ORL číslo 20132

O
tevřený R
ozšalovávací L
ist
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor,
splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů,
surreálný, ale milý
číslo 2013-2
Motto: Mnohé morální škody, které napáchal předlistopadový režim,
ten polistopadový režim ještě zvýraznil a rozvinul.
Obsah čísla
THE OUT-OF-BODY EXPERIENCE AS SHAMANIC INITIATION...................................................................................3
Cesta do dluhů................................................................................................................................................................. 10
"Česká" masmédia trvale lžou a manipulují, konečně je jasněji i dalším...............................................................11
Zeman mezi morálním kýčem a pokrytectvím. Povolební mediální hysterie a další politické surrealismy.....13
Demokracie jako překážka rozvoje kapitalismu........................................................................................................ 15
Distribuce státního bohatství v USA............................................................................................................................ 17
Jihlavské katakomby...................................................................................................................................................... 19
Americký sen(video)....................................................................................................................................................... 22
Debatní klub: Ilona Švihlíková / Jiří Svoboda (proč je ČR kolonie).........................................................................23
Šetření jako pohádka...................................................................................................................................................... 23
Vrtěti psem...................................................................................................................................................................... 24
Lída Rakušanová: Nekonečný konec anonymních akcí............................................................................................. 28
Dlouholetý novinář Petránek: Lidem je zle, tak zvolili Zemana. Je čas pro velkou změnu................................28
Nulová důvěra občanů v budoucnost Česka.............................................................................................................. 29
The Eden Experiment: Aliens, Archons & the Associative Universe.......................................................................30
ORL číslo 2013­2
THE OUT-OF-BODY
EXPERIENCE AS
SHAMANIC
INITIATION
From New Dawn magazine No. 71,
March-April 2002.
These articles, published in 2002 in
Australia’s New Dawn magazine,
were intended as chapters in a book
to be tentatively entitled: The
Structure of Reality. As so often
happens, the project was put on
hold, and then just never materialized. Although the reader will recognize a few repetitions from Psychedelic Shamanism, and bleed-throughs into The Cracking Tower, these
articles are still worth reading for
the additional back-up material they
provide for my overall thesis.
or incipient mental illness. When
physical and psychological examinations gave him a clean bill of health, he began a conscientious
program of recording all of his outof-body journeys. This data-gathering resulted in three books:
Journeys out of the Body (1971,
1977), Far Journeys (1985), and Ultimate Journey (1994). With no preconceived ideas about what it was
that he was experiencing, his perceptions were unclouded by doctrine or
belief. Robert Monroe is dead now,
but he left behind him what is
arguably the most convincing scientific description of out-of-body
awareness written in contemporary
idiom.
Most researchers of this phenomenon postulate that everyone has
OBEs. They claim that these are forgotten because they usually occur
within dreams: it is quite rare (in
Western cultures at least) for waking
consciousness to observe these states as they unfold. "Lucid dreaming,"
(the insertion of waking consciousness into dream awareness) in
fact, is commonly regarded as a useful precondition for anyone's ability
to leave the body "at will." It is not
surprising then that few individuals
claim to have such experiences very
often, and fewer still say they can initiate them on demand. Robert
Monroe was one of these latter, and
we are fortunate that his scientific
curiosity led him to record the
phenomenon for posterity.
THE OUT-OF-BODY EXPERIENCE
AS SHAMANIC INITIATION
Though for the most part entirely unconscious of it, man passes the whole
of his life in the midst of a vast and
populous unseen world.
C.W. Leadbeater -- The Astral Plane
In 1958, a forty-two year old American business executive and electronics engineer named Robert A.
Monroe
began
spontaneously
leaving his body during sleep. Having
no previous personal knowledge
about
out-of-body
experiences
(OBEs), Monroe initially feared the
worst: perhaps he had a brain tumor,
Those who do remember an out-ofbody experience usually regard it as
either the most terrifying or most
ecstatic adventure of their life. Few
label it as an illusion: an OBE is as numinous as anything life has to offer -if nothing else, it is proof positive
(for the subject, anyway) that consciousness can exist outside of the physical body. I experienced a fully conscious OBE in 1968, plus numerous
rather "dreamy" ones in the years
since. Alas, with the exception of the
first time, I have so far been unable
to fully initiate one. To give the reader an idea of what a conscious OBE
is like, I will describe my 1968 adventure -- adapted from my book,
Psychedelic Shamanism:
A JOURNEY OUT OF THE BODY
On the night of November 11, 1968,
my wife and I were living in an
upstairs flat at 1329 Cole Street in
San Francisco's Haight-Ashbury district. That particular evening I was
reading a book which I had purchased earlier in the day from the outdoor bargain table of a secondhand
bookstore -- Astral Projection, by
Oliver Fox. I've since learned that
this book is considered a classic of its
kind, but then I knew nothing about
out-of-body experiences other than
that they were strange and interesting. Until that time, I had no real
conceptions and few prejudices
about the subject one way or the
other -- if anyone were to ask, I'd
likely have replied with provisional
skepticism that out-of-body experiences ("astral projections") were
probably some kind of hallucination.
The book was fascinating, and had a
ring of authenticity to it which
impressed me deeply. In fact, I
couldn't put it down, and I stayed up
hours after my wife had retired so as
to finish reading it in one sitting. In
the book Fox describes a method
which he used to consciously leave
his body: this essentially involves the
concept of "waking oneself up" while
in the middle of a dream. He calls
this the "Dream of Knowledge":
In order to attain to the Dream of
Knowledge we must arouse the critical faculty which seems to be to a
great extent inoperative in dreams ...
Before going to sleep I must impress
upon my mind the desirability of not
allowing the critical faculty to slumber; it must be kept awake, ready to
pounce on any inconsistency in the
dream and recognize it as such. (1)
The technique sounded simple enough, so as I prepared for bed I resolved that I would attempt to awaken my consciousness within the first
dream I had -- that very night. Why
not? With high hopes I shut my
eyes ...
strana 3
ORL číslo 2013­2
I have no idea how long I'd been asleep -- suddenly I was aware that I was
dreaming: there was a small white
dog which began spinning like a top:
a bizarre enough image: certainly a
dream image ... Wake up!
BAM! I was awake. I was wide awake
in bed, no longer dreaming, no
longer asleep. Awake, and very much
still in my body. Well, that didn't
work. I'll try again. I dozed off. I saw a
huge champagne bottle with a label
on it reading: AIR. It began whirling
rapidly ... Wake up!
BAM! I was awake, in my room, my
wife sleeping beside me, her face
strangely flushed, and beside her in
bed was ... ME! I was passively floating above my body, and looking outward toward the doorway of our
bedroom. Standing there was a
young woman, perhaps nineteen or
twenty
years
old,
slightly
overweight, Hispanic, with a dreamy
Mona Lisa smile on her face. There
was something wrong with her -- a
very pale green "aura" surrounded
her head and shoulders, projecting
outward no more than two or three
inches. She was aware of my presence in a vague sort of way, but seemed quite preoccupied with something. She walked into the
hallway. I felt myself floating in that
direction -- a very strange (yet somehow
maddeningly
familiar)
sensation.
Although the experience was certainly not identical to "normal" waking
consciousness, in terms of being able
to differentiate experience, I was as
awake as I am now writing these
words. I was astounded by what was
happening to me and almost
overwhelmed with the realization:
"I'm doing it! I'm projecting!" I felt no
fear at all. Indeed, the experience
was exhilarating! Suddenly, the woman reappeared and I consciously
and deliberately reached out to
touch her to see if she was real (even
though I understood from my reading of a few hours before that such
an attempt at "astral" contact
usually terminates the experience). I
compulsively needed to know if she
had substance. My hand went throu-
gh her body as if it were air--a most
disquieting "sensation," or lack thereof!
BAM! An instantaneous change of
scene. No longer in our flat, I found
myself standing in somebody's
upper middle class living room -- a
large picture window with opened
drapes overlooked what appeared to
be the lights of the South bay. (Later
I deduced that this must have been
somewhere down the peninsula,
Menlo Park, perhaps.) It was no
hallucination--I can still see the
furniture, the way the room was
arranged. There were no lights on,
but I could discern everything as
clearly as if it were daylight. The
room was suffused with a shadowless amber-golden glow.
In the right foreground stood
another young woman, about the
same age as the first -- late teens,
early twenties -- petite, pretty, short
blonde hair, wearing a shortie
nightgown. She was aware of and
disconcerted by my presence in her
home, but in a distracted, groggy,
sleep-walking sort of way. Although
in an altered state of consciousness,
I was nevertheless in some sense
fully awake: she on the other hand
was behaving like someone who was
dreaming. Throughout the experience there was this sharp sense of difference between our respective
awarenesses. She turned and moved
down the hallway to my right.
I "willed" to follow her -- I don't know
how else to describe it: it's not the
same way one sets out to walk. I "floated" across the room and down the
hall behind her -- a sensation like no
other! You just "think" it, and you're
in motion! On the way down the hall
I could see the half open door of a
real (not a dream) bathroom: towels
hanging over a shower door ... sink ...
toilet ... some items of clothing
crumpled on the floor ...
At the end of the hall was another
doorway -- somehow I "knew" that
this was her bedroom. She stopped,
turned -- saw me floating there.
Panic on her face! She flashed past
me and "ran" back up the hallway. I
certainly meant her no harm: I was
high from the experience, intensely
curious and trying to communicate
or make some kind of connection. I
did a kind of flip in the air and drifted
back toward the living room. She
stopped at the end-table next to the
couch and frantically grabbed something from an ashtray. I think it
was a cigarette butt. (An astral cigarette butt?!) In panic she tried to force this item into my hand -- from my
point of view it was very clearly a
dream-logic sort of thing for her to
do: as if she were trying to make me
disappear by forcing me to accept a
cigarette butt!
As in the previous encounter, I reached out to touch her, compulsively
needing to know if she actually had
substance. (This compulsion was uncontrollable -- an indicator that I was
not in full command of my experience, though certainly awake and conscious in a way I'd never been before.)
I gently grasped her shoulder, expecting that everything would disappear, as Fox said it would in his
book, but was surprised to find that
unlike the first woman, this one was
solid. In fact, it was just like touching
a "real" person -- I could clearly sense
the texture of the nightgown and
the warmth of her flesh beneath it.
To this point I was unaware of any intentions on my part (other than
compulsive curiosity), but as soon as
we made contact it instantly became
a sexual thing -- almost as if we had
thrown a switch that energized a
magnetic field of some kind. For the
merest fraction of a second she
pushed me away, then reversed polarity and just as strongly grasped me
to her in a totally desperate embrace. I kissed her neck and was acutely
aware of the feeling of my beard
against her skin. (This was very, very
real!) She hooked her legs behind
mine and kissed my mouth passionately. There was no "penetration" in
the usual sense, just a sudden, blinding blue-white flash of light uniting
us for the briefest of instants -- very
much like that made by an arc welder
... B-Z-Z-Z-T!
strana 4
ORL číslo 2013­2
BAM! I was wide awake in bed, my
wife asleep beside me; my chest was
pounding so violently that I actually
feared that I was having a heart
attack. I could hardly catch my
breath -- it felt like I'd just crashed
into my physical body at the speed
of light. I arose and stumbled around
the pre- dawn flat, trying to calm
down; for some reason I was frightened, experiencing extremely anxious disorientation: here I was, but I'd
just been somewhere else -- who was
I, and what was real? These familiar
physical
surroundings
seemed
strangely less authentic than where
I'd just been! Somewhere, perhaps
only a few miles away, was there a
pretty young blonde pacing around
her living room trying to integrate
what she could only remember as a
very sexy dream? Good grief -- I'd
just cheated on my wife! It sounds
silly to say it, but I actually felt guilty!
Every night for the next several
weeks, and off and on ever since, I
tried to duplicate that out-of-body
experience. Although I have had various levels of "success," (usually very
dream-like and uncoordinated), never to date have I managed to reproduce the clarity and relatively conscious control of that first amazing adventure. Over the years I have come
to a rather "mystical" understanding
of it -- if I were able to access that
kind of conscious, controlled experience at will, I very likely would do
little else, and I now believe there is
some wiser part of my psyche which
does not want me off adventuring
on the "astral plane" at the expense
of my duties in the here and now.
LESSON: It is entirely possible to
exist as a consciously perceiving entity outside of your physical body. The
implications of this fact could hardly
be more revolutionary. For anyone
who has had such gnosis (i.e., has
actually experienced it), the materialist position becomes instantly reduced to a partial truth at best, an intolerable illusion at worst. The "consensus reality" of the masses and
their governments can then loom
like a kind of enervating perceptual
tyranny imposed upon the individual:
many sixties seekers wound up dead
or in prison because they were
unable to wisely integrate this sudden alteration of their understanding. (2)
Nine years later, the paperback edition of Journeys out of the Body first
appeared in bookstores. I was unaware of the first (1971) edition, and
believe that it was this later version
that finally brought Monroe's adventures to the attention of the
general public. At any rate, I'd long
since quit trying to "will" an OBE, so
it was with great excitement that I
read this book: here was a sober,
contemporary description of a
phenomenon that I already knew
about first-hand. I recognized immediately that he was describing empirical facts: his simple narrative style,
his willingness to share intimate details of his life, his scientific differentiation and rational arrangement of
details with no axe to grind all bespoke a man concerned only with telling it like it is. Although in no way as
adept as Monroe was, I knew my own
experience well enough to endorse
his as accurate.
Because so many OBE descriptions
sound just like vivid dreams, it is not
easy to impart their uncanny reality,
their "otherness," to someone who
has not shared the experience. No, it
was NOT "just" a dream: it was very
different! Here is a description of
one of my own "dreamy" OBEs to
give a flavor of what they can be like:
I was taking an afternoon nap -- often the best time for conscious OBE
awareness, since at those times we
are usually less comatose. (The
"hypnogogic state," or twilight zone
between full sleep and full wakefulness, is especially fertile for
engendering out of body experiences.) I became suddenly aware that I
was having a "lucid dream." In it, I
was lying on a bed in a bare, antiseptic room with white walls. It had the
ambience of an extremely clean but
old-fashioned hotel room: something out of the 1920's. Then I
opened my physical eyes (a dangerous thing to do, but I was not in full
control, thereby risking termination
of the experience), and saw the
bookshelf next to my real-time bed.
Realizing that I was in the twilight
zone, I quickly closed my eyes and
was immediately back in the dream
landscape. (Most of my OBEs have
been characterized by this dual consciousness; the trick is to be able to
transfer one's full awareness from
the physical to the dreaming state:
for me, anyway, not an easy thing to
do.)
Knowing that with care I could "will"
myself out of my body (don't ask me
how to do this, one somehow just
does it), I rolled onto the floor. The
floor was solid: I could feel my feet
walking on it, and the physical half of
my dual awareness thought that I
had merely gotten out of my physical
bed, but no -- the white-walled hotel
room was still there and unrelated to
any location I can consciously remember having been before: at the
same time, it was very familiar. (This
is a common feature of these events:
somehow one recognizes where one
is as an alternate, normal, everyday
location: "Sure--I've been here before. No big deal." Or sometimes, a numinous, exciting location: "Wow! Yes!
I remember this place: I want to stay
here!" even: "I'd give ANYTHING to
be able to stay here!")
I stepped into a small bathroom,
containing only a stark porcelain tub:
the walls were blindingly white and
the air was laden with steam. There
was nothing especially interesting
here but I "knew" that my wife was
in another room down the hall: I
could see it clearly because golden
light was seeping through the walls. I
began walking in that direction, hearing my shoes clicking on the floor.
(In "real time" I was not wearing shoes.) The experience was extremely
dreamy: I was only barely conscious,
and struggled to awaken further,
knowing that if I could just "pop
through," the dream would take on
an entirely different and numinous
reality.
At just that moment (of course!), the
telephone rang and I instantly found
myself in a semi-cataleptic state
back in the physical world! This was
somewhat comparable to my dream
dilemma, except that now I was
strana 5
ORL číslo 2013­2
trying to awaken in the physical! It
took almost a half-hour to fully
emerge from my groggy awareness:
it was exactly the way one feels
when suddenly awakened from deep
sleep in the middle of the night.
OK, so what? What's the difference
between this and any vivid dream?
The difference is that some portion
of my mind knew I was dreaming and
had the ability to influence the
dream by taking conscious action:
the way we do in normal waking life.
Monroe addresses this common (and
obvious) question in Journeys out of
the Body:
The question posed most often is:
How do you know you aren’t dreaming, that what you experience is
nothing more than a vivid dream or a
hallucination of some sort?...The
most certain statement that can be
made is that when the condition
exists, you are as aware of "not dreaming" as you are when you are awake ... The ultimate proof of such affirmation is to experience one’s self in
this state of being. (3)
Unfortunately,
in
the
above
situation, although I was awake
enough to know that I wasn't "just
dreaming," I was nevertheless still
half-asleep (if that makes any sense).
I had difficulty in differentiating the
two realities: part of me was fighting
not to awaken physically while the
other part of me was struggling to
"awaken deeper" into the dream.
When experiencing such a hypnogogic dilemma, it is extremely difficult
to distinguish which side of the duality you're working in. I've had a fair
number of these quasi-lucid dreams
now, but don't regard any of them as
definitive out-of-body experiences
because the level of ego-control was
only marginal at best.
Also, what do we mean by "out-ofbody?" Although half- awake in a
dream, I didn't experience the
sensation of being completely separate from my physical body, of being
fully able to go places and do things
in another realm. A portion of my
awareness was certainly out of its
normal habitat, but another portion
was still somehow tangled up in the
physical. How many bodies do we
have, anyway?
It is a difficult discrimination to
make, but those with better control
of the experience have identified a
multiplicity of bodily states. Monroe,
Fox and others describe a "SecondBody," and some authors (including
Monroe in his next book) claim that
we have at least three, and perhaps
four; these seem to correspond to
emotional, mental and spiritual vessels nesting within each other like
Chinese boxes. This is a plausible
hypothesis to explain the subtle
spectrum of OBE awarenesses, though my own experience has been
much too limited to sort it out with
such precision.
What independent evidence do we
have that might confirm such anomalous experiences? The first data
we have, and it is considerable, is
found in the literature on shamanism. Anthropologists studying
tribal cultures describe the shaman
as a ubiquitous (albeit unique) human figure, found world- wide, who
is distinguished by his ability to
function in the out-of-body state. Indeed, it is precisely this ability which
defines him as a shaman:
Shamans can voluntarily enter altered states of consciousness ... in
these states shamans experience
themselves leaving their bodies and
journeying to other realms in a
manner analogous to contemporary
reports of some out-of-body experiences. (4)
Robert Monroe then, whether he
ever thought of himself as one or
not, fits the definition of a shaman -not because he had OBEs (we all do,
apparently), but because he could
enter that state voluntarily, take
action within it, and return with full
recall of the experience. Journeys
out of the Body describes his "shamanic apprenticeship," and is of
singular interest because it differs in
conceptual detail from his succeeding books. In fact, reading the three
volumes in sequence reveals a
progression of awareness: from Shamanic to Gnostic, to "Something
Else," which we will examine in due
course.
Journeys out of the Body however, is
pre-eminently a shamanic book. In it,
Monroe describes his visits to three
separate realms, which for lack of a
better nomenclature, he labels Locale I, Locale II and Locale III. Here
are his descriptions of these three
very different locations:
Locale I ... consists of people and places that actually do exist in the material, well-known world at the very
moment of the experiment. It is the
world represented to us by our physical senses which most of us are fairly sure does exist. Visits to Locale I
while in the Second Body should not
contain strange beings, events, or
places. Unfamiliar, perhaps, but not
strange and unknown. (5)
Locale II is a non-material environment with laws of motion and matter only remotely related to the physical world. It is an immensity whose
bounds are unknown (to the experimenter), and has depth and dimension incomprehensible to the finite,
conscious mind. In this vastness lie
all of the aspects we attribute to
heaven and hell ... which are but part
of Locale II. It is inhabited, if that is
the word, by entities with various
degrees of intelligence with whom
communication is possible. (6)
Locale III ... proved to be a physicalmatter world almost identical to our
own. The natural environment is the
same. There are trees, houses, cities,
people, artifacts, and all the appurtenances of a reasonably civilized society. There are homes, families,
businesses, and people work for a
living. There are roads on which
vehicles travel. There are railroads
and trains ... However, more careful
study showed that it can be neither
the present nor the past of our physical-matter world. (7)
strana 6
ORL číslo 2013­2
Leaving for later an examination of
Locale III, let's compare Monroe's
description of the first two realms
with the classical shamanic conception of the cosmos:
For most shamanic cultures, the
universe is believed to be composed
of at least three levels: the Middle
Realm is the world as we know it, the
world of normal human events; the
World Below, the Underworld, can
be associated with the dead and
dangerous spirits; and the Over
World, the Celestial Realm, is
frequently characterized as the
abode of the Sun, in some places the
realm of transcendent consciousness. (8)
OBEs.
The
Shamanic
Middle
World
(corresponding to Locale I), on the
other hand, is sandwiched between
the Lower and Upper Worlds: a hierarchal progression conforming to
our mythological notions of hell as
"below" and heaven as "above." Human beings reside in the middle,
where the shamans among us have
access to either realm. We can see
then, that the only significant difference between Monroe's and the
shaman's point of view is one of conceptual arrangement. Since their
content is identical their "differences" may be regarded in the same
way that a glass of water can be
described as either half-full or halfempty.
In his initial out-of-body travels then,
Monroe corroborates the shamanic
world-view as a tripartite structure.
Although at this early stage of his
initiation he perceives Locale II as
one realm (because he includes both
heaven and hell within it), I am separating them for the sake of comparison. (Locale III is something else again: a possible "fourth world" which
strangely is never mentioned again
in either of his succeeding books.) In
another chapter I will speculate on
what Locale III may refer to, but for
now let's stay within the shamanic
cosmology.
