CELÝ ČLÁNEK VE FORMÁTU

EURO TERAPIE
Premenstruální dysforická porucha
a depresivní poruchy v perimenopauze
a postmenopauze
doc. MUDr. Vladimír Pidrman, Ph.D.
Klinika psychiatrie LF UP a FN v Olomouci
Premenstruální dysforická porucha
Průběh
Premenstruální dysforická porucha (premenstrual
dysforic disorder, PMDD) je soubor subjektivně
nepříjemných psychických a tělesných příznaků.
Objevuje se v době luteální fáze ovariálního cyklu
(viz tab. 1). Během menstruace ustupuje, zcela mizí
nejpozději do jednoho týdne po jejím skončení.
Tato porucha je známá již dlouho. Jako zřetelná
nozologická jednotka ale byla postulována teprve
nedávno. První popisy lze nalézt u Hippokrata.
Od 11. století je díky Tortula de Salernovi
premenstruální dysforická porucha vnímána jako
nemoc. Autorem je popisována jako „šílenství žen,
které odchází s menstruací“. Ve 30. letech 20. století
se poprvé objevuje pojem premenstruální tenze.
Termín premenstruální syndrom (PMS), zavedený
v 50. letech pro soubor příznaků tenze, iritability
a emoční lability vznikající v premenstruálním
období, je užíván doposud. V DMS-III-R (1987) ve
snaze blíže specifikovat dobu nástupu potíží je
zaveden termín pozdně-luteální dysforická porucha
(late luteal premenstual dysforic disorder, LLPDD).
DSM-IV řadí premenstruální dysforickou poruchu
do kategorie „Jiné specifické depresivní poruchy“.
V 10. revizi Mezinárodní statistické klasifikace
nemocí nemá premenstruální dysforická porucha
korelát.
Průměrný věk prvního výskytu premenstruální dysforické poruchy je 26 let. Porucha se ale může objevit kdykoli po menarché. Zprvu nebývají vyjádřeny
všechny příznaky. S věkem bývá pozorována tendence
jejich rozšiřování. Ve čtvrtém deceniu intenzita a četnost
potíží dosahuje maxima. To je nejspíše důsledek
dlouhodobého cyklického balancování hladin ovariálních hormonů. Toto tvrzení podporuje i skutečnost, že
v kulturách, kde má žena výrazně méně menstruačních
cyklů – ve fertilním věku je opakovaně těhotná – se premenstruální syndrom prakticky nevyskytuje.
V rámci správné diagnostiky je třeba odlišit poruchy,
které exacerbují premenstruálně. Jedná se o afektivní,
úzkostné, psychotické a některé další poruchy (viz
tab. 2). Výskyt emočních změn a jejich míra v premenstruálním období je uvedena v tabulce 3.
Rizikové faktory pro rozvoj PMDD nejsou příliš
specifické. V osobní anamnéze je to přítomnost jakékoliv formy afektivní poruchy včetně poporodní deprese
a úzkostné poruchy. V rodinné anamnéze jsou to opět
afektivní poruchy, zejména deprese a PMDD.
Závažnost PMDD ilustruje i následující úvaha. Je-li
průměrný věk nástupu premenstruální dysforické
poruchy 26 let a nejsou-li její symptomy mírněny opakovaným těhotenstvím, prožívá žena během života více
než 200 symptomatických cyklů, nebo-li 1 400–2 800
symptomatických dnů, což je celkem tři až osm let
života než dospěje k menopauze. Během této doby se
může negativně modifikovat kvalita života, zejména
vztah k partnerům, dětem, spolupracovníkům, zálibám,
společenským aktivitám.
Kategorie F38.8 nevystihuje plně podstatu problému, neboť se týká pouze symptomaticky
a neposkytuje obecná diagnostická kritéria.
