelů se orientuje podle toho, zda si mohou být jisti, že jejich kapitál bude investován do trvale udržitelných firem. Proto dokonce i větší veřejné společnosti mají zájem na tom, aby byly zahrnuty do uvedeného indexu. Dokumentují své snahy o pozitivní sociální a ekologickou bilanci ve výročních zprávách, které splňují předpisy Global Reporting Initiative (GRI) OSN. Ekologické a sociální značky jsou jinou metodou, jak udělat produkty po chutí spotřebitelům LOHAS. O smyslu a nesmyslnosti takových značek se neustále vedou spory. Mnoha výrobcům je vyčítáno, že tím provozují „greenwashing“, totiž že se halí do zeleného hávu, aniž by také ve skutečnosti dodržovali to, co slíbili. Internetová platforma www.sinsofgreenwashing.org si dala za úkol pranýřovat typické hříchy „greenwashingu“ – např. chybějící důkazy, vágnost a irelevantnost tvrzených vlastností nebo falešné klasifikační označování sociální nebo ekologické orientace podniku nebo produktu. V každém případě existují mezi četnými značkami na trhu rovněž takové, které je skutečně třeba brát vážně a které opravdu otestovaly vykazované vlastnosti. Ratingové agentury Ekologické a sociální etiketylables Abbildung 9: Verwirrende Vielfalft von Ökolabels in der Textilindustrie Quelle: Heger, 2015 Obecně by měly podniky nároky zájmových skupin brát vážně, pokud se nechtějí vystavovat nebezpečí, že budou vystaveny jejich odporu. To vůbec není triviální záležitost, protože, jak ještě později uvidíme (s. XXX), každé seskupení zájmových skupin má vůči podniku jiná očekávání, zastupuje různá hodnotová měřítka a logiku. Pokud se manažer pustí do rozhovoru se zájmovými skupinami, měl by to vzít v potaz a obracet se na ně přiměřeným jazykem. Zainteresované skupiny chtějí vidět, že se o jejich zájmech se ví. Pokud cítí, že jsou tyto zájmy ohroženy podnikatelskými aktivitami, rozehrají své mocenské Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz prostředky, aby je bránily např. výzvami k bojkotu, občanskými iniciativami, spotřebitelskými žalobami, stávkami atd. Shrnutí a výhled do budoucna Stanovili jsme tři zásadní důvody, proč by se měl podnik zabývat tematikou trvalé udržitelné a etické podnikové odpovědnosti: (a) ubývající zdroje, (b) volání po větší transparentnosti a (c) narůstající očekávání zájmových skupin. Tyto tři důvody závisí vzájemně jeden na druhém. Ke každému z nich jsme uvedli příklady, které zřetelně ukazují naléhavost odpovědného přístupu k problémům ze strany podniků. Ačkoliv většina manažerů je očividně zajedno v tom, že vnímání trvale udržitelné odpovědnosti je nutné pro obchod, nechápou tento pojem všichni stejně (srov. Blackmore/ Chapman/ Ison, 2012). Ani souvislost mezi trvalou udržitelností a odpovědností i etikou není pro mnohé zřetelná. Někteří dokonce tyto pojmy používají mylně jako synonyma. V následující kapitole je tedy budeme zásadně definovat a interpretovat a nakonec je shrneme do modelu trvale udržitelné podnikové odpovědnosti (Sustainable Corporate Responsibility). Přitom se ukáže, že uvedené tři zásadní důvody pro odpovědnost mají vlastně za cíl také to, aby podniky šetřily své zdroje, zajistily transparentnost a uspokojovaly oprávněné nároky zájmových skupin. Neboť tím přispívají k udržení vlastního zdraví (corporate health): zdroje slouží (a) vlastní sebezáchově, transparentnost ekologickému zasazení do většího celku a tím (b) zachování celku, uspokojování nároků zájmových skupin (c) sociální soudržnosti (srov. Schüz, 1999, s. 116n.). Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz 3. Komplexní model podnikové odpovědnosti Didaktická rada: Poté, co jsme si srozumitelně vysvětlili důvody, proč je důležité odpovědné jednání v podnicích, půjde nyní o to, abychom si osvětlili pojmy odpovědnost a trvalá udržitelnost. Následně nám půjde o to, abychom přestavili komplexní model trvale udržitelné podnikové odpovědnosti. Model trvale udržitelné podnikové odpovědnosti byl vypracován a publikován autorem (Schüz, 2012, 2013, 2014). Výhody modelu spočívají na jedné straně v tom, že pojmům jako odpovědnost, etika a trvalá udržitelnost, používaným často jako synonyma, přiděluje jejich tradiční místo. Všeobecným pojem je pojem odpovědnost. Vyjadřuje všeobecný koncept jednání. Etika vyjadřuje koncept sociálního jednání, odpovídá tedy sociální dimenzi odpovědnosti – vedle funkční a ekologické dimenze, trvalá udržitelnost se vztahuje na dopady jednání na budoucí generace, odpovídá tedy časové dimenzi odpovědnosti. Model tyto rozdíly zviditelňuje a aplikuje. Tvoří základ pro přenos know-how mezi ZHAW a VŠE. 3.1. Pojem a struktura odpovědnosti «Být někomu odpovědný» to má svůj původ v římském právu a je patrně překladem latinského «respondere» ve smyslu «odpovídat na žalobu», což má kořen v řeckém slově «spendein». Řecké slovo je pravděpodobně základem pro německé slovo «spenden», které označovalo výši odškodnění ze strany např. nějakého opilce při uzavírání smlouvy, ve které bylo něco takového dohodnuto a stvrzeno. Uzavření smlouvy bylo považováno za jednání, které bylo posvěceno božskou instancí a zpečetěno. Pomocí «respondere» odpovídal obžalovaný soudci na jeho otázku, zda přijímá vyřčený závazek. Jak se odpovědnost stala morální kategorií. Náš pojem byl v prostředí křesťanského Západu přenesen z čistě právního vztahu na veškeré lidské jednání, tedy také na obecnou morálku a etiku. To souvisí s nejvyšší pravděpodobností s podstatou křesťanského učení, že lidské myšlení a jednání nakonec podléhá očekávanému poslednímu soudu (eschaton). Od té doby se odpovědnost vždy vztahuje přes různé lidské instance v podobě konkrétní smlouvy, zákona nebo morálního pravidla na celek a absolutno: konkrétně na „Boží království“. Odpovědnost je často pojímána jako trojmístný hledaný vzor pro žádoucí jednání (srov. Rümlin, XXX). Může však také zahrnovat zdržení se