Shamanism, the aboriginal religion
of humankind, is currently confined
almost exclusively to moribund tribal
cultures. Although considered by
some to be naive, shamanic cosmology, as I will attempt to show, is
arguably a more accurate view of our
trans-material essence than any
provided by the world's monotheistic religions. Monroe's portrayal of
what he calls the "Second State" therefore is a contemporary interpretation of an archaic and fundamental human reality.
Locale I, the Middle World of shamanism, is how normal spacetime
reality appears to someone perceiving it from the Second Body: that
is, from a position transcending physical matter. We know immediately
that this is a dimensional separation
because although he can see other
people from this position, they
cannot see him: to them, he is invisible. (A three-dimensional observer
can distinguish one, two and three
spatial dimensions, but not four. Physicists regard time as a fourth dimension, but it is not "spatial" in any
way that we can access physically.)
Monroe, obviously perceiving from
what must be a fourth spatial dimension, labels our realm "Locale I"
because, proceeding linearly from
what is regarded as normal
awareness, it was the first world he
entered when he began having
Unfortunately, most shamanic cultures are pre-literate; our knowledge
of them depends largely upon the
second-hand
reports
of
anthropologists -- outside observers
who generally do not partake of the
experiences they describe. In addition, the tribal shaman's preoccupations revolve around nature spirits, animal and plant deities and other
phenomena which are redundant to
the technological reality in which
most of us live. Though the overall
structure of the worlds and the experience of visiting them are the
same for everyone, the cultural expectations of the shaman generally
determine his or her destination.
These realms (as far as anyone
knows) are infinite: one would not
normally expect Peruvian shamans
to visit New York City (though there
are recorded instances of such
contact); neither would one expect
an American business executive to
find himself floating around in the
Amazonian rain-forest.
Rather than limit ourselves to second-hand anthropological accounts
of shamans' oral descriptions of their
OBEs then, let's proceed to evidence
found in the only "shamanic" religion
I know of that possesses its own literature: Tibetan Buddhism, where it is
easy to find almost exact paraphrases of passages from Journeys Out
of the Body.
Lamaism, the unique form of Buddhism which emerged in Tibet during
the 7th Century CE, was deeply
influenced by the indigenous (preBuddhist) Bon religion, which was
pre- eminently shamanic in content:
Lamaism has preserved the Bon shamanic tradition almost in its entirety.
Even the most famous masters of Tibetan Buddhism are reputed to have
performed cures and worked miracles in the purest tradition of shamanism. (9)
If the shaman is, by definition, a
master of the out-of- body experience, then we can expect the literature
of a religion influenced by shamanism to describe this condition. Tibetan Lamaism has documented in
exhaustive detail what it's like to experience the Second Body in the Second State -- in the process differentiating the original three worlds of
Shamanism into a vast spectrum of
discrete realities. The most immediately accessible testimony in English
translation is found in the Bardo
Thodol, or Tibetan Book of the Dead:
a volume intended to be read aloud
over the corpse of a recently deceased human. The purpose of this ritual is to advise the soul of the
departed about the various dimensions (the Bardo realms) which it is
now encountering:
Bar-do literally means `between
(Bar) two (do),' i.e. `between two
[states]' -- the state between death
strana 7
ORL číslo 2013­2
and rebirth -- and, Therefore, `intermediate' or `transitional [state].' The
translator, in certain instances, favored `Uncertain [state]' as its English
rendering. It might also be rendered
as `Twilight [state].' (10)
The Transitional State of awareness
consists of the perception of a kind
of multidimensional vestibule providing access to many focused realities. For ease of visualization, we
might imagine the Bardo as crudely
analogous to outer space which,
although nominally "empty," offers
the possibility of travel to an infinity
of focused material worlds floating
within that space: stars, planets, etc:
The Bardo is the intermediate state
whence one may be reborn in this
world in a human body, or in the
ghost- world in ghost body, or in one
of the paradise realms, such as the
deva-loka, in a god body, or in the
asura- loka in an asura body, or in
one of the hells in a body capable of
enduring suffering and incapable of
dying there until the purgation is
complete. Following death in a hell,
or in any other of the after-humandeath states, the normal process is
to be reborn on earth as a human being. The True Goal, as the Bardo
Thodol repeatedly explains, is
beyond all states of embodiment,
beyond all hells, worlds, and heavens, beyond the Sangsara, beyond
Nature; it is called Nirvana. (11)
It is important to emphasize that it is
not necessary to die before one can
visit the Bardo realms: those with
shamanic abilities can do it at will:
The art of going out from the body,
or of transferring the consciousness
from the earth-plane to the afterdeath plane, or to any other plane, is
still practiced, in Tibet, where it is
known as Pho-wa. (12)
It is of great significance to realize
that classical shamanic out-of-body
techniques have been adapted by,
and are being performed within, a
predominantly Buddhist culture.
Even the nomenclature is similar -Monroe's "Second Body" is described
this way in the Bardo Thodol:
When on the second stage of the
Bardo, one's body is of the nature of
that called the shining illusorybody ... This is the ethereal counterpart of the physical body of the
earth-plane, the "astral body" of
Theosophy. (13)
So infinite are the dimensions accessible from the transitional state that
the Tibetans have identified at least
six different entry points:
There are six states of Bardo, namely: the natural state of Bardo while in
the womb; the Bardo of the dream
state; the Bardo of ecstatic equilibrium while in deep meditation; the
Bardo of the moment of death; the
Bardo [during the experiencing] of
Reality; the Bardo of the inverse process of sangsaric existence. (I.e. the
state wherein the Knower is seeking
rebirth.) (14)
For our comparison with Monroe's
Locale I, the Sidpa Bardo is of immediate interest. This is the Bardo of
"seeking rebirth," though it seems to
be more than just that, since Monroe
has obviously been there while out
of his body -- i.e., far from dead in
the physical world:
It's a little disconcerting when you
rush headlong toward a building or
tree and go right through it...You never quite get over the physical-body
conditioning that such things are solid...I still have the tendency to move
in the direction of the door to leave,
only to realize again the situation
when my Second Body hand goes
through the doorknob. Irritated with
myself, I then dive through the wall
rather than the door to reinforce my
awareness of the Second State characteristics. (15)
Compare this with the Tibetan
description of the Sidpa Bardo:
Thine intellect having been separated from its seat--is not a body of
gross matter, so that now thou has
the power* to go right through any
rock-masses, hills, boulders, earth,
houses, and Mt. Meru itself without
being impeded ... That, too, is an indication that thou art wandering in the
Sidpa Bardo. ... [*footnote: This
power, supernatural in the human
world, is normal in the fourthdimensional after-death state. In the
human world, such powers, innate in
all persons, can be developed and
exercised through proficiency in
yoga.] (16)
In comparing my own experience
with these accounts, it is plausible to
me that my initial OBE took place
(for the most part anyway), in Locale
I. Although my hand went right
through the first entity I met there,
there was certainly an analogue of
"physical" contact with the second
entity. This suggests that we may
operate on "different wavelengths"
within these larger dimensions,
Bardos or Locales. I have always intuited that the first entity was physically deceased: her "aura" was very
weak and sickly. Perhaps she was a
"ghost" dreamily drifting around an
apartment she'd lived in once: a Locale II being, wandering in Locale I.
Or something like that -- all we can
do is describe our empirical observations and measure them against analogous information recorded
by others. In comparing many diverse, yet obviously parallel descriptions in the literature I have come to
the conclusion that precise distinctions are very difficult to pin down: by
definition,
these
realms
of
awareness do not conform to physical matter conditioning. Locales I and
II probably interpenetrate at times,
and the Bardo Thodol commentaries
explicitly acknowledge that the Tibetan differentiation is culturally determined in content.
Rationally considered, each person's
after-death experiences, as the
Bardo Thodol teaching implies, are
entirely dependent upon his or her
own mental content. In other words,
as explained above, the after-death
strana 8
ORL číslo 2013­2
state is very much like a dream state,
and its dreams are the children of
the mentality of the dreamer. (17)
Monroe's Locale II, containing both
the Lower and Upper Worlds of shamanism, is a seemingly infinite hierarchy of worlds, realms, and states
of being. He describes a layer in
which "hungry ghosts" pull and bite
at the disembodied explorer, and
(because he is presumably unfamiliar
with the shamanic differentiation
between the Upper and Lower
Worlds), speculates on what this place might be:
Could this be the borders of hell? It
is very easy to conclude that a momentary penetration of this nearby
layer would bring "demons" and
"devils" to mind as the chief inhabitants. They seem subhuman, yet
have an evident ability to act and
think independently. (18)
He goes on to differentiate what can
only be regarded as a location in the
shamanic Upper World -- a heaven if
there ever was one:
To me, it was a place or condition of
pure peace, yet exquisite emotion. It
was as if you were floating in warm
soft clouds where there is no up or
down, where nothing exists as a
separate piece of matter. The warmth is not merely around you, it is of
you and through you. Your perception is dazzled and overwhelmed by
the Perfect Environment ... Each of
the three times I went There, I did
not return voluntarily. I came back
sadly, reluctantly. Someone helped
me return. Each time after I
returned, I suffered intense nostalgia and loneliness for days ... So
great was (this sadness) that I have
not tried to go There again. (19)
Unquestionably, the most important
distinction that Monroe makes about
Locale II is the observation that it is a
realm where one's thoughts take on
a kind of "physical" reality -- "physical," at least, in the terms of the laws
of that dimension.
Superseding all appears to be one
prime law. Locale II is a state of being
where that which we label thought is
the wellspring of existence. It is the
vital creative force that produces
energy, assembles "matter" into
form, and provides channels of perception and communication. I
suspect that the very self or soul in
Locale II is no more than an organized vortex or warp in this fundamental. As you think, so you are. (19)
The Bardo Thodol, composed a
world away and centuries before Robert Monroe was born, makes a nearly identical observation:
This is highly important. Hence be
extremely careful ... Thy present intellect in the Intermediate State
having no firm object whereon to
depend, being of little weight and
continuously in motion, whatever
thought occurs to thee now -- be it
pious or impious -- will wield great
power. (20)
Monroe re-states this even more forcefully in what is a quintessentially
shamanic observation, for only an
adept can consistently command the
level of control referred to: an accomplishment as rare as the
prevalence of shamans among us.
journeys are consistent with data
from other sources world-wide, both
ancient and modern; how, although
considered anomalous (at best), by
mainstream psychology, the OBE
phenomenon reveals a fundamental
reality buried within the awareness
of every one of us. This reality is so
basic to our human-beingness, that
the general cultural denial of it,
world-wide, is a matter of extraordinary significance: another topic we
will explore in detail later on.
Monroe's second book, Far Journeys,
appeared thirteen years after his
first, and is significantly different in
conception and content: in it we see
a fully accomplished shaman entering deeper realms of experience, in
which Locale II becomes differentiated into discrete levels which have
much in common with the ancient
Gnostic conception of reality. The
shamanic cosmos has not been
abandoned: far from it -- it has become considerably more sophisticated.
We will examine these themes in the
next article.
Footnotes
(1)Fox, Oliver (1962). Astral Projection: A Record
of Out-of-the-Body Experiences, University
Books, New Hyde Park, NY,
pp. 34-35
(2)DeKorne, Jim (1994). Psychedelic Shamanism,
Loompanics,
Port Townsend, WA, pg 7
There seems to be nothing that
thought cannot produce in this newold other life. This invites a note of
caution in large red letters: be absolutely sure of the results you desire,
and constantly in control of the
thoughts you engender. (21)
(3)Monroe, Robert A. (1977). Journeys Out Of
The Body, Anchor Press/Doubleday, Garden City,
NY, pg 179
(4)Walsh, Roger (1990). "Shamanic cosmology: a
psychological examination of the shaman's worldview," ReVision, Vol. 13, No
2, pg 86
(5)Monroe, op cit, pg 60
(6)Ibid, pg 73
Obviously, whether labeled Bardo,
"Second State," "Upper World,"
"Lower World," or "Locale," Robert
Monroe, the shamans and Tibetan
Lamas are describing the same general phenomena within the same perceptual matrix. We will examine the
implications of these and many other
correlations later. For now, suffice it
to say that the purpose of this article
is to demonstrate how Monroe's
descriptions of his out-of- body
(7)Ibid, pg 94
(8)Halifax, Joan (1990).
initiation," ReVision,
"The
shaman's
Vol. 13, No 2, pg 55
(9)Eliade, Mircea (1964). Shamanism: Archaic
Techniques of
Ecstasy, Princeton University Press, Princeton,
NJ, pg 434
(10)Evans-Wentz, W.Y. (1960). The Tibetan Book
of the Dead,
Oxford University Press, NY, pg 28
strana 9
ORL číslo 2013­2
(11)Ibid, pg xxxiii
(12)Ibid, pg xiii
(13)Ibid, pg 100
(14)Ibid, pg 102
From New Dawn magazine No. 71, March-April
2002.
(15)Monroe, op cit, pg 63
(16)Evans-Wentz, op cit, pg 158
(17)Ibid, pg 34
(18)Monroe, op cit, pg 121
(19)Ibid, pg 74
(20)Evans-Wentz, op cit, pg 172
(21)Monroe, op cit, pg 183
http://www.jamesdekorne.com/New
Dawn/obeshamanic.htm
Cesta do dluhů
Všimli jste si to taky? Vládne nám prý
rozpočtově odpovědná vláda, cílem
které je oddlužení. Přitom dluh státu
se především za hospodaření geniálního národohospodáře Kalouska
znásobil. Poznámka bokem: premiér
Nečas očekávající vyšší eurodotace
pro ČR (známé je stanovisko Bruselu
k efektivnosti ČR při využití eurodotací pro stanovený účel) v Bruselu poučuje ostatní státy o potřebě
odpovědně sestaveného rozpočtu.
Škoda že svým kolegům z jiných států nenabídl, aby se na vzorově sestavený rozpočet přišli podívat do Strakovky, kde jim jej osobně bude
demonstrovat nejlepší ministr financí Kalousek.
Jak se to stalo? Jak došlo k tomu, že
se dnes spolu s ostatními západními
státy utápí česká ekonomika v dluzích? Podle mého mínění vděčíme za
tento
český
zázrak
několika
okolnostem:
1/ Na začátku bylo politické rozhodnutí. Přestaneme československý
(později český) vývoz orientovat na
sovětský (později ruský) trh a trhy
odběratelů z éry socialismu, protože
jde většinou o režimy málo přátelské, nedemokratické, málo kooperativní se západním civilizačním
okruhem, ke kterému se chceme zařadit. Někdy to bylo výslovně na
přání nového protektora, který dané
ekonomiky z jemu známých politických a ekonomických důvodů embargoval (i když s jinými téměř identickými režimy ovšem s opačnou politickou polaritou - tedy vůči sobě kooperativními a vstřícnými čile sám
obchodoval.) K tomu patří i útlum
československé zbrojařské výroby (s
navazujícícm těžkým průmyslem) z
"humanitárních" důvodů. Pikantní na
tom je, že v pozdější době česká ekonomika, která propustila své tradiční
trhy cizí konkurenci, poté co opadla
vize havlovského "utopismu" byla
sama tlačena skrze NATO setrvale
draze nakupovat kompatibilní výzbroj (sama již svůj zbrojařský průmysl vyrábějící tento druh zbraňových
systémů víceméně zlikvidovala) od
západních států a navíc účastnit se
"humanitárních" válek. Účast a podíl
na válkách podle těchto utopistických "filosofů" je
zřejmě humánnější nežli obchod se zbraněmi.
2/ Dalším krokem byla realizace politiky "vytuneluj a rozkraď", které byly
na míru ušity zákony v období
"zhasnutých světel". V té době byly
buďto vykradeny anebo "za hubičku"
vyprodány ekonomická aktiva státu.
3/ Většina utržených prostředků byla
neúčelně promrhána a taktéž vysáta
do soukromých rukou zejména skrze
"veřejné" zakázky (v neveřejném
zájmu).
4/ Dalším krokem bylo "oddlužení"
rozkradených a dluhy obtížených
ekonomických subjektů na úkor státního rozpočtu, na který navazovalo
oddlužení a "hubičkový" výprodej
státních bank do soukromých rukou.
5/ Souběžně s tím probíhalo ožebračování státu skrze ČNB, která jako
strážce ekonomických zájmů státu
vyměnila zlatý "národní" poklad (kryjící měnu) za státní dluhopisy Německa a natištěné státní ceniny zapůjčovala "zadarmo" soukromým
bankovním institucím, které jej dále
zapůjčovaly za úrok - včetně státu,
od kterého ty peníze prakticky zadarmo dostaly.
6/ Dalším krokem bylo povolení elektronického bankovnictví, které v podstatě bez ohledu na množství papírových peněz a reálnou výkonnost
ekonomiky umožňuje tvorbu virtuálních peněz "ze vzduchu".
7/ Další věcí bylo zavedení systému
daňových prázdnin a pobídek a
přenesení daňové zátěže z bohatých
a kapitálově silných subjektů na
chudnoucí obyvatele.
8/ V poslední době jsme svědky
frontálního útoku finančních institucí
skrze zalobbované a personálně spřízněné vlády na veřejné zdroje - viz
zavádění školného (část studentů se
bude muset kvůli vzdělání zadlužit),
plíživá privatizace a spoplatňování
zdravotnictví (finanční instituce mají
dostatek financí k zapůjčení pro tento účel), zavedení dalšího - soukromého - důchodového pilíře vysávajícího průběžný důchodový fond
a finance svých klientů (kdo jiný než
banky, kterým již nestačí důchodové
připojištění, bude stát za těmito fondy?) Dlouhodobě je prosazována politika "ozdravění" - občané jsou tlačeni k nákupům ekologičtějších kotlů
- ty starší, (které si zakoupily po přehodnocení politiky podpory elektrických přímotopů), již nejsou dostatečně ekologické, nových ekologičtějších aut, ty starší již nejsou dostatečně ekologické (nejnověji mají být
zřizovány ekologické městské zóny
zakazující
starším
dieselům
osobním i nákladním vjezdy do
měst), nákupům zelené fotovoltaické
energie (viz akcie na doručitele solárních baronů), unie tlačí domy k zavedení ekologických štítků - zavedení
ekologické daně se dá vbrzku očekávat.
9/ Kromě toho zde máme akce typu
nejrůznějších zákonných přílepků vysávajících státní kasu, církevní "restituce" s tendencí kontinuálně prosadit po prolomení Benešových dekretů i další typy šlechtických, sudetoněmeckých restitucí...
strana 10
ORL číslo 2013­2
Toto všechno se děje v prostředí
setrvalé inflace a zdražování. Stát již
dávno nedokáže splácet dluhovou
jistinu a vytlouká pouze splácení úroků a úroků z úroků velice "úspěšným"
prodejem státních dluhopisů.
Nabízí se otázka: dokdy je možno vydržet trend soustavného propadu do
dluhů a bídy?
http://outsidermedia.cz/Cesta-dodluhu-1.aspx
sprostý podezřelý. Přitom za jeho vedení patřila nálada ve společnosti,
sociální smír i ekonomické ukazatele
paradoxně k těm nejlepším v polistopadové historii.
Je na pováženou, že však například
ani Václav Moravec, který je už i tak
hodně vyčpělý a okoukaný, bez energie a šťávy, ani po zvolení Miloše Zemana nedokázal ponížit svou bohorovnost a uštěpačnost, jízlivost a
agresivitu, nedokázal přepnout v
hlavě a nechoval se k budoucí hlavě
Česká masmédia spustila tak velký virvál, a virál, že jsem se začínal
obávat, že toho knížete, jež je v té
fázi svého života, kdy už nedokáže
ani pořádně a regulérně odvolit, na
Hrad přeci jenom nakonec dotlačí.
"Česká" masmédia
trvale lžou a
manipulují, konečně
je jasněji i dalším
Jenže ve skutečnosti dostali jak občané ČR, tak média masové komunikace, ostrou a tvrdou lekci z demokracie. Ukazuje se však, že kdo ví, zda
je vůbec v naší zemi aspoň polovina
demokratů. Mnohé morální škody,
které
napáchal
předlistopadový
režim, ten polistopadový režim ještě
zvýraznil a rozvinul.
Tak konečně si toho, co předvádějí
česká masmédia, povšimly milióny
čtenářů, diváků a posluchačů. Možná
se podobně jako já štípaly do ucha, a
střídavě otáčely oči v sloup, je-li něco
takového v našem "moderním" pluralitním věku ještě vůbec možné. Ti
starší zřejmě vzpomínali na dobu
jedné, rudé barvy, a říkali si: je to tu
zas, je to tu zas.
státu s (aspoň trochu předstíranou)
úctou a důstojností, která jí bezesporu náleží.
Ale chováme se k sobě často jako dobytek, je jedno, zda na internetu, na
úřadě, nebo na silnicích, proto asi
nelze očekávat, že právě v domácích
médiích by tomu mělo být jinak.
Zatímco k Schwarzenbergovi se čeští
novináři chovali jako k šlechticovi, na
něhož jsou nepříjemné otázky na
tělo nepřípustné (připomnělo mi to
mediální nedotknutelnost Václava
Havla, blahé paměti), k Zemanovi pak
kontrastně rozdílově jako k psovi,
jako k alkoholikovi, a lháři, jež je slovy Cimrmana - po většinu času jen
národa stejný, možná dokonce větší
podíl, než sami politici. Znáte někoho
z excelentních a důvěryhodných
novinářů, kteří by měli respekt jak
novinářské obce, tak veřejnosti? Napadá mě Jakub Železný, který byl pro
své všetečné otázky raději z Událostí,
komentářů, přesunut do jiného typu
pořadu, a v poslední době si vede
velmi slušně rozhlasák Martin Veselovský. Samozřejmě, moderátorka
Lucka Výborná. Tam se ale obávám,
že výčet těch slušných a aspoň většinově objektivních končí.
V Česku nefunguje téměř nic a vše je
jako by jen pár chvil před vypnutím,
před svým definitivním zhroucením
sama do sebe. Co ale nefunguje
dlouhodobě a co páchá na myslích i
duších Čechů dlouhodobé a skoro se
mi chce říct nevratné škody, jsou média masové komunikace. Jedno, zda
televize, rozhlas, či tištěná média.
