Tři podoby televize - International ART CAMPUS Prague
Transkript
Tři podoby televize 1 Martin Štoll 2 Tři podoby televize Martin Štoll TŘI PODOBY TELEVIZE Skripta Literární akademie, Soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého Praha 2013 3 Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Martin Štoll Text © Martin Štoll, 2013 © Literární akademie, 2013 Recenzovali JUDr. Alan Piskač (část), doc. Mgr. Petr Kaňka (celek) ISBN 978-80-86877-67-9 Vydala Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), s. r. o. v rámci grantového projektu OPPA, prioritní osa č. 3 registrační číslo grantu: CZ.2.17/3.1.00/34436 4 Tři podoby televize Obsah Úvod ..................................................................................................................................7 Co je televize ..................................................................................................................9 Část A: televize jako instituce Právní rámce ...............................................................................................................17 Regulace vnější a vnitřní (Evropa a Česká republika, Zákony a kodexy, Cenzura a autocenzura) ...............................................17 Obecné rámce – informace, přístup a sítě...............................................19 Rámce pro audiovizi (Služby a pojmy, Zřizování institucí, Regulace obsahů, Ochrana autora a jeho díla).......................................23 Řízení instituce a financování..............................................................................38 Majitel.....................................................................................................................38 Prostory .................................................................................................................39 Management ........................................................................................................42 Financování..........................................................................................................48 Veřejná služba (Veřejný zájem, Mediální instituce veřejné služby v ČR a koncesionářské poplatky, Co se od vysílání veřejné služby očekává?, Kodex BBC, Přehled významných světových veřejnoprávních vysílatelů) .............................51 Část B: Televize jako vysílatel Schéma...........................................................................................................................66 Vysílací schéma jako televizní dílo (Principy stavby vysílacího schématu, Příklad současných metod programování televizního vysílání) ............................................................66 Druhy, typy, formáty (Problém kategorizace televizní tvorby, Schématové typy, Programové typy, Formát)..........................................75 Správce vysílacího okna nebo makrodramaturg (Naplnění okna, Kritéria pro výběr do vysílacího okna, Kompozice vysílacího okna) ........................................................................100 Zpětná vazba ............................................................................................................107 Rating...................................................................................................................108 Share.....................................................................................................................109 Cílová skupina ..................................................................................................110 5 Martin Štoll Metody získávání údajů o zásahu trhu (Deníčkový záznam, Elektronické peoplemetry)...........................................................................112 Část C: Televize jako výrobce Výroba v systému instituce televize ...............................................................119 Potřeba původní tvorby ...............................................................................119 Výrobní plán......................................................................................................120 Výroba zevnitř nebo zvenku .....................................................................121 Výroba pořadu .........................................................................................................126 Technické kontexty (Formáty záznamu, Barva, Vysílání) ..............126 Fáze výroby (Preprodukce: Literární příprava, Příprava realizace, Předvýroba; Produkce: Natáčení; Postprodukce: Zpracování – dokončovací výroba, Kompletace pořadu, Distribuce, Likvidační práce) ............................139 Profese (Tvůrčí profese, Technicko-servisní profese, Administrativně-organizační profese, Kam bude patřit dramaturg?) ....................................................................147 Závěr ............................................................................................................................151 Literatura...................................................................................................................153 Doporučená literatura k tématu ......................................................................157 6 Tři podoby televize Úvod V době hypertextové komunikace se může televize jako médium jevit příslušníkům mladých generací jako anachronismus, jako něco příliš klasického, statického a málo interaktivního. Je pravda, že malá interaktivita vyhovuje spíše starším lidem, jimž televize konvenuje i programovou nabídkou vyvolávající především nostalgii. Otázkou zůstává, zda to diváci opravdu tak potřebují, zda jim tento mírně zasněný svět nevnucují televize mimo jiné proto, že mají bohaté archivy, které potřebují ještě zužitkovat. Televizní stanice se snaží přivábit k obrazovkám i mladé diváky, jejich pracovníci však tuší, že v konkurenci s internetem, zábavou v mobilních telefonech a alternativními životy na síti jejich programy obstojí jen stěží. Nebojme se konstatovat, že klasická televize je médiem (minulého) 20. století, a už tam navždy zůstane. Přesto se domnívám, že nezanikne. Jako nezanikne tištěná kniha, byť se radikálně zvýší produkce e-knih, jako nezanikne tištěný periodický tisk, i když ne všechny tituly přežijí a ne v dnešních nákladech – jako ostatně nezaniklo ani divadlo s příchodem filmu nebo nezanikl film s příchodem televize. Už v jedné z prvních českých knih o televizi Jak funguje moderní televisní soustava napsal Josef Bříza, tehdejší úředník ministerstva pošt a telegrafů, které mělo na starosti zavádění televize u nás, téměř prorocky: „I když snad televise proto nedosáhne stejné popularity a takového rozšíření jako rozhlas, přece bude jeho vítaným a cenným doplňkem [...] Nebude nikdy rozhlasu konkurovati tak jako nebude soutěžiti se zvukovým filmem nebo s divadlem. Spíše přispěje k tomu, aby každé z těchto umění těžilo umělecky svým způsobem ze svých vlastních technických možností a aby každé z nich žilo svým osobitým životem“ (BŘÍZA 1938, s. 4). Upozorňuji použití slova „umění“ v okamžiku, kdy u nás ještě skoro nikdo televizní vysílání neviděl, a dále na přiznání „osobitosti“ novému médiu. Televize je po celou dobu své existence předmětem zkoumání z různých hledisek, je tedy fenoménem přesahujícím technické obory do sociologie, psychologie i uměnovědy. Přestože následující text je určen především posluchačům umělecké školy a praktickým oborům Komunikace v médiích a Mediální tvorba na Literární akademii (Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého), tyto aspekty televize úmyslně pomíjí. Skripta jsou pouze doplňujícím materiálem k výuce a představují okruhy, problémy a otázky, které s sebou televize nese jako 7 Martin Štoll podnik, organizace a systém řízení, jako provozovatel vysílání a výrobce, zejména s důrazem na právní kontext, který je určující. Východiskem je premisa, že pro tvorbu v daném médiu je nutné pochopit jeho fungování. Zkušenost praví, že k nejčastějšímu „nárazu“ dochází při setkání autora (individuality) a výrobních podmínek (továrního systému výroby). Proto bych rád obě strany inspiroval ke vzájemné toleranci a porozumění. Na závěr bych chtěl poděkovat JUDr. Alanu Piskačovi a vedoucímu katedry Mediální tvorby doc. Mgr. Petru Kaňkovi za cenné rady a připomínky. Martin Štoll Obr. 1. Televizní realita má jiná pravidla než realita života 8 Tři podoby televize Co je televize Televize je nejsnadněji definovatelná podle patentu, který 2. ledna 1884 nechal v Berlíně zaevidovat německý inženýr polského původu Paul Julius Gottlieb Nipkow. Popisuje v něm princip tzv. elektrického teleskopu: „Zde popsaný přístroj má za účel učinit objekt, nalézající se na místě A viditelný v libovolném místě B“ (SEGER 1978, s. 44). Je podivuhodné, že tento princip postihl dvacet let před tím, než mohl být vůbec zrealizován. Tedy televize je technologický komunikační princip, který naplňuje tuto tezi. Elektrotechnika a radiofonie se dynamicky rozvíjely po celé 20. století. K jeho konci nabral vývoj elektronických komunikačních metod překotné tempo a jakékoliv mapování tak znepřehlednil. Proto je televize neustále pozadu, protože se dynamicky proměňují formáty záznamové techniky, to vyžaduje od televizních výrobců nesmírné investice do kamerových řetězců, vybavení studií a odbavovacích pracovišť. Není divu, že výrobní technologie se vydala mnohokrát do slepých uliček, je zaplevelena patenty a návrhy, je předmětem konkurenčního boje koncernů a výrobců elektroniky. Na opačné straně stojí výrobci televizních přístrojů, kteří od elektronkových lamp na počátku století až po monitory s tekutými krystaly na jeho konci a nyní s obrazovkami umožňujícími trojdimenzionální vnímání nabízeli také nekonečnou řadu typů a novinek. A mezi výrobní technikou a koncovými přístroji je ještě síť vysílačů, zesilovačů, retranslačních stanic, dále různé typy vln (analogových, digitálních) nebo natažených kabelů, díky čemuž je vůbec možné televizní signál šířit. Tato stránka televize zajímá slaboproudé i silnoproudé inženýry, historiky vědy a televizní profesionály a ekonomy. Považme, jakým úkolem byl přechod z analogové televize na digitální, jak obtížné bylo přesvědčit Evropu a její diváky, aby postupně vyměnili všechny své přístroje nebo alespoň předsunuli set-top-box. Televize je ale také instituce. Je to obecně firma s určitou formou právní subjektivity, a ta má své zájmy a cíle. Dokonce k tomu, aby se mohl na obrazovce televizních přístrojů objevovat byť jeden program, je potřeba, aby byly instituce alespoň dvě – ta, která program vyrábí, a ta, která jej fakticky posílá po vlnách do koncových přístrojů. V Československu byla tato dvojkolejnost podchycena hned při zaklá9 Martin Štoll dání televizních organizací, kdy vznikla nejprve Televize Praha, která spadala pod ministerstvo spojů a řešila technologii přenosu, a teprve pak Ústřední televisní studio Praha, které jako součást Československého rozhlasu dostalo za úkol vlny naplnit programem. Dnes přenos zajišťují České radiokomunikace, které obhospodařují vlny, dbají na technickou kvalitu, na dostatečnost sítě vysílačů, na pokrytí republiky signálem a mají na starosti mimo jiné i přestavbu sítě vysílačů z „analogu“ na „digitál“. Po roce 1993 se vyrojilo vedle České televize množství dalších soukromých institucí s vlastními programy, celoplošnými (Prima TV, TV NOVA apod.) i regionálními (Metropol TV, Brno TV), tj. i kabelovými (OIK Česká Třebová). Některé z nich se zabývají původní, některé převzatou tvorbou. Vztah provozovatele sítí a výrobců je zřetelný: provozovatel sítí je firma spravující kvalitu signálů patřících státu; tyto frekvence, kterých je omezený počet, rozděluje mezi žadatele Rada pro rozhlasové a televizní vysílání; a tito žadatelé mezi sebou vedou konkurenční boj. Specifické postavení má Česká televize, jejíž existence je upravena zákonem a je financována z tzv. koncesionářských poplatků. Televize je dále sociální, kulturní a politický fenomén. Je to médium, které nejen svým programem, ale už samotnou svou existencí dokáže ovlivnit chování obyvatel země, jejich každodenními návyky, podílí se na formování jejich hodnot, vkusu, nastolování agendy (resp. témat, o nichž se bude hovořit), nastavuje komunikační i etickou laťku a stále má mezi médii své výsadní postavení dané dosahem, přesvědčivostí a názorností. Dokáže kromě zábavy a informací zprostředkovat a dokonce i vytvořit vlastními vyjadřovacími postupy umělecké dílo (televizní film, inscenace, dokumentární televizní film apod.), rozhodně je dovede přenést (záznamy koncertů, divadelních představení apod.), nebo zprostředkovat v nezměněné podobě (kinematografický hraný film, který byl v kinodistribuci) apod. A díky možnosti přímého přenosu, přímé účasti na událostech libovolně vzdálených je samozřejmě nejvhodnějším médiem pro sportovní přenosy, kulturní a společenské akce a tak i přímé či nepřímé politické působení. Politici dobře vědí, že televize (v našem případě zejména Česká televize) je vhodným prostředníkem mezi nimi a (potenciálními) voliči, proto patří k profesionalitě politika ovládat manipulativní techniky a umět se prosadit v pozitivním smyslu na televizních obrazovkách. Nehledě na to, že členové kontrolního orgánu České televize, Rady České televize, jsou voleni 10 Tři podoby televize právě politiky. V tomto duchu je televize mediátorem mezi zájmy majitele instituce (resp. týmu, zprostředkovaně i politiky) a koncovým uživatelem, tj. divákem. Oba se navzájem ovlivňují a jejich potřeby a zájmy se neustále posilují. Fenoménem televize se z hlediska historického, komunikačního i teoretického zabývají také různé vědní obory, ačkoliv samostatný obor pro zkoumání televize neexistuje. V různých částech sociologie, mediologie, filmové vědy a kulturologie lze nalézt tzv. teorie televize, nicméně pro její studium se musíme obrátit spíše k zahraničním pramenům, protože u nás se s výjimkou nadějných 60. let televizní teorii příliš pozornosti nevěnuje. Nemělo by se zapomínat, že televize je také tvůrčí prostor. Televizní instituce zaměstnávají desítky a stovky odborníků, zaměřených na vývoj a realizaci programu. Vytvořit vysílací schéma tak, aby bylo funkční, je matematika skloubená s alchymií. Správně nadefinovat podobu konkrétního pořadu (programového typu, formátu), vybrat správného autora a dotáhnout do vítězného konce i samotný obsah, bývá spojeno s nemalým úsilím. Producenti a správci televizních vysílacích oken vyhlížejí své autory (nebo jiné producenty), případně je i vybízejí ke spolupráci, aby jim nabídli sice předem jasně určený, ale přeci jen tvůrčí prostor. Pro autory bývá těžké akceptovat myšlení televizních pracovníků, přiznejme si, že někteří televizní zaměstnanci dodnes nejsou schopni dostatečně respektovat tvůrčí svobodu. Nicméně faktický program, který nakonec divák sleduje na obrazovce, vzniká ve shodě, ve spolupráci producentů, dramaturgie, výrobních složek a autorů, je prostorem pro nečekaná řešení, je otevřen novým postupům a nastavování komunikačních latěk, přičemž se v televizní výrobě pohybujeme na škále zahrnující primitivní rutinní pořadů i specifická umělecká nebo jinak náročná díla. Televize v našem pojetí je: 1) technologický princip 2) instituce 3) komunikační médium se společenskou funkcí 4) tvůrčí prostor. 11 Martin Štoll A tyto všechny čtyři možné aspekty toho, co může být televize, mají společného jmenovatele, kterým je trh. I když jsme byli nejprve vychovávání téměř čtyřicet let televizní kulturou mimo tržní prostředí, po roce 1989 jsme se stali svědky dynamicky se rozvíjejícího trhu s televizními obsahy a koncepcemi, a to jak původními, tak převzatými, resp. dostupnými satelitem, kabely apod. O trh, rozumějme jistý daný počet diváků, svádí boj čím dál větší množství prodejců, kterým na jednu stranu pomohla digitalizace možností vzniku dalších malých televizních stanic, na stranu druhou právě digitalizace mnohé zlikvidovala a pověstný „koláč sledovanosti“ se tak ještě více rozmělnil. Je čím dál obtížnější se prosadit, zaujmout, vetřít se do přízně diváka, a když už se to podaří, je obtížné donutit ho, aby nepřepnul. A to vše se děje nikoliv z lásky k bližnímu a touhy ho informovat, bavit a zprostředkovat mu katarzi uměleckými díly, ale proto, aby příslušný (měřitelný) počet diváků bylo možno v daný okamžik prodat inzerentovi (Jinak je to u médií veřejné služby, viz později). Někomu, pro koho je výhodné oslovit najednou právě takovou cílovou skupinu. S diváky je permanentně obchodováno, jsou nabízeni jako „zajíc v pytli“ majetným a reklamychtivým firmám. Televizní výrobci a vysílatelé využívají všechny dostupné prostředky, aby obstáli, čemuž se nelze divit ani jim to nelze vytýkat. Vědomí trhu a jeho zákonitostí, jeho analýza, by nás měly vést k pochopení komunikačních principů a důvodů jejich užití. Neznamená to však, že by se některá ze stran (autoři, výrobci a diváci) měla trhu zcela podřizovat za cenu ztráty morálního kreditu či ztráty tak drahocenné důvěry a životního času. To však záleží na jednotlivcích. Klíčová slova analogové vysílání, digitální vysílání, set-top-box Otázka Která ze současných českých celoplošných plnoformátových televizí byla historicky první soukromou stanicí? Úkol Proveďte porovnáním televizních programů v českém jazyce analýzu trhu, vypište si jednotlivé televizní stanice a zkuste je jednou větou definovat. Pak navrhněte vlastní stručnou koncepci nového televizního kanálu, který by podle vašeho mínění zaplnil volnou niku na trhu. 12 Tři podoby televize Výsledky své analýzy a koncepční návrh prezentujte před ostatními formou „žádosti“ o udělení licence na televizní vysílání. Spolužáci jsou členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, vy žadatelé. Smyslem je argumentačně obhájit, proč právě tato koncepce televize by měla existovat. 13 Martin Štoll 14 Tři podoby televize Část A: Televize jako instituce 15 Martin Štoll Obr. 2. Výběr z log českých televizí 16 Tři podoby televize Právní rámce Televizní vysílání je svébytný typ komunikace, který je určen • specifickými technickými prostředky pro vznik obsahů, jejich přenos a příjem, • svébytnými komunikačními, estetickými a tvůrčími možnostmi. Přitom nejde o interpersonální komunikaci, jak ji známe z běžného života, ale komunikaci mediovanou masově, od instituce (výrobce, vysílatele, poskytovatele) k mase jedinců (diváků), kteří v danou chvíli informace přijímají. A protože hromadné sdělovací prostředky touto komunikací vstupují do veřejného prostoru a vykazují v něm značnou schopnost ovlivnit chování a jednání svých příjemců i skupin, zakládají tím i specifickou právní situaci, kterou demokratické země musí regulovat. Ne proto, aby komunikaci zakazovali, ale naopak, aby existenci takových komunikací podpořili a definovali. Při té příležitosti vymezují základní pravidla. Právní regulace médií lze souhrnně nazvat mediálním právem, nicméně to zasahuje do daleko širších kontextů právních norem. Regulace vnitřní a vnější Regulaci nelze omezit pouze na zákony. Principiálně ji lze rozdělit na vnější a vnitřní, a to z několika perspektiv. Evropa a Česká republika Z hlediska postavení České republiky jako člena Evropského společenství jsou všechny směrnice Evropského parlamentu, resp. Rady Evropské unie vnějšími regulacemi. Jsou závazné do té míry, že členské státy EU by postupně měly své zákony s těmito směrnicemi harmonizovat. Tyto dokumenty 1) definují základní pojmy, aby evropská jurisdikce používala tentýž jazyk (co je audiovizuální služba, kdo je poskytovatel, kdo koncový uživatel, co je teleshopping, co je umístění produktu – product placement, co je tzv. evropské audiovizuální dílo apod.); 17 Martin Štoll 2) dávají důraz na rovný přístup všech obyvatel členů Evropské unie k informacím i elektronickým komunikacím (tj. i telefonu, analogovému i digitálnímu vysílání apod.); 3) nastavují základní parametry komunikačního prostředí Evropy (definice hospodářské soutěže, volného trhu, rovných příležitostí, podpora pracovních příležitostí v audiovizuálních médiích apod.); 4) regulují základní etické hranice obsahů, resp. pravidel pro vznik obsahů a nakládání s nimi (omezení ve vztahu k nezletilým, k prezentovanému násilí a pornografii, k některým druhům produktů, jako jsou cigarety nebo farmaceutické výrobky). Nicméně obsahy těchto směrnic jsou velmi obecné, a spíše vytyčují základní ideu, takže nezasahují přímo do konkrétních právních situací v daných státech. Zákony České republiky jsou tím pádem v evropském právním kontextu regulacemi vnitřními. Zákony a kodexy Parlament České republiky, resp. Česká národní rada nebo ještě Federální shromáždění (do roku 1992), přijal celou soustavu zákonů, která se různým způsobem vztahuje k pravidlům výroby, šíření a příjmu audiovizuálních programů. Jednou skupinou jsou normy, kterými stát zřizuje komunikační sítě (zákon o elektronických komunikacích č. 127/2005) nebo instituce a jejich pravidla (zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání č. 231/2001, zákon o České televizi č. 483/1991 aj.), případně reguluje komunikační obsahy (zákon o regulaci reklamy č. 40/1995 aj.). Masově mediovaná komunikace vytváří ale daleko širší kontext, přímo či nepřímo se dotýká základních lidských práv a svobod (ústavní zákon o Listině základních práv a svobod č. 23/1991, zákon o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999, zákon o ochraně osobních údajů č. 101/2000 aj.), a dalších specializovaných oblastí obchodního nebo občanského zákoníku (např. autorský zákon č. 121/2000). Těmito zákony se musí výrobci, autoři i příjemci audiovizuálních programů řídit, jde tedy jednoznačně o typ vnější regulace. Samotné mediální organizace si ale vytvořily i vlastní vnitřní regulativy – buď orgány (Etický panel České televize) nebo kodexy, které zpřesňují etické a morální hranice jejich komunikace. Pro některé instituce je kodex povinností danou zákonem (Kodex České televize), zejména proto, že v něm jsou stanoveny zásady naplňování veřejné 18 Tři podoby televize služby, kvůli níž byla instituce týmž zákonem zřízena. Na druhé straně dobrovolné profesní sdružení novinářů, Syndikát novinářů České republiky, vydalo svůj Etický kodex novináře, který upravuje „požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice“ a dbá na „důvěryhodnost, slušnost a serióznost“. Třetím příkladem naléhavé potřeby vnitřní regulace je vznik Rady pro reklamu založené zadavateli, agenturami a médii, která si dala za cíl dosáhnout „čestné, legální, decentní a pravdivé reklamy na území České republiky“ a vydala svůj závazný Kodex reklamy. Cenzura a autocenzura V nedemokratických zemích je vnější regulací cenzura (předběžná nebo následná) – jeden z mnohých nástrojů propagandy. Za vnitřní regulativ lze pak považovat autocenzuru, která se však nemusí nutně vázat k charakterovému ustrojení jedince žijícího v politickém či jiném společenském tlaku, ale může mít i pozitivní konotaci: může být projevem zralosti autora, který své dílo před jeho zveřejněním podrobí vnitřnímu hodnocení a teprve na základě jeho výsledku s ním dál nakládá. Ale to by bylo na samostatnou kapitolu. Klíčová slova směrnice, masová komunikace, kodex, cenzura, autocenzura Otázka Jakými normami je regulována vaše škola? Které z nich lze považovat za regulativy vnější a které za vnitřní? Lze je měnit? Obecné rámce – informace, přístup a sítě Svobodu projevu a právo na informace zaručuje bod 1 článku 17 základního dokumentu novodobé historie demokratické České republiky, Ústavního zákona 23/1991 ze dne 9. 