Zde - Výzkum insolvence

Transkript

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE
Fakulta podnikohospodářská
katedra podnikové ekonomiky
Sborník z mezinárodní vědecké konference
(Proceedings of the International Scientific Conference)
TRANSAKČNÍ NÁKLADY ČESKÝCH
EKONOMICKÝCH SUBJEKTŮ
V INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ, MOŽNOSTI JEJICH
SNIŽOVÁNÍ A ZLEPŠENÍ STATISTIKY
INSOLVENČNÍCH ŘÍZENÍ
Transaction costs of Czech businesses in insolvency proceedings, the possibility
of their reduction and improvement of statistics of insolvency proceedings
Květen 2012
Tento sborník „Transakční náklady českých ekonomických subjektů v insolvenčním řízení,
možnosti jejich snižování a zlepšení statistiky insolvenčních řízení“ byl vytvořen s finanční
podporou TA ČR (evidenční číslo projektu TD010093).
Vědecká rada konference (Scientific board)
prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc., vedoucí katedry podnikové ekonomiky, Fakulta
podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze
JUDr. Tomáš Richter, LL.M., Ph.D., Of Counsel, Clifford Chance LLP, Praha /
Místopředseda správní rady Turnaround Management Association Česká republika, o.s.
Mgr. Luboš Dörfl, soudce Vrchního soudu v Praze
Externí recenzenti (External reviewers)
doc. PhDr. Zoltán Rózsa, PhD., prorektor pro kvalitu a podnikatelské aktivity, Vysoká
ekonómie a manažmentu v Bratislave
doc. Ing. Michael Kroh, CSc., ekonomický expert
JUDr. Tomáš Malý, insolvenční soudce, Krajský soud v Praze
Organizační výbor (Organization committee)
Ivana Vostřelová
Ing. Miroslav Lorenc
Ing. Jindřich Špička, Ph.D.
Publikace neprošla jazykovou úpravou. The publication did not pass proofreading.
Publikace prošla recenzním řízením. The publication passed a review process.
© Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica - 2012
Editoři sborníku: prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc.
Ing. Jindřich Špička, Ph.D.
ISBN 978-80-245-1868-8
Partneři konference (Conference partners)
Obsah
Význam transakčních nákladů pro nadace ................................................................................. 5
Petr Boukal
Companies related to the glass making industry and their financial health ............................. 11
Dagmar Čámská - Jiří Hájek
Restrukturalizace podniku ........................................................................................................ 17
Jiří Dědina
Firemní sektor ČR: Jakou roli hraje v zánicích firem forma vlastnictví? ................................ 22
Drahomíra Dubská
Některé aspekty možnosti omezit přijímání cizích zdrojů ze strany podnikatelských osob .... 32
Jiří Hnilica - Petr Ševčík
Potřebná struktura informací o insolvenčních řízeních ............................................................ 40
Eva Kislingerová
Osobní bankrot a jeho řešení .................................................................................................... 47
Monika Randáková - Jiřina Bokšová
Malé a střední podniky v České republice v insolvenčním řízení............................................ 55
Hana Ředinová - Marie Paseková
Důvody diskvalifikace sanačního principu v insolvenční praxi ............................................... 64
Jaroslav Schönfeld - Luboš Smrčka
Bad Debt Provisions and Impairment: How Behave Czech SMEs? ........................................ 76
Jiří Strouhal - Marie Paseková - Lubor Homolka
4
Význam transakčních nákladů pro nadace
The Importance of the Transaction Cost for Foundations
Petr Boukal*
ABSTRAKT
Řízení transakčních nákladů je důležité jak pro podniky, tak pro neziskové organizace.
V případě neziskových organizací jde o významný faktor ovlivňující naplnění poslání
neziskové organizace. U nadace transakční náklady působí na proces sdružování majetku za
účelem podpory veřejně prospěšných projektů jiných neziskových subjektů. Jedná se o to,
kolik majetku se podaří shromáždit a zejména, jak efektivně je s ním nakládáno. Řízení
transakčních nákladů vyžaduje spolupráci více nadací. Lze doporučit např. společné
investování nadací do cenných papírů, které tento proces zlevňuje. Příspěvek upozorňuje na
podstatu nadace a význam společného investování s cílem snížit transakční náklady.
Problematika transakčních nákladů musí být řešena ve všech fázích životního cyklu nadace
včetně fáze její případné krize a likvidace.
Klíčová slova: Nadace; Transakční náklady; Optimalizace.
ABSTRACT
Management of transaction costs is important for all organizations: businesses and nonprofit
organizations. In the case of nonprofit organizations it is an important factor affecting the
fulfillment of the mission of nonprofit organizations. The transaction costs in the foundation s
are managed according to the process of pooling assets to support community projects of
other nonprofit entities. The amount of the property is influenced by the managing of the
transaction cost. The effective using of the property is influenced too. The cooperation among
the foundations is very important for the effective managing of the transaction cost. A
common foundation investment in securities can be recommended as the process of the
reduction of the transaction cost. This is one of the important notices of this article. The
transaction costs must be solved in all stages of the life cycle, including the foundation stage
for crisis and its liquidation.
Key words: Foundation; Transaction cost; Optimization.
JEL classification: G30
*
Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Vývoj transakčních nákladů českých
ekonomických subjektů v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování na úroveň běžnou v EU pomocí
zdokonalení legislativy, možnosti zlepšení statistiky insolvenčních řízení a vytvoření modelu finanční křehkosti
rodin“ registrovaného u Technologické agentury České republiky (TA ČR) pod evidenčním číslem
TD010093.
Ing. Petr Boukal, Ph.D. – odborný asistent; Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta podnikohospodářská,
Katedra podnikové ekonomiky.
5
Vymezení podstaty nadace
Nadace je účelovým sdružením majetku zřizovaným podle zákona o nadacích (227/1997
Sb.), jehož smyslem je dosahování obecně prospěšných cílů. Těmito cíli se míní zejména
rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana
životního prostředí, kulturních památek a tradic, vědy, vzdělání, sportu. Jde o poměrně obecné
určení cílů, které umožňuje širší výklad. Rozhodně lze za obecně prospěšný cíl považovat
podporu veřejné kulturní služby, jako je provozování divadla, hudby, výtvarného umění atd.
V budoucnosti by nadace měly sehrát výraznou roli při financování českých nestátních
neziskových organizací (dále NNO). To předpokládá nejen transparentní přidělování
prostředků nadace na seriózní projekty NNO, ale i celkově efektivní řízení procesů v nadaci
včetně optimalizace transakčních nákladů.
Stručná statistika nadací
Ve vývoji počtu nadací a nadačních fondů v letech 1992 – 2011 lze pozorovat výrazný
zlom v roce 1998. Právě tehdy vstoupil v platnost výše zmíněný zákon o nadacích a
nadačních fondech. Proč vlastně byl zákon přijat a proč byly jeho dopady tak výrazné?
Samostatný zákon o nadacích jako celek si vyžádaly opakující se pokusy zneužít formu
nadace jako prostředek nabytí zdrojů z Nadačního investičního fondu, který byl založen jako
podpora státu při zdrojovém vybavování obnovované nadační sítě v ČR, přičemž ne všichni
nabyvatelé plánovali naplňování obecně prospěšných cílů. Kontrola serióznosti jednotlivých
žadatelů vyvolávala transakční náklady, které byly poměrně vysoké. Odborné komise musely
trávit mnoho hodin prověřováním řady subjektů. Pokud naopak tyto kontroly neprobíhaly
precizně, mohly být prostředky přiděleny nepoctivému žadateli, čímž docházelo k tunelování
Nadačního investičního fondu. Zmizelé prostředky, které pak skončily na nejrůznějších
soukromých účtech a byly spotřebovány k soukromým účelům, lze rovněž považovat za
náklady těchto procesů. Nadační síť nebyla podpořena a prostředky Nadačního investičního
fondu byly vynaloženy zbytečně. Bylo nutné velmi rychle a jednoznačně vymezit, co je
skutečně nadace, jaké má charakteristické rysy, kdo a jak ji může založit a jakými pravidly se
řídí. Nebylo možné čekat na přijetí komplexního občanského zákoníku tak, jak ho má např.
Německo, který po mnoha průtazích s největší pravděpodobností vstupuje v platnost od roku
2014, český stát potřeboval právní rámec pro obnovu nadací včetně jejich majetkové výbavy
ihned (v roce 1997), aby ji mohl racionálně uskutečnit a, jak již bylo napsáno, zabránil
zneužívání. Lze zpětně konstatovat, že zákon měl být schválen dříve (hned v roce 1990) před
zahájením obnovy nadační sítě. Předešlo by se mnoha zbytečným ztrátám. Následující tabulka
svědčí o naléhavosti daného problému.
Tab. 1: Statistika počtu nadací a nadačních fondů v letech 1992 – 2011 v ČR
Statistika k datu Nadace Nadační fondy
1 551
0,00
Počet 12/1992
4 253
0,00
Počet 11/1995
282
735
Počet 5/2000
368
925
Počet 12/2005
455
1 224
Počet 3/2011
Zdroj: http://www.neziskovky.cz
Nový zákon o nadacích a nadačních fondech začal platit od 1. 1. 1998. Za první rok jeho
platnosti se zaregistrovalo pouhé cca 1 % předchozího počtu subjektů nazývajících se
6
nadacemi. Za dva roky šlo o něco málo přes 5 %. V současné době působí cca 455 nadací (viz
předchozí tabulka), což představuje cca 8,7 % počtu subjektů, které působily jako nadace bez
zakotvení samostatným zákonem před rokem 1998. Neznamená to sice, že 90 % předchozích
subjektů museli být nutně podvodníci, ale na druhou stranu tato krátká statistika potvrzuje
důležitost průhledné legislativy při optimalizaci transakčních nákladů jednotlivých procesů.
Když legislativa chybí (a bohužel není příliš možné spoléhat se na dostatečnou morální
vyspělost účastníků procesů), transakční náklady (potřeba podrobné kontroly prostřednictvím
komisí složených z „drahých“ odborníků, s jejichž kontrolní prací souvisejí vysoké mzdové
náklady) výrazně rostou. Pokud kontroly neproběhnou, lze za transakční náklady považovat
sumu prostředků, které byly vyčleněny z Nadačního investičního fondu neoprávněně (výše
zmíněné tunelování). Je otázka, zda se toto prostředí počátkem 90. let vyvinulo objektivně,
nebo se ho někdo snažil vědomě nastavit, tyto spekulace již nejsou předmětem této stati.
Transakční náklady nadace
Transakčními náklady se obecně míní náklady na tržní transakce. Konkrétně může jít
např. o náklady spojené s uzavíráním smluv, vyhledáváním obchodních partnerů,
prověřováním věrohodnosti partnerů, získáváním informací o cenách apod. Výši transakčních
nákladů ovlivňují aktuálně platné právní normy (viz výše). V případě nadací a jejich
administrativních a transakčních nákladů, pokud jde o jejich další fungování po roce 1998,
bude nutné vrátit se zpět k již několikrát zmiňovanému zákonu o nadacích a nadačních
fondech. Zákon v této souvislosti mj. stanoví, že nadace smí použít majetek pouze v souladu
s účelem a podmínkami, které jsou zveřejněny v nadační listině nebo ve statutu (nadační
příspěvek), a na úhradu nákladů spojených se správou nadace zahrnující náklady vyplývající
z jednotlivých rozhodnutí tohoto subjektu. Náklady související se správou nadace musí
nadace vést striktně odděleně od nadačních příspěvků. Tyto náklady zahrnují zejména
náklady na udržení a zhodnocení majetku nadace, náklady na propagaci účelu nadace a
náklady související s provozem nadace včetně odměn za výkon funkce člena správní rady,
dozorčí rady, popřípadě revizora. Vymezované náklady související se správou nadace a
v jejich rámci i transakční náklady jsou omezeny zákonem. Je nutné je řídit a optimalizovat
jejich výši Konkrétně musí nadace v souvislosti s náklady na správu dodržet některé
z následujících pravidel:
celkové roční náklady nadace související s její správou nesmí převýšit určité procento
ročních celkových výnosů nadačního jmění nebo majetku nadačního fondu,
hodnoty ročně poskytnutých nadačních příspěvků nebo
nadačního jmění podle jeho stavu k 31. prosinci téhož roku.
Výše zvolené pravidlo nelze měnit nejméně po dobu pěti let. Rozhodným obdobím přitom
je kalendářní rok. Dodržení zvoleného pravidla je zákonná věc, k tomu je nutné přidat
aplikaci, kdy se předpokládá, že seriózní nadace vykáže mnohem nižší hodnotu nákladů na
správu, než vyhlašuje jako svůj limit. Je možné sledovat celkový trend úspor. Nadace
zdůrazňují, že limit stanovený pro velikost správních nákladů nejen, že není překročen, ale
nadace má velký prostor „pod ním“. Informace, že místo limitu 2,5 %, činily správní náklady
maximálně 0,2 % nadačního jmění má velký marketingový význam. Okolí nadace pečlivě
sleduje, jestli shromažďované prostředky nejsou vynakládány neefektivně, jestli nadace
nespotřebovává příliš mnoho prostředků na procesy zajišťující její majetek (poplatky za
vedení účtů atd.), který by měl spíše sloužit vyhlášeným veřejně prospěšným účelům. Drahý
7
provoz může být i faktorem vedoucím ke krizi nadace, protože vyvolává pochybnosti
potencionálních podporovatelů o efektivitě využití poskytnutých prostředků. Vnější důvěra
v nadaci je podmíněna transparentností finančních toků. Podporovatelé musí být průběžně
informováni o využití právě jejich prostředků, nadace musí zveřejňovat jak zdrojový, tak
projektový rozpočet. Musí být jasné, odkud zdroj pochází a na jaký účel je využit. Dále musí
být transparentní, jaké náklady souvisejí s jednotlivými procesy.
Tab. 2: Příklady nadací a limitace jejich správních nákladů
Nadace
poskytnuté
nadační
příspěvky (PNP)
Limit nákladů Náklady na správu NNSN/PNP
na
správu nadace (NNSN)
nadace (NNSN)
Nadace ČEZ
162 573 tis. Kč
15 % PNP
9 393 tis. Kč
5,78 %
NROS
48 511 tis. Kč
20 % PNP
4 083 tis. Kč
8,42 %
Stejný trend (zajištění výrazně nižších transakčních nákladů v porovnání s hodnotou,
kterou nadace předem deklaruje) lze doporučit také do oblasti transakčních nákladů. Zde je
velký prostor např. v oblasti finančních investic. Všechny velké nadace investují do cenných
papírů, s čímž transakční náklady bezprostředně souvisejí. Pokud by nadace investovaly
každá zvlášť, každá zvlášť by zároveň platila různé poplatky, dílčí menší investice by se
nemusely zhodnotit v takové výši, která by přicházela v úvahu u velkých investovaných
objemů. Řešením v této oblasti je spolupráce nadací. Banky nabízejí možnosti společného
investování nadací (viz dále), kterým při využití této nabídky mohou klesnout transakční
náklady a vzrůst výnos z investice.
Balancovaný fond nadací
Nadace jako sdružení majetku se průběžně snaží svůj majetek zvětšovat tak, aby mohlo
být podpořeno co nejvíce projektů NNO odpovídajících poslání nadace. S cílem zvětšit svůj
majetek může nadace investovat prostředky tvořící nadační jmění, není nutné ponechávat tyto
prostředky výhradně na zvláštním účtu banky. V souladu se zákonem o nadacích a nadačních
fondech mohou být tyto prostředky použity na nákup instrumentů peněžního trhu, dluhopisů a
jiných cenných papírů představující pohledávku, které jsou registrovány na veřejném trhu v
členském státě OECD, podílové listy otevřených podílových fondů, popřípadě podíly vydané
jednotkami kolektivního investování jinými než uzavřeného typu, jejichž statut omezuje
investice do akcií a obdobných instrumentů do výše 30 %, podílových listů ostatních
otevřených podílových fondů, popřípadě podílů vydaných jednotkami kolektivního
investování jinými než uzavřeného typu, dluhopisů, jejichž emitenty jsou státy nebo centrální
banky.
Dále mohou nadace vynakládat prostředky na nákup nemovitostí. Rovněž mohou
nakupovat investiční instrumenty v cizí měně, podílové listy otevřených podílových fondů,
popřípadě podíly vydané jednotkami kolektivního investování jinými než uzavřeného typu,
mimo podílové fondy a jednotky kolektivního investování uvedené v zákonu o nadacích,
dluhopisy, jejichž hodnocení kvality investičního instrumentu a účastníka kapitálového trhu
("rating"), provedené alespoň dvěma mezinárodními ratingovými agenturami, nedosahuje
8
nejméně stejné kvality jako rating České republiky nebo které nemají garanci státu anebo
garanci jiného subjektu s ratingem dosahujícím nejméně stejné kvality jako rating České
republiky a provedeným alespoň dvěma mezinárodními ratingovými agenturami.
Celková hodnota investičních instrumentů uvedených v předchozím odstavci nesmí
přesáhnout 30 % hodnoty nadačního jmění.
S výše uvedeným investováním souvisejí transakční náklady. Např. nadace jako klient
musí s bankou podepsat smlouvu na obstarání nákupu a prodeje cenného papíru. Banka potom
zřídí portfoliový účet a zřídí podúčty peněz a cenných papírů. Za zřízení, vedení účtu a
obstarání nákupů a prodejů cenných papírů si banka účtuje poplatky, resp. provize, jejichž
výše je dána stanoveným sazebníkem banky. Pokud chce nadace tyto transakční náklady
snížit, je vhodné spojit se s ostatními nadacemi a zajistit společné obchodování ve velkém.
Malé objemy nákupů a prodejů provedené pro jednotlivé subjekty jsou, jak již bylo řečeno,
nevýhodné, jde o nákladný proces. Každá nadace zvlášť musí posoudit dílčí výnosnost své
finanční investice, zhodnotit kvalitu cenného papíru, do kterého má být investováno. To
předpokládá analýzu ekonomické pozice a perspektivy emitenta daného cenného papíru.
Takové analýzy musí provádět finanční odborník, pokud se má na jejich výsledky nadace
spoléhat. A takové odborníky si musí nadace eventuálně zaplatit. Proto s cílem snížit
transakční náklady Fórum dárců iniciovalo vznik tzv. Balancovaného fondu nadací. Jde o
otevřený podílový fond umožňující společné investování nadací. Sdružuje 38 nadací (a
nadačních fondů). Fond spravuje od roku 1999 společnost Pioneer Investments Austria
GmbH, člen bankovní skupiny UniCredit. Do portfolia cenných papírů jsou zařazeny zejména
dluhopisy, což snižuje rizikovost finančního investování. Výhodou je snížení nákladů na
obhospodařování portfolia a rovněž zvýšení výnosu i v případě menších nákupů a prodejů.
Finanční odborníci v tomto případě pracují za 38 nadací zároveň. Společný postup lze
neziskovým organizacím doporučit všeobecněji při zachování maximální investiční
opatrnosti.
Tab. 3: Transakční náklady Balancovaného fondu nadací
Charakteristika
Hodnota
Úplata za obhospodařování 0,4 % z průměrné roční hodnoty vlastního kapitálu ve fondu
0%
Přirážka ke kupní ceně
Srážka při zpětném odkupu 0 %
Zdroj: http://www.pioneerinvestments.cz/Fond/ZakladniUdaje.asp?fond=ZBFondNadaci
Úplata za obhospodařování fondu činí maximálně 1 % z průměrné roční hodnoty
vlastního kapitálu ve fondu, přičemž fond stanovil konkrétní hodnotu 0,4 %. U transakčních
nákladů je patrný stejný trend jako u administrativních nákladů nadací jako celku (viz výše).
Další snížení transakčních nákladů v souvislosti s konkrétním příkladem Balancovaného
fondu nadací je následující:
zřízení a vedení účtu nadace zdarma,
zřízení a vedení internetového bankovnictví zdarma,
zvýhodněné transakce platebního styku,
zvýhodněné úročení běžného účtu.
9
Pokud by např. nadace vložila na účet 5 000 000 Kč a účet se úročil ročně 0,1 %, přibylo
by nadaci za rok 5 000 Kč. Zlepšené úročení (např. 0,15 %) by přineslo 7 500 Kč. Podobné
částky může přinést snížení nebo odpuštění poplatků za různé bankovní operace. Lze
konstatovat, že řetězení uváděných úspor, případně dosažením vyššího zhodnocení může
nadace získat navíc až desetitisíce korun, které pak uplatní ve prospěch projektů, s jejichž
návrhy přicházejí NNO. Pravidla efektivního ekonomického řízení platí v oblasti transakčních
nákladů stejně pro podniky i nadace, ostatní právní formy NNO nevyjímaje.
Závěr
Problematika transakčních nákladů je spojována na prvním místě s výdělečnými
organizacemi, podniky. U neziskových organizací je situace stejná. Vhodnou volbou banky,
vhodným nastavením bankovních produktů může nezisková organizace ušetřit, případně navíc
získat poměrně vysoké prostředky. Jejich výše závisí na konkrétním příkladu, u velkých
neziskových organizací může jít o poměrně vysoké částky. Jako příklad neziskové organizace
jsou uvedeny nadace, účelové sdružení majetku. Efektivní řízení transakčních nákladů může
nadaci přinášet mnohem větší možnost podpory konkrétních projektů. Pro státní rozpočet je to
důležitá informace zdůrazňující jednu z poněkud opomíjených možností zvýšení míry
nezávislosti NNO na veřejných rozpočtech.
Literatura:
[1] Boukal, P. (2009): Nestátní neziskové organizace (teorie a praxe). Praha, Oeconomica,
2009.
[2] Boukal, P (2010).: Dopady krize na nestátní neziskové organizace. In: Nová teorie
ekonomiky a managementu organizací. Praha, Oeconomica 2010.
[3] Hindls, R. – Holman, R. – Hronová, S.: (2003): Ekonomický slovník. Praha, C. H. Beck,
2003.
[4] Kislingerová, E. (2010): Manažerské finance. Praha, C. H. Beck, 2010.
[5] Rektořík, J. (2010): Organizace neziskového sektoru. Praha, Ekopress, 2010.
10
Companies related to the glass making industry and
their financial health
Dagmar Čámská* – Jiří Hájek**
ABSTRACT
The economic crisis of years 2008 and 2009 had a serious impact on the corporate sector
worldwide. It is believed that the Czech glass making industry was hardly affected. This
article evaluates if the whole industry branch was negatively affected or it is a case only of
several ailing enterprises. The evaluation will be realized with the tool of bankruptcy models.
Bankruptcy models are represented by Altman formula and index IN05. The second aim of
the article is to show the branch resistance during economic crisis. The results for glass
making industry will be compared with the results metallurgical industry.
Key words: Glass making industry; Bankruptcy models; Czech Republic.
JEL classification: G01, G30, G33.
Introduction
This article is focused on the development of the corporate financial health during
economic crisis. The financial health is a crucial issue for every company otherwise any
company is able to develop or survive on a market. Our research focuses on companies
operating in one industry branch. The branch “Manufacture of glass and glass products” has
been selected for this research. According to Classification of Economic Activities CZ-NACE
it is the group CZ-NACE 23.1. This industry branch was selected because it is believed that
the Czech glass making industry was hardly affected in the crisis period. Klečka and
Scholleová (2010) present a fall of glassworks in the Czech Republic. Problems of glass
making firms are often mentioned as the first impact of the financial crisis on the Czech
companies. Pileček, Červený and Klíma (2010) say that glass making industry was hardly
affected because the amount of employees decreased from 7 000 to 1 500 in 2009. This article
should evaluate if the whole industry branch was affected or it is only a case of several ailing
enterprises such as Crystalex, Sklárny Bohemia and Sklárny Kavalier.
The crisis period was very difficult time for the economy because almost all industry
branches had to cope with the decline in a demand, with lack of financial liabilities due to
bank reactions etc. More details could be found in Kislingerová (2009). The second aim of
data analysis is to show the branch resistance during economic crisis. The branch
“Manufacture of glass and glass products” is compared with the branch “Manufacture of basic
metals and fabricated metal products, foundry” which is according to Classification of
Economic Activities CZ-NACE the group CZ-NACE 24.
*
**
This paper is one of the research outputs of project TD010093 registered at Technology Agency of the Czech
Republic.
Ph.D. candidate, Dagmar Čámská, teaching assistant, University of Economics, Prague, Faculty of Business
Administration, Department of Business Economics
Ph.D. candidate, Jiří Hájek, Ph.D candidate, University of Economics, Prague, Faculty of Business
Administration, Department of Business Economics
11
Methodology
The financial situation of companies will be analyzed with the help of value and
bankruptcy models. These models are tools which can provide a quick answer about corporate
financial health. A great contribution of this tool is its simplicity and removing subjectivity.
An analyst is able to evaluate the enterprise with the use of accounting data in a short time.
The most known models worldwide are Altman formulas. His first model was published
in 1968 (Altman, 1968). Altman indices still belong to most often used worldwide and they
have not been replaced by any other formulas. Equation and evaluation table (Altman, 2012)
for companies which are not publicly listed are displayed bellow. Calculated value of Altman
Z Score has to be evaluated according Chart 1.
Z Score
EBIT
A
3.107
0.998
S
0.42
A
E
L
0.847
RE
A
0.717
NWC
A
(1)
where
EBIT
A
S
E
L
RE
NWC
=
=
=
=
=
=
=
Earnings Before Interest and Tax,
Total Assets,
Sales,
Equity,
Total Liabilities,
Retained Earnings,
Net Working Capital.
Chart 1: Evaluation of Z-Score
Evaluation
Z Score
Z <1,8
Unhealthy
Grey Zone 1,8<Z<2,99
2,99<Z
Healthy
Source: Altman (2012)
Especially for the Czech Republic Indexes IN were created as a national approach of
bankruptcy. During the years family of indices grew. Until now IN 95, IN 99, IN 01 or IN 05
were developed. For purposes of the research the index IN 05, which was published as last,
will be used. The formula of IN 05 and its evaluation are written bellow (Neumaierová,
2005). It is same as with Altman Z Score because calculated value of IN 05 has to be
evaluated according special intervals which are shown in Chart 2.
IN
05
0.13
A
L
0.04
EBIT
I
3.97
EBIT
A
where
I
= Interest,
R
= Revenues,
CA
= Current Assets,
STL = Short-term Liabilities.
and other see above.
12
0.21
R
A
0.09
CA
STL
(2)
Chart 2: Evaluation of IN 05
Evaluation
IN 05
IN <0,9
Unhealthy
0,9<IN<1,6
Grey Zone
1,6<IN
Value Creation
Source: Neumaierová (2005)
Values of Altman and IN indexes will be calculated for our data set. Data set contains glass
making firms. Research results are based on statistical data processing. Especially tools of
descriptive statistics will be used. These results will be compared with the results for another
industry branch which is metallurgical production. Results for this industry branch are part of
the output of the article for the conference Metal 2012 (Čámská et al., 2012).
Experimental part
Our research is based on corporate financial data which are included in basic financial
statements. Data input comes from corporate databases. As the corporate databasis Albertina a
Report was used. The time period covers the years 2006-2010. As it is mentioned before the
analysed industry branch is glass making industry – CZ-NACE 23.1.
