Prezentace aplikace PowerPoint
Transkript
Moses Kunitz (*19. 12. 1887- † 20. 4. 1978) M. Kunitz izoloval a krystaloval několik enzymů a jejich prekurzorů. Přispěl k potvrzení skutečnosti, že enzymy jsou svojí povahou proteiny. Krystalizací RNasy a DNasy přispěl ke znalostem funkce RNA a DNA. Narodil se v městě Slonim (nyní v Bělorusku) odkud odešel do USA, v r. 1909 se usadil v NYC. Studoval na Cooper Union School of Chemistry, v r. 1916 získal bakalářský titul. Pokračoval v oboru elektrické inženýrství, v r. 1919 nastoupil na Kolumbijskou univerzitu (1922 magisterské studium, 1924 Ph. D.). zdroj: NAS, Biographical Memoirs Pokročilá studia absolvoval při zaměstnání (večerní kurzy), neboť pracoval jako asistent u Jacquesa Loeba (1859-1974) na Rockefellerově ústavu pro lékařský výzkum. Po Loebově smrti nastoupil na vedoucí místo v r. 1924 John Howard Northrop (1891-1987), který požádal Kunitze o pokračování v práci na viskozitě, botnání a vlivu solí na vlastnosti proteinů. Spolupráce Kunitz – Northrop trvala více než 30 let. V r. 1926 odešel s Northropem do pobočky RÚ v Princetonu, kde se rozvinul výzkum proteolytických enzymů. Northrop se věnoval pepsinu a Kunitz trypsinu, tyto proteiny už tehdy byly dostupné komerčně. Krystaly trypsinu byly získány v r. 1931, ale po náročné a únavné proceduře. V r. 1933 navrhl Kunitz nový postup. Trypsinogen z pankreatické šťávy byl stabilní ve studené zředěné H2SO4. Takto bylo možné extrahovat nejen trypsinogen, ale i jiné enzymy. Během frakcionačních experimentů objevil novou proteasu a její proteasu. Pro schopnost srážet mléko nazval Kunitz prekurzor jménem chymotrypsinogen a proteasu pak chymotrypsin. Kunitzovi se podařilo krystalovat zymogeny a posléze i aktivní enzymy. Zjistil, že konverze trypsinogenu na trypsin je autokatalytická, přeměna chymotrypsinogenu na chymotrypsin pak stejně tak probíhá působením trypsinu. Během skladování čistého chymotrypsinu (α-chymotrypsin) si povšiml toho, že vznikají aktivní autolytické produkty, které pojmenoval β- a γ-trypsin. Zajímavé bylo náhodné zjištění, že trypsinogen skladovaný v roztoku HCl se proti očekávání aktivoval. Kunitz v zásobní láhvi HCl objevil jako nečistotu plíseň, která produkovala proteasu štěpící trypsinogen. Plíseň vyizoloval, napěstoval a z ní získal tuto proteasu, která mu umožnila přípravu kvalitnějšího trypsinu z trypsinogenu. Dalšími krystalovanými proteiny byly inhibitory trypsinu z pankreatu a ze sóji. Nalezením inhibitoru v pankreatu byla zodpovězena otázka, proč je tam trypsinogen inaktivní, když pH je optimální pro aktivaci. Studoval i proces interakce s inhibitory. V l. 1939-40 Kunitz izoloval RNasu z pankreatu. Zjistil, že tento protein je extrémně stabilní a vydrží aktivní i po povaření. Později následovala purifikace DNasy. Malá množství toho enzymu rozkládala DNA izolovanou z pneumokoků (transformační princip – pokus Averyho, MacLeoda a McCarthyho), což vedlo k potvrzení DNA jako nositelky dědičné informace. Kunitz také před válkou krystaloval hexokinasu a tři další enzymy. Pro krystalizaci proteinů měl velký talent a kompetenci, jiné oddělení RÚ vyvíjelo snahu krystalovat jistý rostlinný protein (v zájmu US Ministerstva obrany), ale neúspěšně. Vzorek byl zaslán Kunitzovi s žádostí o pomoc s krystalizací. Obdržel protein odpoledne, rozpustil ve vodě, rozdělil na alikvoty a ve zkumavkách přidal postupně rostoucí množství zředěné HCl. V jedné z prostředních zkumavek se objevil precipitát. Do druhého dne protein v lednici vykrystaloval. Po návratu do NYC a změně statutu RÚ na univerzitu se stal emeritním profesorem. Jak o něm řekl jeho nadřízený J. H. Northrop, byl nápaditým a trpělivým výzkumníkem s teoretickými znalostmi a technickým nadáním. Byl schopen vyřešit každý problém, kterému se v laboratoři věnoval. John Howard Northrop (*5. 7. 1891 - †27. 5. 1987) Americký biochemik Northrop prokázal, že pepsin a trypsin jsou proteiny. Důležitost toho výsledku byla ve všeobecném pochopení, že enzymy jsou proteinové povahy. V. r. 1946 získal Nobelovu cenu za chemii spolu s chemikem Jamesem B. Sumnerem (1887-1955) a biochemikem/virologem Wendellem B. Stanleyem (1904-1971). Byl potomkem anglických imigrantů ze 17. stol., v rodu bylo několik vzdělanců a podnikatelů. Oba jeho rodiče byli zaměstnáni na univerzitě. Otec však zemřel při požáru ještě před jeho narozením. Matka syna vedla k přírodním vědám. Navštěvoval Kolumbijskou kolej, NYC, titul B. S. získal v r. 1912. zdroj: NAS, Biographical Memoirs Magisterské studium chemie ukončil v r. 1913, spolu s ním studoval např. George Scatchard (1892-1973), pozdější odborník na enzymovou kinetiku. Jeho doktorské studium bylo zaměřeno na studium fosforu ve škrobu (Ph. D. v r. 1915). Jacques Loeb (1859-1974), biolog původem z Německa, ho přijal na Rockefellerův ústav pro lékařský výzkum. Na Rockefellerově ústavu (později univerzita), zůstal Northrop řadu let. V r. 1917 se oženil. Protože nerad dojížděl do NYC, přešel do Laboratoře patologie živočichů při RU v Princetonu, New Jersey (1926). V letním období pracoval v laboratoři ve Woods Hole, Massachusetts. Měl syna a dceru. Northrop byl fyzicky zdatný, provozoval kanoistiku, šermoval, střílel, jezdil na koni, měl rád lov ryb i lov se psy (ale výzkum na zvířatech považoval za nechutný). Měl však problémy se sluchem a vyhýbal se vědeckým konferencím. Byl vcelku podnikavý (farmářství, výpravy na kanoi – sjíždění peřejí). V redakci časopisu Journal of General Physiology působil téměř 70 let jako editor. S J. Loebem se nejdříve věnoval studiu environmentálních faktorů ovlivňujících dědičnost (octomilky). Zjistil, že octomilky žijí déle při nižší teplotě navzdory vyšší energetické spotřebě. Mouchy pěstoval ve sterilních podmínkách stovky generací ve tmě, což nemělo vliv na jejich životní parametry. Během 1. světové války byla poptávka po výrobě nedostatkových chemikálií, studovala se např. mikrobiální produkce acetonu. Northrop vzpomínal v této souvislosti případ Chaima Weizmana (1874-1952), později prvního prezidenta Izraele, který pomocí procesu acetonového-butanolového-ethanolového kvašení cukrů (Clostridium acetobutylicum) dokázal nahradit výpadek acetonu pro výrobu výbušniny „cordite“ v Anglii. Britská vláda se odvděčila založením Izraele. Po skončení války se vrátil na RU, s Loebem studoval heliotropismus krabů Limulus, Donnanovy rovnováhy. S Mosesem Kunitzem (18871978) sledoval micelární vlastnosti želatiny, s jinými kolegy pak např. aglutinaci baktérií a krvinek. Významný byl především výzkum kinetiky pepsinu a trypsinu včetně inhibičního efektu některých produktů štěpení. Povšiml si, že proteolytické enzymy nepoškozují struktury živých organismů, zatímco mrtvé buňky jsou rychle rozkládány. Loeb zemřel v r. 1924. V Princetonu Northrop vytvořil skupinu s Kunitzem a Mortimerem Louisem Ansonem (1901-1968). Dalšími členy byli nejdříve Albert Krueger a pak Roger M. Herriott. Northrop izoloval pepsin už v r. 1920, ale nebyl schopen ho krystalovat. Úspěch J. B. Sumnera s krystalizací ureasy (1926) znamenal návrat k pepsinu, který se podařilo získat v krystalickém stavu (1929). Jeho proteinová povaha byla demonstrována řadou experimentů (precipitační frakcionace). Důkazem byla nemožnost oddělit protein od enzymové aktivity. Pro další důkaz proteinové povahy se použil