Články - Evropská volební studia

Transkript

VOLUME: 7
ISSUE: 2
Články
P
D
Komparativní výzkum volebních podvodů: metodologické přístupy a možnosti sběru dat . . . . . . 91–100
M
B
Mají internetové volby vliv na volební účast? Případová studie z Norska . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101–116
M
N
Nastal čas elektronických voleb? Usnadnění volební participace prostřednictvím
snížení ceny za hlasování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117–131
P
Š
Vztah mezi vahou ústavních pravomocí prezidentů a volební účastí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132–144
J P
Hlavní a vedlejší póly německých zemských stranických systémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145–161
V
H
Konec jedné éry: finské prezidentské volby 2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162–170
P
M
Prezidentské volby na Islandu 2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171–179
Projekt „Evropská volební studia“ byl zpracován v rámci Výzkumného
záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky„Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských
demokraciích“ (kód 0021622407).
Dočekalová, P. Komparativní výzkum volebních podvodů: metodologické přístupy a možnosti sběru dat
91
Komparativní výzkum volebních podvodů:
metodologické přístupy a možnosti sběru dat
Comparative Research of Electoral Fraud: Methodological
Approaches and Possibilities of Data Collection
Pavla Dočekalová ∗ ([email protected])
Abstract
This article deals with the comparative research of electoral fraud. It is focused on the approaches to detection
and measurement of electoral fraud and on the question what are the limits and possibilities of data collection for
comparative research. In the first part of this article, a brief definition of electoral fraud is introduced together with
the classification of forms electoral fraud may take. Second part presents brief overview of existing approaches
to detecting and measuring of electoral fraud. The third part focuses on the reports of international election
observation missions as they seem to be relevant source for data collection for comparative research on electoral
fraud and manipulation. Advantages and disadvantages of such source are discussed.
Keywords
comparative research; electoral fraud; data collection; election observation
Note
Tento text je výstupem projektu specifického výzkumu FF UHK č. 2112 z roku 2012. Jedná se o přepracovanou
a rozšířenou verzi části příspěvku, který byl přednesen na světovém kongresu pořádaném International Political
Science Association (IPSA) v červenci 2012 v Madridu. Autorka děkuje dvěma anonymním recenzentům za konstruktivní připomínky.
∗ Odborná asistentka působící na Katedře politologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové. Poštovní adresa:
KPOL FF UHK, Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové
92
European Electoral Studies, Vol. 7 (2012), No. 2, pp. 91–100
Úvod
Volby patří k nejdůležitějším politickým aktivitám v současných státech. V některých případech však
dochází k tomu, že jsou volební procesy provázeny volebními podvody a manipulacemi, které mají vliv
na samotný výsledek volebního klání a mohou určit, kdo se stal vítězem či poraženým. I v případě, že
volební podvody nevedou přímo ke změně vítězů a poražených, je jejich důsledkem to, že výsledky voleb zcela nekorespondují s vůlí voličů. Výzkum volebních podvodů tak bezesporu představuje důležité
pole pro (nejen) politologické zkoumání. Může zahrnout celou řadu dílčích témat a výzkumných problémů a jako přínosný se jeví zejména komparativní výzkum. Srovnáváním projevů a forem volebních
podvodů v různých zemích a čase můžeme dospět k jejich lepšímu porozumění, odhalování a předcházení. K hlavním úkolům komparativního výzkumu v této oblasti patří také hledání proměnných, které
ovlivňují výskyt a rozsah volebního podvodu. To vše vyžaduje adekvátní datovou základnu. Zároveň
je výzkum volebních podvodů do značné míry limitován tím, že volební podvody, stejně jako jakékoli
jiné podvodné či dokonce nelegální jednání, jsou skrývanými aktivitami a ti, kdo se jich dopouštějí, mají
veškerou motivaci zabránit jejich odhalení. To znesnadňuje přístup k potřebným informacím, které by
mohly být v komparativním výzkumu zpracovány a analyzovány.
Cílem tohoto textu je představit metodologické přístupy ke zkoumání volebních podvodů a zaměřit
se na možnosti sběru dat pro komparativní výzkum. Text se soustředí na to, jaké možnosti stávající přístupy ke zkoumání volebních podvodů pro komparativní výzkum otevírají, a naopak i na to, jaké limity
mají. Jak uvádějí autoři M. Myagkov, P. C. Ordeshook a D. Shakin (2009: 13), téma volebních podvodů
naráží na tři výzvy: definice, odhalování a měření. V tomto textu bude proto nejprve stručně představena definice volebního podvodu a klasifikace jeho projevů, aby bylo zřejmé, o jakém fenoménu text
pojednává. Poté se pozornost zaměří právě na možnosti, jak lze volební podvody odhalovat a jak lze
o nich získávat data. Budou představeny metodologické přístupy využité v dosavadních výzkumech
a zvýšená pozornost bude v samostatné kapitole věnována zprávám mezinárodních pozorovatelských
misí, které jsou vnímány jako nejvyužitelnější z momentálně dostupných zdrojů dat pro komparativní
výzkum volebních podvodů. Budou načrtnuty silné i slabé stránky tohoto zdroje dat a stručně představen způsob, jak z nich data lze získávat.
Definice volebních podvodů
Definicí a konceptualizací volebních podvodů se rozsáhleji zabývají jiné články (viz např. Dočekalová
2012), proto se v této kapitole text zaměří jen na velmi stručné vymezení tohoto fenoménu a jeho forem,
aby se ukázalo, jaká data jsou při komparativním výzkumu potřebná, resp. jak je definován jev, který
má být předmětem zkoumání. Volební podvod je charakteristický těmito znaky: je to vědomá (úmyslná)
aktivita, jež zasahuje do vůle hlasujících a omezuje/ovlivňuje možnosti, jak může lid vyjádřit svoji vůli.
Volební podvody jsou jevem negativním, obvykle utajovaným a často nelegálním. Takové vymezení
volebních podvodů je dostatečně široké pro to, aby zahrnulo i širší projevy volebních manipulací, jako je
například zneužívání státních zdrojů v kampani, účelová aplikace volebních pravidel či nerovný přístup
kandidátů do médií. Volebními podvody však nejsou takové nedostatky ve volebním procesu, které
vyplývají např. ze slabé kapacity a nedostatečné zkušenosti úřadů, které volby administrují a organizují,
nebo nedostatky vyplývající z lidské chyby. I takové nedostatky ovlivňují kvalitu voleb, nejsou to však
úmyslné intervence za účelem ovlivnit výsledky volebního klání, a proto je nelze považovat za volební
podvod. To je potřeba mít na paměti při sběru dat pro komparativní výzkum, byť v některých případech
může být velmi obtížné odlišit, zda daná neregulérnost je vědomou a cílenou aktivitou či se jedná jen
o lidskou chybu.
Pro zkoumání volebních podvodů autorka ve svém předchozím textu (Dočekalová 2012) navrhla
odlišit kontextuální faktory voleb (charakter voleného úřadu a rozsah jeho pravomocí; právní rámec
voleb; způsob složení volebních orgánů; způsob rozhodování stížností na volby, přístup pozorovatelů),
završení volebního procesu (zda byly výsledky voleb přĳaty veřejností a aktéry voleb) a samotné volební
podvody, které navrhla klasifikovat dle tří hlavních fází volebního procesu. První fází je předvolební
fáze, kterou lze rozdělit do dvou dílčích etap, v nichž může docházet k následujícím typům podvodů:
93
1. Registrace voličů
(a)
(b)
(c)
(d)
(e)
neregistrace určité skupiny voličů;
dvojí registrace stejných osob;
mrtvé duše či děti na seznamech voličů;
nepřesné údaje na seznamech voličů;
neoprávněné odstranění voliče z voličského seznamu.
2. Registrace kandidátů a průběh volební kampaně
(a)
(b)
(c)
(d)
(e)
svévolné odmítnutí registrace strany/kandidáta či pozdější svévolné odebrání registrace;
omezování volební kampaně některým kandidátům (včetně zastrašování kandidátů);
nelegální využívání státních zdrojů v průběhu kampaně;
kontrola médií, nerovný přístup kandidátů do médií, zaujatost médií;
zastrašování voličů v průběhu kampaně.
Druhou fází je průběh dne voleb, tzn. to, co se děje od otevření volebních místností až po jejich uzavření
pro hlasování. V této fázi jsou identifikovány tyto hlavní typy volebních podvodů:
1. neadekvátní hlasovací podmínky;
2. porušení hlasovacích procedur ze strany volebních komisí;
3. vícenásobné hlasování;
4. hlasování s předvyplněným lístkem;
5. hlasování v zastoupení;
6. rodinné/skupinové hlasování;
7. kupování hlasů.
Třetí fází je sčítání hlasů a zveřejnění výsledků, v níž může docházet k těmto typům volebních podvodů:
1. nekonzistentní přístup v posuzování platnosti hlasů;
2. uvedení nesprávných údajů do protokolů;
3. falzifikace zveřejňovaných výsledků.
Tento katalog volebních podvodů může sloužit při sběru dat pro komparativní výzkum. Jedná se
o dvacet hlavních typů volebních podvodů v současném světě.¹ Tyto kategorie jsou použitelné napříč
zeměmi a znamenají v podstatě totéž v různém kontextu. Umožňují tedy srovnávací zkoumání.
Přehled přístupů ke zkoumání volebních podvodů
Chceme-li vysvětlit možnosti přístupů k odhalování volebních podvodů, je užitečné začít citací
D. Vorobyeva (2011: 7), který uvádí, že: „existující prostředky k detekci podvodů jsou převážně deskriptivní
a kvalitativní a vysoce závislé na povaze dostupných dat“. Je zřejmé, že zisk spolehlivých dat o volebních
podvodech je ztížen tím, že „ti, již se dopouštějí podvodného chování, zkouší – a mnohdy zvládnou – svou
aktivitu utajit“. (Fukumoto, Horiuchi 2011: 586). Přes tyto objektivní limity máme určité možnosti, jak
podvody zjišťovat a případně i měřit, resp. jak získávat data pro komparativní výzkum.
Existující zdroje pro studium volebních podvodů představuje např. F. Lehoucq (2003: 235–236), jenž
identifikoval celkem šest dostupných možností. První z nich jsou průzkumy (scientific surveys), založené na snaze získat informace o volebním podvodu na základě dotazování. Druhou možností je dle
¹Tento katalog nemusí být nutně zcela vyčerpávající, nicméně zahrnuje hlavní formy volebních podvodů.
94
F. Lehoucqa etnografická metoda (ethnographic method), která také využívá rozhovory s místními obyvateli. Oba tyto zdroje dat jsou dle F. Lehoucqa nestranické, objektivní, avšak velmi málo využívané.
F. Lehoucq uvádí jen několik příkladů jejich použití. Další tři zdroje informací o volebních podvodech
jsou stranické povahy. Jedná se o paměti obětí volebního podvodu, stížnosti na průběh voleb předané
politickým autoritám² a novinové zprávy. Poslední, šestý zdroj informací o volebních podvodech představují podle F. Lehoucqa zprávy organizované občanské společnosti, tj. nevládních organizací, financovaných z domácích či mezinárodních zdrojů.
První dva z výše uvedených zdrojů pro studium volebního podvodu by mohly být cenným nástrojem pro zisk dat. Tyto přístupy vyžadují rozsáhlý terénní výzkum. Jejich nevýhodou je jejich ojedinělé
využití, takže i přes několik existujících studií nepřinášejí dostatek dat pro další zpracování v komparativním výzkumu.³ Další tři F. Lehoucquem uvedené zdroje dat jsou stranické, což může být jejich nevýhoda. Z šesti možných zdrojů uvedených F. Lehoucquem lze považovat zprávy založené na volebním
pozorování jako nejadekvátnější z dostupných zdrojů pro zisk dat pro komparativní výzkum. Nejedná
se však v dnešní době pouze o zprávy nevládních organizací, ale zejména o zprávy mezinárodních volebních pozorovatelských misí, které jsou organizované mezinárodními vládními organizacemi (jako je
například Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – OBSE či Organizace amerických států –
OAS). Tyto zprávy mají řadu výhod, stejně jako nevýhod a budou podrobně diskutovány v další části
tohoto textu. Ještě před tím však budou zmíněny další možné přístupy ke zjišťování volebních podvodů.
Podstatné informace o volebních podvodech mohou přinášet studie založené na stížnostech k průběhu voleb, které jsou předložené příslušným úřadům. Např. F. Lehoucq a I. Molina (2002) přinášejí
detailní případovou studii volebních podvodů v Kostarice založenou na peticích chtějících anulovat
volební výsledky. Takové případové studie jsou bohužel zatím spíše sporadické. L. C. Minnite (b. r.) se
zabývá voličskými podvody⁴ ve Spojených státech amerických a vychází z toho, že důkazy o voličských
podvodech lze získat tím, že jsou tyto podvody soudně stíhány.
Přístupy založené na studiu různých petic, právních stížností či soudních případech zabývajících
se volebními podvody patří k cenným možnostem, jak získávat data o volebních podvodech, avšak
tento přístup není optimální pro komparativní výzkum. Hlavním problémem je to, že se liší právní
rámce jednotlivých zemí. To, co je kriminální chování v jednom státě, nemusí být kriminálním chováním
v jiné zemi. To, co pravidla jedné země odsouvají do sféry volebních podvodů, nemusí být vnímáno
jako podvod na základě pravidel jiného státu. Proto tento přístup není vhodný, stejně jako není pro
komparativní výzkum optimální definovat volební podvody na základě právních pravidel.
Kromě předchozích přístupů byly pro zjišťování a měření volebních podvodů využity i statistické
metody. Obecným principem pro odhalování podvodů (nejen volebních) pomocí statistických technik je
to, že tyto metody mohou ukázat neobvyklé vzorce v datech, které by mohly být vysvětleny právě podvodem (Vorobyev 2011: 3). Začíná se tedy rozvíjet tzv. election forensics, příp. electoral forensics, tj. metody
založené na statistických nástrojích, které zkoumají volby po té, co proběhly. Jsou založeny na zaznamenaných výsledcích voleb a ptají se, zda existují nějaké významné anomálie (Mebane Jr. 2008: 162).
Vyjádřeno jinými slovy: tento přístup je používán pro škálu technik, které se snaží odhalit volební podvody pomocí statistických vzorců ve volebních výsledcích (Birch 2011: 39).
Takovým přístupem (electoral forensics) se zabývají např. Myagkov, Ordeshook a Shakin (2009).
Jejich ústřední hypotéza je, že nejvíce do očí bĳící formy volebního podvodu zanechávají zjistitelné
stopy v oficiálních volebních výsledcích a jejich úkolem je vyvinout nástroje, které tyto stopy („otisky
prstů“) mohou zjistit (Myagkov, Ordeshook a Shakin 2009: 23). Zabývají se celkem třemi indikátory:
vztahem mezi volební účastí a kandidátovým podílem hlasů z oprávněného elektorátu; distribucí účasti
mezi volebními okrsky a okresy; ekonometrickými odhady přelivu hlasů od jedněch voleb k druhým
(Myagkov, Ordeshook a Shakin 2009: 31–32).
²Historicky strany předávaly stížnosti na porušování volebního práva legislativním orgánům, neboť se uplatňovala doktrína, že exekutivní moc vedla volby a legislativa potvrzovala jejich výsledky.
³Navíc to mohou být i nástroje problematické, zejména v případě voleb, v nichž je mezi obyvateli a priori nedůvěra vůči
jejich průběhu.
⁴Voličský podvod je „úmyslná korupce volebního procesu voličem“ (Minnite b. r.: 3).
95
Jeden z příkladů využití statistických metod představuje např. studie autorů K. Fukumoko
a Y. Horiuchi (2011), kteří využili přirozený experiment (natural experiment) pro zjištění volebního podvodu při volební registraci v případě Japonska. D. Vorobyev (2011) navrhuje statistický mechanismus
pro testování výskytu volebního podvodu ve formě napěchování volebních uren (ballot box stuffing)⁵.
Vychází z toho, že napěchování volebních uren zvyšuje jak volební účast, tak počet hlasů pro korumpujícího kandidáta. Pokud tedy ve volbách došlo v některých volebních obvodech k napěchování volebních uren, pak tam, kde je menší volební účast, je větší pravděpodobnost, že v nich k tomuto druhu
podvodu nedošlo.
Oba tyto vybrané příspěvky představují cenné a sofistikované přístupy ke zjišťování volebních
podvodů. Výše uvedené dva texty se zaměřují na jednu zvolenou formu volebního podvodu a nemají
ambice odhalovat volební podvody v komplexnosti forem, kterých tento jev nabývá, jak bylo ukázáno
v první části tohoto textu. Obecně však lze říci, že statistické metody lze využít ve všech fázích volebních
procesu.
Přirozený experiment využila i S. D. Hyde (2007), která testovala, zda přítomnost mezinárodních volebních pozorovatelů ovlivňuje chování domácích politických aktérů v den voleb. Srovnala data z volebních místností, kde pozorovatelé byli přítomni, s daty z volebních místností, kde volební pozorovatelé
nebyli. Zvoleným případem byly arménské prezidentské volby konané v roce 2003. S. D. Hyde dospěla
k tomu, že existují statisticky významné rozdíly mezi volebním ziskem obhajujícího prezidentského
kandidáta ve volebních místnostech, které byly mezinárodními pozorovateli sledovány, a těmi, které
nebyly. Z toho vyvodila, že přítomnost volebních pozorovatelů může snížit podvodné chování.
Pro komparativní kvantitativní studie se nabízejí i některé sady dat zpracovávané různými akademickými i neakademickými organizacemi. Jedná se například o Freedom House⁶, the Economist Intelligence
Unit’s Index of Democracy⁷, the National Elections Across Democracy and Autocracy⁸, Quality of Elections Data⁹,
Global Integrity Index¹⁰ či průzkumy (např. The Comparative Study of Electoral System survey project¹¹ nebo
the International Social Survey Project¹²). (Birch 2011: 40–41). Obvykle se tyto zdroje zabývají kvalitou demokracie či kvalitou voleb a každý z nich vysvětluje i svoji metodologii pro zisk příslušných dat. Ačkoli
tato data mohou být využita v kvantitativních komparativních analýzách, neznamená to, že by si výzkum volebních podvodů nezasloužil další sběr dat.
Pokud bychom měli shrnout výše uvedené, existuje několik možností, jak získávat informace o volebních podvodech, jak zjišťovat jejich výskyt a do určité míry jej i měřit. Rovněž lze využít v komparativních analýzách i již existující sady dat. Různé výše uvedené vybrané přístupy tak představují střípky
do mozaiky výzkumu volebních podvodů, která však ještě nevytváří ucelený obrázek.
Jaké jsou tedy hlavní limity výše uvedených přístupů pro srovnávací výzkum? Hlavním problémem je, že stávající výzkum volebních podvodů neposkytuje komplexní data. Slibné a inspirující případové studie jsou stále nepočetné a mnohdy se zaměřují jen na určitý projev volebního podvodu. Je
samozřejmě jen utopickým snem domnívat se, že by mohla existovat precizní statistická data sesbíraná
ohledně výskytu a přesného rozsahu volebních podvodů ve všech formách, kterých volební podvod
nabývá, a to stejnou metodou v různých zemích za dostatečně dlouhý časový úsek.
⁵Jedná se o to, že někdo neoprávněně vhodí (resp. „napěchuje“) do volební urny větší množství hlasovacích lístků, nežli
je dovoleno.
⁶Více informací o Freedom House, metodologie jejich měření a hodnotící zprávy jsou k dispozici na webové stránce
http://www.freedomhouse.org/.
⁷Informace ke zprávě z roku 2011 jsou umístěné on-line na: https://www.eiu.com/public/topical_
report.aspx
⁸Informace o projektu, který poskytuje informace o volbách mezi lety 1945 až 2006, jsou dostupné na webové adrese:
http://hyde.research.yale.edu/nelda/.
⁹Jedná se o Project on International Monitoring, který kromě Quality of Elections Data (tj. dat, která kódují kvalitu parlamentních a prezidentských voleb ve 172 zemích mezi lety 1978 až 2004) nabízí i Data on International Election Monitoring
(DIEM), tj. kóduje hodnocení mezinárodních volebních monitorovacích organizací při parlamentních a prezidentských volbách ve 108 zemí v letech 1980 až 2004. (http://www.duke.edu/web/diem/data.html).
¹⁰Informace o Global Integrity Index jsou dostupné na webové stránce http://www.globalintegrity.org/.
¹¹Více viz na webových stránkách projektu http://www.cses.org/.
¹²Informace k tomuto projektu jsou dostupné na: http://www.issp.org/.
96
Dalším problémem je, že ne každá z forem volebních podvodů může být měřena. Např. R. LópezPintor uvádí, že je obtížné měřit stupeň, do jakého volební podvod ovlivnil výsledky voleb. Např. „jakým
mechanismem – materiálním nebo psychologickým – a do jaké míry mohlo zastrašování voličů nebo kupování hlasů
ovlivnit výsledek voleb?“ (López-Pintor 2011: 7). V podstatě neexistují prostředky změřit, do jaké míry
neregistrace kandidáta, zaujaté televizní vysílání, zneužití státních zdrojů v kampani atd. mohlo ovlivnit výsledek voleb. Pokud ve volbách došlo k volebním podvodům, nelze zjistit, jaké by jinak výsledky
těchto voleb byly bez přítomnosti volebního podvodu. Přesný dopad některých forem volebních podvodů na volební výsledky je tedy nezjistitelný, zatímco některé formy – např. falzifikace zveřejňovaných
výsledků – mohou být přepočítáním hlasů vyčíslitelné.
Zprávy mezinárodních pozorovatelských misí jako zdroj pro studium volebních podvodů
Jak již bylo výše uvedeno, jako momentálně nejdostupnější a nejvyužitelnější zdroj dat pro komparativní výzkum v oblasti volebních podvodů se jeví v současnosti zprávy mezinárodních pozorovatelských misí, kterými se bude detailně zabývat tato část. Nejprve budou zmíněny výhody, které tyto
zprávy jakožto zdroj pro zisk dat o volebních podvodech mají, poté se pozornost zaměří na jejich slabiny
a nevýhody.
V první řadě je výhodou poměrně snadná dostupnost dat. Tyto zprávy jsou obvykle zveřejněné na
internetu a předností je i jejich jazyková podoba, neboť kromě verze v místním jazyce mají velmi často
i anglickou verzi. Nabízejí tak badateli pohodlný přístup k potřebným zdrojům informací.
Druhou výhodou je počet voleb, o nichž poskytují informace. Tyto zprávy jsou v dnešní době
již relativně početné a přinášejí údaje o řadě voleb pořádaných v mnoha zemích, zejména od 90. let
20. století. Vzhledem k tomu, že mezinárodní pozorování voleb stále přetrvává, nové a nové zprávy
jsou zveřejňovány po pozorovaných volbách, průběžně se tak rozšiřuje datová základna.
Třetí výhodou – a ta je obzvlášť relevantní pro komparativní výzkum – je to, že hodnotí volby
na základě mezinárodních závazků a standardů demokratických voleb, nikoli na základě domácího
kontextu či domácího právního rámce. Tím, že uplatňují stejné standardy pro hodnocení v různých
zemích i v různém čase, jsou vhodným nástrojem pro mezinárodní srovnávání a komparativní analýzu.
Čtvrtou výhodou je to, že tyto zprávy pokrývají širokou škálu volebních podvodů, které byly
identifikovány v první části. Volební pozorování je obvykle dlouhodobý proces, který začíná ustavením
mezinárodní volební pozorovatelské mise několik týdnů před volbami. Pozorovatelské mise a jejich
závěrečné zprávy pokrývají předvolební periodu, den voleb, stejně jako povolební vývoj. Volební proces
je tak hodnocen komplexně a hodnocení postihuje všechny jeho fáze.
Na další, pátou výhodu, upozorňuje S. Birch (2011: 42), která uvádí, že tvůrci zpráv jsou volebními experty, kteří mají teoreticky dobrý přístup ke všem klíčovým aspektům volebního procesu. Metodologie mezinárodních pozorovatelů se značně zlepšila. S tím v podstatě koresponduje i hodnocení
S. D. Hyde (2008: 213), která uvádí, že se výrazně zvýšila schopnost mezinárodních pozorovatelů hodnotit kvalitu voleb, a to jak v podobě lepších způsobů k odhalování volebních podvodů, tak v podobě
schopnosti agregovat sbírané informace, což se projevuje v celkovém hodnocení voleb. Zprávy mezinárodních pozorovatelských misí tedy můžeme považovat v tomto ohledu za spolehlivý zdroj, neboť
vypracovávání zpráv vychází z adekvátních přístupů.
To, že zprávy mezinárodních volebních pozorovatelských misí lze vnímat jako smysluplný nástroj
pro zisk dat pro komparativní výzkum, dokazuje i předchozí výzkum. V něm byly využity tyto zprávy
např. Sarah Birch v rámci projektu Project on Electoral Malpractice in New and Semi-Democracies¹³, který
na základě volebních pozorovatelských zpráv zpracoval index volebních pochybení (Index of Electoral
Malpractice). Zvolené zprávy byly výsledkem volebních pozorovatelských misí konaných mezi lety
1995 a 2007 ve čtyřech regionech – Latinské Americe a Karibské oblasti, střední a východní Evropě
(včetně Pobaltí), na území bývalého Sovětského svazu (mimo Pobaltí) a v subsaharské Africe. Jednalo
se o zprávy EU, OAS a OBSE. Každá zpráva byla kódována nezávisle třemi kódujícími, a to na základě
¹³Informace k projektu dostupné on-line: http://www.essex.ac.uk/government/electoralmalpractice/.
97
předem stanoveného indexu. Výsledkem byl zisk dat ze 161 voleb konaných v 61 státech (Birch 2011:
41–42).
Na druhou stranu je potřeba zmínit to, že zprávy mezinárodních pozorovatelských misí jakožto
zdroj pro zisk dat o volebních podvodech mají i několik nevýhod a omezení. V první řadě je nutné
rozlišovat, o zprávy jakých organizací se jedná, neboť se pozorovatelských aktivit účastní celá řada
různorodých organizací, jak vládních, tak nevládních. Tuto problematiku přibližuje např. J. Kelley (2012:
34–42), která představuje nejen soupis organizací zabývajících se mezinárodním pozorování voleb, ale
i počet voleb, které monitorovaly, počet zpráv, které jsou od nich dostupné, stejně jako uvádí i počet
pozorovatelů, průměrnou délku misí či rozsáhlost závěrečných zpráv. Velikost mise co do množství
mezinárodních pozorovatelů, počet dní, kdy setrvává v dané zemi, či míra propracování závěrečné
zprávy jsou pochopitelně důležité ukazatele, které je nezbytné brát v potaz. J. Kelley (2012: 45–47)
zároveň i vysvětluje, že se rozvinul stínový trh volebního pozorování – objevují se mise, které jsou
shovívavější v hodnocení voleb a které tvoří delegace ze spřátelených zemí nebo i delegace formálních
organizací¹⁴. Ačkoli hodnocení takových misí jsou méně respektována ze strany demokratických zemí,
mohou být užitečná pro domácí publikum nebo pro omezení vlivu kritičtějších pozorovatelských
organizací. S tím souvisí i problematika toho, že se mohou lišit hodnocení stejných voleb ze strany
různých pozorovatelských misí (více viz Kelley 2012: 50 an.).
Dalším problematickým bodem je povaha poskytovaných dat. Tyto zprávy nezahrnují kvantitativní
informace o rozsahu volebních neregulérností ze všech volebních místností a pozorovatelé nemonitorují
permanentně všechny volební místnosti. Zprávy tedy jen zmiňují, zda byly neregulérnosti pozorovány,
případně v kolika procentech případů byly pozorovány, ale to nevypovídá o celkovém rozsahu takových neregulérností. Navíc hodnocení některých aspektů voleb není založeno na žádných číslech či
stupnici. Navíc, jak upozorňuje S. Birch (2011: 42–43), některé projevy volebních podvodů se snáze pozorují než jiné. Je tedy zřejmé, že zprávy volebních pozorovatelů nejsou s to přesně definovat celkovou
míru či rozsah volebních podvodů a měřit jejich konkrétní dopad na volební výsledek.
Další nevýhodou je i to, že oficiální závěrečné zprávy zveřejňované mezinárodními pozorovatelskými misemi jsou relativně stručným shrnutím celé řady dílčích zpráv či vyplněných dotazníků od
jednotlivých pozorovatelských týmů, tudíž se badatel dostává v podstatě jen k zestručněným a již interpretovaným informacím.
Dalším problémem tohoto zdroje pro studium volebních podvodů je otázka nestrannosti těchto
zpráv. Teoreticky by pozorovatelské zprávy měly být objektivní a nestranné, ve skutečnosti však byla
otázka jejich nestrannosti někdy zpochybňována (např. Brahm 2004). Jak uvádějí Myagkov, Ordeshook
a Shakin (2009: 14) pozorovatelé nutně nemusí postrádat politickou agendu a mohou sledovat své
vlastní zájmy. Zprávy mezinárodních organizací mohou někdy spíše využívat diplomatický jazyk
než ostré odsouzení legitimity voleb (Myagkov, Ordeshook a Shakin 2009: 14). Politické a diplomatické zájmy tedy mohou ovlivnit způsob vyjádření využívaný v těchto zprávách. Např. jak upozorňuje
S. D. Hyde (2008: 202), pozorovatelé obvykle využívající diplomatické termíny jako jsou „neregulérnosti“, nikoli termíny „podvod“ či „manipulace“. Pouze v případě, že jsou si pozorovatelé absolutně
jisti, že volby byly zmanipulované, volí ostřejší termíny. V případě, že se zdá, že pozorované neregulérnosti neovlivnily výsledek voleb, mají pozorovatelé tendenci zmírňovat kritiku voleb (Hyde 2008:
202). Mezivládní organizace také mohou být v některých případech vystaveny tlaku, aby sdělily jistý
verdikt – ať už kvůli zájmům nějakého vlivného členského státu, nebo ve snaze zabránit vypuknutí
povolebního násilí (Birch 2011: 43).
J. Kelley (2012: 63–76) přehledně uvádí pět faktorů, které ovlivňují hodnocení mezinárodních volebních pozorovatelů: povaha vysílající organizace (např. mezivládní organizace zahrnující nedemokratické státy může být méně ochotná kritizovat volby), povaha neregulérností (tj. tendence schválit
volby s jemnějším typem neregulérností), tranzitivní charakter voleb (např. mírnější hodnocení prvních
soutěživých voleb či voleb v zemích, které se zdají posouvat blíže demokratickým ideálům), existence
speciálního vztahu (např. ke geopoliticky významným státům či ke státům, které přĳímají zahraniční
pomoc) a zohlednění stability (tj. mírnější hodnocení voleb, pokud panují obavy, že by mohlo dojít k vypuknutí násilí).
¹⁴Jako příklad J. Kelley uvádí Společenství nezávislých států.
98
Tyto okolnosti je nutné brát v potaz, když jsou zprávy mezinárodních volebních pozorovatelských
misí využívány jako zdroj informací o volebních podvodech. Hrozí totiž nebezpečí, že politické a diplomatické úvahy a zvolený jazyk zpráv ovlivní chápání povahy voleb. Opatrné formulace zvolené
z diplomatických důvodů nebo z důvodu možných politických následků totiž mohou implikovat nesprávnou myšlenku, že volby byly svou povahou svobodnější a demokratičtější.
Poslední z nevýhod mezinárodních pozorovatelských zpráv jako zdroje dat pro výzkum volebních
podvodů je to, že existují omezené možnosti, jak mohou pozorovatelé zjistit výskyt volebních podvodů.
Možnosti pro páchání volebních podvodů totiž existují i v těch fázích volebního procesu, které jsou
pozorovatelům nepřístupné. Navíc případní pachatelé volebních podvodů jsou si předem vědomi toho,
že volby budou pozorovány, takže vyvinou úsilí, aby podvody nebyly odhaleny. Navíc ne všichni
pozorovatelé vnímají stejně standardy ve svém hodnocení (Myagkov, Ordeshook a Shakin 2009: 14 až
15). Také A. Simpser (2008: 220) varuje, že „dokonce to nejkvalitnější monitorovací úsilí nemusí být schopné
stejně snadno verifikovatelně odhalit všechny formy volební manipulace a některé formy manipulace mohou být
zcela mimo dosah pozorovatelů“. Dalším problémem je omezený počet volebních pozorovatelů a počet
volebních místností, které navštíví – nemáme k dispozici informace o tom, co se děje, když pozorovatelé
nejsou přítomni. Navíc, jak již bylo zmíněno v předchozí části textu, přítomnost pozorovatelů může
snížit podvodné chování.
Přes tyto uvedené problémy je autorka na základě výše uvedených argumentů a názorů odborníků
a na základě dosavadních výzkumů přesvědčena, že zprávy volebních pozorovatelských misí mohou
sloužit jako zdroj dat pro komparativní výzkum. Zevrubnou četbou těchto zpráv můžeme získat data
o volebních podvodech, která mohou být dále zpracovávána a mohou sloužit i k testování různých
hypotéz. Jak však ze zpráv potřebná data sesbírat? Odpověď na tuto otázku se liší podle výzkumných
cílů a existuje více možností výzkumného designu. Již zmiňovaný projekt S. Birch například využil
následující postup: Každý ze třech nezávislých kódujících odpovídal celkem na 15 otázek, a odpověď
umisťoval na hodnoticí škále 1 až 5. Číslo jedna znamenalo, že v této oblasti zpráva nehovoří o žádných
významných problémech, číslo 5 naopak bylo určeno pro nejvyšší míru problémů. Navíc každý kódující
uváděl i spolehlivost a jistotu udělené známky (na škále od 1 do 3). Cílem tohoto postupu bylo získat
kvantitativní měřítka různých aspektů voleb. (Birch 2011: 174–175).
Další možností je příklad komparativní analýzy malého počtu zemí, který lze vztáhnout např. na
zvolený region (uveďme příklad postkomunistických východoevropských zemí). Volební podvod, jakožto klíčová proměnná pro další zpracovávání dat, může být operacionalizován na základě výše uvedeného konceptu dvaceti hlavních kategorií, přičemž se nabízí spíše kvalitativní přístup. U každé formy
je pak nejjednodušším přístupem podoba tzv. nominálních proměnných¹⁵ (tzn. buď přítomnost, nebo
nepřítomnost daného typu volebního podvodu v pozorovaných volbách), případně může badatel zvolit přístup ordinálních (pořadových) proměnných a kategorie sestupně nebo vzestupně seřadit. Tento
přístup je vhodnější z toho hlediska, že může ukázat, v kterých volbách byl tento typ podvodu dle hodnocení více či méně přítomen, i když to nehovoří o celkové absolutní míře tohoto typu podvodu. Zároveň lze dle hodnotících zpráv odhadnout závažnost jednotlivých typů volebních podvodů – tzn. které
typy volebního podvodu mohly mít větší dopad na výsledky voleb než jiné (např. případná neregistrace
několika opozičních kandidátů či zaujaté mediální vysílání o některých kandidátech ovlivní nejspíše výsledky voleb více než sporadicky pozorované příklady rodinného hlasování či neadekvátní hlasovací
podmínky pozorované v několika málo případech).
Badatel se nemusí spoléhat jen na oficiální zprávy volebních pozorovatelských misí a může využít
i další možnosti sběru informací od pozorovatelů ohledně daných voleb. Například se nabízejí metody
rozhovorů přímo s pozorovateli, kteří se daných volebních misí účastnili. Tento přístup má však
své limity – volební pozorovatelské mise mají stovky mezinárodních pozorovatelů, takže může být
problematické získat adekvátní vzorek. Nicméně k získání doplňujících informací, které by mohly vést
k lepšímu porozumění možných volebních podvodů při příslušných volbách, je tato technika určitě
přínosná.
¹⁵Obecně k metodologii a výzkumnému procesu v politologii viz např. Kouba 2010, přístupy, které se zabývají kvalitativní
analýzou malého počtu případů, diskutuje Mahoney 2000.
99
V některých případech mohou být o daných volbách zveřejněny i informace domácích pozorovatelů, které se rovněž mohou stát dodatečným zdrojem k porozumění celkové kvalitě příslušného volebního procesu. V závislosti na pravidlech jednotlivých zemí ohledně přítomnosti pozorovatelů při
volbách se obvykle stává, že počet domácích pozorovatelů je větší, nežli mezinárodních, nebo že jsou
přítomni v příslušné volební místnosti po celou dobu dne voleb i při sčítání hlasů. Domácí pozorovatelé
tak mohou zjistit či upozornit na podvodné chování v těchto fázích voleb. Případné zprávy domácích
pozorovatelů (či jinak získané informace z jejich strany) však mohou narážet na některé limity. Jedním
z těchto limitů je to, že takové zprávy mohou být zaujaté, a to v závislosti na tom, kdo jsou domácí
pozorovatelé a jaké jsou jejich zájmy. Pokud se jedná např. o některé nezávislé domácí nevládní organizace, jejichž cílem je podpora demokracie, pak budou informace z těchto zdrojů patrně objektivnější,
než pokud jsou pozorovatelé z politických stran, nebo pokud reprezentují nějaké organizace loajální
danému politickému režimu. Využití takových zdrojů pro komparativní výzkum může být navíc limitováno tím, že různé skupiny domácích pozorovatelů mohou v různých zemích aplikovat různá kriteria
pro hodnocení voleb.
Závěr
Volební podvody představují negativní součást volebních procesů a komparativní výzkum může významně přispět k pochopení tohoto jevu, k lepším možnostem jeho odhalování a rovněž i předcházení.
Ačkoli komparativní výzkum v této oblasti čelí některým problémům, existuje dostatek příležitostí pro
srovnávací zkoumání tohoto fenoménu, což dokazují i dosavadní výzkumné počiny na tomto poli. Další
výzkumné aktivity v oblasti volebních podvodů, včetně komparativních studií, se však jeví jako žádoucí.
Vzhledem k existenci mezinárodních norem a k chápání toho, jak mají vypadat demokratické, soutěživé a spravedlivé volby a jaké principy mají sledovat, je možné vymezit projevy volebních podvodů
a manipulací. Koncept volebního podvodu je aplikovatelný napříč zeměmi a jednotlivé kategorie jsou
srovnatelné v různých politických kontextech. S rostoucí pozorností, kterou mezinárodní společenství
věnuje volebnímu pozorování, jsou k dispozici zprávy mezinárodních volebních pozorovatelských misí,
které hodnotí volby a popisují projevy neregulérností. Tyto zprávy mohou být využity jako výchozí
zdroj pro srovnávací výzkum v oblasti volebních podvodů, nicméně jejich doplnění o další zdroje dat
lze považovat za přínosné.
Seznam použité literatury
B
, S. 2008. Conceptualizing Electoral Malpractice. Project on Electoral Malpractice in New and
Semi-Democracies. [on-line]. Working Paper No. 1. [vid. 2011-11-05]. Dostupné na
http://www.essex.ac.uk/government/electoralmalpractice/.