1. 1991, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod. Stejným článkem se zakazuje cenzura (bod 3) a omezení těchto svobod se povoluje pouze v případě, že je to „nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“ (bod 4). Stojí za to si tuto zdánlivou banalitu připomenout, neboť existence občanské společnosti nebyla ve 20. století pravidlem, a mnohde neexistuje dodnes. 19 Martin Štoll Podobně jednoduchou pravdu obsahuje heslo „kdo má informace, má moc“, tedy že práce s informací je nejúčinnějším mocenským nástrojem. Přístup k informacím každému občanovi zajišťuje Zákon 106/1999 ze dne 11. 5. 1999 o svobodném přístupu k informacím, který pod „informací“ rozumí „jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě“ (§ 3, bod 3). Takto široce pojatý neomezený přístup kohokoliv k čemukoliv je však nereálný, proto následně zákon negativně vymezuje druhy informací, které přístupné být nemohou: ochrana obchodního tajemství, ochrana důvěrnosti majetkových poměrů, informace v zájmu bezpečnosti státu, Evropské unie nebo organizací Severoatlantické smlouvy, informace související s probíhajícím trestním řízením, plněním zpravodajských služeb atp. Omezení se však týká i informací, které by porušily třetím osobám ochranu práva autorského (§11, bod 2c) a údajů, které „vzniknou bez použití veřejných prostředků“ a s jejichž sdělením dotčená osoba nesouhlasí. Zcela specifické jsou informace osobního charakteru, které upravuje Zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů. Ten rozlišuje mezi tzv. osobními údaji a citlivými údaji. Poněkud nesrozumitelně se v něm osoba, jichž se údaje týkají, označuje za „subjekt údajů“ – když se s touto terminologií smíříme, pak již lze rozumět definici dvou základních pojmů: 1) osobním údajem (je) jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu, 2) citlivý údaj je osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a genetický údaj subjektu údajů; citlivým údajem je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů. Citlivé i osobními údaje lze zpracovávat, shromažďovat, uchovávat, likvidovat, evidovat, téměř vždy se souhlasem dotčené osoby, a zákon instaluje nad těmito operacemi dozorčí orgán, Úřad pro 20 Tři podoby televize ochranu osobních údajů, ke kterému je možné se v případě nouze obrátit. Tento zákon by měl zajímat každého pracovníka televize, každého autora, který zveřejňuje zpravodajské a publicistické informace o druhých lidech. Jedna z cest, jak se k informacím dostat, vede přes technologické prostředky komunikující skrze elektronické přenosové soustavy. Lze si představit, že zatímco v 19. století se postupně evropský kontinent telefikoval a do vynálezu bezdrátové telegrafie se nechal prošívat skrz naskrz elektrickým telegrafním vedením, dnes je Evropa prošpikována nejen horizontálně (kabelovými vedeními), ale též vertikálně – tisíci elektromagnetických vln různých délek a frekvencí, které ovládají prostor mezi nebem a zemí. A co neobstarají pozemní vysílače, zajistí družicové systémy. Že tyto sítě existují a existovat mají, reflektuje přístupová směrnice Evropského parlamentu a Rady (2002/19/ES ze dne 7. 3. 2002). Stanovuje si za cíl „pokrytí sítí a služeb elektronických komunikací ve Společenství“ a dává důraz na právo každého občana na přístup k nim. Evropský parlament dále upravuje užívání těchto sítí v rámci hospodářské soutěže s ohledem na „koncového uživatele“, a to směrnicí o tzv. univerzální službě a právech uživatelů (2002/22/ES ze dne 7. 3. 2002). Vyzývá jí členské státy, aby zajistily rovné ekonomické i technické podmínky pro příjem služeb a aby byly v rámci hospodářské soutěže zachovávány „zásady objektivity, průhlednosti, nediskriminace a proporcionality“ (kap. 3., bod 2). Ačkoliv se směrnice ponejvíce věnuje telefonním službám a službám mobilních operátorů, nabádá státy v oblasti digitálního televizního vysílání ke standardizaci přístrojů a jejich vybavení všemi konektory umožňujícími takový příjem, aby byla „zaručená interoperabilita u všech zařízení, která se prodávají ve Společenství“ (čl. 32). Tyto dvě směrnice, spolu ještě se dvěma (tzv. autorizační směrnicí 2002/20/ES ze dne 7. 3. 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací a směrnicí 97/66/ES ze dne 15. 12. 1997 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví telekomunikací) vytvářejí balíček, který souhrnně zastřešuje tzv. rámcová směrnice 2002/21/ES ze dne 7. 3. 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací. V ní se konstatuje, že „konvergence odvětví telekomunikací, médií a informačních technologií znamená, že všechny 21 Martin Štoll přenosové sítě a služby by měly být předmětem jediného předpisového rámce“ a že „je nezbytné oddělit regulaci přenosu od regulace obsahu” (bod 5). Český právní řád upravuje existenci a pravidla užívání těchto elektronických komunikačních sítí přinejmenším dvěma zákony. V obecnější rovině je to Zákon 480/2004 Sb. ze dne 29. 7. 2004 o některých službách informační společnosti, který vymezuje pojmy služba, elektronické prostředky nebo uživatel a týká se zejména služeb, které si fyzická nebo právnická osoba vyžádá (zpravidla za úplatu) nějakými prostředky elektronické komunikace. Komplexnější je pro naši problematiku však tzv. Zákon o elektronických komunikacích 127/2005 Sb. ze dne 22. 2. 2005. Ten přímo navazuje na evropskou směrnici o univerzální službě. Nejprve stanoví pojmosloví: účastník, uživatel, koncový uživatel, spotřebitel, operátor, síť elektronických komunikací, elektronické komunikační zařízení, veřejná komunikační síť atd. Pak zřizuje Český telekomunikační úřad, stanovuje podmínky, za nichž smí podnikatel ve veřejném zájmu šířit potřebný program (§ 72) a stanovuje podmínky přístupu ke službám digitálního a rozhlasového vysílání i pro aplikační programy, resp. softwarová rozhraní (§ 83). Klíčová slova osobní údaj, citlivý údaj, subjekt údajů, interoperabilita, konvergence, přenosové sítě, účastník, uživatel Otázka Ve zpravodajském pořadu, který se zabývá nevýhodností smluv, chceme ukázat na kameru příklad smlouvy s informacemi, která podléhají souhlasu „subjektu údajů“. Jak se zachováme v případě, že souhlas nezískáme? Úkol Sepište si údaje o své osobě, které nechcete zveřejnit. Zkuste vytvořit textovou zprávu, v níž by některé z informací byly obsaženy, ale nebyly by řečeno přímo. 22 Tři podoby televize Rámce pro audiovizi Služby a pojmy Přímo na audiovizuální komunikaci se soustřeďují dva dokumenty: evropská směrnice o audiovizuálních službách (2010/13/EU ze dne 10. 3. 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravující poskytování audiovizuálních mediálních služeb) a český Zákon 231/2001 Sb. ze dne 17. 5. 2001 o provozování rozhlasového a televizního vysílání. U těchto dvou norem se zastavme blíže, neboť přímo upravují prostor pro vznik, provoz i zánik televizního vysílání. Evropský nadhled konstatuje, že „audiovizuální služby jsou ve stejné míře kulturními i ekonomickými službami“ (čl. 5). To je důležitá definice, specifická pro evropskou tradici; částečně vysvětluje, proč například oblast kinematografie u nás spadá pod ministerstvo kultury, a nikoliv průmyslu jako např. ve Spojených státech amerických. Dále se konstatuje rostoucí význam audiovizuálních služeb pro společnost a demokracii – „především zajištěním svobody informací, názorové rozmanitosti a plurality médií“ (čl. 5). Audiovizi se tedy přiznává značná moc, vliv na „způsob, jakým lidé utvářejí své názory“ (čl. 45), a klade se důraz na to, aby právě pro tuto „zvláštní povahu“ byla usměrňována a aby uživatel měl vždy možnost se dozvědět, kdo konkrétně za obsah těchto služeb odpovídá. Přitom směrnice vymezuje, že se toto usměrňování týká pouze hromadných sdělovacích prostředků, nikoliv např. „soukromé korespondence v jakékoliv podobě, například zpráv elektronické pošty zasílaných omezenému počtu příjemců“ – nejen email, ale např. skype a sociální sítě (čl. 22). Poučná je tato norma i v definici pojmů audiovizuální mediální služba, pořad, poskytovatel mediálních služeb, televizní vysílání, subjekt televizního vysílání, audiovizuální obchodní sdělení, televizní reklama, skryté audiovizuální obchodní sdělení, sponzorství, teleshopping, umístění produktu, evropské dílo. Tyto a podobné pojmy také definuje § 2 českého zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, proto si je přibližme právě z něj: • rozhlasové a televizní vysílání: poskytování pořadů a dalších částí vysílaní uspořádaných v rámci programu […] prostřednictvím sítí elektronických komunikací (bod 1 a) 23 Martin Štoll • převzaté rozhlasové a televizní vysílání: příjem vysílání původních rozhlasových a televizních programů nebo jejich podstatných částí […] a jejich současné, úplné a nezměněné šíření pro veřejnost prostřednictvím sítí elektronických komunikací (bod 1 b) • celoplošné vysílání: vysílání, které může ve vymezeném územním rozsahu přijímat v případě […] televizního vysílání alespoň 70 % obyvatel České republiky (bod 1 c) • regionální vysílání: vysílání, které může ve vymezeném územním rozsahu přijímat v případě […] televizního vysílání více než 1 % a méně než 70 % obyvatel České republiky (bod 1 e) • místní vysílání: vysílání programu určeného svým dosahem pro místně vymezenou oblast a pro tuto oblast vytvářeného; místně vymezená územní oblast nesmí zahrnovat více než 1 % obyvatel České republiky (bod 1 f) • provozovatel televizního vysílání: právnická nebo fyzická osoba, která sestavuje program, včetně služeb přímo souvisejících s programem, určuje způsob organizace televizního vysílání a má za toto vysílání redakční odpovědnost, a pod zvukovým nebo obrazovým označením, jež program a služby přímo související s programem nezaměnitelně identifikuje, tento program a služby přímo související s programem prvotně šíří nebo prostřednictvím třetích osob nechává šířit (bod 1 g) • provozovatel převzatého vysílání: právnická nebo fyzická osoba, která rozhoduje o skladbě programů převzatého vysílání, včetně služeb přímo souvisejících s programy převzatého vysílání, a která tyto programy a služby s nimi přímo související šíří nebo prostřednictvím třetích osob nechává v úplné a nezměněné podobě šířit na základě oprávnění k provozování převzatého vysílání (bod 1 h) • program: záměrné časové uspořádání jednotlivých televizních pořadů a dalších částí vysílání; […] dalšími částmi vysílání se rozumí zvukové, obrazové nebo zvukově-obrazové části vysílání, které nemají povahu pořadu a jsou zařazovány mezi pořady nebo jsou jimi pořady provázeny nebo přerušovány, zejména reklama, teleshopping, oznámení provozovatele vysílání týkající se jeho vlastních pořadů a doprovodných produktů, které jsou od těchto pořadů přímo odvozeny, ohlašování pořadů, zvukové a obrazové prostředky oznamující nebo oddělující vysílání obchodních sdělení a jiná programová interpunkce (bod 1 j) 24 Tři podoby televize • plnoformátový program: televizní program obsahující pořady různého zaměření a témat, zejména pořady zpravodajské, filmové, dokumentární, hudební a vzdělávací, který není zaměřen pouze na určitou skupinu obyvatel se shodnými zájmy (bod 1 k) • pořad: v televizním vysílání se rozumí pohyblivá obrazová sekvence se zvukem nebo bez zvuku, která svým obsahem, formou a funkcí tvoří uzavřený celek vysílání a představuje samostatnou položku televizního programu (bod 1 l) • reklama: jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo obdobnou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, s cílem propagovat dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu, včetně nemovitého majetku, práv a závazků (bod 1 n) • skryté obchodní sdělení: slovní nebo obrazová prezentace zboží, služeb, jména nebo názvu, ochranné známky nebo činnosti výrobce zboží nebo poskytovatele služeb, uvedená provozovatelem vysílání v pořadu, pokud tato prezentace záměrně sleduje reklamní cíl a může veřejnost uvést v omyl o povaze této prezentace; taková prezentace je považována za záměrnou zejména tehdy, dojde-li k ní za úplatu nebo obdobnou protihodnotu (bod 1 q) • teleshopping: přímá nabídka zboží, a to včetně nemovitého majetku, práv a závazků, nebo služeb, určená veřejnosti a zařazená do rozhlasového či televizního vysílání za úplatu nebo obdobnou protihodnotu (bod 1 r) • sponzorování: jakýkoliv příspěvek od osoby, která neprovozuje rozhlasové nebo televizní vysílání, neposkytuje audiovizuální mediální služby na vyžádání (bod 1 e), ani nevyrábí audiovizuální díla, poskytnutý k přímému nebo nepřímému financování rozhlasového nebo televizního programu nebo pořadu s cílem propagovat své jméno nebo název, ochrannou známku, výrobky, služby, činnosti nebo obraz na veřejnosti (bod 1 s) • podprahové sdělení: zvuková, obrazová nebo zvukově-obrazová informace, která je záměrně zpracována tak, aby měla vliv na podvědomí posluchače nebo diváka, aniž by ji mohl vědomě vnímat (bod 1t) Důležitost tohoto vysílacího zákona je nejen v definici pojmů, ale zejména ve zřízení správního úřadu Rady pro rozhlasové a televizní 25 Martin Štoll vysílání (viz dále) a ve vymezení práv a povinností provozovatelů televizního vysílání (celá Část pátá). Za nejpodstatnější z hlediska humanistické tradice Evropy lze považovat § 31 bod 1, v němž se praví, že „provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání má právo vysílat programy svobodně a nezávisle. Do jejich obsahu lze zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích“ a bodu 2 téhož paragrafu ve znění: „Provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru“. V tomto duchu pokračují i další dva odstavce o zásadách objektivity a vyváženosti v politicko-publicistických pořadech, aby nebyla v celku vysílaného programu zvýhodněna žádná politická strana nebo hnutí (bod 3) a aby programová skladby byla sestavena tak, aby vysílání poskytovalo vyváženou nabídku pro všechny obyvatele se zřetelem na jejich věk, pohlaví, barvu pleti, víru, náboženství, politické či jiné smýšlení, národnostní, etnický nebo sociální původ a příslušnost k menšině (bod 4). Zákon dále zajišťuje ochranu osob dotčených obsahem televizního vysílání (Hlava II), a to včetně tak často citované ochrany zdroje a obsahu informací (§ 41), upravuje podporu evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby (Hlava III), vysílání obchodních sdělení (reklama, teleshopping, umístění produktu – product placement, vše Hlava IV) a zamezuje vzniku monopolu na televizním a rozhlasovém trhu (Část šestá). Hovoříme-li však o audiovizi obecně, je potřeba si uvědomit, že tento pojem v sobě nezahrnuje zdaleka jen rozhlasové a televizní vysílání. Oblast kinematografie upravují další vlastní zákony, daleko problematičtější a právně neuchopitelnější je však veškeré audiovizuální podnikání v kyberpostoru internetu – i zde známe různé streamy, televizní a rozhlasové kanály, úložiště původních nebo převzatých filmů, tematicky zaměřené stránky apod. A lze předpokládat, že v tuto chvíli objem audiovize na internetu a jinde mnohonásobně převyšuje celé klasické televizní vysílání dohromady. Zde Evropská unie a potažmo český stát přichází s pojmem „audiovizuální (mediální) služba na vyžádání“. Právě ta okolnost, že programovou nabídku neurčuje poskytovatel služby, ale sestavuje si ji uživatel sám, ohraničuje a vymezuje všechny ostatní netelevizní akti26 Tři podoby televize vity. V již citované evropské směrnici o audiovizuálních mediálních službách se jasně říká, že „televizní vysílání zahrnuje v současnosti zejména analogové a digitální televizní vysílání, vysílání přes internet (live streaming, webcasting), a časové video (near video on demand)“ (čl. 27) a audiovizuální službou na vyžádání je „nelineární audiovizuální služba“ (čl. 1, bod g), jejímž charakteristickým rysem je, že je „podobná televiznímu vysílání, tj. že se snaží získat stejné diváky jako televizní vysílání“ (čl. 24). Nicméně se liší od televizního vysílání, „pokud jde o možnost volby a kontrolu ze strany uživatele, i dopadem, který mají na společnost“ (čl. 58). Za typický příklad služby je uvedeno tzv. video on demand (čl. 27). Česká republika přistoupila k uzákonění těchto služeb Zákonem 132/2010 Sb. ze dne 13. 4. 2010 o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání. Klíčová slova televizní vysílání, audiovizuální služba na vyžádání, provozovatel televizního vysílání, plnoformátový program, ochrana zdroje a obsahu informací Otázka Lze podle vás poskytnout „objektivní a vyvážené informace“ ve zpravodajství? Odpověď zdůvodněte. Úkol Přes Český ráj má vést dálnice, která spojí Liberec s Hradcem Králové. Projekt má řadu odpůrců a řadu příznivců. Bude to technicky náročná, ale architektonicky zajímavá stavba plná výzev, zrychlí se dopravní spojení mezi krajskými městy, pomůže to zaměstnanosti v obou krajích. Naruší se tím zásadně panorama Českého ráje (dálnice povede přímo pod hradem Trosky), zanikne biotop jednoho z motýlů, který žije právě tam, a obyvatelé vesnic po cestě se ocitnou pod dálnicí. Zkuste namodelovat televizní zprávu tak, aby byla vyvážená a objektivní. Zřizování institucí Jak již bylo řečeno, zákonem o elektronických komunikacích 127/2005 Sb. byl zřízen Český telekomunikační úřad, jako ústřední správní úřad (§ 3 bod 1). Jeho smyslem je výkon ve věcech elektronických ko27 Martin Štoll munikací, zejména jejich zajištění a účelného využívání, reguluje trh a stanovuje podmínky pro podnikání v této oblasti. Lapidárně řečeno, spravuje přenosové trasy a vysílače a je zodpovědný za technicky i ekonomicky rovný přístup koncových uživatelů k elektronickým službám. Stejně bylo řečeno, že vysílací zákon zřizuje správní úřad – Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (§ 4 bod 1), ve slangu nazývanou tzv. velkou radou. Ta vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a „dohlíží na zachovávání plurality programové nabídky a informací [...] a dbá na jeho obsahovou nezávislost“ (§ 4 bod 1). Význam Rady pro televizní trh je zcela zásadní. Je státním nástrojem k využívání kmitočtů spravovaných Českým telekomunikačním úřadem, má pravomoc udělovat, měnit a odnímat licence k provozování televizního vysílání (§ 5 b), stejně tak registrovat provozování převzatého vysílání (§ 5 c), vést evidenci provozovatelů (§ 5 d), ukládat sankce (§ 5 f) a monitorovat obsah televizního vysílání (§ 5 g). Je to také ona, kdo může v mimořádných případech „stanovit programy a služby, které mají být povinně šířeny ve veřejném zájmu“ (§ 5 n). Aby mohl kdokoliv provozovat televizní vysílání, musí od Rady získat licenci. Licence se uděluje na dobu určitou a to na 12 let (§ 12 bod 5). Je možné také získat krátkodobou licenci na zkušební vysílání, ale maximálně jen na 80 dnů. A je lhostejno, zda chce žadatel provozovat televizní vysílání prostřednictvím vysílačů, nebo prostřednictvím družic či kabelových systémů. Stejně tak je lhostejno, zda půjde o vysílání analogové nebo digitální, digitální šířené prostřednictvím vysílačů. Pokud jde o audiovizuální služby na vyžádání (tj. internet apod.), tam se licence neudělují, nicméně Rada vede evidenci poskytovatelů, monitoruje obsah těchto služeb a ukládá sankce. Rada je zodpovědná za svoji činnost Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, má 13 členů, které na návrh sněmovny jmenuje a odvolává předseda vlády. Funkční období člena rady je 6 let. Jediná televizní instituce, která o licenci žádat nemusí, je Česká televize. Tu totiž zřizuje zvláštní Zákon 483/1991 Sb. ze 7. 1. 1991 o České televizi – také zaniknout by tedy mohla pouze zrušením tohoto zákona. Přestože ji stát zřídil, a to jako nástupkyni státní Československé televize, nejde o státní instituci. Není financována kapitolou ve státním rozpočtu, nýbrž formou tzv. koncesionářského poplatku, který jí na základě Zákona 348/2005 Sb. z 5. 8. 2005 o roz28 Tři podoby televize hlasových a televizních poplatcích zajišťuje hlavní příjem přímo od uživatelů televizního vysílání. Vztah ke státu je vyjádřen hned v § 1 bodě 3: „Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu“. Koncesionářské poplatky poskytují České televizi nezávislost a zavazují ji k tzv. veřejné službě v oblasti televizního vysílání (blíže v kapitole věnované této problematice.) Česká televize bývá floskulně označována jako „veřejnoprávní instituce“, přesnější termín by měl však znít „médium veřejné služby“. Právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize zajišťuje Rada České televize, ve slangu nazývaná tzv. malá rada, která je ustanovena rovněž Zákonem o České televizi v § 4. Má patnáct členů, které volí a odvolává Poslanecká sněmovna, a jde o významné osobnosti reprezentující regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy (bod 1). V její pravomoci je především jmenovat a odvolávat generálního ředitele České televize jako její statutární orgán, a to na šestileté funkční období (současný předseda této rady doc. Milan Uhde byl nominován Literární akademií). Klíčová slova licence, médium veřejné služby Otázka Zabývá se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání i otázkami (stížnostmi apod.) České televize? Úkol Na stránkách Rady pro rozhlasové a televizní vysílání si najděte původní projekt TV NOVA, se kterým požádala v roce 1992 o licenci. Prostudujte jej a definujte v několika bodech, zda jej svým vysíláním naplňuje. Regulace obsahů Jakkoli Listina základních práv a svobod deklaruje právo na přístup k informacím, je nabíledni, že ne všechny informace mohou (smějí) být stejně přístupné. Každému se hned vybaví tzv. listovní tajemství, lékařské tajemství, zpovědní tajemství nebo obchodní tajemství, a půjdeme-li dál, zjistíme, že omezení tohoto práva proniká do všech druhů lidské činnosti. Soukromé osoby a soukromé firmy nejsou po29 Martin Štoll vinny sdělovat cokoliv komukoliv, zákonné normy jim ovšem nařizují, co musí sdělovat státním orgánům (finanční úřady, správy sociálního zabezpečení, matrika apod.) Naopak státní orgány jsou povinny sdělovat informace (nejčastěji však jen tzv. na vyžádání), a to ve lhůtě (nejčastěji) třiceti dnů. Je dobré si na tomto místě připomenout regulační Zákon 106/1999 Sb. z 11. 