test rozpustnosti (Sørensen), kdy s čistou látkou po určitém rozpouštěném množství dostaví saturace. Změnami pH a koncentrace soli dostával křivky rozpustnosti, které odpovídaly teorii pro jednu čistou látku. V r. 1933 bylo v Evropě popsáno, že pepsinová aktivita se váže na proteiny ze semen melounu, což se vysvětlovalo jako „přenos aktivní skupiny“ (proti proteinové podstatě). Northrop opakováním postupu potvrdil tuto vazbu, ale po okyselení roztoku pepsin příslušné proteiny rozštěpil a bylo možné jej znovu získat nezměněný v krystalickém stavu. V té době Kunitz pracoval na izolaci krystalického trypsinu. Northrop studoval reverzibilní tepelnou denaturaci daného trypsinu a zjistil shodu mezi aktivitou a obsahem proteinu během denaturace. To bylo jedním z důkazů (kromě testů rozpustnosti), že trypsin je protein. Dalším předmětem zájmu byly viry. Zkoumán byl virus mozaiky brambor a virus mozaiky tabáku (TMV). Studovaly se bakteriofágy infikující kolonie stafylokoků. Poté co Wendall Stanley na RÚ krystaloval TMV, věnoval se Northrop od r. 1936 stafylokokovému fágu. Ze stovek litrů lyzátu precipitoval fága a prokázal v něm nukleovou kyselinu, v TMV byla v té době jinými potvrzena RNA. Role nukleových kyselin nebyla ještě známa, předpokládalo se, že fágy vznikají z prekurzorových proteinů. Následoval výzkum protilátek. Northrop připravil v krystalickém stavu protilátku (antitoxin) vázající toxin záškrtu. Během druhé světové války se zabýval metodikou detekce toxických chemikálií. V r. 1946 byl oceněn Nobelovou cenou za chemii, byla to první Nobelova cena za práci vykonanou na RÚ. Na rok 1951 bylo ohlášeno zrušení laboratoře v Princetonu. Northrop tedy přijal od r. 1949 místo profesora na UCB na západním pobřeží (bakteriologie a biofyzika), kde se vrátil ke studiu bakteriofága. Zajímal se o buněčné změny v lysogenních buňkách Bacillus megatherium, které indukovaly produkci fágů - fosfát inhiboval a hořčík zvyšoval. Northrop ve svých závěrech předpověděl pozdější výsledky experimentů Hersheye a Chaseové (1952) o důležitosti nukleové kyseliny jako transformačního principu. Lysosensitivní buňky jsou ty, které mohou být infikované fágem; přeživší infikované buňky mohou nést virus v neinfekční (lysogenní) formě. Northrop prokázal, že rychlost indukování produkce fágů u lysogenních buněk je srovnatelná s rychlostí jejich mutace na rezistenci vůči antibiotikům. Northrop odešel do důchodu v r. 1962, jako 96ti letý spáchal sebevraždu. Vincent du Vigneaud (*18. 5. 1901- †11. 12. 1978) Tento americký biochemik se narodil v Chicagu jako syn vynálezce a konstruktéra francouzského původu. Střední školu ukončil v r. 1918, zde měl již zájem o chemii. V posledním roce studia pracoval na farmě a rozhodl se být farmářem, ale na radu starší sestry začal studovat chemii na Illinoiské univerzitě v Urbaně. Během studia si přivydělával škubáním kuřat, sbíráním jablek, prací v knihovně, nebo jako číšník (na place se seznámil se svou budoucí ženou). Diplomovou prací prohloubil zájem na pomezí mezi biochemií a organickou chemií (učitel Carl Shipp „Speed“ Marvel, 1894-1988). Přednášeli mu H. G. Lewis a W. C. Rose, nutricionista, známý pokusy na potkanech. Zdroj: Wiki V r. 1924 získal VdV magisterský titul a přijal místo ve společnosti DuPont, měl i kontakty s Všeobecnou nemocnicí ve Filadelfii. Na jaře 1925 obdržel pozvání na Rochesterskou univerzitu, NY, provádět výzkumnou práci na insulinu. Seznámil se tehdy s Hansem Thacherem Clarkem (1887-1972), který byl později profesorem a vedoucím katedry biochemie na Lékařské a chirurgické fakultě Kolumbijské univerzity. V r. 1927 získal titul Ph.D. s prací o síře v insulinu, získal stipendium NRC a pokračoval jako postdok na LF Univerzity Johnse Hopkinse (prof. John Jacob Abel, 1857-1938 – po Poláku Napoleonu Cybulskim byl druhý, kdo izoloval adrenalin; Oscar Paul Wintersteiner, Hans Jensen) ve studování insulinu. Jiné stipendium umožnilo pobyt na KWI v Drážďanech (u Maxe Bergmanna, 1886-1944, syntéza peptidů) nebo v Edinburghu. Získal pak pozici na katedře fyziologické chemie na Illinoiské univerzitě v Urbaně, kde pracoval tři roky. Od r. 1932 byl na LF Washingtonovy univerzity ve Washingtonu jako vedoucí katedry biochemie. Od r. 1938 byl na Cornellově univerzitě (LF) v Ithace, NY, katedra biochemie. Nobelovu cenu za chemii získal v r. 1955, v r. 1967 se stal emeritním profesorem, ale dále pracoval na katedře chemie. V r. 1974 prodělal mozkovou mrtvici a zemřel v r. 1978. Jeho děti jsou lékaři. Jeho vědecká práce se týkala sloučenin obsahujících síru: insulin, cystein, homocystein, methionin, cystathionin, biotin, penicilin, oxytocin a vasopresin. V r. 1926 jeho mentor Abel získal krystalický insulin. VdV se zabýval analýzou jeho aminokyselinového složení s použitím relativně primitivních metod, dokázal přítomnost síry. Insulin byl předtím považován za jakýsi koenzym, který působí pouze s proteinovou částí. Ve 30. letech spolu s Ludwigem F. Audriethem vymysleli v Illinois techniku S-benzylace cysteinu v kapalném amoniaku, našli tak chránící skupinu pro peptidové syntézy. V r. 1932 Bergmann a Zervas zavedli v Německu chránící skupinu benzyloxykarbonyl, Boc, její odstranění z peptidů obsahujících síru se v laboratoři VdV provádělo redukcí sodíkem v kapalném amoniaku. VdV prostudoval vzájemný metabolismus Met, Cys, homocysteinu, cystathioninu a cholinu. Rose ukázal, že Met může nahradit Cys v potravě potkanů, ale sám je esenciální. Homocystein byl objeven jako produkt působení kys. sírové na methionin; ukázalo se, že v potravě potkanů může nahradit Met. Syntetizovali cystathionin a ukázali, že jím krmené krysy nepotřebují cystein. Dokázali, že štěpením cystathioninu nevzniká homocystein. U Clarka na Kolumbijské univerzitě Harold C. Urey připravoval D2O a prvky obohacené o stabilní izotopy, což umožnilo efektivní studování intermediárního metabolismu. S pomocí Met značeného na β- a γ-pozicï s 13C a 34S, kterým krmil potkany, zjistil VdV, že do Cys se zabudovává pouze 34S (keratin v srsti), „transsulfurace“. Met -> homocystein (+Ser) -> cystathionin -> cystein + α-oxobutyrát „Transmethylace“ byla objevena díky náhodě: experimenty s krmením potkanů byly porovnávány výsledky Roseovy laboratoře. Byl-li homocystein v potravě bez Met a Cys, Roseovy potkani přežili. Důvodem byla aditiva. Skupina VdV používala vitamíny, Rose extrakt z rýžových otrub (obsahují cholin!). Potkani v laboratoři VdV hynuli, tučná játra (cholin normálně inhibuje vstup tuku do jater). Vyvstala otázka, zda je cholin donorem methylů pro biosyntézu methioninu. Byl-li v potravě Met bez cholinu, ztukovělá játra se neobjevila – Met donorem methylů pro biosyntézu cholinu. To bylo prokázáno použitím CD3-Met. Byl tak objeven princip „volného methylu“, původ methylu kreatinu z Met, ukázali, že methyl z kreatinu není přenášen na homocystein. Zjistilo se, že přenos CH3 z cholinu na Met a z Met na cholin je reverzibilní. Primární donor methylu (S-adenosylmethionin) objevil až Giulio Cantoni. Studium biotinu vzešlo ze spolupráce s Paulem Györgyim (1893–1976), který našel faktor zvaný vitamín H (Haut = skin). Potkani s potravou obsahující syrový vaječný bílek jako zdroj proteinů trpěli dermatitidou a nervovými poruchami. Játra nebo kvasinky obsahovaly látku, která odstraňovala tyto příznaky. Čistý