B
, S. (B. r.): Pa erns of Electoral Malpractice. Project on Electoral Malpractice in New and
Semi-Democracies. [on-line]. Working Paper No. 4. [vid. 2011-11-05]. Dostupné na
http://www.essex.ac.uk/government/electoralmalpractice/.
B
, S. 2011. Electoral Malpractice. Oxford: Oxford University Press.
B
, E. 2004. Election Monitoring. Beyond Intractability. Eds. Guy Burgess and Heidi Burgess. Conflict
Information Consortium, University of Colorado, Boulder. Posted: September 2004. [on-line].
[vid. 2012-06-11]. Dostupné na http://www.beyondintractability.org/
bi-essay/election-monitoring.
D
, P. 2012. Definice a konceptualizace volebních podvodů. [on-line]. Evropská volební studia,
roč. 7, č. 1, s. 17–29. [vid. 2012-08-16]. Dostupné na
http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/013/EVS_7_1_2.pdf.
F
, K., H
, Y. 2011. Making Outsiders’ Votes Count: Detecting Electoral Fraud through
a Natural Experiment. American Political Science Review, roč. 105, č. 3, s. 586–603.
100
H
, S. D. 2007. The Observer Effect in International Politics. Evidence from a Natural Experience.
World Politics, roč. 60, č. 1, s. 37–63.
H
, S. D. 2008. How International Election Observers Detect and Deter Fraud. In A
, M., H
,
T. E. H
, S. D. (eds): Election Fraud. Detecting and Deterring Electoral Manipulation. Washington:
The Brookings Institution Press.
K
, J. 2012. Monitoring Democracy. When International Election Observation Works, and Why It O en
Fails. Princeton and Oxford: Princeton University Press.
K
, K. 2010. Metody a výzkumný proces v politologii. In D
politologie. Praha: Grada.
L
, F. 2003. Electoral Fraud: Causes, Types, and Consequences. Annual Review of Political Science,
roč. 6, s. 233–256.
L
, F., M
, I. 2002. Stuffing the Ballot Box. Fraud, Electoral Reform, and Democratization in Costa
Rica. New York: Cambridge University Press.
M
, J. 2000. Strategies of Casual Interference in Small-N Analysis. Sociological Methods &
Research, roč. 28, č. 4, s. 387–424.
M
J ., W. R. 2008. Election Forensics: The Second-Digit Benford’s Law Test and Recent American
Presidential Elections. In A
, M., H
, T. E., H
, S. D. (eds): Election Fraud. Detecting and
Deterring Electoral Manipulation. Washington: The Brookings Institution Press.
M
, L. C. (B. r.): The Politics of Voter Fraud. Project Vote. [on-line]. Washington. [vid. 2011-11-05].
Dostupné na http://www.bradblog.com/Docs/
PoliticsofVoterFraudFinal.pdf.
M
, M., O
, P. C., S
, D. 2009. The Forensics of Election Fraud. Russia and Ukraine.
Cambridge: Cambridge University Press.
S
, A. 2008. Unintended Consequences of Election Monitoring. In A
, M., H
, T. E.,
H
, S. D. (eds): Election Fraud. Detecting and Deterring Electoral Manipulation. Washington: The
Brookings Institution Press.
V
, D. 2011. Towards Detecting and Measuring Ballot Stuffing. [on-line]. Working Paper Series.
Prague: Cerge-EI, September 2011. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na
http://www.cerge-ei.cz/pdf/wp/Wp447.pdf.
, P., Š
, K. a kol.: Úvod do
Brunclík, M. Mají internetové volby vliv na volební účast? Případová studie z Norska
101
Mají internetové volby vliv na volební účast?
Případová studie z Norska
Miloš Brunclík ∗ ([email protected])
Abstract
Citizens of ten Norwegian municipalities were given an opportunity to cast thein votes over the Internet in the
2011 municipal and regional elections. The elections gave rise to many expectations. One of them was related to
turnout: the Internet voting was hoped to boost voter turnout. Hence, the aim of this article was to analyse the
impact of the new voting method on turnout in general as well as on turnout of first-time voters. In addition,
some observers expected significantly higher share of first-time voters among those who cast their votes over the
Internet. The analysis lead to the following conclusions: a) the Internet voting had negligible effect on general
turnout, b) no evidence was found to support the idea of higher turnout among first-time voters due to the
possibility of Internet voting, and c) the proportion of first-time voters among Internet voters was (perhaps
surprisingly) lower in comparison to most other age cohorts.
Keywords
Norway, turnout, internet voting, municipal elections
Note
Článek byl zpracován za finanční podpory GAČR v rámci projektu vysoké školy CEVRO Institut „Komparativní
analýzy internetových voleb ve světě a analýza možnosti zavedení internetového hlasování v ČR“ s registračním
číslem číslo P408/11/2406.
∗ Vysoká škola CEVRO Institut
102
Úvod
Rozvoj informačních a komunikačních technologií v posledních letech dostihl i tradiční – dnes již
zhruba půl druhého století starý – způsob odevzdávání hlasu ve volbách, jenž je uskutečňován pomocí
papírového hlasovacího lístku. Řada zemí světa se vydala na cestu testování a zavádění možnosti
odevzdat hlas pomocí internetu¹ v různých typech voleb a referend (viz Kersting, Baldersheim 2004,
Alvarez, Hall 2006, Chadwick 2006, Alvarez, Hall, Trechsel 2009, Chadwick, Howard 2010, Bochsler
2010).²
Jedním ze států, který se připojil k tomuto trendu, je i Norsko, kde v září roku 2011 při komunálních
a regionálních volbách měli voliči v deseti obcích možnost odevzdat svůj hlas vedle tradičního způsobu
i prostřednictvím internetu (blíže KRD 2010). Jedním z oficiálních důvodů, proč Norsko internetové
volby zavedlo do praxe, bylo zvýšit míru přístupnosti voličů k volbám a usnadnit jim odevzdání hlasu
(KRD 2009). Ve veřejné laické i odborné diskusi byl tento oficiální důvod interpretován jako snaha zvýšit
volební účast (srov. Aardal 2010, Bergh 2012: 72–73, Connolley 2012: 227–228). Zvláště se očekávala
reakce nejmladších voličů (prvovoličů) na tento nový způsob hlasování, který jim měl být daleko bližší
než tradiční způsob hlasování (Ødegård 2012: 267, srov. Bochsler 2010: 5–6). Nejmladší voliči totiž ve
srovnání se staršími generacemi využívají internet a další moderní informační technologie v největší
míře (blíže Statistisk sentralbyrå 2011: 57–59).
Cílem tohoto příspěvku je proto ověřit vztah mezi internetovými volbami a volební účastí. Předmětem zkoumání bude též zjistit, do jaké míry prvovoliči využívali internet k odevzdání hlasu ve srovnání
s ostatními věkovými skupinami voličů. První kapitola stručně představí základní parametry internetového hlasování v Norsku a zasadí tak zkoumané otázky do kontextu norských internetových voleb.
Druhá kapitola je teoretická a zaobírá se tématem možných souvislostí internetových voleb a volební
účasti. Věnuje se také očekáváním, která byla v Norsku s internetovými volbami s ohledem na možné
dopady na volební účast spojována. V této kapitole jsou pak následně formulovány tři základní výzkumné otázky, na které hledá odpověď třetí kapitola opírající se o různé soubory dat. Závěrečná kapitola je diskuzí nad zjištěnými výsledky a sumarizuje nejdůležitější zjištění tohoto příspěvku.
Hlavní parametry internetových voleb v Norsku
³ Volit prostřednictvím internetu mohli voliči pouze v deseti obcích⁴, které byly vybrány s ohledem
na rozmanitost a reprezentativnost. Při jejich výběru hrály roli faktory typu velikost obce, struktura
obyvatelstva, geografie, infrastruktura apod. (KRD 2010, KRD 2011a). V těchto obcích (z celkového
počtu 430) žĳe přibližně 160 000 (z celkového počtu takřka 3 800 000) registrovaných voličů. V ostatních
obcích hlasovali voliči tradičním způsobem. Navíc internetové volby proběhly v Norsku zatím jen
jednou. Následující analýza se vztahuje k desítce zkoumaných obcí. Výsledná zjištění a závěry tohoto
příspěvku je proto třeba chápat v kontextu těchto omezení.
Voliči si mohli sami zvolit, zda odevzdají svůj hlas přes internet nebo využĳí tradiční možnost odevzdat hlasovací lístek ve volební místnosti. Internetové hlasování bylo možné pouze v „předtermínu“⁵.
Voliči, kteří hlasovali pomocí internetu, měli možnost libovolně a opakovaně měnit svou volbu v daném
¹V tomto článku máme na mysli vzdálené odevzdání hlasu pomocí internetu z úřady nekontrolovaného prostředí
(tzv. remote Interent voting), tj. takový způsob odevzdání hlasu, kdy volič může odevzdat hlas ze kteréhokoli místa na světě
za předpokladu, že má k dispozici počítač (či jiné zařízení) s připojením k internetu a zaregistruje se odpovídajícím způsobem. Hlasovat pomocí internetu lze totiž i v úřady kontrolovaném prostředí – tj. pomocí k internetu připojených počítačů
umístěných ve volebních místnostech (srov. Kersting, Baldersheim 2004: 6–7, Alvarez, Hall 2004: 4, též Reterová 2008: 64, IDEA
2011: 10–11).
²Tento vývoj dále vede k úvahám, že by se internet mohl stát nejen doplňkem ale dokonce i náhražkou klasického
papírového hlasovacího lístku (srov. Olsson 2001, Alvarez, Hall 2004: 9–11).
³K tématu též Brunclík 2012.
⁴Bodø, Bremanger, Hammerfest, Mandal, Radøy, Re, Sandnes, Tynset, Vefsn a Ålesund.
⁵V rámci voleb bylo období, ve kterém je možné hlasovat, rozděleno na dvě části. Nejdříve jde o tzv. předtermín a pak
následuje „klasický“ volební den. Hlasovat pomocí internetu bylo možné pouze v předtermínu, a to od 10. srpna do 9. září
2011. V samotný volební den – 12. září (někdy též i 11. září) – bylo možné hlasovat pouze tradičním způsobem, tj. pomocí
papírového hlasovacího lístku ve volební místnosti (KRD 2011b).
103
časovém rozmezí tak, aby mohli čelit případnému nátlaku jiných osob. Vždy se počítá pouze jeden hlas
– ten, který je odevzdán jako poslední. Voliči mohli své rozhodnutí změnit i následně v samotný volební
den hlasováním pomocí papírového hlasovacího lístku ve volební místnosti. Tím zrušili své předchozí
hlasování uskutečněné pomocí internetu (FOR 2011: § 17, srov. KRD 2011a: 1–2). Internetové hlasování
využilo celkem 27 738 voličů⁶, což je přibližně 27 % lidí, kteří se zúčastnili voleb. Pokud bychom do výpočtu zahrnuli všechny oprávněné voliče, dosáhla by tato hodnota přibližně 17 % (k výsledkům blíže
KRD 2011c).
Internetové volby a volební ne/účast
Moderní informační technologie, zvláště internet, přispívají ke zrychlování a usnadňování politické komunikace i participace. Nejvíce optimistické predikce počítají s tím, že nové informační technologie
a procedury (včetně internetových voleb) přispějí k revitalizaci ideálu přímé demokracie, vyšší participaci a zapojení maximálního počtu občanů do politického rozhodování (srov. Morris 2001, Norris 2002,
Braun 20003: 11, Mendez, Trechsel 2005, Reedy, Wells 2010). Obdobně řada pozorovatelů a odborníků
očekává od zavedení internetových voleb zvýšení volební účasti (srov. Aardal 2010, Beckert 2011: 1,
Huber 2005: 5). Pozornost je soustředěna nejen na celkovou míru volební účasti, ale také na míru volební účasti prvovoličů, kteří mají obecně nejlepší předpoklady pracovat s informačními technologiemi,
avšak jejich volební participace bývá nízká. U nejmladší generace, pro kterou je virtuální komunikace
na internetu zcela přirozenou formou interakce, může být internetové hlasování atraktivní (např. Vassil,
Weber 2009: 6).
Vysokou volební účast, jejíž výše je pro každou zemi specifická, lze obecně považovat za pozitivní
ukazatel, který dodává zvoleným reprezentantům i celému politickému systému demokratických zemí
legitimitu. Je proto oprávněné hledat cesty ke zvýšení volební účasti, čímž se mohou vyrovnat existující
rozdíly v míře participace různých voličských skupin (blíže Lĳphart 1997). Na druhé straně vysoká
volební účast nemusí nutně souviset s mírou konsolidace či kvality demokracie (srov. Novák 2001:
38–40). V obecné rovině je výše volební účasti závislá na množství překážek či bariér, které ztěžují
občanům účast na volbách: čím jsou překážky či náklady na účast vyšší, tím nižší je volební účast
a naopak (Blais 2006: 116, Trechsel 2012: 3). Z tohoto předpokladu vychází i teorie racionální volby
(Downs 1957, Olson 1965, Riker, Ordeshook 1968), která chápe volební účast jako otázku nejen zisků
ale i volebních nákladů (srov. Karp, Banducci 2000: 225, Norris 2005: 8), které jsou s hlasováním spojeny.
Blais a spol. na základě empirické komparativní analýzy potvrzují pozitivní vliv různých opatření, která
snižují volební náklady, na výši volební účasti (Blais, Massico e, Dobrzynska 2003: 12). Jestliže internet
usnadňuje odevzdání hlasu, bylo by možné očekávat, že internetové volby povedou ke zvýšení volební
účasti (Anduzia, Cantĳoch, Gallego 2009: 5–8, srov. Gibson 2001: 572).
Otázka míry volební účasti je ovšem daleko složitější. Politologie rozpracovává celou řadu faktorů, které podmiňují výši volební účasti (např. Blais, Massico e, Dobrzynska 2003, Norris 2005,
srov. Lĳphart 1997). Zaměřuje se například na důležitost voleb, když rozlišuje volby „prvního“ a „druhého“ řádu (Reif, Schmi 1980, srov. Norris 2005). Volební účast ovlivňují též pravidla pro registraci voličů (např. USA – Putnam 2000: 32, Norris 2005: 10–11) nebo charakter volebního systému (např. Lĳphart
1997: 7, Blais, Massico e, Dobrzynska 2003: 8, Chytilek, Šedo eds. 2004: 57, Norris 2005: 8–9). Je možné
analyzovat i další faktory, které přimějí voliče, aby k volbám šli, nebo naopak, aby se voleb nezúčastnili. Důležitá je například otázka šíře politické nabídky, resp. kvalita politických kandidátů, míra aktuálního významu voleb či kognitivní schopnosti voličů a čas, který věnují získávání informací o kandidátech (Norris 2005: 8–9, Schmi 2005, Barrat Esteve 2006: 56). Důležitou roli také hraje frekvence
voleb (Lĳphart 1997: 8). Vedle politických či ideových důvodů mohou volební účast ovlivnit socioekonomické a demografické charakteristiky voličů a další nepolitické faktory, jako je například počasí,
vzdálenost k volební místnosti či obecně různé materiální či časové náklady spojené s odevzdáním hlasu
(srov. Franklin 2004: 4, Ellis et al. 2006: 12–13).
⁶Jedná se o počet voličů, kteří své rozhodnutí učinili výhradně pomocí internetu. Internetový hlas využilo jinak celkem
28 001 voličů, což znamená, že část z nich svá rozhodnutí anulovala papírovým hlasovacím lístkem (Bergh, Christensen 2012:
34).
104
Z výše uvedeného vyplývá, že otázka způsobu odevzdání hlasu představuje pouze jeden z mnoha
faktorů, který má na volební účast vliv. Samotný způsob odevzdání hlasu nemusí mít vliv na další
faktory, kterými jsou například kognitivní předpoklady voliče: shromažďování, třídění a vyhodnocování relevantních informací, které jim slouží k rozhodnutí, komu dají svůj hlas (Norris 2005: 9). Internet
může sice rozšířit portfolio možností pro politickou participaci, ale nemusí nutně vést ke zvýšení počtu
participujících občanů. Jinými slovy, internet může aktivizovat již aktivní, nikoli nutně původně neaktivní. Internet tak může mít pouze tzv. substituční efekt. Nemění se volební účast, avšak mění se pouze
způsob odevzdání hlasu (k diskuzi Karp, Banducci 2000, Norris 2001, Alvarez, Nagler 2001, Norris
2003, Ward, Gibson, Lusoli 2003, Kersting, Baldersheim 2004, Anduzia, Cantĳoch, Gallego 2009, Vassil,
Weber 2009, Brundidge, Rice 2010, Bochsler 2010). Z dosavadních zkušeností několika zemí, kde internetové volby proběhly, nelze alespoň prozatím zformulovat zobecňující závěry (k diskuzi Servon 2003:
15, Ward, Gibson, Lusoli 2003, Alvarez, Hall 2004: 8, Kersting, Leenes, Svensson 2004: 280, Brundidge,
Rice 2010). Někteří odborníci sice nalézají souvislost mezi internetovými volbami a vyšší politickou
participací (Solop 2001, Gibson 2001: 575 a 581, Braun 2004: 47–48, Alvarez, Hall 2008: 140–141, Madise,
Vinkel 2011: 9), avšak řada dílčích studií z různých států se k tezi o internetových volbách jako faktoru,
který zvyšuje volební účast, staví zdrženlivě (The Electoral Commission 2002: 62, Barrat Esteve 2006:
56, Breuer, Trechsel 2006: 23, Beckert 2011: 4) či ji dokonce vyvrací (Trechsel 2012: 22, Kersting, Leenes,
Svensson 2004: 280, Vassil, Weber 2009, Bochsler 2010, srov. Smith 2009: 28) s tím, že způsob odevzdání
hlasu „má malý či vůbec žádný vliv na volební participaci“ (Norris 2005: 2).
Úvahy o stále více přirozené komunikaci i politické participaci prostřednictvím internetu se posouvají z akademických diskuzí i do širší veřejné debaty (srov. IDEA 2011: 10), která probíhala i v Norsku před konáním internetových voleb. Ačkoli původní oficiálně prezentované cíle, které Ministerstvo
pro místní rozvoj (KRD) zavedením internetových voleb sledovalo, výslovně nezahrnovaly zvýšení volební účasti, KRD počítalo s usnadněním všeobecné přístupnosti k volbám (KRD 2009). Tento cíl byl
pak velmi často interpretován jako snaha ministerstva zvýšit volební účast (Bergh 2012: 72–73), což dali
najevo nejen někteří poslanci vládních stran (Stortinget 2010) ale i samotné ministerstvo (KRD 2011a:
5). V řadě zemí světa v posledních desetiletích volební účast (nejen) při parlamentních volbách klesá
(srov. Franklin 2004: 10–11, Ellis 2006: 10 a 108–135). Týká se to i Norska, kde oproti minulým dekádám
volební účast poklesla, a to i ve volbách do obecních zastupitelstev (Statistisk sentralbyrå 2012).
Otázka volební účasti se tak stala jedním z nejčastěji diskutovaných argumentů. Například již v roce
2003 v souvislosti s přípravou projektu na zavedení hlasovacích automatů do volebních místností
poslankyně Strany práce Hill-Marta Sobergová prohlásila, že „internet je řešení, které dostane více lidí
k volbám“ (cit. dle Christensen, Karlsen, Aardal 2004: 61). I v rámci parlamentní debaty o internetových
volbách, která proběhla v listopadu roku 2010, byla jedním z často diskutovaných argumentů otázka
volební účasti. Například poslanec Strany práce Martin Kolberg podobně jako jeho stranická kolegyně
dříve prohlásil, že: „myšlenka, která stojí za tímto celým pilotním projektem (internetové volby –
pozn. autora) je, že by měly být vyzkoušeny všechny možnosti zvýšit volební účast . . . “ (blíže Stortinget
2010).
Také ve veřejné diskusi v jednotlivých obcích převažovala jako hlavní argument pro zavedení
internetových voleb právě myšlenka vyšší volební účasti. Tento argument se vyskytoval podle obsahové
analýzy lokálních internetových novin ve všech deseti obcích vůbec nejčastěji (blíže Connolley 2012: 227
an). Některé novinářské příspěvky si všímaly relativně nízké volební účasti ve srovnání s minulými
dekádami a operovaly s úvahou, že internetové volby pomohou posílit volební účast a revitalizovat
demokracii na místní úrovni (např. Sandnesposten 2011, Verdens Gang 2011).
Druhým souvisejícím a také často se vyskytujícím argumentem ve prospěch internetových voleb
bylo, že tento způsob odevzdání hlasu pomůže zvýšit volební účast mladších voličů, včetně prvovoličů,
kteří se na jedné straně vyznačují ve srovnání s jinými věkovými skupinami voličů nejvyšší mírou
schopností pracovat s informačními technologiemi, avšak na druhé straně bývá jejich volební účast
nízká (Statistisk sentralbyrå 2011: 57–59, Enjolras, Segaard 2011: 45, srov. Beckert 2011: 1, Grönlund 2004:
25–30, Buchstein 2004: 44–45, Alvarez, Hall 2004: 5–6 a 39, Ellis et al. 2006: 15–16, Storinget 2010).
105
Obrázek 1: Vývoj volební účasti (%) pro jednotlivé věkové skupiny v obcích
Mandal, Bremanger, Vefsn, Re a Hammarfest (Statistisk sentralbyrå 2012)
Následující kapitola se zaměří na analýzu dat s cílem odpovědět na trojici základních otázek:
1. Vedly internetové volby ke zvýšení volební účasti v obcích, kde měli voliči možnost odevzdat
hlas prostřednictvím internetu?
2. Vedly internetové volby v těchto zkoumaných obcích ke zvýšení volební účasti prvovoličů?
3. Byl mezi prvovoliči v těchto zkoumaných obcích ve srovnání s ostatními věkovými skupinami
nejvyšší podíl těch, kteří využívali internetové hlasování?
Volební účast lze měřit jednoduše jako procentuální podíl oprávněných voličů, kteří ve volbách odevzdali hlas určité straně či kandidátovi. Prvovoliči jsou zde definováni jako obyvatelé Norska ve věku
16–21 let disponující volebním právem. Věkové rozmezí, kterým jsou prvovoliči vymezeni, je poměrně
široké, a to z toho důvodu, že v celkem 20 obcích v Norsku se v roce 2011 též paralelně testoval záměr
snížit volební věk na 16 let. Ve čtyřech z těchto 20 obcí (Mandal, Re, Hammarfest a Ålesund) probíhalo
současně hlasování pomocí internetu (blíže KRD 2011d). Aby bylo možné na tyto otázky odpovědět,
jsou v následující kapitole využity různé datové soubory Norského statistického úřadu (Statistisk sentralbyrå) a Institutu pro společensky výzkum (Institu for samfunnsforskning), resp. jeho specialistů.
Analýza dat
Začněme nejdříve s první výzkumnou otázkou. Zde je nutné analyzovat míru volební účasti občanů
v deseti zkoumaných obcích, kde měli voliči možnost volit pomocí internetu. Tento podíl je následně
porovnán s mírou volební účasti u dvou kontrolních skupin voličů. První kontrolní skupinou jsou
voliči týchž deseti obcí v předchozích volbách, kdy měli voliči možnost volit výhradně jen pomocí
papírového hlasovacího lístku. Druhou kontrolní skupinou jsou všichni oprávnění voliči v Norsku,
kteří se zúčastnili voleb do místních zastupitelstev v roce 2011.
Obrázky 1 a 2 (z důvodu větší přehlednosti jsou křivky znázorňující vývoj volební účasti v deseti
obcích rozděleny do dvou grafů) ukazují vývoj volební účasti v deseti obcích ve všech volbách do
místního zastupitelstva od roku 1955 do roku 2011.
106
Obrázek 2: Vývoj volební účasti (%) pro jednotlivé věkové skupiny v obcích
Ålesund, Sandnes, Bodø, Radøy a Tynset (Statistisk sentralbyrå 2012)
Z obrázků 1 a 2 je zřejmé, že se volební účast ve srovnání s předchozími volbami v roce 2007
zvýšila v osmi z deseti zkoumaných obcí v průměru o 3,4 procentních bodů, zatímco ve dvou obcích
(Bremanger a Radøy) se volební účast ve sledovaném období snížila (v průměru o 2,9 procentních bodů).
Celkově se volební účast v deseti sledovaných obcích zvýšila o 2,2 procentních bodů oproti roku
2007.
Z výše uvedených dat ještě stále nelze vyvozovat žádné významné závěry. Podívejme se proto dále
na srovnání vývoje průměrné volební účasti v deseti zkoumaných obcích s průměrnou volební účastí ve
všech obcích v komunálních volbách (obrázek 3). Z těchto dat je zřejmé, že křivka volební účasti v deseti
zkoumaných obcích do značné míry kopírovala celkový vývoj volební účasti v norských komunálních
volbách s tím rozdílem, že ve sledovaných obcích byla volební účast vždy mírně nižší.
Pokud jde o celkový vývoj volební účasti, jsou trendy identické. Na přelomu 50. a 60. let volební
účast rostla a kulminovala v roce 1963, kdy se pohybovala kolem hranice 80 %. V dalších dekádách
volební účast v obou sledovaných ukazatelích klesala až do roku 2003, kdy sestoupila pod hranici 60 %.
Pak se volební účast začala znovu zvyšovat. Volební účast ve sledovaných obcích zůstávala trvale pod
celostátním průměrem.
Jestliže by internetové volby vedly k vyšší volební účasti, nárůst volební účasti by měl být strmější
v deseti zkoumaných obcích než v celonárodním měřítku. Ovšem nic takového nelze z dat vyčíst.
Zatímco se v deseti obcích volební účast zvýšila v průměru o 2,2 procentních bodů ve srovnání s rokem
2007, na celonárodní úrovni se volební účast zvýšila více: o tři procentní body.
Podle sociologického šetření mezi občany, kteří hlasovali pomocí internetu, by 89 % voličů bývalo
volilo i v případě, že by neměli možnost hlasovat pomocí internetu. Naopak zbylých 11 % voličů tvrdilo,
že by se bývalo bez možnosti odevzdat svůj hlas přes internet voleb vůbec nezúčastnilo. Pokud by
skutečně těchto 11 % voličů k volbám v roce 2011 nepřišlo, klesla by volební účast v deseti obcích
o 1,8 procentních bodů. Autoři tohoto šetření jsou však k těmto závěrům skeptičtí a dokládají, že
internetové volby měly na volební účast daleko menší vliv, než vyplývá z těchto čísel (blíže Bergh,
107
Obrázek 3: Vývoj volební účasti (%) na celostátní úrovni a v deseti zkoumaných obcích (graf znázorňuje vývoj
průměrné volební účasti v komunálních volbách obecně (Norsko) a vývoj průměrné volební účasti v deseti
obcích, kde měli voliči možnost hlasovat v roce 2011 prostřednictvím internetu, Statistisk sentralbyrå 2012)
Christensen 2012: 60).⁷ V závěru tohoto oddílu lze konstatovat, že výše uvedená data nedovolují vyvodit
závěr o pozitivním vlivu internetových voleb na celkovou volební účast ve zkoumaných obcích.
Přesuňme nyní pozornost na druhou výzkumnou otázku. Ze stávajících dat je zřejmé, že volební
účast je v Norsku tradičně nejnižší u nejmladších voličů. Obecně platí, že s věkem roste volební účast.
Výjimkou jsou voliči v nejstarší věkové skupině (70 a více let) (srov. Ødegård 2012: 267). Tuto skutečnost
názorně ilustruje obrázek 4.
Porovnáme-li volební účast v komunálních volbách v roce 2011 v závislosti na věku na úrovni celé
země a na úrovni deseti zkoumaných obcí (obrázek 5), nelze odhalit téměř žádný významný rozdíl.
Volební účast u sledovaných skupin voličů v deseti obcích v zásadě velmi přesně kopíruje křivku
volební účasti u jednotlivých věkových skupin na celostátní úrovni.
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že volební účast u nejmladších voličů v deseti sledovaných obcích
je zřetelně nižší než průměrná volební účast ve všech norských obcích. Rozdíl takřka mizí až u voličů
starších 30 let. K prověření druhé výzkumné otázky by bylo vhodné doplnit analýzu i o přehled volební
účasti prvovoličů (18–21 let), resp. jednotlivých věkových skupin, z předchozích voleb. Tato data nejsou
bohužel k dispozici. Lze shrnout, že z dostupných dat nelze na druhou výzkumnou otázku zcela
jednoznačně odpovědět (srov. Ødegård 2012: 267, Bergh, Christensen 2012: 48). Nic však nenasvědčuje
tvrzení, podle kterého by internetové volby zvyšovaly volební účast prvovoličů.
Toto tvrzení je nepřímo v souladu s výsledky ověřování třetí výzkumné otázky, která předpokládá
největší podíl e-hlasů (tj. hlasů odevzdaných prostřednictvím internetu) u prvovoličů. Podívejme se
nejdříve na míru využívání e-hlasů v závislosti na věku. Tuto proměnnou znázorňuje obrázek 6.
Z obrázku 6 je patrné, že mezi prvovoliči je jednoznačně nižší podíl těch, kteří hlasovali pomocí
internetu, ve srovnání s ostatními věkovými skupinami mladšími 60 let. U voličů ve věku 16–21 let je
⁷Výsledky sociologického šetření založeného na otázkách „co by bylo, kdyby . . . “ je nutné brát se značnou rezervou. Je
například možné, že voliči, kteří se velmi pozitivně staví k internetovým volbám, mají větší tendenci odpovídat, že by se bývali
bez možnosti odevzdat hlas po internetu voleb nezúčastnili. Podle šetření bylo takových voličů (s velmi pozitivním postojem
k internetovým volbám) 63 %. Celkem 83 % z nich odevzdalo svůj hlas přes internet. Mezi těmi, kteří by se podle svých slov
voleb bez možnosti odevzdat hlas přes internet nezúčastnili, je 91 % těch, kteří se staví velmi pozitivně k internetovým volbám.
Z toho vyplývá, že je možné interpretovat takový postoj voličů primárně jako silnou podporu pro internetové hlasování, než
jejich zpětně deklarovaný záměr k volbám nechodit (Bergh, Christensen 2012: 60).
108
Obrázek 4: Volební účast v komunálních volbách v závislosti na věku (v %, graf uvádí míru volební účasti
v % pro jednotlivé věkové skupiny. Data jsou výsledkem celostátního sociologického šetření mezi voliči, které
provedl Institu for samfunnsforskning a Statistisk sentralbyrå, Aardal 2011)
Obrázek 5: Volební účast (%) podle věku v celé zemi a v deseti obcích (data pro celé Norsko byla zpracována
na základě náhodně vybraného vzorku voličů. Data pro deset zkoumaných obcí vycházejí z informací o všech
voličích v těchto obcích z roku 2011, Bergh, Christensen 2012: 49)
109
Obrázek 6: Podíl voličů (%), kteří hlasovali pomocí internetu podle roku narození (v grafu je uveden podíl
e-hlasů pro jednotlivé věkové skupiny (podle roku narození) na celkovém počtu oprávněných voličů v deseti
sledovaných obcích, KRD 2011c)
tento podíl pouze – 16,3 %. Největší podíl e-hlasů lze na druhé straně vysledovat mezi lidmi ve středním
věku, tj. od 30 do 56 let. Až teprve u voličů starších přibližně 60 let lze se vzrůstajícím věkem pozorovat
prudce klesající podíl e-hlasů.
Diskuzi o třetí výzkumné otázce doplňuje obrázek 7, který znázorňuje jednotlivé věkové skupiny
podle tří typů volebního chování:
a) odevzdání e-hlasu;
b) odevzdání papírového hlasu;
c) volební neúčast.
Z obrázku 7 je zřejmé, že všechny věkové skupiny sice dávaly přednost papírovému hlasovacímu
lístku před e-hlasem, avšak míra využití e-hlasů se u různých věkových skupin značně liší. Největší
rozdíl mezi podílem klasických hlasů a e-hlasů je podle očekávání mezi nejstaršími voliči. U věkové
skupiny 22–29 let jsou obě sledované veličiny takřka vyrovnané. Naopak rozdíl mezi podílem klasických hlasů a e-hlasů je relativně vysoký u prvovoličů (16–17 let, resp. 18–21 let).
Z obrázku 7 dále vyplývá, že volební účast prvovoličů je relativně velmi nízká. Obrázek 8 proto bere
v potaz pouze voliče, kteří se voleb zúčastnili. Znázorňuje míru využití e-hlasů u jednotlivých věkových
skupin.
Ve věkové skupině 22–29 let takřka každý druhý volič (46 %) odevzdal svůj hlas pomocí internetu,
zatímco voliči v ostatních věkových skupinách dávali přednost papírovému hlasovacímu lístku v daleko větší míře. Prvovoliče (33,5 %) v „oblíbenosti“ e-hlasů mírně předstihli i voliči ve věkové skupině
30–39 let (34 %). Podle výsledných dat lze na třetí otázku odpovědět jednoznačně záporně.
Diskuze a závěry
V souvislosti s přípravou a samotným průběhem prvních internetových voleb v Norsku v roce 2011,
které se týkaly předem vybrané desítky obcí, kde měli voliči možnost hlasovat o složení obecních
a regionálních zastupitelstev pomocí internetu, se objevila celá řada očekávání. Jedním z vůbec nejčastěji
110
Obrázek 7: Podíl voličů (v %), kteří volili pomocí internetu, papírového lístku a nevoličů v závislosti na věku
(graf znázorňuje způsob volební chování voličů v jednotlivých věkových skupinách [volba pomocí papírového
lístku, volba prostřednictvím internetu „e-hlasy“ a absence ve volbách]. Prvovoliči zahrnují věkové skupiny
16–17 let a 18–21 let. Data pro deset zkoumaných obcí vycházejí z informací o všech voličích v těchto obcích,
Bergh, Christensen 2012: 68)
Obrázek 8: podíl e-hlasů (%) na všech odevzdaných hlasech podle věku (graf uvádí podíl voličů
v jednotlivých věkových skupinách, kteří odevzdali hlas prostřednictvím internetu. Prvovoliči zahrnují věkové
skupiny 16–17 let a 18–21 let, Bergh, Christensen 2012: 68)
111
zmiňovaných očekávání byl předpoklad vyšší volební účasti. Cílem tohoto článku bylo ověřit, do jaké
míry se možnost odevzdat hlas prostřednictvím internetu odrazila jednak na celkové míře volební
účasti, jednak na volební účasti prvovoličů. Předmětem analýzy byla též otázka, do jaké míry prvovoliči
využívali Internet k odevzdání hlasu ve srovnání s jinými věkovými skupinami.
Tyto tři hlavní úzce související proměnné byly analyzovány na základě třech výzkumných otázek.
Na první otázku, která hledá souvislost mezi internetovými volbami a vyšší celkovou volební účastí, je
možné odpovědět záporně. V deseti sledovaných obcích, kde měli voliči možnost hlasovat prostřednictvím internetu, sice volební účast mírně vzrostla (z 61,0 % na 63,2 %), ale méně než byl nárůst volební
účasti ve všech norských obcích (z 61,2 % na 64,2 %).
Předmětem druhé výzkumné otázky bylo, zda mají internetové volby pozitivní vliv na volební
účast prvovoličů. Internetové volby s vysokou mírou pravděpodobnosti nevedly ke zvýšení volební
účasti u prvovoličů ve zkoumaných obcích, kde byla jejich průměrná volební účast nižší (46,5 %) než
průměrná volební účast všech norských prvovoličů (52,0 %). K dispozici ovšem nejsou data o volební
účast prvovoličů v předchozích volbách tak, aby bylo možné posoudit volební účast prvovoličů v roce
2011 v relaci s volební účastí této voličské skupiny v minulosti.
Třetí otázka tohoto článku se zaměřila na míru využití e-hlasů mezi prvovoliči. Vzhledem k relativně vysoké míře využívání moderních informačních technologií bylo možné předpokládat, že prvovoliči budou využívat internetové volby v daleko větší míře. Ukázalo se ovšem, že podíl prvovoličů
na celkovém počtu e-hlasů není nejvyšší ve srovnání s ostatními věkovými skupinami, ale je dokonce
podprůměrný a je jen o něco málo vyšší než u věkové skupiny 60–69 let. Na druhé straně je zřejmé,
že volební účast je u prvovoličů tradičně velmi nízká, a proto bylo jako další kritérium použito srovnání podílu e-hlasů u voličů jednotlivých věkových skupin, kteří se voleb zúčastnili. Avšak ani podle
tohoto kritéria nebylo možné na třetí otázku kladně odpovědět, protože e-hlasy nejvíce využívali voliči
ve věku 22-29 let a dále voliči ve věku 30–39 let.
Z vysoké míry užívání internetu a dalších nových informačních technologií u některých voličských
skupin nelze automaticky dovozovat vyšší míru politické participace. Některá data nasvědčují tomu,
že existují velké rozdíly v tom, k čemu různé sociální skupiny internet používají. Jinými slovy, je třeba
rozlišovat dvě různé proměnné: využívání internetu obecně na jedné straně a využívání internetu
k volbám na straně druhé (Vassil, Weber 2009: 6–9). Mladí lidé mají sice ve srovnání se zbytkem
společnosti lepší přístup k internetu, který také častěji využívají k různým účelům, nikoli však nutně
k politické participaci. Naopak, vyšší míra politické participace prostřednictvím internetu je patrná
u těch skupin obyvatel, které participují v politice i prostřednictvím jiných nástrojů (k diskuzi Saglie,
Vabo 2005: 8–16, Karlsen 2008, Bochsler 2010, Bergh, Christensen 2012: 43). Předpokladem volební účasti
je mimo jiné obecný zájem o politiku (srov. Bochsler 2010: 5). Ten je však u nejmladších občanů v Norsku
nejnižší ve srovnání s jinými věkovými skupinami (Enjolras, Segaard 2011: 40) a internet patrně míru
zájmu o politiku příliš nezvyšuje.
Z vyhodnocení internetových voleb v Norsku v roce 2011 vyplynula navíc ještě další skutečnost.
Z kvalitativně založeného výzkumu opírajícího se o rozhovory s prvovoliči v obci Mandal vyplývá,
že nejmladší voliči sice na jedné straně vykazují vysokou míru důvěry v nové informační technologie,
včetně internetových voleb, nicméně samotný volební akt chápou jako jinou situaci, než jsou ostatní
internetové transakce. Většina těchto prvovoličů dala přednost tradičnímu způsobu odevzdání hlasu –
prostřednictvím papírového hlasovacího lístku ve volební místnosti před odevzdáním hlasu prostřednictvím internetu. Volby chápou jako svou občanskou povinnost či dokonce jako sváteční, kolektivní
zkušenost, kdy se společně s ostatními občany obce setkávají ve volební místnosti. Autor tohoto kvalitativního výzkumu proto označuje prvovoliče v obci Mandal jako „tradicionalisty s důvěrou v technologie“ (blíže Ødegård 2012: 280).