Our first criterion is that all companies dominantly operate in the group CZ-NACE 23.1.
The second criterion is the size of a company. We took a decision that we will analyze “only”
companies with the annual turnover higher than 30 million CZK. The criterion of 30
million CZK turnover is used by the Confederation of Industry of the Czech Republic and it
separates small and middle-sized companies. If we compare the value of this criterion with
recommendations of EU (turnover of 10 million EUR) also small companies are included in
the data sample.
The only data transformation which was done is directly connected with the model IN 05.
One ratio is defined as EBIT divided by interests (interest coverage). If enterprise does not
use foreign sources or only small amount of liabilities this ratio increases sharply. Authors of
this formula recommend to limit the value of these ratio by number 9. The second trouble is
extreme values of the indicator interest coverage when the profit is negative and interest is
very low. The value is then extremely negative what decreases IN 05. We omitted these
observations where the indicator was lower than minus 100. Chart 3 shows number of
companies included in the sample according the years after omitting observations how it is
described above.
Chart 3: Number of analyzed business units in data set
2006 2007 2008 2009 2010
64
71
78
81
85
Source: own calculation
Next procedure is to calculate values of Altman Z Score and Index IN 05 for each company
Results and discussion
Aggregated results of Altman Z-Score and IN 05 calculation are displayed in Chart 4 and
5. The value represents mean of all values of prediction index. Altman Z-Score evaluates
13
companies a little bit higher than IN 05. The biggest difference between both indices is
observable in the last year when IN 05 deteriorates although Altman Z-Score reaches the best
zone. Values included in charts 4 and 5 show that means do not reflect an impact of the global
economic crisis.
Chart 4: Evaluation of Altman Z Score – mean for all units
Altman
2006
2007
2008
2009
2010
2,5504
2,8539
2,6276
2,6803 2,9812
Value
Verbal description grey zone grey zone grey zone grey zone healthy
Chart 5: Evaluation of IN 05 – mean for all units
IN 05
2006
2007
2008
2009
2010
1,3751
1,4681
1,2384
1,2464
0,9736
Value
Verbal description grey zone grey zone grey zone grey zone grey zone
Better results are displayed in charts 6 and 7 when companies are divided in three zones
according evaluation of bankruptcy models. Altman Z-Score shows stable situation where we
can hardly detect the impact of crisis. Results of IN 05 show that the situation of industry
branch is worsening during years.
Chart 6: Evaluation of Altman Z-Score for glass making industry
Altman
2006 2007 2008 2009 2010
24
30
36
34
35
Healthy
28
28
26
35
35
Grey zone
12
13
16
12
15
Bankruptcy
Chart 7: Evaluation of IN 05 for glass making industry
IN 05
2006 2007 2008 2009 2010
27
32
34
27
31
Healthy
18
19
16
24
26
Grey zone
19
20
28
30
28
Bankruptcy
Weakness is that data set is incomplete and it does not contain all enterprises. Klečka and
Scholleová (2010) describe the situation of three companies during years 2003 – 2006,
namely Crystalex, a.s., Sklárny Kavalier, a.s. and Sklo Bohemia, a.s. Only the company
Sklárny Kavalier, a.s. is the part of our data set and this enterprise went in the liquidation in
2009 (according the webpage www.justice.cz) as the only company contained in used data
set. The corporate databasis Albertina a Report works only with financial statements which
were publicly published. Unfortunately companies in troubles do not often publish their
statements. It is the case of other two mentioned companies above.
14
Results do not show us big differences during years if we take into account the Altman ZScore evaluation. On the other hand IN 05 deteriorates and the bottom is reached during the
crisis period. We are not able to confirm the hypothesis that the whole industry branch was
negatively affected. It could be a case of several ailing enterprises which were unfortunately
the biggest and most important inside industry. The conclusion of Klečka and Scholleová
(2010) states that ailing companies had financial problems already before crisis. They were
caught unprepared with no reserves and inappropriately set funding for crisis. The decrease in
demand was the last.
If we would like to assess the branch resistance during the economic crisis it is the best to
compare results of glass making industry with another industry branch. Our selected branch is
“Manufacture of basic metals and fabricated metal products, foundry” which is according to
Classification of Economic Activities CZ-NACE the group CZ-NACE 24. We took a decision
that we will analyze “only” companies with the annual turnover higher than 100 million CZK.
The criterion of 100 million CZK turnover is used by the Confederation of Industry of the
Czech Republic and it separates middle-sized and big companies. Capital intensity of
production is higher for metallurgical production than for glass making industry. Number of
companies included in the metallurgical sample according the years is displayed in Chart 8.
Both samples are comparable in size.
Chart 8: Number of analyzed business units in metallurgical data set
2006 2007 2008 2009 2010
66
71
70
73
74
Number of companies
The evaluation of both bankruptcy models is mentioned on Chart 9 and 10. Trends in both
tables are same because there is a significant deterioration during the crisis period. It is not
only a case of one index but both indices display comparable results. Comparing charts 9 and
10 for metallurgical industry with charts 6 and 7 for glass making industry proves that the
resistance of the glass making industry was even higher than for metallurgical branch.
Chart 9: Evaluation of Altman Z-Score for metallurgical industry
Altman
2006 2007 2008 2009 2010
26
34
30
26
29
Healthy
32
29
29
28
33
Grey zone
7
8
11
19
12
Bankruptcy
Chart 10: Evaluation of IN 05 for glass metallurgical industry
IN 05
Healthy
Grey zone
Bankruptcy
2006
28
25
13
2007
31
21
19
2008
27
21
22
15
2009
19
16
38
2010
28
20
26
Conclusion
This article analyzed the hypothesis if the industry branch “Manufacture of glass and glass
products” was negatively affected as a whole by the crisis as it is often believed. Our results
are not convincing and we are not able to confirm this hypothesis. It would be possible to
confirm the hypothesis with the use of the index IN 05 but Altman Z-Score does not confirm.
The data limitation was discussed in the previous chapter. The second aim was to show the
glass making industry resistance compared with the resistance of another industry branch. We
selected metallurgical industry. It seems that the resistance of the glass making industry is
even higher than the resistance of metallurgical industry. Our results are based on the
evaluation of two bankruptcy models – Altman Z-Score and IN 05. Deeper analysis could be
done with the help of other nonfinancial data such as product demand, employment in the
industry etc.
References:
[1] Altman, E.I. (1968): Financial Ratios, Discriminant Analysis and the Prediction of
Corporate Bankruptcy. Journal of Finance, 1968, 13, p. 589-560.
[2] Altman, E.I. (2012). Predicting Financial Distress of Companies: Revisiting the Z-Score
and ZETA (R) Models. Hanbook of Research in Empirical Finance. Cheltenham, UK, ed.
C. Brooks, E. Elgar, p. 7-36, 2012.
[3] Čámská, D. – Hájek, J. – Bobek, M. – Kula, D. (2012): Companies related to the
metallurgical production and thein financial health. Metal 2012. Brno, 6 p, 2012. (in
printing process)
[4] Kislingerová, E. (2009): Podnik v časech krize. Praha, Grada Publishing, 2009.
[5] Klečka, J. – Scholleová, H. (2010): Bankruptcy models enuntiation for Czech glass
making firms. Economics and management, 2010, 15, p. 954-959.
[6] Neumaier, I. – Neumaierová, I. (2005): Index IN05. In Červinek, P.: Sborník příspěvků
mezinárodní vědecké konference „Evropské finanční systémy. Brno, Ekonomicko-správní
fakulta Masarykovy university v Brně, p. 143-148, 2005.
[7] Pileček, J. – Červený, M. – Klíma, J. (2010): Vybrané poznatky dopadu hospodářské krize
na situaci jednotlivých regionů České republiky. In kolektiv autorů: Výzkum pro řešení
regionálních disparit v České republice. Ostrava, ATACO, p. 53-62, 2010.
16
Restrukturalizace podniku
Enterprise reorganization
Jiří Dědina*
ABSTRAKT
Restrukturalizace v odborné literatuře je chápaná z různých úhlů pohledu. Například
s částečnou nebo komplexní restrukturalizací organizační architektury podniku, a to skokem
nebo pozvolně, a to v dobách krize anebo expanze. Je tedy mnoho důvodů, proč je nutné
přistoupit k restrukturalizaci podniku nebo její organizační jednotky.
Klíčová slova: Restrukturalizace; Životní cyklus podniku; Lidské zdroje; Manažer; Fáze
životního cyklu podniku.
ABSTRACT
Reorganization in specialized literature is understood from different angles. For example, with
partial or complete reorganization of the organizational architecture of the enterprise in a
radical way or gradually and in times of crisis, or expansion. Therefore there are many
reasons why it is necessary to proceed with reorganization of the company or its
organizational units.
Key words: Reorganization; Business life cycle; Human resources; Manager; Life-cycle of an
enterprise.
JEL classification: M10, M22
Restrukturalizace a její význam
Pojem restrukturalizace může mít několik významů. V odborné literatuře se můžeme
s pojmem restrukturalizace setkat v širším pojetí. Můžeme tím pojmem rozumět změnu
majetkové a kapitálové (finanční) struktury podniku [1] nebo celkové přeorganizování
podniku [2]. Jiní autoři pod tímto pojmem rozumí ozdravení podniku, který se nachází
v období krize [3], nebo jako komplexní změna celého podniku pod pojmem změna
organizační architektury podniku [4].
Restrukturalizace je zpravidla chápána jako řešení krizové situace podniku za účelem jeho
oživení. Restrukturalizace může být chápána i v jiném pojetí, například existuje i v podnicích,
které žádné problémy nemají, ale neustále reagují a mění podmínky tak, aby si zvyšovali svoji
konkurenceschopnost.
*
TD010093.
doc. Ing. Jiří Dědina, CSc., Vysoká škola ekonomická v Praze, katedra managementu, e-mail: [email protected]
17
Podniky mohou realizovat restrukturalizaci z různých důvodů, například podnik prochází
krizí, kterou musí management řešit. Nebo podnik je nucen řešit dílčí problémy, které se
vyskytují během jeho života.
Během života podniku dochází k problémům z hlediska řízení managementem, a to
zejména na vrcholové úrovni řízení. K restrukturalizaci by mělo docházet například v oblasti
lidských zdrojů z hlediska prevence proti případné krizi v pravidelných cyklech tak, aby se
ovlivnila pozitivně křivka životního cyklu podniku do průběhu evolučního růstu.
Restrukturalizace v oblasti lidských zdrojů a zákazníků
Obměna manažerů jak týmových, tak vrcholových by měla kopírovat střídání dobrých a
špatných časů pro podnik. V dobrých časech hledají podniky raději „Budovatele“, ve
špatných „Ořezávače“ nákladů. Podnik potřebuje manažery, kteří umějí měnit svůj styl řízení
vedení, tj. kteří si uvědomují nutnost monitorovat náklady, ale zároveň dokážou budovat.
Dochází k restrukturalizaci i v myšlení zákazníků, kteří se stále více orientují na kvalitu při
optimální ceně. V dobách dobrých se manažer z hlediska odbornosti věnoval zejména
marketingu a obchodu, jelikož jeho hlavním cílem byl růst podniku. Nyní podniky urychleně
vybírají manažery v oblasti financí, kteří dovedou monitorovat projekty z hlediska nákladů a
tak snáze najdou rezervy.
Optimálním řešením restrukturalizace manažerských zdrojů je najít budovatele a
ořezávače tak, aby rostly tržby při optimalizaci nákladů. Management tak využívá tzv.
strategii analyzátora.
Manažer a životní cyklus podniku
Postavením manažera ve vztahu k životnímu cyklu podniku se v současné době musí
zabývat mnoho vlastníků podniku, které se nacházejí v různých fázích životního cyklu.
Z tohoto pohledu můžeme doporučit teoreticky rozdělit vývoj podniku do sedmi fází, z nichž
každá je charakteristická určitým způsobem ke tvorbě struktury podniku, způsobu výroby,
dobývání trhu, vztahem ke konkurenci nebo k využití zisku. Pro každé období je vhodný
určitý typ chování manažera, anebo jiný typ člověka. V první počáteční fázi vzniku podniku
stojí v čele manažer – Prorok, který je tvůrcem idejí produktu nebo servisu. Na jeho
zkušenostech, dostatečné informovanosti o situaci na trhu je závislá budoucnost podniku.
Rozbíhá podnik.
Ve druhé fázi vývoje vede podnik Dobyvatel, následuje Proroka. Je to Dobyvatel, který
vede podnik k velkému růstu. Všechen zisk věnuje do rozvoje podniku.
Ve třetí fázi Budovatel rozvíjí organizaci v období růstu podniku. Přechází od
přikazování ke spolupráci a rozvoji týmové práce. Věří produktu, zefektivňuje způsob jeho
výroby, prodeje a snaží se o dobývání dalších trhů. Dbá na jeho kvalitu a inovaci.
Ve čtvrté fázi, kdy se podnik nachází na vrcholu svého vývoje, nastupuje Synergista,
leader, vůdce, který udržuje pohyb směrem dopředu a využívá různých přístupů Proroka,
Dobyvatele, Budovatele a Administrátora. Nejdůležitější činností pro něj je vytvářet nové a
vylepšené produkty, servis a způsob výroby. Pohotové reakce jsou vyváženy neukvapeným
plánováním. V této fázi je produkt relativně nejvýkonnější, maximalizuje zisky, má dostatek
finančních zdrojů na inovace.
Pátá fáze je charakterizována přesouváním pozornosti z expanze na jistoty. Manažer
Administrátor je tvůrce integrovaného systému organizace. V této fázi je kladen důraz na
maximalizaci finančního úspěchu podniku a na maximalizaci efektivnosti organizačních a
18
systémových struktur a využíváni finančních zdrojů. Dochází ke zvýšení diferenciace
produktu a služeb a to vede ke zvýšení administrativy a nekontrolovatelně může přecházet
v byrokracii a způsobuje úpadek tvořivosti a tvorby bohatství. Rozhodování se vzdaluje od
bodu akce a tím se zhoršuje jeho kvalita. Důsledky rozhodování jsou pak nákladnější.
V šesté fázi manažer Byrokrat zavádí těsná pouta kontroly, trestá a vyhání nové Proroky
a Dobyvatele. Klesá důvěra mezi manažerem a zaměstnanci. Existuje mnoho
specializovaných skupin z dřívější diferenciace. Organizace je složitá.
Pro sedmou fázi je typické, že manažer Aristokrat nemá v tomto období dostatek nových
investic na tvořivost, která by byla žádoucí. Komunikace je na bodě mrazu, vázne, dochází
k vnitřním rozporům jak u manažerů, tak u zaměstnanců. Tato fáze může vést k zániku
podniku, pokud nepřijde nový Prorok a Dobyvatel.
Podnik ve svém vývoji nemusí projít všemi fázemi v tom pořadí, jak byly uvedeny, také
mohou splývat. Zánik podniku je oddalován novými Proroky a Budovateli, kteří přicházejí
v obdobích Administrátora, Dobyvatele nebo Aristokrata a prosazují nové ideje dalšího
rozvoje podniku.
Rozdělení vývoje podniku do několika fází je teoretické, neexistují ostré předěly mezi
jednotlivými obdobími. Tato teorie umožňuje vyvarovat se některých základních chyb,
usnadňuje orientaci tam, kde selžou vrozené dovednosti a intuice manažera.
Nutnost restrukturalizace může být nutná z několika důvodů. Uvedu následující
příčiny:
Růst - expanze. Jestliže dochází k expanzivnímu růstu bez restrukturalizace, stává se, že
nejvyšší vedoucí jsou stále více přetěžováni a rozhodují opožděně, jelikož se nestačí dobře
informovat o dění v podniku.
Pokles ekonomické účinnosti. Jestliže začnou klesat prodeje a zisky, nebo nedochází ke
zvyšování zisku úměrně se zvyšováním odbytu, je restrukturalizace naléhavá. Klesající
ekonomická účinnost způsobí, že nejvyšší vedení si přeje mít větší pravomoc a
zdůvodňuje to tím, že musí přímo kontrolovat chod společnosti. To prý údajně má
zabránit nesprávným rozhodnutím na nižších stupních vedení.
Změny způsobu řízení a vedení. Jestliže se v celé oblasti daného průmyslu začíná
prosazovat určitý styl řízení a vedení, většina společností, která má odlišný styl řízení a
vedení, začne pravděpodobně uvažovat o změně.
Změny vedoucích pracovníků. Nově uvedený manažer do nejvyšší funkce má sklon
zavádět v podniku změny. Za prvé proto, že se domnívají, že musí učinit změnu, aby
přesvědčili, že je lepší než předchozí vedení a že jejich jmenování do funkcí znamená
zlepšení. Druhým důvodem může být to, že stávající organizační architektura nevyhovuje
stylu jejich řízení a vedení.
Vnější vlivy. Jde o události odehrávající se mimo podniky, které mohou vést
k reorganizaci. Jsou to změny v činnosti konkurence, změny v prodejních možnostech,
změny v politice vlády vůči podniku. Rozhodnutí o změně by však mělo vycházet ze
zjištění nedostatku v organizaci, které vznikají v důsledku růstu, poklesu a jiných
vnitřních nebo vnějších příčin. Může například dojít k tomu, že základní cíle společnosti
již nejsou mnoha vedoucím jasné. To buď proto, že se během let změnily, nebo růst nebo
pokles vytvořil takovou mezeru mezi vyšším a nižšími vedoucími, že už nevědí, co má být
jejím cílem. Někdy jsou cíle společnosti všem jasné, ale mnozí vedoucí nevědí, jaké jsou
cíle jejich podřízených a rozsah jejich odpovědnosti a pravomoci.
19
Existuje úplný nebo částečný nedostatek koordinace. Pracovní úsilí jednotlivých
organizačních jednotek se může křížit. Nové návrhy výrobků se nedostanou dostatečně rychle
do výroby.
Cíle restrukturalizace
Jestliže bylo rozhodnuto o provedení restrukturalizace, musí se stanovit cíle změny.
Může jít o následující příklady cílů:
-
snížit administrativní výdaje
-
přiblížit rozhodování k místu jeho provádění
-
umožnit největší možnou odpovědnost
-
zajistit lepší prostředky pro koordinaci
-
snížit zatížení nejvyššího vedoucího i ostatních vedoucích
-
zkrátit řetězec příkazů
Tento výčet cílů není vyčerpávající a všechny cíle nelze použít při jedné restrukturalizaci,
protože některé z nich si odporují.
Ve většině případů nelze decentralizovat rozhodování a současně snížit administrativní
výdaje, neboť decentralizace často způsobuje zvýšení výdajů, i když může dlouhodobě
přinášet zisk.
Postup při restrukturalizaci
Jestliže se rozhodnutí uskutečnit restrukturalizaci již učinilo, a že byly současně
definovány cíle a omezení, vypadá postup při restrukturalizaci takto:
-
Stanoví se osoby, které restrukturalizaci provedou.
-
Popíše se dosavadní stav podniku.
-
Naplánuje se optimální stav podniku.
-
Ideální předpoklad podniku se přizpůsobí současným možnostem.
-
Vypracuje se schéma organizační architektury.
-
Vyhlásí se a realizuje se plán restrukturalizace.
-
Musí se získat podpora pracovníků pro nová opatření.
Prvních šest kroků se provádí v uvedeném pořadí. Sedmý krok ve skutečnosti není
poslední. Proto, aby lidé přijali změnu, je třeba je získat od samého začátku. Získání podpory
musí zajišťovat určený pracovník. Ten zpracovává přehledy, plány a postupy. Poté se
rozhodne o metodách rozboru dosavadní organizace a o tom, co je v současné době vhodné.
Nakonec se změny vyhlásí a uvedou do chodu.
Omezující podmínky pro restrukturalizaci
Kromě vyjasnění si cílů podniku je nutné zohlednit ekonomické, technické a instituciální
omezující podmínky pro restrukturalizaci. Existují také omezení daná nutností přihlížet ke
schopnostem pracovníků, kteří jsou k dispozici.
20
Ekonomická omezení
Výsledkem činnosti vedoucího podniku se porovnávají s limity danými velikostí možných
příjmů. Proto někdy vedoucí nemůže přijmout všechny odborníky, jejichž schopnosti by bylo
třeba. Nemůže také rozdělit funkce takovým způsobem, který by byl pro podnik ideální a ani
nemůže takovou koordinaci, která se zdá být žádoucí.
Restrukturalizace může přinést zvýšení příjmů. V tom případě vedoucí musí očekávat, že
zvýšení zásluh, stoupající plat a odměny sníží částečně zisky. Z toho důvodu je nutné učinit
opatření proti příliš rychlému stoupání nákladů na administrativu.
Technická omezení
Každá organizace je závislá na technice, kterou používá. Ale pro všechny organizace
existují některé společné organizační zásady. Některé z těchto zásad se však musí
konkretizovat pro určitý podnik.
Instituciální omezení
Institucí, nejvíce a nejčastěji ovlivňující podnikatelské rozhodování, je vládní instituce.
Většina zákonů se sice nepokouší zasahovat do struktury společnosti, s výjimkou
protimonopolních zákonů, které jistě ovlivnily vedoucí při jejich rozhodování při organizaci
společnosti. Jiná instituce, která ovlivňuje organizaci evropských podniků je EU.
Závěr
V současném období, kdy dochází k transformaci globální ekonomiky, která je
doprovázena recesí v jednotlivých oborech podnikání, nastávají změny v oblasti řízení a
organizování všech typů společností. Z těchto důvodů dochází k výraznému posílení důrazu
na určitý typ restrukturalizace vhodný k uskutečnění cílů podniku. Tak, jak se mění globální i
lokální prostředí, je nutné neustále analyzovat a přizpůsobovat mu komplexně celou
organizační architekturu podniku. Restrukturalizací nazýváme jakoukoliv změnu, která
povede k vyřešení příčiny daného problému, který vede ke změně ve výkonu podniku. Tyto
změny probíhají v podnicích téměř neustále. K úplné (komplexní) restrukturalizaci nedochází
tak často.
Literatura:
[1] Synek, M.: Manažerská ekonomika. Praha, Grada Publishing, 2001, 475 s.
[2] Čejka, J. - Dědina, J.: Management a organizování podniku v podmínkách globalizace.
Praha, Brabapress, 1999, 169 s.
[3] Synek, M.: Proces nikdy nekončí. In Ekonom, 1999, č. 24, s. 51.
[4] Dědina, J. - Cejthamr, V.: Management a organizační chování. Praha, Grada Publishing,
2010, s. 340.
21
Firemní sektor ČR: Jakou roli hraje v zánicích firem
forma vlastnictví?
Corporate Sector in CR: What is the Role of Ownership in the
Terminations of the Companies?
Drahomíra Dubská *
ABSTRAKT
Empirická analýza sektoru nefinančních podniků v České republice sleduje vývoj jejich
zániků v časové řadě 1995-2011. Smyslem bylo určit, jaké odlišnosti může hrát ve vývoji
zániků firem (právnických osob) převažující forma vlastnictví. Vybrané způsoby zániku firem
jsou kvantitativně hodnoceny podle toho, zda jde o firmy s převahou vlastnictví veřejného
sektoru, s převahou vlastnictví tzv. soukromého národního (tj. české firmy) nebo o firmy pod
zahraniční kontrolou. Rozbor ukázal dominující roli firem domácího kapitálu vzhledem
k váze jejich počtu, ale rychlejší tempo zániků zaznamenaly firmy pod zahraniční kontrolou, u
nichž byla také citlivost na vývoj ekonomického cyklu vyšší. Likvidace se podílí zhruba
dvěma třetinami na celkových počtech zániků firem, forma zániku bez likvidace s nástupci
má pak u domácích soukromých firem měla v roce 2011 podíl asi desetinový, u firem pod
zahraniční kontrolou mírně vyšší (v průměru za roky 2000-2011 asi 15 %).
Klíčová slova: nefinanční podniky, vlastnictví, formy zániků firem
ABSTRACT
Empiric analysis of the sector of non-financial corporations in the Czech Republic shows
history of their terminations during the period 1995-2011. The purpose was to observe what
differences in development of the companies´ terminations (bankruptcies) could be caused by
the predominant form of their ownership (only corporate legal entities were focused).
Therefore the selected method of the companies´ terminations were analysed from point of
view of private domestic property of the companies and public property of the companies.
The foreign controlled companies were monitored, as well. The companies with majority of
private domestic capital dominated due to their largest figurek. However, the foreign
controlled companies showed faster pace of the terminations during the period and also their
greater sensitivity to economic cycle has been demonstrated. The liquidations was the most
common method of the companies´ termination (roughly two-thirds of the total number of
terminantions in 2011). Endings without liquidation with successors were the tenth of the
terminations in the segment of prevailing private domestic property and 15 % in the segment
of foreign controlled companies.
Key words: non-financial corporations, ownership, liquidations, bankruptcy
JEL classification: M2, O12, L16, L26,
*
TD010093.
Ing. Drahomíra Dubská, CSc., vedoucí oddělení svodných analýz; Český statistický úřad
22
Úvod
Kromě odvětvového pohledu na firemní sektor lze sledovat jeho vývoj také z pohledu
vlastnictví podniků. Tento málo frekventovaný náhled přitom poskytuje zejména
v tranzitivních ekonomkách z dlouhodobého pohledu velmi zajímavé informace, mimo jiné i
na životnost firem podle typu jejich vlastnictví. S ohledem na záběr projektu se analýza v této
fázi týká především institucionálního sektoru nefinančních podniků a v nich skupin
s převažujícím vlastnictvím kapitálu veřejného sektoru České republiky, dále tzv. soukromých
národních (českých) firem a také soukromých firem pod zahraniční kontrolou. Výběr je
primárně zaměřen na právnické osoby, vzhledem k jejich váze na produkování hrubé přidané
hodnoty v ekonomice.
Metodická východiska
Údaje o počtech zanikajících firem na území České republiky za období, které je
k dispozici ve zvolené struktuře podle vlastnictví – tj. počínaje rokem 1995 a konče rokem
2011 -, jsou dosažitelné za pomoci výběrů z databáze Registru ekonomických subjektů
tvořeného a zpracovaného oficiální statistikou, tj. Českým statistickým úřadem (ČSÚ).
Protože Český statistický úřad není primárně místem sledujícím stav firmy ve fázi insolvence
a tyto informace ani v dohledné době zde nebude možné soustřeďovat, dostává se zanikající
firma do této do registru této národní oficiální statistiky až pouze v případě, kdy je oznámen
nějakou formu zánik. Pak je již statistika k dispozici za pomoci číselníku definujícího
způsoby zániku (tento číselník pracuje s celkem dvanácti variantami možného zániku
právnických a fyzických osob)1.
S ohledem na značnou obsáhlost tématu a velikost databáze není v tomto příspěvku
ambicí postřehnout kompletně formy zániků za celkový počet registrovaných ekonomických
subjektů v České republice. Pro účely této analýzy s vymezením firem (nefinančních podniků)
podle typu vlastnictví je pozornost soustředěna především na právnické osoby. Vybrány byly
pouze některé formy zániku právnických osob, a to pouze institucionálního sektoru
nefinančních podniků s jeho jednotlivými subsektory definovanými typem vlastnictví, tak jak
s jejich názvy pracuje systém národních účtů, tj. nefinanční podniky veřejné, nefinanční
podniky soukromé národní a nefinanční podniky soukromé pod zahraniční kontrolou.
Sledovány jsou tyto formy zániku:
Zrušení právnické osoby likvidací.
Zrušení právnické osoby bez likvidace.