biotin izolovaný Köglem a Tönnisem měl stejné účinky. Struktura biotinu byla určena na Cornellově univerzitě (VdV). Za války byl VdV přizván k práci na penicilinu (řada pracovníků na Cornellově univerzitě), podíleli se na zpracování jeho chemické syntézy. VdV se věnoval studiu hormonů ze zadního laloku hypofýzy – oxytocinu a vazopresinu. Před válkou to byla např. purifikace, objev obsahu síry (cystinový derivát). V r. 1947 byl izolován homogenní oxytocin, analýzou jeho aminokyselinového složení byl zjištěn obsah Cys-Cys, Glu, Asp, Gly, Ile, Leu, Pro a Tyr plus tři moly amoniaku. Později byla se Sangerovým činidlem určena sekvence a prokázán cyklický charakter peptidu. Amoniak pocházel z deamidace Gln, Asn a glycinamidu. Pro potvrzení správnosti se přistoupilo k chemické syntéze. Při odstranění chránících skupin redukcí v kapalném amoniaku vznikl oxytocein s otevřeným řetězcem, jeho vzdušná oxidace poskytla biologicky aktivní oxytocin. Přišlo se na to, že 20ti členný kruh oxytocinu má preferovanou konformaci , která umožňuje správné složení a možnost vzniku disulfidové vazby. Publikace o syntéze oxytocinu se objevila v JACS v roce 1953. Současně se pracovalo i na vasopresinu. Bylo rovněž zjištěno, že jde o cyklický peptid se dvěma aminokyselinový záměnami vůči oxytocinu : Ile namísto Pha a Arg místo Leu (Arg-vazopresin) nebo Lys místo Leu (Lysvazopresin). Syntéza Lys-vasopresinu byla ukončena v r. 1960. Ukázal se nový biologický princip, totiž že záměna AK v peptidovém hormonu má výrazný dopad na biologické účinky. Zajímavý byl systém jeho laboratoře – barevné paírky pro komunikaci s podřízenými: papírky v barvě růžové – nové nápady, zelené – výsledky, bílé – požadavky na servisní analýzy. Požadoval, aby výzkumníci předkládali každý týden, třeba i neúplné. Nobelovu cenu za chemii získal v roce 1955 za práci o biologicky významných sírových sloučeninách, zejména za syntézu polypeptidového řetězce. Elmer Verner McCollum (*3. 3. 1879 – †15. 11. 1967) Byl americký biochemik známý pro studie vlivu stravy na lidské zdraví. Rodiče měli farmu v Kansasu, měl bratra a tři sestry. Když mu bylo 10 let, otec onemocněl a mladý McCollum se musel starat o hospodářství. V r. 1896 se rodina přestěhovala do blízkosti Lawrence v Kansasu, kde navštěvoval střední školu. Vzdělával se čtením Encyklopedie Britanniky. Při studiích se živil zhášením a rozsvěcováním pouličních lamp, pracoval v redakci Daily World. V r. 1900 nastoupil na Kansaskou univerzitu, ve třetím ročníku získal místo instruktora. Původně chtěl být lékařem, od 2. ročníku byl ale fascinován organickou chemií. http://www.kansasmemory.org Pokračoval magisterským studiem chemie, jeho diplomová práce se věnovala analýzám plynu v dutých stoncích vodní lilie. V r. 1904 se přihlásil na Yaleovu univerzitu, Ph. D. zde získal po dvou letech. Školitelem doktorátu byl Treat Baldwin Johnson (1875-1947) na Sheffieldově fakultě přírodních věd. Wiki Připravoval a studoval pyrimidiny. Ve druhém ročníku prodělal zápal plic. Profesor krystalografie mu pak slíbil, že mu uzná zmeškaný předmět, pokud bude třikrát týdně posilovat ježděním na kánoi po řece. Trávil večery v knihovně čtením svazků vědeckých časopisů. Přivydělával si doučováním, získal školní vědomostní cenu 400 $. Před dokončením doktorátu začal v r. 1906 pracovat u Thomase Burra Osborna (1859-1929) na Connectituské zemědělské experimentální stanici, analyzoval proteinové hydrolyzáty. Zde se seznámil s postupem purifikace proteinů. Místo na Yaleově univerzitě se mu však nepodařilo získat. Od r. 1907 působil na Wisconsinské univerzitě v Madisonu jako instruktor zemědělské chemie. Po získání místa se oženil, později měl syna a čtyři dcery. Pod vedením prof. E. B. Harta zde byly jalovice krmeny jednodruhovou rostlinnou potravou (kukuřice, pšenice, oves), analýza potravy pak ve spojení s výsledky experimentů měla umožnit posoudit nutriční hodnoty. Bylo to obrovské množství práce s minimálními výsledky (1907-1911). Začal proto pracovat s potkany, které sám odchytil v maštali. První laboratorní potkany pořídil v r. 1908 (poprvé použiti pro výzkum ve Spojených státech). Spolupracoval v l. 1909-1916 s laborantkou Margueritou Davisovou. Složení potravy bylo nejjednodušší možné, jen semena obilovin nebo hrách. Pro optimální zajištění růstu a vývoje pak ale bylo třeba přidávat další proteiny (kasein), vápník a „tuk podporující růst“ – vitamín A. Nutriční hodnota pšenice a rýže se zvýšila přídavkem extraktu otrub (faktor „antiberiberi“). Objev vitamínu A přišel v r. 1912, kdy s Davisovou zjistili, že potkani dobře rostli po přídavcích másla a vaječného žloutku. Tento faktor nebyl v sádle ani olivovém oleji. Zmýdelněním másla a suspendováním nezmýdelnitelné části do olivového oleje získali kýžený efekt. Stejný faktor byl i v etherovém extraktů listů. Výsledky byly publikovány v JBC v r. 1913. McCollum a C. Kennedy postulovali v r. 1916 dva nutriční faktory pro potkany: A (rozpustný v tucích) a B (rozpustný ve vodě). V l. 1916-1929 spolupracoval s Ninou Simmonds. Na leden 1917 byl pozván přednášet do Harveyovy společnosti. Dostal při zpáteční cestě nabídku na místo profesora a vedoucího katedry hygieny (později biochemie) na Univerzitě J. Hopkinse, které přijal. Při vstupu USA do 1. světové války se stal členem poradního týmu prezidenta Hoovera pro výživu. V r. 1918 vydal své zvané přednášky na Harvardu jako úspěšnou knihu The Newer Knowledge of Nutrition. Přednášel v amerických městech o správné skladbě výživy. Ve 20. letech vedl letní školy na univerzitách. V r. 1918 pozoroval rachitický stav potkanů s nevyváženým poměrem Ca/P v potravě, úleva se dostavila s malým množstvím oleje z tresčích jater. Spolupráce s J. Howlandem – testováno 300 různých experimentálních zdroj: Bibliographical Memoirs http://www.nbs.csudh.edu/chemistry/faculty/ nsturm/CHE452/16_Vitamin%20A%20and%20 Vision.htm výživových přídělů, s tím probíhaly histologické studie páteře. Zjistili, že hlavními faktory správného růstu páteře byly zdroj a množství dodaného tuku bez ohledu na obsah vitamínu A a poměr Ca/P. Jelikož je vitamín A snadno zničitelný oxidací, v r. 1922 byl navržen pokus s provzdušněním zahřátého oleje z tresčích jater přičemž zůstala zachována antirachitická aktivita. Takto se došlo k novému vitamínu D. S pomocí testu, kdy se přidával zkoumaný vzorek k potravě vyvolávající akutní křivici bylo v r. 1921 zjištěno, že sluneční světlo chrání před tímto onemocněním. Se studentem Cosmo Mackenziem pracoval na vitamínu E a svalové dystrofii potkanů a králíků, která byla léčena přídavkem alfa-tokoferolu. Nefungovalo však u lidí. Jiní studenti se věnovali studiím s kvantifikací thiaminu v biologickém materiálu (H. Prebluda, 1939). Během kariéry studoval význam stopových prvků – fosforu, hořčíku, manganu atd. Výzkum byl podpořen dlouhotrvajícím grantem Rockefellerovy nadace. Ve 30. a 40. letech byl členem mnoha národních i mezinárodních výborů a poradních sborů pro výživu, i při Společnosti národů. Ovlivňoval výzkum v laboratořích při Národní korporaci mléčných výrobků. Byl proti obohacování chleba a mouky vybranými vitamíny a železem, navrhoval použití pevného netučného materiálu z mléka, droždí a klíčky pšenice a kukuřice. Věnoval se i vztahu výživy k problematice zubního kazu, podporoval fluoridaci vody. Na sklonku života se zabýval možnostmi jak získat určité aminokyseliny z proteinových hydrolyzátů, např. V r. 1960 byl spoluautorem patentu pro čištění glutaminu. Jen v JBC 90 publikací! Stanford Moore (*4. 