Toxikologie omamných a psychotropních látek (OCH - Biotrend
Transkript
Univerzita Palackého v Olomouci Přírodovědecká fakulta Toxikologie omamných a psychotropních látek Tomáš Gucký Olomouc 2015 Recenzenti: Mgr. Barbora Sokolová, Ph.D. PharmDr. Lubor Urbánek, Ph.D. Skripta vznikla v rámci realizace projektu OP VK CZ.1.07/2.2.00/28.0184 s názvem „Inovace ve vzdělávání v chemii a biologii s ohledem na aktuální trendy v biomedicinálním výzkumu“. 1. vydání © Tomáš Gucký, 2015 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015 Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. ISBN 978-80-244-4537-3 OBSAH 1. 2. 2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4 2.1.5 2.1.6 2.1.7 2.1.8 2.2 3. 3.1 3.1.1 3.1.2 3.1.2.1 3.1.2.1.1 3.1.2.1.2 3.1.2.1.3 3.1.2.1.4 3.1.2.1.5 3.1.2.1.6 3.1.2.1.7 3.1.2.2 3.1.2.2.1 3.1.2.2.2 3.1.2.2.3 3.1.2.2.4 3.1.2.2.5 3.1.2.2.6 3.1.2.2.7 3.1.2.2.8 3.1.2.2.9 3.1.2.2.10 3.1.2.3 3.1.2.4 3.1.2.4.1 3.1.2.4.2 3.1.2.4.3 3.1.2.4.4 3.1.2.4.5 ÚVOD……………………………………………………………………….. OBECNÁ ČÁST…………………………………………………………….. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ………………….………………… Omamná a psychotropní látka………………………………………………. Prekursory OPL……………………………………………………………… Jed……………………………………………………………………………. Toxikomanie…………………………………………………………………. Základní rámec zdravotnické péče poskytované osobám se syndromem závislosti v ČR………………………………………………………………. Trestná činnost v souvislosti s OPL…………………………………………. Evropské monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti EMCDDA Organizace klinické a forenzní toxikologické praxe v ČR…………………... HISTORIE TOXIKOLOGIE……………………………………………… SYSTEMATICKÁ ČÁST………………………………………………… TOXIKOLOGIE TĚKAVÝCH OPL……………………………………… Úvod do toxikologie těkavých OPL…………………………………………. Alkoholy……………………………………………………………………... Methanol……………………………………………………………………. Úvod do toxikologie methanolu……………………………………………… Farmakokinetické vlastnosti methanolu……………………………………… Farmakodynamické vlastnosti methanolu a jeho toxicita……………………. Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci methanolem………………… Terapie otravy methanolem…………………………………………………... Specifika kombinované intoxikace methanol-ethanol……………………….. Historie otrav methanolem…………………………………………………… Ethanol……………………………………………………………………….. Úvod do toxikologie ethanolu………………………………………………... Farmakokinetické vlastnosti ethanolu………………………………………... Farmakodynamické vlastnosti a toxicita ethanolu…………………………… Akutní intoxikace ethanolem………………………………………………… Závažné interakce léčiv a ethanolu………………………………………… Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikacích ethanolem………………… Hodnocení stupně ovlivnění a zpětné propočty……………………………… Detekce chronického abúzu ethanolu………………………………………… Pozdní detekce abúzu ethanolu………………………………………………. Přehled vyšetřovacích metod při intoxikacích ethanolem …………………… 2-Propanol……………………………………………………………………. 1,2-Ethandiol, ethylenglykol…………………………………………………. Úvod do toxikologie ethylenglykolu…………………………………………. Farmakokinetické vlastnosti ethylenglykolu…………………………………. Farmakodynamické vlastnosti ethylenglykolu a jeho toxicita……………… Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci ethylenglykolem……………. Terapie otravy ethylenglykolem……………………………………………… 5 9 10 10 10 12 13 13 14 15 17 17 19 21 22 22 22 22 22 23 25 26 28 29 29 30 30 31 33 42 43 44 48 50 52 54 56 57 57 57 58 59 60 3.1.2.5 3.1.2.6 3.1.2.7 3.1.2.8 3.1.2.9 3.1.3 3.1.4 3.2 3.2.1 3.2.2 3.2.3 3.2.4 3.2.5 3.2.6 3.2.7 3.2.8 3.2.9 3.2.10 3.2.11 3.2.12 3.3 3.3.1 3.3.2 3.3.3 3.3.3.1 3.3.3.2 3.3.3.2.1 3.3.3.2.2 3.3.3.3 3.3.3.3.1 3.3.3.3.2 3.3.3.3.3 3.3.3.3.4 3.3.3.3.5 3.3.3.3.6 3.3.3.3.7 3.3.3.3.8 3.3.3.3.9 3.3.3.3.10 3.3.3.3.11 3.3.4 3.3.4.1 3.3.4.2 3.3.4.3 1,2-Propandiol………………………………………………………………... 1,3-Propandiol………………………………………………………………... Toluen………………………………………………………………………… Ostatní vybrané uhlovodíky………………………………………………….. Halogenované uhlovodíky……………………………………………………. Alkoholové závislosti………………………………………………………… Použitá literatura……………………………………………………………... CANNABINOIDY………………………………………………………… Úvod a historie zneužívání…………………………………………………… Přehled nejvýznamnějších přírodních cannabinoidů…………………………. Endocannabinoidní systém…………………………………………………… Farmakokinetické vlastnosti nejvýznamnějších přírodních cannabinoidů…… Farmakodynamické vlastnosti nejvýznamnějších přírodních cannabinoidů…. Syntetické cannabinoidy……………………………………………………... Akutní intoxikace THC……………………………………………………… Chronický abúzus THC………………………………………………………. Analytické aspekty…………………………………………………………… Potenciál farmakoterapeutického využití přírodních a syntetických cannabinoidů…………………………………………………………………. Epidemiologie závislostí na cannabinoidních látkách……………………….. Použitá literatura……………………………………………………………... PSYCHOSTIMULANCIA………………………………………………… Úvod do toxikologie psychostimulancií……………………………………… Methylxanthiny………………………………………………………………. Látky amfetaminového typu………………………………………………….. Úvod do toxikologie látek amfetaminového typu……………………………. Přehled významných přírodních amfetaminů………………………………... Efedrin, pseudoefedrin……………………………………………………….. Cathinon……………………………………………………………………… Přehled významných syntetických amfetaminů……………………………… Úvod do toxikologie významných syntetických amfetaminů………………... Farmakokinetické vlastnosti vybraných syntetických amfetaminů…………... Farmakodynamické vlastnosti vybraných syntetických amfetaminů………… Akutní intoxikace amfetaminy……………………………………………….. Specifika kombinovaných intoxikací s jinými noxami………………………. Chronický abúzus amfetaminů……………………………………………….. Epidemiologie amfetaminových závislostí…………………………………... Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci amfetaminy…………………. Historické poznámky k rozšíření chronického abúzu amfetaminů…………... Amfetaminy jako anorektika………………………………………………… Syntetické kathinony…………………………………………………………. Kokain………………………………………………………………………... Úvod do toxikologie kokainu………………………………………………… Farmakokinetické vlastnosti kokainu………………………………………… Farmakodynamické vlastnosti kokainu a akutní intoxikace…………………. 6 61 62 62 63 64 65 69 71 71 72 76 80 83 84 86 87 89 92 93 93 96 96 96 97 97 97 97 99 99 99 101 105 110 111 112 114 115 115 116 117 118 118 119 120 3.3.4.4 3.3.5 3.4. 3.4.1 3.4.2 3.4.3 3.4.4 3.4.5 3.4.6 3.4.7 3.4.8 3.4.9 3.4.10 3.4.11 3.4.11.1 3.4.11.2 3.4.11.3 3.4.11.4 3.4.11.5 3.4.12 3.4.13 3.5 3.5.1 3.5.2 3.5.2.1 3.5.2.2 3.5.2.3 3.5.2.4 3.5.2.5 3.5.3 3.5.3.1 3.5.3.2 3.5.3.3 3.5.3.4 3.5.3.5 3.5.3.6 3.5.4 3.5.4.1 3.5.4.2 3.5.4.3 3.5.5 4. Chronická intoxikace kokainem a epidemiologie závislosti…………………. Použitá literatura……………………………………………………………... OPIOIDY………………………………………………………………….. Historie využití opioidů………………………………………………………. Stručný přehled významných přírodních, semisyntetických a syntetických opioidů………………………………………………………………………... Endogenní opioidní soustava………………………………………………… Vztah mezi strukturou a účinkem vybraných opioidů……………………….. Farmakokinetické vlastnosti vybraných přírodních a semisyntetických opioidů………………………………………………………………………... Farmakodynamické vlastnosti vybraných přírodních a semisyntetických opioidů………………………………………………………………………... Akutní intoxikace vybranými přírodními a semisyntetickými opioidy……… Chronická intoxikace vybranými přírodními a semisyntetickými opioidy Závislost na opioidech a substituční léčba…………………………………… Epidemiologie závislostí na opioidech……………………………………….. Toxikologie vybraných syntetických opioidů………………………………... Heroin………………………………………………………………………… Meperidin…………………………………………………………………….. Methadon……………………………………………………………………... Tramadol……………………………………………………………………… Fentanyl………………………………………………………………………. Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci opioidy……………………… Použitá literatura……………………………………………………………... HYPNOTIKA……………………………………………………………… Úvod do toxikologie vybraných hypnotik……………………………………. Barbituráty……………………………………………………………………. Farmakokinetické vlastnosti barbiturátu……………………………………... Farmakodynamické vlastnosti barbiturátů a jejich toxicita…………………... Akutní intoxikace barbituráty………………………………………………… Chronická intoxikace barbituráty…………………………………………….. Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci barbituráty…………………... Benzodiazepiny………………………………………………………………. Přehled vztahu struktury a účinku benzodiazepinů…………………………... Farmakokinetické vlastnosti benzodiazepinů………………………………… Farmakodynamické vlastnosti benzodiazepinů………………………………. Akutní intoxikace benzodiazepiny…………………………………………… Chronická intoxikace benzodiazepiny……………………………………….. Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci benzodiazepiny……………... Z-Drugs………………………………………………………………………. Úvod do toxikologie Z-drugs………………………………………………… Farmakokinetické vlastnosti vybraných Z-drugs…………………………….. Farmakodynamické vlastnosti a toxicita vybraných Z-drugs………………... Použitá literatura……………………………………………………………... PRAKTICKÉ ASPEKTY ANALYTICKÉ TOXIKOLOGIE……………. 7 121 122 123 123 124 128 129 131 133 135 136 138 141 142 143 143 143 144 144 145 147 149 149 149 150 151 152 153 154 154 155 156 159 160 161 161 162 162 162 164 164 166 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.5.1 4.5.2 4.5.2.1 4.5.2.2 4.5.2.3 Úvod do analytické toxikologie……………………………………………… Volba biologického materiálu………………………………………………… Kvalitativní toxikologická analýza…………………………………………… Kvantitativní toxikologická analýza………………………………………….. Metody toxikologické analýzy……………………………………………….. Screeningové metody v toxikologii…………………………………………... Separační metody v toxikologii………………………………………………. Metody tenkovrstevné chromatografie……………………………………….. Metody plynové chromatografie……………………………………………... Metody kapalinové chromatografie………………………………………….. 8 166 166 168 169 169 169 170 170 170 171 1. ÚVOD Omamné a psychotropní látky (OPL) tvoří širokou skupinu strukturně různorodých látek, které interagují s lidským organismem na úrovni centrálního nervového systému více nebo méně specificky. V zásadě se může jednat o působení, kdy psychoaktivní látka napodobuje funkce některé z biogenních látek (např. neurotransmiteru, hormonu apod.), zasahuje do metabolismu biogenní látky nebo do funkce iontových kanálů. Výsledkem tohoto působení je stimulace nebo inhibice určité části nervového systému. Zájem o omamné a psychotropní látky projevují lidé prakticky od nepaměti a již z velmi dávné minulosti jsou zdokumentovány popisy přípravy, vlastností a modalit užívání řady dodnes populárních OPL. Užívání OPL mělo často v minulosti specifické rituální postavení jako součást různých obřadů, při nichž byl změněný stav vědomí žádoucí. V minulosti však až na výjimky není zdokumentována tak masová obliba zneužívání OPL jako je tomu v dnešní moderní společnosti. Všeobecný blahobyt, dostatek zdrojů a specifické sociální problémy vytvářejí podmínky pro nadužívání a zneužívání OPL, které často vede k rozvoji závislosti s významnými celospolečenskými dopady. Současný stav poznání v oboru neurobiologie a jiných oborech, jako jsou genetika, psychologie a sociologie, umožňuje pochopení zásadních souvislostí mezi vlivy působení OPL, fyziologií organismu a vnějšími vlivy na rozvoj závislosti. Toto studium napomáhá prevenci vzniku závislostí a způsobům její léčby. Konečně je nutné připomenout, že studium působení řady zneužívaných psychoaktivních substancí vede k nalézání nových farmakologicky aktivních substancí. Snahou autora tohoto učebního textu bylo poskytnout čtenářům úvodní a aktuální vhled do problematiky omamných a psychotropních látek z různých pohledů včetně analytických otázek klinické a forenzní toxikologie. S ohledem na omezený rozsah textu jsou čtenáři odkázáni na další podrobnější studium uvedených primárních a sekundárních literárních pramenů. V systematické části jsou vždy pro každou skupinu OPL uvedena základní farmakokinetická a farmakodynamická data, údaje o orgánové toxicitě, terapii otrav a analytickým metodám. Výběr uvedených skupin OPL a dalších látek je neúplný a vychází z frekvence četnosti zneužívání v naší populaci. 9 2. OBECNÁ ČÁST 2.1 VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ 2.1.1 Omamná a psychotropní látka Striktní definice omamné a psychotropní látky (OPL) se opírá o znění zákona č. 167/1998 Sb. (Zákon o návykových látkách) a jeho novel č. 106/2011 a 273/2013, kde se rozumí podle § 2 návykovými látkami omamné látky a psychotropní látky uvedené v přílohách č. 1 až 7 nařízení vlády o seznamu návykových látek. Tyto seznamy přesně vymezují a definují chemické substance a přírodní produkty směsného charakteru, které mají psychoaktivní účinky, a nakládání s nimi je regulováno tímto zákonem. Tyto seznamy vycházejí především z mezinárodních úmluv o regulaci psychoaktivních látek a jsou průběžně aktualizovány s ohledem na aktuální specifika nelegálního trhu s psychoaktivními látkami. Zejména se jedná o Jednotnou úmluvu o omamných látkách (vyhlášená pod č. 47/1965 Sb., ve znění Protokolu o změnách Jednotné úmluvy o omamných látkách, vyhlášeného pod č. 458/1991 Sb.) a Úmluvu o psychotropních látkách (vyhlášená pod č. 62/1989 Sb.). Pokus o první mezinárodní úmluvu o regulaci nakládání s OPL byl učiněn již v roce 1909 v Šanghaji (Opiová komise), praktickým výstupem byla tzv. Mezinárodní opiová úmluva z Haagu 1912, která vstoupila v platnost roku 1915. Tyto první úmluvy se týkaly jen obchodu a nakládání s opiem, substancemi z něj získanými a kokainem a navrhovala úpravu regulace medicinálního užití morfia a kokainu. V roce 1925 byla na půdě OSN v Ženevě přijata rozšířená mezinárodní úmluva, kdy se mezinárodně kontrolovanými a regulovanými staly: konopí, opium, koka a substance, které z nich lze připravit. Ženevské úmluvy byly zásadně rozšířeny v letech 1931 a 1936 se snahou o výhradní použití uvedených substancí v medicíně a výzkumu a zasáhly rovněž do oblasti mezinárodního trestního práva (nedovolený obchod s omamnými látkami). Po dalším rozšiřování kompetencí mezinárodních úmluv v letech 1946 (Protokol z Lake Success), 1948 (Pařížský protokol) a 1953 (Protokol z New Yorku) přišla zcela zásadní úprava v roce 1961 (Jednotná úmluva o omamných látkách, New York). Mezinárodní úmluva z roku 1961 sjednotila a nahradila starší mezinárodní smlouvy v oblasti kontroly drog, rozšířila již existující mezinárodní kontrolu na pěstování vybraných rostlin (opiový mák, koka, konopí) a na syntetické látky. Kontrolované substance, resp. směsi přírodního charakteru jsou podle své povahy rozděleny do seznamů I. až IV. Tyto seznamy jsou průběžně doplňovány o nové substance na základě poznatků národních protidrogových policejních útvarů, mezinárodní organizace EMCDDA (European Monitoring Centre for Drug Monitoring and Drug Addiction, Lisabon) aj. Tato úmluva je základem protidrogové politiky většiny evropských států dodnes. Dalším doplněním mezinárodní úmluvy z roku 1961 byla úmluva z roku 1971 (Vídeň), která k omamným látkám přiřadila ještě skupiny psychotropních látek. Úmluva z roku 1988 (Vídeň) pak rozšířila a posílila pravomoce v oblasti mezinárodního trestního práva v souvislosti s nelegálním obchodem s OPL. Klasifikace kontrolovaných látek v diskutované mezinárodní úmluvě je následující: 10 a) Omamné látky: I. Látky se silně návykovými vlastnostmi a představující závažné riziko zneužívání (opium, morfin, syntetické opioidy (fentanyl, methadon), konopí extrakt a tinktura, konopí pro léčebné účely se standardizovaným obsahem THC, kokain aj.). Kontrola těchto látek je velmi přísná. II. Látky normálně užívané pro lékařské účely, s menším rizikem zneužití a vysokým terapeutickým potenciálem (kodein, ethylmorfin, propiram, apod.). Kontroly jsou méně přísné. III. Přípravky z látek vyjmenovaných v soupisu II., rovněž tak přípravky z kodeinu, morfinu nebo opia. Tyto přípravky podle WHO nepředstavují riziko zneužití a mezinárodní kontrola je shovívavá. IV. Nejnebezpečnější látky, už vyjmenované v seznamu I., které jsou obzvláště škodlivé a jejich lékařská nebo terapeutická hodnota je velmi omezená (heroin, kanabis a kanabisová pryskyřice, acetorphin atd.). Konvence dává zúčastněným stranám možnost uvalit úplný zákaz na produkci, výrobu, užívání a vlastnictví těchto látek. b) Psychotropní látky I. Halucinogeny (LSD, psilocybin, MDMA, meskalin apod.): vysoké riziko zneužití a zvláště vážná hrozba pro veřejné zdraví, velmi malá nebo žádná terapeutická hodnota. II. Stimulanty amfetaminového typu: vysoké riziko zneužití, vážná hrozba pro veřejné zdraví, nízká nebo malá terapeutická hodnota. III. Barbituráty: hypnotika, vysoké riziko zneužívání, vážná hrozba pro veřejné zdraví. [Pozn.: Terapeutický význam je dnes omezený a dostupnost barbiturátů je minimální]. IV. Sedativa, analgetika, narkotika: látky se středním rizikem zneužití, relativně malou hrozbou pro veřejné zdraví a vysokou terapeutickou hodnotou. Zákon 167/1998, resp. jeho novela 106/2011 Sb., upravují zejména: - zacházení s návykovými látkami, jejich vývoz, dovoz a tranzitní operace s nimi; zacházení s přípravky obsahujícími návykovou látku (vč. léčivých přípravků); pěstování máku, konopí a koky a vývoz, dovoz a zneškodňování makoviny. K nakládání s omamnými a psychotropními látkami je potřeba zvláštní povolení, které vystavuje Inspektorát omamných a psychotropních látek při Ministerstvu zdravotnictví ČR. Povolení se ze zákona nevyžaduje u vybraných organizací typu výzkumných institucí, vysokých škol, toxikologických laboratoří a některých zdravotnických zařízení. Všechny organizace nakládající s OPL však musí vést podrobnou evidenci o příjmu a výdeji OPL, musí zajistit řádné skladování v zajištěných prostorech a ustavit zodpovědnou a způsobilou osobu. Další povinností je každoroční hlášení o pohybu OPL. 11 V širším pohledu můžeme považovat za omamnou a psychotropní látku jakoukoliv substanci, jejíž užití vede ke kvalitativní nebo kvantitativní změně vědomí. Z praktických důvodů však uvažujeme pochopitelně látky, které splňují některou z následujících charakteristik: - vyvolávají změnu vědomí v malé dávce; vykazují současně známky orgánové nebo jiné systémové toxicity; opakované užívání vede k rozvoji tolerance a případně závislosti; jejich užití vylučuje vykonávání aktivit vyžadujících pozornost (řízení motorových vozidel, obsluha strojů apod.). Specifické postavení má v této souvislosti ethanol, jehož výrobu, nakládání s ním a další aspekty ošetřují jiné zákonné předpisy. Volba látek do zmíněného seznamu OPL není v žádném případě vyčerpávající a vychází z praktických potřeb regulace zacházení s OPL a boje proti organizovanému zločinu a řadu látek, které vykazují omamné a psychotropní vlastnosti, neobsahuje. Příkladem budiž nikotin, který je nepochybně splňuje více uvedených charakteristik, tedy je značně toxický (smrtná dávka kolem 50 mg), je silně návykový a působí mírnou kvantitativní změnu vědomí ve smyslu stimulačním. Přirozenou snahou producentů a distributorů nelegálních omamných a psychotropních látek je hledat mezery v platné legislativě a uvádět na trh stále nové substance, jejichž prodej není legislativně omezen, ale které vykazují psychotropní účinky. Tak se dostávají na trh nové látky ze skupiny syntetických cannabinoidů, syntetických kathinonů, psychostimulační piperaziny a další podobné látky, které bývají prodávány ve formě předmětů, které nemají sloužit ke konzumaci. Legislativní předpisy pak pochopitelně reagují vždy se zpožděním a v tomto směru je velmi účinná mezinárodní spolupráce na poli monitoringu aktuální drogové scény. V neodborné nebo i starší odborné literatuře je možné setkat se s pojmem narkotika, jehož významový obsah se během posledních 100 let proměňoval a zahrnoval i skupiny látek bez narkotických vlastností. Jeho používání je dnes obsolentní. 2.1.2 Prekursory OPL Mimo taxativně vymezené omamné a psychotropní látky rozlišuje zákon ještě prekursory OPL, tedy látky, které samy o sobě nevykazují žádné nebo jen malé psychoaktivní účinky, ale slouží k chemické přeměně na omamné a psychotropní látky. Z tohoto důvodu je obchod a nakládání s nimi monitorováno. Taktéž zde jsou látky klasifikovány do tří tříd, podle stupně bezpečnostního rizika. V první kategorii se jedná například o prekursory syntézy metamfetaminu (pervitin) – efedrin, pseudoefedrin a fenylaceton; dále prekursory syntézy 3,4-methylendioxymetamfetaminu (extáze) – safrol, piperonal a 3,4-(methylendioxy)fenylpropan-2-on; prekursor syntézy diethylamidu lysergové kyseliny (LSD) – ergometrin, ergotamin a lysergová kyselina a jiné látky. V kategorii 2 se jedná o některé pomocné látky a činidla (manganistan draselný – čištění kokainu; acetanhydrid – syntéza heroinu z morfinu) a jiné látky (kyselina antranilová, piperidin), kde je dáno jejich limitní množství bez nutnosti evidence. V kategorii 3 jsou dále uvedeny pomocné látky typu rozpouštědel (diethylether, ethylmethylketon aj.) a jiných činidel (kyselina sírová, chlorovodíková aj.). 12 K nakládání s prekursory kategorie 1 je nutné zvláštní povolení k nakládání, u kategorií 2 a 3 evidence při překročení limitních množství. 2.1.3 Jed Jedem se obvykle myslí jakákoliv chemická sloučenina, která je schopna poškodit organismus, vyvolat otravu. Zda bude v konkrétním případě látka jedem, pak závisí především na cestě vstupu do organismu a dávce této látky. V nejširším případě mohou být jedem jakákoliv chemické látky, tedy i látky, které jsou zcela běžné a organismus je s nimi v neustálém kontaktu. Tedy např. i voda nebo chlorid sodný mohou být za určitých okolností jedem. Otravy vodou byly popsány a nadměrný příjem vody, nebo příjem destilované vody působí nespecificky ve smyslu porušení rovnováhy vnitřního prostředí, které za extrémních okolností může způsobit i smrt organismu. Na druhé straně existují látky, jejichž toxické působení se projevuje při extrémně nízkých dávkách v řádu desítek mikrogramů (např. ricin, aflatoxiny apod.). V této podobě definoval jedy již středověký učenec, lékař a přírodovědec Paracelsus (Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, 1492-1541) a jeho definice vyhovuje dodnes: "Dosis sola facit ut venenum non sit" (Je to dávka, která určuje, zda nejde o jed). 2.1.4 Toxikomanie Toxikomanie je výstižně definována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako opakovaná intoxikace, která se vyznačuje následujícími znaky: - je přítomná tendence ke zvyšování dávek a/nebo tolerance; je přítomno obtížně kontrolovatelné a nepřekonatelné přání, potřeba a nutkání pokračovat v užívání (bažení, craving); jsou příznaky psychické a případně fyzické závislosti a po odnětí se dostavuje abstinenční syndrom (syndrom odnětí, withdrawal syndrome). Stav rozvinuté toxikomanie je závažným zdravotním a sociálním problémem jedince a významným způsobem snižuje kvalitu života, při snaze získat drogu jakýmkoliv způsobem zvyšuje riziko kriminálního a jiného patologického jednání a ovlivňuje ovládací a rozpoznávací schopnosti jedince. Na výsledném stavu toxikomanie se podílí řada faktorů, kterými jsou jak farmakologické vlastnosti zneužívané látky, tak psychická a fyzická konstituce uživatele a různé sociální vlivy. Doposud se lze setkat s klasickým dělením toxikomanií na typy podle charakteru zneužívané noxy na: - opiátový návyk (opioidy: heroin, morfin, kodein, methadon, buprenorfin) kokainový (kokain) hašišový (marihuana, hašiš, THC pro medicinální užití) alkoholo-barbiturátový (alkohol, barbituráty, benzodiazepiny) amfetaminový (amfetaminy, kathinony) halucinogenový (LSD, mezkalin, MDMA) inhalační (organická rozpouštědla, inh. anestetika) 13 Uvedené typy závislostí mají pochopitelně řadu shodných znaků a z hlediska moderních neurobiologických teorií vzniku závislostí je uvedené dělení pokládáno mnohými autory za překonané. V řadě léčeben závislostí se dnes například uplatňují společné komunity a léčebné postupy závislých na alkoholu, stimulanciích, opioidech i hracích automatech. Uvedené typy závislostí však výstižně poukazují na charakter vlivu opakovaně užívané noxy na lidský organismus a s tím spojený soubor příznaků. Od stavu toxikomanie je nutné odlišit pojem drogový návyk (drug habituation), kdy je u jedince, který se opakovaně oddává intoxikaci, zachována kontrola nad zneužíváním a fyziologické, pracovní a sociální funkce organismu jsou zachovány. 2.1.5 Základní rámec zdravotnické péče poskytované osobám se syndromem závislosti v ČR Podle mezinárodního systému klasifikace nemocí (MKN-10) jsou pod položkami F10–F19 uvedeny diagnózy: Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek. Členění diagnóz je primárně rozlišeno podle typu látky způsobující duševní nebo kognitivní poruchu. V tabulce 2.1 je uveden přehled těchto diagnóz. Dále se rozlišuje charakter postižení, který byl opakovaně nebo jednorázově užívanou nebo užitou látkou způsoben. Závislost je svého druhu duševní choroba, která si zasluhuje příslušnou zdravotní péči. Závislosti se nevyhýbají žádným sociálním skupinám a kombinace genetické dispozice, duševních poruch, vlivů rodinného a sociálního prostředí a konečně i hluboce zakořeněné bagatelizace některých návykových látek (zejm. ethanol a nikotin) v naší společnosti vytvářejí individuální podmínky pro její rozvoj. Tragické bývají důsledky časného zahájení toxikomanie u mladistvých nebo dokonce dětí, kdy prognóza je výrazně horší. Není v pravomoci žádného zdravotnického pracovníka odsuzovat závislé osoby, ale kvalifikovaně poskytovat zdravotní péči se zvláštními zřeteli na možné rizikové chování závislých osob ve vztahu k infekčním chorobám a snaze získat drogu jakýmkoliv způsobem. Na místě je naopak v odůvodněnných případech pozitivní motivace závislých k léčbě. V zájmu ochrany společnosti před šířením toxikomanie, sociálně patologických a kriminálních jevů je poskytovat závislým osobám efektivní (i ekonomicky) zdravotní péči, která sestává z detoxifikace, ambulantní i ústavní odvykací terapie a dále mimozdravotní nízkoprahovou pomoc (např. programy výměny sterilních prostředků pro injekční aplikaci). Léčba závislostí vyžaduje bezpodmínečně komplexní přístup a její úspěšnost se dnes pohybuje v případě nealkoholových závislostí kolem 40 % (abstinence delší než 10 let) a i významná část léčených vykazuje alespoň méně rizikové chování a částečnou redukci zneužívání. Terapii musí v každém případě poskytovat odborníci a samozvané terapeutické komunity pod laickým nebo poloodborným vedením, které se sporadicky objevují, jsou přinejmenším sporné. Pouze výjimečně silné osobnosti dokáží skoncovat se závislostí bez cizí pomoci. Česká republika patří mezi státy, které dle názoru autora zvolily racionální protidrogovou politiku, která mimo jiné zahrnuje programy redukce rizik (harm reduction) a v oblasti legislativy nevystavuje závislé osoby neracionální kriminalizaci. Česká republika má mnohaletou tradici v léčbě závislostí a od padesátých let 20. století byl u nás systematicky rozvíjen tento obor především v oboru alkoholových závislostí. Síť ambulantních i ústavních léčebných zařízení byla velmi hustá a řada závislých byla podchycena rovněž v síti protialkoholních záchytných stanic. Období po roce 1989 přineslo do izolovaného prostředí našeho státu zásadní změny i v oblasti OPL, kdy se objevily ve větší míře do té doby raritní drogy, 14 zneužívání některých u nás tradičních látek téměř vymizelo a přibyl organizovaný zločin v souvislosti s výrobou a distribucí nelegálních OPL. Zejména období první poloviny 90. let 20. století v sobě neslo silnou touhu po poznání „zakázaného ovoce“ a jistou módnost a rizika zneužívání některých skupin OPL byla v té době mediálně podceňována. Tabulka 2.1 Diagnóza Popis F10 Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním alkoholu Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním opioidů Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním kanabinoidů Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním sedativ nebo hypnotik Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním kokainu Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním jiných stimulancií‚ včetně kofeinu Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním halucinogenů Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním tabáku Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním prchavých rozpustidel Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním více drog a jiných psychoaktivních látek F11 F12 F13 F14 F15 F16 F17 F18 F19 Další členění .0 Popis .1 Škodlivé použití .2 Syndrom závislosti .3 Odvykací stav .4 Odvykací stav s deliriem .5 Psychotická porucha .6 Amnestický syndrom .7 Psychotická porucha reziduální a s pozdním nástupem Jiné duševní poruchy a poruchy chování .8 .9 Akutní intoxikace Neurčené duševní poruchy a poruchy chování Příklad 1, dg. F 15.7: Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním jiných stimulancií‚ včetně kofeinu; Psychotická porucha reziduální a s pozdním nástupem, charakterizuje např. stav toxické psychózy po mnoha měsících užívání pervitinu, kdy psychotický stav již nesouvisí s akutním působením pervitinu. Příklad 2, dg. F 10.0: Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním alkoholu; Akutní intoxikace, charakterizuje stav změny fyziologických funkcí a úrovně vědomí působením alkoholu při jednorázové intoxikaci ethanolem. 2.1.6 Trestná činnost v souvislosti s OPL Oblast legálního nakládání s OPL byla již zmíněna v části 2.1.1 a tato část se týká oblasti trestné činnosti v souvislosti s nelegálním nakládáním s OPL. Tuto problematiku upravuje trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) v § 283 – § 287. Konkrétně se postihují následující trestné činy: § 283 15 Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy; § 284 Přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu; § 285 Nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku; § 286 Výroba a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu; a § 287 Šíření toxikomanie. Uvedené části trestního zákona umožňují účinně postihovat výrobce a distributory nelegálních OPL. Zásadní otázkou zůstává, jak lze odlišit nekriminalizovaného uživatele od výrobce a distributora, tedy rozlišit množství, které je možné držet relativně bezúhonně (hodnocení jako přestupek) a považovat za adekvátní pro vlastní potřebu. Tuto otázku vyřešili legislativci ve snaze o převedení individuálního hodnocení do rukou policie, státních zástupců a soudců v úpravě zákona 112/1998 Sb. neexaktní formulací „množství větší než malé“. Po určité době nejasného výkladu se na základě pokynu policejního prezidenta č. 39/1998, pokynu obecné povahy č. 6/2000 Sbírky pokynů obecné povahy NSZ (1 Spr 198/2000) a precedentních rozsudků ustálila praxe, kdy se za tzv. malé množství pro vlastní potřebu považovala množství uvedená v tabulce 2.2. V roce 2010 době došlo v souvislosti s novelizací trestního zákona k úpravám, které jsou rovněž vyjádřeny v tabulce 2.2. Oproti předchozí úpravě tak došlo ve většině případů spíše ke zpřísnění a v případě marihuany k uvolnění legislativy. Držení menších množství je posuzováno jako přestupek podle § 30 odst. 1 písm. j) zák. č. 200/1990 Sb. a hrozí finanční postih až do výše 15 000 Kč. V souvislosti s OPL připadají také trestné činy obecně ohrožující, zejména ve smyslu § 274, Ohrožení pod vlivem návykové látky, který postihuje jednání vyžadující pozornost (např. řízení motorových vozidel) pod vlivem OPL. Rovněž v této souvislosti pamatuje naše legislativa na posuzování ohrožení ve vztahu ke koncentraci aktivní substance v krvi podezřelého (viz tabulka 2.3) pro vybrané substance, posuzování ovlivnění alkoholem je podrobně popsáno dále. V případě, že je koncentrace zkoumané substance pod limitní hodnotou, nepovažuje se obvykle vyšetřovaný za ovlivněného. Tabulka 2.2 Substance Heroin Kokain Extáze a příbuzné látky (MDMA, MDA, MDEA aj.) Pervitin LSD THC – marihuana Množství 1998-2010 0,3 g 0,5 g 1,0 g 0,5 g 0,5 mg 0,3 g THC - hašiš 0,3 g Množství od 2010 0,2 g 0,54 g 0,34 g; > 4 tbl. 0,5 g 0,134 mg; > 5 dávek 1,0 g THC; > 10 g samičích květů 1,0 g THC; > 5 g pryskyřice Tabulka 2.3 Substance THC Limitní koncentrace (µg.l-1) 2,0 Pervitin Amfetamin 25,0 Kokain Benzoylekgonin 25,0 MDMA MDA 25,0 Morfin 10,0 Zvláštním trestným činem je čin ve smyslu § 360 Opilství. Smyslem tohoto paragrafu je ponechat alespoň částečnou míru odpovědnosti na pachateli, který páchá trestný čin ve stavu nepříčetnosti vyvolaném ethanolem nebo užitím jiné OPL, který by jinak byl v tomto stavu nepostižitelný. Zároveň však určuje maximální hranici desetiletého odnětí svobody v těchto případech. 16 2.1.7 Evropské monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti EMCDDA V roce 1993 byla založena mezinárodní organizace EMCDDA (European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction; Evropské monitorovací středisko pro drogy a drogovou závislost) se sídlem v Lisabonu, jehož smyslem je podpora mezinárodní spolupráce v boji s omamnými a psychotropními látkami, sledování epidemiologie drogových závislostí, trendů v užívání a nových nelegálních substancí. K přímé spolupráci je zavázana většina evropských zemí (mimo Švýcarsko, Bělorusko a Rusko) a Turecko. EMCDDA vydává řadu publikací, z nichž nejobsáhlejší je pravidelná roční zpráva o stavu ve věcech drog. EMCDDA vydává odborná doporučení, stanoviska a návrhy pro úpravu legislativních norem pro zapojené státy. Přínos společného decentralizovaného sledování je jasně patrný a EMCDDA je respektovanou organizací s významným přínosem pro všechny zapojené státy na různých úrovních (vládní, národní protidrogové policejní útvary, odborná adiktologická a toxikologická společnost i laiky). Na národní úrovni je hlavním partnerem EMCDDA Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti v Praze (zřizovatelem je Úřad vlády ČR). Významnými nástroji EMCDDA jsou mezinárodní monitorovací síť Reitox (sledování zneužívání OPL, zdravotních rizik spojených s užíváním OPL, nelegální produkce aj.) a systém včasného varování Early Warning System on New Synthetic Drugs – EWS (záchyty nových zneužívaných syntetických substancí, hodnocení rizik, doporučené analytické postupy apod.). 2.1.8 Organizace klinické a forenzní toxikologické praxe v ČR Užití omamných a psychotropních látek představuje v současné době v naší společnosti zdaleka nejčastější příčinu intoxikace. Následky akutních a chronických intoxikací jsou řešeny v oblasti zdravotnictví napříč obory léčebné péče (akutní medicína, interní lékařství, psychiatrie, aj.) a obory komplementu (klinická toxikologie, klinická farmakologie, klinická biochemie, patologie). Často však dochází pod vlivem intoxikace OPL k páchání různé přestupkové a trestné činnosti na úsecích nedbalostních, obecně ohrožujících a násilných trestných činů. V řešení jsou pak mimo orgány činné v trestním řízení zapojeny forenzní toxikologické laboratoře a případně obor soudního lékařství. Pro podávání znaleckých posudků při posuzování ovlivnění OPL a analýze biologického materiálu, případně doličných předmětů na obsah OPL jsou obvykle ustavováni znalci v oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Z praktického hlediska je tedy nutné rozlišovat obory klinické toxikologie a forenzní toxikologie, které mají sice maximálně společné metodické zásady a přístupy, pro výkon forenzní toxikologie však nejsou způsobilé všechny laboratoře klinické toxikologie. Pro vyšetřování návykových látek v biologickém materiálu pro právní účely jsou kvalifikovány vybrané toxikologické laboratoře, jejichž seznam je uveden ve Věstníku MZ ČR 2012, částka 9, kde jsou zároveň upraveny základní metodické postupy. V rámci České lékařské společnosti J. E. Purkyně je zřízena odborná Společnost pro soudní lékařství a toxikologii, která vydává příslušná odborná stanoviska a doporučení. Na mezinárodní úrovni je ústřední odbornou společností německá Gesselschaft für Toxikologie und Forensische Chemie (GTFCh). 17 V rámci postgraduálního vzdělávání je v souladu se zákonem 96/2004 Sb. (Zákon o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činnosti souvisejících s poskytováním zdravotní péče) zřízen atestační obor, soudní toxikologie. 18 2.2 HISTORIE TOXIKOLOGIE V následující části budou stručně rozebrány vybrané významné historické milníky ve vývoji toxikologie. Již v prehistorické době využíval bezpochyby člověk účinků rostlinných a živočišných biologicky aktivních látek, které se vyskytovaly v jeho okolí. Samotný název vědní disciplíny toxikologie má původ v označení šípového jedu (toxón). Doložitelné nejstarší písemné zmínky popisující jedy, jejich vlastnosti a užití pocházejí ze starého Egypta přibližně 1500 let před Kristem. Jedná se o tzv. Eberské papyry, což je dobové medicínské kompendium, obsahující mimo jiné soupis přibližně 900 léčivých přípravků a jedů. V této době se poznatky toxikologie opíraly o empirická pozorován í a bylo používáno systematické dávkování. Staří Egypťané mimo jiné využívali k léčení prostředky na bázi konopí, opia, znali toxické vlastnosti oměje a čemeřice, využívali toxických vlastností solí olovnatých, arsenitých a rtuťnatých. Jistou zajímavostí je využívání drti z broskvových pecek ve staroegyptském soudnictví, obsahujících jedovatý amygdalin, z nějž se uvolňuje kyanovodík (soudnictví ordálového typu). Vina či nevina byla hodnocena podle skutečnosti, zda dotyčný vypití odvaru přežil, či ne. Bohaté popisy a pojednání, stejně jako doklady o četném využívání přírodních jedů, nacházíme v literatuře antické doby. V této době se jedy stávají nejen prostředky léčebnými, ale také se ve velké míře rozvíjí jejich zneužívání v travičství. Souborné dílo De historia plantarum, v němž jsou mimo jiné popisovány účinky různých rostlin na lidský organismus, sestavil Theophrastus. Nikandros z Kolofónu věnoval rozsáhlé hexametrem psané básně, Theriaka a Alexifarmaka, jedům živočišným a rostlinným. V nich zmiňuje i některé protijedy. Z hlediska praktického tréninku v oboru toxikologie je výjimečnou postavou Mithriades VI. Pontský (Eupator) (132 - 63 př. Kristem), který se v 19 letech ujal vlády nad královstvím pontským. V rámci bojů o moc uvnitř království mu hrozilo, že se stane obětí travičství. Z tohoto důvodu užíval sám denně malá množství většiny tehdy známých jedů, až si vypěstoval proti nim odolnost. Mithriades byl velmi úspěšným vládcem, který učinil ze svěřené říše nejmocnější stát Malé Asie a celkem třikrát bojoval s Římany. V jedné z těchto válek rovněž využil svých znalostí jedů a přiotrávil početné římské vojsko nastraženým medem, který však obsahoval nektar z rododendronů a byl jedovatý. V poslední válce s Římany hrozilo Mithriadovi zajetí a rozhodl se proto ukončit svůj život, jak jinak než jedem. Ten však neúčinkoval, a tak nakonec požádal svého pobočníka o probodení mečem. Rovněž Hippokrates zanechal ve svém rozsáhlém díle Corpus Hippocratum řadu zmínek o jedech, položil základy systematického popisu jejich vlastností a zásady léčení otrav. Známou travičkou pozdní doby římské byla Locusta, jež, po té co sama ušla trestu smrti vyřčeném císařem Claudiem, pod ochranou císaře Nera a v přízni (taktéž travičky) Agrippiny, sprovodila ze světa snad desítky osob. Travičství se stalo v té době běžným prostředkem politického boje. V období středověku vyniká postava Paracelsa (Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, 1492-1541), lékařského polyhistora, zakladatele iatrochemie (nauky o využití chemických preparátů v léčení) a zakladatele toxikologie. V novodobé historii pak považujeme za zakladatele toxikologie jako moderní exaktní vědecké disciplíny španělského lékaře (a hudebníka) Mathieu Josepha Bonaventura Orfilu (1787-1853). Orfila zavedl základy systematického studia vlivu toxických látek na organismus, položil základy 19 analytické toxikologie a vystupoval jako věhlasný soudní znalec. Jedním z nejznámnějších případů, kdy byly uplatněny Orfilovy originální analytické postupy byl proces s travičkou Marií LaFargeovou (arsenik). Orfila byl dlouhou dobu zastáncem teorie, že analytickými postupy lze prokázat pouze anorganické jedy a jedy charakteru organických přírodních látek nelze identifikovat, později byl však nucen tento názor změnit a oblast analýzy organických látek byla otevřena. V této souvislosti je poněkud smutnou částí jeho života spor s jeho někdejším žákem J. S. Stasem (18131891) v oblasti analýzy alkaloidu nikotinu při průkazu vražedné intoxikace (případ Bocarmé, Belgie 1850), kdy trvají pochybnosti nad etikou jednání (suspektní plagiátorství) slavného vědce Orfily. V průběhu 20. století došlo k enormnímu rozvoji analytické chemie a možnostem průkazu a stanovení různých jedů a jejich metabolitů v biologickém materiálu. Postupně začaly být a jsou nadále chápány složité souvislosti interakcí živých organismů s xenobiotiky na nejnižší, molekulární, úrovni. K rozvoji toxikologie přispívá enormní nárůst nových léčivých přípravků, toxických látek v životním prostředí a obliba užívání psychoaktivních přírodních i syntetických substancí. 2.3 Použitá literatura 1. Wenke M., Mráz M. a Hynie S.: Farmakologie pro lékaře. Praha: Avicenum, 1983. ISBN 08103-84. 2. Linhart I.: Toxikologie. Praha: VŠCHT, 2014. ISBN 978-80-7080-877-1. 3. Vicherek R.: Množství větší než malé, aneb kolik je možné držet omamných a psychotropních látek pro vlastní potřebu. http://www.epravo.cz/top/clanky/mnozstvi-vetsi-nez-male-aneb-kolik-jemozne-drzet-omamnych-a-psychotropnich-latek-pro-vlastni-potrebu-94705.html 4. Sbírka zákonů ČR. http://www.sbcr.cz 5. mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10: http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html 6. Pouzar M.: Kalich hořkosti. Brno 2013, Akademické nakladatelství CERM, ISBN 978-80-7204851-9 20 3. SYSTEMATICKÁ ČÁST V této části budou podrobněji rozebrány toxikologické vlastnosti vybraných skupin omamných a psychotropních látek, výběr probíraných skupin vychází z frekvence zneužívání v ČR a pochopitelně nemůže být úplný. Konkrétně je pozornost věnována toxikologicky významným těkavým látkám: primárním alkoholům, methanolu a ethanolu; 2-propanolu; diolům ethylenglykolu, 1,2-propandiolu a 1,3-propandiolu; vybraným uhlovodíkům, toluenu a n-hexanu a některým halogenovaným uhlovodíkům. V dalších pasážích jsou probrány přírodní i některé syntetické cannabinoidy; psychostimulancia, přírodní a syntetické amfetaminy, kokain a methylxanthiny; opioidy; hypnotika barbiturátová, benzodiazepinová a Z-drugs. V každé části je uveden stručný úvod o původu látek diskutované skupiny, jsou vysvětleny mechanismy toxického působení, farmakokinetické a farmakodynamické vlastnosti, projevy akutní intoxikace a metody její terapie, chronické intoxikace, epidemiologie a charakter závislosti, vyšetřovací metody a případné historické poznámky. 21 3.1 TOXIKOLOGIE TĚKAVÝCH OMAMNÝCH A PSYCHOTROPNÍCH LÁTEK 3.1.1 Úvod do toxikologie těkavých omamných a psychotropních látek Za toxikologicky významné těkavé omamné a psychotropní látky považujeme z praktického hlediska dostupnosti a s ohledem na četnost intoxikací následující skupiny chemických látek: uhlovodíky alifatické, uhlovodíky aromatické, halogenované uhlovodíky, alkoholy, estery a ethery. Pro potřeby tohoto učebního textu nebudou diskutovány jinak toxikologicky významné anorganické plyny (jako např. oxid uhelnatý, uhličitý, sulfan, amoniak, kyanovodík apod.), které nelze považovat za omamné a psychotropní látky, byť je jejich přímá nebo zprostředkovaná neurotoxicita zjevná. Společnou vlastností diskutovaných skupin látek je jejich relativně vysoká tenze par za normálního tlaku a s tím související možnost vylučování respiračním traktem. Ve všech diskutovaných skupinách je zároveň patrné relativně málo specifické neurotoxické (např. narkotické) působení. Specifická toxicita (např. zvýšená toxicita hexanu oproti pentanu, methanolu oproti ethanolu) pak častěji souvisí s toxicitou a reaktivitou metabolitů primární látky (např. 2,5-hexandion jako metabolit hexanu, kyselina mravenčí jako metabolit methanolu). Stěžejní část této kapitoly bude věnována toxikologii primárních alkoholů – methanolu a ethanolu, které jsou zdaleka nejčastějšími příčinami intoxikací těkavými OPL. 3.1.2 Alkoholy Mezi toxikologicky významné primární alkoholy patří především methanol a ethanol, které mají velmi podobné senzorické vlastnosti a lze je snadno zaměnit, další zástupci homologické řady, npropanol, n-butanol a isoamylalkohol vznikají v minoritním množství při kvašení ovoce a jsou složkami tzv. přiboudliny. Sekundární toxikologicky významné alkoholy jsou především 2-propanol a isobutylalkohol, z nichž první bývá součástí řady průmyslových výrobků (čisticí prostředky apod.) a druhý je rovněž součástí přiboudliny. Alkoholy terciární nemají z praktického hlediska valný toxikologický význam, t-butanol se používá jako přísada denaturačních směsí alkoholu a v zanedbatelném množství bývá součástí kvašených alkoholických nápojů. Toxikologicky významné jsou však dioly, zejména ethylenglykol, jehož metabolity způsobují projevy závažné toxicity, 1,2-propandiol je naproti tomu relativně málo toxický, další analog 1,3-propandiol je však rovněž toxikologicky významný. 3.1.2.1 Methanol 3.1.2.1.1 Úvod do toxikologie methanolu Methanol je nejjednodušším primárním alkoholem, jehož nejvýznamnějšími zdroji jsou: kvašení ovoce, pyrolýza dřeva a chemická syntéza. Methanol vzniká v malém množství při kvašení ovoce a je pravidelnou součástí kvasných rmutů. Jeho zdrojem je v tomto případě hydrolýza methylesterových skupin pektinu (pektin methylesterasa; viz obr. 3.1), vysokým obsahem pektinu se vyznačují ve středoevropském prostoru zejména jablka. Při výrobě destilátů je proto nutné první destilační podíly likvidovat (lidově tzv. předkap). Prostou destilací nelze obvykle dokonale odstranit methanol od ethanolu a z tohoto důvodu je zanedbatelný obsah methanolu v pravých ovocných destilátech běžný. K úplnému 22 odstranění je nutná rektifikace na destilačních kolonách. Tento zdroj methanolu v souvislosti s intoxikací nepřipadá v úvahu při požívání správně připravených destilátů, ať už je jejich zdroj v potravinářském průmyslu nebo legální výrobě v pěstitelských pálenicích. Obr. 3.1 Hydrolýza pektinu za vzniku methanolu. Tzv. suchou destilací dřeva se vyráběl methanol ještě v první polovině 20. století a odtud pochází lidové označení pro methanol, dřevný líh. Historickou zajímavostí je, že takto byl poprvé methanol izolován v roce 1661 (R. Boyle). Největším zdrojem methanolu je dnes chemická syntéza, která vychází z tzv. syntézního plynu (směs vodíku a oxidu uhelnatého) podle rovnice (3.1). Reakce se provádí katalyticky (ZnO/Cr2O3) při tlacích kolem 30 MPa a teplotě kolem 350 °C. Methanol je cennou surovinou chemického průmyslu a hojně používaným rozpouštědlem. CO + 2 H2 → CH3OH nebo CO + 3 H2 → CH3OH + H2O (3.1) 3.1.2.1.2 Farmakokinetické vlastnosti methanolu Absorpce methanolu je možná inhalací, přes sliznici gastrointestinálního traktu (GIT) při perorálním (p.o.) užití i transdermálně s vysokou biologickou dostupností (60-80 % inh., prakticky 100 % p.o. a v závislosti na délce expozice, teplotě a povrchu kolísavá transdermálně). Při perorálním užití nastává absorpce již v dutině ústní, přibližně 20 % se v závislosti na jeho náplni vstřebává ze žaludku, zbytek z tenkého střeva. Distribuce je rovněž velmi rychlá a distribuční objem methanolu 0,5 – 0,7 l.kg-1 prakticky odpovídá celkové tělesné tekutině. Po perorálním užití nastává vrchol koncentrace v plasmě mezi 30 a 90 minutami v závislosti na náplni žaludku. Methanol se neváže na plazmatické proteiny. Metabolismus methanolu probíhá především v játrech (centrilobulární zóna) sledem oxidací alkoholdehydrogenázou na formaldehyd, aldehyddehydrogenázou na kyselinu mravenčí a konečně až na oxid uhličitý a vodu (10-formyltetrahydrofolát dehydrogenáza). V metabolismu se dále uplatňují: vazba formaldehydu na glutathion a následná oxidace tohoto konjugátu a hydrolýza oxidovaného produktu na formiát a také folátová metabolická dráha (viz obr. 3.2). Afinita methanolu k alkoholdehydrogenáze je přibližně dvacetkrát menší než afinita ethanolu a celková rychlost této oxidace je ve srovnání s ethanolem přibližně sedmkrát menší. Stejně jako v případě ethanolu lze kinetiku této reakce popsat jako kinetiku nultého řádu, kde limitujícím faktorem je koncentrace oxidovaného koenzymu nikotinamidadenindinukleotidu (NAD+). V konečných fázích 23 eliminace ji lze popsat kinetikou prvního řádu. Oxidace primárního metabolitu methanolu, formaldehydu, na kyselinu mravenčí probíhá velmi rychle s poločasem formaldehydu 1-2 minuty, zatímco konečná oxidace kyseliny mravenčí na oxid uhličitý a vodu je reakcí v lidském organismu velmi pomalou a biologický poločas kyseliny mravenčí u člověka je přibližně 20 hodin. Obr. 3.2 Metabolismus methanolu Vylučování methanolu je podobné jako u ethanolu, tedy jen malá část je vyloučena močí (2 - 3 % požité dávky) v nezměněné podobě, přičemž v pozdnější fázi intoxikace (po ukončení absorpce) koncentrace v moči obvykle přesahuje o 20-30 % koncentraci v krvi. Podobně je malá část vyloučena respirací. 24 3.1.2.1.3 Farmakodynamické vlastnosti methanolu a jeho toxicita Samotný methanol je pro lidský organismus relativně málo toxický a toxicita je spíše nespecifická podobně jako u ethanolu. Tato toxicita je podmíněna především útlumem centrální nervové soustavy s nástupem účinku do 30 minut od požití a trváním, které je obvykle kratší než u analogické intoxikace ethanolem a je patrné obvykle do 2 hodin od požití. Méně výrazná je nespecifická toxicita související s hyperosmolalitou plazmy, která je výsledkem ztráty isoosmolární tekutiny při příjmu methanolu jako osmoticky aktivní látky. Z praktických důvodů je vhodné připomenout, že rovněž inhalace par methanolu může vést k projevům toxicity, přičemž se za kritickou považuje koncentrace nad 400 mg.m-3, resp. 300 ppm methanolu ve vdechovaném vzduchu. Sporadicky byly popsány takové intoxikace v pracovním prostředí. Rovněž byly popsány sporadické případy závažných intoxikací při transdermální absorpci. Po iniciální fázi akutní intoxikace, při níž dominuje excitační, až narkotický účinek samotného methanolu, nastává latentní asymptomatická fáze, při níž se v organismu hromadí toxický metabolit, kyselina mravenčí. Je pozoruhodné, že kyselina mravenčí je toxická zejména pro člověka a ostatní primáty, zatímco jiní savci reagují výrazně odlišně. Toxicita kyseliny mravenčí pro člověka a primáty je dána především nízkou aktivitou enzymatických systémů, které se podílejí na jejím metabolismu na oxid uhličitý a vodu, tj. především 10-formyltetrahydrofolát dehydrogenázy (10FTHFR). Nízká aktivita 10-FTHFR v lidské jaterní tkáni ve srovnání s jaterní tkání různých hlodavců byla opakovaně experimentálně prokázána. Toxicita methanolu, podobná jako u člověka, však byla rovněž vyvolána u krys s dietou chudou na kyselinu listovou. Mimořádně nízká aktivita tohoto enzymu, stejně jako relativně nižší obsah folátu byl experimentálně prokázán v lidské sítnici, což je příčinou primárně manifestované oftalmotoxicity při intoxikaci methanolem. Latentní fáze methanolové intoxikace trvá 8-24 hodin, výjimečně až 48. Při současném užití ethanolu se však může perioda latentní fáze ještě prodloužit vlivem zpomalení metabolismu methanolu a v ojedinělých případech současné chronické konzumace ethanolu byla prodloužena až na 7 dní. Během této latentní periody dochází k hromadění toxického metabolitu – kyseliny mravenčí, která klinicky manifestuje svůj toxický účinek při překročení kritické plazmatické koncentrace kolem 200 mg.l-1. Kyselina mravenčí vyvolá primárně závažnou poruchu vnitřního prostředí metabolickou acidózu z nadbytku reziduálních (neměřených) aniontů. Při rozvoji metabolické acidózy v souvislosti s methanolem jsou klinickými symptomy nauzea, zvracení, bolesti dolní části GIT, bolesti hlavy a dále především poruchy zraku, které se podle tíže intoxikace a rychlosti zahájení terapie manifestují jako světloplachost, mírná porucha vidění, pocity sněhové vánice a dočasná až trvalá slepota. Molekulárním mechanismem toxického účinku kyseliny mravenčí na nervový systém je především vazba na ionty železa mitochondriálních cytochromoxidas a následná blokáda terminální části dýchacího řetězce se sníženou tvorbou adenosintrifosfátu (ATP). V tomto ohledu je toxický účinek kyseliny mravenčí podobný účinku kyanidů a sulfanu, které jsou však podstatně silnějšími inhibitory cytochromoxidas. Rozvíjí se tedy stav, který výstižně charakterizuje označení histotoxická hypoxie. K primárně vzniklé metabolické acidóze, kterou lze charakterizovat jako acidózu z nadbytku reziduálních aniontů se přidružuje laktátová acidóza typu A v souvislosti s tkáňovou hypoxií. Na rozvíjející se acidózu reaguje organismus hyperventilací. Při další progresi metabolické acidózy se může v pozdnější fázi intoxikace následkem útlumu CNS a počínajícího 25 otoku mozku, jakož i rozvíjejícího se otoku plic klinický stav komplikovat ještě přidružením respirační acidózy. Orgánová toxicita methanolu se nejmarkantněji manifestuje jako oftalmotoxicita, neurotoxicita, hepatotoxicita, kardiotoxicita a nefrotoxicita. Zrakový nerv je mimořádně citlivý na nedostatek ATP, přičemž zde roli hraje rovněž relativně nižší obsah folátu. Závažné poruchy zraku až slepota doprovází 25 -30 % otrav methanolem a tyto poruchy bývají zřídkakdy reverzibilní. V oblasti CNS nastává při intoxikaci methanolem otok mozku, trvalé následky po přežité intoxikaci jsou pak polyneuropatie, extrapyramidální příznaky (parkinsonismus) až demence. Nejvíce citlivá je oblast putamen. Při těžké intoxikaci jsou zobrazovacími metodami patrná mnohočetná nekrotická ložiska především v bazálních gangliích i jiných místech bílé hmoty mozkové. Při těžších intoxikacích bývají patrné poruchy jaterních funkcí s elevací transamináz (alaninaminotransferáza (ALT), event. i aspartátaminotransferáza (AST)) a případně γ-glutamyltransferázy (GMT; jako následek deplece glutathionu), které jsou obvykle reverzibilní. Elevace transamináz může být také výsledkem městnání krve v játrech při oběhovém selhávání. Jaterní tkáň je jinak vůči toxickému působení kyseliny mravenčí relativně méně citlivá vzhledem ke zvýšené aktivitě 10-FTHFR. Spíše sporadicky se vyskytuje rovněž pankreatitida. Kardiotoxický efekt kyseliny mravenčí souvisí rovněž s inhibicí buněčného dýchání, přičemž je myokard na tento efekt vzhledem k absenci významných energetických zásob velmi citlivý. Výsledkem toxického působení na myokard je jeho deprese, hypotenze, arytmie a dušnost, event. s cyanózou. Tíže a prognóza otravy methanolem koreluje lépe s mírou metabolické acidózy a případně koncentrací laktátu, než s koncentrací methanolu v krvi. Za minimální toxickou dávku methanolu pro člověka se považuje 0,1 ml.kg-1, za letální dávku pro člověka se považuje 0,5 ml.kg-1 hmotnosti pacienta. Pro průměrného dospělého jedince hmotnosti 75 kg se tak jedná pouze o 7,5 ml, resp. 37 ml methanolu. Slepotu může způsobit již dávka 10 ml. 3.1.2.1.4 Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci methanolem Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci methanolem představují soubor vyšetření, jejichž cílem je: prokázat užitou noxu (methanol) a v ideálním případě také toxický metabolit (kyselina mravenčí) v biologickém materiálu a určit tíži postižení, prognózu a monitorovat průběh intoxikace a efektivitu terapie. Základem laboratorních vyšetřovacích metod při podezření na intoxikaci methanolem je stanovení methanolu, kyseliny mravenčí, vyšetření osmolality (osmolalita měřená a vypočítaná) a parametrů acidobazické rovnováhy (krevní plyny pO2, pCO2, pH), iontogramu (minimálně Na+, K+ a Cl-), laktátu, glukózy, albuminu, kreatininu a urey. Pro stanovení methanolu v biologickém materiálu je vhodná pouze přísně specifická metoda plynové chromatografie (nejčastěji s plamenoionizační detekcí), přičemž je z klinického hlediska komplikací její dostupnost pouze na specializovaných pracovištích. Nespecifické metody (enzymatická, Widmarkova zkouška apod.) jsou pro tento účel zcela nevhodné a jejich eventuální užití při diferenciální diagnóze může být matoucí. Hodnocení nálezu v časné fázi intoxikace po ukončení absorpce je podle následujících kritérií (pozn.: v pozdních fázích intoxikace nekoreluje hladina methanolu s klinickými projevy, protože je valná část již zmetabolizována a k diagnostice je třeba posouzení dalších parametrů): do 100 mg.l-1 – bez projevů metabolické acidózy se pravděpodobně nejedná o závažnou otravu a prognóza je při terapii dobrá; nad 100 mg.l-1 se jedná o středně těžkou otravu a poškození zrakového nervu je již suspektní; od 200 mg.l-1 jsou obvyklé 26 projevy poškození CNS; od 400 mg.l-1 považujeme otravu za těžkou až velmi těžkou; nad 800 mg.l1 je již otrava velmi těžká a potenciálně letální. Prognóza je však značně individuální v závislosti na intenzitě terapie a době jejího zahájení, v průběhu hromadné intoxikace v roce 2012 v České republice přežil dokonce bez závažných následků pacient s extrémní hodnotou 7 300 mg.l-1 methanolu v krvi při přijetí do nemocnice. Velký význam má v diagnostice a sledování otravy methanolem stanovení jejího metabolitu, kyseliny mravenčí. Tato metoda je však omezeně dostupná. Historicky nejstarší je dnes již obsolentní metoda vakuové mikrodestilace z biologického vzorku, následné katalytické redukce na formaldehyd, tvorby barevného komplexu s 1,8-dihydroxynaftalen-3,6-disulfonovou kyselinou a fotometrického stanovení. Dalšími možnými metodami jsou především plynová chromatografie s plamenoionizační detekcí nebo hmotnostní spektrometrií, zejména je vhodná metoda mikroextrakce na pevné fázi v head-space uspořádání. Pro rychlou klinickou potřebu je mimořádně vhodná dostatečně specifická enzymatická metoda využívající bakteriální formiátdehydrogenázu, jejíž výhodou je možnost provedení na automatizovaných analyzátorech v rutinním i statimovém provozu. Hodnocení nálezu je následující: nad 200 mg.l-1 vysoce suspektní poškození zraku a metabolická acidóza vyžadující terapii, nad 500 mg.l-1 velmi závažná otrava se špatnou prognózou. Nespecifické vyšetření osmolality (měřené a vypočítané) má význam v případě jakýchkoliv suspektních intoxikací těkavými látkami. Methanol je osmoticky aktivní látkou a stejně jako ethanol způsobuje hyperosmolalitu krevní plasmy se ztátou isoosmolární tekutiny. V časné fázi intoxikace je tedy patrná hyperosmolalita plasmy, kterou diagnostikujeme jako zvýšení hodnoty osmolal gap (osmolární okno; OG), tedy rozdíl mezi osmolalitou měřenou a vypočítanou (POsmvyp.; viz rovnice 3.2). Za patologické považujeme zvýšení OG nad 10 mmol.kg-1. Pozn.: K měření osmolality je nutné použít výhradně kryoskopickou metodu, nikoliv metodu ebulioskopickou. Pozn.: K výpočtu osmolality lze využít různé vztahy, nejjednodušší je rovnice (3.2). POsm vyp.