Internetové volby v Norsku v roce 2011 nenaplnily očekávání některých pozorovatelů, kteří si od
této technologické novinky slibovali zvýšení volební účasti. Volební účast voličů, včetně prvovoličů, je
odvislá od celé řady faktorů (srov. Jackman 1987, Franklin 2004). Samotný způsob odevzdání hlasu je
pouze jeden z nich a navíc nelze předpokládat, že se jedná o faktor, který má největší váhu. Zdá se, že
způsob odevzdání hlasu je spíše sekundární ve vztahu k důvodu odevzdání hlasu.
112
A
, B. 2010. En trussel mot demokratiet? [on-line]. A enposten, 3. květen. [vid. 2012-11-21].
Dostupné na http://www.aftenposten.no/meninger/debatt/
article3634909.ece.
A
, B. 2011. Valgdeltakelse i ulike aldersgrupper ved kommunevalg 1995-2007. [on-line].
[vid. 2012-11-21]. Dostupné na http://www.aardal.info/delt_lok.pdf.
A
, R. M., N
, J. 2001. The likely consequences of internet voting for political representation.
Loyola of Los Angeles Law Review, roč. 34, č. 3, s. 1115–1152.
A
, R. M., T
, E. H. 2004. Point, click, and vote: the future of Internet voting. Washington:
Brookings Institution Press.
A
, R. M., H
, T. E. 2008. Voting Online Around the World. Voting in America 3, s. 137–143.
A
, R. M, H
, T. M, T
, A. H. 2009. Internet Voting in Comparative Perspective: The
Case of Estonia. PS: Political Science & Politics, roč. 42, č. 3, s. 497–505.
A
, E., C
, M., G
, A. 2009. Political participation and the Internet. Information,
Communication & Society, roč. 12, č. 6, s. 860–878.
B
E
, J. 2006. A preliminary question: Is e-voting actually useful for our democratic
institutions? What do we need it for? In K
, R. (ed.). Electronic Voting 2006. 2nd
International Workshop Co-organized by Council of Europe, ESF TED, IFIP WG 8.5 and
E-Voting. CC. August 2nd –4th , 2006 in Castle Hofen, Bregenz, Austria, s. 51–60. Bonn:
Gesellscha für Informatik.
B
, B. 2011. E-Voting in Europe: Why we should look at it, which arguments we should consider and what
to expect in the future. A background paper for the Workshop on E-voting in Europe on March 17,
2011 in the European Parliament in Brussels.
B
, J., C
, J. 2012. Valgdeltakelse og bruk av interene stemmegivning. Har hvordan
velgerne stemmer betydning for om de stemmer? In S
, S. B., S
, J. (red.). Evaluering av
forsøket med e-valg 2011. Tilgjengelighet for valgere, tillit, hemmelig val og valgdeltakelse, s. 29–68. Oslo:
Institu for samfunnsforskning.
B
, J. 2012. Valgets tilgjengelighet for velgere generelt. In S
, S. B., S
, J. (red.). Evaluering
av forsøket med e-valg 2011. Tilgjengelighet for valgere, tillit, hemmelig val og valgdeltakelse, s. 71–83.
Oslo: Institu for samfunnsforskning.
B
, A. 2006. What affects voter turnout? Annual Review of Political Science, roč. 9, s. 111–125.
B
, A., M
, L., D
, A. 2003. Why is Turnout Higher in Some Countries than in Others?
[on-line]. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na www.elections.ca/res/rec/part/tuh/
TurnoutHigher.pdf.
B
, D. 2010. Can Internet voting increase political participation? Remote electronic voting and
turnout in the Estonian 2007 parliamentary elections. Paper prepared for presentation at the
conference „Internet and Voting“. Fiesole, 3–4 June 2010.
B
, N. 2003. E-Voting in der Schweiz. In B
, N. et al. 2003. E-Voting in der Schweiz, Deutschland
und Österreich: Ein Überblick, s. 11–16. Working Paper 02/2003 des Institut für
Informationsverarbeitung und Wirtscha .
B
, N. 2004. E-Voting: Switzerland’s Projects and their Legal Framework – in a European Context.
In P
, A., K
, R. (eds). Electronic Voting in Europe – Technology, Law, Politics and Society.
Workshop of the ESF TED Programme together with GI and OCG. July, 7th –9th , 2004 in Schloß
Hofen/Bregenz, Lake of Constance, Austria. Bonn: Gesellscha für Informatik.
B
, F., T
, A. H. 2006. E-Voting in the 2005 local elections in Estonia. Report for the Council of
Europe. Florence: Council of Europe.
B
, M. 2012. Internetové volby a digitální propast: případ Norska. Naše společnost, roč. 10, č. 1,
s. 9–19.
113
B
, J., R , R. E. 2010. Political engagement on-line. Do the information rich get richer and the
like-minded more similar? In C
, A., H
, P. N. (eds). The Routledge Handbook of
Internet Politics, s. 144–156. London and New York: Routledge.
B
, H. 2004. Online Democracy. Is it Viable? Is it Desirable? Internet Voting and Normative
Democratic Theory. In K
, N., B
, H. Electronic Voting and Democracy.
A Comparative Analysis, s. 39–58. New York: Palgrave Macmillan.
C
, S. 2012. Arguments for and against the e-vote experiment in the local on-line newspapers.
In S
, S. B., S
, J. (red.). Evaluering av forsøket med e-valg 2011. Tilgjengelighet for valgere,
tillit, hemmelig val og valgdeltakelse, s. 223–236. Oslo: Institu for samfunnsforskning.
D
, A. 1957. An Economic Theory of Democracy. New York: Harper and Row.
E
, A. et al. 2006. Engaging the Electorate: Initiatives to Promote Voter Turnout From Around the World.
Including voter turnout data from national elections worldwide 1945–2006. Stockholm: International
Institute for Democracy and Electoral Assistance.
E
, B., S
, S. B. 2011. Ungdommens politiske bruk av sosiale medier. Oslo: Institu for
Samfunnsforskning.
FOR. 2011. Regulations relating to trial electronic voting during advance voting, use of electoral roll at polling
stations and use of new ballot papers at the 2011 municipal and county council elections in the selected
municipalities. [on-line]. Regjeringen. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na
http://www.regjeringen.no/upload/KRD/Kampanjer/valgportal/
Regelverk/E-valgsforskriften_endelig_versj_230611_engelsk.pdf.
F
, M. N. 2004. Voter Turnout and the Dynamics of Electoral Competition in Established Democracies
Since 1945. Cambridge: Cambridge University Press.
G
, R. 2001. Elections Online: Assessing Internet Voting in Light of the Arizona Democratic
Primary. Political Science Quarterly, roč. 116, č. 4, s. 561–583.
G
, K. 2004. Cyber Citizens: Mapping Internet Access and Digital Divides in Western Europe.
In K
, N., B
, H. (eds). Electronic Voting and Democracy. A Comparative Analysis.
New York: Palgrave Macmillan.
H
, S. 2005. Internet-Wahl oder Stimmze el – Wie wollen die Bürger wählen? BACES Discussion Paper,
No. 10. [on-line]. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na https://www.uni-bamberg.de/
fileadmin/uni/wissenschaft_einricht/baces/pdf/Discussion_Paper/
discussion_paper_10.pdf.
C
, A. 2006. Internet Politics. States, Citizens, and New Communication Technologies. Oxford:
Oxford University Press.
C
, A., H
, P. N. (eds). 2010. The Routledge Handbook of Internet Politics. London and New
York: Routledge.
C
, D. A., K
, R., A
, B. 2004. På vei til e-demokratiet? Forsøkene med elektronisk
stemmegivning ved kommune- og fylkestingsvalget i 2003. Oslo: Institut for samfunnsforskning.
C
, R., Š
, J. eds. 2004. Volební systémy. Brno: Mezinárodní politologický ústav.
IDEA. 2011. Introducing Electronic Voting: Essential Considerations. Stockholm: International Institute for
Democracy and Electoral Assistance.
J
, R. W. 1987. Political Institutions and Voter Turnout in the Industrial Democracies. The
American Political Science Review, roč. 81, č. 2, s. 405–424.
K
, R. 2009. Online and Undecided: Voters and the Internet in the Contemporary Norwegian
Election Campaign. Scandinavian Political Studies, roč. 33, č. 1, s. 28–50.
K
, J. A., B
, S. A. 2000. Going Postal: How All-Mail Elections Influence Turnout. Political
Behavior, roč. 22, č. 3, s. 223–239.
K
, N., B
, H. (eds). 2004. Electronic Voting and Democracy. A Comparative Analysis.
New York: Palgrave Macmillan.
114
K
, N., L
, R., S
, J. 2004. Adopting Electronic Voting: Context Ma ers. In K
N., B
, H. Electronic Voting and Democracy. A Comparative Analysis, s. 276–305.
Houndmills: Palgrave, Macmillan.
,
KRD. 2009. Project Directive for e-valg 2011 [on-line]. Kommunen og- regionaldepartementet.
[vid. 2012-11-21]. Dostupné na www.regjeringen.no/upload/KRD/Vedlegg/
KOMM/Evalg/Prosjektdirektiv_evalg2011_v101.pdf.
KRD. 2010. 11 municipalities to try out e-voting in 2011. [on-line]. Kommunen og- regionaldepartementet.
[vid. 2012-11-21]. Dostupné na http://www.regjeringen.no/en/dep/krd/
pressesenter/pressemeldinger/2010/
11-kommunar-far-prove-e-val-i-2011.html?id=591610.
KRD. 2011a. Research and evaluation of the e-vote 2011-project. Part 3: Annex 1.Specification of
requirements. Case no. 11/205. [on-line]. Kommunen og- regionaldepartementet. [vid. 2012-11-21].
Dostupné na http://www.regjeringen.no/upload/KRD/Kampanjer/
valgportal/e-valg/Evaluering/Specification_of_Requirements.pdf.
KRD. 2011b. Slik stemmer du på valgdagen. [on-line]. Kommunen og- regionaldepartementet.
[vid. 2012-11-21]. Dostupné na http://www.regjeringen.no/nb/dep/krd/
kampanjer/valg/kommunevalg/stemme-pa-valgdagen.html?id=457103.
KRD. 2011c. Final results from the e-voting. [on-line]. Kommunen og- regionaldepartementet.
[vid. 2012-11-21]. Dostupné na http://www.regjeringen.no/en/dep/krd/
prosjekter/e-valg-2011-prosjektet/nyttomevalg/nytt-om-e-valg/
2011/endelig-resultat-fra-e-stemmene.html?id=654750.
KRD. 2011d. Forsøk med nedsa stemmere salder til 16 år ved kommunestyrevalget 2011. [on-line].
[vid. 2012-11-21]. Dostupné na http://www.regjeringen.no/nb/dep/krd/
kampanjer/valg/forsok-med-stemmerett-for-16-aringer-2.html?
id=581646.
L
, A. 1997. Unequal Participation: Democracy’s Unresolved Dilemma. American Political Science
Review, roč. 91, č. 1, s. 1–14.
M
, Ü., V
s. 4–16.
M
, F., T
, A. 2005. The European Union and e-voting. In T
, A., M
, F. (eds).
The European Union and E-Voting: Addressing the European Parliament’s Internet Voting Challenge,
s. 1–25. London: Routledge.
M
, D. 2001. Direct Democracy and the Internet. Loyola of Los Angeles Law Review, roč. 34, č. 3,
s. 1033–1054.
N
, P. 2002. E-Voting as the Magic Ballot? The impact of Internet voting on turnout in European
Parliamentary elections. Harvard university. [on-line]. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na
http://web.hks.harvard.edu/publications/getFile.aspx?Id=39.
N
, P. 2003. Preaching to the Converted? Pluralism, Participation and Party Websites. Party
Politics, roč. 9, č. 1, s. 21–45.
N
, P. 2005. E-Voting as the Magic Bullet for European Parliamentary Elections? Evaluating
E-Voting in the Light of Experiments in UK Local Elections. In T
, A. H., M
, F. (eds).
The European Union and E-Voting: Addressing the European Parliament’s Internet Voting Challenge.
London: Routledge.
N
, M. 2001. Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní
země. Brno: Mezinárodní politologický ústav.
Ø
, G. 2012. Tradisjonalister med teknologitillit. En casestudie av unge velgeres holdninger til
stemegivning på Internet. In S
, S. B., S
, J. (red.). Evaluering av forsøket med e-valg 2011.
Tilgjengelighet for valgere, tillit, hemmelig val og valgdeltakelse, s. 265–281. Oslo: Institu for
samfunnsforskning.
, P. 2011. Constitutionality of Remote Internet Voting. Juridica International, roč. 18,
O
O
115
, M. 1965. The Logic of Collective Action. Public Goods and the Theory of Groups. Cambridge:
Harvard University Press.
, A. R. 2001. E-röstning. En lägesrapport. Rapport 35. Stockholm: IT Kommissionen.
P
, R. 2000. Bowling Alone. The Collapse and Revival of American Community. New York: Simon
and Schuster.
R
, K., S
, H. 1980. Nine Second-Order National Elections. A Conceptual Framework for the
Analysis of European Election Results. European Journal of Political Research, roč. 8, s. 3–44.
R
, J., W
, C . 2010. Information, the internet and direct democracy. In C
, A., H
P. N. The Routledge Handbook of Internet Politics, s. 157–172. London and New York: Routledge.
R
, S. 2008. Alternativní způsoby hlasování. Od tradičních metod k on-line volbám. Olomouc:
Periplum.
R
, W. H., O
, P. C. 1968. A Theory of the Calculus of Voting. American Political Science
Review, roč. 62, č. 1, s. 25–42.
S
, J., V , S. 2005. Online participation in Norwegian local politics – the rise of digital divides? Paper
presented to Workshop 10, „Lokal politisk deltakelse“ at the 14th Nordic Political Science
Association (NOPSA) Conference, Reykjavik, s. 11–13. August 2005.
,
Sandnesposten. 2011. Verdt et forsøk [on-line]. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na http://
sandnesposten.no/index.php?page=vis_nyhet&NyhetID=5048&sok=1.
S
, L. J. 2002. Bridging the Digital Divide: Technology, Community and Public Policy. Malden:
Blackwell Publishing.
S
, H. 2005. Second-order elections to the European Parliament: is e-voting the solution? In
T
, A. H., M
, F. (eds). The European Union and E-Voting: Addressing the European
Parliament’s Internet Voting Challenge, s. 91–108. London: Routledge.
S
, R. 2009. International Experiences of Electronic Voting and Their Implications for New South Wales.
A report prepared for the New South Wales Electoral Commission. New South Wales Electoral
Commission. [on-line]. Dostupné na http://elections.nsw.gov.au/
about_us/plans_and_reports/ivote_reports.
S
, F. I. 2001. Digital Democracy Comes of Age: Internet Voting and the 2000 Arizona Democratic
Primary Election. PS: Political Science & Politics, roč. 34, č. 2, s. 289–293.
Statistisk sentralbyrå. 2011. Norsk mediebarometer. [on-line]. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na
http://www.ssb.no/vis/emner/07/02/30/medie/
art-2012-03-20-01.html.
Statistisk sentralbyrå. 2012. Statistikkbanken. [on-line]. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na http://
statbank.ssb.no/statistikkbanken/Default_FR.asp?
Productid=00.01&PXSid=0&nvl=true&PLanguage=0&
tilside=selecttable/MenuSelP.asp&SubjectCode=00.
Stortinget. 2010. Stortinget – Møte fredag den 19. November 2010 kl. 10. Innstilling fra kontroll- og
konstitusjonskomiteen om representantforslag fra stortingsrepresentantene Erna Solberg, Michael
Tetzschner og Trond Helleland om å stanse forsøk med å avgi elektronisk stemme utenfor valglokale (Innst.
69 S (2010–2011), jf. Dokument 8:128 S (2009–2010). [on-line]. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na
http://www.stortinget.no/no/Saker-og-publikasjoner/
Publikasjoner/Referater/Stortinget/2010-2011/101119/2/.
The Electoral Commission. 2003. Modernising elections. A strategic evaluation of the 2002 electoral pilot
schemes. [on-line]. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na http://
www.electoralcommission.org.uk/document-summary?assetid=13156.
T
, A. E-Voting and Electoral Participation. [on-line]. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na
http://www.initiativesamendment.org/paper_trechsel.pdf.
116
V
, K., W
, T. 2009. A Bo leneck Model of E-voting. Why Technology Fails to Boost Turnout.
Paper presented at the Annual Meeting of the American Political Science Association. Toronto, ON,
Canada, Sept. 3–6, 2009.
Verdens Gang. 2011. Mange stemmer via internet, 18. srpen [on-line]. [vid. 2012-11-21]. Dostupné na
http://www.vg.no/nyheter/innenriks/valg-2011/
artikkel.php?artid=10089463.
W
, S., G
, R., L
, W. 2003. Online Participation and Mobilisation in Britain: Hype, Hope
and Reality. Parliamentary Affairs, roč. 56, č. 3, s. 652–688.
Nový, M. Nastal čas elektronických voleb? Usnadnění volební participace prostřednictvím snížení ceny za hlasování
117
Nastal čas elektronických voleb?
Usnadnění volební participace prostřednictvím
snížení ceny za hlasování
Michal Nový ∗ ([email protected])
Abstract
The democracy offers citizens many opportunities to participate in their own governance. One of them, voting, is
o en introduced as the lifeblood of the representative democracies. But in past few decades, the problem of low
turnout has arisen. In my article, I discuss the issue of growing abstention from the institutional perspective. The
rational choice theorists have suggested that people who chose not to vote were acting rationally in that the costs
associated with voting (such as rearranging work schedules, ge ing to the polls, and gathering information on the
candidates) appeared to outweigh the benefits (influencing the outcome of an election or gaining the satisfaction
of being a good citizen). Here, I assume that lowering the costs can bring significant turnout increase. As the
Estonian example has shown, the interesting institutional tool for reducing the expense of casting a ballot might
be electronic voting. In the Czech Republic, e-voting has been already used as a source of legitimacy of academic
self-government or as a useful tool of intra-party democracy. But meanwhile, the potential of e-voting in national
or local elections was not sufficiently utilized.
Keywords
voter turnout, cost of voting, e-voting, institutionalism
∗ Michal Nový působí jako prezenční doktorand na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity
a jako student navazujícího programu Regionální rozvoj na Mendelově univerzitě v Brně
118
Úvod
Přímá, ale také zastupitelská demokracie s sebou přináší nároky na aktivní účast občanů v oblasti
přĳímaných politik. Nejběžnějším nástrojem, jak může občan ovlivnit sféru politických rozhodnutí,
se staly volby. V souvislosti se souběžně probíhajícími procesy územní decentralizace a integrace do
nadnárodních struktur se v Evropě zvyšuje počet volebních klání. Pro ilustraci, v České republice se jen
za posledních šestnáct let pole volební soutěže rozšířilo hned o čtyři nové typy hlasování – o senátní
(1996), krajské (2000), evropské (2004) volby a naposledy o přímou volbu prezidenta republiky (poprvé
2013). Vyšší nároky na občanství se přitom mohou projevovat dvěma variantami konsekvencí, které se
nacházejí ve zcela kontradiktorní poloze. Na jedné straně se lze domnívat, že s pluralitou typů hlasování
se zvyšuje šance, že politika prostřednictvím médií, volebních kampaní, ale třeba i diskuzí s přáteli
zasáhne vyšší podíl občanů, a tyto stimuly se pak projeví ve vyšší míře participace. Na straně druhé
ovšem vícero arén politického střetu může způsobit únavu z volení a nechuť účastnit se soutěží, při
kterých je „málo v sázce“ (Reif a Schmi 1980; Pacek et al. 2009).
Klesající volební účast se přitom stala trendem v převážné většině zavedených evropských demokracií (Lopez-Pintor et al. 2003). Ani v případě postkomunistických států nejsou vyhlídky ohledně míry
volební participace zvlášť optimistické (Kostadinova 2003). Pro legitimitu demokracie nicméně politická
participace představuje základní pilíř, a proto se hledají způsoby, jak předcházet zvyšující se apatii veřejnosti vůči stranické politice. Možností, jak zvýšit míru politické angažovanosti, nabízí literatura poměrně hodně. V tomto textu ale cílím jen na jednu z nich. Mimo jiné tedy pomíjím často zmiňovaný
důraz na osvětu („výchovu k občanství“), roli vzdělání či na sílu občanské společnosti (viz např. Norris
2002a). V mé stati se hodlám zaměřit na institucionální pobídky, které jsou jednoduše aplikovatelné
v reálném politickém procesu, a to prostřednictvím novelizace příslušného zákona. Ještě konkrétněji,
tento text se zabývá možnostmi a limity zavádění elektronického hlasování.
Vztah demokracie a moderních komunikačních prostředků představuje badatelskou výzvu už od
šedesátých let, kdy se součástí domácností ve vyspělých společnostech stává televize. Od televizního
vysílání se postupně obrací pozornost k internetu jakožto hlavnímu nástroji tzv. e-demokracie. V komunikačních médiích bývá spatřována nová příležitost pro rozvoj deliberativního a participativního modelu demokracie, který by dokázal přerušit spirálu klesající participace (Gibson 2001). Na straně druhé
je však k využití nových modů disponovat určitou mírou zdrojů (a to nejen finančních), v důsledku
čehož e-hlasování nastavuje nerovnost volebního práva. Tento problém ale není jediným argumentem
kritiků hlasování, které se uskutečňuje skrze komunikační média; dalšími se zabývám v následujících
kapitolách.
S ohledem na dynamický rozvoj informačních technologií proběhly v poslední dekádě různorodé
pokusy o implementaci elektronických voleb (Henry 2003; Yao a Murphy 2007). Stimuly pro debatu
o zavádění daného institutu do praxe ovšem nepramení pouze z reakce na inovace v oblasti IT. Důležitým iniciačním prvkem bylo sčítání hlasovacích lístků při volbě prezidenta Spojených států amerických
v roce 2000. Na Floridě tehdy dělilo kandidáty pouhých 537 hlasů a těsný výsledek daného klání, po
němž nakonec získal prezidentský úřad George W. Bush, byl opakovaně zpochybňován (Norris 2004:
kap. 7; Casati 2010; Yao et al. 2006).
V České republice se elektronické hlasování na úrovni národních voleb rovněž stává hojně probíraným tématem. V rámci aktivit ve veřejném prostoru se již dokonce lze setkat s využitím elektronického
volebního procesu, a to v akademické samosprávě a rovněž u politických stran (viz níže). Může mít
opodstatnění zavádět e-hlasování rovněž pro tuzemské volby s nejvyššími sázkami? Indicie pro zodpovězení položené otázky se pokusím nastínit v následující stati.
Volební kalkul
Ve svém volném čase provádíme spoustu aktivit bez vidiny dosažení zisku: Diskutujeme s přáteli, sledujeme televizi anebo čteme dětem knihu. V těchto situacích se přitom neobtěžujeme kalkulovat, jestli
užitky z daných činností mohou převýšit náklady, které do nich investujeme. Nehodnotíme ušlou příležitost ani ekonomickou ztrátu; jednoduše to děláme proto, že chceme. Převádění ryze ekonomických
119
postulátů do společenské sféry se tedy může často jevit jako nepatřičné. Od vydání přelomové práce
Anthonyho Downse (1957) se ovšem v politické vědě etabloval směr, který se snaží v politice aplikovat tržní principy, jakkoli se prokazuje, že taková úvaha může být lichá. Prizmatem ekonomické teorie
demokracie lze účast na hlasování označit za racionální jen v případě, že rozdíl benefitů a cen se usazuje v kladných hodnotách (Riker a Ordeshook 1968: 25). A poněvadž se to dá očekávat jen zřídka, je
základní politický akt občanů v zastupitelských demokraciích, volení, z pohledu kalkulu racionálního
voliče iracionální.
Jestliže přece jen připustím využitelnost ekonomické racionality v politické sféře, vyvstává hned
vzápětí jiný neuralgický bod – odevzdání hlasu se zdá být relativně bezcennou záležitostí (Blais 2000:
83). Extrémně nízké náklady, ale taktéž minimální užitky dávají opět oprávnění uvažovat, že místo
volebního kalkulu se nachází zejména v abstraktních diskusích, kdežto v praxi lze uplatnit jen velmi
obtížně (Niemi 1976). Se všemi limity, které dané rozhodnutí přináší, ovšem v této práci dále postupuji
právě s inspirací v přístupu racionální volby. Jeho prostřednictvím totiž lze ilustrativně přiblížit, jak
zásadní vliv může mít nastavení politických institucí na volební účast.
Jak detailněji popsat užitky z hlasování a cenu za něj? Kategorie benefitů v sobě zahrnuje veškerá
pozitiva, jež jedinec obdrží v případě, že jím preferovaný kandidát nebo strana uspěje a stane se
součástí zákonodárného tělesa. Může se jednat o materiální výdobytky, které bývá snadné převést na
peníze (např. snížení daní), dále sem spadají nehmatatelné benefity (úcta od ostatních) a někdy bývá na
stranu užitků přidáván také vnitřní pocit uspokojení ze splnění občanské povinnosti. Občané, kteří byli
socializováni v podmínkách zavedené demokracie, totiž mohou cítit provinění, pokud by absentovali
(Riker a Ordeshook 1968: 28). Tato specifická kategorie užitků fakticky zrcadlí cenu za nevolení, která
se váže k psychologickým výčitkám jedince, jež pramení z nesplnění občanské povinnosti.¹ Navíc
může volba přinést kolektivní užitky, z nichž těží každý člen společnosti – např. čistý vzduch, novou
nemocnici aj.² (Rosenstone a Hansen 1993: kap. 2).
Strana užitků tím pádem může poměrně dobře vysvětlovat, proč se lidé účastní některých typů
voleb více než jiných. Reif a Schmi (1980) zdůrazňují, že u voličů také hraje roli, kolik moci je v případě
té či oné soutěže v sázce. Jestliže lze sázky označit za nízké, snižuje se rovněž objem maximálních
benefitů, kterých může občan aktivní participací docílit. Typicky Evropský parlament stále projednává
oproti národním zákonodárným sborům spíše periferní agendu, a proto by šlo předpokládat, že účast
v evropských volbách bude (a reálně je) až na výjimky velmi nízká.³
Nemusí se ale nutně jednat jen o určitý typ voleb, který bývá v očích voliče chápán jako neatraktivní. Důležitou úlohu může hrát též atmosféra spojená s nějakým sporným bodem, jehož vyřešení mají
přinést výstupy volební soutěže (Pink 2005). Jestliže například volbám do obecního zastupitelstva předchází zásadní rozpor, zdali dlouhodobě zadlužit obec, aby mohla být vybudována nová infrastruktura,
lze předpokládat, že se k danému tématu prostřednictvím hlasování bude chtít vyjádřit naprostá většina obyvatel. Naproti tomu v situaci, kdy se vše klíčové zdá být vyřešené, může účast stagnovat či
dokonce klesat.
Za běžné komponenty, z nichž se skládá cena za participaci na hlasování, bývají považovány
obvykle:
1. souhrn času, který jedinec stráví nad volebním rozhodnutím;
2. náklady na fyzickou účast ve volební místnosti;
3. za nutnost registrovat se (Blais 2000: kap. 4).
¹Klasický model voličského rozhodování lze tedy vyjádřit jako R = (B × P) − C + D, kde R je zisk jedince z toho, že hlasoval, B je rozdíl mezi benefity, které volič obdrží v situaci preferovaného volebního výsledku, P označuje pravděpodobnost,
že akt volby vyvolá očekávané účinky, C je cenou za volení a D pocit občanské povinnosti (např. Birch 2010).
²Problémem kolektivních užitků je, že přináší výhody i těm, kteří se neúčastnili hlasování. Lidé proto raději z volby
získávají tzv. selektivní benefity, které jsou podmíněny účasti na hlasování (Rosenstone a Hansen 1993: kap. 2). Každá forma
politické participace nicméně představuje mix obou kategorií užitků.
³Hlasování o kandidátech do Evropského parlamentu však není úplně nejvhodnějším příkladem voleb s nízkými sázkami.
Od druhé poloviny osmdesátých let se kompetence tohoto tělesa zvyšují, avšak průměrná volební účast klesá. Přestože je tedy
nyní v evropských volbách mnohem více moci v sázce, míra participace se nezvyšuje.
120
Zaprvé, volební rozhodnutí vyžaduje spoustu energie spojené se získáváním informací o stranickopolitických aktérech, aby se v očích jedince vyjasnilo, který z nich se nejvíce blíží jeho názorům. V tomto
duchu lze uvažovat, že málo vzdělaným trvá sběr informací mnohem déle, a proto ve vyšší míře
absentují. Jedním dechem je ovšem nutné dodat, že voliči disponují různou mírou odpovědnosti, a proto
i jedincům se základním vzděláním může rozhodnutí zabrat velmi omezený čas – samozřejmě s rizikem,
že může dojít k situaci, že daný občan zvolí politickou stranu, která se „objektivně“ nenachází nejblíž
jeho ideově-programové pozici.
Druhá složka ceny se váže na nepříjemnosti, které přináší vyhrazení si času k návštěvě volební
místnosti, a taktéž na fyzickou námahu, jež zahrnuje odevzdání hlasu. Tento prvek ceny zdánlivě může
být chápán jako zanedbatelný; řada studií ovšem počítá s tím, že právě zde se nachází hlavní zdroj
absentování (Crewe et al. 1977: 46–47; Johnston a Pa ie 2003). V době každého volebního klání totiž
spousta lidí zrovna čerpá dovolenou, má nemocné dítě anebo jednoduše nestíhá návštěvu volební
místnosti kvůli pracovnímu zaneprázdnění. Sociologické výzkumy přitom uvádějí, že počet těchto
„nedobrovolných“ nevoličů není nikterak nízký. Zahraniční studie dokonce přicházejí s tvrzením,
že v souboru absentérů se jich může nacházet většina (Ibid.); v českém prostředí daným způsobem
ospravedlňuje svou neúčast zhruba třetina nevoličů (Linek a Lyons 2007; Linek 2010).
Mimo těch, kteří nevolí v důsledku okolností, jsou tu rovněž staří a handicapovaní lidé, kterým
brání v odevzdání hlasu chatrné zdraví (Laponce 1967). Například Norris (2002a: kap. 5) prokazuje,
že šance účastnit se hlasování sice roste s věkem, ovšem jen do určité hranice. Přibližně ve věku 65
let se rostoucí trend obrací v klesající, a to nejspíš právě v důsledku příliš vysoké ceny, jež by musel
občan v post-produktivním věku vynaložit za návštěvu místnosti. V České republice se tento problém
legislativci snažili vyřešit uzákoněním přenosných volebních uren, nicméně administrace, která souvisí
se zabezpečením této nadstandardní služby ze strany volební komise, rovněž představuje zvýšení
individuální ceny za volení.
V některých politických systémech musí být do nákladů účasti započtena ještě volební registrace.
Tento aspekt volební procedury je v demokratickém světě spíše ojedinělý (na místo ad hoc registrování
existuje permanentní seznam voličů), nicméně vzhledem k jeho využití ve Spojených státech amerických není vhodné jej úplně opomenout. V některých studiích bývá požadavek na registraci dokonce
pokládán za příčinu slabé volební účasti v Americe, neboť ten, kdo se zapomene registrovat, automaticky spadá do kategorie absentérů (Rosenstone a Wolfinger 1978; Highton 1997). Zároveň ale není adekvátní zatajovat, že volební registrace nabývá ve Spojených státech různorodých podob. V některých
částech federace např. lze žádat o registraci přímo v den voleb, což se chápe jako vstřícný krok vůči
zvýšeným nákladům individuí.
Institucionalismus: Východisko pro stimulaci participace
Teorie institucí nachází svou bázi ve výše představeném volebního kalkulu. Hlasování je systematicky
řízeno volebním právem a ústavním uspořádáním, jež se znatelně odlišuje stát od státu. Každý legislativní pořádek v návaznosti na to generuje určitý soubor pozitivních nebo negativních pobídek, které lze
chápat jako důležité prediktory volební účasti (Jackman 1987; Blais 2000; Birch 2003 aj.). Institucionalismus tak ve své podstatě mapuje legislativou upravená „pravidla hry“ (polity) a předpokládá racionální
aktéry vedené snahou o minimalizaci nákladů a maximalizaci užitku (Norris 2002a: 25–26). Politický
systém lze přirozeně chápat jako tvůrce struktury příležitostí, na jejíž bázi se dá zvyšovat anebo snižovat cena za participaci. Z množiny institucionálních faktorů zcela vyčnívá volební povinnost, která se
promítá do míry volební participace např. v Belgii, Lucembursku nebo Itálii (Gratschew 2004). Hrozba
sankce za nenavštívení volební místnosti přinesla několika západoevropským společnostem téměř stoprocentní míru volební participace.
V postkomunistickém prostoru se ovšem zavádění volební povinnosti, především ve světle událostí druhé poloviny dvacátého století, nejeví jako úplně bezproblémové řešení. Tento institut v nově
demokratizovaných státech středovýchodní Evropy nabývá negativních konotací. Participace v době
reálného socialismu byla výsledkem vrchnostenských zásahů stranicko-byrokratického aparátu. Legitimitu režimu posilovaly masové průvody, vysoký počet členů komunistické strany a s ní spřízněných
121
organizací, ale rovněž takřka stoprocentní účast ve volbách, přestože povinnost účastnit se předstírané soutěže nebyla formálně předmětem právní úpravy (např. Jágerová Ondráčková 2009). Kdo nevolil, nicméně musel počítat se sankcemi jako např. zbavení vidiny pracovního postupu nebo nemožnost
umístit své potomky na preferovanou školu. Jak konstatuje Sarah Birch (2009), vlastně se tedy jednalo
o faktickou volební povinnost.
Důležitou roli při rozhodování, zda volit nebo absentovat, může hrát rovněž volební systém. Vyšší
účast bývá očekávána při aplikaci formule, jež zajistí, že prakticky žádný hlas nepropadne (srov. Evans
2004). V literatuře lze dále najít velké množství jiných determinant, které mohou na systémové úrovni
proměňovat volební účast, a na tomto místě je nemá smysl obšírněji rozebírat (přehledně např. Siaroff
a Merer 2002; Geys 2006). Za zásadní nicméně považuji konstatování, že teorie institucí obecně předpokládá dobře informovaného občana, který si je vědom legislativně-politických omezení spjatých s procesem selekce kandidátů.
Vliv institucionálních faktorů se v průřezové perspektivě vícero zemí podařilo na základě statistických postupů prokázat již pionýrským studiím z osmdesátých let (např. Jackman 1987). K recyklaci
komparativních studií zmíněného typu se nechystám; v tomto textu se omezuji na praktické téma nabídky možností institucionálního řešení pro zvýšení volební participace v České republice. Při jeho řešení lze postupovat subtrakcí: Relativně proporcionální volební formule – byť s určitými výhradami – již
v našem kontextu funguje. Výše zdůrazňuji sílu efektu volební povinnosti, nicméně k zavedení tohoto
institutu v postkomunistickém kontextu se v předchozích odstavcích stavím velmi skepticky. Naproti
tomu dobře proveditelným a zároveň moderním řešením problému nízké účasti by ve středoevropském
kontextu mohlo být elektronické hlasování. Tento institut by spadal do kategorie nástrojů vedoucích
k usnadnění volebního aktu, jejichž působení si všímá např. Sarah Birch (2003; dále např. Norris 2004:
kap. 7): Zákonná úprava může přispět k voličově pohodlí mj. vyšším počtem hodin, kdy jsou otevřeny
volební místnosti, zvolením vhodných dní pro volby (např. jeden pracovní a jeden nepracovní), umožněním odevzdat hlas pomocí poštovních služeb nebo osobně ještě před samotným zahájením hlasování,
registrací do seznamu přímo v den voleb anebo tím, že se lze domoci hlasování skrze přenosnou volební
urnu.
Efekt těchto dílčích reforem na zvýšení participace nicméně bývá silně podceňován. Může totiž ve
větší míře působit jen na voliče zapojené do politiky, kteří si uvědomí periferní změnu, jež se udála
v souvislosti s konkrétní reformou. Občané se zájmem o veřejné dění nicméně chodí pravidelně volit
i bez takových stimulů. V případě ostatních, jež spadají do kategorie příležitostných voličů a jsou jen
slabě propojeni s politickou sférou, lze vliv uvedených technických úprav označit za marginální (Stein
a Vonnahme 2008).
Jedním z mála prvků vztahujících se k administraci voleb, jejichž vliv na volební účast se ukázal
jako signifikantní, je geografická dostupnost volební místnosti (Gimpel a Schuknecht 2003). Poněvadž
elektronické hlasování redukuje vzdálenost volební místnosti na nulu, potenciálně může představovat
revoluční řešení. Oproti kontroverznímu vynucování účasti, jež neúměrně zvyšuje cenu za absentování,
přĳetí možnosti hlasovat přes internet nebo mobilní telefon výrazně snižuje náklady politické angažovanosti, a tím si zajišťuje atraktivitu napříč elektorátem. A navíc, mimo nižší ceny na straně jedince přináší
taktéž úspory pro organizátora volebního klání, protože nahrazuje činnost volebních komisí, ale také
pracovníků statistických úřadů, kteří zpracovávají data do podoby srozumitelných výstupů.
E-volby jako nástroj pro redukci ceny za hlasování?
Elektronické volby je možné pojímat jako takové volby, v nichž hlas vystupuje výhradně v elektronické podobě (Šindelář 2006). Namísto úpravy papírového lístku a jeho vhození do zapečetěné urny
se akt volby uskutečňuje přes elektronické zařízení a jeho výsledek je předán ke zpracování skrze komunikační síť. V zásadě lze rozlišit dva typy e-voleb: (1) Hlasování, které se provádí v běžné volební
místnosti, ovšem prostřednictvím elektronického terminálu⁴ a (2) hlasování, které lze provádět skrze
dostupná elektronická zařízení, která mohou být umístěna na libovolném místě planety. Dále v textu
⁴Tato varianta je modernizací „klasického“ hlasování, kde je papírový volební lístek nahrazen vyjádřením preferencí přes
elektronické zařízení přímého ukládání (DRE, Direct Recording Electronic). Náklady voliče ale zůstávají prakticky stejné jako
122
se zabývám pouze druhým jmenovaným typem, neboť pouze jeho využití asociuji se snížením individuální ceny za volení (Norris 2002b). Za hlavní výhodu tohoto řešení bývá považováno uskutečnění
volebního aktu nezávisle na příchodu do volební místnosti. Bez nepřiměřených nákladů tak mohou
odevzdat svůj hlas i nemocní, lidé na dovolené nebo zaneprázdnění pracující. Elektronické hlasování
spadá do kategorie výdobytků moderní doby, jimiž lze výrazně redukovat nedobrovolné absentérství;
tedy ten typ neúčasti, který se odvíjí od konkrétní okolnosti znemožňující výkon aktivního volebního
práva. V kontrastu s tím se však předpokládá dostupnost vhodné komunikační infrastruktury (počítač s internetem, popř. mobilní telefon) a rovněž schopnost práce občana s těmito zařízeními. Danou
skutečnost mohou kritizovat odpůrci e-hlasování, neboť to de facto znovu zavádí testování určité formy
gramotnosti voliče, a tím tvoří novou bariéru pro angažovanost.