jednání, zanechání jednání nebo i určitý postoj nebo přesvědčení. Přitom jsou zvažovány důsledky a jsou zdůvodňovány před instancí. V návaznosti na německého filozofa a pedagoga Georga Pichta (1913–1982) odpovědnost znamená, že subjekt (jedinec, skupina, podnik) skládá účty za veškeré důsledky (také vedlejší, zpětné a dlouhodobé účinky) před instancemi (zaměstnanci, zákazníky, dodavateli, nevládními organizacemi, vlastním svědomím, soudci atd.). (Srov. Picht, 1969) Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Etymologie (vznik slova a jeho význam) Náboženské kořeny odpovědnosti Odpovědnost jako třímístný vztah mezi subjektem, důsledkem a instancí Dr. Mathias Schüz Abbildung 10: Die dreistellige Struktur der Verantwortung Quelle: Schüz 2013, S. 15 Proces odpovědnosti lze znázornit také jako trojúhelník: Abbildung 11: Struktur der Unternehmsverantwortung Quelle: Autor Podnik (P) způsobuje svými aktivitami důsledky (D) a zdůvodňuje je před instancemi (I) jako odpověď na jejich otázku: Co jsi dělal? Nebo: Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz Co děláš? Nebo: Co budeš dělat? Instance pak posuzuje podnik podle toho, jestli je s odůvodněním spokojená. Z toho schématu již lze vidět, že představy o tom, co je chápáno jako odpovědné jednání, závisí na hodnotových měřítcích posuzující instance. Když kmotr italského klanu mafie pověří člena rodiny, aby zabil nepřítele, bude ho považovat za zodpovědného člověka, když mu oznámí, že úkol úspěšně splnil, jinak pro něj bude nezodpovědný. Soudce během soudu bude tentýž čin posuzovat přesně opačně. Odpovědnost sama o sobě není hodnota, ale relační pojem vztahující se k hodnotě. Je ji tedy třeba zprvu chápat jako hodnotově neutrální. Vztahuje se prostřednictvím posuzující instance k hodnotám, které však mohou být velmi rozporuplné. Takže politikův požadavek „větší odpovědnosti v ekonomice“ je nicneříkající do té doby, dokud zároveň neobjasní, k jakým hodnotovým měřítkům – např. etickým – a žádoucím důsledkům jednání – např. více pro zaměstnance – jeho výpověď směřuje. Měli bychom mít na paměti, že existuje celá řada částečně nepřehledných důsledků (vedlejší, zpětné a dlouhodobé důsledky) jednání, zároveň však také částečně nepřehledných instancí, které více či méně oprávněně vymáhají odůvodnění podnikatelského jednání. Proto nelze proces odpovědnosti uzavřít a mělo by neustále dokola probíhat, jak naznačuje kruh v horním obrázku. Navíc může stejná instance v tomtéž jednání spatřovat rozdílné důsledky, jak ukazuje známá scéna z filmu skupiny Monthy-Python „Život Briana“. Brian namaluje na městskou zeď provokativní větu: „Římane běžte domů“ a je přitom přistižen římskými vojáky (viz http://www.youtube.com/watch?v=DZ47gksnesc). Velitel jednotky chce, aby se Brian zodpovídal z nedostatečných znalostí gramatiky, tedy kvůli stavbě věty. Před jinými Římany, kteří ho dopadnou později, se musí zodpovídat kvůli obsahu, tedy sémantice, což vyvolá protichůdné sankce. Instance typické pro podniky představují zájmové skupiny (stakeholder). Zákazník, dodavatel, obyvatel, zákonodárce, nevládní organizace, akcionář, zaměstnanec atd. zastupují při posuzování důsledků podnikatelské činnosti různá hodnotová měřítka. Podle mocenských prostředků pak také mohou zamířit na podniku různé sankce (blíže k tomu, viz s. XXX) Vezměme si např. firmu British Petrol, která byla zodpovědná za vrtnou ropnou plošinu Deepwater Horizon v Mexickém zálivu, kde došlo v dubnu 2010 k výbuchu. Ačkoliv vrt provedla na objednávku BP firma Transocean, byla za ropnou skvrnu v Mexickém zálivu učiněna zodpovědnou BP. Různé skupiny postižených – od rybářů, turistů, až po hoteliéry, floru a faunu, obyvatele a politiky – firmu odsoudily. Požadovaly a získaly náhradu škody, která dosáhla dvoumístné miliardové částky. Tehdejší CEO firmy BP, Tony Hayward, se musel při slyšení zodpovídat před americkým Kongresem (Hayward, 2010). Opakovaně nebyl schopen dát na otázky, které se na něj jen sypaly, uspokojivé odpovědi. Musel připustit, že nebyl o podrobnostech katastrofy a nedostatečných bezpečnostních standardech ve své firmě dostatečně informován. Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Odpovědnost jako pojem vztahující se k hodnotám ziehungsbegriff Rozdílné posuzování stejného důsledku quenz Zájmové skupiny jako instance Příklad: ropná skvrna v Mexickém zálivu CEO firmy BP se zodpovídal před Senátem USA Dr. Mathias Schüz Abbildung 12: Unterschiedliche Instanzen beurteilen die Firma BP Quelle: Autor (vgl. Fallstudie Schüz 2013, S. 16 f) Jak již bylo zmíněno, bylo s pojmem odpovědnost původně spojováno působení boží instance, která posuzuje důsledky lidského konání. Po dlouhá staletí byl Bůh dokonce sám považován za subjekt odpovědnosti. V důsledku toho trestal nebo odměňoval lidské chování buď přírodními katastrofami, nebo zázračnou záchranou. Především Starý zákon je plný událostí, které byly klasifikovány jako reakce Boha na lidské chování (pochybení). Zodpovědné zasahování Boha do běhu světa byl principiálně zpochybněn po zničení Lisabonu v roce 1755. Následkem zemětřesení, tsunami a mnoha požárů zemřelo kolem 30 000 až 100 000 lidí – navzdory jejich víře. Zatímco praktikující věřící byli obzvlášť postiženi, městská čtvrt prostitutek zůstala ušetřena. Pokus církve učinit odpovědným za katastrofu stejně jako v minulých staletích Boha, jako jeho potrestání hříšných lidí, vyšel tentokrát naprázdno. Tak se zhroutilo nejen jedno celé město, ale také obraz světa platný po celá staletí. Odklon od eschatologické odpovědnosti ischen Verantwortung Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz Abbildung 13: Das Erdbeben von Lissabon von 1755 Quelle: Holzstich aus dem 19. Jahrhundert … Od této chvíle se pro dění ve světě prosazují spíše vědecké pokusy o vysvětlení. Příčiny katastrof, jako té lisabonské, byly