Nesou na morální devastaci tohoto
Má se za to, že média nutí pracovat
způsobem, kterým pracují, jejich majitelé. Tedy němečtí a švýcarští vlastníci. Ovšem často tomu není tak.
Novináře nutí pracovat tak, jak
pracují, jejich šéfredaktoři a editoři,
často nesmírně emocionálně ponoření v tématech, o kterých mají přinášet faktická a nezávislá zpravodajství
a komentáře. Většina novinářů je
mladých, těsně po škole, splňují tedy
kategorii "volič ODS, případně volič
TOP09". Většina z nich má zřejmě
hypotéku a stává se tak zřejmě spíše
nevědomě hnací silou systému, myšmi, které rychle poklusávají v onom
pověstném točícím se kole a nemají
ani vteřinu výdechu (a nadhledu).
Zcela specificky se v médiích pracuje
s kolonkou "osobnosti". Těžko říct,
kdo to přesně je, protože masmédia
zajímaly převážně osobnosti, které
fandily Schwarzenbergovi. Jen si tak
říkám, zda to třeba ten Zdeněk Svěráků měl zapotřebí.. tak úžasně se
mu dařilo zůstat apolitický, a přitom
strana 11
ORL číslo 2013­2
hodně politický,
znemožnil.
až
se
úplně
Většina domácích masmédií má zahraniční vlastníky, studie Vlastnická
struktura českého mediálního trhu s
ohledem na globalizačí procesy zde:
http://www.blisty.cz/files/2006/11/1
6/analyza-internacionalizacemedialniho-trhu.pdf
V manipulaci však řadu let vynikají i
veřejnoprávní Česká televize, nebo
Český rozhlas.
zoufale tomuto národu ve všech
možných i nemožných okruzích chybí, je selský rozum. Ten, který známe
od našich moudrých dědečků, a babiček. I když si ho aspoň částečně nemalá část Čechů - ale naneštěstí jen
těch dole - zachovává. I proto byli
Češi historicky výrazným trnem v oku
všem systémům, politickým režimům, či náboženstvím. Většina národa vždy srazí podpatky a snaží se
přežít, ale i tak je zde velká skupina
těch, kteří na laciné triky politiků,
nebo novinářů, neskočí.
Pamatují si totiž ještě to, jak museli
číst mezi řádky během totalitních let.
V této době je totalita v mnoha ohledech silnější. Byť pro mnohé v podstatě nepostřehnutelná. Můžete si
sice říkat co chcete, ale nikdo vás neposlouchá. Ti silní to válcují. To je
přece, konec konců, podstata kapitalismu, který se začíná globalizovat. A
vám je z toho asi již dávno jasně
patrné, proč.
Když byl zvolen Zeman, dopřávají sluchu i pětičlenným skupinkám
"osobností", které tvrdí, že "Zeman
není můj prezident". No, toto zase
nejsou mé osobnosti, což je vcelku
jedno, ale jedno není, že naše přední
osobnosti nectí demokratický systém. Anebo jinak, neumějí prohrávat.
Přímá prezidentská volba byla nesmírně poučná. Dozvěděli jsme se
totiž, že se nás neustále snaží někdo
zmanipulovat. Je jedno, zda bankéř,
politik, nebo lobbista, nebo jen náš
"seriózní deník", který si každé ráno
kupujeme v trafice (i když čísla
čtenosti strmě padají). Z pozice toho,
že se domnívají, že jejich názor je
lepší, cennější, erudovanější. Že jsme
jejich nesvéprávní příbuzní, o které
se holt musí nějak postarat, když už
jednou jsou.
Jenže opak je často pravdou. To, co
Člověk by nevěřil, kolik zášti chovají
její spoluobčané vůči tak vynikající
herečce a komičce, která bavila tři
nebo čtyři generace diváků a jakou
bezesporu je například Jiřina Bohdalová. Vyznala se z politického názoru na nesprávnou stranu, má
smůlu. Vše dobré je smazáno, teď je
třídní nepřítel!
Česká média se ukazují být nafrněným kavárenským pražským spolkem
nabubřelých intelektuálů, kteří zcela
ztratili spojení s těmi, pro které píší.
Ano, naše média jsou v těžké a fatální dlouhodobé krizi, tak těžké, že
ohrožuje na životě již nejen je, ale i
jejich klienty, tedy nás. Dokud
nenajmou jinak smýšlející kolegy,
dokud nedají prostor jiným, možná
méně emocionálním, ale o to více
střízlivým,
nebo
dokonce
vstřícnějším pohledům, dokud se nepřestanou ostře vymezovat a horovat pro parciální úzké zájmy
zpravidla ekonomicky aktivní menšiny (neboť jediné, co opravdu má nějakou cenu v naší postmaterialistické
době, jsou přece peníze), dokud neopustí konfrontační styl, z marasmu
se nedostanou ani ona, o to méně
my.
Pokud je s nějakou součástí
společnosti (menší či větší) douhodobě vyjebáváno, jsou obíráni o svá
práva, je jim ubíráno právo podílet se
na veřejném životě a rozhodovat o
něm, mají zpravidla tendenci se zavírat do skupin s velmi zahořklou pachutí a radikalizovat se. Zahořklost je
vůbec výrazným českým rysem, historicky nám téměř neustále (až na
chvilkovou vládu osvícených panovníků) někdo pošlapával práva a naději
na spravedlivé řešení věcí tak, jako
nám, Čechům. Je zřejmé, že si za to
samozřejmě můžeme velkou měrou
sami. Svou netečností, mírností a
letargií, zčásti i strachem.
Nevím, zda si to novináři a mocní
uvědomují, ale plnou parou se blížíme k bodu, kdy komunisté jako jediná vskutku parlamentní opozice
dostanou ne 15, ale 30, nebo třeba
45%. Přispívají k tomu sami novináři,
i pravicoví a levicoví politici. Co se
bude dít pak? Půjdeme bojovat na
barikády? Řekneme, že demokracie
platí pouze pro inteligentní a svéprávné voliče a zrušíme výsledky voleb!?
Změnu mediálního kursu zatím očekávat, bohužel, nelze. K tomu, že nepokrytě horují pro jedno z řešení, už
se povětšinou doznávají.
Lidé začali vyzývat k bojkotu médií
masového proudu. Ano, zřejmě by to
mohlo být v době internetu řešení.
Ovšem takový deník, který by přinášel objektivní zpravodajství, tady zatím není. Rezignují tedy Češi na to, co
se děje kolem nich a zahledí se ještě
více do sebe?Prosím, je důležité vědět a uvědomit si, jak se "česká"
masmédia chovají ke svým divákům,
čtenářům, a posluchačům. Sdílejte
proto tento článek co nejvíce mezi
své známé maily a na sociálních sítích. Děkujeme!
http://www.osud.cz/ceskamasmedia-trvale-lzou-manipulujikonecne-je-jasneji-i-dalsim
strana 12
ORL číslo 2013­2
Zeman mezi
morálním kýčem a
pokrytectvím.
Povolební mediální
hysterie a další
politické surrealismy
Veronika Sušová-Salminen
V normální demokracii jsou si pravice
a levice rovny. V české ne. Osobně
tuto skutečnost považuji za jeden z
největších problémů českého politického prostředí, který z mého pohledu ukazuje na to, že předsudky prolezlá česká demokracie je v podstatě defektní.
Konec
prezidentské
volební
kampaně se v Česku přelil do povolební kocoviny. Je skutečně s podivem, jaká vlna nenávisti a nevkusu
se zvedla po tom, co Miloš Zeman vyhrál první přímé prezidentské volby v
našich dějinách. Je ukázkou nejen
špatného vkusu, ale také toho, že
demokracie má v České republice
svoje očividné limity.
Je pravda, že při prvním (a snad i
druhém) zvolení Václava Klause se na
veřejnosti objevily protestní placky s
nápisem Václav Klaus není mým
prezidentem. Ovšem tato názorová
kampaň se tehdy objevovala, pokud
mě paměť neklame, v jiném kontextu
a za mnohem menšího zájmu ze strany veřejnosti a především médií. Nedoprovázela jí nevkusná postkampaň médií, které chrlí nenávist
vůči Zemanovi během několika posledních dní. Bulvár Aha! jí korunoval
„analýzou“ Zemanova zdravotního
stavu, jejíž nevkusnost se pokoušel
maskovat tím, že se jedná údajně o
nadsázku. Jeho „analýza“ byla doplněna obrázkem svlečeného Zemana v pozadí s Pražským hradem.
Jak se ale dlouhodobě ukazuje,
bulvár je v českém prostředí jen radikálnější a nevkusnější verzí mainstreamových médií, takže tento způsob chování ke zvolenému prezidentovi bych viděla jen jako vulgárnější
verzi toho, co nám předvádí „normální“ média. Ukazuje se, že česká
média začala propadat roli nikoliv
strážců demokracie, ale spíše paternalistických vykladačů jedné pravdy. Vedle koncentrovaného nevkusu
se v rámci povolební hysterie v médiích a na sociálních sítích projevují dva
nebezpečné trendy.
Voliči Karla Schwarzenberga byli
„kvalitnější“
Prvním je poměrně rozšířená představa o tom, že volič Karla Schwarzenberga byl jaksi morálně a sociálně nadřazen voliči Miloše Zemana.
Jinými slovy, Schwarzenbergův volič
ví, že Karel byl nejlepší volba, zatímco
ten
zbytek
nerozumných
„buranů“, co slyší na „lži a
demagogii“ jsou morálně, ale i jinak
horší bytosti či podle režiséra Hřebejka prostě „prasata“.
Prototyp Karlova voliče radši nevidí
a neslyší žádné argumenty kolem a
není schopen pojmout to, že volit Zemana bylo pro mnohé kompromisem,
který museli udělat, nikoliv projevem
lásky a sympatií, či snad úplným souhlasem s M. Zemanem a politickým
stylem, který reprezentuje.
Nechtějí vidět ani to, že tento
kompromis byl přímo spojený s jejich
„Karlem“ a politikou, kterou představuje. Volit Zemana bylo pro dost
lidí v mém okruhu racionální a
promyšlenou volbou, která neproběhla bez reflexe. Bohužel u řady
voličů Karla jsem takovou reflexi
jejich kandidáta neviděla. O kulturněsymbolických příčinách a obecném
kontextu této polarizace jsem psala v
minulém článku.
Pravicová snaha
demokracie
o
monopolizaci
Druhým trendem, kterého si předešlý článek nevšímá, ale který není
méně významný, se ukazuje být
typická pravicová snaha o monopolizaci demokracie. V naší zemi pravice
po víc než dvacet let tvrdí, že má monopol na demokracii.
Pravý demokrat volí pravici, protože
levice je vlastně totéž co komunismus a gulagy. Levice totiž není jenom
plebejská (a pro socky), ale je také v
zásadě nedemokratická.
Jejím skrytým cílem přece není nic jiného než se vrátit před rok 1989 a
zavřít svoje oponenty do gulagů.
Navíc komunismus a nacismus byly
vlastně totéž, respektive nacismus
byl levičácký a Hitler byl největší levičák-masový vrah historie.
Pravice se tak očišťuje svého spojení
s politickým totalitarismem a potvrzuje svůj monopolistický nárok na
demokracii.
Spojencem tohoto způsobu myšlení
jsou na jedné straně (cíleně udržovaná) neznalost a neschopnost
rozlišit komunistický totalitarismus
od demokratické levice a moderní
levice. Na druhé straně bohužel i politická negramotnost (tj. nepochopení a neznalost toho, co je to
reprezentativní demokracie a jak
vlastně funguje, co je pravice a levice
atp.).
Ukázkou toho je i jihočeská kauza
radní Baborové a politická angažovanost středoškolských studentů,
jenž ilustruje úroveň výchovy k
demokracii v českém školství.
V normální demokracii jsou si pravice a levice rovny. V české ne. Osobně
tuto skutečnost považuji za jeden z
největších problémů českého poli-
strana 13
ORL číslo 2013­2
tického prostředí, který z mého pohledu ukazuje na to, že předsudky
prolezlá česká demokracie je v podstatě defektní.
Defektní demokracie
Současné útoky proti Zemanovi jsou
přímo zasazeny do tohoto kontextu
defektní demokracie. Na jednu
stranu je tu polarizovaná a zcela dezorientovaná společnost, která v důsledku agresivní neoliberalizace vykazuje jasné známky faktické i symbolické fragmentace.
Kromě toho je tu ale i základní předsudek české společnosti, že levice je
něco nedemokratického, špatného,
nebezpečného a i něco, za co se
máme stydět.
Je třeba si uvědomit, že Zeman je vůbec prvním prezidentem České
republiky, který může být považován
(zcela jistě symbolicky) za představitele levice. Je to nový precedent,
situace, na kterou nebyla česká defektní demokracie zvyklá a která
budí očividně velké rozhořčení. Zcela
jistě se jedná o rozhořčení nesrovnatelně větší než to, které doprovázelo
zvolení pravicového Klause za prezidenta v roce 2008, jež doprovázely
nestandardní metody přesvědčování
a politické přeběhlictví. Šok z toho,
že prezident bude levičák, je zřejmě
obrovský.
Skandalizace Zemanových spolupracovníků
Proto se nyní média zaměřila na Zemanovo spojování s lidmi z minulosti.
Asociace mezi levicí a komunistickou
minulostí je prvoplánová a odpovídá
pravicové strategii k udržení a potvrzení monopolu na demokracii.
Nejfrekventovanějším nástrojem je
tu lustrování Zemanova okolí. Příslušnost ke KSČ se tu zase automaticky a ideologicky považuje za morální skvrnu nejen konkrétního
člověka, ale i Zemana, zkrátka proto,
že se obklopuje takovými lidmi.
Pro tuto strategii je typické, že je
účelová a selektivní, ale že ve svém
důsledku v zásadě nemá jiný než stigmatizující efekt. Jejím základním rysem je ale to, že je licoměrná.
Nakonec jaký je rozdíl mezi touto
lustrační strategii, a tím, jak se v rámci kampaně propírala Schwarzenbergova rodina?
Rozdíl je v tom, že u pravicového politika jde prý o špinavost a projev
údajné xenofobie. U levicového politika je jeho propírání jaksi normální a
říká se tomu „vyrovnávání se s minulostí“.
Zdá se, že pravicová média se teď
snaží na Hrad symbolicky instalovat
Zemana-kryptokomunistu jako další
mechanismus jak poškozovat levici a
udržovat ji v nerovném postavení.
Zároveň to může být i příprava na to,
aby veškeré současné i budoucí chyby a problémy prezidenta Zemana
mohly být obloukem přeneseny na
levici jako takovou. Pravici a jejím
médiím defektní demokracie vyhovuje.
Prezidentská volba měla legitimizovat politický systém. Nestalo se
to
Volba a zvolení prezidenta by teoreticky měla být aktem, který legitimizuje celý politický systém a je potvrzením jeho základních principů.
Jak se zdá, v Česku roku 2013 tomu
tak rozhodně není. Naopak, kampaň
a povolební hysterie ukazují na to, že
dochází k určité formě rozpadu nebo
alespoň naleptávání základních principů, na kterých byla naše republika
vystavěna, a to jak prakticky, tak i
symbolicky.
Zpochybňování/nerespektování výsledku voleb a útěky k vysvětlením,
že zvolený prezident Zeman v podstatě vyhrál volby jenom díky lžím a
demagogii, ukazují na to, že velká
část společnosti propadla představě
o politice jako o nějakém (v podstatě
kýčovitém) boji dobra se zlem.
Levicový prezident je pro ní inkarnací zla, nebezpečím pro jejich v podstatě defektní pojetí demokracie
jako pravicovosti. V rámci této logiky
existuje přímá asociační a symbolická
osa mezi zlem, totalitarismem a levicí, skrze kterou je Zeman portrétován.
Ti, kteří ho volili, jsou zařazeni
nejenom do kategorie plebsu, ale i k
těm, kdo volí zlo (zosobněné v pojmu
lži). V rámci svojí morální a sociální
nadřazenosti se tedy tato část
společnosti řadí k těm, kdo nevolili
lež (zlo) a cítí se logicky předurčeni
být na té správné straně dobra a
ostentativně pohrdat těmi druhými.
Zeman „lže“, Kalousek a
warzenberg jen „mystifikují“
Sch-
Zvláštní místo lži ve spojení se Zemanem v rámci povolební hysterie si
zaslouží
pozornost.
Například
zpravodajský server Lidových novin
určil
za
milníky
prezidentské
kampaně „lži, sudetskou notu a
strašení Kalouskem“ (ZDE). Nechyběly ani titulky jako „Zeman se prolhal
na Hrad“ (ZDE a dále v jiném podání
ZDE), nebo návrh známky, kde její autor proklamuje, že „Lež a nenávist
zvítězila nad pravdou a láskou.“
(ZDE). Nic z toho ale nevysvětluje,
proč Zeman nakonec vyhrál. Skutečně je to tak jednoduché, že vyhrál
proto, že lhal? Nebo vyhrál spíš
přesto, že lhal? Kolik různých alternativních vysvětlení může vlastně obsahovat ono přesto?A co když nelhal,
jen se dopouštěl pod tlakem
kampaně věcných chyb? Lež je vědomá nepravda a nikdo nepředložil důkazy, že se Zeman dopouštěl šíření
vědomých nepravd. Zamlžení rozdílu
mezi nepravdou a lží bylo neseriozně
zneužito proti Zemanovi.
Na strunu „lži“ zahrál sám Zemanův
protikandidát Schwarzenberg, když
prohlásil, že volby vyhrála lež, čímž
zase v duchu politického surrealismu
odvedl pozornost od skutečných příčin své porážky a reality české politiky, ve které má lež, respektive
„mystifikace“, jak ji překřtil ministr
Kalousek, svoje pevné a nezastupitelné místo.
strana 14
ORL číslo 2013­2
Ostatně i tady se objevuje nerovnost a dvojí metr české
společnosti a jejích médií. Pravicový
politik M. Kalousek mystifikuje, zatímco levicový politik Zeman prostě
lže.
To, že je mystifikující ministr ve vládě a rozhoduje o tom, jakým směrem
se bude tato země ubírat, ale nikoho
nepobuřuje. Sociální sítě a média tím
nežijí. Nezajímá je samozřejmě ani
výpovědní hodnota toho, že slušný
Karel Schwarzenberg s takovým politikem ochotně spolupracuje. A i kdyby, tak by za to nakonec asi mohl
zase Miloš Zeman, protože to on a
jeho vláda údajně rozšířila politickou
korupci a je to nejspíš i on, kdo začal
v politice lhát.
Průhledná snaha o monopolizaci
demokracie pravicí
Zemanova „lež a nenávist“ je průhlednou snahou o další monopolizaci
demokracie tentokrát s pomocí symbolu sametové revoluce Václava Havla. Pravice si mytologizovaného Havla samozřejmě dávno přivlastnila a
nyní se ho snaží využít k difamaci a
zpochybnění prvního levicového
prezidenta České republiky. Na
druhou stranu je určitá forma
srovnání mezi Havlem a Zemanem
pochopitelná i proto, že se jednalo o
první přímou volbu prezidenta, se
kterou se ale zřejmě spojovala jiná
očekávání než ta, která může naplnit
kariérní politik. Takové srovnání ale
mohlo mít mnohem kultivovanější a
informovanější podobu, než to, kterého jsme tu svědky.
Představa o „morální autoritě“ prezidenta je monarchistická
Požadavek morální autority je v případě prezidenta republiky v jistém
smyslu logický. Nicméně je v podstatě zase odtržený od politické reality,
tedy od toho, jakým způsobem se
politika dělá a do jaké míry v ní má
morálka svoje místo. Většina těchto
věrozvěstů morálky nechce nebo
neumí pochopit, že prezident jako
kariérní politik prostě nemůže odpovídat ideálnímu typu morální autority. Tomu mohl odpovídat snad jenom
Václav Havel, který nepřišel do funkce jako následek praktické politiky,
ale v důsledku změny režimu. Představa o morální autoritě prezidenta
je v kontextu reálné politiky, a nyní i
přímé volby, už spíše reliktem konstituční monarchie, ve které byl
panovník oddělen od praktické politiky a měl jen symbolickou roli. Prezident Klaus i zvolený prezident Zeman jsou ale oba spolutvůrci a produkty politického prostředí, které v
České republice existuje, tak jak bylo
nastaveno po roce 1989. Ani jeden
neexistuje mimo ně. Hodnocení obou
dvou by mělo být také hodnocením
celkového politického kontextu tzv.
postkomunistické transformace, kterému se pořád vyhýbáme.
Zneužité kategorie „lež“ a „zlo“ nahrazují hodnotovou prázdnost české
společnosti
Takto použité kategorie jako lež a
zlo suplují hodnotovou prázdnost
naší společnosti, která byla v posledních dvaceti letech převálcována
importovanou kulturou konzumerismu a utopickou představou o tom, že
trh nám zaručí nekonečný blahobyt.
Ten se samozřejmě nekoná a výsledkem je nereflektovaná a potlačená frustrace kompenzovaná například v podobě této prezidentské
kampaně a povolební mediální hysterie.
Defektně pojatá demokracie a paternalistická média teď dělají ze Zemana obětního beránka, ztělesnění
všeho negativního, co v české politice existuje a na čem se v posledních
dvaceti letech svorně podíleli politici
levice stejně jako politici pravice, ale
s čím si prostě a jednoduše nevíme
rady.