= 2 . [Na+] + [glukóza] + [urea] (3.2); V případě kombinovaných intoxikací methanol-ethanol je vhodné do výpočtu zařadit ještě látkovou koncentraci ethanolu. Pro představu lze odvodit, že při potenciálně letální koncentraci methanolu 800 mg.l-1 nabývá osmolal gap hodnoty 27 mmol.kg-1. Hodnota osmolal gap po ukončení absorpce postupně klesá s tím, jak koncentrace methanolu klesá a roste koncentrace formiátu. S rostoucí koncentrací formiátu se rozvíjí metabolická acidóza z nadprodukce reziduálních (neměřených) aniontů. V rámci parametrů acidobazické rovnováhy upoutá na první pohled negativní hodnota base excess (ideálně výpočet base excess extracelulární tekutiny; BE) typická pro metabolickou složku acidobazické poruchy. Pro diferenciální diagnostiku je dále charakteristické zvýšení hodnoty anion gap (AG; viz rovnice 3.3 a 3.4) AG = [Na+] + [K+] – [Cl-] – [HCO3-] (3.3); resp.přesnější odhad s korekcí na sérový albumin AG kor = AG + 0,25 * (A – B) (3.4) (A - referenční hladina albuminu 40 g.l-1; B - aktuální albumin); 27 Korekce na aktuální albumin je vhodná z důvodu možné protichůdné tendence v koncentraci plazmatických proteinů a reziduálních aniontů a vynikne zejména u pacientů s proteinurií při renálním poškození a pacientů se sníženou proteosyntézou při pokročilé jaterní poruše (typicky u alkoholiků v pokročilé fázi alkoholismu). Za zvýšení hodnoty AG neodpovídá jen formiát, ale také laktát v pokročilé fázi intoxikace a dále také hydroxybutyrát při následné poruše utilizace glukózy. Hodnota pH krve koreluje dobře s tíží intoxikace, přičemž pokles pod hodnotu 7,0 je prognosticky nepříznivý a vyžaduje alkalizační terapii infuzí bikarbonátu sodného. Opakované vyšetřování parametrů ABR se doporučuje minimálně v odstupu 48 hodin po úpravě acidémie pro riziko jejího návratu. Taktéž koncentrace laktátu má prognostický význam a prognosticky nepříznivé jsou hodnoty od dvojnásobku horní referenční meze. Hyperkapnie je patrná až při závažném průběhu intoxikace, kdy se následkem kardiálního poškození s oběhovým selháváním, edému plic a případně otoku mozku rozvine také respirační acidóza. Na obr. 3.3 je uveden modelový příklad vývoje parametrů OG, AG, S-methanol a S-formiát v čase. Obr. 3.3 Modelový příklad vývoje vybraných parametrů vnitřního prostředí, methanolu a formiátu při intoxikaci methanolem (výchozí koncentrace methanolu 500 mg.l-1). 100 AG (mmol/l) 70 65 OG (mmol/kg) 40 METHANOL (0,2 * mg/l) 15 FORMIÁT (0,2 * mg/l) 55 40 25 15 5 0 hod 24 hod 48 hod V sestavě 85 pacientů intoxikovaných na konci roku 2012 v České republice byly nalezeny statisticky významné rozdíly ve skupinách pacientů přeživších bez následků, přeživších s následky a zemřelých pro parametry: base excess, laktát, pH a aktuální bikarbonát. Signifikantně vyšší hyperkapnie byla pozorována pouze ve skupině zemřelých. 3.1.2.1.5 Terapie otravy methanolem Základem terapie při otravě methanolem je včasné podání antidota, kompetitivního inhibitoru alkoholdehydrogenázy, který způsobí zpomalení metabolické oxidace methanolu a jeho pozvolné vylučování z organismu v nezměněné podobě, případně zajistí dostatek času pro eliminaci hemodialýzou (kontinuální nebo intermitentní). Jako antidota přicházejí v úvahu především ethanol a silnější inhibitor alkoholdehydrogenázy, fomepizol (4-methylpyrazol; obr. 3.4). Terapie ethanolem se provádí obvykle podáváním 10 % ethanolu v 5 % glukóze v pomalé infuzi. Pro patřičný terapeutický efekt je nutné udržovat hladinu ethanolu v rozmezí 1,0 - 1,5 g.kg-1, hladiny methanolu a ethanolu je nutné monitorovat každé 2-4 hodiny a po každé hemodialýze. Doporučená úvodní dávka je 800 mg.kg-1 hmotnosti pacienta a dále 80 - 150 mg.kg-1.h-1 s ohledem 28 na věk, pohlaví a suspektní alkoholismus. U alkoholiků se doporučují vyšší dávky. Terapie ethanolem se provádí i po dobu několika dní. Protože je ethanol sám o sobě toxický, je nutná pečlivá observace a případná korekce vnitřního prostředí, zejména je důležité sledování glykémie a udržení hydratace a iontové rovnováhy. Ethanol se podává do poklesu hladiny methanolu pod přijatelnou koncentraci 100 mg.l-1. V případě pacientů s rozvinutou acidózou je riziko takto vedené terapie relativně vysoké a ethanol může acidózu zhoršovat. Pro laickou první pomoc při intoxikaci je samozřejmě vhodné podání adekvátního množství alkoholického nápoje perorálně (nejlépe destilátu). Obr. 3.4 Kompetitivní inhibitor alkoholdehydrogenázy fomepizol Z výše uvedených důvodů je vhodnější terapie méně rizikovým inhibitorem alkoholdehydrogenázy, fomepizolem (4-methylpyrazol). Fomepizol má řadu výhod oproti ethanolu, mezi něž patří především: absence deprese CNS a stavu opilosti, nepůsobí hypoglykémii, nevyžaduje tak rozsáhlé monitorování a může omezit potřebu hemodialýzy. Z těchto důvodů se preferuje zejména u pacientů s poruchami vědomí a v kritickém stavu. Doporučená úvodní dávka je 15 mg.kg-1 a dále 10 mg.kg-1 co 12 hodin. Hemodialýzou se fomepizol kompletně odstraní a je nutné podat novou dávku. Podpůrný efekt má při terapii podávání vysokých dávek folátu nebo lépe jeho redukované formy dihydrofolátu (leukovorin) v dávce 1 mg.kg-1 každých 4 - 6 hodin. Hemodialýza je v terapii intoxikace methanolem velmi vhodná, protože eliminuje methanol i kyselinu mravenčí. Indikací k akutní hemodialýze je: a) laboratorně hladina methanolu nad 500 mg.l-1; kyseliny mravenčí nad 200 mg.l-1; acidóza s pH pod 7,3; b) klinicky: oční poruchy; známky CNS toxicity; selhávání ledvin. Jiné eliminační techniky, jako hemoperfúze a forsírovaná diuréza nejsou efektivní. 3.1.2.1.6 Specifika kombinované intoxikace methanol-ethanol Při kombinované intoxikaci methanolem a současně ethanolem se jedná o zvláštní případ, který se průběhem otravy výrazně liší od intoxikace samotným methanolem. Jedná se totiž o současné požití jedu s jeho protijedem. Výsledkem je prodloužení doby latence a opožděný nástup klinické manifestace intoxikace. Rizika spočívají v možném přehlédnutí působení methanolu, kdy v časnější fázi intoxikace jsou její projevy mylně připisovány působení ethanolu a v pozdní fázi nemusí být již methanol v organismu detekován. Zároveň může anamnesticky uniknout souvislost mezi požitím methanolem kontaminovaného alkoholického nápoje a projevy intoxikace. 3.1.2.1.7 Historie otrav methanolem První dokumentované případy otrav methanolem pocházejí z konce 20. let 20. století z Německa jako intoxikace z pracovního prostředí. Na základě těchto případů byl teprve v té době methanol akceptován jako závažný a nebezpečný jed. Do té doby totiž o jeho závažné toxicitě panovaly pochybnosti díky experimentům na zvířatech, při nichž toxicita nebyla prokázána. Hromadné intoxikace se od doby masivního využití methanolu v průmyslu vyskytují od té doby obvykle v souvislosti s nelegální výrobou plagiátů lihových výrobků. Tak proběhla například hromadná otrava celkem nejméně 323 osob v americké Atlantě (stát Georgia) v roce 1951. Zdrojem byla 29 v tomto případě pančovaná whisky s obsahem 35 - 40 % methanolu. Podobný případ se udál v roce 1977 na Nové Guinei, kdy bylo zasaženo 28 osob. Podobných případů hromadných intoxikací bylo zaznamenáno mnoho a je pravděpodobné, že se budou nadále lokálně vyskytovat. V Evropě jsou z poslední doby známy zejména případy hromadných otrav v Estonsku v roce 2001 s počtem 190 intoxikovaných a mortalitou 36 % a v Norsku v letech 2002 – 2004 s mortalitou 29 %. Jinak byly rovněž popsány sporadické iatrogenně podmíněné intoxikace methanolem záměnou při přípravě infuzních roztoků a při transdermální absorpci z chybně připravených dermatologických preparátů. V září roku 2012 vypukla v České republice mimořádně rozsáhlá a závažná hromadná intoxikace methanolem, jejímž zdrojem byly plagiáty různých lihových výrobků, které byly nezákonně vyráběny na severní a střední Moravě. Pseudovýrobci zaměnili v tomto případě methanol za ethanol a snad neúmyslně připravili několik tisíc litrů vysoce nebezpečných lihových výrobků, které se dostaly do volné distribuce, přičemž byla řada z těchto výrobků okolkována a spotřebitel neměl v řadě případů mnoho možností plagiát odhalit. Následky byly hrozivé: celkem bylo do konce roku 2012 prokazatelně intoxikováno 121 osob, z toho 41 zemřelo (celková mortalita 34 %). Nemocniční mortalita byla 21 %, přibližně 20 % postižených má trvalé následky (poruchy zraku, CNS i periferních nervů). K terapii antidotem byl přednostně využíván ethanol (cca 80 % léčených) pro nedostupnost fomepizolu a hemodialýzou bylo léčeno 79 % hospitalizovaných. V úspěšnosti terapie nebyl prokázán vliv použitého typu hemodialýzy (intermitentní vs. kontinuální) na mortalitu. Jako prognosticky nepříznivé známky byly při tomto typu kombinované intoxikace následnou statistickou analýzou identifikovány: hodnota pH ≤ 7,0, negativní nález ethanolu v krvi a kóma při přijetí. 3.1.2.2 Ethanol 3.1.2.2.1 Úvod do toxikologie ethanolu Ethanol je v naší společnosti zdaleka nejfrekventovaněji užívanou, resp. zneužívanou těkavou látkou. Jeho užívání je široce společensky rozšířeno a tolerováno a má mnohasetletou tradici. V celospolečenském kontextu je chronické i nadměrné excesivní užívání alkoholu značně rizikové s primárními zdravotními následky v souvislosti s přímou neurotoxicitou, hepatotoxicitou a kardiotoxicitou ethanolu a jeho metabolitů a mnoha různými sekundárními následky v oblasti psychického, pracovního a společenského života konzumenta s eventuálními právními důsledky jednání pod vlivem této látky. Z těchto důvodů zůstává studium závislostí na alkoholu a jejich léčby nadále mimořádně aktuálním tématem, s nímž je ovšem také samozřejmě nedělitelně spojeno důsledné pochopení farmakologických vlastností ethanolu a příslušných toxikologických a biochemických vyšetřovacích metod při akutních a chronických intoxikacích ethanolem. Ethanol je bezbarvá hořlavá kapalina typického zápachu o teplotě varu 78 °C, která tvoří azeotropní směs s vodou o složení 95,58 % objemových ethanolu. Jeho produkce vychází buď z procesů kvašení jednoduchých sacharidů ve smyslu rovnice (3.5) nebo je produkován synteticky. C6H12O6 → 2 CO2 + 2 C2H5OH (3.5) Alkoholovým kvašením vodných cukerných roztoků nebo ovoce lze získat roztoky s obsahem nepřevyšujícím 15 % objemových ethanolu, při vyšších koncentracích již anaerobní kvasinky druhu Sacharomyces cerevisiae hynou. Při tomto kvašení vznikají mimo ethanol další těkavé látky, 30 methanol, různé estery a vyšší alkoholy, z nichž výše vroucí tvoří tzv. přiboudlinu. Primárně vzniklá tzv. zápara se podrobuje destilaci, přičemž lze s použitím rektifikačních kolon získat produkt s obsahem až 95,58 % obj. ethanolu. Pouze kvasný ethanol je určen pro potravinářskou výrobu (§ 13 zákona č. 61/1997 Sb.), pro niž naopak nesmí být užit líh syntetický, stejně jako tzv. sulfitový líh, který se vyrábí kvašením sulfitových výluhů, vznikajících při výrobě buničiny, s vysokým obsahem dřevné hmoty. V současnosti je výroba kvasného lihu podporována i pro použití mimo potravinářství, především jako tzv. biopaliva. Pro tyto účely je však nutná absolutizace dehydratací, která se dnes nejčastěji provádí na molekulových sítech. Dříve používaná azeotropní destilace s benzinem je dnes méně frekventovaná. Kvasný líh se běžně podle kvality (obsah nežádoucích příměsí a senzorické vlastnosti) klasifikuje do kategorií velejemný, jemný a technický. Výroba syntetického lihu se dnes opírá především o postupy hydratace ethylenu (katalýza H3PO4 na křemelině; rovnice 3.6), dříve užívané postupy hydratace ethynu s následnou katalytickou hydrogenací vzniklého acetaldehydu (rovnice 3.7) jsou dnes prakticky opuštěny. Hydratace ethenu se provádí především přes estery kyseliny fosforečné při teplotách kolem 300 °C a tlacích 9-10 MPa, přitom vznikající acetaldehyd jako vedlejší produkt je následně katalyticky hydrogenován. CH2 = CH2 + H2O → C2H5OH (3.6) CH ≡ CH + H2O → CH3–COH; CH3–COH + H2 → C2H5OH (3.7) Výrobu lihu a lihových výrobků upravuje především zákon č. 61/1997 Sb., který vymezuje: a) podmínky pro výrobu, skladování, úpravu, oběh a evidenci lihu, b) klasifikuje líh podle druhu výroby a c) klasifikuje druhy lihu, které lze uvádět do oběhu. Líh patří mezi komodity, které jsou zatíženy spotřební daní, jejíž výše a další náležitosti jsou upraveny zákonem 353/2003 Sb. Dříve obávaný § 194 trestního zákona, který činil z domácí výroby (pálení) lihu a přechovávání destilačních aparatur k tomu určených trestný čin, byl s jeho novelou z roku 2008 vypuštěn. Nadále je však tato činnost posuzována jako přestupek posuzovaný ve správním řízení. V případě ohrožení zdraví nekvalitně podomácku vyrobeným alkoholem může být tato činnost pochopitelně posuzována i z pohledu § 272 a § 273 trestního zákona jako obecné ohrožení. 3.1.2.2.2 Farmakokinetické vlastnosti ethanolu Absorpce ethanolu z alkoholických nápojů při perorálním užití probíhá prostou difúzí a nastává již v dutině ústní, přibližně 20 % požité dávky je vstřebáno ze žaludku a zbytek ve dvanáctníku a horní části tenkého střeva; podle náplně žaludku je maximum podané dávky absorbováno mezi 30-90 minutami. Charakter požitého alkoholického nápoje ovlivňuje rychlost absorpce v následujících ohledech: nápoje s obsahem oxidu uhličitého urychlují absorpci díky vazodilataci cév žaludeční stěny, zvýšená teplota alkoholického nápoje urychluje absorpci, obsah jednoduchých sacharidů absorpci zpomaluje (likéry). Vzhledem k fyzikálně chemickým vlastnostem ethanolu je distribuce rychlá a distribuční objem se pohybuje blízko hodnoty 0,7 l.kg-1 (veškerá tělesná voda 0,60-0,65 l.kg-1). Průchod přes hematoencefalickou bariéru je volný. Metabolismus ethanolu je analogický metabolismu methanolu (viz obr. 3.5) s tím rozdílem, že vzniklá kyselina octová se váže jako acetylkoenzym A, který dále vstupuje do citrátového cyklu. Rychlost eliminace ethanolu je určena rychlostí prvního kroku metabolismu – oxidace cytosolickou alkoholdehydrogenázou na acetaldehyd a pohybuje se v rozmezí 7 – 10 g.h-1 ethanolu. Rychlost této reakce lze popsat kinetikou 31 nultého řádu, kde limitujícím faktorem je koncentrace oxidované formy koenzymu nikotinamidadenindinukleotidu (NAD+). Mimo oxidaci alkoholdehydrogenázou se minoritně uplatňují i další mechanismy, a to oxidace v systému mikrosomálního cytochromu P450 CYP2E1, kde se metabolizuje přibližně 10 % podané dávky, přičemž je tato reakce rovněž závislá na koncentraci NAD+, resp. NADP+. Konečně třetí, nejméně účinnou cestou je oxidace katalázou v peroxisomech, tato cesta není závislá na NAD+, resp. NADP+, ale na koncentraci peroxidu vodíku. Ve všech třech případech vzniká acetaldehyd, který je dále oxidován mitochondriální aldehyddehydrogenázou na acetát. Stejně jako v případě methanolu, tak se i zde uplatňuje v metabolismu primárně vzniklého acetaldehydu glutathionová cesta. Ve vztahu k řadě toxických účinků alkoholu a nežádoucích účinků léků vyjádřených v kombinaci s alkoholem je zřejmě cesta oxidace mikrosomální cestou, při níž vznikají volné radikály (viz dále). Proces oxidace aldehyddehydrogenázou lze účinně blokovat některými xenobiotiky (disulfiram), čehož lze využít v averzivní terapii alkoholismu. Genetické mutace a polymorfismy aldehyddehydrogenázy mají pravděpodobně vliv na riziko rozvoje závislosti na alkoholu (viz dále). Eliminace nemetabolizovaného ethanolu respiračním traktem, ledvinami a potem činí 2-10 % přijatého množství. Maximální koncentraci ethanolu na vrcholu absorpce v krvi lze odhadnout s užitím vztahu (3.8): c = D / (0,7 * H) (3.8), kde D je dávka (g) a H je tělesná hmotnost (kg); First-pass efekt při absorpci ethanolu se uplatňuje v míře, která nepřekračuje 10 % celkové požité dávky a na tomto efektu se uplatňuje jak oxidace v jaterní tkáni, tak oxidace v žaludeční sliznici. Podíl ethanolu eliminovaného při first-pass průchodu se zvyšuje při pomalém popíjení a při větší náplni žaludku. Obr. 3.5 Metabolismus ethanolu 32 3.1.2.2.3 Farmakodynamické vlastnosti a toxicita ethanolu Jakkoliv je ethanol malou molekulou, jejíž působení na lidský organismus by na první pohled nemělo skrývat příliš velká tajemství, opak je pravdou. Moderní vědecké názory, podpořené obvykle rozsáhlými studiemi, si často protiřečí a zjednodušeně řečeno oscilují mezi tvrzeními „Alkohol škodí lidskému organismu v jakémkoliv množství“ a „Malá množství alkoholu jsou zdraví prospěšná“. Přestože je užívání a zneužívání alkoholu jevem provozovaným již mnoho staletí, není jeho mechanismus účinku zcela objasněn dodnes a toto studium je stále relevantní. Působení alkoholu zůstává stále v popředí zájmu biochemiků, molekulárních biologů, lékařů, psychologů i ekonomů (a také valné většiny obyvatelstva evropských zemí). Skutečností zůstává, že vzhledem k ďábelsky malé velikosti této látky, její snadné distribuci v lidském organismu, reaktivitě a reaktivitě jejího primárního metabolitu a také relativně vysokých koncentracích, kterých dosahuje běžný piják, prakticky není orgánová soustava, která by při chronické konzumaci nebyla kvalitativně jeho působením zasažena. V následujícím textu bude stručně rozebráno akutní i chronické neurotoxické působení, hepatotoxicita a vliv na vybrané metabolické poruchy, kardiotoxicita, gastrointestinální toxicita a vliv na vnitřní prostředí. Neurotoxicita ethanolu Neurotoxické působení ethanolu je velmi komplexní a má kvalitativně různě vyjádřený efekt v závislosti na koncentraci ethanolu, kdy při relativně nižších hladinách převažuje efekt excitační daný především zásahem do působení neurotransmiteru serotoninu a později převládá vliv tlumivý, za nějž je odpovědný zásah ethanolu do působení γ-aminomáselné kyseliny (GABA) a glutamátu (GLU). Ethanol se váže na GABAA receptory a výsledkem tohoto alosterického působení je zvýšený influx chloridových iontů do nitra neuronu a zvýšená depolarizace neuronální membrány, která vede ke snížení citlivosti ke vzruchům. Působení ethanolu na GABAA receptory zodpovídá za jeho sedativní, trankvilizační a eventuálně narkotické vlastnosti. GABAA receptory se skládají z pěti heteromerních podjednotek (α1–6, β1–3, γ1–3, δ, ε, θ a π podjednotky), které jsou kruhovitě uskupeny kolem chloridového kanálu. Značná variabilita složení GABAA receptorů umožňuje funkční diverzitu, přičemž pro CNS je nejtypičtější stavba 2α1, 2β2, 1γ2s GABAA receptoru. GABAA receptory nesou rovněž vazebná místa pro látky ze skupiny benzodiazepinů (hypnotika, sedativa a anxiolytika), barbiturátů (hypnotika a sedativa), neurosteroidní látky a některá celková anestetika. Vazba ethanolu na GABAA receptory je stále předmětem studia, přičemž přítomnost relativně specifických vazebných míst pro ethanol se nepodařilo jednoznačně prokázat. Dalším místem účinku ethanolu v nervové tkáni jsou NMDA receptory pro excitační neurotransmiter glutamát (název podle selektivního agonisty N-methyl-D-aspartátu). NMDA receptory hrají důležitou úlohu v mechanismu učení a paměti (LTP – long term potentiation). V případě ethanolu byla prokázána a kvantifikována závislost míry poruchy LTP na dávce alkoholu. Působení na NMDA receptory se manifestuje při vyšších koncentracích alkoholu a je zodpovědné za poruchy, event. výpadky paměti v průběhu alkoholové intoxikace. Při chronickém abúzu působí ethanol na GABAergní transmisi naopak, dochází k adaptační downregulaci GABAA receptorů. Též působení na glutamátergní transmisi je opačné než v případě jednorázové intoxikace – při chronickém abúzu dochází ke kompenzatorní up-regulaci NMDA receptorů, zvýšení transmise a rozvoji tolerance. 33 Změněná funkce GABAergního a glutamátergního systému vede doposud ne zcela jasným mechanismem k uvolňování dopaminu v mesolimbické dopaminové dráze (v části mozku nucleus accumbens), která je systémem vnitřního odměňování. Pravděpodobně také působí alkohol aktivaci enkefalinové opiátové a endokanabinoidní soustavy. Tyto tři zmíněné mechanismy jsou hlavním důvodem vzniku závislosti na alkoholu. Ethanol potencuje také působení serotoninu, v iniciální fázi alkoholové intoxikace spolupůsobí při euforizaci, v pozdní fázi se však tento efekt nepříjemně projeví na kvalitě spánku, zejména REM fází, které nedosahují obvyklé hloubky. Další mechanismus neurotoxického působení alkoholu souvisí s tvorbou hydroxyethylového radikálu, které vede ke zvýšenému oxidativnímu stresu. Toto působení se pochopitelně uplatňuje také jinde (hepatocyty, kardiomyocyty, buňky cévní výstelky aj.). Vliv konzumace ethanolu na produkci endogenních opioidů je zmíněn v části 3.3.2. U chronických ethyliků se v závislosti na celkovém zkonzumovaném množství ethanolu, charakteru konzumace a době zneužívání rozvíjejí typické duševní poruchy, mezi něž řadíme: delirium tremens, resp. odvykací stav s deliriem, alkoholická halucinóza, alkoholická paranoidní psychóza, Korsakovova psychóza a alkoholická epilepsie. Blíže budou v textu rozebrány poruchy delirium tremens a Korsakovova psychóza. Delirium tremens je poruchou, která se dostavuje u těžce závislých s rozvinutými příznaky psychické a fyzické závislosti po odnětí alkoholu. Jedná se o soubor poruch z organického rozvratu CNS a potenciálně život ohrožující stav. Mechanismus vzniku je komplexní a velmi složitý a podílí se na něm především chronicky změněná funkce GABAA ergního a glutámátergního systému a další komplikující faktory při chronicky narušeném metabolismu, elektrolytové a acidobazické rovnováze a depleci některých látek (např. thiamin). Po odnětí ethanolu se dostavují typické příznaky, kterými jsou psychomotorický neklid, zmatenost, hypertenze, tachykardie, celková vegetativní hyperaktivita, hyperreflexie, případně i epileptický záchvat typu grand mal. Porucha vědomí je kvalitativně vyjádřena v časové a prostorové dezorientaci, myšlení je dezorganizované, spánkový cyklus je narušen. Typická je také porucha vnímání s velmi živými a obvykle nepříjemnými halucinacemi (hmyz, hlodavci, oheň, apod.). Doba trvání deliria tremens závisí na hloubce globálního poškození CNS a věku, akutní fáze trvá obvykle 2-5 dní. V každém případě se jedná o závažný stav, při němž je jedinec ohrožen na životě útlumem základních životních funkcí při otoku mozku a možnými komplikacemi (úraz při epileptickém záchvatu nebo při zmateném chování, sebepoškození v suicidiálním úmyslu, aspirace cizích těles nebo zvratků, dehydratace a jiný rozvrat vnitřního prostředí). Léčba spočívá v podávání benzodiazepinů (nejč. diazepam, oxazepam, lorazepam aj.), případně antipsychotik (nejč. haloperidol) a neuroleptik (nejč. tiaprid), úpravě vnitřního prostředí (korekce hydratace a iontů, event. hypovitaminózy, zejm. thiaminu; pozn.: Deplece thiaminu při chronickém ethylismu může vést až k rozvoji tzv. Wernickeovy encefalopatie) a případně podávání antikonvulziv. Bez intenzivní péče se dříve úmrtnost v souvislosti s deliriem tremens pohybovala okolo 25 – 30%, i dnes je při adekvátní intenzivní péči úmrtnost kolem 5 – 10 %. Podávání alkoholu ke zmírnění příznaků deliria je dnes již kontraindikováno. Delirium tremens je tedy onemocněním, které je nejčastěji pozorováno v určitém časovém odstupu po zahájení odvykací protialkoholní terapie, menší část připadá na stavy po extrémní ebrietě chronických ethyliků. Korsakovova alkoholická psychóza se projevuje u chronických ethyliků v terminálním stádiu alkoholové závislosti po mnohaletém abúzu nebo jako vyústění opakovaného nebo protrahovaného 34 deliria tremens. Typickými znaky jsou především masivní narušení paměti (především vštípivost a retence) a konfabulace. Narušení paměti je takového rázu, že neumožňuje ani základní orientaci v čase a prostoru a jako svého druhu obranný mechanismus se rozvíjejí konfabulace, kdy nemocný jedinec nahrazuje v novopaměti chybějící data daty staršími, která rámcově odpovídají dané situaci. Konfabulace jsou nezáměrné a nevědomé. Obvykle je Korsakovova psychóza nevratnou poruchou, výjimečně bývá pozorována alespoň částečná reparace CNS vedoucí k mírnému klinickému zlepšení. Jedinec s rozvinutou Korsakovovu psychózou je zcela vyloučen z normálního života a prakticky je nutné jej posuzovat jako nesvéprávného. Kardiotoxicita ethanolu Kardiotoxicita ethanolu je nespecifická a z biochemického hlediska podmíněná především dvěma faktory: tvorbou volných radikálů při jeho metabolismu a tvorbou ethylesterů volných mastných kyselin. V případě ethylesterů mastných kyselin byla jasně prokázána mitochondriální toxicita, na níž jsou kardiomyocyty mezi jinými citlivější. Sekundární poškození koronárního systému při chronické konzumaci alkoholu nastává v důsledku poruch metabolismu lipidů a s tím související aterogenezí, snížené proteosyntéze u hepatálních dysfunkcí souvisejících s alkoholem a přetížením oběhového systému při jaterní cirhóze. U chronických konzumentů ethanolu byla prokázána snížená funkčnost a kvantita kontraktilního aparátu. Alkoholická kardiomyopatie tak postihuje přibližně 65 % chronických alkoholiků a klinicky se manifestuje obvykle po deseti letech chronického abúzu. Projevem je systolická dysfunkce levé komory se sníženou ejekční frakcí, častými fibrilacemi a vzácněji maligními arytmiemi. Poškození je obvykle ireverzibilní a při pokračujícím abúzu umírá 50 % pacientů mezi 3-6 rokem od stanovení diagnózy. Na druhé straně existují studie, které prokázaly pozitivní efekt malých dávek alkoholu na kardiovaskulární systém, mechanismem tohoto působení je zejména hypotenzní efekt ethanolu v malých dávkách, snížení hemokoagulace a s tím spojené snížení rizika embolií a zvýšení tvorby HDL lipoproteinů. Mnoho rozsáhlých populačních studií si kladlo za cíl prozkoumat vliv dlouhodobé konzumace alkoholu na zdraví obyvatelstva. Zásadním problémem všech těchto studií je však nemožnost oddělit vliv alkoholu od ostatních vlivů přijímané potravy a případných jiných vlivů (klimatických, společenských, úrovně zdravotní péče aj.), které zavádějí řadu obtížně měřitelných nezávislých proměnných. Interpretace získaných dat je pak vždy napadnutelná a obtížná. Jedna z prvních velkých populačních studií tohoto typu přinesla do obecného povědomí, ve prospěch alkoholu často zmiňovaný pojem, francouzský paradox. Obyvatelé Francie konzumují největší množství alkoholu na hlavu ze skupiny 21 studovaných zemí a přitom vykazují druhou nejnižší úmrtnost na srdeční selhání. Přitom je však třeba vzít v potaz, že galenickou formou konzumovaného alkoholu je obvykle víno s obsahem řady antioxidantů polyfenolické i jiné povahy, které minimalizují působení volných radikálů. Dalším faktorem je způsob konzumace alkoholu, který je obvykle spojen s jídlem, které zpomaluje absorpci ethanolu a konzumace alkoholu, která nebývá excesivní ve vysokých dávkách. Na působení alkoholu nezávislé jsou pak faktory složení potravy, kdy ve francouzské kuchyni převládají rostlinné tuky, zelenina s vysokým obsahem vlákniny apod., tedy faktory obecně dobře působící ve smyslu metabolismu lipidů a aterogeneze. Samotný vliv alkoholu na riziko kardiovaskulární morbidity a mortality lze tedy jen stěží vyjmout od ostatních zmíněných vlivů. Obtížnost hodnocení vlivu ethanolu na zdraví populace pak vynikne ve srovnání s dalšími studovanými zeměmi: Japonskem, Irskem a Finskem. Kardiovaskulární mortalita je v Japonsku vůbec nejnižší při taktéž nejnižší konzumaci alkoholu a minimu živočišných 35 tuků, zatímco Irsko a Finsko stojí na předních příčkách mezi studovanými zeměmi, ačkoliv průměrné množství zkonzumovaného alkoholu na hlavu je jen mírně vyšší než v Japonsku. Irsko má však nejnižší podíl ve spotřebě čerstvého ovoce a zeleniny. Způsob konzumace alkoholu ve Finsku je typický excesivním užíváním s vysokými dávkami. Hepatotoxicita ethanolu Hepatotoxicita ethanolu je podmíněná jak přímým toxickým působením ethanolu a jeho primárního metabolitu acetaldehydu, tak zásahem do metabolismu sacharidů a lipidů při chronické konzumaci. Významná je také hepatoxicita vybraných farmak v kombinaci s ethanolem, zejména se jedná o léčiva metabolizovaná v systému CYP 2E1. Jaterní tkáň je místem, kde probíhá v nejvyšší míře metabolismus ethanolu, a proto je také k jeho působení velmi citlivá. Mírné poškození jaterního parenchymu je patrné prakticky po každém excesivním užití větších dávek, chronická konzumace alkoholu se bez chronického poškození jater neobejde. Při metabolismu ethanolu dochází ke spotřebovávání oxidované formy NAD+, kterého se nedostává pro ostatní fyziologické metabolické děje. Akutní intoxikace alkoholem tedy následkem změněného poměru NAD+/NADH vede v jaterní tkáni ke zpomalení citrátového cyklu, zvýšené přeměně pyruvátu na laktát a potlačení až zastavení glukoneogeneze, rovněž β-oxidace mastných kyselin je však potlačena a roste tak plazmatická hladina triacylglyceridů. Chronická konzumace vede dále ke zvýšené tvorbě lipoproteinů a cholesterolu (se zvýšenou frakcí HDL). Významným efektem, který vede k hepatotoxicitě ethanolu je deplece glutathionu při intoxikaci ethanolem, jejímiž následky jsou: zvýšená toxicita substrátů metabolizovaných na CYP2E1 (především některé léky, viz tabulka 3.1) a zvýšení oxidativního stresu z tvorby volných radikálů. Glutathion hraje ústřední roli v ochraně hepatální tkáně před volnými radikály a při intoxikaci ethanolu je spotřebováván reakcí s acetaldehydem a v mikrosomálním monooxygenásovém systému CYP 2E1. Chronická konzumace ethanolu vede také pravděpodobně k narušení funkce S-adenosylmethionin synthetázy, která spolupůsobí při syntéze glutathionu jako zdroj cysteinu a obsah glutathionu je tak dále při chronické konzumaci snížen. Tab 3.1 Přehled vybraných substrátů, inhibitorů a induktorů CYP2E1 Substráty pro CYP2E1 vyvolávající autoindukci Halothan, enfluran, isofluran, methoxyfluran, sevofluran (inhalační anestetika) Ethanol Paracetamol (antipyretikum, analgetikum) Anilin (Zákl.surovina chem.průmyslu) Benzen (Rozpouštědlo) Dimethylformamid (Rozpouštědlo) Theofylin (Antiastmatikum, metabolit kofeinu) Chlorzoxazon (Myorelaxans) Zopiclon (Hypnotikum) Dacarbazin (Cytostatikum) Inhibitory CYP2E1 Disulfiram (Antabus) Nikotin a příbuzné alkaloidy Diallylsulfid (obsažen v česneku) Amitryptylin (antidepresivum) Bromazepam (anxiolytikum) Isoniazid (Antituberkulotikum) Chronická nemírná konzumace ethanolu vede pak uvedenými mechanismy k makroskopickému poškození jaterního parenchymu v následujících stádiích: jaterní steatóza, toxická hepatitida až jaterní cirhóza, event. s karcinomem jater. 36 Chronická konzumace alkoholu vede k chronické poruše metabolismu lipidů a dochází k jejich ukládání v jaterní tkáni, vyvíjí se steatóza (ztučnění jater). K ukládání dochází zejména v centrilobulární zóně ve formě tukových kapének, které mohou splývat a vyplňovat celou cytoplazmu (velkokapénková steatóza). Hepatocyty postižené zóny mění rovněž morfologii a stávají se balónovitými s obrovskými sférickými a málo funkčními mitochondriemi. Jaterní steatóza se rozvíjí již po několika dnech intenzivní konzumace alkoholu a je obvykle plně reverzibilní při včasné úpravě životosprávy, resp. abstinenci v řádu 2-6 týdnů. Citlivým indikátorem již mírného postižení jaterního parenchymu je základní test prostupnosti a integrity membrán hepatocytů – stanovení katalytické aktivity alaninaminotransferázy (ALT), k alkoholové, event. jiné toxické příčině hepatálního poškození napoví dále zvýšená sérová aktivita γ-glutamyltransferázy (následek zvýšené syntézy při depleci glutathionu) a případně zvýšený střední objem erytrocytů (MCV), relativně senzitivním indikátorem chronického abúzu alkoholu je pak vyšetření karbohydrátdeficientního transferinu (CDT; viz dále). Alkoholická hepatitida je dalším stupněm postižení, které obvykle nastává po 6 - 10 letém intenzivním chronickém abúzu alkoholu a má podobný klinický obraz jako virové hepatitidy. Podnětem ke zvratu do stadia alkoholové hepatitidy je obvykle excesivní abúzus nebo infekce. Ložiskové nekrotické poškození jaterního parenchymu vede k zánětu s nahrazením nekrotických ložisek fibrotickou tkání. V laboratorním nálezu jsou zvýšeny všechny jaterní enzymy, ALT, AST, GMT, ALP, podle tíže poškození se objevuje hyperbilirubinémie se zvýšením konjugovaného i nekonjugovaného bilirubinu, urobilinogen v moči je pozitivní. Elevace ALT dosahuje 20 – 100 násobných hodnot, progresi onemocnění dokumentuje zvyšování poměru AST/ALT (de Ritisův koeficient). S rozsahem nekrotických změn koreluje snížení sérové aktivity cholinesterázy (CHS). Relativně specifickým histologickým nálezem je Malloryho hyalinní protein. Podle tíže poškození přechází pacient do stadia jaterní cirhózy – nevratného poškození jaterního parenchymu. Jaterní cirhóza je nevratným poškozením jaterního parenchymu a všech jeho funkcí s nepříliš dobrou prognózou. Jaterní cirhóza se může vyvinout i bez předchozího stadia alkoholové hepatitidy a dokonce může v malé části případů probíhat asymptomaticky. V laboratorním nálezu dominuje setrvalé zvýšení sérových transamináz, mírná hyperbilirubinémie, hypomegnezémie a hypoproteinémie. Náhlé zvýšení AST svědčí pro nekrotickou ataku, zatímco náhlý prudký pokles aktivit transamináz (příčinou těžká porucha proteosyntézy) je příznakem přechodu do terminální fáze onemocnění s infaustní prognózou. V elektroforetickém obrazu plazmatických proteinů je nespecifický obraz chronické hepatopatie se snížením frakce albuminu, α- globulinů, β-globulinů a zvýšení frakce γ-globulinů, přičemž se jedná o relativní zvýšení především frakce IgA protilátek, v obraze je vidět tzv. β-γ můstek (obraz chronické hepatopatie). Snížená produkce proteinů a s tím spojená hypoalbuminémie, resp. celková hypoproteinémie vede k rozvoji kompenzované metabolické alkalózy s hyperkapnií. Další možnou komplikující poruchou může být metabolická acidóza, zejména laktátová acidóza typu B, při neschopnosti jater utilizovat laktát. Kompenzovaná cirhóza s dodržením životosprávy a abstinencí se rozvíjí pozvolna s průměrným přežitím kolem 10 let od diagnózy, zatímco nekompenzovaná cirhóza vede k úmrtí s mediánem 1,6 roku od diagnózy. Jedním z nejvýznamnějších komplikujících faktorů při jaterní cirhóze je portální hypertenze (zvýšený tlak v povodí vena portae) jako následek snížené průchodnosti krve jaterním parenchymem. Vytvářejí se paralelní oběhové cesty (portosystémové zkraty). Závažným důsledkem portální hypertenze jsou jícnové varixy, dále krvácení do žaludku, případně dalších částí GIT. 37 Portosystémové zkraty odvádějí část krve z vena portae mimo játra a přivádějí tak do organismu řadu bakteriálních toxinů a toxinů z potravy, jejichž toxický efekt není eliminován first-pass průchodem přes játra. Tyto toxiny se mohou podílet na rozvoji tzv. jaterní encefalopatie, která je závažnou komplikací jaterní cirhózy, jaterního selhání i některých forem toxických hepatitid. Příčiny rozvoje jaterní encefalopatie jsou komplexní a patří mezi ně neschopnost jater účinně detoxikovat amoniak tvorbou močoviny, snížená tvorba glutaminu, zvýšený průchod látek povahy neurosteroidů, opioidů, merkaptanů, fenolů, mastných kyselin o krátkém a středním řetězci přes hematoencefalickou bariéru a jejich neurotoxické působení, tvorba falešných neurotransmiterů (oktopamin). Dobrým diagnostickým indikátorem je plazmatická hladina amoniaku. Vliv chronické konzumace ethanolu na další části GIT Chronický etylismus způsobuje také nespecifická poškození sliznice GIT, které se klinicky manifestují jako mucositida, achlorhydrie a případně až vředová choroba. Nezřídkavou komplikací chronického ethylika jsou také pankreatitidy. V těchto souvislostech je zejména riziková konzumace destilátů. Vliv ethanolu na riziko rozvoje a progrese nádorových onemocnění Vztah mezi konzumací ethanolu a rizikem nádorových onemocnění byl opakovaně studován na početných populacích a přinejmenším pro některé typy nádorových onemocnění je tento vztah průkazný, zejména se jedná o karcinomy prsu, prostaty a hepatocelulární karcinom. Rovněž je průkazný synergický negativní efekt současné konzumace ethanolu a kouření na rozvoj některých nádorových onemocnění. Tato problematika se těší intenzivnímu zájmu a studiu, je velmi různorodá, jednotlivé vlivy se překrývají, často působí protichůdně a obtížně se hodnotí. V následujícím textu budou velmi stručně rozebrány výsledky vybraných epidemiologických studií a rovněž některé předpokládané molekulární mechanismy účinku, které se mohou podílet na vlivu konzumace ethanolu na vznik a progresi nádorových onemocnění. Základními mechanismy, které se podílejí na zvýšeném riziku vzniku nádorových onemocnění v souvislosti s působením ethanolu a především jeho primárního metabolitu ethanalu jsou: zvýšená tvorba volných radikálů a vyčerpání některých detoxikačních cest (zejména glutathion), hypomethylace DNA, vliv na acetylaci histonů, zásah do metabolismu některých biogenních látek (vitamín D, estrogeny, androgeny), zvýšení poměru NADH/NAD+ a další faktory, které mají vliv na epigenetický podklad nádorových onemocnění. Konečně nelze ani pominout detergenční vliv ethanolu a usnadnění průniku některých karcinogenů do buňky, typickým příkladem takového synergického působení je současná konzumace ethanolu a kouření. Obecně se předpokládá, že incidence nádorových onemocnění je v populaci alkoholiků přibližně desetinásobná oproti populaci normální. Doposud pravděpodobně nejrozsáhlejší populační studie provedená na vzorku 60 000 žen se týkala vztahu mezi konzumací ethanolu a rizikem vzniku nádoru prsu. Bylo prokázáno, že riziko vzniku nádoru prsu lineárně stoupá s každými 10 g ethanolu denní konzumace o 9 % a předpokládá se, že přibližně 4 % případů nádorů prsu ve vyspělých zemích lze přičíst na vrub alkoholu. Chronická konzumace ethanolu vede ke zvýšení hladiny estrogenů a snížení hladiny androgenů, přičemž je tento mechanismus jedním z možných, který se podílí na zvýšeném riziku vzniku karcinomu prsu. 38 Podobně byl prokázán vliv chronické konzumace ethanolu na riziko vzniku karcinomu prostaty, přičemž zvýšení denní dávky ethanolu o 60 g zvyšuje riziko vzniku karcinomu prostaty o 21 %. Mechanismus tohoto působení zůstává doposud nejasný. Na rozsáhlých populačních studiích bylo prokázáno zvýšené riziko nádorových onemocnění v populaci chronických konzumentů ethanolu pro následující nádorová onemocnění: nádory horního GIT (dutina ústní, hltan, hrtan, jícen), karcinomy jater, prsu, prostaty a tlustého střeva a konečníku. Hypomethylace Chronická konzumace ethanolu vede k významné hypomethylaci DNA, jejíž příčinou je snížení hladiny S-adenosylmethioninu. V experimentu na krysách s alkoholovou dietou byl tento efekt prokázán (snížení jaterní hladiny S-adenosylmethioninu, methioninu a glutathionu) a snížení globální methylace DNA o 40 %. Konzumace ethanolu vede k vyčerpávání zásob kyseliny listové, která je kofaktorem pro přenos jednouhlíkatých zbytků a je nutná pro syntézu methioninu z homocysteinu a následně S-adenosylmethioninu jako methylačního činidla, zvýšená hladina Sadenosylhomocysteinu zároveň inhibuje aktivitu DNA methyltransferáz. Současně byla prokázána snížená exprese regulačního c-myc genu, který může být dalším epigenetickým faktorem rozvoje nádorových onemocnění. Předpokládá se, že tyto mechanismy jsou hlavním důvodem zvýšeného rizika vzniku hepatocelulárního karcinomu u alkoholiků. Efekt působení ethanolu na DNA methylaci je schématicky znázorněn na obr. 3.6. Obr. 3.6 Vliv konzumace ethanolu na methylaci DNA. 39 Modifikace histonu Chronická konzumace ethanolu vede prokazatelně ke snížení exprese klíčových genů energetického metabolismu, SIRT1 (NAD dependentní sirtuin deacetyláza) a PGC1α (peroxisome proliferatoractivated receptor-gamma coactivator1α). Acetylace histonu je regulována především dvěma skupinami enzymů: histon acetylující HAT (přenos acetylskupiny z AcCoA na lysin; rozlišují se tři podskupiny: GNAT, MYST a p300/CBP) a histon deacetylující HDAC (rozlišují se 4 podskupiny: I, II, III (sirtuiny) a IV). Acetylace vede k transkripční aktivaci, zatímco deacetylace k posttranskripčnímu genovému silencingu. Ethanol indukuje acetylaci histonu, jak bylo také experimentálně prokázáno na krysím modelu (zvýšená acetylace histonů H3K18 a H3K9) společně se zvýšenou aktivitou HAT p300 a SIRT1. Řadou nepřímých cest má zvýšená aktivita uvedených enzymů zapojených v acetylaci histonu vliv na expresi signálních proteinů p21 a p27, které v důsledku mohou vést ke genetické nestabilitě a za určitých okolností mohou mít onkogenní vliv. Podle aktuálních poznatků se jeví, že acetylace histonu v některých částech mozku (prefrontální kortex, nucleus accumbens aj.) má rovněž velký vliv na vznik a rozvoj závislosti. Schématicky je vliv metabolismu ethanolu na acetylaci histonu vyjádřen na obr. 3.7. Obr. 3.7 Metabolismus ethanolu a acetylace histonu Mutace enzymů zapojených do metabolismu ethanolu Na riziko rozvoje nádorových onemocnění v souvislosti s ethanolem mají dále vliv mutace genu pro aldehyddehydrogenázu (ALDH). U člověka existují přinejmenším 4 isoenzymy aldehyddehydrogenázy, pro oxidaci acetaldehydu má největší význam mitochondriální polymorfní isoenzym ALDH2 (alely ALDH2*1 a ALDH2*2). Homozygoti ALDH2*2 vykazují prakticky nulovou aktivitu aldehyddehydrogenázy, zatímco heterozygoti ALDH2*1,2 vykazují přibližně 30 – 50 % aktivitu enzymu ve srovnání s normálními wild type homozygoty ALDH2*1,1. Oproti normální populaci lze u homozygotů ALDH2*2 prokázat 6 - 20 krát vyšší hladiny acetaldehydu, a proto lze rovněž předpokládat jeho výrazně silnější toxické působení. Tito jedinci prakticky nesnášejí alkohol pro výrazné projevy akutní toxicity acetaldehydu (mimo jiné se projevuje silným zčervenáním kůže). Naproti tomu jsou heterozygoti ALDH2*1,2, kteří snášejí normální dávky 40 alkoholu bez větších subjektivních obtíží vystaveni podstatně vyššímu riziku toxicity acetaldehydu, zvýšené riziko bylo prokázáno například pro rozvoj karcinomu jícnu. V této souvislosti mají také význam polymorfismy alkoholdehydrogenázy 1B a 1C (ADH1B, ADH1C), které mohou rovněž vést ke změněným hladinám acetaldehydu. Polymorfismus ADH1B*2 vede k přibližně 40 krát vyšší aktivitě alkoholdehydrogenázy, polymorfismus ADH1C*1 vede k enzymu, který je přibližně 2,5 krát aktivnější. Polymorfismus ADH1B*2 je výrazně četnější v asijských populacích. V obou případech byly prokázány zvýšené hladiny acetaldehydu ve slinách a tento jev dobře koreluje se zvýšenou incidencí nádorů horního GIT ve studovaných populacích. Výsledky studií byly rovněž podpořeny experimentálními zvířecími modely s využitím zvířat s potlačenou salivací. V této souvislosti může být rovněž nezanedbatelný vliv tvorby acetaldehydu bakteriální mikroflórou dutiny ústní (zejm. Candida albicans), který byl rovněž experimentálně ověřen. Vliv indukce jaterního cytochromu CYP 2E1 byl již diskutován, na karcinogenezi lze jeho vliv rovněž předpokládat. Mechanismem je zde jednak tvorba hydroxyethylového radikálu, který vede k lipoperoxidaci a dále indukce metabolismu některých prokarcinogenních xenobiotik, indukce tohoto systému je jedním z vlivů podílejících se na synergickém karcinogenním účinku ethanolu a tabákového kouře. Fetální alkoholový syndrom Konzumace ethanolu v těhotenství má zcela prokazatelně negativní vliv na vývoj plodu a ethanol je dnes považován za teratogenní látku. Ethanol volně prochází přes placentární bariéru a koncentrace ethanolu ve fetální krvi jsou srovnatelné s koncentracemi v matčině krvi. Ethanol také přechází do amniální tekutiny, kde přetrvává delší dobu a plod je tak vystaven jeho účinkům po delší dobu. Metabolismus ethanolu jaterní tkání plodu je podstatně pomalejší ve všech fázích a toxické působení acetaldehydu je výrazně vyšší. Excesivní těžká intoxikace ethanolem může vést i k potratu. Kritické je působení především ve druhém trimestru v období masivního vývoje nervové soustavy. Mechanismy toxického působení ethanolu na plod jsou v zásadě podobné jako mechanismy působení na dospělý organismus a nebudou proto podrobně rozebírány. Soubor příznaků, které jsou typické pro novorozence matek závislých v době těhotenství na alkoholu se označuje jako fetální alkoholový syndrom (FAS) a spektrum vrozených alkoholových poruch (FASD). Klinické projevy mohou být různě kvalitativně a kvantitativně vyjádřeny v závislosti na intenzitě chronického abúzu v těhotenství a zahrnují především: retardaci růstu, kraniofaciální abnormality a anomálie nebo dysfunkce centrální nervové soustavy, která vede k intelektovému opoždění. Novorozenci s plně rozvinutým FAS mají obvykle nízkou porodní váhu a mají vcelku typickou fyziognomii, která zahrnuje malou hlavičku, úzké oční štěrbiny (blefarofimóza), oči blízko u sebe, kožní řasa ve vnitřním koutku, ochablost zvedačů víček, plochý široký nos, málo patrná až vymizelá štěrbina mezi horním rtem a nosem, malá a ustupující brada aj. Tyto projevy odrážející se ve fyziognomii obličeje jsou však jen částí celého spektra postižení, které dále zahrnuje časté srdeční vady (zejm. poruchy síňového a komorového septa), opožděný vývoj až mentální retardaci, hyperreaktivitu, sníženou střevní motilitu a funkční poruchy jícnu, křehkou celkovou tělesnou konstituci s malým vzrůstem, který přetrvává do dospělosti a případné další poruchy. Výrazně 41 četnější bývá také výskyt rozštěpů patra oproti běžné populaci. V dlouhodobém horizontu je téměř vždy přítomen snížený intelekt, medián IQ je v populaci FAS mezi 60 – 70. Kromě toho hrozí po porodu novorozenců těžkých alkoholiček rozvoj abstinenčního syndromu. Výše uvedený soubor poruch ukazuje na závažnost alkoholismu u těhotných, které svým potomkům mimořádně závažným způsobem znesnadňují celý život. Bohužel ani v ČR není tato problematika marginální, podrobnější rozbor s uvedením epidemiologických dat však přesahuje rozsah tohoto učebního materiálu. 3.1.2.2.4 Akutní intoxikace alkoholem Účinky ethanolu při akutní intoxikaci můžeme rozlišit podle stupně postižení do 4 stadií: stadium excitační, narkotické, komatózní, alkoholové hypoglykemické koma. S uvážením výše uvedených molekulárních mechanizmů působení ethanolu na GABAergní a glutamátergní systémy převládá při nízkých dávkách excitační účinek, který se projevuje zvýšenou tělesnou a duševní aktivitou. Subjektivně se intoxikovaná osoba v excitačním stadiu cítí sebejistá, silná a spokojená. Již v tomto stadiu je patrná ztráta kritičnosti a smyslu pro odpovědnost, je narušena koordinace pohybu a signifikantně je prodloužen reakční čas. V narkotickém stádiu začíná převažovat tlumivý účinek ethanolu podpořený nespecifickými účinky na vnitřní prostředí. Klinicky významná je hyperosmolarita (při koncentraci 1,0 g.kg-1 se osmolarita plazmy zvýší o 23 mmol.kg-1), ethanol navíc inhibuje sekreci antidiuretického hormonu (ADH; vazopresin). Dochází tak ke ztrátám isoosmolární tekutiny, obvyklým nálezen je hyponatremie s hypokalemií. Narkotické stadium je charakteristické silnou vazodilatací, na niž organismus reaguje kompenzačně uvolněním katecholaminů s následnou hypertenzí a tachykardií. Motorické schopnosti jsou silně oslabeny, chůze je vrávoravá, reakce pomalé, subjektivně bývají závratě. V psychické rovině se dostavuje celkový útlum, pasivita a ztráta smyslu pro realitu. Ovládací a rozpoznávací schopnosti mohou být významně sníženy. V komatózním stadiu alkoholové intoxikace se jako důsledek difuzně manifestované neurotoxicity dostavuje bezvědomí a motorické ochabnutí. Dýchání je hluboké a zpomalené jako důsledek metabolické acidózy. V tomto stadiu může pozvolna docházet k rozvratu vnitřního prostředí následkem počínající metabolické acidózy (acidóza z nadbytku reziduálních aniontů - laktátová acidózy typu A, ketoacidóza) a respirační acidózy při útlumu dechového centra. Na metabolické složce acidózy se podílejí především tyto ionty: acetát jako metabolit přeměny ethanolu, laktát jako důsledek zvýšené konverze pyruvát → laktát při změněném poměru NADH / NAD+ (cytosol), při nemožnosti zpracovat veškerý produkovaný acetylkoenzym A v citrátovém cyklu je zvýšená tvorba acetoacetátu a následně hydroxybutyrátu opět při změněném poměru NADH / NAD + (mitochondrie). Mimo to je třeba pamatovat na další možné poruchy acidobazické rovnováhy, kterými jsou: možná aspirace zvratků jako příčina respirační acidózy; u chronických alkoholiků metabolická alkalóza s dominující příčinou hypoalbuminemie; u osob, které zvracejí hypochloremická metabolická alkalóza ze ztráty chloridů. Alkoholové hypoglykemické koma je mimořádně závažnou a potenciálně letální komplikací alkoholové intoxikace. Jeho primární příčinou je vyčerpání zásob glykogenu při současně potlačené schopnosti glukoneogeneze. Mozková tkáň tak nemá žádný zdroj pro energetický metabolismus a následky přežitého alkoholového hypoglykemického kómatu bývají ireversibilní. Primárně bývají poškozeny bazální ganglia a mozeček. 42 Narkotické stadium vyžaduje minimální laickou první pomoc, která spočívá v zajištění stabilizované polohy, zabránění ztrátám tepla a observaci. Stadium komatózní vyžaduje v každém případě lékařský zásah. Hodnocení účinku ethanolu ve vztahu k jeho koncentraci nelze zcela zobecnit, existují velmi významné interindividuální rozdíly ve vnímavosti k ethanolu, které jsou podmíněny rozvojem tolerance při opakovaných abúzech, psychickou konstitucí uživatele, současně podávanými léčivy apod. Orientačně však lze shrnout obvyklé hodnocení vztahu mezi koncentrací ethanolu a jeho účinkem tak, jak je uvedeno v tabulce 3.2. V úvahu je dále nutné vzít, jakou dobu a v jaké formě probíhala konzumace ethanolu, uvedená množství absolutního ethanolu jsou tedy rovněž spíše orientační. Terapie těžké intoxikace ethanolem spočívá především v zabránění hypoglykemickému kómatu a celkové podpoře vitálních funkcí. V případech velmi těžkých intoxikací je vhodná hemodialýza. V rámci diferenciální diagnostiky u těžkých intoxikací je nutné pomýšlet na jiné příčiny závažného stavu, především připadají v úvahu: jiné látky způsobující metabolickou acidózu: methanol, ethylenglykol, salicyláty, paracetamol, paraldehyd; diabetická ketoacidóza, případně ketoacidóza z hladovění; uremie. Tabulka 3.2 Orientační hodnocení vztahu mezi koncentrací ethanolu a jeho účinkem na lidský organismus. Koncentrace ethanolu (g.kg-1) Do 0,3 0,3-0,5 Odpovídající přibližné množství zkonzumovaného ethanolu (g) 10-15 g 15-25 g 0,5-1,0 1,0-1,5 25-50 g 50-75 g 1,5-2,0 2,0-3,0 75-100 g 100-150 g 3,0-5,0 150-250 g Účinek Obvykle bez měřitelného vlivu na kognitivní funkce Mírné poruchy vestibulárního aparátu a vnímání, signifikantní prodloužení reakční doby, euforie Podnapilost, prohlubování výše uvedených příznaků Mírný stupeň opilosti, poruchy sebekontroly, ztráta sebekritičnosti a sebekontroly, výrazné prodloužení reakční doby Opilost, poruchy koordinace, rovnováhy, nauzea Těžký stupeň opilosti, těžké poruchy rovnováhy, ochrnutí, přibližně 50 % postižených ztrácí vědomí Bezvědomí, potenciálně letální koncentrace 3.1.2.2.5 Závažné interakce léčiv a ethanolu Vzhledem k výše uvedeným farmakodynamickým vlastnostem ethanolu je zřejmé, že závažné interakce farmakum – ethanol mohou nastávat především u léčiv, která splňují některou z uvedených vlastností: metabolizují se za účasti alkoholdehydrogenázy nebo aldehyddehydrogenázy; metabolizují v systému CYP 2E1; farmakum nebo jeho primární metabolity podléhají konjugaci s glutathionem. Interakcím ethanolu s některými OPL, amfetaminy, kokainem a hypnotiky je věnována pozornost v příslušných částech skripta. 43 Jako příklad farmaka metabolizovaného v systému CYP 2E1 a současně využívajícího glutathion pro konjugaci a detoxikaci primárního metabolitu, je paracetamol (acetaminofen). Zároveň se jedná o epidemiologicky velmi závažný příklad vzhledem k snadné dostupnosti a četnosti užívání paracetamolu. Paracetamol se metabolizuje několika cestami, jak je patrné z obr. 3.8. Primární metabolit – N-acetyl-p-benzochinonimin (NAPQI) je velmi reaktivní látkou, která se snadno váže na proteiny a nukleové kyseliny a je silně hepatotoxický. Při normálních terapeutických dávkách je tento toxický metabolit rychle eliminován reakcí s glutathionem. Při současném požití ethanolu a paracetamolu je však eliminace toxického metabolitu zpomalena deplecí glutathionu a riziko hepatotoxicity řádově roste. Obr. 3.8 Metabolismus paracetamolu a interakce s ethanolem. 