Setkání s Pižmoněm díl I.

Setkání s Pižmoněm díl I.
vloženo: 5.8.2011 11:59 | vložil: Martin Hejzlar
V prvním díle se dozvíte, jak proběhlo první setkání s tímto úchvatným severským živočichem. Ten
den to šlo poměrně snadno ho najít, v podstatě jsme o něj zakopli. Ovšem druhý den už to bylo
namáhavější, ale více až v druhém dílu.
Abyste věděli, co za zvíře jsme vůbec fotili, vkládám pár informací o zvířeti, které je díky modernímu
člověku znovu navráceno do Evropské přírody.
U většiny zvířat podobného druhu se chováte tak, že chodíte vždy proti větru, našlapujete potichu a
mluvení nepřipadá vůbec v úvahu. Zjistili jsme, že to tady vůbec neplatí! Je pravda, že se samec,
kterého jsme pronásledovali, choval nervózně a otáčel se za námi, ale žádné známky agrese jsme
nepozorovali. Rozhodl jsem se mu nadběhnout a zkusit jak bude reagovat, když mě 100% uvidí a
ucítí. Stál jsem několik desítek metrů za horizontem a vyhlížel nahnědlý hřbet. Dlouho dobu jsem se
nedočkal, samec se v poklidu pásl a na mě nebral žádný ohledy, vůbec jsem ho nezajímal. Když se
najednou vynořil zpoza kopce a uviděl jsem ho, jak je mohutný a jak je blízko trochu jsem se zarazil a
začal pomalu couvat.
V jednom okamžiku jsme si vyměnili pohledy a co jsem v tu chvíli prožívall se dá jen těžko popsat.
Někoho to tak nebere, ale oční kontakt s tímto zvířetem byl pro mě nezapomenutelný, jen si
představte tu mohutnost, velké pronikavé oči, až 60cm dlouhé chlupy. Zvíře, které vypadá jako již
dávno vyhynulé a najednou stojí přímo proti vám. Nemůžu si pomoci, ale byl to první, nicméně
nádherný a nezapomenutelný zážitek s tímhle krasavcem.
Než jsem stačil udělat pořádnou fotku, zpozoroval cyklistu, který se řítil po blízké cestě. Ačkoli byl od
cesty přes 50 metrů, z nějakého důvodu se zalekl a dal se na útěk. Okamžitě jsem si představil, jak
na mě útočí a řekl jsem si, že mu uteču do kopce. Má představa se rozplynula v okamžiku, kdy vyběhl
příkrý kopec jako nic. Tenhle vzhledově neohrabaný chlupáč umí zrychlit z 0 - 60km/h za cca
3,5sekundy což je docela výkon na takového obra. Jen aby bylo jasné, tak v otevřeném terénu člověk
nemá šanci utéct, Pižmoň umí vyvinout rychlost až 60km/hod.
Pocit uvědomění, že nikdo nemáme pořádnou fotku, nás vyhnal do téhož kopce a začalo nadbíhání.
Pronásledovali jsme ho po skalnatém hřebeni, až na samý konec cesty“. V tu chvíli mi proběhlo
hlavou, že před námi vlastně celou dobu utíká, že se nechce dostat na lepší pastvu – chce se nás
zbavit. Naneštěstí jediné dva směry, které někam vedli, byli buď zcela neschůdná strana hřebe nebo
druhá cesta přímo okolo nás . Zachoval se, tak jak bych nejmíň očekával, usnul!
V ten den jsme zjistili jaká je přiměřená vzdálenost na to, aby se dali fotografovat, ale aby nebyli
nijak omezováni. Dostali jsme se na neuvěřitelných 10 metrů a osamocený samec nereagoval. Díky
tomu jsme měli možnost si vyfotit pár „portrétovek“ a jít spokojeně domů na večeři. Když se tedy
chováte klidně a neděláte rychlé pohyby (zvlášť dopředu), tak není nikterak nebezpečný. Postupem
času jsme si na sebe navzájem zvykli a respekt vůči němu opadl, což nebylo tak úplně dobře…více v
Setkání s Pižmoněm díl II.
Pižmoň severní (Ovibos moschatus)
Pižmoň severní je velké, zavalité zvíře se zakulacenou hlavou a celý je porostlý černohnědou srstí
sahající až na zem. Pižmoň severní je sice menší než kráva, ale dosahuje výšky v kohoutku 90 až 150
cm, jeho tělo je dlouhé 200 - 250 cm a dosahuje hmotnosti 180 až 400 kg, proto působí mohutným
dojmem.
Pižmoň severní je zvíře žijící ve skupinách - v létě žije v menších skupinách a v zimě se houfuje do
větších skupin, které mohou čítat až 100 kusů. V krutých mrazech polární noci vyhledávají, pižmoni
vichřicemi vyfoukané svahy kopců, kde je dostupná potrava v podobě větví, pupenů nízkých vrb,
vřesovitých rostlin a uschlých travin.
Staří býci žijí samotářsky a jen v období rozmnožování se obklopují několika kravami. Říje začíná v
druhé polovině září a trvá asi měsíc. Samci kolem sebe šíří pronikavý pach, podle kterého dostalo
zvíře české pojmenování. Jedná se o výměšek žláz umístěných v srsti nad očima, který si vtírají do
srsti na předních nohách.
Březost krav trvá 8 měsíců a telata přichází na svět v květnu. Již od prvních dnů jsou telata schopna
následovat matku i stádo. Plně se osamostatňují během prosince, kdy přestávají definitivně sát
mléko. Pižmoni severní se mohou dožít až 35 let.
Do dnešních dnů se podařilo pižmoňům přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a
severovýchodního Grónska. Ale i tady téměř vyhynuli během 19. století, kdy do těchto oblastí začali
pronikat obchodníci s kožešinami. Na poslední chvíli byly však vydány zákony na jejich ochranu. V
rámci několika ochranářských programů byla zvířata na nějakých místech svého výskytu znovu
vysazena, což způsobilo fakt, že dnes už znovu pižmoň oživuje kamenitou tundru i na Aljašce, na
západě Grónska, na Tajmyrském poloostrově v Rusku a v Evropě ve dvou horských oblastech střední
Skandinávie. Jedním z míst je právě NP Dovrefjell, kde první Pižmoň severní byl v roce 1932 dovezen
vlakem a následně vysazen do tamní krajiny. Začalo tak znovu-osidlování a v tuto dobu tvoří jejich
populace již okolo 200 kusů, což není zlé.
Díky tvrdému režimu ochrany jejich počet znovu stoupá a dnes se pohybuje kolem 50 až 60 tisíc
zvířat. Dokonce se v některých oblastech Kanady povoluje původním obyvatelům - Eskymákům
omezený lov několika desítek kusů ročně.
Důležité!
Na dnešních největších ztrátách pižmoňů se podílejí převážně náhlé vpády teplého vzduchu vysoko
na sever. Přežene-li se v zimě déšť, rouno pižmoňů promokne a následujícím mrazem zmrzne "na
kámen". Ležící pižmoni často přimrznou k zemi svou dlouhou srstí a už nevstanou. Šťastnější, kteří
se pohybují, se přes ledový krunýř nedostanou k potravě a tak většina telat a starších kusů uhyne
hlady. Tato plošné decimace je dávána do souvislosti s globálním oteplováním zeměkoule.