5. 1999 O svobodném přístupu k informacím, o němž už bylo pojednáno výše. Zastavme se nyní u jednotlivých bodů Zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, které považujeme za klíčové: K bodu a): Zajištění plurality informací v rozhlasovém a televizním vysílání deklaruje šestá část vysílacího zákona. Omezuje majetková (resp. držitelská) práva k licencím – vymezuje, že „jedna právnická osoba nebo jedna fyzická osoba nesmí být držitelem více než jedné licence k celoplošnému analogovému televiznímu vysílání“ (§ 55, bod 1) a že jedna osoba „nesmí být současně držitelem více než dvou licencí k celoplošnému digitálnímu televiznímu vysílání“, rozuměj plnoformátovému (§ 55 a, bod 1). V případě regionálního vysílání může být právnická nebo fyzická osoba držitelem více licencí, ale vysílání těchto stanic nesmí v součtu pokrýt více než 70 % celkového počtu obyvatel České republiky (§ 56, bod 1). Podobná omezení se týkají slučování stávajících držitelů licencí. Ačkoliv se zdá, že tento oddíl zákona se netýká obsahu, týká se jej nepřímo – fakticky zamezuje monopolu jednoho provozovatele vysílání (resp. konsorcia majitelů), který by mohl svojí programovou nabídkou, estetickým názorem jednostranně ovlivňovat své diváky, resp. divák by neměl možnost volby jiné nabídky. K bodu b): Omezení násilných nebo pornografických obsahů vychází samozřejmě již z obecně formulované evropské směrnice o audiovizuálních službách: „Pravidla chránící tělesný, duševní a mravní vývoj nezletilých osob i na ochranu lidské důstojnosti ve všech audiovizuálních mediálních službách, včetně audiovizuálních obchodních sdělení, jsou nezbytná“ (bod 59). Daleko konkrétnější jsou ale české zákony, jejichž porušení vede nejprve k sankcím a v případě opakovaných sankcí i k odejmutí, resp. neprodloužení licence televizního vysílání. Vysílací zákon v oddílu Sankční ustanovení, kapitole Pokuty (§ 60) definuje přesně, že např. pokuta 20 tisíc Kč až 10 milionů Kč bude udělena provozovatelům televizního vysílání pokud (bod 3): 30 Tři podoby televize • • • • zařazuje do vysílání pořady nebo další části vysílání, které propagují válku nebo líčí krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním, zařazuje do vysílání pořady nebo další části vysílání, které obsahují podprahová sdělení, zařazuje do vysílání pořady nebo další části vysílání, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, zařazuje do vysílání od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady, upoutávky nebo další části vysílání, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, a nejedná se o vysílání koncovému uživateli dostupné na základě písemné smlouvy uzavřené s osobou starší 18 let, k němuž je poskytnuto technické opatření, které znemožňuje přístup k vysílání dětem a mladistvým. Zákon přitvrzuje ještě v oddílu Licence, (§ 12 bod 12), kde rozšiřuje podmínky, za kterých nebude prodloužena licence: • zařadil do vysílání pořady, které podněcovaly k nenávisti z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení, • zařadil do vysílání pořady, které bezdůvodně zobrazují osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Provozovatel vysílání nese za obsah vysílání plnou zodpovědnost (bod 1 a) a kromě jiného je povinen pořady nevhodné pro děti a mladistvé označit „obrazovým symbolem upozorňujícím na nevhodnost“ po celou dobu vysílání (bod 1 b), a díla obsahující vulgarismy a nadávky vysílat pouze v době od 22:00 do 6:00 druhého dne (bod 1 j) – odtud ona známá hvězdička po desáté večer. K bodu c): Obchodní sdělení (tj. reklama, product placement, teleshopping) musí být snadno rozpoznatelná, tj. taková skrytá sdělení se zakazují (bod 1 a), nesmějí používat podprahové techniky (bod 1b) 31 Martin Štoll a nesmějí narušovat lidskou důstojnost (bod 1 i) nebo obsahovat a podporovat diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, státní příslušnosti, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace (bod 1 ii). Tak praví ustanovení článku 9 známé směrnice Evropského parlamentu o audiovizuálních službách, které se vztahují na všechny audiovizuální služby v členských státech unie. Protože hlavní příjmy provozovatelů televizního vysílání pocházejí právě z obchodních sdělení (tj. reklamy), a vysílací čas je dominantní obchodní komoditou, je logické, že se tomuto tématu věnuje téměř každá směrnice i zákon byť i vzdáleně související s audiovizuální tvorbou a službami. Náš vysílací zákon obchodním sdělením věnuje celou Hlavu IV a jejích 7 paragrafů. Zakazuje provozovatelům vysílání zejména zařazovat „skrytá obchodní sdělení“ (bod h), a dále vyjmenovává podobné formulace jako pro regulaci obsahů vysílání (podprahové sdělení, sdělení snižující lidskou důstojnost, útočící na víru nebo náboženství nebo na politické nebo jiné smýšlení, obsahující diskriminaci na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Kromě těchto bodů přicházejí zákonodárci s některými rozšířeními omezení, například zakazují zařazovat „náboženská a ateistická obchodní sdělení“ (bod d), dále obchodní sdělení „týkající se léčivých přípravků nebo léčebných postupů, které jsou v České republice dostupné pouze na lékařský předpis“ (bod f), týkající se „cigaret nebo jiných tabákových výrobků“ (bod g). Nejpozoruhodnější je ovšem bod c, jímž se zakazují „obchodní sdělení, v nichž účinkují hlasatelé, moderátoři a redaktoři zpravodajských a politicko-publicistických pořadů.“ Téma regulace reklamy by vydalo na samostatnou monografii, proto se pro naše účely omezme na informaci, že Evropský parlament a Rada Evropy vydala přinejmenším dvě obecné směrnice 2005/29/ES ze dne 11. 5. 2005 o nekalých praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, a 2006/114/ES ze dne 12. 12. 2006 o klamavé a srovnávací reklamě, kde se sice přímo nehovoří o specifikách pro televizní vysílání, nicméně se zde vytyčují základní mantinely a definují pojmy. 32 Tři podoby televize Českou normou, která se věnuje přímo reklamě je Zákon 40/1995 Sb. z 9. 2. 1995 o regulaci reklamy, kde je podrobně rozebráno pojmosloví „podprahové vnímání“ (1 b), „nekalá obchodní praktika“ (1 c), „skrytá reklama“ (1 d), „nevyžádaná reklama“ (1 e), „srovnávací reklama“ (2), a ve vztahu k mladistvým se zakazuje reklama, která by podporovala chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj (§ 2 a), doporučovat ke koupi výrobky nebo služby s využitím jejich nezkušenosti nebo důvěřivosti (b), nabádat, aby přemlouvaly své rodiče nebo zákonné zástupce nebo jiné osoby ke koupi výrobků nebo služeb (c), využívat jejich zvláštní důvěry vůči jejich rodičům nebo zákonným zástupcům nebo jiným osobám (d), nevhodným způsobem je ukazovat v nebezpečných situacích (e). Klíčová slova pluralita informací, diskriminace, důstojnost, přesvědčení, vyznání, obchodní sdělení Otázka Existují tzv. srovnávací reklamy, kdy se jeden produkt konfrontuje s jiným produktem. Jaká omezení pro takový typ reklamy platí? Úkol Sledujte jakýkoliv televizní pořad dnes po 22. hodině. Definujte, proč byl zařazen na tuto dobu. Naplňoval v něčem zákonné limity? Ochrana autora a jeho díla Tak jako má každý občan právo na ochranu osobních údajů a zároveň právo na informace, má každý, kdo vytvoří autorské dílo, právo na ochranu svého díla i právo s dílem dle své libovůle nakládat. Tato dvě práva srozumitelně rozlišuje tzv. autorský zákon, Zákon 121/2000 Sb. ze 7. 4. 2000: na jedné straně zavádí tzv. osobnostní práva (oddíl 2) a na straně druhé tzv. majetková práva (oddíl 3, oddíl 4). Osobnostní práva zajišťují autorovi možnost rozhodnout o zveřejnění (nebo nezveřejnění) díla (§ 11, bod 1), zvolit způsob, jak bude jeho autorství u díla zjeveno (§ 11, bod 2), a má zejména právo na nedotknutelnost tohoto díla (§ 11, bod 3). Tedy v případě, že dílo užívá někdo jiný, nesmí se tak dít způsobem snižujícím hodnotu díla a autor na jeho užití může dohlížet. Autorství je pevnou součástí autora, 33 Martin Štoll dokonce se jej nemůže vzdát (§ 11, bod 4), nemůže jej na nikoho převést a autorovou smrtí zaniká. To však neznamená, že dědicové, příp. další (i právnické) osoby se nemohou v případě narušení těchto osobnostních práv dožadovat nápravy, a to kdykoliv. Zkrátka je přinejmenším slušné uvádět autorství také autorů dávno zesnulých a používat jejich dílo v úctě k nim i k dílu samotnému. Majetková práva jsou z hlediska práva daleko zajímavější, neboť jejich naplňování představuje pro autora, resp. jeho dědice finanční plnění. Proto všechny známé tahanice o práva exponovaných zesnulých umělců (spisovatel Jaroslav Foglar, skladatel Karel Svoboda atp.) mívají dramatický průběh a trvají dlouho – neboť po dobu 70 let od smrti autora je možné za užití jeho díla požadovat finanční náhradu (např. tantiémy). A to v případě skladatele, jehož písně znějí téměř na všech rozhlasových vlnách každý den už stojí za úsilí. Zmiňovaných 70 let po smrti autora je tzv. doba autorskoprávní ochrany, v případě kolektivních audiovizuálních děl (film, televizní pořad) se doba počítá od úmrtí posledního z těchto spolupracovníků – režisér, autor scénáře, autor dialogů a skladatel hudby vytvořené přímo pro dílo (§ 27, bod 5). Tedy k dílům nestora české kinematografie Otakara Vávry zesnuvšího ve 100 letech v roce 2011 se sedmdesátiletá lhůta rozeběhla teprve nedávno (pokud ještě žijí spolupracovníci na scénáři nebo hudební skladatelé, pak neběží vůbec). Autora však zajímá především naplňování majetkových práv k dílu už během života. V návaznosti na osobnostní právo rozhodnout o zveřejnění díla má autor zejména možnost udělit smluvně právo ke zveřejnění jiné (i právnické) osobě (nakladateli, hudebnímu vydavateli, rozhlasu, televizi apod.) (§ 12, bod 1). Tím jeho majetkové právo nezaniká, jen je upraveno licenční smlouvou mezi autorem a uživatelem, která stanoví zejména dobu licence, způsob šíření a typ zásahů do díla, které je autor povinen strpět (§ 12, bod 2). Nabyvateli tohoto práva se naskýtá možnost s dílem nakládat nejrůznějším způsobem: rozmnožovat jej (§ 13), rozšiřovat originál nebo rozmnoženinu díla (§ 14), pronajímat je (§ 15), půjčovat (§ 16), vystavovat (§ 17), provozovat dílo živě, a to i živým televizním přenosem (§ 19 a § 20), vysílat rozhlasem a televizí (§ 21) – ovšem pouze tak, jak stanoví autorova vůle v autorské smlouvě. V případě vysílání rozhlasem nebo televizí zároveň zákon jasně teritoriálně vymezuje práva pro Českou republiku, i pokud jde o vysílání prostřednictvím družice (§ 21bod 6 a 7). 34 Tři podoby televize Za poskytnutí licence náleží autorovi odměna, a to i v případě, že jde o opětovný prodej – např. u děl výtvarných. Záleží pouze na autorovi, jak přesně vymezí podmínky licence a jak velký manipulační prostor si pro nakládání se svým dílem nechá. Je potřeba počítat s tím, že každý provozovatel televizního vysílání by nejraději získal autorské dílo se všemi právy a po celou dobu autorskoprávní ochrany (život autora + 70 let) a že smlouvy jsou většinou tak nastaveny. Podepsáním takové smlouvy by se autor doživotně zprostit jakýchkoliv dalších nároků ke svému vlastnímu dílu. V případě knih lze licenci například omezit dobou (např. 10 let), počtem vydání, počtem výtisků (a při novém vydání či překročení tohoto počtu bude následovat další odměna), v případě audiovizuálního díla může autor povolit „jen“ vysílání, ale nikoliv další prodej (třeba do dalších televizí), může svoji licenci omezit rovněž časově, teritoriálně anebo počtem vysílání. Každá smlouva je smlouvou dvou stran a její podmínky jsou vždy specifické. Co se stane s dílem, jehož doba autorskoprávní ochrany uplynula? Stává se z něj tzv. dílo volné (§ 27) a kdokoli je může užít – tedy za předpokladu respektování osobnostního práva autora. Proto je nyní možné zveřejnit celé dílo Boženy Němcové, Karla Čapka a dalších autorů, aniž by za to dědicové cokoliv dostali. Ještě dlužíme vysvětlení, co autorský zákon považuje za dílo a koho za autora. Paragraf 2 definuje dílo jako „dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické“ (bod 1). Důležité je, že se právo týká nejen dokončeného díla, ale též jeho „jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav“ (bod 3). Zato dílem rozhodně není „námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě“ (bod 6). V případě komunikace s provozovateli televizního vysílání je tedy potřeba vytvořit námět díla jakožto autorský čin – nejen popsat jev, ale 35 Martin Štoll též nastínit originalitu autorského přístupu k němu, dramaturgicky jev uchopit a námět fyzicky napsat, podepsat a nechat si zaregistrovat. Teprve pak je možné dožadovat se náhrady (tj. námětem nemůže být „Praha“, ale např. „pořad, který chronologicky představí významné vědecké kapacity, které v Praze působily v 19. století, a to za použití průvodce a dochovaných autentických míst“). Na závěr je třeba zmínit ještě vedle autorského zákona, který je alfou a omegou tvorby, fenomén tzv. ochrany zdroje a obsahu informací. S potřebou tohoto typu ochrany se setkáváme ve zpravodajství a publicistice, která nemusí spadat pod autorský zákon a přitom jejich tvůrci musí v případě kontroverze a konfliktu najít nějaké krytí. Problému se věnuje také § 41 vysílacího zákona. Osoba, která se podílela na získávání a zpracování informací pro uveřejnění v televizním vysílání má právo „odepřít soudu, jinému orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o úvodu a obsahu těchto informací“ (bod 1), stejně tak jako těmto orgánům nemusí vydat věci, které by k původu informací vedly (bod 2). Touto právní úpravou se v podstatě zajišťuje svoboda novinářské práce, která se mnohdy podílí na odhalení nezdravých společenských jevů. Klíčová slova osobnostní právo, majetkové právo, doba autorskoprávní ochrany Otázky Mohou dědici výtvarníka Zdeňka Milera, který stvořil slavnou animovanou postavičku Krtka v kalhotkách, toto dědictví rozvíjet novými příběhy a novými postavami (paní Krtečková s rodinou apod.)? Úkol Zkuste zpětně rekonstruovat podstatu autorskoprávního sporu Divadla Spejbla a Hurvínka. 36 Tři podoby televize 37 Martin Štoll Řízení instituce a financování Televize jako instituce je vždy samostatným podnikatelským subjektem, který má tytéž cíle jako kterýkoliv jiný podnikatel. Jen prostředky a metody jejich dosažení jsou specifické a poněkud se liší např. od pekárny, taxislužby či hotelu (vyjímám z toho samozřejmě média veřejné služby). Aby těchto cílů podnik dosáhl, musí mít přesně zavedená pravidla vnitřní komunikace a výroby, zaměstnaneckou a (sub)dodavatelskou strukturu, musí mít mechanismy k distribuci a zpětnému hodnocení svých výstupů. Při vědomí tohoto kontextu nemůže tvůrce překvapit, že účastní-li se procesu televizní tvorby, účastní se zároveň na tovární výrobě, která má svá pravidla, standardy, termíny a limity. Majitel Každý podnikatelský subjekt má svého majitele či společenství majitelů. Televizní trh u nás je v tomto ohledu velmi dynamický, první dvě soukromé televize FTV Premiéra (která začala vysílat roku 1993) a TV NOVA (která začala vysílat o rok později) majitele změnily několikrát. Některé televizní společnosti mezitím vznikly, zahájily vysílání a zanikly (příkladem je zpravodajský kanál Z1), některé ani vysílat nezačaly (FEBIO TV). Dominantními majiteli plnoformátových celoplošných komerčních televizí jsou americká společnost CME se značkou CET 21, švédský koncern MTG Broadcasting, GES Media Europe, vydavatelský dům Mafra a průmyslový koncern Moravia Steel. 38 Tři podoby televize Majitel má přímý vliv na existenci své firmy – na její chod, principy vnitřní komunikace, na výběr spolupracovníků, na programovou skladbu pořadů, jejich výběr, ale i jejich vyznění. Může mít přímý vliv na ideové nastavení vysílaných pořadů. Je dobré si tento fakt uvědomit, protože pokud je struktura majitelů hlavních médií nejasná, resp. směřuje k nadnárodním společnostem, velmi těžko lze dohledat, jaká poselství mají tato média v zadání a v čí moci jako uživatelé jsme. Přirozenou snahou majitelů je získat co největší podíl na trhu. Rozšiřují počet kanálů – jak jim licence a technické možnosti digitalizace umožní, nebo se snaží sloučit (fúzovat) se slabšími konkurenty. Některým se podařilo vytvořit mediální impéria s celosvětovým dosahem, majitelům více druhů médií s významným vlivem dnes říkáme mediální magnáti. Rozhlédněme se po televizních trzích – za impériem CNN stál Ted Turner, za všemi televizemi Sky Rupert Murdoch; obratně propojil svůj mediální vliv s politikou majitel italské televize Silvio Berlusconi atd. V našich podmínkách měl k magnátství nakročeno Vladimír Železný ve druhé polovině devadesátých let, když chtěl k suverénně nejpopulárnější stanici NOVA přidat i periodické tiskové produkty. Majitel má vliv na svou mediální instituci, může tedy být i tím, kdo určuje obsah jejích sdělení. Klíčová slova koncern, fúzovat, magnát Otázka Z jakého důvodu a kdy bylo ukončeno vysílání stanice Z1? Úkol Zmapujte současné mediální magnáty a jejich vlastnictví televizních stanic. Prostory Provoz televize vyžaduje zcela zvláštní technické a prostorové vybavení. Pro zajímavost uveďme citát z roku 1965 od Wernera Ringse, autora publikace s příznačným názvem Továrna na výrobu programu. Líčí v něm s jistým obdivem velikost a možnosti budovy BBC v Londýně: 39 Martin Štoll „Elegantní, sedmipatrová kruhovitá budova londýnského televizního centra BBC zaujímá s připojenými dílnami 19 000 m2. Komplex budov, obklopující vnitřní nádvoří zařízené jako zahrada, jakož i koncentricky toto jádro obklopující budovy studií a křídla s dílnami, jsou protkány třiceti kilometry topných rour. Centrála telefonického nervového centra má 3000 přípojek. 45 výtahů slouží dopravě do 250 kanceláří, 7 studií s 85 šatnami a koupelnami pro více než 600 herců, je tu restaurace pro 750 osob, kafébary a klubovní místnosti, knihovny a prádelna, konferenční místnosti a archivy, zdravotnická oddělení a hasičstvo, fotolaboratoře a přednáškové sály, truhlárna a ateliéry pro scénografii. Klimatizační zařízení s 1600 filtry zásobuje celý komplex ustavičně čerstvým vzduchem. Největší ze studií má rozměry benátského paláce. Zabírá plochu zhruba 1000m2 a je 16 a půl m vysoké. 135 m2 jeho plochy lze nechat klesnout o 1,30 m a naplnit vodou. Je tu místo jak pro aparatury a dekorace, tak pro 600 diváků. I tak je co do velikosti ještě předčí Studio 5 londýnské televizní společnosti Associated Rediffusion, které je 1500m2 velké“ (RINGS 1965, s. 5–6). Lze pochopit, že optikou šedesátých let 20. století a s přihlédnutím k tradici BBC byl obdiv na místě. Podobně velkoryse si představovali v téže době ideoví zadavatelé stavby i areál Československé televize na Kavčích horách, od kterého si slibovali, že se výroba i programoví pracovníci soustředí pod jednu střechu, resp. za jeden plot. To se povedlo až v 90. letech, kdy televize opustila známou adresu pro zasílání dopisů „Jindřišská šestnáct, tři jedničky padesát“ a dostavěla pro dramaturgii a Telexport budovu tzv. Rohlíku. To, že toto dědictví fundusů, budov, studií, truhláren, autoprovozu, pozemků, rekreačních objektů a dalších nesčetných majetků ČST spadlo do klína České televizi, se na začátku 90. let zdálo jako výhoda. Vypadalo to, že skromně začínající soukromé televize nemohou získat nad takto vybavenou veřejnou institucí převahu. Vzápětí se ukázalo, že v tom úspěch nevězí, a výhody se proměnily v nevýhody. TV NOVA se brzy stala lídrem sledovanosti díky změně komunikačního stylu (bulvárnost, podbízivost) a jisté výrobní pružnosti, nezatížené velkými náklady. A samotná Česká televize tou dobou dostala lekci od prvních soukromých výrobců, kteří začali televizi dodávat pořady nebo jejich části vyrobené na zakázku. Tato lekce byla dána zejména tím, že Česká televize neuměla své kapacity dobře využít. Její dnešní management vnímá dědictví budov jednoznačně jako zátěž, která produkuje pouze mandatorní výdaje (energie, údržba budov, nákladnost až nemožnost jejich 40 Tři podoby televize adaptací a přestaveb) a dokonce zabraňuje růstu či proměně instituce v moderního televizního výrobce. Trendem současné doby je tzv. outsource, zadávání výroby ven mimo instituci, tzv. zakázky na klíč, protože se tím minimalizují provozní náklady a nakládá se s energiemi a materiály daleko efektivněji. Nicméně je pravda, že zadavatel nastavuje podmínky a tlakem na co nejlevnější provedení nutí zhotovitele často k ústupkům na úkor obsahové kvality. Klíčová slova fundus, mandatorní výdaje, outsource Otázka Patří mezi mandatorní výdaje daň z nemovitosti, poplatek OSA a vytápění studia? Úkol Spočítejte svoje mandatorní výdaje v soukromém (rodinném) rozpočtu a zamyslete se nad nimi. Obr. 3. Maketa plánovaného televizního areálu na Kavčích horách, který se však nakonec neuskutečnil 41 Martin Štoll Obr. 4. Nákres západní části vystavěného areálu na Kavčích horách začátkem 70. let Management Každá instituce má svůj management, který se člení na tzv. stupně řízení. Jeho struktura a hierarchie je vždy originální, má svá specifika odvislá od velikosti firmy a odvětví, v němž firma podniká. V případě televizního vysílání se bude zásadně lišit struktura firmy, která produkuje vlastní tvorbu ve vlastních ateliérech, od té, která si ateliéry pronajímá, a rozhodně od té, která vysílá jen převzaté pořady. Ta poslední se vejde do několika kanceláří (ředitel, finanční ředitel, obchodní oddělení, právník, technický ředitel, programový ředitel a případní zaměstnanci zajišťující proces nákupu, překladu, titulkování, dabingu, odbavení konečného výsledku apod.), zatímco ta první bude potřebovat vlastní prostory a s nimi odborníky na technické vybavení, truhláře na výrobu kulis, švadleny na udržování nebo šití kostýmů, a možná i kuchaře a kuchařky do jídelny pro zaměstnance. 