Vzdálené elektronického hlasování představuje modernizovanou formu poštovního hlasování, kdy
se namísto poštovního úřadu stává komunikačním médiem přenosová síť. Někteří autoři v této souvislosti připodobňují e-volení k proměně procesních postupů v bankovnictví, kde byla v dřívějších letech
taktéž základním kanálem pro přenos informací pošta, popř. banka. Po vzniku e-bankovnictví se ale
významná část transakcí přesunula právě na internet (Dunlop 2008; Šindelář 2006). Podobný osud by
přitom mohl potkat i proces výběru kandidátů do zastupitelských sborů, neboť e-volby jsou rychlejší,
redukují náklady a zároveň získávají ohlas u mladé generace.⁵
Limity využití elektronického hlasování
Proces zavádění elektronických voleb může být chápán velmi rozporuplně hned z několika hledisek.
Větší komfort při hlasování vykupují rizika, která podrývají některé ze základních principů, na nichž
v demokratických zemích stojí volební právo (např. Chytilek et al. 2009: kap. 2; Gibson 2001). Zaprvé
lze uvažovat o zpochybnění všeobecnosti volebního práva. Z volební soutěže jsou totiž krom osob, jež
nedosáhly potřebného věku, vyloučeni všichni ti, kteří neumí dostatečně ovládat počítač nebo mobilní
telefon. Taktéž nelze předejít situaci, že v období voleb budou obcházet straničtí agenti s notebooky
voličské segmenty, o nichž se – a do značné míry oprávněně – domnívají, že nemají dostatečné počítačové kompetence (např. domovy důchodců) a budou nabízet „zdarma“ zprostředkování volby. Hrozí
tak větší či menší manipulace se skutečnými postoji veřejnosti.
Ještě významnějším negativem internetového nebo telefonického hlasování je pochybné zajištění
anonymity voliče (Casati 2010). Až zavedení tajné volby vyprostilo jednotlivce z jeho podřízenosti systému, ale i tlaku sousedství, pracovní organizace nebo církve. Tajnost hlasování znemožnila jakoukoli
možnost zpětné vazby, čímž bylo dosaženo eliminace povolebního zavržení od komunity. Občan tím
pádem mohl upřímně vyjádřit svůj názor (Rokkan 2009: 35). Stav, kdy vládnoucí garnitura disponuje
informací o tom, kdo volil ji a kdo preferoval politické oponenty, může být rozbuškou pro perzekuci,
anebo pro zvýhodňování těch, kteří ve volební soutěži prokázali straně svou věrnost. Výsledkem tak
může být posílení systému patron-klient, s jehož negativními konsekvencemi se ve velké míře potýká
celý prostor postkomunistické Evropy.
Kromě zmíněných limitů bývá elektronické hlasování předmětem kritiky také za fakt, že není důsledně ověřována identita voliče. Z dané skutečnosti může pramenit problém, který literatura označuje
jako family voting (Krimmer a Volkamer 2005; Council of Europe 2010). Představme si třeba následující
situaci: Otec rodiny v den voleb vybere od svých blízkých občanské průkazy a případně bezpečnostní
kódy, které obdrželi, když si zařizovali vlastní elektronický podpis, posadí se k počítači a odevzdá
hned několik hlasů. Nelze přitom předpokládat, že všichni členové rodiny mají tak silný zájem na politických otázkách, že by se dodatečně snažili otcovo rozhodnutí zvrátit. V konečném důsledku proto
může elektronické hlasování zpochybňovat také zásadu rovnosti, neboť hlas otce, pokud např. odvolil
za sebe a čtyři příbuzné, má pětinásobně vyšší váhu než běžný hlas.
u běžného hlasování. Prostřednictvím DRE však lze odstranit případnou manipulaci s volebními výsledky, výhodou je také
eliminace neplatných hlasů. Na tomto principu dnes funguje volební soutěž např. ve Spojených státech amerických.
⁵Hodí se zmínit studii, kterou publikovali v roce 2006 Yao a kolegové (Yao et al. 2006). Tito autoři zkoumají v konkrétním
kontextu rozdíly v postojích k elektronickému hlasování mezi několika demografickými skupinami. Jejich práce potvrzuje, že
věk poměrně výrazně ovlivňuje preference k e-hlasování. Jinými slovy, u mladých lidí je vyšší pravděpodobnost, že budou
volit elektronicky, než u ostatních věkových skupin populace.
123
V horším případě může elektronické hlasování posílit praxi nakupování hlasů. V této souvislosti
nelze nezmínit výběr zastupitelstva v Krupce v roce 2010. Toto město získalo mediální pozornost kvůli
organizovanému svážení občanů ze sociálně vyloučených lokalit do volebních místností za účelem hlasování pro dohodnutou stranu, za což byli tito občané finančně odměněni. Stěžovatelé, kteří návrhem
na neplatnost voleb dle soudního řádu správního (150/2002 Sb.) napadli tuto praxi u krajského soudu,
nakonec docílili toho, že komunální volby se v Krupce musely dvakrát opakovat. Kdyby tehdy existovala možnost hlasovat prostřednictvím vzdáleného elektronického zařízení, otevřela by se kandidujícím subjektům s dostatečným materiálním zázemím nová cesta, jak velmi jednoduše uspět. Nic by
nebránilo tomu, aby občané, kteří by si chtěli přilepšit, z vlastního popudu docházeli přímo do budov
stranických sekretariátů, odkud by pak zasílali svůj hlas. Samozřejmě pod plnou kontrolou té či oné
strany.
Ačkoliv elektronické hlasování nabízí zjevné snížení nákladů na hlasování pro občana, dokáže redukovat podíl neplatných hlasů, eliminuje chyby v počtech volebních komisí a v dlouhodobé perspektivě
by zřejmě přineslo také ekonomickou úsporu na straně veřejné správy, u „nečestných společností“ při
jeho využití potenciálně vzniká poměrně zásadní nebezpečí pro chod a kvalitu demokracie. Na druhou stranu, na příkladu Estonska lze demonstrovat, že při vyloučení morálních selhání a zasazení se
o důmyslnou právní úpravu lze e-volbám přičítat z hlediska demokracie veskrze pozitivní působení.
Estonská zkušenost s internetovým hlasováním
Jakožto postkomunistická země se Estonsko dá označit za zřejmě nejvhodnější vzor (či přinejmenším
za příklad dobré praxe) pro Českou republiku, kterým by šlo dokumentovat postup zavádění a konsekvence elektronického hlasování. Jedna z pobaltských republik navíc představuje zřejmě nejprogresivnější zemi v evropském prostoru, která se myšlenkou elektronizovat úkony související s procesem
vládnutí prezentuje přes deset let. Poprvé bylo na celonárodní úrovni využito e-hlasování v roce 2005
při příležitosti místních voleb. O dva roky později se hlasování prostřednictvím internetu etablovalo
rovněž v parlamentních volbách. V prvním případě využilo daný způsob hlasování 1,9 % ze všech,
kteří se rozhodli vyjádřit své preference, v tom druhém se jednalo o 5,5 % voličů (viz obrázek 1).
Obrázek 1, jenž vychází ze statistik Estonské volební komise, rovněž ukazuje, že následující volební
klání, v nichž bylo umožněno hlasovat elektronicky, přinesla rapidní navýšení podílu e-hlasů. Ve volbách do Evropského parlamentu 2009 tento způsob vyjádření preferencí zvolilo 14,7 % voličů. Podobný
výsledek (15,8 %) byl zaznamenán také v místních volbách v témže roce. Konečně v parlamentních volbách 2011 už se mezi participujícími voliči nacházelo 24,3 % těch, kteří se rozhodli odevzdat hlas prostřednictvím internetu. Převedeno na absolutní čísla, z celkového počtu 580 tisíc osob, které se v roce
2011 aktivně zúčastnily volební soutěže, bylo 140 tisíc hlasujících elektronickou cestou.
V koincidenci s prosazováním institutu e-voleb vzrostla míra volební účasti. Pokud budou brány
v úvahu parlamentní volby, lze odečíst, že zatímco v roce 2003 se dostavilo do volebních místností
58,2 % oprávněných občanů, o čtyři roky později – po zavedení e-voleb – hlasovalo 61,9 % voličů. Trend
rostoucí angažovanosti byl patrný též při volbách 2011, kdy se podařilo míru participace navýšit již
na 63,5 %. Alvaréz a kolegové (2009) v tomto světle přinášejí čtyři důvody, proč se v Estonsku zdařilo
elektronické volení poměrně hladce přenést do politické praxe (srov. Drechsler a Madise 2002):
1. Silná internetová penetrace. V Estonsku je přístup k internetu rozšířený a počet jeho uživatelů
se stále zvyšuje. Země patří v porovnání s ostatními členy EU mezi dvanáct internetem nejvíc
zasažených společností;
2. Příznivý zákonný rámec. Již v roce 2002 byl přĳat zákon o elektronickém podpisu, který umožňuje
autentizaci při on-line komunikaci s veřejnou správou. Podpora internetového hlasování se projevila také v novelizacích zákonů o organizaci voleb. Zároveň se estonským legislativcům podařilo
přesvědčit občany o zajištění svobody volby, a to jednoduchým principem: Pokud se jedinec po
odevzdání e-hlasu dostaví osobně do volební místnosti, započítává se papírový hlas a elektronický se ruší. Reforma volebního zákonodárství také nebyla nikterak „násilná“ a občanům je dál
umožněn výběr mezi papírovým a elektronickým způsobem hlasování;
124
Obrázek 1: Volební účast v Estonsku pro různé typy voleb, červeně zobrazen podíl e-voličů
(Estonská volební komise 2012)
3. Propracovaný systém identifikačních karet, který umožňuje digitální autentizaci prostřednictvím
osobního identifikačního kódu;
4. Politická kultura podporující e-volby. Modernizace hlasování má v Estonsku potřebnou podporu ze
strany veřejnosti, ale také mezi soutěžícími stranicko-politickými aktéry napříč politickým spektrem. Občany i politiky spojuje vize „bezpapírové“ interakce mezi veřejným sektorem a jednotlivci. Estonsko proto někdy bývá označováno jako e-Stonia.
Reálný průběh e-voleb v Estonsku lze brát jako určitou šablonu, kterou by bylo možné v blízké budoucnosti aplikovat i v jiných společnostech. Do roku 2009 se e-volby konaly ve třídenním období (mezi
šestým a čtvrtým dnem) před otevřením klasických volebních místnosti, nicméně nynější úprava umožňuje vyjádřit preference v sedmidenním intervalu před „papírovým“ hlasováním. Samotný postup je
do značné míry očekávatelný: Volič se skrze příslušnou internetovou stránku přihlásí do virtuálního
volebního rozhraní a prostřednictvím identifikátorů ověří svou totožnost. Po autentizaci ve volebním
registru získá přístup ke kandidátním listinám, odkud vybírá kandidáty a následně volbu potvrzuje
přes druhý identifikační kód.
Hlas se vzápětí automaticky zašifruje tak, aby žádný z administrátorů nemohl zjistit, od koho pochází. Zároveň volič obdrží potvrzující zprávu o tom, že jeho volba byla započtena. Pokud volební komise zjistí, že občan později hlasoval i prostřednictvím papírového lístku, elektronický hlas se vymaže⁶
(Alvaréz et al. 2009). Tento princip, jenž má zabránit praxi manipulací s hlasy, poukazuje na skutečnost, že elektronický hlas je přes důmyslné zašifrování stále opatřen „jmenovkou“ konkrétního voliče.
Pochybnosti ohledně tajnosti hlasování se tím pádem nezdají být zcela rozptýleny.
Jako poměrně zajímavý se jeví pohled na to, jací občané v estonských volbách hlasují elektronicky
(viz obrázek 2). Z pohledu věkové struktury e-hlasování zasáhlo zejména jedince mezi 25 až 34 lety. Tito
voliči představují více než čtvrtinu ze všech, kteří se rozhodli k výběru kandidátů použít elektronické
zařízení. Do určité míry se podařilo podnítit též zájem nejmladších voličů; zhruba desetina všech
elektronických hlasů pochází právě od nich. Z uvedeného grafu rovněž vyplývá, že ani nejstarším
občanům, u nichž by se dala věrohodně předpokládat nejmenší ochota k inovacím, nečiní adaptace
na nový způsob hlasování podstatnější problémy.
Veřejně přístupná data Estonské volební komise (2012) dále přinášejí třeba informaci o tom, že odevzdání hlasu elektronickou formou preferují spíše ženy. Například v parlamentních volbách 2011 tvořily voličky 54 % základního souboru. Dálkový přístup do virtuální volební místnosti mimo to bezpo⁶Z údajů Estonské volební komise (2012) plyne, že zrušení internetového hlasu prostřednictvím dodatečné návštěvy
volebních místností je zcela výjimečné. Například v parlamentních volbách 2007 se jednalo o 32 ze 30 275 hlasů, ve stejném
typu voleb o čtyři roky později šlo o 82 ze 140 846 hlasů.
125
Obrázek 2: E-voliči podle věku (Estonská volební komise 2012)
chyby přinesl silné pobídky pro Estonce pobývající v zahraničí. Využĳi-li znovu příklad posledních
voleb, zhruba 4 % e-hlasů pocházela z jiných států. Celkově přišel hlas ze 105 zemí světa.
Otázka zavedení e-voleb v ČR
Po kolapsu autoritativního režimu a jeho nahrazení demokratickými mechanismy jsme byli v Československu a později České republice svědky dramatického poklesu volební účasti. Jak ukazuje obrázek 3,
razantní snížení míry volební participace v devadesátých letech se dá pozorovat zejména na volbách
do dolní komory Parlamentu. Po vypršení platnosti opoziční smlouvy v roce 2002 se nicméně negativní
trend zastavil. Účast ve volbách do Poslanecké sněmovny se ustálila v rozmezí 60 až 65 %; v případě
komunální úrovně obvykle hlasuje mezi 45 a 50 % oprávněných občanů. Graf potvrzuje, že v posledním desetiletí nabírají na atraktivitě klání o post senátora. Také výstupy krajských voleb 2008, které
probíhaly ve vypjaté atmosféře přĳímání reforem druhé Topolánkovy vlády a přinesly tzv. oranžovou
tsunami, mohou podporovat závěr, že apatie českých občanů i přes zvyšující se počet volebních arén
již nesílí.
Obrázek 3 rovněž lze poměrně snadno interpretovat v kontextu racionálního kalkulu. Zatímco ve
volbách do Poslanecké sněmovny bývají sázky velmi vysoké, a proto se tento typ voleb dlouhodobě těší
nejvyšší přízni občanů, v případě výběru kandidátů do Evropského parlamentu, krajských zastupitelstev a do značné míry i Senátu se atraktivita hlasování zdá být pochybná. Volby do Sněmovny by se
tudíž daly poměrně věrohodně zařadit do skupiny prvořadých, zatímco ostatní tři typy se blíží charakteristikám voleb druhořadých (srov. Reif a Schmi 1980; Havlík a Hoskovec 2008). Mezi kategoriemi
prvořadých a druhořadých voleb osciluje hlasování o kandidátech do zastupitelstva obcí.
Má tedy vůbec smysl uvažovat o zavádění nových institucionálních opatření, která by dále podněcovala mobilizaci v období voleb? Z hlediska legitimity demokracie sice účast po roce 2002 vykazuje
relativně příznivý trend, když ovšem budou brány v úvahu např. jen výsledky evropských voleb, je
126
Obrázek 3: Volební účast v ČR v různých typech voleb⁷ (Český statistický úřad 2012)
patrné, že stále existuje deficit v občanské angažovanosti. Právě volby do Evropského parlamentu by
přitom mohly být těmi, na nichž se poprvé „odzkouší“ projekt elektronického hlasování.
Posílení zájmu občanů o veřejné záležitosti se jeví jako upotřebitelné také s ohledem na nízkou
důvěru v reprezentativní tělesa, zejména pak obě komory českého Parlamentu, jejíž míru přibližuje
obrázek 4. Z vývoje volební účasti, který jsem prezentoval výše, tak sice explicitně nevyplývá, že by se
česká demokracie dostávala do stále hlubší krize, nicméně je třeba připomenout, že profesionální politici
a aféry s nimi spjaté v koincidenci s ambicí omezovat výdajovou stránku státního rozpočtu otvírají
příležitosti populistickým a extremistickým náladám. V poslední dekádě zároveň dochází ze strany
legislativců k prosazování modernizace systému veřejné správy, pro které jsou příznačné pojmy datová
schránka, Czech Point nebo základní registry. Elektronické volby by mohly být dalším krokem reformy
veřejné správy a svým rozsahem by se mohlo jednat o přirozený vrchol e-Governmentu. Nemusely
by přitom nutně zabezpečovat jen výběr kandidátů, kteří obsadí křesla v zastupitelských sborech, ale
mohly by sloužit třeba také jako prostředek k posilování přímé demokracie (konání e-referend aj.).
Pokusy o implementaci e-voleb v českém prostředí
Zatímco řada evropských států připravila a rozběhla pilotní, anebo řádné a celoplošné projekty elektronického hlasování (kromě Estonska např. ve Švýcarsku)⁹, v českém kontextu prozatím ze strany moci
zákonodárné a výkonné není možné pozorovat větší úsilí o elektronizaci hlasování. V první fázi úvah
vzniklo Memorandum o spolupráci mezi Českým statistickým úřadem a Ministerstvem vnitra při přípravě koncepce, řešení, testování a realizaci systému elektronických voleb v České republice (2008),
v němž se obě státní instituce shodly na potřebě zahájit kroky k realizaci projektu, který by umožnil
občanům volit do zastupitelských sborů prostřednictvím vzdáleného elektronického hlasování. Po volbách v roce 2010 se pak vláda premiéra Petra Nečase v koaliční smlouvě ODS, TOP09 a VV zavázala,
⁹Detailní rozbor jednoho takového projektu nabízí např. Henry (2003).
127
Obrázek 4: Důvěra v politické instituce⁸ (Český sociálně-vědní datový archiv 2012)
že zahájí přípravu projektu elektronických voleb tak, aby mohl být pilotně realizován ve volebním roce
2012 a plnohodnotně zaveden od voleb do Poslanecké sněmovny 2014, nicméně časový plán se Ministerstvu vnitra, které je společně s Českým statistickým úřadem gestorem tohoto úkolu, nepodařilo
naplnit.
Podle statistik ČSÚ (2012) se přitom podíl domácností připojených na internet v roce 2011 zvýšil na
61,7 %, mobilní telefony pak vlastní dokonce přes 95 % domácností. Detailnější přehled jednotlivců,
kteří užívají internet, nabízím v tabulce 1. Z uvedeného přehledu se dá dovozovat, že elektronická
volba by mohla oslovit především mladší voliče, jejichž účast na veřejných záležitostech bývá obecně
podprůměrná. Neangažovanost mladé generace ve volbách se vysvětluje její nízkou usazeností do
politické komunity, nezkušeností s praktickým fungováním demokracie, ale rovněž snahou účastnit
se raději méně konvenčních forem z repertoáru politické participace, jako jsou např. demonstrace
(Norris 2002a; Alvarez et al. 2009). E-hlasování nabývá potenciálu oslovit rovněž vzdělanější občany
– devět z deseti vysokoškoláků dnes využívá elektronickou síť. Právě vzdělaným přitom často bývá
připisováno, že absentují v důsledku nepříznivých okolností (pracovní zaneprázdnění aj.).
Za pionýra v oblasti proliferace e-voleb lze v České republice považovat akademické instituce. Podle
zákona o vysokých školách (111/1998 Sb.) veřejné vysoké školy vykonávají správu prostřednictvím
samosprávných orgánů. Způsob jejich ustavení částečně upravuje jmenovaný zákon, když krom jiného
stanoví, že volby do akademického senátu jsou přímé a probíhají tajným hlasováním (§ 8). Konkretizaci
volební procedury však zákon ponechává na vnitřním předpise školy, jímž je v uvažovaném případě
volební a jednací řád akademického senátu.
Vysoká škola, popř. fakulta této školy tak má možnost využít elektronické hlasování za předpokladu, že nebude zpochybněna jeho tajnost. Nelze nicméně opomenout, že e-volby orgánů akademické
samosprávy jsou zatím spíše výjimečné. Jejich využití je zakotveno jen v několika málo volebních řádech, např. na brněnské Masarykově univerzitě¹⁰ nebo na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně¹¹ (k efektům
viz Šilhavý 2009). Na příkladu těchto institucí se však daří poměrně zdárně demonstrovat, že u hlasování s nízkými sázkami lze e-volby využít jako zajímavý stimul pro volební účast.
¹⁰Čl. 4, odst. 2 Volebního a jednacího řádu Akademického senátu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity stanoví,
že „volby jsou tajné, přímé a v rámci jednotlivých volebních skupin rovné a konají se elektronicky.“
¹¹Dle ustanovení čl. 6, odst. 1 Volebního a jednacího řádu Akademického senátu Fakulty aplikované informatiky Univerzity
Tomáše Bati ve Zlíně „hlasování probíhá buď elektronicky prostřednictvím hlasovacího formuláře přístupného z interní části
informačního systému FAI, nebo pomocí hlasovacích lístků.“
128
Tabulka 1:
Uživatelé Internetu v ČR (údaje v %), ČSÚ (2012)
2009
2010
2011
Muži
59,2
65,8
69,2
Ženy
52,9
58,1
61,9
16–24
90,3
92,3
94,8
25–34
76,9
83,1
87,4
35–44
72,7
79,7
84,1
45–54
56,9
65,8
72,0
55–64
36,0
42,1
46,3
8,2
13,2
16,3
9,3
15,3
18,6
Střední bez maturity
36,3
44,9
49,6
Střední s maturitou
69,1
73,5
74,9
Vysokoškolské
87,0
87,9
91,3
Celkem
55,9
61,8
65,5
Podle pohlaví
Podle věkových skupin
65 a více
Podle dokončeného vzdělání
Základní
Vzdálené hlasování ovšem v českém prostředí slouží také jako nástroj pro posilování prvků vnitrostranické demokracie. Aktuální znění stanov politické strany Věci veřejné v článku 4 počítá s tím,
že registrovaný příznivec strany („véčkař“) má právo volit v přímé volbě předsedu strany, ale rovněž
stranické lídry pro volby do Poslanecké sněmovny, Senátu, Evropského parlamentu a krajských zastupitelstev. Mimo to je elektronické hlasování využíváno pro závazná, popř. doporučující referenda
uvnitř strany.¹² Zároveň je ale grémiu Věcí veřejných přiznána pravomoc vetovat výsledky e-hlasování
„véčkařů“, které by byly v rozporu s ústavou a zákony, ostatními principy ve stanovách, které by odporovaly etickému kodexu strany nebo poškozovaly dobré jméno strany – internetovým hlasováním
zvoleného předsedu tedy musí ve funkci dodatečně potvrdit stranické orgány.
Z hlediska volební účasti ovšem „experiment“ Věcí veřejných s přímou volbou lídra nepřináší zvlášť
silnou oporu tomu, že snížení ceny hlasování se podstatněji promítne do míry politické angažovanosti. Ve stranickém hlasování v květnu 2011 vybíralo kandidáta na předsedu strany jen zhruba 2 500
(tj. 40,5 %) z celkového počtu přibližně 6 200 „véčkařů“, jimž byla umožněna volba. O rok později, po
rozštěpení Věcí veřejných, se výběru předsedy zúčastnilo necelých osm set registrovaných příznivců
strany.
Závěr
Dynamický rozvoj informačních a komunikačních technologií na přelomu dvacátého a dvacátého prvního století vyvolal další kolo diskuzí o otevření nových možností pro větší míru účasti občanů na
demokratickém rozhodování. Silnější zapojení do demokratických mechanismů by mohlo přinést „povýšení“ demokracie na novou úroveň, pro kterou je příznačná vysoká míra informovanosti a participace. Vize elektronické demokracie může být pojímána velmi různorodě. Na jedné straně pomyslného
¹²Tento způsob využití elektronických voleb vyplývá ze stanov strany, které byly přĳaty na stranické konferenci 28. 5. 2011.
Jak ale naznačuje tisková zpráva „Věci veřejné budou mít nové stanovy a stranický program“, která byla zveřejněna 23. června
2012, na XV. konferenci strany došlo ke schválení změny stanov. Předsedu a předsednictvo již nemají vybírat „véčkaři“, ale
republiková konference. Ze zprávy plyne, že „véčkaři“ již nebudou rozhodovat o personáliích, ale pouze o programu strany.
129
kontinua je elektronická demokracie chápána jako cesta k přímé vládě občanů, kteří v internetových
referendech rozhodují o všech významných aktech státu. V tomto pojetí se v oblasti přĳímání politik
z občanů-konzumentů stávají občané-producenti. Přístup může často narážet na kritiku, která se opírá
o možnost snadné manipulace veřejného mínění, komplikovanost některých politických kauz, ale rovněž o nezájem většiny občanů o tak výraznou angažovanost v politické sféře.
Na druhé straně lze technologický pokrok využit k přechodu od papírového k elektronickému výběru kandidátů ve volbách. Do značné míry tak zůstává zachován princip občanů jakožto konzumentů
politiky, jejíž tvorbou jsou pověřeni „profesionálové“. Elektronické volení bývá často chápáno jako moderní nástroj ke stimulaci volební účasti, přičemž jako opora pro toto konstatování se používá odkaz na
voličův racionální kalkul. Změna, která spočívá v tom, že jedinec již nemusí fyzicky navštívit volební
místnost, ale vše zvládne z pohodlí svého domova, má být chápána jako snížení ceny, jež musí každý
vynaložit, aby odevzdal svůj hlas.
Některé země proto v současnosti zakotvují elektronické hlasování ve svém právním řádu. Česká
republika se prozatím v otázce modernizace volebního procesu drží zkrátka. Výše v textu jsem nicméně
demonstroval, že elektronické hlasování má svá velká negativa, která souvisejí s problematickým
naplněním fundamentálních principů volebního práva, a tudíž prozatímní pasivitu politické moci není
vhodné chápat jako neopodstatněnou nečinnost. V souvislosti s událostmi v Krupce při komunálních
volbách 2010 dokonce lze uvažovat o tom, že příchod „nové“ éry e-volení by s sebou v našem kontextu
mohl přinést jistá nebezpečí pro fungování zastupitelské demokracie.
A
, M. R., H
, T. E., T
, A. H. 2009. Internet Voting in Comparative Perspective: The
Case of Estonia. Political Science & Politics, roč. 42, č. 3, s. 497–505.
B
, S. 2003. Electoral systems and political transformation in post-communist Europe. Basingstoke:
Palgrave.
B
, S. 2009. Full Participation: A Comparative Study of Compulsory Voting. Tokyo: United Nations
University Press.
B
, S. 2010. Perceptions of Electoral Fairness and Voter Turnout. Comparative Political Studies,
roč. 43, č. 12, s. 1601–1622.
B
, A. 2000. To Vote or Not to Vote? The Merits and Limits Rational Choice Theory. Pi sburgh: University
of Pi sburgh Press.
C
, R. 2010. Trust, secrecy and accuracy in voting systems: the case for transparency. Mind Soc,
roč. 9, s. 19–23.
C
, I., F , T., A , J. 1977. Non-Voting in British general elections 1966 – October 1974. In C
,
C. British Political Sociology Yearbook. Volume 3, Participation in Politics. London: Croom Helm,
s. 38–109.
Český sociálně-vědní datový archiv. (2012). [on-line]. [vid. 2012-08-10]. Dostupné na
http://nesstar.soc.cas.cz/webview/.
Český statistický úřad. (2012). [on-line] [vid. 2012-08-10]. Dostupné na www.czso.cz/.
D
D
, W., M
, Ü. 2002. E-Voting in Estonia. Trames, roč. 6, č. 3, s. 234–244.
, T. 2008. Online Voting: Reducing Voter Impediments. Policy Studies Journal, roč. 36, č. 4,
s. 685–686.
Estonská volební komise. (2012). [on-line] [vid. 2012-08-10]. Dostupné na http://www.vvk.ee/.
E
G
G
, J. 2004. Voters and Voting: An Introduction. London: Sage Publications.
, B. 2006. Explaining voter turnout: A review of aggregate-level research. Electoral Studies, roč. 25,
s. 637–663.
, R. 2001. Elections on-line: Assessing Internet voting in light of the Arizona democratic
primary. Political Science Quarterly, roč. 116, č. 4, s. 561–583.
130
G
, J., S
, J. 2003. Political Participation and the Accessibility of the Ballot Box. Political
Geography, roč. 22, č. 4, s. 471–488.
G
, M. 2004. Compulsory Voting in Western Europe. In E
, A. Voter Turnout in Western
Europe since 1945. Stockholm: Publications Office International IDEA.
H
, V., H
, L. 2009. Krajské volby v České republice v kontextu konceptu voleb druhého
řádu. Analýza vybraných aspektů voleb do krajských zastupitelstev v letech 2000–2008.
Evropská volební studia, roč. 4, č. 1, s. 22–47.
H
, S. 2003. Can remote Internet voting increase turnout? Aslib Proceedings, roč. 55, č. 4, s. 193–202.
H
, B. 1997. Easy Registration and Voter Turnout. Journal of Politics, roč. 59, č. 2, s. 565–575.
C
, R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.
J
, R. W. 1987. Political institutions and voter turnout in the industrial democracies. American
Political Science Review, roč. 81, č. 2, s. 405–423.
J
O
, D. 2009. Německá demokratická republika – případová studie
nedemokratického režimu. Středoevropské politické studie, roč. XI, č. 1. [on-line]. [vid. 2012-08-10].
Dostupné na http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=359.
J
, R. J., P
, C. J. 2003. The Growing Problem of Electoral Turnout in Britian? Voluntary and
Involuntary Non-Voters in 2001. Representation, roč. 40, č. 1, s. 30–43.
Koaliční smlouva o vytvoření koalice rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci. (2010).
[on-line]. [vid. 2012-08-10]. Dostupné na http://www.vlada.cz/.
K
, T. 2003. Voter turnout dynamics in post-communist Europe. European Journal of Political
Research, roč. 42, s. 741–759.
K
, R., V
, M. 2005. Bits or Paper? Comparing Remote Electronic Voting to Postal Voting.
Paper for the Workshop Electronic Government – Workshop and Poster Proceedings of the
Fourth International EGOV Conference 2005, August 22–26, 2005, Copenhagen, Denmark.
L
, J. A. 1967. Non-Voting and Non-Voters: A Typology. Canadian Journal of Economics and
Political Science, roč. 33, č. 1, s. 75–87.
L
, L. 2010. Zhodnocení valenční teorie volebního chování na základě otevřených otázek ohledně
důvodů volební neúčasti. Naše společnost, roč. 8, č. 2, s. 11–20.
L
, L., L
, P. 2007. Zdroje a motivace volební účasti. In L
Sociologický ústav AV ČR, s. 63–87.
, T. et al. Voliči a volby 2006. Praha:
Memorandum o spolupráci mezi Českým statistickým úřadem a Ministerstvem vnitra při přípravě koncepce,
řešení, testování a realizaci systému elektronických voleb v České republice. (2008). [on-line]
[vid. 2012-12-21]. Dostupné na http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/
memorandum_o_spolupraci_mezi_csu_a_mv_cr/$File/
memorandum_mv_csu.pdf.
N
, R. G. 1976. Costs of Voting and Nonvoting. Public Choice, roč. 27, č. 1, s. 115–119.
N
, P. (2002a): Democratic Phoenix: Reinventing Policial Activism. Cambridge: Cambridge University
Press.
N
, P. (2002b): E-Voting as the Magic Ballot? The impact of Internet voting on turnout in European
Parliamentary elections. Paper for the Workshop on ‘E-voting and the European Parliamentary
Elections’, Robert Schuman Centre for Advanced Studies, Villa La Fonte, EUI 10-11 May 2002.
N
, P. 2004. Electoral Engineering: Voting Rules and Political Behavior. Cambridge: Cambridge
University Press.
P
, A. C., P -E
,G
,T
,J
, A. 2009. Disenchanted or Discerning: Voter
Turnout in Post-Communist Countries. Journal of Politics, roč. 71, č. 2, s. 473–491.
P
, M. 2005. Současné přístupy ve volební geografii. In F
, P., S
, M. Metody a přístupy ve
víceúrovňovém vládnutí. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
131
Council of Europe. 2010. E-voting handbook: Key steps in the implementation of e-enabled elections.
Strasbourg: Council of Europe Publishing.
R
, K., S
, H. 1980. Nine Second-Order National Elections: A Conceptual Framework for the
Analysis of European Election Results. European Joural of Political Research, roč. 8, č. 1, s. 3–44.
R
, W. H., O
, P. C. 1968. A Theory of the Calculus of Voting. American Political Science
Review, roč. 62, č. 1, s. 25–64.
R
, S. 2009. Citizen, Elections, Parties. Approaches to the comparative study of the processes of
development. Oslo: ECPR Press.
R
, S. J., H
, J. M. 1993. Mobilization, Participation, and democracy in America. New York:
Macmillan Publishing.
R
, S. J., W
, R. E. 1978. The Effect of Registration Laws on Voter Turnout. American
Political Science Review, roč. 72, č. 1, s. 22–45.
S
, A., M
., J. W. 2002. Parliamentary Election Turnout in Europe since 1990. Political Studies,
roč. 50, s. 916–927.
S
, R. M., V
, G. 2008. Engaging the Unengaged Voter: Vote Centers and Voter Turnout.
Journal of Politics, roč. 70, č. 2, s. 487–497.
Š
, R. 2009. Experimentální ověření distribuovaného volebního schématu. Zlín: Univerzita Tomáše Bati
ve Zlíně.
Š
, P. 2006. Elektronické volby jako možný nástroj pro posílení demokracie. Systémová integrace,
roč. 2006, s. 235–249.
Věci veřejné. 2011. Stanovy politické strany Věci veřejné. Znění schválené na konferenci strany 28. 5. 2011.
[on-line] [vid. 2012-08-10]. Dostupné na http://www.veciverejne.cz/
stanovy.html.
Věci veřejné. 23. 6. 2012. Věci veřejné budou mít nové stanovy a stranický program. [on-line]
[vid. 2012-08-10]. Dostupné na http://www.veciverejne.cz/veci-verejne/
clanky/veci-verejne-budou-mit-nove-stanovy-a-stranickyprogram.html.
Volební a jednací řád Akademického senátu Fakulty aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
[on-line] [vid. 2012-12-21]. Dostupné na http://web.fai.utb.cz/cs/docs/
VJR_AS_FAI_verze051213a.pdf.
Volební a jednací řád Akademického senátu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. [on-line]
[vid. 2012-12-21]. Dostupné na http://is.muni.cz/do/fss/as/predpisy/
VJRAS_FSS.doc.
Y
, Y., M
, L. 2007. Remote electronic voting systems: an exploration of voters’ perceptions and
intention to use. European Journal of Information Systems, roč. 16, s. 106–120.
Y
, Y., O
, C., H
, A., W
, E. 2006. Demographic Differences in A itudes toward
Remote Electronic Voting Systems. The Journal of Computer Information Systems, roč. 47, č. 2,
s. 34–45.
Zákon 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších změn a doplňků.
Zákon 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších změn a doplňků.
132
Vztah mezi vahou ústavních pravomocí
prezidentů a volební účastí
Connection between Constitutional Power
of the President and Election Turnout
Pavlína Šedová ∗ ([email protected])
Abstract
The article deals with a connection between constitutional power of the president in the political system and
election turnout in the presidential and parliamentary elections in the former communist states. The aim of this
paper is to confirm/falsify the thesis that with the decreasing constitutional power of the president fall the turnout
in the presidential election and vice versa. For this purpose author use quantitative method of L. K. Metcalf
and modifies the method of R. Dinkel. In conclusion the author claims that it is not possible to confirm above
mentioned connection and it is preferable to observe the real power of the president.
Keywords
president, election, election turnout, former communist states
∗ Pavlína Šedová, výzkumná pracovnice na Mezinárodním politologickém ústavu, doktorandka na katedře politologie
FSS MU, Joštova 10, Brno
Šedová, P. Vztah mezi vahou ústavních pravomocí prezidentů a volební účastí
133
Úvod
Země středovýchodní Evropy po přechodu k demokracii na přelomu osmdesátých a devadesátých
let přiznaly svým nově ustaveným institucím hlav států různou váhu jejich ústavních pravomocí.
V některých zemích (Česká republika, Slovensko, Maďarsko ad.) byla tehdy prezidentům dána pouze
ceremoniální úloha bez významnějších rozhodujících kompetencí, v dalších státech (Litva, Polsko,
Rumunsko) jim byly naopak přiznány poměrně silné nástroje k ovlivňování politického dění, čímž
se tamější systémy více či méně přiblížily semiprezidentským demokraciím a ze své podstaty také
předpokládaly přímou volbu hlavy státu. Země se slabým prezidentem se většinou rozhodly pro
nepřímou volbu, neboť vzhledem k praktické nemožnosti prezidenta účinně ovlivňovat chod politiky se
to zdálo zbytečné a drahé. V poslední době však i většina těchto států začala postupně zavádět přímou
volbu prezidenta, ačkoli jeho pravomoci se (významně) nezměnily.