nalézány v přírodních zákonech. Odpovědnost člověka nyní už nespočívala v bohulibém životě, nýbrž v rozumném zvládání materiálních, sociálních a ekologických následků a v preventivních opatřeních pro případ podobných přírodních událostí pomocí vědy a techniky. V případě Lisabonu převzal zodpovědnost za první moderní krizový management v případě katastrofy a za obnovu města Sebastiao José de Carvalho e Mello, markýz de Pombal. Nejdříve si k tomu nechal udělit od portugalského krále generální plnou moc. Potom si zřídil ve svém kočáru mobilní velitelskou a komunikační centrálu. To mu umožnilo, aby se mohl v co nejkratší době osobně objevit všude tam, kde hrozilo vypuknutí požáru nebo jiné krizové situace. Organizoval požární jednotky a brigády, které měly strhávat rozpadlé domy, bojoval s drancováním a černými trhy, stanovil pevné ceny za potraviny. Potlačoval povstání a bojoval se zločineckými bandami. Kromě toho se aktivně bránil církevní teorii obětního beránka, která vypodobňovala neštěstí jako boží soud. Pozdějším zrušením jezuitského řádu položil základní kámen jedinečné sekularizace a modernizace země. Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Markýz de Einsatz vonPombal Wissenschaft – první moderní und Technikmanažer krizový Dr. Mathias Schüz Abbildung 14: Der erste modener Krisenmanager: Marquis de Pombal Quelle: „Ausweisung der Jesuiten“, Gemälde von Louis-Michel van Loo (Porträt) und Claude-Josepf Vernet (Stadtansicht) Od tohoto okamžiku už odpovědnost za dění ve světě nebyla svěřována božským mocnostem, ale uvědomil si ji sám člověk. Tím, že analyzuje síly přírody, je schopen se podle metodického programu René Descarta povýšit na „pána a vlastníka přírody“ a systematicky využívat její síly (Descartes, XXX). Z tohoto pohledu pak také osvícení postavilo hodnotu odpovědnosti lidského konání na úplně nový stupeň. S vědecko-technickými změnami a ekonomickým vykořisťováním přírody je člověk nucen sám se vypořádat také s důsledky. Od této chvíle je člověk odkázán sám na sebe. Ohrožuje však také své vlastní přežití, pokud nechce vzít na vědomí odpovědnost, která mu byla přidělena. Přisuzovat odpovědnosti božské instanci už pro něj od této chvíle není racionálně možné. V čem tedy ale spočívá osvícená odpovědnost? Projevuje se v tom, že se člověk musí zodpovídat ze svého jednání před všemi možnými dotčenými skupinami. Rozmanité kombinační možnosti mezi posuzujícími instancemi a hodnocenými důsledky se podobají znázornění matice: Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Vlastní odpovědnost člověka v osvícení Dr. Mathias Schüz K1 K2 K3 … I1 V11 V12 V13 … I2 V21 V22 V23 … K m V1 m V2 m I3 V31 V32 V33 … V3 m … In … Vn1 … Vn2 … Vn3 … … … Vn m Celková odpovědnost Otot. podniku se podle toho skládá ze součtu všech částečných odpovědností Oij: Zde už se ukazuje problém, že žádný subjekt se nemůže zodpovídat ze všech důsledků před všemi instancemi, tedy nemůže převzít totální odpovědnost za své jednání. Vždy jsou zohledňovány pouze aspekty důsledků a určitý, přehledný počet instancí. Další výzva spočívá v tom, že ne všechny důsledky mohou být připisovány jednomu původci. V našem příkladu je zapojena provádějící firma Transocean, ale také provozovatelská firma Halliburton nebo firma, která vyvinula chemikálii Corexit pro chemické vázání ropné skvrny. A to proto, že tato chemikálie sice rychle rozpustila viditelnou ropnou skvrnu, ale zbytky pak nechala klesnout na mořské dno. To mělo zničující účinek na flóru a faunu. Všichni tito aktéři tak společně přispěli k důsledkům neštěstí. Kromě toho existují důsledky, ke kterým se nehlásí ani instance, ani jednající subjekt. Tak se například znovu rozhořela principiální diskuse o tom, zda jsou vůbec fosilní formy energie ještě únosné pro přežití planety. Zde nejsou identifikovatelné ani jednotlivé subjekty, ani instance. Mohučský filozof Richard Wisser označil takové formy odpovědnosti jako „situační odpovědnost“, která na rozdíl od „instanční odpovědnosti“ právě nezná žádnou instanci nebo jednotlivý subjekt, které by napadly, případně nesly existující důsledky (Wisser, XXX). Takové situační odpovědnosti jsou kolektivní výzvou pro celé lidstvo. Neexistují pro ně ještě žádná instancemi předem definovaná řešení, na nichž za určitých okolností závisí přežití lidstva. V případě velkých katastrof by se vůbec měla zpochybnit představa lineární kauzality, totiž že příčina produkuje účinek. Jak už ukázaly dřívější příklady, za určité účinky je většinou zodpovědná síť příčin. V tomto případě bychom to mohli chápat tak, že BYTÍ jako celek přebírá roli instance (= ontologická odpovědnost). Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Celková odpovědnost Otot. Mnohonásobní původci Situační a instanční odpovědnost Dr. Mathias Schüz Nejpozději od chvíle, kdy vešly ve známost výsledky kvantové fyziky, by se měl takový koncept jednoznačného připisování příčin důsledkům přehodnotit. Obraz světa skutečně vychází z kvantové fyziky, že všechno souvisí se vším a všechno působí na vše. Všichni jsou tak odpovědní za všechno a nikdo za cokoliv. V takovém případě bychom byli nezodpovědní, neměli bychom tedy odpovědnost. Na druhé straně to znamená, že v bytí „vše souvisí se vším“, že každý je odpovědný za svá jednání, která vědomě, tedy s určitým úmyslem uvedl do života, a důsledky by měl přehodnotit podle toho, do jaké míry mají dopad na celek bytí a odtud zase zpět na původce. To připomíná staré učení Indů o karmě, podle něhož mají všechny skutky zase zpětný účinek na své původce. Souvislost bytí se vším Zpětný účinek na původce 3.2. Filozofický exkurz: schopnost vzít na sebe odpovědnost – základní lidské rozpoložení? K filozofii odpovědnosti patří i otázka, zda člověk svou schopností vzít na sebe odpovědnost, tedy schopností zvažovat následky svého jednání vůči různým