42 Tři podoby televize Mezi těmito dvěma extrémy je celá škála možností, jak racionalizovat výrobní procesy, jaké služby zajišťovat z vlastních zdrojů a jaké případně zadat jiné firmě. Důležitá je zejména otázka, jak se právně postavit k autorským a programovým profesím – na příkladu České televize vidíme, jak obtížné bylo snižovat zaměstnanecké stavy po přechodu ze státní instituce: jako první byli propuštěni režiséři, následně kameramani, střihači a zvukaři. Obecně lze říci, že televize jako instituce musí zajistit přinejmenším tři linie: program (tedy co), výrobu (tedy jak) a techniku (tedy čím). V programových odděleních pracují (kreativní) producenti nebo šéfdramaturgové, dále správci televizních oken (též commissioning editoři), vedoucí (jednotlivých) projektů, dramaturgové, editoři a redaktoři, lze je nazvat různě. Jejich pracovní náplní je najít vhodné náměty a autory a v daném čase a za daných podmínek dovést projekt až do konečné fáze, do vysílání na televizní obrazovku. Jedním z jejich významných výrobních nástrojů je archiv již realizovaných pořadů. Linie výroby zahrnuje vše týkající se samotné produkce pořadů – od právních konsekvencí a smluv až po praktické zajištění natáčení a postprodukci. V linii techniky je obsaženo všechno od velkých přenosových vozů schopných zajistit přímé přenosy třeba sportovních událostí až po poslední mikrofon – mikroport, který lze připnout na košili, včetně baterek do něj. Jiná skupina technických prostředků slouží při realizační fázi (kamery, světla, mikrofony, přenosové vozy, vybavení studia pro natáčení apod.) a jiná při postprodukční fázi (střih, ozvučování, nahrávání hudby), sem patří i proces tzv. odbavení vysílání, tj. faktický přenos do přenosových tras. Klíčová slova commissioning editor, mikroport, postprodukční fáze, odbavení vysílání Otázka Do které linie ve struktuře instituce byste zařadili účetní nebo personalistku? Úkol Prostudujte si současnou strukturu České televize a vyjmenujte rozdíly v hierarchii mezi lety 1965 a 2013. 43 Martin Štoll Obr. 5. Organizační schéma Československé televize v roce 1965 Obr. 7. 44 Tři podoby televize Obr. 6. Organizační schéma BBC v 60. letech 45 Martin Štoll Obr. 7. Organizační schéma České televize v roce 2013 46 Tři podoby televize 47 Martin Štoll Financování Všichni provozovatelé televizního vysílání (ať už původního nebo převzatého) se ucházejí o své diváky na televizním trhu. Jeho velikost je určena především počtem potenciálních uživatelů – spotřebitelů – odběratelů, tedy diváků. Je to konečné číslo, o které se musí provozovatelé mezi sebou rozdělit (sem nepatří označení „koncesionáři“, které definujeme jako majitele přístrojů pouze v souvislosti s veřejnou službou a koncesionářským poplatkem). Omylem diváků je, že v samotné existenci komerčních stanic vidí jistý druh (veřejné) služby. Vždyť i tyto televize poskytují informace a zábavu, divák mívá oprávněný pocit, že programová skladba mu jde na ruku a plní jeho přání. Pokud toto spotřebitel cítí ve vztahu k určité televizní stanici, má její majitel vyhráno. Televize vytváří svoji nabídkou potřebu, kterou divák přijme za vlastní a zpětně vyžaduje její naplňování. Je to cyklický proces formování a naplňování potřeby, který má hlavní efekt – divák sedí u televizního přístroje a konzumuje obsah dané stanice. A rád, často a pravidelně. Z takové konzumace se pak může stát i závislost. Čím více je diváků konkrétního televizního programu, tím vyšší je cena daného vysílacího času. Hlavní komoditou na televizním trhu je vysílací čas. Jeho cena je v každém okamžiku každého dne a každé stanice jiná, cílem provozovatelů vysílání je, aby jeho cena byla co nejvyšší. Pak totiž lze tyto diváky jako vstřícné konzumenty a spotřebitele nabídnout zadavatelům obchodních sdělení, product placementu, teleshoppingu nebo reklamy. Čím je program atraktivnější, tím větší je úspěšnost zásahu informací o výrobcích nebo službách. Divák již dávno přijal reklamní bloky před i po filmu, dokonce už mu přestávají vadit uprostřed filmu. Připomeňme si, že při reklamních blocích je námi obchodováno. Po vysílání teleshoppingu nastává specifická situace. Spotřebitelé jsou na konci spotu vyzváni k objednávce zboží po telefonu nebo emailu, ihned, v časovém limitu. A je ověřená skutečnost, že tento způsob funguje, po každém vysílání daného spotu vždy prudce vzroste zájem o koupi. To se neděje u běžné reklamy, kde efekt prodeje je zpožděný a neměřitelný. Není zaručeno, že se divák po zhlédnutí reklamy vydá věc koupit. Smyslem reklamy je upozornit na výrobek nebo službu, nikoli je prodat. Informace o existenci výrobku (služby), jeho podobě a přednostech, které divák uloží do své dlouhodobé paměti, je však to 48 Tři podoby televize nejcennější, protože může ovlivnit spotřebitelské chování těchto diváků později. Pro představu se podívejme na dvě tabulky. První ukazuje televizní stanice mezi 50 TOP médi podle investic reklamních zadavatelů za rok 2011 a to s umístěním mezi dalšími typy médií, ovšem bez internetových. Zdroj: TOP MÉDIA 2012 Druhá tabulka ukazuje nikoliv místo uplatnění reklamy, ale firmy, které prezentují své produkty. Uvedeme prvních deset zadavatelů podle výše investic do reklamy – nikoliv pouze televizní. Dále reklamní plochy v printových médiích, na ulicích, citylightech nebo billboardech. Zdroj: TOP MÉDIA 2012 49 Martin Štoll Na základě těchto čísel si dovedeme představit objem peněz, který se v reklamě točí a jakou cenu v celkových číslech my jako diváci máme. Je potřeba si uvědomit, že mediální průmysl patří mezi sice nejvýnosnější, ale též nejnákladnější a nejdynamičtěji se rozvíjející průmyslové odvětví. Vyžaduje velké investice do technického vybavení, které je potřeba stále obměňovat a modernizovat, často jde o celé technické řetězce, a nikoli o jednotlivé přístroje. Výroba a nákup programů tak, aby vyplnily celodenní vysílání, aby byly originální a pro diváky atraktivní, je nákladné počínání. Zástupci televizních institucí musí být neustále ve střehu a hledat nejatraktivnější a nejvhodnější televizní formáty. Existuje celá řada mezinárodních marketů zaměřených regionálně (Evropa, střední Evropa, Asie, Amerika apod.), druhově (dokumentární, animované, hrané snímky, zábavné pořady apod.) nebo dokonce i poddruhově (dokumenty o přírodě, o technice, cestopisné filmy, sportovní apod.). Přitom jako u každého podniku tlačí majitelé na snižování rizik a výdajů, resp. efektivitu jejich nakládání. Častou praxí je, že televize (producenti) neprodávají své formáty samostatně, ale často v tzv. balíčcích, které jsou finančně atraktivní. Chce-li vysílatel zakoupit komerčně úspěšný tzv. áčkový pořad, bude jeho cena vyšší, když jej bude chtít pouze samotný, než když spolu s ním v balíčku nakoupí několik dalších tzv. béčkových filmů. Ty pak může odvysílat v méně sledovaných časech, v noci apod. Klíčová slova komodita, citylight, investice, zadavatel reklamy Otázka Definujte vlastními slovy, co je trh a čím je specifický televizní trh. Úkol Zaměřte se na reklamní blok v jedné hodině primetimu. Proveďte jeho strukturní a obsahovou analýzu. 50 Tři podoby televize Veřejná služba Z hlediska financování, povahy i poslání stojí mimo trh média veřejné služby. Neznamená to, že se trhu neúčastní, vždyť oslovují téhož diváka (posluchače) jako komerční soupeři. Liší se však tím, že jejich cílem není primárně finanční zisk. Pokud vedle sebe existují média veřejné služby a média komerční, říkáme, že se uplatňuje tzv. duální systém. Veřejná služba má „posvěcení“ Evropské unie zejména v tzv. Amsterdamském protokolu z 18. 6. 1997 (s platností od 1. 5. 1999) v rámci Evropského summitu v Amsterdamu (Protokol o vysílání veřejné služby), který byl připojen ke Smlouvě o Evropské unii a je tedy unijním zákonem. Uznává a specifikuje zvláštní povahu vysílání veřejné služby a stanovuje, že financování poskytované organizacím provozujícím vysílání k plnění veřejné služby, je v souladu s evropskými pravidly soutěže (Svět televize 1997, s. 92). Pro bližší pochopení specifičnosti pojmu veřejná služba se nejprve zastavíme u pojmu veřejný zájem. Dále shrneme, co se od vysílání média veřejné služby očekává, a nakonec si ukážeme, jak je veřejná služba ošetřena na konkrétním případu České televize. Veřejný zájem Veřejný zájem je chápán jako kontrapunkt k zájmu soukromému: skupina lidí, která chce „ve veřejném zájmu“ něco prosadit, je vždy neurčitá. Podporovat solární energii může být ve veřejném zájmu pouze za předpokladu, že jej neprosazuje skupina výrobců solárních panelů (celospolečenský zájem); stavba jednoho sídliště může být ve veřejném zájmu pouze za předpokladu, že jej neprosazuje konsorcium developerských firem (lokální zájem); změnit princip výsluhových penzí pro bývalé vrcholové sportovce může být ve veřejném zájmu, pokud nepůjde jen o nesystémovou úpravu navrhovanou sportovními svazy (skupinový zájem). Ve veřejném zájmu je i existence soukromých vysokých škol, ale ne již jejich konkrétních institucí; ve veřejném zájmu je duální systém ve vysílání. Veřejný zájem může být silnější než práva jednotlivce nebo skupiny. Jako příklad uveďme, že i Listina základních práv a svobod používá tento pojem v souvislosti s vyvlastněním („Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu a to na základě zákona za náhradu“ – čl. 11, odst. 4) a Občanský zákoník v sou51 Martin Štoll vislosti s omezením vlastnických práv („Vlastník je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu nebo v nezbytné míře a za náhradu použita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak.“ – § 128, odst. 1). Zákonem o České televizi český stát zřetelně formuluje potřebu vysílání veřejné služby jako veřejného zájmu. „Veřejnoprávní televize existuje především z toho důvodu, že daná společnost došla k názoru, [...] že televizní vysílání hrazené z neziskového charakteru je něco, co daná společnost potřebuje, nebo co pokládá za užitečné a prospěšné,“ řekl na konferenci Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích analytik Milan Šmíd. „Veřejnoprávní televize být nemusí. A to, že ji máme, je výsledkem svobodného rozhodnutí“ (ŠMÍD 2002, s. 210). V rámci této konference se do diskuse zapojili i Vladimír Železný a Ivo Mathé. Železný považuje za veřejnoprávní službu to, „co veřejnost stále ještě považuje za potřebné a co přitom není možné získat bez poplatku veřejnosti jiným způsobem, jinde, tzn. na komerčních televizích“ (ŽELEZNÝ 2002, s. 67), zatímco Mathé totéž vidí jako třetí cestu: „Současný model veřejné služby vyrostl z nedostatku státního modelu a komerčního modelu“ (MATHÉ 2002, s. 138). Z uvedeného vyplývá, že definovat pojem veřejná služba ve veřejném zájmu je obtížné a že jeho konkrétní naplňování se pochopitelně v průběhu času a se změnami společenských očekávání proměňuje a liší. „Kategorie veřejného zájmu není a nikdy nebude imunní vůči zneužití a jediným lékem proti takovému zneužití je diskuse v rámci otevřeného demokratického politického systému“ (ŠMÍD 2002, s. 210). Mediální instituce veřejné služby v České republice a koncesionářské poplatky V případě České republiky máme tři mediální subjekty veřejné služby: Česká televize, Český rozhlas a Česká tisková kancelář. Byly zřízeny zákonem, který zároveň řeší i jejich specifický způsob financování – nemohou zkrachovat (to je jejich konkurenční výhoda, ale ta je vyvážena závaznými pravidly definovanými shora, které by pro komerční subjekt mohly být svazující). Ačkoliv byly zřízeny zákonem, nejsou to (paradoxně) státní instituce. O jejich existenci rozhoduje v konečné instanci Parlament ČR. 52 Tři podoby televize Zákony týkající se mediálních subjektů veřejné služby: • Zákon 483 /1991 Sb. ze 7. 11. 1991 o České televizi • Zákon 484/1991 Sb. ze 7. 11. 1991 o Českém rozhlasu • Zákon 517/1992 Sb. z 21. 10. 1992 o České tiskové kanceláři Související norma: • Zákon 348/2005 Sb. z 5. 8. 2005 o rozhlasových a televizních poplatcích Zatímco ČTK jako jediná z těchto tří institucí může svůj chod financovat z vlastní hospodářské činnosti (prodej agenturních zpráv, fotografií a dalších služeb), provoz Českého rozhlasu a České televize je hrazen formou koncesionářského poplatku. Ten platí každý občan ČR, který vlastní „zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů (dále jen televizní přijímač)“ (Zákon o koncesionářském poplatku, paragraf 2, odst. 2). Fyzické osoby platí pouze za jeden přijímač, je tedy lhostejno, že má člověk v bytě čtyři televize a ještě dvě na chatě a jednu v autě. Právnické osoby (hoteliéři, provozovatelé autobusových linek apod.) naopak platí za každý přístroj. Osvobozeni od placení jsou a) cizinci se zvláštní imunitou (velvyslanci apod.), b) cizinci bez povolení k trvalému pobytu, c) provozovatel vysílání ze zákona (tj. samotná Česká televize), d) Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, e) + f) držitelé licencí televizního a rozhlasového vysílání, g) osoby s úplnou nebo praktickou slepotou obou očí, h) školy, a občané, jejichž příjmy jsou pod hranicí 2,15 násobku životního minima. V praxi je také možné se z povinnosti platit televizní poplatek odhlásit, přičemž dotyčný dodá písemné čestné prohlášení, že nemá možnost vysílání sledovat na žádném přístroji. Upozorňuji ale, že za koncesionáře je považován i ten, kdo se k placení nepřihlásí, ale je zároveň odběratelem elektřiny – při posuzování se vychází z předpokladu, že může doma provozovat elektrický televizní přijímač. Takový člověk pak může být za neplacení poplatků sankcionován. Výše poplatku je také stanovena zákonem, v současné době činí televizní poplatek 135 Kč za měsíc. Dělíme-li tuto sumu dny v měsíci, 53 Martin Štoll resp. celkovou roční sumu počtem dnů v roce, zjistíme, že platíme denně 4,43 Kč za veškerý zpravodajský servis, všechny pořady a filmy, které Česká televize dnes již na čtyřech celoplošných kanálech vysílá. Srovnejme to s dalšími médii, která denně konzumujeme a naší ochotou za ně platit. Tyto peníze nejdou do státního rozpočtu, ale přímo instituci – také proto nejde o státní televizi. A protože koncesionářské poplatky by nemusely na provoz stačit, může televize v omezené míře využívat vlastní hospodářskou činnost (pronájem prostor a budov a desítky dalších činností za úplatu, a také prodej autorských práv – vlastních filmů). Co se od vysílání veřejné služby očekává? „Funkce veřejné služby nejsou předem dané, ale ve velké míře odrážejí společenská očekávání, tj. to, co se v dané zemi, v daném historickém, kulturním a politickém kontextu od vysílání vyžaduje, což se případ od případu může silně lišit [...] Televize jako celek plní především funkce, které jsou vlastní masové komunikaci obecně (informace, zábava, integrace, hodnotová korelace, kulturní kontinuita, vzdělávání apod.). Upozorňuje ale, že „v těchto funkcích se v duálním systému podílejí oba sektory vysílání: veřejný i soukromý, ovšem v různém poměru, není zde ostrá hranice „buď/nebo“ (ŠMÍD 2002, s. 212). Podívejme se opět na evropské vize. Program rady Evropy pro veřejné vysílání stanovuje, že veřejní vysílatelé: 1) Poskytují svými pořady orientační bod všem členům veřejnosti a podporují soudržnost společnosti a integraci všech jednotlivců, skupin a společenství; zvláště se pak musí vyvarovat jakýchkoli forem kulturní, sexuální, náboženské či rasové diskriminace a společenské segregace. 2) Představují fórum pro veřejnou diskusi, v níž je možno vyjadřovat nejširší možné spektrum názorů a hledisek. 3) Poskytují nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře. 4) Vytvářejí pluralistickou, inovativní a rozmanitou programovou nabídku, která splňuje vysoká etická a kvalitativní měřítka, a nepodřizují snahu o kvalitní výstup tlakům trhu. 5) Vytvářejí a strukturují programová schémata a služby, které mohou zaujmout širokou veřejnost, a přitom zůstávají vnímaví vůči potřebám menšinových skupin. 54 Tři podoby televize 6) Odrážejí rozmanitost filozofických koncepcí a náboženských vyznání ve společnosti s cílem napomoci vzájemnému porozumění a podporovat soudržnost plurietnických a multikulturních společností. 7) Aktivně přispívají svými pořady k lepšímu pochopení a šíření národního a celoevropského kulturního dědictví. 8) Dbají na to, aby programová schémata obsahovala významný podíl původní tvorby, zvláště celovečerních filmů, dramatické tvorby a dalších tvůrčích počinů, a zohledňují potřebu spolupráce s nezávislými výrobci a s filmovým sektorem. 9) Rozšiřují stávající výběr, který mají diváci a posluchači k dispozici, nabídkou programových služeb, jež komerční vysílatelé normálně neposkytují (PORTER 2000, s. 8). Pro konkrétní představu, jak je veřejná služba uplatňována u nás, tedy jaké je zadání smyslu vysílání veřejné služby, je možné nahlédnout do Zákona o České televizi, kde § 2 praví: 1) Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména 2) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů, 3) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky, 4) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti, 5) rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin, 6) výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež. § 3 pak v konkretizaci pokračuje, že Česká televize naplňuje veřejnou službu zejména tím, že provozuje analogové i digitální televizní vysílání 55 Martin Štoll dvou televizních programů, dostupné na většině území republiky, dále vysíláním dalších dvou programů v datovém multiplexu s pokrytím 95 % obyvatel České republiky, že zřizuje síť vlastních zpravodajů, zajišťuje regionální vysílání prostřednictvím televizních studií ČT, vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich užívání jako součásti kulturního bohatství, podporuje českou filmovou tvorbu, vysílá díla domácí i zahraniční tvorby a poskytuje alespoň na jednom programu dvacetičtyřhodinovou programovou zpravodajskou službu. A také tím, že poskytuje teletextové služby a opatřuje 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky a alespoň 2 % opatřuje simultánním tlumočením do českého znakového jazyka. Kdybychom měli očekávání od vysílání veřejné služby shrnout, a tedy i poněkud zjednodušit, očekáváme nepředpojaté zpravodajství, službu celospolečenským zájmům, komunikační rovnoprávnost menšin, podporu kulturního a právního vědomí a vzdělanosti, a nakonec též poskytování kultivované zábavy. Kodex BBC Ve všech citovaných materiálech se objevuje požadavek nestranného a nezávislého zpravodajství a poskytování objektivních, ověřených a ve svém celku vyvážených informací. Je to patrně nejsilnější důvod pro existenci vysílání veřejné služby ve veřejném zájmu, neboť historie médií hovoří jasně ve prospěch majitelů, konkrétních organizací a systémů, které s informacemi odnepaměti manipulují. V tomto ohledu je veřejná služba ve vysílání jedním z největších výdobytků demokratické společnosti. Předobrazem veřejné služby a průkopníkem na tomto poli byla od počátku britská rozhlasová a později televizní instituce BBC. Zastavme se pro ilustraci u jejích vnitřních materiálů Kodex nestrannosti a přesnosti informací (Impartiality and Accuracy Code), Charta (Charter BBC) a Smlouva BBC (Agreement). Jsou to závazné směrnice pro tvůrce pořadů definující základní pojmy i praxi. Pozoruhodné je pročíst si již jejich obsah: Kapitoly: 1) Hodnoty a standardy BBC: Nestrannost a přesnost informací – Soukromí a sbírání informací – Vkus a slušnost – Násilí – 56 Tři podoby televize Napodobující a antisociální chování – Zobrazení osob a prostředí – Děti v programu – Konflikt zájmů 2) Problémy v programech pracujících s fakty: Interview – Zpravodajství z kriminální oblasti – Vztahy s policií – Důvěrnost informací a uvolnění programového materiálu – Terorismus a národní bezpečnost – Severní Irsko – Materiál z vnějších zdrojů 3) Politika: Politika, parlament a politici – Vysílání během voleb – Průzkumy veřejného mínění 4) Právo a zákony: Obecné zásady – Pomluva a urážka na cti – Soudní příkazy a zákazy – Pohrdání soudem – Autorské právo – Intelektuální vlastnictví Pro lepší představu učiňme nyní subjektivní, ale snad inspirující výběr: Nestrannost: „Patřičná nestrannost je ústředním motivem redakční politiky BBC. To je hlavní hodnota a žádná oblast tvorby programů nemůže být z toho principu vyjmuta. To vyžaduje, aby tvůrci programů projevovali nezaujatost, otevřenost a úctu k pravdě“ (BBC 1996, s. 14). „Termín „patřičná“ je třeba interpretovat jako význam adekvátní nebo přiměřený k charakteru tématu a programu“ (BBC 1996, s. 14). Soukromí a sbírání informací: „Skryté natáčení identifikovatelných osob, které prožívají smutek a žal nebo extrémní strach (například v nemocnicích), vyžaduje specielní posouzení. Použití takového materiálu bude obvykle ospravedlněno pouze tehdy, když příslušné osoby, nebo někdo v jejich zmocnění, udělily k natáčení povolení“ (BBC 1996, s. 33). Vkus a slušnost: „Aby BBC nevysílala programy, které zahrnují cokoliv, co se protiví dobrému vkusu nebo slušnosti, nebo bude pravděpodobně povzbuzovat nebo iniciovat kriminální činnost nebo povede k nepořádku nebo bude urážet veřejné cítění“ (BBC 1996, s. 43). „Základní pilíře slušnosti spočívají v tom, že mluvíme pravdu o lidské zkušenosti, včetně její temnější stránky, ale nesmíme se snažit slovy nebo skutky ponižovat, ubližovat nebo oslavovat krutost“ (BBC 1996, s. 43). Násilí: „Zpravodajské programy by měly dodržovat následující principy: 1) S mrtvými by se mělo zacházet s úctou a neukazovat je, pokud pro to neexistují závažné a přesvědčivé důkazy 2) Obecně bychom se měli vyhnout záběrům zblízka 3) Nesoustřeďujeme se přehnaně na krvavé důsledky nehody nebo teroristického útoku 57 Martin Štoll 4) Vyhněte se použití záběrů násilí jen proto, že jsou k dispozici 5) Lidskému životu nebo utrpení by se měla přisuzovat stejná hodnota bez ohledu na to, zda se jedná o události z domova nebo ze zahraničí“ (BBC 1996, s. 56). Interview: „Interview by měla mít zkoumavý charakter a být k věci. Měla by se vést kultivovaně a zdvořile, ne agresivně, se zastrašováním nebo hrubě, bezu ohledu na možné provokace“ (BBC 1996, s. 89). Na závěr kapitoly citujme generálního ředitele České televize Iva Mathé: „Myslím, že nejlepším výsledkem existence veřejné služby by byla kvalitní demokratická otevřená společnost“ (MATHÉ 2002, s. 145). Klíčová slova duální systém, nepředpojatost, kultivace, nestrannost, slušnost Otázka Kde se ještě setkáváme s pojmem „duální systém“ a co toto sousloví také znamená? Úkol Projděte si poslední tři kauzy, které se týkaly BBC. Naleznete v nich společné znaky nebo motivy? V čem je jádro sporu? 58 Tři podoby televize 59 Martin Štoll 60 Tři podoby televize 61 Martin Štoll Zdroj: Public Servants 2000 a EDN 2012 62 Tři podoby televize Část B: Televize jako vysílatel 63 Martin Štoll Obr. 8. Televizní vysílání umí své diváky i hypnotizovat 64 Tři podoby televize V první části jsme popsali instituci televize z hlediska jejího právního ukotvení, složitosti řízení jako mnohovrstevnaté organizace a zastavili jsme se krátce u pojmu veřejná služba a jeho role v televizním vysílání. Nyní nahlédneme téma instituce televize z hlediska toho, co je pro televizi nejtypičtější, co dělá televizi televizí – z hlediska vytváření programu. Předesílám, že v angličtině používáme tři slova, jejichž významy se mohou směšovat, ale která označují tři různé procesy: programming (tvorba pořadů), scheduling (tvorba programu – časování programů) a broadcasting (šíření programu). V následujícím oddíle se zastavíme u tvorby programu a jeho šíření, u výroby se krátce zastavíme v poslední třetině textu. 