EURO TERAPIE
1. folikulární fáze
12–14 dní od prvního dne menstruace zraje Graafův folikul, který produkuje estrogeny
2. ovulační fáze
14. den cyklu praská Graafův folikul, uvolňuje se vajíčko
vytváří se corpus luteum, které produkuje progesteron, 4.–9. den po ovulaci
3. luteální fáze
vytvořené estrogeny a progesteron tlumí sekreci LH, FSH, což zabraňuje zrání dalšího
folikulu
corpus luteum postupně involuje → klesá produkce progesteronu a estrogenů s následkem
zvýšeného vyplavování FSH
Tab. 1 Ovariální cyklus
6
New EU Magazine of Medicine 1–2/2009
EURO TERAPIE
•
afektivní poruchy
•
úzkostné poruchy
•
psychotické poruchy
•
poruchy příjmu potravy
•
poruchy osobnosti
•
abúzus
•
migréna
•
alergie
•
astma záchvaty
Tab. 2 Poruchy exacerbující premenstruálně
Emoční změny
Procento žen (n = 218)
irritabilita
30,7
U pacientek s premenstruálním syndromem byl během
luteální fáze zjištěn snížený trombocytární uptake serotoninu, snížené hladiny serotoninu a snížená senzitivita
5 HT1A receptorů k podání serotoninových agonistů.
Serotoninovou hypotézu potvrzuje, obdobně
jako u některých dalších poruch, i jedno pragmatické
zjištění: úspěch léčby SSRI antidepresivy.
Pokusíme-li se shrnout etiologii PMDD, můžeme říci, že
spouštěčem poruchy jsou ženské pohlavní hormony,
substrátem dle našich dnešních předpokladů nejspíše
serotonin a cílovou skupinu představují emoce a chování, které zpětnou vazbou ovlivňují dva výše citované
subjekty (schéma 1).
depresivní nálada
18,8
Diagnostika a epidemiologie
tenze
18,3
nervozita
17,9
hyperbulie
4,1
anxieta
3,2
zlepšená nálada
2,3
Podle výzkumů trpí v daném období v civilizovaných
zemích 2–8 % žen. Termínem premenstruální syndrom
(PMS) se označuje kvalitativně i kvantitativně lehčí forma poruchy. Minimálně tímto syndromem trpí 50–70 %
žen a ve svých důsledcích trpí i jejich okolí. Diagnostická
kritéria PMDD dle DSM-IV jsou uvedena v tabulce 4.
Tab. 3 Míra výskytu emočních změn v premenstruálním období
Terapie
Etiologie
Nejsou jasné důkazy o hormonální dysregulaci, která
by byla signifikantní pro rizikové ženy. Neexistuje kontrolovaná studie, která by prokázala hormonální rozdíly
mezi ženami trpícími PMDD a ženami bez této poruchy.
Předpokládá se proto, že premenstruální dysforická
porucha může být abnormální odpovědí na normální
funkci pohlavních hormonů. Na úrovni centrálního
nervového systému (CNS) se v současné době nejvíce
hovoří o poruchách serotoninu, noradrenalinu/dopaminu a kyseliny gaba-aminomáselné (GABA).
Hypotéza serotoninové dysregulace se opírá o klinické
nálezy: příznaky poruchy imitují dysfunkce v obratu serotoninu (iritabilita, impulzivita, porucha spánku).
a) Nejméně jeden rok trpí pacientka po většinu
menstruačních cyklů nejméně pěti ze symptomů:
Přístup k léčbě PMS/PMDD by měl být multimodulární.
To znamená, že zahrnuje jak změnu návyků pacientky,
tak i přímý zásah specialistů. Jedná se především
o vyšetření a péči gynekologicko-psychiatricko-endokrinologickou.
Jestliže jsou vyloučeny příčiny primárně gynekologické,
respektive endokrinologické, pak je zcela na místě řádná
psychiatrická péče. Ta je vhodná jako podpůrná metoda
i při zjištění tělesných či laboratorních abnormalit.
Obecný postup léčby PMS/PMDD ukazuje schéma 2.