9. 1913 - †23. 8. 1982) Moore získal v r. 1972 Nobelovu cenu za chemii spolu s Christianem B. Anfinsenem (1916-1995) a Williamem H. Steinem (1911-1980), všichni za výzkum ribonukleasy (vztah mezi sekvencí a strukturou, vztah mezi strukturou aktivního místa a katalytickou aktivitou). Jeho rodiče se poznali na Stanfordově univerzitě, odkud dostal křestní jméno. Jeho otec na univerzitách vyučoval právo, v r. 1924 získal místo na Vanderbiltově univerzitě v Nashvillu. zdroj: NAS, Biographical Memoirs S. Moore chtěl původně být učitelem, ale zaujala ho chemie, kterou od r. 1931 na Vanderbildtově univerzitě spolu leteckým inženýrstvím. Ve třetím ročníku se pod vlivem učitele zaujal organickou chemií a v r. 1935 v oboru chemie získal bakalářský titul jako vynikající student. Pokračoval ve studiu ve Wisconsinu, kde diplomovou práci vypracovával u Karla Paula Linka (1901-1978), objevitele antikoagulantu warfarinu, který měl zkušenosti z pobytu u nobelisty Fritze Pregla (1869-1930) ve Štýrském Hradci, specialisty na mikroanalytické techniky. To mělo velký vliv na pozdější zájem o vývoj nových metod automatizované analýzy. Studoval tehdy reakci fenylendiaminu se sacharidy, vzniklé krystalické benzimidazoly bylo možné použít pro identidikaci monosacharidů. V r. 1939 dokončil disertaci a dostal nabídku na vědeckého pracovníka v laboratoři Maxe Bergmana (1886-1944), žáka Emila Fischera (1852-1919), na Rockefellerově ústavu pro medicínský výzkum v NYC, který zde pracoval po přesídlení z Německa v r. 1934. Mooreův výzkum byl zaměřený na strukturní chemii proteinů se zájmem na gravimetrické stanovení aminokyselinového složení. Do laboratoře se připojil W. H. Stein, který ukázal výhodu použití aromatických sulfonových kyselin pro selektivní precipitaci aminokyselin a sledování rozpustnosti s korekcí na obsah rozpuštěné (neprecipitované aminokyseliny). V době války (od r. 1941) dvojice pracovala na válečném výzkumu, např. fyziologických účinků zpuchýřujících plynů na molekulové úrovni, za účelem vývoje léčiv. Od r. 1942 Moore narukoval a pracoval na několika místech v USA. Max Bergmann zemřel v r. 1944 a jeho oddělení zaniklo. Po válce ředitel RÚ Herbert Spencer Gasser (Nobelova cena za fyziologii a medicínu v r. 1944) nabídl Mooreovi a Steinovi prostory bývalého oddělení pro pokračování aminokyselinové analýzy. Williamem H. Stein (1911-1980) V té době byla v Anglii vyvinuta rozdělovací chromatografie (A.J.P. Martin a R.LM. Synge). Nabízela se tak pro analýzu aminokyselin, současně chemik Lyman C. Craig (1906-1974) na RÚ ověřoval frakcionaci peptidových antibiotik. Kolonová chromatografie byla postavena na bramborovém škrobu a dvoufázové směsi alkohol/vodný roztok kyseliny pro eluci. Pro detekci AK v eluátu používali ninhydrinovou reakci známou od r. 1911, pro reprodukovatelné výsledky prováděnou v přítomnosti redukovadla (SnCl4). Eluát byl sbírán ve frakcích a zbarvení měřeno na spektrofotometru. Zpočátku to šlo manuálně, pak byl vyvinut automatický sběrač s počítadlem kapek (světelné hradlo). V r. 1949 byla metoda optimalizována, takže pro určení AK složení v hydrolyzátu bylo třeba tří běhů (14 dní). Analyzovány byly proteiny beta-laktoglobulin a sérový albumin, potřebné množství bylo 5 mg a chyba do 5 %. Pro každou analýzu byla nová kolona. Nepraktický škrob byl posléze nahrazen iontoměničem (sulfonátovaná polystyrenová pryskyřice). K eluci sloužily citrátové a acetátové pufry o rostoucím pH a koncentraci při různé teplotě. Problémy se standardizací byly překonány použitím nových chromatografických materiálů. Obsah AK byl analyzován v různých tělních tekutinách. V r. 1948 začal Frederick Sanger (1918-2013) se spolupracovníky v Anglii analyzovat primární strukturu řetězců insulinu metodikou vycházející ze štěpení polypeptidu na malé peptidy, jejich separace a určení sekvence. Moore byl u Sangera na stáži v r. 1950. Moore a Stein si v 50. letech vybrali pro určení sekvence ribonukleasu, paralelně vztah struktury a funkce studoval Christian B. Anfinsen (1916-1995) v Bethesdě. Hydrolýza oxidovaného proteinu proběhla s trypsinem, peptidy se separovaly na iontoměniči a analyzovalo jejich složení. Pro poskládání peptidů do sekvence enzymu se vycházelo z překryvů nalezených chymotrypsinovým a pepsinovým štěpením. Rychlost byla limitována aminokyselinovou analýzou. Stein a Moore svoje metody a přístroje nikdy nepatentovali. Po smrti Moore odkázal majetek Rockefellerově univerzitě. Od r. 1956 se pracovalo na automatickém aminokyselinovém analyzátoru dokončeném v první verzi do r. 1958. Oproti manuální analýze vzorku trvající až tři dny (stovky měření na spektrofotometru) se doba analýzy nakonec zkrátila až na hodinu a o několik řádů se zvedla citlivost. Úplná primární struktura RNasy byla publikována v r. 1963, o šlo o první takto analyzovaný enzym. Následovala analýza inaktivace enzymu jodoctovou kyselinou a byla nalezena místa zásahu v aktivním místě v závislosti na pH. Práce na RNase byla oceněna Nobelovou cenou za chemii pro Moorea, Steina i Anfinsena. Rozsah další výzkumu rostl s množstvím studentů a postdoktorandů. To vedlo k určení sekvence DNasy z pankreatu, strukturním analýzám pepsinu a dalších hydrolas, studiu mechanismu reakcí proteinů s inhibitoru apod. V r. 1969 Stein po nemoci ochrnul, ale spolupráce dále pokračovala. John Machlin Buchanan – „Jack“ (*29.9. 1917- †25.6. 2007) Buchanan byl americký biochemik známý pro svůj zásadní podíl k objevu biosyntézy purinů. Jeho kariéra spadá do období po r. 1938, které je možné považovat za dobu rozkvětu biochemie. Jeho motivací byly průkopnické nutriční studie metabolismu AK u zvířat (W.C. Rose a Howard B. Lewis) z 20. let 20. stol. Už jako student se zapojil do využití radioizotopového značení . Narodil se v Indianě, chemie se stala jeho zálibou na střední škole. Jako student bakalářského studia na DePauwově univerzitě se zapojil do vědeckého projektu (syntéza k. mandlové), což vyústilo ve spoluautorství publikace v JACS. zdroj: NAS, Biographical Memoirs Po přečtení knihy Physiological chemistry získal zájem tímto směrem. Magisterské studium absolvoval na Michiganské univerzitě, kde Katedru biochemie vedl Howard Lewis. Vzdělání ukončil v r. 1939, experimentálně se zabýval studiem konkanavalinu A. Pokračoval na Lékařské fakultě Harvardovy univerzity v Cambridge, kde získal stipendium na Katedře biologické chemie u A. B. Hastingse. Byla tam interdisciplinární skupina využívající cyklotron jako zdroj radioaktivního izotopu 11C (s poločasem 20 min), studovala se glukoneogeneze z mléčné kyseliny, k dispozici bylo Geigerovo počitadlo. Experimenty byly maximálně čtyřhodinové, využívalo se značeného laktátu a CO2. Práce s řezy potkaních a králičích jater in vivo potvrdila inkorporaci 11CO2 jako jednoho za atomů glukosy při biosyntéze glykogenu. Pokračovalo se s výzkumem biosyntézy glykogenu z mastných kyselin – 1-11C značený acetát, propionát a butyrát. Kyseliny se sudým počtem atomů uhlíku byly už tehdy známé jako neglukogenní. Na Katedře fyziologické chemie Pensylvánské univerzity se pracovalo se stabilními isotopy 13C a 15N