Budu se opakovat, ale pochybuji o
tom, že tato hysterická kampaň povede k nějaké konkrétní katarzi. Je
jen dalším útěkem od reálných
problémů, jako jsou korupce, pojetí
politiky jako soukromého byznysu,
nekompetentnost řady politiků, nedostatečná demokratická kontrola a
faktická nezodpovědnost politiků
vůči svým voličům, jednostranná a
neprofesionální média, nejasný vztah
k EU, neexistence koncepce směřování země atp. atp. Je ale zároveň
útěkem, který prozrazuje, že česká
demokracie je nemocná a že samoléčba pořád nezabírá.
http://blisty.cz/art/67325.html
Demokracie jako
překážka rozvoje
kapitalismu
Ilona Švihlíková
Je zajímavé sledovat, jak se kapitalismus a demokracie rétoricky chápou
jako neoddělitelná dvojčata. Každý,
kdo si dovolí krizovat systém (tj. socio-ekonomický systém – kapitalismus), bývá zároveň obviněn z toho,
že chce odstranit demokracii (u které
se ani politologové neshodnou, jestli
je režimem, nebo ideologií) a „vrátit
nás před listopad“. Slovní ekvilibristika přitom zakrývá, že kapitalismus
si v minulosti (ať již dávnější, či méně
dávné – Pinochetovo Chile, např.)
bez demokracie docela dobře vystačil.
Za hlavní znaky kapitalismu je možno
považovat: dominanci soukromého
vlastnictví, zisk jako hlavní faktor motivace a námezdní práci. Na rozdíl od
často používaného eufemismu „tržní
hospodářství“, které má podstatu
kapitalismu zastřít, není trh hlavní
znakem tohoto systému. Naopak, v
současné době se silní aktéři dokáži
trhu vyhnout (nadnárodní firmy). 1/3
toků mezinárodního obchodu zboží
probíhá uvnitř nadnárodních firem (v
síti matka – dcera, dcery navzájem,
často za umělé, tzv. vnitropodnikové
ceny), a druhá třetina pak mezi
nadnárodními firmami.
Obvykle se nostalgicky vzpomíná na
tzv. zlatá léta kapitalismu, která souvisejí jak s poválečnou obnovou v
řadě zemí tzv. Západu, tak i s rozvíjením (byť v různých formách) sociálního státu. V období 50.-60. let se
dařilo nejen politickým, ale také sociálním právům. Vysoký ekonomický
růst
(spojený
s
nízkou
nestrana 15
ORL číslo 2013­2
zaměstnaností) umožňoval vyšší
míru redistribuce, protože míra zisku
byla i tak atraktivní. Nemluvě o tom,
že většina ekonomických aktivit byla
ovlivnitelná národním státem.
•
Parazitická. Tento typ souvisí jednak s poklesem míry
zisku v reálné ekonomice a s
následnou
financializací
ekonomiky a je úzce spojen i
s tlakem na stát (dobývání
renty). Do parazitické infrastruktury můžeme zahrnout téměř veškerou spekulaci (obzvláště deriváty),
lichvu, exekuce (obzvláště v
ČR) a celkově případy dobývání renty, kdy si soukromý sektor vynucuje pravidla
na míru a dostává možnost
privatizovat veřejný sektor
(hospodaření
s
vodou,
penzijní systém, v ČR doplňme zakázky na IT atd. Atd.)
•
Útěková. Tento typ infrastruktury
umožňuje
nenést odpovědnost za své
činy, resp. přelévat zdroje
tam, kam se to kapitálu
hodí. Do této skupiny patří
daňové ráje (zde kapitál získal celé kvazi-státy pro své
zájmy), extenzivní bankovní
tajemství. Patří sem ale i
možnost vnitropodnikových
cen a s tím související tzv.
daňové optimalizace, kterou tak rády využívají
nadnárodní firmy. Vzpomeňme na pýchu šéfa Googlu, který v Británii neplatí
žádné daně a nazývá to „tím
pravým kapitalismem.“ ZDE
•
Trestající. Tato infrastruktura existuje jednak, aby potrestala státy, které by snad
nevytvořily kapitálu dostatečně dobré podmínky,
jednak jako Damoklův meč,
který se nad státy bude stále vznášet a starat se o to,
aby nehledě na politické zaměření pracovaly pro kapitál a nikoliv proti němu. Do
trestající infrastruktury můžeme
zařadit
žebříčky
konkurenceschopnosti, tvořené, mimo jiné, na základě
„názorů“ manažerů nadnárodních firem a fondů a jim
také
určených.
Mantra
konkurenceschopnosti (která je rovněž v soupisu článků, na něž se míním vrhnout
v roce 2013) podpořená jedinými správnými radami
(které jsou navíc dosti často
Jenže, tato situace už pryč, a to od
70. let s rozkvětem a posléze drtivou
dominancí neoliberální ideologie.
Není žádná náhoda, že od 70. let se
ekonomika zemí Západu dostává do
problémů a růstové míry (a ani nezaměstnanost)
se
na
úroveň
blahobytných 50. a 60. let už nikdy
nedostanou. Podle konceptu Kondratěvových vln se Západ dostává do
dolní fáze vlny, tj. ekonomického
poklesu.
Aplikace
pracovněúsporných technologií vyostřuje
vztah kapitál-práce silně ve prospěch
kapitálu. Není již potřeba brát ohledy
na práci, protože se dostává stále silněji do pozice marginalizovaného
faktoru. Začínají růst počty těch, (jak
trefně vystihuje prof. Keller), kteří
kapitálu už ani nestojí za to, aby je
vykořisťoval. Klesající míra zisku
naopak vede ke vzniku několika typů
infrastruktur, které mají i své mocné
instituce. Kapitál překračuje hranice,
neboť mu to umožňuje technologie
(a neoliberální ideologie to zdůvodňuje a podporuje), navíc si to vynucuje i objektivní ekonomická situace, která tlačí na pokles nákladů. Během desetiletí se převrací mocenské
vztahy (stát – firma) a kapitál používá
i na státy staletími ověřenou taktiku
rozděl a panuj, např. ve vztahu k přesunu výrob (dceřiných společností) a
s tím aplikací „té správné“ politiky.
Odstranění překážek kapitálu (liberalizace), na kterou tolik tlačil Mezinárodní měnový fond, dává kapitálu obrovskou moc: zmizet a nenést následky svých činů. Jednou ze zásadních dimenzí moci v éře globalizace je právě schopnost utéci a nemít
žádnou odpovědnost. (čemuž se
budu podrobněji věnovat v dalším
článku i s tím, že oproti níže uvedenému působení kapitálu existují
určité rezistentní mechanismy).
Kapitál si vytvořil následující infrastruktury:
v rozporu), resp. faktorem
podmíněnosti úvěrů a pomoci institucí jako je Mezinárodní měnový fond či Světová banka funguje pro
kapitál nesmírně efektivně.
„Správná země“ musí mít
vše liberalizováno, malý
stát, který ale (z čeho?)
dokáže financovat školství,
a vědu a výzkum, dálnice ( s
tím
neradno
kapitál
otravovat, půjde jen tam,
kde to dostane zdarma) a
poskytovat investiční pobídky a samozřejmě snad
probůh nechtít od nadnárodní firmy žádné daně,
nebo něco podobného ošklivého. Pokud stát „zlobí“, je
možno použít kombinaci
útěkové
a
parazitické
složky, přispět ke krizi (finanční či dluhové), kdy zemi
nezbude nic jiného než akceptovat podmínky MMF,
který už ji jasně dá najevo,
co je to ta jediná správná
politika. Dalším důležitým
prvkem v trestající infrastruktuře jsou samozřejmě ratingové agentury (napojené na infrastrukturu
útěkovou i parazitickou),
které vydávají signály a varování zemím, které by si
snad „chtěly moc vyskakovat.“ Na znamení finančních
trhů
mohou
agentury (ty hlavní jsou tři,
jedná se tedy o oligopolní
trh) snížit rating, který vede
k nárůstu spreadu u CDS,
což zase vede k větším nákladům na (re)financování
veřejného dluhu, a tím vytváří sebesplňující se proroctví defaultu země.
Kapitálu nestačí, že stát tuneluje a
ničí sociální dimenzi tím, že nutí státy, aby si konkurovaly. Rozpor reálné
moci (finanční) a politické legitimity
je drtivý a se současnou Velkou recesí a evropskou dluhovou krizí dobře
pozorovatelný. Vzpomeňme, jak dopadl Papandreu, když se tváří v tvář
tvrdým škrtacím opatřením chtěl obrátit na řecký lid v referendu.
Tato mocná infrastruktura dokáže
strana 16
ORL číslo 2013­2
zničit
jakoukoliv
volbu
lidu.
Nejpřesněji to vyjadřuje nechvalně
proslulý výrok M. Thatcherové: there
is no alternative. I dnes se zdá, že
není jiné alternativy, než „obnovit
důvěru finančních trhů“ (což je ve
skutečnosti několik mocných finančních skupin, obvykle vedených
Goldman Sachs, který si své bývalé
zaměstnance rozptyluje po Evropě i
USA ve funkcích ministrů, prezidentů
či guvernérů centrálních bank.)
Famózní vlastností kapitálu je, že
dokáže (téměř) každou situaci i krizi
využít ve svůj vlastní prospěch. Jen k
posílení tlaku na rozvoj infrastruktury (viz výše), resp. k pro něj žádoucí
redistribuci bohatství (a přesunu
dluhů), což dobře ukazuje dluhová
krize v eurozóně.
Dostáváme se do paradoxní situace,
kterou by nevymyslel ani Orwell. Na
jedné straně uniformní shoda nad
tím, že demokracie je „správná“, ba
co víc, tak správná, že budeme (jako
Západ) hodnotit ostatní země, jestli
jsou dost demokratické a budeme
jim případně i na raketách dlouhého
doletu a na dronech tuto demokracii
vyvážet. Na straně druhé je pak plnění přání lidu ocejchováno jako populismus. „Reformy jsou nutné a nezbytné“, slýcháváme denně. Lid nechápe dobro škrtů. Lid si žil nad poměry a bude finančními trhy (fungujícími jako určitá božstva) po zásluze
potrestán. Volba lidu, zdá se, stále
více postrádá smyslu, „ať u moci je
ten, či ten, tak dostane koštětem…“
Pokud se přeci jen nějaký politik
pokusí mocné trojité infrastruktuře
postavit, příp. reflektuje přání občanů, je označen buď jako diktátor
(má-li jeho země ropu), případně
mírněji jako populista. Demokracie
jako lincolnovské „vláda lidu, lidem a
pro lid“ je zkrátka ta nejlepší, když se
pokud možno tomu lidu nenaslouchá
vůbec, protože není zodpovědný,
chce mít sociální jistoty (a nechápe,
že jistoty mohou mít jen finančníci v
bonusech), a dokonce by drze požadoval, aby fungovala spravedlnost
(která je jen pro ty, co si zaplatí, a
když i to selže, tak se přispěchá s
amnestií tzv. na míru).
EU reaguje na tlak kapitálové infrastruktury tím, jakým způsobem
přijímá závazné dokumenty a co v
nich je. Zásadní principy hospodářské
a sociální politiky (Fiskální kompakt)
má podobu mezivládní dohody, takže lid se prostě přímo vyjadřovat nemůže. Navíc fiskální kompakt institucionalizuje kapitálovou infrastrukturu tím, že plnění příkazů kapitálu
vsazuje rovnou do zákona, resp. přímo do ústav (!) členských zemí.
Potlačování demokratického rozhodování neprobíhá jen „objektivně“,
tedy tím, jak si kapitál nastavil infrastrukturu ekonomické a tím i politické moci. Jedním ze skrývacích
manévrů je „volání po odbornících“,
na které (překvapivě?) slyší poměrně
dost občanů. Technokratismus, o
kterém snil von Hayek (a který chtěl
nezaměstnaným
sebrat
volební
právo) je v módě. Je potřeba znovu a
znovu vysvětlovat, že každá otázka
může být politikum, že každá v sobě
skrývá určitý hodnotový soud. A co
víc: především v českém prostředí je
potřeba oživit umrtvenou politickou
ekonomii, která vymizela z výuky i literatury. Místo ní nastupuje neoliberální patvar, který vydává odbory za
nátlakovou skupinu mající na starosti
svůj zájem (a co je na tom ksakru
špatného hájit svůj zájem?), zatímco
finanční trhy jsou stavěny na jakýsi
vyšší objektivní piedestal. Co pro finanční trhy dobré jest, od Boha jest,
šlo by napsat. Student ekonomie se
dokonce ani nedozví, že i tyto subjekty mají pravda své zájmy a také páky
jak je prosadit (resp. zemím nanutit).
Popis a scholastika (je to tak a tak),
ale už bez otázek: proč to tak je, kde
se to vzalo a KOMU to prospívá, tak
vypadá česká „odborná“ ekonomická
literatura.
Centrální banky se již před lety staly
předvojem této politiky se svým konceptem tzv. nezávislosti. Není divu,
že kritická (ale i konstruktivní) Stiglitzova zpráva nabádá, aby se centrální
banky staly integrální součástí demokratického rozhodování a nesly odpovědnost za své kroky, včetně vnímání hospodářské politiky podstatně
šířeji než jen v rámci inflačního cílování.
Tlak kapitálu v krizi je bitvou o
zbývající zdroje. A není potřeba brát
ohledy na pracovní sílu, která už z
hlediska ekonomického není příliš
potřeba (v případě finančních trhů už
ani jako zadlužený spotřebitel). Přeci
jen ale krize přináší pro kapitál určité
ohrožení: prozření lidu. Propaganda
už tolik nefunguje, protože ji může
přebít reálná sociální situace, která
vede k demonstracím, nepokojům a
co je pro kapitál nejděsivější: hledání
alternativ MIMO systém.
Neoliberální kapitalismus DEMOKRACII, kterou můžeme v nejširším
pojetí chápat jako právo volby, nepotřebuje. Ba co víc, demokracie
ohrožuje jeho hegemonii a jeho infrastrukturu, kterou si pracně během
posledních cca třech dekád vytvořil.
Současný neoliberální kapitalismus
má totalitní povahu a je proto s
demokracií nekompatibilní a bude se
ji snažit (i za pomoci autoritářských
fašizoidních režimů) odstranit, jako
poslední překážku svého nekonečného rozvoje.
Distribuce státního
bohatství v USA
Ekonomická nerovnováha a krize má i
politické důsledky. Jako ve 30. letech, kdy vznikl fašismus.
Minulý článek analýz pod názvem Báječná léta jednoho procenta komentoval nerovnoměrné rozdělení bohatství v USA, nejvyšší od roku 1928.
Nyní se podívejte na výsledný graf,
který ukazuje zisk z koupeného státu.
strana 17
ORL číslo 2013­2
rovým svazům zastupovat jejich neodborově organizované kolegy (vyznačeno modře).
Tzv. Piketty-Saez data ukazují velmi
názorně, že ono jedno procento získalo díky svému politickému vlivu na
daňovou politiku státu naprosto nezaslouženě největší podíl z růstu národního důchodu. A jak svého vlivu
fakticky využívají? Na to se podívejte
na tuto zajímavou tabulku, která
ukazuje rozdíly mezi jednotlivými příjmovými skupinami. Čím modřejší
barva, tím je společnost polarizovanější na chudé a bohaté.
Nyní se podívejte na mapu států vedených republikány, kteří veřejně odmítli účast na povinném pojištění financovaném z 90 % federální vládou
(tzv. Obamacare). Tyto státy jsou vyznačeny červeně.
Jedním pohledem je vidět, že mnohé
státy USA (i když ne všechny) v sobě
koncentrují typické znaky 30. let, kdy
začínal fašismus:
nerovnoměrné rozdělení bohatství;
Ve všech státech USA je průměrný
příjem 20 % nejbohatších domácností 8 x větší, než byl u těch nejchudších. Státy jako New Mexico,
Arizona, California, Georgia, New
York, Louisiana, Texas, Massachusetts, Illinois a Mississippi vykazují největší rozdíly.
A nyní se podívejte na starší článek
Korporátní fašismus překresluje
mapu USA, kde najdete sérii map
podle politické aktivity. Na obrázku
vidíte mapu států, které cíleně oslabily pozici odborů tím, že zrušily zákon, který finančně umožňoval odbo-
útok na odborové hnutí a oslabení
sektoru s trvalou zaměstnaností a
státními benefity (učitelé, lékaři, policisté atd);
ideologie masírující ty nejchudší
ideologickým lhaním o tom, že je zachrání "méně státu" a tím i méně lékařské péče, sociálního zabezpečení
atd.
No a nakonec přijde očekávaný Zachránce a slíbí těmto lidem modré z
nebe. Jako někteří kandidáti v českých prezidentských volbách.
strana 18
ORL číslo 2013­2
Jihlavské
katakomby
huštění zástavby, především v okolí
dnešního Masarykova náměstí. Zejména prosperujícím řemeslníkům se
začalo
nedostávat
skladových
prostor a jejich jedinou možností
bylo vydat se budovat nová úložiště
svých produktů i surovin dolů, pod
Sklepy, sklady, komunikace, kanalizace, úkryt, obydlí a snad i brána do jiného prostoru. Tím vším bylo pro
různé lidi v různých dobách rozsáhlé
a unikátní jihlavské podzemí. V dobách jiných bylo téměř zapomenuto
a zasypáno odpadem. Dnes je jeho
malá část technickou a historickou
památkou, kterou je možné za mírný
poplatek navštívit.
Existují sklepy u domů, krypty pod
církevními stavbami, kanalizační
stoky, důlní a odvodňovací štoly a
možná i tajné únikové chodby ze
středověkých hradů či opevněných
kostelů. Snad existují i desítky kilometrů dlouhé podzemní dálnice, spojující v minulosti města a kláštery či
obrovské sály v nitru hor, kde na
svou chvíli čeká spásné vojsko. Snad
opravdu existují, jen je v současné
době nějak nemůžeme najít. Existují
však i podzemí, jejichž existence je
nezpochybnitelná, jejichž rozsah,
provedení a důmyslnost bere dech a
navíc některá z nich můžeme dokonce i osobně navštívit. Jedním takovým
podpovrchovým
samostatným světem jsou i katakomby
pod městem uprostřed Vysočiny.
Zrod jihlavského podzemí
Jihlava vznikla s objevem ložisek stříbrných rud v 1. polovině 13. století, u
soutoku řeky Jihlavy a říčky Jihlávky,
na místě původní malé slovanské
osady ze století 12. Díky okolnímu
nerostnému bohatství královské
horní město rychle rostlo a vzkvétalo. Bylo obehnáno pevnými
hradbami, život lidí byl usměrňován
nejen městským právem, ale i horním
zákoníkem.
S přírůstkem obyvatel v limitovaném
prostoru pak došlo k značnému za-
zemský povrch. Vznikající sklípky a
sklepy se rychle plnily potravinami,
obilím, pivem a vínem, později pak,
ve 14. století, když došlo po útlumu
těžby stříbrných rud k velkému rozvoji soukenictví i suknem. Sklepy byly
postupně rozšiřovány, vznikala další
podzemní patra pod patry stávajícími. Horníci místo stříbra kutali rozsáhlé podzemní prostory a vyrubaný
kámen byl pravděpodobně použit na
stavbu hradební zdi, obepínající
město. Zatímco prostory sklepů, zejména jejich nejvrchnější patra, mající
zpočátku většinou tvar jednoramenného či dvouramenného kříže,
striktně kopírovala půdorys budov,
pod kterými byla hloubena, skladovací chodby již vybíhaly pod dvorky, či
později pod ulice a náměstí. Dále docházelo k jejich vzájemnému propojování a rozšiřování do dalšího okolního prostoru, čímž vznikl rozsáhlý systém podzemních chodeb, ale i
místností a větších sálů.
ceni propustit velké množství horníků. Jejich služeb vzápětí využili bohatí měšťané, kteří si je najali právě na
kutání podzemních skladovacích
prostor.
Víme, že horníci hloubící jihlavské
podzemí pracovali na tři osmihodinové směny pět dní v týdnu. Ranní
směna začínala ve čtyři hodiny, odpolední ve dvanáct a noční ve dvacet.
Pokud to bylo možné, rubala se měkčí hornina odshora od stropu špičákem či krumpáčem. Tvrdá hornina
se pak uvolňovala ohněm. Skála rozžhavená na čelbě zapálenou dřevěnou hranicí popraskala, když se prudce ochladila vodou s přimíchaným octem. „Želízkem a mlátkem“ pak
horníci pukliny dále rozšiřovali, odlamovali kousky horniny a kámen postupně zdolávali. Nešlo zrovna o závratnou rychlost. Chodbu o profilu 1
x 2 metry se jim takto dařilo prodloužit jen o 2 – 2,5 cm denně! Přesto ale
objem vyrubaného pomalu rostl.
Do rulového jihlavského podloží se
horníkům nakonec do konce 16.
století podařilo vyhloubit labyrint
zcela ojedinělého rozsahu. Plocha
podzemních prostor je odhadována
na 50 000 m čtverečních, celková
délka chodeb pak na 25 km. Staré písemnosti však uvádějí, že v období
plného využívání katakomb, před
zhroucením některých úseků, zavážením a sanacemi, měly chodby celkovou délku dokonce 56 km. Pod povrchem města vznikl jeden velký tzv.
ucelený labyrint o délce chodeb asi
19 km a několik menších tzv.
lokálních úseků o délce maximálně 6
km. Jihlavské podzemí se nakonec
pod nejvýznamnějšími měšťanskými
domy rozrostlo do čtyř pater, dosahujících do hloubky až 22 metrů
pod úroveň terénu.
Důmyslný podzemní labyrint
K rozmachu hloubení jihlavského
podzemí napomohla i u nás poněkud
nezvyklá událost. 5 a 6.8.1328 postihlo jihlavsko zemětřesení, které
poškodilo mnoho stříbrných dolů v
okolí města. Peněz na obnovu těžby
se nedostávalo a tak byli těžaři nustrana 19
ORL číslo 2013­2
motorem byl průvan, živený na povrch vedoucími komíny. Dodnes se
přesně neví, jakou technologií a zda z
povrchu či z chodeb byly tyto komíny
o průměru někdy jen 20 cm raženy.