Máme na vybranou terapii behaviorální, která spočívá
především v nácviku a dietních opatřeních. Druhou
cestou, která bývá nezbytná u závažnějších forem,
je léčba biologická. Schéma staví na stejnou úroveň
depresivní emotivita, pocity beznaděje
anxieta, tenze, pocity zranitelnosti
– afektivní labilita
nedostatek energie, apatie
známky vzteku a irritability
– snížení zájmu o obvyklé aktivity
porucha pozornosti
změny apetitu
– změny spánku
EURO TERAPIE
subjektivní pocit zkroušenosti
somatické symptomy: pocit
nadmutosti, svalové bolesti
b) Symptomy znatelně poznamenávají interpersonální
vztahy
c) Potíže nemají souvislost s jiným onemocněním
d) Kritéria a, b, c jsou potvrzena denním sledováním
alespoň dvou menstruačních cyklů
Tab. 4 Diagnostická kritéria
New EU Magazine of Medicine 1–2/2009
7
EURO TERAPIE
Schéma 1: Etiologie PMS/ PMDD
Schéma 2: Léčba PMS/ PMDD
EURO TERAPIE
modifikaci menstruačního cyklu, což je věcí intervence
gynekologické, a léčbu symptomů, které náleží více do
sféry psychiatra. Je věcí té které lékařské školy, jakou
z uvedených cest zvolí jako první.
Behaviorální léčba PMS/PMDD představuje řadu kroků,
které jsou náročnější na čas i chování pacientky. Ale při
lehčích formách mohou být úspěšné. Jde o relaxační
cvičení, rozumnou fyzickou zátěž v období luteální
fáze, omezení stresových podnětů v dané době, harmonizaci vztahů. Zahrnuje i dietní změny, a to především
omezení soli, čokolády, kofeinu, nikotinu. Naopak
doporučuje dostatek minerálů a lehkou stravu.
Nehormonální farmakoterapie PSM/PMDD znamená
nespecifickou léčbu a psychotropní medikaci. K nespecifické patří podávání kalcia, vitaminů (především
řady B a E), magnézia, někdy i diuretik. Analgetika lze
samozřejmě také připustit na dobu nezbytně nutnou.
Výsledky podávání psychofarmak jednoznačně podporují užití psychofarmak se serotoninergní aktivitou.
Srovnatelně účinné s placebem bylo podání Lithia,
maprotilinu, bupropionu a tricyklických antidepresiv.
Opakovaně vyšší účinek než při placebu byl naopak
prokázán u buspironu, alprazolamu, clomipraminu
a SSRI.
Studie s SSRI prokázaly signifikantní zlepšení stavu
nejméně u 50 % žen. Úlevu popisovalo až 80 % žen.
Přibližně v 85 % došlo ke snížení nutnosti užívání jiné
medikace, a to především analgetik a benzodiazepinů.
U SSRI při léčbě PMS/PMDD byl prokázán rychlý nástup
účinku, to znamená efekt často již druhý den po podání,
ve většině případů již v průběhu prvního cyklu. Ukázal
se dobrý účinek při základní dávce jednotlivých SSRI,
8
vyšší dávky byly vhodné u rezistentních pacientek. Spolu s úpravou psychiky docházelo i ke zlepšení tělesných
příznaků. Rovněž se ukázalo, že kromě kontinuální medikace je účinné i intermitentní podávání, tedy aplikace
SSRI v době luteální fáze. Zdá se, že teprve třetí cyklus,
pokud je bez efektu, je indikací k přerušení léčby SSRI.
K dispozici jsou otevřená roční pozorování, kdy nedošlo
k poklesu účinnosti u těch pacientek, u nichž se pozitivní výsledky dostavily během prvních tří luteálních
fází. Strategii podání SSRI ukazuje schéma 3.
Hormonální léčba, a to ať už podávání kontraceptiv,
či HRT, je věcí gynekologickou, její popis přesahuje cíl
tohoto článku. Autor ji pokládá za další logický krok
v léčbě PMS/PMDD.
Můžeme shrnout, že premenstruální dysforická porucha je abnormální odpovědí na fyziologickou cirkadiální rytmicitu (ovariální cyklus). Dosud nejsou jasné
důkazy o hormonální dysregulaci. Premenstruální dysforická porucha narušuje sociální a rodinné interakce,
podobně jako jiná psychická onemocnění. Porucha je
dobře léčitelná antidepresivy, zejména ze skupiny SSRI.