dotčeným skupinám (instancím), představuje přímo rozhodující základní rozpoložení lidského bytí. Přinejmenším různé přístupy filozofické antropologie vidí rozdíl mezi člověkem a zvířetem právě v tom, že se člověk nerodí do předem daného ekologického životního prostoru a tam se instinktivně pohybuje, ale ve své „otevřenosti světu“ (Max Scheler) si musí svůj prostor pro přežití teprve vytvořit kulturními počiny. Musí reagovat na výzvy přírody podle situace a svých schopností, totiž zařídit se tak, aby mohl navzdory své existenci jako „bytost nedostatku“ (Johann Gottfried Herder), i přes redukci instinktů“ (Adolf Portmann) přežít následky svého jednání s rozmyslem. Lidské jednání se tak ve srovnání s jinými živými tvory vyznačuje právě myšlenkovou reflexí možných důsledků pro různé dotčené skupiny (instance). Kromě toho má člověk možnost dát impulsivními jednání v afektu jako reakci na podněty podmíněné prostředím červenou, tedy vsunout mezi připravenost jednat a konkrétní čin pauzu pro reflexi, kterou německý filozof Arnold Gehlen označil jako „hiát“ (lat. hiatus = „otvor“, „skulina“, „průrva“). Vidí v tom základní duševní rozpoložení člověka, které mu otevírá možnost promyslet si mezi impulsem jednat a provedením následky. V okamžiku „hiátu“ si člověk vyvinul schopnost rozmyslet si svou odpověď na výzvu, zvážit její možné následky i alternativy jednání, než se rozhodne pro konkrétní jednání. Myšlenková reflexe možných rozhodnutí je také znakem lidské svobody, která přece jen pořád existuje, i přes veškerou současnými neurofyziology naznačovanou (viz Libetovy pokusy, s. XXX) determinovanost mozkových aktivit, a tím i podmínka možnosti etického jednání. K této důležité souvislosti se později ještě vrátíme (viz s. XXX). Richard Wisser ve své filozofické antropologii, v níž člověka označuje jako „kriticko-krizovou“ bytost, tedy bytost, která se stále znovu dostává do krizí a musí stále znovu kriticky zjišťovat možná východiska, vyzdvihl odpovědnost jako rozhodující základní duševní rozpoložení člověka. Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Schopnost převzít zodpovědnost Hiát jako přestávka pro reflexi jednání Přestávka pro zamyšlení – znak lidské svobody? Odpovědnost jako základní lidské rozpoložení Dr. Mathias Schüz Člověk vůbec může přežít pouze tehdy, když odpovídá na výzvy života stále novým způsobem a zodpovídá se vůči instancím nebo bytí vůbec. Je podstatou člověka, že dosavadní odpovědi na otázky života – zvláště v krizových situacích – stále znovu kriticky reflektuje a za určitých okolností je zavrhuje, aby našel nové odpovědi, které mají větší schopnost přežít a jsou tak odpovědnější (Wisser XXX). Když tedy teprve schopnost převzít odpovědnost člověku umožňuje jeho existenci s pomocí stále nových kulturních počinů, znamená naopak ztráta odpovědnosti také riziko, že přijde o svou existenci. Nezodpovědnost by pak byla prvním krokem k zániku, protože pak by byly určující pro jednání už jen krátkodobé úspěchy maximalizující zisk a vedlejší, zpětné a dlouhodobé účinky by vůbec nebyly brány na vědomí. Na rozdíl od úplné negace odpovědnosti by pak „univerzální odpovědnost“ požadovaná Georgem Pichtem byla smysluplným vtažením jednání pro blaho většího celku. 3.3. Univerzální odpovědnost Georg Picht označuje totální odpovědnost také jako „univerzální odpovědnost“, kterou sice už nemůže převzít žádný konečný subjekt, ale která může jako nikdy nedosažitelný ideál, o který je třeba usilovat, orientovat naše konkrétní jednání jako „regulační myšlenka“. Kdo ve svém jednání, přinejmenším v mysli, usiluje o to, aby vždy nesl zároveň i univerzální odpovědnost, bude mnohem pečlivěji analyzovat možné důsledky a instance. Picht upřesňuje otázku týkající se „univerzální odpovědnosti“ (Picht 1969, s. 338) tak, že „člověk je odpovědný za všechno, co se děje v oblasti jeho možností, tzn. co se nachází v dosahu jeho bytí, konání a ponechání“ (Schüz 1986, s. 262). Vzhledem k tomu, že odpovědnost může být v závislosti na kombinaci subjektu, následků a instance definována a připisována různě, všichni zapojení aktéři podnikatelského jednání nějakým způsobem přispívají k důsledkům. Pokud to vidíme takto, odkazuje konkrétní odpověď jednotlivých aktérů vždy nad rámec jejich působnosti na veškeré známé nebo neznámé následky jednání nebo zanechání jednání. Je to tedy nakonec vždy i „děsivě neomezená“, „až do nekonečna rozšířená odpovědnost vůči všemu živému“, jak jednou vyjádřil Albert Schweitzer. Každý tak nese dál kousek „univerzální odpovědnosti“ (Georg Picht), právě proto, že přispívá k „budoucím dějinám“ nebo „k životu budoucích generací“ (Hans Jonas) jako podpora, nebo brzda (Schüz 2013, s. 15). Univerzální odpovědnost by podle toho byla teoreticky odpovědí, ospravedlněním, případně odůvodněním všech možných důsledků (vedlejších, zpětných a dlouhodobých účinků) nějaké aktivity před všemi možným instancemi. Je nasnadě, že převzetí univerzální odpovědnosti není v praxi možné. Protože žádný lidský jedinec nebo podnik nejsou schopny posoudit všechny důsledky i instance. A přesto se vyplatí přezkoumat své jednání z pohledu „regulační myšlenky univerzální odpovědnosti“ ve smyslu filozofa Georga Pichta (1969). To připomíná postulát „zuniverzálnění“ všech etických jednání v Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Univerzální odpovědnost Dr. Mathias Schüz kategorickém imperativu Immanuela Kanta. Tuto souvislost ještě blíže vysvětlíme později (viz s. XXX). Jako regulativní myšlenka zvyšuje univerzální odpovědnost vnímavost aktéra vůči důsledkům s ohledem na celek, protože možná tuší, že kompletní přehled není pro konečné uvědomění nikdy možný. Přesto se s větší vnímavostí zvyšuje šance, že jednání probíhá spíše pro blaho celku, než že zanedbává nechtěné vedlejší, zpětné a dlouhodobé účinky. Zde určitě pomůže, že se aktér