Zrušení právnické osoby bez likvidace s jedním nástupcem.

Zrušení právnické osoby bez likvidace s více nástupci.
Ve snaze postihnout co nejdelší časový horizont a vztažení změn v zánicích firem je
sledovaným obdobím interval 1995-2011. Vztahy v širším pojetí uvnitř Registru
ekonomických subjektů (RES) jsou pak přiblíženy obdobím 2005-2010.
1
Číselník 572 definuje tyto formy zániku právnických a fyzických osob: 00 Nezjištěno, 01 Zrušení právnických
osob likvidací, 02 Zrušení právnické osoby bez likvidace s jedním nástupcem, 03 Zrušení právnické osoby
bez likvidace s více nástupci, 04 Zrušení právnické osoby bez likvidace bez nástupců, 05 Oznámení fyzické
osoby o ukončení činnosti, 06 Rozhodnutí fyzické osoby o odejmutí oprávnění k činnosti pro fyzickou sobu,
07 Úmrtím fyzické osoby, 08 Odstěhování z okresu, 09 Rozhodnutí z důvodu nepřeregistrace, 10
Neoprávněné vydáni ICO, 11 Ukončení registrace duplicitního ICO.
23
Proporce sektorů v Registru ekonomických subjektů ČR (RES)
V roce 2008 překročil počet ekonomických subjektů registrovaných v České republice2
poprvé hranici 2,5 milionu. Koncem roku 2010 bylo podle dosud oficiálně zveřejněných
dostupných dat registrováno v České republice 2637,551 tis. ekonomických subjektů. Co do
počtu jim dominují firmy-fyzické osoby v sektoru domácností („podnikatelé s IČO“), jejichž
počet převýšil v závěru roku 2010 dva miliony subjektů (2000,805 tis. firem registrovaných
jako fyzické osoby). Firem z finančního sektoru3 bylo celkem 2,164 tisíc, registrovaných
subjektů vládního sektoru (mezi ně patří i obce, města a kraje) 17,956 tis. subjektů.
Ekonomických subjektů institucionálního sektoru s názvem Neziskové instituce sloužící
domácnostem (NISD) je také relativně značný počet (118,848 tis. v závěru roku 2010),
naopak nerezidentů registrovaných jako ekonomický subjekt v České republice byly pouze
stovky a nedosáhly ani 0,1 ‰ z celkového počtu subjektů uvedených v RES.
Institucionální sektor Nefinanční podniky (v dalším textu tohoto příspěvku jen „firemní
sektor“) neparticipoval k 31.12.20104 na celkových počtech ekonomických subjektů v ČR ani
pětinou (18,9 %), ale jeho podíl ve druhé polovině roku čase stoupal (15 % v roce 2005).
Koncem roku 2010 bylo v ČR zaregistrováno téměř půl milionu (497,8 tis.) nefinančních
podniků.
Plné tři čtvrtiny registrovaných ekonomických subjektů v ČR představují podnikatelé
v sektoru domácností, tj. fyzické osoby (75,9 % v roce 2010). Jejich podíl se naopak ve druhé
polovině minulé dekády snížil (ze 78,6 % v roce 2005). Lze to zřejmě přičíst vývoji
ekonomického cyklu v tomto období, který prošel zvraty. Ostatní institucionální sektory české
ekonomiky participují na celkovém počtu ekonomických subjektů velmi málo, v úhrnu podle
dat z konce roku 2010 jen z 5,3 % - nepatrné jsou relativní počty firem ve finančním a
vládním sektoru (0,1 %, resp. 0,7 %), počty neziskových institucí sloužící domácnostem
tvořily 4,5 % subjektů z počtu uvedeného v RES.
I přes uvedené snížení podílu podnikajících v sektoru domácností během období 20062010 se jejich počet zvýšil (+6,6 %), avšak podstatně rychleji stouply počty registrovaných
nefinančních podniků (+38,7 %). Z ostatních institucionálních sektorů se zvýšil nepatrně
počet finančních podniků (+2 %), počty institucí ve vládním i neziskovém sektoru se naopak
snížily (-2,8 %, resp. -9,7 %).
Struktura nefinančních podniků v RES podle formy vlastnictví
Sledujeme-li strukturu nefinančních podniků registrovaných v RES podle formy jejich
vlastnictví, je dlouhodobě patrný růst počtu soukromých národních podniků, ale zejména
firem pod zahraniční kontrolou – mezi roky 2005-2010 se jejich počty zvýšily v obou
segmentech o 31,2 %, resp. o 52,7 %. Tento trend odráží doznívání období, kdy firmy
s převažujícím vlastnictvím veřejného sektoru dlouhodobě ustupovaly vlivem privatizací 2
Registr ekonomických subjektů není dokonalou databází pokud jde o přesnost a aktuálnost zařazení firem podle
různých kritérií (vč. problému s převažující činností, která se může v čase měnit a firma ji nemusí dát správci
databáze na vědomí okamžitě). Je však jediným zdrojem oficiální statistiky v takovémto rozsahu.
3
Institucionální sektor finančních institucí zahrnuje kromě ústřední banky i ostatní měnově finanční instituce, tj.
především komerční banky a stavební spořitelny, spořitelní a úvěrní družstva (záložny), dále ostatní
finančních zprostředkovatele (tj. leasingové a faktoringové společnosti, společnosti splátkového prodeje), dále
tzv. pomocné finanční instituce (např. makléři) a pojišťovací společnosti.
4
V době zpracování tohoto příspěvku byly celkové oficiální počty subjektů k dispozici naposled k 31.12.2010.
24
přesto i ve druhé polovině minulé dekády klesl jejich počet ještě o více než čtvrtinu (-21,5 %),
i když hlavní privatizační vlna již působila podstatně dříve.
I přes rychlý růst počtu firem pod zahraniční kontrolou registrovaných v RES dosáhla
jejich váha v roce 2010 zatím dvou pětin (40,1 %) celkového počtu registrovaných
nefinančních podniků. V roce 2005 činil jejich podíl 36,4 %. Pokrizový rok 2010 však přinesl
meziroční snížení podílu počtu firem pod zahraniční kontrolou (o -0,6 p.b.), což však bylo
způsobeno především vývojem v počtu podnikajících fyzických osob. Neboť zaměstnanost
jako makroindikátor je charakterizována jistým zpožďováním dynamiky vývoje (v obou
směrech) oproti vývoji reálné ekonomiky zachycované dynamikou HDP, lze předpokládat, že
neuspokojivý trh práce v roce 2010 přinutil řadu cizinců pracujících v ČR „na živnostenský
list“ ke zrušení svého podnikání.
Počtům nefinančních podniků v ČR rozvrstvených podle formy vlastnictví dominují stále
soukromé národní firmy, jejichž podíl však slábne a v roce 2009 se dostal poprvé pod
třípětinovou hranici (58,9 %). V roce 2010 vlivem zmíněné oslabené dynamiky počtů
registrovaných firem pod zahraniční kontrolou se podíl soukromých národních nefinančních
podniků opět přiblížil třem pětinám (+0,7 p.b.). Počet firem kontrolovaných vlastnicky
veřejným sektorem je již v ČR prakticky zanedbatelný – v letech 2009 i 2010 představoval jen
0,4 % všech registrovaných nefinančních podniků (v roce 2005 ještě 0,7 %).
Vlastnická struktura zaniklých právnických osob ve firemním sektoru
v ČR
Právnické osoby jsou drtivým způsobem zastoupeny v sektoru nefinančních podniků ve
vlastnické formy firem s rozhodující vlastnickou kontrolou veřejného sektoru a také v případě
soukromých národních firem (tab.1). U soukromých firem pod zahraniční kontrolou tento
efekt patrný není, ovšem je třeba mít na paměti, že zatímco tuzemské podnikající fyzické
osoby jsou ve statistice RES zachyceny v sektoru domácností, v případě firem pod zahraniční
kontrolou jsou počty subjektů firem v nefinančním sektoru výrazně zvětšeny právě o fyzické
osoby.
Tab. 1: Zastoupení právnických osob na celkovém počtu registrovaných
ekonomických subjektů nefinančního sektoru v roce 2009
Právnické
osoby
Veřejné
Soukromé národní
Soukromé pod zahr. kontrolou
Subjekty
celkem
Podíl
1 944
1 995
97,4%
268 069
277 862
96,5%
79 417
191 829
41,4%
Zdroj: ČSÚ, výběry z RES
Porovnání počtu zániků právnických osob ve firemním sektoru
Grafická analýza zániků právnických osob v České republice v letech 1995-2011 ukazuje
(graf 1), že k největším počtům zániků dochází v segmentu firem soukromých národních.
Není to překvapivé vzhledem ke skutečnosti, že tento segment má ve struktuře také největší
váhu. Podle vyrovnávací přímky regresní analýzy s relativně vysokým koeficientem
spolehlivosti byly pod trendem počty zániků právnických osob s převahou soukromého
národního kapitálu v letech 1997-2002, tedy v období relativně silné privatizační vlny a dále
v období 2005 a 2006, kdy česká ekonomika rostla nejrychlejším tempem ve své historii.
25
Naopak vyšší počty zanikajících firem než by odpovídalo trendu celého sledovaného období
jsou v grafu 1 patrné v letech kolem měnové krize na přelomu 90. let a pak také mírně – ale
setrvale - v předkrizových a následujících letech uplynulé dekády.
Pro zániky právnických osob pod zahraniční kontrolou platí podobný vývoj jako u
uvedených firem s převahou domácího kapitálu, přičemž regresní analýza (opět s relativně
vysokým koeficientem spolehlivosti) ukazuje také vyšší počty zániků od roku 2007 do roku
2011 s tím, že - oproti soukromým národním firmám - po relativně dlouhé období 1999-2006
byly počty zániků nepatrně nižší než by odpovídalo lineárnímu vyrovnání.
Dynamika zániků a vazba na výkon ekonomiky
Pokud však použijeme pro porovnání zániků právnických osob v jednotlivých formách
vlastnictví meziroční změny počtů těchto zániků, tj. o kolik jich bylo více či méně než před
rokem, ukáží se výsledky jiné – rychleji zanikaly právnické osoby pod zahraniční kontrolou.
V průměru za období 1995-2011 jich totiž zmizelo z RES každoročně 17 % více než
v předchozím roce, zatímco soukromých národních o 12 % více.
Naopak zániků právnických osob s převahou kapitálu z veřejného sektoru bylo během
sledovaného období každoročně v průměru o 9,9 % méně než před rokem. To je však zčásti
vysvětlitelné celkovým výrazným úbytkem tohoto typu firem na mapě ekonomických
subjektů registrovaných v České republice. Z další části pak i jistou stabilitou těchto firem
plynoucí z jejich pozice v odvětvích s převahou veřejného vlastnictví. Právě jim se totiž
podařilo i během krize relativně dobře „ustát“ poptávkově nepříznivé podmínky roku 2009
(díky společnosti ČEZ rostlo elektrárenství, výkon zvýšily i Lesy ČR, o desetinu stoupla
hrubá přidaná hodnota ve zdravotnictví, přírůstky zaznamenala i pozemní a potrubní doprava
nebo Česká pošta).
Graf 1: Počty zaniklých právnických osob podle typu vlastnictví (1995-2011, stavy
daného roku k 31.12.)
Zdroj: ČSÚ, výběry z RES, vlastní propočty
Korelace mezi tempy růstu ekonomiky a zániky právnických osob - podle výše
korelačního koeficientu – potvrzuje s poměrně vysokou pravděpodobností hypotézu, že čím
rychleji roste ekonomika, tím nižší by měla být aktivita v zánicích firem. Podle korelačního
26
koeficientu to platí ve větší míře u právnických osob pod zahraniční kontrolou (korel koef 0,65), ale relativně významně i právnických osob vlastněných národním soukromým
kapitálem (-0,61). Specifičnost výsledku korelační analýzy pro právnické osoby vlastněné
veřejným sektorem spočívá v tom, že počty zániků se výrazně snížily vlivem poklesu počtu
těchto subjektů objektivně (jejich privatizacemi).
Graf 2: Podíl zániků právnických osob firemního sektoru podle formy vlastnictví (v %
celkového počtu zániků právnických osob-nefinančních podniků uvedených tří forem)
Zdroj: ČSÚ, výběry z RE, vlastní propočty
Hlavní formy zániků právnických osob ve firemním sektoru ČR
Ze způsobů zániku firem podle číselníku zachycovaných v RES a týkajících se
právnických osob (více v Metodických východiscích, poznámky pod čarou 1) sledujme
jednak zánik likvidací, jednak bez likvidace s dělením na jednoho nástupce a více nástupců.
Výběr byl prováděn také v parametru „nezjištěno“, kde byly velmi silné počty v letech 19951996 (kolem 1500 zániků), které se ale už od roku 1999 silně zredukovaly na několik desítek
ročně. Zbytek z celkového počtu zániku právnických osob po zohlednění výše definovaných
forem zániků připadá na zrušení právnické osoby bez likvidace bez nástupců.
Zánik likvidací
Zánik likvidací se postupně stal převažujícím způsobem zániku právnických osob v každé
z forem jejich vlastnictví. Graf 3 vykresluje masivní nárůst podílu zániků národních
soukromých firem likvidací v letech 1997-1999. V té době ČR prošla po měnové krizi mělkou
recesí s poklesem HDP v reálném vyjádření5 o 0,9 % v roce 1997 a o 0,2 % v roce 1998. Roli
však nesporně hraje i skutečnost, že v této době významně poklesly počty nezjištěných
způsobů zániku, což přirozeně vyústilo do zvýšení vykázaných počtů zániku likvidací, ale i
zániků bez likvidace. Velmi silná byla v tomto období i jejich meziroční dynamika – v roce
5
Podle dat mimořádné revize národních účtů zasahujících celou časovou řadu od roku 1995.
27
1996 je v RES uveden zánik likvidací pouze u 10 právnických osob v českém vlastnictví
(národním soukromém)6, ale v roce 1997 už 189 a v dalším roce pak 464 likvidací.
Na konci sledovaného období, v roce 2011, zaniklo v ČR likvidací 2575 právnických osob
v soukromém národním vlastnictví z celkového počtu 4030 zániků právnických osob této
vlastnické formy. V případě právnických osob pod zahraniční kontrolou činila obdobná
proporce v počtech 1073 subjektů k 1656 subjektům, ve vlastnickém segmentu veřejných
právnických osob pak 29 ke 46. Ve všech případech tvořil v roce 2011 zánik likvidací necelé
dvě třetiny z počtu zániků právnických osob v příslušné vlastnické formě, na počátku minulé
dekády zhruba polovinu.
Graf 3: Zánik právnických osob likvidací (podíl likvidací na počtu zaniklých právnických
osob v dané formě vlastnictví, v %)
80%
70%
60%
50%
40%
Firmy veřejné
30%
Firmy národní s oukromé
20%
Firmy pod z ahranič ni kontrolou
10%
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
0%
Zdroj: ČSÚ, výběry z RES, vlastní propočty
Zánik bez likvidace
V roce 2011 zaniklo bez likvidace s jedním nástupcem a bez likvidace s více nástupci
celkem 357 právnických osob kontrolovaných soukromým národním kapitálem, 225
právnických osob pod zahraniční kontrolou a 6 právnických osob s převahou veřejného
vlastnictví (na počátku minulé dekády byly tyto analogické počty 142, 39 a 19). Zatímco
v roce 2001 šlo ve srovnání s počty zániků likvidací o počty zhruba 3-4krát menší ve všech
vlastnických formách, v roce 2011 už lze pozorovat u právnických osob vlastněných
soukromým národním kapitálem výrazný ústup zániků bez likvidace ve prospěch zániků
likvidací (357 proti 2575), které převýšily více než 7krát. U právnických osob pod zahraniční
kontrolou převyšoval v roce 2011 počet zániků likvidací (1073) počty zániků bez likvidace
(225) ani ne 5krát.
V zánicích bez likvidace, kdy právnickou osobu převzal jeden zástupce, byla daleko
častější forma, než převzetí více zástupci. Případy s více přebírajícími zástupci byly u firem
pod zahraniční kontrolou jen v řádu jednotek, výjimkou byl rok 2000 (13 případů). U firem
s kontrolou veřejného kapitálu byly tyto případy častější v letech 1997-2000 (v průměru ročně
19, v roce 1997 však 31), přičemž v letech 2009-2011 už nebyl ani jediný - v tomto období
6
Velmi silná však byla v tomto roce položka „nezjištěno“.
28
však byly u nich mizivé i počty zániků bez likvidace (11, 8 a 6 případů). Firmy kontrolované
soukromým domácím kapitálem, které zanikly bez likvidace s více nástupci, vykazovaly co
do počtu případů za rok od roku 2006 postupný pokles (ze 32 na 5 případů v roce 2011).
Přehled způsobů zániku podle vlastnických forem právnických osob a jejich vývoj
Komplexní pohled na vývoj v letech 1995-2011 u sledovaných typů zániku právnických
osob podle formy jejich vlastnictví poskytuje grafická analýza (grafy č. 4, 5, a 6). Plynou z ní
již výše zmíněné úsudky o významné roli podnikatelů-fyzických osob v celkových počtech
zániků firem u subjektů pod zahraniční kontrolou (graf 5). U právnických osob pod
soukromou domácí kontrolou je zhruba od roku 2002 vývoj zániků likvidací trendově
prakticky totožný s vývojem zániků celkově (graf 4). Graf 6 ukazuje pokles počtu zániků
firem kontrolovaných veřejným kapitálem. Je primárně dán snižujícím se počtem subjektů
s touto formou vlastnictví.
Graf 4: Vývoj zániků právnických osob s převahou soukromého národního kapitálu a
jejich vybraných forem (počty k 31.12. daného roku)
Zdroj: ČSÚ výběr z RES, vlastní propočty
29
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
Graf 5: Vývoj zániků právnických osob pod zahraniční kontrolou a jejich vybraných
forem (počty k 31.12. daného roku)
Zaniklé firmy pod zahraniční
kontrolou celkem
5000
Zaniklé právnické osoby pod
zahraniční kontrolou
4500
4000
3500
Právnické osoby pod
zahraniční kontrolou zaniklé
likvidací
3000
2500
Právnické osoby pod
zahraniční kontrolou zaniklé
bez likvidace s jedním a více
nástupci
z toho s jedním nástupcem
2000
1500
1000
500
0
z toho s více nástupci
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
Graf 6: Vývoj zániků právnických osob s převahou veřejného vlastnictví a jejich
vybraných forem (počty k 31.12. daného roku)
450
Zaniklé firmy s převahou
veřejného vlastnictví celkem
Právnické osoby s převahou
veřejného vlastnictví zaniklé
likvidací
400
350
Právnické osoby s převahou
veřejného vlastnictví zaniklé bez
likvidace s jedním a více nástupci
300
250
z toho s jedním nástupcem
200
150
z toho s více nástupci
100
Zaniklé právnické osoby s
převahou veřejného vlastnictví
50
0
Závěr
Organizační struktura firemního sektoru ČR (nefinanční podniky) prošla ve sledovaném
období 1995-2011 výraznými změnami ve vlastnictví firem. Byly způsobeny jednak
privatizací do domácích rukou, jednak pak i výrazným přílivem přímých zahraničních
investic. Jejich působením vznikl v ČR značně silný segment firem pod zahraniční kontrolou.
Početně nejsilnější skupiny právnických osob pod kontrolou domácího soukromého
kapitálu vykazovaly logicky i nejvyšší počty zániků. Avšak podle meziroční dynamiky je
30
patrné, že rychleji, v průměru o 17 % ročně, rostly počty zániků firem pod zahraniční
kontrolou oproti meziročnímu tempu v segmentu firem s převahou soukromého domácího
kapitálu (+12 %).
Zánik likvidací se stal převažujícím způsobem zániku právnických osob v každé ze
sledovaných forem vlastnictví. V roce 2011 zaniklo likvidací méně firem pod zahraniční
kontrolou než v roce 2010 (k tomuto meziročnímu poklesu došlo poprvé od roku 2002). U
soukromých domácích firem počet zániků likvidací v roce 2011 vzrostl, ale nejpomaleji od
roku 2009, kdy zaniklo 400 těchto firem. V roce 2011 zanikly likvidací zhruba dvě třetiny
všech případů zániku firem v každé ze sledovaných třech forem vlastnictví.
Zániky bez likvidace se nástupnictvím jsou relativně málo početné, zejména co se týká
více nástupců. Počty zániků bez likvidace s nástupci tvořily během let 2000-2011 ročně
v průměru necelých 12 % počtu zániků firem soukromého domácího kapitálu, u firem pod
zahraniční kontrolou asi 15 %.
Korelace zániků firem s hospodářským cyklem v ČR je relativně významná.
Literatura
[1] Balleisen, E. (2001). Navigating Failure: Bankruptcy and Commercial Society in
Antebellum America. Chapel Hill: University of North Carolina Press. p. 322. ISBN 08078-2600-6.
[2] ČSÚ: Roční národní účty (databáze) [on-line]. Databáze. Praha, Český statistický úřad.
http://apl.czso.cz/pll/rocenka/rocenka.indexnu
[3] ČSÚ: Sektorové účty (databáze) [on-line]. Databáze. Praha, Český statistický úřad.
http://apl.czso.cz/pll/rocenka/rocenkavyber.sek
[4] ČSÚ:
Registr
ekonomických
subjektů.
Praha,
Český statistický úřad.
http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/organizacni_statistika
[5] Demografie podniků v ČR – výsledky za roky 2000 až 2005. Praha, Český statistický úřad.
2008.
[6] Dubská, D. (2011). Impact of the Economic Crisis on the Institutional Sectors of the
Czech Economy. Prague. Statistika –Economy and Statistical Journal , No. 4/2011. p. 421.
[7] Dubská, D. Krize: kdo z ní vyšel nejlépe? 2011. Analýza institucionálních sektorů české
ekonomiky. Vystoupení na semináři. Praha, Český statistický úřad. Únor 2011.
[8] Kislingerová, E. Podnik v časech krize. Praha, Grada, 2009. s. 208. ISBN 978-80-2473136-0.
[9] Koráb, V. – Mihalisko, M – Vaškovičová, J. (2008): Založení a řízení podniků. Brno,
CERM akademické nakladatelství, 2008. s. 3-155. ISBN: 978-80-214-3792- 0.
[10] Nečadová, M. – Breňová, L. (2010): Změna ve výkonnosti firem v podmínkách krize a
jejich adaptace na změněné tržní podmínky. Ekonomika a management, 2010, č. 4. s. 217.
31
Některé aspekty možnosti omezit přijímání cizích
zdrojů ze strany podnikatelských osob
Some aspects of the possibility of limiting the acceptance of debt
obligations by firms
Jiří Hnilica * – Petr Ševčík**
ABSTRAKT
Práce zkoumá možnosti regulovat míru přijímání úvěrů a jiných forem cizího kapitálu u
podniků s tím, že primárním důvodem takového omezení by bylo zlepšení situace věřitelů v
insolvenčních řízeních, ale důsledek takové regulace by byl podstatně širší. Docházíme k
závěru, že regulace by byla možná a to především prostřednictvím určení nejvyšší míry
využití majetku podniku (aktiv) jako zajištění nebo dále také zpřísněním příslušných
ustanovení Insolvenčního zákona o předlužení.
Klíčová slova: úpadek, insolvenční zákon, předlužení, věřitel.
ABSTRACT
This paper explores the possibilities to regulate the level of borrowing and other forms of debt
obligations in firms, with the primary reason for such restrictions to improve the situation of
creditors in insolvency proceedings, but the consequence of such regulation would be much
wider. We conclude that regulation should be possible, especially through the definition of
using business assets (assets) as collateral or further tightening of the relevant provisions of
the Insolvency Act.
Key words: bankruptcy, insolvency law, overindebtedness, creditor.
JEL classification: G33, G34
Rozbíhající se diskuse o možnostech snižování transakčních nákladů věřitelů
v insolvenčních řízeních a především o potenciálu zvyšování výnosů věřitelů v případě
insolvence vedla k úvahám, zda by určitou možností pro řešení nebylo omezení maximální
možnosti přijímat cizí zdroje ve vztahu k objemu aktiv podniku. Řada ekonomů upozorňuje
zvláště v poslední době, po účinnosti Insolvenčního zákona7 a poté, co již máme určité
zkušenosti s jeho aplikací, že problematika výnosu pro věřitele není řešitelná bez poměrně
razantního zákroku v oblasti objemu přijatých závazků ze strany věřitelů.
TD010093.
*
doc. Ing. Jiří Hnilica, Ph.D. – Katedra podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská, VŠE v Praze
**
Mgr. Petr Ševčík – Ministerstvo spravedlnosti ČR
7
Zákon 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (Insolvenční zákon, InsZ). Zákon je platný od roku
2006, účinnost zákona byla posunuta na 1. ledna 2008.
32
Co se týká prokázání faktu, že výnosy z insolvenčních řízení jsou z hlediska jejich
srovnání v prostředí české ekonomiky nedostatečné s prostředím vyspělých ekonomik,
potřebné důkazy již byly provedeny (Schönfeld 2011). Lze pouze shrnout, že doba trvání
insolvenčního řízení v české ekonomice dosahuje zhruba dvojnásobku oproti stavu ve
vyspělých ekonomikách (3,2 roku v ČR proti 1,7 roku průměru zemí OECD). Náklady na
řízení jsou pro investory značné – v ČR je to 17 procent z vymoženého majetku oproti devíti
procentům průměru zemí OECD, návratnost investice je v insolvenčním řízení v ČR udávána
ve statistikách Světové banky a IMF 56 procent, země OECD udávají průměr 68,2 procenta,
přičemž ve Spojených státech je to přes osmdesát procent a ve Velké Británii či Finsku téměř
devadesát procent (Schönfeld, Smrčka 2012).
Neznáme, nakolik jsou v insolvenčních řízeních v jednotlivých ekonomikách uspokojeni
věřitelé zajištění a nezajištění, pro české prostředí platí odhady, podle kterých nezajištění
věřitelé inkasují tři až pět procent ze své pohledávky (Smrčka 2010).
Aspekt bezvýchodnosti
Při hrubém zjednodušení můžeme říci, že v českém úpadkovém právu známe dva základní
typy věřitelů v insolvenčním řízení – věřitele zajištěné a věřitele nezajištěné. Někdy se jejich
pořadí v literatuře popisuje jako jakási fronta (Richter 2008), v níž jsou věřitelé seřazeni podle
validity svých pohledávek tak, jak tuto validitu určuje zákon – a to nejen zákon insolvenční,
ale obchodní a úpadkové právo obecně. To znamená, že zajištění věřitelé jsou přednostní,
protože dokážou v rámci aktiv dlužníka pojmenovat ten majetek, který jim „patří“, tedy
takový, který byl smluvně nebo jinak dohodnut jako jistina. Zatímco ostatní věřitelé jakoby
„tápou“ a nemohou definovat konkrétní majetek, který přináleží k jejich pohledávce, zajištěný
věřitel toto umí. Proto v oné frontě stojí na prvním místě – i když mohla jeho pohledávka
vzniknout později než mnohé pohledávky nezajištěných věřitelů.
Obecně se soudí, že z praktického hlediska není dost dobře možné, aby byli zajištěnými
věřiteli všichni věřitelé. Samozřejmě je jasné, že zajištění úvěru je reálný postup
uskutečnitelný v normálním obchodním čase, neboť úvěr se také neposkytuje hodinu
z hodiny, ale je předmětem nějakého jednání, dohadování podmínek finančních i jiných.
Zajišťování dodávek u standardní fakturace není dost dobře možné, protože je tak nepraktické
a v reálném světě by bylo tak složité a zřejmě i nákladné, že pro podnikatelské subjekty je
jednodušší nést riziko ztráty v případném insolvenčním řízení než uskutečňovat permanentní
zajišťování takových pohledávek. Obchodní partner rizikového dlužníka může podniknout
kroky ke své ochraně v případě, že je mu rizikovost konkrétního partnera známa. Nemůže ale
postupovat se stejnou obezřetnosti k desítkám nebo stovkám či dokonce tisícům partnerů8.
Základním prvkem rozdílu mezi věřiteli zajištěnými a nezajištěnými tedy není jejich
schopnost nebo opatrnost nebo jiný aspekt situace, který bychom mohli chápat jako výhodu,
jakou zajištěný věřitel získal díky svým schopnostem. Základní rozdíl vychází z matérie
skutečnosti a z podstaty ekonomických dějů. Z nich vyplývá, že vztahy věřitele a dlužníka
vzniklé na základě běžných obchodních vztahů, tedy například na základě naprosto
normálního fakturování, jsou v tomto směru přirozeným způsobem diskvalifikovány.
Tato diskvalifikace je ale podstatně hlubší. Pokud se podíváme přesněji na systém
vytvořený Insolvenčním zákonem v § 165 až § 172, pak je zde ještě řada pohledávek, které se
řadí do této fronty před pohledávky nezajištěných věřitelů. Jsou zde pohledávky za
