18 Podmínky pro směry hlavních difrakčních maxim při difrakci na
Transkript
18 SMĚRY HLAVNÍCH DIFRAKČNÍCH MAXIM PŘI DIFRAKCI NA MŘÍŽKÁCH 18 1 Podmínky pro směry hlavních difrakčních maxim při difrakci na mřížkách V odst. 2.1 bylo vysvětleno, že vlnová funkce záření difraktovaného nějakým objektem f (~x) ve směru ~ je určena Fourierovou transformací F (X) ~ objektu f v bodě, jehož průvodič je roven vektoru ~n = ~n0 + X ~ Několik předchozích kapitol pojednávalo o Fourierově transformaci mřížek. Je tedy vše rozptylu X. připraveno k diskusi difrakce na mřížkách. Začneme difrakcí na trojrozměrné mřížce. Viděli jsme, že Fourierova transformace mřížky je reciproká mřížka s konstantou K = 2π k (srov. 2π ~ odst. 4.3). V případě, že původní mřížka je konečná, jsou mřížkové body k X~h této reciproké mřížky ~ (viz 17(12)), jež superponují a vytvářejí mřížkovou amplitudu osazeny tvarovými amplitudami G1 (X) ~ ~ je periodickou funkcí a její absolutní hodnota G(X) (srov. 17(13)). Tato mřížková amplituda G(X) 2π ~ ~ je maximální právě v bodech X = k X~h (viz 17(5)). To je velmi významná skutečnost, neboť z ní vyplývají nejdůležitější vztahy strukturní analýzy: Laueovy rovnice a Braggova rovnice. Říká totiž, že ~ ~ , takže podle jeho ~ = 2π X hlavní difrakční maxima jsou ve směrech ~n~h , pro něž je vektor rozptylu X h k definice 2.1(7) je ~ ~ = 2π h1~a + + h2~a + + h3~a + . ~ = ~n~ − ~n0 = 2π X X (1) 1 2 3 h h k k Zde ovšem k už není konstanta, kterou bychom si mohli volit (jako ve Fourierově transformaci), nýbrž n~h vlnové číslo k = 2π λ (λ je vlnová délka záření), jak je tomu v integrálu 2.1(8). Podmínka pro směry ~ hlavních maxim tím nabývá tvaru ~n~h − ~n0 ~~ =X h λ známého z příruček strukturní analýzy (viz též např. [1] str. 115). (2) Obrázek 1: Ewaldova konstrukce. × představují tvarové amplitudy G1 v mřížkových bodech reciproké mřížky. Geometrickou interpretací této podmínky je Ewaldova konstrukce, jíž se rozumí toto (viz obr. 1): (i) Pomocí vztahů 4.2(7), sestrojíme reciprokou mřížku k mřížce, na níž dochází k difrakci a mřížkové polohy osadíme tvarovými amplitudami vypočtenými podle 17(7) a 17(8) (s k = 2π v 17(7)). (ii) Počátkem O reciproké mřížky vedeme kulovou plochu ρ o poloměru podmínkou CO = ~nλ0 (Ewaldova kulová plocha). 1 λ a se středem v bodě C určeném 2 18 SMĚRY HLAVNÍCH DIFRAKČNÍCH MAXIM PŘI DIFRAKCI NA MŘÍŽKÁCH (iii) Z rovnice (2) pak vyplývá, že difrakční maxima mají směry ~n~h ze středu C k těm bodům Q kulové ~ ~ reciproké mřížky. plochy ρ, které koincidují s mřížkovými body X h Tvary difrakčních stop tedy představují řezy čtvercem modulu tvarových amplitud |G| rozmístěných v mřížkových bodech reciproké mřížky Ewaldovou kulovou plochou ρ. Touto cestou vypovídají tvary difrakčních stop o tvaru krystalu, na němž dochází k difrakci. Toho lze využít ke studiu tvaru nanokrystalů a počátečního stádia krystalizace [4]. Proto byly vypočteny tvarové amplitudy některých základních mnohostěnů (odst. A.8, [5], [6], [7]). Jiným vyjádřením podmínky (2) jsou Laueovy rovnice [2]. Získají se z rovnice (2) postupným skalárním násobením základními vektory ~a1 , ~a2 , ~a3 mřížky. S použitím 4.2(1) dostaneme ~n~h − ~n0 · ~a1 = h1 λ , ~n~h − ~n0 · ~a2 = h2 λ , ~n~h − ~n0 · ~a3 = h3 λ , tj. cos α1 − cos α01 = cos α2 − cos α02 = cos α3 − cos α03 = h1 λ a1 h2 λ a2 h3 λ a3 , , , (3) kde α0r značí úhel (~n0 , ~ar ), tj. úhel směru dopadajícího záření a směru základního vektoru ~ar