3.1.2.2.6 Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikacích ethanolem Základní laboratorní vyšetřovací metodou při suspektních intoxikacích ethanolem je jeho stanovení v biologické matrici. Podle účelu vyšetření lze využít málo specifické nebo přísně specifické metody. Pro orientační stanovení v terénu lze využít málo specifické i málo přesné rychlé orientační kvantitativní, resp. semikvantitativní metody dechových testů, kdy biologickou matricí je vydechovaný vzduch. Přes nepopiratelné výhody těchto dechových testů, které spočívají v jednoduchosti provedení a okamžité dostupnosti výsledku, je nutné výsledek interpretovat s opatrností a pokud je to možné, provést další vyšetření z krve. Výborná korelace mezi koncentrací ethanolu v krvi a vydechovaném vzduchu platí pouze při splnění některých předpokladů a výsledek nemusí být přesný. Mimoto samozřejmě není stanovení ani přísně specifické a skrývá v sobě riziko přehlédnutí při kombinovaných intoxikacích více těkavými látkami současně. Pro většinu klinických potřeb se výborně hodí nespecifické enzymatické stanovení ethanolu, které v současnosti dominuje v laboratořích klinické biochemie a svůj význam má také v laboratořích toxikologických. Historicky nejstarší masivně rozšířenou metodou stanovení ethanolu (a současně dalších redukujících těkavých látek) v biologickém materiálu je metoda Widmarkova. Zlatým standardem a současně referenční metodou pro stanovení těkavých látek v biologickém materiálu jsou 44 jednoznačně metody plynové chromatografie, obvykle v uspořádání s plamenoionizačním detektorem. K orientačnímu vyšetření ethanolu z dechové zkoušky sloužily v minulosti především detekční trubičky s obsahem dichromanu. Při průchodu vzduchu s obsahem redukující látky docházelo k oxidaci ethanolu na kyselinu octovou a redukci chromu ze sedmimocenství na zeleně zbarvené soli trojmocného chromu. Detekce tedy byla vizuální a jednalo se o kvalitativní, event.semikvantitiativní málo přesnou zkoušku s hodnotou cut-off kolem 0,3 g.kg-1. Dichromany jsou považovány za toxickou karcinogenní látku a s ohledem na současnou legislativu nakládání s nebezpečnými odpady tak při použití těchto detekčních trubiček vzniká nebezpečný odpad a nastává problém s jeho likvidací. Z tohoto důvodu byly detekční trubičky s obsahem dichromanu nahrazeny jinými typy. V současnosti však tyto orientační testy již nejsou používány pro potřeby orgánů činných v trestním řízení a jsou určeny čistě pro laické orientační posuzování. V současnosti používané dechové analyzátory určené pro analýzu obsahu ethanolu ve vydechovaném vzduchu obvykle pracují na principu palivových článků nebo polovodičových senzorů. Bohužel nelze ani jeden z používaných dechových analyzátorů označit za přísně specifický pro ethanol. V rozsáhlé studii, která porovnávala hodnoty ethanolu dopočítané z naměřené hladiny v dechu (s využitím ČMI certifikovaných měřidel) s měřenými hladinami v krvi (GC-FID) byly zjištěny významné rozpory a shodných výsledků bylo dosaženo pouze v 21 % studovaných případů, ve studované sestavě byly nalezeny dokonce rozdíly přesahující hodnotu 1,5 g.kg-1. Tyto rozpory nadále odkazují k metodám plynové chromatografie jako metodám referenčním a doposud jediným přísně specifickým. Nutnost užití přísně specifických a přesných metod využívajících vhodný biologický materiál vynikne zejména v případech s potenciálním forenzním dopadem a v případě kombinovaných intoxikací těkavými látkami (např. ethanol – methanol). Historicky jedna z nejstarších a zároveň v minulosti nejrozšířenějších je Widmarkova zkouška. Vzorek biologického materiálu se přesně odváží a umístí do uzavřené baňky nad oxidující chromsírovou směs. Redukující těkavé látky se ponechají za zvýšené teploty v termostatu vytěkat a reagují s chromsírovou směsí ve smyslu rovnice (3.8). Nezreagované množství dichromanu se zpětně stanoví jodometrickou titrací s indikátorem škrobovým mazem (rovnice 3.9, 3.10). K2Cr2O7 + 3 CH3CH2OH + 8 H2SO4 → 2 Cr2(SO4)3 + 2 K2SO4 + 3 CH3COOH + 11 H2O (3.8) K2Cr2O7 + 6 KI + 7 H2SO4 → Cr2(SO4)3 + 4 K2SO4 + 3 I2 + 7 H2O 2 Na2S2O3 + I2 → 2 NaI + Na2S4O6 (3.9) (3.10) Ačkoliv tato metoda vykazuje vysokou citlivost i přesnost, je nespecifická a časově zdlouhavá. Z těchto důvodů je dnes prakticky obsolentní. Pro klinické potřeby je velmi vhodná rovněž málo specifická enzymatická metoda stanovení ethanolu v biologické matrici. Nejčastěji se využívá uspořádání s měřením nárustu absorbance při 340 nm (absorpční maximum redukované formy NADH; viz obr. 3.9). Při hodnocení nálezu je rovněž jako v předešlých případech potřeba opatrnosti vzhledem k nespecifičnosti testu. 45 Obr. 3.9 Enzymatické stanovení ethanolu. Zlatým standardem a referenční metodou pro stanovení těkavých látek v biologickém materiálu jsou metody plynové chromatografie. Jednoznačně nejvíce používaným uspořádáním je tzv. head-space technika s plamenoionizační detekcí. Vzorek biologického materiálu je umístěn do vialky, která se vzduchotěsně uzavře a umístí se do termostatu. Při definované teplotě (obvykle 80 °C) a době pobytu v termostatu se ustaví rovnováha koncentrací mezi kapalnou a plynnou fází. Poté se odebere definované množství plynné fáze, která se vnese na separační chromatografickou kolonu. Obvykle se při vnesení vzorku na injektor pracuje ve splitovacím režimu, mezi separačními kolonami dominují kapilární kolony oproti dříve používaným náplňovým. Separované složky směsi opouštějí kolonu a vcházejí do detektoru. Plamenoionizační detektor sestává z tryskového hořáku, do nějž je přiváděn vodík, vzduch a nosný plyn z kolony (obvykle He) a cylindrické elektrody (viz obr. 3.10). Obr. 3.10 Zjednodušené schéma plynového chromatografu s plamenoionizačním detektorem. Mezi hořák a elektrodu je vloženo vysoké napětí, při průchodu organických látek detektorem se zvyšuje podíl iontů v plameni a roste proud mezi elektrodami, na vzniku iontů se podílí především 46 termální emise z mikroskopických uhlíkových částic vznikajících v průběhu hoření. Intenzita proudu mezi elektrodami je za určitých okolností přímo úměrná obsahu analytu ve vzorku. Doporučuje se pracovat metodou interního standardu, která eliminuje některé náhodné chyby měření. Jako interní standard pro stanovení ethanolu v biologickém materiálu se obvykle používá tbutanol. Pro kalibraci je možné využít vodné roztoky ethanolu. Ukázkový chromatogram vybraných těkavých látek je uveden na obr. 3.7. Pro různé biologické materiály se používají příslušné korekční faktory pro přepočet z jednotek g.l-1 na g.kg-1 vzhledem k jejich hustotě a obsahu vody. Obr. 3.7 Ukázkový chromatogram těkavých látek v krvi; 1–aceton, 2–methanol, 3–2-propanol, 4– ethanol, 5–t-butanol (IS), 6–isoamylalkohol, 7–toluen. Jako biologický materiál pro stanovení ethanolu v případech průkazu akutní intoxikace tedy připadá v úvahu: plná krev, plazma, sérum, moč, sliny a vydechovaný vzduch, vzácně se rovněž vyšetřují vzorky tkání získaných při pitvě. Jednoznačně nejdůležitějšími materiály z hlediska přesnosti, správnosti a výpovědní hodnoty jsou plná krev, plazma a sérum. Mezi těmito materiály není vzhledem k fyzikálně chemickým vlastnostem ethanolu v koncentracích vyjádřených v g.l-1 rozdíl. Vyšetření obsahu ethanolu v moči je vhodné v případech, kdy není možné získat vzorek krve (např. extrémně silné podchlazení) a dále pro porovnání s hladinou v krvi pro posouzení fáze intoxikace. Při stanovení koncentrace ethanolu ve vydechovaném vzduchu se vychází ze skutečnosti, že mezi koncentrací ethanolu v krvi a vydechovaném vzduchu existuje dobrá korelace. Z přísně analytického hlediska se ale vždy bude jednat o odhad koncentrace ethanolu v krvi, byť by jeho měření ve vydechovaném vzduchu bylo co nejpřesnější. Na samotnou koncentraci ethanolu ve vydechovaném vzduchu pak může mít významný vliv ethanol obsažený v žaludku, pokud se měření provádí ve fázi resorpce a podmínky korelace pak nejsou splněny. Závěrem této části lze shrnout nejdůležitější skutečnosti související s problematikou stanovení ethanolu v biologické matrici. Vzhledem k četnosti zneužívání ethanolu a četnosti páchání přestupků a trestné činnosti pod vlivem této omamné a psychotropní látky má jeho stanovení významnou roli v diferenciální diagnostice různých akutních stavů, v klinické a forenzní toxikologii. Pro objektivní zhodnocení míry intoxikace a jejího případného vztahu k eventuálním deliktům páchaným pod vlivem ethanolu z odborného hlediska je jednoznačně preferováno vyšetření ethanolu v krvi, byť to v současnosti platná legislativa přímo nevyžaduje a jako důkazní materiál může být použit i výsledek dechové zkoušky učiněné s použitím certifikovaného zařízení (ČMI, např. ALCOTEST 7410 firmy Dräger). Od začátku roku 2010 došlo v tomto směru k úpravě mnoho let zažitého postupu, kdy při pozitivním orientačním nálezu ethanolu bylo vyžadováno lékařské vyšetření a odběr krve pro účely stanovení ethanolu v nejbližším zdravotnickém zařízení. 47 V současnosti tak mohou postupovat orgány činné v trestním řízení podle § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. v platném znění takto: “Orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu je povinna se podrobit osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnosti podle odstavce 1 pod vlivem alkoholu, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje. Spočívá-li orientační vyšetření zjišťující obsah alkoholu v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem 9a), odborné lékařské vyšetření se neprovede. V případě, že osoba tento způsob orientačního vyšetření odmítne, provede se odborné lékařské vyšetření.“ Lékařské vyšetření v případě vyšetření v souvislosti s pácháním přestupků a trestných činů pod vlivem alkoholu se provádí podle obvyklých zvyklostí, přičemž cílem je zjistit míru ovlivnění, případná zranění, jiné choroby a patologické stavy, které mohou ovlivňovat rozpoznávací a ovládací schopnosti. Po léta se k tomuto vyšetření používá tzv. „protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem“, přičemž se tentýž používá i při vyšetření při podezření na ovlivnění jinými OPL (viz obr. 3.12). Z hlediska toxikologické forenzní praxe jsou postupy vyšetřování ethanolu v biologické matrici ošetřeny vyhláškou MZd ČR, podobně jsou upravena personální i materiální kritéria, včetně nároků na interní a externí kontrolu kvality laboratoří provádějících stanovení ethanolu pro forenzní účely. Pro forenzní účely by měl být každý vzorek vyšetřen jedenkrát nespecifickou metodou (enzymaticky nebo Widmarkova zkouška) a dvakrát metodou plynové chromatografie, výsledky všech tří stanovení by se neměly lišit o více než 5 %. V opačném případě se provádí ještě jedno stanovení plynovou chromatografií a jako výsledek se bere průměr stanovení metodou plynové chromatografie. Dříve používané jednotky promile (‰) by se neměly nadále používat. 3.1.2.2.7 Hodnocení stupně ovlivnění a zpětné propočty V českém právním systému a s ohledem na ustálenou judikaturu při posuzování ovlivnění pod vlivem ethanolu je obecně akceptovaná hranice 1,0 g.kg-1 ethanolu v krvi pro posouzení mezi přestupkem a trestným činem. Tato hranice je používána poměrně striktně, byť je ve své podstatě přesná hranice iracionální. Hodnoty ethanolu v krvi řidičů jsou považovány za stav zcela vylučující řízení motorových vozidel a řidič přistižený při řízení motorového vozidla s hladinou ethanolu v krvi vyšší než 1,0 g.kg-1 se dopouští trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky ve smyslu § 274 zákona 40/2009 Sb. (trestního zákoník). Jednání řidiče s hladinou menší než 1,0 g.kg-1 je obvykle posuzováno jako přestupek, pokud nedojde pod vlivem ethanolu ke spáchání dalšího trestného činu (např. ublížení na zdraví z nedbalosti apod.), vyloučení způsobilosti může být pod touto hranicí dokázáno také jinak, např. svědeckou výpovědí apod. Hladiny nižší než 0,3 g.kg-1 obvykle nevedou v současnosti k postihům ani v přestupkovém řízení. V řadě případů je nutné k posouzení působení ethanolu ve vztahu k různé trestné činnosti provedení zpětných bilančních propočtů. Zejména se jedná o situace, kdy odběr krve byl proveden s významným časovým odstupem od posuzované události, kdy se posuzuje otázka, zda k požití alkoholického nápoje došlo před posuzovaným dějem (dopravní nehoda, násilný trestný čin apod.) nebo (jak často tvrdí vyšetřovaný) až po něm. Bilanční propočty je v zásadě možné provádět jak v případech, kdy prokazatelně došlo k absorpci veškerého požitého alkoholu a pohybujeme se v oblasti eliminační části křivky (viz obr. 3.13, část za maximem 1,06 g.l-1) nebo i v případech, kdy absorpce ještě ukončena nebyla, druhý možný případ je však podstatně složitější. 48 Obr. 3.12 Protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem 49 Obr. 3.13 Koncentrace ethanolu v krvi v čase; modelový příklad: muž věk 36 let, 85 kg, 195 cm, přiměřené výživy a normálních hepatálních i renálních funkcí bez rozvinuté tolerance, distribuční objem pro ethanol 46 l; konzumace 3 dávek 25 g ethanolu p.o. v hodinových intervalech. Výpočet byl zpracován s užitím softwaru MW Pharm 3.60. Pro první uvedený případ lze využít rovnice (3.11). ct = c0 – β. t (3.11), přičemž c0= . . (3.12), kde c 0 je teoretická koncentrace ethanolu v krvi při vstřebání veškerého požitého ethanolu, c t je koncentrace ethanolu v krvi v rozhodné době, β je eliminační konstanta (g.kg-1.h-1; pohybuje se v rozmezí 0,12-0,20), t je čas od počátku pití do rozhodného času, a je množství požitého ethanolu v g, d je vstřebávací deficit (poměrná část ethanolu, která se vstřebá; závisí na kvalitě alkoholického nápoje, náplni žaludku a rychlosti pití; 0,7-0,9), p je hmotnost vyšetřované osoby (kg), r je redukční konstanta, resp. distribuční objem ethanolu (0,6 - 0,7 l.kg-1). Hodnotu eliminační konstanty β lze také zjistit individuálně, pokud je k dispozici více odběrů v přiměřených časových úsecích. Počet proměnných v rovnici (3.12) a omezené možnosti jejich přesného určení vedou pochopitelně k významné nejistotě vypočtených hodnot a výsledek nachází v předem definovaném konfidenčním intervalu. Pochopitelně je nutné vždy přihlížet k hodnotě teoreticky nejnižší, tak aby vyšetřovaná osoba nemohla být poškozena. 3.1.2.2.8 Detekce chronického abúzu ethanolu Protože patří alkohol mezi jednoznačně nejčastěji zneužívané omamné a psychotropní látky se závažnými následky na lidské zdraví v případě chronické konzumace, jeví se jako potřebná vyšetření, která poukazují na chronickou konzumaci alkoholu, aniž se vyšetřovaná osoba pacienta nachází právě ve stadiu alkoholové intoxikace. Anamnestická data o spotřebě alkoholu nelze často brát v potaz, protože bývají záměrně zkreslována. Objektivní průkaz chronického abúzu ethanolu 50 často poukáže na skutečnou příčinu řady obtíží a je ceněným diagnostickým nástrojem především v gastroenterologii, kardiologii a psychiatrii. U chronických konzumentů ethanolu dochází k pozvolné změně řady fyziologických funkcí, jak bylo zmíněno výše a současně s tím také ke změnám řady klinicko-biochemických a hematologických parametrů. Typická je například u chronických uživatelů alkoholu zvýšená sérová aktivita γ-glutamyltransferázy (GMT) a zvětšení středního objemu erytrocytů (MCV). Tyto markery mají nízkou diagnostickou senzitivitu a spíše negativní predikční hodnotu a nejsou ani zdaleka specifické pro chronický abúzus alkoholu. Za všeobecně uznávaný marker chronického abúzu ethanolu je dnes považován karbohydrátdeficientní transferin (CDT), ideálně v kombinaci s GMT a MCV. Transferin je plazmatický glykoprotein (M = 79 500), jehož hlavní funkcí je transport železa a jiných kationtů (Cu, Zn) v organismu. N-Glykosidickou vazbou jsou k němu připojeny dva rozvětvené glykanové řetězce zakončené kyselinou sialovou. Syntéza probíhá především v játrech a biologický poločas transferinu je přibližně 7 dní. Teoreticky připadá v úvahu podle počtu navázaných zbytků sialové kyseliny celkem 8 isoforem: asialotransferin – heptasialotransferin. Zastoupení jednotlivých isoforem u normálního člověka je vyjádřeno v tabulce 3.3. Tabulka 3.3 Podíl jednotlivých isoforem transferinu u normálního jedince. Isoforma AsialoMonosialoDisialoTrisialo- Podíl (%) < 0,5 < 0,5 < 2,5 4,5-9,0 Isoforma TetrasialoPentasialoHexasialoHeptasialo- Podíl (%) 64-80 12-18 1-3 < 1,5 Při chronické konzumaci ethanolu dochází k poklesu intenzity procesu sialylace doposud ne zcela jasným mechanismem. Pravděpodobnou příčinou je efekt acetaldehydu na aktivitu sialyl transferázy lokalizované především v membránách hepatocytů, současně byla prokázána zvýšená plazmatická aktivita sialidázy. V každém případě dochází k nárustu podílu méně sialovaných forem transferinu. Pro diagnostiku se využívá zejména stanovení podílu disialoformy. Signifikantní nárůst lze zaznamenat po čtrnáctidenní denní konzumaci ethanolu v dávce 60 g, po abstinenci poklesne hodnota disialotransferinu na normál opět během 2 týdnů, u těžkých pijáků s vysokými hodnotami disialotransferinu je pokles na normální hodnoty v řádu 5 - 8 týdnů abstinence. Diagnostická senzitivita se významně liší mezi pohlavími a je rovněž ovlivněna použitou metodikou. Historicky nejstaršími metodami jsou imunochemická stanovení s úpravou vzorku jednoduchou iontoměničovou chromatografií. Podíl sumy asialo-, monosialo- a disialo- forem (v některých diagnostických soupravách suma i s podílem trisialotransferinu; Tina-Quant Roche) se stanoví vzhledem ke koncentraci celkového transferinu. Imunochemické metody stanovení CDT obecně vykazovaly nižší diagnostickou senzitivitu a jejich zásadní nevýhodou bylo relativně vysoké riziko falešně pozitivních nálezů při některých genetických variantách transferinu se zvýšeným podílem trisialoformy. Imunochemické metody stanovení CDT se nepodařilo úspěšně standardizovat dle zásad Mezinárodní federace klinické biochemie (IFCC). Další používané metodiky představují kapilární elektroforéza, zónová kapilární elektroforéza a především metody kapalinové chromatografie s UV detekcí. Tyto metody výrazně zvýšily přesnost a správnost a prakticky vylučují falešně pozitivní nálezy při genetických variantách trisialotransferinu, příprava vzorku je pro všechny uvedené metodiky podobná a spočívá v selektivní precipitaci jiných proteinů plasmy, jejich odstranění centrifugací, inkubaci s ionty trojmocného železa a iontoměničovou separací s UV 51 detekcí. Na obr. 3.14 jsou předvedeny typické chromatogramy normálního séra a chronického abuzéra. Obr. 3.14 Chromatogramy CDT normálního pacienta A (příležitostný piják) a alkoholika se zvýšenou hodnotou CDT B; 0 – asialotransferin, 1- disialotransferin, 2-triasialotransferin, 3tetrasialotransferin, 4-pentasialotransferin. Chromatogramy byly získány měřením v uzavřeném analytickém systému Variant firmy Bio-Rad. Hodnoty diagnostické senzitivity a specificity pro různé hodnoty cut-off jsou uvedeny v tabulce 3.4 pro HPLC metodu stanovení. Významná je výrazně nižší diagnostická senzitivita v případě žen, hodnota cut-off závisí silně na použité metodice a u imunochemických metod se obvykle používá hodnota 3 %, u ostatních hodnota 1,5 – 2 %. Diagnostická senzitivita i specificita se zvýší v případě kombinace markerů: CDT, GMT, MCV. Tabulka 3.4 Porovnání hodnot diagnostické senzitivity a specificity při různých hodnotách cut-off disialotransferinu. Pohlaví Hodnota cut-off 1,5 1,7 2,0 Muži Dg. senzitivita 68,8 55,6 40,8 Ženy Dg. specificita 84,5 90,7 94,4 Dg. senzitivita 57,1 35,1 20,8 Dg. specificita 91,6 96,9 98,9 3.1.2.2.9 Pozdní detekce abúzu ethanolu Ethylglukuronid Detekci užití ethanolu umožňuje řada více či méně specifických laboratorních parametrů. Stanovení ethanolu v biologické matrici je vhodné pro detekci a určení míry akutní intoxikace a jeho provádění je běžné nejen v toxikologické, ale také v klinicko-biochemické laboratoři přísně specifickými metodami (plynová chromatografie) i nespecifickými (enzymatická, Widmarkova) metodami. Z hlediska adiktologa však tato vyšetření neumožňují detekci abúzu alkoholu v době po 52 odeznění akutní intoxikace. V dnešní době již značně rozšířený test CDT (carbohydrate defficient transferin) umožňuje sice detekci chronického abúzu alkoholu s relativně vysokou diagnostickou senzitivitou (signifikantně vyšší u mužů) a společně se stanovením aktivity γ-glutamyltransferázy a středního objemu erytrocytů je vcelku přesným diferenciálně diagnostickým vodítkem, diagnostiku excesivních alkoholových abúzů (např. při návratech z dovolené při protialkoholní léčbě) však rovněž neumožňuje. Diagnostiku abúzu i relativně malých množství alkoholu (pod 15 g) v řádu desítek hodin po abúzu umožňují velmi specifické testy stanovení ethylglukuronidu, ethylsulfátu a ethylesterů mastných kyselin. Jedná se o minoritní metabolity a z hlediska klinické i laboratorní praxe je nejvhodnějším z nich ethylglukuronid (viz obr. 3.15). Obr. 3.15 Ethylglukuronid Ethylglukuronid vzniká konjugací ethanolu s glukuronovou kyselinou, přičemž touto metabolickou cestou se odbourává jen 0,02 - 0,06 % užitého množství ethanolu, vylučování probíhá kinetikou prvního řádu. Ethylglukuronid v moči je současnými metodami detekovatelný přibližně 80 hodin po posledním užití ethanolu a představuje tak parametr s nejdelším biologickým poločasem a tedy i s nejširším detekčním oknem. Rovněž z hlediska laboratorního se jeví jako velmi výhodný pro svou vysokou stabilitu a s tím spojenými nízkými nároky na preanalytickou fázi. Riziko falešně pozitivního nálezu nastává při bakteriální kontaminaci vzorku (především E.coli) u vzorků moči obsahujících jednoduché sacharidy, kdy může být ethylglukuronid vytvořen arteficiálně. Z hlediska hodnocení takového suspektního falešně pozitivního nálezu je vhodná současná kvantifikace ethylsulfátu, jehož koncentrace se dále v čase nemění. Analytické možnosti jsou v současnosti v zásadě dvojí, a to relativně specifické a senzitivní stanovení imunochemickými metodami (ELISA, enzymová imunoanalýza), kde riziko falešné pozitivity i negativity je již oproti minulosti značně sníženo (při studii v roce 2002 bylo zaznamenáno 23% falešně pozitivních odpovědí při užití ELISA metody) nebo metod plynové, resp. kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií, kde riziko falešné pozitivity odpadá. Dynamika změn koncentrace močového ethylglukuronidu je individuální a pokles v čase lze popsat kinetikou prvního řádu. Možnost detekce je v řádu desítek hodin po posledním užití v závislosti na užité dávce. V případě dávky 0,1 g.kg-1 se pohybuje v rozmezí 6-24 hodin, při dávkách 0,5 g.kg-1 roste detekční okno k hodnotám 48 hodin a v případě těžkých intoxikací ethanolem až k hodnotám 100 a více hodin. Na obr. 3.16 je ukázána změna koncentrací ethylglukuronidu v čase v sestavě 55 pacientů. Obecně je akceptována hodnota cut-off 0,5 mg.l-1 s diagnostickou senzitivitou 96 % při specificitě 90 %. 53 Obr. 3.16 Detekční okno ethylglukuronidu chronických konzumentů ethanolu. Převzato z publikace [27]. Na ose y koncentrace ethylglukuronidu v moči v logaritmickém měřítku, na ose x čas v hodinách. Klinický význam vyšetření ethylglukuronidu spočívá především v možnosti kontroly abstinence u léčených závislých na alkoholu (typicky např. po návratu z vícedenní vycházky u hospitalizovaných alkoholiků). Další indikací je průkaz ethylglukuronidu u novorozenců (ethylismus matky), zde připadá v úvahu také vyšetření ethylglukuronidu v jiných materiálech (vlasy) apod. 3.1.2.2.10 Přehled vyšetřovacích metod při intoxikacích ethanolem Potřebné laboratorní vyšetřovací metody využívané v diagnostice a sledování akutní intoxikace alkoholem, chronickém abúzu i komplikací chronického abúzu ethanolu byly probrány ve výše uvedeném textu, pro přehlednost jsou však shrnuty v tabulce 3.5. 54 Tabulka 3.5 Přehled laboratorních vyšetřovacích metod alkoholové intoxikace. Patologie Akutní alkoholová intoxikace Diagnostický marker Ethanol (sérum, plazma, krev) Ethanol moč Chronický ethylismus Poznámka >0,30 2,0-3,0 >3,0 g.kg-1 - Pozitivní nález Těžká intoxikace Potenciálně letální k. Hodnocení koncentrace vzhledem ke koncentraci v krvi, rozlišení resorpční a distribuční fáze od eliminační fáze Při hladině 1,0 g.kg-1 zvýšení osmolality o 23 mmol.kg-1 Osmolalita Osmolal gap Parametry ABR: Base excess Anion gap pH pCO2 Zvýšená > 10 mmol.kg-1 Na+ K+ Glukóza Laktát Ketolátky moč ALT Snížená snížená Snížená Zvýšen Pozitivní Zvýšená aktivita AST GMT Zvýšená aktivita Zvýšená aktivita CHS P-amoniak Bilirubin sérum Snížená aktivita Zvýšená hladina Zvýšená hladina přímý i nepřímý BIL Pozitivní nález Pozitivní nález Bilirubin moč Urobilinogen moč Parametry ABR TAG Glukóza Albumin ELFO sérových proteinů Chronický ethylismus Norma a trend Koagulace MCV CDT Ethylglukuronid, ethylsulfát Záporný Zvýšená hodnota Snížené <7,36 Zvýšený Při těžké intoxikaci Při těžké intoxikaci Při těžké intoxikaci Při těžké intoxikaci s respirační acidózou při útlumu dech.centra nebo aspiraci zvratků Při těžké intoxikaci Při těžké intoxikaci Při těžké intoxikaci Nejcitlivější marker i jaterní steatózy Toxická hepatitida až 100 násobné zv. Cirhóza setrvalé zv. 3-10 násobek normy Poměr AST/ALT; nekrotické změny Deplece GSH, relativně specifický pro toxické poškození Snížená proteosyntéza Terminální fáze j. cirhózy nebo hepatitidy Toxická hepatitida (prognostický význam), cirhóza Obraz ustálené metabolické alkalózy Obvykle zvýšená hodnota Není signifikantní Snížený Obraz chronické hepatopatie; zvýšená frakce IgA, β-γ bridging Prodloužení APTT aj. U ethyliků s významnou hepatopatií Zvýšený Zvýšený Pozitivní Falešná pozitivita u některých jat.chorob Kontrola abstinence 55 Není specifický U ethyliků s významnou hepatopatií - 3.1.2.3 2-Propanol 2-Propanol (isopropanol, izopropylalkohol) je častou součástí čistících a leštících prostředků a nemrznoucích směsí. Intoxikace 2-propanolem jsou poměrně vzácné a připadají v úvahu při záměnách s lihovinami nebo konzumaci technických prostředků s obsahem ethanolu i isopropanolu těžce závislými osobami (např. výrobek Okena). Akutní intoxikace má podobný průběh jako intoxikace ethanolem, s úvodní euforizující fází a následnou celkovou depresí CNS. V porovnání s ethanolem je neurotoxický účinek 2-propanolu méně výrazný. Pro farmakokinetiku platí podobné principy jako u ethanolu. Metabolismus probíhá rovněž oxidací na alkoholdehydrogenáze na aceton, který dále vstupuje do biogenního metabolismu, jak je uvedeno na obr. 3.17 a dílem je vyloučen respirací (15-30%) a močí (kolem 1%). Obr. 3.17 Metabolismus 2-propanolu 56 Biologický poločas 2-propanolu kolísá mezi 1 – 3 hodinami, biologický poločas acetonu je značně variabilní podle tíže intoxikace a pohybuje se mezi 5- 27 hodinami. Z diferenciálně diagnostického hlediska je důležité, že nedochází k rozvoji metabolické acidózy se zvýšenou hodnotou AG, je přítomná jen hyperosmolalita. Letální dávka se odhaduje mezi 4 – 8 g.kg-1. V klinické praxi se lze obvykle setkat s kombinovanou intoxikací 2-propanol a ethanol. Léčba otravy je obvykle symptomatická, v případě velmi závažných intoxikací je možné podání antidota, fomepizolu, a provedení eliminačních technik (hemodialýza). Pro průkaz intoxikace je nutné vyšetření metodou plynové chromatografie s kvantifikací 2-propanolu i acetonu, průkaz ketolátek v moči je spíše pomocným vyšetřením. 3.1.2.4 1,2-Ethandiol, ethylenglykol 3.1.2.4.1 Úvod do toxikologie ethylenglykolu 1,2-Ethandiol (ethylenglykol) je relativně běžně používanou součástí různých průmyslově i podomácku používaných technologických přípravků a cennou surovinou chemického průmyslu. V čisté podobě se jedná o viskózní kapalinu neomezeně mísitelnou s vodou o vysoké teplotě varu (197,3 °C). Používá se především jako součást nemrznoucích a chladících směsí (např. Fridex), dále jako součást různých sušících směsí (např. sušení zemního plynu) apod. Z důvodu vysoké toxicity se v mnoha případech od jeho používání upustilo a bývá nahrazován 1,2-propandiolem, případně jinými vícesytnými alkoholy. Otrava ethylenglykolem patří mezi velmi závažné stavy s rizikem závažného ohrožení zdraví a života, příčinou jsou toxické metabolity, mezi nimiž v toxicitě dominuje kyselina šťavelová. Incidence akutních otrav ethylenglykolem v České republice silně kolísá a pohybuje se v desítkách případů ročně, celosvětově je relativní incidence vyšší a lze konstatovat, že se přes kontinuálně prováděnou edukaci obyvatelstva, nahrazování ethylenglykolu méně toxickými látkami a přidávání chuťově odporných látek do výrobků obsahujících ethylenglykol stále jedná o toxikologicky velmi nebezpečnou a frekventovanou noxu. 3.1.2.4.2 Farmakokinetické vlastnosti ethylenglykolu Ethylenglykol se absorbuje nejrychleji při perorálním požití, podobně jako ethanol, s vrcholem hladiny mezi 30-60 minutou od požití. Stejně jako v případě ethanolu nastává absorpce již v dutině ústní, pokračuje v žaludku a maximum se absorbuje z tenkého střeva. Transdermální absorpce je možná a riziková, smrtelnou dávku je možné vstřebat kůží. Naproti tomu je málo pravděpodobná intoxikace při inhalační absorpci vzhledem k vysoké teplotě varu ethylenglykolu. Distribuce ethylenglykolu je opět velmi podobná distribuci ethanolu a distribuční objem kolísá mezi 0,5–0,8 l.kg-1. Metabolismus ethylenglykolu probíhá především cestou oxidace jaterní alkoholdehydrogenázou na glykoaldehyd (reakce závislá na NAD+) a dále aldehyddehydrogenázou na kyselinu glykolovou (reakce závislá na NAD+), ta je pak substrátem pro oxidaci laktátdehydrogenázou na kyselinu glyoxylovou. Kyselina glyoxylová může být odbourána třemi různými směry: a) na glycin za účasti transamináz (reakce závislá na pyridoxinu), b) na 2-hydroxy-3-oxoadipát (za účasti thiaminu) a konečně dominantní cestou je c) oxidace na kyselinu šťavelovou. Teoreticky připadá rovněž v úvahu mezistupeň glyoxalu jako meziproduktu oxidace. Rychlost určujícím krokem celého uvedeného sledu oxidací je oxidace glykolátu na glyoxylát. Schematicky je metabolismus ethylenglykolu znázorněn na obr. 3.18. 57 Obr. 3.18 Metabolismus ethylenglykolu Ethylenglykol se volně filtruje v glomerulech a proximálním tubulu se reabsorbuje přibližně 80 % profiltrovaného množství. Celkem se tedy přibližně 20 % podané dávky ethylenglykolu vylučuje močí v nezměněné podobě, zbytek podléhá metabolismu. 3.1.2.4.3 Farmakodynamické vlastnosti ethylenglykolu a jeho toxicita Ethylenglykol samotný vykazuje jen mírnou neurotoxicitu podobnou ethanolu, v nízkých dávkách způsobuje euforii, ve vysokých dávkách celkovou depresi CNS. Podstatně toxičtější jsou však jeho metabolity. Glykoaldehyd, glykolát, glyoxylát a oxalát inhibují oxidativní fosforylaci a podílejí se na celkové neurotoxicitě, kardiotoxicitě, pulmotoxicitě a poškození ledvin (především tubulární nekróza). Na celkové toxicitě se největší měrou podílí kyselina šťavelová, která tvoří s vápenatými ionty velmi málo rozpustné krystaly šťavelanu vápenatého. V této formě pak kyselina šťavelová precipituje na nejrůznějších místech a lze ji histologicky prokázat, při masivních intoxikacích mohou být krystaly šťavelanu vápenatého patrné i makroskopicky pouhým okem např. ve žlučovodech, ledvinové pánvičce i jinde při sekci. Na celkové toxicitě ethylenglykolu se tedy podílí: v prvé fázi zvýšená osmolalita krve, na niž navazuje kombinovaná metabolická acidóza, k níž se v pozdější fázi může přidružit respirační acidóza a dále poškození CNS, srdce a ledvin precipitovaným šťavelanem vápenatým. 58 Na vzniku metabolické acidózy se hlavní měrou podílí kyselina glykolová a dále laktát, jehož tvorba je zvýšena především vlivem rozvíjející se tkáňové hypoxie. Jedná se tedy o typickou metabolickou acidózu z nadbytku reziduálních (neměřených) aniontů se zvýšenou hodnotou anion gap (AG). Respirační acidóza přichází v souvislosti s plicním edémem a městnavým srdečním selháním, které typicky nastává mezi 12 - 24 hodinami po intoxikaci. Cytotoxický účinek metabolitů ethylenglykolu a tvorba depozitů šťavelanu vápenatého vede k poškození kardiomyocytů, případná hypokalcémie stav ještě zhoršuje a objevují se svalové křeče, jako následek oběhového selhávání přichází plicní edém až multiorgánové selhání; v CNS bývají primárně poškozeny kraniální nervy, přičemž toto poškození může dále sekundárně zhoršovat kardiopulmonární symptomy otravy; krystaly šťavelanu vápenatého se adsorbují na stěnu proximálního tubulu a jsou endocytózou transportovány do nitra buněk PT, zde působí inhibici mitochondriálního dýchání a nekrózu, rozvíjí se renální tubulární nekróza, dalším následkem tohoto stavu je hypokalemie. Průběh otravy ethylenglykolem lze popsat ve čtyřech fázích: v první fázi lze pozorovat účinek samotného ethylenglykolu, který se projevuje v závislosti na dávce jako mírně euforizující až narkotický; v další fázi, která nastává za 6 - 12 hodin po požití, dominuje klinicky nauzea až vomitus a obluzení, v této fázi dosahuje maxima koncentrace glykoaldehydu; ve třetí fázi intoxikace (12 - 24 hod) nastává metabolická acidóza se zvýšenou hodnotou AG, objevuje se typické Kussmaulovo dýchání, tachykardie, hypertenze, později plicní edém a případně srdeční selhávání (přidružuje se respirační acidóza); za 24 - 72 hodin po intoxikaci dochází k rozvoji renální tubulární nekrózy, která může přejít až v renální selhání s anurií. V posledním stadiu intoxikace jsou prokazatelné krystaly šťavelanu vápenatého v ledvinách, mozku, srdci, plicích, střevní stěně i jinde. Za letální dávku ethylenglykolu pro člověka se považuje množství 1,0-1,5 ml.kg-1 hmotnosti pacienta. Pro zvířata byly zjištěny následující letální dávky LD50: krysa - 4,7 g.kg-1, pes – 5,5 g.kg-1, kočka – 1,65 g.kg-1. Neléčená otrava ethylenglykolem vede k úmrtí během 24-36 hodin. Manifestace toxických účinků může být oddálena při současném požití ethanolu. 3.1.2.4.4 Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikacích ethylenglykolem Na intoxikaci ethylenglykolem je nutné pomýšlet ve všech případech nejasné metabolické acidózy se zvýšenou hodnotou AG, kterou nelze vysvětlit jinak (diabetická ketoacidóza, laktátová acidóza apod.). Osmolalita nemusí být zvýšena do patologických hodnot, při potenciálně letální hladině ethylenglykolu 210 mg.l-1 v krvi je osmolalita zvýšena jen o 3,4 mmol.kg-1. Průkaz ethylenglykolu v krvi a moči je možný výhradně s použitím specifických a citlivých metod, které jsou dostupné pouze na specializovaných pracovištích, k diagnóze však může napomoci nález záplavy krystalů šťavelanu vápenatého a kyseliny šťavelové v močovém sedimentu. Intoxikace ethylenglykolem vyžaduje obvykle intenzivní péči, v jejímž rámci je u takto intoxikovaných nutné pravidelné monitorování minimálně následujích parametrů: pH, krevní plyny, iontogram, glukóza, kreatinin, urea, osmolalita, moč chemicky a močový sediment. Typická bývá rovněž elevace transamináz (ALT, AST), kterou lze přičíst kardiálnímu poškození i hepatálnímu poškození toxickému a hypoxickému při oběhovém selhávání. Nejrozšířenějšími metodami stanovení ethylenglykolu v biologickém materiálu jsou metody plynové chromatografie s plamenoionizační detekcí nebo hmotnostní spektrometrií. Ethylenglykol má příliš vysokou teplotu varu, než aby jej bylo vhodné z biologické matrice extrahovat do plynné 59 fáze klasickými head-space technikami. Z tohoto důvodu je nutné ethylenglykol extrahovat z biologické matrice a vhodnými derivatizačními postupy jej převést na těkavější derivát. Z mnoha literárních popsaných postupů je uveden postup extrakce a derivatizace fenylboritou kyselinou s použitím 2,3-butandiolu jako interního standardu a s detekcí plamenoionizačním detektorem (viz obr. 3.19). Jako příklad metody stanovení plynovou chromatografií s hmotnostní spektrometrií je uveden postup derivatizace silylací (viz obr. 3.20). Druhá uvedená metoda skýtá výhodu současného stanovení glykolové kyseliny. Obr. 3.19 Derivatizace ethylenglykolu fenylboritou kyselinou Obr. 3.20 Derivatizace ethylenglykolu a kyseliny glykolové silylací 3.1.2.4.5 Terapie otravy ethylenglykolem Léčba otravy ethylenglykolem má podobný základ jako léčba otravy methanolem. Zamezení absorpce ethylenglykolu je možné pouze ve velmi časné fázi intoxikace, přibližně do 1 hodiny po požití a má tedy spíše smysl při laické první pomoci. Dalším cílem je snížení rychlosti tvorby toxických metabolitů, jehož je možné dosáhnout podáním antidota, ethanolu nebo fomepizolu. Stejně jako v případě methanolu se udržuje hladina ethanolu v rozmezí 1,0 – 1,5 g.kg-1, podání je možné p.o. (úvodní dávka 750 mg.kg-1 hmotnosti pacienta a dále udržovací dávka 100 - 150 mg.kg1 .hod-1) nebo i.v. (úvodní dávka 10 ml 10% ethanolu v 5% glukóze a udržovací dávka 1 - 2 ml 10% ethanolu na kg hmotnosti pacienta a hodinu v 5% glukóze). Šetrnějším antidotem je fomepizol, který se podává v úvodní dávce 15 mg.kg-1 a udržovací dávce 10 mg.kg-1 co 12 hodin. Z eliminačních technik připadá vzhledem k farmakokinetickým vlastnostem ethylenglykolu a jeho metabolitů v úvahu hemodialýza. Hemoperfuze a forsírovaná diuréza jsou minimálně účinné, peritoneální dialýza je podstatně méně účinnější než hemodialýza. Kritériem pro hemodialýzu je 60 hladina ethylenglykolu nad 500 mg.l-1 nebo acidóza s hodnotou pH < 7,25. K alkalizaci bikarbonátem se přistupuje při hodnotách pH pod 7,0. Další podpůrná terapie představuje podávání thiaminu, pyridoxinu, případně doplnění kalcia při hypokalcémii a křečích (kalcium glukonát i.v.). 3.1.2.5 1,2-Propandiol 1,2-Propandiol je všeobecně považován za málo toxickou látku, která v řadě použití může úspěšně nahrazovat ethylenglykol. Je také použitelný jako součást různých lékových forem pro dermální, perorální i intravenózní aplikaci. Přesto se lze sporadicky setkat s intoxikacemi 1,2-propandiolem, které jsou obvykle iatrogenní při nevhodně zvoleném dávkování nebo aplikaci (např. usnadněná absorpce při popáleninách apod.). 1,2-Propandiol se dobře absorbuje přes kůži i perorálně a podléhá oxidativnímu metabolismu, který vede přes snadno odvoditelné meziprodukty k biogenním produktům, kyselině mléčné a pyrohroznové (viz obr. 3.21). Obr. 3.21 Metabolismus 1,2-propandiolu Intoxikace 1,2-propandiolem tedy připadá v úvahu při absorpci dávky, která a) vyvolá klinicky významnou hyperosmolalitu krve; b) vyvolá laktátovou acidózu. Obecně lze konstatovat, že závažné intoxikace 1,2-propandiolem jsou velmi vzácné a relativně snadno léčitelné, kdy obvykle postačí vysazení podávaného preparátu s obsahem 1,2-propandiolu. V závažných případech se osvědčilo podání ethanolu jako antidota a korekce vnitřního prostředí. Sporadicky byly popsány případy náhodných intoxikací záměnou s lihovinami nebo úmyslné intoxikace v sebevražedném úmyslu. Fatální průběh měla například intoxikace s post mortem zjištěnou hladinou 4,41 g.l-1 1,2propandiolu v krvi. Naopak léčená intoxikace 1,2-propandiolem s iniciální hladinou 4,70 g.l-1 vedla k úplné úzdravě bez trvalých následků. Vybrané případy iatrogenních intoxikací 1,2-propandiolem byly opakovaně popisovány a při jejich rozboru upoutají množství absorbovaného 1,2-propandiolu, která dosahovala stovek gramů. 61 3.1.2.6 1,3-Propandiol 1,3-Propandiol má podobné vlastnosti jako jeho polohový izomer 1,2-propandiol a je proto rovněž používán jako součást nemrznoucích směsí, součást konzervačních a lakýrnických směsí apod. Jako vehikulum pro medicinální užití nepřipadá v úvahu pro podstatně zvýšenou toxicitu ve srovnání s 1,2-propandiolem. Farmakokinetické vlastnosti jsou naprosto obdobné 1,2-propandiolu, metabolizuje se na kyselinu malonovou. Kyselina malonová může při kumulaci vyvolat metabolickou acidózu (negativní BE, zvýšená hodnota AG) a zároveň připadá v úvahu její nepřímé neurotoxické působení se sekundárním poškozením generovanými volnými radikály. Pro omezené používání 1,3-propandiolu jsou závažné intoxikace touto látkou extrémně vzácné. Při popsané smrtelné intoxikaci při sebevražedném úmyslu byla nalezena post mortem koncentrace 4,45 g.l-1. 3.1.2.7 Toluen Z hlediska toxikologie omamných a psychotropních látek vynikají mezi uhlovodíky z hlediska četnosti zneužívání především aromatické uhlovodíky; uhlovodíky alifatické a alicyklické představují spíše riziko při profesionální expozici. Společnou vlastností je jejich těkavost a s tím spojená nejčastější inhalační cesta vstupu do organismu a málo specifické toxické působení. Neurotoxicita je nespecifická a projevuje se celkovou depresí CNS. Toluen patří mezi těkavá aromatická organická rozpouštědla a je toxikologicky významnou látkou, protože je hojně rozšířeným průmyslově používaným rozpouštědlem, součástí řady běžně dostupných v domácnosti užívaných výrobků a také je relativně často především inhalačně zneužíván. Na rozdíl od jiných aromatických uhlovodíků (benzen) nevykazuje tak nápadné karcinogenní vlastnosti. Absorpce při inhalačním užití je rychlá s vysokou biologickou dostupností a rychlým přesunem přes hematoencefalickou bariéru. Metabolismus toluenu probíhá především cestou oxidace methylové skupiny na benzylalkohol, dále benzaldehyd až na kyselinu benzoovou. Kyselina benzoová podlehá konjugaci s glycinem za tvorby kyseliny hippurové, která se vylučuje močí. Schématicky je metabolismus toluenu znázorněn na obr. 3.22. Dalšími minoritními cestami metabolismu toluenu je oxidace aromatického jádra. Biologický poločas toluenu je přibližně 30-60 minut. Eliminace toluenu v nezměněné podobě z organismu probíhá ventilací, přičemž je takto eliminováno 20-30 % požité dávky, množství vyloučené perspirací a močí je zanedbatelné. Mechanismus účinku na CNS je nespecifický a účinek je narkotizující. V úvodu akutní intoxikace se dostavuje euforizující účinek, který je podobný excitačnímu (delirantnímu) stadiu celkové anestezie. Excitační příznaky jsou různě kvalitativně i kvantitativně vyjádřeny, projevem je často divoký smích, křik, nekoordinované pohyby apod. Reflexní dráždivost a svalový tonus jsou zvýšené, dochází k aktivaci sympatiku s hypertenzí a tachykardií. V další fázi intoxikace se dostavuje celkový útlum, ospalost až ztráta vědomí. Ve stadiu akutní intoxikace je vysoké riziko závažných komplikací, které souvisejí se zvýšenou reflexní dráždivostí a kardiotoxicitou (potenciace účinku endogenních katecholaminů) a představují riziko náhlé zástavy dechu a srdeční činnosti. Chronická expozice toluenu vede k difuznímu poškození mozku, atrofii mozkové hmoty s ireverzibilními následky. Zprvu bývá patrný úbytek mentálních schopností, podrážděnost, změny nálady, deprese, apatie, poruchy paměti až k rozvoji demence. Destrukce osobnosti připomíná stavy těžkého alkoholismu v terminálním stádiu po letech zneužívání, s tím rozdílem, že v případě 62 toluenu se tento stav rozvíjí podstatně rychleji, v řádu měsíců. Chroničtí uživatelé toluenu dále vykazují známky poškození sliznice průdušek a plic s vleklými záněty. Po masivních intoxikacích toluenem se ojediněle může vyskytnout renální tubulární acidóza. Obr. 3.22 Metabolismus toluenu Smrtelná dávka toluenu pro člověka se odhaduje kolem 50 mg.kg-1 hmotnosti. Průkaz toluenu v biologickém materiálu se provádí prakticky výhradně z plné krve, vyšetření moči na přítomnost toluenu nemá diagnostický význam. Vyšetření se provádí metodou plynové chromatografie headspace technikou, obvykle s plamenoionizační detekcí. Vzhledem k farmakokinetice toluenu lze akutní intoxikaci odhalit v poměrně krátkém časovém úseku od jejího počátku a vyšetření krve na přítomnost toluenu tak má omezený klinický význam, vyšší význam je v toxikologii forenzní. Koncentrace 10 ml.l-1 jsou považovány za letální. Finální metabolit, kyselina hippurová, má naopak podstatně delší biologický poločas a její stanovení v moči má z tohoto důvodu vyšší klinický význam, a to také v oblasti pracovního lékařství, kdy se používá pro pravidelné monitorování pracovního prostředí formou tzv. biologických expozičních testů (BET) u pracovníků vystavených parám toluenu. Závěrem lze konstatovat, že toluen a podobná rozpouštědla patří mezi velmi nebezpečné látky a jejich zneužívání především mladistvými osobami stále patří k závažným a velmi nebezpečným společenským jevům. Včasné odhalení chronického abúzu těchto těkavých rozpouštědel má pro odvrácení katastrofálních následků chronického zneužívání velký význam. Dostupnost toluenu pro běžnou populaci je v současnosti omezena (viz bod 48 části I přílohy č. 2 vyhlášky č. 221/2004 Sb.) a prodej je umožněn pouze osobám s živnostenským listem. Přesto je dostupnost toluenu, resp. přípravků s jeho obsahem stále dobrá. 3.1.2.8 Ostatní vybrané uhlovodíky Z dalších uhlovodíků, které mají z toxikologického hlediska praktický význam jsou velmi stručně uvedeny: propan, butan a n-hexan. Propan a butan jsou za normálního tlaku a teploty plynné látky, které jsou běžnou součástí zapalovačů, tlakových lahví pro ohřev apod. Stejně jako v případě toluenu se lze sporadicky setkat 63 s inhalačním zneužíváním těchto plynů, které představuje podobné riziko. Rozdílem oproti toluenu je podstatně kratší doba účinku a riziko při akutních intoxikacích představuje především náhlá porucha dechové a srdeční činnosti podobným mechanismem. n-Hexan je frekventovaným rozpouštědlem v chemickém průmyslu a laboratorním použití s podobným nespecifickým narkotickým účinkem. Od ostatních uhlovodíků se však vymyká tvorbou silně neurotoxického metabolitu 2,5-hexandionu. Tento diketon je velmi reaktivní a s volnými aminoskupinami proteinů kondenzuje za tvorby pyrrolových jader, která iniciují zesíťování proteinů (viz obr. 3.23) se ztrátou jejich sekundární a terciární struktury a změnou funkčnosti. Chronická expozice n-hexanu tak vede k poškození především periferní nervové soustavy a prodloužené míchy. Klinickým projevem je svalová slabost, necitlivost nebo naopak pocity pálení především končetin a poruchy zraku. Obr. 3.23 Metabolismus n-hexanu a jeho toxické působení 3.1.2.9 Halogenované uhlovodíky Z halogenovaných uhlovodíků je uveden velmi stručný přehled toxického působení vybraných chlorderivátů, které z praktického hlediska připadají v úvahu: dichlormethan, chloroform a tetrachlormethan. Relativně nejméně toxický je z uvedených halogenderivátů dichlormethan, ostatní vykazují především silnou hepatotoxicitu. Naproti tomu spočívá nebezpečnost dichlormethanu v jeho metabolizaci na oxid uhelnatý, který v masivní akutní intoxikaci může způsobit těžkou karnonylhemoglobinémii s kombinovanou respirační a metabolickou acidózou. Tetrachlormethan (chlorid uhličitý) je bezbarvá kapalina charakteristického nasládlého zápachu, která se dobře a rychle absorbuje respiračním traktem i přes kůži, absorpce z GIT je o něco pomalejší. Distribuce probíhá především do tkání obsahujících tuk a nejvyšší koncentrace jsou dosaženy v mozku, játrech, ledvinách, kostní dřeni, srdci, slinivce a žaludku. Metabolismus probíhá především v játrech za tvorby vysoce reaktivního a toxického trichlormethylového radikálu a fosgenu (viz obr. 3.24). Oba dominantní metabolity jsou hlavní příčinou toxicity tetrachlormethanu, vedou k peroxidaci lipidů, inhibují cytochrom P450 a blokují kalciovou pumpu (intracelulární nárust kalcia). Nekróza (především hepatocytů) je důsledkem všech zmíněných mechanismů. 64 Tetrachlormethan se v nezměněné podobě vylučuje respirací v množství 60 - 90 % podané dávky, zbytek se metabolizuje. Akutní otrava tetrachlormethanem má následující stádia: Stádium narkotické – objevuje se během prvního dne po intoxikaci, příznaky jsou nespecifické, lehké obluzení až narkóza, po 4-6 dnech přichází stádium hepatorenálního poškození s elevací transamináz a bilirubinu. Terapie akutní fáze intoxikace je zaměřena na eliminaci tetrachlormethanu (aktivní uhlí p.o., hemoperfúze, hemodialýza, hyperbarická komora), v pokročilé hepatorenální fázi je terapie spíše symptomatická. Laboratorní diagnostika je obtížná a málo dostupná. Vzhledem k významnému omezení v nakládání a používání tetrachlormethanu (Montrealský protokol) patří pravděpodobně dnes již tyto otravy minulosti, v úvahu přicházejí spíše profesionální otravy. Letální dávka pro dospělého člověka je 2-4 ml. Obr. 3.24 Zjednodušený metabolismus tetrachlormethanu. Chloroform je podstatně méně toxický než tetrachlormethan, jeho hepatotoxicita vynikne především při chronické expozici v pracovním prostředí. Pro farmakokinetické vlastnosti platí přibližně totéž co pro předchozí tetrachlormethan. V minulosti se chloroform používal jako centrální inhalační anestetikum. Při akutní intoxikaci byla pro potkana experimentálně stanovena hodnota LD50 při podání v potravě 695 mg.kg-1 a 894 mg.kg-1 při intraperitoneální aplikaci. Nejnižší smrtelná dávka u člověka při p.o.aplikaci byla 2 514 mg.kg-1. 3.1.3 Alkoholové závislosti V této části budou velmi stručně rozebrány vybrané aspekty závislosti na alkoholu, která tvoří největší podíl závislostí v naší společnosti a představuje trvalý a závažný medicínský a celospolečenský problém s důsledky na zdraví jednotlivce, společnosti, kriminalitu a také ekonomickými důsledky. Závislosti na různých typech omamných a psychotropních látek se od sebe v některých ohledech kvalitativně liší, základní rysy jsou však podobné. Neurobiologický model vzniku závislosti je z hlediska přírodovědných oborů nejvíce relevantní a vybraná základní fakta jsou stručně zmíněna na různých místech tohoto skripta. Podrobněji proto nebudou u dalších skupin omamných a psychotropních látek detailně diskutovány aspekty závislosti a tato kapitola nechť slouží čtenáři pouze jako hrubý nástin a úvod do teorie vzniku a vývoje závislostí se zřetelem k alkoholu. Pro podrobnější studium adiktologické problematiky jsou čtenářům doporučeny učebnice českých autorů. Na tomto místě je rovněž vhodné připomenout vysokou kvalitu zdravotnické péče, která je v naší zemi poskytována závislým osobám a vyniká v mezinárodním měřítku. Tato péče těží z dlouholeté tradice a systematické práce doc. MUDr. J. Skály a řady dalších osobností české a slovenské psychiatrie. Na vznik a tvorbu závislostí lze pohlížet z mnoha úhlů a studovat tyto jevy s využitím různých metodických přístupů. Při studiu závislostí se uplatní pohled biochemika, který je schopen kvalitativně i v omezené míře kvantitativně popisovat neurobiochemické děje, které se odehrávají v mozku při opakovaném abúzu různých látek, tak pohled genetika, jemuž jsou už dnes známy 65 některé genetické a epigenetické faktory, které vedou k rozvoji závislosti. Z praktického hlediska pak bude nejcennější přístup lékaře psychiatra a psychologa, jež umí se závislými pracovat a dnes již se značnými úspěchy dokáží pacientovi pomoci potlačit závislost. Z celospolečenského epidemiologického a preventivního hlediska je jistě přínosná práce sociologů, kteří poukazují na rizikové faktory a vzorce chování ve společnosti, které napomáhají vzniku závislostí. Alkoholové i jiné závislosti jsou mimořádně závažným společenským jevem a v historii lze nalézt řadu příkladů, kdy se běžná konzumace vymkla kontrole a celé společnosti byly zachváceny endemiemi nadužívání a zneužívání různých substancí. Závislosti na alkoholu propadá v našich podmínkách běžně rozšířené konzumace a tolerovaného popíjení 7 – 10 % konzumentů a v České republice je v současnosti odhadován počet závislých na alkoholu kolem 500 000 osob. Z těchto důvodů je nutné nadále věnovat velmi vysokou míru pozornosti studiu závislostí, jejich prevenci a léčbě. Každá společnost si utváří vlastní společenské normy ke konzumaci omamných látek, které lze v zásadě rozlišit do 4 základních přístupů: a) přístup abstinentní: konzumace omamné látky je nepřípustná (např. z důvodů náboženských i jiných) a není tolerována, v některých společnostech může být i trestána; z hlediska celospolečenského je pak riziko šíření závislosti relativně malé, užívání a závislosti se však mohou šířit skrytě a snáze mohou být spojeny s jinými negativními společenskými jevy (např. nárust organizovaného zločinu v dobách prohibice (USA ve 30.letech 20. století, SSSR v 80. letech 20.st.), zároveň lze předpokládat nízkou úroveň péče o závislé jedince a případně jejich kriminalizaci. b) přístup rituální: užívání omamných látek je tolerováno v souvislosti s různými rituálními obřady (náboženské, společenské (dožínky, rodinné apod.)), zatímco chronická konzumace je nepřípustná, riziko vzniku a šíření závislostí je nízké. c) přístup konviviální: konzumace omamných látek upevňuje společenské vazby a je odrazem solidarity; častá konzumace je tolerována, míra únosnosti a četnosti užívání/zneužívání je značně variabilní a riziko vzniku a šíření závislosti je vysoké. d) přístup utilitární: užívání/zneužívání omamné látky je tolerováno i jako prostředek osobního uspokojení a uvolnění tenze; častá konzumace je tolerována, míra únosnosti a četnosti užívání/zneužívání je značně variabilní a riziko vzniku a šíření závislosti je vysoké. Přístup jedince je samozřejmě do velké míry ovlivněn společenským postojem ke konzumaci určité omamné a psychotropní látky s potenciálem pro vznik závislosti a tyto přístupy se významně proměňují v prostoru a čase. Zatímco je například v zemích s převládajícím islámským náboženstvím nemírná konzumace alkoholu spíše vzácná, v zemích s převládajícím křesťanským náboženstvím tomu tak není (byť by zde mohlo platit: Efezským 5:18 "A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost."). S překvapením však může cestovatel např. po některých zemích severní Afriky narazit na bezstarostné kuřáky hašiše, kteří se svou zálibou netají a vcelku veřejně ji provozují. Zatímco je jeden typ omamných substancí v určitém prostoru zcela legální a dobře dostupný, v jiném je tabuizovaný a dále dokonce kriminalizovaný. V přístupu k omamným a psychotropním látkám obecně nelze dost dobře najít racionální a univerzální postoj. Historie i současnost ukazují, že se bude vždy jednat o látky, které budou předmětem nesplnitelných tužeb ze strany uživatelů, zdrojem značných legálních i nelegálních finančních zisků, prostředkem boje o moc a méně či více racionálních zákonných opatření. Z hlediska toxikologie je však důležité hodnotit vliv omamných a 66 psychotropních látek na lidský organismus včetně jejich potenciálu pro rozvoj závislosti a pracovat s relevantními a validními daty. Významný americký psycholog českého původu E.M.Jellinek zavedl v šedesátých letech 20.století na základě rozsáhlého studia závislých klasifikaci typů abúzu, resp. typů uživatelů alkoholu do pěti základních typů. Tato klasifikace se používá doposud a lze ji v omezené míře vztáhnout i k závislostem na jiných omamných a psychotropních látkách. a) abúzus typu α: k tomuto typu zneužívání mají sklony osoby, které užívají alkohol za účelem snížení vnitřní tenze a konfliktů. Zneužívání tak bývá epizodického charakteru a nebývá tendence k progresi. Abúzus je podmíněn především psychogenně. b) abúzus typu β: Konzumace alkoholu je spojena v tomto případě se zažitými společenskými situacemi a převažuje konzumace ve společnosti, samotný jedinec potřebu alkoholu nepociťuje. Sporadické těžší intoxikace nemívají závažné důsledky pro život jedince, riziko rozvoje závislosti je relativně malé, avšak existuje zvýšené riziko rozvoje při některých podnětech (krizové životní situace, ztráta zaměstnání, partnera apod.). Tento typ abúzu je sociogenně podmíněn. c) abúzus typu γ: tzv. „anglosaské pití“; velmi rizikový typ abúzu, který je polygenně podmíněn a má tendenci k progresi. Při společensky podmíněném pití se rozvíjí bažení (craving) a psychická závislost, která může přerůst v závislost fyzickou. Tento typ abúzu je typický spíše pro muže a bývá nejčastější u léčených závislých na alkoholu. Rozvoj abúzu typu γ lze popsat zjednodušeně v několika stádiích: prealkoholické, prodromální (varovné), kruciální (rozhodné) a terminální. Pozn.: Některými autory je dnes toto dělení považováno za překonané. V prealkoholickém stádiu se vytváří typické vzorce chování konkrétního uživatele a mozek si zvyká na odměňující pocity euforie, zvýšeného sebevědomí, společenské sounáležitosti a případné jiné další subjektivní pocity, které jsou s intoxikací spojeny. Objevuje se tedy dále potřeba opakovat tyto zážitky a pozvolna se objevují známky psychického bažení. Při opakovaných abúzech se zvyšuje tolerance. Z hlediska společenské funkčnosti jedince je důležitá zachovaná kontrola pití, která významně nenarušuje rodinný a pracovní život apod. Při pokračujícím abúzu může dojít k pozvolnému přechodu do dalšího, tzv. varovného (prodromálního) stádia. V tomto stadiu ztrácí jedinec postupně kontrolu nad pitím, tolerance se zvyšuje a objevují se první sociální, pracovní, rodinné a jiné problémy v důsledku chronické konzumace. Bažení je silně vyvinuté a dále se rozvíjejí obranné mechanismy, mezi něž patří především bagatelizace (zlehčování a popírání následků chronické konzumace) a racionalizace (hledání zástupných důvodů pro konzumaci, časté obviňování okolí apod.). Častým jevem rovněž bývá snaha o rychlé dosažení ebriety (např. hltavé pití, přechod k lihovinám apod.). Dalším typickým projevem pro toto stádium jsou tzv. palimpsesty (lidově okénka, výpadky paměti na období ebriety). Frekvence palimpsestů se postupně zvyšuje a narůstá četnost palimpsestů blokových (výpadek delšího časového úseku) oproti palimpsestům fragmentárním. Kromě vlivu na psychické zdraví jedince se již začínají projevovat somatické důsledky chronické konzumace. Pokračování v chronickém abúzu vede dále k přechodu do 3. stádia, tzv. rozhodného (kruciálního). Zde je již kontrola nad užívanou látkou prakticky ztracena a jednání jedince je převážně zaměřeno k získání a konzumaci zneužívané látky. Toto jednání obvykle vede k významným změnám v sociálním a pracovním postavení jedince, psychika je rovněž značně 67 narušena a obvykle bývá přítomná silná sebelítost, která je rovněž často spojena se zvýšenou agresivitou. Po těžkých ebrietách nastupují těžké kocoviny, které často vedou k částečné sebereflexi a pokusům o abstinenci. Tyto abstinence mohou trvat i v řádu týdnů, obvykle ale dojde k jejímu porušení a návratu ke konzumaci vysokých dávek, často přes několik drobných abúzů. V rozhodném stádiu tolerance nadále stoupá a poškození zdraví nabývá trvalejšího charakteru. V konečném (terminálním) stádiu alkoholové závislosti je již jedinec zcela podřízen psychické a fyzické závislosti. Charakteristickými znaky je potřeba tzv. ranních doušků, které vyplývají z rozvinuté fyzické závislosti a jsou projevem abstinenčních příznaků, a návazné pití v tzv. tazích. V tomto stádiu na rozdíl od předchozích tolerance k alkoholu klesá v souvislosti s těžkým jaterním a neuronálním poškozením. Jedinec v terminálním stádiu alkoholové závislosti je obvykle prakticky sociálně vyloučen a neschopen jakékoliv odpovědnější pracovní činnosti a péče o rodinu. Velmi časté jsou v tomto stádiu alkoholové psychózy. Bez adekvátní odvykací léčby je prognóza v tomto stádiu prakticky infaustní. Úmrtí nastává jako důsledek těžkého somatického poškození: chronická hepatopatie, alkoholová toxická hepatitida, jaterní cirhóza, pankreatitida (zejm. po pití levných náhražek, technických alkoholů), hypertrofická kardiomyopatie, krvácení z jícnových varixů nebo jiné části GIT, rhabdomyolýza s renálním selháním, alkoholická epilepsie, delirium tremens, úrazy v ebrietě aj. d) abúzus ethanolu typu δ je charakteristický samotářským kontinuálním pitím (popíjením, tzv. románské pití), průběh nárustu konzumace je pozvolný a kontinuální. Projevy chronické intoxikace bývají často dlouhodobě skryté okolí a závislost je nezřídka odhalena až při závažných somatických projevech (jaterní porucha, delirium při hospitalizaci apod.). Tento typ závislosti je spíše typický pro ženy. Rovněž rozvoj tohoto typu závislosti lze popsat v několika stádiích. V iniciálním stádiu se jedinec seznamuje obvykle formou společenské konzumace se zneužívanou látkou, při opakovaných konzumacích dochází k pozvolnému rozvoji tolerance a k samotářskému popíjení se jedinec uchyluje až v okamžiku, kdy společenská konzumace vyvolává negativní odezvy okolí jedince. Následuje fáze, která je charakteristická vysokou sociální kontrolou pití a probíhá velmi skrytě svému okolí. Postupně se zvyšuje tolerance a nároky na množství spotřebovaného alkoholu, jedinec se snaží nalézt důmyslné metody pro získání kýžené návykové látky a tráví stále více času jejím obstaráváním. Samotářské pití, které je sice dlouhodobě účinně maskováno, se však po určité době negativně projeví na pracovním, sociálním a rodinném životě jedince a po čase je potřebné množství alkoholu tak vysoké, že dojde k závažnému selhání některé z funkcí jedince a následnému odhalení závislosti. Další směr vývoje závisí na ochotě k léčbě a spolupráci okolí. e) abúzus ethanolu typu ε je charakteristický epizodickým a v epizodách vleklým pitím (lidově tzv. kvartální pití). V epizodách abúzu, které trvají v řádu dnů až týdnů, je enormní chronická konzumace alkoholu se ztrátou kontrolních mechanismů a ignorací životního rytmu. Po těchto epizodách následuje relativně dlouhé období abstinence. Tento typ bývá často přítomen u jedinců s larvovanou nebo bipolární afektivní poruchou, jinak je vcelku vzácný. Rozvoj chronického alkoholismu je zdaleka nejčastější pro uživatele charakteru γ a δ. 68 3.1.4 Použitá literatura 1. Jabor A. a kol.: Vnitřní prostředí. Praha:Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-1221-5. 