a k dispozici byl hmotnostní spektrometr, předmětem byl metabolismus acetoacetátu. Acetoacetát se sledoval v jaterních řezech po metabolizaci 1-13C oktanoátu. Biosyntéza purinů Již v době práce na ústředním metabolismu důkladně četl Krebsovy práce včetně těch, které se zabývaly biosyntézou močoviny, metabolismem aminokyselin a puriny. Na počátku byl schopný student John Sonne, který v roce 1945 hledal zajímavou práci v laboratoři. Náhodou se zajímal o nemoc dnu, proto se dohodli na práci k objasnění biosyntézy močové kyseliny. Krebs předtím prokázal, že první purinem syntetizovaným v řezech holubích jater je hypoxanthin. Stará představa byla, že močová k. vzniká z močoviny a tříuhlíkaté sloučeniny. Protože nešlo pracovat s řezy (kvůli množství) , byly pokusy konány na holubech, urikotelní organismus. Počítali s tím, že 3C prekurzorem je mléčná kyselina, krmili holuby 1-13Claktátem. Zjistilo se zabudování 13C do C6 atomu urátu (prováděna chemická degradace urátu), ověřeno že 13CO2 se zabudovával do C6. Z 1-13C-acetátu se izotop zabudovával do C2 a C8 (Sam Gurin) a ne do C4/C5, jak se předpokládalo, bylo to z kontaminace, potvrzena mravenčí kyselina jako donor. Jako další 2C donor se nabízel glycin, zkoušeli 1-13C –glycin, potvrzen pro C4. Protože neměli 15N-glycin, krmili holuby 15N-amonnými solemi a neznačeným glycinem – izotopové ředění v N7 a N9. Během jednoho roku pak našel tým i prekurzory N1, N3 a N9, nebylo to v in vivo systému (rychlá výměna) . Předpokládalo se studium enzymových reakcí. Buchanan tak odjel na vědeckou dovolenou k Hugo Theorellovi do Švédska (1946). Mezi mladými vědci tam byli např. i Anfinsen a de Duve. Anfinsen a Buchanan purifikovali akonitasu, tehdy byly k dispozici pouze precipitace a elektroforéza. Seznámil se zde se svou ženou Elsou Nilsby. Po návratu do USA se od r. 1948 opět věnoval biosyntéze purinů. V té době G. Robert Greenberg (foto) na Univerzitě Západní zálohy (Western Reserve zjistil, že hypoxanthin se tvoří ve formě inosinové kyseliny. Skupiny J. Buchana a A. Kornberga (s kolegy jako první potvrdil PRPP jako prekurzor pro tvorbu AMP z adeninu) purifikovaly dvě fosforibosyltransferasy specifické pro Hyp/Gua resp. Ade. Následně se ukázalo, že PRPP vstupuje do biosyntézy purinů v úvodní fázi biosyntézy. V r. 1953 Buchanan přijal nabídku odejít na MIT (Massachusetský technologický ústav) a začal vést Oddělení biochemie při Katedře biologie. Na MIT pokračovaly isotopové studie s pomocí 15N a hmotnostního spektrometru. Tým použil značené metabolity a ethanolovou frakci holubích jater. Prokázali, že N3 a N9 pochází z amidu glutaminu a N1 z aminoskupiny aspartátu. Lidé z laboratoří Buchanana a Greenberga našli metabolity fosforibosylglacinamid (GAR) a fosforibosylformylglycinamid (FGAR). FGAR se podařilo akumulovat díky inhibici enzymu zabudovávajícího glutamin do FGAR pomocí analogu Gln – azaserinu. Mapování celé biosyntetické dráhy bylo ukončeno v r. 1956. Později se zájem přesunul od biosyntézy purinů ke spojení mezi Met, vitaminem B12, perniciosní anémií, puriny a biosyntézou DNA. K dispozici byly mutantní kmeny E. coli vyžadující Met. Jeden z mutantů byl defektní v syntéze vitamínu B12 a přídavek toho vitamínu srovnával potřebu Met. Výsledkem bylo zjištění, že 5-methyltetrahydrofolát je donorem methylu pro methylaci homocysteinu na methionin v přítomnosti ATP. V příslušné homocysteinmethyltransferase je koenzymem vitamin B12, který váže na svém kobaltovém iontu methyl (tvoří se methyl-kobalamin) z 5methyl-THF a předává jej na homocystein. Ukázalo se rovněž, že přenos methyl na homocystein je vlastně regenerací THF, ke které je nutná přítomnost vitamínu B12. Byla taky ukázána důležitost katalytická role S-adenosylmethioninu (methioninový cyklus). Dalším studovaným tématem byly bakteriofágy. V. 50. a 60. letech 20. století byly tyto viry modelem pro studium replikace DNA a biosyntézy proteinů. V laboratořích v Cold Spring Harbor bylo jinými vědci (Flaks, Cohen) zjištěno, že bakteriální DNA syntetizovaná v přítomnosti fága T má hydroxymethylovaný deoxycytosinmonofosfát, což zprostředkovává fágem indukovaný enzym dCMP-hydroxymethylasa (koenzym: 5,10-methylen-THF). V Buchanově laboratoři našli fágem kódovaný enzym dCTPasu tvořící dCMP, což potlačuje tvorbu bakteriální DNA. V Buchananově laboratoři se fágům mj. věnoval Salvador Luria, popisovali funkce fágových genů. Na počátku 60. let se zájem přesunul k regulaci procesů syntézy „prvotních“ proteinů (na počátku infekce), což vede k supresi bakteriální DNA a replikaci fágové DNA. Po začátku syntézy fágové DNA tyto proteiny mizí a pak se objevují „pozdní“ proteiny. Zjistilo se, že syntéza fágových proteinů funguje jako regulace transkripce specifických mRNA. Regulace buněčného růstu byla dalším předmětem zájmu. Takový faktor se hledal např. v krevním séru, jehož růstový účinek byl znám. Vzhledem k tomu, že v r. 1970 byl popsán trypsin jako růstový stimulátor, Buchananův tým se zabýval rolí koagulační proteasy thrombinu. Thrombin byl následně popsán jako mitogen. Efekt je dán proteolytickým uvolňováním určitých proteinů z povrchu buněk (mj. fibronektin). Tato aktivita však není jediná, jde i o vazbu na receptory. Finálním projektem byl výzkum proteinů, které se účastní procesů transformace působením RNA virů (např. RSV), např. tyrosinkinasa. Poslední publikaci vydal v r. 1986. Merton Franklin Utter (*23. 3. 1917 - †28. 11. 1980) Utter přispěl k vysvětlení reakcí glukoneogeneze popsáním odlišností vůči glykolýze. Se spolupracovníky objevil fosfoenolpyruvátkarboxykinasu (PEPCK) a pyruvátkarboxylasu. Taktéž objevil význam těchto enzymů pro regulaci sacharidového a lipidového metabolismu. Zjištění regulačního účinku acetyl-CoA na pyruvátkarboxylasu bylo jedním z prvních příkladů alosterické kontroly enzymů. Regulace PEPCK insulinem, glukagonem, adrenalinem a glukokortikoidy byla studována jako model účinku hormonů na genovou expresi. Jeho laboratoř patřila ke špičce studia vrozených poruch metabolismu pyruvátu. zdroj: NAS, Biographical Memoirs Utter se narodil ve Westboro, Missouri, kam rodiče odešli z Wisconsinu, pak se přestěhovali fo Iowy. Otec byl bankéř (zahynul při autonehodě v r. 1935) a matka vyučovala hru na piano. Od r. 1934 studoval na metodistické Simpsonově koleji v Indianole, kterou ukončil v r. 1938. Dále studoval chemii na Iowské státní univerzitě (ISU) v Amesu, v r. 1942 zde získal doktorát (miktobiologie) a stal se asistentem. Oženil se v r. 1939, od r. 1944 manželé přesídlili do Minneapolis, kde se Utter stal asistentem na univerzitě. Od r. 1946 zakotvili v Clevelandu, kde získal místo na Lékařské fakultě (Univerzita západní rezervy), od r. 1956 byl profesorem, v l. 1965-76 byl vedoucím Katedry biochemie. V průběhu celé doby působení v Clevelandu strávil tři roky na hostování v cizině (Austrálie, Oxford, Leicester). Jeho první výzkumné práce v Iowě se zabývaly přípravou fermentačních enzymů z baktérií. Pro homogenizaci se používalo zařízení vytvořené ze dvou v sobě umístěných Erlenmeyerových baněk. Pro studium mikrobiálního sacharidového metabolismu se využívalo izotopu 13C. Utterovy výsledky ze 40. let ukázaly, že mikroorganismy sdílejí podobné metabolické dráhy s živočichy. H. G. Wood a C. H. Werkman objevili v r. 1936 fixaci CO2 heterotrofními organismy a