mřížky. Podobně αr značí úhel ~n~h , ~ar , tj. úhel směru difrakčního maxima a vektoru ~ar . Obrázek 2: K odvození Braggovy rovnice. Porovnáním velikostí vektorů na obou stranách rov. (2) se získá známá Braggova rovnice [3]: Podle obr. 2 platí ~n~h − ~n0 = 2 sin ϑ a z mřížkové geometrie je známo (viz např. Dodatek C, rov. (5)), že X~h = d1~ , kde d~h je mezirovinná vzdálenost rovin s Millerovými indexy (h1 h2 h3 ). Takže z (2) plyne h λ = 2dh1 h2 h3 sin ϑ. (4) Z Ewaldovy konstrukce (obr. 1) je zřejmé, že v obecném případě nemusí Ewaldova kulová plocha procházet žádným jiným mřížkovým bodem reciproké mřížky kromě počátku O , takže žádné hlavní difrakční maximum nemusí být pozorovatelné, a to i v případě, že je splněna podmínka λ < 2ar . Totéž je zřejmé i z Laueových rovnic (3), neboť představují tři rovnice pro tři směrové kosiny směru hlavního difrakčního maxima vázané ovšem ještě podmínkou, že jde o souřadnice jednotkového vektoru ~n~h . Máme tedy čtyři podmínky pro tři veličiny cos αr a těm v obecném případě nemohou při určitém λ a celočíselných hodnotách h1 , h2 , h3 směrové kosiny vyhovět. V rentgenografii se proto používá různých metod k tomu, aby se hlavní difrakční maxima objevila (viz např. [8], [9]). Při Laueově metodě dopadá na monokrystal záření se spojitým spektrem a podmínka (2) je splněna pro záření určitých vlnových délek. Jednotlivým difrakčním stopám tak odpovídají různé vlnové délky. Používá-li se ke studiu monokrystalů monochromatického rentgenového záření, je třeba pohybovat monokrystalem tak, aby se spojitě měnila orientace monokrystalu vzhledem k dopadajímu svazku (metoda otáčejícího se krystalu, Weisenbergova metoda, precesní metoda). S otáčejícím se monokrystalem se otáčí také jeho reciproká mřížka a podmínka (2) je vždy splněna pro některou orientaci mřížkového ~ ~ reciproké mřížky. Podobně je tomu při studiu polykrystalických nebo práškových preparátů. vektoru X h Dopadající záření je monochromatické a v preparátu vždy existují tak orientovaná monokrystalická zrna, že je splněna podmínka (2) a vzniká difrakční obrazec (debyegram). 18 SMĚRY HLAVNÍCH DIFRAKČNÍCH MAXIM PŘI DIFRAKCI NA MŘÍŽKÁCH 3 Při difrakci rychlých elektronů bývá vlnová délka o dva řády menší než mřížkové parametry, takže Ewaldova kulová plocha ρ má tak velký poloměr ve srovnání s mřížkovými parametry reciproké mřížky, že ji můžeme nahradit tečnou rovinou τ v počátku O (viz obr. 3). Navíc preparáty bývají tenké, takže tvarové amplitudy mají tvar jehlic kolmých na preparát. V důsledku toho je difraktovaná intenzita ve ~ ~ = OQ0 reciproké mřížky (viz obr. směrech CQ značná, i když vektor OQ se liší od mřížkového vektoru X h 3). Difrakční obrazec lze pak (aspoň v jeho střední části) považovat za rovinný řez reciprokou mřížkou (odchylka Q0 Q00 je malá ve srovnání s mřížkovým parametrem reciproké mřížky). Obrázek 3: Aproximace Ewaldovy kulové plochy ρ tečnou rovinou τ při difrakci rychlých elektronů na krystalech (λ ar ). Dvojrozměrná analogie k právě probrané trojrozměrné difrakci, kdy vektory ~n~h , ~n0 leží v rovině dvojrozměrné mřížky, by mohla eventuálně mít jistý význam pro planární optiku, nikoli však pro strukturní analýzu. Nebudeme se jí proto zabývat. Uvedeme jen, že situace by byla obdobná: Ewaldova kružnice by procházela počátkem dvojrozměrné reciproké mřížky a dvě Laueovy rovnice by obecně přeurčovaly dva směrové kosiny směru hlavního difrakčního maxima vázané ještě