před vykonáním plánovaného jednání meditativně otevře inspiracím svého vyššího já. Tím se mu mohou vyjevit možné důsledky jeho jednání nebo alternativy, na které doposud nepomýšlel. Za tím stojí samozřejmě i předpoklad, že lidský duch jako část celku má principiálně přístup k celku např. prostřednictvím „kolektivního nevědomí“, jak to popsal hlubinný psycholog Carl Gustav Jung, a z toho také může čerpat informace. Univerzálně zodpovězená odpověď jako orientace rientierung Zvýšení vnímavosti pro co nejvíce důsledků Předchozí zvážení možných následků 3.4. Trojí podniková odpovědnost (Triple Corporate Responsibility) Vedle univerzální odpovědnosti, která má jako regulativní myšlenka praktický význam pro naše jednání, má smysl redukovat její komplexnost na tři dimenze. Jak autor vysvětlil už v dřívějších knižních publikacích (1999, s. 40n., 43n.), může se tato redukce opírat, pokud jde o teorii poznání, o tři principy. Podle antického filozofa Aristotela lze rozlišit ve veškerém jsoucnu materiálního světa tři kvality, a to látku, pohyb a formu, nebo v přeneseném slova smyslu tělo, duši a ducha. To jsou podle Aristotelova pojetí tři aspekty jednoho a téhož. Žádný si nelze představit bez těch ostatních. Přesto se v dějinách filozofie opětovně objevovaly pokusy vyzvednout jeden z aspektů nad další dva jako prapůvodní princip, tedy dvě kvality odvozovat z jedné jediné – např. materialismu. Takové redukcionismy pak vedly opětovně k ideologickému zúžení pohledu a tím ruku v ruce k totalitnímu ovládnutí světa pod jedním principem – např. v ekonomii zúžením na shareholder value (hodnota pro akcionáře). Tento pohled můžeme přenést na lidskou společnost. Kulturní soudržnost nějaké skupiny nespočívá pouze ve výrobě hmotných statků jako základu sebezáchovy, nýbrž také v organizovaném soužití jejích členů (spoluzachování) a v inspirujících myšlenkách, jak si dlouhodobě zajistit ve větším celku přírody své přežití (zachování celku). Sociální antropolog Bronislaw Malinowski předložil po dlouholetém terénním výzkumu u přírodního národa Trobriandů v Pacifiku ve svém slavném díle „Vědecká teorie kultury“ tři právě popsané faktory, které tvoří kulturu, a propracoval je. Hmotné statky, sociální chování a duševní vzorce řešení slouží uspokojování lidských potřeb. Kultury se odlišují právě způsobem uspokojování potřeb (Malinowski, XXX, s. XXX). Je nasnadě, že žádný faktor nemůže být upřednostňován na úkor ostatních, protože všechny tři aspekty jsou nutné pro dlouhodobé přežití. Jako člen zdravé společnosti by tedy i odpovědnost měla být odpovídajícím způsobem dimenzována. V souladu s tím můžeme definovat tři kategorie důsledků a instancí: technicky-funkční výsledky, sociální vztahy a ekologické poměry. Definují také tři dimenze podnikové odpovědnosti, při níž technickyWinterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Trojjedinost všeho bytí: látka, forma, pohyb Přežití prostřednictvím sebezáchovy, spoluzachování a zachování celku Dr. Mathias Schüz funkční odpovědnost přechází do ekonomické odpovědnosti.2 Proto můžeme také načrtnout trojí odpovědnost podniku: Technická, sociální a ekologická odpovědnost Verantwortung Abbildung 15: Die dreifache Verantwortung von Unternehmen (Triple Corporate Responsibility) Quelle: Schüz 2013, S. 34 Tato ‚Triple Corporate Responsibility‘ by tedy byla celkovou odpovědností, kterou podnik nese za všechny činy nebo zanedbání svých zaměstnanců. Pak by byla více než jen součtem jednotlivých odpovědností. Sahala by tak daleko jako proměnlivé dopady na současné i budoucí generace, tedy tak daleko jako moc odpovědného subjektu. Rozdílně vnímaná odpovědnost 2 Technika je podle definice Carla Friedricha v. Weizsäckera „poskytnutí prostředků pro účely“ (1972, XXX). Účely mohou být libovolné, nicméně k volbě prostředků by mělo dojít podle principu užitečnosti, tedy: měly by být financovatelné a funkčně efektivní. V ekonomii se to projevuje jako princip úspornosti, při němž by se mělo dosáhnout největší užitek při nejmenším nasazení prostředků. Potud se dá obecnější pojem technické odpovědnosti nahradit ekonomickou odpovědností. První splývá s druhou. Již zde se nabízí otázka, zda všechny účely, o které se usiluje, slouží také skutečně společnosti a přírodě. V tomto ohledu by se mělo technické myšlení přinejmenším přizpůsobit sociálním a ekologickým požadavkům. Prostředky by tedy neměly být jen účinné (ve smyslu Petera Druckera: „Dělat věci správně.“), ale také volit efektivní účel (ve smyslu Petera Druckera: „Dělat správné věci.“). Ekonomická odpovědnost slouží v tomto smyslu prosperitě ve smyslu materiálního blahobytu, sociální odpovědnost koexistenci lidí nebo vůbec všech organismů, ekologická odpovědnost celé planetě. ©Prof. Dr. Mathias Schüz Winterthur/ 24.07.2015 Zdaleka ne všechny podniky by uznaly nebo vůbec vzaly na vědomí takové univerzální směřování své odpovědnosti. Mnohé se omezují na to, aby se vyhnuly bezprostředním rizikům pro jejich vlastní přežití (egoistický úhel pohled). Jiné se starají o to, aby byly zohledněny bezprostředně dotčené zájmové skupiny (vzájemný úhel pohledu). Jiné zase berou ohled na celek tím, že berou v potaz i důsledky pro zvířata a rostliny, jde o biocentrický, tedy na veškerý život (= řecky „bios“) soustředěný pohled. Mnohé organizace zabývající se ochranou přírody se domáhají takové biocentrické odpovědnosti podniků, např. když jejich výrobní způsoby ohrožují celé oblasti se vzácnými druhy (Schüz 2013, s. 18). 