Některé byly velké, čtvercové, cihlami obezděné, jiné malé, neobezděné,
čtvercové či kruhové. Komíny ústily
na povrch kamennými ventilačními
uzávěry, zasazenými do dlažby ulic a
náměstí. Šlo o 60 cm široké, čtvercové dlaždice, či o kulaté vypouklé
desky s kruhovým otvorem uprostřed, jenž byl kryt křížovým či hvězdicovým želízkem.
První patro sklepů leží v hloubce 1 –
4 metrů pod zemí, druhé 4 – 7 a třetí
6 – 12. Třetí a čtvrté patro je dnes
trvale zatopeno. Spojovací a skladovací chodby měly obvykle výšku
1,8 – 2,6 metrů, šířku pak 2 – 2,5 metru. Některé méně stabilní úseky
podzemí byly v 17. století zpevněny
cihelnými pásy, čímž se profil těchto
chodeb často zmenšil až na polovinu.
Ze skladovacích chodeb odbočovaly
do stran 1 – 3 metry hluboké rozrážky – lochy, určené k uložení skladovaných komodit.
Skladovací a spojovací chodby, z
nichž nejdelší má 200 metrů, měly
někdy hliněnou podlahu, jindy byly
dlážděné,
opatřené
drenážním
kanálkem, situovaným ke středové
podélné ose, mírně se svažující podlahy. Kanálek byl zpevněný a přikrytý
plochými kameny. Do kanálku se
sbírala voda vysrážená ze stěn, nateklá do podzemí odvětrávacími komíny, či pocházející z pramenů
podzemních studní. Takto z chodeb
sebraná vlhkost pak byla odváděna
do odvodňovacích štol. Ty byly obvykle 60 – 70 cm široké a metr, či
metr a půl vysoké. Chodby třetího
patra kanálky neměly a voda volně
stékala po podlaze do nejnižšího
místa chodeb, kde byly vyhloubeny
vsakovací jámy. Z nich se voda ztrácela po přirozených skalních puklinách.
Rozšiřujícímu se podzemí časem přestalo postačovat odvětrávání ze
sklepních místností a v katakombách
se začaly hromadit nebezpečné plyny. Přísun čerstvého vzduchu do
chodeb bylo nutné zajistit ventilačním systémem, jehož samovolným
Součástí podzemního systému se
stalo i 210 studní, hloubených často
přímo ze samotných chodeb a sklepů
a jen odtud také dostupných. Studny
byly situovány většinou u vstupního
schodiště, či v bočních výklencích.
Nad studní mohla být proražena
šachta až do horního sklepního patra, kde byl upevněn vrátek. Měšťané
tak měli zdroj vody dobře chráněn
pod vlastním domem. Sklepy a chodby doplňovala hustá síť kanalizačních
a odvodňovacích štol, ústících do hradebního příkopu, říčky Jihlávky či
Koželužského potoka. S propojením
skladových prostor v dlouhé komunikace, s vyhloubením „skrytých“
studní a vyvedením důmyslného odvětrávání, logicky souvisí i další funkce, pro kterou bylo jihlavské podzemí
upraveno a využíváno. Civilním
obyvatelům
města
poskytovalo
účinnou ochranu a skrýš před
vnějším nebezpečím.
Podzemí jako úkryt
Je známo, že již v roce 1421 posloužily katakomby protihusitské a
převážně německé Jihlavy jako úkryt
pokladu Sedleckého kláštera, který
se právě chystaly vyplenit husitská
vojska.
V případě obléhání Jihlavy a při hrozbě jejího odstřelování z děl či dobytí,
mohli lidé přes sklepy sestoupit do
podzemního systému, kde měli vše,
co nutně potřebovali k delšímu přežívání a kde také mohli ukrýt to nejcennější ze svého majetku. Ústí odvodňovacích štol pak byla bezpečně
uzavřena, vstupy do sklepů zamaskovány. Únikové chodby, ústící v
několika směrech daleko za městskými hradbami, umožňovaly jihlavanům
opustit nepozorovaně město v případě, že se blížilo obsazení jejich
domovů a odhalení vstupů do podzemí. Tyto chodby, z nichž pět se zachovalo dodnes, dovolovaly lidem
bezpečně opustit město třeba i v případě, když ulice Jihlavy zachvátil
požár. Roku 1523 se několika veselým a hlavně opilým ženám jihlavských kloboučníků skutečně podařilo
při smažení koblih založit požár, jemuž padlo za oběť 90% všech domů
ve městě. Po této pohromě našli
mnozí z postižených právě v jihlavském podzemí přechodný příbytek, v
kterém u nouzových topenišť přežívali i tři čtvrtě roku.
V roce 1645 byla Jihlava obsazena
švédskou armádou. Celé město se po
přiblížení skandinávského vojska už
chystalo na dlouhé obléhání a tuhé
boje, obyvatelé se stěhovali do katakomb. Hradbami obehnaná pevnost
ale nakonec padla bez jediného výstřelu, díky opomenutí či zradě kohosi, kdo nezvedl padací most u Špitálské brány. Švédové se pak ve
snadno získaném městě chtěli udržet
za každou cenu a snažili se proto
všemožně
zdokonalit
stávající
opevnění. Bourali domy na předměstí, stavěli předsunuté pásmo hvězdicových valů s baštami a podzemními
kasematy. Právě hloubení těchto
spojovacích komunikací mezi jednotlivými valy a baštami si vyžádalo
velké množství lidských životů mužů,
žen i dětí, kteří sem byli Švédy nastrana 20
ORL číslo 2013­2
hnáni na nucené práce. Když pak o
dva roky později Jihlavu oblehlo císařské vojsko, byli to právě seveřané,
kteří využívali původních tajných únikových chodeb k tomu, aby se tudy
nepozorovaně z města vytratili jejich
poslové. Nejznámější podzemní úniková chodba nese od těch dob jméno
„Švédská“.
Zejména pak po skončení třicetileté
války pocítili obyvatelé Jihlavy potřebu se proti nebezpečí zvenčí napříště ještě lépe chránit. Pospojovány byly další samostatné úseky
podzemí, labyrint byl důmyslně napojen na únikové chodby a opatřen
skrytými pastmi i slepými chodbami
pro zmatení nezvaných návštěvníků.
Jen několik povolaných lidí znalo v
těch dobách celý podzemní komplex.
Tito strážci podzemí pravidelně procházeli celý labyrint, kontrolovali
jeho stav a zajišťovali potřebné
opravy. Řemeslníky, vykonávající tyto
práce, vodili strážci na jejich pracoviště tou nejkratší možnou cestou
a dohlíželi na to, aby nebyli schopni
se v podzemí sami orientovat.
Za napoleonských válek skryli někteří měšťané do katakomb své veškeré
peníze a šperky. Když pak francouzské vojsko skutečně roku 1805 Jihlavu obsadilo, srazilo ji na kolena
nikoliv bezuzdným drancováním, jak
obyvatelé očekávali, ale epidemií
cholery. Mnozí z těch, kteří své
poklady bezpečně ukryli do podzemí,
během epidemie zemřeli a do hrobu
sebou vzali i tajemství úkrytu svého
majetku. Někde v katakombách se
tak prý dodnes skrývají poklady bohatých měšťanů.
Katakomby v ohrožení
Katakomby přestaly být využívány k
obranným účelům již po roce 1783,
kdy byla za císaře Josefa II. zrušena
jihlavská městská pevnost. Ve stejné
době pomalu končilo i jejich využití
jako skladovacích prostor a to znamenalo konec jejich původní podoby
a rozsahu. Podzemí přestalo být
pravidelně udržováno a začalo chátrat. Nečistily se odvodňovací kanály,
chodby byly přehrazeny zazdívkami,
často přerušujícími odtokové žlábky.
Při předláždění ulic byly odstraněny
mnohé ventilační uzávěry, zasypány
větrací komíny. V chodbách začala
stoupat vzdušná vlhkost, hromadily
se tu plyny. Část katakomb zaplavila
neodtékající voda, skála erodovala,
stěny chodeb se začaly hroutit. V 19.
století bylo podzemí zaváženo
stavebním odpadem, narušováno výstavbou vodovodu a plynového potrubí.
chodeb byl trestný a jejich nově vypracované situační plány ležely bezpečně uschovány na velitelství ČSLA
a STB.
Během století páry ochabl téměř
veškerý zájem o jihlavské podzemí.
Rozpadajícími se opuštěnými, ztichlými a temnými chodbami se v těch dobách plížili jen hledači pokladů a zlodějíčci, pátrající po nezajištěném
vstupu do sklepa či domu. Obranou
majitelů domů proti takovým nezvaným návštěvám pak byly další zazdívky, další nezdravá přerušení
podzemních komplexů. Teprve počátkem století 20. se někteří lidé
znovu začali zajímat o to, co se to
vlastně skrývá pod městskou dlažbou. Podnikaly se první pátrací výpravy, zkoumající zapomenuté chodby, poprvé se pod zem v Jihlavě podívali i turisté.
Nezbývalo, než jihlavské podzemí důkladně prozkoumat, zmapovat a poté
zpevnit a zajistit. Kartografové vedení ing. Myškou následně zakreslily
dostupné prostory, geologický průzkum prověřil stav všech chodeb, šachet, místností a výklenků. Do zatopených částí pronikli potápěči, aby
zjistili stav těchto prostor. Byl to velmi obtížný úkol. Zvířený kal neprosvítila ani nejsilnější lampa, v úzkých
chodbách se nedalo otočit ani vynořit a mezi nestabilními stěnami stále
hrozily závaly. Voda ze zatopených
chodeb byla poté odčerpána, aby
mohly být zakresleny jejich plány.
Pak bohužel přišel samotný sanační
zásah, při němž byla za 80 miliónů
korun většina podzemních prostor
„ošetřena“ betonáží. Tímto počinem
se na polovinu snížil profil chodeb,
zcela zničena byla historická podoba
95% tehdy známých katakomb. Smrtelného obalení betonem byla ušetřena jen malá část labyrintu pod
Okresní knihovnou, která měla být i
nadále využívána jako turistická
atrakce. Přesto i zde došlo k necitlivému zpevnění betonovými pilíři,
pod tvrdou šedou hmotou navždy
zmizely cihlami dlážděné podlahy i
původní odtokové kanálky. Jen zde
je však dnes možné alespoň částečně
vidět katakomby tak, jak vypadaly v
dávné minulosti.
K dalšímu přerušování chodeb však
docházelo i za první republiky. Za 2.
světové války byly zazdívány mnohé
sklepní vstupy do podzemí, neboť
Němci měli strach z partyzánů. Katakombám se ale v tomto období načas
vrátila jejich ochranná funkce, když
byly jejich části upraveny na protiletecké kryty. Na konci války pak někteří Němci využili středověkého
komplexu k ukrytí před do města
vstupující Rudou armádou. Po roce
1948, v období stupňujícího se napětí studené války, se podzemní chodby staly tajnými a nedostupnými, neboť se začalo počítat s jejich využitím
jako krytů civilní obrany. Vstup do
V roce 1957 do krátkého úseku jihlavských katakomb znovu vstoupili v
rámci organizované prohlídky turisté
a od tohoto data, dá se říci, začalo
být podzemí vnímáno také jako technická a historická památka. O pět let
později však došlo k nepříjemné
situaci, kdy po vydatných jarních deštích a zatopení velké části prozatím
ještě suché části labyrintu, erozí narušená hornina začala ve velkém rozsahu povolovat a ohrožovat statiku
samotné městské zástavby, včetně
historického jádra. Několik domů
pokleslo v základech, po propadu
klenby se zřítilo průčelí dvou budov.
V Husově ulici se do katakomb propadly nákladní automobily.
strana 21
ORL číslo 2013­2
Jihlavské podzemí dál ohrožují nové,
svými základy se hluboko do země
nořící stavební aktivity v historické
části města. Přesto snad již alespoň
část této vzácné památky zůstane do
budoucna zachována a odborně udržována.
Tajemství a turisté
Pro veřejnost je dnes přístupná asi
200 metrů dlouhá část podzemního
systému, zvaná Starý okruh. Je sem
zavedeno elektrické osvětlení, teplota od 8 do 12°C a vzdušná vlhkost
okolo 95%. Prohlídková trasa vede
chodbami dochovanými v „téměř“
původním stavu pod Okresní knihovnou a vede i Svítivkou – chodbou
opředenou několika tajemstvími. O
jihlavském podzemí se traduje několik pověstí a legend, které návštěvě
katakomb přidávají tolik žádanou příměs neznámého a záhadného. Jsou
to příběhy z dávné minulosti i podivné zážitky zcela současné. Mezi
největší lákadla jihlavského Starého
okruhu patří tzv. Svítivka.
Jde o krátký, cihlami vyklenutý úsek
chodby pod kostelem sv. Ignáce, v
těsné blízkosti vstupního schodiště a
Švédské únikové chodby, který po
zhasnutí všech světel viditelně po
nějakou dobu zeleně světélkuje. O
původu světla se dlouho spekulovalo. Vzniklo mnoho teorií, více
či méně fantastických. Mluvilo se o
fosforu, prosakujícím sem z kostí
mnichů nad chodbou pohřbených či
o radioaktivních horninách. V podezření, že si jakýmsi světélkujícím nátěrem označila toto místo, jako
vchod do bájné podzemní říše
Agartha, je i nacistická okultní
společnost Ahnenerbe. Ta prý snad
dokonce za války přivedla do jihlavských katakomb spolu s německými
vědci i skupinu Tibeťanů, aby tu hledali brány do jiných dimenzí,
podzemních říší či tajemnou sílu vril,
která
by
nacistům
pomohla
ovládnout svět.
Faktem zůstává, že za okupace sídlilo
nad Starým okruhem nacistické velení a podzemí sloužilo jako protiletecký kryt. S tímto využitím katakomb by mohlo souviset složení malty, kterou byla Svítivka natřena. Jak
se nedávno zjistilo, nátěr obsahoval
baryt a silný luminofor wurtzit, který
byl používán do svítících barev s
dlouhou dobou osvitu. Baryt pak
sloužil u levnějších druhů luminoforů
jako plnidlo. Německá firma IG Farben Leverkusen vyráběla v období 2.
světové války světélkující barvu
Leuchtgelb, obsahující obě v nátěru
zjištěné látky. Navíc se tato barva
hojně využívala k označování vchodů
do protileteckých krytů, kde její luminiscenční vlastnost sloužila k lepší
orientaci při vypnutí elektrického
proudu. Záhada Svítivky zdá se byla
vyřešena!? Jihlavské katakomby však
skrývají i další tajemství, jak tvrdí
mnozí jejich návštěvníci.
I při běžných pravidelných prohlídkách tu prý turisté slyší podivné hlasy, či kroky z míst, kde prokazatelně
nikdo není. V temných koutech lochů
vidí stát lidskou postavu, ze stěny do
stěny prochází průvod podivných bytostí. Zřejmě největší pozornosti se
ale těší mělká, nepravidelná prohlubeň ve stěně, v těsné blízkosti Svítivky. Kdysi tu někdo ze stěny chodby
z neznámých důvodů odloupl kus kamene, po kterém tu zůstal zvláštní
výklenek. Prý právě tady by měl být
průchod do jiné dimenze, tady lidé
zažívají velmi zvláštní, většinou nepříjemné pocity. Říká se, že toto
místo je poznamenáno nějakou
strašnou událostí z daleké minulosti,
zde se turistům i různým badatelům
zjevují stíny záhadných bytostí. Tady
také reportér televizního pořadu Na
vlastní oči Stanislav Motl o svatojánské noci 24. června 1997 natočil
něco, co lze nazvat pohybujícím se
stínem. Podle publicisty nemohla být
tmavá silueta lidské postavy jeho
vlastním stínem (světlo svítilo z
boku), ani stínem jiné osoby, neboť
přečkával té noci v jihlavském
Starém okruhu zcela sám.
Šlo-li o návštěvu z jiné doby, z jiné dimenze, o ducha člověka marně hledajícího po smrti klid, nebo o pouhou
skvrnu na zdi - těžko říci. Několik
staletí staré podzemní chodby toho
však bezesporu zažily již velmi
mnoho a zcela jistě stále ještě
skrývají netušená tajemství. Tady
pod povrchem země lidé žili, umírali,
skrývali se, pracovali a také hledali.
Někteří poklady, jiní poznání. Možná
tu ale po sobě i něco nehmotného
zanechali. Kdo ví?! Poslední kousek
tohoto
rozlehlého
komplexu
středověkého podzemí je i dnes
možné navštívit a doufat, že se ze
tmy za námi náhle ozvou kroky přicházející „odjinud“ a alespoň trochu
nám zjitří dnešní dobou tak otupělou
představivost.
K místu kde je možné zakoupit takový výlet do minulosti se dostanete
z Masarykova náměstí Hlubokou ulicí. Vchod tamtéž. Příjemný zážitek!
http://www.moskyt.net/jihlavskekatakomby
Americký sen(video)
Úspěch tohoto filmu v českém
prostředí byl fenomenální. Na českém internetu je necelé dva roky a
může se pochlubit více jak půl miliónem zhlédnutí. Je to proto, že přijatelnou formou vysvětluje základní
principy,
na
kterých
funguje
„moderní“ peněžní uspořádání. Jeho
velká přednost je i to, že film je svým
obsahem i dost historicky věrný
(snad až na důvody pro vraždu
Kennedyho – ty budiž navždy
předmětem spekulací). O vztahu nezdravého finančního uspořádání k
českému daňovému poplatníkovi
jsem psal při první publikaci Amerického snu na našem webu. Upozorňoval jsem na to, že ČNB drží přes
800 mld. Kč devizových rezerv v zahraničních měnách, které ztrácejí na
hodnotě, když ECB a Fed tisknou
masivně peníze. Celkově z toho za
posledních 12 let vznikla enormní
škoda přes 250 mld. Kč, které si
nikdo nevšímá. Kdyby místo amerických dluhopisů ČNB nakupovala
skutečné rezervy jako je zlato, tak
bychom dneska mohli být za vodou.
Hodnota zlata, které bychom by
převyšovala celkový státní dluh. Posledních zbytku zlata (56t z celkových 70) se místo toho ČNB zbavila
v roce 1997 a 1998, kdy cena zlata
pohybovala okolo 300 dolarů za unci.
strana 22
ORL číslo 2013­2
Dnes se pohybuje okolo 1700 dolarů
za unci. To se stalo pod vedením
Josefa Tošovského, kterého do ČNB
dosadil Václav Havel. Josef Tošovský
teď pracuje pro banku pro mezinárodní platby (BIS), což je ta samá
banka, která Hitlerovi pomohla nás
okrást o devizové rezervy před začátkem 2. světové války (viz Stanislav
Motl: Kam zmizel zlatý poklad republiky nebo též dokument BBC Banking
with Hitler – brzo u nás na youtube s
titulky). ČNB tehdy prodej odůvodnila vtipně:
Šetření jako
pohádka
„Při rozhodování o prodeji části svých
zlatých rezerv dospěla bankovní rada
ČNB k názoru, že současný objem zlata v devizových rezervách ČNB neodpovídá účelu držení devizových rezerv
a historický výnos z investování zlata
zaostává za alternativními výnosy jiných investic.“
Skutečnost, že se některé věci zdají
být krajně nepravděpodobné, ještě
neznamená, že nejsou. Tak kupříkladu: Jak pravděpodobné se vám zdá,
že při přesazování fíkusu, který záhadně nějak není v té pravé kondici,
naleznete v květináči místo kořenů
zahrabanou reprobednu, kterou měsíc postrádáte? Mně to připadá jako
relativně málo častý jev. Respektive,
když už budu postrádat reprobednu,
napadne mne podívat se třeba za
skříň, ale nenapadne mne jít přesadit
květiny. A přece i to se stává. Synek
se dost možná domníval, že když zasadí jednu bednu, vyroste mu celá
stereo souprava; nicméně ověřit tuto
domněnku už zpětně není možné,
neb měsíc je na jeho věk příliš dlouhá
doba, takže své pohnutky zapomněl.
Ať tak či onak, má životní filozofie, že
nic není nemožné a ničemu se nemá
smysl divit, byla opětovně potvrzena.
http://www.reformy.cz/zpravy/americ
ky-sen-s-ceskym-dabingem-na-dvd/
Debatní klub: Ilona
Švihlíková / Jiří
Svoboda (proč je ČR
kolonie)
A tudíž vůbec, ale vůbec nic překvapivého neshledávám ani na faktu,
který by se mohl zdát krajně nepravděpodobný v zemi, která:
•
http://youtu.be/YSRAKkDVGx0
se nachází v recesi, tedy v
období poklesu ekonomiky,
kdy je málo peněz na všechno,
•
má vládu rozpočtové odpovědnosti, která si jako svůj
volební program stanovila
konsolidaci veřejných financí,
•
bezostyšně tvrdí, že prý
chce bojovat proti korupci,
•
a která soustavně tvrdí něco
v tom smyslu, že „úspory na
straně výdajů jsou větší než
na straně příjmů“.
(Z čehož to poslední, je mimochodem blbost i logická, protože
netuším, jak se dá „šetřit“ příjmy.
Zvyšování daní zůstane vždycky jen
zvyšováním daní a nikdy nebude šetřením.) A tím jen zdánlivě překvapivým faktem je, že objem veřejných zakázek v roce 2012 vzrostl
ve srovnání s rokem 2011. Nárůst objemu vypsaných veřejných zakázek z
269,4 mld. na 294,1 mld. korun, tedy
o 10 procent, těžko vysvětlíme nějakou berličkou typu inflace, protože
inflace deseti procent loni zcela
zjevně nedosahovala.