navrhli schéma: *CO2 + CH3COCOOH = HOO*CCH2COCOOH V r. 1948 S. Ochoa, A. H. Mehler (fotorespirace = Mehlerova reakce) a A. Kornberg purifikovali jablečný enzym: CO2 + pyruvát + NADPH = malát + NADP Uvažovala se spřažená reakce jablečného enzymu a malátdehydrogenasy, která by vedla k tvorbě oxalacetátu. Utter s Kurahashim však ukázali, že v kuřecích játrech se tvoří oxalacetát bez jablečného enzymu a izolovali PEPCK, která katalyzuje reakci: PEP + CO2 + GDP = oxalacetát + GTP Vzhledem k záporné změně Gibbsovy energie bylo jasné, že fosfoenolpyruvát nemůže vzniknout přímo z pyruvátu. Utter a nezávisle H. A . Krebs (1900-1981) navrhli kombinaci reakce jablečného enzymu, malátdehydrogenasy a PEPCK. Ale v kuřecích játrech byly jen stopy jablečného enzymu. V r. 1963 byla v mitochondriích kuřecích jaterních buněk nalezena pyruvátkarboxylasa. Ve spojení s PEPCK se tak z pyruvátu vytváří oxalacetát: Pyruvát + ATP + GTP = PEP + ADP + GDP + Pi Tato cesta tvorby PEP je klíčovou reakci udílející rychlost glukoneogenezi a je modelovým příkladem pro regulaci metabolických drah. Pro určení struktury pyruvátkarboxylasy bylo ve 2. pol. 60. let využito elektronové mikroskopie, čímž byla nalezena forma tetrameru odpovídající přítomnosti 4 biotinů v molekule. PC z bakterie Rhizobium Vědělo se, že karboxylasa v chladu disociuje na podjednotky a ztrácí aktivitu, a že při zpětné asociaci se vrací aktivita. I zjištěný tetramer takto disocioval, nicméně se později ukázalo, že ve skutečnosti sledovali jiný protein, nečistotu v preparátu. Správná tetramerní struktura pyruvátkarboxylasy tak byla určena až později (1979) Na sklonku kariéry se Utter věnoval metabolickým nemocem v souvislosti s pyruvátem, např. laktické acidóze u dětí. Analyzovali ve vzorcích fibroblastů, retikulocytů a lymfocytů aktivity klíčových enzymů metabolismu pyruvátu (pyruvátdehydrogenasy, pyruvátkarboxylasy, PEPCK a pyruvátkinasy) Joshua Lederberg – „Josh“ (*23.5. 1925- †2.2. 2008) Lederberg by americký biochemik známý pro práci v oblasti mikrobiální genetiky, umělé inteligence, byl spolupracovníkem vesmírného programu NASA. Bylo mu pouhých 33 let, když v r. 1958 získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za objevy v souvislosti s rekombinací a organizací genetického materiálu baktérií. Cenu tehdy dostali i G.W. Beadle a E. L. Tatum (taktéž genetika). Byl židovského původu. Narodil se v New Jersey, jeho otec byl ortodoxním rabínem. Krátce se po narození se rodiče přestěhovali do NYC. Měl dva mladší bratry. Zdroj: wiki Předpokládalo se, že bude rabínem. Už na základní škole četl knihu Introduction to Physiological Chemistry a trávil čas v knihovně. V r. 1938 nastoupil na Stuyvesantovu střední školu v NYC s přípravou na vědu, techniku, inženýrství a matematiku. V r. 1941 nastoupil na Kolumbijskou univerzitu (v 16ti letech!) ke studiu zoologie, a to se zkušenostmi z prázdninové výzkumné práce (American Institute Science Laboratory). Jeho mentorem se stal Francis J. Ryan, který jako postdok pracoval na Stanfordu u genetiků George Wells Beadleho (1903-1989) a Edwarda Lawrie Tatuma (1909-1975), kteří se zabývali mutagenezí plísně Neurospora crassa rentgenovými paprsky a sledováním změn v metabolismu daných specifickými enzymy; odtud vzešla teorie „jeden gen, jeden enzym“. Předmětem experimentální práce Lederberga v laboratoři byla stejná plíseň, Ryan ho učil provádět biochemické a genetické experimenty, psát záznamy o výsledcích. Od r. 1943 plnil vojenskou službu v nemocnici US námořnictva St. Albans na Long Islandu a pokračoval ve studiích. V nemocnici analyzoval vzorky krve a stolice námořníků z Tichomoří kvůli parazitům (malárie). V r. 1944 získal bakalářský titul a přešel na Fakultu lékařství a chirurgie. G. W. Beadle E. L. Tatum Jeden gen – jeden enzym: myšlenka, že geny fungují prostřednictvím enzymů. Odvozena byla z výsledků experimentů s plísní Neurospora crassa, což je považováno za první významný výsledek molekulární biologie (1941). Záhy se přišlo na to, že jde o velké zjednodušení skutečného stavu, upravená formulace je „jeden gen – jeden polypeptid“, ale ani ta nevyjadřuje skutečné vztahy mezi geny a proteiny. Beadle začal s výzkumy na drozofile (oční pigmenty) v 30. letech. Pokusy s N. crassa využívaly rentgenového záření a selekce metabolických mutantů na různých médiích, předpokládalo se, že je ovlivněna jedna metabolická dráha (chybějící AK či vitamín). Inspirován pokusem Averyho, MacLeoda a McCartyho (1944), který potvrzoval molekulu DNA jako nositele dědičné informace při transformaci pneumokoků prováděl transformaci Neurospora crassa. Mutant, se kterým pracoval však nevykazoval stabilní transformaci. Práce se přesunuly k využití baktérie Escherichia coli, připravoval nutriční mutanty, sledoval rekombinaci a zabýval se sexuálním cyklem baktérií (výměna gen. Informace při kontaktu buněk). Uvědomil si, že by potřeboval alespoň dvojité nutriční mutanty, aby bylo možné jasně interpretovat výsledky zvratů mutací. V r. 1945 přešel Tatum na Yaleovu univerzitu do New Havenu a měl k dispozici dvojité mutanty E. coli K-12. V l. 1946-1947 přijal Lederberga k provedení potřebných experimentů. Lederberg and Tatum ukázali, že E. coli může sdílet genetickou informaci cestou konjugace. V r. 1946 se Lederberg oženil s Tatumovou a Beadleho studentkou (Esther M. Zimmer) a v r. 1947 získal na Yaleově univerzitě Ph.D. Místo návratu na Kolumbijskou univerzitu a získání MD se Lederberg rozhodl přijmout místo odborného asistenta na Katedře genetiky na Fakultě zemědělství Wisconsinské univerzity v Madisonu. Mechanismy přenosu genů u baktérií Zde pracoval se svou ženou a studentem Nortonem Zinderem. V r. 1951 Lederberg a Zinder ukázali, že genetický materiál může být přenesen z jedné bakteriální buňky Salmonella typhimurium do druhé pomocí viru (fágu P22) jako prostředníka. Tento proces se nazývá transdukce. Rozdíl oproti konjugaci je, že není nutný kontakt buněk a oproti transformaci není přenášena isolovaná DNA. V r. 1956 M. Laurance Morse, Esther Lederberg a Joshua Lederberg objevili specializovanou transdukci u baktérie E. coli K-12. DNA fága lambda se inkorporuje do bakteriálního chromozómu poblíž genů pro metabolismus galaktosy. Přenášet pak může pouze geny umístěné poblíž tohoto místa. Objevy transdukce vysvětlily možnost získání antibiotikové rezistence. Lederbergovi s L. L. Cavallim objevili též infekční fertilitní faktor F (plazmid) u E. coli K-12, což byl jeden ze zásadních objevů molekulární genetiky. Vyvinuli chromogenní substrát pro měření aktivity β-galaktosidasy, což usnadnilo analýzu lac operonu. Potvrdili také při přenosu bakteriálních mutantů otiskem, že mutace se nemusí objevovat v důsledku odezvy na selektivní podmínky, ale může vznikat i bez nich. To už ostatně v r. 1943 naznačil Luria-Delbrückův experiment. V r. 1957 byli Lederbergovi na pobytu v Austrálii, kde svými experimenty ukázali, že protilátky se tvoří v klonech lymfocytů (jedna protilátka proti jednomu antigenu). V souvislosti s vypuštěním Sputniku se zabýval Lederberg problematikou mimozemského života (exobiologie). V souvislosti s možným zavlečením mikroorganismů na jiné planety či Měsíc a naopak zdůrazňoval důležitost vypracování experimentů pro důkaz E.T. života a prosadil v NASA sterilizaci a karanténu kosmických lodí. V