Vyžaduje dobrou diferenciálně diagnostickou rozvahu
a vysokou compliance.
Léčba antidepresivy by měla předcházet léčbě hormonální.
Schéma 3: Strategie užití SSRI v léčbě PMDD
Depresivní poruchy v perimenopauze
a menopauze
Deprese žen obecně je podmíněna celou řadou objektivních vlivů. Už ze samotného přehledu obecných
rizikových faktorů vyplývá vyšší riziko rozvoje deprese
pro ženy (viz tab. 5).
Následující dvě tabulky ilustrují ženu jako rizikový subjekt
depresivního onemocnění a vyjmenovávají konkrétní
rizikové faktory, kterým je žena vystavena (viz tab. 6 a 7).
New EU Magazine of Medicine 1–2/2009
EURO TERAPIE
pohlaví
2× častěji u žen
•
snížení hladin pohlavních hormonů a jejich dysbalance
věk
maximum mezi 20 a 40 lety
•
změny v reaktivitě mediátorových systémů CNS
rodinná anamnéza
1,5–3× vyšší při pozitivní rodinné anamnéze
•
změny v cyklickém průběhu vylučování pohlavních hormonů
rodinný stav
ženatí muži nižší výskyt než svobodní
vdané ženy vyšší výskyt než svobodné
•
změny v sexuálních funkcích
období poporodní
zvýšené riziko do 6 měsíců po porodu
perimenopauza
zvýšené riziko recidivy i v prvních fází
Tab. 5: Rizikové faktory pro rozvoj depresivní poruchy
Vlivy
sociální
tradiční
novodobé (ekonomické)
pohlavní hormony
biologické spojené s fyziologickým menstruačním
cyklem
spojené s poruchami menstruačního cyklu
Tab. 6: Žena jako rizikový subjekt deprese
Tab. 10: Biologické změny v perimenopauze
Často hrozí riziko, že deprese v perimenopauze bude
přehlédnuta. Je tomu tak proto, že masivnější tělesné
příznaky překryjí vlastní depresivní psychopatologii.
V tabulkách 11, 12, 13, 14 uvádíme přehled varovných
faktorů a průvodních symptomů. Těm bychom měli
věnovat zvýšenou pozornost při úvahách o diagnostice možné perimenopauzální deprese. Mimořádně
zavádějící při stanovení správné diagnózy a tím i léčby
mohou být průvodní vazomotorické, tělesné a behaviorální příznaky.
•
nepřítomnost blízké osoby (rovnocenného partnera)
•
výchova malých dětí ve společné domácnosti
•
nestabilní manželství
•
věk
•
nižší než středoškolské vzdělání
•
charakteristika/průběhu cyklů
•
nedostatek aktivit/zálib mimo domov
•
přítomnost vegetativních/vaskulárních změn
•
pocity bezmocnosti
•
změny spánku i v kontextu vegetativních prožitků
•
přítomnost úzkosti
•
psychiatrickou anamnézu
•
anamnéza abúzu
•
gynekologickou anamnézu včetně kontracepce
•
průběh perimenopauzy u matky
•
zázemí ženy – pracovní, sociální, rodinné
•
případné stanovení hormonálních hladin (FSH, LH)
Tab. 7: Rizikové faktory rozvoje deprese u žen
Perimenopauza je posledním obdobím v životě ženy,
kdy je vystavena vyššímu riziku rozvoje deprese, než
je tomu u mužů. V menopauze je již riziko stejné, vznik
první fáze onemocnění v tomto období je zřídkavý.
Rizikové faktory shrnujeme v tabulce 8.