Uvedený trend vedl k mnoha diskusím na poli výzkumu politických systémů, neboť do té doby
způsob získání legitimity hlavy státu pro výkon funkce od sebe (zjednodušeně) odlišoval parlamentní
a semiprezidentskou formu vlády. Tím, že nově i prezidenti v parlamentních demokraciích začali získávat legitimitu také přímo od občanů, přestal být patrný zřetelný rozdíl mezi těmito dvěma politickými
systémy, a z toho důvodu vyvstala pro teorii politických systémů výzva ve formě formulace nových
definic. Pro tento účel jsou v současnosti nejvíce používané kvantitativní metody, které jsou schopné
objektivně zachytit sílu postavení prezidenta v systému z hlediska ústavního zakotvení. Dosud publikované kvantitativní metody sice nestanovují jednoznačnou hranici pro odlišení dvou výše zmíněných
politických systémů, nicméně jsou přínosné pro zjištění uvedené ústavní síly jednotlivých prezidentů,
přičemž některé metody jsou schopné postihnout i jemné nuance mezi nimi. Především však umožňují
jednoznačnou komparaci zjištěných výsledků.¹
Jestliže na základě těchto metod lze tedy poskytnout číselnou škálu hodnotící pozici jednotlivých
prezidentů v systému, nabízí se v souvislosti s tím otázka, jestli – a příp. jak – na sílu prezidentů reagují voliči. Lze sice očekávat, že v čistě semiprezidentských systémech budou prezidentské volby
pro voliče důležitější či stejně důležité jako volby parlamentní, neboť zde se i hlava státu za příznivé
konstelace efektivně podílí na politickém rozhodování a rozdělování mocenských pozic, kdežto v parlamentních demokraciích by měly mít prezidentské volby pro voliče důležitost nižší než volby parlamentní, neboť zde politická moc primárně spočívá v rukou zákonodárného tělesa.² V podmínkách
středovýchodní Evropy však hranice mezi parlamentními a semiprezidentskými demokraciemi není
jednoznačná a ústavní síla prezidentů se může mezi jednotlivými zeměmi lišit i v rámci jedné kategorie
politického systému. Z toho důvodu je vhodné sledovat, zda ve středovýchodní Evropě existuje vztah
mezi vahou ústavních pravomocí prezidentů a volební účastí ve volbách prezidentských a parlamentních. Dané zjištění by také mohlo naznačit, které volby v těchto zemích považují voliči za prvořadé.³
Vzhledem k zaměření textu jsou předmětem jeho zkoumání státy středovýchodní Evropy, jež byly
součástí bývalého sovětského bloku a které samozřejmě disponují přímo volenou hlavou státu. Okruh
¹Ačkoli kvantitativní metody mohou být přínosné pro zjištění ústavní pozice prezidentů, je jejich využití pro zjištění
reálného postavení hlav států přinejmenším sporné. Důvodem je skutečnost, že reálnou pozici politických aktérů v systému
nelze kvůli velkému množství proměnných jednoznačně podle určitých kritérií změřit a následně vyhodnotit, jako je tomu
v případě pozice předem jasně definované určitou konstitucí. Cílem předkládaného textu však není – jak je již z názvu patrné
– zjištění reálného postavení daných prezidentů, nýbrž komparace jejich ústavního postavení s volební účastí ve volbách.
Z toho důvodu text upřednostní kvantitativní metody, a to z důvodu jednoznačně viditelných výsledků.
²Teorie prvořadých voleb předpokládá, že prvořadými volbami jsou ty, kterým voliči přičítají největší důležitost. Měly
by to být volby, v nichž se rozhoduje o národní exekutivě. V parlamentním systému jsou to volby parlamentní, resp. té
komory parlamentu, v níž se hlasuje o ne/důvěře vládě, v prezidentském volby prezidentské. Semiprezidentské systémy
nejsou v klasické formulaci teorie zmíněny. V klasické formulaci teorie není zmínka o možnosti, že prvořadými mohlo být
více voleb. V novějších textech se ale lze setkat s použitím termínů, které naznačují různé postavení těch voleb, které nejsou
přímo prvořadé (např. použití termínu „jedenatřičtvrtěřadé“ volby britskými autory v analýzách britských lokálních voleb)
(Strmiska et al. 2009: 32, 38). Lze tedy uvažovat o tom, že pozici prvořadých voleb se mohou blížit i další volby, nejen ty, u nichž
je to předpokládáno.
³K systematickému posouzení „řádu“ prezidentských voleb by bylo samozřejmě nutné posoudit i další prvky ve volebním
chování, které jsou v rámci teorie druhořadých voleb posuzovány. Na druhou stranu výsledky zjištěné na základě volební
účasti nelze podceňovat. Nižší volební účast v „méně důležitých“ volbách je potvrzována i výzkumy, které ne zcela prokazují
platnost ostatních prvků (podrobněji viz Strmiska et al. 2009: 32–40).
134
zemí je dále omezen pouze na ty země, jež jsou v současnosti členy Evropské unie, neboť u nich lze
předpokládat, že jejich politické instituce jsou již stabilizovány a fungují na základě demokratických
procedur. Předkládaný text tedy sleduje vztah mezi vahou ústavních pravomocí prezidentů a volební
účastí v prezidentských a parlamentních volbách v Bulharsku, Polsku, Slovinsku a na Litvě a Slovensku.
Text se nejprve zaměří na zjištění ústavní pozice prezidentů ve výše uvedených zemích, přičemž
za tímto účelem využĳe revidovanou metodu M. S. Shugarta a J. M. Careyho (publikovanou v jejich díle
Presidents and Assemblies. Constitutional Design and Electoral Dynamics), s níž přišla L. K. Metcalfová ve
svém článku Measuring Presidential Power. V současnosti se jedná o neznámější publikovanou kvantitativní metodu pro výpočet ústavní pozice hlav států v systému a sama Metcalfová ji aplikovala i na
několik evropských zemí. Kvantitativní výsledky metody také umožní lepší komparaci s volební účastí
v prezidentských a parlamentních volbách v další části práce. Text také využĳe kvantitativní metodu
R. Dinkela uveřejněnou v jeho textu Der Zusammenhang zwischen Bundes- und Landtagswahlergebnissen,
kterou však bude potřeba mírně modifikovat, aby ji bylo možno aplikovat i na sledování účasti ve volbách a tím případně i přispět ke zjištění, které volby jsou voliči považovány za prvořadé.
Váha ústavních pravomocí
Výše zmíněná metoda Shugarta a Careyho, kterou později revidovala Metcalfová, spočívá v kvantitativním ohodnocení postavení prezidentů v systému z hlediska ústavních textů. Autoři si stanovili
nejprve bodovou škálu jednotlivých ústavní pravomocí (v rozmezí 0–4 body) náležejících hlavám států
a na základě ní pak bodově hodnotili sledované prezidenty v závislosti na tom, zda danou pravomocí
disponují a v jaké míře. Mezi legislativní pravomoci Shugart a Carey zařadili možnost prezidenta na celkové veto, částečné veto, vydávání dekretů, exkluzivní předkládání legislativy, rozpočtové pravomoci,
návrh referenda a Metcalfová seznam obohatila o možnost prezidenta iniciovat soudní přezkoumání.
Do skupiny nelegislativních pravomocí pak autoři zařadili formování vládního kabinetu, odvolávání
vlády, vyslovení nedůvěry a rozpuštění parlamentu. Nakonec autoři získané hodnoty sečetli a čím vyšší
výsledek hlava státu získala, tím byla její pozice v systému silnější (Shugart, Carey 1992: 150; Metcalfová
2000: 669). Metcalfová ve svém výše uvedeném článku sama danou metodu užila a ohodnotila jejím prostřednictvím postavení několika evropských prezidentů, mj. Bulharska, Rumunska, Slovinska a Polska
po změně Ústavy v roce 1997. Na Metcalfovou (resp. Shugarta a Careyho) navázalo několik dalších autorů, v českém prostředí např. P. Javůrek ve svém textu Postavení prezidentů v politickém systému Polska,
Litvy a Rumunska, který dále ohodnotil pozici prezidentů Polska do roku 1997 a Litvy.
Jak je z tabulky 1 patrné, ze sledovaných zemí náležela ústavně nejsilnější pozice v systému polskému prezidentovi v období tzv. malé ústavy (1992–1997). V těchto letech tamější hlava státu disponovala širokými legislativními i nelegislativními pravomocemi a nastavení politického systému se blížilo
prakticky semiprezidentskému. V tomto bodě se jeví poněkud zajímavé srovnání s rumunskou hlavou
státu, neboť dle váhy ústavních pravomocí měl mít rumunský prezident dokonce o něco slabší pozici
než tehdejší prezidenti Polska. Po změně polské Ústavy však byla pozice tamějšího prezidenta omezena
ve prospěch premiéra a parlamentu a v současnosti tak lze postavení rumunského prezidenta v systému
považovat za nejsilnější ze sledovaných zemí. Této skutečnosti napomáhá prakticky neomezená možnost rumunské hlavy státu iniciovat referendum, která výrazně posiluje jeho legislativní pravomoci
(The Constitution of Romania: čl. 90).
Stejné bodové ohodnocení jako současný rumunský prezident měla polská hlava státu v letech
1989–1992, avšak její pozice byla silnější v jiných ústavních pravomocích. Tehdejší polský prezident
sice nedisponoval takovou neomezenou mocí v oblasti referenda jako jeho rumunský protějšek, avšak
jeho postavení bylo silnější např. ve věci rozpouštění parlamentu, kdy k danému kroku mohl přistoupit
i v případě, že došlo k omezení jeho ústavních výsad ze strany parlamentu. Dosud také má polská hlava
státu silnější pozici ve věci přehlasování jejího celkového veta (Javůrek 2008: 85).
I přes výše uvedenou změnu polské Ústavy v roce 1997 disponuje tamější hlava státu ústavně
silnější pozicí v systému než prezidenti Litvy a Slovenska, kteří v součtu dosáhli stejného bodového
výsledku. Důvod této skutečnosti lze spatřit jednak v existenci institutu konstruktivního vyjádření
nedůvěry v Polsku, ale také v možnosti polské hlavy státu iniciovat s kontrasignací Senátu referendum
135
(The Constitution of the Republic of Poland: čl. 125, 158), litevskému ani slovenskému prezidentovi
pravomoc iniciace referenda (byť s kontrasignací) nenáleží.
Částečné veto
Dekrety
Exkluzivní předkládání legislativy
Rozpočtové pravomoci
Referendum
Soudní přezkoumání
Součet
Formování kabinetu
Odvolávání kabinetu
Nedůvěra vládě
Rozpouštění parlamentu
Součet
Celkem
Váha ústavních pravomocí prezidentů ve sledovaných zemích
(Metcalfová 2000: 675; Javůrek 2008: 88, 97)
Celkové veto
Tabulka 1:
Bulharsko
2
0
0
0
0
0
1
3
0
0
0
1
1
4
Litva
2
0
0
0
0
0
1
3
1
1
0
1
3
6
Polsko po 1989
3
0
0
0
0
1
1
5
1
1
0
2
4
9
Polsko po 1992
3
0
0
0
0
1
1
5
2
1
1
1
5
10
Polsko po 1997
2
0
0
0
0
1
1
4
1
1
1
1
4
8
Rumunsko
1
0
0
0
0
4
1
6
1
1
0
1
3
9
Slovensko po 1999
2
0
0
0
0
0
1
3
1
1
0
1
3
6
Slovinsko
0
0
0
0
0
0
0
0
1
0
1
1
3
3
Naopak ústavně nejslabší pozici v systému ze sledovaných zemí vykazují prezidenti Slovinska
a Bulharska, přičemž slovinská hlava státu má silnější postavení v rámci nelegislativních pravomocí,
kdežto bulharský prezident naopak v rámci pravomocí legislativních. Nicméně ve výsledku bulharská
hlava státu dle tabulky 1 disponuje o něco silnější pozicí v systému, neboť oproti svému slovinskému
protějšku oplývá možností celkového veta (přehlasovatelného absolutní většinou všech členů zákonodárného tělesa) a také možností iniciovat soudní přezkoumání zákona. Na druhou stranu bulharský
prezident nemá pravomoc jmenovat sám ministry a také v systému není ustavena instituce konstruktivního vyjádření nedůvěry, jako tomu je v případě Slovinska.
Z výše uvedeného je patrné, že ze sledovaných zemí nejsilnější ústavní pozice v systému náleží
prezidentům Rumunska a Polska. Odborná veřejnost (např. M. Kubát, P. Rosůlek) také oba systémy
často přirovnává k semiprezidencialismu (resp. Polsko v době tzv. malé ústavy), neboť hlava státu
v těchto zemích má možnost za příznivé konstelace efektivně zasahovat do politického dění. Lze tedy
pravděpodobně očekávat, že voliči budou prezidentským volbám přisuzovat alespoň stejnou důležitost
jako volbám parlamentním. Méně již to lze očekávat však v případě Litvy a Slovenska, neboť tamější
prezidenti zastávají dle kvantitativní metody Metcalfové o něco slabší pozici v systému. Na opačném
konci bodové škály se nachází slovinský a bulharský prezident, jejichž pravomoci – přes jejich přímou
volbu – jsou velice omezené a jejich vliv na systém je limitovaný. Zde lze očekávat, že pro voliče budou
mít parlamentní volby větší důležitost.
Vztah mezi vahou ústavních pravomocí a účastí ve volbách
Níže uvedená tabulka 2 zobrazuje volební účast vyjádřenou v procentech v parlamentních a prezidentských volbách ve sledovaných zemích. Na první pohled je očividný pokles ve volební účasti, který se
projevil ve všech zkoumaných státech. Jelikož se ale jedná spíše o obecný trend, nelze z něj tvořit závěry
136
o jeho vztahu k váze ústavních pravomocí. Tím spíše, že výrazný pokles je patrný v obou typech voleb a to jak v Rumunsku tak např. také na Slovensku, přičemž uvedené země disponují různě ústavně
silnou hlavou státu. Taktéž lze ztěží v rámci předkládaného textu vytvářet závěry o opětovném ojedinělém vzestupu ve volební účasti v nedávné době, neboť ústavní pozice prezidentů se (kromě polského
a slovenského) od ustavení úřadu hlavy státu na začátku devadesátých let neměnila. Z těchto důvodů je
nepravděpodobné, že by tento nárůst nebo pokles ve volební účasti přispěl ke zjištění existence vztahu
mezi silou ústavní pozice prezidenta v systému a volební účastí ve sledovaných volbách.
Tabulka 2: Volební účast v procentech (CSPP 2012, Election Resources 2012a, 2012b,
Essex 2012a, 2012b, 2012c, 2012d, European election database 2012, Inter-Parliamentary Union, 2012a, 2012b,
Psephos 2012a, 2012b, 2012c, 2012d, 2012e, 2012f )
Bulharsko
prez.
parl.
Litva
prez.
parl.
1990
83,9
parl.
75,3
78,1
1994
Rumunsko
prez.
parl.
86,2
86,2
76,3
76,3
76,0
76,0
Slovensko
prez.
prez.
parl.
85,8
85,9
52,0
75,2
1995
64,7
63,1
1997
52,9
58,9
71,5
73,7
47,9
68,7
1998
84,6
1999
73,9
2000
2001
parl.
Slovinsko
43,2
72,4
1993
1996
prez.
60,6
1991
1992
Polsko
58,6
41,6
61,1
67,0
2002
65,3
65,3
70,0
46,2
53,9
70,0
72,0
2003
2004
48,4
2005
2006
46,1
55,8
58,5
39,6
60,6
40,3
54,7
53,8
2008
57,7
48,6
2009
60,6
2010
2012
47,9
44,3
2007
2011
58,5
39,2
51,8
54,4
54,9
52,3
63,1
43,6
58,8
49,0
65,0
59,1
Pro zjištění, které volby jsou v daných zemích voliči považovány za prvořadé, bude využita již zmíněná Dinkelova metoda, jež bude pro tento účel upravena. Dinkel v roce 1977 publikoval metodu, kterou původně navrhl pro výzkum vztahu mezi podílem hlasů stran v druhořadých volbách v závislosti
k času jejich konání v cyklu prvořadých voleb. Jeho metoda patří ke standardním postupům při ověřování tezí o ztrátách vládních stran, kterou předpokládá teorie druhořadých voleb (Dinkel 1977, cit. dle
Burkhart 2004: 11–13). Jednou z dalších tezí, které jsou s teorií druhořadých voleb spojeny, je předpoklad, že volební účast v druhořadých volbách bude nižší než v prvořadých. Z toho důvodu se lze
137
domnívat, že Dinkelovu metodu lze použít i pro výzkum volební účasti v různých typech voleb s cílem
zjistit, které volby jsou voliči považovány za prvořadé. Za tímto účelem bude Dinkelovo sledování podílu hlasů vládních stran v po sobě jdoucích parlamentních volbách a následné jejich propojení s cílem
předpokládat očekávaný podíl hlasů vládních stran v mezidobí těchto voleb, nahrazeno sledováním volební účasti v parlamentních volbách konajících se po sobě s cílem zjistit, zda je účast v prezidentských
volbách vyšší či nižší než předpokládá lineární propojení účasti v parlamentních volbách.
Rumunsko a Polsko
Ze sledovaných zemí disponují ústavně nejsilnějším prezidentem v systému Rumunsko a Polsko.
Nicméně potvrzení existence vztahu mezi ústavním postavením tamějších prezidentů v systému a volební účastí a příp. také určení, které volby jsou zde voliči považovány za prvořadé, není však u obou
zemí zcela bez komplikací. Především v případě Rumunska má tento záměr své limity, neboť až do
roku 2004 se parlamentní i prezidentské volby konaly souběžně ve stejný den. To zapříčinilo, že v obou
typech volby byla zaznamenána do uvedeného volebního roku stejná volební účast. Až po změně rumunské Ústavy v roce 2003, kdy byla délka prezidentského mandátu prodloužena ze čtyř na pět let,
lze vysledovat rozdíl ve volební účasti. Nicméně pro tvorbu jednoznačných závěrů o existenci sledovaného vztahu je v tuto chvíli nedostatek dat. Podobně také nelze pouze na základě parlamentních voleb
2008 a voleb prezidentských 2009 zhodnotit, které volby jsou zde považovány za prvořadé, neboť chybí
uzavření cyklu parlamentních voleb, které vyžaduje Dinkelova metoda.
I přes tento limitující prvek lze však z tabulky 2 vyčíst, že účast v prezidentských volbách 2009 byla
o 15,2 procentních bodů vyšší než v předcházejících volbách parlamentních, což může poukazovat na
určitou prvořadost prezidentských voleb (viz obrázek 1). Zde je nicméně důležité upozornit na skutečnost, že obě volby se konaly s ročním odstupem (listopad 2008 × listopad 2009) a výše uvedený rozdíl
ve volební účasti tak může poukazovat buď na přechodné snížení zájmu o politiku, které se již nemusí
zopakovat v následujících parlamentních volbách, anebo na fakt, že prezidentské volby jsou chápány
opravdu jako prvořadé a jen dosavadní shoda v termínu voleb zajišťovala stejnou volební účast. Na
danou otázku však bude možné nalézt jasnější odpověď až po dalších parlamentních a prezidentských
volbách.
V případě Polska je situace komplikovanější z důvodu tří změn ústavního textu, jež se všechny
nějakým způsobem dotýkaly i úřadu hlavy státu. Přesto však nelze provést zřetelnou komparaci těchto
tří změn a pozorovat tak vývoj vztahu mezi vahou ústavních pravomocí a volební účastí ve sledovaných
volbách, neboť do roku 1997 se konaly pouze dvoje prezidentské volby. Z tabulky 2 je sice možné
vypozorovat celkově vyšší účast ve volbách prezidentských, avšak nelze z výše uvedených důvodů
zkoumat jednotlivé ústavní fáze navzájem.
Nicméně v posledních letech je očividný pokles rozdílu ve volební účasti mezi oběma typy voleb.
Tuto skutečnost však nelze zcela jednoznačně přičíst k existenci vztahu mezi vahou ústavních pravomocí prezidenta a volební účastí ve sledovaných volbách (jakkoli se dané spojení s poklesem ústavní
síly prezidenta nabízí), neboť ještě v prezidentských volbách 2000 (resp. již za nových ústavních pravidel) byla volební účast o 14,9 p. b. vyšší než v o rok pozdějších volbách parlamentních. Ačkoli je tedy na
první pohled patrné, že rozdíl ve volební účasti v posledních letech poklesl, stále není jasné (z důvodu
nízkého počtu případů), zda se jedná o výkyv z dosavadní praxe nebo nový trend a reakci voličů na
změnu ústavního postavení prezidenta. V tomto bodě nelze přehlédnout volební rok 2005, kdy byla dokonce o necelý procentní bod vyšší účast ve volbách parlamentních. Tím spíše, že se obě volby konaly
pouze s měsíčním odstupem (resp. v září 2005 parlamentní volby a následně v říjnu volby prezidentské).
Nicméně po dalších prezidentských a parlamentních volbách byla již opět zaznamenána vyšší účast ve
volbách prezidentských a celkově se rozdíl ve volební účasti zvýšil. V tomto bodě je také pravděpodobné, že za situací z roku 2005 budou spíše jiné důvody než vzrůst důležitosti parlamentních voleb
u voličů. Pro pochopení událostí z volebního roku 2005 a snížení rozdílu ve volební účasti v posledních letech obecně by bylo třeba dalšího výzkumu, jenž by zohlednil i reakci voličů na tehdejší reálnou
politickou a společenskou situaci v zemi. V této chvíli z výše uvedených důvodů nelze za poklesem
důležitosti prezidentských voleb u voličů vidět souvislost s ústavním oslabením prezidenta v systému.
138
Obrázek 1: Účast ve volbách v Rumunsku (v procentech), Election Resources: Presidential and Parliamentary
Elections in Romania. Essex: Romania – election results. Psephos: Republic of Romania
Obrázek 2: Účast ve volbách v Polsku (v procentech), Essex: Poland – election results.
Psephos: Republic of Poland.
139
Litva a Slovensko
Litevská a slovenská hlava státu oplývá dle kvantitativní metody Metcalfové stejnou sílou ústavního
postavení v systému. Jejich pozice je slabší než pozice rumunského a polského prezidenta a naopak silnější než prezidenta bulharského a slovinského. Jestliže se tedy z hlediska ústavních textů Rumunsko
(potažmo Polsko do změny ústavy v roce 1997) blíží semiprezidentskému systému a Bulharsko a Slovinsko systému parlamentnímu, pak lze říci, že se Litva a Slovensko nachází na hraně obou kategorií
politických systémů. Pohled na volební účast ve sledovaných typech volby a následné naznačení možné
prvořadosti některé volby, tak může přispět k zodpovězení otázky, k jaké kategorii politického systému
mají dané státy blíže.
Z tabulky 2 je patrné, že na Litvě je vyšší volební účastí v prezidentských volbách. Obrázek 3
následně dokazuje, že prezidentské volby jsou v tamějším prostoru chápány voliči v dimenzi volební
účasti také jako prvořadé. Nicméně rozdíl ve volební účasti mezi parlamentními a prezidentskými
volbami se zde vyvíjel a především počínaje parlamentními volbami 2000 se již daný rozdíl pohybuje
pouze v rozmezí maximálně 5 p. b. V tomto bodě lze spatřit paralelu s Polskem, kde také zhruba od
přelomu století se začal snižovat rozdíl ve volební účasti mezi oběma typy voleb, ovšem v případě
Litvy nelze ani uvažovat o možné souvislosti s oslabením ústavní pozice prezidenta, neboť zde žádná
ústavní změna – jež by se dotýkala zásadním způsobem postavení hlavy státu – neproběhla. Důvod
tak někteří autoři hledají spíše ve zvýšení počtu kandidátů do úřadu hlavy státu, který mohl přispět
k nerozhodnosti voličů⁴ (Řiháková 2007). Nicméně vzhledem ke kolísajícímu rozdílu ve volební účasti
mezi sledovanými typy voleb od počátku devadesátých let a k absenci změny ústavy nelze i zde zcela
vyloučit faktor reakce voličů na reálnou situaci. Sledovaný vztah mezi vahou ústavních pravomocí
hlavy státu a volební účastí ve volbách tak na Litvě nelze nepotvrdit, neboť by zde také bylo vhodné
sledovat i reálnou pozicí prezidentů, která by více přispěla k objasnění vazby mezi sílou hlavy státu
v systému a účastí ve sledovaných typech voleb.
Obrázek 3: Účast ve volbách na Litvě (v procentech), CSPP: Baltic Voices. Essex: Lithuania – election results.
Psephos: Republic of Lithuania
⁴V případě Polska má větší počet kandidátů na prezidenta již tradici. Již prezidentských voleb 1995 se podle webových
stránek Psephos účastnilo 13 kandidátů, ve volbách 2000 kandidovalo 12 uchazečů atd. (Psephos: Republic of Poland).
140
Obrázek 4: Účast ve volbách na Slovensku (v procentech), Election Resources: Presidential and Legislative
Elections in Slovakia. Psephos: Slovak Republic
Nicméně v případě Litvy je možné vzhledem k nepřerušené evidentní prvořadosti prezidentských
voleb hovořit o systému blížícímu se semiprezidencialismu, neboť volbě hlavy státu přisuzují voliči
větší důležitost než volbě zákonodárného sboru. Danou prvořadost prezidentských voleb lze usuzovat
mj. především na základě voleb, které se odehrály s krátkým časovým odstupem. Mezi parlamentními
volbami 1992 (říjen) a volbami prezidentskými 1993 (únor) byl rozestup čtyř měsíců a lze spatřit, že
o necelé 3 p. b. byla vyšší účast ve volbách prezidentských. Podobným rozdílem ve volební účasti ve
prospěch prezidentských voleb skončily i parlamentní a prezidentské volby konané také se čtyřměsíčním odstupem (resp. v červnu volby prezidentské a v říjnu parlamentní) v roce 2005.
Slovensko, ačkoli tamější prezident disponuje stejnou vahou ústavních pravomocí jako prezident
litevský, vykazuje odlišné výsledky ve volební účasti ve sledovaných volbách. Od zavedení přímé volby
hlavy státu a mírné modifikace jeho ústavního postavení v systému v roce 1999 je na Slovensku stále
zřetelně vyšší účast ve volbách parlamentních. Naznačení prvořadosti těchto voleb v dimenzi volební
účasti je také patrné z obrázku 4. Dosud zde není ani očividná určitá tendence ke zvyšování volební
účasti v prezidentských volbách na úkor voleb parlamentních. Naopak se jeví, že slovenští voliči stále
přisuzují větší důležitost volbě zákonodárného sboru.
Dochází tak k paradoxní situaci, kdy ve dvou zemích se stejně ústavně silným prezidentem v systému (dle výše užité metody) dávají voliči větší důležitost jinému typu volby a tudíž se systém blíží k jiné
kategorii politického systému. V tomto bodě lze samozřejmě očekávat, že na uvedenou skutečnost bude
mít vliv odlišný vývoj politického systému po pádu komunismu. Zatímco na Litvě měl přímo volený
prezident některé pravomoci (viz tabulka 1) ústavně posílené ihned po pádu nedemokracie a zároveň
zde docházelo za úřadu některých prezidentů k posilování si svého faktického postavení, na Slovensku
dnešní pozici v systému hlava státu získala až na přelomu století, přičemž po většinu devadesátých let si
zde značnou politickou moc uzurpoval předseda vlády. Na rozdělení mocenských pozic na Slovensku
neměl tedy prezident do změny ústavního textu prakticky žádný vliv, nýbrž o něm rozhodovalo povolební stranické složení parlamentu. Naopak na Litvě měla hlava státu za příznivého stranického složení zákonodárného tělesa možnost určitým způsobem ovlivnit obsazení klíčových politických úřadů.
141
Obrázek 5: Účast ve volbách ve Slovinsku (v procentech), European election database: Slovenia – Presidential
Elections. Inter-Parliamentary Union: Slovenia – Drzavni Zbor. Psephos: Republic of Slovenia
Z uvedených důvodů by tedy ještě více v případě těchto dvou zemí bylo vhodné sledovat také reálnou
sílu postavení hlavy státu, neboť ta se s ohledem na zmíněný odlišný vývoj politického systému může
značně lišit. Nicméně v této chvíli není možné na případu Litvy a Slovenska potvrdit vztah mezi silou
ústavního postavení prezidentů a účastí v prezidentských a parlamentních volbách, neboť v obou státech – ačkoli vykazují stejně ústavně silného prezidenta v systému – dochází k odlišnému volebnímu
chování.
Bulharsko a Slovinsko
Nejslabší ústavní postavení prezidenta v systému ze sledovaných zemí má Bulharsko a Slovinsko,
přičemž bulharská hlava státu má mírně silnější pozici. Na rozdíl od svého slovinského protějšku
disponuje bulharský prezident spíše legislativními pravomocemi, slovinský prezident je naopak silnější
v rámci pravomocí nelegislativních. Jak je však patrné z tabulky 1, je v těchto zemích ústavní postavení
prezidenta – i přes jeho přímou volbu – obecně velmi slabé a tamější hlava státu má tedy jen velice
omezený (pokud vůbec nějaký) formální vliv na rozdělování mocenských pozic a k ovlivňování politiky
obecně.
Z toho důvodu se jeví situace ve Slovinsku nestandardně, neboť účast v prezidentských volbách je
vzhledem k účasti ve volbách parlamentních poměrně vysoká (viz tabulka 2), přičemž dle užité kvantitativní metody Metcalfové disponuje slovinská hlava státu nejslabší ústavní pozicí v systému ze sledovaných zemí. Účast v prezidentských volbách 2002 převýšila o dva procentní body účast v předcházejících volbách parlamentních a dokonce o necelých dvanáct p. b. účast v následných parlamentních
volbách konaných s odstupem dvou let. Avšak vzhledem k tomu, že se slovinská ústava od svého přijetí v roce 1991 nezměnila, nelze za tímto nárůstem volební účasti hledat posílení ústavní pozice prezidenta. Prezidentské volby 2002 tak mohly být reakcí voličů na reálnou politickou či společenskou
situaci v zemi. Nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o zemi s ústavně nejslabším prezidentem v sys-
142
Obrázek 6: Účast ve volbách v Bulharsku (v procentech), Essex: Bulgaria – election results.
Inter-Parliamentary Union: Bulgaria – Elections held in 2001. Psephos: Republic of Bulgaria
tému, není rozdíl ve volební účasti mezi prezidentskými a parlamentními volbami natolik velký, jak by
bylo očekávatelné. Na případu Slovinska je tak neexistence jednoznačného vztahu mezi silou ústavního
postavení prezidenta a volební účastí ve volbách prezidentských a parlamentních nejvíce viditelná.
Uvedenou skutečnost dále dokazuje komparace se situací v Bulharsku. Ačkoli je tamější prezident
mírně silnější ve své ústavní pozici než slovinská hlava státu, volební účast v jeho volbách je výrazně
nižší než ve volbách parlamentních. Výjimku představují prezidentské volby 1996 s o rok pozdějšími
parlamentními volbami, kdy byla účast vyšší v prezidentských volbách. Na základě obrázku 6 lze
vzniklou situaci přisuzovat ale spíše rapidnímu poklesu volební účasti v parlamentních volbách než
zvýšení jakési důležitosti prezidentských voleb. Pro zjištění bližších důvodů, jež zapříčinily pokles
účasti v parlamentních volbách, by však bylo třeba provést i analýzu tehdejší reálné politické situace.
Druhořadost prezidentských voleb v Bulharsku je nesporná. Nejvíce očividná je především na
prezidentských a parlamentních volbách konaných s pouhým pětiměsíčním odstupem v roce 2001,
kdy byla v prezidentských volbách účast nižší o 25,4 p. b. Nicméně i v bulharském případě lze spatřit
poměrně značně kolísající rozdíl ve volební účasti mezi sledovanými volbami, na základě čehož je také
možné pochybovat o existenci vztahu mezi vahou ústavních pravomocí prezidentů a volební účastí
ve sledovaných volbách. Tím spíše, že rozdíl ve volební účasti mezi prezidentskými a parlamentními
volbami je v Bulharsku vyšší než ve Slovinsku, ačkoli bulharský prezident oplývá ústavně silnější pozicí
v systému.
Závěr
Z výše uvedeného je patrné, že existence vztahu mezi vahou ústavních pravomocí prezidenta a volební
účastí ve volbách prezidentských a parlamentních nelze v podmínkách středovýchodní Evropy jednoznačně potvrdit. Závěry o naznačené prvořadosti určité volby ve sledovaných zemích také ne zcela
odpovídají síle ústavního postavení tamějších prezidentů zjištěného na základě kvantitativní metody
143
Metcalfové (resp. Shugarta a Careyho). Souvislost mezi vahou ústavních pravomocí hlavy státu a důležitostí prezidentské volby u voličů je nejvíce patrná u států s relativně ústavně silným prezidentem –
Rumunsko a Polsko, v nichž prezidenti mohou i formálně disponovat jistým vlivem na rozdělení mocenských pozic. Avšak i v případě těchto států není zkoumaný vztah zcela nesporný. V případě Polska
byla dokonce zaznamenána situace, kdy v prezidentských volbách byla volební účast nižší než ve volbách parlamentních téhož roku. Tato situace se jeví paradoxně např. v komparaci s Litvou, kde je volební
účast v prezidentských volbách po celou dobu vyšší než ve volbách parlamentních, ačkoli tamější hlava
státu disponuje formálně slabším postavením v systému než polský prezident.
Existenci zkoumaného vztahu lze však zcela vyvrátit na případě Litvy a Slovenska, neboť tamější
voliči přisuzují prezidentským volbám odlišnou důležitost, ačkoli oba státy oplývají stejně ústavně silným prezidentem. Zatímco na Litvě jsou prezidentské volby chápány voliči evidentně jako prvořadé,
na Slovensku zastávají spíše zmíněnou druhořadou pozici. Podobně se zkoumaný vztah nepotvrdil ani
na případu Slovinska, jehož prezident disponuje formálně nejslabší pozicí v systému ze sledovaných
zemí, ale jeho volba má přibližně stejnou důležitost jako volba zákonodárného sboru. Stručně řečeno,
výsledky o naznačené prvořadosti prezidentské volby u voličů vzešlé z aplikace modifikované Dinkelovy metody a s tím související míra rozdílu ve volební účasti mezi sledovanými typy voleb neodpovídají bodovému seřazení zemí dle ústavní síly prezidenta v systému na základě výpočtu z kvantitativní
metody Metcalfové. Podle uvedených grafů by bylo přinejmenším diskutabilní, zda se reálně silnější
prezident nachází v Polsku či na Litvě a také, zda naopak reálně nejslabší prezident je slovenský či
bulharský.
Ve většině sledovaných zemí lze také v rámci volební účasti ve volbách zaznamenat výkyvy z dosavadní praxe, kdy se ojediněle zvýšila důležitost prezidentských nebo parlamentních voleb, přičemž se
nezměnila ústavní pozice prezidenta. Tento výkyv spolu s výše uvedenou nesouvislostí sily ústavního
postavení prezidenta s volební účastí ve volbách je pravděpodobně znamením, že voliči ve volbách reagují i na reálnou politickou či společenskou situaci a potažmo skutečnou pozici prezidenta v systému.
Lze se tedy domnívat, že na důležitosti prezidentských voleb u voličů má vliv i reálné postavení prezidentů, které může v jejich očích zvyšovat či snižovat důležitost jeho volby. Resp. pouze na základě
zjištění váhy ústavních pravomocí prezidentů nelze tvořit jednoznačné závěry o skutečném postavení
těchto prezidentů v systému a tedy také není možné přesněji určit, k jaké kategorii politického systému
lze daný stát zařadit.
B
, S. 2004. Parteipolitikverflechtung: Der Einfluss der Bundespolitik auf
Landtagswahlentscheidungen von 1976 bis 2002. MPIfG Discussion Paper. No. 04/1. [on-line].
[vid. 2012-08-31]. Dostupné na http://hdl.handle.net/10419/19903.
CSPP. Baltic Voices. [on-line]. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na http://www.balticvoices.org/
lithuania/lithuanian_elections.php?
PHPSESSID=0554a8b09a8d08616c6583bb4bffa2e6#elect_int2.
D
, R. 1977. Der Zusammenhang zwischen Bundes- und Landtagswahlergebnissen. Politische
Vierteljahresschri . No. 18, s. 348–360.
Election Resources. Presidential and Parliamentary Elections in Romania. [on-line]. 2012a.
[vid. 2012-08-31]. Dostupné na http://www.electionresources.org/ro/.
Election Resources. Presidential and Legislative Elections in Slovakia. [on-line]. 2012b. [vid. 2012-08-31].
Dostupné na http://www.electionresources.org/sk/.
Essex. Bulgaria – election results. [on-line]. 2012a. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
http://www2.essex.ac.uk/elect/electer/bg_er_nl.htm.
Essex. Lithuania – election results. [on-line]. 2012b. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
http://www2.essex.ac.uk/elect/database/indexCountry.asp?
country=LITHUANIA&opt=elc.
144
Essex. Poland – election results. [on-line]. 2012c. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
country=POLAND&opt=elc.
Essex. Romania – election results. [on-line]. 2012d. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
country=ROMANIA&opt=elc.
European election database. Slovenia – Presidential Elections. [on-line]. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
http://eed.nsd.uib.no/webview/index.jsp?
study=http://129.177.90.166:80/obj/fStudy/
SIPR20071_Display&mode=cube&v=2&cube=http://129.177.90.166:80/
obj/fCube/SIPR20071_Display_C1&top=yes.
Inter-Parliamentary Union. Bulgaria – Elections held in 2001. [on-line]. 2012a. [vid. 2012-08-31].
Dostupné na http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/2045_01.htm.
Inter-Parliamentary Union. Slovenia – Drzavni Zbor. [on-line]. 2012b. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
http://www.ipu.org/parline-e/reports/2287_arc.htm.
J
, P. 2008. Postavení prezidentů v politickém systému Polska, Litvy a Rumunska. In N
B
, M. (eds). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká
republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán.
M
, L. K. 2000. Measuring Presidential Power. Comparative Political Studies. Vol. 33, No. 5,
s. 660–685.
, M.,
Psephos. Republic of Bulgaria. [on-line]. 2012a. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na http://
psephos.adam-carr.net/countries/b/bulgaria/index.shtml#top.
Psephos. Republic of Lithuania. [on-line]. 2012b. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
http://psephos.adam-carr.net/countries/l/lithuania/.
Psephos. Republic of Poland. [on-line]. 2012c. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na http://
psephos.adam-carr.net/countries/p/poland/index.shtml#top.
Psephos. Republic of Romania. [on-line]. 2012d. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na http://
psephos.adam-carr.net/countries/r/romania/index.shtml#top.
Psephos. Slovak Republic. [on-line]. 2012e. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
http://psephos.adam-carr.net/countries/s/slovakia/.
Psephos. Republic of Slovenia. [on-line]. 2012f. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
http://psephos.adam-carr.net/countries/s/slovenia/.
R
, P. 2004. Rumunsko. In K
, M. a kol. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy.
Praha: Eurolex Bohemia, s. r. o., s. 298–324.
S
, M. S., C
, J. M. 1992. Presidents and Assemblies. Constitutional Design and Electoral Dynamics.
Cambridge: Cambridge University Press.
S
, M. a kol. 2009. Volební komplexy zemí V4. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
The Constitution of the Republic of Poland. [on-line]. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
http://www.sejm.gov.pl/prawo/konst/angielski/kon1.htm.
The Constitution of Romania. [on-line]. [vid. 2012-08-31]. Dostupné na
http://www.cdep.ro/pls/dic/site.page?id=339&idl=2.
Pytelka, J. Hlavní a vedlejší póly německých zemských stranických systémů
145
Hlavní a vedlejší póly německých
zemských stranických systémů
The main and secondary poles in party
systems of German Länder
Jiří Pytelka ∗ ([email protected])
Abstract
This article analyses main and secondary poles in party system of German Länder a er 1989. It includes an
overview of the Länder elections results and the Länder coalitions. There are presentated other political parties
in each Länder parliament too. Main and secondary poles of party system are discussed a er this.