r. 1957 založil na Wisconsinské univerzitě katedru lékařské genetiky. Po obdržení Nobelovy ceny (prosinec 1958) působil od ledna 1959 na lékařské fakultě Stanfordovy univerzity (katedra genetiky). Do Stanfordu tehdy přešel i Arthur Kornberg (vedl tam katedru biochemie), krátce poté dostal Nobelovu cenu. Tyto dvě osobnosti přispěli k vedoucí úloze fakulty v biomedicínském výzkumu. Na genetiku do Stanfordu Lederberg přizval např. Leonarda A. Herzenberga (v r. 1970 vyvinul FACS) nebo Luigiho Lucu Cavalliho-Sforzu (od r. 1970 profesor na Stanfordu). Na Stanfordu se Lederberg dále zabýval bakteriální genetikou, zejména DNA transformací u baktérie Bacillus subtilis. Spolu s fyzikem Elliotem Levinthalem od r. 1960 rozvíjel přístrojovou laboratoř podporovanou NASA, kde se pak řešila zadání v souvislosti s detekcí známek biologické aktivity na Marsu (sondy Viking, 1975). V návaznosti na práci pro NASA se vzdělával v oblasti výpočetní techniky. V 60. letech napsal svůj počítačový program DENDRAL pro výpočet chemických struktur z hmotnostních spekter. S financemi od NIH vybudoval počítačové zázemí pro medicínský výzkum. V r. 1966 se rozvedl s první ženou a v r. 1968 se znovu oženil s lékařkou Marguerite Stein Kirsch. V článku z r. 1978 sepsal úvahy o významu elektronické komunikace pro vědu, přístupu k vědecké literatuře a databázím. V r. 1978 odešel Lederberg ze Stanfordu, protože se stal prezidentem Rockefellerovy univerzity v NYC, funkci vykonával 12 let. Po odchodu na odpočinek založil genetickou laboratoř a vrátil se k výzkumu. Během své kariéry se zabýval též veřejným vystupováním ve prospěch vědy, poradenstvím pro vládu a soukromé instituce, otázkami zdravotnictví (infekční nemoci). Byl aktivní v řadě komisí a poradních orgánů. Earl Reece Stadtman (1919 -2008) Stadman byl americký biochemik, který se věnoval studiu enzymů a anaerobních baktérií. V r. 1979 získal za své objevy energetického metabolismu baktérií medaili od prezidenta Jimmy Cartera. Byl vedoucím biochemické laboratoře na Národním ústavu srdce. Byl manželem Theresy Stadtman (*1920) která objevila selenocystein a zabývala se studiem selenoproteinů. Narodil se v Novém Mexiku, střední školu navštěvoval v San Bernardinu, Kalifornie. V r. 1942 získal bakalářský titul na Kalifornské univerzitě v Berkeley (půdní vědy). V době války strávil rok na Aljašce ve vojenské službě. Po návratu kontaktoval biochemika Horace A. Barkera, u kterého předtím pracoval jako laboratorní asistent. Pracoval na problematice hnědnutí sušeného ovoce. Zde potkal budoucí ženu Theresu Campbell. V magisterském studiu po válce spolu s Barkerem studovali metabolismus mastných kyselin u baktérie Clostridium kluyveri. Barker byl rok postdokem v Holandsku u mikrobiologa a biochemika Alberta J. Kluyvera (1888-1956) na Technické škole v Delftu, který v r. 1926 přišel s vizí, že na biochemické úrovni jsou všechny organismy sjednocené. Pojem „komparativní biochemie“, se kterým přišel, znamenal extrapolaci dějů studovaných u baktérií na vyšší organismy. Baktérie Clostridium kluyveri produkuje z ethanolu krátké mastné kyseliny. Barker se věnoval této biosyntéze a potvrdil, že ethanol je přeměňován na acetát, který kondenzuje s dalším acetátem za vzniku butyrátu, z butyrátu se pak takto tvoří kaproát. Našel tak princip skládání dvouhlíkatých stavebních kamenů, přičemž využíval radioaktivní izotop 14C. Barker se domníval, že aktivní formou acetátu pro biosyntézu mastných kyselin je acetylfosfát. Stadtman se připojil k experimentům vedoucím ke sledování metabolických drah prostřednictvím 14C. S pomocí Irwina C. Gunsaluse z Cornellovy univerzity se naučil připravovat bakteriální extrakt. S tímto extraktem pak bylo možné sledovat reakce konverze ethanolu a acetátu na mastné kyseliny a též jejich oxidaci. Bylo to průlomové proti domněnce, že MK se tvoří jen ve specializovaných buňkách nebo organelách. Objevili fosfotransacetylasu, později Stadtman při postdoktorálním pobytu u Fritze Lipmanna zjistil, že aktivní formou acetátu v biosyntéze je acetylCoA. V r. 1949 získal na Kalifornské univerzitě titul Ph.D. Spolu se svou ženou pak pracoval od r. 1950 v Národních ústavech zdraví (NIH) v Bethesdě, Maryland. Pokračovalo se ve výzkumu mastných kyselin. V r. 1952 připravil Stadtman acetyl-CoA in vitro s použitím fosfotransacetylasy. Se studentem P. R. Vagelosem zjistili, že biosyntéza MK zahrnuje enzymový komplex, ve kterém se využívá malonyl-CoA jako zdroj aktivního acetátu. Dalším dlouhodobým předmětem zájmu byl enzym glutaminsynthetasa. Aktivita enzymu je ovlivňována zpětnovazebnou inhibicí sedmi odvozených produktů. Stadtman prokázal, že inhibice je kumulativní. Synthetasa je k této inhibici citlivá pouze v důsledku adenylace působením adenylyltransferasy (Atasa). ATasa je regulována uridylyltransferasou (UTasa) prostřednictvím uridylace regulačního proteinu. Uridylovaný protein PII stimuluje deadenylaci glutaminsynthetasy. Na konci 70. let a počátkem 80. let Stadtman a P. Boon Cook teoreticky analyzovali bicyklický kaskádový regulační systém enzymů. In vivo studie tohoto tématu zahrnovaly permeabilizované buňky E.coli s inakt. UTasou. Mahlon Bush Hoagland (*5. 10. 1921 – †18. 9. 2009) Hoagland byl americký biochemik, který objevil tRNA a přispěl k příchodu molekulární biologie. Narodil se v Bostonu, jeho otec vystudoval Harvard v oboru fyziologie chování. Pracoval na Clarkově univerzitě ve Worcesteru , Massachusetts, v l. 1961-64 byl prezidentem Americké akademie umění a věd. V r. 1940 nastoupil na Williamsovu kolej a 1941 přešel na Harvard. Vzhledem k válečné potřebě lékařů pokračoval od r. 1943 na Lékařské fakultě Harvardovy univerzity s předpokladem stát se chirurgem. V r. 1945 prodělal těžkou tuberkulózu. Ačkoli se neléčil tehdy novým streptomycinem, stimulovalo to jeho zájem o medicinální výzkum. Po návratu na Harvard promoval v r. 1948. Protože však měl recidivu nemoci, nestal se lékařem, ale přešel k výzkumu. Získal místo v Huntingtonově laboratoři ve Všeobecné nemocnici státu Massachusetts (MGH), kde se věnoval toxikologickému výzkumu berylia, přičemž Hoagland se spolupracovníky potvrdil, že berylium inhibuje alkalickou fosfatasu, což má za následek dekalcifikaci kostí a prokázal jeho roli v tvorbě osteosarkomů. Paul Zamecnik (1912-2009), vedoucí skupiny ze stejné laboratoře, měl zkušenosti z pobytu v Carlsberské laboratoři v Kodani (1939-1940, přerušenou okupací Dánska) u K. Linderstrøma-Langa a zajímal se o vztah mezi růstem buněk a proteosyntézou. Hoagland odjel v r. 1951 kvůli nabytí zkušeností v oblasti biochemie do Carlsberské laboratoře, kde spolupracoval s Hermanem Kalckarem. Po návratu na MGH pracoval jako postdok u Fritze Lipmanna. Zabýval se biosyntézou koenzymu A z panthotenátu. Pozdější Hoaglandův výzkum byl předurčen Lipmannovým nápadem, že pro proteosyntézu musí být aminokyseliny energeticky aktivovány. Při studiu proteosyntézy v bezbuněčném systému z potkaních jater připraveném jeho kolegy si povšimnul si, že při tom aminokyseliny podléhají ATP-dependentní reakci vedoucí k tvorbě pyrofosfátu. Klíčovým objevem týmu byla transferová RNA. Zamecnik již dříve zkoušel, zda bezbuněčný systém provádějící proteosyntézu může vyrábět i RNA, tehdy nebylo o roli RNA v proteosyntéze nic známo. Do systému proto přidal 14C-CTP, jako kontrolu