•
pozitivní osobní psychiatrická anamnéza
(deprese, obtíže v poporodním období, PMDD)
•
rodinná anamnéza afektivních poruch
(zvláště v ženské linii)
•
špatný tělesný stav
•
stres sociální, pracovní, rodinný
Depresivní symptomy + je třeba zohlednit:
Tab. 11: Diagnostika deprese v perimenopauze
•
návaly horka, rudnutí, pocení
•
příznaky zvláště v noci
•
proto: narušení spánku se všemi důsledky
Tab. 12: Vazomotorické symptomy v perimenopauze
•
především změny orgánové a muskuloskeletární
•
atrofické změny kůže, prsou, urogenitálního traktu, artropatie a osteoporóza, narůstající riziko kardiovaskulárních
nemocí
Tab. 13: Tělesné symptomy v perimenopauze
Tab. 8: Rizikové faktory pro rozvoj poruch nálady v období
perimenopauzy
Perimenopauza sama o sobě je provázena psychickými
a biologickými změnami, které jsou v přehledu uvedeny
v tabulkách 9 a 10.
prožitek nových vegetativních příznaků
•
registrace změn tělesných/možná ztráta atraktivity
•
definitivní změna v reprodukčních schopnostech
•
změna v sexuální apetenci i funkcích
Tab. 9: Psychické změny v perimenopauze
New EU Magazine of Medicine 1–2/2009
fluktuace nálady, zvýšení frekvence dysforických a depresivních stavů, nárůst tenze a vznětlivosti
•
ztráta životní energie, pokles libida, eskalace intenzity
dalších symptomů z minulosti (např. bolest hlavy)
Tab. 14: Behaviorální změny v perimenopauze
Změny v hormonálních hladinách perimenopauzálních
žen jsou významné, ale nemohou zcela jednoznačně
vysvětlit zvýšené riziko vzniku či rozvoje deprese v tomto období. Toto konstatování ovlivní i terapeutické
kroky.
9
EURO TERAPIE
•
•
EURO TERAPIE
Při léčbě je třeba mít vždy na paměti velkou individuální
rozlišnost v reakci na účinek i rozvoj vedlejších účinků.
Substituce hormonální může být v terapii účinná
– existuje určitá předem nedefinovatelná skupina
žen, u nichž samotná substituce může upravit méně
závažnou depresivní symptomatologii. Na druhé straně
existuje určité procento žen, které zcela netoleruje
substituční terapii v perimenopauze. Dochází u nich ke
zhoršení depresivní i tělesné symptomatologie.
Antidepresiva jsou při převaze afektivní symptomatologie nad tělesnou léky první volby. Rovněž tak
při nesnášenlivosti substituce bychom neměli váhat je
použít, a to i přes přítomnou vyšší míru vegetativních
perimenopauzálních příznaků. Při volbě antidepresiva bychom měli volit selektivní léky (SSRI, SNRI, NDRI,
v případě výrazných poruch spánku NaSSA). Klasická
antidepresiva nejsou v této indikaci vůbec vhodná. Hrozí
tu vzájemná potenciace jejich vedlejších účinků a vegetativní perimenopauzální symptomatologie. Vzhledem
k tomu, že předpokládaný účinek estrogenů v úpravě
deprese je zprostředkován serotoninovým systémem,
měla by mít teoreticky největší význam SSRI antidepresiva. Antidepresiva lze kombinovat i se substitucí.
V léčbě perimenopauzální deprese má své možné místo
i hormonální substituce. Při zvažování substituce bychom měli vše konzultovat i s gynekologem a problém
velmi podrobně prodiskutovat s pacientkou.
Závěr
Premenstruální dysforická porucha je velmi často
podceňována, a proto i přehlížena. Depresivní onemocnění v perimenopauze i menopauze má svá
specifika, která se projevují v klinickém obrazu, je
třeba je respektovat i v terapeutických postupech.
Proto jsme věnovali pozornost právě těmto dvěma
tématům. Na základě teoretických znalostí je třeba hledat nejvhodnější léčbu při respektování individuálního
přístupu. Ženy si takovou péči bezesporu zaslouží.
Literatura
1.
American Psychiatric Association: DSM-IV. Washington, DC, APA, 2004, p. 400.
2.
Angst, J. Premenstrual dysphoria. Eur. Neuropsychopharmacology, 1999,
9, p. S144.
3.
19.
20.
Jacobson, S. A.; Preis, R. W.; Greenblatt, D. J. Handbook of geriatric psy-
21.
22.
Stahl, M. S. Essential psychopharmacology of depression and bipolar disorder.