2. Ševela K., Ševčík p. a kol.: Akutní intoxikace a léková poškození v intenzivní medicíně. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-3146-9. 3. Wenke M., Mráz M. a Hynie S.: Farmakologie pro lékaře. Praha: Avicenum, 1983. ISBN 08103-84. 4. Linhart I.: Toxikologie. Praha: VŠCHT, 2014. ISBN 978-80-7080-877-1. 5. Řehan V.: Adiktologie. Olomouc: VUP, 2007. ISBN 978-80-2441-745-5. 6. Becker C. E.: Methanol Poisoning. Jour. Emerg. Med. 1983, 1, 51-58. 7. Hovda K.E., Hunderi O.H., Rudberg N., Froyshov S., Jacobsen D.: Anion and Osmolal Gaps in the Diagnosis of Methanol Poisoning: Clinical Study in 28 Patients. Int. Care Med. 2004, 30, 18421846. 8. Haffner H.Th., Banger M., Graw M., Besserer K., Brink T.: The Kinetics of Methanol in Alcoholics and Influence of Ethanol. Forensic Sci. Int. 1997, 89, 129-136 9. Lee X.P., Kumazawa T., Kondo K., Sato K., Suzuki O.: J. Chrom. B 1999, 734 (1), 155-162. 10. Salek T., Humpolicek P., Ponizil P.: Metabolic Disorders Due to Methanol Poisoning. Biomed. Pap. Med. Fac. Univ. Palacky Olomouc 2013; 157: XX. 11. Martinasevic M.K., Green M.D., Baron J., Tephly T.R.: Folate and 10-Formyltetrahydrofolate Dehydrogenase in Human and Rat Retina: Relation to Methanol Toxicity. Toxicology and Appl. Pharm. 1996, 141, 373-381 12. Hanzlik R.P., Fowler S.C., Eells J.T.: Absorption and Elimination of Formate Following Oral Administration of Calcium Formate in Female Human Subjects. Drug Metab. Disp. 2005, 33, 282286. 13. Grant W.M.: Colorimetric Microdetermination of Formic Acid Based on Reduction to Formaldehyde. Anal. Chem. 1948, 20, 267-269. 14. Weathermon R., Crabb D.W.: Alcohol and Medication Interactions. Alcohol research & Health 1999, 23, 40-54. 15. Jaeschke H., Gores G.J., Cederbaum A.I., Hinson J.A., Pessayre D., Lemasters J.J.: Mechanism of Hepatotoxicity. Toxicol. Sci. 2002, 65, 166–176 16. Das S.K., Vasudevan D.M.: Should We Use Carbohydrate Deficient Transferrin As a Marker for Alcohol Abusers. Indian Journal of Clinical Biochemistry, 2004, 19 (2) 36-44 17. Holander A., Modén N.K.: Effect of Transferrin Glycation on the Use of CarbohydrateDeficient Transferrin as an Alcohol Biomarker. Alcohol and Alcoholism 2013, 48, 478–482. 18. Helander A., Péter O., Zheng Y.: Monitoring of the Alcohol Biomarkers PEth, CDT and EtG/EtS in an Outpatient Treatment Setting. Alcohol and Alcoholism 2012, 47, 552–557. 19. Bergström J.P., Helander A.: Clinical Characteristics of Carbohydrate-Deficient Transferrin (%Disialotransferrin) Measured by HPLC: Sensitivity, Specificity, Gender Effects, and Relationship with other Alcohol Biomarkers. Alcohol & Alcoholism 2008, 43, 436–441. 20. Sullivan M.E., Carolan A., Perkins J.T., Check I.J.: Insufficient Standardization of a Direct carbohydrate-Deficient Transferrin Immunoassay. Clin. Chem. 2008, 54, 1090-1091 21. Bortolotti F. a kol.: Analysis of Carbohydrate-Deficient Transferrin: Comparative Evaluation of Turbidimetric Immunoassay, Capillary Zone Electrophoresis, and HPLC. Clin. Chem. 2005, 51, 2368-2371. 22. Hirt M. a kol.: The Correlation of Results of Breath Analysers and Laboratory Blood examinations of Blood-ethanol Concentration (Czech and Slovak Study). Soud. Lék. 2010,55, 8–9 69 23. Mainerova, B., Horacek, R., Prasko, J.: Delirium tremens a jeho léčba. Postgraduální medicína 2013. 24. French S.W.: Epigenetic Events in Liver Cancer Resulting From Alcoholic Liver Disease. http://pubs.niaaa.nih.gov/publications/arcr351/57-67.htm 25. Pöschl G., Seitz H.K.: Alcohol and Cancer. Alcohol & Alcoholism 2004, 39, 155–165 26. Ghezzi A., Krishnan H.R., Lew L., Prado F.J., Ong D.S., Atkinson N.S.: Alcohol-Induced Histone Acetylation Reveals a Gene Network Involved in Alcohol Tolerance. PLOS Genetics 2013, 9, e1003986. 27. Helander A., Bötcher M., Fehr C., Dahmen N., Beck O.: Detection Times for Urinary Ethyl Glucuronide and Ethyl Sulfate in Heavy Drinkers during Alcohol Detoxification. Alcohol & Alcoholism 2009, 44, 55-61 28. Halter C.C., Dresen S., Auwaerter V., Wurst F.M., Weinmann W.: Kinetics in Serum and Urinary Excretion of Ethyl Sulfate and Ethyl Glucuronide after Medium Dose Ethanol Intake. Int. J. Legal Med. 2008, 122, 123-128. 29. Wurst F.M., Wiesbeck G.A., Metzger J.W., Weinmann W., Graf M.: On Sensitivity, Specificity, and the Influence of Various Parameters on Ethyl Glucuronide Levels in Urine – Results from the WHO/ISBRA Study. Alcoholism 2004, 28, 1220-1228. 30. Liška B., Jedlička J., Vorel F.: K některým problémům stanovení koncentrace alkoholu v krvi pachatelů trestné činnosti. Kriminalistický sborník 1990, 34, 125-127 31. Kriteria pro laboratoře stanovujici koncentraci alkoholu v krvi. Věstník MZ ČR 2008, 6, 9-10 32. Metodický pokyn pro postup při laboratorním stanovení alkoholu (etylalkoholu) v krvi. Věstník MZ ČR 2006, 7, 13-15. 33. Brooks D.E., Wallace K.L. Acute propylene glycol ingestion. J. Toxicol. Clin. Toxicol. 2002, 40, 513-516 34. deRoux S.J., Marker E., Stajic M.: Fatalities by ingestion of propylene glycol. J. Forensic Sci. 2005, 50, 939-941. 35. Van de Wiele B., Rubinstein E., Peacock W., Martin N.: Propylene glycol toxicity caused by prolonged infusion of etomidate. J. Neurosurg. Anesthesiol. 1995, 7, 259-262. 36. Wilson K.C., Reardon C., Theodore A.C., Farber H.W.: Propylene glycol toxicity: a severe iatrogenic illness in ICU patients receiving IV benzodiazepines: a case series and prospective, observational pilot study. Chest 2005, 128, 1674-1681 70 3.2 CANNABINOIDY 3.2.1 Úvod a historie zneužívání Přírodní cannabinoidy tvoří velmi bohatou skupinu chemických látek terpenoidního charakteru a jsou produkovány rostlinami čeledi konopovitých (Cannabaceae), rodu Cannabis. Za nejbližší příbuzné rostlin tohoto rodu můžeme považovat chmel (Humulus). Již od pradávna provází lidstvo zájem o medicinální využití konopí, stejně jako jsou známy četné doklady o jejich užívání v souvislosti se změnami vědomí. Kulturní pěstování konopí je přinejmenším 10 tisíc let starým jevem (Tchaj-Wan, konopné provázky) a konopí je dodnes cennou zemědělskou plodinou pro využití především v textilním průmyslu. Z doby přibližně 3 tisíce let př.n.l. existují doklady o využití konopí v čínské medicíně s rozmanitým využitím jako léku proti malárii, revmatickým bolestem, ženským poruchám aj. (dílo Klasické lékařství božího manžela; Šen-Nung). S největší pravděpodobností byly také v této době známy psychoaktivní účinky konopí, jak o tom svědčí některé básně z díla klasické čínské poezie Devět písní. Značného medicinálního využití dosáhlo konopí v Indii v období přibližně 2000 let př.n.l., kdy bylo konopí považováno za jednu z pěti posvátných bylin. Užívání konopí (bhang) mělo chránit od nemoci, odstraňovat úzkost, ale mělo také náboženský význam při meditacích. V asyrské kultuře kolem roku 1000 př.n.l. bylo rovněž konopí jednou z hlavních součástí tehdejší oficiální medicíny a odtud pochází pravděpodobně také etymologický původ slova cannabis. Ve staroegyptské kultuře nalézáme zmínky o léčebném využití konopí mimo jiné také ve slavném Ebersově papyru (110 stránkové lékařské kompendium; cca 1 500 let př.n.l.), opět s různými indikacemi. Z antické doby máme k dispozici již velmi četné literární doklady o užívání konopí a systematické popisy psychoaktivních účinků (Hérodotos z Halikarnassu, 484-430 př.n.l.; Démokritos, 460-371 př.n.l., Plinius st. 23-79 n.l.; Dioskorides, 4080 n.l. aj.). V arabské kultuře představuje užívání konopí poměrně významnou a dodnes živou tradici a v této kultuře se také zrodila nejsilněji působící modalita konopných drog – hašiš. V oblasti užívání konopí nepanuje jednoznačný výklad Koránu, který zapovídá omamné látky, některými autoritami však není konopí považováno za omamnou látku, ale naopak látku, která zklidňuje a rozjasňuje mysl. V moderní evropské historii bylo až do počátku 20. století konopí vcelku běžnou součástí různých oficinálních přípravků, především s indikacemi jako analgetikum a antiflogistikum. Masové zneužívání konopí ani rozšířenější využití psychoaktivních vlastností této rostliny v medicíně v moderní evropské historii přibližně do počátku 20. století není popisováno. V Evropě se masověji začalo zneužívání konopných drog rozšiřovat ze zemí Středního Východu a Severní Afriky a první požadavek na oficiální restrikci pochází z druhého zasedání Mezinárodního výboru pro opium z roku 1911. V téže době se začíná rozšiřovat zneužíváni konopí ve Spojených státech a prvními státy, které na něj reagují oficiálním zákazem jsou Utah (1915) a Texas (1919). V roce 1924 bylo nakládání s konopím v rámci zasedání Mezinárodního výboru pro opium omezeno na využití pro lékařské účely a konopí se tak dostalo v rámci omamných a psychotropních látek na stejnou úroveň jako opium, morfin a kokain. V USA vzniká v roce 1930 Úřad pro kontrolu narkotik (F.B.N.), který v dalších letech pod vedením H. Anslingera prosazuje silnou restriktivní politiku a legislativu vůči konopí a konopným drogám. V dalších letech se nadále uplatňovala silná restrikce a kriminalizace uživatelů konopí především v USA, v evropských zemích nebyl postoj jednotný a přinejmenším zde nebyly kladeny takové překážky serióznímu vědeckému výzkumu na poli biochemie, botaniky a psychiatrie v souvislosti s konopím. V prostoru bývalého Československa bylo prakticky až do konce 80. let 20. století užívání marihuany a dalších modalit konopných drog vcelku raritní záležitostí a také dobová farmakologická, toxikologická a 71 psychiatrická odborná literatura se věnuje těmto látkám spíše okrajově. Potenciál pro léčebné využití fytocannabinoidů byl v té době považován za překonaný. V souvislostech systematického vědeckého výzkumu nelze pominout významnou postavu československé chemické a lékařské vědy, prof. J. Šantavého (Ústav lékařské chemie LF UP v Olomouci), který se zabýval mimo jiné určením struktury a absolutní konfigurace dominantního fytocannabinoidu, Δ-9tetrahydrocannabinolu (THC) a systematicky také zkoumal antimikrobiální i jiné vlastnosti některých fytocannabinoidů (zejména cannabigerolu a cannabigerolové kyseliny). Z téhož pracoviště vzešel také další významný výzkumník, prof. L.O. Hanuš, který se dále na Hebrejské univerzitě podílí na výzkumu endocannabinoidů i syntetických cannabinoidů. Přibližně od poloviny sedmdesátých let 20. století sílí celosvětově snahy o částečnou nebo úplnou legalizaci konopí. Je nepopiratelné, že látky obsažené v konopí mají řadu fyziologických účinků a jejich využití v medicíně se jeví jako slibné. Na jedné straně tak stojí laičtí zastánci legalizace, často alespoň v mírné shodě s odborníky, na druhé straně odpůrci, kteří vidí v legalizaci zvýšení bezpečnostních rizik (především v souvislosti s organizovaným zločinem spojeným s produkcí a distribucí), celospolečenské problémy rozvoje závislosti na konopných látkách a další rizika. Neodborná literatura minulých let podle názoru autora systematicky uváděla často neúplná a nepřesně interpretovaná data, která vedla spíše k podceňování rizik spojených s užíváním konopných návykových a psychotropních látek, přitom jsme však rovněž byli svědky opakovaně uváděných nepravdivých, resp. nadsazených údajů o doposud nepotvrzených nebo dokonce vyvrácených teoriích o závislosti na konopných látkách (např. teorie vstupní drogy, skokové zvyšování obsahu THC v pěstovaných odrůdách apod.). Studiu endocannabinoidů, fytocannabinoidů i syntetických cannabinoidů bude jistě nadále celosvětově věnována pozornost v různých oborech, tak aby byly zpřesněny naše představy o působení cannabinoidů na lidský organismus a modulace endocannabinoidního systému prostřednictvím fytocannabinoidů nebo syntetických cannabinoidů mohla být relevantně využita v terapii různých onemocnění. Z botanického hlediska jsou doposud popsány tři druhy konopí: Konopí seté (Cannabis sativa), konopí indické (Cannabis indica) a konopí rumištní (Cannabis ruderalis), které se od sebe významně liší jak morfologií (větvení, vzrůst), tak obsahem psychoaktivních látek. Konopí seté a zejména jeho poddruh (kulturní, Cannabis sativa ssp. culta) je nejrozšířenějším druhem, který se využívá především pro průmyslové účely (výroba konopného vlákna a konopného oleje) není typické vysokým obsahem psychoaktivních látek, stejně jako planě rostoucí konopí rumištní, které se nehodí pro praktické využití, je typické malým vzrůstem a vyskytuje se především východněji a severněji od našeho území. Naopak konopí indické dosahuje za příznivých podmínek největšího vzrůstu, silně se větví a má bohaté květenství s nejvyšším obsahem psychoaktivních látek. Konopí je dvoudomá rostlina, přičemž pro využití psychoaktivních cannabinoidních látek jsou vhodnější samičí neoplozené květy. Konopí je teplomilná rostlina náročná na dostatek vláhy. 3.2.2 Přehled nejvýznamnějších přírodních cannabinoidů. Přírodní cannabinoidy tvoří mimořádně bohatou skupinu látek, doposud bylo identifikováno nejméně 85 strukturně odlišných cannabinoidů přírodního původu, které jsou unikátní pro rostliny konopí. Vůbec první látkou této skupiny byl cannabinol, který byl izolován z konopné pryskyřice v roce 1896 a o tři roky později byly učiněny první zásadní kroky v objasnění jeho struktury. Dominantně zastoupený Δ-9-tetrahydrocannabinol byl izolován později a na objasnění jeho struktury se také významně podílel olomoucký profesor lékařské chemie J. Šantavý. V zásadě lze 72 klasifikovat fytocannabinoidní látky do několika kategorií podle základního strukturního motivu: cannabigerolové, cannabichromenové, cannabidiolové, cannabinolové, cannabinodiolové, tetrahydrocannabinolové, cannabitriolové, cannabicitranové, cannabicyklolové a cannabichromanonové. Na obr. 3.25 jsou uvedeny vybrané zmíněné strukturní motivy a vybraní zástupci. Obr. 3.25 Přehled významných fytocannabinoidních látek. Na první pohled nepřehledná změť látek uvedených na obr. 3.25 poskytne logické souvislosti při pohledu na předpokládanou biosyntézu fytocannabinoidních látek. Základními prekursory pro biosyntézu fytocannabinoidů jsou geranylpyrofosfát a olivetol, resp. kyselina olivetolová, následnou oxidací se vytváří nestabilní meziprodukt, který je základem pro cyklizaci na cannabichromen, resp. kyselinu cannabichromenovou nebo podléhá spontánnímu allylovému přesmyku vedoucímu k nestabilnímu meziproduktu. Tento meziprodukt může cyklizovat dvěma 73 směry: a) za tvorby cannabidiolu, resp. kyseliny cannabidiolové, b) za tvorby tetrahydrocannabinolu, resp. kyseliny tetrahydrocannabinolové. Hypotetická tvorba tetrahydrocannabinolové struktury z cannabidiolové struktury je na základě nejnovějších poznatků o biosyntéze fytocannabinoidů nepravděpodobná. Tvorbu cannabichromenů, tetrahydrocannabinolů a cannabidiolů katalyzují FAD-dependentní dehydrogenázy. Mimo biosyntetické procesy se na další přeměně tří základních strukturních motivů podílejí procesy spontánní oxidace, fotochemické procesy apod. Tak se například přeměňuje tetrahydrocannabinol na cannabinol při skladování nebo úpravě konopné pryskyřice spontánní oxidací, obsah cannabinolu v rostlinách konopí je zanedbatelný. Fotochemickou přeměnou cannabichromenu vzniká cannabicyclol apod. Všechny cannabinoidní látky, které mají ve své struktuře nahrazen n-pentylový řetězec n-propylovým, označujeme příponou –var (např. cannabigerol – cannabigerovarin). Tyto látky jsou typické pro některé druhy konopí vyskytující se ve střední Asii a jižní Africe. Obvykle jsou v rostlinách konopí dominantně zastoupeny fytocannabinoidy charakteru tetrahydrocannabinolového, šlechtěním lze obsah tetrahydrocannabinolů zvýšit a takové odrůdy jsou žádány pro zvýšení psychoaktivního působení. Naopak pro jiná léčebná využití, jsou preferovány fytocannabinoidy cannabidiolové struktury. Zastoupení jednotlivých typů cannabinoidů se mění v průběhu vegetačního období a v závislosti na opylení samičích rostlin. Obecně lze konstatovat, že obsah tetrahydrocannabinolů dobře koreluje s celkovou dobou slunečního svitu v průběhu vegetačního období a je výrazně vyšší u neopylených samičích rostlin (sinsemilla). Schématicky je proces biosyntézy fytocannabinoidních látek naznačen na obr. 3.26. 74 Obr. 3.26 Biosyntéza fytocannabinoidů: CBCA – cannabichromenová kyselina, CBG/CBGA – cannabigerol/cannabigerolová kyselina, Δ9-THC/ Δ9-THCA – Δ9-tetrahydrocannabinol, kyselina Δ9- tetrahydrocannabinolová, CBD/CBDA – cannabidiol/ kyselina cannabidiolová, CBL/CBLA – cannabicyclol/kyselina cannabicyclolová, CBN/CBNA – cannabinol, kyselina cannabinolová, CBEA – canabielsoin/ kyselina cannabielsoinová. 75 3.2.3 Endocannabinoidní systém Psychoaktivní i jiné biologické účinky látek obsažených v konopí úzce souvisejí s působením na tzv. cannabinoidní receptory. Tento receptor byl poprvé prokázán v krysích mozcích a přirozenou snahou vědců bylo nalézt endogenní ligand, resp. ligandy pro receptory tohoto typu. Nejprve byla identifikována endogenní látka, která dostala triviální název anandamid (název byl odvozen od výrazu ananda pocházejícího ze sanskrtu, který vyjadřuje pocit vnitřního štěstí). Jedná se o ethanolamid kyseliny arachidonové (viz obr. 3.27). Postupně byly identifikovány další podobné endogenní molekuly, jejichž neúplný výčet je uveden na obr. 3.27. Obr. 3.27 Vybrané endocannabinoidy Doposud byla prokázána existence přinejmenším dvou typů cannabinoidních receptorů, CB1 a CB2, které se od sebe velmi liší lokalizací a funkcí v organismu. Receptory typu CB1 jsou převážně lokalizovány v centrální nervové soustavě, zatímco receptory typu CB2 v perifierii, a to především v buňkách imunitního systému, hladké svaloviny tenkého střeva, cévního endotelu, varlat. V rámci imunitního systému jsou CB2 receptory exprimovány na granulocytech, makrofázích, monocytech, brzlíku, mandlích, B-lymfocytech, NK-buňkách, neutrofilech a T-lymfocytech. Cannabinoidní receptory jsou především presynaptickými receptory a patří do bohaté rodiny receptorů spřažených s G-proteinem. Obecně působí především jako modulátory retrográdní synaptické signalizace, a to vícerými mechanismy, které budou dále podrobněji rozebrány. Doposud ne zcela jednoznačně byla prokázána existence třetího typu cannabinoidních receptorů, CB3, ačkoliv pro jeho existenci svědčí řada nepřímých důkazů. Endocannabinoidní systém hraje velmi významnou regulační úlohu ve fyziologii autonomního nervového systému, endokrinního a imunitního systému, dále také v regulaci funkce gastrointestinálního traktu, reprodukce a 76 mikrocirkulaci. V roce 1991 byl objeven, charakterizován a naklonován receptor typu CB1 a o dva roky později byl identifikován receptor typu CB2. Lidský receptor typu CB1 je tvořen 472 aminokyselinami, homologie s krysím a myším je velmi vysoká. Receptor CB1 tvoří homodimer, při jeho zvýšené stimulaci však může tvořit také heteromer CB1/D2, příkladem budiž heteromer CB1/OX1R (receptor orexin 1). Doposud byla rovněž popsána řada polymorfismů genu pro CB1 receptor a provedena řada studií vlivu těchto polymorfismů na riziko rozvoje některých chorob. Z dosavadních prací se zdá, že existuje korelace mezi některými polymorfismy CB1 genu a obezitou, některými typy schizofrenie, syndromu hyperaktivity i jiných chorob. Distribuce CB1 receptoru v CNS byla opakovaně zkoumána pomocí isotopicky značených agonistů CB1 receptoru. Nejvyšší koncentrace CB1 je v oblastech hippocampu (pozn. součást limbického systému), corpus striatum (žíhané jádro) a mozkové kůře, především v molekulární (plexiformní) vrstvě. V ostatních částech mozku je obsah CB1 nižší. Vůbec nejnižší obsah CB1 je pak v mozkovém kmeni. Z uvedeného vyplývají některé účinky užití fytocannabinoidů, kdy dominují změny motorických a kognitivních funkcí, poruchy paměti a na druhé straně relativně malý vliv na kardiovaskulární a respirační funkce (srov. ani vysoké dávky fytocannabinoidů nevedou ke smrti zástavou dechu nebo srdeční činnosti). Inhibiční synapse mají výrazně vyšší obsah CB1 receptorů oproti excitačním synapsím, jak bylo opakovaně prokázáno na zvířecích modelech i lidské mozkové tkáni. CB2 receptory jsou tvořeny sekvencí 360 aminokyselin a homologie v primární struktuře s CB1 je jen 44%. CB2 receptory jsou exprimovány převážně mimo CNS, jak bylo uvedeno výše, v oblasti CNS je významný obsah jen u mikrogliových buněk, které však můžeme považovat za součást imunitního systému. Některé endocannabinoidy (anandamin, N-arachidonoyldopamin) se neváží jen na CB1, CB2 a hypotetické CB3 receptory, ale účinkují rovněž na vaniloidním receptoru VR1. VR1 je kalcium propustný, neselektivní iontový kanál a tyto receptory hrají významnou roli v tzv. nocicepci, tedy vnímání a přenosu signálu bolesti. Exprese VR1 je v rámci autonomní nervové soustavy v primárních senzorických neuronech, míšních kořenech a trigeminálním gangliomu. V tomto procesu spolupůsobí endocannabinoidní a endovaniloidní soustava. Na VR1 nepůsobí fytocannabinoidy ani 2-arachidonoylglycerol. Anandamid je derivátem kyseliny arachidonové, která může zaujímat řadu konformací, které můžeme zjednodušeně nazvat jako konformace protažená, tvaru písmene U, tvaru písmene J a spirálová. Ve vodném prostředí je jako energeticky nejvýhodnější zaujetí konformace tvaru písmene U, přičemž lze nalézt strukturní podobnost s pevnou konformací jednoho z nejúčinnějších agonistů CB1 receptoru, Δ-9-tetrahydrocannabinolu, THC. Fyziologické funkce endocannabinoidů jsou velmi komplexní a variabilní v závislosti na místě účinku a zahrnují modulaci následujících fyziologických funkcí: motorická koordinace, paměť, chuť k jídlu (spolupůsobení leptinu a ghrellinu), vnímání bolesti a neuroprotekce (např. při hypoxii a mozkové ischémii). Na molekulární úrovni jsou z hlediska mechanismu účinku podstatná následující fakta. 77 Endocannabinoidy jsou syntetizovány uvnitř postsynaptické části neuronu, odtud jsou sekretovány a působí na receptory vázané v presynaptické části neuronu. Endocannabinoidy jsou biosyntetizovány z membránových fosfolipidů, přičemž stimulem pro syntézu je postsynaptická depolarizace nebo aktivace metabotropních glutamátových receptorů. Vazba endocannabinoidů na cannabinoidní receptor CB1 (receptor spřažený s Gi proteinem) způsobí inhibici adenylát cyklázy a snížení produkce cAMP jako primárního posla, dalším mechanismem účinku je stimulace mitogenem aktivované proteinkinázy (MAPK). Současně jsou inhibovány napěťově řízené kalciové kanály a klesá tak intracelulární koncentrace vápenatých iontů. Efekt endocannabinoidů je rovněž na draslíkové kanály, zejména tzv. GIRK kanály, které jsou stimulovány pro transport draselných iontů z buňky. Nepřímý efekt je také na draslíkové kanály typu A, a to přes sníženou aktivitu proteinkinázy A, která vede ke snížené fosforylaci kanálů tohoto typu a zvýšení ztrát kalia do extracelulárního prostoru. Inhibice vstupu kalcia do presynaptického zakončení pak ve výsledku způsobí snížené uvolňování výše uvedených neurotransmiterů. Doba trvání účinku je v řádu desítek sekund. Schématicky je působení endocannabinoidů na CB1 receptor znázorněno na obr. 3.28. Obr. 3.28 Mechanismus působení endocannabinoidních látek. ○ – glycerolfosfolipid; - 1-acyl-2arachidonoylglycerol; ● – 2-aragidonoylglycerol; GIRK – draslíkový kanál GIRK; EMT – endocannabinoidní membránový transportér; AC – adenylát cykláza; PAK – proteinkináza A; MAP – mitogenem aktivovaná proteinkináza; G – G protein; PLC – fosfolipáza C; DAGL – diacylglycerollipáza; 78 V zásadě lze tedy rozlišit dva základní mechanismy působení na CB1 receptor, které se liší dobou trvání a změnou tzv. synaptické plasticity. Mechanismus spřažený s G-proteinem, tedy inhibice presynaptického napěťově závislého kalciového kanálu, vede ke krátkodobé změně synaptické plasticity, zatímco druhý mechanismus spojený s inhibicí adenylát cyklázy vede především k dlouhodobé změně synaptické plasticity. Synaptická plasticita je specifická změna v účinnosti přenosu informace, která vede ke změně signalizace v neuronálních okruzích a dalším změnám vnímání, chování aj. V tabulce 3.6 je uveden přehled působení hlavních endocannabinoidních látek na receptory CB1, CB2 a VR1. Tabulka 3.6 Přehled agonistů a antagonistů cannabinoidních receptorů. Endocannabinoid Anandamid 2-Arachidonoylglycerol N-Arachidonoyldopamin Cannabidiol Δ-9-tetrahydrocannabinol CB1 Parciální agonista Plný agonista Parciální agonista Antagonista CB1 agonistů Parciální agonista CB2 Parciální agonista Plný agonista VR1 Parciální agonista - Inverzní agonista Parciální agonista - Anandamid působí jako parciální agonista CB1, CB2 a VR1 receptorů, plným agonistou CB1 a CB2 je 2-AG, jehož koncentrace v mozku se pohybují v řádech nmol.g-1 tkáně. Biosyntéza a degradace endocannabinoidů Biosyntéza endocannabinoidů probíhá v postsynaptické části neuronu z prekursorů uložených v buněčné membráně. Kyselina arachidonová tvoří přibližně 10 % celkových mastných kyselin v lidském mozku a je zde vázána především ve formě fosfolipidů buněčných membrán. Mimo endocannabinoidů je kyselina arachidonová prekursorem pro biosyntézu řady dalších důležitých biomolekul, jako jsou prostaglandiny, leukotrieny a tromboxany. Na štěpení fosfolipidů vedoucích ke kyselině arachidonové, resp. některých dalších derivátů (např. 2-AG) se podílejí fosfolipázy A2, C, diacylglycerolkináza a diacylglycerollipáza. Syntéza, resp. uvolnění endocannabinoidů nastává po postsynaptické depolarizaci a zvýšení intracelulární koncentrace kalcia. Na obr. 3.29 je uveden příklad biosyntézy 2-AG. Endocannabinoidy jsou po svém působení na presynaptické cannabinoidní receptory zpětně transportovány specifickým přenašečem a dále jsou v nitru neuronu degradovány enzymaticky. Anandamid je hydrolyzován na volnou kyselinu arachidonovou a ethanolamin působením hydrolázy amidů mastných kyselin (fatty acid amid hydrolase; FAAH). 2-AG je degradován dvěma cestami na kyselinu arachidonovou a glycerol za účasti monoglycerid lipázy nebo převeden na 2arachidonoylglycerol-3-fosfát za účasti monoglycerid kinázy. Schématicky je degradace 2-AG vyznačena na obr. 3.29. 79 Obr. 3.29 Biosyntéza a degradace 2-AG. 3.2.4 Farmakokinetické vlastnosti nejvýznamnějších přírodních cannabinoidů V následujícím textu budou stručně rozebrány farmakokinetické vlastnosti nejvýznamnějších přírodních cannabinoidů, a to především Δ-9-tetrahydrocannabinolu (THC), který je nejdůležitější z hlediska psychotropních vlastností a zároveň je nejvíce zastoupeným psychoaktivním cannabinoidem v rostlinách konopí. Absorpce THC je velmi silně závislá na způsobu užití a obsahu THC v užitém materiálu. Jak již bylo uvedeno výše, obsah THC je nejvyšší v samičích květech rostliny konopí, kde se běžně pohybuje kolem 5 -15 hmotnostních procent a výrazně nižší v ostatních částech rostliny, kde 80 obvykle nepřesahuje 1,5 hmotnostních procent. THC je extrémně lipofilní látka (rozdělovací koeficient n-oktanol – voda P = 6 000) a pro užití prakticky připadá v úvahu cesta inhalační, perorální a eventuálně transdermální. Intravenózní užití je obtížně realizovatelné vzhledem k minimální rozpustnosti v přijatelných vehikulech. Inhalační užití se provádí kouřením cigaret s obsahem sušených částí rostliny nebo hašiše, v poslední době připadá v úvahu také užití vaporizérů. Biologická dostupnost při inhalační aplikaci značně kolísá v závislosti na schopnostech a zkušenostech uživatele a pohybuje se mezi 25 – 80 %. Maximální plazmatické koncentrace je dosaženo v krátké době v řádu desítek sekund. Pro perorální užití připadá v úvahu hašišový olej, olejové extrakty nebo potraviny s obsahem částí rostlin konopí a tuku (konopné máslo, sušenky, koláčky apod.). Při inhalační aplikaci kouřením je dále nutno vzít v potaz, že část tetrahydrocannabinolové kyseliny při vyšších teplotách dekarboxyluje za vzniku tetrahydrocannabinolu. Absorpce z GIT je podstatně pomalejší, biologická dostupnost je výrazně nižší a kolísá v závislosti na charakteru užité potraviny, náplni žaludku a dalších faktorech mezi 4 – 20 %. Při peororálním užití je maximální plazmatické koncentrace THC dosaženo mezi 1 – 5 hodinami od užití. Absorpce nastává již v dutině ústní, maximum je absorbováno ze žaludku a menší část v tenkém střevě. Na nízké biologické dostupnosti THC při perorálním užití se dále podílí: částečná degradace THC v prostředí žaludku a významný first-pass efekt, kdy je část THC metabolizována oxidací (především na 11-tetrahydrocannabinolovou kyselinu). Farmakokinetiku THC lze popsat čtyřkompartmentovým modelem, v krvi je THC z 95 – 99 % vázáno na proteiny, především lipoproteiny, distribuční objem je vysoký a dosahuje hodnot kolem 10 l.kg-1. THC přestupuje volně hematoencefalickou bariéru a maximální koncentrace v mozku je dosaženo v krátkém časovém odstupu v řádu desítek sekund od maxima plazmatické hladiny. Plazmatická koncentrace THC po ukončení absorpce velmi rychle klesá kinetikou prvního řádu. Zajímavou skutečností je signifikantní rozdíl v poločasu plazmatických koncentrací mezi občasnými (t 1/2 = 93 min) a chronickými uživateli (t 1/2 = 117 min). THC se rychle redistribuuje z plazmy do silně prokrvených orgánů (plíce, játra, ledviny), kde maximum koncentrace je dosaženo kolem 30 minut po užití, méně prokrvených orgánů s maximem plazmatické koncentrace v řádu desítek hodin a THC se konečně kumuluje v tukové tkáni, kde je maxima koncentrace dosaženo kolem 3. – 5. dne po intoxikaci. U chronických uživatelů, kteří mají prakticky vytvořený depot THC v tukové tkáni jsou tyto hodnoty obvykle zvýšeny. Dominantní primární metabolit, psychoaktivní derivát 11-OH-THC, dosahuje maxima plazmatických koncentrací mezi 10 – 15 minutou po intoxikaci. Na obrázku 3.30 jsou orientačně znázorněny závislosti koncentrace THC v různých částech těla v čase. 81 Obr. 3.30 Orientační znázornění změn koncentrací THC v lidském organismu v čase. Metabolismus THC probíhá převážně v systému jaterního cytochromu P450 (především CYP 2C9, 2C19 a 3A4) sledem oxidačních reakcí, přičemž připadají pro oxidaci především polohy 11- a 8- a dále jako minoritní cesta oxidace terminální methylskupiny n-pentylového řetězce. V poloze 11- se jedná o hydroxylaci za tvorby 11-hydroxy-THC (11-OH-THC) a další oxidaci až na karboxylovou kyselinu 11-nor-9-karboxy-THC (THC-COOH). V poloze 8- se jedná o hydroxylaci aromatického jádra. Možné jsou rovněž kombinace metabolitů s oxidovanou polohou 11- i 8- současně. Hlavní metabolity THC jsou znázorněny na obr. 3.31. Jednoznačně dominantním metabolitem je 11-nor-9karboxy-Δ-9-tetrahydrocannabinol (THC-COOH), který dále podléhá konjugaci s glukuronovou kyselinou a je vylučován v této podobě z organismu. Doposud bylo identifikováno 100 metabolitů THC. Obr. 3.31 Hlavní metabolické cesty THC. 82 Po ukončení distribuční fáze THC je v rychlosti metabolismu THC limitujícím krokem rychlost vylučování z tukové tkáně do cirkulace. Konjugáty THC-COOH a 11-OH-THC jsou vylučovány stolicí a močí. V moči dominují kyselé konjugáty, zatímco do stolice se dominantně vylučuje 11-OH-THC glukuronid. Rychlost vylučování metabolitů THC je ovlivněna množstvím THC, který je uložen v tukové tkáni a poločas eliminace je výrazně vyšší u chronických uživatelů oproti občasným uživatelům a dále je ovlivněn enterohepatální cirkulací, která byla rovněž experimentálně prokázána na psím zvířecím modelu. Eliminační poločas se tak pro glukuronidy 11-THC-COOH pohybuje v řádu jednotek až desítek dnů. Na skupině chronických uživatelů byla stanovena hodnota 12,6 dne, zatímco u uživatelů občasných v téže studii se jednalo o hodnotu 6,2 dne. 3.2.5 Farmakodynamické vlastnosti vybraných fytocannabinoidů Následující text bude zaměřen na stručný popis hlavních farmakodynamických vlastností dvou nejvýznamnějších fytocannabinoidů, THC a cannabidiolu (CBD). Jak již bylo zmíněno v předchozím textu, THC působí jako parciální agonista CB1 i CB2 receptorů a podle lokalizace receptoru, s nímž interaguje, převažuje zásah do působení některého z následujících neurotransmiterů nebo neuromodulátorů: acetylcholin, dopamin, GABA, histamin, serotonin, glutamát, noradrenalin, prostaglandiny a endogenní opioidy (dynorfiny, enkefaliny). Na presynaptické úrovni nepřímo inhibuje THC stejně jako endogenní cannabinoidy uvolňování excitačních neurotransmiterů glutamátu, dopaminu, serotoninu a noradrenalinu. Narozdíl od endogenních cannabinoidů, které působí pouze na CB receptory v blízkosti místa své syntézy a jejich působení je limitováno rychlým zpětným vychytáváním a rychlou enzymatickou hydrolýzou, je působení THC dáno především jeho distribucí a doba působení omezena rychlostí eliminace. Z konkrétních interakcí lze pak odvodit symptomy, které jsou typické pro akutní intoxikaci THC. Tachykardie a snížená salivace souvisí především se sníženým vylučováním acetylcholinu, psychomotorické změny a sníženou pohotovost ke křečím lze dát do souvislosti s interakcí s GABAergním, glutamátergním a dopaminergním systémem, apod. Farmakodynamické vlastnosti agonistů CB1 receptoru (např. THC) jsou v zásadě obdobné působení endogenních cannabinoidů na receptory CB1, s tím rozdílem, že distribuce THC jako agonisty CB1 receptorů není endogenně nijak regulovaná. Působení je proto kvalitativně vyjádřeno ve všech částech mozku, kde jsou tyto receptory lokalizovány a kvantitativně je působení podstatně silnější a delší díky tomu, že THC nemůže být degradováno mechanismy analogickými degradaci endogenních cannabinoidů. Působení THC je převážně vyjádřeno v oblasti CNS, periferní účinky jsou relativně slabé a souvisí především s inhibicí vylučování acetylcholinu (snížená salivace, vazodilatace, bronchodilatace aj.). V rámci CNS je působení THC vyjádřeno především v následujících částech mozku s ovlivněním uvedených fyziologických funkcí. Působení v hippocampu ovlivňuje především funkce paměti, působení v oblasti mozečku je zodpovědné za poruchy koordinace, motoriky a rovnováhy, podobně jako působení v oblasti bazálních ganglií. Interakce THC s CB1 receptory lokalizovanými v mozkové kůře je doposud nejméně prozkoumané a pravděpodobně zodpovídá za modulaci kognitivních funkcí. Hypothalamus se podílí na kontrole řady autonomních a endokrinních fyziologických funkcí. Ovlivnění této části mozku THC narušuje nepřímo energetickou rovnováhu 83 stimulací příjmu potravy, zpomalením žaludeční motility a inhibicí syntézy adiponektinu. Působení v mezolimbickém systému bylo již zmíněno výše. V periferní tkáni působí agonisté CB1 (např. THC) rovněž řadu změn, které jsou stručně zmíněny. Stimulace CB1 receptorů v jaterní tkáni vede prostřednictvím aktivace exprese genů lipogenního transkripčního faktoru SREBP-1c s výsledkem zvýšení de novo syntézy mastných kyselin. Prokázán byl rovněž vliv na homeostázu glukózy, a to zvýšení rezistence k inzulínu doposud nejasným mechanismem. Působení agonistů CB1 receptorů na kardiovaskulární systém je ve smyslu zvýšení tepové frekvence a vazodilatace. 3.2.6 Syntetické cannabinoidy Problematika syntetických agonistů a antagonistů cannabinoidních receptorů představuje významný nástroj v pochopení fyziologické funkce endocannabinoidního systému, zdroj potenciálních léčiv různých chorob (neurodegenerativních, psychických, autoimunitních, metabolických aj.) a z hlediska toxikologie také v současnosti stále aktuálnější problém relativně závažných intoxikací těmito látkami, jejichž účinek může být ve srovnání s psychoaktivními fytocannabinoidy výrazně silnější a kvalitativně odlišný se zřetelněji vyjádřenými vedlejšími účinky. Producenti nelegálních omamných a psychotropních látek se opakovaně snaží nalézt mezery v příslušných zákonech a dodávat na pololegální nebo černý trh produkty s obsahem psychoaktivních látek, které doposud nebyly zařazeny na příslušné seznamy nelegálních substancí (v ČR přílohy č. 1 až 7 nařízení vlády o seznamu návykových látek zákona 106/2011 Sb.). Tyto látky jsou pak často součástí různých rostlinných produktů, které připomínají čaje, tabák ke kouření, sušené plody pro dekorační účely apod. Názvy těchto produktů pak upomínají k očekávanému psychoaktivnímu působení (Spice, Synthetic weed, Elation Déja Vu, Mad Monkey apod.). Uživatelé těchto produktů jsou však často překvapeni, resp. zaskočeni silou účinku na vlastní organismus a řadou nepříjemných vedlejších účinků, které jsou v porovnání s fytocannabinoidy značně subjektivně nepříjemné a objektivně z klinického hlediska nebezpečné. Epidemiologická data o užívání syntetických cannabinoidů jsou doposud sporá, pro ilustraci je uvedena německá studie z roku 2009, která zjistila, že zkušenost se syntetickými cannabinoidy má ve věkové skupině 15 -18 let 6 % respondentů. Z hlediska klinické toxikologie představuje skupina syntetických cannabinoidů poměrně složitou problematiku, protože tyto látky nelze zachytit ve standardně prováděných imunochemických screeningových testech a vzhledem k bohatosti chemických modifikací a přírustku stále nových substancí je i specifická a citlivá analýza metodami plynové a kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií obtížná. Výrazně zvýšená incidence intoxikací syntetickými cannabinoidy vedla v poslední době k vývoji rychlých imunochemických testů k detekci látek ze skupiny cannabinoidů JWH. Syntetické cannabinoidy lze rozdělit do několika skupin: syntetická analoga fytocannabinoidů, deriváty cyklohexylfenolu, naftoylpyrroly a aminoalkylindoly. Mimo to ovšem byla popsána řada dalších strukturně odlišných látek s aktivitou vůči CB1 nebo CB2 receptorů, jejich detailní popis však přesahuje rámec tohoto textu. Dále budou stručně diskutovány farmakologické vlastnosti vybraných derivátů syntetických cannabinoidů, HU-210, JWH-018 a CP-47,497. Na obr. 3.32 jsou uvedeny strukturní vzorce těchto látek společně s dalšími frekventovanými syntetickými cannabinoidy. 84 Obr. 3.32 vybrané syntetické cannabinoidy HU-210, JWH-018, UR-144, CP 47,497 HU-210 Historicky nejstarší je skupina syntetických analogů THC, mezi nimiž vyniká látka HU-210 (viz obr. 3.33), která je doposud jedním z nejsilnějších agonistů CB1 receptoru. Zajímavým zjištěním je, že enantiomer HU-210, látka HU-211, má sice vysokou afinitu k CB1 receptoru, ale velmi nízkou vnitřní aktivitu a není psychoaktivní, zato vykazuje antiemetické a analgetické účinky. Látky HU210 a HU-211 jsou analogy jednoho z hlavních metabolitů THC, 11-OH-THC, kde je zaměněn postranní n-pentylový řetězec za 1,1-dimethylheptylový řetezec. Mechanismus účinku látky HU210 je velmi podobný působení THC, má však o dva řády vyšší afinitu i vnitřní aktivitu vůči CB1 receptorům. Mimo experimentální využití existují i snahy o medicinální využití této látky jako neuroprotektiva a protizánětlivě působící látky. HU-210 totiž stimuluje proliferaci kmenových buněk hippocampu a inhibuje aktivaci mikrogliálních buněk. Širšímu využití brání pravděpodobně vcelku závažné nežádoucí účinky. Látka HU-210 je zařazena v seznamu omamných a psychotropních látek a nakládání s ní je tedy omezeno, stejně jako s řadou dalších strukturně podobných agonistů cannabinoidních receptorů. Záchyty látky HU-210 nebo jejích analogů při intoxikacích nebo v zadrženém materiálu překupníků apod. jsou v současné době spíše sporadické a tato látka se netěší významnější pozornosti nelegálních výrobců a distributorů omamných a psychotropních látek. JWH-018 Zástupcem skupiny syntetických cannabinoidů s N-alkylnaftoylindolovým strukturním motivem budiž látka JWH-018, četnost nálezů při intoxikacích i v zadrženém materiálu černého trhu mají rostoucí trend. Oproti THC je účinek výrazně silnější, na krysím zvířecím modelu byly prokázány očekávatelné účinky, které se manifestují v závislosti na dávce jako: analgetické, kataleptické a 85 hypotermické. Opakované podávání vedlo k rozvoji katatonie a těžké letargie. Dávky kolem 10 mg.kg-1 jsou pravděpodobně život ohrožující pro útlum dechového centra. V klinickém obraze intoxikace dominuje nejprve silný dyskomfort GIT s difúzními bolestmi, nauzea až zvracení, tachykardie a hypotermie. Díky obtížně předvídatelnému vztahu mezi dávkou a účinkem se často rozvíjí úzkostný stav, méně často toxická psychóza s halucinacemi. Biologický poločas je kolem 2 hod, příznaky intoxikace odeznívají až po 24 - 48 hodinách. CP-47,497 Látka CP-47,497 je příkladem syntetického cannabinoidu řady cyklohexylfenolové a její působení se kvalitativně i kvantitativně nejvíce blíží působení samotného THC. 3.2.7 Akutní intoxikace THC Projevy akutní intoxikace THC lze v řadě ohledů připodobnit k účinkům ethanolu, s tím rozdílem, že díky specifické distribuci THC v CNS jsou některé účinky vyjádřeny silněji a není tak patrný vliv na somatickou složku. Obecně platí, že ve vnímavosti a účincích THC na lidský organismus existují velmi významné interindividulání rozdíly a neexistuje dobrá korelace mezi hladinou THC v krvi a jeho účinkem. Maximum účinku navíc nastupuje s časovým zpožděním oproti maximální plazmatické hladině. V první fázi intoxikace obvykle nastupuje euforický stav, který je podle velikosti užité dávky dále vystřídán stavem pasivity s hlouběji narušenou úrovní vědomí, poruchou paměti a dalšími symptomy. V oblasti somatické jsou účinky THC vyjádřeny málo výrazně a patří mezi ně především vazodilatace, jejímž relativně typickým projevem je zarudnutí očí a spojivek, hypotenze s tachykardií a mírně zvýšená dechová frekvence, častá je rovněž snížená salivace. THC dále také působí jako myorelaxans. Na projevu akutní intoxikace THC se podílí řada obtížně předvídatelných faktorů mezi něž patří především: způsob užití (inhalačně vs. perorálně), modalita konopné drogy a obsah THC v užitém materiálu (marihuana, hašiš, hašišový olej), obsah některých jiných fytocannabinoidů (např. cannabidiol působí jako inverzní agonista CB1 receptorů), zkušenost uživatele s THC a jeho připravenost na stav akutní intoxikace, současné užití jiných psychoaktivních substancí (zejm. ethanol, hypnotika a sedativa) a především psychická konstelace uživatele. Z historického hlediska je zajímavý případ prvního systematického zkoumání účinků fytocannabinoidů na lidský organismus v novodobé medicínské historii, tzv. klub hašišínů. Za jeho zrodem stál francouzský lékař Moreau de Tours, který již v roce 1845 detailně popsal účinky cannabisu na lidksý organismus a rozhodl se jej dále zkoumat za pomoci svých přátel, umělců T. Gautiera, Ch. Baudelaira, H. Balzaca, V. Huga, A. Dumase a dalších. Z té doby tedy existuje řada literárních popisů prožitků akutní intoxikace cannabinoidy. Výsledný stav psychického stavu uživatele ve stádiu akutní intoxikace THC bývá velmi proměnlivý a může zahrnovat následující spektrum poruch chování a vnímání: euforie a dezinhibice, nebo naopak úzkostný stav, pocit zpomalení času, rychlý tok myšlenek, zhoršený úsudek, pozornost, prodloužený reakční čas, zrakové, sluchové i hmatové halucinace. Výsledný efekt působení THC je z velké míry určen náladou uživatele před intoxikací a vlivem intoxikace je prohlouben. Z působení nelze rovněž vyjmout vlivy prostředí, v němž k intoxikaci došlo. Při intoxikaci THC jsou vědomí a pozornost intoxikovaného často zaměřeny na jeden objekt (fenomén pohlcení), vnímání je celistvé a spontánní, typická je intenzifikace všech obsahů vědomí a posílení fantazie. 86 V případě inhalačního užití se prožitek intoxikace dostavuje v řádu desítek sekund od užití, maxima účinku bývá dosaženo kolem 15 minut a doba maximálního trvání účinku se pohybuje od 30 do 60 minut od užití. V případě perorálního užití dochází k oddálení nástupu účinku, pozvolnějšímu nástupu maximálního účinku a jeho prodloužení v řádu hodin. Intenzita prožitku intoxikace v jejím průběhu často kolísá s lokálními maximy. Ve stádiu akutní intoxikace jsou významně narušeny psychomotorické funkce a prodloužen reakční čas. Z tohoto důvodu je stejně jako v případě ethanolu krajně nevhodné provádění činností vyžadujících pozornost ve stádiu akutní intoxikace THC (řízení motorových vozidel, obsluha strojů apod.). Z provedených studií vyplývá, že signifikantní vliv na psychomotorické funkce přetrvává v případě jednorázových intoxikací ještě 24 hodin po intoxikaci. V té době jsou nicméně koncentrace THC v krvi již prakticky neměřitelné. Obecně lze konstatovat, že průkaz ovlivnění THC je s ohledem na farmakokinetické vlastnosti THC obtížný a je díky krátkému detekčnímu oknu postižen relativně vyšším rizikem falešně negativních nálezů oproti jiným omamným a psychotropním látkám. Z provedených studií rovněž vyplynula mimořádně významná interindividuální variabilita v biologické odpovědi na THC a rozdíly ve vnímavosti mezi občasnými a chronickými uživateli. V případě významné části chronických uživatelů bylo překvapivě například zjištěno zkrácení reakční doby ve stavu akutní intoxikace. Problematika trestné činnosti pod vlivem cannabinoidů je v současnosti velmi aktuální a četnost pozitivních nálezů např. u řidičů motorových vozidel má v České republice rostoucí trend. Akutní intoxikace THC obvykle nepředstavuje významné zdravotní riziko pro uživatele a ve valné většině případů nevyžaduje akutní medicínskou intervenci. Hlavní komplikace představují následující stavy: poškození úrazem při změněných psychomotorických funkcích, stav úzkosti, která může vyústit až v panickou poruchu, depresivní reakce, přechodné psychotické poruchy a provokace larvovaných psychóz. Ve zcela výjimečných případech může akutní intoxikace THC vyústit až ve stav připomínající delirium tremens alkoholových závislostí. I v tomto případě je však průběh a trvání mírnější. Smrtelná intoxikace THC nebyla doposud popsána, za suspektní jsou však v současnosti považovány dva případy v Německu, kdy se účinek THC pravděpodobně spolupodílel na srdečním selhání. Na zvířecích modelech (pes, opice) byly testovány extrémní dávky THC 3 000 mg.kg-1, přičemž ani tyto nebyly letální. Pro krysy byly zjištěny letální dávky LD50 mezi 900–1 800 mg.kg-1. 3.2.8 Chronický abúzus THC Chronické užívání fytocannabinoidů a zejména opakované působení dominantního fytocannabinoidu, THC, je spojeno s významnými riziky vzniku závislosti. Podle názoru autora bylo v minulých letech a stále je, byť v nižší intenzitě, riziko vzniku závislosti na THC opakovaně mediálně zpochybňováno. Tyto názory vycházely spíše z přání a domněnek novinářů a publicistů, než ze studia odborné literatury. Charakter závislosti na THC je kvalitativně v mnoha ohledech podobný závislosti na ethanolu, kvantitativně se však liší především pomalejším rozvojem psychické závislosti a velmi malou až zanedbatelnou pravděpodobností rizika rozvoje fyzické závislosti. V každém případě vede chronické užívání THC k narušení rovnováhy fyziologické činnosti nervové soustavy, potlačení syntézy endogenních cannabinoidů a opakované aktivaci mezolimbického dopaminergního systému (systém odměňování). Dochází tak ke zvyšování extracelulární hladiny dopaminu v oblasti mozku zvané nucleus accumbens. Přesný mechanismus tohoto působení není doposud zcela známý. Prokázána byla rovněž funkční interakce opioidních a cannabinoidních receptorů a při chronickém užívání cannabinoidů se rozvíjí zkřížená funkční 87 tolerance opioidních a cannabinoidních receptorů. U chronických uživatelů se po odnětí drogy dostavuje typický soubor příznaků (syndrom odnětí), k němuž patří především nervozita, podrážděnost, neklid, poruchy spánku, snížení hmotnosti. Tyto symptomy jsou mírné ve srovnání s jinými návykovými látkami a jen výjimečně vyžadují medicinální zásah a eventuálně farmakoterapii. Psychická závislost se vyvíjí přibližně u 7 – 10 % uživatelů v závislosti na vlivech prostředí a potenci užívané modality konopné drogy. U chronických uživatelů bylo opakovaně zjišťováno zvýšené riziko vzniku afektivních a psychotických poruch, včetně schizofrenie. Výsledky studií jsou doposud rozporuplné a jsou zatíženy především chybou, která pramení z nemožnosti oddělit vliv užívání substance na vznik duševního onemocnění a naopak zvýšenou tendenci k užívání při klinicky ještě nemanifestované duševní poruše. V několika rozsáhlých studiích byla prokázána zvýšená (přibližně dvojnásobná) četnost abúzu cannabinoidů v populaci nemocných schizofrenií oproti normální populaci. Vztah mezi poruchou endocannabinoidního systému a schizofrenie byl opakovaně zkoumán a tak byly například zjištěny významně vyšší koncentrace endocannabinoidů v mozkomíšním moku pacientů trpících schizofrenií (přibližně dvojnásobné hladiny), v akutní atace schizofrenie byly rovněž prokázány průměrně trojnásobně zvýšené plazmatické hladiny endocannabinoidů. Podobně byla prokázána zvýšená denzita CB1 receptorů ve strukturách mozku, které vykazují patofyziologii u schizofrenie (prefrontální kortex, bazální ganglia, temporální kortex). Otázka vlivu užívání THC na rychlost rozvoje schizofrenie u predisponovaných nemocných však zůstává nerozřešena, tento vliv se nicméně zdá být vysoce suspektním. Souvislost mezi chronickým užíváním cannabinoidů a rozvojem psychotických poruch byla potvrzena několika studiemi. U chronických uživatelů vysokých dávek THC může dojít k rozvoji toxické psychózy, v tomto případě tzv. kanabisové psychózy. Podmínkou rozvoje jsou zmíněné velmi vyskoké opakované dávky, po ukončení abúzu dochází k postupné normalizaci. Chronické užívání THC vede k narušení struktury a funkce hippocampu, části mozku spoluzodpovědné za učení a paměť. Z provedených experimentů na zvířatech (krysy) se jeví tyto závěry jako nezpochybnitelné, opakovaně však byly zpochybňovány jejich výsledky pro příliš vysoké dávkování THC. Z nejnovějších dat však byly i u lidí prokázány strukturní změny hippocampu a oblasti nucleus accumbens, které mohou svědčit pro indukci poruch paměti a učení. Ve studiích, které se zabývaly vlivem akutní intoxikace i chronické konzumace THC na kognitivní funkce byly vcelku průkazně dokumentovány významné rozdíly mezi občasnými a chronickými uživateli. U chronických uživatelů byla prokázána snížená schopnost verbálního vyjadřování, řešení matematických úloh a selektivní narušení procesu vybavování z paměti. Dalším diskutovaným vlivem užívání cannabinoidních látek je jejich vliv na emotivitu a afektivní poruchy. V extrémním případě může narušení fyziologie funkce CNS vést k rozvoji tzv. „amotivačního syndromu“. Ten je charakteristický souborem příznaků, mezi něž patří: apatie a netečnost v mentálních a fyziologických reakcích, pokles ambicióznosti, nestálost emocí, poruchy krátkodobé paměti a případně také narušení orientace v čase. Definice amotivačního syndromu je nejednotná a některými psychology a psychiatry je jeho existence přímo zpochybňována. Opakovaně jsou cannabinoidy v neodborné literatuře považovány za tzv. vstupní drogu, tedy látky, které usnadňují přechod a podporují budoucí užívání silnějších omamným a psychotropních látek. 