8
V případě síťových dodavatelů můžeme hovořit i o stovkách tisíc nebo dokonce milionech odběratelů.
33
majetkovou podstatou9 a především celá řada pohledávek postavených na jejich roveň –
například pohledávky zaměstnanců a pohledávky státu a jeho institucí zajišťujících inkaso
sociálního a zdravotního pojištění10.
Z hlediska partnerů v obchodním styku vytváří tímto postupem legislativa poměrně
deprimující situaci, která je pro věřitele z běžného obchodního styku v podstatě neřešitelná
tak, aby byl schopen snížit natož pak eliminovat rizika, která podstupuje. Na jedné straně
nemá prostor pro zajištění, jaký mají věřitelé finanční nebo investoři do cenných papírů
emitovaných dlužníkem, na straně druhé nemá ani kontrolní možnosti a mechanismy k tomu,
aby mohl monitorovat činnost dlužníka a případně včas rozpoznat jeho problémy a tedy
omezit vzájemné obchodní vztahy nebo tyto vztahy podmínit nějakou formou zajištění. Pokud
by takový monitoring chtěl podnik uskutečňovat, významně by to zvyšovalo jeho náklady.
Přesto, že je věřitel z běžné obchodní činnosti takto diskvalifikován, jsou před jeho nároky
v insolvenčním řízení postaveny nároky zaměstnanců i státu a potažmo i dalších subjektů11.
Dopady bezvýchodnosti
Výše popsané uspořádání (které není specialitou českého úpadkového práva, jde o
uspořádání, jaké je naprosto běžné v legislativách vyspělých zemí) má svoje logické
důsledky. Nyní nás budou zajímat dva.
Prvním je skutečnost, že ačkoliv obvyklým plněním, jaké získají z insolvenčního řízení
zajištění věřitelé, je zhruba sedmdesát až osmdesát procent jejich pohledávek, u věřitelů
nezajištěných jde o zhruba tři až pět procent jejich pohledávek. O tom, že takový stav je
nepřijatelný, asi není nutné nějak zásadně diskutovat.
Druhým důsledkem je, že krachy podniků se relativně ostře promítají do ztráty finanční
stability partnerů (Richter 2011). Insolvenční řízení je dlouhé, což je podstatný nedostatek
stavu v České republice, ještě k tomu ale pro nezajištěné věřitele znamená toto řízení
povětšinou v podstatě nulovou šanci na alespoň částečné uspokojení pohledávek.
Všechna tato fakta jsou již přijímána jako přirozený jev, který je nedílnou součástí reality.
Věřitelé z obchodního styku berou svoje postavení fatálně, neboť postupem času vznikl
dojem, že jiná varianta uspořádání, která by nabízela nezajištěným věřitelům větší prostor pro
uspokojení jejich pohledávek, v podstatě ani neexistuje. Riziko insolvence obchodního
partnera je bráno jako normální podnikatelské riziko a není nijak řešen problém, proč by jedna
skupina věřitelů měla tohoto rizika nést minimum, jiná skupina by ho naopak měla nést
naprostou většinu. Ve skutečnosti totiž není důvod, proč by měli věřitelé nezajištění nést
mnohonásobně vyšší rizika oproti věřitelům zajištěným.
9
Například odměna insolvenčního správce a náhrada jeho hotových výdajů (§ 168).
Diskvalifikace nezajištěných věřitelů je dosti zásadní i v dalších rovinách. Například v insolvenčním řízení
nejsou také uspokojovány ty části pohledávek, které narostly (byly splatné nebo připsané) po rozhodnutí o
úpadku (§ 170, a), b): V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále
stanoveno jinak: a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů,
vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, b) úroky, úroky
z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku. Podle
§ 171 jsou však úročeny zajištěné pohledávky v rozsahu zajištění. A podle § 170 d) nejsou sice uspokojovány
mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, z toho jsou ale vyjmuty penále za nezaplacení daní a
dalších plateb státu.
11
Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169).
10
34
Mechanismy vyrovnání podmínek
Přitom platí, že při určitých změnách obchodního práva, kterými by byly vynuceny změny
v chování podnikatelských subjektů, by bylo možné dosáhnout relativně bez větších otřesů
postupné změny této disproporce. Tímto vyrovnáním ale není v žádném smyslu slova míněno,
že by uspokojení nezajištěných věřitelů mělo jít na úkor věřitelů zajištěných a jejich výnosů –
takový postup by byl ekonomicky velmi destruktivní, protože by nutil ty věřitele, pro které je
zajištění nutností12, aby zvyšovaly hodnotu zajištění nad rámec objemu například půjčky13.
Pokud bychom nechtěli pouze redistribuovat výnos z insolvenčního řízení, ale raději
sledovali cíl zvýšit tento výnos v jeho celku, je nutné překonat jeden základní problém – totiž
fakt, že čeští věřitelé vstupují do insolvenčního řízení příliš pozdě a v době, kdy jejich aktiva
ani zdaleka nepostačují k tomu, aby byly kryty přijaté závazky.
Lze si představit dva základní regulatorní mechanismy, které by zajišťovaly určité
zrovnoprávnění podmínek. Nejprve se ale podívejme, zda zavedení takové regulatorní úlohy
zákona je nebo není naprosto novou přítěží pro ekonomické subjekty a zda tedy by náklady na
taková regulatorní opatření nebyly nepřiměřené. Naše úvahy se budou ubírat k tomu, že
budeme konstruovat možnosti určení „stropu“, nad který již není možné dále aktiva podniku
používat jako zajištění za nové závazky podniku. V kombinaci s tím budeme uvažovat o tom,
zda není praktické určit maximální objem cizích zdrojů přijatých podnikem vůči jeho aktivům
(majetku).
V obou případech již nyní regulace ve skutečnosti existuje. Pokud Insolvenční zákon
ukládá odpovědným osobám podat na podnik dlužníka z vlastní iniciativy insolvenční návrh
v případě tak zvaného předlužení, tedy v situaci, kdy závazky dlužníka přerostou jeho
majetek, pak jde právě o regulatorní opatření. V § 3 odst. 3 se říká: „Dlužník, který je
právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li
předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků
převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také
k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem
ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo
v provozu podniku pokračovat.“ Je zde tady vlastně řečeno, že:
majetek dlužníka (můžeme použít i pojem aktiva podniku) lze využít jako zajištění
pouze do plného využití tohoto majetku, tedy do 100 procent. Jde pochopitelně o
naprosto banální zjištění, protože těžko by jakýkoliv věřitel přijal zajištění, které již
jednou zajištěním je, takové zajištění nemá žádnou hodnotu, je nulitní. Faktem ale
zůstává, že tento strop je definován a i když je jeho určení velmi volné, stále je to ale
definice jistého omezení.
celkové závazky podniku nesmějí přerůst jeho majetek, neboť takový stav je úpadkem.
Znovu je tedy regulace nastavena na 100 procent navíc s přihlédnutím ke správě jeho
majetku, což je poněkud nejasné ustanovení, které je možné interpretovat velmi různě.
12
13
Myšleny jsou banky, ale také různé fondy – v obecném smyslu slova pak instituce pracující s cizími penězi.
V českém insolvenčním právu byl v minulosti takový pokus učiněn, když zajištěný věřitel inkasoval
maximálně pouze 70 procent ze zpeněžení zajištění a zbytek byl využit na vyplácení pohledávek za
majetkovou podstatou a případně i na výplatu nezajištěným věřitelům. Ve skutečnosti šlo ale o hru s nulovým
součtem, protože takové formální opatření nezvýší celkový výnos z insolvenčního řízení, ale pouze zajistí
změnu v distribuci výnosů. Výsledkem bylo, že především banky požadovaly od svých věřitelů významné
přezajištění úvěrů tak, aby i 70 procent ze zpeněžení (ještě snížené o náklady na zpeněžení a odměnu správce)
pokrývalo co největší objem pohledávky.
35
V každém případě však vidíme, že zde již nastavení regulace není neurčité.
V dřívějších úpravách i v některých jiných systémech je pro definici předlužení
použito jiné řešení, které je méně striktní. Vyskytují se totiž například varianty, kdy se
hovoří buď o krátkodobých závazcích, nebo dokonce o závazcích po splatnosti, které
nesmějí být vyšší než majetek dlužníka. V obou případech se tím otevírá cesta k tomu,
že celkové závazky podniku by mohly být vyšší nebo dokonce velmi podstatně vyšší
než jeho majetek, protože pak by velmi záleželo na struktuře těchto závazků.
Možnost zpřísnění podmínek získávání kapitálu
Nabízí se dva regulatorní mechanismy, které by měly zajistit, aby dlužník vstupoval do
insolvenčního řízení dříve, než jsou jeho aktiva spotřebována a než tedy dojde k situaci, že
v insolvenčním řízení jsou nezajištění věřitelé uspokojeni pouze velmi nedostatečně.
Prvním mechanismem je určení maximální možnosti, jak může podnikatelský subjekt
využívat svoje aktiva (svůj majetek) k zajištění závazků (v dané souvislosti nejspíše úvěrů).
Pochopitelně se v této souvislosti nutně dostaneme do řady účetních potíží, popřípadě do
problémů s tím, jakou strukturu obvykle mají aktiva podnikatelských subjektů (majetek
podniků). Tato struktura může být velmi rozličná a z hlediska omezujících a regulatorních
opatření to pak vytváří dosti neprůhlednou situaci. V mnoha případech by se taková regulace
dosti pravděpodobně míjela účinkem.
Představme si například podnik, jehož hlavním majetkem jsou právo důlní činnosti a
technologie umožňující důlní činnost, dalším majetkem, ale objemově méně významným,
jsou nemovitosti různého typu, ale nespojené s důlní činností. U takovéhoto podnikatelského
subjektu by omezení možnosti zajistit majetkem použité cizí zdroje (tedy většinou použít
majetek jako zajištění k úvěru) ztrácelo svoji regulatorní funkci. Účetně totiž budou v majetku
takového podniku vystupovat zásoby suroviny v zemi a vedle toho pak technologie, v obou
případech půjde o značné hodnoty. Avšak v případu úpadku společnosti bude cena dosažená
při zpeněžení pravděpodobně nízká – jestliže ložisko již není ekonomické těžit, pak
technologie potřebná k těžbě bude mít cenu použitých materiálů. Jedinými opravdovými
aktivy pak budou zmíněné nemovitosti, jejichž podíl na „majetku podniku“ přitom bude
z účetního hlediska marginální. Pokud budou všechny použity jako zajištění úvěrů, pak na
nezajištěné věřitele v podstatě nemůže zůstat majetek, jehož zpeněžení by mohlo zajistit
přiměřené plnění14.
Tyto potíže ale neznamenají, že by podobná regulace v obecné rovině nebyla možná –
pokud totiž odmyslíme od poměrně specifických případů, pak majetky podniků mají obvykle
poměrně příbuznou strukturu a omezení využití tohoto majetku na zajištění úvěrů by tedy
v celkovém dopadu vedlo k posílení bezpečí věřitelů obecně a především pak nezajištěných
věřitelů, pro které by se stalo daleko pravděpodobnějším, že jejich pohledávky budou
odpovídajícím způsobem kryty majetkem dlužníka.
Druhým z možných mechanismů by pak bylo nové formulování ustanovení o předlužení.
Pokud bychom místo formulace „souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku“
přijali formulaci novou, která by obsahovala přísnější kritérium, než 100 procent, stalo by se
14
Jde samozřejmě o modelový případ, který odhlíží od řady skutečností – rezervních fondů a mnoha dalších,
podstatný je především aspekt toho, že účetní hodnota majetku, pod kterým je veden v účetnictví podniku,
může být velmi snadno v naprosto fatálním rozporu s tím, za kolik bude možno zpeněžit tento majetek
v případném insolvenčním řízení.
36
pak povinností odpovědných osob podat na podnik dlužníka insolvenční návrh již při
dosažení míry zadlužené například ve výši 90 procent majetku dlužníka15.
Jestliže by bylo možné prosadit také dodržování takového ustanovení, pak by právě
podobná změna dosti významným způsobem mohla zlepšit současné poměry, kdy dlužníci
vstupují do insolvenčního řízení tak pozdě, že již není možné zajistit pro věřitele adekvátní
plnění.
Možnosti prosazení regulace
K tomu, aby bylo možné začít diskutovat o regulaci přijímání cizích zdrojů u
podnikatelských subjektů v další rovině, tedy v rovině legislativně právní, bude nutné učinit
ještě několik velmi podstatných kroků. Za prvé je nutné zvážit dopady takového opatření
z hlediska účetních standardů a případně z hlediska daňového. I když se zatím nezdá, že by
vytvoření regulace mělo mít nějaké významné dopady na tyto oblasti, bude nutné tuto
myšlenku posoudit komplexně.
Za druhé je zde potřeba určitého rozsáhlejšího průzkumu konkrétních případů
insolvenčních řízení, kde bychom mohli analyzovat veškeré procesy odehrávající se
v podnicích dlužníků a především přesněji poznat, jakým způsobem jsou uspokojeni věřitelé
v konkrétních situacích. Naše současná data, která vycházejí ze statistik Světové banky a
MMF, jsou velmi povšechná a jejich přesnost je diskutabilní (Schönfeld, Smrčka 2012).
Za třetí je nutné uskutečnit poměrně zásadní diskusi o tom, jakou míru regulace nasadit a
jakým způsobem dát podnikům prostor k tomu, aby se této regulaci přizpůsobily bez toho, že
vyvolala nějakou výraznější vlnu problémů v podnikové sféře. Možná je dokonce podstatnější
správné nastavení pravidel přechodného období, než samotné rozhodnutí o tvrdosti regulace.
Závěr
Míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v českém ekonomickém prostředí je
naprosto nedostatečná a jde o skutečnost, která se promítá do ekonomických vztahů již po tak
dlouhé období, že míru jejich pokřivenosti jsme dokonce přestali vnímat. Nicméně některé
studie z poslední doby (Succorro 2010) ukazují, že účinnost nebo neúčinnost insolvenčního
systému souvisí s tím, nakolik se investice podílejí na tvorbě HDP. Na základě těchto prací
můžeme například říci, že v zemích, kde existuje velmi rychlé insolvenční právo zajišťující
vysoké plnění pro věřitele, je podíl investic na HDP vyšší než v zemích, které tak výkonný
insolvenční systém nemají: „Empirical evidence suggests that both the sophistication degree
of the Bankruptcy Law and the efficiency of the insolvency proceedings are positively
associated with the investment share of gross domestic product.“ (Succorro 2012, str. 120).
Z tohoto pohledu pak můžeme chápat problémy s pomalým uplatňováním práva a s
nízkými náhradami věřitelům za prvky omezující závažným způsobem růstový potenciál
české ekonomiky. V rámci snahy o snižování transakčních nákladů věřitelů v insolvenčních
řízeních a v rámci snahy o zabezpečení lepšího uspokojení nezajištěných věřitelů se jako
možná cesta ke splnění druhého cíle jeví nově definovat regulaci podnikatelských subjektů
v oblasti přijímání závazků či cizích zdrojů. K tomu, aby bylo možné dovést tyto myšlenky až
15
Pochopitelně je třeba správně vnímat řadu obtíží a problémů, které jsou již nyní spojeny s tím, aby byli
postiženi nezodpovědní manažeři nebo majitelé podniků, kteří nerespektují ani současné ustanovení a snaží se
z různých důvodů udržet podnik dlužníka v chodu bez přiznání faktu úpadku. Nesporně by bylo nutné přijít
zároveň s legislativními mechanismy, které by zvýšily dále tlak na odpovědné osoby a vystavily je v případě
nerespektování dikce zákona citelnějším sankcím – ať již na jejich majetku nebo v trestně právní rovině.
37
do polohy legislativního návrhu, bude nutné uskutečnit ještě některé další výzkumy. Jejich
výsledkem by mělo být přesnější poznání situace podnikatelských subjektů v insolvenčním
řízení, což by mělo vést k možnosti správně definovat podmínky a náležitosti uvažované
regulace.
Samozřejmě je možné se dívat na celou problematiku i z naprosto odlišného pohledu, totiž
tak, že úkolem státu je podporovat podnikání a udržovat při životě všechny toho schopné
firmy, chránit je před okamžitou nepřízní osudu a tím udržovat vysokou zaměstnanost.
Nepochybně i pro tuto myšlenku existují silné a zajímavé argumenty (Lee a další 2010), které
nelze zjednodušeně odmítnout pouhým ideologickým způsobem. Pokud bychom je uznali za
správné, pak by zpřísňování insolvenčního práva tak, aby vytvářelo větší tlak na dlužníky a
nutilo je podstupovat insolvenční řízení pro předlužení dříve než nyní, bylo
kontraproduktivní. Logický by byl opačný proces, totiž změkčování pravidel pro úpadek –
ostatně tak, jak to bylo vyzkoušeno v rámci tak zvané „protikrizové“ novely v českém
prostředí v letech 2009 až 2011. Touto novelou byla mimo jiné pozastavena platnost § 3, odst.
3, tedy té pasáže Insolvenčního zákona, která nutí odpovědné osoby podat na podnik dlužníka
insolvenční návrh v případě předlužení. Rozhodnutí vycházelo z přesvědčení, že v období
krize je nutné podniky spíše chránit před nepřízní situace.
Avšak – aniž by bylo nutné jiné názory snižovat – přísný a tvrdý insolvenční zákon, který
by obsahoval striktní pravidla pro regulaci zadlužení podniků, by vedl spíše k ozdravným
procesům. Společnosti by musely posílit vlastní kapitál a hledat zdroje například na burze,
celková úroveň zadlužení podniků by v určitém časovém horizontu poklesla a navíc by se
podstatně zvýšilo bezpečí pro investory. Tím by se snížil tlak na úrokové sazby u
podnikových úvěrů a úvěry by se také zpřístupnily a byly by lépe dosažitelné (Berger a další
2010) – i když nesporně v omezené míře. I když tedy mohou panovat i velmi odlišné názory,
celkově by zpřísnění insolvenčního zákona v této oblasti vedlo spíše k ozdravění
ekonomického prostředí jako celku.
Literatura:
[1] Berger, A. N., Cerqueiro, G., Penas, M. F. (2010): Does debtor protection really protect
debtors? Evidence from the small business credit market, Journal of Banking &
Finance Volume: 35 Issue: 7 Pages: 1843-1857, 2010.
[2] Lee, S. H., Yasuhiro, Y., Peng, M. W. and Barney, B. (2010): How do bankruptcy laws
affect entrepreneurship development around the world?, Journal of Business Venturing,
Volume: 26 Issue: 5 Pages: 505-520, 2010.
[3] Richter, T. (2008): Insolvenční právo, ASPI Wolters Kluwer, Praha 2008.
[4] Richter, T. (2011): Reorganizing Czech Businesses: A Bankruptcy Law Reform under a
Recession Stress-Test, International Insolvency Review, Volume: 20 Issue: 3 Pages:
245-254, 2011.
[5] Schönfeld, J. (2011): Moderní pohled na oceňování pohledávek, C.H.Bech, 2011, Praha
[6] Schönfeld, J., Smrčka, L. (2012): Důvody diskvalifikace sanačního principu v insolvenční
praxi, text v tomto sborníku.
[7] Smrčka, L. (2010): The Resource Principle in Czech Bankruptcy Law as It Exist Now and
in the Future. Atény 23. 05. 2008 – 25. 05. 2008. In: Marketing and Management
Sciences. Proceedings of the International Conference on ICMMS 2008. Velká Británie:
World Scientific Publishing Co., 2010, s. 121–127.
38
[8] Succorro, M. (2010): Bankruptcy systems and economic performance across countries:
some empirical evidence, European Journal of Law and Economics, Volume: 33 Issue: 1
Pages: 101-126.
39
Potřebná struktura informací o insolvenčních
řízeních
The required structure information on insolvency proceedings
Eva Kislingerová*
ABSTRAKT
Práce se zaobírá porovnáním faktických výstupů statistického typu, které jsou k dispozici
v českém prostředí a které shromažďuje ministerstvo spravedlnosti, s tím, jaká data by byla
potřebná pro subjekty finanční a reálné ekonomiky a také pro vědecké účely. V tomto směru
se ukazuje, že nynější údaje jsou naprosto nedostatečné a nemohou sloužit ekonomickým
subjektům takovým způsobem, který by jim pomohl k efektivnějším rozhodovacím procesům.
Proto jsou navrženy některé údaje, které by bylo vhodné propříště sledovat a zaznamenávat
jejich vývoj – jde především o data týkající se objemu majetku věřitelů, který prochází
insolvenčním řízením, dále o míru uspokojení pohledávek podle skupin věřitelů, náklady
insolvenčního řízení a další. Vedle toho jsou navrženy i některé potenciální směry změn
v rámci Insolvenčního zákona, které by mohly vést k celkovému zrychlení a zkvalitnění
insolvenčních řízení.
Klíčová slova: Insolvence; Bankrot; Statistika.
ABSTRACT
The article compares factual data in the form of statistics which are available in the Czech
Republic and are collected by the Ministry of Justice with the form of data which would be
needed for the subjects of financial and real economy and for scientific purposes. In this
respect, it becomes apparent that current data are quite insufficient and cannot be used by
economic subjects in such a way that would help them achieve more effective decisionmaking processes. Therefore, the paper suggests that the development of a new set of data is
observed and recorded – especially data concerning the amount of assets in insolvency
proceedings owned by creditors, the volume of debts repaid to different groups of creditors,
the costs of insolvency proceedings etc. Besides that, various potential changes to the
Insolvency Act are suggested, which may result into speeding up the whole process and
improving the quality of insolvency proceedings.
Key words: Insolvency; Bankruptcy; Statistics.
*
TD010093.
prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc. – vedoucí katedry podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská,
VŠE v Praze.
40
Insolvenčních řízení v České republice dynamicky přibývá. Od účinnosti nového
Insolvenčního zákona16 jejich počet vzrostl způsobem, který můžeme nazvat minimálně
„významným“. Největší vliv na to má pravděpodobně fakt ekonomické a finanční krize, lze
ale oprávněně předpokládat, že jistý vliv má i přesunutí části případů, které byly dříve řešeny
bez zahájení insolvenčního řízení, právě k insolvenčním soudům. Tedy případy, které byly
dříve řešeny nějakou dohodou mezi dlužníkem a jeho věřiteli o vzájemném narovnání vztahů,
nyní zatěžují soudnictví.
I při letmém přečtení předchozího odstavce je zjevné, že u obou tvrzení jsou použity
takové formulace, které ukazují na nedostatek statisticky průkazných podkladů. Jak tvrzení o
vlivu krize, tak i tvrzení o přesunu části agendy z mimosoudního řešení do soudního řešení,
jsou postaveny na osobním přesvědčení, intuici, zkušenostech a informacích, které sice
pocházejí z podnikové a bankovní sféry, ale nejsou to ani zdaleka informace ve vědeckém
smyslu slova.
Nedostatek statistiky a jeho dopady
Poměrně překvapivě totiž o insolvenčních řízeních příliš nevíme. Známe jejich počet,
známe strukturu podání, do jisté míry regionální rozvrstvení, víme řadu podrobností o vývoji
v čase. Víme, kolik bylo podání, kolik jich bylo zamítnuto, kolik rozhodnuto a tak dále17.
Můžeme mít také téměř nekonečné informace o všech jednotlivých řízeních, neboť
Insolvenční rejstřík je v tomto směru naprosto informačně otevřeným institutem. V těchto
značných množstvích dokumentů je však v podstatě vyloučeno získávat informace jinak, než
studiem jednotlivých případů. To znamená, že z hlediska poznání trendů a celkových dějů je
Insolvenční rejstřík absolutně nepraktický a dokonce ještě spíše naprosto nepoužitelný18.
Otázkou je, zda tento nedostatek statistiky brání něčemu podstatnému, zda je omezením
pro podnikatelské subjekty nebo pro vědeckou činnost. V obou případech zní odpověď ano,
protože v obou případech si lze představit takové statistické informace, jejichž znalost by
mohla podnikatelským subjektům pomoci při jejich rozhodovacích procesech a vědecké obci
ve zkoumání dopadů, funkčnosti a účinnosti Insolvenčního zákona a obecně celého
insolvenčního systému. V této souvislosti se nabízí do jisté míry legitimní otázka, nakolik je
insolvenční systém vhodným předmětem vědeckého bádání v oblasti ekonomické a nakolik
jde spíše o oblast logicky spadající spíše do hájemství právní vědy a do značné míry i filosofie
práva, především však do oblasti politiky, neboť jde primárně o legislativní akt. Jenže
insolvence či úpadek jsou jednou z forem exitu podnikatelských subjektů z hospodářského
prostředí na straně jedné, stejně tak i dokončením ekonomických vztahů a kroků, které
započaly rozhodnutím o investici nebo o poskytnutí úvěru na straně druhé. Insolvenční řízení
a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka jsou tedy primárně pokračování
ekonomických procesů a jako takové tedy nutně spadají mezi situace, které zkoumá
16
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, zákon je účinný od 1. ledna 2008
Tyto informace jsou zjistitelné na stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, kde jdou k dispozici příslušné
statistické ročenky
(http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html;jsessionid=0ccf141fd25ab064b8eddfc5fa95),
a především na specializovaných stránkách Insolvenční zákon na adrese
http://www.insolvencni-zakon.cz/expertni-skupina-s22/statistiky.html.
18
https://isir.justice.cz/isir/common/index.do Formálně je možné v rejstříku vyhledávat i pouze na základě akcí
nebo soudních úkonů určitého typu a tyto údaje získat například v určitých obdobích nebo regionech, ve
skutečnosti je ale práce tohoto typu s Insolvenčním rejstříkem v podstatě nemožná a pokud, tak neobyčejně
časově náročná.
17
41
ekonomická věda. Lze dokonce formulovat tvrzení, že právě malá účast ekonomické
veřejnosti a ekonomů jako takových při tvorbě zákonů, které definují práva a povinnosti
během insolvenčního řízení, je na škodu především praktické použitelnosti výsledných
legislativních norem.
Avšak ekonomická věda pracuje vždy se dvěma základními soubory informací. Ty první
jsou vědomosti o lidském chování, o motivacích a obvyklých postupech lidských jedinců a
tedy i podnikatelských subjektů v kooperačních vztazích, do nichž vstupují a které vytvářejí
celkové hospodářské prostředí, tedy to, co obvykle nazýváme ekonomikou. Druhé soubory
informací jsou kvantifikace, obvykle číselné, které popisují změny, absolutní hodnoty,
vzájemné poměry a další měřitelné skutečnosti ekonomického prostředí. V dané situaci, kdy
hovoříme o insolvenčním právu, insolvenčním řízení a obecně o řešení úpadku
podnikatelských subjektů, jde mimo jiné o náklady takového řízení, jeho dobu trvání a mnoho
dalších okolností. O nichž bude dále řeč. Faktem je, že tyto informace nejsou v českém
prostředí mnohdy dostupné a jejich nedostatek, špatná struktura nebo dokonce přímo naprostá
neexistence poněkud brání tomu, abychom insolvenční procesy přesněji poznali a abychom