3.5. Prostorový dosah odpovědnosti Každá podnikatelská aktivita by tedy měla mít ekonomickou, sociální a ekologickou odpovědnost. Přitom odpovědnost sahá rozdílně daleko – vždy podle vnitřního postoje k hodnotám: může se orientovat egoisticky na obranu vlastních zájmů, nebo více na vzájemné (reciproční) zájmy či vůbec univerzálně na zájem všech dotčených. V našem modelu trojí odpovědnosti je dosah trojúhelníku odpovědnosti zobrazen pomocí různých výšek: Abbildung 16: Verantwortung Unterschiedliche Reichweiten (Scope) der Quelle: Schüz 2013, S. 37 To, že jsou zde definovány právě tři stupně dosahu odpovědnosti, má svůj důvod v empirickém výzkumu Johna Piageta a Lawrence Kohlberga. Piaget zjistil, že děti vykazují různé stupně morálního vývoje (1974). Lawrence Kohlberg v Piagetově výzkumu pokračoval tím, že ho aplikoval na dospělé, případně na studenty. Předložil jim typická morální dilemata a poprosil je, aby si vybrali ze stanovených návrhů řešení. Po vzoru Piegetových vývojových stupňů rozlišuje i Kohlberg tři hlavní stupně: „předkonvenční“, „konvenční“ a „postkonvenční“ stupeň morálního vývoje.3 (Kohlberg, 1971, 163nn.) Zatímco předkonvenční Stupně odpovědného jednání podle Kohlberga 3 Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz morální chování dává typicky egoistické odpovědi („Nechám si ty peníze, protože je to vina pokladní nebo přitom zůstanu v anonymitě!“), typickou odpovědí na konvenčním stupni je např. „Pokud se pokladní ke mně chovala hezky, vrátím jí peníze dobrovolně zpět, jinak ne!“ nebo na postkonvenčním stupni např. „Co by to byl za svět, kdyby si každý peníze, které mu nepatří, jednoduše nechal!“ Zatímco tedy na předkonvenčním morálním stupni člověk reaguje egoističtěji na trest nebo odměnu, na konvenčním stupni jedná spíše podle principu reciprocity (vzájemnosti). Jen na postkonvenčním stupni se jednající orientuje autonomně podle univerzálních principů mimo zákonné konvence nebo právní řád, které za určitých okolností zastupují pouze dílčí zájmy. Abbildung 17: Stufen verantwortlichen Handelns nach L. Kohlberg Quelle: Autor Kohlberg vlastně rozlišuje šest stupňů, z nichž vždy dva přiřazuje třem jmenovaným. Zde nemáme prostor na to, abychom se tomuto rozlišení dále věnovali. Stojí za zmínku, že filozofové Karl Otto Apelt a Jürgen Habermas se svou diskursně-etickou koncepcí dále rozvádějí Kantův kategorický imperativ. Vidí tedy svoji koncepci na stupni sedm v Kohlbergově schématu. Podle nich by etická rozhodnutí již neměla být produktem osamoceného myšlení, ale výsledkem společného diskursu. Předpokladem pro rozumné diskursní společenství je „srozumitelnost“, „důvěryhodnost“, „normativní závaznost“ a „smysluplnost“ argumentů, které by měl přednést každý účastník. Na základě toho nesmí být „nikdo vyloučen nebo znevýhodněn“, musí být „vyloučeny rétorické triky“ a je třeba usilovat o „bezpodmínečnou shodu“, tedy konsens“. (Srov. XXX) Kriticky by se dalo říct, že předpokládaná ideální báze rozumu v mnoha diskursních společenstvích není empiricky vůbec dána, protože jejich účastníci mají a ještě mocensky zastávají příliš vzdálené zájmy, logiku, hodnotová měřítka. Proto by se diskursní etice ve stylu navrženém oběma filozofy v diskursu zájmových skupin, o kterém budeme později ještě diskutovat, sotva dařilo (viz s. XXX). Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz Vstupní cvičení se studenty, jehož cílem je zvýšení jejich vnímavosti různých stupňů odpovědného myšlení a jednání Typickým dilematem by byla například otázka, zda by zákazník v supermarketu dobrovolně vrátil omylem vydanou příliš vysokou částku – zhruba více než 20 € –, nebo ne. Tato otázka, kterou i autor studentům opětovně předkládal, přináší skutečně různé odpovědi, které poukazují na různé morální principy. Typické odpovědi na stupni 1 egoismu: Částku si nechám, protože to jsou snadno vydělané peníze. Nechám si peníze, protože si to zavinila pokladní a bude tak potrestaná za svou nepozornost. Typické odpovědi na stupni 2 vzájemnosti: Částku vrátím, pokud se ke mně pokladní chovala mile, jinak ne. Částku vrátím, protože bych byl za to taky rád, kdybych byl v podobné situaci. Typické odpovědi na stupni 3 universalismu: Peníze vrátím, protože co by se stalo, kdyby si ty peníze nechal každý? Peníze vrátím, protože by to jinak byla krádež a ta nesmí být nikdy povýšena na všeobecný zákon. Jak ještě později uvidíme, je v této souvislosti zajímavé, že zlaté pravidlo etiky („Čiň lidem tak, jako bys chtěl, aby oni činili tobě!“) může být přiřazeno konvenčnímu stupni. Protože zde se sleduje oboustranný zájem, tedy brát ohled na zájmy jiného, protože člověk očekává, že budou zohledňovány rovněž jeho vlastní. Podle Kohlberga patří jednání podle kategorického imperativu Immanuela Kanta („Jednej tak, aby se tvé jednání mohlo stát univerzálním zákonem.“) k postkonvenčnímu stupni, protože v tomto případě koná člověk dobro kvůli dobru, a ne proto, aby sám později získal něco dobrého. V modelu trvale udržitelné odpovědnosti se třístupňové členění vědomě poněkud odchyluje od toho Kolhbergova. Předkonvenční je stupeň egoismu, podle něj slouží veškeré činy vlastnímu zájmu. Konvenční, tedy dbající na vzájemnost, jsou všechny činy, které slouží vzájemnému zájmu lidstva, jsou tedy antropocentrické, ale v zásadě mohou uškodit jiným živým tvorům. Teprve ty způsoby jednání, které jsou pro dobro všech živých tvorů, jsou tedy biocentrické, jsou zde chápány jako postkonvenční. Jak ještě uvidíme (s. XXX), podle tohoto dělení se může jednání plnící kantovský imperativ nacházet ještě na stupni 2, pokud se jedná výlučně ve vlastním zájmu lidstva, tedy antropocentricky (z řečtiny „anthropos“ = člověk, tedy soustředěno na člověka) na úkor všech ostatních živých tvorů. Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Odchylné rozdělení stupňů Dr. Mathias Schüz Postkonvenční, tedy činy na stupni 3, jsou podle nového modelu všechny činy, jejichž důsledky mají pozitivní dopad na všechny živé tvory, chrání je tedy v jejich důstojnosti, jsou proto biocentrické (z řečtiny „bios“ = život, tedy soustředěno na život). Podle pojetí autora znamená antropocentrické omezení ochrany důstojnosti jen na člověka sledování dílčího zájmu, totiž dát vlastní druh pod zvláštní ochranu a všechny ostatní vyloučit. Proto: Pokud kategorický imperativ svěřuje do ochrany důstojnost všech živých tvorů, pohybuje se obecně na postkonvečním stupni (srov. Schüz 2012, s. 11).4 3.6. Časová dimenze podnikové odpovědnosti (Sustainable Corporate Responsibility) Obecně odkazuje koncept odpovědného jednání vždy také na čas. Člověk je odpovědný za to, co v minulosti vykonal nebo zanedbal, za rozhodnutí, která činí v současnosti, i za budoucí následky minulých, současných nebo budoucích rozhodnutí. Čas stejnou měrou otevírá a ohraničuje prostor pro činy. Co se stalo, už nejde vrátit, je to nezvratitelné. Jen budoucnost je otevřená a můžeme ji ovlivnit. Nicméně to, co je možné v budoucnosti (B), je určováno minulostí (M) a konkrétně se utváří v současnosti (S). Závisí na příslušných rozhodnutích, zda se bude realizovat budoucnost 1, 2 nebo 3 (B1–3) s různými šancemi a riziky. Zodpovědný manažer (responsible leader) zváží, aby svými rozhodnutími přispěl k co nejzodpovědnější budoucnosti. Abbildung 18: Zukunftsbeeinflussung durch menschliches Handeln Quelle: Schüz (2013, S. 13) Časová dimenze se vyjadřuje pojmem trvalá udržitelnost. Jak ukázal Ulrich Grober v obsáhlé kulturní historii pojmu trvalá udržitelnost, byl tento termín zaveden už v roce 1761 Annou Amálií, výmarskou vévodkyní, v rámci „nového a trvale udržitelného lesního zřízení“ z důvodu opětovného zalesňování (2010, s. 10). Podle něj už by nemělo být káceno více stromů, než znovu naroste. Pojem trvalé udržitelnosti byl přeložen z němčiny v 19. století do angličtiny jako „sustained yield forest“. Tak se potom později anglický výraz „sustainability“ dostal do Etymologické kořeny trvalé udržitelnosti 4 V případě vrácení chybně vydaných peněz jsou postiženi pouze lidé. Proto je možné odkaz na Kantův kategorický imperativ jako základ pro vrácení („Protože by to měl udělat každý.“) považovat vesrze za postkonvenční stupeň, protože nejsou diskriminováni žádní jiní živí tvorové. ©Prof. Dr. Mathias Schüz Winterthur/ 24.07.2015 mezinárodního odborného jazyka. Tento pojem zase pochází z latinského „sustinere“ nebo „sustentare“, což může znamenat tolik co „vydržet“, „udržet“, „zachovat“. Trvale udržet pak znamená něco zachovat v „časové přímce“ ve smyslu „uložení dostatečné rezervy pro budoucnost“ (ibid., s. 20). Celosvětově se prosadila definice Komise Brundtlandové z roku 1987: „Takový rozvoj, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.“ (Zpráva Brundtlandtové, 1987) Z toho se dá odvodit, že rozvoj je trvale udržitelný tehdy, když při uspokojování současných potřeb neznevýhodňuje potřeby budoucích generací. Diskusi pak zůstává otevřené, co je třeba chápat pod pojmy „budoucí generace“ nebo „neznevýhodňuje“. Definice Komise Brundtlandové Abbildung 19: Fragen zur abgeleiteten Definition von Nachhaltigkeit Quelle: Autor Přeneseno na odpovědnost to znamená, že důsledky jednání nevyčerpávají rezervy pro budoucnost, tedy nejsou na úkor budoucích generací. Pro trvale udržitelnou podnikovou odpovědnost (Sustainable Corporate Responsibility – SCR) má tato souvislost obzvlášť velký význam, protože je odpovědná nejen za minulé a současné skutky nebo zanedbání, ale také za budoucí události. To, co zanedbáme dnes, může vzít životní šance budoucím generacím – jako v případě Fukushimy, kde se staly celé oblasti neobyvatelné na dlouhá staletí. Ze škod minulosti se můžeme učit do budoucnosti. Ale člověk může také chytrou předvídavostí řídit vývoj tak, aby pomohl se vyhnout budoucím nevýhodám. Odpovědnost tak vždy rovněž odkazuje na různé alternativní budoucnosti. Vedle prostorového dosahu je tedy třeba zahrnout i časový dosah. Trvale udržitelná odpovědnost přitom zvažuje následky jednání pro budoucí generace. Otevřené však zůstává, zda se při tom bere ohled pouze na člověka, nebo také na zvířata a rostliny, a na kolik generací v budoucnosti tento pohled sahá. Po tomto výkladu můžeme zkonstatovat, že trvale udržitelná podniková odpovědnost vyžaduje odpovědi na následující čtyři otázky: 1. Je moje jednání ekonomicky užitečné? 2. Je moje jednání sociálně přijatelné? 3. Je moje jednání ekologicky smysluplné? 4. Je moje jednání snesitelné pro budoucí generace? Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Nést odpovědnost za budoucnost Dr. Mathias Schüz Z toho také vyplývá definice trvale udržitelné podnikové odpovědnosti (sustainable corporate responsibility): Manažer / podnik jedná v souladu s trvale udržitelnou odpovědností, pokud je schopen se zodpovídat z důsledků svého jednání před akceptovatelnými instancemi, a sice ve čtyřech ohledech: 1. před svými akcionáři za ziskovost, případně prosperitu (= ekonomická odpovědnost – orientace na sebezáchovu) 2. před svými zájmovými skupinami za „dobré vycházení s nimi“ (= sociální odpovědnost = orientace na spoluzachování) 3. před přírodou, bytím jako celkem za své „smysluplné jednání“ (= ekologická odpovědnost = orientace na společné zachování) 4. před budoucími generacemi za „časovou prozíravost“ (= trvale udržitelná odpovědnost = orientace na dlouhodobost) Jak se tedy dají synopticky znázornit tři prostorové dimenze odpovědnosti se svými rozdílnými dosahy a zároveň časová dimenze odpovědnosti s různými stupni trvalé udržitelnosti? Po delším procesu hledání se pro to naskytl následující obrázek: Protože u časové dimenze se dají definovat různé stupně trvalé udržitelnosti od krátkodobého až po dlouhodobý, má smysl srovnat model s hodinami, jejichž ručička postupuje se stupněm trvalé udržitelnosti. Protože však chceme znázornit tři dimenze odpovědnosti, měly by mít hodiny tři ciferníky vždy s vlastní ručičkou, jejíž délka představuje příslušný dosah odpovědnosti v rámci prostorové dimenze. Hodinové ručičky samy představují trojúhelníky odpovědnosti, které sestávají