88 Teorie cannabinoidů, jako vstupní drogy se podle současného stavu vědeckého poznání (neurobiologie, psychologie, psychiatrie, adiktologie a epidemiologie) neopírá o relevantní data. V každém případě nelze chronické užívání cannabinoidů doporučit s ohledem na zmíněná rizika indukce psychóz, poškození paměti, narušení intermediárního metabolismu i jiné vlivy. V zásadě lze konstatovat, že rizika spojená s chronickým užívaním cannabinoidů se zvyšují se snižujícím se věkem prvouživatelů. Na druhou stranu se však otevírá možnost využití antagonistů nebo inverzních agonistů CB1 receptorů v terapii schizofrenie i jiných psychických onemocnění. V této souvislosti je v současnosti studován zejména přírodní fytocannabinoid, cannabidiol, který jeví kvalitativně i kvantitativně podobný účinek jako klasická neuroleptika a nelze vyloučit jeho budoucí medicinální využití v psychiatrii. 3.2.9 Analytické aspekty Analýza THC a jeho metabolitů v biologickém materiálu se provádí z následujících klinických indikací: podezření na akutní intoxikaci v rámci diferenciální diagnózy akutních stavů, podezření na chronické zneužívání, kontrola abstinence užívání THC. Vzhledem k významnému ovlivnění kognitivních a motorických funkcí pod vlivem THC se dále jedná o forenzní analytickou praxi, kdy je smyslem vyšetření prokázat ovlivnění psychoaktivní substancí THC, resp. dalších aktivních metabolitů při podezření na spáchání přestupku nebo trestného činu pod vlivem těchto substancí. Vzhledem k výše popsaným farmakokinetickým vlastnostem THC (rychlý pokles plazmatických hladin THC, dlouhý poločas eliminace neaktivních metabolitů apod.) představuje analýza fytocannabinoidů v biologickém materiálu a interpretace nálezů nejednoduchou a komplexní problematiku. Pro analýzu lze podle požadovaného účelu využít krev (plazmu, sérum), moč, sliny, pot a případně vlasy, jiné biologické materiály (části orgánů, stolice apod.) se využívají spíše sporadicky nebo experimentálně. Pro potřeby forenzní analytické praxe je klíčová analýza krve, kdy se ve vztahu k možnému ovlivnění prokazují a kvantifikují psychoaktivní substance a aktivní metabolity, neaktivní metabolity (např. THC-COOH) mají omezenou výpovědní hodnotu. Konečně je nutné také zmínit analytické metody stanovení fytocannabinoidů v rostlinném materiálu, které jsou využívány v případech podezření na páchání trestné činnosti např. ve smyslu § 283 – 285 zákona č. 40/2009 Sb. (nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu a nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku). Analýza fytocannabinoidů, resp. jejich metabolitů v moči je v klinické toxikologické praxi zdaleka nejužívanější metodou, přičemž se obvykle provádí screeningové kvalitativní nebo semikvantitativní imunochemické vyšetření s využitím různých imunochemických přístupů (kompetitivní metody s enzymem značeným antigenem (EMIT), fluorescenční polarizační imunoanalýza (FPIA), imunoturbidimetrie a další; méně frekventované nekompetitivní imunochemické metody) v různém uspořádání (imunochromatografie (rychlé orientační testy); v roztoku s elektronickou detekcí (semikvantitativní metody)). Rychlé orientační imunochromatografické metody jsou vhodné jako rychlé a dostupné metody, které jsou proveditelné bez vysokých nároků na laboratorní vybavení i v terénu. Semikvantitativní metody s elektronickou detekcí se provádějí na specializovaných biochemických a toxikologických 89 pracovištích. Imunochemické metody pro analýzu fytocannabinoidů v moči jsou především zaměřeny na průkaz dominantního metabolitu v moči, THC-COOH, resp. jejích konjugátů s glukuronovou kyselinou. Limity detekce se v závislosti na použitém typu diagnostické soupravy pohybují v případě imunochromatografických souprav mezi 30 – 50 µg.l-1. V případě semikvantitativních metod s elektronickou detekcí jsou obvykle nižší a pohybují se mezi 15 – 30 µg.l-1. Stejně jako v jiných případech imunochemických vyšetřovacích metod v toxikologické analýze je potřeba mít na paměti interpretační omezení těchto metod a riziko zkřížených reakcí s falešně pozitivními nálezy. Riziko falešně pozitivního nálezu lze důsledně eliminovat jedině provedením konfirmační analýzy přísně specifickou a citlivou metodou, která jednoznačně prokazuje přítomnost suspektní noxy v biologickém materiálu. Jako konfirmační metody se nejčastěji používají metody plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií, případně kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií. Možnosti interpretace pozitivního screeningového nálezu bez provedené konfirmace jsou značně omezené, následná konfirmace dá jasnou odpověď, zda jsou v moči přítomny metabolity THC a případně je možné kvantifikovat koncentraci THC-COOH. Při akutních intoxikacích občasných uživatelů lze neaktivní metabolit THC-COOH v moči prokázat v závislosti na užité dávce v řádu 5-10 dnů od intoxikace. U chronických uživatelů přetrvávají, díky pomalému vylučování v tukové tkáni akumulovaného THC, měřitelné koncentrace v řádu jednotek až desítek µg.l-1 značně delší dobu až 6 týdnů, v extrémním dokumentovaném případě se jednalo dokonce o dobu 72 dnů po posledním užití. Koncentrace THC-COOH v moči nevypovídá až na výjimečné situace o době, která uplynula od poslední intoxikace ani o velikosti užité dávky. Podobně je obtížně hodnotitelná dynamika změny koncentrace THC-COOH v moči, která je závislá na mnoha faktorech a v časovém úseku dnů po intoxikaci může kolísat. Častou indikací pro vyšetření THC-COOH v moči je však kontrola abstinence po prokázané intoxikaci. Možným řešením tohoto problému je vztažení koncentrace THC-COOH ke koncentraci endogenního metabolitu kreatininu, který odráží míru glomerulární filtrace. Z provedených studií se jeví tato normalizace jako vcelku použitelná. Pokud vyjádříme koncentraci THC-COOH v jednotkách THC-COOH (µg.mg-1 močového kreatininu) a sledujeme pokles takto vyjádřené koncentrace v čase, lze kinetiku eliminace popsat jako kinetiku prvního řádu. Náhlý vzestup takto vyjádřené koncentrace pak indikuje suspektní nový abúzus. Z provedené studie se jeví jako dostatečně spolehlivé užití diskriminační hodnoty cut-off jako 50 % vzestup normalizované koncentrace od posledního vyšetření (diagnostická senzitivita 80,1 % při specificitě 90,2 %). Na obr. 3.34 jsou vyjádřeny změny koncentrací THC-COOH v moči v průběhu času bez a s normalizací na močový kreatinin. Konfirmační chromatografické metody vyžadují úpravu vzorku hydrolýzou, při níž se hydrolyzuje glukuronid THC-COOH na volnou kyselinu. Hydrolýzu lze provést šetrně enzymaticky pomocí βglukuronidázy/sulfatázy nebo méně šetrně alkalicky. Nejhojněji rozšířená metoda plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií vyžaduje pro dosažení dostatečné analytické citlivosti derivatizaci analytu pro zvýšení jeho těkavosti. V úvahu přichází řada derivatizačních činidel, jako příklad je uvedena derivatizace silylací za tvorby trimethylsilylesteru THC-COOH (viz obr. 3.35). Analýza cannabinoidních látek ze slin je méně využívanou metodou, výhodou tohoto biologického materiálu je jeho snadná dostupnost a možnost nekomplikované analýzy v terénu. Koncentrace psychoaktivního THC ve slinách dobře koreluje s plazmatickou koncentrací THC, zatímco 90 koncentrace THC-COOH jsou ve slinách podstatně nižší než v plazmě. Výhodou je tedy možnost odhalení akutní intoxikace. V posledních letech roste využití analýzy THC ve slinách formou rychlých imunochemických testů především v zahraničí nezdravotnickými složkami, například při silničních kontrolách apod. Obr. 3.34 Porovnání poklesu koncentrace THC-COOH bez a s normalizací na močový kreatinin, převzato z [26]. Obr. 3.35 Derivatizace molekuly THC-COOH pro analýzu plynovou chromatografií. Z hlediska forenzní analýzy a prokazování ovlivnění THC je nadále nejvýznamnější metodou průkaz a stanovení psychoaktivních cannabinoidů v krvi, přičemž se obvykle rovněž stanovuje koncentrace neaktivní THC-COOH. Používané postupy jsou analogické vyšetření moči. V závislosti na množství užitého THC, době mezi užitím a odběrem vzorku se hladiny THC pohybují v řádech desítek až desetin μg.l-1. Současné běžně používané analytické postupy dosahují detekčních limitů kolem 0,50 μg.l-1. Podle nově platného nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, je pro THC stanovena limitní hodnota v krvi 2 µg.l-1. Pod touto hodnotou se tedy nepovažuje osoba za ovlivněnou. Pro posouzení ovlivnění je dále rovněž možné využít tzv. faktor ovlivnění THC (cannabis influence factor; CIF), který se vypočítá z koncentrací psychoaktivních látek, THC a 11-OH-THC, a 91 neaktivního metabolitu, THC-COOH, podle vztahu 3.13. Hodnota vyšší než 10 poukazuje na významné ovlivnění a např. nezpůsobilost k řízení motorového vozidla. CIF = [ ] [ [ ] ] ∗ 100 (3.13), kde [THC] je koncentrace THC vyjádřená v µmol.l-1, [11-OH-THC] je koncentrace 11-OH-THC v µmol.l-1, [THC-COOH] je koncentrace THC-COOH v µmol.l-1. 3.2.10 Potenciál farmakoterapeutického využití přírodních a syntetických cannabinoidů Vzhledem k významné úloze endocannabinoidního systému v modulaci celé řady fyziologických funkcí lidského organismu je využití agonistů i antagonistů CB1 a CB2 receptorů výhodným terapeutickým cílem řady onemocnění. Smyslem výzkumu v oblasti syntetických cannabinoidů je nalézt látky, jejichž vlastnosti budou zacíleny selektivněji vůči jednomu nebo druhému typu receptoru a budou u nich potlačeny závažné nežádoucí účinky. V současnosti je v průběhu již řada klinických studií v různých stádiích a některé cannabinoidy již byly schváleny pro klinické použití. V tabulce 3.7 jsou uvedeny potenciální terapeutické cíle jednotlivých typů přírodních, resp. syntetických cannabinoidů a v tabulce 3.8 vybrané údaje o probíhajícíh klinických studiích syntetických cannabinoidů. Tabulka 3.7 Potenciální terapeutické cíle agonistů a antagonistů CB receptorů. Typ interakce Agonista CB1 Agonista CB1 a CB2 Potenciální terapeutické cíle Antiemetický účinek Pozn.: Dronabinol schválený FDA při chemoterapii nádorových onemocnění Centrální analgetický účinek (např.terapie viscerální bolesti) Antikonvulzivní/antiepileptický účinek Stimulans chuti k jídlu Pozn.: Dronabinol schválený FDA u nemocných v terminální fázi AIDS Neuroprotektivum (mozková mrtvice, traumata apod.) Terapie autoimunitních zánětlivých onemocnění (roztroušená skleróza, Crohnova choroba aj.) Terapie neuropatické bolesti Terapie některých nádorových onemocnění (gliom, melanom, kolorektální karcinom) Inhibice angiogeneze Agonista CB2 Antagonista/inverzní agonista CB1 Antagonista CB2 Terapie autoimunitních zánětlivých onemocnění (roztroušená skleróza aj.) Panuveitida (nitrooční zánět předního i zadního segmetu oka) Zmírnění projevů amyotrofické laterální sklerózy Zmírnění aterosklerotického procesu Některé formy lymfomů Analgetikum Anorektikum (terapie obezity) Pozn.: Rimonabant schválený FDA Léčba některých forem závislostí Pozn.: Rimonabant schválený FDA (nikotinismus) Léčba některých forem schizofrenie (např. cannabidiol) - 92 Tabulka 3.8 Příklady cannabinoidních látek v klinickém testování (údaje ke konci roku 2013) Látka JBT-101 Molekulární cíl CB1/CB2 agonista Fáze klin.testů II Držitel JB Therapeutics (USA) CB1/CB2 agonista CB1/CB2 agonista Terapeutický cíl Neuropatická bolest, sklerodermie Pooperační bolest Chronická bolest AZD1940 CR701 II II CB2 agonista CB2 agonista Bolest Artritida preklinická I Astra Zeneca (EU) Cara Therapeutics (EU) Arena (EU) Lilly (USA) APD371 LY2828360 3.2.11 Epidemiologie závislostí na cannabinoidních látkách Z údajů Výroční zprávy ve věcech drog v ČR v roce 2013, kterou každoročně vypracovává Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti, vyplývají údaje, které jsou přehledně shrnuty v tabulce 3.9. Z těchto dat plyne, že celoživotní prevalence užívání konopných látek je v české populaci relativně vysoká, přičemž je výrazně vyšší u populace mladých ve věku 15-34 let. Užívání cannabinoidů je spíše typické pro mužskou populaci, u chronických uživatelů převažují přibližně pětinásobně nad ženami. Ve srovnání s celoevropským průměrem nás tato čísla řadí do čelných míst srovnávací tabulky. Pravidelné konzumaci cannabinoidů se tedy věnují přibližně 2 % české populace, z nichž je 12 % vyhodnoceno jako rizikových uživatelů. V žádostech o léčbu závislosti dominuje jako primární droga v prostředí ČR pochopitelně stále alkohol, z ostatních návykových látek pervitin. Žadatelé o léčbu závislosti, kteří jako primární drogu udávají canabinoidy tvoří ve skupině látek mimo alkohol 16,5 % žadatelů. Mezi ambulantně léčenými pro závislost (mimo alkohol) tvoří závislí na cannabinoidech 10,1 % léčených, u hospitalizovaných jsou to 4 %. Problémové užívání cannabinoidů má v České republice v desetiletém srovnání mírně klesající tendenci. Tabulka 3.9. Epidemiologie zneužívání cannabinoidů v ČR 2013. Celoživotní prevalence Užití v posledních 12 měsících Užití v posledních 30 dnech Věková skupina 15-64 let 22,8 % 8,9 % Věková skupina 15-34 let 40,7 % 21,6 % Riziko užívání 2,1 % 5,3 % mírné 70,5 % střední 17,5 % vysoké 12,0 % - 3.2.12 Použitá literatura 1. Jabor A. a kol.: Vnitřní prostředí. Praha:Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-1221-5. 2. Ševela K., Ševčík p. a kol.: Akutní intoxikace a léková poškození v intenzivní medicíně. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-3146-9. 93 3. Wenke M., Mráz M. a Hynie S.: Farmakologie pro lékaře. Praha: Avicenum, 1983. ISBN 08103-84. 4. Linhart I.: Toxikologie. Praha: VŠCHT, 2014. ISBN 978-80-7080-877-1. 5. Miovský M. a kol.: Konopí a konopné drogy. Adiktologické kompendium. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-0865-2 6. Pertwee R.G.: The diverse CB1 and CB2 receptor pharmacology of three plant cannabinoids: Δ9tetrahydrocannabinol, cannabidiol and Δ9-tetrahydrocannabivarin. British Journal of Pharmacology 2008, 153, 199-215. 7. Han S., Thatte J., Buzard D.J., Jones R.M.: Therapeutic utility of cannabinoid receptor type 2 (CB2) selective agonists. J.Med.Chem. 2013, 56, 8224-8256. 8. Khanolkar A.D. et al.: Cannabilactones: A novel class of CB2 selective agonists with peripheral analgesic aktivity. J.Med.Chem. 2007, 50, 6493-6500. 9. Šulcová A.: Úloha endokanabinoidního systému v projevech postižení nervového systému. Neurologie pro praxi 2003, 3, 144-147. 10. Kvasnička T.: Význam endokanabinoidního systému v regulaci energetické rovnováhy. Vnitř. Lék. 2008, 54, 191-194. 11. Kano M., Ohno-Shosaku T., Hashimotodani Y., Uchigashima M., Watanabe M.: Endocannabinoid-Mediated Control of Synaptic Transmission. Physiol. Rev. 2009, 89, 310-380. 12. Castillo P.E., Younts TJ., Chávez A.E., Hashimotodani Y.: Endocannabinoid Signalling and Synaptic Function. Neuron 2012, 76, 70-81. 13. Maldonado R., Robledo P., Berrendero F.: Endocannabinoid system and drug addiction: new insight from mutant mice approaches. Curr.Opin.neurobiol. 2013, 23, 1-7. 14. Hauer D. et al.: Plasma Concentrations of Endocannabinoids and Related Primary Fatty Acid Amides in Patients with Post-Traumatic Stress Disorder. PLOS ONE 2013, 8, e62741. 15. Fonseca F.R. et al.: The Endocannabinoid System: Physiology and Pharmacology. Alcohol & Alcoholism 2005, 40, 2-14. 16. Toennes S.W., Ramaekers J.G., Theunissen E.L., Moeller M.R., Kauert G.F.: J.Anal.Toxicol. 2008, 32, 470-477. 17. Fišar Z.: Endokanabinoidy. Chem. Listy 2006, 100, 314-322. 18. Grotenhermen F.: Clinical Pharmacodynamics of Cannabinoids. J.Cannabis Ther. 2004, 4, 2978. 19. Grotenhermen F.: Pharmacology of Cannabinoids. Neuroendocrinology Lett. 2004, 25, 14-23. 20. Pacher P., Bátkai S., Kunos G.: The Endocannabinoid System as an Emerging Target of Pharmacotherapy. Pharmacol. Rev. 2006, 58, 389-462. 21. Kronstrand R., Roman M., Andersson M., Eklund A.: Toxicological Findings of Synthetic Cannabinoids in Recreational Users. J.Anal.Toxicol. 2013, 37, 534-541. 22. Crews B.O.: Synthetic Cannabinoids, The Challenges of Testing for Designer Drugs. Clin.Lab.News 2013, 39, 1-7. 23. Gurney S.M.R., Scott K.S., Kacinko S.L., Presley B.C., Logan B.K.: Pharmacology, Toxicology, and Adverse Effects of Synthetic Cannabinoid Drugs. Forensic Sci.Rev. 2014, 26, 5378. 24. Borgelt L.M., Franson K.L., Nussbaum A.M., Wang G.S.: The Pharmacologic and Clinical Effects of Medical Cannabis. Pharmacotherapy 2013, 33, 195–209. 94 25. Gilman J.M., Kuster J.K., Lee S., Lee M.J., Kim B.W., Makris N., Kouwe A., Blood A.J., Breiter H.C.: Cannabis Use Is Quantitatively Associated with Nucleus Accumbens and Amygdala Abnormalities in Young Adult Recreational Users. Jour. Neurosci. 2014, 34, 5529-5538. 26. Fraser A.D., Worth D.: Urinary excretion profiles of 11-nor-9-carboxy-delta9tetrahydrocannabinol and 11-hydroxy-delta9-THC: cannabinoid metabolites to creatinine ratio study IV. Forensic Sci Int. 2004, 143, 147-152. 27. Mravčík V., Chomynová P., Grohmannová K.., Nečas V., Grolmusová L., Kiššová L., Nechanská B., Sopko B., Fidesová H., Vopravil J., Jurystová L. Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2013. Praha: Úřad vlády České republiky. 2014, ISBN 978-80-7440109-1 95 3.3 PSYCHOSTIMULANCIA 3.3.1 Úvod do toxikologie psychostimulancií Jako psychostimulancia označujeme skupinu látek, které různými mechanismy stimulují psychické funkce, tj. urychlují myšlení, snižují duševní únavu, zvyšují aktivitu až excitují. Pro valnou většinu psychostimulancií jsou při jejich podání současně patrné také projevy stimulace periferní, resp. vegetativní nervové soustavy. Obvykle jsou rovněž stimulována životně důležitá centra, dechové a vazomotorické. Chemická struktura konkrétního stimulancia ovlivňuje jednak kvalitu účinku, tak také distribuci a převažující vyjádření efektu v centrální, resp. periferní nervové soustavě. Psychostimulancia tvoří chemicky velmi různorodou skupinu látek, a tato kapitola bude věnována třem typům psychostimulancií, derivátům methylxanthinu, látkám amfetaminového typu a kokainu. 3.3.2 Methylxanthiny Látky methylxanthinového typu jsou velmi mírnými psychostimulancii a jsou běžně užívány v různých formách v potravě i jako medikace. Kofein je nejběžněji užívanou látkou této skupiny, zdrojem je obvykle káva nebo čaj. Dalšími zástupci této skupiny jsou theobromin a theofylin (viz obr. 3.35). Účinek se projevuje stimulací CNS, stimulací srdeční činnosti, koronární dilatací, relaxací hladkého svalstva a také stimulací diurézy. Centrální účinek je nejvíce vyznačen u kofeinu, nejméně u theobrominu, periferní účinek je naopak nejvíce patrný u theofylinu. Z tohoto důvodu se theofylin používá jako antiastmatikum a bronchodilatans. Obr. 3.35 Strukturní vzorce kofeinu, theobrominu a theofylinu. Mechanismem účinku methylxanthinů je zvýšení tvorby cAMP, cGMP, ihnibice aktivity fosfodiesterázy a ovlivnění intracelulární koncentrace kalcia s vlivem na zvýšení svalové kontraktility. V oblasti CNS působí methylxanthiny (především kofein) stimulačně, zvyšuje psychickou aktivitu a schopnost koncentrace. Dalším efektem je potenciace analgetického účinku endogenních nociceptiv, a proto je kofein častou součástí analgetickou-antipyretických směsí. Konečně vykazují methylxanthiny centrální analeptický účinek se stimulací vazomotorického a dechového centra. V perifierii je patrný přímý i nepřímý účinek methylxanthinů na kardiovaskulární systém (zvýšení minutového objemu, vazodilatace) a vliv na GIT (zvýšení sekrece žaludečních šťáv, dilatace žlučových cest), patrný je rovněž diuretický efekt. Methylxanthiny nepovažujeme za toxikologicky významné látky a nemají výrazný potenciál pro vznik závislosti. Rozvoj tolerance po dlouhodobém užívání a přechodných velmi mírných příznaků při odnětí lze nicméně prokázat. Smrtelná dávka kofeinu pro člověka je kolem 10 g, takže smrtelná 96 intoxikace prakticky nepřipadá v úvahu. Projevem mírné intoxikace mohou být nicméně subjektivně nepříjemné palpitace. Kofeinem podmíněná hypertenze je natolik nevýznamná, že pití čaje (a snad i kávy) osobám s kardiovaskulárními obtížemi není třeba upírat a pozitivní vliv antioxidantů obsažených v čaji a kávě převažuje. Závažným nežádoucím účinkem methylxanthinů je zvýšení pohotovosti ke křečím, které může být rizikové pro osoby s epilepsií. Z hlediska toxikologie a klinické farmakologie je potenciálně závažná intoxikace theofylinem, který se používá jako antiastmatikum (Syntophyllin aj.). Za toxické se považují koncentrace nad 20 mg.l-1 s rizikem rozvoje křečí. Koncentrace theofylinu se z tohoto důvodu standardně monitoruje u osob jím dlouhodobě léčených a zejména u osob se současnou renální insuficiencí. 3.3.3 Látky amfetaminového typu 3.3.3.1 Úvod do toxikologie látek amfetaminového typu Látky amfetaminového typu tvoří velmi bohatou skupinu derivátů β-fenylethylaminu, přičemž se jedná především o syntetické deriváty a malou skupinu látek přírodního původu. Vzhledem ke strukturní blízkosti s biogenními neurotransmitery řady monoaminů (adrenalin, noradrenalin, dopamin a serotonin) je jejich účinek na molekulární úrovni dán interferencí s působením a metabolismem těchto biogenních aminů. Účinek látek amfetaminového typu je závislý na struktuře a manifestuje se obecně jako stimulační, euforizující a anorektický, u některých derivátů se přidává nebo převažuje účinek empatogenní, entaktogenní (vyvolávající potřebu tělesného dotyku) až halucinogenní. Všechny amfetaminy působí jako sympatomimetika. Deriváty se substitucí alkylovou skupinou na dusíku (nejčastěji N-methyl deriváty) nejsou substráty pro monoaminoxidázu (MAO) ani katechol-O-methyltransferázu (COMT), které se podílejí na degradaci biogenních monoaminů a jejich účinek proto přetrvává delší dobu. Historie užívání a medicinálního využití látek amfetaminového typu je velmi stará a sahá do dávné historie lidstva. Jedná se o využití přírodních derivátů, efedrinu a cathinonu. Syntetické deriváty amfetaminového typu mají podstatně mladší historii, první syntetický derivát, amfetamin, byl připraven v roce 1887, medicinální využití se datuje od roku 1934. Látky amfetaminového typu představují poměrně malou skupinu léčiv s indikacemi souvisejícími s účinkem na periferní nervovou soustavu (antiastmatika, bronchodilatancia, dekongescens) i centrální nervovou soustavu (anorektika, terapie některých kognitivních poruch (ADHD aj.)). Medicinální využití amfetaminových derivátu je značně limitováno četnými nežádoucími účinky v souvislosti s aktivací sympatiku (hypertenze, vazodilatace, hypertermie aj.) a dále vysokým potenciálem pro vznik psychické i fyzické závislosti na těchto látkách. Syntetické amfetaminy jsou po cannabinoidech celosvětově druhou nejčastěji zneužívanou skupinou návykových látek (mimo alkohol) a vzhledem k charakteru závislosti představují zdravotnický a celospolečenský závažný problém. 3.3.3.2 Přehled významných přírodních amfetaminů Skupina v přírodě se vyskytujících látek amfetaminového typu není příliš široká a zahrnuje látky efedrinové struktury a cathinonové struktury. 3.3.3.2.1 Efedrin, pseudoefedrin Doklady o užívání přírodních léčiv s obsahem efedrinu jsou staré přinejmenším 3 000 let a pocházejí z Číny. Efedrin je obsažen v nadzemních částech rostlin rodu Ephedra, z nichž nejznámnější je druh Ephedra sinica (Chvojník čínský; má huáng). Poprvé byl efedrin izolován 97 z této rostliny v roce 1887, k medicinálnímu využívání v západní medicíně došlo však až během 30. let 20. století. Celkem připadají v úvahu 4 stereoizomery efedrinu a pseudoefedrinu (viz obr. 3.36). Efedrin je dnes produkován především biosynteticky, fermentací benzaldehydu a glukózy se získá tzv. Neubergův ketol, následná reakce s methylaminem a redukce poskytne směs diastereoisomerů efedrinu a pseudoefedrinu, která se dělí krystalizací. Efedrin i pseudoefedrin jsou dodnes hojně používanými léčivy, především v kombinaci s antipyretiky a analgetiky, jako součást nosních kapek s dekongescenčním účinkem, dále se efedrin používá i pro podporu srdeční činnosti, zejm. při stavech hypotenze při anestezii. Efedrin je použitelný jako prekursor pro syntézu metamfetaminu (pervitin) a z tohoto důvodu je zařazen jako prekursor omamných a psychotropních látek a pro nakládání s ním platí zvláštní legislativní předpisy. Farmakokinetické vlastnosti efedrinu Efedrin má při perorálním podání dobrou biologickou dostupnost kolem 80 %, distribuce je nerovnoměrná se zdánlivým distribučním objemem kolem 2,5 l.kg-1. Efedrin se prakticky nemetabolizuje a vylučuje se v nezměněné podobě ledvinami. Farmakodynamické vlastnosti efedrinu Efedrin působí jako přímé i nepřímé sympatomimetikum na α- i β- adrenergní receptory a má centrální dráždivé účinky. Účinek efedrinu se projevuje podle cesty podání lokální i systémovou vazokonstrikcí (podmíněno aktivací α1- receptorů) a při systémovém podání stimulaci srdeční činnosti (zesílení kontrakce a zvýšení periferního odporu), efedrin má dále mírné a protrahované bronchodilatační účinky. Pro chronické užívání není efedrin vhodný pro silnou tachyflaxi (snížení účinku při opakovaném podávání). Zneužívání přípravků s obsahem efedrinu není dnes příliš obvyklé pro euforizující a psychotropní vlastnosti, ale stále přetrvává zneužívání v oblasti sportu (doping) jako stimulans srdeční činnosti při mimořádně namáhavých výkonech (atletika, vzpírání apod.). Pozn.: Podle zásad světového antidopingového kodexu se připouští koncentrace efedrinu v moči kontrolovaných sportovců do 10 μg.ml-1 a pseudoefedrinu do 150 μg.ml-1. Zneužívání efedrinu je velmi rizikové a chronické zneužívání poškozuje srdeční sval, zvyšuje riziko arytmií a má řadu dalších negativních vedlejších účinků. V oblasti nelegální výroby omamných a psychotropních látek však slouží efedrin a pseudoefedrin jako jeden z nejoblíbenějších prekursorů pro výrobu pervitinu. Dobrá dostupnost složených analgeticko-antipyretických farmaceutických přípravků s obsahem pseudoefedrinu (např. Modafen, Paralen Plus aj.), z nichž lze efedrin snadno izolovat bez nároků na sofistikované vybavení, vedla ke značnému rozšíření této nelegální výroby v domácích podmínkách. Odhaduje se, že v České republice bylo v roce 2008 spotřebováno až 80 % prodaných přípravků s obsahem pseudoefedrinu na nelegální výrobu pervitinu. 98 Obr. 3.36 Efedrin a pseudoefedrin. 3.3.3.2.2 Cathinon Cathinon je přírodní látkou, která je produkována rostlinami rodu Catha, zejména druhu Catha edulis (Kata jedlá). Jedná se o tropickou rostlinu rostoucí především ve střední Africe v nadmořských výškách 1 400 – 2 000 m. Místní obyvatelstvo pravděpodobně již po tisíce let žvýká listy této rostliny, slangovým výrazem je khat. Žvýkání listů nebo příprava čajů je považována za sociální rituál a khat se používá jako mírné stimulans. Redukovaná forma cathinonu, cathin (d-norpseudoefedrin), jej běžně doprovází a je méně účinná. Cathinon patří mezi nelegální a mezinárodně kontrolované substance od roku 1993. Od struktury zmíněného základního cathinonu jsou odvozeny některé syntetické deriváty, mezi nimiž v četnosti zneužívání dominují látky methcathinon a mefedron. Mechanismus účinku je analogický působení amfetaminů, tedy nepřímo sympatomimetický, euforizující a stimulační. Na molekulární úrovni je oproti amfetaminům více zvýrazněna inhibice zpětného vychytávání dopaminu. Obr. 3.37 Cathinon 3.3.3.3 Přehled významných syntetických amfetaminů 3.3.3.3.1 Úvod do toxikologie významných syntetických amfetaminů Historie syntetických amfetaminů začíná rokem 1887, kdy byl poprvé připraven amfetamin v reakci na izolaci a vyřešení struktury efedrinu. V roce 1893 byl připraven japonským vědcem N. Nagayoshim methylovaný analog amfetaminu, metamfetamin (pervitin). Medicinální využití 99 amfetaminu přichází v polovině 30. let 20. století v podobě přípravku Benzedrin. V bývalém Československu byl rovněž registrován amfetamin jako léčivo pod obchodním názvem Psychoton do roku 1976 v indikační skupině anxiolytik. Enormní obliba a nárůst závislostí (v některých zemích až epidemického charakteru) na amfetaminech zabránil dalšímu efektivnímu využití amfetaminů v psychiatrii. Mimo to nelze pominout historické souvislosti zneužití syntetických amfetaminů pro vojenské potřeby (potlačení pudu sebezáchovy, zvýšení bojeschopnosti), které je přesvědčivě doložitelné od 2. světové války. Zneužívání pervitinu bylo frekventní v německé a japonské armádě, experimentálně bylo rovněž prováděno v americké a sovětské armádě. Syntetické amfetaminy se těšily a těší pozornosti řady výzkumných oborů a dodnes je popsáno několik stovek syntetických amfetaminů. Terapeutický potenciál zůstává nicméně poměrně omezený. Pro poznání některých historických souvislostí, které podnítily intenzivní zájem o psychoaktivní látky amfetaminové struktury lze doporučit publikace A. T. Shulgina (1925-2014). Ten připravil, popsal a osobně vyzkoušel více než 200 psychoaktivních látek. Celosvětově jsou zdaleka nejčastěji užívány, resp. zneužívány následující amfetaminy: amfetamin, metamfetamin (pervitin) a 3,4methylendioxymetamfetamin (MDMA, extáze). Detailnímu popisu farmakokinetických, farmakodynamických a toxických vlastností uvedených látek bude věnována následující část, na níž lze demonstrovat nejvýznamnější vztahy mezi strukturou a účinkem. Další vybrané látky amfetaminové skupiny budou uvedeny stručně, přičemž bude věnována pozornost vybraným anorektikům (fenmetrazin, fentermin a fenfluramin), amfetaminům s výraznějším halucinogenním působením (2,5-dimethoxy-4-methylfenylisopropylamin (DOM), 2,5dimethoxyfenylisopropylamin (DMA)) a některým dalším amfetaminům. Základní vztahy mezi strukturou a účinkem amfetaminů lze shrnout následovně: - Amfetaminy s nesubstituovaným aromatickým jádrem působí převážně jako stimulanty psychomotorických funkcí, sympatomimetika a mají celkově stimulující efekt. Změna vědomí je spíše kvantitativního než kvalitativního rázu, halucinogenní efekt není; - Substituce aromatického jádra methoxy- skupinou snižuje stimulační účinek a posouvá kvalitativně působení směrem k halucinogennímu, intenzita halucinogenního účinku se zvyšuje s počtem zavedených methoxy skupin (amfetaminy typu TMA – trimethoxyamfetaminy). - Substituce aromatického jádra methylendioxy- skupinou zachovává stimulační účinek podobný analogickým derivátům s nesubstituovaným aromatickým jádrem při současné halucinogenní aktivitě (3,4-methylendioxyamfetamin (MDA), 3,4-methylendioxymetamfetamin (MDMA)). - Substituce postranního propylového řetězce zachovává psychomotorické stimulační působení a zesiluje anorektické vlastnosti (fenmetrazin, fentermin). - Amfetaminy se substitucí aminoskupiny alkylovým řetězcem (amfetamin → metamfetamin) vykazují stimulační i případné halucinogenní účinky při nižších dávkách ve srovnání s nesubstituovanými deriváty s volnou aminoskupinou. - Enantiomery většiny amfetaminů se od sebe liší významně v intenzitě biologického účinku i některých farmakokinetických vlastnostech, přičemž je obvykle aktivnější izomer s konfigurací S-. Na obr. 3.38 jsou uvedeny strukturní vzorce nejvýznamnějších syntetických amfetaminů. 100 Obr. 3.38 Struktury toxikologicky významných amfetaminů a farmak s anorektickým účinkem. 3.3.3.3.2 Farmakokinetické vlastnosti vybraných syntetických amfetaminů Z hlediska farmakokinetických vlastností jsou syntetické amfetaminy relativně homogenní skupinou látek. 101 Absorpce Amfetaminy se užívají perorálně, intravenózně i inhalačně (nejč. kouření hydrochloridu metamfetaminu), jiné cesty podání nejsou obvyklé. Při perorálním užití se amfetaminy vstřebávají především z tenkého střeva s biologickou dostupností kolem 70 %. Maxima plazmatické hladiny cmax dosahují amfetaminy při perorálním podání mezi 1 – 4 hodinami (tmax), tato doba klesá v řadě amfetamin > metamfetamin > 3,4-methylendioxymetamfetamin. 3,4-Methylendioxymetamfetamin vykazuje znaky nelineární (saturační) farmakokinetiky a cmax není přímo úměrná podané dávce. Významný je také rozdíl v některých farmakokinetických vlastnostech méně účinného R- a účinnějšího S- enantiomeru. S- Enantiomer vykazuje nižší (přibližně poloviční) cmax, kratší tmax a biologický poločas (t1/2). Ve farmakokinetických parametrech MDMA lze mezi srovnávanými AMF, MAMF a MDMA vypozorovat nejvýznamnější interindividuální variabilitu, na níž se rovněž podílejí polymorfismy izoenzymu cytochromu P450, CYP2D6. Inhalační užití se provádí významně často v případě MAMF, kdy se jedná o inhalaci par volné báze MAMF nebo kouření čistého hydrochloridu MAMF. Biologická dostupnost je v tomto případě výrazně vyšší oproti perorální aplikaci a pochopitelně je rovněž nástup účinku v řádu desítek sekund. Distribuce Amfetaminy se dobře a rychle absorbují při perorálním užití a v plazmě se váží na plazmatické proteiny jen malou měrou okolo 20 %. Distribuce amfetaminů probíhá rychle a distribuční objem se pohybuje kolem 4 l.kg-1. U chronických uživatelů MAMF bývá distribuční objem signifikantně zvýšen na hodnoty kolem 6 l.kg-1. Z uvedených dat vyplývá, že amfetaminy se nedistribuují rovnoměrně, ale akumulují se v dobře prokrvených orgánech. V případě MAMF byla zjištěna nejvyšší koncentrace v plicích a játrech, menší koncentrace v mozku a ledvinách. V případě MDMA je distribuce výrazněji posunuta ve prospěch mozkové tkáně, kde koncentrace MDMA přesahuje 30 násobek plazmatické hladiny a koncentrace v játrech dosahuje 18 násobku plazmatické hladiny. Metabolismus Metabolismus amfetaminů probíhá především v játrech a má určité společné znaky, kterými jsou: hydroxylace aromatického jádra (CYP 2D6), N-dealkylace (CYP 2D6), deaminace (CYP 2C), hydroxylace postranního alifatického řetězce, O-methylace aromatických dihydroxyderivátů (COMT) a konečně konjugace primárních metabolitů s glukuronovou kyselinou a kyselinou sírovou. Některé metabolity se rovněž konjugují s glycinem. Konjugace primárních metabolitů amfetaminů nastává jen v omezené míře a řada metabolitů je vylučována ve volné formě do moči. Na obr. 3.39 je uveden příklad metabolismu MAMF a AMF, na obr. 3.40 je pak uveden metabolismus MDMA, který má některá specifika spočívající v tvorbě derivátů indolu a zapojení glutathionu. Hlavní metabolickou cestou MAMF je N-demethylace, která probíhá v systému CYP 2D6. V tomtéž systému probíhá také hydroxylace aromatického jádra do polohy 4-. Primární metabolit MAMF, AMF, podléhá dále hydroxylaci aromatického jádra až do dvou poloh (AMF → 4hydroxyamfetamin → 3,4-dihydroxyamfetamin) nebo hydroxylaci postranního řetězce (AMF → fenylpropanolamin) a třetí možnou cestou je deaminace na fenylaceton, který podléhá dalším 102 přeměnám za tvorby hippurové kyseliny a 4-hydroxy, 3,4-dihydroxy, 4-hydroxy-3-methoxy hippurových kyselin. Obr. 3.39 Metabolismus amfetaminu a metamfetaminu Metabolismus MDMA probíhá dominantní cestou štěpení 3,4-methylendioxy můstku na 3,4dihydroxyderiváty, N-methyl-α-methyldopamin a α-methyldopamin. O-Methylace (COMT) pak vede k příslušným 3-hydroxy-4-methoxyderivátům α-methyldopaminu. Minoritní metabolickou cestou je N-dealkylace vedoucí k 3,4-methylendioxyamfetaminu (MDA; CYP2B6), který podléhá analogickým metabolickým pochodům jako amfetamin za tvorby různě substituovaných hippurových kyselin. Konečně nelze pominout reaktivitu dihydroxyderivátu 3,4-dihydroxy-Nmethyl-α-methyldopaminu, který se snadno oxiduje na odpovídající chinon za současné tvorby reaktivních forem kyslíku (ROS) a dusíku (RNS). Reaktivní chinony jsou detoxikovány konjugací s glutathionem, přičemž tyto konjugáty mají vlastní biologickou aktivitu v oblasti CNS, způsobují depleci serotoninu a pravděpodobně tak hrají významnou úlohu v neurotoxicitě MDMA. 103 Biologické a neurotoxické účinky diskutovaných konjugátů byly experimentálně ověřeny na krysím zvířecím modelu. Vliv polymorfismů CYP 2D6 na rychlost eliminace MDMA byl studován a byly nalezeny více než dvojnásobné rozdíly v biologickém poločase MDMA u nositelů alely CYP2D6*2 a CYP2D6*9. Obr. 3.40 Metabolismus 3,4-methylendioxymetamfetaminu MDMA. Exkrece Amfetaminy se vylučují do moči jak v nezměněné podobě, tak ve formě metabolitů. Vylučování amfetaminů a jejich metabolitů do žluči je prakticky zanedbatelné. Všechny amfetaminy jsou charakteru slabé organické báze s pKb okolo hodnoty 9,9. Rychlost vylučování do moči tak silně závisí na pH moči. Kyselá moč urychluje vylučování amfetaminů a jejich metabolitů močí, alkalické pH naopak vylučování amfetaminů močí zpomaluje. Pozn.: Z tohoto důvodu někteří uživatelé amfetaminů současně konzumují bikarbonát sodný pro prolongaci účinku užitého amfetaminu. Biologický poločas amfetaminů je tak značně variabilní. 104 AMF se vylučuje v nezměněné podobě v množství, které odpovídá 30 – 56 % podané dávky, zbytek je ve formě metabolitů. Během prvních 24 hodin po podání se eliminuje přibližně 40 % podané dávky. MAMF se vylučuje přibližně v množství 50 % v nezměněné podobě, ve formě metabolitů dominují 4-hydroxymetamfetamin (15 %) a AMF (10 %). Během prvních 24 hodin po podání se eliminuje kolem 70 % podané dávky MAMF. Biologický poločas MAMF se pohybuje okolo 25 hod. Při opakovaném podávání nebo vysokých MAMF se podíl non-renální eliminace zvyšuje. MDMA je látkou, jejíž metabolismus je bohatší a podíl eliminované původní formy MDMA činí pouze 20 % podané dávky. Kinetika eliminace MDMA se při vyšších dávkách mění z kinetiky prvního řádu na kinetiku nultého řádu a rychlost eliminace tak není závislá na podané dávce. Biologický poločas MDMA kolísá mezi 6 – 9 hodinami, takže během prvních 24 hodin se vyloučí kolem 90 % podané dávky. Při vysokých dávkách MDMA dochází pravděpodobně k narušení funkce CYP 2D6. Mechanismem je zde poškození enzymu tvorbou komplexu MDMA a jeho metabolitů s enzymem. Experimentálně byl prokázán efekt snížené aktivity CYP 2D6 po užití MDMA na zvířecích modelech i u člověka. K návratu na původní aktivitu dochází během 10 dnů. Dominantními metabolity MDMA v moči jsou O-methyl-N-methyl-α-methyldopamin a 4-hydroxy3-methoxymetamfetamin, které se vylučují v podobě konjugátů s glukuronovou a sírovou kyselinou. Podíl MDA činí jen asi 10 % metabolitů MDMA. Pro všechny diskutované amfetaminy, AMF, MAMF a MDMA, platí, že S-izomer je metabolizován rychleji, než méně účinný R-isomer. Z hlediska analytické toxikologie lze rovněž využít vylučování amfetaminů do slin, stolice (např. analýza novorozenecké smolky) a kumulace amfetaminů a jejich metabolitů ve vlasové tkáni. 3.3.3.3.3 Farmakodynamické vlastnosti vybraných syntetických amfetaminů V následujícím textu budou stručně rozebrány molekulární mechanismy účinku amfetaminů, podrobně vliv na funkci nervové soustavy a dále orgánová toxicita amfetaminů a vliv na vnitřní prostředí. Molekulární mechanismus účinku a neurotoxicita syntetických amfetaminů Hlavním účinkem amfetaminů na molekulární úrovni při interakci s neurony je indukce vyplavování endogenních neurotransmiterů dopaminu, noradrenalinu a serotoninu, resp. jejich deplece. Molekulární mechanismus tohoto efektu je kombinovaný. Amfetaminy vstupují do neuronu aktivním transportním mechanismem, cestou přenašečů monoaminů, dopaminu (DAT), noradrenalinu (NAT) a serotoninu (5-HTT) a prostou difúzí. Jednotlivé typy monoaminových transportérů vykazují částečnou substrátovou specifitu vůči jednotlivým amfetaminům, MDMA interaguje např. prakticky jen se serotoninovým přenašečem. Biogenní monoaminy jsou „uskladněny“ v presynaptických neuronálních vesikulech, a jejich transport oběma směry (z vezikula do synaptické štěrbiny a zpět) je regulován vezikulárním monoaminovým přenašečem (VMAT). Amfetaminy jsou substráty tohoto přenašeče a jejich interakce s VMAT způsobí zvrat v jeho činnosti a směru toku monoaminů. Výsledkem je excesivní uvolnění biogenních monoaminů z vesikula do synaptické štěrbiny a příslušný biologický efekt. Depleci monoaminů dále zhoršuje inhibiční působení amfetaminů na monoaminoxidázy, cytoplazmatické enzymy, které degradují 105 přebytek monoaminů. Zvýšená cytoplazmatická koncentrace monoaminů spouští oxidativní stres. Noradrenalin a dopamin totiž podstupují proces autooxidace s tvorbou volných radikálů, resp. reaktivních forem kyslíku (ROS). Uvedené jevy jsou hlavními příčinami neurotoxického působení látek ze skupiny syntetických amfetaminů. Neurotoxické působení MDMA vykazuje znaky specifického poškození serotoninových nervových zakončení (serotoninergní neurotoxicita). Schematicky je molekulární mechanismus účinku amfetaminů znázorněn na obr. 3.41. Obr. 3.41 Neurotoxické působení amfetaminů. MAT – monoaminový transportér; VMAT – vezikulární monoaminový transportét; MAR – postsynaptický receptor pro monoaminy; DAT – dopamin transportér. Neurotoxicita amfetaminů je systematicky studována od počátku 60. let 20. století na zvířecích modelech, primátech a řada experimentálních dat pochází rovněž ze studia humánních intoxikací. V případě AMF i jiných amfetaminů byla po jednorázovém podání na krysím zvířecím modelu prokázána selektivní destrukce dopaminergních neuronů a současná deplece dopaminu, která byla prokazatelná ještě několik dní po intoxikaci. Podobně účinkuje MAMF, kdy je navíc patrná rovněž deplece noradrenalinu. Histologicky jsou prokazatelné degenerativní změny nervových zakončení (zduření), distribuce histologických změn v různých částech mozku závisí na charakteru užitého amfetaminu. V případě MAMF a MDMA byla prokázána indukce apoptózy na buněčných neuronálních kulturách in vitro. Nejméně specifické je neurotoxické působení AMF, MAMF nejintenzivněji poškozuje oblast striata (striatum přijímá vlákna vedoucí z thalamu a mozkové kůry) a především oblast nucleus accumbens. Jak již bylo zmíněno, neurotoxické působení MDMA zasahuje nejvýznamněji serotoninergní neurony. Masivní intoxikace nebo opakované užití MDMA vede k destrukci terminálních částí 106 serotoninergních neuronů, která se manifestuje difúzně v oblasti předního mozku. V některých studiích na primátech bylo prokázáno prakticky trvalé poškození po opakovaných dávkách MDMA a normálních hladin serotoninu nedosahovala pokusná zvířata ještě 7 let po poslední intoxikaci. Neurotoxické působení amfetaminů je tedy především podmíněno interakcí na monoaminergních neuronech, která vede k dlouhodobé depleci příslušného monoaminu, afekci funkce monoaminových transportérů, zvýšení oxidativního stresu uvnitř neuronu, indukci apoptózy a destrukci terminální části neuronu. Nespecifické hypoxické nebo anoxické neurotoxické působení může být zprostředkováno dalšími efekty amfetaminů jako je hypertermie, vazokonstrikce, hypertenze aj. Serotoninergní neurotoxicitu amfetaminů lze zmírnit nebo dokonce úplně potlačit současným podáváním inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu (SSRI), experimentálně byl tento pozitivní efekt ověřen pro farmaka fluoxetin a fluvoxamin. Z praktických důvodů je vhodné na tomto místě zmínit typický efekt intoxikace amfetaminy na oční zornice, které jsou rozšířené (mydriáza). Hypertermie Hypertermie provází prakticky každou intoxikaci amfetaminy a za určitých okolností se může stát život ohrožující komplikací této intoxikace. Na rozvoji a intenzitě hypertermie se podílí mnoho obtížně předvídatelných vnitřních a vnějších vlivů, kterými jsou charakter užité látky, genotyp intoxikovaného jedince, stav hydratace, vnější teplota okolí apod. Hypertermie je ve skupině diskutovaných amfetaminů nejvýrazněji vyjádřena u MDMA a nejméně pro AMF. V případě závažných intoxikací byly opakovaně popsány nálezy tělesné teploty kolem 43 °C a hypertermie může mít v těchto případech maligní charakter. Amfetaminy obecně stimulují metabolickou aktivitu a současně způsobují periferní vazokonstrikci, která snižuje účinnost ochlazování. Mechanismem vzniku hypertermie je narušení rovnováhy interakcí mezi termoregulačními faktory: osa hypothalamus – hypofýza – štítná žláza, sympatická nervová dráha a mitochondriálními odpřahovacími (uncoupling) proteiny. Termoregulace je prostřednictvím hypothalamu řízena za působení neurotransmiterů 5-hydroxytryptaminu, dopaminu a noradrenalinu. Užití amfetaminu aktivuje osu hypothalamus – hypofýza – štítná žláza a dochází ke stimulaci sympatiku (a zvýšenému uvolňování noradrenalinu z nervových zakončení do cirkulace). Výsledná míra hypertemie je dále závislá na hladině cirkulujícíh hormonů dřeně nadledvin a thyroxinu. Noradrenalin působí vazokonstrikci prostřednictvím α1 adrenergních receptorů a snižuje možnost ochlazování organismu při periferní cirkulaci. V součinnosti s thyreoidálními hormony aktivuje noradrenalin α1 a β3 adrenergní receptory v tukové tkáni a aktivuje lipolýzu (s produkcí tepla). Významnou úlohu v rozvoji hypertermie hraje dále aktivace rozpojovacího proteinu UCP-3, který je lokalizován v mitochondriálních membránách buněk kosterního svalstva. Intracelulární homeostáza vápníku je nepřímo narušena a stav toxické hypertemie v některých ohledech připomíná průběh autosomálně dominantního onemocnění maligní hypertermie (ta se klinicky obvykle manifestuje při centrální anestezii halogenovanými uhlovodíky a užití některých myorelaxancií). 107 Teplota vnějšího prostředí významně ovlivňuje průběh hypertermie při intoxikaci amfetaminy, z výsledků experimentů na zvířatech byla kritická teplota vnějšího prostředí odhadnuta na 28 °C a naopak hypertermie při teplotách do 22 °C má obvykle benigní průběh. Hypertermie je velmi závažnou komplikací intoxikací amfetaminy a mezi nimi především MDMA. Hypertermie může vést k narušení rovnováhy vnitřního prostředí s řadou dalších komplikací. Z poškozeného svalu se uvolňuje myoglobin, postižení svalové tkáně může mít až charakter rhabdomyolýzy, s tím souvisejí další komplikace jako renální selhání a vzácně se vyskytující diseminovaná intravaskulární koagulace (DIK). Hypertermie vyžaduje rychlý a intenzivní terapeutický zásah. Terapie je obvykle symptomatická ochlazováním celého těla a případně lze použít kauzální terapii léčivem dantrolen (inhibice nekontrolovaného uvolňování kalcia ze sarkoplazmatického retikula), které se používá rovněž v terapii maligní hypertermie. Hepatotoxicita Hepatotoxické působení látek amfetaminového typu je dáno kombinací přímého toxického efektu metabolitů amfetaminů na hepatocyty (inhibice CYP 450, zvýšení oxidativního stresu, deplece glutathionu) a řady nepřímých efektů, které souvisejí se sympatomimetickým působením. Doposud nebyla prokázána dobrá korelace mezi dávkou a mírou hepatotoxicity a do celkového vlivu na jaterní tkáň je nutné rovněž uvážit vlivy toxického působení doprovodných složek (resp. nečistot) nelegálně distribuovaných preparátů a také synergický efekt hepatotoxického působení při některých kombinovaných intoxikacích (např. ethanol + amfetaminy). Hepatotoxické účinky vysokých dávek amfetaminů na zvířecích modelech byly poprvé popsány již v roce 1939 a pravděpodobně první dokumentovaná fatální hepatotoxicita u člověka byla popsána v roce 1949 v souvislosti s užitím AMF. Hepatotoxicita amfetaminů je málo frekventovanou, ale velmi závažnou komplikací zneužívání amfetaminů a případy závažných toxických hepatitid nebo dokonce jaterního selhání se vyskytují i po izolované jednorázové intoxikaci. Z morfologického hlediska nelze vysledovat zvýšenou citlivost některé z částí jaterní tkáně, v některých případech je výrazněji zasažena periportální zóna, v jiných perivenózní, jaterní sinusoidy bývají zúžené a u části postižených je také cholestáza. Klinické příznaky hepatotoxicity se objevují několik dnů po intoxikaci. Z diskutovaných amfetaminů, AMF, MAMF a MDMA, vykazuje nejmarkantnější hepatotoxické působení MDMA, který bude dále v této souvislosti podrobněji diskutován. Přímá hepatotoxicita MDMA je zprostředkována několika možnými mechanismy. Jak bylo zmíněno výše, při metabolismu MDMA vzniká řada reaktivních metabolitů charakteru reaktivních fenolických látek, které indukují tvorbu ROS a zároveň způsobuje MDMA mírnou depleci glutathionu tvorbou konjugátů 5-(glutathion-S-yl)-N-methyl-α-methyldopaminu a 2,5bis(glutathion-S-yl)-N-methyl-α-methyldopaminu. Deplece glutathionu vlivem metabolismu MDMA hraje spíše marginální roli při jeho hepatotoxicitě, ale významný může být spíše opačný jev, kdy deplece glutathionu jiným xenobiotikem (např. ethanol) zvyšuje toxický potenciál reaktivních metabolitů MDMA (zejm. o-chinonů). Dalším vlivem, který se podílí na přímé hepatotoxicitě je snížení funkce CYP 2D6. Nepřímá, zprostředkovaná, hepatotoxicita amfetaminů souvisí s jejich působením na sympatikus a indukcí hypertermie. Enormně zvýšené nároky na oběhový systém mohou podnítit hypoxii jaterní 108 tkáně a v případě dlouhodobějšího trvání způsobit fokální nebo difúzní nekrotické změny. Mimořádně závažnou komplikací při intoxikaci amfetaminy je intravaskulární diseminovaná koagulace, kdy krevní koagula působí hypoxii až anoxii některých částí jaterní tkáně s následnou nekrózou. Dlouhodobá hypertermie (resp. hyperpyrexie) vyvolaná amfetaminy patří také mezi rizikové faktory hepatálního postižení. Z dostupných epidemiologických dat z některých částí Evropy, kde je zneužívání MDMA časté, vyplývá, že MDMA podmíněná hepatotoxicita je druhou (po ethanolu) nejčastější příčinou závažných jaterních poruch u mladých pacientů. Kardiotoxicita amfetaminů Podobně jako v případě hepatotoxického působení lze v případě kardiotoxického působení amfetaminů odlišit přímou a nepřímou kardiotoxicitu. Přímá kardiotoxicita je podmíněná působením amfetaminů jako nepřímých sympatomimetik s již zmíněnými efekty zrychlení tepové frekvence, síly srdečního stahu, periferní vazokonstrikcí a hypertenzí. U disponovaných jedinců pak mohou tyto projevy způsobit ischemické poškození až akutní infarkt myokardu a arytmie. V krajním případě masivní intoxikace se může rozvinout velmi závažná, katecholamin dependentní, tzv. Tako-tsubo kardiomyopatie (také syndrom zlomeného srdce). Nepřímými kardiotoxickými efekty jsou pak hypertermie a hyperaktivace metabolismu. Riziko kardiálního poškození v souvislosti s amfetaminy roste s četností zneužívání a velikostí dávky. V diskutované skupině AMF, MAMF a MDMA je nejmírnější efekt AMF, nejintenzivnější pro MAMF, zatímco MDMA vykazuje známky významné interindividuální variability organismu ve vnímavosti vůči jeho potenciálním kardiotoxickým vlastnostem. V případě AMF nebyly například prokázány významné změny systolického a diastolického krevního tlaku u jinak zdravých chronických uživatelů oproti referenční populaci. Podobně zaměřená studie, v níž byli zahrnuti i jedinci s předchozím kardiálním onemocněním však vykázali zvýšení centrálního i periferního systolického tlaku (9 mmHg; 11 mmHg) a zrychlení srdeční činnosti (+ 7/min). Podstatně silnější je oproti AMF účinek MAMF na srdeční činnost. Systolický i diastolický krevní tlak a srdeční akce stoupají výrazněji a s tím se rovněž zvyšuje riziko poškození myokardu. Dalším nepříznivým efektem MAMF je delší biologický poločas a delší přetrvávání sympatomimetického účinku. V kvalitě účinku na srdeční aktivitu se poněkud odlišuje MDMA. Srdeční akce je rovněž zrychlena společně se systolickým a diastolickým tlakem (v kontrolované studii při dávce 1,5 mg.kg-1 průměrně o 28 úderů/min; sys 25 mmHg; dia 7 mmHg), MDMA však nevykazuje pozitivní inotropní efekt (zesílení srdeční kontrakce). Nulový nebo zanedbatelný pozitivní inotropní efekt představuje významné riziko přetížení a hypoxického stresu srdeční stěny. Do jaké míry se na kardiotoxickém efektu MDMA podílejí jeho metabolity není doposud zcela jasné. Zvýšené riziko pro klinickou manifestaci kardiotoxicity MDMA pak představují také vnější podmínky, zejména teplota vnějšího prostředí. V každém případě je riziko závažné kardiotoxicity v souvislosti s užíváním MDMA významné a tento přesvědčivě a opakovaně doložený fakt je v příkrém kontrastu s laickými (a dříve i některými odbornými) názory o bezpečnosti/neškodlivosti užívání MDMA. Kardiotoxicita diskutovaných amfetaminů je významnou komplikací akutní i chronické intoxikace amfetaminy, její intenzita dobře koreluje s velikostí dávky při akutní intoxikaci a frekvencí při chronickém užívání. Rizikovými faktory jsou jakékoliv manifestní i latentní srdeční choroby. 