Zkrátka a dobře, jakkoliv se to zdá
nepravděpodobné v době krize u vlády, která se snaží před veřejností vyrobit si mediální obraz ukazující, že
dělá všechno pro zlepšení veřejných
financí, faktem zůstává, že naprostý
opak je pravdou a stát utrácí a zvyšuje veřejný dluh čím dál víc. A své
rostoucí utrácení a rostoucí navyšování dluhu, který je hlavní příčinou
hloubky stávající evropské hospodářské krize, si stát financuje zvyšováním daně z přidané hodnoty,
zvýšením daní pro lidi s nejvyššími
příjmy, menším růstem důchodů anebo likvidací daňových slev na děti u
živnostníků. Což všechno jsou počiny,
které tahají z lidí peníze, takže chudší
lidi pak mohou ještě méně utrácet a
ještě víc krizi prohlubují. A vláda své
chování – zvyšování dluhu i tahání
většího množství peněz z lidí - ještě
neváhá bezostyšně označit za protikrizový balíček, ačkoliv obojí krizi
zhoršuje.
A přece je na tom všem něco, co mě
překvapuje.
Totiž synek se nesnažil ani moc zapírat, zkrátka vysvětlili jsme si, že do
květináče patří kytičky, a kdo kytičku
popadne, tomu ruka upadne. A oba
teď víme, na čem jsme, a docela nám
to vyhovuje, neb poznání osvobozuje.
Tak proč tedy, herdek, veřejnost
domácí i evropská tak zatvrzele odmítá pochopit, že pohádky o balíčcích, šetření, prorůstových opatřeních či protikrizových komisích jsou
ve skutečnosti jen pohádkovým pojstrana 23
ORL číslo 2013­2
menováním pro rostoucí odklánění
veřejných peněz?
Markéta Šichtařová
http://www.ac24.cz/zpravy-zdomova/1610-setreni-jako-pohadka
Vrtěti psem
Lidé spěte !
Úvodem. Píši tyto řádky po ukončení
voleb, protože jsem se jimi nechtěl
zapojovat do té ostudy, která se
jmenovala předvolební kampaň a
která rozdělila národ téměř ke hranici občanských bouří (a ještě to neskončilo). Zároveň jsem nehodlal svými názory nikoho ovlivňovat v jeho
volbě, protože se domnívám, že naším úkolem (jakožto křesťanů) není
ovlivňovat, ale pozorovat a sledovat
postup apostase, resp. vyhodnocovat míru působení antikristovského ducha ve společnosti. To je to, co
je pro nás primárně důležité.
Když jsem se minulý týden chystal k
tomu, že budu v pondělí po volbách
psát tento článek, byl jsem přesvědčen, že volby dopadnou přesně
opačně. Sleduji politiku a společenské dění téměř výhradně přes internet, a ten byl zcela v rukách jediného kandidáta, takže to vypadalo,
že má příliš masivní převahu, než aby
mohl nevyhrát. Jsem rád, že jsem se
mýlil - především kvůli tomu, že virtuální svět zatím nemá převahu nad
světem reálným.Ještě než začnu také jste si všimli, že povolit národu
všelidové hlasování o prezidentovi je
vynikajícím prostředkem na odvedení pozornosti? Přestane se mluvit
o zvyšování daní, zdražování a
úpadku zdravotnictví, důchodové reformě a dalších antisociálních opatřeních, které vláda dříve přijala a v tichosti dále zavádí, ale nikdo se už o
to nestará... Bohatí ještě více bohatnou a chudí chudnou, ale koho to
zajímá, když se volí prezident? Nuže,
nechme i my vládu vládou a pojďme
se věnovat divadlu posledních dnů.
Jedním z hlavních poražených těchto
voleb je internet
Virtuální svět byl poražen realitou
(protentokrát ještě ano). Zajímavým
poznatkem je odhalení, jak daleko je
od sebe virtuální svět sociálních sítí a
reálný svět městeček a vesnic (s reálnými sociálními sítěmi). Virtuální
svět byl masivně nakloněn Schwarzenbergovi. Jenže mezi tímto
světem a skutečnou společností je
(zatím) hluboký příkop. Virtuální
prostor si žije svým životem a je daleko snáze ovlivnitelný různými náladami či abstrakcemi. Je to svět čar a
kouzel, kde racionálně založený argument má daleko menší váhu, než ve
světě reálném, a je kladen na stejnou
úroveň jako plky. Oproti tomu "makatelná" realita se drží více při zemi
(příznivec virtuality by asi řekl, že je
"přízemní"). Zdá se, že tento svět
skutečnosti je ještě dost při síle.
Jenže na jak dlouho ještě? Mezi mládeží, která je "zblbnutá" (jak by asi
řekla Jeho jasnost) počítači, je patrný
přesun duševního života čím dále tím
více do virtuálního světa. Platí to
zvláště pro lidi odtržené od přírody,
tj. městské lidi - život mezi panely a
na kamenných ulicích asi nutí ty nešťastníky k úniku pryč od této
prašné, hlučné a neživé reality (což
se projevilo i ve volbách - Schwarzenberg měl podporu zvláště ve
městech; samostatným případem je
pak Swancenbergovi oddaná Praha,
což je svět sám pro sebe odtržený
prakticky od všeho - jak od zbytku
republiky, tak od reality; pokrytí síťovou konektivitou tam má větší význam než počasí). Znepokojivou
otázkou je, jak dlouho tento vratký
stav ještě vydrží - kdy internetová vir-
tualita pohltí duševní svět většiny národa. Půjde to ruku v ruce s generační obměnou?, nebo je to jev spojený s určitým životním stylem, a
bude mu ubývat na síle s vylidňováním měst, resp. se vzrůstající
mírou kontaktu s přírodou a hlínou?
Uvědomí si lidé (např. po zkušenostech s těmito volbami), jak
snadno lze na internetu manipulovat
s lidským myšlením, které se dokáže
pro něco zmobilizovat a nadchnout,
aniž by mu byly předloženy argumenty? Ve věku informačním ztrácejí viditelná a definovatelná média část své
moci. Ideje se už nešíří z jasně zjistitelného zdroje. Spíše to funguje na
principu infekce. Nakažený člověk se
sám stává aktivním bacilonosičem a s
vypětím všech svých sil šíří dále ideje,
jimiž byl infikován (tj. rozesílá spamy
a SMS, vyjadřuje se do diskusí,
bloguje, píše na Facebook, aktivizuje
ostatní, kritizuje a deptá ty, kdo si
myslí něco jiného atd.) Šíření informací a myšlenek po internetu se řídí
úplně jinými zákony, než známe z reálného světa; a podstata těchto zákonů je nám stále záhadou. Právě
kauza Schwarzenberg ukazuje, co
dokáže virtuální svět s lidským myšlením. A tak se tento svět, existující
jen někde v drátech, procesorech a
optických kabelech, vtěluje do reálného světa a může měnit naši
společnost k obrazu svému. A zatím
nic nenasvědčuje, že by to byl obraz
pozitivní.
I přes to všechno mě však stejně překvapuje, že na politickou kampaň politického establishmentu tak bláhově
a v takovém rozsahu naletěli i mladí
lidé. Pro ně byl dříve příznačný spíše
duch vzpoury proti zavedeným politikům a (někdy i nemilosrdné) pohrdání establishmentem vůbec. Jejich
strana 24
ORL číslo 2013­2
myšlení bylo revoluční nebo silně sociální. Dnešní mládež je trapně pravicová, neuvěřitelně sobecká a tím pádem pochopitelně krutě antisociální.
V důsledku toho naletěli mladí
frikulíni i na tuto polickou komedii
starých partajníků, které jen přidali
rozměr happeningu. Celé to zaangažování mládeže je tak bolestně povrchní (viz ty placky s punkáčským čírem a zavíracími špendlíky, či vyčpělá
limonáda obrázku Schwarzenberga
jako symbolu vzpoury nebo změny),
že si architekti této propagandy
mohou mnout ruce a pochvalovat si:
"Odteďka si můžeme s touhle masou
dělat cokoliv; už neexistuje nic tak
blbého, že by nám to nemohlo projít." Z uměleckého hlediska je to popový kýč a to doposavad k mládeži
nějak nepasovalo, leč "časy se mění"
(parodie na Dylana). Anebo je to tím
Facebookovým zasíťováním, které
dělá z lidí v podstatě otroky?
Bude úkolem sociologů zjistit, zda
nejsou tyto volby přelomové i
masivním zapojením "frikulínů" do
politického života (frikulín - z mládežnického slangu, složenina z
"free", "cool" a "in"). Odteďka bude
zřejmě každá volební kampaň mít
svou stránku obracející se speciálně k
této frikulínské generaci, pro niž je
bohužel typické opuštění její tradiční
ozdravné role ve společnosti. A je
otázkou, co vyroste z generace, která
si neprošla vzpourou proti establishmentu a jeho pseudohodnotám.
Bráním se tomu uvěřit, ale třeba je
virtuálním prostorem odchovaná
mládež už tak povrchní, že je pro ní
nejdůležitější, že se prostě něco
děje. Je vlastně jedno co. Důležité je
něco cítit, prožívat, mít pocit, že jsem
u něčeho velikého. Stačí, když je u
toho koncert (možná i s jointem) a
plká se o tom na síti. Možná má mládež prostě jen pocit nespokojenosti,
že už toho strašně málo cítí a neprožívá nic opravdově či do hloubky
(viz český film Samotáři).
"Nynější podpora šéfa TOP 09 ze
strany studentů, kteří loni na jaře
demonstrovali proti likvidaci akademických samospráv vládou, jíž je Schwarzenberg prvním vicepremiérem,
je pro mě naprosto nepochopitelná,"
říká studentka audiovizuálních studií
na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová.
mohl být hrdý a důvěřovat jí, je zřejmě hlavním podprahovým motivem,
proč lidi začali věřit v knížete.
"Schwarzenberga podpořili i věřící
vysokoškoláci z Hradce Králové, jehož zvolení prezidentem by (podle
nich) šlo proti tolika českým stereotypům a neblaze zakořeněným tradicím českého národa, které mrzačí
jeho duši a působí to chronické a přitom neplodné „naštvání“ na všechny
a na všechno. Zvolením Karla Schwarzenberga ... by se paměť i duše
národa
mohla
začít
léčit
a
uzdravovat".
Právě po internetu se nejvíce šířilo
opojení urozeností, před níž se
devotně skláněli zvláště umělci.
Zdeněk Mahler říká, že jsme národem plebejců. Možná z této
mentality vychází duch našeho národa, ještě včera nevolnického a kdysi
(21. června 1621) na Staroměstském
náměstí katem Mydlářem zbaveného
svých pánů (od té doby jsme tak trochu "národ bez hlav"). Dnes po zkušenostech s jakousi svobodou jako
bychom se vraceli se staženým ocasem zpět k moudrému rozšafnému
knížeti pánu, který se nás milostivě
ujme a nějak už s námi naloží. Možná
je zatím jakési podvědomé prastaré
přesvědčení, že urozený člověk je
předurčen k vládnutí, zatímco nevolník má poslouchat a do ničeho se
neplést. Třeba máme kdesi hluboko v
sobě zkušenost dávných generací, že
šlechtic je vysoce vzdělaný, je to vyšší třída. Asi "máme hluboko v sobě
představu, že lidé z vyšší kasty
nemohou být přízemní." (Jiří David)
Jsme geneticky naprogramovaní
před šlechtickým titulem kapitulovat, podřídit se. Můžeme se kvůli
tomu na sebe zlobit, ale stejně to
funguje, "protože nemám modrou
krev a on ji má. A mě děsí, že se tu
poddanost daří vytvářet znovu a
znovu." (J. David) Snad je to nějaký
vzorec chování vtisknutý do padlé
lidské přirozenosti (už staří Izraelité
žádali Boha, aby jim dal krále, který
by jim vládnul), takže lidé mají tendenci nějak samovolně zaujímat příslušnou roli - šlechtic se bez skrupulí
ujímá vlády, plebejec bez námitek zaujme své místo pod trůnem, ždímaje
čapku.
Studenti si zřejmě neuvědomují, že
za libými slovy o léčení a uzdravování
paměti národa by se spíše skrývalo
její vymazání.
J. David poznamenává svou zkušenost se studenty, kteří neznají ani
nedávné osobnosti: "...oni vůbec nepracují s pamětí. Pro ně všechno začíná teď, a to „teď“ je třeba i ta schwarzenbergovská ukradená a původního obsahu zbavená placka.
„Teď“ jsem tady přítomen, „teď“ se
připojuji k domnělému autentickému
dění, „teď“ dělám svou revoluci. Historie neexistuje. Jinak jsou celou
dobu skrytí za virtuální počítačovou
realitou."
V pozadí za těmi citovaným slovy studentů prosakuje nedůvěra k demokracii (s nímž by ještě bylo možno
souhlasit) a pocit, že když se po 20
letech prokázalo, že si sami vládnout
nedokážeme, potřebujeme knížete bez ohledu na jeho názory. Frustrace
národa, že po celých dvacet let není
schopen si zvolit vládu, na kterou by
Nicméně, doba už došla tak daleko,
že velké skupině plebejců již "pouhá"
urozenost nestačí a potřebují u vládce vidět i nějakou tu ideovou náplň.
Aristokratická uhlazenost, vytříbené
chování a dvorní mrav jsou pěkné, a
pro plebejce impozantní, ale nějaké
názory a ideje si národ žádá k následování - tím se trošku lišíme od nevolníků. Schwarzenberg se tváří, jako
by buď žádné názory neměl, nebo je
musel skrývat. Ani jedno ani druhé
důvěru nevzbuzuje. A tenhle henstrana 25
ORL číslo 2013­2
dikep nedokázala převážit ani sláva
celebrit, kterou mu složily k nohám,
když nastoupily do jeho služeb.
Malá citace z jakési lidové povolební
diskuse o roli internetových sociálních sítí: "...možná by bylo dobře
uvědomit si, že nestačí jen zahltit
prostor hesly "Karel na hrad", ale je
potřeba i nějaký obsah či názor, nad
nímž by lidé mohli přemýšlet. Schwarzenberg je zoufale bezobsažná
mýdlová bublina..." Z dob pozdního
unaveného komunismu víme, že
právě na bezobsažnou propagandu
lidé reagují zdravým vzdorem či posměchem.
"Nikdo z těch, kteří jsou uvedeni na
jeho stránkách coby volební štáb, se
nenarodil před rokem 1970, a naprostá většina je, troufám si tvrdit, z
jedné sociální třídy. Okouzleni vlastní
vtipností při vymýšlení punkového
vizuálu kampaně a nejrůznějších facebookových vychytávek či koncerty
o nás pro nás." (Řádky z pera Zemanova nepřítele)
vlády. Lidé se mu posmívali, že spí při
jednáních, je senilní, neumí srozumitelně promluvit v žádném jazyku,
nemá vkus (viz červené ponožky) a
když se rozhovoří je to bizarní směs
archaického jazyka s vulgaritami. Tak
nějak jsem zachycoval v minulých letech lidovou reflexi tohoto starého
pána, a to se snažím být jemný. A nakonec to vše ještě dovršil tím, že
žoviálně plivnul do otevřené a bolavé
rány na těle národa, aby dokázal, že
jeho srdce je opravdu někde mimo
českou a moravskou národnost, na
druhé straně šumavské hranice. A náhle po pár týdnech mediální a internetové masáže má 45 procent.
Mnoho z nich jistě nejsou hlasy
sympatií k jeho osobě, nýbrž jsou to
body získané jen za to, že to není Zeman, jehož způsob vystupování se
mnoha lidem (včetně mně) jeví jako
poněkud nešťastný. Nicméně, právě
kauza Schwarzenberg prokázala, že
moc médií a virtuální reality sociálních sítí je kouzelný v tom nejstrašidelnějším smyslu slova.
Souhlasím s Jiřím Davidem, že na počátku toho výbuchu iracionality nepochybně stál účelový kalkul. "Bylo
to jen několika málo jedinců, kteří
dokázali skrze svůj vliv proměnit
společenskou atmosféru."
Virtuální kníže, holografická projekce
prezidentského kandidáta
Filozof Václav Bělohradský napsal v
souvislosti se Schwarzenbergovou
kampaní: „Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum.“ (Simulakrum - forma bez obsahu, vyprázdněný obraz, přízrak)
Není vyloučeno, že i to nošení placky
je vlastně znakem veřejně vystavované intimity, jak se to mládež
naučila na Facebooku. Tou intimitou
je teď sounáležitost a je vlastně
úplně jedno s čím; v tuhle chvíli je to
sounáležitost
s
volbou
Schwarzenberga. (Viz Jiří David)
Na druhé straně i nad spokojeností
Schwarzenberga s jeho 45 procenty
je potřeba se pozastavit. Vždyť donedávna to byl jen neoblíbený politický
turista z neoblíbené malé strany
splácané z přeběhlíků, která je součástí strašně neoblíbené antisociální
Tragikomické je zjištění, že ti samí
lidé, kteří byli před pár měsíci na náměstí protestovat proti antisociálním
reformám, pod nimiž je Schwarzenberg spolupodepsán, minulý
týden chodili s jeho plackou na klopě.
Podle některých komentářů se Schwarzenbergovu volebnímu týmu
dokonce podařilo vyvolat něco, co se
blíží davové psychóze. Jak jinak než
pomatením či zatměním rozumu vysvětlit, že se v očích veřejnosti podařilo smazat jakoukoli spoluzodpovědnost Schwarzenberga za činy vlády, která má podle průzkumů nejnižší
podporu občanů od roku 1989? "Během několika dní se spontánně zrodila davová mánie, jako by Schwarzenberg byl jedinou možnou volbou slušného člověka…" (Národní
myšlenka) Velké části lidí se podařilo
vsugerovat myšlenku, že slušní lidé
volí Schwarzenberga, a z toho nevyřčeně plyne obvinění: kdo volí Zemana, není slušný člověk. (To je slušná
lekce demagogie.)
Značka „Schwarzenberg“ je umně vytvořeným marketingovým produktem, jenž rozpoutal iracionalitu, říká
vizuální umělec Jiří David. A když si
vzpomeneme na Schwarzenberga v
punkovém vydání ve stylu frontmana
Sex pistols, tak snad uznáme, že se
tu nejedná o reálnou osobu z masa a
kostí, ale o výrobek k použití v propagandě - personalistický obchodní
produkt nějaké agentury. Celkově
jde o sofistikovanou manipulaci
osvědčenými propagandistickými nástroji.
strana 26
ORL číslo 2013­2
Úkaz "Schwarzenberg for prezident"
připomínal jev hojně používaný ve
sci-fi filmech. Někdo vypadající jakž
takž reálně vlastně reálný není, je to
jen holografická projekce (ve sci-fi
většinou přichází z budoucnosti, v
našem případě spíše z minulosti).
Dnes už jsou tyto projekce částečně
technicky realizovatelné, ale v případě Karla to s tou jeho virtualitou
samozřejmě myslíme metaforicky.
Řada studií a rozborů před volbami
poukazovala na to, že nikdo takový,
jako je Karel Schwarzenberg v podobě distribuované jeho volebním štábem, neexistuje. Vykouzlená podoba
tohoto prezidentského kandidáta je
nereálným úkazem.
Urozenost místo názoru čili absence
argumentů
Vytváření imaginárních bytostí, holografických obrazů, mluvících soch,
přízraků apod. patřilo vždy do
rejstříku dovedností kouzelníků.
Dnešní mediální a PR mágové se
těmto dávným čarodějům docela
podobají. Dnes je to však jev
apokalyptický - antikristovský. Možná
i na této rovině zažíváme před-okušení antikristovských zázraků; vždyť
je psáno, že nechá promluvit sochu či
obraz, a ten vydá rozkaz, aby se
všichni poklonili před šelmou (Zjevení 13,11-15). Ale zpět k imaginacím
v našich volbách.
Někteří si v komentářích všimli, že
kampaň pro Schwarzenberga jako by
pocházela ze stejné propagandistické dílny, v jaké byly ušity všelijaké
ty barevné revoluce na východě.
Dalším typickým znakem ducha kolem
Schwarzenberga
byly
orwelovské motivy, které jsou charakteristické pro Havla a kruhy kolem
něj: válka je mír, svoboda je otroctví,
černá je bílá, útok je obrana, odsun je
vyhnání apod. Sem patří i ta vytrvale
proklamovaná slušnost, jenže dosaženo jí mělo být prostředky bezmála
stalinskými. Propagandou bez argumentů, nadšením pro knížecí urozenost ale bez opory tohoto nadšení
v konkrétních politických skutcích vykonaných jeho v dosavadní kariéře
pro tento stát. Vytvářením davového
morálního tlaku. Naháněním přívrženců do stáda (příslušnost ke stádu
se cejchovala nošením placky). Vytvářením nepřítele státu (nepřítelem
byl samozřejmě protikandidát a potažmo jeho voliči). Chyběly už jen
persekuce jinak smýšlejících.
Filozof Václav Bělohradský soudí, že
Miloš Zeman a jeho volba ztělesňují
realitu a přijetí našich - třeba nepovedených - dějin. Kdežto Karel Schwarzenberg znamená mýtus a jeho
volba naši historii popírá. „Jsme v
pokušení zvolit si (alespoň na
chvilku) snění o tom, že jsme ještě
poddanými a píšeme ponížené
supliky dobrému pánu. V politice ale
platí neúprosně tato zásada: i
mizerná realita je lepší než krásný
únik před ní," píše Bělohradský. To je
vlastně z jiného konce a podrobněji
formulovaná myšlenka, že prezident
by měl „patřit do této země", kterou
zpopularizoval Václav Klaus. Souhlasím, že Schwarzenberg je mýtus a
cizorodý element, „zkonstruovaný
kulturní frontou“, jak říká Bělohradský.
Ani teď se mi ještě nechce věřit, že
lidé, kteří jsou považováni za jakousi
elitu (a měli by být tedy alespoň inteligentními jedinci, jak by se např. od
PEN klubu očekávalo) jsou schopni
místo argumentů ve prospěch prezidenta zpívat slabomyslnou píseň
"Kníže je lidu blíže" (a to ještě na nápěv stalinistické odrhovačky: Už
máme, co jsme chtěli; viz např. zde).
Po tak zjevném nevkusu by mohl
někdo škodolibý vyjádřit jisté
uspokojení, že zrovna tito chasníci
zatím "nemají, co chtěli".