tedy byli lépe schopni definovat jejich slabá místa a nedostatky celého systému.
Zkusme si představit, jaké oblasti informací by pro jednu a druhou skupinu uživatelů19
byly potřebné a užitečné – bez velkého překvapení zjistíme, že jsou to v podstatě ty stejné
informace a v těch stejných formátech.
Jaké informace by tedy byly potřebné pro podnikatelský sektor a jaké pro vědeckou
oblast?
Především by bylo neobyčejně potřebné znát ani ne tak počet nových podání
k insolvenčním soudům, ale především počet rozhodnutí soudů o zahájených insolvenčních
řízeních a dále pak o vyhlášených konkurzech a povolených reorganizacích a to v určité
struktuře – nyní je k dispozici v podstatě regionální členění podle krajských soudů, přičemž
ale tato struktura soudů neodpovídá struktuře vyšších územně správních celků. Takže
statistiky jsou do jisté míry matoucí. Navíc neobsahují žádné detailnější členění – z hlediska
krajských soudů známe jenom data za tyto soudy a pobočky Liberec (Krajský soud Ústí nad
Labem) a Pardubice (Krajský soud Hradec Králové), není k dispozici žádné členění přesnější,
například podle okresů. Daleko podstatnější však je, že neexistuje, nebo alespoň není
dostupná, statistika úpadků podle převládající činnosti dlužníka. Zatímco přesnější regionální
členění bychom mohli oželet, neboť alespoň do jisté (nedostatečné) míry jsou tato data
k dispozici, členění podle převládající činnosti je nedostatek značný.
Jak přesnější regionální, tak i detailnější oborové informace by přitom mohly posloužit
velmi dobře jak praxi, tak i při vědecké činnosti. Vhodné by bylo znát především tyto údaje:
Regionální členění podaných insolvenčních návrhů, rozhodnutých návrhů, další
detailů insolvenčních řízení a výsledků insolvenčních řízení a to v členění podle
skutečných krajů a případně podle okresů sídla podniku dlužníka.
Insolvenční návrhy, rozhodnutí insolvenčních soudů a další detaily o insolvenčním
řízení podle převládající podnikatelské činnosti podniku dlužníka.
Druhou oblastí je otázka poměru skutečně vyplacených výnosů z konkurzních řízení
jednotlivým skupinám věřitelů a také otázka skutečných nákladů insolvenčních řízení pro
věřitele. V obou případech jsme odkázáni na statistiky Světové banky a IFC, které však dávají
19
Tedy pro ekonomickou praxi i pro vědeckou činnost.
42
údaje, o jejichž přesnosti je často pochybováno (Smrčka 2010)20. Ovšem i z těchto čísel
můžeme vyvodit informaci, že insolvenční řízení v České republice je méně výnosné pro
věřitele, než je průměr zemí OECD, zároveň je nákladnější. Avšak pro dlouhodobou
vědeckou práci směřující primárně k tomu, aby insolvenční řízení bylo maximálně efektivní,
tedy aby jeho délka trvání byla co nejkratší a zároveň výnosy maximální a zároveň také
náklady věřitele co nejnižší, by bylo velmi potřebné znát řadu detailnějších statistických dat.
Jde především o tyto informace:
Objem pohledávek přihlášených ze strany věřitelů a uznaných insolvenčním správcem
včetně těch, které byly nejprve popřeny a posléze uznány na základě například
soudního řízení.
Náklady insolvenčního řízení účtované insolvenčními správci jako absolutní sumy,
jako poměr těchto nákladů k objemu přihlášených pohledávek a jako poměr těchto
nákladů ke skutečně vyplaceným prostředkům (vyplaceným ve prospěch věřitelů).
Výnosy insolvenčního řízení pro jednotlivé skupiny věřitelů v absolutních sumách,
dále také jako procenta z celkových přihlášených a uznaných pohledávek.
Data o dlužnících, především průměrný počet zaměstnanců podniku dlužníka, obrat
podniku dlužníka a další informace propojené s tím, jakým způsobem je úpadek řešen,
na čí návrh, jaký je objem pohledávek přihlášených a uznaných. Velmi vhodné by také
bylo znát tato data v jejich regionálním členění.
Data o věřitelích, počet věřitelů v závislosti na velikosti podniku dlužníka měřené
počtem zaměstnanců, jeho obratem a také objemem přihlášených a uznaných
pohledávek. Rozdělení dlužníků podle jejich skupin a to podle počtu věřitelských
subjektů, objemu pohledávek věřitelů ve skupinách.
Data o vypořádání insolvenčního řízení, tedy míru uspokojení dlužníků podle skupin,
délku řízení od podání návrhu do zahájení zpeněžení majetku, do ukončení
zpeněžování majetku a do vyplacení výnosu insolvenčního řízení věřitelům.
Poměr výnosu ze zástav a zpeněžení majetku použitého dlužníkem jako zajištění
k tomu, jaké závazky takto byly zajištěny.
Pravděpodobně by bylo možné vytvořit ještě další rozumné a obhajitelné požadavky na
statistická data, avšak v danou chvíli je předčasné pokoušet se v této oblasti o úplnost –
důležitý je totiž celkový princip a zjištění, že v dané době neznáme odpovědi na množství
20
K této diskusi je vhodné přidat jeden námět. Co se týká nákladů věřitelů na insolvenční řízení, jde o pojem
dosti vágní a překvapivě není jednoduché ho přesně definovat. Obvykle se předpokládá, že tento pojem v sobě
obsahuje jak náklady plynoucí ze zákona a dalších předpisů, tedy například odměnu insolvenčního správce a
osob, které správce přizval ke spolupráci v insolvečním řízení, tak i náklady věřitele na právní analýzy,
zastupování a také náklady spojené s tím, že zaměstnanci nebo manažeři věřitele se místo své standardní
činnosti musejí zaobírat insolvenčním řízením. Přesněji o této problematice například Richter, 2008 a také do
jisté míry Richter, 2011. Co se statistik Světové banky a IFC týká, ty jsou koncipovány jako souhrnné, tedy
obsahují v tomto smyslu kompletní přiznané náklady věřitele. Avšak například náklady věřitele na právní
služby nebo na čas vlastních zaměstnanců neznáme a nejsou ani statisticky zjistitelné, lze je pouze odhadovat
na základě zkoumání určitého vzorku jednotlivých insolvenčních případů, tedy konkrétním výzkumem, jeho
analýzou a zevšeobecněním. Nutně tedy vždy půjde o odhad a to odhad navíc založený na určitém
dotazníkovém šetření, nikoliv na objektivní znalosti faktů. Věřitelé také nebudou mít velmi pravděpodobně
ani odhady toho, jaké jsou jejich náklady spojené s insolvenčními řízeními, takové odhady nebo vyčíslení
nákladů můžeme očekávat pouze u bankovních domů a možná některých dalších finančních institucí.
43
otázek, které bychom dokázali zodpovědět tehdy, pokud bychom tato data k dispozici měli a
to ve správném členění.
Možnosti využití nových údajů
Otázkou samozřejmě je, zda má opravdu smysl vynakládat prostředky a energii na to,
abychom poznali lépe procesy, které se během insolvenčních řízení21 odehrávají. Je tedy
nutné se ptát, k jakým závěrům by pomocí většího množství lepších dat bylo možno dojít a
zda by užitek z těchto závěrů přinesl odpovídající satisfakci vůči vynaloženým nákladům.
Insolvenčním řízením prochází aktiva ve značné výši, avšak odhad takových podnikových
a podnikatelských aktiv, která jsou kvůli úpadku původního vlastníka distribuována směrem k
vlastníkovi novému, neznáme – mimo jiné právě proto, že nemáme k dispozici vhodné
podklady o insolvenčních řízeních. Pokud bychom pátrali po účelu insolvenčního řízení, pak
ho můžeme definovat jako „uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem
nebo hrozícím úpadkem dlužníka tak, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému
uspokojení dlužníkových věřitelů, a to některým z těch způsobů a postupů, které stanoví
insolvenční zákon (§ 4 InsZ).“ (Púry, Kuchta 2011, str. 15) Z této definice přímo nevyplývá,
že vyřešení otázky dlužníkových aktiv by mělo být velmi rychlé, ale je zde důraz na řešení
efektivní a z toho vychází legislativa, když pokládá za obecně prospěšné, aby byl proces
ukončen v nejkratší možné době. Tato snaha vychází z představy, že pro ekonomiku je
podstatné, aby aktiva nebyla mimo kooperativní vztahy příliš dlouho, přesněji, aby tam nebyla
déle, než je bezpodmínečně nutné22. S takovou premisou je sice možné v řadě konkrétních
případů diskutovat a zpochybňovat ji na základě jednotlivých událostí, v celku je však
nesporně platná.
Celková představa o potřebě rychlého vrácení aktiv do standardního hospodářského života
vychází z představy, že pouze taková aktiva, která jsou zapojena do dělby práce, tedy do
kooperačních procesů, mohou vytvářet zisk, a tedy pouze taková aktiva přispívají k obecné
životní úrovni. Čím kratší dobu jsou aktiva vázána v insolvenčním prostředí, tím větší je tedy
„veřejný“ prospěch z jejich existence.
Druhou rovinou je výnos insolvenčního řízení pro věřitele – zde je úmyslem zákonodárce
zajistit, aby byl co největší. Pokud bychom dokázali zrychlit průběh řízení, dosáhli bychom
snížení nákladů na řízení, protože jejich výše je nesporně do značné míry závislá na době
21
22
A stejně důležité je i „před samotným insolvenčním řízením“.
V oblasti konkurzu se to projevuje na první pohled zvláštním, ale v podstatě naprosto logickým jevem. Pokud
k úpadku věřitele dojde v době krize, tedy v čase poklesu ceny aktiv, jsou tato aktiva zpeněžena bez ohledu na
třebas racionální úvahu, že v relativně nedlouhé době by bylo možno dosáhnout u nich podstatně vyšší ceny.
Konkurz je v tomto směru vůči věřitelům v určité kombinaci okolností dokonce poměrně krutý – například
zajištěný věřitel (nemluvě již o věřitelích nezajištěných) získá ze zajištění méně, než kolik činí zajištěná
pohledávka, neboť dosažená cena při prodeji je nižší než objem zajištěné pohledávky. Možná by stačilo
počkat určitou dobu a realizovat zástavu nebo jiné aktivum později – mohlo by se ukázat, že dosažená cena by
nejen pokryla zajištěnou pohledávku, ale také by umožnila vyplatit určitý obnos nezajištěným věřitelům.
Účelem konkurzu není ale udržovat majetek dlužníka tak dlouho, dokud bude dosaženo maximálního výnosu,
neboť v tu chvíli by do procesu vstupovalo „podnikatelské riziko“, totiž nebezpečí, že by nedošlo
k očekávanému růstu hodnoty aktiv, ale například k jejich dalšímu poklesu. Pokud by opravdu věřitelé měli
pocit, že za půl roku, za rok nebo za dva roky dostanou za majetek dlužníka tak výrazně vyšší cenu, že se jim
vyplatí tento majetek udržovat a riskovat také neúspěch, pak mají jinou cestu – mohou prosadit reorganizaci.
Jak již upozornili někteří autoři (Smrčka 2010, Schönfeld 2011), věřitelé mohou využívat, a je dost možné, že
se to již děje, při dostatečné vzájemné důvěře a koordinaci, proces reorganizace nikoliv jako sanační metodu
řešení úpadku, ale jako vytvoření časového období, po dobu kterého není třeba majetek dlužníka prodávat a
co více, není třeba ho ani podnikatelsky využívat.
44
trvání řízení. Pak by záleželo již pouze na jediném – totiž na tom, aby samotní dlužníci
vstupovali do insolvenčního řízení v takovém stavu, kdy mají ještě dostatek majetku k tomu,
aby byli jejich věřitelé uspokojeni způsobem, který není z hlediska ekonomického brzdícím
prvkem hospodářského vývoje.
Je tedy zřetelné, že pokud bychom měli k dispozici takové údaje, které by pomohly poznat
místa zpomalování insolvenčních procesů, pak bychom mohli dosáhnout příslušných změn
zákona a díky tomu také zvýšení užitku pro společnost a ekonomiku. Tyto změny by se mohly
stejně dobře týkat jak urychlení insolvenčního řízení, tak i toho, aby byli věřitelé lépe nuceni
přihlašovat se k úpadku dostatečně brzy.
Závěr
Data, která by bylo vhodné zjišťovat o insolvenčních řízení byla definována již výše.
Jejich analýzou a posouzením bychom se dostali k určitým závěrům, které je možné předurčit.
Během posledních let, kdy se ustaluje praxe v oblasti insolvenčního soudního rozhodování,
proběhlo několik řízení, které mají určující ráz pro další působení soudů. Jde o takové kauzy,
jako například OP Prostějov nebo Sazka, tedy případy značného významu, které byly
z takového nebo onakého důvodu problematické. Ukázalo se například, že je nutné zajistit
lepší systém práce insolvenčních soudů, kvalitnější ochranu věřitelů před případy, kdy je ze
strany soudu upřednostňována jejich část a to na úkor skupiny jiné. Je třeba tedy prosadit
důslednou spravedlnost v samotném přidělování práce soudcům a zabránit s konečnou
platností možnosti, že si určité skupiny věřitelů „vyberou“ soudce.
Dále je potřebné zjednodušit ještě více procesní postupy a především je zrychlit – bude
potřebné do samotného zákona vložit některé lhůty a omezit možnost, že by liknavostí soudů
docházelo ke zdržování insolvenčních řízení. Zároveň stojí za zvážení, zda by nebylo možné
v rámci insolvenčního zákona vytvořit určitý institut, který by po dohodě věřitelů umožnil
oddálení zpeněžení majetkové podstaty nebo části majetkové podstaty i v rámci konkurzního
postupu. Pokud by tento institut byl doprovázen jakýmsi přerušením konkurzního řízení a po
jeho dobu by náklady šly na vrub věřitele nebo věřitelů, mohlo by to sice znamenat i značné
prodloužení některých řízení, na straně druhé by to ale umožnilo věřiteli či věřitelům větší
manévrovací prostor v otázce dosažené ceny majetky. To znamená, že by to mohlo mít určitý
význam pro zvýšení výnosu z insolvenčního řízení.
A konečně je zde otázka, zda by insolvenční právo nemělo obsahovat některá ustanovení,
která by nově a přísněji definovala situaci předlužení a zda by v souladu s dalšími právními
předpisy neměl být také formulován maximální podíl cizích zdrojů na kapitálu společnosti.
Samozřejmě jde o úvahu, která je velmi citlivá a nesporně nutně narazí na řadu praktických
problémů – například některé typy společností poměrně nutně nakládají se značnými cizími
zdroji, které často přesahují vlastní kapitál, a nejde jenom o subjekty finanční ekonomiky.
Avšak tyto problémy jsou řešitelné v samotné legislativě a zastropování přijatého cizího
kapitálu v poměru ke kapitálu vlastnímu by znamenalo podstatně větší celkovou bezpečnost
na trhu s úvěry.
Literatura:
[1] Richter, T. (2008): Insolvenční právo, ASPI Wolters Kluwer, Praha 2008
245-254
45
[3] Schönfeld, J. (2011): Moderní pohled na oceňování pohledávek, C.H.Bech, 2011, Praha
[4] Smrčka, L. (2010): The Resource Principle in Czech Bankruptcy Law as It Exist Now and
in the Future. Atény 23. 05. 2008 – 25. 05. 2008. In: Marketing and Management
Sciences. Proceedings of the International Conference on ICMMS 2008. Velká Británie:
World Scientific Publishing Co., 2010, s. 121–127. ISBN 978-1-84816-509-0
[5] Púry, F. – Kuchta, J. (2011): Postih úpadkových deliktů podle nového trestního zákoníku
s přihlédnutím k úpravě přípustného rizika, Bulletin advokacie, číslo 9, str. 13 – 24, 2011
46
Osobní bankrot a jeho řešení
Personal Bankruptcy and its solution
Monika Randáková* – Jiřina Bokšová**
ABSTRAKT
Příspěvek se zabývá řešením úpadku dlužníka – nepodnikatele formou oddlužení. Oddlužení
může být řešeno buď formou zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, nebo plněním
splátkového kalendáře. Příspěvek je zaměřen na frekventovanější způsob řešení oddlužení, a
tím je plnění splátkového kalendáře.
Klíčová slova: Insolvenční zákon, oddlužení, splátkový kalendář
ABSTRACT
Paper deals with the discharge of individuals within Czech legal environment that is regulated
by Insolvency Act. Discharge might be done by the sale of debtors’ assets or by fulfilling the
repayment schedule. The main aim is to provide the course of insolvency proceedings with
a focus on discharge of personal bankruptcy and its solution.
Key words: bankruptcy of debtor, discharge of individuals, repayment schedule
Způsob řešení úpadku nepodnikatelských subjektů
Oddlužení je vedle konkursu jedním ze dvou způsobů řešení úpadku dlužníka. „Oddlužení
však není určeno pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky – nepodnikatele (lhostejno, zda
jde o fyzické nebo právnické osoby)“23. Jedná se v současnosti o nejfrekventovanější způsob
řešení úpadku, čemuž však neodpovídá prostor, který mu insolvenční zákon věnuje.
Vzhledem k postavení dlužníků, kteří tímto procesem procházejí, se vžilo mezi laickou
veřejností označení spotřebitelský úpadek či spotřebitelský bankrot či osobní bankrot. „Tento
způsob řešení úpadku poskytuje tzv. druhou šanci dlužníkovi, především fyzické osobě, která
by byla pravděpodobně odsouzena k celoživotnímu splácení dluhů“.24
„V insolvenčním zákoně byly přijaty dvě formy oddlužení – forma zpeněžení majetku
dlužníka nebo forma splátkového kalendáře, kdy musí dlužník hradit měsíční splátky po dobu
pěti let“25. První z nich představuje zpeněžení majetkové podstaty, při kterém se postupuje
obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Insolvenční správce
*
Ing. Monika Randáková, Ph.D. (odborný asistent); Vysoká škola ekonomická, Fakulta financí a účetnictví,
katedra finančního účetnictví a auditingu.
**
doc. Ing. Jiřina Bokšová, Ph.D. (docent); Vysoká škola ekonomická, Fakulta financí a účetnictví, katedra
finančního účetnictví a auditingu.
23
ZELENKA J:. Insolveční zákon. Praha:Linde,a.s. 2008 ISBN 978-80-720-1707-2. str.597
24
RANDÁKOVÁ, M. The processes of bankrupcy law in Czech Republic. In AIESA 2007 - Budovanie
spoločnosti založenej na vedomostiach. Bratislava: Ekonomická univerzita, 2007, s. 24. ISBN 978-80-2252334-9.
25
KOZÁK, Jan Mgr.; BUDÍN, Petr Mgr. Insolvenční zákon krok za krokem. Konkurs a vyrovnání - odborný
ekonomický měsíčník [online]. 2007, 8, [cit. 2011-08-10].
47
sepíše majetek, který bude podléhat zpeněžení, a z výtěžku budou následně uspokojeni
přihlášení věřitelé. Druhý základní způsob představuje plnění podle splátkového kalendáře.
Zatímco zpeněžení majetkové podstaty směřuje k rychlému a jednorázovému uspokojení
věřitelů, plnění splátkového kalendáře je „rozloženo do pěti kalendářních let“ a předpokládá
stabilní příjmy dlužníka.
Oddlužení plněním splátkového kalendáře a jeho průběh
Návrh na řešení úpadku oddlužením vš ak může podat pouze sám dlužník. Podává ho
buď přímo spolu s insolvenčním návrhem, nebo do 30 dnů od doručení insolvenčního
návrhu, pokud návrh podali věřitelé26. Návrh se podává na formuláři, který vydává
Ministerstvo spravedlnosti. Z toho lze usuzovat snahu zákonodárců usnadnit přístup
k oddlužení spotřebitelům.
Návrh musí obsahovat zákonem uvedené náležitosti, z těch nejdůležitějších je třeba
jmenovat údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, očekávané příjmy v následujících pěti
letech a seznam majetku a závazků dlužníka27. O návrhu na povolení oddlužení rozhoduje
soud, zpravidla spolu s rozhodnutím o úpadku, který jej odmítne, zamítne nebo oddlužení
povolí. Kotoučová uvádí, že o způsobu řešení oddlužení teoreticky rozhodují přihlášení
věřitelé dlužníka (pouze nezajištění) na schůzi věřitelů po přezkumném jednání, obvykle se
však žádný na schůzi nedostaví a o způsobu oddlužení rozhodne insolvenční soud28.
Po nabytí právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře,
získává dlužník dispoziční práva k svým příjmům, musí je však použít v souladu s
rozhodnutím soudu29. Pokud tedy insolvenční soud schválí oddlužení plněním splátkového
kalendáře, je dlužník po dobu pěti let povinen měsíčně splácet poměrně nezajištěným
věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu
rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky30. Tímto způsobem musí
splatit alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, pokud některý z nich nesouhlasí s
plněním nižším. V případě, že by příjmy dlužníka postačovaly k úhradě plné výše všech
takovýchto pohledávek, zkracuje se doba trvání oddlužení a plnění splátkového kalendáře (ve
zvláštních případech lze namísto toho snížit výši splátek). Pokud by příjmy dlužníka naopak
nepostačovaly ani k úhradě 30 % pohledávek, bylo by třeba úpadek řešit kombinací zpeněžení
majetkové podstaty a plněním splátkového kalendáře, samostatným zpeněžením majetkové
podstaty, či konkursem.
Pokud dlužník řádně a včas splní všechny povinnosti dle splátkového kalendáře,
insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužníka osvobodí od placení pohledávek
zahrnutých do oddlužení, pohledávek, ke kterým se nepřihlíželo a pohledávek, které nebyly
přihlášeny, ačkoliv měly být. Pokud dlužník své povinnosti naopak neplní, může být
oddlužení zrušeno a změněno na konkurs31.
26 § 390, odst. 1 InsZ
27 § 391 a § 392 InsZ
28
KOTOUČOVÁ, J. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 1. vyd. Praha: C.H.Beck,
2008. 1056 s. Beckovy texty zákonů s komentářem. ISBN 978-80-7179-595-7.
29
FRELICHOVÁ, Kateřina. Oddlužení neboli osobní bankrot. Aplikované právo 2008, 2/2008. Str.72
30 § 398, odst. 3 InsZ
31
§§ 413 - 415 InsZ
48
Pohledávky uspokojované plněním splátkového kalendáře
V rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře se uspokojují pouze pohledávky, které
jsou přihlášené a zjištěné. „Splátky pro nezajištěného věřitele jsou rozvrženy poměrně podle
výše přihlášených pohledávek“.32 Nepřihlášené pohledávky se po ukončení oddlužení a
následném osvobození nemusí uhradit.
Pohledávky zajištěných věřitelů se vždy uspokojují pouze z výtěžku zpeněžení zajištění.
Pokud tento výtěžek k vyrovnání celé pohledávky nepostačuje, nelze ji dále uspokojit v
průběhu plnění splátkového kalendáře.
Určité pochybnosti panují ohledně pohledávek za třetí osobou, které jsou zajištěné
dlužníkovým majetkem. Dlužník se nachází v pozici pouze zástavního dlužníka. „Jde o
případy, kdy je majetkem náležejícím do majetkové podstaty zajištěn závazek třetí osoby.
(…) Hlavním důvodem, proč InsZ požaduje, aby se zástavní věřitelé rovněž účastnili
insolvenčního řízení, přestože za dlužníkem nemají obligačněprávní pohledávku, je podle
mého soudu to, aby bylo možno ústavně konformně dosáhnout zániku jejich zajišťovacích
práv při zpeněžení dlužníkova majektu, jímž jsou zajišťovány jejich pohledávky za třetími
osobami (viz §299 odst.2 InsZ). Jistý problém ovšem spočívá v tom, že InsZ nestanoví
výslovně o tom, jakou výší pohledávky se zástavní věřitelé účastní insolvenčního řízení. To je
důležité jak pro účely jejich uspokojení, tak pro účely jejich hlasovacího práva“.33
Příklady aplikace oddlužení formou splátkového kalendáře
Následující část příspěvku simuluje případy, které ukazují, za jakých podmínek soud
oddlužení formou splátkového kalendáře povolí či neschválí.
Příklad 1
Dlužník, fyzická osoba, svobodný, bezdětný. Čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí
14 000,- Kč. Celková výše pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení činí 750 000,Kč (věřitel 1 – 120 000,- Kč, věřitel 2 – 225 000,- Kč, věřitel 3 – 405 000,- Kč), žádná z nich
není vázána na podmínku ani zajištěná, všechny byly na přezkumném jednání zjištěny v plné
výši.
Tab. 4: Seznam přihlášených pohledávek
Věřitel
Zajištěná výše pohledávky
Procentní podíl
Věřitel 1
120 000,- Kč
16,00 %
Věřitel 2
225 000,- Kč
30,00 %
Věřitel 3
Celková výše nezajištěných
pohledávek
405 000,- Kč
54,00 %
750 000,- Kč
100,00 %
Zdroj: Zdroj dat (vlastní výpočty)
32
KOZÁK, Jan Mgr.; BUDÍN, Petr Mgr. Insolvenční zákon krok za krokem. Konkurs a vyrovnání - odborný
ekonomický měsíčník [online]. 2007, 8, [cit. 2011-08-10].
33
Richter T:. Insolveční právo,I. vydání Praha, ASPI, Wolters Kluver. 2008. str. 241-242
49
Tab. 5: Výpočet částky připadající k oddlužení
Čistý měsíční příjem
14 000,- Kč
Nezabavitelná částka (k výplatě dlužníkovi)
8 561,- Kč
K oddlužení
5 439,- Kč
Odměna a hotové výdaje insolvenčního správce7
1 080,- Kč
Pro věřitele
4 359,- Kč
261 540,- Kč
Za 5 let
Podíl úhrady pohledávek
34,87 %
Dlužník splňuje požadavek splacení minimálně 30 % pohledávek nezajištěných
věřitelů v průběhu pěti let. Oddlužení plněním splátkového kalendáře nejspíše bude
schváleno. Zaměstnavatelem dlužníka bude každý měsíc ve stanovený den provedena
srážka ze mzdy a zaslána insolvenčnímu správci, který ji po odečtení své odměny a
náhrady hotových výdajů rozdělí mezi věřitele dle jejich podílů na celkové výši
uspokojovaných pohledávek.
Tab. 6: Rozvrh měsíční splátky
Věřitel
Podíl
Částka
Věřitel 1
16,00 %
697,44 Kč
Věřitel 2
30,00 %
1 307,70 Kč
Věřitel 3
54,00 %
2 353,86 Kč
∑
100,00 %
4 359,00 Kč
Příklad 2
Dlužník, fyzická osoba, rozvedený – bývalé manželce je povinen hradit výživné, dále
má jedno nezletilé dítě (tedy celkem 2 vyživovací povinnosti). Čistý měsíční příjem ze
zaměstnání činí 22 000,- Kč. K tomu má uzavřenou dohodu o provedení práce na dva
měsíce, za což by měl inkasovat 30 000,- Kč. Vlastní (krom majetku vyloučeného z
výkonu rozhodnutí) osobní automobil, dále pozemek, jehož cenu znalec odhaduje na 1 500
000,- Kč. Celková výše pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení činí 3 000 000,Kč (věřitel 1 – 500 000,- Kč, věřitel 2 – 1 7 50 000,- Kč, věřitel 3 – 750 000,- Kč),
žádná z nich není vázána na podmínku, pohledávka věřitele 1 je zajištěna zástavním
právem k osobnímu automobilu dlužníka, pohledávka věřitele 3 byla popřena ve výši
1 0 2 000,- Kč insolvenčním správcem i dlužníkem (ujednání o smluvní pokutě neplatné
pro rozpor s dobrými mravy) ve výši 648 000,- Kč byla uznána. Věřitel 3 včas nepodal
žalobu na určení pravosti pohledávky.
Ostatní pohledávky byly zjištěny v plné výši. Do insolvenčního řízení se včas nepřihlásil
věřitel 4 s pohledávkou ve výši 5 000 000,- Kč, přihláška tak byla jako opožděná odmítnuta.
50
Věřitel
Zjištěná výše pohledávky
Procentní podíl
Věřitel 1
500 000,- Kč
zajištěná
Věřitel 2
1 752 000,- Kč
73,00 %
Věřitel 3
648 000,- Kč
27,00 %
2 400 000,- Kč
100 %
pohledávek
Pohledávka věřitele 1 se bude uspokojovat z výtěžku zpeněžení auta, pokud tento výtěžek
nebude na uspokojení celé pohledávky stačit, věřitel se ve zbývajícím rozsahu neuspokojuje
ze splátkového kalendáře. Pohledávka věřitele 4 v insolvenčním řízení uspokojována nebude
vůbec, pokud dlužník splní splátkový kalendář, bude od jejího hrazení navíc osvobozen.
22 000,- Kč
11 682,- Kč
K oddlužení
10 318,- Kč
Odměna a hotové výdaje ins. správce
1 080,- Kč
Pro věřitele
9 238,- Kč
Za 5 let
554 280,- Kč
23,01 %
Dlužník nesplňuje požadavek splacení minimálně 30 % pohledávek nezajištěných