dal do jiné zkumavky 14C-značenou aminokyselinu a zjistil, že se inkorporuje. J. Biol. Chem. 1956, 218: 345-358 Hoagland a spol. pak prokázali, že po aktivaci se AK vážou na „rozpustnou“ RNA (1958). V dalších experimentech s dávkou štěstí tak byla nalezena chybějící část genové exprese. Příslušná RNA byla nazvána rozpustná, protože nebyla součástí mikrosomálních ribonukleoprotoeinových částic (vlastně se jednalo o ribosomy) z potkaních jater. Na jaře 1957 navštívil Hoaglanda a Zamecnika Francis Crick. Ten pozval Hoaglanda pracovat k sobě do Cambridge studovat problém kódování AK při translaci. Paul Zamecnik Pobyt u Cricka však nebyl úspěšný. V r. 1960 získal Hoagland první post na fakultě: na Katedře bakteriologie a imunologie, LF, Harvard. Předmětem jeho zájmu byla regulace buněčného růstu v regenerujících játrech potkanů při částečné hepatektomii na úrovní translace. V r. 1967 mu byla nabídnuta pozice šéfa katedry biochemie na Lékařské fakultě univerzity v Dartmouthu, Massachusetts. Worcesterská nadace pro experimentální biologii, kde působil jeho otec Hudson Hoagland, mu ve stejném roce nabídla uvolněné místo prezidenta, které nejdříve odmítl, v roce 1970 však napodruhé přijal, protože byl v Darthmouthu nespokojen. Jeho nástup na toto místo byl spojen s rozhodnutím prezidenta Nixona podpořit výzkum proti rakovině (National Cancer Act, 1971) jasným mechanismem financování z Kongresu. V 70. letech ustoupil od výzkumné práce a začal se věnovat přednášení pro laickou veřejnou, psaní knih a lobování zájmové skupiny pro základní biomedicínský výzkum (kde byli i A. Kornberg a J. Watson). Na odpočinek odešel v r. 1985. O vědu se zajímal až do osmdesátky, zejména o výzkum RNA, kde přišel velmi důležitý objev RNA interference a miRNA. Daniel Edward Koshland Jr. (*30. 3. 1920 – †23. 7. 2007) Koshland byl americký biochemik. Působil na Kalifornské univerzitě v Berkeley (UCB), byl dlouholetým editorem časopisu Science. Pocházel z židovské rodiny, jeho otec Daniel E. Koshland Sr. byl obchodníkem a v l. 1955-58 vysokým manažerem ve firmě Levi Strauss & Co. Po střední škole studoval chemii na UCB, jeho učitel Wendell Mitchell Latimer (1893-1955) byl zpochybněným objevitelem tritia v r. 1933. Chemickou fakultu tehdy vedl Gilbert Newton Lewis (1875-1946), který postuloval valenční teorii a teorii acidobazických reakcí. Poté, co Koshland Jr. získal bakalářský titul, byl ve válečných letech odmítnut v námořnictvu. Zdroj: Annu. Rev. Biochem. Na přímluvu Latimera byl přijat ke spolupráci na Projektu Manhattan. Pracoval v týmu Glenna Theodora Seaborga (1912-1999) na Chicagské univerzitě. Podílel se na izolaci a charakterizaci chemických vlastností plutonia (1941-1946). Po válce se rozhodl dokončit studium, což proběhlo na univerzitě v Chicagu. Pracoval u Franka Henryho Westheimera (1912-2007), předmětem bylo aplikování chemických postupů pro studium biologické problematiky. S použitím izotopu 14C se studovala glykolýza, značená glukosa se připravovala reakcí arabinosy s H14CN. Zde také získal Ph.D. v oboru organická chemie (1949). Na katedře chemie působili v té době i nobelisté Harold Clayton Urey (1893-1981) objevitel deuteria (1934) a původce teorií o vzniku života na zemi nebo Willard („Bill“) Frank Libby (1908-1980), který přispěl k objevu radiokarbonové metody datování (1949), či Henry Taube (1915-2005), anorganik, který studoval mechanismy přenosu elektronů v komplexech kovů. Postdok pobyt vykonal na Harvardu u Paula Doughty Bartletta (19071997). Získaval zde zkušenosti v oblasti mechanismů enzymových reakcí a krystalizace enzymů, spolupracoval s nobelistou Fritzem Albertem Lipmannem (1899-1986). Zaměstnání získal v Národní laboratoři v Brookhavenu na Long Islandu, kde pracoval do r. 1964. Na Brookhavenu se Koshland zabýval enzymy a jejich stereochemií. Zde v r. 1958 publikoval svou teorii indukovaného přizpůsobení enzymů, práce se objevila v časopisu PNAS. Bylo postulováno, že enzymová molekula musí být flexibilní a substráty nebo aktivátory svoji vazbou mohou indukovat novou strukturu proteinu. Nová teorie šla proti teorii zámku a klíče Emila Fischera (1852-1919) z roku 1894 a trvalo dlouho, než byla přijata. Bylo k tomu třeba mnoho experimentů, zejména krystalografických (jeden recenzent např. psal, že „Fischerova stoletá teorie nemůže být překonána spekulacemi vědeckého embrya“). Finální potvrzení vzešlo až z prací krystalografů Williama Nunna Lipscomba Jr. (1919-2011), později nositele Nobelovy ceny za chemii v r. 1976 za struktury boranů, a Thomase Artura Steitze (*1940), později nositele Nobelovy ceny za chemii v roce 2009 za strukturu podjednotky ribosomu 50S, kteří analyzovali struktury enzymů karboxypeptidasy A aspartáttranskarbamoylasy v přítomnosti ligandů. V roce např. 1967 publikovali v časopisu PNAS strukturní změny u karboxypeptidasy v komplexu s glycyl-L-tyrosinem. Problematika svalové kontrakce byla studována s pomocí H218O a svalů humra. V reakci ATPasy nedocházelo k zabudování 18O do ADP, pouze do odštěpeného fosfátu (1953). Koshland učil na Rockefellerově univerzitě. V 80. - 90. letech se Koshlandův tým na UCB, kam předtím přešel z Brookhavenu, zabýval fosforylací proteinů u baktérií. Objevili první bakteriální fosfoprotein isocitrátdehydrogenasu (1982) – fosforylace zde vede k inaktivaci; dále prokázali, že náhrada serinu za negativně nabitý zbytek aspartátu mutagenezí má stejný efekt jako fosforylace serinu tohoto enzymu (1987). Ukázali také, že regulaci chemotaxe baktérie E. coli zprostředkovává protein CheY, který se reverzibilně fosforyluje na Asp zbytku a má funkci fosfatasy (1989). Kromě přednášení a experimentování na UCB Koshland od r. 1984 působil 9 let jako editor časopisu Science. Jeho první manželkou byla imunoložka Marian Elliott Koshland (1921-1997), která se zabývala specifičností protilátek.
Podobné dokumenty
Biochemici - USA_Kanada_1
Byl členem mnoha vědeckých a lékařských společností doma i v Británii a
USA, v r. 1934 se stal rytířem Řádu Britského impéria. V r. 1935 byl zvolen
za člena Královské společnosti. V r. 1989 byl zap...
Metabolismus aminokyselin
• U eukaryotních buněk působí při degradaci také proces
spotřebovávající ATP a zahrnující ubiquitin.
• Ubiquitin je monomerní protein obsahující 76 aminokyselin.
Z jeho názvu plyne jeho všudypřítom...
NN_Navrh_na_zmenu_technicke_a_investicni
umístěno do jednotlivých finančních fondů. Hradí se pod variabilním symbolem: 51 + č. pojistné smlouvy; platbu je nutné uskutečnit do 30 kalendářních dnů od podpisu tohoto návrhu.
U produktu NN Sma...
Historie biochemie (KBC/HIBC) - Biotrend
Abderhalden byl švýcarský a německý biochemik a fyziolog. Jeho výsledky byly zpochybňovány už ve 20.
letech 20. stol., k jejich plnému odmítnutí ale došlo až v 90. letech. Neví se, zda podváděl věd...
2013 Alanya ETU Triathlon European Championships : Elite Men
2013 Alanya ETU Triathlon European Championships : Junior Women :
Results
Pos
SpermFlowEx Kit
a přítomnost intra-akrozomálního vazebného proteinu (IAP) [3].
Akrozom obsahuje enzymy hyaluronidasu a acrosin, které
Patobiochemie metabolických drah
membráně. Tento přenos je regulován pomocí insulinu. Některé tkáně (mozek, erytrocyty,
játra) této regulaci nepodléhají a vstup glukosy do buněk odvisí pouze na její hladině
v cirkulaci. Tedy tkáně...