Místo myšlenek je tu nabízen punkový účes, místo konkrétních politických návrhů či programu jen šlechtický původ, a místo ideové linie (tj.
kam budeme pod jeho vedením směřovat) se tu poukazovalo jen na jakousi
neurčitě
zdokladovanou
"slušnost" či zdvořilost, šarm apod.
Zdá se, že většina národa jakousi intuicí správně vytušila, že se jim kýmsi
podstrkuje loutka, za jejíž nitky bude
tahat kdovíkdo ze zahraničí, senilní
stařeček, který sice projevuje neutuchající mládí ducha v šaramantním
obdivu k mladým slečnám (ilustrační
obrázek), ale jinak se už moc neorientuje. To bylo vidět v debatách, kde
nedokázal adekvátně reagovat a nepohodlné dotazy bez vysvětlení
prostě smetl ze stolu (např. otázku
na případ ACTA).
Když se mu pak nepovedlo ani podat
platný hlas do volební urny (dokumentace), tak člověk sice pocítí lidskou lítost nad stařečkem a soucit s
nemilosrdným stárnutím, jež čeká
nás všechny, ale poslat takového
člověka na Hrad si asi mnoho lidí rozmyslelo. Určitě mu nepřispělo i jeho
proslulé klimbání na politických
jednáních v českém parlamentu i na
jeho pracovních jednáních v zahraničí, neboť si to lze vyložit buď jako
senilitu nebo neúctu. Při jeho tvrzení,
že spí jen tehdy, když kolegové v parlamentu říkají "blbosti", si může volič
pomyslet, že lesk jeho údajné šlechtické noblesy by asi potřeboval trochu přeleštit. A knížecí slova určená
občanům, kteří na něj před parlamentem čekali se svou otázkou, leč
dostalo se jim odpovědi: "Polibte
si..." vzbuzují obavy, jestli je vlastně
ještě co lešit.
Výroky intelektuálů, herců a ostatních podporovatelů ve prospěch volby Schwarzenberga se většinou nesou v podobném tónu argumentační
prázdnoty jako tento: "Vůbec se nezajímám o politiku, ale volím Karla,
protože je to osobnost." Jinými
slovy: volím, nevím co, nevím proč a
nevím koho, ale dělám to rád a chci,
abys to udělal taky.
Argumentaci na úrovni brilantně
pronikavého intelektu ve stylu:
"Kníže je prostě kníže," předvedl Jiří
Menzel, který celé předvolební frašce nasadil korunu, když prohlásil, že
volí Karla, „protože má ducha šlechtickýho“. Ti ostatní vedle něj nejsou
nic jiného než potomci nevolníků.
„Lidé, kteří mají zbabělou povahu.“ A
basta fidli.
http://outsidermedia.cz/Vrtetipsem-I-1.aspx
strana 27
ORL číslo 2013­2
Lída Rakušanová:
Nekonečný konec
anonymních akcí
Anonymní akcie, krycím jménem listinné akcie na doručitele či majitele,
mají věru tuhý kořínek. Ačkoliv už
dneska v této naprosto neregulované,
veškerou
kontrolu
znemožňující podobě existují kromě
ČR jenom na Marshallových ostrovech a na ostrově Nauru, protože
všude jinde je jako prevenci před
praním špinavých peněz a podporou
terorismu zrušili nebo podstatně
omezili, u nás se o ně bojuje dodnes.
Což nepřekvapuje: anonymní akcie
zaručují vlastnickým strukturám
podniků neprůhlednost, protože
práva k akciím v listinné podobě
prostě vykonává ten, kdo je zrovna
předloží.
Ani ostatní akcionáři tedy nemusejí
vědět, kdo je skutečně spolumajitelem. A nedozvědí se dokonce, jaké
jsou s těmito anonymně drženými
podíly právě prováděny transakce.
Nedozví se to ovšem ani daňový
úřad.
A teoreticky se to nedozvědí ani zadavatelé veřejných zakázek. Anebo
to naopak vědí až moc dobře. Pro
podezření, že se tady veřejné zakázky dostávají přes neprůhledné firmy
zpátky k těm, kteří je vyhlašují, či k
okruhu vlivných lidí v jejich zákulisí,
existuje řada signálů. Skoncovat s
touto praxí tak, že by se do soutěží o
zakázky ze státních peněz směly přihlašovat jen transparentní firmy, se v
ČR nepovedlo ani při nedávné novele
zákona o veřejných zakázkách. Do
parlamentu se nicméně pak dostal
vládní návrh, který by měl anonymní
akcie alespoň regulovat. Podle něj by
si vlastník anonymních akcií mohl vybrat, zda své akcie zaknihuje v centrálním depositáři, nebo je uloží pod
jménem u registrované banky. Navenek tak zůstane jeho anonymita
zachována, ale v případě potřeby budou mít zadavatelé veřejných zakázek, popřípadě policie a justice,
možnost vlastníka identifikovat.
Opozice nicméně žádá, aby anonymní akcie byly zrušeny úplně, anebo aby zákon alespoň stanovil, že se
akcie musí registrovat jen u centrálního depositáře, protože jméno,
pod kterým by byly akcie uloženy u
bank, nemusí být pravé, jelikož akciová společnost si tam teoreticky
může napsat cokoliv.
Akcie na majitele v listinné podobě,
tedy jako cenné papíry, mají přitom
dlouhou historii: stály u zrodu akciových společností už na začátku 17.
století a teprve časem se dostaly do
důvodného podezření, že se jejich
pomocí
legalizují
výnosy
organizovaného zločinu a korupce. Proto jsou dneska už téměř všude zakázány.
Podle
Tomáše
Ježka,
jednoho z otců zdejší privatizace,
propásla ČR šanci skoncovat s tímto
přežitkem minulosti na začátku 90
let. Tehdy dostala nově zrozená pražská burza od francouzské vlády obchodní burzovní systém burzy v Lyonu, takže i tady bylo možné zaknihovat akcie elektronicky na účtech
vlastníků. V obchodním zákoníku zůstaly nicméně listinné akcie na majitele jako možnost, což cestu ke zneužívání anonymity otevřelo dokořán.
Ve zdejších podmínkách jsou totiž
jejich majitelé nedohledatelní, protože ze zákona mají povinnost informovat o své identitě pouze
společnost, kterou spoluvlastní,
pokud to ovšem tato společnost od
nich vyžaduje. Nezávisle to tudíž ověřit nejde, jelikož povinnost zdejších
akciovek zveřejňovat v obchodním
rejstříku své účetní uzávěrky včetně
majitelů, kteří v nich vlastní větší než
pětinový podíl, existuje spíš v teorii
než v praxi. Dodejme, že tady institut
anonymních akcií dneska používá už
každá druhá akciová společnost.
http://www.rozhlas.cz/cro6/komenta
re/_zprava/lida-rakusanovanekonecny-konec-anonymnich-akci-1171457
Dlouholetý novinář
Petránek: Lidem je
zle, tak zvolili
Zemana. Je čas pro
velkou změnu
Dlouholetý komentátor, zpravodaj
pro řadu zahraničních i našich médií v
zahraničí – to vše je zkušený novinář
Jan Petránek. V první přímé volbě
prezidenta vítězství Miloše Zemana
očekával, a proto ParlamentnímListům.cz vyjmenoval důvody, proč to
má Česko vnímat jako dobrou
zprávu.
„To, že vyhrál volbu Miloš Zeman,
jsem si tipoval, protože jeho klady
pro výkon té funkce byly větší než u
jeho protikandidáta. Za jeden z největších považuji to, že byl dlouho
mimo politiku, ale vyjadřoval se k ní a
byl přitom zároveň čitelný a srozumitelný,“ shrnul úvodem Jan Petránek.
Jak připomněl, samozřejmě se ale
dalo čekat, že se proti Zemanovi také
sešikuje tábor lidí, kteří ho budou odmítat. „Ano, vyčítají mu aroganci a až
buldozerismus, s jakým prostě do
toho klání vstoupil. Paradoxně mu
ale právě toto pomohlo u většiny občanů České republiky. Oni se totiž cítí
být válcováni sociální situací, stavem
politiky, nedůvěrou v instituce. Oni
prostě dali najevo, že nyní právě takového 'buldozera', který jim pomůže
ten marast odhrnout, potřebují,“
uvedl dále Petránek pro ParlamentníListy.cz.
strana 28
ORL číslo 2013­2
Podle něj je Zemanovi podsouvána
arogance často též spíš z neznalosti
jeho osoby. „Sám jsem se s ním během života několikrát potkal a musím říci, že jsem z něj vůči sobě
aroganci nikdy necítil. Pozorně poslouchal mé názory a pak je silnými
argumenty vyvracel. Domnívám se
navíc, že když nyní ví, že má své
místo na vrcholu politiky jisté, už
bude moci od jednání, jež někdo považuje za arogantní a buldozerské,
alespoň částečně upustit. V té
aroganci ubere, přejde do jemné
obranné fáze. Bude se navíc, dle
mého, chovat tak, aby mohl mít i krytá
záda,
protože
to
bude
potřebovat,“ konstatoval Petránek.
Zeman zná slabiny politických stran to může někoho děsit
Silnou zbraní Miloše Zemana je totiž
podle zkušeného novináře to, že
dobře zná slabiny všech současných
politických stran i Evropské unie, a
proto bude i ty moci zařadit do svého
politického působení. To může v
mnohých jeho odpůrcích vyvolávat
obavy.
To, co čeká Česko v období prezidentování Miloše Zemana, ukáže sice
čas, nicméně vedle vyjmenovaných
poznámek Jana Petránka se dá očekávat po celou dobu Zemanova působení také to, že bude vířit politickou
scénu. „Přes hlavy těch politických
stran se bude snažit ovlivnit i celou
českou veřejnost v její prospěch – a
toho si byli zřejmě voliči u uren vědomi. Proto ho volili. Musím říci, ať už
na konci období budeme se Zemanem spokojeni či jím rozladěni, že
pro všechny Čechy je obrovské vítězství to, že mohli oni sami ovlivnit, aby
na Hradu usedl. Dle mého by bylo
dobré začít se v tomto duchu zabývat i další velikou myšlenkou – a
tou by byla přímá volba soudců.
Justici totiž u nás lidé přestali naprosto důvěřovat a tento krok,
podobně jako za mořem, by jim dal
možnost, aby sami zvolili toho, komu
by věřili nezaujatost a spravedlivé
rozhodování,“ uvedl Petránek.
Kroky, které vedly k prohře knížete
Závěrem se pak zmínil i o tom, proč,
dle něj, neměl tolik šancí na výhru
Karel Schwarzenberg.
„Měl ještě před finálním kolem té
přímé volby lidem ukázat, že je skutečně nezávislý na současné vládě i
na občanství či příslušnosti a zájmech
jiné země. Jak víme, neučinil tak,
navíc neuměl odhadnout ani tlaky z
Bavorska a silnou animozitu v
bavorsko-českých vztazích vyplývající
z minulosti. Kdyby odstoupil ještě
před konečným kolem volby z funkce
ministra zahraničí a jasně občanům
vysvětlil veškeré historické souvislosti, které vedly k napětí, jež
setrvává, pak by to zřejmě voliči
ocenili,“ uzavřel Petránek.
http://www.parlamentnilisty.cz/zpra
vy/Dlouholety-novinar-PetranekLidem-je-zle-tak-zvolili-Zemana-Jecas-pro-velkou-zmenu-261843
Nulová důvěra
občanů v
budoucnost Česka
Naši občané ekonomickým skutkem
dokazují, že řeči vlády o nějaké
slušné budoucnosti jsou jen propagandistickým cvičením. Lhářům a
amnestovaným zlodějům přece nemůže nikdo rozumný věřit.
kecům. Každý chce mít jídlo a úspory
na hromádce.
U nás je fakticky nulová možnost investic,
protože
hospodářství
stagnuje a krást formou státních
koncesí a účelovou úpravou zákonů
může jen hrstka vyvolených. Zbytek
podnikatelů napojených na mafiánské politické struktury se přiživuje na
předražených státních zakázkách a
nemá důvod investovat, jen krást a
vydírat subdodavatele. Ti na velké
zakázky přímo nedosáhnou, neb jsme
v Česku. Zbohatlíci navíc vydělané
(přesněji řečeno: nakradené) peníze
beztak ihned vyvážejí do daňových
rájů. Ti ostatní podnikatelé dodávají
na Západ a v dnešním útlumu investují minimálně. Výsledek je, že banky
nemají kam peníze investovat, protože o jejich vklady nikdo z normálních ani nenormálních podnikatelů nestojí. Na středovém grafu vidíte
stagnaci půjček v letech 2011-2012.
Nedávný článek Jak exaktně změřit
rozpad politického režimu? popisoval
na základě vybraných dat nedůvěru
arabských občanů v jejich budoucnost. A tato nedůvěra (a nikoliv
jen špatná ekonomická situace) odstartovala rozpad zkorumpovaných
politických režimů čili tzv. Arabské
jaro. Podívejme se na měřitelné
ukazatele důvěry českých občanů v
budoucnost.
Není problém vidět vysokou míru nejistoty z budoucnosti na ukazateli
vkladů.
Strmý
nárůst
vkladů
dokazuje, že nikdo nevěří hospodářskému oživení a jiným ideologickým
Logickým důsledkem je snížení úrokové míry, protože peníze se přestaly
v ekonomice otáčet. Na dalším grafu
vidíte absolutní nárůst úspor, protože banky nemají kam peníze investovat.
strana 29
ORL číslo 2013­2
podle tohoto faktu. Pak ovšem není
divu, že občané svým ekonomickým
jednáním již fakticky vypověděli
smlouvu o vládě. Jenže to v pražském parlamentním paláci a ve
vládní vile nechce zatím nikdo vidět.
A kosmetické úpravy dané třebas odstraněním Nečase na tom mnoho nezmění.
Wouldn’t a real supreme being already know what was going to happen?
Why did the serpent seem like the
only one who really understood
what was going on? And who was
God talking to when he fretted that
Adam had become “like one of us”1?
Observes
libertarian
chiatrist” Thomas Szasz:
Závěr je tedy podobný jako v případě
citované studie o Arabském jaru.
Naši občané skutkem dokazují, že
řeči vlády o nějaké slušné budoucnosti jsou jen propagandistickým cvičením. Lhářům a amnestovaným zlodějům přece nemůže
nikdo rozumný věřit.
The Eden
Experiment: Aliens,
Archons & the
Associative Universe
Z grafů je jasné, že vládě dnes už
nikdo nedůvěřuje, se situací je permanentně nespokojeno 75 % obyvatel. A logicky se také všichni zařídili
Adam’s apple is so named because a
piece of the biblical forbidden fruit is
supposed to have stuck in his
throat… Perhaps this is why the Forbidden Truth so often appears
‘chewed up’, transformed into
metaphor, humour, satire, slang (or
dream and myth, of course).2
In this essay I’d like to take the
unusual step of examining the Eden
myth, not through the lens of traditional theology or atheist reductionism, but instead from the perspective of a few fringe phenomena
it isn’t usually associated with: alien
abductions and the occult “serpent
power” of Eastern mysticism.
Nulová důvěra v politické instituce
Dalším důležitých ukazatelem důvěry
v budoucnost je míra důvěry ve vlády
a v jiné politické instituce. V rámci
šetření Centra pro výzkum veřejného
mínění SOÚ AV ČR byla v lednu 2013
respondentům položena pravidelná
otázka, zda důvěřují jednotlivým
ústavním institucím. Do výzkumu
byly tradičně zařazeny obě komory
Parlamentu ČR, vláda, prezident,
krajská zastupitelstva a obecní zastupitelstva. Vládě důvěřuje 12 % dotázaných, tedy přibližně stejně jako v
minulém
výzkumu.
Graf
nespokojenosti s politickými institucemi po parlamentních volbáchj 2010
je tak význačný, že jsme si jej dovolili
zreprodukovat.
“anti-psy-
In the timeless library of human
myths and legends, perhaps none
are more primal and disturbing than
the biblical story of the Fall. Responsible for everything from the demonisation of women to the Church’s
pious horror for nature, sex and the
body, there is scarcely a life-hating
ideology or barbaric practice it hasn’t
been used to justify.
For all that, this strange and unsettling story has lost none of its melancholy power over the centuries, remaining as enigmatic and haunting
as a dimly remembered nightmare –
and almost no closer to being understood today than the day it was first
told.
If “God” is all-powerful, then why did
He need to test Adam and Eve at all?
As we shall discover, these apparent
discrepancies aren’t mistakes at all,
but instead represent the sole
surviving keys to uncovering its true
meaning – for the legend of Adam
and Eve originally had nothing to do
with
human
sin
or
divine
punishment.
Instead, the story of the “Garden
Eden” comes to us as a distorted version of primitive man’s first recorded
encounter with uncanny beings from
the stars – a botched abduction attempt culminating in the spontaneous illumination of two very
confused cavemen.
What this means for religion in general, and monotheism in particular, I
shall leave for the reader to divine
on their own.
We shall see that at which dogs howl
in the dark, and that at which cats
strana 30
ORL číslo 2013­2
prick up their ears after midnight.
We shall see these things, and other
things which no breathing creature
has yet seen. We shall overleap time,
space, and dimensions, and without
bodily motion peer to the bottom of
creation.
– H.P. Lovecraft, From Beyond
UFOs – A Modern Problem?
Since the dawn of the space age,
man’s dreams have been haunted by
strange visions of cigar or saucer
shaped aircraft bearing vaguely foetal (or insectoid) passengers who
kidnap,
brainwash
and
even
impregnate their human captives before erasing their memories and
vanishing into the ether.
Like “out of body” experiences or
spirit possession, the UFO phenomenon stands as one of those baffling “psychic” anomalies which seems to exist for the sole purpose of
mocking human reason. Claims one
“victim”:
I woke up in the middle of the night
and everything looked odd and
strangely lit. At the end of my bed
was a 4 feet high grey alien. Its
spindly, thin body supported a huge
head with two enormous, slanted,
liquid black eyes. It compelled me,
telepathically, to follow and led me
into a spaceship… examination room
[where]… I was forced to lie down
while they… implanted something in
my nose. I could see jars containing
half-human, half-alien fetuses and a
nursery full of silent, sickly children.
When I eventually found myself back
in bed, several hours had gone by.3
French astrophysicist Jacques Vallee
studied the alien abduction phenomenon for decades, wondering continually at the arbitrary and illogical
nature of most such reports. Why do
these supposed “wise explorers
from the stars” behave so bizarrely?
If they have the advanced technology necessary for interstellar travel,
why would they use it to visit this
planet, let alone kidnap housewives,
farmers and convenience store
clerks for the purpose of anal probing? Observed Vallee’s mentor, J.
Allen Hynek:
To me, it seems ridiculous that super
intelligences would travel great
distances to do relatively stupid
things like stop cars, collect soil
samples, and frighten people. I think
we must begin to re-examine the
evidence. We must begin to look
closer to home.4
Vallee’s Rejection of the Extraterrestrial Hypothesis of Alien
Contact
Researching
hundreds
of
“contactee” testimonials, folkloric
narratives and world mythologies,
Vallee eventually concluded that
UFOs aren’t what they seem to be.
They don’t hail from the Zeta Reticula galaxy, they aren’t here to explore
or conduct genetic experiments and
their presence on this planet isn’t a
recent development at all. Instead,
notes Vallee:
Reports of uncanny visitors from the
sky have plagued mankind for thousands of years – enough to rule out
short-term exploration as a motive.
Witnesses typically describe the “aliens” as humanoid bipeds able to
breathe our atmosphere and see in
our light spectrum – but wouldn’t
genuine extraterrestrials be adapted
to a completely different type of environment?
The aliens’ supposedly “scientific”
experiments are “crude to the point
of being grotesque…. often accompanied by sadistic sexual
manipulation [and] reminiscent of
medieval encounters with demons” –
not the sort of behaviour we might
expect from an advanced civilisation!
5
Finally, since UFOs seem able to
appear and disappear at will, they
are probably “not just a bunch of
spacecraft” but instead represent “a
much more interesting technology
that manipulates dimensions. It
manipulates space-time. And if it can
do that, then [the aliens could] be
from anywhere and anytime.”6
Frustrated with the unquestioned assumptions and cultish insularity of
contemporary ufology, Vallee instead suggests three alternatives to
the “Extraterrestrial Hypothesis”
(EH) based on “second level” readings of the UFO phenomenon –
speculative scenarios notable less
for what they say about UFOs than
about the structure of physical reality itself:
The Inter-Dimensional Hypothesis
One possibility is that aliens are not
from another planet, but instead
represent “evidence for other dimensions beyond spacetime”7 –
extradimensional entities hailing
from an uncanny world which overlaps but only occasionally intrudes
upon our own, beings from the future (or a perhaps a ghostly copy of our
own earth) using “four-dimensional
wormholes for space and even time
travel”8 through the “multiverse
which is all around us.”9
This “multiverse” could consist of parallel worlds existing alongside each
other in different dimensions of space, alternate past and future worlds
following one another in time, or
even computer-generated “virtual
worlds” stored in some vast cosmic
database (as in the film ‘The Matrix’);
if this latter instance is true, hints
Vallee, then the seemingly stable
and predictable world in which we
find ourselves could be a much more
magical (or even whimsical) place
than we normally realise:
If there is no time dimension as we
usually assume there is, [then] the
human brain may be traversing
events by association… If we live in
the associative universe of the software scientists rather than the
sequential universe of the spacetime
physicist, then miracles are no longer
irrational events… [and the] illusion
strana 31
ORL číslo 2013­2
of time and space would be merely a
side effect of consciousness as it
traverses associations. In such a theory, apparently paranormal phenomena like remote viewing and precognition would be expected, even
common, and UFOs would lose much
of their bizarre quality…10
Both theories in turn anticipate the
research of Johnjoe McFadden, an
English neuroscientist at the University of Surrey whose Conscious
Electromagnetic Field Theory (CEMI)
locates human thought outside the
wet, grey labyrinth of the brain, identifying it instead with a weak electromagnetic field which surrounds and
penetrates the skull.13
The Electromagnetic Connection
Another promising vein of inquiry
originates with the work of Dr. Michael Persinger, a cognitive neuroscientist at Laurentian University in
Canada whose 1975 “Tectonic Stress
Theory” holds that UFOs, out-ofbody experiences and mystical visions of saints and angels are the
byproducts of electrical microseizures (i.e., epileptic episodes) resulting
from exposure to electromagnetic
fields generated by shifting plates in
the Earth’s crust.