podmínkou, že musí být složkami jednotkového vektoru ~n~h , mřížkové „přímkyÿ by byly charakterizovány dvěma Millerovými indexy (h1 h2 ) atd. Velký význam pro fyziku povrchů (LEED, RHEED) a optiku (Fraunhoferova difrakce) má však trojrozměrná difrakce na dvojrozměrných mřížkách. Míní se tím situace, kdy na dvojrozměrný objekt dopadá rovinná vlna s vektorem ~n0 neležícím v rovině objektu (v praxi většinou kolmým k objektu). Mějme tedy dvojrozměrnou mřížku se základními vektory ~a1 , ~a2 a nechť na ni dopadá rovinná vlna, ×~ a2 jejíž vektor šíření ~n0 svírá s normálou k mřížce úhel α0 (viz obr. 4), tj. cos α0 = ~n0 . |~~aa11 ×~ a2 | . Dvojrozměrná mřížka je nekonečně tenkým objektem v E3 a její Fourierovou transformací je dvojrozměrná reciproká mřížka v rovině rovnoběžné s původní mřížkou (vypočtená podle vztahů 4.2(13)), nikoli však nekonečně 4 18 SMĚRY HLAVNÍCH DIFRAKČNÍCH MAXIM PŘI DIFRAKCI NA MŘÍŽKÁCH Obrázek 4: Ewaldova konstrukce při šikmém dopadu záření na dvojrozměrnou mřížku L. RL — reciproká mřížka, ρ — Ewaldova kulová plocha, P0 P — rovina difrakčního obrazce kolmého na směr ~n0 dopadajícího záření. tenká, nýbrž naopak protažená do nekonečna ve směru kolmém k dvojrozměrné mřížce. Vedeme-li počátkem O Ewaldovu kulovou plochu ρ, můžeme očekávat hlavní difrakční maxima ve směrech ze středu ~ ~ dvojrozměrné C k bodům, v nichž kulovou plochu ρ protínají přímky jdoucí mřížkovými polohami X h reciproké mřížky kolmo k rovině mřížky (viz obr. 4). Podmínka pro hlavní difrakční maxima má tedy tvar ~n~h − ~n0 λ ~ ~ + l~ ~a1 × ~a2 = = X h h |~ a1 × ~a2 | = h1~a + a+ 1 + h2~ 2 + lh1 h2 ~a1 × ~a2 , |~a1 × ~a2 | (5) ~ ~ = h1~a + + h2~a + dvojkde l~h = lh1 h2 je vzdálenost v reciprokém prostoru mezi mřížkovým bodem X 1 2 h rozměrné reciproké mřížky a bodem Q , v němž kolmice jdoucí bodem X~h protíná Ewaldovu kulovou plochu ρ. ×~ a2 Skalárním násobením rovnice (5) postupně vektory ~a1 , ~a2 a |~~aa11 ×~ a2 | se dostane cos α1 − cos α01 cos α2 − cos α02 cos α3 − cos α03 h1 λ , a1 h2 λ = , a2 = lh1 ,h2 λ. = (6) Pro λ < 2ar , r = 1, 2, existují vždy směry ~n~h (cos α1 , cos α2 , cos α3 ), jejichž směrové kosiny tyto rovnice splňují, neboť parametr l může nabývat všech reálných hodnot, nejen celočíselných. Je ovšem zřejmé, že difrakční obrazce v rovině kolmé k primárnímu směru ~n0 nemusejí mít středovou symetrii. Mívají zajímavý vzhled, kdy difrakční stopy jsou rozloženy po obloucích představujících části kuželoseček. Při kolmém dopadu je cos α01 = cos α02 = 0, cos α03 = −1, takže podmínky (6) nabudou tvaru 18 SMĚRY HLAVNÍCH DIFRAKČNÍCH MAXIM PŘI DIFRAKCI NA MŘÍŽKÁCH 5 Obrázek 5: Ewaldova konstrukce při kolmém dopadu záření na dvojrozměrnou mřížku L. RL — reciproká mřížka, ρ — Ewaldova kulová plocha, P0 P — rovina difrakčního obrazce. h1 λ , a1 h2 λ cos α2 = , a2 cos α3 = lh1 h2 λ − 1. cos α1 = (7) Ewaldova konstrukce odpovídající kolmému dopadu záření na dvojrozměrnou mřížku na obr. 5 ukazuje, že difrakční obrazec v rovině kolmé na primární směr má v tomto případě středovou symetrii. Difrakční obrazce na obr. 17.2, 17.3 a 17.4 byly získány při tomto experimentálním uspořádání. Závěrem znovu zdůrazňujeme, že rovnice (1) až (7) představují právě jen podmínky pro směry hlavních difrakčních maxim. V běžné řeči se jim totiž říká difrakční podmínky, čímž může vznikat dojem, že v jiných směrech žádné záření difraktováno není. Mluví se pak o diskrétních difrakčních stopách a podobně. To je jistě tím oprávněnější, čím jsou konečné mřížky, na nichž k difrakci dochází, větší. Určitěji řečeno, měly by mít aspoň stovku či stovky elementárních buněk v každém směru. Tak tomu také je v klasických oblastech strukturní analýzy. Jsou-li konečné mřížky menší, jsou zřetelně pozorovatelná i vedlejší difrakční maxima (srv. obr. 17.3, 17.4), někdy i spojité rozložení intenzity v difrakčním obrazci. 