109 Nefrotoxicita amfetaminů Intoxikace amfetaminy zasahuje pochopitelně negativně i renální funkce zprostředkovaně následujícími mechanismy. Nepřímý sympatomimetický efekt amfetaminů vede mimo jiné také k vazokonstrikci a zvyšuje tak možnost ischémie a hypoxie dřeně ledvin. Při dlouho trvajícím efektu (zejm. MAMF) může dojít k poškození glomerulárního i tubulárního aparátu. Amfetaminy zvyšují fyzickou aktivitu a intoxikovaní mají často tendenci podávat během intoxikace náročné fyzické výkony. Často se tak lze setkat s poškozením kosterního svalstva (až rhabdomyolýza) s uvolněním obsahu svalových buněk do cirkulace (myoglobin, elektrolyty, enzymy (CK, ALT) aj.). Velká kvanta myoglobinu a enormní nároky na tubulární resorpci mohou narušit krevní mikrocirkulaci v ledvinové tkáni a vést k její ischémii až hypoxii s následnou nekrózou. Citlivější je k takovému poškození tubulární aparát. Podobně je destruovaná svalová tkáň (zejm. prostřednictvím uvolněného tromboplastinu) společně s hypertermií spouštěcím faktorem pro vznik diseminované intravaskulární koagulace (DIK), kdy mikrocirkulaci naruší krevní koagula. Klinicky se závažné nefrotoxické působení amfetaminů nejčastěji projeví jako tubulární nekróza. Běžným nálezem při masivní intoxikaci amfetaminy je myoglobin a kreatinkináza v moči (překročena kapacita tubulární resorpce), erytrocyty a/nebo hemoglobin v moči. 3.3.3.3.4 Akutní intoxikace amfetaminy Individuální vnímavost organismu vůči amfetaminům je kolísavá a nejvíce variabilní u MDMA. Obvyklé dávky zneužívaných amfetaminů AMF, MAMF a MDMA se pohybují v rozmezí 25 – 150 mg. Intoxikace uvedenými dávkami obvykle probíhají bez závažných somatických komplikací. Zvýšené riziko závažných komplikací je u osob s kardiovaskulárním nebo plicním onemocněním, některými hormonálními poruchami (hypertyreóza) a metabolickými poruchami (dyslipidémie, diabetes mellitus aj.). Fatální intoxikace amfetaminy však byly popsány po dávkách 150 mg MDMA nebo 1,5 mg.kg-1 MAMF. Psychické a neurologické projevy: Ve stavu akutní intoxikace se dostavují psychické příznaky zvýšené euforie, pocit zvýšené výkonnosti a zrychleného myšlení. Změna vědomí je spíše kvantitativního rázu, významnější kvalitativní změnu vědomí lze očekávat u látek s vyznačenými halucinogenními vlastnostmi (MDMA apod.). Vnímání smyslových podnětů je zostřené a podobně jako u ethanolu opadají společenské zábrany chování a je zvýšená empatie. Významné je rovněž snížení pocitu hladu. Po odeznění iniciální euforické fáze se často dostavuje neklid, úzkost nebo stav agitovanosti až delirantní stav. Po odeznění účinku amfetaminu psychické projevy odeznívají. Po odeznění akutního stavu intoxikace amfetaminy se dostavuje celkové psychické a fyzické vyčerpání s potřebou dlouhého spánku a regenerace. Psychické funkce organismu po odeznělé intoxikaci jsou v příkrém kontrastu se stavem v jejím průběhu a psychomotorické tempo je zpomalené (lidově dojezd). Dále přichází zvýšená potřeba doplnění energetických zásob a je nutkavá potřeba jídla (lidově vlčí hlad). Ve stádiu akutní intoxikace je každopádně vyloučena jakákoliv činnost vyžadující zvýšenou pozornost (řízení motorových vozidel, obsluha strojů apod.), byť jsou v počáteční fázi intoxikace reakční doba a jemná motorika ovlivněny spíše pozitivně. Již v počáteční fázi je však narušena kritičnost vlastního jednání a smyslu pro realitu. 110 Ve stadiu akutní intoxikace amfetaminy je zvýšená pohotovost ke křečím, mohou vznikat malá ischemická ložiska v mozku a případně drobná intracerebrální krvácení. Při těžkých intoxikacích je rovněž riziko rozvoje mozkového edému. Somatické projevy: V rovině somatických účinků je, jak již bylo uvedeno výše, vyjádřený vliv na kardiovaskulární systém se zrychlenou srdeční činností, hypertenzí, periferní vazokonstrikcí, bronchodilatací a hypertermií. Typická je u intoxikací amfetaminy dilatace zornic (mydriáza), která je dobrým diagnostickým vodítkem a upozorní na možnost intoxikace amfetaminy. Akutní intoxikaci amfetaminy často provází zvracení a průjmy. Závažná je hepatotoxicita amfetaminů, která byla podrobně diskutována výše. Rozvoj těžkých jaterních poruch se dostavuje obvykle po těžké a dlouhotrvající hypertermii. Jaterní poškození se manifestuje jako toxická hepatitida, ojediněle až fulminantní jaterní selhání. Závažnou komplikací akutní intoxikace amfetaminy, a zejména MDMA, je hyponatremie. Enormní fyzická aktivita, kterou intoxikovaní amfetaminy obvykle vykonávají v průběhu akutní intoxikace, vede ke značným ztrátám izoosmolární tekutiny pocením, dalším faktorem je inhibice sekrece antidiuretického hormonu (ADH; vazopresin) vyvolaná MDMA. Intoxikovaní často doplňují ztráty hypotonickými tekutinami a rozvíjí se stav fyziologické hydratace nebo dokonce hyperhydratace s hyponatremií a přesunem vody z extracelulárního do intracelulárního prostoru. Tento stav je velmi nebezpečný a může vyvolat otok mozku s rizikem smrti. Podobně byly výše podrobně rozebrány mechanismy nefrotoxického působení a rhabdomyolýza. Velmi závažné případy intoxikace amfetaminy provází metabolická acidóza, DIK a multiorgánové selhávání. Terapie intoxikací amfetaminy je v lehkých případech symptomatická, má vést ke zklidnění a zabránit rozvoji nebezpečných komplikací. Důležitá je kontrola tělesné teploty, případné ochlazování, zajištění hydratace apod. Při závažných psychických projevech je vhodné podání sedativně působících benzodiazepinů (nejč. Diazepam, 5 – 10 mg bolus), totéž při vzniku křečí. Závažné kardiovaskulární komplikace vyžadují terapii antihypertenzivy a případně antiarytmiky. Eliminace amfetaminů má smysl pouze v časné fázi masivní intoxikace a provádí se podáním aktivního uhlí. Eliminace hemodialýzou nebo hemoperfuzí je díky distribuci amfetaminů málo účinná a klinicky nepřínosná. 3.3.3.3.5 Specifika kombinovaných intoxikací amfetaminů s jinými noxami Amfetaminy jsou velmi často užívány v kombinaci s jinými psychoaktivními látkami, které mohou významně změnit farmakokinetické a farmakodynamické vlastnosti užitého amfetaminu. Dále je nutné zdůraznit, že v řadě případů jsou amfetaminy, které se vyskytují na černém trhu, kontaminovány vedlejšími produkty nebo výchozími látkami pokoutně prováděných chemických syntéz nebo se jedná o směsi amfetaminů. V následujícím textu budou velmi stručně a neúplně probrány potenciální interakce mezi amfetaminy a vybranými xenobiotiky, ethanolem, benzodiazepiny, vybranými amfetaminy a efedrinem, THC, kokainem a některými antidepresivy. 111 Ethanol: kombinované intoxikace amfetaminů s ethanolem jsou velmi časté. Vliv ethanolu na farmakokinetiku amfetaminů a naopak je nevýznamný. Vliv ethanolu na farmakodynamiku amfetaminů je však významný, potencuje se euforizující efekt (dopaminergní a serotoninergní stimulace), GABAergní aktivace ethanolem naopak působí antagonisticky a zmírňuje působení amfetaminů v pozdější fázi kombinované intoxikace. Současné zneužívání ethanolu a amfetaminů výrazně zvyšuje riziko rozvoje toxických psychóz. Současné užívání dále zhoršuje hepatotoxicitu, kardiotoxicitu a nefrotoxicitu amfetaminů. Benzodiazepiny: Benzodiazepiny působí nepřímo antagonisticky (GABAergní aktivace) proti sympatomimetickému účinku amfetaminů, současné úmyslné intoxikace jsou proto spíše vzácné. Benzodiazepiny jsou nicméně využívány v terapii akutních amfetaminových intoxikací (pozn.: chlordiazepoxid je kontraindikovaný). Kombinace amfetaminů a efedrinu: Intoxikace směsí různých amfetaminů jsou vcelku četné a z hlediska závažnosti mezi nimi vyniká kombinace MAMF a MDMA, která významně zvyšuje rizika závažných komplikací (DIK, srdeční selhání aj.). Efedrin, resp. pseudoefedrin často doprovází MAMF jako reziduum z nedobře provedené pokoutní syntézy. THC: Kombinované intoxikace amfetaminy a THC jsou velmi časté a jsou mimo jiné zdrojem podpory názorů o THC jako tzv. vstupní droze. Z hlediska možných interakcí byl prokázán zvýšený vliv na poruchy paměti oproti působení samotného THC a překvapivý imunosupresivní vliv této kombinace xenobiotik. Jinak lze předpokládat snad mírné neuroprotektivní působení THC, které zmírňuje neurotoxicitu amfetaminů a pozitivní hypotermický efekt THC. Kokain: Kokain je stejně jako amfetaminy stimulanciem a jeho mechanismus účinku i toxicita jsou podobné amfetaminům. Při kombinované intoxikaci tak lze očekávat aditivní efekt, kokain navíc zpomaluje metabolismus amfetaminů a prodlužuje tak dobu jejich účinku. Vybraná antidepresiva: Z klinického hlediska jsou zejména závažné a nezřídka letální kombinované intoxikace s inhibitory monoaminoxidázy (např. MAO-A inhibitory: moklobemid, clorgylin). Kombinace s inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRi) zmírňují neurologické a částečně i kardiovaskulární projevy intoxikace amfetaminy (např. citalopram, fluoxetin). 3.3.3.3.6 Chronický abúzus amfetaminů Chronické opakované zneužívání látek amfetaminového typu závažným způsobem poškozuje psychickou i somatickou složku organismu. Amfetaminy při chronickém zneužívání vyvolávají příznaky psychické a později i fyzické závislosti. Závislost se rozvíjí v horizontu týdnů až měsíců v závislosti na frekvenci a velikosti dávek. Tolerance na amfetaminy se rozvíjí vcelku rychle a dlouholetí uživatelé tolerují několikanásobky smrtelných dávek (např. až jednotky g MAMF denně). Opakované užívání amfetaminů vyvolává chronické postižení psychiky, které se zpočátku manifestuje podrážděností, útlumem, poruchami pozornosti a depresivními stavy po odeznění intoxikace, halucinatorními a paranoidně-perzekučními bludy (lidově stíha) a může vyústit až v toxickou psychózu. Ve stavu rozvinuté toxické psychózy jsou rozpoznávací i ovládací schopnosti jedince snížené, případně až vymizelé. Toxická psychóza je závažným stavem, který vyžaduje intenzivní psychiatrickou léčbu a může být i důvodem k soudem nařízené léčbě. Stav toxické 112 psychózy se bohužel často podílí nebo indukuje násilné kriminální jednání závislých na amfetaminech, často zaměřené vůči blízkým osobám. Po odnětí amfetaminů se psychický stav dostává k normálu během několika týdnů až měsíců, byť je v řadě případů prokazatelné trvalé poškození CNS. Amfetaminy mohou také působit jako spouštěče schizofrenní poruchy. Chroničtí uživatelé amfetaminů mají zvýšenou tendenci k sebevražednému jednání. Po užití amfetaminů je ovlivněn kortikolimbický dopaminergní systém a jsou indukovány mechanismy vnitřního odměňování, dostavují se pocity euforie, které je možné opakovat dalším přísunem psychoaktivního amfetaminu. Opakovaná stimulace tohoto systému pak vede k rozvoji závislosti. Na změněnou vnitřní rovnováhu reaguje CNS neuroadaptačními mechanismy a při opakovaném užívání se v období abstinence dostavuje deficit dopaminu, který je možné zvrátit jen dalším přísunem amfetaminu. Ve stádiu rozvinuté psychické závislosti pak tedy uživatel amfetaminu už neprahne po původních libých pocitech, ale spíše se snaží zvrátit nepříjemné stavy dopaminového deficitu. Jelikož je dopamin klíčovým neurotransmiterem, který se podílí na udržování homeostázy vnitřního prostředí, přichází po rozvoji psychické závislosti také stav fyzické závislosti. Odnětí amfetaminů vede k rozvoji abstinenčního syndromu, který se v psychické rovině projevuje rozvojem depresivních stavů, apatie nebo psychomotorického neklidu apod. Silné je bažení po droze. Akutní stav po odnětí odeznívá obvykle do 7 dní. V terapii se často používají antidepresiva. Somatické projevy po odnětí amfetaminů jsou obvykle zvládnutelné symptomatickou terapií. Na somatické úrovni vede chronické užívání amfetaminů a s tím spojené opakované přetížení kardiovaskulárního systému k poškození srdečního svalu a vzniku typických komorových poruch, hepatotopatii, poruchám ledvinových funkcí, snížení imunity a dalším projevům. Amfetaminy působí jako anorektika a chroničtí uživatelé často vykazují známky nedostatečné výživy s úbytkem svalové hmoty (také jako následek rhabdomyolýzy). Užívání amfetaminů a zejména MAMF se v našem prostředí nejčastěji provádí intravenózně, což je spojeno s řadou rizik šíření infekčních chorob (hepatitidy A, B a C, HIV infekce, syfilis aj.). Mimo to používání nesterilních jehel a preparátů, které ani zdaleka nesplňují nároky na preparáty pro i.v. podání vytváří ideální podmínky pro vznik rozsáhlých zánětů žilního systému, abscesů v místě vpichu apod. Chroničtí uživatelé amfetaminů vykazují obvykle zvýšenou tendenci k rizikovému sexuálnímu chování a incidence pohlavně přenosných chorob u této skupiny je zvýšená. Z výše uvedeného vyplývá velmi vysoká zdravotní a společenská nebezpečnost zneužívání látek amfetaminového typu s vysokým potenciálem pro rozvoj závislosti. Zejména rizikové je užívání amfetaminů u mladistvých osob, kdy tendence k rozvoji závislosti je zvýšená. Léčba závislostí amfetaminového typu je dlouhodobá a vyžaduje komplexní přístup: léčení somatických a infekčních potíží vyvolaných amfetaminy, psycho- a farmakoterapie depresivních poruch a psychoterapie zacílená na odstranění závislosti. Důležitou součástí terapie je příprava na realitu za zdmi psychiatrické léčebny, eliminace dosavadních vzorců chování a přerušení kontaktu s komunitou uživatelů. Pro amfetaminové závislosti platí, podobně jako pro alkohol, že jedinou alternativou k chronickému zneužívání je celoživotní abstinence. 113 3.3.3.3.7 Epidemiologie amfetaminových závislostí Celosvětově jsou amfetaminy druhou nejužívanější skupinou omamných a psychotropních látek po cannabinoidech (mimo alkohol). Ve světě dominuje užívání AMF a MDMA, zatímco Česká republika vyniká extrémní převahou v užívání MAMF oproti jiným amfetaminům. Podrobné údaje o prevalenci zneužívání MAMF a MDMA v České republice za rok 2013 shrnuty v tabulce 3.8 (údaje převzaty z Výroční zprávy ve věcech drog v ČR v roce 2013). Obecně lze shrnout, že zneužívání amfetaminů v ČR představuje závažný celospolečenský problém s rostoucí tendencí. V současnosti se odhaduje počet problémových uživatelů pervitinu v ČR okolo 34 000 a od roku 2002 vzrostl tento počet přibližně o 55 %. Většina problémových uživatelů MAMF používá intravenózní aplikaci a promořenost skupiny problémových uživatelů hepatitidami je vysoká. V případě hepatitidy C (HCV) vykazuje v závislosti na lokalitě infekci HCV 15 – 50 % uživatelů. Prevalence HIV infekce injekčních uživatelů drog je ve srovnání se světem v ČR nízká pod 1 %. MAMF se v ČR stále majoritně získává domáckou nelegální výrobou z pseudoefedrinu, kdy okruh uživatelů je soustředěn okolo „varny“ a nebývá zapojení do skupin organizovaného zločinu. V posledních letech však roste zapojení lépe organizovaných cizojazyčných skupin s tendencí ke kriminálnímu jednání s vyšší společenskou nebezpečností. V roce 2013 bylo v ČR zneužito přibližně 6 t MAMF a orgány Policie ČR odhaleno a zlikvidováno 261 lokálních výroben MAMF. Průměrná čistota podomácku vyrobeného MAMF byla 71 %. Zdrojem MDMA je převážně nelegální produkce ve státech západní Evropy a v ČR se spotřebovalo v roce 2013 přibližně 1 mil. tablet MDMA. Charakter užívání MDMA je odlišný od MAMF a AMF a vede jen zřídkakdy k rozvoji závislosti. Nálezy jiných látek amfetaminového typu v ČR jsou sporadické. Ve světě jsou stále rostoucí snahy o nalézání amfetaminům podobným látkám, které nejsou doposud zařazeny do seznamů nelegálních substancí. Z hlediska klinické i forenzní toxikologie je proto důležité systematické sledování podezřelých intoxikací a snaha o identifikaci málo frekventovaných nebo neznámých substancí. Vhodné je rovněž sledování tzv. systému časného varování Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogové závislosti (EMCDDA), který shromažďuje a vyhodnocuje aktuální poznatky o obchodu a distribuci nových syntetických drog. Tabulka 3.8. Prevalence zneužívání MAMF a MDMA v ČR. Metamfetamin (MAMF) Celoživotní prevalence Užití v posledních 12 měsících Užití v posledních 30 dnech Věková skupina 15-64 let 1,1 % Věková skupina 15-34 let 2,0 % 3,4-Methylendioxymetamfetamin (MDMA) Věková skupina Věková skupina 15-64 let 15-34 let 5,1 % 11,3 % 0,2 % 0,7 % 1,1 % 3,0 % 0,1 % 0,3 % 0,1 % 0,3 % 114 3.3.3.3.8 Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci amfetaminy Základními vyšetřovacími metodami při podezření na akutní intoxikaci/chronický abúzus amfetaminů jsou málo specifické imunochemické kvalitativní nebo semikvantitativní screeningové testy, metody tenkovrstevné chromatografie a dále specifické metody plynové nebo kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií. Podle účelu vyšetření se volí vhodný biologický materiál, kterým je moč pro kvalitativní analýzu pro potřeby klinické toxikologie; moč, krev, orgány a případné jiné tkáně (vlasy, nehty) pro forenzní analýzu (průkaz intoxikace, stanovení koncentrace zneužitého amfetaminu a jeho metabolitů v krvi, průkaz zneužívání s delším časovým odstupem, intoxikace in utero apod.). Stanovení hladiny amfetaminů v plazmě/séru nemá klinický přínos a plazmatické koncentrace nekorelují dobře s tíží a klinickým průběhem intoxikace. Pro rutinní screening jsou zejména vhodné citlivé imunochemické testy, kdy lze využít málo specifické protilátky pro skupinový záchyt nebo specifičtější protilátky proti vybranému amfetaminu (MDMA, MAMF apod.). Skupinový záchyt vykazuje riziko falešně negativního (rozdílná reaktivita jednotlivých analytů ze skupiny amfetaminů) i falešně pozitivního (vliv medikace; zejm. některá antidepresiva, metamizol apod.) nálezu. Konečně nelze pominout skutečnost, že některá léčiva se metabolizují na amfetaminy (např. jedním z metabolitů antiparkinsonika selegilinu je MAMF). Stejně jako v jiných případech screeningových imunochemických vyšetřovacích metod je vždy nutná konfirmace tohoto nálezu přísně specifickou chromatografickou metodou s identifikací a event. kvantifikací zneužité noxy a jejích metabolitů. V klinické i forenzní toxikologické praxi se v analýze amfetaminů nejvíce uplatňují metody plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií. Extrakci bazických amfetaminů z biologického materiálu lze provést i bez předchozí hydrolýzy do kapaliny nebo na pevné fázi. Vhodná je derivatizace amfetaminů vhodnými činidly (acetylace, acylace pentafluroacetanhydridem, acylace pentaflurobenzoylhalogenidem apod.). Na obr. 3.42 je uveden reprezentativní chromatogram GCMS analýzy moči s obsahem metamfetaminu a jeho metabolitu amfetaminu (derivatizace pentafluorobenzoylbromidem). Při intoxikaci amfetaminy je dále vhodné monitorování vnitřního prostředí, jaterních a ledvinových funkcí (osmolalita, ionty, sérová aktivita aminotransferáz (ALT, AST), kreatinkináza (CK), Skreatinin, myoglobin). Pro prevenci rozvoje DIK dále parametry krevního obrazu a hemokoagulace (APTT). 3.3.3.3.9 Historické poznámky k rozšíření chronického abúzu amfetaminů Česká republika vykazuje určitá specifika v přístupu uživatelů MAMF a rozšíření závislosti na MAMF. Tato situace má své historické kořeny v 70. letech 20. století, kdy zvídavý pražský experimentátor J.G. (přezdívaný Freud) přepracoval původní (patentově publikovaný A. Ogatou v r. 1919) postup přípravy MAMF z pseudoefedrinu a upravil jej pro domácí provedení z tehdy běžně dostupných surovin. Během následujících 20 let se tento různě upravovaný a obměňovaný postup rozšířil na území Československa a dodnes je v ČR hlavním postupem nelegální výroby metamfetaminu. Zdrojem pseudoefedrinu byly a jsou dodnes různé přípravky s jeho obsahem (dříve např. běžně dostupná antiastmatika Yasthyl, Asthmin apod., dnes především složné analgeticko antipyretické přípravky Modafen, Nurofen, Paralen PLUS apod.). Tyto se do ČR dnes především dovážejí z Polska. Charakter nelegální produkce MAMF je tak specifický uzavřenými 115 skupinami uživatelů s vcelku pevnou hierarchií a úkoly v rámci komunity (zisk přípravků s obsahem pseudoefedrinu, distribuce MAMF za účelem zisku apod.). Ústřední postavou těchto komunit je pak (pseudo)syntetik, který ovládá používaný postup. Ve světě jinak převažuje spíše výroba AMF a MAMF postupem z fenylacetonu, přičemž hlavními producenty jsou země jihovýchodní Asie. Nelegální produkce MDMA je soustředěna do zemí Beneluxu, obvykle využívaným prekursorem je piperonylmethylketon. Obr. 3.42 GC-MS chromatogram vzorku moči s obsahem MAMF a jeho metabolitu AMF po extrakci a derivatizaci pentafluorbenzoylbromidem, interní standard je cyklohexylamin. Hmotnostní spektra AMF a MAMF po derivatizaci pentafluorbenzoylbromidem. 3.3.3.3.10 Amfetaminy jako anorektika Látky amfetaminového typu vykazují anorektické účinky a s touto indikací bylo v historii uvedeno na trh několik léčiv. Pro ilustraci této problematiky jsou uvedeny látky: fenmetrazin, fentermin a fenfluramin (viz obr. 3.38). V zásadě lze konstatovat, že indikace amfetaminů jako anorektik přináší vždy potenciál rizika závažných psychických i somatických nežádoucích účinků. Samotná koncepce anorektik působících jako nepřímá sympatomimetika je dnes úspěšně zpochybňována. Lze však předpokládat, že anorektika budou vždy žádanou skupinou léčiv vzhledem k rostoucí obezitě západní společnosti. Historicky nejstarší látkou skupiny je fenmetrazin, který byl na trh uveden v roce 1954 a již o dva roky později se objevily první zprávy o vzniku závislosti na tomto preparátu a závažných nežádoucích účincích. V Československu se fenmetrazin dočkal neobyčejné popularity a prakticky 116 vyvolal lokální drogovou endemii, také díky mimořádně snadné dostupnosti a v sedmdesátých letech byl hojně zneužíván pro své euforizující a stimulační účinky. Dnes je již vyřazen pro medicinální užití a úmyslné intoxikace se dnes prakticky nevyskytují. Poněkud bezpečnějším farmakem této skupiny je fentermin, který vykazuje vyšší selektivitu k noradrenalinovým receptorům a psychoaktivní působení je patrné až při vyšších dávkách. Riziko vzniku závislosti je menší než u fenmetrazinu, ale existuje. Somatické vedlejší účinky jsou analogické amfetaminu, ale méně výrazně vyjádřené. S ohledem na častou kardiovaskulární komorbiditu obézních osob je nutné pečlivé zvážení indikace k terapii fenterminem. Fentermin je u nás registrován pod obchodním názvem Adipex. Svého času nadějný fenfluramin, který vykazoval z uvedené skupiny vcelku ideální farmakologický profil, byl v roce 1997 stažen pro rizika poškození kardiovaskulárního systému. 3.3.3.3.11 Syntetické kathinony Přibližně od roku 2008 vzrostla celosvětově nebývalou měrou popularita syntetických kathinonů, látek odvozených od přírodního kathinonu, který je přírodní látkou a vyskytuje se v listech rostliny Catha edulis (viz část 3.3.2.2). Strukturně se jedná o látky blízké amfetaminům, které nesou v poloze 1- propylového řetezce oxo- skupinu. Mimo to je popsáno a zneužíváno také několik látek s jiným než propylovým řetězcem. Většina zneužívaných kathinonů má substituovaný dusíkový atom methylovou, event. ethylovou skupinou. Důvodem rostoucí obliby těchto látek je skutečnost, že se výrobci nelegálních substancí snažili nalézt legislativní mezeru, která by jim umožnila vyrábět a distribuovat psychoaktivní látky, které nejsou uvedeny v patřičných mezinárodních seznamech omamných a psychotropních látek a nejsou regulovány. Velmi často je pak postup distribuce takový, že se syntetické kathinony prodávají umně skryty jako dekorační nebo upomínkový předmět s deklarací, že není určen pro jakýkoliv druh konzumace. Sofistikovaný přístup, který zvolili výrobci a prodejci těchto psychoaktivních substancí je však v současnosti již nelegální a většina syntetických kathinonů je dnes zařazena v seznamech nelegálních substancí. Zatímco tradiční a po tisíce let provozovaná konzumace khatu vyvolává mírné euforizující a excitační účinky a nepředstavuje závažné riziko poškození zdraví, jsou farmakokinetické a farmakodynamické vlastnosti syntetických kathinonů odlišné, dávka se obtížně kontroluje a riziko poškození zdraví je významné. Od roku 2008 již byly celosvětově popsány desítky úmrtí v souvislosti s užitím syntetických kathinonů. Skupina syntetických kathinonů je velmi bohatá a strukturně různorodá, vybrané nejčastěji zneužívané deriváty jsou uvedeny na obr. 3.43. Jedná se zejména o látky s triviálními názvy: mefedron, methedron, butylon a pyrovaleron. Obr. 3.43 Vybrané syntetické kathinony 117 Farmakokinetické i farmakodynamické vlastnosti syntetických kathinonů připomínají vlastnosti analogických amfetaminů. Přítomnost keto- skupiny poněkud zeslabuje intenzitu působení ve srovnání s analogickými amfetaminy a rovněž biologický poločas a trvání účinku jsou kratší. Podobně jako u amfetaminů vykazuje vyšší biologický účinek vždy S- enantiomer. V následujícím textu budou velmi stručně diskutovány vlastnosti vybraných derivátů syntetických kathinonů. Mefedron: Účinek je velmi podobný působení MDMA s výrazněji zvýšeným uvolňováním dopaminu oproti MDMA. Hladiny biogenních neurotransmiterů se vracejí k normálu desetkrát rychleji ve srovnání s MDMA a dvakrát rychleji ve srovnání s AMF. Metabolismus probíhá převážně N-demethylací a oxidací methylskupiny v poloze 4- fenylového jádra. Pyrovaleron: Pyrovaleron je atypickým derivátem skupiny syntetických kathinonů s pyrrolidinovým jádrem, který vykazuje inhibiční účinky zpětného vstřebávání dopaminu a noradrenalinu a minimální vliv na serotoninergní systém a oproti jiným amfetaminům i kathinonům zvýšenou hepatotoxicitu. Závažné nežádoucí účinky při zneužívání kathinonů představují podobně jako v případě amfetaminů psycické a neurologické změny (agitovanost až toxická psychóza), kardiovaskulární obtíže (analogické působení amfetaminů), hypertermie je méně výrazná a obvykle nezávažná, častá je nauzea, bolesti břicha, křeče, zvracení a průjmy. Podobně jako u intoxikací MDMA byla po užití kathinonů opakovaně popsána hyponatremie se závažným průběhem (otok mozku). Ačkoliv jsou obecně klinické příznaky intoxikace kathinony méně závažné než u amfetaminů, působení je slabší a kratší, vyplývají závažné problémy především z neadekvátního obtížně odhadnutelného dávkování nebo po opakovaných dávkách v krátkém časovém odstupu. Z hlediska diferenciální diagnostiky intoxikací je nutné uvážit, že běžně používané rutinní screeningové imunochemické testy přítomnost těchto látek v biologickém materiálu neodhalí a je nutné vyšetření specifickými chromatografickými metodami. S ohledem na rychlé změny na nelegálním trhu s omamnými a psychotropními látkami je i při použití specifických chromatografických metod vysoké riziko falešně negativního nálezu u nových málo prozkoumaných substancí. 3.3.4 Kokain 3.3.4.1 Úvod do toxikologie kokainu Kokain je přírodní látkou, kterou produkují rostliny keřovitého vzrůstu, koka pravá (Erythroxylon coca). Ze struktury uvedené na obr. 3.44 je patrné, že se jedná o tropanový alkaloid. Podobně jako v případě přírodních kathinonů je užívání kokainu ve formě žvýkání lístků koky po mnoho staletí provozovanou praxí obyvatelstva některých jihoamerických zemí. Užívání koky bylo jednak spojeno s rituálními náboženskými obřady indiánských kmenů, jednak bylo celkem běžné jako prostředek překonání únavy. Kokain byl izolován v roce 1859 jednoduchým postupem, který se v zásadě udržel dodnes a v některých ohledech připomíná izolaci opiových alkaloidů z makoviny. Od 70. let 19. století došlo k rozšiřování kokainu k medicinálnímu užití jako lokálního anestetika, analgetika a v některých dalších indikacích. Kokain byl používán i ke spinální anestezii, toto použití však bylo značně rizikové a nezřídka vedlo k těžkým iatrogenním poškozením. Kokain, který má centrálně stimulační účinky byl svého času považován za prostředek vhodný k léčbě závislosti na morfinu, morfinismu. Bohužel došlo touto cestou spíše k rozšíření závislosti na kokainu, kokainismu. K masovému rozšíření zneužívání kokainu došlo v evropských zemích a 118 v USA během prvních dvou dekád 20. století, další vlna nastala v 70. letech 20. století a dodnes je celosvětově kokain jednou z nejfrekventovanějších OPL, jejíž výroba a distribuce na sebe váže všemožnou závažnou trestnou činnost. Na našem území je prevalence zneužívání relativně nízká, podobně jako heroinu a modus užívání je značně odlišný od jiných frekventovaných OPL. Vysoká cena a poněkud jiný charakter závislosti na kokainu z něj činí málo frekventovanou noxu na našem území. Konečně je ovšem nutné připomenout, že od kokainové struktury byla odvozena řada účinných farmak, především ze skupiny lokálních anestetik. Obr. 3.44 Kokain 3.3.4.2 Farmakokinetické vlastnosti kokainu Míra absorpce kokainu závisí pochopitelně na cestě podání, obvyklými formami podání jsou intranasální aplikace šňupáním kokainu ve formě soli (obvykle hydrochlorid), kouření volné báze (tzv. crack) a méně častá je perorální aplikace. Biologická dostupnost při intranasální a inhalační aplikaci je vysoká a pohybuje se kolem 40 – 80 %, při perorální aplikaci je podstatně nižší i díky spontánní hydrolýze methylesterové skupiny kokainu na benzoylecgonin. Intravenózní aplikace je vzácná a vysoce riziková. Závažné a často letální intoxikace kokainem nastávají při prasknutí obalů v těle pašovaných zásilek kokainu. Maximální plazmatické koncentrace je dosaženo v případě inhalační aplikace velmi rychle v řádu desítek sekund po užití, při intranasální aplikaci je vrchol opožděn o 30 – 60 minut a při perorálním podání o 90 -120 minut. Obvyklá účinná dávka kokainu se pohybuje v rozmezí 0,2 – 4 mg.kg-1. Distribuce kokainu je relativně rovnoměrná s distribučním objemem 1,5 – 2,0 l.kg-1. Metabolismus kokainu je bohatý a zahrnuje především enzymatickou i spontánní hydrolýzu methylesterové skupiny vedoucí k benzoylekgoninu (BZE), N-demethylaci kokainu na norkokain, hydrolýzu esteru kyseliny benzoové vedoucí k methylekgoninu (ME) a konečně úplná hydrolýza na ekgonin, dále N-oxidaci vedoucí ke kokain-N-oxidu. Specifické přeměny jsou ještě možné v případě současné konzumace ethanolu s tvorbou ethylesterů kokaethylenu a ekgonin ethylesteru. Při inhalačním užití kokainu formou kouření mohou být přítomné ještě některé další látky a jejich metabolity, které vznikají pyrolýzou kokainu. Schématicky je metabolismus kokainu znázorněn na obr. 3.45. Biologický poločas kokainu je vcelku krátký a pohybuje se mezi 60 – 90 minutami, biologický poločas metabolitů BZE je delší kolem 6 – 8 hodin a ME kolem 3 – 8 hodin. BZE je dominantním metabolitem. 119 Obr. 3.45 Metabolismus kokainu Exkrece kokainu a jeho metabolitů se děje převážně močí, přičemž jen 5 % kokainu je vyloučeno v nezměněné podobě, valná část (kolem 80 %) ve formě benzoylekgoninu a zbytek připadá na další minoritní metabolity. 3.3.4.3 Farmakodynamické vlastnosti kokainu a akutní intoxikace Kokain je, podobně jako amfetaminy, psychostimulační látkou a mechanismus působení je obdobný. Kokain tedy působí jako sympatomimetikum. Účinek v oblasti CNS je způsoben především inhibicí zpětného vychytávání serotoninu, dopaminu, noradrenalinu a adrenalinu na presynaptických neuronech, která působí zvýšenou nabídku těchto neurotransmiterů na postsynaptických receptorech. Periferní účinky jsou dány působením na adrenergních presynaptických neuronech. Výsledkem popsaného působení je mocná stimulace CNS s kvantitativní změnou vědomí a další sympatomimetické účinky: tachykardie, hypertenze, hypertermie a vazokonstrikce (periferní i centrální). Závažnými komplikacemi mohou být, stejně jako v případě amfetaminů, poruchy hemokoalgulace se zvýšenou tvorbou agregátů trombocytů, formací trombů až s rozvojem diseminované intravaskulární koagulace (DIK). Účinek kokainu je bifázický, v úvodní fázi intoxikace se dostavuje extrémní stimulace, po níž následuje deprese (psychický útlum, útlum srdeční a dechové činnosti, hypotenze aj.). První stimulační stádium intoxikace je typické extrémní hyperexcitací s narušenými až vymizelými ovládacími schopnostmi a v tomto stádiu je zvýšené riziko agresivního jednání. Pokusy o extrémní fyzické výkony v tomto stádiu mohou vést k náhlému kolapsu zástavou srdeční činnosti nadměrnou adrenergní stimulací nebo vyčerpáním energetických zásob. Vliv na kardiovaskulární systém byl již popsán a kokain lze v tomto směru označit za látku s mimořádně rizikovým působením. Zásadním rizikem je zde ischémie srdečního svalu a indukce spasmů srdečního svalu a artérií. Arteriální spasmy a další již zmíněné vlivy mohou vyvolat tvorbu trombů a následně akutního infarktu myokardu. Hypertenze, která může být v případě intoxikace 120 kokainem extrémní, dále může vést k rupturám cév a rozvoji krvácení, závažné je pochopitelně intracerebrální krvácení a možné aortální ruptury. Toxicita kokainu, hypertermie, rhabdomyolýza s hrozícím poškozením ledvin, GIT toxicita, zvýšená pohotovost ke křečím aj., je jinak podobná amfetaminům a nebude proto podrobněji diskutována. Terapie otravy kokainem spočívá v celkové podpoře vitálních funkcí a podle stádia, v níž se intoxikovaný nalézá se kompenzuje hypertenze (β-blokátory nejsou vhodné) nebo naopak hypotenze ve fázi útlumu (noradrenalin, dopamin i.v.), předchází se křečím (benzodiazepiny), anxietě a agitovanosti (opět benzodiazepiny), koriguje se vnitřní prostředí (hyponatremie, metabolická, event. respirační acidóza) a hypertermie (fyzikálně). Eliminační techniky, hemodialýzy, hemoperfúze a forsírovaná diuréza nejsou efektivní. Akutní toxicitu kokainu zhoršuje významně ethanol, a to především tvorbou metabolitu kokaethylenu, který vykazuje silnější psychostimulační aktivitu a zároveň snížení funkce levé komory srdeční a zvyšuje tak riziko závažných kardiovaskulárních komplikací. 3.3.4.4 Chronická intoxikace kokainem a epidemiologie závislosti Chronické zneužívání kokainu má velmi podobný charakter a vliv na organismus jako chronické užívání amfetaminů. Tolerance se rozvíjí rychle a s ní i psychická a fyzická závislost. Syndrom odnětí má podobný průběh jako syndrom odnětí amfetaminů, poněkud pozvolnější je však oproti amfetaminům rozvoj toxické psychózy. Rizikové sexuální a jiné chování chronických uživatelů kokainu je zvýšené. Relativně typickým nálezem u kokainistů je poškození nosní přepážky a sliznice. Česká republika je tranzitní zemí pro přepravu kokainu ze zemí jižní Ameriky (především Kolumbie) a západní Evropy (především Nizozemí) dále na východ. Jen minimální množství z přepravovaného se spotřebuje na našem území, v roce 2012 tak bylo na našem území spotřebováno odhadem 0,8 t kokainu (o průměrné čistotě 33 %). Cena kokainu je na českém černém trhu stále příliš vysoká, než aby dovolila masivnější rozvoj zneužívání. Doposud je tedy kokain raritním nálezem v klinické i forenzní toxikologické praxi, což však neznamená, že by nebyl zneužíván. Charakter zneužívání je však na našem území spíše rekreační a počet chronických uživatelů, kteří užívají kokain alespoň jednou týdně je odhadován na 7 000. Zároveň probíhají intoxikace kokainem u nás prozatím obvykle mírně a nevyžadují až na výjimky medicínské intervence. Dle názoru autora se na tom rovněž podílí nízká čistota zde dostupných preparátů, která poněkud omezuje rizika závažných intoxikací. Za rok 2012 bylo u nás jen 11 žadatelů o léčbu závislosti, kteří jako primární drogu uvedli kokain. V tabulce 3.9 jsou uvedeny údaje o prevalenci zneužívání kokainu na našem území za rok 2012. Jakkoliv nepředstavuje doposud zneužívání kokainu v České republice závažný epidemiologický problém, je v desetiletém horizontu patrný rostoucí trend v množství přepravovaného kokainu přes naše území i v četnosti jeho zneužívání. K tranzitu kokainu ze zemí jižní a střední Ameriky se využívají důmyslné metody přepravy, v poslední době je například populární lisování předmětů z kokainu, kdy za vysokého tlaku vytváří kokain sklovitou amorfní modifikaci. Zároveň se tak snižuje jeho zjistitelnost senzorickou čichovou zkouškou (pes). 121 Tabulka 3.9. Prevalence zneužívání kokainu v české populaci za rok 2012. Celoživotní prevalence Užití v posledních 12 měsících Užití v posledních 30 dnech Věková skupina 15-64 let 0,4 % 0,1 % 0,1 % Věková skupina 15-34 let 0,7 % 0,3 % 0,3 % 3.3.5 Použitá literatura 1. Jabor A. a kol.: Vnitřní prostředí. Praha:Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-1221-5. 2. Ševela K., Ševčík p. a kol.: Akutní intoxikace a léková poškození v intenzivní medicíně. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-3146-9. 3. Wenke M., Mráz M. a Hynie S.: Farmakologie pro lékaře. Praha: Avicenum, 1983. ISBN 08103-84. 4. Linhart I.: Toxikologie. Praha: VŠCHT, 2014. ISBN 978-80-7080-877-1. 5. Carvalho M., Carmo H., Costa V.M., Capela J.P., Pontes H., Remiao F., Carvalho F., Bastos M.L.: Toxicity of Amphetamines: an Update. Arch Toxicol 2012, 86, 1167-1231. 6. Fleckenstein A.E., Volz TJ., Riddle E.L., Gibb J.W., Hanson G.R.: New Insight into the Mechanism of Action of Amphetamines. Annu.Rev.Pharmacol. 2007, 47, 681-698. 7. Alves E., Summavielle T., Alves C.J.: Monoamine oxidase B mediates ectasy-induced neurotoxic effects to adolescent rat brain mitochondria. J.Neurosci. Off. J. Soc. Neurosci. 2007, 27, 1020310210. 8. prosser J.M., Nelson L.S.: The Toxikology of Bath Salts: A Review of Synthetic Cathinones. J.Med.Toxicol 2012, 8, 33-42. 9. Svobodová J., Václavík M.: Detoxifikace u závislosti na metamfetaminu. Psyciat.pro Praxi 2006, 6, 282-284. 10. Mravčík V., Chomynová P., Grohmannová K.., Nečas V., Grolmusová L., Kiššová L., Nechanská B., Sopko B., Fidesová H., Vopravil J., Jurystová L. Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2013. Praha: Úřad vlády České republiky. 2014, ISBN 978-80-7440109-1 11. Cone E.J.: Pharmacokinetics and Pharmacodynamics of Cocaine. J.Anal.Toxicol. 1995, 19, 459478. 12. Jones R.T.: Pharmacokinetics of Cocaine: Considerations When Assessing Cocaine Use by Urinanalysis. http://archives.drugabuse.gov/pdf/monographs/monograph175/monograph175.pdf#page=225 122 3.4 OPIOIDY 3.4.1 Historie využití opioidů Opioidy tvoří širokou skupinu látek, které jsou odvozeny od základní látky celé skupiny, morfinu. Morfin je přírodní látkou, která představuje nejvíce zastoupený alkaloid v tzv. opiu. Opium je amorfní hmota zlatavé nebo nahnědlé barvy, latexového základu a získává se zaschnutím a následným částečným přečištěním (macerací ve vodě) šťávy z nezralých makovic máku setého (Papaver somniferum). Opium obsahuje až desítky hmotnostních procent alkaloidů morfinového typu a dominantním alkaloidem je morfin (2 – 17 %; viz obr. 3.46). Název morfin je odvozen od řeckého boha spánku Morphea. Užívání opia je podle současných archeologických nálezů doložitelné minimálně v době přibližně 5 500 let př.n.l. (severní Itálie), mladší doklady jsou z různých kultur a období: Mezopotámie (3 400 př.n.l.), Sumerská říše, Asýrie, Čína (minimálně 1 500 let př.n.l.), některé indiánské kmeny (1 500 př.n.l.), Egypt (1 500 př.n.l. – Eberské papyry) a opium samozřejmě rovněž znala a využívala i antická medicína (Galénos, Hippokrates). Z tohoto období jsou rovněž doklady o využívání opia jako prostředku euthanasie. V období středověké medicíny byl velkým propagátorem medicinálního využití opia Paracelsus (Phillipus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenhaim), který zavedl opiovou tinkturu, tzv. laudánum (1527). Opium a deriváty z něj získané tak provází lidstvo prakticky od nepaměti, bylo a podnes je využíváno v lidové i oficinální medicíně a morfin je dodnes v některých ohledech nenahraditelným léčivem. Hlavní indikací morfinu i dalších opiátů je léčba bolesti a dále lze využít antitusických vlastností některých opiátů. Lze konstatovat, že morfin a jeho deriváty byly po staletí pravým požehnáním pro nekonečné řady trpících a bolestí sužovaných pacientů, kterým medicína v řadě případů (prakticky přibližně do poloviny 20. století) nemohla poskytnout adekvátní kauzální terapii a zároveň neměla ani dostatečně silná analgetika morfinu požadovaných vlastností. Neveselým a častým úkolem lékaře, jehož arzenál terapeutických možností byl ve srovnání s dneškem ještě před sto lety minimální, bylo živit v nemocném naději na úzdravu až do okamžiku smrti a v tomto nelehkém úkolu představoval morfin mocného spojence. Opium se stalo v průběhu 18. století významnou obchodní komoditou a nejvýznamnějším dovozcem opia do Evropy i Ameriky se stala britská obchodní Východoindická společnost. Objem obchodu s opiem touto společností během let 1800-1880 narostl na dvacetipěti násobek. Masové rozšíření závislosti na opiu v čínské populaci a dovoz opia Brity na čínské území měly společenské i ekonomické závažné následky a vedly k zákazu dovozu opia v roce 1799. V letech 1839-1842 proběhla mezi Velkou Británií a Čínou tzv. 1. opiová válka, která se týkala požadavku na zrušení zákazu dovozu opia a jednotné clo, v níž Britové zvítězili a mimo obnovení dovozu opia získali řadu dalších výhod. Výsledek první opiové války započal proces otevírání Číny světu. Ruku v ruce s medicinálním využitím opia, morfinu a jiných opiátů jde rovněž již nejméně stovky let jejich zneužívání a s ním spojené závislosti. Dobře zdokumentovali rozšířené a těžké zneužívání opia někteří evropští středověcí cestovatelé (Constantino Garzoni, 1573) v zemích středního Východu. Závažné endemie abúzu opia byly popisovány v 17. a 18. století v některých čínských kantonech, populární bylo zejména kouření opia ve směsi s tabákem (tzv. madak). Masová obliba pak vedla k prohibici (částečná 1729, úplná 1799-1860), zajímavostí je přísné odlišování uživatelů od prodejců a distributorů, kdy (závislí) uživatelé kriminalizováni nebyli. Masověji se zneužívání 123 opia a morfinu rozšířilo v Evropě a severní Americe v průběhu 19. století, a to především zásluhou neuvážené preskripce lékaři a volného prodeje lékárníky. Morfinismus (závislost na morfinu) se tak stal postupně stále závažnějším medicínským a společenským problémem, který si vynutil regulaci nakládání s opiáty. Po lokálních zákazech (kouření opia v USA 1882; Austrálie 1908 aj.) bylo největším úspěchem bojovníků proti opiu založení Mezinárodní komise pro opium (Šanghaj 1909), praktickým výstupem pak byla (sic) málo účinná mezinárodní úmluva z roku 1912 (Haag). V dalších letech bylo zejména významné přistoupení 34 států v roce 1914 a konference 62 států v roce 1924, která vyústila v již účinnou Mezinárodní úmluvu o opiu (1925; Ženeva). Zneužívání opia, morfinu, heroinu i jiných opiátů je dodnes závažným problémem, opiáty patří mezi nejvíce návykové omamné a psychotropní látky s vysokým potenciálem pro rozvoj psychické i fyzické závislosti. O závažnosti závislosti na opioidních látkách a extrémně negativním vlivu jejich zneužívání na lidské zdraví vypovídají výmluvně například statistiky drogových úmrtí (viz dále). Stejně jako v jiných skupinách omamných a psychotropních látek je rovněž v případě opiátů úzký vztah mezi nelegální produkcí, distribucí i zneužíváním a závažnou kriminalitou. V mnoha ohledech a indikacích se podařilo morfin nahradit méně nebezpečnými semisyntetickými a syntetickými analogy, přesto však zůstává morfin stále žádaným analgetikem a ve vybraných indikacích je terapeutickým zlatým standardem. 3.4.2 Stručný přehled významných přírodních, semisyntetických a syntetických opioidů. Mák setý (Papaver somniferum) je jednoletá rostlina z čeledi makovitých, která má využití v potravinářském a farmaceutickém průmyslu. Česká republika je tradičním producentem a exportérem máku a má rovněž tradici farmaceutického zpracování opiátů. Opium se získává naříznutím nezralých makovic a pozvolným sušením vyteklého latexu. Ve farmaceutickém průmyslu je typické spíše zpracování tzv. makoviny (rozdrcené nadzemní části rostlin máku kromě semen). Opium obsahuje přibližně 5-15 hmotnostních procent alkaloidů morfinové (fenantridinové) řady (morfin, kodein, thebain aj.), dále je významný obsah alkaloidů benzylisochinolinové řady (papaverin, noscapin, narcein aj.). Přehledně jsou dominantní přírodní alkaloidy opia na obr. 3.46. Morfin byl z opia poprvé izolován v roce 1804 (Friedrich Sertürner). Od morfinu, jako základního a nejvýznamnějšího zástupce skupiny opiátů, jsou odvozeny další strukturní motivy se změněným kvalitativním nebo kvantitativním působením na lidský organismus. Všechny přírodní opiáty jsou deriváty s fenantridinovým jádrem. Základním prekursorem pro biosyntézu morfinu a jeho derivátů v rostlinách máku je tyrosin. Společným prekursorem isochinolinových a morfinových alkaloidů je tetrahydropapaverolin, z něj dále vzniká retikulin, intramolekulární cyklizací a oxidací pak vzniká salutaridin a z něj dále thebain, kodein a morfin. Biosyntéza morfinu není omezena jen na rostlinné tkáně, ale dnes je již zcela nezpochybnitelně a opakovaně prokázána bazální syntéza morfinu v organismu různých savců. Tato biosyntéza má řadu podobností s biosyntézou morfinu v rostlinách čeledi papaveracae a od klíčového meziproduktu, reticulinu, je v zásadě totožná v rostlinách i savčím organismu. Cesta vedoucí k reticulinu se liší. Bazální hladiny morfinu v lidském organismu se pohybují v řádu desetin až jednotek pmol.g-1 neuronální tkáně, významné zvýšení produkce nastává ve stresových situacích a v případě chronické nebo excesivní konzumace ethanolu. V oblasti CNS byly nejvyšší koncentrace morfinu prokázány v oblasti hypothalamu, hypofýzy a mozečku. Jednou z možných příčin indukce tvorby tetrahydroisochinolinových alkaloidů a následně morfinu vlivem ethanolu je parciální blokáda metabolismu, oxidace, dopaminaldehydu na 3,4-dihydroxyfenyloctovou kyselinu vlivem blokády 124 aldehyddehydrogenázy a změněného poměru NAD+/NADH. Zjednodušené schéma biosyntézy morfinu v savčím organismu je uvedeno na obr. 3.47. Obr. 3.46 Dominantní přírodní alkaloidy opia (morfin, kodein, thebain; noscapin (narkotin), papaverin). Od přírodních opiátů jsou dále odvozeny semisyntetické deriváty, které se připravují relativně jednoduchými chemickými modifikacemi výchozího přírodního opiátu (např. morfin → heroin (diacetylmorfin); kodein → dihydrokodein, kodein → oxykodon; morfin → normorfin; morfin → nalorfin (N-allylmorfin) apod.). Cílenou chemickou modifikací lze pozměnit farmakokinetické a farmakodynamické vlastnosti výchozího opiátu. Tak je např. heroin podstatně lipofilnější než výchozí morfin, snáze přestupuje hematoencefalickou bariéru a dosahuje rychlejšího a výraznějšího působení na CNS; podobně je slabý agonista µ opiodních receptorů oxykodon profarmakem, z nejž vzniká metabolizací kodein; N-allylmorfin je antagonistou opioidních receptorů apod. Toxikologicky významné semisyntetické opiáty jsou zobrazeny na obr. 3.48. Konečně existuje řada strukturně méně či více odlišných látek, které byly získány synteticky a působí na opioidní receptory. Z klinického hlediska mají význam následující skupiny syntetických opiátů: benzomorfany (pentazocin), fenylpiperidiny (meperidin (dolsin) apod.), deriváty difenylheptanu (methadon, propoxyfen) a konečně poněkud atypickým (farmakodynamickým účinkem) syntetickým opiátem je látka tramadol. Vybrané syntetické opiáty jsou znázorněny na obr. 3.49. 125 Obr. 3.47 Biosyntéza morfinu v savčím organismu; převzato z [9]. 126 Obr. 3.48 Vybrané semisyntetické opiáty; heroin, oxykodon, oxymorfon, hydrokodon, hydromorfon, dihydrokodein, ethylmorfin, levorfanol, naloxon, naltrexon a apomorfin. Obr. 3.49 Vybrané syntetické opioidy pentazocin, meperidin, methadon, tramadol 127 3.4.3 Endogenní opioidní soustava Na počátku objevu receptorů, na něž se specificky váže morfin a jejichž prostřednictvím vyvolává příslušné spektrum účinků, stály experimenty s izotopicky značeným morfinem Candace Pert, 1973). Po krátké době (1975) se rovněž podařilo identifikovat endogenní ligandy pro opioidní receptory, kterými jsou tzv. enkefaliny, endorfiny a dynorfiny. Dnes rozlišujeme klasické tři typy opioidních receptorů, μ, δ a κ, poslední typ receptoru σ váže sice některé opioidy (pentazocin), ale jeho fyziologické funkce jsou poněkud odlišné, a proto nebude dále diskutován. Opioidní receptory jsou lokalizovány v CNS i v periferní nervové soustavě. Přehledně jsou lokalizace, funkce a příslušné endogenní ligandy zmíněných opioidních receptorů shrnuty v tabulce 3.10. V literatuře se lze rovněž setkat se synonymy označení opioidních receptorů, µ - OP3, resp. MOP; δ – OP1, resp. DOP; κ – OP2, resp. KOP. Tabulka 3.10 Opioidní receptory, jejich endogenní ligandy a lokalizace v NS. Typ receptoru μ1 μ2 δ κ Lokalizace Převažující účinky Mozkový kmen Thalamus Mozková kůra Prodloužená mícha (substantia gelatinosa) Senzorické periferní nervy Nervová zakončení GIT Relativně rovnoměrné v CNS Mozkový kmen Limbický systém Prodloužená mícha (substantia gelatinosa) Analgézie supraspinální Analgézie spinální Sedace, dráždění centra pro zvracení, deprese dechového centra, pruritus, euforizace, retence moči, anorektický účinek, fyzická závislost, zvýšené vylučování prolaktinu Analgézie Analgézie spinální Psychotomimetický efekt Analgézie spinální Deprese dechového centra Sedace Psychotomimetický účinek Dysforie závislost Endogenní ligandy Enkefaliny β-endorfiny Dynorfin A Agonisté Enkefaliny β-endorfiny Meperidin Kodein (slabý agonista) Ketocyklazocin Oxykodon Morfin (slabý agonista) Dynorfin A Morfin Fentanyl Meperidin Methadon Kodein (slabý agonista) Opioidní receptory typu μ: Receptory tohoto typu jsou lokalizovány především v oblasti mozkového kmene a thalamu. Aktivace receptorů typu μ zodpovídá za analgetický supraspinální účinek, depresi dechového centra, sedativní účinek a euforizační účinek, dalším efektem je snížení střevní motility, retence moči a pruritus. Dnes rozlišujeme dva podtypy μ receptorů, μ1 a μ2. Typickým agonistou μ receptorů je morfin. Opioidní receptory typu δ: Endogenními ligandy δ receptorů jsou především enkefaliny, které se uvolňují při stresu a zvyšují práh bolestivosti. Lokalizace je relativně rovnoměrná na mnoha místech mozku. Zodpovídají rovněž za psychotomimetický a dysforický účinek opioidů. 128 Opioidní receptory typu κ: Dominantním účinkem je rovněž analgezie, která je však v porovnání s působením na µ receptory slabší, příčinou je pravděpodobně relativně nižší zastoupení receptorů tohoto typu v limbickém systému. Dalšími účinky jsou dysforie a sedace. Typickým agonistou je benzomorfanový derivát ketocyklazocin. V praxi se čistí agonisté κ receptorů neuplatňují. Relativní absence κ receptorů v limbickém systému je rovněž příčinou výrazně nižší návykovosti agonistů κ receptorů. Relativní zastoupení opioidních receptorů v oblasti CNS je následující: mozková kůra: κ > δ > µ; limbický systém: µ > κ > δ; mozkový kmen: µ > δ > κ - mícha: µ > δ > κ. Podobně jako endogenní cannabinoidy, hrají endogenní opioidy mimořádně důležitou centrální regulační úlohu řady fyziologických procesů, jejich působení má komplexní charakter a ovlivňuje primárně i sekundárně nocicepci, afektivní reakce organismu, emocionální ladění, respiraci, příjem potravy, hormonální, imunitní a sexuální funkce. Působí presynaptický útlum presynaptických adrenergních, dopaminergních a cholinergních vláken. Hlavní význam spočívá v regulaci vnímání bolesti (endorfiny zvyšují práh bolestivosti), dále ovlivňují psychické rozpoložení (např. mohutný euforizační účinek, anxiolytické působení endorfinů apod.) a afektivitu chování, významné je rovněž působení na imunitní systém (vliv na syntézu protilátek, proliferaci lymfocytů a cytotoxicitu NK buněk). Z chemického hlediska jsou endogenní agonisté peptidy a rozlišují se tři základní skupiny, enkefaliny, endorfiny a dynorfiny. Enkefaliny jsou pentapeptidy a tvoří je dva zástupci, Met-enkafalin (Tyr-Gly-Gly-Phe-Met) a Leuenkefalin (Tyr-Gly-Gly-Phe-Leu). Enkefaliny jsou agonisté δ > a µ opioidních receptorů, ke κ receptorům nemají afinitu. Enkefaliny se tvoří ze svého prekursoru, proenkefalinu, enzymatickou hydrolýzou ve dvou krocích (prohormon konvertáza 1, 2 (PC1, PC2); karboxypeptidáza E (CPE)), biologický poločas je krátký v řádu minut, enkefaliny jsou rychle degradovány řadou enzymů (aminopeptidáza N (APN); neutrální endopeptidáza (NEP),; dipeptylpeptidáza 3 (DPP3); karboxypeptidáza A6 (CPA6); angiotensin konvertující enzym (ACE)). Místem biosyntézy a účinku jsou: CNS (mozková kůra, striatum, hippocampus, thalamus, prodloužená mícha aj.), viscerální aferentní vlákna a dřeň nadledvin. Endorfiny jsou polypeptidy, tvořené 16 – 31 aminokyselinami a dělí se do 4 kategorií (α, β, γ a δ). Nejsilněji z nich působí β-endorfin. Afinita i vnitřní aktivita β-endorfinu vůči opioidním receptorům klesá v řadě: µ1 > µ2 > δ > κ. Endorfiny vznikají v souvislosti se zvýšenou fyzickou aktivitou, silným vzrušením, rozčilením a bolestí. Snižují práh bolestivosti a působí v limbickém systému, kde působí anxiolyticky a modulují odpověď organismu na stresovou situaci. Jsou také zodpovědné za některé vegetativní projevy emotivních reakcí (zčervenání apod.). Prekursorem endorfinů je proopiomelanokortin (POMC). Mezi dynorfiny se řadí dynorfin A, α-neoendorfin, dynorfin A 1-8 a dynorfin B. Dynorfiny se podílejí na regulaci neuronální vzrušivosti, nocicepci a mají některé endokrinní funkce. Agonistické působení na κ receptory se projevuje při stresem indukované odpovědi organismu. 3.4.4 Vztah mezi strukturou a účinkem vybraných opioidů Při pohledu na strukturu morfinu jako základního zástupce skupiny přírodních opioidů jsou patrné nejvýznamnější funkční skupiny, kterými jsou: fenolická hydroxy- skupina v poloze 3- 129 aromatického jádra, alifatická hydroxy- skupina v poloze 6- a terciární N-methylaminoskupina. Pro přehlednost je na obr. 3.50 uvedena struktura morfinu s číslováním. Obr. 3.50 Číslování molekuly morfinu Terciární N-methylaminoskupina je z hlediska účinku zásadní pro analgetický účinek, normorfin (N-demethylmorfin) je sice agonistou opioidních µ a κ receptorů, ve srovnání s morfinem však vykazuje podstatně slabší vnitřní aktivitu. Kvartérní amoniové báze, které lze připravit z morfinu, již nejsou agonisty příslušných opioidních receptorů. Prodlužování N-alkylového řetězce účinek zeslabuje, konečně tak lze připravit antagonisty µ a κ opioidních receptorů (nalorfin (Nallylmorfin), naloxon, naltrexon) se silnou (s morfinem srovnatelnou) afinitou, ale prakticky nulovou vnitřní aktivitou. Substituce fenolické hydroxy- skupiny alkylovým řetězcem mění farmakologický profil a zeslabuje analgetické působení a zesiluje antitusické vlastnosti (kodein, ethylmorfin). Oxidace alifatické hydroxyskupiny v poloze 6-, hydrogenace dvojné vazby v poloze 7,8 a současně oxidace v poloze 14- vede např. k derivátům kodein → oxykodon, morfin → oxymorfon, které vykazují přibližně 5 krát silnější a prolongované analgetické vlastnosti než původní výchozí látka. Oxykodon je tak z hlediska síly analgézie přibližně na úrovni morfinu. Naproti tomu hydromorfon (7,8-dihydromorfin-6-on) má silnější analgetické vlastnosti než morfin, ale kratší dobu účinku. Deriváty získané hydrogenací v poloze 7,8 vykazují ekvipotentní analgetické, resp. antitusické vlastnosti (kodein → dihydrokodein; morfin → dihydromorfin). Substituce hydroxyskupin v polohách 3- a 6- labilními hydrolyzovatelnými skupinami (např. acetyl) mění pouze farmakokinetické vlastnosti. Z morfinu tak lze připravit 3,6-diacetylmorfin (heroin), který oproti morfinu snáze přestupuje hematoencefalickou bariéru, rychle se hydrolyzuje na 6monoacetylmorfin a následně na morfin. Působení na CNS je výrazně silnější díky rychlejší absorpci a zvýšené koncentraci v oblasti CNS, vlastní účinnou látkou je morfin. Dalšími modifikacemi struktury morfinu ve smyslu hydrolýzy etherové vazby mezi polohami 4, 5 lze dospět k apomorfinu. Apomorfin již není agonistou ani antagonistou opioidních receptorů, je však neselektivním agonistou dopaminových D1 a D2 receptorů a podobně jako morfin dráždí chemorecepční zónu pro zvracení (ve srovnání s morfinem podstatně silněji). Vykazuje tak zcela 130 odlišný farmakologický profil a v minulosti se používal jako emetikum, v terapii závislostí (averzivní terapie alkoholismu (vyvolání podmíněného reflexu), terapie heroinismu), Parkinsonovy choroby a erektilní dysfunkce. Mimo zřídkavou emetickou indikaci apomorfinu je jeho použití v ostatních uvedených indikacích je dnes již obsolentní. Sofistikovaně provedenými změnami struktury se zachováním fenylpiperazinového uskupení lze dospět k účinným agonistům opioidních receptorů s příznivějším farmakologickým profilem ve srovnání s morfinem (vyšší terapeutický index, nižší potenciál pro vznik závislosti, málo výrazný útlum dechového centra, malý vliv na střevní motilitu apod.). Vybrané syntetické opioidy, meperidin, methadon, propoxyfen, buprenorfin, tramadol a fentanyl jsou stručně probrány v části 3.3.10. 