65 Martin Štoll Schéma Vysílací schéma jako televizní dílo Každý výrobek, v případě médií používáme pojmu mediální produkt, má mít svoji opakovanou a opakovatelnou strukturu, tvar a zacílení. Pokud hlavní komoditou televize je čas, který lze prodávat zadavatelům reklamy, pak musí mít i tento časový tok svá pravidla. I když provozovatelé televize prodávají inzerentům jako svůj produkt část vysílacího času (jasně definovaného, usazeného v programovém schématu), lze nahlédnout celé programové schéma jako svého druhu mediální produkt, neboť je jako takový skrze efekt z reklamy prodáván divákovi. Tedy komerční zájem je první důvod, proč strukturovat a hierarchizovat vysílací čas (v médiu veřejné služby je to naplnění povinností plynoucích ze zákona a kodexu instituce). Tento čas nemůže být nepřehledný ani pro televizi samotnou. Máli jako tovární výroba dodávat „na pult“ přesné výrobky (ať už původní nebo nakupované), musí mít přesné zadání v jejich velkosti – délce pořadu, jeho žánru, zaměření, musí mít představu o času vysílání, a od toho se odvíjejícím rozpočtu. Teprve tak může začít uvažovat o praktické realizaci výroby. A v (ne)poslední řadě se v neustálém časovém toku vysílání musí orientovat i divák. Měl by mít přehled, kdy který pořad začíná, co je jeho přibližným obsahem, jakou má formu, jakého je žánru, kdy a na kterém kanálu je dostupný. Hlavním televizním produktem, dílem se svým tvarem a kompozicí, je vysílací schéma. Nikoli jednotlivý pořad. Pořad je jen stavebním kamenem, umístěným v nějakém pořadí. Neboli jinými slovy: Pokud je základní jednotkou filmu jeden záběr a složením záběrů vzniká nová realita, pak televizní skutečnost vzniká složením pořadů. Pořad je stavebním kamenem televizního obrazu světa. Principy stavby vysílacího schématu Principem sestavování programu je dostatečná proměnlivost. Díváme-li se na celodenní vysílání jako na celek, nemůžeme si dovolit je sestavit pouze z pořadů jednoho typu. Dokladem jsou i vysílací sché- 66 Tři podoby televize mata neplnoformátových televizí, úzce zaměřených televizní stanic. Hudební stanice MTV nebo Óčko také nevysílají permanentní změť hudebních klipů, ale sdružují je do časových nebo tematických bloků, tj. menších, od sebe odlišených celků. Vedle klipů se snaží poskytnout i jiné žánrové druhy, od záznamů koncertů přes různé hitparády až po hudební zpravodajství. Vysílací schéma má svoji kompozici. Ta se sice neřídí zákonitostmi dramatické výstavby, protože nemá svůj začátek a konec, nicméně snaží se zaujmout v každém svém okamžiku a přimět diváka, aby odešel co nejpozději. Pro diváka je podvědomě televizní dílo ohraničeno jeho ochotou sledovat televizi, tedy dobou od zapnutí po vypnutí televizoru. Úspěchem konkrétní televize je, když divák během této doby nepřepne na jiný kanál a tato doba je co nejdelší. Podstatné ovšem je, aby schéma respektovalo fáze dne a zvyky (chování) obyvatel a naplňovalo je vhodnými programy. Aby bylo vysílání dostatečně atraktivní, střídá vysílací schéma různé programové typy (také schématové typy, viz později). Řadí vedle sebe pořady různé délky, obsahu i formy, vytváří z několika pořadů zacílené celky, snaží se vnést do nabídky dynamiku. Proto je dnes televizní vysílání v základní rovině svižné, vpravdě zábavné (entertainment a infotainment), sousedství pořadů je mnohdy vynalézavé. Je potřeba si uvědomit, že sousedství pořadů může ovlivnit nejen vnímání celku, ale i každého z pořadů zvlášť. Pokud divák sleduje v rámci televizního díla několik pořadů za sebou, psychologicky se jejich informační nebo i umělecká kvalita vzájemně posiluje, oslabuje či prostě nivelizuje. Proto se někteří autoři snaží dokonce ovlivnit, v kterém místě schématu bude jejich dílo vysíláno. Nyní by se mohlo zdát, že vysílací schéma je umnou snůškou různě se střídajících typů pořadů. Přikročíme-li k realizaci schématu, začínáme naopak načrtnutím pevných os. A to jak v průběhu dne (denní schéma), týdne (týdenní schéma), tak i roku. Jedno z možných rozdělení jsou sezónní schémata jako jarní schéma (zhruba od Velikonoc do 30. června), letní schéma (někdy též prázdninové, zhruba od 1. července do 31. srpna), podzimní schéma (zhruba od 1. září do začátku adventu), zimní schéma (advent – Velikonoce), přičemž nejdůležitější z hlediska sledovanosti je tzv. vánoční schéma (od začátku týdne před Štědrým večerem do 1. ledna včetně). Pak je možné pracovat ještě s dalšími, např. svátečními schématy (státní svátky, Velikonoce). 67 Martin Štoll Uvedené příklady sezonních schémat jsou variantou vycházející ze zkušenosti České televize, každá televize má jistě své vlastní typy schémat ve vazbě na běh roku. Ve vysílání českých celoplošných televizí vytváří základní osu zpravodajství, které má své pevné body jak v denním, tak týdenním plánu. Večerní hlavní zpravodajská relace je základním bodem dne, k němuž je navázán začátek divácky (a tedy i reklamně) nejvýtěžnějšího období, tzv. primetime (někdy psáno též prime-time nebo Prime Time). Tyto osy člení vysílání během dne a zkázňují časový tok do podcelků. Dalším, podrobnějším členěním jsou tzv. vysílací okna (sloty). Tato okna již ve schématu zdánlivě připomínají konkrétní pořady, ale jde teprve o vytvoření obecného prostoru, rozčlenění času do obecně pojmenovaných škatulek. Tato okna ale splňují hlavní požadavek vysílacího schématu, a to je cykličnost. Vysílací okno je jak v denním, tak týdenním schématu na přibližně stejném místě. Existence vysílacích oken je základním předpokladem pro divákovu orientaci v programu a umožňuje tvůrcům programu co nejpřesnější obsahové a formátové zacílení. V nemnohých českých textech k televizní teorii figuruje jméno Valtra Feldsteina, který v průběhu 60. let zformuloval řadu principů televizní tvorby. „Televize musí při skladbě svého programu vycházet především ze skutečnosti, že vysílá pro nesmírně velký počet diváků, kteří mají většinou jen dvojí možnost: buď se dívat, nebo vypnout televizor“ (FELDSTEIN 1964, s. 102). Tento Feldsteinův výrok je stále aktuální, i když budí trochu úsměv – v jeho době neexistovala varianta „přepnout“. Nebylo na co, ČST vysílala jen jeden kanál a zahraniční nebylo možné přijímat. Co však platí beze zbytku, je jeho definice vztahu mezi jednotlivostí a celkem: „Televizní program nemůže být ani při sebedokonalejším materiálně technickém zabezpečení a přes nejvypjatější tvořivé úsilí programových pracovníků nepřetržitým řetězem samých vynikajících, znamenitých a jedinečných pořadů. [...] Ve skladbě televizního programu je potřeba se opřít o pořady dne, týdne i měsíce, o určité dominanty, k nimž je nutno soustředit maximální pozornost“ (FELDSTEIN 1964, s. 106). Tady vstupuje do tvorby programu určité kvalitativní hledisko a je třeba si otevřeně říct, že tvůrci programu už při skladbě počítají 68 Tři podoby televize s tím, že některé programové typy budou „slabší“ a jiné „silnější“. To není povzdech, to je zákonitost plynoucí z objemu výroby a množství pořadů, a je ji možné využít alespoň jako princip kontrastu. Chcemeli na obrazovce (ale i ve filmu, na divadle, v literatuře atp.) ukázat, že je někdo zlý, postavíme k němu někoho dobrého, malého vedle velkého, krásnou vedle ošklivé apod., tímto vztahem získáváme měřítko. Pokud v případě televizního vysílání chceme vytvořit „programovou událost“, na kterou upneme propagaci a která má uvíznout divákovi na dlouho v paměti, nutně ji musíme vyzdvihnout z určité šedi a monotónnosti ostatních pořadů. S jednotlivostí je potřeba pracovat o to pečlivěji, že všechno je ve vysílacím schématu zacykleno. Je v tom určitá šalba nebo úskok tvůrců programu. Vědí, že je pod rozlišovací schopností diváků (někdy i autorů) si uvědomovat, že to, co jim je představeno jako jednotlivost, je ve skutečnosti také cyklické vysílací okno. Pouštíme-li například Přelet nad kukaččím hnízdem, musíme si uvědomit, že i takovýto „megafilm“ je v televizním vysílání jen součástí cyklického okna obecně nazvaného Film týdne. To je specifické tím, že trvá třeba dvě a půl hodiny, aby se do něj vešla kinematografická díla různých délek, ale v podstatě jde o cyklus. Za týden tu bude zas, s jiným filmem. Někdy je naopak vhodné tuto cykličnost proměnit v novou kvalitu, když například televize uvede několik filmů stejného režiséra nebo se stejným hercem či stejného žánru po týdnu za sebou. Pak je událostí tzv. volný cyklus. Vztah mezi jednotlivostí a celkem budí kontroverzi mezi autory a televizní továrnou. Je pochopitelné, že autoři, kteří pracují na konkrétních dílech, jimiž třeba i vyplňují plochu v sériích a seriálech, svou prací žijí a přikládají jí značnou důležitost. Je pro ně důležitý celek jednoho filmu, pořadu, jedné série. Tento přístup často naráží na nutný nadhled televizních dramaturgů, který je dán jejich prací na celkové kompozici jim svěřeného vysílacího okna, a jehož součástí daný pořad třeba je. Ve skutečnosti jde o odlišení makro- a mikropohledu na televizní vysílání. Další podstatná formotvorná okolnost vysílacího schématu je dialektika mezi plánovitostí a operativností. Feldstein píše: „Skladba pořadů má mít určitou ustálenost [...], ale současně se musí vyznačovat i co největší vynalézavostí, pružností, hledáním nových typů, osvěžujícími novinkami skladebnými i žánrovými (FELDSTEIN 1964, s. 106). Je podstatné, aby si divák zvykl. Nicméně i přes jasný „jízdní řád“ i on 69 Martin Štoll potřebuje cítit, že se „jeho“ médium vyvíjí, že dokonce reaguje na jeho potřeby. Prostor pro obměnu a změny ve vysílacím schématu má televize v oněch sezónních schématech. Ale to nestačí. Televize se nesmí bát přechodně nabourat i své zaběhlé sezonní zvyklosti, získá tím divácké sympatie. Příkladem je pořad ČeskoSlovenská Superstar (2009), který „naboural“ vysílání hned dvou komerčních televizí, české a slovenské, nebo dříve soutěž Největší Čech, hlavní programová priorita České televize první poloviny roku 2005. V případě České televize divák vítá a považuje za plnění veřejné služby, pokud přeruší vysílání a informuje o mimořádných událostech – celodenní vysílání v době povodní, přenos ze státního pohřbu prezidenta republiky, volební studia apod. (ČT má na to exkluzivní prostor na ČT24, nicméně úmyslně „narušuje“ i vysílání svého prvního, tj. nejsledovanějšího programu). Stavbou vysílacího schématu se televizní provozovatelé snaží dosáhnout maxima v oblasti efektivního zužitkování nákladů na výrobu (nákup) pořadů a využití potenciálu těchto pořadů pro obchodní sdělení. Úspěšným pořadem bude pak ten, který v případě komerčních televizí byl vyroben za minimální náklady a přitáhl před obrazovku nejvíce diváků. Aby se tyto tři aspekty – náklady, zisk a divák – potkaly, je bezpodmínečně nutné zabývat se také psychologií diváka a jeho spotřebitelským chováním, typologií tzv. cílových skupin a jejich zvyklostí. Je samozřejmě možné „zabít“ pořad nevhodným umístěním (např. zařazovat pořady s náboženskou tematikou v neděli dopoledne). V případě média veřejné služby je však potřeba použít i jiné druhy hodnocení úspěšnosti pořadu, například spokojenost diváka, naplnění očekávání služby apod. Klíčová slova programming, scheduling, broadcasting, kompozice, kontrast, segmentace Otázka Kdy je u nás primetime? Všimněte si, že zveřejňovaný televizní program je vlastně seznamem časových začátků jednotlivých pořadů, které nic nevypovídají o skutečné délce pořadu. Proč? 70 Tři podoby televize Úkol Přeskládejte stávající program vybrané stanice podle nového klíče. Příklad současných metod programování televizního vysílání Sestavení vysílacího schématu televize vyžaduje odbornou kompetenci. Každá televize si tvůrců programu považuje, protože jejich práce vyžaduje nejen zkušenost a pochopení principu televize, ale též schopnost počítat v šedesátkové soustavě, vidět návaznosti a souvislosti v hodinách, minutách a vteřinách, uvažovat o televizním schématu jako o celku. To platí i v době dnešních softwarů schopných sestavit a zkombinovat cokoli. Mluvili jsme o tvorbě, a v ní je často třeba rozvažovat na miskách vah a zkušenosti. Cílem tvůrců vysílacích schémat je, aby divák zůstal u jejich programu co nejdéle. K tomu samozřejmě přispívá proměnlivost a určitá dynamika, nicméně je možno tomu ještě pomoci. Už zde byla zmíněna metoda zvýraznění: na rozdíl od ostatních pořadů zaměříme propagaci na jeden, a tím jej vyzdvihujeme nad průměr běžnosti. Jinou metodou, zdaleka ne tak viditelnou, je tentpoling. Rozbijeme pomyslný stan nad nejatraktivnějším z pořadů a ukotvíme jej ne tak „silnými“ kusy před a po. To může přinést ten žádoucí efekt, že diváci v touze po „silném“ pořadu shlédnou i ty „slabší“, tedy že „silnější“ ty „slabší“ svojí atraktivitou v divákově vnímání přitáhne. Opačný způsob vystavění triády se nazývá hammocking, když slabší pořad ukotvíme mezi dvěma okolními atraktivními kusy. To může přinést žádoucí efekt, že divák po skvělém zážitku „přežije“ slabší část a těší se na druhý skvělý zážitek, tedy nepřepne a zůstane. Obecně známějším principem je vytváření větších tematických celků, a to buď nakupením tří po sobě jdoucí podobných programových typů (např. vaření v různých podobách), tomu říkáme stacking; anebo zařazením tematicky jednotných pořadů za sebou. Pro tematicky sjednocené pořady během celého večera nebo celého dne používáme označení themming. Toto programování se samozřejmě může odehrávat i mezi kanály navzájem. V současné chvíli má většina českých televizních provozovatelů k dispozici více plnoformátových kanálů, a tak vyvstává i otázka programování: 71 Martin Štoll 1) v rámci jednoho kanálu 2) v souvislosti s programem na ostatních vlastních kanálech 3) v souvislosti s programem konkurenčních kanálů. Pokud vytváříme pozitivní vztah mezi kanály a chceme převést pozornost diváka z jednoho na druhý, říkáme tomu bridging. Po uvedení „megafilmu“ můžeme na druhém kanálu zařadit dokumentární film o vzniku toho filmu či portrét herce apod., a to tak, že na to vyloženě odkážeme a zajistíme, aby pořady navazovaly (po reklamní pauze, samozřejmě). Osvědčenou metodou, kdy programujeme jeden kanál proti druhému, je counterprogramming. A to i vědomě – počítáme s tím, že program na jednom našem kanálu nemůže zaujmout všechny, úmyslně na druhý dáme v tentýž čas program určený pro zcela jinou cílovou skupinu. Když vidíme, že konkurence nasadila něco, co může řadu lidí přilákat, nasadíme na svůj kanál alternativu. Jiný princip je posunout začátek a konec pořadu přesně tak, aby začínal v průběhu jiného pořadu na jiném (vlastním nebo konkurenčním) kanále a skončil zase v okamžiku, kdy na ostatních stanicích již dávno něco běží. To může být dílo náhody, ale též promyšleného kroku, kterému říkáme crossprogramming. Takový postup dává naději, že diváci konkurenčního kanálu budou zkoušet hledat alternativu, a my jim zrovna nabídneme pořad od začátku, tedy přepnou. 72 Tři podoby televize 73 Martin Štoll Legenda k vysílacímu plánu: 19:00:00 čas zahájení vysílání pořadu (00:38:00) délka vysílaného pořadu IDEC 213 411 00010/0305 – Identifikační číslo pořadu, pod nímž proběhla výroba. V praxi České televize to znamená 2 (Praha) 13 (rok) 411 (číslo výrobního centra) 00010 (číslo pořadu)/0305 (číslo části). Místo 2 na začátků může být 3 (Brno) nebo 4 (Ostrava) ST6, Národní divadlo – odkud se vysílá (Studio 6, Národní divadlo) Live – živě 2V148876 číslo nosiče (kazety), ze kterého se vysílá Stereo – Mono informace o zvuku Premiéra – Repríza zda jde o premiéru a kdy je plánována repríza Mon: platnost vysílacího monopolu Schématový typ N210 zařazení pořadu v programovém schématu 74 Tři podoby televize Klíčová slova tentpoling, hammocking, stacking, themming, bridging, counterprogramming, crossprogramming Otázka Kam byste do programu zařadili konkrétní pořady: o zahrádkaření, erotické, o automobilových salonech, pro děti do patnácti let? Úkol Zkuste namodelovat (anebo najít ve skutečném programu) situaci, kdy si televize konkuruje sama sobě na různých kanálech anebo kdy zcela „zabíjí“ kvalitní pořad jeho umístěním v programu. Druhy, typy a formáty V začátcích naší televize, kdy médium teprve hledalo výrazové prostředky a v podstatě vlastní identitu, se jako svébytné výrobní i estetické programové celky vyjevily čtyři: 1) politicko-zpravodajský program s redakcí televizních novin, hlavní redakcí politických pořadů a tělovýchovnou a brannou redakcí 2) umělecký program, který obsahuje vysílání literárně dramatické (původní televizní hry, převzatá divadelní představení, přenosy z divadel, televizní divadla poezie, nedělní chvilky poezie, malé povídky na dobrou noc, literární pořady aj.), vysílání zábavných pořadů (estrádní, písničky, soutěže), hudební vysílání (inscenace oper, televizní koncerty, inscenace baletů, operet, hudební pásma aj.) a filmové vysílání 3) program pro děti a mládež: redakce Vlaštovky, redakce pro školy 4) televizní filmová tvorba (viz BAUMAN 1963, s. 40–48). Takové členění je samozřejmě z dnešního hlediska zcela neaktuální a odráží vidění televizní produkce v roce 1963. Je ale cenné, protože naznačuje neuchopitelnost a velmi obtížnou definovatelnost televizních typů a žánrů. Kombinuje tematická zaměření s formálními výrobními postupy, míchá žánrovost s jednotlivými uměleckými druhy. Cožpak program pro děti a mládež nemůže být umělecký film? Je možné zábavné pořady zařadit pod umělecký program? A proč není rozlišena tvorba původní a převzatá? 75 Martin Štoll Od té doby televize vytvořila vlastní klíč k členění rozmanité tvorby určené pro vysílání. Je potřeba televizi přijmout jako rezervoár specifických komunikačních postupů a zároveň výpůjček z různých uměleckých druhů, které svou dostředivou silou vtáhla, absorbovala a pozměnila. Problém kategorizace televizní tvorby Televize není ani divadlem, ani literaturou, ani filmem, ani fotografií, ani výtvarným uměním, ani hudbou, zato se v každém kousku své tvorby všech těchto uměleckých druhů nějak dotýká. Nějak na nich parazituje, ale zároveň je rozvíjí. Proto na ni nelze, podle mého, uplatňovat v plné síle a systematičnosti hodnotící kritéria a estetické či žánrové kategorie zmiňovaných druhů umění, je potřeba vytvořit její vlastní kategorizaci. Je pravda, že televize má svojí obrazovostí nejblíže k filmu, ale nezapomeňme, že technické principy a některé žánry převzala z rozhlasu. Ano, lze říci, že televize vysílá divadlo, hudbu, film. Takto obecně pojaté druhové kategorie ovšem nic nevypovídají o specifičnosti podoby, v jaké tak činí. Možná není takový rozdíl, pokud televize přenáší Prodanou nevěstu z Národního divadla v přímém přenosu nebo ze záznamu o tři dny později. Možná bude malý rozdíl v divákově vnímání právě probíhající události a sledování časové konzervy, ale zásadní posun nastane v principu, jakým mu televize do Národního divadla dala nahlédnout. Jeho vidění nebude divadelní. Tzv. kukátkový princip, sledování z jednoho místa v řadě a možnosti periferního sledování celku tu je nahrazeno třemi až pěti kamerami snímajících pět různých úhlů pohledu, různé blízkosti, různé velikosti záběrů a stejné hlasitosti. Je pravda, že tato fragmentarizace a mnohoúhelná televizní syntéza skutečnosti může být přidanou hodnotou třeba při sledování sportovních utkání na stadionu – tam mohou být záběry zblízka, dokonce opakované a zpomalené, skutečným divákovým ziskem. Ale v případě divadla, kdy vidíme Jeníčka z jednoho metru a on přitom zpívá pro diváky na galerii, nebo u koncertu vážné hudby, kde máme díky kamerám možnost sledovat pot na čele prvního houslisty, televizní princip snímání popírá umělecký druh jako takový. A to nemluvím o technických problémech poměrů stran starých filmů (4:3) a nových norem (16:9), jejich zvětšování a ořezávání okrajů do vysílání a o dalších zásazích do díla samotného. 76 Tři podoby televize Co nastane, když tutéž Prodanou nevěstu televize inscenuje ve vlastním studiu? Bude to znamenat, že ji přizpůsobí televiznímu snímání, donutí herce ubrat na výrazu, vnímat přítomnost několika kamer snímajících z různých, až zcela protilehlých úhlů a pravděpodobně i scéna, její scénografické řešení bude vypadat jinak. Stále to bude Prodaná nevěsta, v novém nastudování pro jiný typ vnímání. Složitost věci vyvstává z povahy televize. Je zároveň vysílatelem a přejímatelem obsahů (které však musí zpracovat svým specifickým způsobem) a zároveň tvůrcem vlastní, svébytné televizní reality. Během desítek let existence televize se ukázalo, co jí sluší: přímý přenos čehokoliv jako princip, důraz na aktuálnost a rychlost, zpravodajské formy, estrádní velkolepost v zábavních pořadech a zároveň civilní střídmost v pořadech dramatických, cyklické plochy pro rozvíjení příběhu. Krátké televizní povídky, hodinový televizní film, talkshow s jedním až třemi hosty, různé typy soutěží ve studiu, nekonečné seriály, Obr. 9. Přímý přenos z 501. provedení Prodané nevěsty v Ostravě dne 22. 8. 