věřitelů v průběhu 5 let. Oddlužení plněním splátkového kalendáře nejspíše nebude
schváleno. Situaci je možné řešit například tak, že se třetí osoba zaváže dlužníkovi každý
měsíc doplácet k oddlužení částku alespoň 2 762,- Kč (například na základě smlouvy o
důchodu, nejlépe uzavřené mezi příbuznými kvůli osvobození od daně darovací) – pak bude
měsíční částka připadající věřitelům 12 000,- Kč, což během 5 let činí 720 000,- Kč, tedy
přesně 30 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Další možností by bylo
zpeněžení dlužníkova pozemku a vyplacení výtěžku věřitelům, zbývající část jejich
pohledávek by poté dlužník byl nejspíše schopen uhradit dle splátkového kalendáře (jednalo
by se tedy o oddlužení kombinací zpeněžení majetkové podstaty a plněním splátkového
kalendáře).
K potenciálním příjmům z dohody o provedení práce nelze přihlížet, jedná se o příjmy
nepravidelné, a tudíž nejisté. Pokud by je v průběhu plnění splátkového kalendáře skutečně
inkasoval, byl by povinen využít je k mimořádným splátkám. Mimořádná splátka by byla
rozdělena věřitelům ve stejném poměru, jako splátky řádné.
Příklad 3
Dlužník, fyzická osoba, svobodný, bezdětný. Čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí
51
18 000,- Kč. Celková výše pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení činí 800 000,- Kč
(věřitel 1 – 44 0 000,- Kč, věřitel 2 – 360 000,- Kč), žádná z nich není vázána na podmínku
ani zajištěná, všechny byly na přezkumném jednání zjištěny v plné výši.
Věřitel
Zjištěná výše pohledávky
Procentní podíl
Věřitel 1
440 000,- Kč
55,00 %
Věřitel 2
360 000,- Kč
45,00 %
pohledávek
800 000,- Kč
100,00 %
18 000,- Kč
8762,- Kč
K oddlužení
9 238,- Kč
Odměna a hotové výdaje ins. správce
1 080,- Kč
Pro věřitele
8 158,- Kč
489 480,- Kč
Za 5 let
61,19 %
Dlužník splňuje požadavek splacení minimálně 30 % pohledávek nezajištěných
věřitelů v průběhu 5 let. Oddlužení plněním splátkového kalendáře nejspíše bude
schváleno. Věřitelé ve stanovený den každý měsíc obdrží částku dle svých podílů na
celkové výši přihlášených pohledávek.
Tab. 11: Rozvrh měsíční splátky
Věřitel
Částka
Podíl
Věřitel 1
55,00 %
4 486,90 Kč
Věřitel 2
45,00 %
3 671,10 Kč
100,00 %
8 158,00 Kč
∑
Po 12 měsících plnění splátkového kalendáře dlužník v zaměstnání obdrží prémii
20 000,- Kč za vynikající pracovní výkony.
52
Tab. 12: Stav oddlužení po 12 měsících
Věřitel
Stav pohledávky
Mimořádná splátka
Stav pohledávky po MS
Věřitel 1
386 157,20 Kč
11 000,- Kč
375 157,20 Kč
Věřitel 2
315 946,80 Kč
9 000,- Kč
306 946,80 Kč
∑
702 104,00 Kč
20 000,- Kč
682 104,00Kč
Prémii ze zaměstnání je dlužník povinen použít v celé výši k mimořádné splátce34 nad
rámec splátkového kalendáře, která bude poměrně rozdělena mezi jednotlivé věřitele35.
Po 24 měsících plnění splátkového kalendáře je dlužníkovi zaměstnavatelem zvýšena
mzda z 18 000,- Kč na 20 000,- Kč.
Tab. 13: Stav oddlužení po 24 měsících
Věřitel
Stav pohledávky
Nová výše měsíční splátky
Věřitel 1
321 314,40 Kč
5 586,90 Kč
120 186,00,- Kč
Věřitel 2
262 893,60 Kč
4 571,10 Kč
98 334,00 Kč
∑
584 208,00 Kč
10 158,- Kč
218 520,00 Kč
Stav pohledávky po 5 letech
Zvýšení mzdy lze považovat za dlouhodobé (a jisté) zvýšení příjmů dlužníka. Tato
skutečnosti je důvodem pro změnu splátkového kalendáře36. Dlužník si tedy částku 2 000,Kč nemůže nechat „pro sebe“, naopak musí o skutečnosti zvýšení mzdy informovat
insolvenční soud37. V novém splátkovém kalendáři bude stanovena měsíční splátka (po
odečtení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce) 10 158,- Kč, která
bude věřitelům rozdělována dle poměrů jejich pohledávek. V důsledku zvýšení měsíční
splátky a jedné mimořádné splátky dlužník v průběhu 5 let splatí větší část pohledávek
(72,68 %), než bylo původně předpokládáno.
Tab. 14: Rekapitulace oddlužení
Řádné splátky v prvních 12 měsících
97 896,- Kč
Mimořádná splátka v prvním roce – prémie
20 000,- Kč
Řádné splátky v druhých 12 měsících
97 896,- Kč
Řádné splátky ve třetím až pátém roce
365 688,- Kč
∑
581 480,- Kč
Celková výše uspokojovaných pohledávek
800 000,- Kč
Uspokojeno
72,68 %
34
§ 412, odst. 1, písm. b) InsZ
Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce se z mimořádné splátky nestrhávají.
36
§ 407, odst. 3 InsZ
37
§ 412, odst. 1, písm. e) InsZ
35
53
Závěr
Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře má dlužník ze
zákona řadu povinností. Stěžejní je povinnost vykonávat výdělečnou činnost, v případě
nezaměstnanosti usilovat o získání pravidelných a jistých příjmů. Nad činností dlužníka má
po celou dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dohled
insolvenční správce. Pokud dlužník plní řádně a včas všechny své závazky stanovené
splátkovým kalendářem může po rozhodnutí o splnění oddlužení podat návrh na osvobození
od placení neuhrazené výše pohledávek.
Počet návrhů na osobní bankrot má v České republice narůstající tendenci. V roce 2011
bylo v průměru za jeden měsíc vyhlášeno přes 954 osobních bankrotů, o rok dříve jen 518
osobních bankrotů. V roce 2011 připadlo na 10 000 obyvatel necelých 11 osobních bankrotů,
v roce 2010 to bylo 5,9 a v roce 2009 pouze 2,3 osobního bankrotu. „I když je dynamika
osobních bankrotů i nadále poměrně vysoká, postupně se snižuje. V roce 2009 se ve srovnání
s rokem 2008 zvýšily o 260 procent, o rok později to bylo o 173 procent a v roce 2011 již jen
o 89 procent“ 38.
Literatura:
[1] Frelichová, K:. Oddlužení neboli osobní bankrot. Aplikované právo. 2008, 2/2008,
[2] Kotoučová, J. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 1. vyd.
Praha: C.H.Beck, 2008. 1056 s. Beckovy texty zákonů s komentářem. ISBN 978-807179-595-7.
[3] Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010. 1122 s. ISBN 978-80-7400-320-2.
[4] Kozák, Jan - Budín, Petr: Insolvenční zákon krok za krokem. Konkurs a vyrovnání odborný ekonomický měsíčník [online]. 2007, 8, [cit. 2011-08-10].
[5] Randáková, M. The processes of bankrupcy law in Czech Republic. In AIESA 2007 Budovanie spoločnosti založenej na vedomostiach. Bratislava: Ekonomická univerzita,
2007, s. 24. ISBN 978-80-225-2334-9.
[6] Richter, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, 2008. ISBN 978-80-7357-329-4.
[7] Zelenka, J:. Insolveční zákon. Praha:Linde,a.s. 2008 ISBN 978-80-720-1707-2. str.597
[8] http://www.novinky.cz/ekonomika/255293-loni-vyrazne-vzrostl-pocet-osobnich-ifiremnich-bankrotu.html (staženo dne 26.5.2012)
[9] http://www.denik.cz/ekonomika/v-cr-bylo-loni-o--procent-vice-osobnich-bankrotu.html
(staženo dne 26.5. 2012)
[10] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů
38
Kameníčková Věra – vedoucí analytického oddělení společnosti Czech Credit Bureau
http://www.novinky.cz/ekonomika/255293-loni-vyrazne-vzrostl-pocet-osobnich-i-firemnich-bankrotu.html
(staženo dne 26.5.2012) a http://www.denik.cz/ekonomika/v-cr-bylo-loni-o--procent-vice-osobnichbankrotu.html (staženo dne 26.5. 2012)
54
Malé a střední podniky v České republice
v insolvenčním řízení
Small and Medium-Sized Enterprises in the Czech Republic
within the Insolvency Proceeding
Hana Ředinová* – Marie Paseková**
ABSTRAKT
Předkládaný příspěvek se zabývá problematikou vývoje počtu insolvenčních návrhů,
postavením účastníků v insolvenčním řízení a způsobilostí subjektů hradit své závazky
v České republice. Cílem článku je analyzovat vývoj počtu insolvenčních návrhů v české
ekonomice v období 2008-2011 v souvislosti se změnami ekonomického prostředí a platností
insolvenčního zákona od 1. ledna 2008. Výzkum byl založen na analýze dostupných údajů
získaných z Ministerstva spravedlnosti České republiky a provedení dotazníkového šetření
mezi zástupci malého a středního podnikání v České republice. Pro vyhodnocení bylo použito
statistické metody 2 testu. Z provedené analýzy vyplynul rostoucí počet insolvenčních
návrhů ve sledovaném období. Na základě vyhodnocení dotazníkového šetření realizovaného
mezi zástupci malého a středního podnikání byla potvrzena statisticky významná závislost
mezi podanými insolvenčními návrhy a věřiteli vystupujícími v insolvenčním řízení jako
iniciátor insolvenčního řízení. Na základě dotazníkového šetření nebyla zjištěna statisticky
významná závislost mezi pozicí věřitele v insolvenčním řízení a způsobilostí tohoto subjektu
hradit své závazky.
Klíčová slova: Insolvenční návrh, Způsobilost splácet, Insolvenční řízení.
ABSTRACT
This paper deals with the development of insolvency proposals, status of participants within
insolvency proceedings and competence of these subjects to pay their liabilities in the Czech
Republic. The aim of this article is to analyze the development of insolvency proposals
in Czech economy in the period 2008-2011 in relation to changes of economic environment
and efficiency of insolvency law from 1st January 2008. The research was based
on an analysis of available data from the Ministry of Justice of the Czech Republic
and the questionnaire survey conducted among representatives of small and medium-sized
enterprises in the Czech Republic. There was used to evaluate the questionnaire the statistical
method of 2 test. The analysis showed the growing number of insolvency proposals
in the monitored period. There was found based on the questionnaire survey statistically
*
**
Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumných projektů Vliv insolvence na daňové příjmy v důsledku
realizované daňové politiky registrovaného u Interní grantové agentury Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně pod
evidenčním číslem IGA/FAME/2012/016 a Vývoj transakčních nákladů českých ekonomických subjektů
v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování na úroveň běžnou v EU pomocí zdokonalení legislativy,
možnosti zlepšení statistiky insolvenčních řízení a vytvoření modelu finanční křehkosti rodin registrovaného
u Technologické agentury České republiky pod evidenčním číslem TD010093.
Ing. Hana Ředinová; student Ph.D.; Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta managementu a ekonomiky.
doc. Ing. Marie Paseková, Ph.D., docent; Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta managementu
a ekonomiky.
55
significant relationship between insolvency proposals and the number of creditors acting
in the insolvency proceedings as the initiator of this. Based on the survey there was not found
statistically significant relationship between the position of creditors in the insolvency
proceedings and their ability to pay their liabilities.
Key words: Insolvency proposal, Ability to pay, Insolvency proceeding.
Úvod
Mnoho autorů se v současnosti zabývá úlohou malého a středního podnikání v daných
ekonomikách. Např. Psillaki, Daskalakis (2009) uvádějí, že zvyšující se zájem o výzkum
na úrovni malého a středního podnikání vychází z přesvědčení, že tyto podniky jsou
důležitými motory ekonomického růstu. Podle Vasilesce, Popa (2010) jsou malé a střední
podniky páteří evropské ekonomiky, hlavním zdrojem zaměstnanosti a základem pro inovace.
Konkurenceschopnost tohoto typu podnikání následně ovlivňuje konkurenceschopnost
hospodářství jako celku. (Nam, Radulescu, 2007). Altman, Sabato (2007), Terdpaopong,
Mihret (2011) dodávají, že finanční stabilita těchto podniků je hlavní zájmem politiků
a podnikatelské komunity po celém světě.
V České republice je možné v posledních letech pozorovat v souvislosti s důsledky
ekonomické krize negativní vývoj v oblasti insolvencí neboli úpadků malého a středního
podnikání. Jak uvádí Pilátová, Richter (2011) při rozhovorech mezi lidmi z podnikové praxe,
který se dotýká obchodních vztahů, skončí konverzace dříve nebo později u neplatičů, dluhů
či následné druhotné platební neschopnosti a dalších stesků na dané téma.
Literární přehled
Úpadek, který je také označovaný jako bankrot, má svůj původ v italštině ve spojení
„banca rotta“ neboli „rozbitá lavice“ (Schelle, Frýdek, 2010). Podstatou je, že dlužník není
schopen dále hradit své splatné závazky více věřitelům (Březinová, 2009). Hlavní právní
normou, která upravuje na území České republiky stav insolvence, je Zákon č. 182/2006 Sb. o
úpadku a způsobech jeho řešení, často nazývaný jako Insolvenční zákon. Tento právní předpis
definuje úpadek jako stav, kdy dlužník má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší
30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Na základě údajů Ministerstva
spravedlnosti České republiky (2012) je jeho cílem zajistit větší transparentnost
a předvídatelnost úpadkového řízení, posílit postavení věřitelů, motivovat dlužníky ke snaze
řešit úpadek včas a celkové zrychlení a zefektivnění úpadkového řízení. Hlavním smyslem
insolvenčního řízení je zajistit spravedlnost, rychlost, hospodárnost, způsob vedení řízení tak,
aby bylo dosaženo co nejvyššího uspokojení věřitelů a ochrany práv věřitele nabytých v dobré
víře.
Podle současně platné legislativy může mít úpadek podobu platební neschopnosti
(insolvence) nebo předlužení (Drbohlav, Pohl, 2011). Úpadek ve formě platební neschopnosti
představuje situaci, kdy dlužník má více věřitelů, peněžité závazky déle jak 30 dnů po lhůtě
splatnosti a dlužník není schopen tyto závazky plnit. Úpadek ve formě předlužení představuje
variantu, kdy právnická osoba či fyzická osoba – podnikatel má více věřitelů a souhrn jeho
závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Rozhodný je poměr veškerých dlužníkových
závazků a jeho majetku. (Ministerstvo spravedlnosti, 2012) Pokud dlužník přestává být
schopen hradit své závazky, vzniká problém, který je nutné řešit. Škerlíková (2011) uvádí, že
proces řešení zahrnuje dvě hlavní části - nejprve je potřebné ověřit, zda se skutečně jedná o
úpadek a pokud ano, zjistit, jaké jsou možnosti jeho řešení.
56
V roce 2007 se v České republice insolvencí průmyslových podniků zabývali Dvořáček,
Sousedíková a Domaracká. Sušický (2011) se zaměřil na insolvenci v prostředí zemědělských
společností. Jako další je možné jmenovat Klečku a Scholleovou (2010), kteří se věnovali
oblasti bankrotu firem působících ve sklářském průmyslu, jakožto jedné z tradičních oblastí
českého podnikání. V evropském kontextu se problémem insolvence zabývají např.
Eidenmüller (2009), Kilborn (2009), Martino, Vasta (2010), McCormack (2010), Negoescu,
Lukacs (2010), Suciu (2010) nebo Hodorogel (2011).
Přehled použitých metod
V rámci výzkumu byla použita analýza vývoje počtu insolvencí od 1. ledna 2008 a byl
proveden kvantitativní výzkum formou dotazníkového šetření mezi zástupci malého
a středního podnikání v České republice. Dotazník byl zaměřen cíleně na oblast insolvencí
a insolvenčního řízení. K vyhodnocení dotazníkového šetření byla použita statistická metoda
2
test.
Pro vlastní vyhodnocení dotazníkového šetření byly stanoveny charakteristiky „Věřitel“,
„Dlužník“ a „Insolvenční návrh“. Každá z uvedených veličin byla posuzována podle
odpovědí na jednotlivé otázky. Kategorie „Věřitel“ byla posuzována podle odpovědí
na dotazy týkající se účasti v insolvenčním řízení v pozici věřitele. Kategorie „Dlužník“ byla
posuzována podle odpovědí na dotazy týkající se účasti v insolvenčním řízení v pozici
dlužníka. Kategorie „Insolvenční návrh“ byla posuzována podle odpovědí na otázku týkající
se podání subjektu insolventního návrhu na své obchodní partnery.
Číselná hodnota byla stanovena jako počet kladných odpovědí na danou otázku.
Ve vyhodnocení jsou uváděny relativní četnosti odpovědí za pomoci grafického znázornění.
Pro vyjádření závislosti proměnných v kontingenčních tabulkách byla využita symetrická
míra asociace, založená na Pearsonově statistice - 2 test. Nulová hypotéza zní: proměnné
A a B jsou nezávislé. Testové kritérium má tvar:
r
s
i 1
j 1
χ2
kde n *ij
n i. n . j
n
n *ij ) 2
(n ij
n *ij
,
(1)
jsou teoretické četnosti.
Kritický obor je vymezen nerovností: 2 ≥ 21 – ((r – 1)(s – 1)). Padne-li hodnota
testového kritéria do kritického oboru, znamená to, že mezi proměnnými A a B byla
prokázána závislost. (Kovářík and Klímek, 2011)
Výsledky
Výzkum byl proveden ve dvou krocích. V první části byla provedena analýza vývoje
počtu insolvenčních návrhů od účinnosti zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho
řešení. Následovalo dotazníkové šetření mezi zástupci malého a středního podnikání.
Vývoj počtu insolvencí od 1. ledna 2008
Vývoj celkového počtu insolvenčních návrhů, tj. jak za fyzické, tak i právnické osoby,
od 1. ledna 2008 v České republice je znázorněn na obrázku č. 1.
57
Obr. 1: Vývoj počtu insolvenčních návrhů a zahájených insolvenčních řízení
v období 2008-2011
Zdroj: Vlastní zpracování na základě údajů Ministerstva spravedlnosti ČR, 2012 (www.justice.cz)
Z obrázku č. 1 vyplývá, že rozdíl mezi počtem podaných insolvenčních návrhů a
zahájených insolvenčních řízení je v jednotkách. Je možné konstatovat, že na základě jen
nepatrného množství insolvenčních návrhů není zahájeno insolvenční řízení. Z obrázku č. 2 je
následně patrné, že více insolvenčních návrhů z celkového počtu na sebe podávají dlužníci
než věřitelé na dlužníky.
Obr. 2: Vývoj počtu insolvenčních návrhů podaných věřiteli a dlužníky
v období 2008-2011
Zdroj: Vlastní zpracování na základě údajů Ministerstva spravedlnosti ČR, 2012 (www.justice.cz)
58
Výsledky dotazníkového šetření
V rámci dotazníkového šetření bylo získáno vyjádření 141 zástupců malého a středního
podnikání v České republice. Byly stanoveny dvě výzkumné otázky:
VO1: Existuje statisticky významná závislost mezi tím, zda subjekt je účastníkem
insolvenčního řízení v pozici věřitele a tím, jestli sám inicioval insolvenční řízení neboli podal
insolvenční návrh?
VO2: Existuje statisticky významná závislost mezi tím, zda subjekt je účastníkem
insolvenčního řízení v pozici věřitele a jeho způsobilostí hradit své závazky (nemít závazky
splatné déle než 30 dnů)?
První posuzovanou oblastí byla účast zástupce malého a středního podnikání
v insolvenčním řízení v pozici věřitele a dlužníka. Relativní četnosti jsou vyjádřeny
na obrázku č. 3.
Obr. 3: Pozice zástupce malého a středního podnikání v insolvenčním řízení
Zdroj: Vlastní zpracování na základě dotazníkového šetření
Na obrázku č. 4 je vyjádřena relativní četnost subjektů, které podaly na svého partnera
nebo své obchodní partnery ve sledovaném období insolvenční návrh.
59
Obr. 4: Vazba mezi věřitelem a podáním insolvenčního návrhu na svého
obchodního partnera
Ke stanovení statistické závislosti byla použita statistická metoda
významnosti 0,01.
2
test na hladině
Hodnota testového kritéria je na úrovni 24,95. Z toho je možné odvodit statisticky
významnou závislost mezi kategoriemi „věřitel“ a „insolvenční návrh“. Je tedy možné
konstatovat, že existuje statisticky významná závislost mezi jednotlivými věřiteli
v insolvenčním řízení a těmi věřiteli, kteří ho iniciovali, podali insolvenční návrh.
Ke stanovení stupně závislosti bylo použito Kendallovo tau b, které se nachází v intervalu <1,1>. Následkem provedeného byla zjištěna středně silná závislost (0,4611). Na první
výzkumnou otázku je tedy možné odpověď, ano, existuje statisticky významná závislost
k danému jevu.
S pozicí věřitele v rámci insolvenčního řízení se pojí jeho schopnost hradit své závazky
svým obchodním partnerům. Relativní četnosti odpovědí na otázku, zda měl podnikatelský
subjekt v nedávné minulosti problém problémy se svou způsobilostí splácet, to znamená, zda
měl splatné závazky déle než 30 dnů, jsou vyjádřeny na obrázku č. 5.
60
Obr. 5: Problémy podnikatelského subjektu se způsobilostí splácet
Při stanovení statistické závislosti u druhé výzkumné otázky byla opět použita statistická
metoda 2 test na hladině významnosti 0,01.
Na základě provedeného výzkumu byla zjištěna hodnota testového kritéria ve výši 0,005,
což znamená, že neexistuje statisticky významná závislost mezi tím, zda je subjekt
účastníkem insolvenčního řízení v pozici věřitele a jeho způsobilostí splácet. Odpověď na
druhou výzkumnou otázku tedy zní, ne, u tohoto vztahu není možné pozorovat statisticky
významnou závislost.
Závěr
Příspěvek se zabývá vývojem počtu insolvenčních návrhů v České republice od ledna
2008 do konce roku 2011. Cílem článku bylo zanalyzovat vývoj počtu insolvenčních návrhů,
provést dotazníkového šetření mezi zástupci malého a středního podnikání a na základě
provedeného zjistit za pomoci statistické metody 2 testu, zda existuje nebo neexistuje
statisticky významná závislost u výzkumných otázek. Cíl práce byl splněn. Z provedené
analýzy vyplynul rostoucí počet insolvenčních návrhů, přitom více jich podávají dlužníci
než věřitelé. Na první výzkumnou otázku týkající se vztahu mezi postavením účastníka
v insolvenčním řízení v pozici věřitele a jeho pozicí jako iniciátora vlastního insolvenčního
řízení byla zjištěna středně silná statisticky významná závislost. To znamená, je možné
konstatovat, že pokud subjekt vystupuje v insolvenčním řízení jako věřitel, je zde středně
silná závislost, že dané insolvenční řízení vyvolal insolvenčním návrhem. Druhá výzkumná
otázka se zabývala vztahem mezi pozicí věřitele v insolvenčním řízení a jeho schopností
hradit své závazky. Zde na základě dotazníkového šetření mezi 141 zástupci malého
a středního podnikání nebyla zjištěna statisticky významná závislost pomocí statistické
metody 2 testu.
61
Literatura:
[1] Altman, E. I. – Sabato, G. (2007): Modelling credit risk for SMEs: Evidence from the US
market. Abacus Journal, roč. 43, č. 3, s. 332-357.
[2] Březinová, H. (2009): Ekonomické aspekty insolvenčního zákona. Praha: BOVA
POLYGON, 2009. 200 s. ISBN 978-80-7273-159-6.
[3] Drbohlav, J. - Pohl, T. (2011): Pohledávky z právního, účetního a daňového pohledu.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. 244 s. ISBN 978-80-7357-599-1.
[4] Dvořáček, J. - Sousedíková, R. – Domaracká, L. (2007): Industrial Enterprises
Bankruptcy Forecasting. Metalurgia, roč. 47, č. 1, s. 33-36.
[5] Eidenmmüller, H. (2009) Abuse of Law in the Context of European Insolvency Law.
European Company & Financial Law Review, Vol. 6, Issue 1, pp. 1-28.
[6] Hodorogel, R.G. (2011): The Global Economic Crisis. Challenges for SMEs in Romania.
Theoretical and Applied Economics, roč. 18, č. 4, s. 129-140.
[7] Kilborn, J.J. (2009): Twenty-five Years of Consumer Bankruptcy in Continental Europe:
Internalizing Negative Externalities and Humanizing Justice in Denmark. International
Insolvency Review, roč. 18, č. 3, s. 155-185.
[8] Klečka, J. – Scholleova, H. (2010): Bankruptcy models enuntiation for Czech glass
making firms. Economics & Management, s. 954-959, ISSN 1822-6515.
[9] Kovářík, M. - Klímek, P. (2011): Statistická analýza v programu XL Statistics. 1. vyd.
CEED, 2011. 247 s. ISBN 978-80-87301-05-0
[10] Martino, P. - Vasta, M. (2010): Companies´ insolvency and “the nature of the firm” in
Italy, 1920s-70s. Economic History Review, roč. 63, č. 1, s. 137-164.
[11] McComark, G. (2010): Reconstructing European insolvency law – putting in place a new
paradigm. Legal Studies, roč. 30, č. 1, s. 126-146.
[12] Ministerstvo spravedlnosti České republiky. [online]. [cit. 2012-04-20]. Dostupné z
WWW: www.justice.cz.
[13] Nam, Ch.W. - Radulescu, D.M. (2006): Effects of Corporate Tax Reforms on SMEs´
Investment Decisions under the Particular consideration of Inflation. Small Business
Economics, roč. 29, č. 1-2, s. 101-118.
[14] Negoescu, G. - Lukacs, E. (2010): Considerations On The Measures To Counter The Risk
Of Bankruptcy For SMEs During The Financial Crisis. The Journal of the Faculty of
Economics – Economic, roč. 19, č. 1, s. 382-387.
[15] Pilátová, J. - Richter, J. (2011): Pohledávky a jejich řešení v podnikové praxi. Olomouc:
Anag, 2011. 119 s. ISBN 978-80-7263-678-5.
[16] Psillaki, M. - Daskalakis, N. (2009): Are the determinants of capital structure or firm
specific? In. Small Bus Econ, roč. 33, č. 3, s. 319-333.
[17] Schelle, K. - Frýdek, M. (2010): Vývoj konkursního práva. Ostrava: KEY Publishing,
2010. 90 s. ISBN 978-80-7418-073-6.
[18] Sušický, J. (2011): Applicability of Bankruptcy Models at Agricultural Companies. Acta
VŠFS, roč. 5, č. 3, s. 241-252.
[19] Škerlíková, T. (2011): Principal Agent Problem on Insolvency. Global Conference on
Business and Finance Proceedings, roč. 6, č. 2, s. 402-407.
[20] Suciu, G. (2010): Risk Diagnosis in the Context of Economic Crisis. Bulletin of the
Transilvania University of Brasov, roč. 3, č. 52, s. 321-326.
62
[21] Terdpaopong, K. – Mihret, D.G. (2011): Modelling SME credit risk: Thai empirici
evidence. Small Enterprise Research, roč. 18, č. 1, s. 63-79.
[22] Vasilescu, L.G. – Popa, A. (2010): Bankruptcy – A Possible New Start for The Small
Business? Annals of the University of Petrosani, Economics, roč. 10, č. 1, s. 111-118.
[23] ZÁKON č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení.
63
Důvody diskvalifikace sanačního principu
v insolvenční praxi
Reasons to disqualify the financial rehabilitation principle from
insolvency practice
Jaroslav Schönfeld * – Luboš Smrčka **
ABSTRAKT
Práce shrnuje některé informace a statistické údaje o vývoji insolvenčních řízení a před tím o
vývoji řízení vedených podle zákona o konkurzu a vyrovnání. Na základě těchto faktů pak
dochází autor k závěru, že problémy s prosazováním sanačního principu řešení úpadku
podniků do praxe nesouvisejí ani tolik s kvalitou legislativy, jako spíše s prací soudů a s tím,
jaké jsou náklady věřitelů na insolvenční řízení. Za hlavní důvod neúspěchu sanačního
principu, který je v Insolvenčním zákoně upraven jako reorganizace, považujeme totiž spíše
problém toho, že podniky v České republice se přihlašují ke konkurzu spíše později a v době,
kdy již jejich majetek nejen nestačí na pokrytí závazků vůči věřitelům, ale především je v
podstatě spotřebován ve snaze udržet podnik v provozu. V závěru práce navrhujeme rámcově