Persinger’s experiments include the
construction of the “God helmet,” a
specially modified motorcycle helmet which uses weak EM fields to
stimulate the parietal and temporal
lobes of the brain. Shockingly, almost 80% of the 900 subjects thus
tested report altered states of consciousness, visions of God and dead
loved ones, and even full-blown alien
abductions.11
More radical still is Paul Devereux’s
1989 “Earth Lights” hypothesis, in
which UFOs appear as some sort of
“previously unrecognised terrestrial
phenomenon” (think Will O’ the
Wisps) which either rely upon or are
attracted to the EM fields generated
by seismic stress.
Devereux notes that the strange
balls of light which appear and hover
near or around earthquake fault lines behave at times almost like
“inquisitive animals” and speculates
that they may be intelligent “macroquantal” blobs of plasma energy
capable of telepathy, mimicry and
hypnosis.12
If McFadden is correct, then the entire sensory environment we perceive
all around us could be nothing more
than an extremely sophisticated
communications broadcast of some
sort – perhaps just one of many
“channels” available to the human
nervous system.
The Control System Hypothesis
Vallee’s final alternative to the EH is
his “Control System” Hypothesis, a
fringe view in which aliens (or UFOs)
appear as a non-human intelligence
closely linked to the Earth, but not
bound by it – not little green men
from far-flung planets but hallucinatory imps from a dreamlike hyperspace who always seem to appear in
just about the form we expect to see
them.
Once upon a time these interacted
and appeared to us as gods, spirits
and angels, accepting sacrifices, sending dreams and inspiring mankind’s
great religions; then as fairies, goblins, elves and spirits, spreading fear
and wonder in the lives of medieval
peasants; and finally as space-faring
“greys,” reptilian humanoids and noble “Plaeaidian” scientists, bearing
cryptic warnings about the environment and seeding new mythologies
for the Information age.
So why have these protean tricksters
chosen to visit us? Perhaps Vallee’s
most controversial claim is that
these mysterious visitors are themselves mere epiphenomena, shadows and reflections of a vast (and
very ancient) “control system” which
has
been
operating
in
the
background to manipulate human
belief systems since time immemorial, guiding our species towards
some unknown purpose. Notes
Vallee:
If UFOs are having an action at [the
level of myth] it will be almost
impossible to detect it by conventional methods… because they are the
means by which man’s concepts are
being rearranged. All we can do is
trace their effect…14
This “control system,” Vallee hypothesises, could represent a projection of the collective unconscious, the
activity of an unknown species or
even some sort of ecosystemic feedback loop.15
Vallee’s Control System and the Origins of Western Religion
If mankind’s long flirtation with
gods, ghosts, goblins and grays is
anything to go by, Vallee’s alien
“control system” has been with us
since the very beginning – and for
evidence of its influence, we need
look no further than the origins of
Abrahamic monotheism.
Take, for example, the story of the
Garden of Eden, an eerie tale which –
with only a little imagination – can
easily be read as a coded account of
an alien abduction, an extraterrestrial interlude in which speaking primates are tested for obedience and adaptability:
Omniscient keeper(s) create a man
(or remove him?) from the “earth”;
Test subject is anesthetised;
Keepers produce a female specimen
supposedly cloned from his “rib”;
Test subjects are placed in a controlled environment and forbidden
from eating a certain type of food;
strana 32
ORL číslo 2013­2
A writhing hologram appears (the
“shining serpent”) and encourages
them to violate the Keepers’ directives;
Subjects are punished and returned
to the wild to digest their encounter.
Now, is this all there is to the story –
ancient astronauts tampering with
primitive man? Admittedly, that
would be incredible if true – but
wouldn’t alien scientists have been
able to conceal even the most elaborate breeding and colonisation
program from a pair of cavemen?
What if the real agenda behind the
Eden incident was not creation (or
obedience testing) but something
else entirely?
This alternate reading of the Eden
creation myth is reinforced in the
scriptures of the ancient Gnostics, an
unorthodox (some say “heretical”)
movement in early Christianity that
competed with the infant Catholic
church for several centuries after the
birth of Christ.
Often dismissed as a primitive heresy that fell under the weight of its
own obscurantist tendencies, Gnosticism was instead a sophisticated system of occult hermeneutics whose
acolytes employed special neurolinguistic trance-inducing techniques
to engage in a sort of memetic sabotage, splicing, remixing and mutating of biblical stories in a manner
seemingly calculated to cause maximum offense and psychological discomfort. But why? Notes one literary
critic:
Remarks Vallee:
If the phenomenon is forcing us
through a learning curve, then it has
no choice but to mislead us. When
Skinner designs a machine that feeds
a rat only when the right lever is
depressed, this is extremely misleading for the rat. But if the rat doesn’t
depress the correct lever, he becomes extremely hungry. Man is hungry for knowledge and power, and if
there is an intelligence behind the
UFOs it must have taken this fact
into account…16
Perhaps instead of looking at the
biblical “Fall” as a failed experiment,
we should instead think of it as what
Vallee calls an “open control system”
– a metalogical labyrinth whose participants “graduate” to the next level
when the correct sequence of stimuli
are triggered – in this case, eating
the “forbidden fruit.”
Drugs, sex, and power control the
body, but “word and image locks”
control the mind, that is, “lock” us
into conventional patterns of perceiving, thinking, and speaking that determine our interactions with environment and society. The cutup is a
way of exposing word and image
controls and thus freeing oneself
from them, an alteration of consciousness that occurs in both the writer and the reader of the text.17
For the Gnostics, the biblical creation
stories weren’t divine revelations,
but the shattered fragments of a
monstrous and malevolent spell –
the control system. By rearranging
and retelling Judeo-Christian myths,
the Gnostics sought clues that might
allow them to reprogram creation
itself, changing the past, seizing
control of the heavens, and
overthrowing the phony god of the
Bible.
In other words, “Adam” and “Eve”
didn’t fail the test when they ate
from the “Tree of Knowledge” – they
passed it.
The Gnostic Version(s) of the Eden
Myth
Open Control Systems and Mythological Mashups
In the Gnostic view, Eden was not a
paradise, but a jungle laboratory
where an opportunistic race of alien
parasites conducted a series of
bizarre experiments in an attempt to
produce a compliant strain of biped
slaves.
Banished from the stars at the dawn
of time, these “archons” (Greek for
“rulers”) fled to the Earth where
they abducted a caveman named
“Adam” and sexually assaulted his
mate “Eve,” implanting both with false (or screen) memories:
When they [the archons] saw Eve
speaking with [Adam], they said to
one another… “Come, let us seize
her and let us cast our seed on her,
so that… those whom she will beget
will serve us. But let us not tell Adam
that she is not derived from us, but
let us bring a stupor upon him, and…
teach him in his sleep as though she
came into being from his rib…18
Feared and worshipped as “gods”
and “angels,” the Archons depend
for their very existence on the energy captured and siphoned from the
human nervous system via various
control systems – biological and memetic thermostats which allow them
to regulate the flow of information
and energy through words and
images, pleasure and pain:
They say that the soul is the food of
the Archons and Powers without
which they cannot live, because she
is of the dew from above and gives
them strength…19
Adam and Eve “fell” when the archons programmed them with prohibitions and commandments, changing them from primates living in the
eternal “now” to “soft machines” –
biological automata at war with their
own instincts, parasitised by selfish
replicators and paralysed by doublebinds:
….when the Rulers saw [Adam] and
the woman who was with him, erring
in
ignorance…
they
rejoiced
greatly… They came to Adam…
[and] said to him, “Every tree which
strana 33
ORL číslo 2013­2
is in Paradise, whose fruit may be eaten, was created for you. But beware! Don’t eat from the Tree of
Knowledge…” [T]hey gave them a
great fright….20
Unfortunately for the archons, this
strange prohibition seems to have
provoked its own violation – for, as
the Gnostic scriptures inform us:
[the archons] do not understand
what they have said to [Adam];
rather… they said this in such a way
that he might in fact eat…21
Pushed to the brink by a mysterious
talking serpent, Adam and Eve partook of the fruit and convulsed with
ecstasy as the walls of the Garden
fell away to reveal the larger world
outside the Garden. Like lab rats suddenly lifted out of a maze, Adam and
Eve could now perceive their own
situation clearly for the very first
time:
Then their mind opened. For when
they ate… they saw that they were
naked, and they became enamoured
of one another. When they saw their
makers, they loathed them since
they were beastly forms. They understood very much…22
Serpent Power Rising
A few more details complete this curious picture: Adam, we learn, was
created with “seven souls”23; the
“serpent” was actually a “hidden
Mother” goddess named “Sophia”
who fought against the archons from
her secret location inside Adam’s “intestines”(!)24; and finally, when Eve
fled from the archons, she took refuge inside the “Tree of Knowledge”25
(in biblical Hebrew, the word for
“tree” can also mean “spine.”).
If any of this sounds familiar, it
should – for as countless researchers
have noted, the entire story seems
to be nothing more than an allegorical description of the Kundalini
serpent of Buddhist and Hindu yoga:
A Tantric yogi sees the great Mother
present within his human body as
the Kundalini. She lies hidden by her
self-created ignorance, like a snake,
coiled and fast asleep… at the bottom of the spinal cord. Through [meditation], the Tantric awakens the
Mother and rouses her to go upward…
[until
he]
becomes
illumined…26
Theories
Serpent
about
the
Kundalini
Frequently misunderstood as an exotic oddity unique to Eastern mysticism, the kundalini instead represents a cross-cultural phenomenon
of great antiquity (and plasticity)
which (like the UFO phenomenon)
has many features in common with
OBEs, NDEs, spirit possession and
shamanic initiation.
In short, the belief is that the human
body possess seven (sometimes
more) energy centres called “chakras,” roughly located near or in the
anus, genitals, stomach, heart,
throat, brow and crest of the skull.
Normally clogged with the traumata
of everyday life, these “chakras”
open when stimulated by a serpentine energy which normally lies sleeping and coiled at the base of the
spine.
In dreams, this serpent takes the
form of a sleeping goddess who
projects the illusion of the world;
awakened, she climbs the spine to
open the “third eye” at the crown of
the head, bringing explosive emotional, psychological and spiritual
growth, even ecstasy, enlightenment
and the acquisition of occult powers.
Although the scientific study of the
kundalini is still in its infancy, there
do exist many plausible theories
which might some day explain how it
works. Here are a few of them:
Wilhelm Reich was a renegade disciple of Freud’s who discovered a
type of libidinal energy called orgone which flows throughout the “seven segments”27 of the body, resembling nothing so much in its
“slow undulation[s]” as “the movement of an intestine or snake.”28
In most of us, social and cultural
programming cause this elusive life
force to become blocked in early
childhood so that it pools up in the
muscles and hardens into a rigid
“body armour.” Thus diverted from
life, the stagnant energy becomes a
machine-like parody of itself which
stunts and distorts human emotions,
turning healthy expressions of love
and sexuality into addiction, resentment and fear.
In the long term, the suffocating obstacles imposed by this invisible
exoskeleton cause untold misery by
exacerbating the mind/body split
and creating the conditions necessary for the emergence of cancer (in individuals) and fascism (in societies).
Unimpressed with the slow pace and
ineffectiveness of traditional talk
therapy, Reich favoured a direct,
hands-on approach designed to weaken the body armour itself. Over
time, Reich and his followers found
that unplanned events of great emotional intensity could trigger the orgone to ascend through the seven
body segments spontaneously, purging vast reserves of repressed emotional energy and causing the body
to vibrate uncontrollably as the noxious “body armour” crumbled once
and for all.
Mechanical
Czech inventor Itzhak Bentov dedicated years to the study of human consciousness, eventually developing
what is today known as the “holographic model” of the human brain.
Reichian/Bioenergetic
In Bentov’s view, the “kundalini exstrana 34
ORL číslo 2013­2
perience” is primarily a mechanical
phenomenon which arises when the
brain begins to vibrate in sympathetic resonance with the heartbeat (7.5
hz), releasing terrific amounts of stored musculoskeletal stress as the
nervous system is temporarily transformed into a polarised loop.
This in turn causes the spinal column
to oscillate like a tuning fork,
allowing it to receive and transmit
information directly from the ionosphere – the same part of the atmosphere responsible for bouncing
electromagnetic waves back to
Earth.29
The Pineal Gland and the Third Eye
Finally, former New Mexico University psychiatrist Rick Strassman hypothesises that kundalini yoga somehow stimulates the pineal gland to
secrete larger than normal amounts
of naturally-occurring DMT into the
brain – making it the true “third
eye.”30
DMT is a powerful hallucinogen, also
found in ayahuasca, the “vine of
souls” used by Amazonian shamans
to induce mystical visions; the pineal
gland, meanwhile, has its own surprising analog in the photosensitive
“third eye” found in many species of
reptiles, a vestigial organ with full
lens and retina buried under the skin
in the centre of the forehead.31
The connections to biblical myth
here are many and obvious, so what
does it all mean?
Seeking to understand the roots of
human
religious
experience,
Strassman injected over 60 volunteers with high doses of DMT, conducting over 400 such sessions from
1990-1995; perhaps unsurprisingly,
just over half his test subjects reported blissful visions of timeless, cosmic unity, communion with benevolent deities and “classic near-death
experiences” which included flying
through tunnels of “radiant light.”32
The other 47% were not so lucky,
reporting nightmarish beings drawn
straight from the twilight horrorworld of the Gnostic counter-Eden:
menacing “clowns, elves [and] robots” who threatened and even
attacked their human victims.
Strassman finally ended his experiments ahead of schedule when one
of his subjects reported being “eaten
alive” by giant insects.
Dragons in the Darkness
Strassman’s findings here echo the
eerie experiences of Michael Harner,
an American anthropologist who
penetrated the Amazon rainforest
forty years earlier to experiment
with the “vine of souls” potion himself.
Harner reported seeing “giant reptilian creatures” dwelling in and
around his own brain stem, “dragonlike” beings from deep space who colonised the Earth millennia ago; chillingly, these dark beings claimed to
have seeded the Earth with life for
the sole purpose of creating various
host species they could hide themselves in.
“I learned that the dragon-like creatures were thus inside of all forms of
life, including man,” claims Harner.
“They were the true masters of humanity and the entire planet, they
told me. We humans were but [their]
receptacles and servants…”33
True to form, when Harner demanded an explanation from the medicine man who gave him the potion responsible for this ominous vision, the
old man just laughed and explained
that, “…they’re always saying that.
But they are only the Masters of Outer Darkness…”34
Conclusion
Clearly Harner is speaking here of
beings very much like the archons of
Gnostic myth or the manipulative
“greys” of modern Ufology – but are
these entities nothing more than
symbolic projections of the reptilian
brain, as Harner’s narrative seems to
imply?
Do aliens and archons hail from outer space or inner space? Why is
“contact” with aliens (or archons) so
often accompanied by vibrations or
tremors, either muscular or tectonic?
How should we think about the
“serpent” now that we know it is probably a dormant evolutionary mechanism of some sort? And are the
“big three” Abrahamic religions of Islam, Judaism and Christianity really
nothing more than hallucinatory
control mechanisms employed by alien parasites to enslave and
manipulate us?
German Historian Klaus Theweleit
has written what would seem to be
the last possible word on the subject, noting that:
…[T]he ‘fall of man’ depicts a failed
revolution from the victor’s standpoint. For attempting to put into
practice their slogan ‘Our bodies belong to us,’ the rebels were sentenced to a life of forced labor… ‘Your
bodies belong to your Ruler!’ – that
was the response. (The ‘paradise’
they were driven out of was the
blissful state of being ruled without
realising it. Even today, being driven
out of ‘paradise’ is the penalty for
trying to create a paradise.)35
Whether the Eden story is really
about UFOs or the kundalini, and
whether such phenomena are
electromagnetic or chemical in origin, I can’t say for sure (I’ve never
even seen a UFO!), but I do know
this:
I have taken mushrooms and seen
great, flying black mantas which pursued me across the desert floor, telepathically overwhelming me with
thoughts of paranoia and despair.
I’ve taken DMT and left my body to
enter a crystalline world of euphoric
decahedrons and four-dimensional
strana 35
ORL číslo 2013­2
pyramids, spread out beneath a
great vaulted membrane which
breathed, and knew at that instant
that this membrane was the
threshold between time and eternity.
of his co-likeness, and condemned
other alien likenesses, and loathed
them.36
Footnotes:
1. Genesis 3:22
I’ve practiced tantric yoga with a dakini and been bruised and battered
as I hyperventilated under the tutelage of a Reichian therapist; and I’ve
been in dark rooms lit only by flickering candles, watching friends and
family members pant as their eyes
rolled back in their heads and their
limbs shook uncontrollably, “mounted” by the spirits of the dead and
personified forces of nature known
to witch doctors the world over.
Whatever the origins of these and
related “psychic” phenomena ultimately prove to be – genetic memories,
autonomous archetypal complexes,
glitches in the Matrix or even the intrusive activities of extraterrestrial
civilisations – nothing will change for
our species until we finally rise to
our feet, shake off the chains of superstition and ignorance and claim
our inheritance – not as childlike
“test subjects” to be ordered about
and punished, but as adults striding
forth into the cosmos with eyes wide
open, ready to take responsibility for
our own evolution.
2. Thomas Szasz, The Untamed Tongue, p.58,
pub. 1990
3. Dr. Susan Blackmore, “Alien Abduction: The Inside Story,” New Scientist, November 19, 1994,
pp.29-31
4. Dr. Jacques Vallee, Forbidden
Journals, 1957-1969, p.426
Science:
5. Ibid, p.17
6. “Strange Encounters: An Interview with
Jacques Vallee” by Daniel Blair Stewart, excerpted from Green Egg Magazine, Vol. XXTV,
No. 95, Yule 1991, republished www.bibliotecapleyades.net/ciencia/ciencia_vallee03.htm
7. Vallee, Dimensions: A Casebook of Alien
Contact, p.253, pub. 1988
8. Vallee, Revelations: Alien Contact and Human
Deception, p.255, pub. 2008
9. Vallee, Dimensions, p.253
of Dakshineswar, pp.70-71, pub. 1993
27. Roger M. Wilcox, “A Skeptical Scrutiny of the
Works and Theories of Wilhelm Reich as related
to Psychiatric Orgone Therapy (character-analytic vegetotherapy)”, pub. July 25, 2005,
http://members.dslextreme.com/users/rogermw/
Reich/orgone_therapy.html
28. Wilhelm Reich, The Cancer Biopathy: Volume
II of the Discovery of the Orgone, pub. 1973
29. Wikipedia Article on Kundalini, www.crystalinks.com/kundalini.html
30. Ibid.
31. Schwab & O’Connor, “The Lonely Eye,” March
2005,
www.pubmedcentral.nih.gov/articlerender.fcgi?artid=1772576
32. John Horgan, “The God Experiments: Five researchers take science where it’s never gone before,” Discover Magazine, November 20, 2006.
33. Michael Harner, The Way of the Shaman,
pp.4-5, 1980
34. Ibid.
35. Klaus Theweleit, Male Fantasies: Women,
Floods, Bodies, History, pp.414-15, pub. 1987
36. Barnstone, Ibid, “On the Origin of the World,”
pp.67-68
10. Ibid, p.257
11. BBC – Science & Nature – Horizon – God on
the
Brain,
www.bbc.co.uk/science/horizon/2003/godonbrain.shtml
12. Paul Devereux, “Earth Lights: Abstracted
from a presentation given at the Dana Center of
the London Science Museum,” December 9, 2003,
www.pauldevereux.co.uk/new/html/body_earthl
ights.html
http://www.newdawnmagazine.com/
articles/the-eden-experiment-aliensarchons-the-associative-universe
13. JohnJoe McFadden, The Conscious Electromagnetic Field Theory, www.surrey.ac.uk/qe/cemi.htm
14. Vallee, Dimensions, p.246
The Eden myth, like all myths, is meant to be lived; not studied but experienced – so let us treat the Bible
with its endless commandments and
airless authoritarianism not as the final authority on human life, but as a
leaping off point for the rediscovery
of the human body as a sacred text
in its own right, a flesh and blood
book with its own sounds, smells and
textures and even wisdom too – for
in the end, it may be the only thing
we can ever really know anyway.
15. Vallee, Revelations, p.254
16. Vallee, Dimensions, p.246
17. Jenny Skerl, William S. Burroughs, quoted in
“William S. Burroughs Cut-ups,” http://languageisavirus.com
18. Willis Barnstone (editor), The Other Bible,
“On the Origin of the World,” p.70, pub. 1984
19. Hans Jonas, The Gnostic Religion, p.169, pub.
1958
20. Barnstone, Ibid, p.71
21. Barnstone, Ibid, “The Hypostasis of the Archons,” p.77
22. Barnstone, Ibid, “On the Origin of the World,”
p.71
Or, as the Gnostic scriptures put it:
23. Marvin W. Meyer, The Secret Teachings of Jesus: Four Gnostic Gospels, “The Secret Book of
John,” pp.69-70, pub. 1986
You are the Tree of Knowledge,
which is in Paradise, from which the
first man ate and which opened his
mind, so that he became enamoured
24. Barnstone, Ibid, “The Sethian-Ophites,” p.664
25. Willis Barnstone (editor), The Other Bible,
“On the Origin of the World,” p.70, pub. 1984
26. Elizabeth U. Harding, Kali: The Black Goddess
strana 36