1956 77 Martin Štoll bloky pohádek pro děti, naučná poloha výkladu o čemkoliv, publicistické a dokumentární formy, pořady budující na interaktivitě obsahu a diváků (diváci ve studiu, přímé dotazy apod.) a přímé vysílání z významných, krizových, či jen zajímavých událostí. V této změti metod a způsobů komunikace je televize nejsilnější. Stále přitom platí, že je lépe si zajít na film do kina, kam byl určen, do divadla na operu či komedii a na koncert do koncertního sálu. Na televizní tvorbu tedy nemůžeme aplikovat zákonitosti literární genologie, ale ani analytické nástroje divadelní nebo filmové vědy. My se ale potřebujeme v televizní tvorbě nějak zorientovat, nějak jí hierarchizovat, a to v první řadě kvůli definici vysílacích oken. Využijme pro první výkop typologii britského klasika televizní teorie Johna Williamse: 4) News and Public Affairs 5) Features and Documentaries 6) Education 7) Arts and Music 8) Childrenʼs Programmes 9) Drama 10) Movies 11) General Entertainment 12) Sport 13) Religion 14) Publicisty (internal) 15) Commercials (WILLIAMS 2008, s. 78–83). V tomto klíči jde o velmi obecné rámce, které v jeho celku definují rozmanitost televizní tvorby. I tady je možné klást otázku, zda zábava všeho druhu například neprostupuje také dětskými pořady, nebo jak je možné oddělovat Arts and Music od dokumentárních forem. Ale pojďme si odpovědět autoritativně: toto jsou druhy televizní tvorby. Neuplatňujme na ně pouze obsahová, pouze formální, pouze technická, pouze estetická měřítka. Televize potřebuje kombinace všeho, tak jako samo vysílání je jakousi směskou všeho možného. Podobný seznam může sloužit jako šuplíky starožitného sekretáře, který ještě nějak drží pohromadě. Koncert Rogera Waterse patří jednoznačně do kategorie Arts and Music, dokument o něm do dokumentů, 78 Tři podoby televize až přijede do Prahy, bude uchopen zpravodajským komunikačním modem, a ukáže-li se, že je interpret věřící, spadne do šuplíku Religion. Pak všechny tyto pořady spřáhneme metodou themming nebo bridging, budeme dlouho dopředu inzerovat jako událost a máme milovníky Rogera Waterse přilepené celý večer u obrazovky. Tedy slovem druh bychom mohli označit nejobecnější kategorii televizní tvorby, která v sobě kombinuje obsah, formu i komunikační modus a je prvním záchytným bodem, kam se s daným dílem či produktem v kategorizaci uchýlit. Vedle druhovosti můžeme pořady rozdělovat i podle typovosti, typologie. Pak budeme používat slovo typ. Půjde o užší úhel pohledu na televizní tvorbu, daleko konkrétnější, s jasnějšími parametry. I typ je nutno vždy nahlížet z hlediska účelu, jakým jej využijeme: 1) programový typ: diferenciace spíše z hlediska programově-obsahových možností 2) schématový typ: diferenciace spíše z hlediska formálně-schématových možností. Hranice mezi nimi je velmi slabá, mezi těmito dvěma typy rozlišujeme pouze důrazem na účel. Schématové typy Zastavme se nejprve u schématového typu. Funkcí takového popisu je principiální orientace v typologii televizní tvorby pro účely naplnění vysílacího schématu. Představíme-li si vysílací schéma jako slepou mapu časového toku, nebude ve svých kolonkách obsahovat názvy konkrétních pořadů, ale pouze tuto typologii. Zde si zároveň demonstrujme, jak obecně, či do jakého detailu s definicemi typu pracujeme. Jako příklad nám poslouží schématové typy České televize, které se pokusíme rozdělit podle pojetí jednotlivých kategorií: První kategorií budou schématové typy, u nichž je dominantní obsahové zacílení: • bohoslužba, publicistika pro věřící, náboženský jiný. Komentář: Typologicky jde o pořady náboženského charakteru, lhostejno, jakým způsobem je jejich náplň zpracována – zda jde např. o 79 Martin Štoll bohoslužbu v přímém přenosu nebo portrét nějakého duchovního. Kategorie „náboženský jiný“ dává prostor čemukoliv alespoň trochu duchovnímu. Podobně na tom jsou: • dechovka, country–folk, pop music, rock, kombinace (rock/pop), hudebně zábavný jiný jiný - osvětový pro zájmové skupiny, osvětový pro speciální skupiny, osvětový pro všechny, osvětový jiný • kurz jazykový, vzdělávací pro školy, vzdělávací cyklus, vzdělávací jiný. Druhou kategorií jsou schématové typy, které vycházejí ze žánru, ale řeší zejména formu: • portrét, portrét původní, portrét převzatý. Komentář: Rozuměj původní vlastní výroba televize, převzatý nákup od českého nebo zahraničního výrobce/distributora. Podobně na tom jsou: • divadlo, divadlo přenos-záznam, divadlo archivní • pohádka, pohádka původní, pohádka převzatá, pohádka archivní • inscenace, inscenace původní, inscenace převzatá, inscenace archivní • ranní vysílání, zprávy, zprávy hlavní, zprávy komentované, zprávy krátké, zprávy regionální, zprávy převzaté zahraniční • přenos sportu původní, přenos sportu převzatý, sestřih sportu, zprávy sportovní, dokument o sportu, sport jiný • show, show původní, show převzatá, skrytá kamera • přenos aktuální. Třetí kategorií je schématový typ, který kombinuje obsah i formu: • dokument aktuální, dokument o umění, dokument o společnosti, dokument o zajímavostech, dokument o přírodě, dokument střihový, dokument jiný. Komentář: Střihový dokument je dokumentární forma, kdy autor vytváří nový tvar z archivního materiálu, který nebyl pro ten účel natočen (filmy z rodinných archivů, z týdeníků, z války apod.). 80 Tři podoby televize Podobně na tom jsou: • publicistika aktuální, publicistika o kultuře, publicistika účelová, publicistika zábavná, publicistika pro mládež, sestřih publicistiky, sestřih českých reportáží, sestřih zahraničních reportáží, publicistika převzatá, publicistika jiná • film, film oddechový, film komedie, film groteska, film soap, film krimi, film horror-thriller, film western, film vážný, film klubový, film pro děti, film pro děti hraný, film pro děti animovaný, film archivní, film archivní český, film archivní zahraniční, • seriál, seriál oddechový, seriál komedie, seriál groteska, seriál soap, seriál krimi, seriál horror-thriller, seriál vážný, seriál pro děti, seriál pro děti hraný, seriál pro děti animovaný, seriál archivní, seriál archivní český, seriál zahraniční • vážná hudba, hudební drama, magazín o hudbě, jazz, písnička, hudební jiný • soutěž, soutěž původní, soutěž velká, soutěž kvíz, soutěž pro děti, soutěž převzatá. Komentář: Všimněte si, že tato kategorie je nejbohatěji a nejpodrobněji popsána. Čtvrtá kategorie jsou schématové typy tzv. ostatní: • satira, zábava komorní, zábava pro děti, pásmo pro nejmenší, pásmo pro děti, zábavný sestřih archivní, erotika, zábavný jiný • próza, poezie, literární jiný • počasí • přehled tisku • diskuse • reklama, teleshopping, reklamní jiný • upoutávka • losování • servis informací, teletext, ostatní jiný. Poslední, pátou kategorií schématových typů by byly takové typy, které se za léta existence již ztotožnily s konkrétním pořadem. Takové má Česká televize dva: Večerníček a Branky, body, vteřiny. To jsou stálice, konstantní pořady, u nichž je zobecnění již zbytečné (Opis schématových typů ČT 1999). 81 Martin Štoll Schématový typ je definován ještě dalšími parametry: • popisem, který kombinuje formu, obsah i žánr (viz výše) • umístěním ve vysílacím schématu (čas, kdy se vysílá – primetime, ranní vysílání, první-druhý program apod.) • délkou (někdy též říkáme stopáží) • zacílením (definovaná cílová skupina) • rozpočtem (bude se lišit podle umístění ve schématu). Na základě takto popsaných parametrů každého okna je možno začít sestavovat výrobní plán a továrna může začít rozjíždět výrobu. Programové typy Při zkoumání programových typů na nás bude neodbytně dorážet pojem žánru, jakkoliv jsme si řekli, že nemůžeme aplikovat metodologii klasické genologie. Dokonce v anglické terminologii se skutečně pro programové typy běžně používá slovo „genre“. Podívejme se nejprve na „programové žánry“ vybraných evropských televizí: BBC: • Fiction • Light entertainment/Sitcoms • Music • Sport • News • Information • Infotainment/Human Interest • Arts/Humanities/Sciences • Education • Religion • Others • Presentation (Programové žánry 1997). Vidíme, že je to variace Williamsových televizních druhů, ale týkají se pouze obsahu. Pod Education samozřejmě můžeme vidět i formu, ale v tomto případě jde skutečně o obsahovou náplň vzdělávacích bloků (pro školy, jazykové kurzy apod.). 82 Tři podoby televize Obr. 10. Programové schéma kulturní televize Arte, financované francouzskou a německou vládou 83 Martin Štoll 84 Tři podoby televize 85 Martin Štoll Německá televize ZDF má žánry/typy popsány takto: • Sponzorské vzkazy • Pro děti • Programová prezentace • Reklama • Sport • Publicistika – Společnost • Vzdělávání • Hospodářství, sociální sféra a životní prostředí • Zahraniční politika • Vnitřní politika • Zpravodajství • Magazíny • Divadlo a hudba • Podvečerní série a seriály (cykly) • Zábavné pořady mluvené • Zábava • Hraný film • Dramatická produkce • Děti mládež rodina • Kultura a věda (Programové žánry 1997) A pro zajímavost polská televize TVP takto: • Current Affairs (Publicistika) • Educational programs • Entertainment • Information • Documentaries • Adverstising • Sports • Religion • Theatre • Classical music • Children and youth (Programové žánry 1997) Za nejcennější považuji tabulku Victorie OʼDonnellové z roku 2007, která se na tato členění dívá daleko jemnější optikou. Rozlišuje žánry, podžánry, formát, charakteristiku, obsah a obsazení. Uveďme jako příklad žánry komedie a talkshow. 86 Tři podoby televize Žánr: Comedy Podžánr: Situation Comedy Formát: 30 minutes, usually filmed before a live audience and edited later Charakteristika: Provokes laughter through jokes, humor in dialogue, or slapstick. Domestic or workplace setting. Obsazení: Ensemble actors, one or more Leeds, often stereotypical, guest star. Obsah: A dilema or tes is solid by the end of show. Learning or moral growth. Podžánr: Animated Comedy Formát: 30 minutes, himation with voices, often celebrity voices Charakteristika: Provokes laughter through parody, sight gags. Multiple story lines, intertextual references. Obsazení: Cartoon characters, regulars and huests. Obsah: Domestic dilema, event, or parody of real life. Podžánr: Variety Comedy Formát: 60 minutes, live efore an audience Charakteristika: Provokes laughter, enjoyment. Comic skits, musical numbers. Obsazení: Ensemble cast, guest host. Obsah: Satire and parody. Žánr: Talk Show Podžánr: Nighttime talk shows Formát: 60 minutes, recorded before a live audience, broadcast late at night Charakteristika: Provokes laughter enterteinment. Opening monologue, improvisational and scripted dialogue, skits, music. Dest for host, sofa for guestsperformance space in studio. Obsazení: Single host, band leader, and sometimes a sidekick. Celebrity guests, exotic animals. Obsah: Topical humor and variety 87 Martin Štoll Podžánr: Daytime talk shows Formát: 60 minutes, recorded before a live audience, 5 days/week Charakteristika: Informative, sometimes shocking, guests reveal sensitiveand personal experiences. Host and guest sit on chirs on the stage. Studio audience reacts boisterously. Obsazení: Host and guest who are often ordinary people, sometimes high-profile celebrities. Obsah: Explores cultural, oddities, usually domestic. Podžánr: Informational talk shows Formát: Usually 60 minutes Charakteristika: Informative discussions of current topics, conversational, face-to-face, and remote interview Obsazení: Single host with experts, sometimes celebrities. Obsah: Topical humor and variety (OʼDONNELL 2007, s. 101– 109) Z uvedeného vyplývá, že pro různé účely užití kategorizace televizní tvorby je možno typologii variovat, resp. přizpůsobit si potřebám každé televizní instituce nebo dokonce kanálu. Bez této typologie však není možná praktické sestavení vysílacího schématu, natož výroba. Schválené vysílací schéma je zadání, kterému se všechny složky televizní instituce dále podřizují. 88 Tři podoby televize Obr. 11. Tabulka Victorie OʼDonnellové, v níž podrobně kategorizuje programové typy, resp. televizní žánry 89 Martin Štoll 90 Tři podoby televize 91 Martin Štoll 92 Tři podoby televize 93 Martin Štoll 94 Tři podoby televize 95 Martin Štoll 96 Tři podoby televize 97 Martin Štoll Klíčová slova analýza, syntéza, fragmentarizace, druh, žánr, programový typ, schématový typ, forma Otázka Zkuste vysvětlit vlastními slovy rozdíl mezi schématovými a programovými typy. Úkol Vezměte si k ruce filmový scénář. Zkuste charakterizovat tento scénář a zařadit do televizního vysílání jako programový a schématový typ. Formát V tabulce OʼDonnellové se používá anglické slovo „format“. Zde byl míněn jako synonymum pro formu, tedy jaké má pořad parametry: délka 60 minut, natočeno s živým publikem, 5 dní v týdnu. V mediální terminologii však používáme slovo formát, které je víc než jen formálním popisem pořadu, jeho součástí je vnitřní charakteristika. Ve světě rádií je dokonce za formát považován typ rádia, neboť, jak jsme si řekli, samotné vysílací schéma je produktem definujícím podobu celé stanice. Bude-li rozhlasová stanice vysílat pouze vážnou hudbu, bude její vysílací schéma formátem, tedy produktem. Typickým příkladem televizního formátu jsou pořady Chcete být milionářem nebo Česko hledá SuperStar, dodržující stejnou podobu ve všech televizích, které jejich licenci zakoupily a uváděly. Stejně tak StarDance, Pošta pro tebe, Partička, Na stojáka, erotické Počasíčko, Terapie, Tajemství rodu, a mnoho dalších. Výhodou formátů je, že jsou již usazené a jejich případné nedostatky jsou odstraněny. Jsou vyzkoušené v televizním vysílání a jejich účinek je zřejmý. Mají přesně definované výrobní postupy. Formát kupuje televize na základě smlouvy; dostane k dispozici tzv. bibli formátu, v níž je vše popsáno do nejmenších podrobností – třeba jaký sklon mají mít sedačky ve studiu, kolik tam má být plazmových obrazovek, jakou barvu má mít křeslo apod. Majitel práv může kdykoliv zkontrolovat, zda jsou tato pravidla dodržována, může případně dovolit jejich adaptaci na konkrétní podmínky televize nebo národního okruhu. V případě formátu Největší Čech byla naopak úprava na české prostředí podmínkou, stěží bychom mohli soutěž uvádět pod názvem Great 98 Tři podoby televize Brittons. Součástí adaptace byla v tomto případě i volba komunikačního stylu, který byl v originále spíše bojovný, u nás smířlivý. Podobně adaptován byl i Pop Idol (American Idol) do podoby ČeskoSlovenská Superstar. Vývoj formátu je velmi nákladná a nejistá investice. Nicméně úspěšný formát je prodejní komoditou, která může televizi (producentovi) přinést nemalé zisky. Nejčastěji formáty nevyvíjí televize sama, přichází s nimi externí výrobci. Nabízejí je • v literární formě • v literární formě s ukázkovým realizovaným dílem • jako hotový formát připravený k vysílání. Realizace přijatého formátu může být v produkci televize anebo tzv. na klíč, dodávána majitelem licence. Phillipe Perebinssoff z Californské univerzity se zabývá mj. i parametry různých formátů a předpokladů jejich úspěšnosti. Rozděluje formáty na dva základní typy: • když dominuje koncept (je dán rámec a do něj jsou vybíráni účinkující – jako tomu bylo v případě Milionáře nebo Největšího Čecha) • když dominuje hvězda (ta vytváří formát, vše stojí na jejích schopnostech a koncept se jí přizpůsobuje (u nás Uvolněte se prosím, Všechnopárty apod.). Dále velmi inspirativně rozebírá také klíčové prvky pro úspěch formátu: • Conflict – Konflikt (podstata atraktivity) • Durability – Trvalost (tedy dlouhodobá osvědčenost, příkladem budiž Mash, Simpsonovi, Kdo chce být milionářem…) • Likeability – Líbivost (funkce známých tváří, případně identifikace s konkrétní hvězdou – Bill Cosby, Martin Sheen, Whoopi Goldberg, Alan Adla) • Consistency – Důslednost (přesné naplňování formátu) • Professional Staffing – Profesionalita (na nejvyšší úrovni) • Timing – Načasování (míněno nejen ve vysílacím schématu, ale také vhodná doba uvedení v sezoně, v kontrapunktu proti nějakým společenským událostem apod.) • Trend Awareness – Uvědomění trendu (nekupovat formáty, které už nyní působí zastarale) • Adequate Budget – Odpovídající rozpočet (podmínka nutná k napl99 Martin Štoll • • • • nění smlouvy) Salability – Prodejnost (snaha o zisk reklamními časy) Getting Crossover Viewers – Diváci napříč (buď jasně určená cílová skupina a nebo zásah všech) One Voice of Authority – Hlas autority (Nejlepší reklama je doporučení) Innovation and freshness – Inovace a čerstvost (přicházet se zlepšeními a adaptacemi) (PEREBINSSOFF – GROSS – GROSS 2005 s. 134–150). Ve změti různorodé televizní tvorby je třeba se orientovat. Obtížně na ni lze aplikovat kategorie z jiných druhů umění a komunikace, je nutno přijmout televizní principy jako svébytný svět. Rozlišujeme nejobecněji druhy televizní tvorby, dále typy (podle účelu schématový nebo programový) a v nejkonkrétnější podobě formáty. Tyto kategorizace jsou důležité pro možnost sestavení vysílacího schématu, z něj následně výrobního plánu, a možnosti prodeje reklamního času nebo formátů samotných. Správce vysílacího okna neboli makrodramaturg Postupujeme-li od principů televize přes sestavování schématu až ke kategorizaci televizní tvorby, neměli bychom zapomenout na profesi, která má naplňování konkrétních oken na starosti. Říkáme ji správce vysílacího okna, v angličtině zažitým pojmem commissioning editor. Pro vysílací okno se používá též anglický termín slot. V hierarchii instituce to bude s velkou pravděpodobností kreativní pracovník v úrovni nižšího managementu, bude začleněn do výrobní nebo dramaturgické skupiny. Není vyloučeno, že bude i vedoucím této skupiny, producentem, nebo i dramaturgem-redaktorem, pověřeným správou vysílacího okna. Každá televizní instituce potřebuje odpovědné pracovníky, kteří zaručí faktické naplnění vysílacího schématu. 100 Tři podoby televize Obr. 12. Reklama na finále převzatého formátu z BBC Great Brittons, v České televizi pod názvem Největší Čech (2005) 101 Martin Štoll Naplnění okna Úkolem správce okna je naplnit zadání vysílacího schématu. Jeho odpovědností je ve spolupráci s producentem rozvrhnout výrobu (finanční rozpočet, kapacity, termíny včetně plánu termínů vysílání) pro určitý počet oken. Dále vytyčit, vytipovat a nalézt témata a jejich autory. Pak rozdělit práci mezi ostatní dramaturgy, s nimi koordinovat literární fázi výroby do okamžiku schválení a zahájení výroby. Následně sledovat vývoj realizace jednotlivých dílů, zejména s ohledem na plán vysílání. V případě, že se o okno dělí více výrobních skupin, koordinuje i je. Uveďme si konkrétní příklad. Fakt, že se na obrazovce ČT2 léta objevoval každý čtvrtek původní český hodinový dokument, znamenalo, že každý z jednotlivých dokumentů byl součástí vysílacího okna nazvaného obecně Velký společenský dokument. Jako týdeník měl 52 dílů za rok, vzhledem k reprízovému charakteru prázdnin jich bylo 43. O těchto 43 kusů se podělila tři studia České televize: Centrum dokumentaristiky a publicistiky v Praze, Televizní studio Brno a Televizní studio Ostrava. Po předběžné dohodě, resp. po analýze kapacitních možností výroby jednotlivých studií bylo dohodnuto, že šest kusů bude z Ostravy, pět kusů z Brna a třicet čtyři z Prahy. Úkolem správce okna v takovém případě je dohlédnout na plnění závazků jednotlivých studií a poskytnout jim co nejpřesnější data vysílání, potažmo deadlinů výroby. A zatímco si správce okna takto „uleví“ o devět kusů, musí začít přemýšlet nad tím, jak naložit se svojí várkou, těmi čtyřiatřiceti kusy. Jako první krok se nabízí zjistit, zda některé pořady pro toto okno vyrobené v loňském roce nezůstaly neodvysílány – jejich vysílání třeba odpadlo z důvodu zařazení něčeho mimořádného a podobně. Anebo opačně, zda nejsou z minulého roku některé pořady již hotové z tzv. předvýroby, tedy z rozpočtu předcházejícího roku. Při plánování je totiž nutné přemýšlet i s přesahem do roku následujícího, protože chceme-li vysílat dokument i v lednu a únoru, musí být vyroben fakticky do prosince. Náš commissioning editor zjišťuje, že je již pro tento rok vyrobeno šest kusů. Prvních šest týdnů roku má ve vysílacím okně pokryto a první premiéru z peněz letošního roku musí odvysílat v polovině února. Druhým krokem je zjištění situace na trhu externích producentů s hotovými filmy. Může se totiž stát, že se mimo televizi vyskytují dosud neodvysílané dokumenty jiných výrobců (např. byly 102 Tři podoby televize uvedeny na festivalech, v kinodistribuci apod.), které splňují parametry okna, a mohly by tak mít televizní premiéru. Nalézt takové filmy může buď správce okna sám, některý z dramaturgů, případně kolegové z oddělení nákupu (akvizice). Dejme tomu, že se jich podaří nalézt pět. Pokud budou mít nějaký společný jmenovatel (např. filmy oceněné na festivalech), může je správce okna spřáhnout do podcyklu s jednotným názvem. Tím posune datum prvního vysílání své původní premiéry tohoto roku o dalších pět kusů – na začátek dubna. Zbývá mu nyní zajistit dvacet tři kusů (bez předvýrob na následující rok). Třetím krokem je zjištění stavu literární přípravy projektů přítomných v televizi samotné, případně výzva autorům k dodávání námětů nebo vyhlášení soutěže na dané téma. V tomto ohledu může být správce okna pasivní a čekat, co kdo přinese, nebo naopak aktivní a vybízet autorskou obec ke spolupráci formou přímého oslovování nebo výběrovým řízením. Jedna z metod, jak nalézt správné téma nebo potenciálně zajímavý projekt, je sledovat prezentace zárodků a záměrů projektů nezávislými výrobci na různých televizních trzích. Ty bývají součástí mezinárodních festivalů, je to profesionálně organizovaná přehlídka různých výrobců i televizí, kde je možné se nejen rozhlédnout po hotové tvorbě, ale také vidět a slyšet záměry různých výrobců do budoucna. Principu, který se uplatňuje na Amsterdamském festivalu nebo i na českém Jihlavském festivalu, se říká pitching forum (to pitch = nahodit, nadhodit, uvrhnout do situace, nastavit na úroveň). Každý producent má deset minut na představení svého projekt (včetně ukázky, znělky, představení hrdinů apod.); poté je vystaven kritickému hodnocení televizních commissioning editorů z různých institucí a zemí. Ti, téměř jako v římské aréně, mohou svým nezájmem projekt odsoudit, nebo naopak do něj výrobně, třeba formou koprodukce, vstoupit. Dejme tomu, že správce okna na pitching foru vstoupil do tří projektů. Kupodivu mu to situaci s naplňováním okna tohoto roku neulehčí, protože všechny tři projekty chtějí producenti ukončit až v příštím roce, bude to pro něj tedy předvýroba na další rok. Další kroky jsou již na ostatních členech dramaturgického týmu. Každý z dramaturgů dostane na starosti (případně sám námět přinese, resp. přivede autora, producenta) několik pořadů a zodpovídá se správci okna za jejich realizaci. Teď ovšem uvažme, že správce okna může mít na starosti více oken, což představuje násobek vylíčené práce. 103 Martin Štoll Klíčová slova commissioning editor, předvýroba, externí producent, slot Otázka Používá se pojem „nezávislý producent“ nebo „nezávislá tvorba. Jak byste tuto „nezávislost“ charakterizovali? Úkol Připravte si svůj vlastní projekt jako prezentaci pro pitching forum. Kritéria pro výběr do vysílacího okna Základními kritérii pro výběr vhodné látky/pořadu/filmu do vysílacího okna jsou: 1) shoda obsahu se zadáním schématového nebo programového typu Velký společenský dokument je míněn jako původní tvorba československých autorů reflektujících současnou realitu Česka a Slovenska; pokud je téma z ciziny, důraz musí být na český pohled, případně jiné spojení s českou realitou. Tedy principiálně tu nemůže být portrét malíře, pokud jeho tvorba nebo život nemá společenský význam, kontext. Pro takový portrét je totiž určeno schématové vysílací okna Portrét nebo Arts. 2) praktická realizovatelnost projektu, tj. výše rozpočtu a termín jeho realizace, dokončení Zde správce okna nebo i dramaturg narazí nejčastěji. Autor si představuje, že bude na filmu pracovat tři roky, což v tuto chvíli televize nepotřebuje. Dále si autor myslí, že bude natáčet v různých zemích světa, nebo pod vodou. To projekt prodraží a peníze určené na vysílací okno nebudou stačit. Anebo se ukáže, že ve filmu bude potřeba užít tolik archivních materiálů, které se musí majitelům licence zaplatit, že to zcela překoná finanční možnosti. Takových důvodů bychom mohli jmenovat desítky. 