Keywords
German Länder, main pole, secondary pole, party system
∗ Kontakt: FSS MU, doktorand katedry politologie (kombinované studium)
146
Po znovusjednocení Německa v roce 1990 se na území tohoto federálního státu nachází šestnáct
spolkových zemí, vytvářejících samostatné stranické systémy na regionální úrovni. V tomto textu se
pokusíme, na základě prozkoumání relevantních stran jednotlivých regionálních stranických systémů,
určit hlavní a vedlejší póly v rámci těchto systémů. Pro naše účely považujeme za relevantní stranu
takový politický subjekt, jehož účast ve volbách vedla k zisku minimálně jednoho mandátu v zemském
parlamentu¹ a pod pojmem póly rozumíme fenomén ztělesňovaný „jednotlivými stranami anebo jejich
aliancemi či bloky“. Hovoříme-li o plnohodnotných pólech jedná se „o ,viditelné‘ odlišné a oddělené –
tzn. v daném ideologicko-kulturním kontinuu dostatečně od sebe vzdálené – útvary s dostatečně velkou a rovněž
přiměřeně konzolidovanou a ohraničenou voličskou základnou.“ (Strmiska 2005: 41) Rozdíl mezi hlavním
a vedlejším pólem „není dán pouze kvantitativně, tj. velikostí jejich voličské banky, ale i kvalitativně ,výrazností‘
jejich politické identity, ztělesněním jasně rozlišitelné a relevantní politické opce a v neposlední řadě rolí, kterou
v daném systému hrají“. (Strmiska a kol. 2005: 51) Z těchto důvodů nejsou kvantifikovány hranice pro
zařazení mezi hlavní, resp. vedlejší pól z hlediska počtu zisku hlasů, ale pro všechny posuzované země
platí, že strana identifikovaná jako hlavní pól získává stabilně výrazně více hlasů než strana patřící
k vedlejšímu pólu a strana patřící k vedlejšímu pólu získává pravidelně větší množství hlasů než strana,
která není jako pól označena. Ojedinělý zisk, stejně jako ojedinělá ztráta hlasů, které nejsou potvrzeny
v bezprostředně následujících volbách, jsou posuzovány v celkovém kontextu zkoumané země a dané
politické strany.
Hodnocené období zahrnuje zemské volby uskutečněné od října 1990 do konce května 2012. V politologické literatuře zabývající se touto tematikou² je patrné zjištění nárůstu počtu stran získávajících
parlamentní zastoupení ve srovnání s obdobím před znovusjednocením³. Předpokládáme, že se tento
jev také projeví, pokusíme-li se identifikovat hlavní a vedlejší póly zemských stranických soustav a domníváme se, že ve sledovaném období došlo k rozšíření počtu stran, které se dostávají do pozice hlavních, resp. vedlejších pólů.⁴
Do konce května 2012 se v Německu uskutečnilo celkem 90 zemských voleb a na základě jejich
výsledků lze v jednotlivých spolkových zemích pozorovat následující uspořádání hlavních a vedlejších
pólů.
V Bádensko-Wür embersku vládla po celé období do voleb v roce 2011 CDU (Křesťanskodemokratická unie Německa – Christlich Demokratische Union Deutschlands), která v letech 1992–1996 vytvořila
velkou koalici s SPD (Sociálnědemokratická strana Německa – Sozialdemokratische Partei Deutschlands),
dále pak již v letech 1996, 2001 a 2006 uzavírala pouze většinové koalice s FDP (Svobodná demokratická
strana – Freie Demokratische Partei). Ve všech uskutečněných volbách se do parlamentu dostaly CDU,
SPD, FDP a GRÜNE (Spojení 90/Zelení – Bündnis 90/Die Grünen). Výsledky voleb v roce 2011 znamenaly opět vítězství CDU, ale dostatečnou většinu mandátů získala nová vládní koalice GRÜNE-SPD.
V těchto volbách také obdrželi Zelení o jeden mandát více než SPD a došlo ke zvolení jejich prvního
zemského ministerského předsedy v historii. Přes tuto skutečnost, která je zatím krátkodobá, představují GRÜNE vedlejší pól bádensko-wür emberského stranického systému. Je zde možné identifikovat
dva hlavní póly (CDU a SPD) a vzhledem ke stabilní a dostatečné voličské podpoře také další vedlejší
pól tvořený FDP. Dva ojedinělé volební úspěchy krajně pravicových Republikánů (Die Republikaner –
REP) v devadesátých letech minulého století neopravňují k identifikaci dalšího vedlejšího pólu.
Bavorský stranický systém je charakteristický existencí pouze jednoho hlavního pólu (CSU). Tato
strana také až do roku 2008 získávala nadpoloviční většinu hlasů a mandátů a utvářela jednobarevné
většinové vlády, ale na základě výsledků voleb v roce 2008 byla nucena uzavřít koalici s FDP. Samotná
FDP nepředstavuje vedlejší pól, neboť ve třech volbách z pěti uskutečněných nepřekročila vstupní
klauzuli do zemského parlamentu. Jako vedlejší póly je zde možné identifikovat strany SPD a GRÜNE,
¹Nejedná se tedy o relevantní stranu v Sartoriho pojetí. (Sartori 2005: 123 an)
²Například Reu er 2008: 84 an., Schmidt 2007: 101 an. a Leunig 2007: 86 an.
³Tato skutečnost se týká starých spolkových zemí a části Berlína. V nových spolkových zemích byl před rokem 1990 odlišný
politický systém. Více viz Leunig 2007: 46 an.
⁴Od šedesátých do konce osmdesátých let dvacátého století bylo možné ve starých spolkových zemích identifikovat dva
hlavní póly (CDU/CSU a SPD) a v některých případech dva vedlejší póly (FDP a GRÜNE), resp. póly-aliance (CDU- FDP
a SPD-GRÜNE). (Leunig 2007: 101 an.)
147
které také vždy v uskutečněných volbách získaly stabilní voličskou podporu. V případě FW⁵ se nejedná
o vedlejší pól, z důvodu zatím ojedinělého úspěchu v posledních volbách.
První volby ve znovusjednoceném Berlíně vyhrála v roce 1990 CDU a také sestavila s SPD vládu
velké koalice, která vydržela další dvě volební období (1995 a 1999). V roce 2001 došlo k vytvoření
koaliční vlády SPD a GRÜNE, kterou o rok později nahradila koalice SPD a Die Linke⁶, vládnoucí
do voleb v roce 2011. Od těchto voleb je v Berlíně u moci velká koalice mezi SPD a CDU a poprvé
v historii zemských voleb získala mandáty strana Pirátů (Piratenpartei Deutschland). Hlavními póly
v berlínském stranickém systému jsou CDU a SPD. Tři období vlády jejich velké koalice, včetně té
současné, byly dány výsledky voleb, které neumožňovaly jiné řešení, především s ohledem na vývoj ve
stranách SPD, GRÜNE a Die Linke. Jako vedlejší póly je možné rozlišit GRÜNE a Die Linke. Diskutabilní
pozici má FDP, která se ve třech volbách z pěti nedostala do senátu⁷ a proto ji v současné době nelze
charakterizovat jako vedlejší pól berlínského stranického systému, stejně jako jedno zastoupení Pirátů.
Braniborský stranický systém prošel ve sledovaném období zajímavým vývojem. V roce 1990
vznikla netypická koalice stran SPD, FDP a GRÜNE, která byla o čtyři roky později vystřídána jednobarevnou většinovou vládou SPD. Další dvě období tvořila vládu velká koalice mezi SPD a CDU,
nahrazená v roce 2009 vládou SPD a Die Linke. Vedle těchto subjektů se do parlamentu ještě ve dvou
případech dostala krajně pravicová DVU. V braniborském zemském stranickém systému je zřejmý jeden hlavní pól tvořený SPD a volební výsledky CDU a Die Linke znamenají pro každou z těchto stran
pozici vedlejších pólů. Strany FDP, GRÜNE a DVU se do parlamentu v uskutečněných pěti volbách
dostaly každá pouze ve dvou případech s minimálními zisky mandátů a proto nelze v jejich případě
hovořit o plnohodnotných vedlejších pólech.
Také v Brémách vznikla v prvních volbách po znovusjednocení, uskutečněných v roce 1991, koalice
stran SPD, FDP a GRÜNE, následovaná v roce 1995 velkou koalicí mezi SPD a CDU, která pokračovala
ještě další dvě volební období (1999 a 2003). Ke změně došlo v roce 2007 utvořením koaliční vlády
stran SPD a GRÜNE, která pokračuje i po volbách v roce 2011. Z hlediska pólů je možné rozlišit jeden
hlavní pól (SPD) a domníváme se, že i druhý hlavní pól, tvořený CDU. Křesťanští demokraté dosáhli ve
sledovaném období pouze jednou srovnatelného výsledku s SPD (1995, o 0,8 % hlasů méně pro CDU),
jinak zůstávali se znatelným odstupem za sociálními demokraty, ovšem současně, s výjimkou voleb
v roce 2011, se zhruba srovnatelným náskokem před Zelenými. V těchto zatím posledních zemských
volbách došlo k pozoruhodné situaci, kdy Zelení získali o 1,1 % hlasů více než CDU, ale pro ústup CDU
z pozice jednoho ze dvou hlavních pólů by bylo třeba potvrzení této situace v dalších volbách. Vedlejším
pólem jsou pouze GRÜNE a žádný další pól identifikovat nelze, neboť strany FDP a DVU získaly v šesti
volbách pouze třikrát zastoupení při celkově nízkém zisku mandátů a strany Die Linke, AFB a BIW⁸
dosáhly senátního zastoupení pouze jednou, resp. dvakrát v případě BIW.
Dolnosaské zemské volby vyhrávala v průběhu devadesátých let minulého století s výraznou
převahou SPD. Nejprve utvořila koalici s GRÜNE (1990) a po další dvě volební období (1994 a 1998) měla
v zemském sněmu nadpoloviční většinu hlasů a vládla samostatně. Ke změně došlo ve volbách roce
2003, kdy zvítězila CDU a vytvořila koalici s FDP, která pokračuje i po následujících volbách v roce 2008.
Do zemského parlamentu se ještě v jednom případě dostala krajně levicová Die Linke. Jako hlavní póly
⁵Skupina Svobodní voliči (Freie Wähler – FW) představuje občanské sdružení, zaměřující se především na komunální
politiku, kde je přítomná již od padesátých let minulého století. (Decker a Neu 2007: 288 an.). Po znovusjednocení Německa se
sdružení začalo více účastnit také zemských voleb a v bavorských zemských volbách v roce 2008 získalo poprvé zastoupení
v zemském parlamentu.
⁶Strana Die Linke je pokračovatelkou Jednotné socialistické strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands
– SED) vládnoucí v letech 1949–1989 na území NDR. V průběhu demokratické tranzice došlo k přejmenování na Stranu
demokratického socialismu (Partei des Demokratischen Sozialismus – PDS) a od roku 2007, po sloučení s Volební alternativou
za práci a sociální spravedlnost (Arbeit & soziale Gerechtigkeit – Die Wahlalternative – WASG) ze západní části Německa nese
označení Die Linke.
⁷V Berlíně, Brémách a Hamburku není volen zemský parlament, ale městský senát.
⁸V současnosti již neexistující strana Práce pro Bremen a Bremerhaven (Arbeit für Bremen und Bremerhaven e. V. – AFB) byla
založena před brémskými zemskými volbami v roce 1995 bývalými členy SPD, kteří svou stranu opustili z důvodu nesouhlasu
s jejím dalším směřováním. (Decker a Neu 2007: 151) Subjekt Rozzlobení občané (Bürger in Wut – BIW) byl založen v roce
2004 s konzervativně orientovaným pravicovým programem, v současné době má stranické organizace v Brémách, Berlíně
a v Hamburku. (http://www.buerger-in-wut.de/cms/?d=biw)
148
je možné označit strany SPD a CDU, vedlejším pólem jsou GRÜNE. Vzhledem ke slabým výsledkům
FDP v devadesátých letech a dvojnásobné parlamentní absenci ve sledovaném období, není vhodné
zatím tuto stranu označit jako vedlejší pól.
Od roku 1990 vítězí v durynských zemských volbách s výraznou převahou křesťanští demokraté.
Nejprve utvořili koaliční vládu s FDP, v následujícím období od roku 1994 se řešením povolební situace
stala velká koalice s SPD. Po dvou následujících volbách získala CDU absolutní většinu (1999, 2004)
a sestavila jednobarevnou vládu. Od roku 2009 je u moci opět velká koalice CDU a SPD. V durynském
zemském stranickém systému je možné identifikovat pouze jeden hlavní pól, kterým je CDU. SPD
dosahuje výrazně nižšího počtu mandátů než CDU a od konce devadesátých let minulého století získává
dokonce výrazně méně hlasů než Die Linke. SPD a Die Linke tak tvoří vedlejší póly tohoto stranického
systému. FDP a GRÜNE získaly v pěti volbách pouze dvakrát parlamentní zastoupení a není možné je
označit jako plnohodnotné póly.
Ze všech spolkových zemí se v posuzovaném období uskutečnilo nejvíce regionálních voleb v Hamburku (sedm). V roce 1991 získala nadpoloviční většinu mandátů SPD a utvořila jednobarevnou většinovou vládu. Z voleb o dva roky později vzešla menšinová jednobarevná vláda SPD s podporou nového
politického subjektu STATT⁹. V roce 1997 utvořila SPD koaliční vládu s GRÜNE, kterou v roce 2001 vystřídala koalice stran CDU-FDP-SCHILL¹⁰ a ta byla v roce 2004 nahrazena jednobarevnou většinovou
vládou CDU. Křesťanští demokraté zůstali u moci i po následujících volbách (2008), ale v koaliční vládě
s GRÜNE, která byla první koaliční vládou CDU-GRÜNE na zemské úrovni v historii. Toto atypické
spojení vydrželo tři roky a po předčasných volbách v roce 2011 se moci ujala jednobarevná většinová
vláda SPD. V hamburském stranickém systému je možné rozlišit dva hlavní póly (SPD a CDU) a jeden
vedlejší (GRÜNE). FDP zde ze sedmi voleb získala třikrát senátní zastoupení, z toho ve dvou případech
jen těsně překročila vstupní klauzuli, a v jejím případě tedy nelze hovořit o plnohodnotném vedlejším
pólu. Obdobná je situace u Die Linke, která získala mandáty v posledních dvou volbách, a u stran STATT
a SCHILL s ojedinělým ziskem senátního zastoupení.
Hesenské volby v roce 1991 skončily z hlediska počtu mandátů pro SPD a CDU nerozhodně,
ale vzhledem k lepšímu výsledku GRÜNE oproti FDP, vznikla většinová koalice SPD-GRÜNE, která
pokračovala i o čtyři roky později. V roce 1999 dosáhla lepšího výsledku koalice stran CDU-FDP a od
roku 2003 vládli křesťanští demokraté samostatně. V roce 2008 se opakoval shodný výsledek SPD
a CDU, ale tentokrát se nenašli partneři pro koaliční dohodu. V následujících mimořádných volbách
o rok později zvítězila CDU a uzavřela koaliční vládu s FDP. Hesenský stranický systém je tvořen dvěma
hlavními póly (CDU a SPD) a doplněn dvěma póly vedlejšími (FDP a GRÜNE). Jediná strana, která
dále získala ve sledovaném období zastoupení je Die Linke, ale její poslanci se účastní práce v zemském
parlamentu až od voleb v roce 2008, resp. 2009 a z tohoto důvodu nelze zatím hovořit o dalším pólu.
V Meklenbursku-Předním Pomořansku zvítězili v roce 1990 křesťanští demokraté a utvořili koaliční
vládu se svobodnými demokraty. V následujících třech volbách (1994, 1998, 2002) získaly mandáty
pouze CDU, SPD a Die Linke, což mělo za následek nejprve vytvoření velké koalice mezi CDU a SPD
v roce 1994 a v následujících dvou obdobích uzavření většinové koalice mezi SPD-Die Linke. V roce
2006 se do parlamentu dostala opět FDP a navíc extremistická krajně pravicová NPD, která zůstala
v zemském parlamentu zastoupena i po volbách v roce 2011, na rozdíl od FDP, kterou nahradili Zelení.
Od roku 2006 je u moci velká koalice mezi SPD a CDU. V zemském stranickém systému MeklenburskaPředního Pomořanska se ve sledovaném období nacházejí dva hlavní póly (CDU a SPD) a jeden pól
vedlejší (Die Linke). Dvojnásobné zastoupení FDP a NPD z šesti voleb ani zatím ojedinělý úspěch
Zelených nevytvářejí podmínky pro identifikaci dalších vedlejších pólů.
⁹STATT strana-Nezávislí (STATT Partei – DIE UNABHÄNGIGEN – STATT Partei – STATT) byla založena v Hamburku
v roce 1993 bývalými členy etablovaných politických stran mj. CDU, SPD a GRÜNE. Definovala se jako strana neideologická, která svým ustavením reaguje na nespokojenost občanů se stávající zemskou politikou. Svou působnost rozšířila do
dalších spolkových zemí (zemské organizace v Severním Porýní-Vestfálsku a Sasku-Anhaltsku a pracovní skupina v Sasku).
(http://www.statt-partei.de/Länder\_36.php)
¹⁰Strana státoprávní ofenzívy (Partei Rechtsstaatlicher Offensive – SCHILL) existovala v období let 2000 až 2007. Byla založena
v Hamburku a orientovala se rétoricky především proti kriminalitě. Pokoušela se také proniknout do dalších zemských
parlamentů. (Decker a Neu 2007: 378 an.)
149
Ve sledovaném období zvítězili ve všech zemských volbách v Porýní-Falci sociální demokraté,
kteří ve třech případech utvořili většinovou koaliční vládu s FDP (1991, 1996, 2001), v jednom případě
obdrželi nadpoloviční počet mandátů a vládli samostatně (2006) a po volbách v roce 2011 utvořili koalici
s GRÜNE. Z pěti uskutečněných voleb se do parlamentu jedenkrát nedostaly strany FDP a GRÜNE.
V zemském stranickém systému Porýní-Falce lze identifikovat dva hlavní póly (SPD a CDU) a dva póly
vedlejší (FDP a GRÜNE).
Po většinu zkoumaného období znamenaly sárské zemské volby zisk nadpoloviční většiny mandátů pro strany CDU (1999, 2004), resp. SPD (1990, 1994). Tyto strany také sestavovaly jednobarevné
většinové vlády. Ke změně došlo v roce 2009, kdy byla vytvořena většinová koalice CDU-FDP-GRÜNE,
která ovšem nevydržela celé volební období a výsledkem byly předčasné volby v roce 2012, ze kterých
vyšla vítězně CDU, následovaná SPD, které také uzavřely velkou koalici. Z šesti uskutečněných voleb
se do parlamentu třikrát nedostala FDP a dvakrát GRÜNE, v předposledních volbách uspěla poprvé
Die Linke a v posledních volbách uspěli, poprvé v zemských volbách ve starých spolkových zemích,
Piráti. Hlavní póly ve stranickém systému Sárska tvoří CDU a SPD, vedlejší póly zde chybí, neboť FDP
a GRÜNE překročily vstupní klauzuli pouze ve třech, resp. čtyřech volbách z šesti, při minimálním
zisku mandátů, stejně tak zatím dvojnásobný úspěch Die Linke a ojedinělé zastoupení Pirátů neopravňují k určení vedlejších pólů.
V Sasku zvítězili ve všech pěti volbách ve sledovaném období s výrazným rozdílem kandidáti
křesťanských demokratů, ve třech případech (1990, 1994, 1999) se jednalo o nadpoloviční zisk mandátů
a CDU sestavila jednobarevnou většinovou vládu. V roce 2004 se po pauze dvou období dostaly opět
do saského parlamentu strany FDP a GRÜNE a poprvé také zástupci extrémistické krajně pravicové
NPD, což mělo za následek uzavření velké koalice CDU-SPD. O pět let později umožnily výsledky
voleb sestavit vládu mezi křesťanskými a svobodnými demokraty. Hlavní pól saského stranického
systému představuje CDU, vedlejší jsou tvořeny SPD a Die Linke. FDP a GRÜNE se ve dvou případech
ze tří, kdy získaly parlamentní zastoupení, jen těsně dostaly nad pětiprocentní vstupní klauzuli, až
v zatím posledních volbách byl zisk hlasů vyšší, a z tohoto důvodu bychom je zatím jako vedlejší póly
neoznačili.
V Sasku-Anhaltsku vznikla po volbách v roce 1990 většinová vláda CDU-FDP, kterou, přes těsné
vítězství CDU ve volbách následujících (1994), vystřídala koalice mezi SPD a GRÜNE za podpory Die
Linke. Podpora Die Linke pokračovala i v dalším období (1998), kdy vznikla jednobarevná menšinová
vláda SPD. Výsledky voleb o čtyři roky později znamenaly opakování koaliční vlády mezi CDU a FDP
a v roce 2006 došlo k uzavření velké koalice mezi CDU a SPD, kdy se druhou nejsilnější stranou
parlamentu stala Die Linke. Zatím poslední volby v loňském roce znamenaly pokračování spolupráce
CDU a SPD na vládní úrovni, když na druhém místě skončila opět Die Linke. FDP a GRÜNE získaly
parlamentní zastoupení ve třech případech ze šesti, v jednom případě získala mandáty krajně pravicová
DVU. Pokoušíme-li se identifikovat hlavní a vedlejší póly sasko-anhaltského zemského stranického
systému, jsou patrné výrazné výkyvy ve výsledcích stran v jednotlivých volbách. Jasné postavení jako
hlavního pólu je u CDU, která vyhrála pět voleb ze šesti a ve čtyřech případech s výrazným rozdílem.
U SPD však došlo k vývoji, který znamenal, že se z druhého hlavního pólu v devadesátých letech
minulého století přesunula do pozice pólu vedlejšího a vedlejším pólem je také Die Linke. Strany FDP
a GRÜNE nepředstavují v tomto zemském stranickém systému samostatné póly, vzhledem k jejich
přerušované parlamentní účasti a stejně tak DVU, která získala mandáty pouze v jednom případě.
S výjimkou let 2005 a 2010 vítězila v zemských volbách v Severním Porýní-Vestfálsku SPD (1990,
1995, 2000, 2012), která nejprve sestavila jednobarevnou většinovou vládu a po volbách v letech 1995,
2000 a 2010 se jednalo o spolupráci koaličních stran SPD a GRÜNE¹¹. Jedinou výjimku znamenají volby
v roce 2005, po kterých se vlády ujala většinová koalice CDU a FDP. Kromě těchto čtyř stran se do
parlamentu dostala v roce 2010 Die Linke a po předčasných volbách v roce 2012 Piráti. Hlavní póly
zemského stranického systému Severního Porýní-Vestfálska jsou tvořeny stranami SPD a CDU, vedlejší
póly představují GRÜNE a FDP, ojedinělé úspěchy Die Linke a Pirátů nevedou k identifikaci dalších
vedlejších pólů.
¹¹Volby v roce 2012 se uskutečnily 13. 5. a v době psaní textu ještě nebylo známo složení nové vlády.
150
V posuzovaném období zvítězila v zemských volbách do šlesvicko-holštýnského parlamentu třikrát SPD a třikrát CDU. SPD nejprve v roce 1992 utvořila jednobarevnou většinovou vládu, kterou
v následujících volbách (1996) vystřídala většinová koalice SPD-GRÜNE, pokračující i po roce 2000.
Volby v roce 2005 znamenaly vítězství CDU a vytvoření velké koalice s SPD, kterou o pět let později
nahradila většinová koalice CDU-FDP. V roce 2012 opět zvítězila CDU, o čtyři desetiny procenta hlasů
před SPD¹². V jednom případě se do parlamentu dostaly krajně pravicová DVU (1992), Die Linke (2009)
a strana Piráti (2012). Minimální zastoupení vždy získává, na základě mezinárodní dohody uzavřené
v padesátých letech minulého století mezi SRN a Dánskem, regionální strana dánské a fríské menšiny
SSW. Z hlediska pólů je možné ve šlesvicko-holštýnském zemském stranickém systému identifikovat
dva hlavní póly (CDU a SPD) a dva póly vedlejší (FDP a GRÜNE). Zastoupení SSW je stabilní, avšak
pohybuje se mezi jedním až čtyřmi mandáty (tento nárůst je patrný teprve v novém tisíciletí) a tato
strana tedy nepředstavuje samostatný pól, stejně jako zatím ojedinělé zastoupení stran DVU, Die Linke
a Piráti.
Souhrn hlavních a vedlejších pólů v jednotlivých zemských stranických systémech je uveden v tabulce 1.
Tabulka 1:
Přehled pólů zemských stranických systémů v Německu – současnost
Země
Hlavní pól/y
Vedlejší pól/y
Bádensko-Württembersko
CDU, SPD
FDP, GRÜNE
Bavorsko
CSU
SPD, GRÜNE
Berlín
CDU, SPD
GRÜNE, Die Linke
Braniborsko
SPD
CDU, Die Linke
Brémy
CDU, SPD
GRÜNE
Dolní Sasko
CDU, SPD
GRÜNE
Durynsko
CDU
SPD, Die Linke
Hamburk
CDU, SPD
GRÜNE
Hesensko
CDU, SPD
FDP, GRÜNE
Meklenbursko-Přední Pomořansko
CDU, SPD
Die Linke
Porýní-Falc
CDU, SPD
FDP, GRÜNE
Sársko
CDU, SPD
Sasko
CDU
SPD, Die Linke
Sasko-Anhaltsko
CDU
SPD, Die Linke
Severní Porýní-Vestfálsko
CDU, SPD
FDP, GRÜNE
Šlesvicko-Holštýnsko
CDU, SPD
FDP, GRÜNE
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že v pozici hlavních pólů zemských stranických systémů
v Německu se objevují pouze stany CDU/CSU a SPD. CDU/CSU je v pozici hlavního pólu v patnácti
spolkových zemích, SPD ve dvanácti. Pouze v jednom případě se CDU dostává do pozice vedlejšího
pólu (Braniborsko), SPD je takto identifikována ve čtyřech případech (Bavorsko, Durynsko, Sasko,
Sasko-Anhaltsko). Vedlejší póly jsou přítomny v patnácti spolkových zemích, jeden zemský stranický
systém je bez vedlejšího pólu (Sársko). Vedlejší póly jsou obsazovány, kromě CDU a SPD, stranami FDP
(pět zemí: Bádensko-Wür embersko, Hesensko, Porýní-Falc, Severní Porýní-Vestfálsko a ŠlesvickoHolštýnsko), GRÜNE (deset zemí: Bádensko-Wür embersko, Bavorsko, Berlín, Brémy, Dolní Sasko,
Hamburk, Hesensko, Porýní-Falc, Severní Porýní-Vestfálsko a Šlesvicko-Holštýnsko) a Die Linke (šest
zemí: Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko a Sasko-Anhaltsko).
Zjištěné skutečnosti zachycují stále přítomné rozdělení Německa na staré a nové spolkové země.
V případě starých spolkových zemí jsou, s výjimkou Bavorska, vždy hlavními póly CDU a SPD sou¹²Volby v roce 2012 se uskutečnily 6. 5. a v době psaní textu ještě nebylo známo složení nové vlády.
151
časně. V nových spolkových zemích dochází k výraznějšímu dělení, když SPD je samostatným hlavním
pólem v Braniborsku a CDU se do obdobné situace dostává v Durynsku, Sasku a Sasku-Anhaltsku.
V oblasti vedlejších pólů se objevil nový politický subjekt reprezentovaný stranou Die Linke, která
doplnila strany FDP a GRÜNE, přítomné již v této pozici v některých zemských stranických systémech
před rokem 1990. I zde je však patrná dělící linie mezi starými a novými spolkovými zeměmi. Svobodní
demokraté se dostali do pozice vedlejších pólů pouze ve starých spolkových zemích a Zeleným se pozice
vedlejšího pólu podařilo dosáhnout v nových spolkových zemích pouze v Berlíně, který však vzhledem
k historickému vývoji nelze vnímat jako typickou novou spolkovou zemi. Naopak přítomnost Die Linke
v pozici vedlejšího pólu je patrná pouze v nových spolkových zemích a pro její možnou identifikaci jako
vedlejšího pólu ve starých spolkových zemích je třeba delšího časového období. Tato skutečnost se týká
také nového fenoménu na německé zemské politické scéně, strany Piráti.
Z uvedených skutečností je patrné, že v průběhu sledovaného období došlo k rozšíření počtu stran
získávajících pozici vedlejšího pólu v zemských stranických systémech, nikoli však k rozšíření počtu
stran v pozicích hlavních pólů.
D
, F., N , V. (Hrsg.) 2007. Handbuch der deutschen Parteien. VS Verlag für Sozialwissenscha en,
Wiesbaden.
F
, P., S
, M. 1998. Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal.
Informační server o volbách v Evropě. [on-line]. [vid. 2012-05-25]. Dostupné na
http://www.parties-and-elections.eu.
Informační server o volbách v SRN. [on-line]. [vid. 2012-05-25]. Dostupné na
http://www.wahlrecht.de.
L
, S. 2007. Die Regierungssysteme der deutschen Länder im Vergleich. Verlag Barbara Budrich,
Opladen & Farmington Hills.
Oficiální stránky BIW. [on-line]. [vid. 2012-05-25]. Dostupné na
http://www.buerger-in-wut.de/cms/?d=biw.
Oficiální stránky STATT. [on-line]. [vid. 2012-05-25]. Dostupné na
http://www.statt-partei.de/Länder_36.php.
R
, W. 2008. Föderalismus, Parlamentarismus und Demokratie. Verlag Barbara Budrich,
Opladen & Farmington Hills.
S
, G. 2005. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: CDK.
S
, M. G. 2007. Das politische System Deutschlands. München: Verlag C. H. Beck.
Spolkový volební úřad – zemské volby. [on-line]. [vid. 2012-05-25]. Dostupné na
http://www.bundeswahlleiter.de/de/landtagswahlen/.
Statistisches Bundesamt 2005. Wahl zum 16. Deutschen Bundestag am 18. September 2005. He 1. Ergebnisse
und Vergleichszahlen früherer Bundestags-, Europa- und Landtagswahlen sowie Strukturdaten für die
Bundestagswahlkreise. Statistisches Bundesamt, Wiesbaden.
S
, M. 2005. Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně-politický pluralismus. Brno,
Mgr. Antonín Pasienka – AP.
S
, M. 2004. Regionální stranické soustavy, teritoriální pluralismus a výzkum stranických
systémů. Politologický časopis, roč. XI, č. 2, s. 123-133.
S
Š
, M. a kol. 2005. Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál.
, J. 2004. Volební právo a klasifikace volebních systémů. In C
systémy. Brno: MPÚ MU.
, R., Š
, J. (eds). Volební
Zemský parlament Bádenska-Wür emberska. [on-line]. [vid. 2012-05-25]. Dostupné na
http://www.landtag-bw.de/aktuelles/termine/index.asp.
152
Zemský parlament Porýní-Falce. [on-line]. [vid. 2012-05-25]. Dostupné na http://
www.landtag.rlp.de/icc/InternetDE/nav/d00/
broker.cal?uMen=d00407b3-f671-3701-be59-2655c07caec2.