Cambridge: Cambridge University Press, 2000, p. 176.
23.
Spar, E. J.; La Rue, A. Concise guide to geriatric psychiatry. Washington, DC:
American Psychiatric Publishing, Inc., 2002, p. 372.
24.
Thorpe, L.; Whitney, D. K.; Kutcher, S. P.; Kennedy, S.H. et al. Clinical Guidelines
for the treatment of depressive disorders. VI. Special populations. Canadian
Inc., 2002, p. 445.
Henn, F.; Sartorius, N.; Helmchen, H.; Lauter, H. Contemporary psychiatry. Ber-
Stahl, M. S. Psychopharmacology of antidepressants. London: Martin Dunitz,
l997, p. 114.
chopharmacology. Washington, DC: American Psychiatric Publishing,
10.
Shiloh, R.; Nutt, D.; Weizman, A. Atlas of psychotropic pharmacotherapy. London: Martin Dunitz, 2000, p. 235.
ing, Inc., 2001, p. 262.
9.
Serebruany, V. L.; O´Connor, C. M.; Gurbel, P. A. Efect of SSRIs on platelets in patients with coronary artery disease. Am. J. Cardiology, 87, 2001, p. 1398–1400.
Cozza, K. L.; Armstrong, S. C.: The cytochrome P450 system. Drug interaction
principles for medical practice. Washington, DC: American Psychiatric Publish-
Sauer, W. H.; Berlin, J. A.; Kimmel, S. E.: Selective serotonin reuptake inhibitors
and myocardial infarction. Circulation, 104, 2001, p. 1894–1898.
Clinical Practice Guideline. Depression. Columbia: American Medical direction, l996.
8.
18.
Cleri, L. B.; Berkery-Haywood, R. Oncology, pocket guide to chemotherapy. IVth. Edition. Philadelphia: Mosby-Wolfe, 1999, p. 416.
7.
Salloum, I. M.; Daley, D. C.; Thase, M. E. Male, depression and violence. London:
Martin Dunitz, 2000, p. 98.
Braunwald, E. Harisson´s principles of internal medicine. New York: McGrawHill Book Comp., 2002, p. 3188.
6.
17.
Bennett, J. C.; Plumm, F. Cecil textbook of medicine. Philadeplhia: W.B. Saunders Comp. 2004, p. 2534.
5.
Preskorn, S. H. Outpatient management of depression. Professional Communication, Inc., Caddo, l999, p. 256.
Bazire, S. Psychotropic drug directory 2000. Mark Alen Publishing, Ltd., Jesses
Farm, 2000, p. 324.
4.
16.
Journal of Psychiatry, June, 2001, 46, suppl. 1, p. 63S–76S.
25.
Viguera, A. C. Seros in the treatment of PMDD: a critical review. Advances in
EURO TERAPIE
lin: Springer, 2001, p. 2258.
womens mental health: a decade of progress. Educational program APA, Chi-
11.
Kasper, S. Die Symptome der Depression beim Mann. CliniCum, Sept. 2000.
cago: APA, 2000, p. 21–35.
12.
Malhi, G. S.; Bridges, P. K.: Management of depression. London: Marin Dunitz,
26.
l998, p. 130.
13.
14.
Pidrman, V. Deprese v perimenopauze. Praha: Galén, 2001, p. 32.
15.
Preskorn, S. H. Clinical pharmacology of SSRI. Professional Communication,
Inc. 1996, Caddo, p. 226.
10
menstrua dysphoria. J. Clin. Psychopharmacol., 1998, 18,
Pidrman, V. Deprese a kardiovaskulární onemocnění. 3., rozšířené vydání,
Praha: Maxdorf, 2004, p. 68.
Wikander, I.; Sunblad, C.; Andersch, B. et al. Citalopram in pre-
p. 360–390.
27.
Yonkers, K. The association between premenstrua dysphoric disorder and
other mood disorder. J. Clin. Psychiatry, 1997, suppl. 15, p. 19–25.
28.
Yonkers, K.; Steiner, M. Depression in women. London: Martin Dunitz,
l999, p. 102.
New EU Magazine of Medicine 1–2/2009