3.4.5 Farmakokinetické vlastnosti vybraných přírodních a semisyntetických opioidů V této části budou diskutovány farmakokinetické vlastnosti morfinu, jako základního zástupce opioidů, kodeinu a oxykodonu. Absorpce morfinu po perorálním podání je kolísavá s biologickou dostupností mezi 30 – 70 %, na čemž se podílí částečná destrukce v žaludku, maximum morfinu se absorbuje z tenkého střeva. Z tohoto důvodu se zřídkakdy podává morfin p.o. a preferuje se parenterální subkutánní (s.c.) nebo intramuskulární (i.m.) podání. Podání intravenózní (i.v.) je rovněž zřídkavé pro rizika závažných komplikací s ním spojená. Morfin podléhá významnému first-pass efektu průchodem játry. Po s.c. nebo i.m. nebolusovém podání dosahuje maximální plazmatické koncentrace kolem 10 – 30 minut. Morfin má povahu amfiiontu, obsahuje jak bazickou (terciární dusík), tak kyselou (fenolický hydroxyl) funkční skupinu a není tak příliš lipofilní látkou, vazba na plazmatické proteiny je malá mezi 30 – 40 %. Orgánová distribuce morfinu je vcelku rovnoměrná. Distribuční objem morfinu se pohybuje kolem 3 – 5 l.kg-1. Metabolismus morfinu probíhá převážně v játrech bez transformace první fáze metabolismu přímo konjugací s glukuronovou kyselinou (UGT2B7; UDP-glukuronosyltransferáza 2B7) za vzniku morfin-6-glukuronidu (M6G) a morfin-3-glukuronidu (M3G), přičemž dominuje M3G v poměru M3G : M6G = 6 : 1. Jen malá část morfinu, přibližně 5 % je demethylována na normorfin v systému CYP3A4 a CYP2C8. M6G překvapivě vykazuje stále vysokou analgetickou aktivitu, zatímco M3G je inaktivním metabolitem. M6G se tak významně podílí na celkovém analgetickém účinku morfinu. Alterace metabolismu morfinu s vysokou produkcí M3G tak výrazně snižují analgetické působení morfinu a ztěžují analgezii s nutností přechodu na jiný opioid a představují také riziko předávkování při opakovaném podávání zvýšených dávek v kratších intervalech (např. při domácí analgetizaci). Naopak je rizikové podávání morfinu při těžkých renálních poruchách, kdy je snížené vylučování M6G a normální dávky mohou vyústit v kumulaci M6G s těžkými toxickými projevy. Ačkoliv byly identifikovány četné (minimálně 12) polymorfismy UGT2B7, nebyl prokázán jejich významný vliv na převažující směr konjugace morfinu s glukuronovou kyselinou. Prozatím jediný signifikantní vliv na převažující směr konjugace byl nalezen v polymorfismu promotorové regulační části genu kódujícího UGT2B7 (poměr koncentrací M6G/morfin: wild-type 7,3 ± 10,3; heterozygoti (rel. nízká analgetická odezva) 4,4 ± 0,9). Na celkovém analgetickém efektu morfinu a M6G se podílí dále polymorfismy µ opioidních receptorů, exprese MDR proteinu a řada dalších faktorů. Zcela minoritní je metabolická cesta oxidace morfinu na hydromorfon. Schematicky je 131 metabolismus morfinu (společně s metabolismem kodeinu a heroinu) znázorněn na obr. 3.51. Na obr. 3.52 je pak znázorněn časový průběh koncentrací morfinu, 6MG a 3MG po i.v. podání terapeutické dávky 0,14 mg.kg-1 morfinu v souboru 52 jedinců s normálním metabolismem morfinu (aktivitou UGT2B7). Biologický poločas morfinu se pohybuje mezi 2 – 3,5 hodinami, biologický poločas M6G se rovněž pohybuje kolem 2 hodin, maximální účinek je opožděn za maximální plazmatickou koncentrací. Z klinického hlediska je výhodnější podávání galenických forem s pomalým uvolňováním (MS-Contin, Roxanol apod.), které udrží analgetické působení po dobu 8 – 12 hodin. Morfin i jeho metabolity podléhají enterohepatální cirkulaci. Eliminaci morfinu i jeho metabolitů lze popsat kinetikou prvního řádu. Morfin se vylučuje převážně močí, malá část stolicí. Během 24 hodin se vyloučí při jednorázovém podání 90 % požité dávky morfinu. Obr. 3.51 Metabolismus morfinu, kodeinu a heroinu 132 Obr. 3.52. Plazmatické hladiny morfinu, 3MG a 6MG; převzato z [19] 3.4.6 Farmakodynamické vlastnosti vybraných přírodních a semisyntetických opioidů Opioidní receptory patří, podobně jako endocannabinoidní receptory, do početné rodiny receptorů spřažených s G proteiny. Na buněčné úrovni dojde po vazbě agonisty opioidního receptoru za účasti guanosindifosfátu (GDP) k disociaci komplexu G proteinu na GTP-α a βγ podjednotky, které tak mohou interagovat s cílovými proteiny (adenylátcykláza, draslíkový kanál a kalciový kanál). Působení je ve smyslu inhibice adenylátcyklázy a snížené tvorby cAMP (druhý posel), aktivace draslíkového kanálu a zvýšenému transportu draslíku z buňky a inhibice kalciového kanálu se sníženým příjmem vápenatých iontů do buňky. Výsledným efektem je aktivace proteinkináz, hyperpolarizace buněčné membrány a snížený výdej neurotransmiterů. Tak jsou například ovlivněny presynaptické receptory nociceptivních C- a Aδ vláken, kdy agonista opioidních receptorů snižuje výdej excitačních neurotransmiterů glutamátu a substance P. Cestou ovlivnění mitogenem aktivované protein kinázy (MAPK) je snížen výdej tzv. calcitonin gene related peptidu. Všechny tyto popsané děje vedou k analgetickému účinku agonistů opioidních receptorů. Za příjemnými zklidňujícími účinky morfinu a rozvoji závislosti na opioidech stojí také inhibice uvolňování neurotransmiteru GABA v dopaminergním systému ventrální tegmentální oblasti (VTO). Přehledně je molekulární mechanismus účinku agonistů opioidních receptorů vyjádřen na obr. 3.53. Účinek agonistů opioidních receptorů je velmi komplexní a podle povahy agonisty různě vyjádřený. V dalším textu bude pozornost věnována základnímu zástupci, morfinu a popisu jeho komplexních účinků na lidský organismus. V oblasti CNS působí morfin nejen útlum, ale v některých částech je jeho účinek naopak dráždivý. Dominantní účinky morfinu se projevují v působení na osu mozková kůra – thalamus – retikulární formace, dále v oblasti středního mozku (mesencephalon), Varolova mostu (pons Varoli), prodloužené míchy (medulla oblongata) a spinální míchy (medulla spinalis). 133 Obr. 3.53 Mechanismus působení opioidů; OR – opioidní receptor, AC-adenylátcykláza V oblasti mozková kůra – thalamus – retikulární formace se jedná se o zvýšení prahu bolestivosti a zklidnění, jehož intenzita je závislá na dávce a může přecházet v otupení, obluzení až narkotické působení. Zklidňující a analgetické působení morfinu je kvalitativně jiného charakteru, než působení hypnotik nebo anestetik. Striktně je odlišeno vnímání podnětů bolestivých od nebolestivých. I při vysokých dávkách tak zůstává zachováno vnímání doteků, tepla, chvění apod. Na analgetickém účinku se rovněž podílí celkový zklidňující efekt a modulace činnosti VTO. Silné bolestivé podněty tak jsou sice částečně vnímány, ale jejich emocionální dosah je značně snížený. Jedinec pod vlivem morfinu se nachází ve stavu blaženého klidu a apatie, odtržení od reality a vnější impulsy doléhají ve ztenčené intenzitě. Současně je vždy patrné anxiolytické působení. Častěji je uvedený stav subjektivně pociťován jako příjemný a výše uvedené mechanismy opakované dopaminergní aktivace v oblasti nucleus accumbens mohou vyvolat závislost. Vzácně je stav intoxikace morfinem pociťován jako nepříjemný, dysforický. Dysforie při užití opioidů je relativně četnější při prvních dávkách opioidů. Působení morfinu v oblasti středního mozku a Varolova mostu je ve smyslu útlumu pneumotaktických center (pons) se snížením citlivosti k oxidu uhličitému a tlumením oblasti regulace funkce dechového centra v prodloužené míše. Dalším účinkem, který se projevuje však až při vyšších dávkách morfinu, je útlum centra pro zvracení (opačný dráždivému efektu chemorecepční zóny v prodloužené míše). 134 V prodloužené míše je patrný tlumivý efekt morfinu na dechové centrum a centrum pro kašel. Podobně jako v oblasti ponsu se jedná o snížení citlivosti k oxidu uhličitému, při těžších intoxikacích se jediným stimulem dechového centra stává nedostatek kyslíku. Chronické podávání morfinu tedy často vede k rozvoji mírné a kompenzované respirační acidózy. Při těžkých intoxikacích opioidy se minutová dechová frekvence snižuje i na hodnoty 2 – 4. Útlum centra pro kašel je relativně typické pro některé deriváty morfinu (kodein). Podráždění chemorecepční zóny pro zvracení v prodloužené míše se projevuje spíše při malých dávkách morfinu a ve vyšších dávkách se anuluje působením ve středním mozku. Nauzea a vomitus nastává spíše po p.o. dávkování a prvních dávkách morfinu. V oblasti spinální míchy se projevuje tlumivý (některé polysynaptické míšní reflexy) i dráždivý efekt. Dráždivý efekt je obvykle překryt tlumivým. Centrální účinek na oběhový systém není u morfinu příliš výrazný, sekundárně však mohou nastávat změny v důsledku hypoxie při snížené ventilaci. Typická je tak vazodilatace mozkových cév při těžké intoxikaci morfinem, která může vyvolat i otok mozku. Mimo výše uvedené centrální účinky morfinu, resp. příbuzných opioidů, je vliv také na periferii, dominantní účinek je na hladký sval a řasinkový epitel. Morfin a příbuzné opioidy způsobují kontrakci hladkého svalstva s řadou důsledků především v oblasti gastrointestinálního traktu. Morfin zvyšuje tonus svalstva žaludeční stěny a snižuje jeho motilitu a také snižuje sekreci žaludečních šťáv. Pasáž potravy žaludkem tak může být výrazně prodloužena. Podobný je efekt na sliznici tenkého a tlustého střeva s výrazně zpomalenou peristaltikou, sekrecí trávicích šťáv a zvýšenou absorpcí vody ze střevního obsahu s jeho zahuštěním. Sekrece pankreatických šťáv i žluči je snížena, významný je nárust tlaku ve žlučových cestách na deseti až patnáctinásobek normy. Defekační reflex je rovněž snížen. Terapie morfinem nebo zneužívání opioidů tak vede prakticky vždy k nepříjemným komplikacím zácpou. Analogický je efekt na močový měchýř s retencí moči. Z hlediska diferenciální diagnostiky je významný symptom zúžených zornic (mióza) při intoxikaci opioidy. Mióza je maximální (zornice jako špendlíkové hlavičky). 3.4.7 Akutní intoxikace vybranými přírodními a semisyntetickými opioidy Akutní intoxikace opioidy je závažným akutním stavem, který vyžaduje adekvátní terapii. Z hlediska zneužívání opioidů přichází v našem prostředí nejčastěji v úvahu intoxikace heroinem a buprenorfinem. Iatrogenní intoxikace opioidy jsou podle všeho vcelku vzácné. Při porovnání počtů problémových uživatelů látek amfetaminového typu (cca 35 000) a heroinu (cca 3 500) v ČR a počtu tzv. „drogových úmrtí“ v souvislosti s jednotlivými OPL vynikne nebezpečnost heroinu. Zásadní komplikací akutní intoxikace opioidy je útlum dechového centra se sníženou dechovou frekvencí a sníženým minutovým objemem. Při útlumu dechového centra klesá reaktivita vůči koncentraci oxidu uhličitého a při masivních intoxikacích později klesá také reaktivita vůči poklesu saturace krve kyslíkem (poslední obranný mechanismus proti hypoxii). Rozvíjí se tak respirační acidóza (hyperkapnie > 6,0 kPa), nastává cerebrální vazodilatace. Prvním příznakem je bolest hlavy, při progresi nastává stupor, porucha vědomí až kóma. Při protrahované neléčené intoxikaci je zvýšené riziko nekardiogenního otoku plic. Peristaltika je zpomalená a je přítomna retence moči. Zvýšené je riziko prasknutí žlučovodů u disponovaných osob následkem současného spazmu detrusoru a sfinkteru žlučníku. Obvyklá je při akutní intoxikaci opioidy hypotermie a bradykardie. 135 Další závažnou komplikací jsou křeče. Z hlediska diagnostiky otravy opioidy je typická maximální mióza zornic se zachovanou reakcí na světlo. Některé symptomy intoxikace mohou být málo zřetelné nebo vymizelé při ne zcela vzácných kombinovaných intoxikacích (např. heroin – pervitin apod.). Při oblíbeném intravenózním užívání heroinu je rovněž vysoké riziko reakcí organismu na nečistoty, resp. kontaminace terénních preparátů s možností rozvoje šokových nebo anafylaktických reakcí na obsažené pyrogeny. Letální dávka morfinu pro člověka se pohybuje kolem 30 mg při i.v., i.m. nebo s.c. podání a kolem 100 mg při p.o. podání. V terapii akutní intoxikace opioidy lze úspěšně uplatnit antagonisty opioidních receptorů, mezi nimiž se v našem prostředí nejvíce prosadil N-allylmorfin (Naloxon). Obvyklá dávka pro dospělého je 0,2 – 0,4 mg. Naloxon má krátký biologický poločas a jeho účinek vymizí v době 15 - 30 minut po podání. Při závažných intoxikacích je tak nutné kontinuální podání v infúzi nebo opakované dávky. Podávání naloxonu u závislých osob na opioidech představuje riziko v rozvoji abstinenčního syndromu se subjektivně nepříjemnými psychickými i fyzickými projevy, častou agresivitou a nezanedbatelným nebezpečím pro ošetřující zdravotníky. Nástup účinku naloxonu je velmi rychlý a v případě, že se na jeho podání nedostaví adekvátní reakce do 10 minut, je již postižení CNS závažné s nedobrou prognózou nebo je přidružena jiná příčina kómatu. Další terapeutické zásahy mají celkově podpůrný a symptomatický charakter. Časté křeče obvykle dobře reagují na diazepam, monitorování a případná podpora ventilace a srdeční činnosti, zajištění parenterální výživy, případná korekce vnitřního prostředí (opatrná hydratace s uvážením zvýšeného rizika plicního edému apod.) a katetrizace. Eliminační techniky forsírovaná diuréza, hemodialýza, ani hemoperfuze při intoxikacích opioidy nemají valný význam a v praxi se nepoužívají. Při intoxikacích p.o. má v počátku význam výplach žaludku s aktivním uhlím. 3.4.8 Chronická intoxikace vybranými přírodními a semisyntetickými opioidy Přírodní, semisyntetické a syntetické opioidy jsou základem v terapii bolesti a jejich dlouhodobé podávání vykazuje vždy nežádoucí účinky a riziko rozvoje závislosti. Podobně je chronické zneužívání opioidů vysoce rizikovou aktivitou, která vede k rychlé destrukci psychického i somatického zdraví uživatele. Stručně budou rozebrány základní charakteristiky závislosti na opioidech, vlivu opakovaného užívání/zneužívání na zdraví i charakter nežádoucích účinků při medicinálním užívání opioidů. Morfin je stále jedním ze základních farmak pro léčbu chronické bolesti při paliativní terapii v terminálních stádiích závažných onemocnění a jeho chronické podávání je pochopitelně spojeno s nežádoucími účinky a rizikem rozvoje závislosti. Z těchto důvodů je nutná opatrnost při volbě analgetika, kdy je morfin vyhrazen pro terapii jinak nezvládnutelných bolestí. Mimo čistě analgetického efektu je nutno přičíst také pozitivní anxiolytický účinek. Dlouhodobé podávání morfinu vede pochopitelně k rozvoji tolerance s nutností zvyšování dávek. Obecně doporučeným postupem při dlouhodobé analgetické terapii je postupovat od slabších neopioidních analgetik (analgetika I. stupně dle WHO) ke slabým opioidům (analgetika II. stupně dle WHO; kodein, dihydrokodein, tramadol, pentazocin, butorfanol) až k nejsilněji působícím opioidům (analgetika III. stupně dle WHO; morfin, fentanyl, buprenorfin, hydromorfon, oxykodon, pethidin). V poslední skupině silných opioidů je nutná pravidelná změna farmaka (rotace opioidů) pro zachování analgetického efektu a alespoň částečnou redukci nežádoucích účinků, přičemž se zachovává tzv. 136 ekvianalgetická dávka. Není vhodné kombinovat slabé a silné opioidy z důvodů rizika zvýraznění nežádoucích účinků při možném poklesu účinnosti terapie. Analgetická terapie opioidy tak s sebou vždy nese významná rizika nežádoucích účinků, která je třeba zvážit vzhledem k přínosu analgetické terapie a celkové kvalitě života nemocného. Základní nežádoucí účinky při chronické léčbě bolesti opioidy představuje, jak konečně vyplývá z výše uvedených farmakodynamických vlastností opioidů, deprese dechového centra, tlumení aktivity řasinkového epitelu, snížení střevní motility a zácpa, retence moči a dále celkově tlumivý vliv na psychiku nemocného, nepříznivý je také anorektický účinek. Silné opioidy tedy nejsou vhodné k dlouhodobé analgezii při relativně dobré prognóze onemocnění a léčba silnými opioidy by neměla přesáhnout dobu 32 týdnů. Imunosupresivní účinek morfinu a některých jeho derivátů rovněž nelze při dlouhodobé analgézii pominout. Deprese dechového centra při chronickém užívání opioidů vede k rozvoji respirační acidózy, která je kompenzována zvýšeným renálním vylučováním chloridů. Závažnou komplikaci, zácpu, lze alespoň do určité míry korigovat dietními opatřeními, nespecificky působícími laxativy a dostatečnou hydratací. Nově se pro léčbu této komplikace uplatňují antagonisté periferních opioidních receptorů s prokinetickou aktivitou (methylnaltrexon, alvimopan). Rozvoji závislosti nelze u chronicky opioidy léčených jednoduše zabránit a vzhledem k obvykle infaustní prognóze opioidy léčených nepředstavuje tato závislost obvykle závažný problém, který by významně snižoval kvalitu života nemocného. Z tohoto důvodu je však problematické dlouhodobé podávání silných opioidů při onemocněních s dobrou prognózou. V minulosti tak k morfinismu byly přivedeny zástupy pacientů a nelze rovněž pominout v minulosti nezřídkavý jev závislosti zdravotnických pracovníků, kteří díky nedůsledné legislativě nebo liknavosti v evidenci opioidů propadli této závislosti. Pro úplnost je vhodné uvést kontraindikaci opioidů s inhibitory monoaminoxidázy, která může vyvolat závažnou oběhovou nestabilitu. Poněkud jiného charakteru jsou účinky dlouhodobého abúzu opioidů u jinak zdravých, avšak závislých, jedinců. Zde připadají v úvahu především následující látky: 3,6-diacetylmorfin (heroin), buprenorfin (Subutex; opioid pro substituční terapii závislosti na opioidech) a metadon (taktéž pro substituční terapii). Opioid je užíván/zneužíván nikoliv pro své analgetické vlastnosti, ale z důvodu původně příjemného stavu, který opioid vyvolal v mozku uživatele, dávku je nutné zvyšovat až se jejímu získávání a užívání podřídí téměř veškerá životní aktivita závislého jedince. Důsledky chronického zneužívání opioidů jsou obvykle drastické a průběh psychické i fyzické degradace je rychlý. Mimo již zmíněné nežádoucí účinky spojené s chronickým užíváním/zneužíváním opioidů budou ještě podrobněji rozebrány vlivy na imunitní systém, hormonální rovnováhu, kvalitu spánku a psychomotorické schopnosti. Imunosupresivní vlastnosti morfinu jsou známy již od roku 1890, kdy byla na pokusných zvířatech (prasata), kterým byl podáván morfin prokázána snížená odolnost vůči bakteriální infekci. Závislí uživatelé heroinu často vykazují významně sníženou imunitní odpověď, tuto je však obtížné odlišit od vlivů celkového zanedbávání a rizikového chování těchto uživatelů. Konkrétně byla experimentálně prokázána morfinem indukovaná snížená buněčná i humorální imunitní odpověď, změněná aktivita NK-buněk, exprese cytokinů a fagocytární aktivita. Uvedené jevy nebyly prokázány v případě působení endogenních opioidů, ba naopak se zdá, že endogenní opioidy imunitní systém aktivují. Přesnější představa o působení endogenních opioidů přesahuje rámec 137 tohoto učebního textu. Účinky agonistů jednotlivých opioidních receptorů na imunitní systém se poněkud liší a jsou přehledně uvedeny v tabulce 3.11. Tabulka 3.11 Vliv některých agonistů opioidních receptorů na imunitní funkce. Receptor µ κ δ Účinek agonisty na imunitní systém Snížená aktivita NK-buněk, inhibice proliferace T-lymfocytů, snížení fagocytární aktivity makrofágů Inhibice humorální imunity Zvýšení aktivity NK-buněk, potenciace humorální imunitní odpovědi, snížení odpovědi tzv. plaque-forming buněk Vliv chronické konzumace opioidů na hormonální rovnováhu je dobře znám již po léta a ovlivňuje negativně produkci přinejmenším následujících hormonů: testosteron, estrogeny, luteinizační hormon, gonadoliberin (gonadotropin uvolňující hormon), dehydroepiandrosteron, adrenokortikotropní hormon (ACTH), kortikoliberin (CRH, kortikotropin uvolňující hormon) a kortisol. Negativní vliv na produkci a uvolňování pohlavních hormonů má za následek snížení libida, erektilní a jiné sexuální dysfunkce a případně přechodný hypogonadismus. Snížení hladiny testosteronu je patrné již při první dávce morfinu a nastává mezi 1 – 4 hodinami po podání, k normálním hodnotám se vrací testosteron během 24 hodin. Podobně jsou u chronických uživatelek opioidů, žen, patrné sexuální dysfunkce vlivem snížené hladiny estrogenů, nepravidelný menses nebo jeho úplné vymizení. K časté přechodné neplodnosti chronických uživatelek opioidů také přispívá vliv opioidů na řasinkový epitel pochvy. Sekundárně je pak vliv na metabolismus kostní tkáně se sníženou denzitou až osteoporotickými projevy. Hypokortikolismus vede k celkovému oslabení organismu, hypotenzi a jiným systémovým vlivům. Otázka vlivu opioidů na kvalitu spánku byla opakovaně studována na populacích zdravých dobrovolníků i nemocných léčených opioidy. Zdá se, že kvalitu spánku ovlivňují zásadním způsobem pouze agonisté µ receptorů. Ovlivnění je ve smyslu zrácení REM spánkové fáze. 3.4.9 Závislost na opioidech a substituční léčba Opioidy patří z hlediska potenciálu pro rozvoj závislosti mezi nejnebezpečnější skupinu látek. K masivnímu nárustu opioidních závislostí došlo celosvětově v 60. letech 20. století, přičemž je nejčastěji zneužívanou látkou této skupiny doposud diacetylmorfin, heroin. Světová produkce opia pro nelegální výrobu omamných a psychotropních látek má stále rostoucí trend. Prostředí České republiky, resp. bývalého Československa, bylo díky značné izolaci ušetřeno masivního nárustu opioidních závislostí a převažovalo zde spíše zneužívání morfinu. Poněkud ojedinělé a specifické byly v prostoru bývalého Československa izolace a i.v. zneužívání kodeinu. Izolace se prováděla podomácku vcelku jednoduchými postupy ze složných analgeticko-antipyretických směsí s obsahem kodeinu (Harbureta, Alnagon apod.). Počátkem 90. let 20. Století doško i u nás k prudkému nárůstu spotřeby opioidů a Česká republika se stala jednou z tranzitních zemí pro pašování opia a opioidů. Maxima závislých na opioidech bylo u nás dosaženo kolem roku 1995 a od té doby tento počet setrvale klesá. V následujícím textu budou stručně rozebrány vybrané neurobiologické aspekty rozvoje tolerance a závislosti na opioidech a aktuální terapeutické přístupy opioidních závislostí. 138 Opakované užívání opioidů narušuje fyziologickou funkci endogenní opiátové soustavy. Stejně jako endogenní opioidy, které hrají důležitou regulační úlohu v našem organismu a jejich dominantní funkcí je modulace nocicepce, se zvenčí přijaté opidy charakteru xenobiotik, váží na opioidní receptory a aktivují mesolimbický systém vnitřního odměňování. Primárně se přenáší signál z ventrální tegmentální oblasti (VTO) do oblasti nucleus accumbens, kde vyvolá uvolnění dopaminu. Tento jev je zodpovědný za pocity libosti vyvolané primárním podnětem. V časné fázi rozvoje závislosti je tento jev příčinou, která podněcuje uživatele k opakování užití. Při opakovaném užívání se rozvíjí tolerance, kdy k dosažení stejného efektu užívané substance, je nutné podávat vyšší dávky. Souběžně dochází ke změnám fyziologických funkcí mozku a rozvoje psychické i fyzické závislosti. Adaptace mozku na přítomnost opioidu dosáhne takového charakteru, že za přítomnosti opioidu pracuje víceméně fyziologicky, zatímco bez její přítomnosti se funkce významně mění a rozvíjí se subjektivně nepříjemné a objektivně zjistitelné příznaky syndromu odnětí (withdrawal syndrome; abstinenční syndrom). V tomto stavu jsou fyziologické funkce mozku zásadně narušeny a oblasti mozku, které byly tlumeny vlivem opioidů a při opakovaných expozicích opioidu vyvinuly adaptační mechanismy, vykazují hyperaktivitu s řadou konkrétních dílčích jevů (např. excesivní vyplavování noradrenalinu). Při rozvinuté závislosti na opioidech tak uživatel již nevyhledává užívanou látku pro vyvolání příjemného stavu (s vyplavením dopaminu v oblasti nucleus accumbens), ale snaží se zachovat relativně normální fungování CNS užitím opioidu a odvrátit stav odnětí. Popsané opakovaného působení opioidů lze demonstrovat na příkladu opakovaného působení na oblast mozku locus coeroleus (LC), kde dochází k produkci noradrenalinu a noradrenalin je odtud distribuován do některých jiných částí mozku. Inhibice této části mozku opioidy se podílí např. na inhibici dechového centra. Při opakovaném užívání dochází k adaptaci LC a produkce noradrenalinu je později normální i při užití opioidu. Jeho odnětí pak vede k náhlé masivní stimulaci a vyplavování nezvykle vysokých kvant noradrenalinu a vyvolání stavu nervozity, podráždění, úzkosti, svalových křečí, hypertenze, tachykardie a event. také průjmu. Podobně lze popsat stav chronického užívání na oblast nucleus accumbens, kdy po odnětí drogy je naopak vyplavování dopaminu minimální a dostavuje se silně depresivní vliv na psychiku uživatele. Mimo to jsou alterovány další autoregulační mechanismy, tzv. autoreceptorové synapse (brzdy; autoreceptor brakes), které za normálních okolností brání např. excesivnímu uvolňování dopaminu v nucleus accumbens. V případě opakovaného užívání opioidů reaguje mozek zvýšením jejich exprese, k dosažení stejného efektu je nutné zvyšování dávek a při odnětí je pád do stavu nejen relativního nedostatku uvolňovaného dopaminu, ale navíc je jeho působení brzděno vlivem zmnožených autoreceptorových synapsí. Na rozvoji závislosti na opioidech, resp. na snadnosti vzniku návyku se podílí také stav oblasti prefrontálního kortexu, odkud jsou mimo jiné vysílány inhibiční signály do VTO. Podobně jako u závislých na alkoholu byly i u závislých na heroinu prokázány významně snížené hladiny inhibičního neurotransmiteru GABA. Zdá se, že opioidy nepoškozují významně tuto oblast, ale že získané či vrozené (např. geneticky podmíněné) poruchy této oblasti predisponují ke snazšímu rozvoji závislosti na opioidech. Popsané jevy se podílejí na rozvoji tolerance a závislosti na opioidech, přičemž se v případě opioidů rozvíjí psychická i fyzická závislost v poměrně krátké době a fyzická závislost, resp. projevy syndromu odnětí, mohou být v ojedinělých případech až život ohrožující. Z hlediska potenciálu jednotlivých opioidů na rozvoj tolerance a závislosti je zejména zákeřný heroin, a to díky svým farmakokinetickým vlastnostem. Heroin je v porovnání s morfinem podstatně lipofilnější látka s výrazně vyšším zdánlivým distribučním objemem a snáze přestupuje hematoencefalickou bariéru. Hydrolyzuje spontánně na 139 samotný účinný morfin. Koncentrace morfinu v mozku při užití heroinu je dosaženo v kratší době a je výrazně vyšší a s tím je pochopitelně výraznější efekt jeho působení. Syndrom odnětí má následující spektrum příznaků: bolesti svalů, svalové křeče, nauzea až zvracení, průjem, dilatace zornic, slzení a výrazná sekrece nosní sliznice. Poruchy v působení noradrenalinu provází oběhová nestabilita. Příznaky syndromu odnětí lze snadno vyvolat u závislých po podání naloxonu. Souběžně je pochopitelně mimořádně silná touha (bažení; craving) po droze, které často znemožňuje účinnou zdravotnickou intervenci. V terapii syndromu odnětí opioidů se uplatňuje kombinace slabého hypnotika/sedativa (nejlépe látky ze skupiny benzodiazepinů), antihypertensiva (nejlépe β-blokátoru) a spasmolytika a dále celková podpora. Ideální je rovněž rychlé zahájení substituční terapie a zařazení do vhodného odvykacího programu. Závislost na opioidech je velmi silná a syndrom odnětí je provázen mimořádně nepříjemnými příznaky, což mimo jiné značně ztěžuje terapii této závislosti. Rozvinutá závislost na opioidech není v žádném případě jednoduše zvládnutelná bez komplexního multidisciplinárního terapeutického přístupu. Z neurobiologického modelu rozvoje opioidních závislostí plynou významné poznatky, kdy lze na tuto závislost z určitého úhlu pohlížet jako na metabolickou poruchu. Aplikace tohoto pohledu vedla již v roce 1965 (V. Dole a M. Nyswander) k vývoji programu tzv. substituční terapie opioidní závislosti. Substituční terapie si klade poněkud jiné cíle, než např. terapie závislosti na alkoholu. Tedy vychází z reálného obrazu závislých a dosažitelných cílů, kterými není u významné části této skupiny úplná abstinence. Cílem je maximální možná redukce rizikového chování (i.v. aplikace nečistých a nesterilních preparátů nesterilními nebo infekčními aplikačními prostředky; kriminální jednání v souvislosti s obstaráváním drogy; aplikace v těhotenství apod.), podchycení uživatele do zdravotnické sítě a reálná šance zahájení účinné odvykací terapie. Výhody substituční terapie jsou pochopitelně nejen individuální, ale rovněž celospolečenské (redukce šíření závažných infekčních chorob, redukce kriminality a jiných psychosociálních jevů, evidence závislých, atd.). Pro jakékoliv zdravotnické pracovníky, kteří přicházejí do styku se závislými na opioidech platí nutnost zvýšené obezřetnosti při riziku infekčních onemovnění. Zároveň je zcela zbytečná a neefektivní morální nebo jiná apelace na těžce závislého a naopak je důležité udržení kontaktu a alespoň minimální motivace pro zahájení/pokračování terapie. Při substituční terapii je tak preparát neznámého obsahu a čistoty nahrazen substancí definované dávky, čistoty a vlastností. Pro substituční terapii se používají opioidy s výrazně změněnými farmakokinetickými i farmakodynamickými vlastnostmi ve srovnání s morfinem/heroinem. Pro substituční terapii se tak používají výhradně látky, které je možno podávat perorálně nebo sublingválně, mají výrazně prodloužený biologický poločas a slabší účinek než morfin/heroin s výrazně menšími nežádoucími účinky (deprese dechového centra apod.). Absolutní kontraindikací k substituci jsou současná intoxikace ethanolem a terapie inhibitory monoaminoxidázy (IMAO). Kontraindikací k zahájení substituční terapie je také experimentování s drogou a tedy absence rozvinuté závislosti. V současnosti se v substituční terapii uplatňují především látky methadon a buprenorfin. Zejména buprenorfin doznává v našem prostředí v posledních letech obliby psychiatrů a adiktologů. Ve srovnání s methadonem představuje totiž výrazně nižší riziko předávkování. Ideálně je substituční terapie prováděna ve specializovaných centrech, kdy závislý vypije suspenzi substitučního preparátu přímo před zdravotnickým pracovníkem. Tímto způsobem se alespoň částečně eliminuje riziko nelegálního obchodu se substitučními opioidy. 140 Účinek methadonu (viz obr. 3.54) trvá kolem 24 hodin, vedlejší účinky i abstinenční syndrom jsou slabší. Zásadní nevýhodou je možnost předávkování, letální dávka je kolem 50 mg pro normální populaci, u závislých s rozvinutou tolerancí jsou však běžné dávky 35-60 mg.den-1. Úspěšnost substituční terapie methadonem (neodpanutí z programu po dobu 1 roku) se pohybuje dlouhodobě kolem 25 %. Běžným jevem je současné zneužívání jiných látek (ethanol, benzodiazepiny, apod.). Buprenorfin (Subutex; viz obr. 3.54) se řadí mezi polosyntetické opioidní deriváty (byť se připravuje výhradně zcela synteticky) se zachovanou fenantridinovou strukturou. Jedná se o parciálního agonistu µ receptorů a antagonistu κ receptorů. Ve srovnání s morfinem jsou biologický poločas i analgetický účinek přibližně desetinásobné. Se zvyšující se dávkou dosahuje účinek plateau a díky tomu je prakticky vyloučeno předávkování se závažnou depresí dechového centra. Abstinenční příznaky jsou ve srovnání s morfinem/heroinem minimální. Díky tomu lze postupně snižovat podávanou dávku/prodlužovat interval dávkování a pracovat se závislým. Aplikace buprenorfinu se provádí sublingválně (biologická dostupnost po p.o. podání je značně omezená), případně i.m. injekcí. Nástup účinku je ve srovnání s morfinem/heroinem pomalejší, maximum efektu nastává přibližně 2 hodiny po aplikaci. Buprenorfin se jeví v současnosti jako perspektivní preparát pro substituční terapii opioidních závislostí s řadou výhod oproti staršímu methadonu. Buprenorfin je v současnosti v ČR dostupný velmi dobře a jeho předpis není vázán na odbornost, rovněž se uvažuje o možnosti substituční terapie ve výkonu trestu. Následkem velmi dobré dostupnosti a značného uvolnění preskribce se buprenorfin stal po roce 2003 častěji zneužívanou substancí než heroin a výhodným artiklem černého trhu. Stejně jako v jiných případech nelze v terapii závislostí spoléhat pouze na farmakologické účinky vybraného preparátu, ale je nezbytné vést komplexní terapii závislosti a důsledně vybírat jedince, kteří jsou pro substituci methadonem nebo buprenorfinem vhodní. Obr. 3.54 Methadon a buprenorfin. 3.4.10 Epidemiologie závislostí na opioidech Opioidy patří mezi tradičně zneužívané látky a z celosvětového hlediska má produkce opia stále rostoucí trend. Světová nelegální produkce je soustředěna do oblasti středního a dálného Východu (Afghánistán, Pákistán, Írán), pěstování pro potravinářské účely je tradiční i v České republice a ČR patří v současnosti mezi nejvýznamnější producenty máku. Nelegální produkce heroinu v ČR prakticky nebyla významněji zachycena, ČR je tranzitní zemí heroinu a maximum spotřebovaného heroinu v ČR pochází z tohoto tranzitu. Cena na českém černém trhu je vysoká a kvalita zde dostupného heroinu je nízká s obsahem účinné substance mezi 10 – 40 %. V období před rokem 141 1989, resp. před zavedením konvertibility české koruny, byla v prostoru ČR ještě typická nelegální produkce tzv. braunu, tedy izolace kodeinu z různých farmak a i.v. užívání takto připraveného kodeinu (obvykle s kontaminací morfinem). Incidence tohoto jevu od roku 1993 výrazně poklesla. V posledních letech je dále patrný významně rostoucí nelegální trh se substitučními látkami, zejména buprenorfinem. Konečně je nutné zmínit i ne zcela okrajové zneužívání některých syntetických opioidů, zejména fentanylu. Obvykle se fentanyl izoluje z náplastí a zneužíván je i.v. cestou. V roce 2012 byly zjištěny údaje o prevalenci zneužívání opioidů a opioidních závislostí, které jsou přehledně uvedeny v tabulce 3.12. Z uvedených údajů tak plyne, že v ČR je ve srovnání s celoevropským průměrem nadále velmi nízká prevalence všech zkoumaných typů zneužívání opioidů (celoživotní (CŽP), roční, měsíční). V ČR je tak v současnosti kolem 10 700 problematických uživatelů opioidů a z toho činí uživatelé heroinu přibližně 3 500 a 7 200 jsou uživatelé buprenorfinu. V desetiletém horizontu tak poklesl počet problémových uživatelů opioidů o 20 %. Uživatelé jiných opioidů než heroinu a buprenorfinu pak tvoří prozatím nevýznamnou skupinu stovek osob, přičemž se jedná o látky fentanyl (19 % CŽP), morfin (33 % CŽP), kodein (32 % CŽP) a podomácku připravený braun (směs kodein, morfin; případně jiné opioidy dihydrokodein, tramadol apod.; 44 % CŽP). V roce 2013 tvořili závislí na opioidech (1681 osob) 17 % žadatelů o léčbu závislosti (mimo alkohol), což koreluje s jejich podílem mezi problémovými uživateli drog. Česká republika stále patří mezi země s nejnižší prevalencí zneužívání opioidů v Evropě. V celoevropském průměru tvoří úmrtí spojená s opioidy dlouhodobě přibližně 75 % veškerých drogových úmrtí. Tento fakt poukazuje na extrémní nebezpečnost zneužívání opioidů a zejména heroinu. Tabulka 3.12. Prevalence zneužívání heroinu v české populaci. Celoživotní prevalence Užití v posledních 12 měsících Užití v posledních 30 dnech Věková skupina 15-64 let 0,4 % Věková skupina 15-34 let 0,7 % 0,1 % 0,3 % 0,1 % 0,3 % Uživetelé heroinu vykazují rizikové chování s významným rizikem šíření infekčních chorob (HIV, hepatitidy A, B, C). Zejména hepatitida typu C má rostoucí trend a představuje nejvýznamnější riziko s ohledem na absenci možnosti vakcinace a málo účinnou terapii. Prevalence hepatitidy typu C je v populaci českých injekčních uživatelů drog kolem 20 % a rovněž patří mezi nejnižší v Evropě. Doposud je podobná situace i u infekce HIV virem s prevalencí 0,6 %, srov. průměr EU 3,5 %, kde je však zaznamenáván u nás rostoucí trend. Uživatelé opioidů vykazují obvykle celkově značně podlomené zdraví, mimo zmíněné infekce jsou nejčastějšími komplikacemi četné abscesy po vpiších, bércové vředy, záněty sliznic, bronchitidy apod. 3.4.11 Toxikologie vybraných syntetických opioidů V následující části budou velmi stručně rozebrány toxikologické vlastnosti polosyntetických a syntetických opioidů. 142 některých 3.4.11.1 Heroin Heroin byl připraven v roce 1874 (H. Dreser) a o několik let později uveden do klinické praxe jako náhražka morfinu s předpokládaným méně výrazným rizikem vzniku závislosti a potlačenými některými vedlejšími účinky (zácpa). Farmakokinetické vlastnosti heroinu jsou skutečně poněkud odlišné od morfinu, jak již bylo zmíněno v předcházejích částech, účinek nastupuje rychleji, doba trvání účinku je 4 – 6 hodin. Již v roce 1911 byl rozpoznán zvýšený potenciál pro vznik závislosti a postupně se od jeho medicinálního užití odstupovalo. Prudká obliba zneužívání heroinu spadá v západní Evropě a USA do období poloviny 60. až konce 70. let 20. století, v oblasti východní a střední Evropy pak do období poloviny 90. let 20. století. Heroin se užívá obvykle i.v., inhalačně kouřením nebo šňupáním. Biologická dostupnost je při zmíněných metodách užití vysoká, distribuční objem je vyšší než u morfinu, metabolismus je velmi rychlý, biologický poločas heroinu je kolem 5 minut, a probíhá neenzymatickou deacetylací na 6monoacetylmorfin, a dále na morfin. Účinnými farmaky jsou 6-monoacetylmorfin a morfin. Hepatální poruchy a jiné komplikace v souvislosti s injekčním užíváním heroinu připadají spíše na vrub různým hepatotoxickým přídavným složkám nelegálního heroinu. Až na výjimky (Velká Británie; indikace nezvladatelné bolesti) není heroin povolen pro medicinální užití. 3.4.11.2 Meperidin Meperidin (pethidin, dolsin) je slabým agonistou µ receptorů a jeho analgetický účinek je v porovnání s morfinem přibližně desetkrát menší. Mimo agonistické působení na opioidních receptorech jsou také patrné anticholinergní a lokálně anestetický efekt. Meperidin se podává výhradně parenterálně, biologický poločas je kolem 3 hodin, metabolismus je N-demethylací na normeperidin s poločasem 15-30 hodin. Zneužívání meperidinu není obvyklé. Hlavní indikací je předoperační analgézie. 3.4.11.3 Methadon Methadon byl syntetizován v Německu v období 1. světové války jako náhrada za nedostatkový morfin, pro medicinální užití byl uvolněn v roce 1929 a později na počest A. Hitlera nazván Adolphin. Methadon je agonista µ opioidních receptorů a antagonista NMDA receptorů (receptory pro N-methyl-D-aspartát). R- enantiomer methadonu má výrazně vyšší (přibližně 10 krát) analgetickou aktivitu, zatímco S-enantiomer vyniká NMDA antagonistickou aktivitou. V současnosti se methadon užívá prakticky výhradně v substituční terapii opioidních závislostí, ačkoliv by ze své podstaty mohl být účinným analgetikem s řadou předností (vysoká biologická dostupnost při p.o. podání, dlouhý biologický poločas, mimorenální eliminace, nízká cena), prakticky se tak nevyužívá. Příčinou je především nízký terapeutický index a zvýšené riziko mezilékových interakcí. Absorpce methadonu při p.o. podání je výborná a dosahuje 40-90 %, zdánlivý distribuční objem je vysoký s distribucí do tukové tkáně, která slouží jako depot. Biologický poločas methadonu je proto dlouhý a vykazuje značnou interindividuální variabilitu (12 – 150 hod), analgetický účinek však odeznívá mezi 4-8 hodinami po podání. Metabolismus methadonu probíhá v játrech v systémech CYP 3A4, CYP 1A2 a CYP 2D6 na neaktivní metabolity. Vylučování je převážně žlučí. Vzácnou, ale nebezpečnou komplikací při užití methadonu je komorová tachykardie s rizikem fibrilace typu Torsades de pointes. 143 3.4.11.4 Tramadol Tramadol je oblíbeným a bezpečným analgetikem vhodným k léčbě mírné až střední bolesti a v současnosti je zdaleka nejužívanějším opioidem. Účinkuje jako agonista µ receptorů a současně jako inhibitor zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu. Hlavními přednostmi jsou stabilita a dobrá absorpce při p.o. podání, vysoký terapeutický index a nízký potenciál pro rozvoj závislosti. Z hlediska síly analgetického účinku se podobá kodeinu, deprese dechového centra je však minimální. Metabolismus tramadolu je velmi bohatý a probíhá především ve smyslu demethylace na O-desmethyltramadol, který má silnější analgetické vlastnosti než parentní látka. Dalšími metabolity jsou nortramadol, dinortramadol a O-demethylnortramadol. Všechny primární metabolity se vylučují ve formě konjugátů s glukuronovou kyselinou. Během 24 hodin po podání se vyloučí přibližně 70 % podané dávky močí. Obr. 3.55 Tramadol a jeho metabolismus 3.4.11.5 Fentanyl Fentanyl je v současnosti jedním z nejužívanějších analgetik opioidní piperidinové řady s mnoha výhodami a je rovněž vhodný pro domácí užívání. Analgetický účinek je přibližně 80 krát silnější než účinek morfinu. Fentanyl je značně lipofilní látka a její aplikace je možná p.o., transdermálně (náplasti) i sublingválně. Nástup účinku je pozvolný během 6 -12 hodin, steady state je dosažen po 3 - 6 dnech užívání. Metabolismus fentanylu probíhá především v játrech v systému CYP 3A4 na neaktivní metabolity norfentanyl a hydroxyfentanyl. V posledních letech se množí případy izolace fentanylu z náplastí a jeho zneužívání formou i.v. aplikace. 144 3.4.12 Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci opioidy Základními cíly laboratorních vyšetřovacích metod při intoxikacích opioidy jsou: průkaz akutní intoxikace přírodním, polosyntetickým nebo syntetickým opioidem, stanovení koncentrace opioidu v krvi v případech závažných intoxikací, kontrola abstinence a z forenzního hlediska průkaz ovlivnění opioidy nebo průkaz přítomnosti opioidů post mortem. Metodické přístupy jsou podobné jako v jiných skupinách omamných a psychotropních látek. Pro rychlou orientaci se tak využívají především kvalitativní nebo semikvantitativní imunochemické metody v různém uspořádání, které prokazují skupinovou přítomnost látek opioidní struktury. Přitom je nutné uvážit, že používané imunochemické testy poukazují pouze na přítomnost látek strukturně blízkých morfinu a jiné zneužívané látky ze skupiny syntetických opioidů nedávají pozitivní reakci. Pro eventuální screeningový kvalitativní nebo semikvantitativní průkaz jiných opioidů (methadon, buprenorfin, fentanyl, tramadol) je tak nutné použít další specifické screeningové testy nebo častěji rovnou vhodné robustní chromatografické metody. Pro diferenciální diagnostiku je tak nutná kvalitní anamnéza a event. konzultace s žadatelem. Z hlediska volby biologického materiálu připadá v případě klinických indikací v úvahu nejčastěji moč a případně žaludeční obsah, v případě závažných intoxikací s potenciálním forenzním dopadem a v případě forenzních indikací padá volba na krev, u podezření na smrtelnou intoxikaci pak pochopitelně i orgány (játra, ledviny, mozek) a další materiály (střevní obsah, vlasy apod.). Protože se většina opioidů a jejich metabolitů vylučuje do moči ve formě konjugátů s glukuronovou kyselinou, je pro jejich extrakci z biologického metariálu nutná hydrolýza. V případě opioidů se preferuje šetrná enzymatická hydrolýza (např. β-glukuronidáza/sulfatáza) před agresivní kyselou nebo alkalickou hydrolýzou. Kyselá hydrolýza může mimo hydrolýzy glukuronidátů způsobit arteficiální produkci jiných derivátů (např. kodein → morfin; morfin → apomorfin) anebo rozkladných produktů a falešně tak zvyšovat meze detekce a stanovitelnosti používaných laboratorních analytických metod. Zdaleka nejužívanější metodou v našem prostředí je analýza metodou plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií. Postup vyžaduje hydrolýzu konjugátů, extrakci z bazického prostředí do kapaliny nebo extrakci na pevné fázi s použitím slabého katexu. Derivatizace analytů zvyšuje významně citlivost měření a k derivatizaci lze například použít postupy acylace perfluorovanými anhydridy alifatických organických kyselin (trifluoracetanhydrid, pentafluorpropionanhydrid) nebo silylace (např. BSTFA/TMSC). Na obr. 3.56 je uveden chromatogram vzorku moči s obsahem 6monoacetylmorfinu a morfinu po extrakci a derivatizaci silylací (jako interní standard byl použit izotopicky značený d3-kodein. Alternativním postupem je analýza metodami kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií, výhodou těchto postupů je potřeba minimální úpravy vzorku (bez hydrolýzy a extrakce) a možnost detekce/stanovení konjugátů opioidů. 145 Obr. 3.56 GC-MS analýza metabolitů heroinu, 6-acetylmorfinu a morfinu po derivatizaci trimethylsilylchloridem. a) výsek chromatogramu, MS spektrum 6-monoacetylmorfinu trimethylsilylchloridem a srovnání s knihovním spektrem; b) po derivatizaci MS spektrum morfinu po derivatizaci trimethylsilylchloridem a srovnání s knihovním spektrem Specifická a citlivá metoda průkazu a případně stanovení opioidů v biologickém materiálu je v případě opioidů velmi důležitá pro správnou diagnostiku a odlišení stavů intoxikace při zneužívání opioidů, medicinálního užití opioidů v nejasných případech, suicidiálních pokusů s užitím opioidů a konečně také příjmu příjmu přírodních opioidů v potravě. Specifickým analytickým problémem je v případě opioidů průkaz intoxikace heroinem. Samotný heroin podléhá velmi rychlé hydrolýze na 6-acetylmorfin a dále na morfin. Průkaz heroinu v biologickém materiálu je tak zcela raritním nálezem, který poukazuje na velmi krátkou dobu v řádu jednotek minut, která uběhla od intoxikace k získání biologického materiálu. Primární metabolit, 6-acetylmorfin je možné prokázat v moči přibližně 4 – 6 hodin po intoxikaci a morfin, případně s jeho dalším metabolitem (normorfin) je prokazatelný v časovém odstupu 36 – 72 hodin po intoxikaci v závislosti na podaném množství. Užití heroinu je prokazatelné pouze v případě nálezu 6-monoacetylmorfinu. Dalším specifickým problémem jsou přírodní opiáty, které v nezanedbatelném množství mohou být přijaty v potravě (mák). Po konzumaci 1 - 10 g makových zrn tak byl například morfin detekován v moči i krvi pokusných zvířat (kůň) v časovém odstupu 24 hodin po konzumaci. Podobně byl tento 146 efekt prokázán opakovaně i u lidí. Kritický může být podobný nález např. v souvislosti s dopingovou kontrolou (povolený limit je 1 000 µg.l-1 v moči). 3.4.13 Použitá literatura 1. Jabor A. a kol.: Vnitřní prostředí. Praha:Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-1221-5. 2. Ševela K., Ševčík p. a kol.: Akutní intoxikace a léková poškození v intenzivní medicíně. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-3146-9. 3. Wenke M., Mráz M. a Hynie S.: Farmakologie pro lékaře. Praha: Avicenum, 1983. ISBN 08103-84. 4. Linhart I.: Toxikologie. Praha: VŠCHT, 2014. ISBN 978-80-7080-877-1. 5. Meijerink W. J. H. J., Molina P. E., Abumrad N. N.: Mammalian Opiate Alkaloid Synthesis: Lessons Derived from Plant Biochemistry. Shock 1999, 12, 165-173 6. Han X., Larmshöft M. et al.: The biosynthesis of papaverine proceeds via (S)-reticuline. Phytochemistry 2010, 71, 1305-1312. 7. Kim Y.M., Kim M.N., Lee J.J., Lee M.K.: Inhibition of Dopamine Biosynthesis by Tetrahydropapaveroline. Neuroscience Lett. 2005, 386, 1-4 8. Deitrich R., Erwin V.: Biogenic Amine-Aldehde Condensation products: Tetrahydroisoquinolines and Tryptolines (β-Carbolines). Ann. Rev. Pharmacol. Toxicol. 1980, 20, 55-80. 9. Boettcher C., Fellermeier M., Boettcher C., Dräger B., Zenk M.H.: How human neuroblastoma cells make morphine. PNAS 2005, 102, 8495-8500. 10. Trescot A.M., Datta S., Lee M., Hansen H.: Opioid Pharmacology. Pain Physician 2008, 11, S133-153 11. Benyamin R., Trescot A.M., Datta S., Buenaventura R., Adlaka R., Sehgal N., Glaser S.E., Vallejo R.: Opioid Complications and Side Effects. Pain Physician 2008, 11, S105-120 12. Manchikanti L., Singh A.: Therapeutic opioids: A ten year perspective on the complexities and complications of the escalating use, abuse, and nonmedical use of opioids. Pain Physician 2008, 11, S63-88 13. Pathan H., Williams J.: Basic opioid pharmacology: an update. British Journal of Pain 2012, 6, 11-16. 14. Inturrissi C.E.: Clinical Pharmacology of opioids for Pain. The clinical Journal of Pain. 2002, 18, S1-11 15. Kosten T.R., George T.P.: The Neurobiology of Opioid Dependence: Implications for Treatment. Science & Practice Perspectives 2002, 13, 1-20. 16. Kozák J.: Nové názory na dlouhodobou léčbu opioidy. Neurológia pre prax 2008, 1, 44-47. 17. Švarc J.: Substituce opioidových závislostí. Psychiatrie pro praxi 2008, 9, 187-190. 18. Čížek J.: Léková závislost – stručný přehled a poznatky z praxe. Interní medicína – mezioborové přehledy 19. French D., Wu A., Lynch K.: Hydrophilic interaction LC-MS/MS analysis of opioids in urine: significance of glucuronide metabolites. Bioanalysis 2011, 3,2603-12. 20. Kollias-Baker C., Sams R.J.: Detection of morphine in blood and urine samples from horses administered poppy seeds and morphine sulfate orally. Anal Toxicol. 2002, 26, 81-6. 21. Thevis M., Opfermann G., Schänzer W.: Urinary concentrations of morphine and codeine after consumption of poppy seeds. J Anal Toxicol. 2003, 27, 53-6. 22. Meadway C., George S., Braithwaite R.: Opiate concentrations following the ingestion of poppy seed products--evidence for 'the poppy seed defence'. Forensic Sci Int. 1998, 96, 29-38. 147 23. Poeaknapo C., Schmidt J., Brandsch M., Dräger B., Zenk m.H.: Endogenous formation of morphine in human cells. PNAS 2004, 101, 14091-14096. 24. Stuart-Harris R., Joel S.P., McDonald P., Currow D. , Slevin M.L.: The pharmacokinetics of morphine and morphine glucuronide metabolites after subcutaneous bolus injection and subcutaneous infusion of morphine. Br. J. Clin. Pharmacol. 2000, 49, 207-214. 25. Klepstad P. et al.: Genetic variability and clinical efficacy of morphine. Acta Anaesthesiol Scand 2005, 49, 902—908. 148 3.5 HYPNOTIKA 3.5.1 Úvod do toxikologie vybraných hypnotik V této části skripta budou zevrubně rozebrány toxikologické vlastnosti tří nejvýznamnějších skupin hypnotik, barbiturátů, benzodiazepinů a nejmladších tzv. Z-drugs. Všechny látky uvedených skupin mají podobný mechanismus účinku, zásah do funkce receptorů typu A pro γ-aminomáselnou kyselinu, GABAA receptorů. Mimo hypnotické účinky jsou jak u barbiturátů, tak u benzodiazepinů v závislosti na struktuře u některých derivátů vyjádřeny účinky sedativní, antikonvulzivní, anxiolytické a myorelexační. Nejstarší skupinou jsou barbituráty, deriváty 2,4,6trioxohexahydropyrimidinu, z nichž první (Veronal) byl uveden do medicinálního použití již v roce 1903. Barbituráty se staly na dlouhou dobu základní skupinou léčiv s hypnotickým účinkem a současně toxikologicky významnou skupinou léčiv, kdy incidence suicidiálních pokusů s užitím barbiturátů byla velmi vysoká a četnost zneužívání a závislostí také. Benzodiazepiny představují novější skupinu hypnotik s vyšším terapeutickým indexem a více strukturovanou závislostí mezi strukturou a účinkem. Potenciál pro vznik závislosti zůstává nicméně stále vysoký a četnost zneužívání je značná. Z-drugs jsou v současnosti nejmodernějšími hypnotiky, které se od klasických liší relativně nejvíce zachovanou spánkovou architekturou, nejvyšším terapeutickým indexem a podle dosavadních zkušeností také sníženým potenciálem rozvoje tolerance a návyku. Uvedená hypnotika se poněkud liší od předchozích diskutovaných skupin OPL v charakteru zneužívání. Závislosti na barbiturátech a benzodiazepinech bývají často skryté a dokonce neuvědomělé a ve významném procentu jsou iatrogenně podmíněny při neuvážené preskribci látek těchto skupin. Mimo to bývaly barbituráty a dnes jsou benzodiazepiny nejfrekventovanějšími noxami při úmyslných předávkováních se suicidiálním úmyslem. Problematika zneužívání a závislosti na hypnoticích je velmi aktuálním tématem. V naší populaci je třicetidenní prevalence užívání hypnotik zdaleka nejvyšší mezi ostatními skupinami OPL, přičemž se často jedná o nevědomě zneužívanou skupinu látek. 3.5.2 Barbituráty Barbituráty jsou deriváty 2,4,6-trioxohexahydrohydropyrimidinu, kyseliny barbiturové, která sama nevykazuje hypnotické ani jiné psychoaktivní účinky. Pro žádané biologické účinky je nutná substituce alifatickými, alicyklickými nebo i aromatickou skupinou na uhlíku v poloze 5-. Oproti kyselině barbiturové (pKa = 4,1) jsou takto substituované deriváty podstatně slabšími kyselinami a jejich pKa se pohybuje mezi hodnotami 6,9-8,0. Pro psychoaktivní účinek je nutná potlačená disociace v plazmě a hodnota pKa úzce souvisí s rozdělovacím koeficientem tuk/voda (resp. oktanol-voda). V závislosti na hodnotě pKa a lipofilitě lze pak rozlišit barbituráty s ultrakrátkým, krátkým, střednědlouhým a dlouhodobým účinkem. Lipofilitu lze pochopitelně dále zvýšit substitucí alkylovou (nejč. methylovou) skupinou na dusíku. V tabulce 3.13 je uveden stručný přehled vztahu struktury a účinku. Na obr. 3.56 je uveden základní strukturní motiv barbiturátů. Z širokého spektra dříve používaných barbiturátů se dodnes zachovaly pro medicinální užití následující látky: thiopental a pentobarbital (ultrakrátce působící hypnotika pro úvod do anestezie), fenobarbital (dlouhodobě působící antikonvulzivum) a podobně působícím je rovněž látka primidon (antikonvulzivum, metabolitem je fenobarbital). 149 Obr. 3.56 Obecná struktura hypnotik barbiturátového typu Tabulka 3.13 Přehled vybraných barbiturátů. pKa Ultrakrátce působící Krátce působící 7,67,9 7,9 Středně dlouho působící 7,7 Dlouho působící 7,2 Rozdělovací koeficient tuk -voda >150 50-100 4-50 1-3 Nástup účinku Trvání účinku Zástupce R1 R2 R3 30-60 s (i.v.) 0,3 h Thiopental X=S Hexobarbital X=O Pentobarbital X=O Sekobarbital X=O ethyl Pentan-2-yl H methyl Cyklohexenyl CH3 ethyl Pentan-2-yl H allyl Pentan-2-yl H Allobarbital X=O Amobarbital X=O Fenobarbital X=O Primidon X= H2 allyl Allyl H ethyl Isoamyl H ethyl Fenyl H ethyl fenyl H 30-120 s (i.v.) 10-15 min (p.o.) 45-60 min (p.o.) 2-3 h 30-60 min 8-10 h 3-6 h 3.5.2.1 Farmakokinetické vlastnosti barbiturátů Barbituráty se při p.o. podání vstřebávají ze žaludku i tenkého střeva do krevního oběhu a v závislosti na lipofilitě přestupují hematoencefalickou bariéru různou rychlostí (viz tabulka 3.13), distribuce je závislá na pKa a lipofilitě a v případě dlouhodobě působících barbiturátů je rovnoměrná do všech tkání, fenobarbital tak má distribuční objem blízký celkové tělesné tekutině 0,6 l.kg-1 a naopak v případě ultrakrátce působících barbiturátů, jako je thiopental dosahuje vysokých hodnot 3-5 l.kg-1. Podobně je vysoká vazba na plazmatické proteiny v případě ultrakrátce působících barbiturátů (80-90 %) a malá v případě dlouhodobě působících (25-50 %). Biologický poločas se pohybuje u ultrakrátce působících kolem 3-5 hodin, u dlouhodobě působících dosahuje hodnot 20-90 hodin. Metabolismus barbiturátů je bohatý a zahrnuje následující možné cesty: hydroxylace aromatických jader (fenobarbital → 4-hydroxyfenobarbital, CYP2C9, CYP2C19); štěpení pyrimidinového jádra (fenobarbital → fenylethylmalonamid (PEMA)); N-dealkylace (hexobarbital → norhexobarbital); desulfurace (thiopental → pentobarbital); oxidace pyrimidinového jádra (primidon → fenobarbital, 150 CYP3A4). Schématicky jsou uvedené metabolické pochody znázorněny na obr. 3.57. Konjugace s glukuronovou kyselinou a kyselinou sírovou probíhá v proměnlivé míře 40-60 %, zbytek je vylučován ve formě volné. Prakticky všechny barbituráty vykazují významné mezilékové interakce a interakce s alkoholem. V dnešní době jsou vzhledem k omezenému medicinálnímu užívání barbiturátů významné zejména interakce fenobarbitalu a primidonu, které se podávají dlouhodobě. Fenobarbital je dominantně metabolizován v systémech CYP 2C9 a CYP 2C19 a zasahuje tak do metabolismu řady jiných xenobiotik i biogenních látek (např. vitamín D). Dlouhodobé podávání fenobarbitalu vede k indukci řady jaterních enzynmatických systémů, CYP 3A4, CYP 2C9 (autoindukce), CYP 2C19 (autoindukce), NADPH cytochromreduktáza, UDP-glukuronyl transferáza aj. Terapeutické monitorování fenobarbitalu je nezbytnou součástí správně vedené antikonvulzivní terapie tímto léčivem. Hepatální postižení, alkoholismus a renální choroby představují rizikové faktory pro zvýšenou toxicitu barbiturátů. Obr. 3.57 Vybrané metabolické cesty barbiturátů primidonu a fenobarbitalu. Vylučování barbiturátů a jejich metabolitů je převážně ledvinami, přičemž se volně filtrují v glomerulech a významná část je resorbována v tubulech, rychlost renální eliminace lze zvýšit alkalizací moči, kdy se sníží tubulární reabsorpce zvýšením podílu ionizované formy barbiturátu. Barbituráty přestupují placentární bariéru a přecházejí i do mateřského mléka, podávání těhotným je proto kontraindikované. 