6 18 SMĚRY HLAVNÍCH DIFRAKČNÍCH MAXIM PŘI DIFRAKCI NA MŘÍŽKÁCH Reference [1] Laue M. v.: Materiewellen und ihre Interferenzen. 2. Auflage. Akademische Verlagsgesellschaft, Geest & Portig, Leipzig 1948. [2] Friedrich W., Knipping P., Laue M.: Interferenzerscheinungen bei Röntgenstrahlen. Sitzungsberichte der Bayer. Akademie der Wissenschaften. Mathematisch-physikalische Klasse (1912), 303–322. [3] Bragg W. L.: The Diffraction of Short Electromagnetic Waves by a Crystal. Proceedings of the Cambridge Philosophical Society 17 (1912 - 1914), 43–57 [4] Neumann W., Komrska J., Hofmeister H., Heydenreich J.: Interpretation of the Shape of Electron Diffraction Spots from Small Polyhedral Crystals by Means of the Crystal Shape Amplitude. Acta Crystallographica A44 (1988), 890–897. [5] Komrska J.: Algebraic expressions of shape amplitudes of polygons and polyhedra. Optik 80 (1988), 171–183. [6] Komrska J., Neumann W.: Crystal Shape Amplitudes of Platonic Polyhedra. I. General Aspects and the Shape Amplitudes of the Tetrahedron, Cube and Octahedron. phys. stat. sol. (a) 150 (1995), 89–111. [7] Neumann W., Komrska J.: Crystal Shape Amplitudes of Platonic Polyhedra. II. The Regular Pentagonal Dodecahedron and the Icosahedron. phys. stat. sol. (a) 150 (1995), 113–126. [8] Giacovazzo C. et al.: Fundamentals of Crystallography. International Union of Crystallography, Oxford University Press 1992, chapter 4. [9] Valvoda V., Polcarová M., Lukáč P.: Základy strukturní analýzy. Univerzita Karlova, Praha 1992, kap. 3.
Podobné dokumenty
dx2 spektrum
~ Fourierovy transPodstatou Ewaldovy konstrukce je tedy toto (viz obr. 2): V prostoru proměnné X
formace sestrojíme kulovou plochu ρ o jednotkovém poloměru tak, že prochází počátkem O a její střed
...
4 Numerické derivování a integrace 4 Numerické derivování a
Opět jsme vlastně dělali to, že funkci f (x) jsme
na intervalu hxi; xi+1i nahradili interpolačním polynomem stupně 1 (tedy „částí přímkyÿ), vypočetli
přesný integrál z tohoto interpolačnínomu a vše...
2 Difrakce, rozdělení difrakčních jevů a difrakční integrály
Fresnelova difrakce. Dejme tomu, že bychom chtěli promítat (zvětšovat) nějaké obrazy, např. obdélníkový otvor, a to bez použití optiky (viz obr. 4). Umístili bychom tedy stínítko µ s obdélníkovým o...
Zpráva o plnění úkolů projektu LN00A032 „Centrum komplexních
2. Byl vyhlášen 3. ročník Letní školy výpočetní a teoretické chemie, který se bude
konat od 30. srpna do 3. září 2004 na pracovišti Centra Na Santince. Letní školy se
zúčastní přes 25 studentů zejm...
4 Mřížka tvořená body, mřížková funkce a její Fourierova
jehož absolutní hodnota se rovná jedné. Jejím součtem je nekonečná řada Diracových distribucí, jež je
úměrná mřížkové funkci reciproké mřížky.
Výpočet v E2 (odst. 4.3.2) využívá uvedených vlastnost...
Obsah ve formátu pdf
Metody XPS a AES jsou založeny na principu měření energetického rozdělení elektronů
emitovaných z povrchu pevné látky vlivem ozáření primárními fotony nebo elektrony.
Měřící zařízení se skládá ze z...