3) technické parametry Televizní vysílání má své technické standardy, při jejichž nesplnění pořad nelze uvést na obrazovce. Samozřejmě pokud jde o archivní záběry (film 8 mm, VHS, mobilní telefon apod.), je možné je začlenit do vysílání pro jejich unikátnost, ale v patřičném kontextu a procentuální uměřenosti. A měly by tak být na obrazovce označeny: VHS, rodinný archiv apod. 104 Tři podoby televize 4) délka pořadu Délkou pořadu rozumíme jeho reálnou stopáž, která by se měla do vysílacího okna vejít. Televize mají různé stopážové limity, proto je dnes běžné, že jeden film má různě dlouhé verze, případně své solitérní a seriálové podoby. Možná jste zaznamenali, že tu nehovoříme o kvalitě nebo o umělecké intenzitě projektů, že tu nezohledňujeme autorský potenciál různých tvůrců. Je samozřejmě ambicí jednotlivých dramaturgů a potažmo správců oken, aby okno bylo jasně vyprofilované, aby mělo vysokou kvalitu, není to však vzhledem k principu tovární výroby možné zaručit. Naplňovat vysílací okno je makrodramaturgií, makropohledem na tvůrčí proces. Kompozice vysílacího okna Zároveň to může vypadat, že práce správce okna je ryze manažerské a organizační povahy. Z velké části tomu tak je, ale i tato činnost je tvorbou. Jednotlivé pořady jsou částmi celoroční stavebnice, kterou není možné na časové ose jen tak ledabyle poskládat. Uplatňovat pouze hledisko dokončení výroby a připravenosti k vysílání by bylo prohrou až neumětelstvím. Je to koncepční práce, práce s kompozicí vysílacího okna, vyžaduje schopnost odhadnout správné načasování a umístění. Pro přirovnání zvolme vlakovou soupravu: vlak pořadů má čtyřicet tři vagony, každý je trochu jiný. Má jiný náklad, zdaleka ne všechny vagony jsou české výroby, některé už z dálky vypadají exkluzivně, jiné průměrně a jiné dokonce vypadají nevábně. Nicméně i do těch jsme již investovali, a pokud to není vyloženě nevysílatelný propadák, i ty si nakonec musí najít své místo na obrazovce. Fakt, že naše vysílací okno je ve čtvrtečním primetimu, ještě neznamená, že budeme mít pokaždé zaručenou stejnou masu diváků. Počty diváků obecně klesnou s nadcházejícím jarem a prodlužujícím se dnem, kdy lidé dávají přednost výletům, případně práci na zahrádce. Vrátí se před televizor se začátkem školního roku a v říjnu a listopadu budou nejsoustředěnější. Tady nastupuje útěšná úloha televize, která pomalu začíná nahrazovat ubývající outdorové aktivity. Z hlediska televizní terminologie by se dal například pro dokumentární formáty nazvat podzim jakýmsi „primetimem“, jakkoli největší ohlas má vánoční vysílání – v něm ale zase není tolik prostoru pro společenské dokumenty. 105 Martin Štoll Má-li správce okna poskytnutý prostor komponovat, potenciálně nejslabší pořady zařadí na poslední dva týdny v červnu, zatímco ty nejpodařenější, s festivalovým potenciálem, případně natočené exkluzivními tvůrci nebo zpracovávající exkluzivní téma, zařadí na listopad. Při vytváření kompozice by měl správce okna dbát také na tematickou variabilitu, zohlednit témata existující ve veřejném prostoru (film týkající se druhé světové války by možná konvenoval divákovi více v květnu než v září), případně spřáhnout filmy do série, jak jsem již uvedl. Práce správce okna vyžaduje porozumění principu televizního schématu, pochopení principu televize jako tovární výroby, dále schopnost orientovat se v programovém typu (druhu, žánru), v jeho estetických a realizačních možnostech a současném stavu autorského potenciálu, mít přehled o současném trhu hotových či připravovaných projektů a být schopen týmové práce. Klíčová slova makrodramaturgie, mikrodramaturgie, stopáž, variabilita Otázka Zkuste definovat rozdíl mezi seriálem a sérií. Úkol Nechte spolužáky vymyslet náměty na televizní pořady. Pak je rozsegmentujte podle schématových a programových typů a posuďte, zda jsou realizovatelné, resp. zda odpovídají profilům vysílacích oken. 106 Tři podoby televize Zpětná vazba Tak jako každý výrobce potřebuje vědět, kolik jeho produktů se prodalo, potřebují i mediální organizace co nejpřesněji zjistit, kolik lidí konzumovalo jejich zboží. U tištěných médií to lze zjistit snadno na základě vratky (tzv. remitenda – počet kusů celkového nákladu minus počet vrácených neprodaných kusů), ačkoliv se nikdy z těchto údajů nedozvíme, jaká byla sociální nebo věková struktura kupujících. U multimédií, komunikujících na platformě internetu či mobilních sítí, lze přesně měřit počet kliknutí, stáhnutí apod. Nejhůře jsou na tom s tzv. zpětnou vazbou klasická elektronická média, rozhlas a televize. Jak se dostat k posluchačům/divákům do pokojů a podívat se, jestli a na co právě dívají? Přitom televize to vědět potřebuje. V první řadě se televizní provozovatelé chtějí dozvědět, jak jsou tržně úspěšní – jak moc se jí podařilo zasáhnout trh, vytěžit očekávaný tržní potenciál. Od toho se u komerčních stanic odvíjí financování a to může mít fatální dopad na samotnou existenci organizace. Čím více diváků, tím větší cenu má daný vysílací čas, který televize nabízí inzerentům. Obr. 13. Mimořádná politická událost s přesahem do planetárního meziprostoru, které se nic nevyrovná: Jurij Gagarin na návštěvě Prahy 107 Martin Štoll A navíc počty diváků naznačují také něco o vhodnosti načasování pořadu, o jeho přitažlivosti (tj. nikoliv kvalitě) a nakonec o jeho adekvátnosti (délce, způsobu vyprávění, průběhu, vynaložených prostředcích na jeho výrobu apod.). Televize je samozřejmě na signály auditoria požadujícího změnu schopna reagovat, ale jen velmi pomalu a opožděně. Tedy to, co televize zajímá, jsou zejména dva řezy zkoumání: rating a share. Rating Dalo by se jednoduše říci, že rating (sledovanost, poslechovost) je počet diváků dané televize. Je to ale složitější. Vůči výsledným číslům je totiž potřeba zohlednit, zda jde o sledovanost v daném okamžiku nebo za daný časový interval. Pak je to průměr z měřeného času. Další okolností je vztah zjištěných čísel k tzv. cílové skupině, pro kterou bylo vysílání určeno. Na pořad pro myslivce, určený pro cílovou skupinu „myslivci“, se dívalo „jen“ 0,5 % diváků. To je ve statistickém přepočtu českého publika 40 000 lidí. Bylo by možno tento výsledek interpretovat jako neúspěch. Ale pokud k tomu víme, že v republice je celkově 45 000 myslivců, pak se ve skutečnosti dívalo 95 % diváků z cílové skupiny. A to je naopak mimořádný úspěch. Toto lze ovšem aplikovat při zkoumání vysílání veřejné služby, kde nacházíme i takto specializované pořady. Pro drtivou většinu televizních provozovatelů je hlavní cílovou skupinou věková kategorie tzv. 15+, tedy všichni starší patnácti let, příp. skupina 4+, tedy děti. Pokusím se o novou formulaci: rating ukazuje, kolik osob z cílové skupiny se v průměru ve sledovaném období na vysílání dívalo. Dlouholetý programový pracovník australské televize ABC Perebinssoff rating definuje: „Percentage of householders tuned to a particular program out of all the TV householders in that universe“ (PEREBINSSOFF – GROSS – GROSS 2005, s. 255). Prakticky to znamená, že měříme počty těch diváků z cílové skupiny, kteří mají televizor a mohli si jej v danou chvíli přepnout na náš program. Jinak v tu chvíli nemuseli sledovat nic. Uveďme si pro příklad sledovanost v průběhu jednoho dne roku 2011: 108 Tři podoby televize Zdroj: TOP MÉDIA 2012 Pro představu, co tato čísla ve skutečnosti znamenají, je třeba vědět, že v roce 2011 bylo 100% 9 670 000 diváků. Z toho 1 % v cílové skupině 15+ tvořilo 85 800 lidí (z toho mužů 41 500 a žen 44 300) a 1 % v cílové skupině 4–14 let tvořilo 10 900 dětí. Pokud se na NOVU dívalo za den v průměru 29,13 % diváků, pak ji ve skutečnosti sledovalo průměrně 2 816 871 diváků a Primu Love 80 261 divák. Pro zajímavost uveďme, že v USA je celkový počet diváků 108,4 milionu (2011). Share Druhý úhel pohledu při vyhodnocování tržní úspěšnosti vysílání je share – podíl na sledovanosti. Jde o podíl televizní stanice v daném okamžiku (nebo průměr časového intervalu) na celkové sledovanosti všech ostatních stanic. Součet všech těchto sledovaností musí dávat 100 %. Perebinssoff k tomu říká: „A share is the percentage of householders viewing particular show measured against householders that have their sets on at the time“ (PEREBINSSOFF – GROSS – GROSS 2005, s. 256). Prakticky to znamená, že měříme všechny diváky, kteří v danou chvíli měli zapnutý televizor, a počet, kolik z nich se v tu chvíli dívalo na náš program. Pro přirovnání: bude-li ve městě tradiční trh, obchodník s keramikou si tam otevře stánek. Přijde mu tam během hodiny deset lidí. A nyní jde o to, k čemu tento počet vztáhneme – buď ke všem obyvatelům města, kteří mohli přijít na trh (sledovanost), nebo k těm, kteří se na trh skutečně vypravili (share). Pokud na trh dorazilo celkem patnáct lidí, měl jeho stánek velký úspěch, pokud tisíc, pak malý. 109 Martin Štoll Zdroj: TOP MÉDIA 2012 A znovu opakuji, přesto může keramik odjet spokojen, protože věděl, že víc než deset lidí zajímajících se o keramiku v tomto městě prostě není, tedy úspěšnost je stoprocentní. Opět si uveďme data z českého trhu, tentokrát vyberme z 50 TOP televizních a rozhlasových pořadů v období 1. 1. – 31. 5. 2012. Všimněme si, jak se liší čísla ratingu a sharu, ačkoliv může jít o tentýž počet skutečných diváků. Z čísel mj. vyplývá, že na utkání mezi Českem a Slovenskem se sice dívalo jen 13,73 % diváků, ale že to byla polovina všech diváků, kteří měli v tu chvíli zapnutý televizor. Za povšimnutí stojí, že mezi padesáti pořady nefiguruje jiná televize než NOVA, ČT, ČT4 a Prima. Klíčová slova rating, share, tržní potenciál, načasování Otázka Kolik diváků (statisticky vzato) sledovalo program, když peoplemetr naměřil 5,3 % ratingu? Úkol Zjistěte, jakou sledovanost měl projekt ČeskoSlovenská Superstar ve všech ročnících na televizi Nova a televizi Markíza. Identifikujte pohyb v počtu diváků: a) mezi ročníky, b) mezi jednotlivými televizemi. Cílová skupina V průběhu výkladu jsme několikrát narazili na pojem cílová skupina. Je to základní jednotka mediální praxe. Budoucí konzumenty si výrobci rozdělí podle různých kategorií a parametrů na základě zkušenosti nebo vlastních sociologických výzkumů a snaží se definovat potřeby dané sku110 Tři podoby televize piny. Jde samozřejmě o značně pošetilou činnost, neboť jakékoliv škatulkování bude mít své nedostatky, ale jsou to základní záchytné body, mezi něž je třeba produkt zacílit. Jinak přeci bude vypadat pořad pro děti (4– 14), jinak pro seniory (60+), jinak pro ženy v domácnosti a na rodičovské dovolené, jinak pro sportovně založené muže apod. Na tyto cílové skupiny se televizní provozovatelé zaměřují už i v makropohledu celých formátových kanálů (specializované kanály o přírodě, zaměřené na dokumenty, na staré české filmy, hudební televize, erotické kanály, klasickým formátovým kanálem je HBO zaměřené na filmy.), ale také každé vysílací okno ve vysílacím schématu má svoje určení cílové skupiny. Ukázali jsme si, že je nutné si dopředu definovat cílového diváka už jen proto, abychom mohli vyhodnotit úspěšnost našeho zásahu. Cílová skupina je skupina diváků, jejíž chování nás zajímá. Jedním z trendů, který trápí české televize, je stárnutí publika. Souvisí to pochopitelně s razantním nástupem multimédií, užíváním kyberprostoru internetu jako běžné součásti, ne-li přímo platformy života. Tento věkový posun lze vysledovat právě na základě zkoumání cílových skupin, resp. aspektu jejich věku. Následující tabulka ukazuje klesání počtu diváků ve věkové kategorii 15–24 let a naopak stoupání počtu diváků v kategorii 55 let a více: Zdroj: Pospěchová 2006 V souvislosti s diváky se hovoří také o mediálním publiku. Je to pojem mnohokrát popsaný (např. Jirák – Köpplová: Masová média, Média a společnost apod.) a vyjadřuje tu nejobecnější možnou míru příjemců mediálních sdělení a spotřebitelů mediálních produktů, které jsou šířeny prostředky masové komunikace. Konceptů mediálního publika bylo několik, principiálně jej rozdělujeme na aktivní a pasivní. Slovo publikum s sebou nese i určitou amorfnost, vágnost a neuchopitelnost. Může jít o miliony lidí, ale roztroušených po celé zemi, ve svých domácnostech, kteří sice přijímají tytéž obsahy, ale fakticky je nesdílejí. Proto se zdá vhodné odlišit od slova publikum slovo obecenstvo, které se nebude vztahovat ke komunikaci zprostředkované masovými sdělovacími prostředky, ale bude sdružené v jednom čase 111 Martin Štoll na jednom místě (stadion, divadlo, výstava apod.). Obecenstvo se však může stát i podkategorií publika: pokud televize vysílá hokejový zápas v přímém přenosu, celková masa televizních diváků bude podle tohoto terminologického klíče publikum, konkrétní skupiny diváků soustředěných na náměstí u velké obrazovky nebo v restauraci u plazmové televize budou ale tvořit obecenstvo – podobně jako diváci, kteří jsou přímo na stadionu. Rozdíl bude pouze v tom, že obecenstvo na náměstích bude přijímat zprostředkovanou realitu. Inspirativní je také jiné pojmové uchopení, které nabízí teoretik Jason Mittel. Rozlišuje auditorium na diváky (viewers) a publikum (audiences) takto: „Television viewers are the actual people who watch television – you, your fans and family, and millions of other people catching television. Television audiences are the way the industry thinks about viewers: categorizes them, measure them, designes programming for them, and sells them to advertisers“ (MITTEL 2010, s. 73). Metody získávání údajů o zásahu trhu „Proto televize zavedla další formu ověřování ohlasu na vysílaný program (kromě dopisů diváků – pozn. MŠ) a to organizovaný průzkum názoru televizních diváků. Již několik let je oddělení pro styk s diváky v každodenním spojení s řadou důvěrníků, kteří podávají vždy druhý den ráno telefonicky stručnou zprávu o tom, jak včerejší program působil mezi několika desítkami lidí v okruhu jejich pracoviště a do jaké míry byl vůbec sledován,“ píše V. Feldstein o tehdy nové praxi v Československé televizi v roce 1964 (FELDSTEIN 1964, s. 215). Deníčkový záznam a dotazování V roce 1972 ČST přikročila jako druhá televize v Evropě k další metodě získávání údajů zpětné vazby, a to v rámci tzv. denního kontinuálního výzkumu neboli deníčků. Pět set diváků z cílové skupiny 15+, z nichž se část kvartálně obměňovala, dostalo do rukou sešity a zaznamenávali nejen, co viděli, ale co se jim na tom líbilo nebo nelíbilo, jaká navrhují zlepšení apod. V roce 1993 vzniklo sdružení mediálních organizací Media Projekt, jehož páteří byla Unie vydavatelů. Šlo o to dát měření do rukou nezávislému auditorovi, tak jako printová média potřebují svá ověřená data, tzv. autorizované náklady, aby prezentovaná čísla byla kontrolo112 Tři podoby televize vána či zjišťována zvenku. Media Projekt začal organizovat sběr dat prostřednictvím dotazníků. Jeho vyplnění trvalo devadesát minut a celkové výsledky byly generovány čtvrtletně. Sdružení převzalo i orga- nizaci deníčkových záznamů a po zahájení vysílání prvních komerčních stanic je rozšířilo i o NOVU (1994) a nakonec i o Primu (1995). To už si své zážitky zapisovalo 1000 respondentů. Dalšími nezávislými organizacemi, které převzaly různé typy měření na českém televizním trhu, byly Sopres Media Fact – Asociace televizních organizací (1997–2002) a pak česká firma Mediaresearch (2002–2012, 2013–2017). Deníčkové záznamy ovšem nevymřely ani v době digitálních technologií. Naopak, Česká televize si je ponechala, možná jako jediná v Evropě, neboť jimi zjišťuje údaje pro specifickou kategorii spokojenost. Koeficient spokojenosti je v rozmezí –10 až +10 a je možné hodnotit: a) jednotlivé pořady b) jednotlivé programové typy c) celý televizní kanál d) časová okna e) období (dny, týdny, měsíce, čtvrtletí, roky). Tady vidíme v praxi potřebnost programových (nikoliv schématových) typů. Pro deníčkové potřeby jsou rozděleny na dokumentární, sportovní, vzdělávací, zpravodajský, publicistický, zábavný, dramatický, náboženský a hudební. V současné době je osloveno sedm set padesát respondentů, každý týden jsou obměňováni z jedné třináctiny, tj. každý má povinnost zapisovat třináct týdnů. Respondenti jsou vybíráni náhodně z devíti tisíc domácností, dotazníček vyplňuje vždy jen jeden člen. V praxi to tedy vypadá tak, že každý z respondentů bude osloven na třináct týdnů jen jednou za pět let. Elektronické peoplemetry S elektronickým výzkumem sledovanosti začali v Itálii v roce 1981, kdy se údaje nahrávaly na audiokazetu. U nás bylo elektronické měření zahájeno v roce 1997, přístroje byly původně napojeny na centrálu prostřednictvím klasické telefonické linky, od roku 2002 vše probíhá přes GSM. 113 Martin Štoll Přístroj, který dovede identifikovat, na který kanál se kdo a kdy dívá, a který dokáže posílat získaná data dál, se jmenuje peoplemetr. Je to krabička, která má dálkové ovládání. Na ní jsou barevně odlišené knoflíky, pod nimiž jsou navolena data každého ze členů domácnosti (věk, pohlaví, sociální status, vzdělání apod. – zkrátka podklady pro rozlišení cílových skupin). Povinností každého nadefinovaného účastníka měření je stisknutím knoflíku se přihlásit při zahájení sledování programu (pro přesnost by bylo ideální se i odhlásit, byť by se vzdálil na malou chvilku). Přístroj každou minutu zaznamená stav a sbírá tak data od šesti hodin ráno do šesti hodin ráno druhého dne. Pak všechna data odešle a začne nanovo. Z takto získaných údajů lze vytvořit velmi podrobné statistiky, včetně různě strukturovaných grafů podle kteréhokoliv parametru. Z těchto dat lze vytvořit tzv. minutový průběh sledovanosti, který ukáže, v kterém okamžiku diváci měli o pořad největší zájem nebo kdy jejich zájem začal opadat a kdy přepnuli na jiný kanál. Z toho je možné zpětně analyzovat i podobu pořadu, vhodnost jeho struktury, jeho délky, anebo lze takto diagnostikovat špatné zacílení na cílovou skupinu. Instalace peoplemetrů a celý projekt platí členové Asociace televizních organizací (ATO), která Obr. 14. Peoplemetr instalovaný v českých domácnostech je zadavatelem výzkumu. Vybere se 1500 výběrových bodů v republice (sampling points) a na nich 15 000 adres domácností. Z nich se osloví 9000, se kterými se průběžně pracuje. V tuto chvíli má peoplemetr doma nainstalováno 1833 domácností, v měřícím panelu je tak dohromady 4000 diváků. V průběhu každého roku se jich vymění 25 %, tedy za pět let opět všichni. 114 Tři podoby televize Než přejdeme k dalšímu oddílu, kde se budeme zabývat televizí jako výrobcem, rád bych uvedl inspirativní citát francouzského filozofa a kritika médií, Pierre Bourdieua, z roku 1996: „Prostřednictvím sledovanosti se v kulturní tvorbě vnucuje logika obchodu. Přitom je důležité vědět, že historicky všechny kulturní výplody, které považuji za poklady lidstva: matematika, poezie, literatura, filozofie – vznikly navzdory ekvivalentům sledovanosti, proti logice obchodu. Pozorovat, jak kritérium „sledovanosti“ ovlivňuje i avantgardní nakladatele, jak proniká do vědeckých institucí, které začínají využívat marketing, je velmi zneklidňující, protože to vede k nebezpečné možnosti zpochybnění samotných podmínek vzniku děl, která se mohou jevit jako esoterická, poněvadž nejdou vstříc očekávání publika, i když jsou nakonec schopná si své vlastní publikum najít“ (BOURDIEU 2002, s. 23). Klíčová slova cílová skupina, mediální publikum, obecenstvo, divák, spokojenost, deníkový záznam, minutový průběh sledovanosti, peoplemetr Otázka Jaké televizní stanice tvoří sdružení ATO (Asociace televizních organizací), které je zadavatelem měření sledovanosti a sharu? Úkol Vytvořte dotazník, jehož cílem bude získat data pro analýzu jednoho televizního formátu nebo časového období. Oslovte alespoň patnáct lidí a data zpracujte a prezentujte. 