3.5.2.2 Farmakodynamické vlastnosti barbiturátů a jejich toxicita Mechanismem účinku barbiturátů je působení na GABAA receptoru ve smyslu pozitivní allosterické modulace. Podrobněji je funkce GABAA receptorů popsána v části 3.5.3.3. Barbituráty působí prodloužení doby otevření chloridového kanálu, zvýšený influx chloridových iontů do intracelulárního prostoru a hyperpolarizaci membrány se sníženou schopností přenosu nervového vzruchu. 151 3.5.2.3 Akutní intoxikace barbituráty Akutní intoxikace barbituráty dnes představuje sporadický stav, kdy dříve běžně dostupné prostředky s obsahem barbiturátů (hypnotické preparáty a směsné analgeticko antipyretické směsi (Alnagon, Harbureta)) byly vyřazeny z užívání. V úvahu tak připadají spíše iatrogenně podmíněné intoxikace při nevhodném dávkování, úmyslná zneužití v suicidiálním úmyslu u osob, které mají přístup k barbiturátům a zcela sporadicky intoxikace expirovanými preparáty z domácích zásob. V minulosti, v období přibližně do poloviny 80. let 20. století byly naopak intoxikace barbituráty frekventované a velmi závažné. Terapeutický index barbiturátů je obecně nízký a k závažná intoxikace s ohrožením základních životních funkcí nastává při desetinásobku terapeutické dávky, dvacetinásobná dávka je bez intenzivní terapie a extrakorporální eliminace obvykle smrtelná. Dominantními projevy při intoxikaci barbituráty jsou celková deprese CNS a kardiovaskulárního systému. Dalšími projevy jsou: hypotermie, rhabdomyolýza a časté sekundární postižení ledvin (tubulární nekróza). V oblasti CNS jsou projevy závislé na dávce a při mírných intoxikacích připomínají alkoholovou ebrietu, se zvyšující se dávkou se dostavuje celkový útlum, který přechází v narkózu až kóma s nevýbavnými reflexy. V komatózním stádiu je utlumeno dechové centrum v prodloužené míše s typickým projevem Cheyneova-Stokesova dýchání. Zornice jsou v pozdnějších fázích intoxikace ve stavu paralytické dilatace. Přímé inhibiční působení barbiturátů na srdeční činnost vede k poklesu frekvence srdeční činnosti a hypotenzi, při tom se podílí i tlumivý vliv na vazomotorické centrum v mozku. Dalším efektem je tlumivý vliv na hladkou svalovinu cévního řečiště s vazodilatací. Výsledkem je tedy hypoxický stav se všemi centrálními i lokálními důsledky. Hypoxie nepřímo vyvolává otok mozku, který akceleruje primární hypoxické poškození CNS. Pokles tlaku a hypoxické poškození cévní tkáně vytvářejí podmínky k rozvoji hypovolemického šoku při ztrátě tekutiny do extravazálního prostoru. Rozvíjí se stav respirační acidózy, která však nemůže být dostatečně kompenzovaná pro útlum tvorby moči při dalším efektu, který barbituráty vyvolávají, stimulaci vylučování antidiuretického hormonu. K respirační acidóze se záhy druží metabolická laktátová acidóza typu A. Výsledný stav je začarovaným kruhem, který je mimořádně nebezpečný a vyžaduje intenzivní terapii. Poškození ledvin je opět vyvoláno hypoxií a manifestuje se jako tubulární nekróza, sekundární poškození je dále možné vlivem proteinů uvolněných z jiných hypoxií poškozených tkání (kosterní svalstvo při pozičním traumatu aj.). Terapie intoxikace barbituráty vyžaduje všeobecnou podporu vitálních funkcí, zajištění dýchacích cest a případně řízenou ventilaci, zabránění nebo řešení hypovolemického šoku přívodem krystaloidů a koloidů a případně vazopresorů (adrenalin, dopamin). Pro dobrou prognózu intoxikovaného je nejvýznamnější provedení eliminace barbiturátů z těla. Vzhledem k farmakokinetickým vlastnostem barbiturátů je účinná eliminace hemodialýzou i hemoperfuzí. Hemoperfuze je účinnější než hemodialýza. Forsírovaná diuréza je sice účinná, ale podstatně méně a dnes již není preferovanou eliminační technikou. Při forsírované diuréze je nutná alkalizace s rizikem dalšího útlumu dechového centra při alkalóze. Výplach žaludku je vhodný pouze při 152 zachovaném vědomí a do 8 hodin po požití. Specifické antidotum při intoxikacích barbituráty není. 3.5.2.4 Chronická intoxikace barbituráty Barbituráty mají vysoký potenciál pro rozvoj závislosti a v minulosti byla barbiturátová toxikomanie četným jevem. Závislost je v mnoha ohledech podobná alkoholové závislosti, tolerance, psychická i fyzická závislost se rozvíjí v krátké době, syndrom odnětí má podobný průběh jako u alkoholu a může mít i fatální průběh. Tolerance má farmakodynamický podklad při adaptaci CNS na účinek barbiturátů i farmakokinetický podklad při autoindukci metabolismu barbiturátů při chronickém užívání. U těžce závislých se proto při odvykací terapii postupně snižovala dávka. Zejména je nebezpečné současné užívání více tlumivých látek, např. kombinace barbituráty – ethanol. Zneužívání barbiturátů probíhalo často skrytě a živnou půdu pro něj u nás vytvářela výborná dostupnost analgeticko-antipyretických preparátů s obsahem barbiturátů (předpokladem byla dnes již zpochybněná Harburnova teorie potenciace analgetického účinku barbiturátem) a neuvážená preskribce. Dnes připadají v úvahu spíše případy nevhodného dávkování barbiturátů (fenobarbital, primidon) u epileptiků léčených těmito preparáty. Chronické užívání barbiturátů má vždy nežádoucí účinky, které pramení ze zásahu do fyziologie činnosti CNS (sedace, ospalost, snížená schopnost soustředění aj.) a zásahu do metabolismu eo- a xenobiotik (osteopenie, mezilékové interakce aj.). Barbituráty narušují při chronickém užívání architekturu spánku se zkrácením hloubky a délky REM fáze, která je klíčová pro regeneraci psychické a mentální složky. Chronická intoxikace (např. při nevhodném dávkování) se projevuje poruchami řeči, psychickými depresemi, ospalostí a anorexií. Pro ilustraci je uvedena zkrácená kazuistika pacientky s neadekvátním dávkováním primidonu 250 mg / 8 hod a suspektními mezilékovými interakcemi. Pacientka věku 72 let, s normálními renálními (Skrea = 55 µmol.l-1) a hepatálními funkcemi, hmotnosti 40 kg, výška 150 cm, další medikace fenytoin (antiepileptikum) 100 mg /12 hod denně, s projevy neurologické toxicity (extrapyramidální syndrom, poruchy chování, spavost aj.). Při vstupním vyšetření nalezeny sérové hladiny: primidon 5,8 mg.l-1, fenobarbital 68.5 mg.l-1 (metabolit primidonu), fenytoin 2,77 mg.l-1. Hladina fenobarbitalu nad normou (15-25 mg.l-1) v oblasti výrazně toxických hodnot. Stav odpovídá iatrogennímu předávkování s rozvinutou neurologickou toxicitou a autoindukcí metabolismu (metabolický poměr fenobarbital/primidon zvýšený na hodnotu 11,8; norma 2,5-4,3). Po třídenním vysazení a snížení dávkování na 250 mg / 12 hod primidonu a dále 125 mg / 12 hod došlo k postupné úpravě stavu. Na obr. 3.58 je namodelován stav kumulace fenobarbitalu a další úpravy farmakoterapie. 153 Obr. 3.58 Farmakokinetický model uvedené kazuistiky; zpracováno s využitím softwaru MW Pharm v3.60. Kroužkem jsou označeny naměřené hodnoty fenobarbitalu. 3.5.2.5 Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci barbituráty Podobně jako v jiných skupinách OPL připadají při toxikologickém vyšetření při podezření na intoxikaci barbituráty k použití screeningové imunochemické metody pro rychlou orientační analýzu a dále konfirmační chromatografické metody pro přesnou identifikaci užitého barbiturátu a jeho metabolitů. V případě barbiturátů je dobrá korelace mezi koncentrací barbiturátu v plazmě/séru a tíží intoxikace. Stanovení plazmatické/sérové koncentrace barbiturátu je proto velmi přínosné k posouzení možností terapeutického zásahu a dále se uplatňuje při hodnocení efektivity eliminačních metod při terapii intoxikace barbituráty. Opakované vyšetření hladiny barbiturátů po provedené eliminaci je důležité z hlediska redistribuce po eliminaci. Při intoxikaci barbituráty je dále nezbytné sledování parametrů vnitřního prostředí (pH, krevní plyny, iontogram, osmolalita, urea, glykémie, albumin), screening dalších xenobiotik a těkavých látek pro zjištění jejich možného příspěvku k otravě, sledování renálních funkcí při možném poškození ledvin a rhabdomyolýze (kreatinin, myoglobin, moč chemicky + sediment). Tak jak barbituráty postupně opouštějí klinickou farmacii, tak i nálezy barbiturátů v toxikologické laboratoři jsou stále méně a méně časté. Přesto však nelze upustit tyto látky ze zřetele a závažné intoxikace se sporadicky vyskytují. 3.5.3 Benzodiazepiny Benzodiazepiny tvoří širokou skupinu látek, kterým je společná struktura 7-substituovaného-5-aryl1,3-dihydro-2H-1,4-benzodiazepinového jádra (viz obr. 3.59). Biologické účinky látek této skupiny byly rozpoznány koncem 50. let 20. století a první benzodiazepinové léčivo, chlordiazepoxid, bylo uvedeno na trh v roce 1960 a následně v roce 1963 byl uveden diazepam (Valium, Hoffmann LaRoche). Dodnes jsou benzodiazepiny nejčastěji používanými látkami skupiny hypnotik, přičemž vykazují rovněž řadu dalších účinků, které zahrnují antikonvulzivní, sedativní a anxiolytický účinek i myorelaxační účinek. V současnosti je celosvětově registrováno 35 látek této skupiny pro medicinální užití s různými indikacemi. Oproti předchozí starší skupině hypnotik barbiturátového typu jsou benzodiazepiny výrazně bezpečnějšími léčivy s širším terapeutickým indexem, při podávání benzodiazepinů jako hypnotik je více zachována architektura spánku a obecně jsou vedlejší účinky závislé na dávce méně výrazné. Přes uvedené výhody hypnotik 154 benzodiazepinového typu se stále jedná o skupinu látek s výraznými a nebezpečnými nežádoucími účinky a rovněž potenciál pro rozvoj závislosti je velmi vysoký. Podobně jako v předchozí skupině barbiturátů jsou benzodiazepiny hojně zneužívány při jejich výborné dostupnosti a nadměrné preskribci. Léčiva této skupiny jsou dnes nejfrekventovanější příčinou intoxikací při suicidiálních pokusech a četné je rovněž nadužívání a závažné intoxikace benzodiazepiny při kombinaci s ethanolem. Do určité míry tak benzodiazepiny nahradily dříve zneužívané barbituráty s řadou podobných rysů modu operandi závislých i zdravotníků, kteří předepisují a podávají benzodiazepiny v nesprávných indikacích. 3.5.3.1 Přehled vztahu struktury a účinku benzodiazepinů Ve skupině látek benzodiazepinového typu lze vysledovat významné vztahy mezi strukturou a účinkem, které umožnily modifikaci struktur se zvýrazněním některého z uvedených biologických účinků. Základní látkou celé skupiny je diazepam (viz obr. 3.59 a tab. 3.14). Pro sedativní a hypnotický účinek je nezbytná substituce elektronegativní skupinou v p- poloze benzenového jádra anelovaného k diazepinu (halogen, nitroskupina) a přítomnost arylového substituentu v poloze 5-. Náhradou halogenu nitroskupinou dochází ke zvýraznění hypnotického a potlačení sedativního efektu (diazepam → nimetazepam; nordiazepam → nitrazepam; flunitrazepam). Stručný přehled vybraných látek ze skupiny benzodiazepinů s anxiolytickým, hypnotickým a antikonvulzivním efektem je uveden v tabulce 3.14. Obr. 3.59 Benzodiazepiny I Tabulka 3.14 Benzodiazepiny I. Látka Diazepam R1 Cl R2 CH3 R3 H R4 H Fludiazepam Cl CH3 H F Flurazepam Oxazepam Temazepam Cl Cl Cl 2-(diethylamino)ethyl H CH3 H OH OH F H H Bromzepam Br H H - Lorazepam Cl H OH Cl Cinolazepam Nimetazepam Nitrazepam Flunitrazepam Clonazepam Cl NO2 NO2 NO2 NO2 2-kyanoethyl CH3 H CH3 H OH H H H H F H H F Cl 155 Účinek Anxiolytikum, hypnotikum, antikonvulzivum Anxiolytikum, hypnotikum hypnotikum anxiolytikum Anxiolytikum, hypnotikum Anxiolytikum, hypnotikum Anxiolytikum, hypnotikum hypnotikum Hypnotikum Hypnotikum Hypnotikum antikonvulzivum Pozn. - v ČR není t.č.reg. v ČR není t.č.reg. metabolit diazepamu v ČR není t.č.reg., metabolit diazepamu v poloze 5- je 2-pyridyl namísto fenylu v ČR není t.č.reg. v ČR není t.č.reg. v ČR není t.č.reg. v ČR ukončen - Specifickou skupinu benzodiazepinů představují látky s anelovaným heterocyklickým jádrem v polohách 1,4 a 4,5 (viz obr. 3.60). Látky s anelovaným heterocyklickým jádrem (imidazol, 2susbtituovaný imidazol, substituovaný 1,2,4-triazol) v poloze 1,2 vykazují anxiolytické i hypnotické účinky (hetrazepniny), zatímco u látek s anelovaným heterocyklickým jádrem (1,3oxazin, perhydrooxazol) v poloze 4,5 jsou již přítomny pouze účinky anxiolytické. Stručný přehled vybraných látek ze skupiny hetrazepinů je uveden v tabulce 3.15. Obr. 3.60 Benzodiazepiny II Tabulka 3.15 Látka Estazolam Alprazolam Triazolam Midazolam R1 H CH3 CH3 CH3 R2 H H Cl F X N N N CH Účinek Přev. Hypnotický Přev. Anxiolytický Přev. Hypnotický Hypnotikum, myorelaxans Pozn. v ČR není t.č.reg. v ČR není t.č.reg. - 3.5.3.2 Farmakokinetické vlastnosti benzodiazepinů Farmakokinetické vlastnosti benzodiazepinů jsou velmi různorodé a v závislosti na struktuře a poněkud zjednodušeně můžeme tuto skupinu látek, podobně jako barbituráty, rozdělit na látky s krátkodobým, střednědobým a dlouhodobým účinkem. Ultrakrátce působícími látkami (t 1/2 < 5 hod) jsou především látky ze skupiny hetrazepinů (midazolam, triazolam), které mají vysoký rozdělovací koeficient tuk-voda a podléhají rychlému metabolismu. Obě zmíněné látky se tak používají například v úvodu do celkové anestezie a k rychlému řešení akutních stavů (např. na diazepam refrakterní křeče). Mezi látky se střednědobým účinkem (6-12 hod) lze zařadit temazepam, oxazepam, bromazepam, lorazepam a alprazolam. Dlouhodobě působící benzodiazepiny (t ½ > 15 hod) jsou například diazepam, jeho metabolit nordiazepam, chlordiazepoxid a nitroderiváty nitrazepam a clonazepam. Benzodiazepiny se absorbují dobře z GIT (proximální část tenkého střeva) s biologickou dostupností mezi 80-100 % s výjimkou midazolamu (kolem 50 %, first-pass efekt, CYP 3A5). Vazba na plazmatické proteiny je rovněž vysoká s vázanou frakcí kolem 80-95 %. Maximum plazmatické koncentrace dosahují benzodiazepiny v rozmezí 30-120 minut. Distribuci lze popsat dobře dvoukompartmentovým modelem, v počáteční fázi rovnoměrná v krvi a dobře prokrvených orgánech s výborným průchodem přes hematoencefalickou bariéru a následnou redistribucí do méně prokrvených kompartmentů. Distribuční objem se pohybuje v rozmezí hodnot 0,7-2,5 l.kg-1. Menší hodnoty jsou u krátkodobě působících benzodiazepinů. 156 Metabolismus benzodiazepinů je bohatý a probíhá v nejrůznějších systémech CYP 450 a zahrnuje především následující typy reakcí: N-dealkylace (CYP 2C9, 2C19, 3A4, 3A5, 2B6 aj.; např. diazepam → nordiazepam), hydroxylace (CYP 2C19, 3A4, např. diazepam → temazepam; nordiazepam → oxazepam), redukce nitroskupiny (CYP 3A4, např. flunitrazepam → 7aminoflunitrazepam; clonazepam → 7-aminoclonazepam) i jiné reakce. Většina primárních metabolitů podléhá konjugaci s glukuronovou kyselinou. Hetrazepiny I podléhají dominantně hydroxylaci methylskupiny imidazolového, resp. triazolového jádra za tvorby hydroxymethyl derivátů (např. alprazolam → α-hydroxyalprazolam). Schématicky je na obr. 3.61 znázorněn metabolismus diazepamu a na obr. 3.62 metabolismus midazolamu. Typickým nálezem při intoxikaci diazepamem jsou tak mimo nemetabolizovanou parentní látku metabolity nordiazepam, oxazepam a temazepam včetně dalších minoritních aromatických hydroxyderivátů. Některé metabolity benzodiazepinů vykazují významnou biologickou aktivitu, jiné jsou prakticky neaktivní. V případě metabolitů diazepamu jsou aktivní tedy prakticky všechny jeho dominantní metabolity, metabolity typu α-hydroxyalprazolam, α-hydroxymidazolam vykazují řádově nižší biologickou aktivitu ve srovnání s mateřskou látkou, aminoderiváty odvozené od látek typu nitrazepam, clonazepam, flunitrazepam jsou neaktivní. Při uvážení metabolických cest benzodiazepinů připadají pochopitelně v úvahu četné potenciální mezilékové interakce, jejichž vliv vyniká zejména v případě dlouhodobé terapie benzodiazepiny (například antiepileptická terapie). V tabulce 3.16 jsou uvedeny vybrané příklady mezilékových interakcí diazepamu a clonazepamu, které jsou často indikovány v antiepileptické terapii, diazepam především při terapii status epilepticus a clonazepam i v dlouhodobé terapii. Uvedené inhibitory tak zpomalují metabolismus diskutovaných benzodiazepinů se zvýšeným rizikem a silou nežádoucích účinků závislých na dávce, zatímco induktory snižují účinné koncentrace léčiva. Benzodiazepiny se vylučují převážně močí ve formě konjugátů. Tabulka 3.16 Vybrané mezilékové interakce benzodiazepinů diazepamu, midazolamu a clonazepamu. Farmakum Diazepam Midazolam Clonazepam Diazepam Systém CYP 3A4 2C19 Vybrané inhibitory Vybrané induktory Sertralin (antidepresivum) Fluoxetin (antidepresivum) Diltiazem (antihypertensivum) Clarithromycin, erythromycin (ATB) Azolová antimykotika (ketokonazol apod.) H2 blokátory (cimetidin, ranitidin) Grepefruitová šťáva Fluvoxamin (antidepresivum) Oxkarbazepin, topiramát (antiepileptika) Omeprazol (inh.protonové pumpy) Karbamazepin, fenytoin, fenobarbital (antiepileptika) Rifabutin (ATB) Troglitazon (antidiabetikum) Glukokortikoidy 157 Fenobarbital, fenytoin (antiepileptika) Dexamethason (imunosupresivum) Obr. 3.61 Metabolismus diazepamu. Obr. 3.62 Metabolismus midazolamu. 158 3.5.3.3 Farmakodynamické vlastnosti benzodiazepinů Benzodiazepiny se, podobně jako barbituráty, váží na GABAA receptory (viz také část 3.1.2.2.3). GABA receptory se dělí do tří kategorií, GABAA, GABAB a GABAC. GABAA receptor je transmembránovým iontovým chloridovým kanálem, který má pentamerní strukturu, která je kombinací 19 polypeptidů α1–6, β1–3, γ1–3, dále také δ, ε, θ, π a σ1-3. Konkrétní uspořádání kanálu určuje jeho fyziologickou funkci. Biogenními ligandy GABAA receptorů jsou mimo γaminomáselnou kyselinu také některé neurosteroidy. Benzodiazepiny se váží na místo mezi α a γ podjednotkami a potencují tak GABAergní inhibici. Vazebné místo je jiné, než pro γaminomáselnou kyselinu. Výsledkem alosterické vazby benzodiazepinů na GABAA receptor je zvýšení frekvence otevírání chloridového kanálu. V tom se efekt liší od barbiturátů, které způsobují prodloužení doby otevření chloridového kanálu. Dalšími xenobiotiky, které interagují s GABAA receptorem ve smyslu pozitivní allosterické modulace, jsou již zmíněné barbituráty, Z-drugs a ethanol a dále některá inhalační anestetika, propofol, metakvalon, meprobamát aj.. Přírodní látka muscimol je příkladem látky s agonistickým působením na GABAA receptor. Antagonistické působení vykazuje například přírodní látka bicuculin. Pikrotoxiny, thujon a některé další jedy způsobují nekompetitivní blokádu iontového GABAA kanálu. V neposlední ředě je třeba zmínit skupinu látek s negativní alosterickou modulací GABAA receptoru, které lze uplatnit v terapii intoxikací benzodiazepiny, mezi nimi se zdaleka nejvíce uplatňuje flumazenil, antidotum benzodiazepinů. Vazba benzodiazepinů na α-1-GABAA zprostředkuje především sedativní, hypnotický a částečně antikonvulzivní účinek, zatímco vazba na α-2-GABAA receptory zprostředkuje především anxiolytické působení. Pozitivní alosterická modulace GABAA receptoru vyvolaná působením benzodiazepinů tak ve výsledku vede ke zvýšenému influxu chloridových iontů do intracelulárního prostoru neuronu, hyperpolarizaci jeho buněčné membrány a snížení schopnosti přenosu nervového vzruchu. Schématicky je GABAA receptor znázorněn na obr. 3.63. GABA receptory typu B a C nejsou působením benzodiazepinů ovlivněny. Obr. 3.63 GABAA receptor s vyznačenými vazebnými místy pro různá xenobiotika. 159 3.5.3.4 Akutní intoxikace benzodiazepiny Akutní intoxikace benzodiazepiny je v současnosti nejčastější příčinou lékových intoxikací, kdy příčinou je nejčastěji nadužití v sebevražedném úmyslu, nevhodná kombinace ethanolu s benzodiazepiny nebo neadekvátní dávkování. V dlouhodobém horizontu tvoří u nás benzodiazepiny nejčastější příčinu úmrtí při drogových předávkováních. Neurotoxicita benzodiazepinů Chronické užívání i akutní intoxikace vedou k celkovému útlumu CNS, který se v závislosti na dávce manifestuje jako kvantitativní porucha vědomí s útlumem, snížením pozornosti, poruchou řeči, paměti (anterográdní amnézie; neschopnost vštípení nových informací a podnětů) až kóma s centrálním útlumem dýchání. Centrální útlum dechu je nezvážnější komplikací akutní intoxikace benzodiazepiny. Dochází k rozvoji respirační acidózy, následně metabolické laktátové acidózy typu A a při vazodilataci mozkového řečiště k rozvoji otoku mozku. Tato kombinace jevů je nejčastější primární příčinou úmrtí při závažných intoxikacích benzodiazepiny. Zvýšené je rovněž riziko aspirace žaludečního obsahu. Kardiovaskulární toxicita Benzodiazepiny mají mírný tlumivý vliv na kardiovaskulární systém, který se manifestuje jako hypotenze, tepová frekvence ani minutový objem se významně nemění. Centrálně podmíněná hypotenze je pravděpodobně zprostředkována především působením na vyučování noradrenalinu v locus coeruleus a zásahem do osy hypotalamus – hypofýza – nadledviny, kdy benzodiazepiny působí snížené vylučování kortikotropin uvolňujícího hormonu. Jiná orgánová toxicita Benzodiazepiny nevykazují významnou orgánovou toxicitu, jako je hepatotoxicita, nefrotoxicita, hematotoxicita, rhabdomyolýza apod. Na postižení těchto orgánů je možné pomýšlet jako na sekundární postižení v následujících případech: hepatotoxicita a nefrotoxicita při dlouhotrvající hypotenzi, hypotermii a hypoxii při velmi závažných intoxikacích, rhabdomyolýza při pozičních traumatech. Terapie intoxikací benzodiazepiny spočívá především v zajištění a kontrole základních životních funkcí. Pro intoxikaci benzodiazepiny existuje specifické antidotum, flumazenil (Anexate; viz obr. 3.64). Jeho použití spolehlivě antagonizuje na dávce závislé vedlejší účinky benzodiazepinů, nevýhodou je však krátká doba účinku (30-90 minut). Flumazenil se nehodí pro dlouhodobou terapii závažných intoxikací benzodiazepiny, ale indikace jsou spíše následující: akutní přednemocniční zásah, oddálení nutnosti zajištění dýchacích cest nebo umělé plicní ventilace, kombinované intoxikace s jinými tlumivými látkami (např. antipsychotika, ethanol), potvrzení podílu benzodiazepinů na intoxikaci. Po jeho podání nastává dramatická a rychlá odpověď v řádu jednotek minut. Rizikem podání flumazenilu je vyvolání příznaků abstinenčního syndromu u osob chronicky užívajících/zneužívajících benzodiazepiny. Z eliminačních technik má omezený přínos podání aktivního uhlí v čase do 2 hodin po požití, forsírovaná diuréza, hemodialýza a ni hemoperfuze nemají v terapii intoxikace benzodiazepiny přínos. 160 Obr. 3.64 Flumazenil 3.5.3.5 Chronická intoxikace benzodiazepiny Benzodiazepiny patří mezi nejčastěji zneužívaná léčiva s vysokým potenciálem pro rozvoj tolerance, psychické i fyzické závislosti. Jedná se o léčiva, která jsou často neuváženě předepisována, přičemž rizikovou skupinou jsou zejména starší pacienti, kdy jsou benzodiazepiny nevhodně podávány namísto antidepresiv a neadekvátně předepisovány a dávkovány jako hypnotika. Tolerance se tak rozvíjí pozvolna a pacient je nucen ke zvyšování dávek při adaptaci CNS na normální dávky. Tato adaptace vede k subjektivně velmi nepříjemným stavům návratu původních potíží (úzkost, nespavost apod.; rebound syndrom) v zesílené intenzitě při normálním dávkování. Se zvyšujícími se dávkami, které často nejsou indikované a pod kontrolou ošetřujícího lékaře, se rozvíjí stav psychické závislosti se všemi typickými průvodními jevy (bažení aj.) a konečně k rozvoji fyzické a v tomto případě velmi nebezpečné fyzické závislosti. Syndrom odnětí má podobný průběh jako delirium tremens u alkoholu, dostavuje se třes, pocení, hypertenze, tachykardie, psychomotorický neklid, při vysokých původních dávkách hrozí také epileptický záchvat. Za podstatnou částí těchto příznaků stojí zvýšené vylučování katecholaminů. Stav odnětí může mít v případě benzodiazepinů dramatický průběh a je potenciálně život ohrožujícím stavem. Náhlé vysazení se proto nedoporučuje a vhodné je postupné kontrolované snižování dávek v řádu týdnů. I při postupném vysazování jsou obvyklé stavy úzkosti a nespavosti. Stavy závislosti na benzodiazepinech jsou obecně podceňovány, přehlíženy a jejich diagnostika není jednoduchá. Bezpečná doba užívání benzodiazepinů (mimo clonazepam) by neměla překročit 6 týdnů. Incidence nefatálních intoxikací benzodiazepiny má v České republice stále rostoucí trend s 248 evidovanými případy v roce 2013 oproti 126 případům v roce 2004, počet fatálních intoxikací je rovněž nadále vysoký (47 případů v roce 2012), byť poklesl významně od doby, kdy byl z českého lékopisu vyřazen nebezpečný flunitrazepam (Rohypnol). Ve většině případů smrtelných intoxikací benzodiazepiny se jedná o kombinaci benzodiazepinu s ethanolem, který významně synergicky zvyšuje jeho toxicitu. 3.5.3.6 Laboratorní vyšetřovací metody při intoxikaci benzodiazepiny Toxikologická vyšetření v případech podezření na intoxikaci benzodiazepiny představují: screeningová imunochemická vyšetření na přítomnost benzodiazepinů v moči (event. i v žaludečním obsahu) jako základní nespecifické vyšetření, metody konfirmace a identifikace konkrétního benzodiazepinu a jeho metabolitů v moči (event. i žaludečním obsahu) a metody stanovení plazmatické/sérové hladiny benzodiazepinů. Ve forenzní toxikologii se pochopitelně uplatňují i další analytické postupy, průkaz a stanovení v jiných tkáních apod. Z dalších 161 vyšetřovacích metod se uplatňují základní biochemická a hematologická vyšetření k posouzení sekundárních následků, tíže a prognózy otravy benzodiazepiny (parametry vnitřního prostředí: ABR, ionty, osmolalita, glykémie, laktát; jaterní enzymy; kreatinin, myoglobin; koagulace apod.). Při nespecifickém imunochemickém screeningovém vyšetření je obecně třeba pomýšlet na následující úskalí: zvýšená četnost falešně pozitivních nálezů vlivem interferencí s jinými léčivy (některá antipsychotika, např. sertralin, oxaprozin aj.); rozdílná reaktivita jednotlivých benzodiazepinů a snížená reaktivita konjugátů benzodiazepinů (zejm. glukuronidů) a jejich primárních metabolitů, které zvyšují riziko falešně negativních nálezů. Hodnotu cut–off při využití semikvantitativních screeningových imunochemických vyšetřeních je tak nutné považovat za hrubě orientační. Flumazenil nedává falešně pozitivní nález imunochemických screeningových testů. Pro konfirmační analýzu benzodiazepinů v moči, žaludečním obsahu a jiných typech biologického materiálu a pro stanovení plazmatické/sérové hladiny lze využít řadu popsaných analytických metod plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií, electron-capture detekcí (ECD) aj., metody kapalinové chromatografie s nespecifickou detekcí v UV oblasti a metody kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií. Při analýze moči je nutná hydrolýza konjugátů benzodiazepinů s glukuronovou kyselinou. Detekční okno pro benzodiazepiny v moči je v závislosti na míře intoxikace a biologickém poločasu konkrétního benzodiazepinu 2-7 dní, v některých případech velmi závažných intoxikací nebo chronického užívání vysokých dávek benzodiazepinů může být prodlouženo i na několik týdnů. Hladina benzodiazepinů v krvi nekoreluje dobře s tíží intoxikace a klinická interpretace plazmatických/sérových hladin je tak obtížná i s ohledem na častou toleranci intoxikovaných. Klinický přínos má jinak stanovení hladiny clonazepamu v rámci terapeutického monitorování léčiv při dlouhodobé antikonvulzivní terapii. 3.5.4 Z-Drugs 3.5.4.1 Úvod do toxikologie Z-drugs Skupina nových hypnotik nebenzodiazepinové struktury, které se označují jako Z-drugs zahrnuje látky různých strukturních motivů, imidazo[1,2-a]pyridinu (např. zolpidem); pyrrolo[3,4b]pyrazinu (např. zopiclon) a pyrazolo[1,5-a]pyrimidinu (např. zaleplon). Ve všech zmíněných případech se jedná, podobně jako u barbiturátů a benzodiazepinů, o allosterické pozitivní modulátory GABAA receptorů, které však mají oproti benzodiazepinům některé přednosti. Těmi jsou především: vyšší terapeutický index, selektivnější vazba na α1-GABAA podjednotku a více vyznačený hypnotický účinek, krátká doba působení, málo narušená architektura spánku a pravděpodobně nižší potenciál pro vznik závislosti ve srovnání s benzodiazepiny. Tyto látky byly uvedeny na trh koncem 80. a v polovině 90. let 20. století. Strukturní vzorce zolpidemu, zopiclonu a zaleplonu jsou uvedeny na obr. 3.64 a 3.65. Přes původní očekávání o bezpečnosti těchto látek, je nutné uvážit, že se jedná o farmaka významně ovlivňující psychické a kognitivní funkce a jejich podávání by mělo být omezeno, podobně jako v případě benzodiazepinů na dobu maximálně 6 týdnů. Těžké a fatální intoxikace jsou doposud poměrně vzácné a validní epidemiologická data o chronickém abúzu doposud chybí. 3.5.4.2 Farmakokinetické vlastnosti vybraných Z-drugs Zolpidem, zopiclon i zaleplon se dobře absorbují z GIT s vysokou biologickou dostupností (7090 %), vazba na plazmatické proteiny je vysoká a rychle se redistribuují do silně prokrvených a 162 později do málo prokrvených orgánů. Procházejí volně přes hematoencefalickou bariéru a maximální plazmatické koncentrace dosahují v řádu jednotek až desítek minut. Nástup účinku je rovněž rychlý a nastává mezi 10 – 30 minutami. Biologický poločas je nejkratší u zaleplonu (60-90 minut), zolpidem (120-180 minut) a nejdelší u zopiclonu (6-9 hod). Metabolismus zolpidemu probíhá cestou oxidace methylových skupin na neaktivní karboxymetabolity v systému CYP 3A4, metabolity zopiclonu (N-dealkyl a N-oxid) vykazují ještě biologickou aktivitu. Metabolismus zaleplonu probíhá cestou oxidace v poloze 5- a N-dealkylace na neaktivní metabolity. Schématicky je metabolismus zolpidemu, zopiclonu a zaleplonu znázorněn na obrázcích 3.64 a 3.65. Obr. 3.64 Metabolismus zopiclonu a zolpidemu Obr. 3.65 Metabolismus zaleplonu 163 3.5.4.3 Farmakodynamické vlastnosti a toxicita vybraných Z-drugs Mechanismus účinku zolpidemu, zopiclonu a zaleplonu byl již nastíněn v části 3.5.4.1. V porovnání s benzodiazepiny jsou ve všech diskutovaných případech méně výrazné vedlejší účinky závislé na dávce, jako je sedace, anterográdní amnézie, vliv na psychomotorické funkce apod., přičemž negativní vedlejší účinky nepřetrvávají do dalšího dne, resp. po ukončení hypnotického efektu. V tomto ohledu vyniká zejména zaleplon. Deprese dechu je patrná až při extrémních dávkách těchto látek, které převyšují terapeutické dávky čtyřiceti a vícenásobně. V případě zolpidemu tak byla popsána řada intoxikací s benigním průběhem s dávkou až 600 mg (terapeutická dávka je 10-20 mg), analogická situace je u zopiclonu a zaleplonu. Závažná je však kombinace těchto léčiv s jinými psychoaktivními látkami a zejména s ethanolem. V případě kombinovaných intoxikací s ethanolem je komatózní dávkou s potenciálně letálním průběhem již dávka 100-150 mg zolpidemu (stále se však jedná přinejmenším o pětinásobek terapeutické dávky). Při intoxikaci Z-drugs lze použít stejné antidotum jako v případě benzodiazepinů, flumazenil. Chronické užívání látek této skupiny vede pochopitelně k rozvoji tolerance, ten je však ve srovnání s benzodiazepiny pozvolnější. Příznaky psychické a fyzické závislosti jsou podobné jako u benzodiazepinů, ale mírněji vyjádřené. 3.5.5 Použitá literatura 1. Jabor A. a kol.: Vnitřní prostředí. Praha:Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-1221-5. 2. Ševela K., Ševčík p. a kol.: Akutní intoxikace a léková poškození v intenzivní medicíně. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-3146-9. 3. Wenke M., Mráz M. a Hynie S.: Farmakologie pro lékaře. Praha: Avicenum, 1983. ISBN 08103-84. 4. Linhart I.: Toxikologie. Praha: VŠCHT, 2014. ISBN 978-80-7080-877-1. 5. Ho I.K.: Mechanism of Action of Barbiturates. Ann. Rev. Pharmacol. Toxicol 1981, 21, 83-111. 6. Riss J., Cloyd J., Gates J., Collins S.: Benzodiazepines in Epilepsy: Pharmacology and Pharmacokinetics. Acta Neurol. Scand. 2008, 118, 69-86. 7. Lintzeris N., Mitchell T.B., Bond A.J., Nestor L., Strang J.: Pharmacodynamics of Diazepam CoAdministered with methadone or Buprenorphine under High Dose Conditions in Opioid Dependent Patients. Drug and Alcohol Dependence 2007, 91, 187-194. 8. Nordt S.P., Clark R.F.: Midazolam: view of Therapeutic Uses and Toxicity. J. Emerg. Med. 1997, 15, 357-365. 9. Vgontzas A.N., Kales A., Bixler E.O.: Benzodiazepine Side Effects: Role of Pharmacokinetics and Pharmacodynamics. Pharmacology 1995, 51, 205-223. 10. Albrecht S., Ihmsen H., Hering W., Geisslinger G., Dingemanse S., Schwilden H., Schüttler J.: The Efffect of Age on the Pharmacokinetics and Pharmacodynamics of Midazolam. Clin. Pharm. Ther. 1999, 65, 630-639. 11. Greenblatt D.J., Shader R.I., Divoll M., Harmatz J.S.: Benzodiazepines: A Summary of Pharmacokinetic Properties. Br. J. Clin. Phar. 1981, 11, 11S-16S. 12. Janú L.: Závislost na benzodiazepinech je přehlížená a nebezpečná. Medical Tribune 2010, http://www.tribune.cz/clanek/18162-zavislost-na-benzodiazepinech-je-prehlizena. 13. Ito T., Suzuki T., Wellman S.E., Ho I.K.: Pharmacology of Barbiturate Tolerance/Dependence: GABAA Receptors and Molecular Aspects. Life Sci. 1996, 59, 169-195. 164 14. Polasek T.M., Sedagopal J.S., Elliot D.J., Miners J.O.: In Vitro-in Vivo Extrapolation of Zolpidem as a Perpetrator of Metabolic Interactions Involving CYP3A4. Eur. J. Clin. Pharmacol. 2010, 66, 275-283. 15. Olubodun J.O., Ochs H.R., Moltke L.L., Roubenoff R., Hesse L.M., Harmatz J.S., Shader R.I., Greenblatt D.J.: Pharmacokinetic Properties of Zolpidem in Elderly and Young Adults: Possible Modulation by Testosterone in Men. Br. J. Clin. Pharmacol. 2003, 56, 297-304. 16. Patat A., paty I., Hindmarch I.: Pharmacodynamic Profile of Zaleplon, a new NonBenzodiazepine Hypnotic Agent. Human Psychopharm. 2001, 16, 369-392. 165 4. PRAKTICKÉ ASPEKTY ANALYTICKÉ TOXIKOLOGIE 4.1 Úvod do analytické toxikologie Toxikologická analýza je základním nástrojem, bez nejž si nelze klinickou ani forenzní toxikologii představit. V této části budou velmi stručně shrnuty základní metodické přístupy, které byly již na konkrétních příkladech opakovaně na různých místech tohoto skripta zmiňovány. Toxikolog – analytik stojí často před náročným úkolem analyzovat neznámé, tělu cizorodé látky, xenobiotika, a jejich metabolity v biologickém materiálu, aniž ví, co hledá. Látky, které mohou způsobit otravu, tvoří obrovskou a různorodou skupinu chemických individuí s rozdílnými fyzikálně chemickými vlastnostmi a různorodým působením na živý organismus. Příznaky otravy jsou ale přitom až na výjimky málo specifické. Existují frekventované noxy, resp. skupiny nox, které připadají v úvahu často a jejich průkaz v biologickém materiálu je relativně snadný. Na druhé straně jsou látky, které se vyskytují jako příčina intoxikace zcela výjimečně a toxikolog se s nimi může setkat sporadicky nebo jen jednou v kariéře. Konečně existují látky, které působí toxicky v extrémně nízkých dávkách (např. ricin, botulotoxin), jejich průkaz běžnými screeningovými metodami je prakticky nemožný a je nutné použít velmi citlivé a specifické zacílené analytické metody. Toxikologie tedy vyžaduje tvořivý přístup, neustálé studium a pozornost ve sledování nových trendů v analytické chemii, farmakologii, farmacii apod. V oboru klinické toxikologie je hlavním smyslem práce toxikologa poskytování relevantních dat o obsahu xenobiotik a jejich metabolitů v biologickém materiálu požadujícím klinikům v případech akutních intoxikací (náhodné užití, sebevražedný úmysl, intoxikace z pracovního prostředí, nesprávné podání léčivého přípravku, zneužití OPL aj.), chronickém abúzu OPL a částečně také v oblasti pracovního lékařství. Přitom je důležité provedení analýzy a poskytnutí informací požadujícím klinikům v čase, který umožní rovněž adekvátní terapeutický zásah. Z praktických důvodů rychlé dostupnosti provádějí některé toxikologické analýzy rovněž pracoviště klinické biochemie. Významnou součástí klinické toxikologické praxe je rovněž schopnost uvedení souvislosti mezi výsledky toxikologické analýzy a klinickým stavem, určení možností adekvátní terapie a prognózy intoxikace. V klinické toxikologii je nutné vždy pomýšlet na potenciální možný přesun do oblasti forenzní toxikologie. Řada případů intoxikace, které jsou prvotně řešeny jen v rámci zdravotní péče, se v průběhu svého vývoje stane případy, které jsou řešeny orgány činnými v trestním řízení. Z těchto důvodů je zejména důležité ponechání části nezpracovaného vzorku pro potřeby pozdější analýzy v režimu forenzní toxikologie. Oblast forenzní toxikologie je poněkud odlišná a vyžaduje často podrobnější přístup a zvýšené nároky na řízení jakosti, které je pochopitelně vyžadováno s ohledem na právní důsledky, které výsledek toxikologické analýzy může přinést. K výkonu forenzní toxikologické činnosti je oprávněn a zodpovídá za ni znalec v oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie nebo odvětví soudní lékařství. 4.2 Volba biologického materiálu Volba biologického materiálu v toxikologické analýze je zcela klíčová z hlediska možnosti záchytu podezřelé noxy a interpretace nálezu ve vztahu k tíži intoxikace, prognóze, možnostem terapie intoxikace a také posouzení ovlivnění OPL. 166 Moč Moč je v toxikologické analýze ve většině případů univerzálním biologickým materiálem, který má následující výhody: většina xenobiotik se vylučuje do moče a v moči se koncentruje společně se svými metabolity; detekční okno je mezi jinými biologickými materiály (s výjimkou kostní tkáně a vlasů) nejširší a umožňuje zachytit hledanou noxu jak v časné, tak i v pozdní fázi intoxikace (bez klinických známek intoxikace); matrice je jednoduchá ve srovnání s jinými materiály (krev, plazma, sérum, tkáně, žaludeční a střevní obsah); obvykle je dostupná v množství desítek až stovek ml a umožňuje tak provedení opakovaných analýz; riziko infekce je v případě zpracování moči minimální. Zásadními nevýhodami moči v toxikologické analýze jsou naproti tomu: řada xenobiotik se vylučuje ve formě konjugátů (s glukuronovou kyselinou, sírovou kyselinou, glycinem, glutathionem apod.) a před analýzou je nutné je hydrolyzovat; koncentrace xenobiotika v moči (až na výjimky látek s distribučním objemem blízkým celkové tělesné tekutině) nekoreluje dobře s mírou intoxikace a znemožňuje hodnocení stádia, tíže a prognózy intoxikace; možnosti manipulace se vzorkem (ředění, výměna se spolupacientem apod.) jsou relativně snadné a zvyšují riziko falešně negativního nálezu zejména v případech needukovaného zdravotnického personálu; některé noxy se vylučují do moči zcela minoritně a možnost jejich průkazu je významně omezená. Z hlediska forenzní toxikologické analýzy je hodnocení nálezů v moči ve vztahu k ovlivnění OPL významně omezené a téměř vždy snadno napadnutelné. Doporučené množství moči pro rozsáhlejší toxikologickou analýzu (systematický průkaz nox) je 50 ml. Skladování moči před a po analýze by mělo být vždy v temnu a chladu při teplotách 2 – 8 °C maximálně po dobu 48 hodin, dále při teplotách -20 °C. Krev, plazma, sérum Volba biologického materiálu krve, plazmy nebo séra představuje základ při posuzování ovlivnění OPL a jinými xenobiotiky ve forenzní toxikologii a analýza těchto materiálů dále umožňuje stanovení koncentrace xenobiotika, event. současně jeho metabolitů, ve vztahu k tíži a prognóze intoxikace a rozvaze dekontaminačních a eliminačních technik. Přitom je však nutné uvážit, že ne vždy koreluje koncentrace xenobiotika s tíží intoxikace (především látky s velmi vysokým zdánlivým distribučním objemem). Z analytického hlediska jsou krev, plazma i sérum materiály s obtížnou matricí a množství materiálu je omezené. Riziko manipulace se vzorkem ze strany pacienta nebo posuzovaného je oproti moči podstatně nižší. Koncentrace xenobiotik, resp. jejich metabolitů se zdánlivým distribučním objemem výrazně vyšším než celková tělesná tekutina jsou v krvi obvykle výrazně nižší než v moči, což může ztěžovat analýzu. Specifickým případem je krev získaná post mortem při sekci, která je obvykle hemolytická a v některých případech může vykazovat hnilobné změny. Matriční efekty jsou pak ještě silněji vyjádřeny a při analýze s užitím málo specifických metod (např. UV spektrometrie) je třeba vyloučit interference s hemoglobinem a jinými eobiotiky. V interpretaci nálezu je pak třeba opatrnosti s ohledem na post mortem distribuci analyzovaného xenobiotika a dále je nutno pomýšlet na arteficiální post mortem produkci některých analytů (např. ethanol). Sliny Sliny jsou alternativním materiálem využívaným především pro analýzu screeningovými málo specifickými imunochemickými metodami. Tyto metody nabývají popularity mezi orgány policie (např, dopravní policie) ve světě i u nás pro rychlý orientační screening. V každém případě se dále 167 vyžaduje pro posouzení ovlivnění následný odběr krve, lékařské vyšetření a identifikace a případně kvantifikace noxy. Falešná pozitivita v terénu prováděných orientačních vyšetření ze slin je bohužel častá. V toxikologické laboratoři jsou sliny analyzovány zřídkakdy. Výhodou slin jako biologického materiálu pro toxikologickou analýzu je neinvazivnost odběru a dobrá korelace mezi koncentrací xenobiotika v krvi a slinách, která platí xenobiotika, která jsou lipofilní, v krvi převážně neionizovaná a přestupují snadno přes slizniční bariéru. Žaludeční obsah, střevní obsah Žaludeční obsah se získává nejčastěji při náhodných nebo suicidiálních intoxikacích při laické a odborné první pomoci. Zásadní výhodou je obsah xenobiotika v původní formě a ve vysokých koncentracích, nevýhodou je často těžká matrice (tukové kapénky, jiná potrava apod.), která ztěžuje zpracování vzorku. Je důležité připomenout, že nález xenobiotika v žaludečním obsahu neprokazuje automaticky perorální užití tohoto xenobiotika. Látky, které jsou v krvi v neionizované formě a mohou přestoupit z krevního oběhu přes žaludeční stěnu (typicky látky charakteru slabé organické báze) se tak dostávají do žaludečního obsahu (báze je protonována) a postupují dále do GIT. V některých případech těžkých intoxikací tlumivými látkami (např. užití vysoké dávky benzodiazepinů v suicidiálním úmyslu) mohou tablety přetrvávat v žaludečním obsahu i několik dní (až tvorba bezoárů) po intoxikaci při snížené žaludeční motilitě a omezeném perorálním příjmu potravy a tekutin. Střevní obsah se analyzuje především v případech toxikologického vyšetření zemřelých osob. Orgány Analýza xenobiotik v orgánech se provádí prakticky výhradně u toxikologických vyšetření zemřelých osob, přičemž se volí k analýze obvykle játra a ledviny, méně často plíce a mozek, spíše výjimečně jiné tkáně jako např. kostní tkáň. Analýza xenobiotik v těchto tkáních může napomoci určení příčiny úmrtí a odhadu fáze intoxikace, při níž došlo k úmrtí. Zpracování tkání pro toxikologickou analýzu je metodicky i časově náročné a zahrnuje homogenizaci, deproteinaci a extrakci, případně mineralizaci. Vlasy Analýza vlasové tkáně představuje specifický případ, kdy lze zpětně monitorovat opakované intoxikace v uplynulém časovém období v řádu let. Vlasy rostou rychlostí přibližně 1 cm / měsíc a řada xenobiotik především bazického charakteru a jejich metabolitů se v této tkáni ukládá. Analýza je vždy náročná, protože vyžaduje dekontaminaci materiálu, uvolnění xenobiotika z vlasové tkáně postupem, který nezničí analyzovanou látku a extrakci. V praxi se využívá zejména analýza přítomnosti OPL a ethylglukuronidu. Doporučuje se odebírat vlasovou tkáň z oblasti temene, pramen o průměru tužky. Pro provedení běžně prováděných analýz je potřeba množství kolem 200 mg vlasů. 4.3 Kvalitativní toxikologická analýza Kvalitativní toxikologická analýza je základním postupem, který dává prvotní informace o povaze intoxikace a na jejím základě dochází k rozvaze dalšího analytického i terapeutického postupu. V mnoha případech kvalitativní analýza dostačuje požadovanému účelu vyšetření a kvantifikace 168 noxy, resp. jejích metabolitů není nutná. Podle požadovaného účelu vyšetření a na základě anamnézy lze metody kvalitativní toxikologické analýzy rozdělit na: a) screeningové imunochemické metody analýzy skupin omamných a psychotropních látek, b) systematický průkaz extraktivních látek (obv. chromatografickými metodami), c) cílený průkaz předem definované noxy. 4.4 Kvantitativní toxikologická analýza Kvantifikace nox a jejich metabolitů v toxikologii je zejména vhodná v případech: a) intoxikací těkavými látkami, b) existuje dobrá korelace mezi koncentrací noxy v plazmě/séru a tíží intoxikace, c) sleduje se účinnost eliminačních (forsírovaná diuréza, hemodialýza, hemoperfúze) nebo jiných dekontaminačních technik (laváž žaludku) při intoxikaci, d) při posuzování ovlivnění noxou ve forenzní toxikologii, e) při posuzování podílu intoxikace na příčině úmrtí. 4.5 Metody toxikologické analýzy 4.5.1 Screeningové metody v toxikologii Screeningové kvalitativní toxikologické imunochemické metody se zaměřují na skupinový průkaz látek určité strukturní podobnosti (opiáty, amfetaminy, benzodiazepiny, tricyklická antidepresiva apod.). Zásadní výhodou těchto metod je jejich dostupnost pro terénní nebo ambulantní provedení (imunochromatografické metody, kazetové testy), rychlý výsledek a široká paleta analytů. Z odborného hlediska preferujeme imunochemické toxikologické screeningové metody v režimu semikvantitativní analýzy na vhodných automatizovaných analyzátorech, které jsou v mnoha ohledech spolehlivější, jejich nevýhodou je však dostupnost pouze na specializovaných pracovištích. Mimo skupinový průkaz existují pro řadu analytů metody se specifickou protilátkou (např. MDMA, MAMF, 6-monoacetylmorfin apod.), které lze ve specifických případech uplatnit. Kritická je otázka volby hodnoty cut-off a volba kalibračního postupu. Každý analyt skupiny má totiž odlišnou citlivost a kalibraci je možné provést jen pro jeden zvolený analyt skupiny. Kalibraci a hodnoty cut-off je nutné vždy volit především s ohledem na minimalizaci rizika falešně negativních nálezů. Nález ze screeningových imunochemických metod v toxikologii je nutné vždy posuzovat pouze jako orientační a vždy existuje riziko falešně pozitivního nálezu vlivem zkřížené reaktivity s jinými látkami. Interpretaci toxikologického imunochemického screeningového vyšetření je nutné provádět obezřetně, s důrazem na anamnestická data a další okolnosti a v žádném případě nejsou tyto nálezy samy o sobě použitelné ve forenzní toxikologii jako důkaz přítomnosti/absence určité noxy v biologickém materiálu. V ideálním případě navazuje na málo specifické imunochemické orientační vyšetření vždy konfirmace přísně specifickou a citlivou chromatografickou metodou, přičemž jsou přesně identifikovány (event. kvantifikovány) konkrétní noxy skupiny OPL a případně jejich metabolity. Dalším screeningovým postupem je systematický průkaz nox chromatografickými metodami, který se provádí v případech neznámých intoxikací. Systematický průkaz nox se snaží postihnout co 169 nejširší spektrum analytů, pochopitelně však existují látky, které při používaných postupech unikají a jejich průkaz je obtížný. Poměrně univerzální je postup extrakce látek kyselé a neutrální povahy (extrakt A) a následně extrakce látek bazické povahy (extrakt B) z biologického materiálu metodami extrakce kapalina-kapalina nebo extrakcí na pevné fázi (SPE). Extrakty jsou pak analyzovány robustními postupy plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií, kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií a svůj význam mají nadále i metody tenkovrstevné chromatografie. Podrobněji o těchto postupech referuje část 4.5.2 skripta. 4.5.2 Separační metody v toxikologii 4.5.2.1 Metody tenkovrstevné chromatografie Metody tenkovrstevné chromatografie mají v toxikologii dlouhou tradici a představují klasické postupy, které si drží své, dnes již spíše pomocné, postavení dodnes. Extrakty biologických materiálů (obvykle extrakt kyselých a neutrálních látek a extrakt bazických látek) se podrobují tenkovrstevné chromatografii v různých mobilních soustavách vůči soustavám různých standardů. Dále se zkoumá poloha separovaných skvrn vůči soustavě standardů a jejich chování při různých detekčních postupech. Klasické univerzální jsou například soustavy standardů DAFCA a DANCA: diazepam, amidopyrin, fenmetrazin/nortryptylin, kodein a atropin. V rámci systematického průkazu extraktivních xenobiotik v biologickém materiálu se provádí obvykle detekce pomocí UV světla (254 nm), zkoumá se fluorescence (366 nm), absorpce UV po okyselení (postřik směsí ethanolkyselina sírová) a dále tvorba barevných skvrn po reakci s činidly: Marquisovo (formaldehydkyselina sírová), činidlo vhodné k detekci alkaloidů; Draggendorfovo (soli bismutité v kyselém prostředí); Bratton-Marshallovo činidlo je vhodné k detekci látek s primární aromatickou aminoskupinou (tvorba azokopulačních produktů); nespecifickým činidlem je jód (roztok v chloroformu) a mimo to řada dalších činidel, které jsou více či méně specifické pro kvalitativní toxikologickou analýzu. Pro detekci látek kyselé povahy se dobře uplatňují metody tvorby komplexních sloučenin a solí s kovy, např. tvorba komplexů se rtuťnatými a stříbrnými kationty a následná detekce difenylkarbazonem. Přibližně od padesátých let 20. století byl pro systematickou analýzu nox metodami TLC vypracováván univerzální precizní třídící a detekční systém (v ČR se o to zasloužila zejména doc. Večerková). Ve světě se rovněž uplatňují podobné standardizované systémy s modifikovanými činidly a detekčními systémy, jako je např. systém Varian TOXI-LAB. Podrobnější rozbor těchto systémů však přesahuje rámec skripta i s ohledem na klesající význam TLC metod v toxikologii. 4.5.2.2 Metody plynové chromatografie O metodách plynové chromatografie s plamenoionizační detekcí v analýze těkavých látek bylo pojednáno podrobně v části 3.1.2.2.6. Metody plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií představují stále zlatý standard v toxikologické analýze díky robustnosti této metodiky a možnosti záchytu různorodých analytů v jedné analýze. Převážně se uplatňují univerzální metody tvrdé ionizace electron impact (nárazem elektronu; pozn. nepřesné označení), kdy dodaná energie vede k fragmentaci molekuly na pozitivně nabité ionty a tvorbě relativně charakteristického hmotnostního spektra. Pro identifikaci analytu se pak využívá porovnání hmotnostního spektra s knihovnami standardů, kdy se zkoumá přítomnost 170 jednotlivých iontů v hmotnostním spektru a poměr jejich relativních intenzit (viz např. obr. 3.42 a 3.56). Další charakteristikou je retenční čas analytu, který se srovnává se standardem. 4.5.2.3 Metody kapalinové chromatografie Metody kapalinové chromatografie mají v toxikologii tradiční postavení v kvalitativní a především v kvantitiativní analýze, přičemž dnes jednoznačně preferujeme vysoce specifické a senzitivní metody detekce hmotnostní spektrometrií. V minulosti byly vyvinuty metodiky pro poloautomatizovanou toxikologickou analýzu kapalinovou chromatografií ve spojení s detekcí v UV oblasti (systém Remedi (Bio-Rad) a TOX.I.S. (Shimadzu)). Tyto systémy jsou založeny na automatizované přípravě vzorku různými extrakčními postupy a separaci s detekcí v UV oblasti detektorem diodového pole (190-390 nm) porovnáváním s integrovanou knihovnou spekter (9002 300 látek). Zásadní nevýhodou těchto systémů byla omezená možnost analýzy látek neutrálního charakteru a slabých organických kyselin a nemožnost většího zásahu operátora do analytického procesu a kvantifikace analytů. Z hlediska forenzní analýzy nejsou tyto systémy plně akceptovatelné pro svou nízkou specifičnost. V poslední době se rozvíjejí analogické systémy s detekcí hmotnostní spektrometrií, které představují současný moderní trend v analytické toxikologii. Identifikace analytů se provádí automatickým porovnáváním naměřených a knihovních MS2 a MS3 spekter s vysokou specifitou detekce. Oproti metodám plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií odpadá v řadě případů nutnost časově náročné extrakce a derivatizace analytů. Příkladem takového poloautomatizovaného systému s iontovou pastí je ToxTyper (Bruker). 171 RNDr. Tomáš Gucký, Ph.D. Toxikologie omamných a psychotropních látek Výkonná redaktorka prof. PaedDr. Libuše Ludíková, CSc. Odpovědná redaktorka Vendula Drozdová Technická redakce autor Grafické zpracování obálky Jiří Jurečka Publikace ve vydavatelství neprošla technickou ani jazykovou redakční úpravou. Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.vydavatelstvi.upol.cz www.e-shop.upol.cz [email protected] 1. vydání Olomouc 2015 Ediční řada – Skripta ISBN 978-80-244-4537-3 Neprodejná publikace vup 2015/0161
Podobné dokumenty
Kapalinová chromatografie.
odběru, stáří, pohlaví) - 10 – 250 mg vzorku
• dekontaminace vlasů (kosmetické
přípravky, prach a pod.)
• extrakce, přečištění extraktu,
zakoncentrování
• vlastní analýza
2 Základní typy poruch spánku - Vyšší odborná škola zdravotnická a
insomnie. Dále bych chtěla rozdělit zmíněnou farmakologickou léčbu, její výhody, úskalí
a nefarmakologickou léčbu, která by měla mít přednost při prvních symptomech nespavosti
před farmakoterapií.
9. číslo
Kromě nejznámějšího a nejrozšířenějšího etylalkoholu je jedna kapitola věnována i metylalkoholu. Tato záležitost je
velmi aktuální, protože v loňském roce
se vyskytlo naprosto zločinecké spolčení,...
Zaostřeno na drogy 200704 Návykové látky v těhotenství236.01 KB
Neprůchodnost žilního systému vede k nutnosti intramuskulární
aplikace, ke vzniku abscesů až těžkých flegmón, které mohou
v krajním případě skončit až amputací končetiny. S řadou žilních
komplikací...
sborník abstrakt - Congress Prague
v iniciálních stádiích ložiskové změny denzity bazálních ganglií, thalamu a
mozkového kmene.
V léčbě se uplatňuje především penicilamin (Metalcaptase), který tvorbou
chalátu s mědí odstraňuje rever...
Historie konopí Cannabis sativa je velmi důležitou léčivou rostlinou
Cannabinoidy jsou látky, které se v přírodě vyskytují pouze v rostlinách konopí. Systém jejich
využívání živými organismy se nazývá cannabinoidní systém.Tento systém existuje již přes 600
miliónů ...
bezprostřední vliv nízkých dávek alkoholu na lidské chování
Alkohol jako běžnou a legální drogu zná lidstvo od nepaměti. Stejně dlouhá je tedy zkušenost s jeho pozitivními i negativními účinky nejrůznějšího druhu. Není pochyb o tom, že účinek alkoholu je z...
âESKÁ SPOLEâNOST PRO BIOCHEMII A MOLEKULÁRNÍ
genové exprese, využití molekulárně biologických metod při typizaci bakterií či mapování genomů až po využití moderních metod
využívaných při strukturně-funkčním studiu
proteinů a jejich interakci ...
Měření obsahu THC k určení neomamného cannabis
přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek osahující omamnou nebo
psychotropní látku, prekursor nebo jed“. Z uvedeného vyplývá, že tohoto trestného činu se
dopustí ten, kdo jedná způsobe...