přijetí některých celkových úprav zákonů v české legislativě tak, aby byl ještě posílen tlak na
manažery a majitele podniků k tomu, aby se přihlašovali sami do konkurzního řízení již
tehdy, kdy se podnik dostane do vážných potíží směřujících k jeho úpadku.
Klíčová slova: Insolvence, insolvenční právo, dlužník, věřitel, bankrot, reorganizace.
ABSTRACT
This study summarises information and statistical data on the development of insolvency
proceedings and what precedes them, on the development of proceedings conducted
according to the law on bankruptcy and settlement. On the basis of these facts, the author
arrives at the conclusion that problems with applying the financial rehabilitation principle of
solving the problem of company decline have less to do with the quality of legislation than
with the work of courts and creditors’ expenses for insolvency proceedings. We consider the
main reason for the failure of the financial rehabilitation principle (amended in the Insolvency
Act as reorganisation) to be rather the fact that companies in the Czech Republic claim
bankruptcy relatively late and at a time when their assets not only do not adequately cover
liabilities to creditors but, most importantly, are basically expended in the endeavour to keep
the company in operation. At the close of the study, we propose a general acceptance of
certain overall amendments to the law in Czech legislation so as to increase pressure on
*
**
TD010093.
Ing. Jaroslav Schönfeld, Ph.D. – odborný asistent, Vysoká škola ekonomická v Praze, fakulta
podnikohospodářská, katedra podnikové ekonomiky
Ing. Luboš Smrčka, CSc. – odborný asistent, Vysoká škola ekonomická v Praze, fakulta podnikohospodářská,
katedra podnikové ekonomiky
64
company managers and owners so that they may claim bankruptcy on their own as soon as the
company arrives at serious difficulties suggesting its decline.
Key words: Insolvency, insolvency law, debtor, creditor, bankrupt, reorganisation.
Se zavedením nového Insolvenčního zákona39 a s jeho účinností od počátku roku 2008
byly mimo jiné spojovány značné naděje na posílení tak zvaného sanačního principu
v insolvenční praxi. Pod tímto pojmem v dané souvislosti podnikových úpadků rozumíme
především předpoklad podstatně častějšího využívání reorganizace oproti vyrovnání, které
obsahoval zákon o konkurzu a vyrovnání40. Po více než čtyřech letech působení nové právní
úpravy je ale na čase konstatovat, že tyto naděje nebyly naplněny a ve skutečnosti nejsme
schopni prokázat, že by se ve srovnání s celkovým počtem úpadků stal sanační princip
významnějším prvkem v insolvenční praxi, než jakým bylo vyrovnání.
Zároveň by však bylo poněkud naivní vyvozovat z tohoto stavu závěr, že na vině je pouze
dikce zákona a jeho konkrétní ustanovení. Naopak se zdá, že problém je podstatně hlubší a
vychází z klíčových ekonomických vztahů a zvyklostí tak, jak jsou nastaveny v českém
hospodářském prostředí.
Sanace z ekonomického hlediska
Větší nebo menší podpora sanačního principu, která je vlastní většině insolvenčních řádů
vyspělých zemí, vychází (zjednodušeně) z několika základních předpokladů:
Uchování podniku v jeho více nebo méně celistvé podobě umožní udržení
zaměstnanosti, díky tomu není zatížen sociální státní systém a je uchována kvalifikace
zaměstnanců.
Nemizí specifické know-how podnikatelského subjektu, goodwill a další hodnoty,
které mnohdy samy o sobě nemají skutečnou cenu dosažitelnou na trhu a nejsou tedy
předmětem zájmu věřitelů, avšak ze společenského hlediska je prospěšné jejich
setrvání a další působení v ekonomice.
Jsou sníženy potenciální škody na „celkovém bohatství“ tím, že jednotliví věřitelé
nesoupeří o aktiva dlužníka, ale přistoupí na jejich společnou kultivaci s tím, že se
rozdělí o budoucí výnos z této kultivace. Tak je vyjádřeno přesvědčení, že
reorganizace má přinejmenším ve vhodných případech celkově nižší společenské
náklady než konkurz.
Jak vidíme, všechny tři tyto předpoklady jsou velmi vágní a bylo by značně obtížné
doložit je ekonomickými argumenty – jde totiž o předpoklady založené více na politických
než hospodářských východiscích. V řadě vyspělých zemí přitom došlo vnímání řešení
insolvence dokonce tak daleko, že samotné soudy jsou v případě úpadku dlužníka zákonem
zavázány hledat možnosti udržení pracovních míst, což je přivádí k neřešitelnému dilematu
s druhým závazkem, totiž dosažením maximálního užitku pro věřitele (Blazy, Chopard,
Fimayer, Guigou 2011).
39
40
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
Zákon 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání
65
Stejně dobře jako výše uvedené předpoklady bychom mohli formulovat i postoje
v podstatě naprosto opačné a říci, že:
Likvidace podniku formou konkurzu na majetek dlužníka a rozprodej jeho aktiv zkrátí
dobu, po kterou jsou aktiva „uvězněna“ v neživotaschopném podniku, tak je zkrácena
doba, kdy krach podniku vede k vyšší nezaměstnanosti a ke ztrátě kvalifikace
zaměstnanců. Čím dříve jsou aktiva vrácena do ekonomického života, tím dříve
vyžadují znovu pracovní sílu v rámci zapojení do kooperačních procesů.
Know-how či goodwill krachujícího podniku mizí z ekonomického prostředí pouze
tehdy, pokud o ně není na trhu s aktivy zájem. Faktický nezájem je ale sám o sobě
důkazem jejich bezcennosti a nevyužitelnosti41.
Otázka, zda jsou potenciální náklady reorganizace nižší než potenciální náklady
konkurzu, není řešitelná jinak, než praktickou zkouškou. Je tedy na vůli věřitelů, ke
které variantě se přikloní a budou ji preferovat. Její řešení není možné predikovat ani
formou nastavení legislativy ani jiným způsobem, který má státní moc k dispozici,
pokud se tato moc nerozhodne sáhnout k daňovým výhodám42.
Zřejmě není nutné dlouze diskutovat o tom, že druhá verze předpokladů je ekonomicky
obhajitelná podstatně seriozněji než verze první. Avšak zároveň je možné vytvořit takové
modelové příklady, ve kterých druhá verze nebo její jednotlivé body platit nebudou a
nesporně bychom takové příklady nalezli i v praxi. Například vztah mezi tržní realizací aktiv
a mírou nezaměstnanosti nesporně bude závislý na tom, jak rychle bude tržní realizace aktiv
dosaženo, jinými slovy, jak rychle budou aktiva zpřístupněna potenciální zájemcům o jejich
další využití, tedy o jejich zapojení do ekonomické činnosti. Protože především u řízení podle
zákona o konkurzu a vyrovnání mnohdy (a můžeme pravděpodobně říci i většinou) docházelo
ke značnému oddalování doby mezi ukončením činnosti podniku43 a zpeněžením aktiv, měla
tato řízení velmi negativní dopad na hospodářství44. To vedlo zvláště v době před přijetím
nového zákona k poměrně bouřlivé diskusi jak v rovině politické, tak mezi právními
odborníky. V posledních letech se ukázalo jako velmi nešťastné, že až na čestné výjimky do
této debaty probíhající před rokem 2006 nezasahovali příliš ekonomové (Knot, Vychodil
2005).
41
Pochopitelně zde existuje jednoduchý protiargument: v určité situaci nemusí být hledání vhodného zájemce
pro věřitele prioritní nebo vhodné, ale to se již dostáváme opravdu do příliš detailních úvah, navíc
z celkového hlediska nemohou být jiné než marginální.
42
Lze si představit legislativní rámec, ve kterém budou věřitelé preferující sanaci podniku dlužníka daňově
zvýhodněni, ale bez přesnějšího zkoumání lze předem prohlásit, že každý takový systém by se nutně musel
stát velmi zranitelným z hlediska daňových úniků a jiných forem jeho zneužívání.
43
Což ale není to stejné, jako doba trvání konkurzního řízení, kterou alespoň v hrubém průměru známe.
44
Připusťme však, že obecně se z makroekonomického hlediska význam insolvenčního práva poněkud
přeceňuje. Většina podnikatelských subjektů neuskutečňuje exit z hospodářského prostředí s pomocí
insolvenčního práva, ale mnoha jinými způsoby. Většinou je pod tím myšlena nějaká forma likvidace, ale
mnohdy se zapomíná na to, že řada podniků je převzata, fúzuje s konkurencí, sloučí se s mateřskou firmou,
malé firmy zase relativně často jejich majitel v podstatě bez větší pozornosti okolí „vyprázdní“, jejich činnost
utichá až k tomu, že podnikání je „zastaveno“. Co se tedy negativních dopadů na hospodářství týká, měli
bychom si uvědomovat, že teprve v roce 2011 překročil počet skutečně vyhlášených konkurzních řízení
v podnikatelských subjektech hranici dvou tisíc. Z hlediska celkového počtu podnikatelských subjektů jde o
množství v podstatě malé. Neumíme však příliš posoudit, jak velká aktiva byla v rámci insolvenčních řízení
realizována – teprve to by umožnilo kvantifikovat přesněji význam insolvenčních řízení z hlediska celé
ekonomiky země.
66
Přeceňování možností sanačního principu vycházelo z tristních zkušeností, jaké měla
česká veřejnost s funkčností zákona o konkurzu a vyrovnání. Díky tomu, že tyto zkušenosti
byly diskutovány primárně v rovině politické, sociální a legislativní, vznikl naprosto klamný
dojem, že řešením může být vytvoření většího prostoru pro sanační princip v samotném
zákoně, což mělo dát věřitelů najevo, jaký mechanismus je z hlediska státu preferovaný.
Insolvenční zákon pak vznikl opravdu s tím, že vycházel z moderních zahraničních vzorů a
prostor věnovaný reorganizaci jako mechanismu sanačnímu je v něm značný. Protože ale před
přijetím zákona do jisté míry absentovala ekonomická diskuse o problematice insolvence,
pouze málokdo zaznamenal závažnou skutečnost. Nikdy totiž nebylo prokázáno, nakolik za
velmi neuspokojivé výsledky aplikace zákona o konkurz a vyrovnání mohl opravdu samotný
zákon a nakolik to byl výsledek dalších vlivů. Mezi ně můžeme počítat především celkový
stav obchodního soudnictví v zemi, když lhůty vyřizování obchodních sporů byly neúměrně
dlouhé (což platí i v současnosti, i když nikoliv v takové míře). Pouze pro příklad lze
poznamenat, že v roce 2004 byla podle statistik průměrná délka trvání obchodního sporu před
krajským soudem 1401 den, pokud tedy součástí takového sporu byla aktiva dlužníka nebo
pokud se dlužník domáhal svých práv vůči třetí osobě obchodním sporem, nutně se to muselo
projevit v dramatickém prodlužování konkurzu i prodlužování doby, po kterou se věřitelé
nemohli domoci zpeněžení aktiv dlužníka. Že v takovém případě tato aktiva ztrácela hodnotu
a tak byl snižován výnos pohledávek věřitelů, o tom asi nebude žádný spor.
Jestliže tedy hledáme místo, kde kumulují potíže s insolvencemi, pak je to celkový stav
obchodního soudnictví. I podle statistiky Světové banky (Doing Business 2012) stále platí, že
obvyklá délka sporu je v České republice 611 dnů (v zemích OECD je průměr 518 dnů).
Tab. 1: Doba trvání obchodního sporu (počet dnů od podání do rozhodnutí
soudu)
2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Česká republika 663 663 653 653 653 653 653 611 611 611
514 514 514 514 514 514 514 514 514 514
Nizozemsko
216 216 216 216 216 216 216 216 216 216
Nový Zéland
403 403 394 394 394 394 394 394 394 394
Německo
Zdroj: Doing Business 2012, http://data.worldbank.org/indicator/IC.LGL.DURS
Vidíme, že podle těchto údajů se průměrná doba trvání sporu v České republice poněkud
zkrátila45, ale stále je obchodní soudnictví ve značném odstupu za vybranými státy. Navíc lze
celkem jednoznačně říci, že v rámci OECD patří Česká republika v tomto srovnání
k nejhorším zemím a soudní systém nelze zcela jistě označit za výkonný.
45
Poznamenejme, že lze mít jisté pochybnosti o přesnosti těchto statistických dat vydávaných Světovou bankou
a IFC v rámci jejich zkoumání kvalit jednotlivých ekonomik. Jak je vidno z časových řad, tak nejde zjevně o
průměry skutečných případů, ale o hrubé vyčíslení na základě pouze dílčích podkladů. Nicméně nelze tato
data brát ani na lehkou váhu – zcela jistě ukazují trend, pokud existuje, a zcela jistě jsou alespoň v hrubém
obrysu, při toleranci chyby, v rámci možností přesná a umožňují tak srovnání jak v čase, tak i mezi
jednotlivými státy či teritorii. Co se týká dat OECD, ta jsou dosti zkreslena poměrně strašlivými čísly, která
jsou dosahována v Itálii. Tamní obchodní spor například trvá 1400 dnů a také délka insolvenčního řízení
drasticky přesahuje zvyklosti.
67
Tab. 2: Doba trvání insolvenčního řízení v letech (od podání do ukončení
řízení)
2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
9,2 9,2 9,2 9,2 9,2 6,5 6,5 6,5 3,2 3,2
Česká republika
1,1 1,1 1,1 1,1 1,1 1,1 1,1 1,1 1,1 1,1
Nizozemsko
1,3 1,3 1,3 1,3 1,3 1,3 1,3 1,3 1,3 1,3
Nový Zéland
1,2 1,2 1,2 1,2 1,2 1,2 1,2 1,2 1,2 1,2
Německo
Průměr zemí OECD 2,1 2,1 2,0 2,0 1,9 1,9 1,9 1,9 1,7 1,7
Zdroj: Doing Business 2012, http://data.worldbank.org/indicator/IC.ISV.DURS?page=1
Ještě horší situaci nalezneme, pokud srovnáme délky insolvenčních řízení v některých
zemích. I zde je stav v českém hospodářském prostředí velmi neuspokojivý, což přesvědčivě
ukazuje tabulka číslo 2. Jak je tedy vidět, délka insolvenčního řízení, která nesporně do jisté
míry souvisí s obvyklou délkou obchodních sporů46, je v českém prostředí jedním z důvodů,
proč insolvenční systém není efektivní a tedy pravděpodobně také důvodem toho, že sanační
postupy nejsou využívány ani zdaleka tak často a úspěšně, jak doufali tvůrci nového
Insolvenčního zákona. A to přes fakt, že například začleněním incidenčních sporů do
insolvenčního řízení se legislativa pokusila situaci zjednodušit a otevřela prostor pro daleko
snadnější a především celistvější posuzování věci. Podobně byly provedeny i mnohé další
změny s cílem pomoci především rychlosti řízení a zamezit častým obstrukcím ze strany
dlužníků nebo i ze strany části věřitelů.
Vedle tohoto velkého „balíku“ je zde další a pravděpodobně dokonce naprosto klíčový
vliv, kvůli kterému lze pochybovat o tom, že základní potíží stavu insolvencí a jejich řešení
v České republice byla v minulosti samotná kvalita legislativy. Jde o skutečnost, že do
insolvenčního řízení vstupovaly podniky pozdě, v době, kdy jejich majetek nemohl pokrýt
požadavky věřitelů a dokonce kdy jejich majetek nepokrýval ani náklady samotného řízení.
Na tento vztah se v českém prostředí s oblibou zapomíná, ale přitom patří k jednomu
z nejjasnějších a nejzřetelnějších, jaké v ekonomice můžeme nalézt. Pokud hodnota aktiv
podniku poklesne významným způsobem vzhledem k závazkům, pak již není jakýkoliv
prostor k tomu, aby věřitelé získali v insolvenčním řízení podstatnou hodnotu svých
pohledávek a nejen to, každé snížení tohoto vzájemného poměru dramaticky snižuje
jakoukoliv možnost využít sanační postup. Zjevný a očividný nedostatek majetku ve chvíli,
kdy se o něj musejí podělit věřitelé a to podle toho, nakolik jsou jejich práva přednostní a
nakolik nejsou, zcela jistě nepovede k tomu, že by věřitelé uvažovali o sanaci takového
podniku.
46
Pouze krátké vysvětlení – již jsme zmínili fakt, že řada konkurzů a insolvenčních řízení obecně nemůže být
skončena nebo významným způsobem posunuta vpřed, dokud nejsou dokončeny některé soudní pře podniku
v insolvenci, například o sporné pohledávky nebo soudní řízení týkající se vymáhání pohledávek. Druhou
významnou oblastí byla otázka případných popřených pohledávek, které neuzná insolvenční správce. Pokud
se držitel pohledávek obrátil v době platnosti zákona o konkurzu a vyrovnání na soud, znamenalo to zahájení
odděleného řízení, což bylo pro trvání insolvenčního řízení nemalé riziko. Podle nové úpravy jsou incidenční
spory vedeny stejným soudem a soudcem a to jako součást insolvenčního řízení. To platí i v případech, kdy se
jedná o žaloby na vyloučení určitého majetku z insolvenčního řízení, tedy žaloby proti zařazení takového
majetku do majetkové podstaty dlužníka. Někteří právní experti ale argumentují tím, že sjednocení těchto
kauz do jednoho projednávání v rámci insolvenčního řízení snižuje vliv věřitele i dlužníka a naopak dává
značné možnosti konkrétnímu soudu, aby ovlivňoval řízení.
68
Insolvenční zákon nicméně (podobně jako ve výše popsaném případu incidenčních sporů)
reagoval na fakt, že existuje nutnost přinutit věřitele k brzkému konání a k tomu, aby
v případě růstu závazků konali manažeři podniku v insolvenci potřebné kroky, což v podstatě
znamená, aby management podal aktivně vlastní návrh na zahájení insolvenčního řízení. Jak
ale ukazují statistiky, tato snaha – ke které se ještě detailněji vrátíme - se do značné míry
minula účinkem.
Výše nákladů jako brzda řešení obchodních sporů
Podle statistických údajů představují v České republice náklady na soudní vymáhání
smluv 33 procent z objemu pohledávky, v zemích OECD při jejich zprůměrování je toto číslo
nižší než dvacet procent. Jinými slovy lze říci, že náklady na různá řízení a právní služby, ale
také na čas vlastních zaměstnanců nebo vedení společnosti a mnohé další vedlejší, nicméně
velmi podstatné náklady, představují třetinu hodnoty, která je předmětem sporu. Jak je možné,
že jsou tyto náklady tak vysoké, když v některých zemích při obdobně dlouhých a náročných
řízeních představují tyto náklady i podstatně menší díl sporné hodnoty, je otázkou pro další
zkoumání. Pro naše účely však nyní stačí konstatovat, že tyto náklady jsou v českém
ekonomickém prostředí podstatně vyšší, než je obvyklé v zemích OECD, tedy zjednodušeně
řečeno – ve vyspělých zemích s vysokým příjmem na obyvatele.
Co se týká nákladů na vymáhání pohledávek prostřednictvím insolvenčního řízení, pak
v České republice hovoří statistiky znovu o tom, že tyto transakční náklady jsou velmi vysoké
a to při návratnosti investice, která je relativně hluboko pod úrovní zemí OECD, nemluvě již o
zemích s tradičně kvalitním podnikatelským prostředím – Finsku, Velké Británii nebo
Spojeným státům. Ukazuje to tabulka číslo 3.
Tab. 3: Náklady na insolvenční řízení a výnosy z insolvenčního řízení (rok 2011)
ČR OECD Finsko Německo Itálie Polsko Slovensko Švédsko UK USA
3,2
1,7
0,9
1,2
1,8
3,0
4,0
2,0 1,0 1,5
Délka
trvání
řízení
(roky)
17
Náklady
řízení (%
z majetku)
Návratnost 56,0
pro
investory
(% z
investice)
9
4
8
22
15
18
68,2
89,1
53,8
61,1
31,5
54,3
9
8
7
75,8 88,9 81,5
Zdroj: Doing Business 2012, http://data.worldbank.org/indicator/IC.ISV.DURS?page=1
Výše nákladů spojených s vymáháním plnění smlouvy soudní cestou prostřednictvím
individuálního sporu i výše nákladů během insolvenčního řízení (jako mechanismu nuceného
kolektivního vymáhání) jsou brzdami pro standardní ekonomické vztahy a mají dopad na
celou hospodářskou strukturu.
V českém prostředí platí, že zajištění věřitelé inkasují zhruba asi osmdesát procent své
pohledávky. Jde samozřejmě o průměr a v některých extrémních situacích je plnění i pro
zajištěné věřitele nepoměrně nižší. Avšak nezajištění věřitelé, zvláště věřitelé z obchodního
69
styku, jsou na tom dramaticky hůře – jejich plnění obvykle dosahuje zhruba tří až pěti procent
objemu pohledávky. Přitom v tomto případě je průměr daleko zrádnější, protože při porovnání
počtu případů, kdy získají tito věřitelé nějaké plnění a případů, kdy nedostanou naprosto nic,
dojdeme k závěru, že nejčastějším výsledkem insolvenčního řízení pro tyto věřitele je nulové
plnění.
V takové situaci a při nákladech 17 procent zjištěného majetku dlužníka, není divu, že
kontrola hospodaření dlužníka prostřednictvím věřitelů je v prostředí ČR nízká. Ve všech
významnějších podnicích jsou největšími dlužníky banky, jejichž úvěry jsou zajištěné
majetkem dlužníka. Obvykle je toto zajištění poměrně dobré, i když vinou krize je jeho
odhadovaná tržní hodnota v období po roce 2008 povětšinou nižší než zůstatek úvěru a
příslušenství. Avšak bankovní zajištěný dlužník má vysokou pravděpodobnost toho, že při
vyhlášení insolvence dlužníka bude prodán zastavený majetek a to insolvenčním správcem,
kterého může dostatečně významný věřitel instalovat a také dosti pečlivě i průběžně
kontrolovat. V tomto směru přinesl Insolvenční zákon v právech věřitele výrazné posuny
k jejich posílení. Výsledkem však je, že bankovní domy nemají takovou potřebu sledovat
chování dlužníka a pokud se jeho hospodaření nevyvíjí předpokládaným směrem, tak tlačit na
restrukturalizaci podniku a jeho finanční ozdravění. Z pohledu bank je taková snaha o
restrukturalizaci dlužníků poměrně nákladná. Banky tak posuzují několik skutečností – jaké
budou jejich náklady v případě, že budou zaměstnávat řadu specialistů na restrukturalizaci
podniků, jaké budou jejich ztráty z pohledávek v případě, že restrukturalizaci uskutečňovat
nebudou a do insolvence se propadne více podniků a také jaké budou jejich náklady na
insolvenční řízení, tedy jaký bude skutečný finální výnos z pohledávek. Za poznámku stojí, že
opravdovým řešení situace z hlediska bank bývá poměrně často zcela jiný postup. Banky totiž
v případě defaultu dlužníka pohledávku zesplatní a následně odprodají specializované
společnosti.
Tento postup, tedy rychlé zbavování se pohledávek, jako by naznačoval, že pro banky je
lepší se nezabývat restrukturalizací dlužníků. Celkem snadno si lze představit situaci, ve které
by rezignace na kontrolní funkci věřitele měla své opodstatnění a rychlý odprodej pohledávek
by byl systémovým řešením. Například tehdy, pokud by obecně náklady na insolvenční řízení
byly velmi nízké a naopak výnosy z tohoto řízení vysoké, takže vynakládat peníze na kontrolu
dlužníků by v podstatě nebylo hospodárné. Pak by také rychlý prodej pohledávky měl logiku
– banka by dosáhla dobré ceny a přitom by nebyla nucena držet příslušný aparát. To však není
případ České republiky počátku 21. století. Ve skutečnosti tedy banky spíše postupují tak, aby
minimalizovaly rizika výrazných ztrát a aby celý svůj systém reakcí dostaly do takového
stavu, kdy default dlužníka znamená předem definovanou ztrátu, která je vyčíslena a co
nejdříve realizována.
Ostatní věřitelé - z obchodního styku, státní úřady a podobně – nemají pro kontrolu
dlužníka prostor a především k tomu nemají žádný aparát a výše jejich pohledávek navíc
neumožňuje takovou kontrolu efektivně prosadit. Vzhledem k tomu, že tito věřitelé v podstatě
stejně nemají šanci na nějaké významnější plnění z majetku dlužníka v případě, že dojde
k jeho insolvenci, tak je i jejich zájem podniknout vůbec nějaký pokus o kontrolu dlužníka
v podstatě nepravděpodobný či přímo nepřipadá do úvahy. Pokud tito věřitelé podnikají
nějaké kroky k omezení svých rizik, tak jde spíše o postupy preventivní, které vedou
k zajištění pohledávek před jejich vznikem, pokud to je možné, nebo pak k přerušení
obchodních vztahů s dlužníkem v případě, že by podle hodnocení těchto vztahů znamenaly
spíše nárůst již stávající pohledávky.
70
Důvody „vyprázdněnosti“ podniků
Podle statistik vydávaných Světovou bankou a IFC (Doing Business 2012) se výnosnost
insolvenčních řízení pro věřitele v posledních letech významným způsobem zvýšila, což se
ukazuje v tabulce 3. Podle zpráv Doing Business v jednotlivých předchozích letech se
investorům v roce 2004 vrátilo v případě úpadku dlužníka pouze něco přes patnáct korun
z každé investované stokoruny. Především v letech 2010 a 2011 však tento údaj prudce
vyskočil vzhůru, což můžeme chápat jako dopad nové legislativy, která je účinná od ledna
roku 2008. Jistě však muselo určitou dobu trvat, než se projevila v praxi.
Tab. 4: Výnos věřitele z řízení po úpadku dlužníka
Výnos věřitele (% z celkové
pohledávky)
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
15,4 16,8 17,8 18,5 21,3 20,9 20,9 55,9 56,0
Zdroj: Doing Business 2012, http://www.doingbusiness.org/custom-query
Na straně druhé ale v jiných ukazatelích takový skokový posun k lepším číslům nevidíme,
což poněkud snižuje validitu této konkrétní statistiky. Avšak můžeme tyto údaje chápat i tak,
že situace v insolvenčním právu se významně posunula směrem z plným právům věřitelů, což
se projevilo pozitivně v tom, jakého plnění jsou schopni v posledních letech dosáhnout.
Jak tedy vidíme na statistice47, věřitelé získávají po plném prosazení nového
Insolvenčního zákona do praxe podstatně vyšší výnos svých pohledávek, než tomu bylo
v minulosti, tedy v letech 2003 až 2009. Přesto, jak dokážeme později, neměl tento zlepšený
stav žádný dopad na růst zájmu o sanační postupy v podnicích dlužníků, nevedl k tomu, že by
významným a doložitelným způsobem přibylo reorganizací.
Je třeba se proto vrátit k dalšímu vlivu, který podle předpokladů vznesených výše, snižuje
potenciál využití sanační metody v českém ekonomickém prostředí. Jde o fakt, že velké
množství podniků vstupuje do insolvenčního řízení v podstatě ve stavu „vyprázdnění“, to
znamená, že tyto podniky obsahují ta aktiva, která jsou použita jako zajištění úvěrů a která
jsou tedy nějakým způsobem umrtvena (například poznámkou u zápisu v katastru
nemovitostí), ale veškerá jiná aktiva jsou již spotřebována na provoz podniku48.
Pokud se podíváme na to, kolik podniků vstupuje do insolvenčního řízení a je odmítnuto
kvůli nedostatečnosti jejich majetku, uvidíme jasně, že problém „prázdných podniků“ není
neobvyklý, ale naopak naprosto běžný.
47
48
Jakkoliv můžeme mít o její doslovné přesnosti pochybnosti.
Samozřejmě to platí v lepším případě – stejně dobře a možná i dosti často může jít o výsledek vyvádění aktiv
mimo podnik s úmyslem dostat je mimo dosah věřitelů. Jak známo,insolvenční řízení je pohledu vlastníka –
dlužníka jakýmsi „posledním soudem“. Obvykle znamená, že všechna aktiva podniku (majetku dlužníka) jsou
zpeněžena a výnos z peněžení si rozdělí věřitelé. Počet případů, kdy majitelé podniku v úpadku získají
z insolvenčního řízení nějaké plnění, to znamená, že jejich investice není odepsána úplně, je v českém
prostředí velmi nízká a je otázkou, zda nejde o nulový výskyt. Majitelé jsou tedy velmi motivováni pokusit se
vyvést z podniku aktiva, neboť je to jejich poslední a jediná možnost ponechat si něco ze své investice.
71
Tab. 5: Zamítnuté návrhy pro nedostatek majetku dlužníka