Přílohy
Příloha 1:
Zemské volby – Bádensko-Wür embersko – od 1992 do současnosti
(Informační server o volbách v SRN 2012)
1992
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2011
Hlasy (%)
2006
Mandáty
2001
CDU
39,6
64
41,3
69
44,8
63
44,2
69
39,0
60
SPD
29,4
46
25,1
39
33,3
45
25,2
38
23,1
35
FDP
5,9
8
9,6
14
8,1
10
10,7
15
5,3
7
GRÜNE
9,5
13
12,1
19
7,7
10
11,7
17
24,2
36
10,9
15
9,1
14
REP
Celkem
Příloha 2:
146
155
128
139
138
Zemské vlády – Bádensko-Wür embersko – od 1992 do současnosti
(Informační server o volbách v Evropě 2012)
Období
Vládní strany
1992–1996
CDU-SPD
1996–2001
CDU-FDP
2001–2005
CDU-FDP
2005–2011
CDU-FDP
od 2011
GRÜNE-SPD
Zemské volby – Bavorsko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1990
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2008
Hlasy (%)
2003
Mandáty
1998
Hlasy (%)
1994
Mandáty
Strana
Hlasy (%)
Příloha 3:
1996
Hlasy (%)
Strana
CSU
54,9
127
52,8
120
52,9
123
60,7
124
43,4
92
SPD
26,0
58
30,0
70
28,7
67
19,6
41
18,6
39
FDP
5,2
7
8,0
16
GRÜNE
6,4
12
9,4
19
10,2
21
6,1
14
5,7
14
7,7
15
FW
Celkem
204
204
204
180
187
153
Příloha 4:
Zemské vlády – Bavorsko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Příloha 5:
Období
Vládní strana(y)
1990–1994
CSU
1994–1998
CSU
1998–2003
CSU
2003–2008
CSU
od 2008
CSU-FDP
Zemské volby – Berlín – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1990
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2011
Hlasy (%)
2006
Mandáty
2001
Hlasy (%)
1999
Mandáty
1995
Hlasy (%)
Strana
CDU
40,4
101
37,4
87
40,8
76
23,7
35
21,3
37
23,4
39
SPD
30,4
76
23,6
55
22,4
42
29,7
44
30,8
53
28,3
47
FDP
7,1
18
9,9
15
7,6
13
GRÜNE
9,4
23
13,2
30
9,9
18
9,1
14
13,1
23
17,6
29
Die Linke
9,2
23
14,6
34
17,7
33
22,6
33
13,4
23
11,7
19
8,9
15
Piraten
Celkem
Příloha 6:
241
206
169
141
149
149
Zemské vlády – Berlín – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Období
Vládní strany
1991–1996
CDU-SPD
1996–1999
CDU-SPD
1999–2001
CDU-SPD
2001–2002
SPD-GRÜNE
2002–2006
SPD-Die Linke
2006–2011
SPD-Die Linke
od 2011
SPD-CDU
154
Příloha 7:
Zemské volby – Braniborsko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1990
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2009
Mandáty
2004
Hlasy (%)
1999
Mandáty
1994
Hlasy (%)
Strana
CDU
29,4
27
18,7
18
26,6
25
19,4
20
19,8
19
SPD
38,2
36
54,1
52
39,3
37
31,9
33
31,0
31
FDP
6,6
6
7,2
7
5,7
5
27,2
26
GRÜNE
Die Linke
B90,0
13,4
13
6,4
6
18,7
18
DVU
Celkem
Příloha 8:
88
23,3
22
28,0
29
5,3
5
6,1
6
88
89
88
88
Zemské vlády – Braniborsko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Příloha 9:
Období
Vládní strana(y)
1990–1994
SPD-FDP-B90,0
1994–1999
SPD
1999–2002
SPD-CDU
2002–2004
SPD-CDU
2004–2009
SPD-CDU
od 2009
SPD-Die Linke
Zemské volby – Brémy – od 1991 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1991
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2011
Hlasy (%)
2007
Mandáty
2003
Hlasy (%)
1999
Mandáty
1995
Hlasy (%)
Strana
CDU
30,7
32
32,6
37
37,1
42
29,9
29
25,6
23
20,4
20
SPD
38,8
41
33,4
37
42,6
47
42,3
40
36,7
32
38,6
36
FDP
9,5
10
4,2
1
6,0
5
11,4
11
22,5
21
6,2
6
GRÜNE
DVU
13,1
14
9,0
10
12,8
12
16,5
14
3,3
1
2,3
1
2,7
1
8,4
7
5,6
5
0,8
1
3,7
1
Die Linke
AFB
10,7
12
BIW
Celkem
100
100
100
83
83
83
155
Příloha 10:
Příloha 11:
Zemské vlády – Brémy – od 1991 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Období
Vládní strany
1991–1995
SPD-FDP-GRÜNE
1995–1999
SPD-CDU
1999–2003
SPD-CDU
2003–2007
SPD-CDU
2007–2011
SPD-GRÜNE
od 2011
SPD-GRÜNE
Zemské volby – Dolní Sasko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1990
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2008
Mandáty
2003
Hlasy (%)
1998
Mandáty
1994
Hlasy (%)
Strana
CDU
42,0
67
36,4
67
35,9
62
48,3
91
42,5
68
SPD
44,2
71
44,3
81
47,9
83
33,4
63
30,3
48
FDP
6,0
9
8,1
15
8,2
13
GRÜNE
5,5
8
7,6
14
8,0
12
7,1
11
7,4
13
7,0
12
Die Linke
Celkem
161
157
183
152
Zemské vlády – Dolní Sasko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Vládní strana(y)
1990–1994
SPD-GRÜNE
1994–1998
SPD
1998–2003
SPD
2003–2008
CDU-FDP
od 2008
CDU-FDP
Zemské volby – Durynsko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1990
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2009
Mandáty
2004
Hlasy (%)
1999
Mandáty
1994
Hlasy (%)
Strana
Mandáty
Příloha 13:
Období
Hlasy (%)
Příloha 12:
155
CDU
45,4
44
42,6
42
51,0
49
43,0
45
31,2
30
SPD
22,8
21
29,6
29
18,5
18
14,5
15
18,5
18
Die Linke
9,7
9
16,6
17
21,4
21
26,1
28
27,4
27
GRÜNE
6,5
6
6,2
6
FDP
9,3
9
7,6
7
Celkem
89
88
88
88
88
156
Příloha 14:
Příloha 15:
Zemské vlády – Durynsko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Vládní strana(y)
1990–1994
CDU-FDP
1994–1999
CDU-SPD
1999–2004
CDU
2004–2009
CDU
od 2009
CDU-SPD
Zemské volby – Hamburk – od 1991 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1991
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2011
Mandáty
2008
Hlasy (%)
2004
Mandáty
2001
Hlasy (%)
1997
Mandáty
1993
Hlasy (%)
Strana
Období
CDU
35,1
44
25,1
36
30,7
46
26,2
33
47,2
63
42,6
56
21,9
28
SPD
48,0
61
40,4
58
36,2
54
36,5
46
30,5
41
34,1
45
48,4
62
FDP
5,4
7
5,1
6
6,7
9
GRÜNE
7,2
9
13,5
19
13,9
21
SCHILL
8,6
11
19,4
25
12,3
17
Die Linke
STATT
Celkem
Příloha 16:
9,6
121
9,6
12
11,2
14
6,4
8
6,4
8
8
121
121
121
121
121
121
Zemské vlády – Hamburk – od 1991 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Období
Vládní strana(y)
1991–1993
SPD
1993–1997
SPD
1997–2001
SPD-GRÜNE
2001–2004
CDU-FDP-SCHILL
2004–2008
CDU
2008–2011
CDU-GRÜNE
od 2011
SPD
157
Příloha 17:
Zemské volby – Hesensko – od 1991 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1991
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2009
Hlasy (%)
2008
Mandáty
2003
Hlasy (%)
1999
Mandáty
1995
Hlasy (%)
Strana
CDU
40,2
46
39,2
45
43,4
50
48,8
56
36,8
42
37,2
46
SPD
40,8
46
38,0
44
39,4
46
29,1
33
36,7
42
23,7
29
FDP
7,4
8
7,4
8
5,1
6
7,9
9
9,4
11
16,2
20
GRÜNE
8,8
10
11,2
13
7,2
8
10,1
12
7,5
9
13,7
17
5,1
6
5,4
6
Die Linke
Celkem
Příloha 18:
110
110
110
110
110
118
Zemské vlády – Hesensko – od 1991 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Příloha 19:
Vládní strana(y)
1991–1995
SPD-GRÜNE
1995–1999
SPD-GRÜNE
1999–2003
CDU-FDP
2003–2008
CDU
2008–2009
CDU
od 2009
CDU-FDP
Zemské volby – Meklenbursko-Přední Pomořansko – od 1990 do současnosti
1990
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2011
Hlasy (%)
2006
Mandáty
2002
Hlasy (%)
1998
Mandáty
1994
Hlasy (%)
Strana
Období
CDU
38,3
29
37,7
30
30,2
24
31,3
25
28,8
22
28,0
18
SPD
27,0
21
29,5
23
34,3
27
40,6
33
30,2
23
35,6
27
Die Linke
15,7
12
22,7
18
24,4
20
16,4
13
16,8
13
18,4
14
5,5
4
9,6
7
8,7
7
6,0
5
FDP
GRÜNE
NPD
Celkem
7,3
66
71
71
71
6
71
71
158
Příloha 20:
Příloha 21:
Zemské vlády – Meklenbursko-Přední Pomořansko – od 1990 do současnosti
Období
Vládní strany
1990–1994
CDU-FDP
1994–1998
CDU-SPD
1998–2002
SPD-Die Linke
2002–2006
SPD-Die Linke
2006–2011
SPD-CDU
od 2011
SPD-CDU
Zemské volby – Porýní-Falc – od 1991 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1991
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2011
Hlasy (%)
2006
Mandáty
2001
CDU
38,7
40
38,7
41
35,3
38
32,8
38
35,2
41
SPD
44,8
47
39,8
43
44,7
49
45,6
53
35,7
42
FDP
6,9
7
8,9
10
7,8
8
8,0
10
GRÜNE
6,5
7
6,9
7
5,2
6
15,4
18
Celkem
Příloha 22:
1996
Hlasy (%)
Strana
101
101
101
101
101
Zemské vlády – Porýní-Falc – od 1991 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Příloha 23:
Období
Vládní strana(y)
1991–1996
SPD-FDP
1996–2001
SPD-FDP
2001–2006
SPD-FDP
2006–2011
SPD
od 2011
SPD-GRÜNE
Zemské volby – Sársko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1990
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2012
Hlasy (%)
2009
Mandáty
2004
Hlasy (%)
1999
Mandáty
1994
Hlasy (%)
Strana
CDU
33,4
18
38,6
21
45,5
26
47,5
27
34,5
19
35,2
19
SPD
54,4
30
49,4
27
44,4
25
30,8
18
24,5
13
30,6
17
FDP
5,6
3
5,2
3
9,2
5
5,6
3
5,9
3
5,0
2
21,3
11
16,1
9
7,4
4
GRÜNE
5,5
3
Die Linke
Piraten
Celkem
51
51
51
51
51
51
159
Příloha 24:
Příloha 25:
Zemské vlády – Sársko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Období
Vládní strana
1990–1994
SPD
1994–1999
SPD
1999–2004
CDU
2004–2009
CDU
2009–2012
CDU-FDP-GRÜNE
od 2012
CDU-SPD
Zemské volby – Sasko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v SRN 2012)
1990
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
CDU
53,8
92
58,1
77
56,9
76
41,1
55
40,2
58
SPD
19,1
32
16,6
22
10,7
14
9,8
13
10,4
14
Die Linke
10,2
17
16,5
21
22,2
30
23,6
31
20,6
29
GRÜNE
5,6
10
5,1
6
6,4
9
FDP
5,3
9
5,9
7
10,0
14
9,2
12
5,6
8
NPD
Celkem
Příloha 26:
2009
Mandáty
2004
Hlasy (%)
1999
Mandáty
1994
Hlasy (%)
Strana
160
120
120
124
132
Zemské vlády – Sasko – od 1990 do současnosti (Informační server o volbách v Evropě 2012)
Období
Vládní strana(y)
1990–1994
CDU
1994–1999
CDU
1999–2004
CDU
2004–2009
CDU-SPD
od 2009
CDU-FDP
160
Příloha 27:
Zemské volby – Sasko-Anhaltsko – od 1990 do současnosti
1990
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2011
Hlasy (%)
2006
Mandáty
2002
Hlasy (%)
1998
Mandáty
1994
Hlasy (%)
Strana
CDU
39,0
48
34,4
37
22,0
28
37,3
48
36,2
40
32,5
41
SPD
26,0
27
34,0
36
35,9
47
20,0
25
21,4
24
21,5
26
Die Linke
12,0
12
19,9
21
19,6
25
20,4
25
24,1
26
23,7
29
GRÜNE
5,3
5
5,1
5
7,1
9
13,5
14
FDP
13,3
DVU
12,9
Celkem
106
Příloha 28:
Příloha 29:
6,7
7
16
116
115
97
105
Zemské vlády – Sasko-Anhaltsko – od 1990 do současnosti
Období
Vládní strana(y)
1990–1994
CDU-FDP
1994–1998
SPD-GRÜNE
1998–2002
SPD
2002–2006
CDU-FDP
2006–2011
CDU-SPD
od 2011
CDU-SPD
Zemské volby – Severní Porýní-Vestfálsko – od 1990 do současnosti
1990
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2012
Hlasy (%)
2010
Mandáty
2005
Hlasy (%)
2000
Mandáty
1995
Hlasy (%)
Strana
99
17
CDU
36,7
89
37,7
89
37,0
88
44,8
89
34,6
67
26,3
67
SPD
50,0
122
46,0
108
42,8
102
37,1
74
34,5
67
39,1
99
FDP
5,8
14
9,8
24
6,2
12
6,7
13
8,6
22
GRÜNE
5,0
12
7,1
17
6,2
12
12,1
23
11,3
29
5,6
11
7,8
20
10,0
24
Die Linke
Piraten
Celkem
237
221
231
187
237
161
Příloha 30:
Zemské vlády – Severní Porýní-Vestfálsko – od 1990 do současnosti
Příloha 31:
Vládní strana(y)
1990–1995
SPD
1995–2000
SPD-GRÜNE
2000–2005
SPD-GRÜNE
2005–2010
CDU-FDP
2010–2012
SPD-GRÜNE
Zemské volby – Šlesvicko-Holštýnsko – od 1992 do současnosti
1992
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
Hlasy (%)
Mandáty
2012
Hlasy (%)
2010
Mandáty
2005
Hlasy (%)
2000
Mandáty
1996
Hlasy (%)
Strana
Období
CDU
33,8
32
37,2
30
35,2
33
40,2
30
31,5
34
30,8
22
SPD
46,2
45
39,8
33
43,1
41
38,7
29
25,4
25
30,4
22
FDP
5,6
5
5,7
4
7,6
7
6,6
4
14,9
14
8,2
6
8,1
6
6,2
5
6,2
4
12,4
12
13,2
10
2,5
2
4,1
3
3,6
2
4,3
4
4,6
3
6,0
6
8,2
6
GRÜNE
SSW
1,9
1
DVU
6,3
6
Die Linke
Piraten
Celkem
Příloha 32:
89
75
89
69
95
Zemské vlády – Šlesvicko-Holštýnsko – od 1992 do současnosti
Období
Vládní strana(y)
1992–1996
SPD
1996–2000
SPD-GRÜNE
2000–2005
SPD-GRÜNE
2005–2010
CDU-SPD
2010–2012
CDU-FDP
69
162
Konec jedné éry: finské prezidentské volby 2012
The End of an Era: The 2012 Presidential Election in Finland
Vlastimil Havlík ∗ ([email protected])
Abstract
The 2012 presidential election in Finland ended up the era of social democratic presidents in Finland which
beginning dates back to 1982 when Mannu Koivistu took over the presidential function from the long-serving
legend of Finnish politics Urho Kekkonen. The victory of Sauli Niinistö, who beat his challenger Pekka Haavisto
from the Green League by a record margin, confirmed the position of the conservative party as the strongest party
player in Finland. The humiliating defeat of the former prime minister Paavo Lipponen showed that the Finnish
social democracy might face serious challenges in the future. The article presents a description of the results of the
elections with specific a ention paid to the electoral campaign, geographic distribution of votes and interpretation
of the support of individual candidates. The paper also examines the amendment to the constitution which came
into force in March 2012 and introduced a further weakening of the position of the head of the state in the political
system of Finland.
Keywords
Finland, elections, president, Sauli Niinistö, Pekka Haavisto
Note
Text byl zpracován v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Proměny politického
a společenského pluralismu v moderní Evropě II“ (kód MUNI/A/800/2011).
∗ Autor působí jako odborný asistent na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity
Havlík, V. Konec jedné éry: finské prezidentské volby 2012
163
Úvod
Výsledek finských prezidentských voleb, které se konaly na přelomu ledna a února 2012, je možno
označit za historický. Vítězství kandidáta konzervativní Národní koaliční strany (Kansallinen Kokoomus,
KOK) Sauliho Niinistöho přerušilo třicet let trvající úřadování sociálnědemokratických hlav státu.
Niinistö, který vystřídal ve funkci Tarju Halonen, se stal prvním prezidentem KOK po více než padesáti
letech (v roce 1956 vypršel mandát bývalému předsedovi KOK a jedné z nejvýraznějších postav moderní
finské politiky Juhovi Kustovi Paasikivimu). Přestože nakonec ve volbách nezvítězil, zlomovým se
stal rovněž výsledek druhého v pořadí, Pekky Haavista, kandidáta Zelené ligy (Vihreät – De Gröna,
VIHR), která nikdy v parlamentních volbách nezískala více než 8,5 % hlasů. Navíc vůbec poprvé
v historii postoupil kandidát VIHR do druhého kola voleb. Naopak zklamáním skončily volby pro
předsedu Pravých Finů (Perussuomalaiset, PS) Tima Soiniho, v předchozích parlamentních volbách
vůbec nejúspěšnějšího kandidáta co do počtu hlasů¹, a také pro bývalého předsedu vlády a kandidáta
Sociálně demokratické strany (Suomen Sosialidemokraa inen Puolue, SDP) Paava Lipponena.
Přestože lze výsledek voleb označit v mnoha ohledech za výjimečný, i vzhledem k dalšími ústavnímu omezení finského prezidenta, které vešlo v účinnost společně s Niinistöovým nástupem do úřadu
(viz níže), nelze očekávat, že by změna na postu hlavy státy přinesla v dalších letech zásadní proměnu
ve fungování finské politiky.
Pozice prezidenta v politickém systému Finska a podoba volebního systému
Finsko bývalo tradičně řazeno k semiprezidentským politickým režimům (Arter 1985, Duverger 1980,
Sartori 2011). Ústava z roku 1919 ve své stručnosti ponechávala hlavě státu poměrně dost prostoru
jak v rovině zahraničněpolitické, tak v rovině domácí politiky. V kontextu studené války a fragmentovaného stranického systému učinilo extenzivní využívání pravomocí již zmíněného Paasikiviho, ale
především Urho Kekkonena (v prezidentském úřadu v letech 1956–1982) jednou z nejsilnějších hlav
státu v demokratické Evropě (Arter 1999a, Arter 1999b, Nousiainen online). Od 80. let 20. století ale
prošel finský ústavně-politický systém řadou změn, které oslabily pozici prezidenta a posunuly Finsko
k parlamentní demokracii (vyvrcholením bylo přĳetí nové ústavy účinné od března 2000). Paradoxně
byla přĳata i změna způsobu volby prezidenta, kdy nepřímou volbu pomocí kolegia elektorů vystřídala volba přímá (první přímé prezidentské volby se konaly v roce 1994 – Nousiainen 2001, Paloheimo
2003). Finsko je tak zajímavým případem posílení legitimity prezidenta prostřednictvím přímé volby
a současného formálního i faktického oslabení role hlavy státu v každodenní politice.
Poslední úprava postavení prezidenta vešla v účinnost k 1. březnu 2012. Jejím obsahem bylo mimo
jiné další oslabení kompetencí prezidenta a naopak posílení pozice předsedy vlády, a to zejména
v oblasti reprezentace Finska v Evropské unii – nově zastupuje zemi v Evropské radě a na dalších
jednání vyžadujících přítomnost vrcholného představitele státu předseda vlády (nové znění článku 66
Ústavy Finska). Zároveň bylo odňata (v reálu bez většího významu) pravomoc prezidenta předkládat
vládní návrhy zákonů parlamentu. Nově náleží tato pravomoc samotné vládě (Ministry of Justice,
Finland 2012). Ve prospěch vlády byly omezeny také některé kreační pravomoci prezidenta (čl. 126
Ústavy). Posíleny byly rovněž prvky přímé demokracie, kdy dle nového znění čl. 53 ústavy může
alespoň 50 tisíc voličů iniciovat návrh zákona (Ministry of Justice, Finland 2011).
První přímé prezidentské volby se konaly ve Finsku až v roce 1994. Volby probíhají na základě
dvoukolového volebního systému s uzavřeným druhým kolem. V prvním kole je hlavou státu zvolen
kandidát, kterému se podaří získat více než 50 % hlasů. Doposud bylo vždy nutné konat druhé kolo. Do
toho postupují pouze dva nejúspěšnější kandidáti. Ten z nich, který získá ve druhém kole více hlasů,
se stává prezidentem. Hlava státu je volena na šest let, přičemž bezprostřední znovuzvolení je možné
pouze jednou (Election Act).
Právo volit náleží každému finskému občanovi, který dosáhl nejpozději v den konání prvního kola
voleb 18 let. Volič si může vybrat, zda bude hlasovat v předstihu, nebo až v den voleb. Pro hlasování
¹Ve Finsku se používá v parlamentních volbách kvazilistinný volební systém, kdy voliči hlasují přímo pro kandidáty
jednotlivých politických stran.
164
v předstihu je zřízeno v každé obci alespoň jedno volební místo, o jehož umístění rozhoduje obecní
samospráva (zpravidla jsou tato místa v supermarketech, školách nebo na poštách). Za volební místo
se dle zákona o volbách považují rovněž nemocnice, ústavy sociální péče s nepřetržitým provozem,
věznice a finské lodě v době konání volby v předstihu plující v zahraničí (ovšem platí pouze pro členy
posádek). Finští voliči přitom mohou v případě hlasování v předstihu odevzdat svůj hlas na kterémkoli
volebním místě bez ohledu na místo bydliště. Vedle toho finští občané v zahraničí mohou hlasovat
v předstihu na zastupitelských úřadech. Hlasování v předstihu je zahájeno jedenáctý den před konáním
samotných voleb a končí v případě zastupitelských úřadů osm dní, v případě „domácí“ volebních míst
pět dní před termínem voleb. Na lodích plujících v zahraničí může být hlasování v předstihu zahájeno
již 18 dní před termínem voleb (s výjimkou druhého kola voleb prezidentských – Election Act).
Druhou možností, jak odevzdat hlas, je volit až v den voleb. V případě tohoto způsobu hlasování
musí volič odevzdat svůj hlas výhradně ve volební místnosti v místě jeho bydliště. Jako termín prvního
kola voleb určuje volební zákon třetí lednovou neděli v šestém roce po inauguraci předchozí hlavy
státu. Druhé kolo voleb se má konat druhou neděli následující po prvním kole voleb (Election Act).
Kandidáty na prezidenta může navrhnout buď politická strana, která získala na základě výsledku
předchozích voleb zastoupení v parlamentu (Eduskunta) nebo volební sdružení nejméně dvaceti tisíci
oprávněných voličů (každý volič smí být podepsat petici pouze jediného volebního sdružení). Politická
strana nebo volební sdružení jsou oprávněny navrhnout pouze jednoho kandidáta. Dle ústavy může
být prezidentem pouze rodilý Fin, ústava ani volební zákon žádná další omezení nestanoví (Ministry
of Justice, Finland 2011, Election Act).
Přehled kandidátů a průběh volební kampaně
Na prezidentský post se ucházelo osm, tentokrát výhradně politickými stranami nominovaných kandidátů. Ve všech případech se jednalo o zkušené politiky, v minulosti působící jak ve vrcholných stranických funkcích, tak v nejvyšších státních orgánech včetně vládních postů. Kandidátem Levicové aliance (Vasemmistolii o, VAS) byl její předseda a ministr kultury a sportu v Katainenově vládě Paavo
Arhinmäkki. Švédská lidová strana ve Finsku (Svenska folkpartiet i Finland, SFP) navrhla Evu Biaudet,
ombudsmanku pro menšiny a bývalou poslankyni a ministryni pro zdravotnické a sociální služby. Křesťanští demokraté (Kristillisdemokraatit, KD) se rozhodli navrhnout europoslankyni a bývalou úspěšnou
závodní chodkyni Sari Essayah. Pekku Haavista, svého bývalého předsedu, vůbec prvního evropského
„zeleného“ ministra a vyslance OSN a EU v řadě mezinárodních misí, navrhla VIHR. Bývalý dlouholetý
poslanec a v letech 1995–2003 předseda vlády Paavo Lipponen se stal kandidátem sociální demokracie
( Sosialidemokraa inen Puolue, SDP). Národní koaliční strana (Kansallinen Kokoomus, KOK) kandidovala
svého bývalého předsedu, někdejšího ministra financí, předsedu finského fotbalového svazu a neúspěšného prezidentského kandidáta z roku 2006 Sauliho Niinistöho. Kandidátem Pravých Finů (Perussuomalaiset, PS) se stal jejich předseda a poslanec Timo Soini. Strana Finský střed (Suomen Keskusta, KESK)
nominovala do prezidentských voleb veterána finské politiky Paava Väyrynena, zasedajícího v parlamentních lavicích již od roku 1970 (v letech 1995-2007 byl také poslancem Evropského parlamentu).
Kromě toho, že Väyrynän zastával během své politické kariéry různé misterské posty, v letech 1988
a 1994 se neúspěšně ucházel o prezidentský úřad.
Volební kampaň byla komentátory označována jako umírněná, oproti předchozím prezidentským
kampaním postrádající tradiční poměrně výrazné rozpory mezi pravicovými a levicovými kandidáty,
byť např. Haavisto a Arhinmäki v kampani poukazovali více než ostatní na rostoucí sociální ekonomickou nerovnost ve Finsku a Niinistö upozorňoval na potřebu vyrovnaného rozpočtu (EDITORIAL:
Haavisto success deliver liberal backlash to last year’s Finns Party seismic shock, Eight possible Finlands, Presidential election approaching). Největší rozdíly mezi kandidáty bylo možné nalézt v pohledu na evropskou integraci, bezpečnostní politiku (zejména otázku případného členství Finska v Severoatlantické
alianci) či na ústavní novelu dále oslabující pozici prezidenta (viz výše). Na rozdíl od ostatních kandidátů se Soini s Väyrynenem skepticky vyjadřovali k budoucnosti eurozóny, přičemž rozpory mezi
kandidáty vzbudilo i zářĳové rozhodnutí parlamentu schvalující navýšení prostředků Evropského nástroje finanční stability, byť v případě Finska podmíněné budoucími zvláštními zárukami ze strany
165
Řecka (pouze Lipponen a Biaudet se stavěli k navýšení pozitivně a zmiňovali potřebu Finska být plně
zapojen v evropské integraci – Finland must be part of EU financial mechanism, Lipponen urges, Presidential
election approaching). Žádný z kandidátů se nevyslovil pro členství Finska v NATO, nicméně Haavisto
a Niinistö tuto možnost do budoucna nevyloučili. Naopak Arhinmäki, Soini a Väyrynen se postavili
zcela jasně proti vstupu země do Aliance (Nato membership can’t be ruled out, says Niinistö, Väyrynen says
Niinistö wants Finland to join Nato, Presidential race: Haavisto rejects Arhinmäki innuendo over NATO stance).
Z kandidátů jediný Soini se výrazněji vymezil proti pokračujícímu oslabování ústavního postavení prezidenta a prohlásil, že v případě svého zvolení by se snažil v některých otázkách jednat nezávisle na
dalších aktérech.
Prvky negativní kampaně se objevovaly spíše výjimečně. Mediální pozornost si vysloužil výrok
Paava Väyrynena o tom, že „každá domácnost potřebuje pána a paní“, který byla dán do souvislosti
s registrovaným partnerstvím Pekky Haavisto, byť Väyrynen odmítl, že tímto výrokem útočil na kandidáta zelených (HBL: Paavo Väyrynen accused of pandering to homophobes).
Výsledky voleb
Výsledky prvního kola voleb, které se konalo 22. ledna 2012 (nicméně přibližně třetina voličů odevzdala
své hlasy v předstihu), potvrdilo dlouhodobé průzkumy veřejného mínění, které favorizovaly Niinistöho. Kandidát KOK obdržel téměř 37 % hlasů a postoupil s největším náskokem v dosavadní historii
přímých prezidentských voleb ve Finsku. Druhým postupujícím se s necelými 19 % hlasů stal Pekka
Haavisto, který jen těsně předčil Paava Väyrynena (17,5 %). Žádný další kandidát nepřekročil hranici
10 % hlasů (nejblíže jí byl s 9,4 % hlasů Timo Soini) – viz tabulka 1.
Geografické rozložení volební podpory nejúspěšnějších kandidátů vytyčilo zřetelnou hranici mezi
spíše městským jihem a venkovským severem. Jádro podpory obou postupujících kandidátů se nacházelo na jihu země (zejména Helsinky a obvod Uusimaa), naopak ve střední a severní, spíše rurální
a řídce obydlené části Finska zaznamenali nejlepší výsledky Väyrynen a Soini. Volební podpora ostatních kandidátů byla z geografického hlediska vyrovnaná. Samozřejmou výjimku představovala kandidátka Švédské lidové strany ve Finsku Eva Biaudet, jejíž volební podpora se koncentrovala do volebního
obvodu Vaasa (a také Uusimaa) a především na Ǻlandské ostrovy, kde žĳe početná švédská menšina.
Tabulka 1:
Podíl hlasů (%)
Počet hlasů
Podíl hlasů (%)
Počet hlasů
Podíl hlasů (%)
Počet hlasů
Podíl hlasů (%)
Počet hlasů
Podíl hlasů (%)
Sari Essayah
Počet hlasů
Biaudet
Podíl hlasů (%)
Arhinmäki
Počet hlasů
Lipponen
Podíl hlasů (%)
Soini
Počet hlasů
Väyrynen
Podíl hlasů (%)
Haavisto
Počet hlasů
Niinistö
Výsledky prvního kola voleb (Statistics Finland)
Helsinki
132 710
37,2
123 348
34,5
22 277
6,2
21 006
5,9
20 798
5,8
20 554
5,8
10 242
2,9
6 184
1,7
Uusimaa
229 647
43,2
116 105
21,9
50 196
9,5
43 493
8,2
33 864
6,4
24 483
4,6
22 755
4,3
10 579
2,0
Varsinais-Suomi
113 573
42,0
50 376
18,6
34 007
12,6
24 067
8,9
17 459
6,5
16 860
6,2
8 043
3,0
6 030
2,2
Satakunta
50 458
38,6
15 286
11,7
23 077
17,7
16 090
12,3
10 318
7,9
10 362
7,9
1 108
0,8
3 936
3,0
Häme
89 271
41,8
35 834
16,8
30 971
14,5
22 882
10,7
15 318
7,2
11 555
5,4
2 055
1,0
5 596
2,6
113 201
39,8
56 670
19,9
36 262
12,8
29 585
10,4
19 273
6,8
18 220
6,4
2 922
1,0
8 069
2,8
Kymi
73 158
41,1
28 457
16,0
28 349
15,9
21 342
12,0
13 450
7,6
6 924
3,9
1 692
1,0
4 577
2,6
Jižní Savo
33 932
38,9
11 561
13,2
20 278
23,2
8 387
9,6
6 848
7,8
2 850
3,3
623
0,7
2 805
3,2
Severní Savo
46 584
34,0
20 847
15,2
31 991
23,4
15 644
11,4
8 369
6,1
7 783
5,7
1 151
0,8
4 545
3,3
Severní Karélie
28 177
31,6
13 716
15,4
21 241
23,8
11 064
12,4
7 325
8,2
4 173
4,7
724
0,8
2 874
3,2
Vaasa
75 033
29,9
20 820
8,3
66 450
26,5
23 425
9,3
25 021
10,0
8 902
3,5
22 738
9,1
8 376
3,3
Střední Finsko
47 248
30,4
31 392
20,2
34 299
22,1
16 106
10,4
9 587
6,2
9 847
6,3
1 278
0,8
5 574
3,6
Oulu
70 931
27,5
37 035
14,3
90 914
35,2
25 113
9,7
10 017
3,9
17 222
6,7
1 972
0,8
4 967
1,9
Lapland
24 734
23,3
11 894
11,2
45 665
43,0
9 266
8,7
4 511
4,3
7 749
7,3
768
0,7
1 544
1,5
2 597
21,7
934
7,8
578
4,8
101
0,8
2 953
24,7
179
1,5
4 527
37,9
88
0,7
1 131 254
37,0
574 275
18,8
536 555
17,5
287 571
9,4
205 111
6,7
167 663
5,5
82 598
2,7
75 744
2,5
Volební obvod
Pirkanmaa
Åland
Celkem
Zajímavý pohled volební výsledky nabízí srovnání prvního kola prezidentských voleb a posledních
parlamentních voleb, které se konaly v roce 2011 (podrobně k výsledkům voleb Raunio 2011, viz také tabulku 2). Zatímco Niinistöho volební zisk byl téměř dvojnásobný ve srovnání s výsledky konzervativní
166
strany a Haavisto získal dokonce dva a půl krát větší podíl hlasů, než měla strana zelených v parlamentních volbách v roce 2011, zklamáním skončily volby pro kandidáty PS a SDP, kteří výrazně ztratili
ve srovnáním s výsledkem „své“ strany v předchozích volbách do Eduskunty. Relativně nízký Soiniho
výsledek lze částečně přičíst kandidatuře euroskeptika Väyrynena, symbolu „starého“ Agrárního svazu
a protikladu modernizačních tendencí a snahám KESK se voličsky zakotvit i v městském prostředí. Na
Lipponenově špatném výsledku měla podíl i nevýrazná volební kampaň, skutečnost, že se za kandidáta
sociální demokracie (!) nepostavily odborové svazy, ale také to, že Lipponen se ve svých 70 letech stal
spíše symbolem úspěšné minulosti, než nadějí do budoucna (Lipponen and SDP offered nothing new).
Tabulka 2:
Srovnání výsledků prvního kola prezidentských voleb v roce 2012
a parlamentních voleb v roce 2011 (Statistics Finland)
Podpora prezidentského
kandidáta v roce 2012 (%)
Podpora kandidátovy
strany 2011 v roce (%)
Rozdíl (p. b.)
Niinistö/KOK
37,0
20,4
16,6
Haavisto/VIHR
18,8
7,3
11,5
Väyrynen/KESK
17,5
15,8
1,8
Soini/PS
9,4
19,1
Lipponen/SDP
6,7
19,1
Arhinmäki/VAS
5,5
8,1
Biaudet/SFP
2,7
4,3
Essayah/KD
2,5
4,0
−9,7
−12,4
−2,7
−1,6
−1,6
Před druhým kolem voleb podpořili z nepostoupivších kandidátů Niinistöho Essayah a (po jistém
váhání) také Soini. Pro Haavista se vyslovili Arhinmäki, Biaudet a Lipponen. Väyrynen otevřeně nepodpořil ani jednoho z kandidátů (Haavisto-Niinistö 3-2: Pudonneista vain Väyrynen pan aa kantaansa). Bylo to
poprvé v historii přímých prezidentských voleb ve Finsku, co proti sobě nestáli kandidáti s výrazně odlišnými postoji k socioekonomickým otázkám, byť v diskusích týkajících se ekonomických otázek kladl
Niinistö např. větší důraz na růst a omezení státního dluhu, zatím co Haavisto poukazoval na ekologickou udržitelnost růstu a případnou rostoucí socioekonomickou nerovnost ve společnosti. Naopak
oba kandidáti si byli v řadě ohledů názorově blízcí. Oba byli chápáni jako spíše městští, „buržoazní“
kandidáti s proevropskými postoji a s podobným postojem k mezinárodně-bezpečnostním otázkám.
Vzhledem k tomu, že Niinistö patří k centristickému křídlu v KOK a ani Haavista nelze označit jako
zeleného radikála, druhé kolo nebylo ani střetem vyhraněných konzervativních a liberálních hodnot.
Do popředí vystoupily osobnostní charakteristiky obou kandidátů (A president of all the people, Niinistö
received a very strong mandate from the people). Pro podstatnou část voličů se např. jako problematické ukázala Haavistova homosexualita a jeho soužití v registrovaném partnerství. Podle průzkumupro deník
Helsingin Sanomat bylo pro třetinu Niinistöho voličů rozhodujícím faktorem rozhodování Haavistova
homosexualita (Poll: Haavisto’s homosexuality caused many voters to support Niinistö).
Výsledek druhého kola, které se konalo 5. února 2012, nepřineslo překvapení. Jednoznačným vítězem voleb se stal Sauli Niinistö se ziskem 62,6 % hlasů. Niinistöho náskok na Haavista (více než 25
procentních bodů) byl vůbec největší v dosavadní historii přímých prezidentských voleb ve Finsku.
Kandidát KOK dokázal svého rivala porazit ve všech volebních obvodech s výjimkou Ålandských ostrovů. Jedinou obcí mimo Ålandské souostroví, kde dokázal Haavisto Niinistöho porazit, byla obec
Kolari v západním Laponsku. V prvním kole zde výrazným rozdílel zvítězil Väyrynen, ale především
zde vůbec nejvyšší podíl hlasů (16,2 %) obdržel kandidát VAS Arhinmäki. Výrazně nadprůměrného výsledku dosáhl kandidát VIHR v Helsinkách (viz tabulku 3). Nadprůměrné volební podpoře se mohla
Haavisto těšit v obvodu Uusimaa a ve středním Finsku. Spíše městský charakter voličské Haavistovy
voličské základny potvrdily nadprůměrné volební výsledky ve větších městech jako Jyväskylä, Tampere nebo Turku.
167
Tabulka 3:
Výsledky druhého kola voleb (Statistics Finland)
Niinistö
Haavisto
Počet hlasů
Podíl hlasů (%)
Počet hlasů
Podíl hlasů (%)
Helsinki
174 374
50,1
173 635
49,9
Uusimaa
318 229
62,2
193 707
37,8
Varsinais-Suomi
162 931
62,7
96 760
37,3
82 601
67,8
39 207
32,2
Häme
133 309
65,5
70 264
34,5
Pirkanmaa
170 150
62,6
101 443
37,4
Kymi
111 735
66,9
55 283
33,1
Jižní Savo
56 424
69,1
25 228
30,9
Severní Savo
79 430
63,7
45 206
36,3
Severní Karélie
52 579
63,5
30 242
36,5
165 107
72,3
63 263
27,7
82 661
57,8
60 367
42,2
151 087
64,9
81 588
35,1
56 984
62,5
34 156
37,5
4 727
40,0
7 076
60,0
1 802 328
62,6
1 077 425
37,4
Satakunta
Vaasa
Střední Finsko
Oulu
Lapland
Åland
Celkem
Volební účast dosáhla 66 %, což bylo nejméně v historii druhého kola prezidentských voleb. Nejvyšší
volební účast byla zaznamenána v městských volebních obvodech na jihu Finska (Helsinky, Uusimaa),
naopak periferní oblasti severního Finska (např. Laponsko nebo severní Karélie) se vyznačovaly nižší
účastí, zřejmě související s tím, že do druhého kola nepostoupili kandidáti stran tradičně silných
v těchto regionech (Soini a Väyrynen), ale také extrémně nízkou teplotou, která dosahovala v některých
oblastech až 35 stupňů pod nulou. Vůbec nejnižší účast byla na Ålandských ostrovech, kde získala
v prvním kole téměř 40 % podporu kandidátka SFP Biaudet.
Sauli Niinistö se ujal prezidentské funkce 1. března 2012. Ve svém inauguračním projevu poděkoval odcházející prezidentce Halonen, vyjádřil se aktuálním problémům a naznačil, jakým způsobem
se bude snažit vykonávat svoji funkci. Nebylo překvapením, že se Niinistö přihlásil k hodnotám sociálního státu, na druhou stranu varoval před zadlužováním země a zdůraznil odpovědnost každého
jedince v cestě za (nejen) ekonomickým růstem Finska. Jako klíčové hodnoty zmínil spravedlnost, udržitelný rozvoj, demokracii, lidská práva a právní stát. V kontextu zahraniční politiky zdůraznil nutnost
kontinuity, přičemž specifickou pozornost věnoval Niinistö severské spolupráci (včetně kooperace s Pobaltskými státy). Ocenil členství země v Evropské unii a podpořil další rozvoj Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (Inauguration speech by President of the Republic Sauli Niinistö on 1 March 2012). Během
prvních dnů v úřadu se nový prezident setkal ministrem zahraničí Erkki Tuomiojou (SDP), předsedou a místopředsedou parlamentního výboru pro zahraniční věci Timem Soinim a Per i Salolainenem
(KOK) a také předsedou vlády Jyrkim Katainenem (KOK), tedy s politiky, se kterými v příštích letech
bude vzhledem ke svým kompetencím spolupracovat nejčastěji.
Závěr
Finské prezidentské volby se v roce 2012 vyznačovaly ve srovnání s předchozími prezidentskými
duely několika specifiky. Poprvé po více než půl století se podařilo zvítězit ve volbách kandidátovi
konzervativní strany, navíc historicky nejvyšším rozdílem. Poprvé v historii postoupil do druhého kola
168
voleb kandidát zelené strany. Obě kola voleb se uskutečnila za rekordně nízké volební účasti, přičemž
nízkou účast ve druhém kole voleb ovlivnil neúspěch kandidátů PS a KESK v prvním kole voleb –
severní oblasti Finska, kde obě strany mívají tradičně silné voličské zázemí, vykazovala podprůměrnou
volební účast.
Názorová blízkost obou postoupivších kandidátů (ale vlastně do jisté míry všech uchazečů o post
prezidenta) zajistila nepříliš vysokou konfrontačnost volební kampaně. Niinistö představuje spíše centristického kandidáta, i proto nelze očekávat přílišnou změnu oproti odcházející prezidentce, sociální
demokratce Tarje Halonen. Ostatně novela Ústavy, která nabyla účinnosti společně s nástupem Niinistöho do funkce, navázala na ústavní vývoj Finska v posledních třech dekádách a nadále oslabila pozici
prezidenta a dává mu ještě méně prostoru zasahovat do každodenní politiky, než tomu bylo doposud,
a to především v oblasti týkající se vztahu Finska k evropské integraci.
Do budoucna bude zajímavé sledovat, jak se odrazí, či co naznačily výsledky prezidentských voleb
vzhledem k podobě finského systému politických stran. Oproti očekáváním zůstal volební výsledek
Tima Soiniho, jemuž výrazně konkuroval reprezentant tradicionalistického křídla v KES Väyrynen. Ten
dosáhl solidního výsledku, který naznačuje, že to správnou cestou pro KESK by nemusela být snaha
za každou cenu se modernizovat a (doposud neúspěšné) pokusy proniknout do finských měst. Jako
zajímaví se naopak jeví možnost vrátit se ke kořenům a pokusit se mobilizovat své tradiční voliče, a to
např. pomocí posíleného euroskeptického apelu.
Niinistöho výsledek a především propad Lipponena potvrdily výsledky posledních parlamentních
voleb: oslabení pozice sociální demokracie a naopak postavení konzervativců jako volebně nejsilnější
finské politické strany. Haavistův výsledek vyvolal nadšení u příznivců zelených, nicméně je třeba mít
na paměti, že Haavisto nestavěl svoji kandidaturu na tématech dlouhodobě prosazovaných zelenými
a své stranictví stavěl spíše do pozadí. Lakmusovým papírkem pro se pro finské politické strany stanou
komunální volby, které se budou konal na konci října 2012.
Seznam použitých zkratek
KD
KESK
KOK
PS
SFP
SDP
VAS
VIHR
Křesťanští demokraté
Strana středu
Národní koaliční strana
Praví Finové
Švédská lidová strana
Sociální demokracie
Levicová aliance
Zelení
A president of all the people. [on-line]. Dostupné na http://www.hs.fi/english/article/
PRESIDENTIAL+ELECTION+-+COMMENTARY+%E2%80%9CA+president+
of+all+the+people%E2%80%9D/1135270343496.
A
, D. 1985. Government in Finland: A ‘Semi-Presidential System’? Parliamentary Affiars. Roč. 38,
č. 4, s. 472–495.
A
, D. (1999a): Finland. In E
s. 48–66.
A
. D. (1999b): Scandinavian Politics Today. Manchester: Manchester University Press.
D
, M. 1980. A New Political System Model: A Semi-Presidential Government. European
Journal of Political Research. Roč. 8, č. 3, s. 165–187.
, R. Semi-presidentialism in Europe. Oxford: Oxford University Press,
EDITORIAL: Haavisto success deliver liberal backlash to last year’s Finns Party seismic shock. [on-line].
Dostupné na http://www.hs.fi/english/article/
169
Presidential+Electionbr+EDITORIAL+Haavisto+success+delivers+
liberal+backlash+to+last+years+Finns+Party+seismic+shock+/
1135270254736.
Eight possible Finlands. [on-line]. Dostupné na
http://www.helsinkitimes.fi/news/index.php/finland/
finland-news/politics/950-eight-possible-finlands.
Election Act. 714/1998. [on-line]. Dostupné na
http://www.finlex.fi/pdf/saadkaan/E9980714.PDF.
Finland must be part of EU financial mechanism, Lipponen urges. [on-line]. Dostupné na
http://www.helsinkitimes.fi/news/index.php/finland/
finland-news/politics/870-finland-must-be-part-of-eu-financialstability-mechanism-lipponen-urges.
Haavisto-Niinistö 3-2: Pudonneista vain Väyrynen pan aa kantaansa. [on-line]. Dostupné na
http://www.demari.fi/politiikka/uutiset/5116-haavisto-niinisto3-2-pudonneista-vain-vayrynen-panttaa-kantaansa.