ze subjektu S, důsledků D a instancí I. Posouváním hodinové ručičky se vždy zobrazuje příslušný stupeň trvalé udržitelnosti. Model trvale udržitelné podnikové odpovědnosti vypadá tedy následovně: Definice trvale udržitelné podnikové odpovědnosti Hodinový model trvale udržitelné odpovědnosti Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz Abbildung 20: Vollständiges Modell Nachhaltigen Unternehmensverantwortung (SCR) der Quelle: Vgl. Schüz 2013, S. 38 Grafici podle zadání převedli různé oblasti „hodin odpovědnosti“ do následujícího piktografického obrázku: Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz Abbildung 21: Andere Darstellung der SCR Quelle: Schüz, 2013, S. 29 f Dosahy (Scope of Corporate Responsibility) a stupně trvalé udržitelnosti příslušných dimenzí odpovědnosti jsou shrnuty v následující tabulce: Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz Abbildung 22: Räumliche und zeitliche Reichweiten der Nachhaltigen Un-ternehmensverantwortung (Sustainable Corporate Responsibility) Quelle: Schüz, 2013, S. 27 f Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz Jakou přidanou hodnotu tedy s sebou nese takové zobrazení trvale udržitelné odpovědnosti? V prvé řadě se dají zviditelnit rozličné profily odpovědnosti různých organizací. Jak ukazují tři příklady na následujícím obrázku, dá se ihned rozeznat, zda je nějaká organizace zaměřena více ekologicky, sociálně nebo ekonomicky a jak dalece zohledňuje ostatní dimenze podle dosahu a trvalé udržitelnosti. Abbildung 23: Organisationen Verantwortungsprofile verschiedener Quelle: Schüz, 2013, S. 31 Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz Takové profily jsou užitečné, aby: ilustrovaly kvantitativní šetření, identifikovaly „Best-Practice“ v rámci průmyslového odvětví – čím vyváženější, tím lépe, vyznačily propast mezi vlastní prezentací a „Best-Practice“, objasnily rozdíl mezi hodnocením sebe sama a cizím hodnocením. Příkladů podniků, které usilují o velký dosah a vysoký stupeň trvalé udržitelnosti ve všech třech dimenzích, je hodně. Tak např. výrobce luxusních tašek Larrio Amedrino (www.amedrino.com), startup firma bývalých studentů School of Management and Law při ZHAW, vyrábí z kůže, které pochází ze zvířat chovaných v co nejlépe vyhovujících podmínkách a je vydělávaná jako napová kůže přírodními látkami. Vybraní a dobře zaplacení dodavatelé z regionu i pokus implementovat uzavřený koloběh („cradle to cradle“) během celého výrobního procesu jsou považovány za příkladné. Příklad BestPractice: Larrio Amedrino Abbildung 24: Nachhaltig verantwortlicher Luxustaschenproduzent: Larrio Amedrino Quelle: amedrino.com Známější je německý řetězec drogerií dm, který byl vybudován po válce podnikatelem Götzem Wernerem. Podnik se snaží být vzorem ve všech oblastech jako příklad „Best-Practice“. Zaměstnanci se mohou volně rozvíjet a vzhledem k nízkému stupni hierarchizace samostatně utvářet služby zákazníkovi. Produkty mají být vyráběny co nejvíce podle principů ekologické trvalé udržitelnosti. I jinak se podnikatel silně angažuje pro všeobecné blaho, zasazuje se např. za „bezvýhradný základní výdělek“ pro každého, protože je toho názoru, že vrací člověku jeho „důstojnost“ a „svobodu“, kterou mu přiznává německá ústava. Podle něj takto může člověk ve svém životě „překonávat sám sebe“ a lépe se seberealizovat. (Werner, 2013, s. 271nn., 277) Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Příklad BestPractice: řetězec drogerií dm Dr. Mathias Schüz Shrnutí a výhled do budoucna: Analyzovali jsme pojem odpovědnost a jeho strukturu a identifikovali jsme ho jako určitý koncept jednání. Při něm jednající subjekt, kterým může být jedinec, skupina nebo organizace, způsobuje svými aktivitami chtěné a nechtěné následky. Ty mohou být různými instancemi různě zpochybňovány, totiž zda je třeba je chápat jako škodlivé nebo užitečné. Podle odpovědi subjektu je to posuzováno nebo odsuzováno a podle toho jsou uplatňovány sankce nebo chvála. Identifikovali jsme nyní tři kategorie důsledků a instancí: technicko-ekonomické, které jsou zaměřeny na sebezáchovu, sociální, které usilují o společné zachování, a ekologické, které přispívají k udržení celku. Trojí odpovědnost může být ještě zaměřena krátkodobě až dlouhodobě a sahat od té egoistického až po univerzální. Trvalá udržitelnost a dosah odpovědnosti mohou být graficky znázorněny v modelu trvale udržitelné odpovědnosti: pomocí hodin, které mají tři různé ciferníky a tři hodinové ručičky různé délky. Tímto způsobem lze opticky znázornit nejrůznější profily odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že v podnicích se ověřuje především sociální a tím také etická odpovědnost a opisuje se pojmem Corporate Social Responsibility nebo Business Ethics, musíme si nyní blíže vysvětlit význam etiky v kontextu odpovědnosti. Winterthur/ 24.07.2015 ©Prof. Dr. Mathias Schüz
Podobné dokumenty
Filozofický ústav Slovenskej akedémie vied v
otázku, nakolik je legitimní dnešní zařazení psychiatrie do medicíny, jak vzniklo a jaká úskalí
může přinášet.
Svatopluk Nevrkla:
Argument and Inference
Aristotelova teorie deduktivního usuzování m...
zde - Hi-fi
No vidíte – jde to a ne že ne! Jen trochu kreativity a spokojeni mohou být všichni. Divák má
svých 40 procent humoru, obchodní partner
zkomunikoval, co potřeboval, a my umělci,
finančně saturováni,...
výkonnosť organizácie
a v jaké výši poskytnutou službu proplatí. Chronický nedostatek vstupů na jedné straně souvisí
s nízkým financováním ze strany státu, ale jistě souvisí i s tendencí zdravotnického zařízení
spotřebo...
Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já
skrze smyslové vědomí k instinktivnímu vědomí zvířete, odkud [nás] přivedl až k lidskému království, ve kterém se zpřítomnilo uvědomění si sebe sama, a ti nejpokročilejší členové toho království po...