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Zamítnuté návrhy pro nedostatek 627 889 1159 1536 1986 668 1568 1571 1441
majetku dlužníka
Vyhlášené konkurzy
Povolené reorganizace
1719 1435 1230 1238 1104
9
6
6
7
11
651 1660 1948 2229
6
14
19
17
Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti ČR, http://www.insolvencni-zakon.cz/
Jak vidíme v tabulce číslo 5, poměr mezi těmi podáními, které soud zamítl pro nedostatek
majetku dlužníka, a těmi, které skončily vyhlášením konkurzu, se během posledních deseti let
významným způsobem proměňoval. V některých obdobích byl dokonce počet těch podání,
která soud odmítl projednávat, vyšší než počet vyhlášených konkurzů. To je výrazně
znepokojující fakt, představme si, že v roce 2007 bylo téměř dvakrát tolik podání odmítnuto,
protože podniky již vlastně neexistovaly, než jich bylo přijato k řízení. V podstatě je to
fascinující představa49. Představme si ekonomiku, kde ze tří podniků se snaží dva udržet
v chodu tak dlouho, až prohospodaří i poslední zbytky svých aktiv, alespoň těch aktiv, která
nejsou zastavena ve prospěch věřitelů a tedy která jsou pro dlužníka dostupná. Takové
hospodářství je zřejmě plné iracionálních manažerů, kteří berou udržení podniku v chodu jako
svoji životní výzvu.
Nebo jde o ekonomický systém, kde jsou špatně nastavena některá zákonná pravidla,
takže tento právní systém neumí zakročit proti těm manažerům a vlastníkům podniků, kteří
utajují svůj úpadek – ať již jsou jejich úmysly jakékoliv.
Pokud bychom tedy hledali důvody, proč tolik společností vstupuje do insolvenční fáze
své existence ve stavu reálné majetkové prázdnosti, pak vedle klasických ekonomických
(například neschopnost konkurence), musíme jmenovat i další.
Především se zdá, že i když Insolvenční zákon zavázal manažery k podání návrhu na
vlastní podnik nejen v případě zjevného úpadku, tedy při neschopnosti platit závazky firmy
v dohodnutém čase a výši a to alespoň třicet dnů po jejich splatnosti, ale také v případě
úpadku nezjevného, tedy skrytého, úmysl zákonodárce nebyl naplněn. Právní praxe používá
pojem skrytý úpadek pro stav předlužení, tedy situaci, kdy závazky podniku přesahují jeho
aktiva, tedy jeho majetek50. Předlužení může nastat poměrně dlouho před tím, než dojde
k faktické insolvenci, tedy neschopnosti platit závazky. To znamená, že by důraz na
majetkovou i trestní odpovědnost manažerů nebo majitelů podniku měl vést k tomu, že počet
podniků vstupujících do insolvence ve stavu extrémní předluženosti neměl být vysoký. Ale
ukazuje se, aniž bychom to ale mohli brát za prokázané, že opak je pravdou a samotné
uzákonění trestní i majetkové odpovědnosti manažerů nemá za výsledek zásadní změnu stavu.
49
50
Bohužel nemáme příliš představu o tom, v jaké skupině převažoval jaký typ podniků. Přitom tato znalosti by
byly neobyčejně zajímavé a mohly by výrazně přispět k tomu, aby byl Insolvenční zákon postupně upraven
do podoby, která by více vyhovovala věřitelům i dlužníkům (nebo by alespoň dlužníky nutila pod sankcí
k vyšší odpovědnosti).
Samozřejmě, že je zde problém, jak tento majetek ocenit pro účely podobného zkoumání, ale to je otázka,
která se nás v danou chvíli netýká natolik, abychom se ji zabývali. Nicméně faktem je, že bude nutné v této
věci učinit příslušná zkoumání a dříve nebo později dát na tento problém jednoznačnou odpověď, která by se
měla stát standardem pro chování podnikové sféry.
72
Faktem je, že účinnost příslušných ustanovení Insolvenčního zákona, který je sám o sobě
účinný od 1. ledna 2008, byla již jednou během roku 2009 pozastavena (Žižlavský 2011) a
znovu obnovena k 1. lednu 2012. Těžko tedy můžeme zkoumat jejich opravdovou funkčnost,
přinejmenším toho nejsme schopni v delším časovém období, což by bylo pro seriozní
posouzení situace bezpodmínečně nutné. Avšak tabulka číslo 5 ukazuje, že s velkou
pravděpodobností je tato úprava zatím nedostatečná a nesplňuje zadání legislativy, totiž
vytvořit prostředí, kde bude soustavně ubývat podniků, jejichž vstup do insolvenčního řízení
bude ukončen zjištěním soudu, že majetek podniku nedostačuje na vedení insolvenčního
řízení. A zároveň ke stavu, kdy ve většině ostatních případů získají vyšší krytí svých
pohledávek pouze věřitelé zajištění, nezajištění věřitelé se domohou alespoň částečně svých
peněz pouze velmi výjimečně.
Jestliže bychom tedy měli shrnout důvody, proč jsou podniky vyprázdněné a tedy
nevhodné nejen ke konkurzu, ale zvláště pak k reorganizaci, pak hlavním z těchto důvodů
bude obecně nízký majetek podniků, který umožní sice zajímavé a dostatečné uspokojení
zajištěných věřitelů, avšak nenabízí nic zajímavého věřitelům nezajištěným. Nezajištění
věřitelé jsou pak demotivováni a nemají zájem, aby prosazovali reorganizaci jako cestu ke
svému vyššímu uspokojení, zajištění věřitelé pak mají zajištění dostatečně vysoké na to, aby
se nemuseli zásadním způsobem zajímat o finanční zdraví konkrétních dlužníků.
Časový aspekt nákladů insolvencí a sporů
K tomu přistupují enormní náklady insolvenčního řízení tak, jak jsou popsány v tabulce
číslo 3, navíc ve spojení s neuspokojivými výnosy (tabulka 4). Připomeňme pouze, že i
náklady individuálních sporů vynucujících platnost smluv jsou značné, jak jsme již také dříve
uvedli. V tomto prostředí je naprosto jasné, že ochota věřitelů podstupovat další rizika spojená
s aplikací sanačního principu, nebude nijak enormní. Naopak – zajištění věřitelé budou vždy
preferovat konkurz, neboť z jejich pohledu je velmi nepravděpodobné, že by jim reorganizace
mohla nabídnout zajímavější a přitom nepříliš rizikový benefit oproti konkurzu. Znovu je
důvod celkem jednoduchý – jestliže podnik vstupuje do insolvence bez volného a
disponibilního majetku, který je možno převést na hotovost, pak reorganizace nemá smysl ani
pro takového dlužníka, jehož obsluha dluh se stává po vyhlášení insolvence nezajištěnou
pohledávkou. Velmi zjednodušeně řečeno – zajištěnému věřiteli nemá reorganizace v podstatě
co nabídnout – pokud nepočítáme to, že zvyšuje jeho rizika.
Na tuto skutečnost narážejí i jiní autoři, kteří se v poslední době snažili o analýzu
působení nového insolvenčního zákona (Richter 2011) – a to přes fakt, že obvykle jsou
dosavadní počty uskutečněných reorganizací považovány za vysoké, tedy za vysoké při
srovnání s výsledky sanačních metod podle zákona o konkurzu a vyrovnání.
Navíc lze předpokládat, že náklady reorganizace budou z pohledu věřitele vyšší než
náklady konkurzu. Těžko si lze představit případ, kdy budou reorganizační kroky kratší než
rozprodej majetku dlužníka i se všemi komplikacemi a zdrženími, která jsme zmínili. Pokud
to otočíme, pak dostaneme jako výsledek značnou pravděpodobnost, že dlouhý proces
reorganizace bude nákladnější než konkurz.
Přitom však mohou existovat i poněkud jiné přístupy k této problematice. Jacobs,
Karagozoglu a Layish (2012) prokázali pomocí analýz konkrétních případů a následné
matematické analýzy jejich průběhů v závislosti na několika proměnných, že firmy, které
končí v konkurzu a jsou tedy zlikvidovány, mají povětšinou více likvidní aktiva, mají
vysokou míru zajištění svého dluhu, nižší míru výnosnosti vlastního kapitálu a dají se sortovat
i podle dalších ukazatelů. Zajímavé například je, že oproti často používané kritice, že auditoři
73
obecně plní svou funkci špatně, měly podle jejich výzkumu společnosti, které se dostaly do
konkurzu, horší průměrné výroky auditora, než společnosti, jejichž úpadek je řešen
reorganizací. I když Jacobs, Karagozoglu a Layish vycházejí ze zcela jiných předpokladů a
zkoumají naprosto odlišné insolvenční prostředí, jejich závěry se do značné míry shodují se
závěry našimi.
Máme zde tady tři faktory, které působí významným způsobem proti sanačním metodám
řešení insolvence dlužníka. Delší časové období, během kterého probíhá reorganizace oproti
konkurzu, vyšší riziko zhatění celého procesu, což vede k proměně reorganizace na konkurz a
k dalším ztrátám věřitelů i k prodloužení času, po který probíhá insolvenční řízení a konečně i
to, že jakýkoliv reorganizační plán může být sám osobě neúspěšný bez vážnějšího vnějšího
podnětu, neboť je vždy nutně postaven na předpokladech a nikoliv na faktech. Proti těmto
dosti zásadním skutečnostem, jaké jsou nesporně zjevné jakémukoliv investorovi – věřiteli již
jen z principu jeho postavení, nemá příliš velký smysl stavět nějaké deklarace o
celospolečenském užitku sanačního principu oproti principu likvidačnímu.
Jestliže tedy stát opravdu chce dosáhnout kýženého záměru a to vytvořit podmínky pro
větší využívání sanačních postupů při řešení úpadku podnikatelských subjektů, pak musí
uskutečnit celou řadu různorodých opatření – a to nejen opatření legislativního charakteru.
Závěr
Pokud se týká oněch opatření, o kterých je řeč výše, mělo by jit především o dvě roviny.
Tou první je nutně snížení transakčních nákladů věřitelských subjektů spojených
s vymáháním pohledávek v rámci insolvenčního řízení. Tou druhou pak je vytvoření takového
právního a dalšího prostředí, které zajistí včasné přiznání insolvence a vstup podniku do
insolvenčního řízení.
Co se týká snižování transakčních nákladů, pak je třeba analyzovat, které okolnosti vedou
k jejich zvyšování. Nehledě na řadu jiných aspektů je jedním z nejpodstatnějších faktorů růstu
„ceny“ insolvence především čas, tedy délka trvání řízení. Z tohoto pohledu je nutné
analyzovat dostatečně široký vzorek insolvenčních případů a na základě této analýzy pak
definovat úzká místa insolvenčního řízení. Pravděpodobně se ukáže, že by bylo vhodné
uskutečnit v tomto smyslu určité změny v insolvenčním zákonu – a to jak v obecné části, tak i
v částech o konkurzu a o reorganizaci. V případě reorganizace je velmi pravděpodobně možné
v podstatě dopředu prohlásit, že její formální strukturu je vhodné zjednodušit.
Otázka vhodně definované povinnosti navrhnout vlastní podnik do insolvenčního řízení je
podstatná pro zvýšení výnosu insolvenčního řízení pro věřitele a to jak zajištěné, tak i
nezajištěné (u kterých jde o daleko podstatnější problém). Současné řešení je potřebné
podrobit analýze funkčnosti jak na základě známých skutečných případů, tak i pomocí
modelování situací. Předběžně však lze říci, že řešením by mohlo být definování „předlužení“
jiným způsobem, než je definován tento pojem nyní. Nesporně by šlo o velmi zásadní zásah
do celkového pojetí insolvenčního práva a dokonce i do základní filosofie tohoto práva, avšak
lze si představit, že by za předlužení bylo považováno, pokud by závazky podniku (cizí zdroje
i závazky z obchodního styku) dosáhly například 95, 90 nebo dokonce již jenom 85 procent
hodnoty aktiv. I když se taková myšlenka zdá absurdní, vzhledem k volatilitě hodnoty aktiv a
k dalším vlivům (Sieber, Hnilica 2011), kterým jsou nyní podniky vystaveny, by takové
opatření znamenalo významné posílení jistoty věřitelů.
74
Literatura:
[1] Blazy, R. – Chopard, B. - Fimayer, A. – Guigou, J.-D. (2011): Employment preservation
vs. creditors' repayment under bankruptcy law: The French dilemma?, International
Review of Law and Econimics, Volume: 31 Issue: 2 Pages: 126-141
[2] Jacobs, M. – Karagozoglu, A. K. - Layish, D. N. (2012): Resolution of Corporate
Financial Distress: An Empirical Analysis of Processes and Outcomes, Journal of
portfolio management, Volume: 38 Issue: 2 Pages: 117-135
[3] Knot, O. – Vychodil, O. (2005): What drives the optimal bankruptcy law design?,
Finance a Úvěr - Czech Journal of Economics and Finance, 2005, Volume. 55, Issue 3,
Pages 110-123
[4] World Bank, IFC (2012): Doing Business 2012, A copublication of The World Bank and
the International Finance Corporation, Washington DC, 2012
245-254
[6] Sieber, P. – Hnilica, J. (2011): Cost – Benefit analýza a riziko v socioekonomickém
hodnocení projektů, Ekonomický časopis, Volume 59, Issue 7, Pages: 669-683
[7] Žižlavský, M. (2011): Odpovědnost manažerů za opožděné podání insolvenčního návrhu
po
1.
lednu
2012,
www.epravo.cz,
stav
k 20.
3.
2012,
http://www.epravo.cz/top/clanky/odpovednost-manazeru-za-opozdene-podaniinsolvencniho-navrhu-po-1-lednu-2012-78975.html
75
Bad Debt Provisions and Impairment: How Behave
Czech SMEs?
Jiří Strouhal* – Marie Paseková**– Lubor Homolka***
ABSTRACT
Accounting in Central Europe is strongly linked to taxation. This paper focuses on SMEs
behavior in terms of impairment calculation for receivables (bad debt provision) and
inventories, where accounting and tax solution varies. Based on the hypotheses tests there
shall be stated that majority of companies create both tax and accounting impairment for
receivables. Entities without legal obligation to audit especially calculate tax impairment for
receivables due to reduction in income tax base. According to results of our research SMEs
follow the tax incidences of financial transactions more than a fair presentation of financial
position and profit/loss within financial statements.
Key words: Financial reporting; prudence principle; impairment; bad-debt provision; SMEs.
JEL classification: M41, G30
Introduction
The national characteristics, i.e. each country’s accounting culture and traditions, have
emerged over (a long) time in close relationship with the political, social and economical
environment of each of them, influence the way in which global financial reporting standards
are applied. Factors such as the role of the State, the type of legal system in place, the
preferred providers of finance, the relationship between accounting and taxation, the culture,
or the role of the accounting profession significantly influence accounting practices. Also,
previous research indicated that the lack of political will, rooted in local culture and a strong
national outlook prevent a truly harmonized accounting framework (Callao et al., 2007), that a
magnitude of differences exist between countries and high costs to eliminate them exist
(Jermakowicz and Gornik-Tomaszewski, 2006); that local traditions exercise a strong
influence on the implementation of new concepts, and that tax and legally-based orientation
hinder the harmonization process (Larson and Street, 2004; Vellam, 2004).
But despite the economic importance of SMEs, there is a very limited understanding of
the accounting issues these entities face. It is advanced that these entities do not have
incentives for high quality reporting, and the lack of transparency may affect the contracts
with outside parties (Francis et al., 2008). They have higher cost of debt than larger firms, are
considered more risky and have lower profit margins.
A sensitive issue is the close relationship between accounting and taxation, and the use of
fiscal rules in accounting. The State is considered the main user of the accounting information
This paper is one of the research outputs of projects P403/11/0002 registered at Czech Science Foundation
(GA ČR) and project TD010093 registered at Technology Agency of the Czech Republic
*
Dr. Jiří Strouhal, lecturer, University of Economics Prague, Czech Republic
**
Dr. Marie Paseková, associate professor, Tomas Bata University in Zlín, Czech Republic.
***
Lubor Homolka, Ph.D. student, Tomas Bata University in Zlín, Czech Republic.
76
and the financial statements are based on tax regulations (Strouhal et al., 2009; Müllerová et
al., 2011). The financial statements prepared in accordance with IFRSs are considered more
useful for users, but they lead to a higher cost for companies because these are a second set of
financial statements.
This paper is mainly focused on prudence principle application for cases where
accounting solution varies from tax regulation.
Research Design
There was performed a questionnaire survey during second semester of year 2011. The
questionnaire was sent electronically to 250 companies, 66 completed questionnaires were
acquired, making a return of about 26%. The questionnaire was divided into three parts. The
first dealt with the identification of companies, the second part was focused on receivables (a
total of 6 questions) and third dealt with audit (a total of 8 questions).
In order to evaluate the questionnaire survey there were used statistical methods to assess
the symmetric rate of association and assessment of the significance of differences in
frequency.
Results
The obtained results were subject to statistical research where we tried to determine
verification of following hypotheses:
H1 – Audited companies calculate non-deductible bad-debt provision rather than
companies without statutory audit.
H2 – Non-audited companies report intangibles in book value only (i.e. don’t
calculate an impairment losses).
H3 – If company creates a non-deductible bad-debt provision, then it sets its
amount by a percentage of the total amount of overdue receivables.
H4 – Companies with turnover less than CZK 80 million calculate tax deductible
bad-debt provision only.
H5 – Manufacturing and trading companies calculate non-deductible impairment
of inventories.
H6 – Companies recognize bad-debt provision and inventories regardless of the
reached accounting result (profit/loss).
Hypothesis 1
Frequency of occurrence of individual responses is mention within the table:
Non-deductible bad-debt provision
Yes
Not
statutory audit
29
9
voluntary audit
3
25
Source: our research
The relationship between the audit obligation and the choice of the method of nondeductible bad-debt provision was demonstrated as p-value < 0.001; and Kendall’s coefficient
is 0.649. It provides an interesting documentation of a moderate dependence. The pivot table
77
shows that companies with statutory audit use non-deductible bad-debt provision in 76.7%,
companies with voluntary audit in 7.1% only.
Furthermore, the correspondence analysis was performed. The following terms were used:
no
statutory
voluntary
a
b
c
d
without audit
statutory audit
voluntary audit
off-balance sheet receivables
measurement of non-deductible bad-debt provision as a percentage of the value of
total receivables
measurement of non-deductible bad-debt provision as a percentage of the value of
overdue receivables
measurement of non-deductible bad-debt provision as a percentage of a particular
receivable
Based on the correspondence analysis results, we can conclude that companies without
statutory audit don’t measure receivables using non-deductible method. Vector no and point a
lie in close proximity. Companies that are subject to audit, obviously tend to report nondeductible bad-debt provision as a percentage of the value of overdue receivables, or a
percentage of a particular receivable. Correspondence analysis (CA) results support our
dependency analysis, as inconsistency is obvious in the direction of both the audit: yes/no,
and the method of measurement.
Based on the above analyzes, we support validity of Hypothesis 1.
Hypothesis 2
The monitored sample included 22 companies that were not subject to audit. All these
companies measure intangibles at book value. This fact entitles us to support validity of
Hypothesis 2.
78
Hypothesis 3
Representation of observed cases of measurement of non-deductible bad-debt provision is
summarized within the following table.
Measurement of non-deductible bad-debt provision
n = 32
% of the value of total receivables and % of the value of overdue receivables
% of a particular receivable
16
16
(50 %)
(50 %)
The Test of Proportions did not show a statistically significant difference.
We did not find out any significant difference even with a more detailed structuring of
responses as indicated in the following table.
Measurement of non-deductible bad-debt provision
n = 32
% of value of total
% of the value of overdue
% of the value of a particular
receivables
receivables
overdue receivable
5
16
11
(15.6 %)
(50 %)
(34.4 %)
We have to reject this hypothesis, as we cannot support that entities calculating bad-debt
provision significantly preferred one of the ways of calculation. (For a detailed breakdown the
p-value = 0.311).
Hypothesis 4
For the purposes of this hypothesis, only companies indicating the method of bad-debt
provision of calculation are considered. Frequency of ways of reporting bad-debt provision is
mentioned within following table.
Presentation of bad-debt provision
n = 13
tax deductible
non-deductible
10
3
(76.9 %)
(23.1 %)
This difference is sufficiently high (p-value = 0.0186) to entitle us to support
Hypothesis 4.
Hypothesis 5
Frequency of responses informing on the presentation of inventories’ impairment
(manufacturing companies only) is mentioned within following table.
79
Inventories’ impairment
n = 31
Yes
Not
15
16
(48.4 %)
(51.6 %)
The difference in percentage responses is too small (p-value > 0.99), i.e. we are allowed to
reject Hypothesis 5.
Hypothesis 6
20 companies out of 55 companies that achieved profit within previous accounting period
calculate bad-debt provision and impairment of inventories. The total of 11 companies did not
reach a profit. Only 4 of them do not calculate bad-debt provision and impairment of
inventories. Frequency of individual cases is mentioned within following table.
Calculation of impairment
Companies in profit Companies in loss
n = 55
n = 11
Yes
Not
Yes
Not
20
35
4
7
(36.4 %) (63.6 %) (36.4 %) (63.6 %)
The Test of Proportions did not show us a significant difference (p-value > 0.9). This
supports Hypothesis 6: companies calculate bad-debt provision and impairment of inventories
regardless of reached accounting result.
Conclusion
Most companies calculate deductible as well as non-deductible bad-debt provision. Nonaudited companies obviously calculate just deductible bad-debt provision due to the ease of
tax base calculation.
As the impairment of inventories is non-deductible item, companies are willing to
calculate this impairment after the auditor’s request.
To summarize these findings, if a company does not calculate bad-debt provision and
present overdue receivables and inventories with a turnover longer than 1 year, there is a
realistic assumption that its accounting profit/loss is overestimated.
Any business – contractual relationship may lead to a situation where a business partner
will be in primary or secondary insolvency in respect of non-payment of receivables by
customers. It is possible to create impairment for bad debts, which highlights the problem, but
it does not solve the solvency of the entity. Such a situation should be indicated in time,
because it significantly increases the likelihood of delay in repayment of the liability or is
directly in danger of bankruptcy.
The best way to prevent a possible bankruptcy consists in proper and careful working with
debts. In addition to traditional approaches to solving debtor crisis and subsequent disputes
80
between a debtor and creditors, the Insolvency Act enforced a prevention institute, so-called
impending bankruptcy.
SMEs traditionally follow tax incidences of financial transactions more than a true-andfair presentation of financial position and profit/loss within financial statements. Therefore
they rather calculate deductible bad-debt provision rather than impairment for inventories and
non-deductible bad-debt provision.
References:
[1] Callao, S. – Jarne, J. I. – Lainez, J. A. (2007): Adoption of IFRS in Spain: effect on the
comparability and relevance of financial reporting, Journal of International Accounting,
Auditing and Taxation, 2007, No. 16, pp. 148–178.
[2] Francis, J. R. – Khurana, I. K. – Martin, X. – Pereira, R. (2008): The role of firm-specific
incentives and country factors in explaining voluntary IAS adoptions: evidence from
private firms, European Accounting Review, 2008, Vol. 17, No. 2, pp. 331–360.
[3] Jermakowicz, E. K. – Gornik-Tomaszewski, S. (2006): Implementing IFRS from the
perspective of EU publicly traded companies, Journal of Accounting, Auditing and
Taxation, 2006, No. 15, pp. 170–196.
[4] Larson, R. K. – Street, D. L. (2004): Convergence with IFRS in an expanding Europe:
progress and obstacles identified by large accounting firms’ survey”, Journal of
Accounting, Auditing and Taxation, 2004, No. 13, pp. 89–119.
[5] Müllerová, L. – Paseková, M. – Strouhal, J. et al. (2011): Auditing of SMEs: Issues
caused by International Harmonization of Financial Reporting (From Czech Perspective),
International Journal of Mathematical Models and Methods in Applied Sciences, 2011,
Vol. 5, No. 3, pp. 517–524.
[6] Strouhal, J. – Müllerová, L. – Cardová, Z. – Paseková, M. (2009): National and
International Financial Reporting Rules: Testing the Comparability of Czech Reporting
from the SMEs Perspective, WSEAS Transactions on Business and Economics, 2009, Vol.
6, No. 12, pp. 620–629.
[7] Vellam, I. (2004): Implementation of IFRS in Poland: Can True Convergence be achieved
in practice?, Accounting in Europe, 2004, Vol. 1, No. 1, pp. 143–167.
81

Zde - Výzkum insolvence

Transkript

Podobné dokumenty

FG sbírka řešených příkladů-studijní obory

Právní rozbor k problematice zadlužování sociálně deprivovaných

Průvodce studiem 2015/2016 - Fakulta mezinárodních vztahů

Znalecký posudek

Session of Financial Law

Jak učit environmentální právo - Katedra environmentálních studií

10. Právne nároky zmluvných strán a ich

Ekonomika a řízení v oblasti surovin

Název článku - Výzkum insolvence

Ekonomika

Pozvánka

Newsletter_6._dil. - HJF

VÝPIS Z KATASTRU NEMOVITOSTÍ

Výroční zpráva r. 2012

Boys 16 - Tennis Europe

květen 2014 - Pražský fotbalový svaz

Nezávislý Nestranný Občasník REVERS - říjen 2012

Dokument ke stažení

FG sbírka řešených příkladů-učební obory

Insolvenční praxe: Věřitelé a dlužníci

Právní aktuality / Legal update Prosinec / December

Záväzkové právo - Justičná akadémia