HBL: Paavo Väyrynen accused of pandering to homophobes. [on-line]. Dostupné na
http://www.helsinkitimes.fi/news/index.php/finland/finlandnews/politics/1062-hbl-paavo-vaeyrynen-accused-of-pandering-tohomophobes.
Inauguration speech by President of the Republic Sauli Niinistö on 1 March 2012. [on-line]. Dostupné na
http://valtioneuvosto.fi/ajankohtaista/puheet/puhe/
sv.jsp?oid=352115.
Lipponen and SDP offered nothing new. [on-line]. Dostupné na
http://www.hs.fi/english/article/
Presidential+Electionbr+NEWS+ANALYSIS+Lipponen+and+SDP+
offered+nothing+new/1135270255956.
Ministry of Justice, Finland 2011. The Constitution of Finland. [on-line]. Dostupné na
http://www.finlex.fi/fi/laki/kaannokset/1999/en19990731.pdf.
Ministry of Justice, Finland 2012. Amendments to the Constitution enter into force in the beginning of March.
[on-line]. Dostupné na http://www.om.fi/en/Etusivu/Ajankohtaista/
Uutiset/Uutisarkisto/Uutiset2012/1324022393587.
Nato membership can’t be ruled out, says Niinistö. [on-line]. Dostupné na
http://www.helsinkitimes.fi/news/index.php/finland/finlandnews/politics/638-nato-membership-cant-be-ruled-out-saysniinistoe.
Niinistö received a very strong mandate from the people. [on-line]. Dostupné na
http://www.hs.fi/english/article/PRESIDENTIAL+ELECTION++EDITORIAL+Niinist%C3%B6+received+a+very+strong+mandate+
from+the+people/1135270351652.
N
, J. The Finnish System of Government: From a Mixed Constitution to Parliamentarism. [on-line].
Dostupné na http://www.om.fi/Satellite?blobtable=MungoBlobs&
blobcol=urldata&SSURIapptype=BlobServer&SSURIcontainer=Default&
SSURIsession=false&blobkey=id&blobheadervalue1=inline;
%20filename=Nousiainen_en.pdf&SSURIsscontext=Satellite%20Server&
blobwhere=1243790092781&blobheadername1=Content-Disposition&
ssbinary=true&blobheader=application/pdf.
N
, J. 2001. From Semi-presidentialism to Parliamentary Governemnt: Political and
Constitutional Developments in Finland. Scandinavian Political Studies. Roč. 24, č. 2, s. 95–109.
170
P
, H. 2003. The Rising Power of the Prime Minister in Finland. Scandinavian Political Studies.
Roč. 26, č. 3, s. 219–243.
Poll. Haavisto’s homosexuality caused many voters to support Niinistö. [on-line]. Dostupné na
http://www.hs.fi/english/article/Poll+Haavisto%E2%80%99s+
homosexuality+caused+many+voters+to+support+Niinist%C3%B6/
1329103572110.
Presidential election approaching. [on-line]. Dostupné na
http://www.helsinkitimes.fi/news/index.php/columns/columns/
mp-talk/514-presidential-election-approaching.
Presidential race. Haavisto rejects Arhinmäki innuendo over NATO stance. [on-line]. Dostupné na
http://www.hs.fi/english/article/Presidential+race+Haavisto+
rejects+Arhinm%C3%A4ki+innuendo+over+NATO+stance/1135269939475.
R
, T. 2011. Europe and the Finnish Parliamentary Elections of April 17. [on-line]. Dostupné na
http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/
epern-election-briefing-63.pdf.
S
, G. 2011. Srovnávací ústavní inženýrství: Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha:
Sociologické nakladatelství. 2. vydání.
Statistics Finland. [on-line]. Dostupné na http://tilastokeskus.fi.
The Constitution of Finland. [on-line]. Dostupné na http://www.finlex.fi/fi/laki/
kaannokset/1999/en19990731.pdf.
Väyrynen says Niinistö wants Finland to join Nato. [on-line]. Dostupné na
http://www.helsinkitimes.fi/htimes2/domestic-news/politics/
17135-vaeyrynen-says-niinistoe-wants-finland-to-join-nato.html.
Maškarinec, P. Prezidentské volby na Islandu 2012
171
Prezidentské volby na Islandu 2012
The 2012 presidential election in Iceland
Pavel Maškarinec ∗ ([email protected])
Abstract
This article deals with the 2012 presidential election in Iceland. This elections were interesting for two reasons.
Firstly, the elections were interesting as the number of candidates who have decided to run the contest. In the
history of Icelandic presidential elections, there were se led the convention that when the current president decides to continue his/her mandate, he/she is not exposed to the direct contest with other candidates. Finally, second
interesting question is associated with the role that the Icelandic president should play in the political system.
This question came to the fore a er incumbent President Ólafur Ragnar Grímsson have used, as the first Icelandic president in history, his constitutionally guaranteed right to veto legislation. The article describes electoral
system and analyses election results, considering territorial support of the two main presidential candidiates, the
focus is also given to the campaign and the electoral preferences.
Keywords
Iceland, presidential election, Ólafur Ragnar Grímsson, political parties, party system
∗ Pavel Maškarinec působí jako odborný asistent na Katedře politologie a filozofie Filozofické fakulty Univerzity J. E.
Purkyně, České mládeže 8, 400 96 Ústí nad Labem.
172
Úvod
Dne 30. června 2012 se na Islandu konaly prezidentské volby. Možnost zvolit si hlavu státu dostali islandští občané znovu po osmi letech poté, co v roce 2008 došlo k automatickému obnovení mandátu
tehdejšího prezidenta Ólafura Ragnara Grímssona, proti němuž se nepostavil žádný další kandidát.
Vítězem prezidentských voleb 2012 se stal stávající prezident Grímsson, který obdržel 52,78 % hlasů
a svým vítězstvím vstupuje do již pátého funkčního období v řadě, což ho posouvá do role nejdéle
sloužícího prezidenta v islandské historii.¹ Volební účast dosáhla 69,27 % a oproti roku 2004 zaznamenala nárůst o více než šest procentních bodů.
Islandské prezidentské volby 2012 byly zajímavé ze dvou důvodů. Za prvé vysokým počtem
kandidátů, kteří se rozhodli usilovat o zisk tohoto postu; v historii islandských prezidentských voleb
se v minulosti ustálila konvence, že v případě, kdy se stávající prezident rozhodne pokračovat ve svém
mandátu, není vystaven přímému souboji. A za druhé otázkou spojenou s rolí, jíž by prezident měl
hrát v politickém systému. Tato otázka se dostala do popředí poté, co prezident Grímsson, jako první
islandský prezident, využil svého ústavou garantovaného práva vetovat parlamentem přĳatý zákon,
což podle islandských politologů může naznačovat jistý posun Islandu směrem k poloprezidentské
formě vlády (Kristjánsson, Indridason 2011: 190–191).
Volební systém a ústavní postavení islandského prezidenta
Prezident Islandu je volen v přímých, všeobecných a tajných volbách. Aktivní volební právo náleží všem
občanům Islandu, kteří v den voleb dosáhli věku 18 let, mají trvalé bydliště na Islandu a disponují aktivním volebním právem pro volby do islandského parlamentu (Alting). Pasivní volební právo náleží všem
občanům, kteří dosáhli věku 35 let a rovněž disponují aktivním volebním právem pro volby do Altingu,
s výjimkou požadavku na trvalé bydliště na Islandu. Kandidáty navrhuje minimálně 1500 a maximálně
3000 voličů. Islandský prezident je volen na dobu čtyř let s možností opakovaného znovuzvolení. Volební systém je relativně většinový v jednokolové variantě. Vítězem voleb se stává ten z kandidátů, který
získá nejvíce hlasů; není tedy vyžadován zisk absolutní většiny více než 50 % z celkového počtu platných odevzdaných hlasů. V případě, že se voleb účastní pouze jediný kandidát, získává automaticky
prezidentský mandát, bez nutnosti konání voleb. Pro volební účely je území Islandu rozděleno do šesti
volebních obvodů, které odpovídají volebním obvodům pro volby do Altingu (Act on Candidacy …
1945; Consititution of the Republic of Iceland 2012).
Islandský prezident má dle textu ústavy značné pravomoci. Ústava mu svěřuje výkon zákonodárné
moci (společně s parlamentem), prezident má klíčovou pozici v exekutivě a odpovědnost za vládní
politiku (jeho spolupodpis je vyžadován pro účinnost zákonů, disponuje právem uzavírat mezinárodní
smlouvy, odvolávat všechny úředníky, které jmenoval apod.), jmenuje a odvolává ministry a určuje
jejich úkoly. Má také právo rozpustit parlament, možnost legislativní iniciativy a právo vetovat zákony.
Pokud prezident zákon vetuje, je návrh zákona předložen občanům k rozhodnutí v referendu. Prezident
není dle ústavy zodpovědný za exekutivní akty a nemůže být trestně stíhán, s výjimkou, kdy ke stíhání
vydá souhlas parlament. Odvolání prezidenta je možné pouze na základě lidového hlasování poté, co
tento krok schválí tří čtvrtiny poslanců Altingu. Pokud voliči návrh odmítnou, dochází k rozpuštění
parlamentu (Consititution of the Republic of Iceland 2012).
Postavení islandského prezidenta v ústavně-politické praxi
Na rozdíl od formálního vymezení, které Island přibližuje k poloprezidentské demokracii, je islandská
ústavně-politická praxe diametrálně odlišná. Prezident v minulosti působil pouze jako reprezentativní
orgán (tradičně zosobňující morální autoritu a reprezentující symbol národní jednoty země) bez většího
¹Extrémně dlouhým funkčním obdobím Grímsson navazuje na své předchůdce v prezidentské funkci. První islandský
prezident Sveinn Björnsson, který byl zvolen parlamentem, vykonával funkci osm let (1944–1952), první přímo zvolený
prezident Ásgeir Ásgeirsson byl ve funkci 16 let (1952–1968), jeho nástupce Kristján Eldjárn 12 let (1968–1980) a Vigdís
Finnbogadó ir, první žena v prezidentském úřadu, 16 let (1980–1996).
173
reálného vlivu na politický systém. Principy islandské parlamentní demokracie se opírají jak o psanou
ústavu, tak o v průběhu času ustavené konvence, ale v rámci praktické politiky se jako silnější postupně
prosadily spíše ústavní tradice než formalizovaný text ústavy, v mnoha ohledech příliš obecný (Kristjánsson 2006: 399–400).
Klíčovou roli v rámci výkonné moci hraje vláda v čele s premiérem. V průběhu 20. století islandští
prezidenti velmi zřídka zasahovali do procesu formování vlád a ani v jednom případě nevyužili
možnosti vetovat zákon (Arter 1999: 226). Pro formování vlád mělo a i v současnosti má rozhodující
význam vyjednávání předsedů politických stran. Na rozdíl od dalších skandinávských zemí (zejména
Dánska či Švédska) jsou na Islandu od roku 1944 pravidlem většinové koalice (Arter 1999: 226–227;
Indridason 2005: 448; Kristjánsson 2006: 405–406). Slabší pozici prezidenta zesiluje i chování politických
stran, které jsou, s vědomím prezidentovy možnosti ustavit úřednický kabinet při nedostatku potřebné
většiny v parlamentu, motivovány k dosažení vzájemné shody na vzniku většinové vlády (Kristjánsson
2006: 406; Kristjánsson, Indridason 2011: 172–173).
Možnost prezidentského veta poprvé využil až současný prezident Grímsson, když 2. června 2004
(ve svém druhém funkčním období) odmítl podepsat Altingem přĳatou vládní verzi mediálního zákona, která byla široce kritizována opozicí, novináři i většinou veřejnosti. Vzhledem k názorům veřejnosti, které hrozily zákon v referendu zamítnout, předložila vláda novou verzi zákona s několika
ústupky, a po nadále neustávající kritice rozhodla o konečném stažení zákona (srov. Hardarson, Kristinsson 2005: 1041–1044). Další veta prezidenta následovala 2. ledna 2010 a 20. února 2011, kdy Grímsson
odmítl podepsat zákony týkající se státních záruk za pohledávky vůči investorům z Nizozemska a Velké
Británie, jimž měly být kompenzovány ztráty vzniklé v souvislosti s hospodářskou a bankovní krizí. Ta
propukla na Islandu v roce 2008 (Hardarson, Kristinsson 2011: 999–1000) a vedla k pádu vlády a předčasným volbám v roce 2009, v nichž došlo k „volebnímu zemětřesení“, které překreslilo politickou mapu
Islandu (srov. Maškarinec 2009; Hardarson, Kristinsson 2010).² Zákony byly následně předloženy občanům v referendu a ti je v obou případech jednoznačně odmítli. V roce 2010 se referenda zúčastnilo
62,7 % voličů a proti se vyslovilo 98,1 % (první referendum na Islandu od roku 1944), v roce 2011 zákon
odmítlo 59,8 % voličů při účasti 75,3 % (HÍ 2010; HÍ 2011).
Kandidáti a kampaň
Prezidentské volby 2012 byly zajímavé vysokým počtem kandidátů, kteří se rozhodli usilovat o zisk
tohoto postu. Ve svém novoročním projevu deklaroval stávající prezident Grímsson, že nebude obhajovat prezidentský post, nicméně v reakci na petici na podporu jeho opětovné kandidatury, na níž během ledna a února připojilo svůj podpis 31 733 islandských občanů, prezident 4. března oznámil změnu
svého názoru. V historii islandských prezidentských voleb přitom bylo v podobné situaci konvencí, že
držitel úřad není vystaven přímému souboji. Výjimku představovaly pouze volby v letech 1988 a 2004,
kdy stávající prezidenti/ky stáli proti jednomu, resp. dvěma kandidátům, nicméně jejich vítězství bylo
jednoznačné, když obdrželi více než 90 %, resp. 80 % hlasů voličů.
Naproti tomu kandidaturu v roce 2012 ohlásilo mimo Grímssona dalších sedm kandidátů. Výsledky
předvolebních průzkumů ale od počátku signalizovaly, že hlavní souboj se odehraje mezi Grímssonem
(69) a novinářkou Thórou Arnórsdó ir (37), která oznámila svou kandidaturu 4. dubna. K dalším kandidátům se zařadili Ástþór Magnússon, obchodník a militantní pacifista, který se neúspěšně ucházel
o prezidentský post již v letech 1996 a 2004; Herdís Þorgeirsdó ir, advokátka, profesorka práva a prezidentka Evropské asociace právniček; Ari Trausti Guðmundsson, spisovatel, geofyzik a bývalý komu²Strana nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn, SF), vítěz voleb 2007 a historicky nejsilnější islandská strana dosáhla se ziskem
23,70 % hlasů nejhoršího volebního výsledku v historii. Vítězem voleb se stalo sociálnědemokratické Spojenectví (Samfylkingin, S), které obdrželo 29,79 % hlasů. Mezi vítěze voleb se zařadilo i Levicové hnutí – zelená alternativa (Vinstrihreyfingin –
grænt framboð, VG), které se posunulo do pozice třetí islandské strany (21,68 %). Posun islandského elektorátu doleva dokumentuje přelomový společný výsledek S a VG. Strany levicového spektra dokázaly poprvé v historii islandských voleb získat
nadpoloviční počet hlasů i mandátů, zajišťující středolevicové vládní koalici většinu v Altingu. Celkový propad středopravice
nedokázal zastavit ani tříprocentní nárůst podpory Pokrokové strany (Framsóknarflokkurinn, FSF) – koaličního partnera SF
z let 1995–2007, a neúspěch pravice zdůraznil výsledek Liberální strany (Frjálslyndi flokkurinn, FF), která po deseti letech
ztratila parlamentní zastoupení.
174
Obrázek 1: Vývoj předvolebních preferencí 11. 4. až 28. 6. 2012
(Capacent 2012a; Capacent 2012b; MMR 2012; Smugan 2012)
nista, nyní nezávislý, prosazující důležitost etických otázek, zodpovědnosti, spravedlnosti, filantropie
a spojení s přírodou; Jón Lárusson, policejní inspektor označující se za apolitického a odmítající vstup
do EU; Hannes Bjarnason, farmář žĳící 14 let v Norsku, jehož ústředním tématem byla morálka, etika
a ochrana národních zájmů; Andrea J. Ólafsdó ir, prezidentka asociace chránící zájmy majitelů domů
(Deloy 2012). 14. května nicméně odstoupil z voleb Jón Lárusson, protože nedokázal ve stanovené lhůtě
získat dostatek podpisů pro svou kandidaturu, následně byl nucen rezignovat na svou kandidaturu
i Ástþór Magnússon poté, co 1. června Ministerstvo vnitra odmítlo jeho kandidaturu z důvodu nemožnosti ověřit pravost podpisů jeho podporovatelů a konečný počet kandidátů se zúžil na šest.
Pokud se zaměříme na předvolební průzkumy, můžeme pozorovat, že souboj o křeslo prezidenta
byl od počátku v rukou stávajícího prezidenta a Thóry Arnórsdó ir. Na třetím místě preferencí se dlouhodobě pohyboval Ari Trausti Guðmundsson, jehož podpora ovšem oscilovala na 10% hranici. Možnou únavu z dlouhého Grímssonova prezidenství a obecně jeho dlouholeté politické kariéry naznačily
první předvolební průzkumy, které přisuzovaly vítězství Arnórsdó ir.³ Tyto údaje je ale třeba hodnotit s vědomím toho, že v době sběru dat pro tento průzkum Grímsson ještě nevedl kampaň a po svém
vstupu do kampaně (20. května) dokázal získat pro svou osobu prominentní pozici v médiích, zatímco
ve stejné době Arnórsdó ir na krátký čas kampaň opustila; důvodem opuštění kampaně bylo narození
potomka prezidentské kandidátky (18. května). Tyto události ilustruje i vývoj preferencí. Grímsson dokázal využít faktu, že se Arnórsdó ir vzdálila z médií a jeho podpora vykazovala setrvalý nárůst, který
již Arnórsdó ir ani po svém návratu do kampaně (28. května) nedokázala zvrátit.
Jednou z hlavních otázek v průběhu kampaně se stalo téma ústavních kompetencí prezidenta,
včetně problematiky prezidentských vet.⁴ Zatímco ovšem Grímsson opakovaně zdůrazňoval, že existují
témata, kdy prezident svého práva musí využít (stejný postoj zastávala i Andrea J. Ólafsdó ir), Thóra
Arnórsdó ir, Ari Trausti Guðmundsson a Hannes Bjarnason označili možnost využití veta za „bezpečnostní pojistku“ využitelnou pouze ve zcela mimořádných případech. Ari Trausti Guðmundsson kritizoval Grímssonova veta a jeho zasahování do politiky, což podle jeho názoru Grímsson provedl svými
³Grímsson, vzděláním politolog a první profesor politologie na Islandu, byl v letech 1978–1983 a 1991–1996 poslancem za
Lidové hnutí (Alþýðubandalagið, AB), 1980–1983 předsedou poslaneckého klubu AB, 1987–1995 předsedou AB a 1988–1991
ministrem financí ve vládě premiéra Steingrímura Hermannssona (FSF), již mimo FSF a AB tvořily Sociálně demokratická
strana (Alþýðuflokkurinn, AF) a Občanská strana (Borgaraflokkurinn, BF).
⁴Například již v roce 2005 přĳal celostátní kongres SF usnesení, požadující novelu ústavy, která by zrušila pravomoc
prezidenta vetovat zákony. To se ovšem setkalo s odmítnutím opozičních stran a vedlo k ukončení všech debat o případných
změnách ústavy (Hardarson, Kristinsson 2006: 1128–1129).
175
výroky odmítajícími vstup Islandu do EU (Iceland Review, 8. 6. 2012). Podobně Thóra Arnórsdó ir obvinila Grímssona z demagogie a zopakovala, že role prezidenta spočívá v úsilí o sjednocování a ochraňování národa a ne v aktivním vstupování do politických debat nebo dokonce krocích, jež by mohly vést
k odvolání vlády a jmenování nové dle uvážení prezidenta (Iceland Review, 29. 5. 2012). Arnórsdó ir
rovněž prohlásila, že otázka vstupu do EU je výhradně v rukou voličů v referendu a prezident by se neměl stavět na žádnou stranu názorového spektra (Iceland Review, 20. 6. 2012). Naproti tomu Grímsson
zdůraznil, že existují otázky, a téma přistoupení Islandu k EU je jednou z nich, k nimž prezident musí
zaujmout jednoznačné stanovisko (Iceland Review, 8. 6. 2012). Grímsson také po svém vstupu do kampaně tvrdě kritizoval média za upřednostňování Arnórsdó ir a soupeřku označil za „nebezpečí pro
zemi“, protože jak dále uvedl: „nedělá nic jiného než že následuje kroky vlády, konkrétně v zahraniční
politice“, kde vláda sociálnědemokraticky premiérky Jóhanny Sigurðardó ir prosazuje přistoupení Islandu k EU (Deloy 2012). Sama Arnórsdó ir nicméně vyslovila pochyby o možnosti vstupu Islandu do
EU v současné ekonomické situaci (BBC, 29. 6. 2012).
Zajímavý pohled nabídl rovněž pohled na preference jednotlivých kandidátů mezi voliči parlamentních stran; již povolební průzkumy z předcházejících voleb totiž ukázaly, že je podpora prezidenta Grímssona těsně spojena se stranickými preferencemi. Podle povolebního průzkumu z roku 1996
podpořilo Grímssona 85 % voličů AB, okolo 60 % voličů FSF a AF, 25 % voličů Svazu žen (Samtök um
kvennalista, SK) a přibližně 18 % voličů SF (Hardarson 1997: 393–394). Podobným rozložením podpory
mezi voliči jednotlivých stran disponoval Grímsson i v roce 2004, kdy ho podpořilo 75 % voličů S, dvě
třetiny voličů VG, okolo 50 % voličů FSF a 25 % voličů SF (Hardarson, Kristinsson 2005: 1045–1046).
Naproti tomu před prezidentskými volbami prošla prezidentova podpora v levicovém táboře značnou
erozí a jednoznačnou favoritkou levicových voličů se stala Thóra Arnórsdó ir, jíž vyjadřovalo podporu
více než 60 % voličů S (72,7 %, resp. 67,4 %) a VG (62,6 %, resp. 60,0 %), zatímco Grímssonova podpora
u voličů S dosahoval pouze 17,8 %, resp. 19,6 % a u voličů VG 13,9 %, resp. 23,3 %. Naopak u voličů pravice jednoznačně dominoval Grímsson s podporou 62,2 %, resp. 68,2 % (voliči SF) a 52,4 %, resp. 61,1 %
(voliči FSF). Podpora Arnórsdó ir mezi pravicovými voliči dosahovala 24,0 %, resp. 25,4 % (voliči SF)
a 34,2 %, resp. 25,9 % (voliči FSF) (MMR 2012; Vísir 2012).
Celkové výsledky prezidentských voleb 2012
Prezidentské volby se konaly v sobotu 30. června 2012 a jejich výsledky potvrdily v předvolebních
průzkumech signalizovaný nárůst rozestupu mezi stávajícím prezidentem Grímssonem a jeho hlavní
vyzývatelkou Thórou Arnórsdó ir. Grímsson získal 52,78 % hlasů a pokud ve funkci setrvá po celé
funkční období, stráví v prezidentské funkci 20 let! Pro druhou Thóru Arnórsdó ir hlasovalo 33,16 %
voličů, třetí příčku obsadil Ari Trausti Guðmundsson (8,64 %) a další tři kandidáti již dosáhli pouze
mizivé podpory: Herdís Þorgeirsdó ir 2,63 %, Andrea J. Ólafsdó ir 1,80 % a Hannes Bjarnason 0,98 %.
Volební účast dosáhla 69,27 % a oproti roku 2004 zaznamenala nárůst o více než šest procentních bodů.
I tak se ovšem jednalo se o druhou nejnižší účast od zavedení přímých prezidentských voleb v roce
1952; průměr volební účasti v prezidentských volbách 1952–1996 dosahoval 84,68 %.
Oproti prezidentským volbám 2004 došlo k výraznému poklesu odevzdaných prázdných hlasovacích lístků. Ze všech hlasovacích lístků odevzdaných v roce 2004 byla celá pětina prázdných (20,56 %),
což bylo podle islandských politologů možné chápat jako výraz opozice vůči prezidentovi (Hardarson,
Kristinsson 2005: 1045). Naproti tomu v roce 2012 dosáhl počet prázdných hlasovacích lístků 2,15 %,
tedy hodnoty nevymykající se předcházejícím volbám, v nichž se počet prázdných hlasovacích lístků
pohyboval mezi 0,27–2,75 % a v průměru dosahoval 1,25 %. Široké spektrum prezidentských kandidátů v roce 2012, jehož velikost lze do určité míry spojit právě s faktem, že si tito uvědomovali, že ve
společnosti panuje jistá míra „unavenosti“ stávajícím prezidentem, tudíž voličům umožnilo, aby mezi
kandidáty nalezli svou preferenci a nebyli nuceni svůj názor demonstrovat odevzdáním prázdného
hlasovacího lístku.
176
Tabulka 1:
Výsledky prezidentských voleb na Islandu 1996, 2004, 2012 (Hagstofa Íslands)
1996
Kandidát
2004
2012
Hlasy
% hlasů
Hlasy
% hlasů
Hlasy
% hlasů
68 370
41,38
90 662
85,60
84 036
52,78
Þóra Arnórsdóttir
–
–
–
–
52 795
33,16
Ari Trausti Guðmundsson
–
–
–
–
13 764
8,64
Herdís Þorgeirsdóttir
–
–
–
–
4 189
2,63
Andrea J. Ólafsdóttir
–
–
–
–
2 867
1,80
Hannes Bjarnason
–
–
–
–
1 556
0,98
Baldur Ágústsson
–
–
13 250
12,50
–
-
4 422
2,68
2 001
1,90
–
–
Pétur Kr. Hafstein
48 863
29,57
–
–
–
–
Guðrún Agnarsdóttir
43 578
26,37
–
–
–
–
Platné hlasy
165 233
100,00
105 913
100,00
159 207
100,00
Voliči
194 705
–
213 553
–
235 743
-
Odevzdané hlasy
167 334
–
134 374
–
163 294
–
Prázdné hlasovací lístky
1 469
0,88
27 627
20,60
3 514
2,15
Neplatné hlasovací lístky
632
0,38
834
0,80
530
0,32
85,94
–
62,92
–
69,27
–
Ólafur Ragnar Grímsson
Ástþór Magnússon
Volební účast (%)
Teritoriální rozložení podpory prezidentských kandidátů
Zajímavý pohled na islandské prezidentské volby nabízí regionální rozložení volební podpory jednotlivých prezidentských kandidátů. Jak bylo ukázáno výše, byla Grímssonova podpora v minulých volbách založena zejména na podpoře levicových subjektů, což odpovídalo faktu, že Grímsson v minulosti
vedl AB (jeden ze subjektů, které se později sloučily v S), zatímco před volbami 2012 se jako Grímssonovi příznivci označovali především voliči pravice, ne nevýznamnou podporu nicméně měl Grímsson
v předcházejících volbách i mezi voliči agrárně-liberální FSF.
Grímssonova podpora byla v roce 2012 nejslabší v hlavním městě Reykjavíku, kde jako v jediných
dvou z celkem šesti obvodů nepřekročila 50% hranici. Naproti tomu nejsilnější oporou stávajícího prezidenta se staly volební obvody na severozápadě (Norðvesturkjördæmi) a jihovýchodě (Suðurkjördæmi),
kde si Grímsson zajistil podporu přibližující se nebo překračující 60% hranici. Naproti tomu vzorec
podpory Thóry Arnórsdó ir byl téměř zcela opačný. Jádro její podpory se soustředilo v Reykjavíku
a naopak nejmenší okruh příznivců Arnórsdó ir získala ve dvou obvodech, kde disponoval nejsilnější
podporou Grímsson. Zde její podpora jako v jediných dvou ze všech obvodů zůstala pod celostátním
průměrem a nepřesáhla 30% hranici.
Srovnání teritoriálních výsledků prezidentských voleb 2012 s výsledky posledních parlamentních voleb 2009 do značné míry potvrzuje zjištění předvolebních průzkumů. Nejvyšší podporu získal
Grímsson ve dvou obvodech, kde v roce 2009 disponovaly nejsilnější podporou liberálně-konzervativní
SF a agrárně-liberální FSF, zatímco Arnórsdó ir nejvíce uspěla v Reykjavíku, kde v parlamentních volbách jednoznačně zvítězila levice (srov. Maškarinec 2009: 186–189).
177
Tabulka 2: Výsledky prezidentských voleb 2012 a voleb do Altingu 2009 v jednotlivých volebních obvodech (%
hlasů – prezidentští kandidáti a strany, které získaly parlamentní zastoupení), Kosning.is; Hagstofa Íslands
Prezidentské volby 2012
Kandidát/volební obvod
Rvk-n
Rvk-s
SV
NV
NA
SU
Celkem
Ólafur Ragnar Grímsson
46,26
49,55
52,97
58,16
50,60
63,57
52,78
Þóra Arnórsdóttir
38,50
36,04
33,28
29,08
34,31
23,88
33,16
Ari Trausti Guðmundsson
9,13
9,05
8,70
7,30
9,19
7,77
8,64
Herdís Þorgeirsdóttir
3,11
2,63
2,45
2,19
2,85
2,44
2,63
Andrea J. Ólafsdóttir
2,18
1,95
1,88
1,18
1,70
1,46
1,80
Hannes Bjarnason
0,83
0,77
0,71
2,08
1,35
0,88
0,98
66,57
68,77
69,94
71,80
72,01
68,34
69,27
Volební účast
Parlamentní volby 2009
S
32,94
32,94
32,17
22,73
22,73
27,97
32,94
VG
24,01
22,89
17,40
22,82
29,69
17,11
24,01
SF
21,38
23,18
27,64
22,93
17,46
26,23
23,70
FSF
9,61
9,70
11,55
22,53
25,27
19,99
9,61
BH
9,56
8,68
9,09
3,33
2,95
5,12
7,22
Levice (S + VG)
56,95
55,83
49,57
45,55
52,42
45,08
56,95
Pravice (SF + FSF)
30,99
32,88
39,19
45,46
42,73
46,22
30,99
Volební účast
83,26
84,41
86,45
85,54
85,53
85,68
85,14
Rvk-n: Reykjavíkurkjördæmi norður; Rvk-s: Reykjavíkurkjördæmi suður; SV: Suðvesturkjördæmi; NV:
Norðvesturkjördæmi; NA: Norðausturkjördæmi; SU: Suðurkjördæmi
Závěr
Výsledky islandských prezidentských voleb 2012 potvrdily značné zvýhodnění držitelů prezidentského
úřadu před dalšími kandidáty, když ani v těchto volbách nedošlo k narušení tradice obhajoby prezidentského mandátu stávající hlavou státu, i když Thóra Arnórsdó ir dokázala dosáhnout výrazně
silnějšího výsledku než její předchůdci. Současně lze konstatovat, že Grímssonův způsob vedení kampaně, v níž prezident vyjadřoval jasnější postoje k různým otázkám a naznačil i potenciálně pozitivnější
přístup k možnosti dalšího budoucího využití prezidentského veta, nalezl u voličů širší odezvu než
přístup Arnórsdó ir, která zdůrazňovala nutnost neutrality prezidenta ve vyjadřování k politickým
tématům, včetně těch, jež Islanďané pociťují jako velmi důležité.
Podle islandské politoložky Stefaníe Óskarsdó ir totiž Grímsson svými vety vyšel vstříc občanům
preferujícím přímou demokracii, kteří se po zkušenosti dvou referend, v nichž dokázali zvrátit rozhodnutí vlády, nebudou chtít podobné možnosti lehce vzdát. Grímsson současně v průběhu kampaně
prohlásil, že jako další možné téma pro lidové hlasování vidí otázku kvót na rybolov, čímž nejen vyšel vstříc voličům preferujícím přímou demokracii v podobě referend, ale současně se postavil do role
osoby, která přenáší moc od politiků k lidem (Iceland Review, 16. 5. 2012). Otázka rybářských kvót je
přitom tradičním tématem FSF, která vznikla na podporu obrany zájmů rybářů a malých zemědělců na
severu a východu ostrova (Kopeček 2003: 120, 132), a Grímssonovu zmínku o možném referendu k této
otázce lze považovat za snahu udržet si podporu uvnitř tohoto segmentu voličů. Úspěch Grímssona
v oblastech tradiční podpory FSF ukazuje, že sázka na toto téma mohla být jednou z možných příčin
Grímssonova úspěchu v těchto oblastech i prezidentských volbách jako celku.
Z hlediska budoucího vývoje bude zajímavé sledovat, zda staronový prezident bude pokračovat
ve využívání svých ústavou zaručených, nicméně v minulosti dle zaběhlých konvencí islandskými
prezidenty nevyužívaných, pravomocí a obecně do jaké míry se zapojí do politických debat, čímž by
178
postupně mohlo dojít k posunu islandského politického systému od dosud čistě parlamentní formy
vlády k nějaké formě poloprezidentského režimu. Pouze několik dní po svém zvolení přitom prezident
Grímsson vystoupil proti návrhu Ústavního výboru připravujícího novelu islandské ústavy. Podle
Grímssona změna ústavy vyžaduje širokou politickou podporu, zatímco okolo předloženého návrhu
panuje značná nejednota (Iceland Review, 3. 7. 2012). Budoucí vývoj na Islandu tak slibuje zajímavý
vývoj a pouze další vývoj ukáže, zda v islandské politice i nadále převáží spíše dosud silnější ústavní
tradice nebo naopak formalizovaný text ústavy.
Seznam použitých zkratek
AB
AF
BF
BH
FF
FSF
S
SF
VG
Lidové hnutí (Alþýðubandalagið)
Sociálně demokratická strana (Alþýðuflokkurinn)
Občanská strana (Borgaraflokkurinn)
Občanské hnutí (Borgarahreyfingin)
Liberální strana (Frjálslyndi flokkurinn)
Pokroková strana (Framsóknarflokkurinn)
Spojenectví (Samfylkingin)
Strana nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn)
Levicové hnutí – zelená alternativa (Vinstrihreyfingin – grænt framboð)
Act on Candidacy and Election of the President of Iceland. 1945 No. 36. 12 February. [on-line].
[vid. 2012-07-07]. Dostupné na http://www.kosning.is/forsetakosningar/
english/laws/.
A
, D. 1999. Scandinavian politics today. Manchester/New York: Manchester University Press.
BBC. Q & A: Iceland’s presidential election. [on-line]. [vid. 2012-07-07]. Dostupné na
http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-18642901.
C
. 2012a. Forsetaframboð. 26. 6. 2012. [on-line]. [vid. 2012-07-07]. Dostupné na
http://www.capacent.is/frettir-og-frodleikur/
frettir/frett/2012/06/26/Forsetaframbod/.
C
. 2012b. Forsetaframboð. 29. 6. 2012. [on-line]. [vid. 2012-07-07]. Dostupné na
http://www.capacent.is/frettir-og-frodleikur/
frettir/frett/2012/06/29/Forsetaframbod/.
Consititution of the Republic of Iceland. [on-line]. [vid. 2012-07-07]. Dostupné na
http://www.kosning.is/forsetakosningar/english/laws/.
D
, C. 2012. Journalist Thora Arnorsdo ir is the favourite in the Icelandic presidential election, to be held on
30th June. [on-line]. [vid. 2012-07-07]. Dostupné na
http://www.robert-schuman.eu/doc/oee/oee-782-en.pdf.
HÍ. 2010. Þjóðaratkvæðagreiðsla 6. mars 2010. Reykjavík: Hagstofa Íslands. [vid. 2012-07-07]. Dostupné
na http://www.statice.is/lisalib/getfile.aspx?ItemID=11118.
HÍ. 2011. Þjóðaratkvæðagreiðsla 9. apríl 2011. Reykjavík: Hagstofa Íslands. [vid. 2012-07-07]. Dostupné na
http://www.statice.is/lisalib/getfile.aspx?ItemID=12680.
H
, Ó. T . 1997. Iceland. European Journal of Political Research. Roč. 32, č. 3–4, s. 391–398.
H
, Ó. T ., K
č. 7-8, s. 1041–1048.
, G. H. 2005. Iceland. European Journal of Political Research. Roč. 44,
H
, Ó. T ., K
č. 7–8, s. 1128–1131.
H
, Ó. T ., K
, G. H. 2010. The parliamentary election in Iceland, Apríl 2009.
Electoral Studies. Roč. 29, č. 3, s. 523–526.
H
, Ó. T ., K
č. 7–8, s. 999–1003.
179
Iceland Review, 16. 5. 2012, 29. 5. 2012, 8. 6. 2012, 20. 6. 2012, 3. 7. 2012. [on-line]. [vid. 2012-07-07].
Dostupné na http://www.icelandreview.com/.
I
, I. H. 2005. A theory of coalitions and clientelism: Coalition politics in Iceland, 1945-2000.
European Journal of Political Research. Roč. 44, č. 3, s. 439–464.
K
, L. 2003. Politika v ministátu: islandský stranický a politický systém ve 20. století. Politologická
revue. Roč. 9, č. 2, s. 116–137.
K
, S. 2006. Iceland: A Parliamentary Democracy with a Semi-presidential Constitution. In
S
, K., M
, W. C., B
, T. (eds). Delegation And Accountability in Parliamentary
Democracies. Oxford. Oxford University Press, s. 399–417.
K
, S., I
, I. H. 2011. Iceland: Dramatic Shi s. In B
, T., S
, K. (eds). The
Madisonian Turn: Political Parties and Parliamentary Democracy in Nordic Europe. Ann Arbor:
University of Michigan Press, s. 158 199.
M
, P. 2009. Parlamentní volby na Islandu 2009: historické vítězství levice. Evropská volební
studia. Roč. 4, č. 2, s. 183–193.
MMR. 2012. Hní afnt milli Þóru og Ólafs Ragnars. [on-line]. [vid. 2012-07-07]. Dostupné na
http://mmr.is/frettir/birtar-nieurstoeeur/
253-hnifjafnt-milli-toru-og-olafs-ragnars.
S
. 2012. 22 prósent óákveðin – Þóra og Ólafur jöfn. [on-line]. [vid. 2012-07-07]. Dostupné na
http://smugan.is/2012/04/
22-prosent-oakvedin-thora-og-olafur-jofn/.
V
. 2012. Ólafur Ragnar tekur forystu. [on-line]. [vid. 2012-07-07]. Dostupné na http://
visir.is/olafur-ragnar-tekur-forystu/article/2012120529364

Články - Evropská volební studia

Transkript

Podobné dokumenty

Souhrnná teritoriální informace Finsko

Monitoring únor - Centrum pro studium demokracie a kultury

Jak správně přeshraničně poskytovat služby a vysílat pracovníky

0b. ISLAND Čas ke studiu: 2 hodiny Výklad