115 Martin Štoll 116 Tři podoby televize Část C: Televize jako výrobce 117 Martin Štoll Obr. 15. Velín televize al-Džazíra v Katarském Dauhá v roce 2004 118 Tři podoby televize Výroba v systému instituce televize Potřeba původní tvorby Předně je potřeba konstatovat, že televize jako instituce nemusí fakticky vyrábět vůbec nic. Hlavní rolí televize je vysílat, a jakým způsobem získá své pořady, je podružný problém. Kabelové formátové televize, založené na archivních filmech, klipech anebo na ryze převzatém vysílání, potřebují vlastní výrobní kapacity pouze na grafický design a na výrobu selfových formátů (znělky, upoutávky). Jde tedy o ryze účelovou přidruženou výrobu zajišťující vlastní chod vysílání, nikoliv o onu původní tvorbu. Ve struktuře instituce je vedle oddělení programu zajišťujícího vysílání podle schématového plánu (jakási řídící věž na letišti) nutně také malé oddělení výroby s minimálním, leč dostačujícím vybavením. Žádá-li ovšem provozovatel o licenci plnoformátové televize Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, je původní tvorba dokonce podmínkou jejího udělení. Zákon sice neříká, o jakou tvorbu má konkrétně jít, jde spíše o ochranu trhu práce. Když sečteme vysílací čas, který je věnován rannímu povídání ve studiu, několika zpravodajským vstupům z téhož studia (jiného kouta) a hlavní zpravodajské relaci, pokryje televize původní tvorbou povinné penzum a nemusí ani vstupovat do nákladných seriálových nebo kinematografických projektů. Naštěstí to plnoformátovým televizím nestačí. Každá stanice se chce odlišit, chce mít vlastní „tvář“, chce si vyprofilovat vlastní celebrity z řad moderátorů, herců, zpěváků, chce mít vlastní formáty, podle kterých bude k poznání. Chce budovat svou image. Vzpomeňme, že NOVA za Vladimíra Železného vytvořila i klubový princip, vedle maskotů a originálního sebepropagačního pořadu Volejte řediteli! produkovala vlastní časopis a byla na tomto poli velmi úspěšná. Portfoliem původních pořadů, vyrobených přímo televizí nebo pro ni, se instituce od instituce liší, nicméně je to jedna z hlavních cihel firemní identity. Pokud televize začne vyrábět původní (vlastní) pořady, přijme dvojroli vysílatel + výrobce. Výrobce je pak strukturou ve struktuře, nebo mimo ni, ale stále v rámci instituce. Může svojí velikostí dokonce zastínit televizi-vysílatele: příkladem je Česká televize, u které to zvenku vypadá, že vysílání je jakási třešnička na dortu, neboť bu119 Martin Štoll dovami, technickým vybavením nebo fundusem působí nejspíše jako televize-výrobce. V ní nalezneme hierarchii celků – např. center (jen za posledních dvacet tři let se v České televize struktura proměnila nejméně čtyřikrát, proto zůstaneme pouze u typologie). V čele Centra může stát producent (šéfproducent), který má pod sebou výrobní skupiny s výkonnými producenty (produkčními, vedoucími výroby). V témže centru může obsahovou linii zajišťovat šéfdramaturg (vedoucí dramaturg, kreativní producent), který má pod sebou tvůrčí skupiny (redakce, či jednotlivé správce oken) s dramaturgy. Systém tvůrčích skupin nebo redakcí má historickou logiku, hierarchizace tohoto druhu se rodila v českém prostředí v padesátých letech ve Filmovém studiu Barrandov. Dnes převažují nové trendy přejímané ze západních televizních institucí. Mimořádné postavení má oddělení nákupu (tzv. akvizice). Předpokládejme, že nakoupenými (licencovanými) pořady televize naplní až polovinu vysílacího času, tj. objemu výroby. Uvažujeme-li pragmaticky, pak takové oddělení je z hlediska budoucnosti televizí nejdůležitější. Výrobní plán Uvážíme-li, jaké všechny programové typy (žánry), různých rozsahů a četnosti, v jaké (často) časové tísni plnoformátová televize vyrábí, znamená to mít nejen vybudovanou funkční hierarchii uvnitř instituce, ale též co nejpřesnější tzv. výrobní plán, jakýsi jízdní řád. Nezastíráme přeci, že jsme v továrně. Výrobní plán je pandantem ke schématovámu (vysílacímu) plánu, resp. jsou spolu komplementárně spojeny. Jeden vychází z druhého, a jeden nemůže existovat ani vzniknout bez druhého. Na základě vysílacího plánu se podle typu výroby nebo podle programových typů rozčlení zodpovědnost za zajištění mezi jednotlivá výrobní centra, tedy producentům. V kapitole o schématových typech jsem uvedl jako jednu z charakteristik i výši rozpočtu. Pro schémata jde spíše o orientační finanční limit, který by naplnění takového okna vyžadoval a vyjadřuje hodnotu okna. Totéž okénko ve výrobním plánu obsahuje naopak konkrétní 120 Tři podoby televize sumu, kterou na to televize-výrobce opravdu má nebo je ochotna do něj investovat. Je běžnou praxí, že pořady s podobnými schématovými parametry mají zcela jiné finanční a výrobní podmínky podle svého umístění ve vysílacím plánu. Rozpočet půlhodinového dokumentu určeného pro odpolední vysílání může být až čtyřikrát nižší než rozpočet pořadu obdobného rozsahu určeného pro primetime. Správce okna, který spravuje čtyřicet tři kusů za rok, dostane rozpočtový balíček na celý rok, a musí pracovat s průměrnými hodnotami na kus. Pak teprve může rozhodnout, kterému dílu přidá a kterému ubere, podle důležitosti nebo atraktivity. Nicméně rozpočty pro běžnou televizní tvorbu jsou v Česku ve srovnání s jejich výší v západních televizích výrazně podhodnoceny. Výrobní plán také počítá i s předvýrobami na další rok, resp. s dlouhodobými projekty. Je pochopitelné, že výroba hraného seriálu nebo koprodukčního kinematografického filmu přesáhnou rok i více, proto se tato výroba musí rozfázovat do výrobních plánů jednotlivých let. Specifikem České televize jsou tzv. interní a externí náklady. Externími náklady se rozumějí skutečné peníze (nájmy, honoráře, cestovné apod.) a interními náklady mzdy zaměstnanců, kteří pracují na více projektech za „paušální“ plat (od dramaturgů přes osvětlovače až po techniky všichni) a koeficient opotřebení technických zařízení (kamery, střihová pracoviště nebo vybavení studia) a dalších prostředků (kostýmy). Tento detail uvádím spíše pro upřesnění, pokud bude předkládaný rozpočet obsahovat interní a externí položky. Výroba zevnitř nebo zvenku Televize sama vyrábí vlastní pořady pouze v případě, když jí to z nějakého důvodu přijde výhodnější než je zadat ven. Výhodností se myslí zejména finanční nebo organizační úleva. Pro Českou televizi je jednodušší využívat vlastních technických kapacit a studií, protože má vše pod jednou střechou, od dramaturga přes osvětlovače až ke švadleně. Ovšem je otázka, zda je v celkovém objemu výroby výhodnější toto všechno vlastnit nebo mít tyto pracovníky v zaměstnaneckém poměru, protože všechny dny, kdy na projektu pracovat nemohou nebo studia tzv. stojí, generují také náklady. Rozhodně studiové pořady patří k tomu nejlevnějšímu, co lze ve vlastní režii pořídit. 121 Martin Štoll Na jiném místě jsem již řekl, že je v televizní praxi čím dál častější tzv. outsourcing, tedy zadávání výroby mimo televizi. Ten může být celkový anebo částečný. Buď jiný výrobce dodá na zakázku vyrobený pořad a televize do toho jako výrobce nijak nevstupuje, nebo se zadává jen určitá části výroby – třeba výroba primárního (prvotního) záznamu, ze kterého se poté ve střihových kapacitách televize pořad dokončí. Tento způsob „polozakázky“ bývá v praxi České televize velice častý, protože instituce přirozeně nechce, aby jejich střihová pracoviště zahálela, a naopak si tak uleví v organizaci samotného natáčení. Zvláštním případem, kombinujícím výrobu televize a zakázku, je tzv. koprodukce. Jde o vložení prostředků (tedy i techniky a její amortizace) dvou a více partnerů do společného projektu. Takto vznikají všechna díla, která přesahují možnosti rozpočtu televize nebo nezávislého producenta. Proto se producenti ucházejí o přízeň televizních commissioning editorů na pitching forech, neboť je chtějí vtáhnout do koprodukčního vztahu. Někdy je výsledkem jen příslib spolupráce (letter of intent), nebo dokonce jen příslib koupě vysílacích práv na jedno dvě vysílání (pre-buy). I takové vyjádření zájmu může producentovi otevřít cestu při dalším vyjednávání se sponzory či grantovými agenturami. Některé fondy mají existenci takových příslibů jako podmínku udělení podpory. V tomto případě pak televize nemusí nutně získat copyright, pokud nevstoupí do koprodukce později a neposkytne nějaké věcné plnění (střižny apod.). Skládání prostředků má pak v konečném důsledku své právní, resp. majetkové konsekvence. Každá smlouva, včetně koprodukční, je originálním řešením vzájemných vztahů a těžko při jejím sestavování postupovat podle nějakého obecně platného vzoru. Cílem televize, pokud do koprodukce vstupuje, je především získat práva k filmu (pořadu) pro účely televizního vysílání, pokud možno neomezená. A to jak časově, tak teritoriálně. To je jediný důvod, proč komerční televize vstupují do nákladných celovečerních hraných projektů: nejde jim o podporu kinematografie, ale o naplnění vidiny vysílání atraktivního filmu, který může neomezeně běžet na obrazovce, a při případných prodejích (jiným televizím, DVD apod.) ještě vygenerovat část zisku. Přitom televize do projektu nemusí vkládat hotové peníze, ale právě techniku, zaměstnance, laboratoře (to jsou ony interní náklady), nebo autorská práva k použitým archivům – a to všechno lze pochopitelně také vyčíslit. 122 Tři podoby televize Cílem koproducenta je samozřejmě ponechat si všechna ostatní práva, nejlépe možnost prodeje jiným televizím, tj. i do zahraničí, možnost dalších druhů distribuce (kino, nosiče, internet) a prodeje dalších přídavných produktů (knižní přepis apod.). Tyto dva silné zájmy, které stojí proti sobě, jsou často předmětem vleklých jednání a někdy ztroskotají. Rozsah práv k projektu by měl procentuálně odpovídat výši vkladu jednotlivých stran. Pokud je koproducentů několik, nebo vstupuje-li do toho grantová podpora s dalšími podmínkami, situace se tím ještě více zkomplikuje. Zrekapitulujme si, jaké možnosti má televize při získání pořadu pro vysílání: a) je její, z archivu – pořad je hotov, je na nosiči Práva jsou její, může s pořadem nakládat, jak chce (například Nemocnice na kraji města). Práva její nejsou, musí začít pracovat na jejich vyjednávání se současnými majiteli licence (například Lásky jedné plavovlásky vlastní Národní filmový archiv, Přelet nad kukaččím hnízdem vlastní americký distributor) – televize má pořad na nosiči třeba z předchozího užití, ale bez svolení majitele jej nemůže vysílat. b) vlastní výroba – od začátku do konce pořad vznikne v režii a v podmínkách výrobních složek televize Televize zaplatila a zařídila veškerou výrobu, je tedy nejen vysílatelem, ale i producentem. Výsledný copyright jde celý za ní. Může s pořadem dále nakládat v rozsahu udělených práv. Zde mohou být omezení licence archivů použitých uvnitř pořadu, hudby apod. (například Televizní noviny, Sama doma, Kalendárium). c) (polo)zakázka (částečná zakázka) – primární záznam vznikne principem outsourcingu, postprodukce proběhne v kapacitách televize I když část výroby proběhla mimo televizi, televize ji celou zaplatila. Výsledek je tentýž, jako v případě bodu b). Copyright je její, dodávající firma může být v titulcích zvýrazněna formulací: „Pro televizi vyrobila firma XY“, nebo „Ve firmě XX vyrobila televize“. Jiná varianta je, že televize poskytla pouze postprodukci, a získá tak práva pouze na dvě vysílání, tedy copyright její není (například některé druhy dokumentárních filmů – cestopisů, které 123 Martin Štoll vyžadují více dnů na natáčení, než parametry vysílacího okna poskytují, anebo není jisté, jak natáčení dopadne). d) zakázka – pořad je celý outsourcován Tento způsob výroby má pro televizi mnoho výhod. Pořad vzniká na základě smlouvy, jejíž dodržování je možno vyžadovat a v případě prodlení či pochybení uvalit sankce. Funkce televize-zadavatele může být pouze kontrolní. Rozpočet je pro ni konečný a je zcela na výrobci, jak s penězi naloží. Výsledkem je ale totéž, jako v bodech b) a c): televize vše zaplatila, dodávající firma může být zvýrazněna obdobně jako v bodě c). Příkladem může být zadání licencovaných formátů, které firma dodá na klíč (například Partička). e) koprodukce (společné vklady do projektu) Zde se autorská práva dělí podle výše vkladu jednotlivých stran (například všechny původní české hrané filmy určené pro kina, observační dokumenty – René, Občan Havel, nákladné projekty – Český sen, seriály – Nemocnice na kraji města, Vyprávěj). f) nákup (akvizice) hotového produktu Jednoznačně nejčastější praxe. Ve vysílacích schématech komerčních televizí s naprosto převahou dominují nakupované pořady. Jedinou výrobou s nimi spojenou je výroba české verze (titulky nebo dabing). Omezení spočívají v počtu vysílání nebo v časově omezené licenci (například Pán prstenů přes Sex ve městě, ale v podstatě cokoliv, včetně kanadských žertíků). Na závěr uveďme ještě jeden specifický druh spolupráce, který šetří náklady a zároveň zajistí velkou časovou plochu ve vysílání. Mohou existovat projekty, na kterých se bude podílet více televizních výrobců, např. z různých zemí. Vznikne tak ucelená série, do které každá televize přispěje jednou částí, zaplatí „svůj“ jeden díl, a získá tak celou sérii k vysílání zdarma. Tento systém podporuje, iniciuje a někdy též koordinuje Evropská vysílací unie (EBU) a týká se spíše televizí veřejné služby. V televizní terminologii se takovému principu „jeden za všechny“ říká pooling systém, každý do pomyslného bazénu vloží své peníze a tak je naplněn pomyslnou vodou (například projekt Nové tváře staré Evropy, který přinesl dvanáct půlhodinových dokumentárních filmů mladých filmařů zemí přistoupivších do Evropské unie). 124 Tři podoby televize Klíčová slova letter of intent, pre-buy, vlastní výroba, (polo)zakázka, zakázka, koprodukce, nákup, looping system Otázka Co je EBU, kdy byla založena, kdo je jejím členem a jaké má poslání? Úkol Zkuste na konkrétním scénáři sestavit rozpočet plánované výroby a zkuste si rozdělit role pro koprodukci. 125 Martin Štoll Výroba pořadu Technické kontexty Televizní komunikace je založena na technických vynálezech 19. a 20. století. Tak jako by nebylo knih bez Gutenbergova vynálezu, nebylo by televize bez objevu elektřiny, telegrafu, bezdrátového přenosu, filmu, rozhlasu a samozřejmě ani bez konkrétních patentů týkajících se nového média přímo. Základní problém rozkladu obrazu na jednotlivé body a řádky vyřešil německý technik polského původu Paul Nipkow objevem tzv. Nipkowova kotouče, Američan ruského původu Vladimir Kozmič Zworykin zase přišel na princip elektronické televizní obrazovky a snímací elektronky – a tak bychom mohli pokračovat dále. Je jasné, že se televize jako technické komunikační médium z prenatálních experimentálních podmínek neustále rozvíjelo a jeho standardy se proměňovaly. Zatímco ve třicátých letech 20. století byly první pokusy s obrazovkami s 30 rozkladovými řádky, poválečná norma byla již 625 řádků (ve formátu poměru stran 4:3), dnešní HDTV má rozkladovou normu víc než 1000 řádek (v poměru stran 16:9). A to určitě nejsme na konci. Zájem na neustálém zkvalitňování technických parametrů má nejenom divák, který vyžaduje čím dál lepší obraz a zvuk, ale především elektroprůmysl a televize samotné – snaží se nabídnout něco, co neposkytne ani kino, ani počítač. Zvláště vztah televize a kinematografie byl vždy dvousečný. Na jedné straně se navzájem potřebovaly (televize např. podporuje filmovou tvorbu), na druhé straně televize uváděním filmů v televizi vždy odváděla diváky z kin. Dnes se elektronické, digitální a filmové technologie téměř stírají, televize prostupuje filmy a opačně, téměř každé kino je vybaveno i elektronickou projekcí ve vysokém rozlišení, na přímé televizní přenosy z Metropolitní opery z New Yorku je možno chodit paradoxně právě do kina. 126 Tři podoby televize Formáty záznamu Klasickým, i v praxi nejstarším, formátem je 35 mm široká filmová surovina s perforací na krajích. Je to tentýž materiál, který se ještě nedávno používal ve fotoaparátech. Pracuje na principu negativ – pozitiv, tedy filmový pás se nechá v laboratoři vyvolat chemickou cestou, vznikne negativ (reverzně barevný) a z něj se následně vykopíruje pozitiv (barevně odpovídající), který se promítá (samozřejmě ten proces Obr. 16. Náčrt filmového políčka 35 mm s vyznačením perforace a stopy pro záznam zvuku. vědomě velmi zjednodušuji). Tento formát se používá dodnes při natáčení hraných filmů, často dokonce i reklam. Byl však po dlouhá léta doménou kinematografie. V televizních podmínkách nebylo tak kvalitní záznamové médium potřeba, naopak důraz na operativnost přiměl televizní pracovníky používat filmový pás o šířce 16 mm. Menší plocha filmového okénka (políčka) měla za následek i nižší kvalitu obrazového rozlišení, ale i to bylo vzhledem k možnostem tehdejších televizních obrazovek dostačující. Tento formát se používal i jako kvalitnější médium ve světě amatérského filmu. I proto se lidé „od skutečného filmu“ dívali na televizní práci s 16 mm jako na něco méněcenného – říkali tomu „točit na tkaničky“. 127 Martin Štoll Obr. 17. Kamera na filmový materiál šíře 16 mm, používaná zejména v publicistické a zpravodajské tvorbě televize až do razantního nástupu videotechnologie na konci 80. let Za ryze amatérský formát se i pro záznamy rodinných událostí používal cenově dostupný, ještě užší film o šířce 8 mm, případně Super8 mm. Ten se v televizní praxi nevyužíval, objeven byl až v posledních dvaceti letech, kdy se ukázala mikrohistorie skrze rodinné archivy jako dramaturgicky a autorsky nosná (projekty Soukromé století apod.). Když v polovině 50. let začala televize odvádět diváky z kin a připoutávala je ke kanapi, snažila se kinematografie najít cestu, jak vnést do filmu novou kvalitu. Nabídla širokoúhlý film. Efektu šířky v poměru stran 16:9 dosahovala buď metodou tzv. Cinemascopu (natáčení na 35 mm široký materiál se zvláštně vybroušenou čočkou v kameře a následné promítání skrze totéž zakřivení), nebo používáním nového, 70 mm filmového formátu. Jak známo, i tyto širokoúhlé filmy nakonec televizní vysílání vstřebalo, ačkoliv to bylo dlouho na úkor kvality. Když 128 Tři podoby televize Obr. 18. Náčrt filmového políčka 16 mm s vyznačením perforace a magnetického vrstvy pro záznam zvuku obrazovka měla poměr stran 4:3, znamenalo to, že 70 mm široký snímek bude buď malý s černými pruhy nahoře a dole (a tedy jeho efekt bude nesrovnatelný s původním záměrem), anebo bude oříznut do vysílacího poměru (což je deformace). Dnes je poměr televizních obrazovek 16:9 standardem. Není divu, že právě v druhé polovině 60. let vznikl i patent velkorozměrového prostorového kina IMAX (Image MAXimum), který pochopitelně v televizi žádné uplatnění nenašel – film se měl stát téměř hmatatelným zážitkem. Mezi tím se ale televize vydala jiným než filmovým směrem, cestou elektronického záznamu. Protože drtivá většina pořadů byla zpočátku přenášena na televizní obrazovky v přímém přenosu (včetně dramatizací, televizních her apod.), hledala televize možnost, jak toto vysílání uchovat pro další použití. Instalovala tzv. telerecording, který spočíval ve filmovém zaznamenávání výstupu vysílání. Jednoduše: stroj natáčel televizní obrazovku s vysílaným programem na filmový pás. Díky tomu máme uchovány některé pořady z počátků televizního vysílání. Ostatní programy se tehdy vysílaly z 35 mm filmu (ale ty televize nevyráběla, filmy z kin, Československé filmové týdeníky, apod.), nebo ze 16 mm filmu, který užívala později pro původní tvorbu (včetně zpravodajských šotů i televizních inscenací a filmů). 129 Martin Štoll Obr. 19. Zařízení telerecording firmy Marconi BD-679 Na sklonku 50. let se na trhu začala objevovat videotechnologie, tedy elektronický záznam obrazu i zvuku. První přístroje firmy AMPEX (Alexander M. Poniatoff Excellence) byly pro ČST pořízeny v roce 1966. Šlo o velké kotoučové pásy s magnetickou záznamovou vrstvou. V průběhu 70. let se tato technologie stala základním technickým principem televize. Formáty magnetických pásků se dynamicky rozvíjely. Běžní spotřebitelé, včetně amatérů, začali pracovat s prvními videokamerami se záznamem širokým 8 mm (stejná šíře pásu jako amatérský film nebyla zvolena náhodně), později principem VHS (Video Home System), a ještě později miniDV. Profesionální televizní technika disponovala po130 Tři podoby televize stupně formáty: dvoupalcové kvadruplexní záznamové pásy (tzv. příčný záznam), dále tzv. jednopalec standardu C, U-matic H, Betacam SP, Betacam Digi, DV a byla ochotna pro vysílání akceptovat i miniDV, alespoň v případě dokumentární tvorby. Obr. 20. Zařízení na magnetický záznam firmy AMPEX začátku 60. let 131 Martin Štoll 21. Kotoučový magnetický záznam na pásku jednopalec C Obr. 22. Způsob analogového záznamu na pásku jednopalec C 132 Obr. Tři podoby televize Obr. 23. Způsob analogového záznamu na pásku U-matic Obr. 24. Způsob analogového záznamu na pásku Betacam SP 133 Martin Štoll Obr. 25. Způsob digitálního záznamu na pásek Obr. 26. Studiová digitální kamera s high definition záznamem Dnes se od kazet a mechanických pásků upouští, a to jak v samotné výrobě, tak při odbavování vysílání. Přeskok do digitálního světa, výkonnost a paměti počítačů a jejich zobrazovací možnosti umožnily přesunout všechny procesy do úložných disků pracovišť, a na paměťové karty kamer. 134 Tři podoby televize S postupujícím vývojem stojíme před čím dál naléhavější otázkou, co archivovat a jak. U filmové suroviny nyní víme, že vydrží 115 let, obrázky z videopásků kupodivu zatím neslezly, tedy minimální trvanlivost je zatím 35 let. Jak to bude s daty na paměťových kartách a procesorech, nevíme. Nicméně úkolem televizních archivářů je neustálý výběr a přepisování pořadů z původních nosičů na nové. Tak jako se investuje do remasterování starých filmů (z poslední doby Marketa Lazarová, filmy Jana Špáty, Hoří, má panenko, Všichni dobří rodáci), aby se uchoval zlatý fond kinematografie v nejvyšší možné kvalitě, tak pracovníci televize vybírají úspěšné a často vysílané pořady a převádějí je do digitální podoby, resp. přepočtem jednotlivých obrazových bodů zvyšují jejich rozlišení do kvality HD. Důležitým parametrem kvality však není jen kvalita záznamového nosiče, ale také zobrazovací schopnosti kamery. Ty jsou v případě elektronických kamer určeny buď velikostí, nebo počtem snímacích čipů. Za profesionální normu se považují kamery se třemi čipy (3CCD), z nichž každý zpracovává – rozkládá – jednu ze základních spektrálních barev pro aditivní míchání (RGB – R: red, G: green, B: blue). Barva Velkou změnou v televizním vysílání byla barevnost. První představy a konkrétní nápady, patenty týkající se barevného vysílání sahají i v českých zemích již do 30. let 20. století. Fakticky zahájila ČST barevné vysílání 9. května 1973, nejprve pokusně, pak naostro, na obou programech od 9. května 1975. Rozlišujeme tři normy barevného elektronického záznamu: NTSC, SECAM, PAL. Historicky první vznikla NTSC (National Television System Commitee) už během 2. světové války ve Spojených státech amerických. První vysílání se uskutečnilo roku 1954. SÉCAM (Séquentiel de couleur à mémoire) vytvořil roku 1956 francouzský inženýr Henri de France a v modifikované podobě jej převzal i Sovětský svaz (píše se též krátce SECAM). Systém PAL (Phase Alternating Line) vznikl na počátku 60. let v laboratořích firmy Telefunken a jeho autorem je Walter Bruch a využívala jej tehdejší západní Evropa (ve Velké Británii od 1963, v Německu od 1967). Tyto tři systémy se liší zásadně tím, jestli přenášejí barvu najednou (NTSC) nebo postupně (SECAM), jak je modulována barvonosná vlna, jestli kvadraturně (NTSC, PAL), nebo kmitočtově (SECAM). Pro nás 135 Martin Štoll je podstatné, že tyto normy jsou vzájemně nekompatibilní, a pro vysílání pořadů natočených v různých normách je nutno použít transkodérů. Nemusíme zastírat, že nešlo jen o obchodní rivalitu a rozdělení komerčních teritorií, ale že v zákulisí bylo i politické, ideové zadání. V šedesátých letech, kdy ČST začala uvažovat o tom, v jaké normě zahájí barevné vysílání a jakou technologii nakoupí do budovaného areálu Kavčích hor, bylo jasné, že kvalitou přenosu barev a jejich věrnosti nad SECAMem vítězí PAL. Přes všechna doporučení odborníků jsme se ale jako stát zavázali Sovětskému svazu zajistit vysílání na území Československa v normě SECAM. Tím jsme mohli nejenom snadno přebírat pořady v rámci Sovětského bloku, ale hlavně jsme přiměli všechny koncesionáře zakoupit televizory, které rozlišily právě a jen SECAM. V PALu vysílali sousední „kapitalistické, imperialistické a tedy nepřátelské“ státy Rakousko a Německá spolková republika. Pikantní je, že přes tento závazek byly Kavčí Hory vybaveny technologií v systému PAL, všechny pořady byly v průběhu normalizace vyráběny v tomto „západním“ systému. Před vysílač jsme tehdy pouze představili transkodér do SECAMu a vysílání na území republiky tak bylo smluvně naplněno. Po roce 1989 se toto řešení ukázalo jako prozíravé, neboť stačilo odstranit transkodér a veškerá výroba byla okamžitě kompatibilní se západním světem. Nebylo tedy nutné přebudovávat všechny technologické řetězce, jako to musela udělat např. bulharská televize, zařízená na SECAM. Jediný, kdo na to tehdy doplatil, byli majitelé televizí, kteří si museli začít pořizovat nové přístroje. Vysílání Rozlišujeme tři základní způsoby vysílání: pozemní (terestrické), družicové a kabelové. Pozemní vysílání vyžaduje vybudovat síť vysílačů a retranslačních věží, které posilují signál do vzdálenějších míst, do údolí apod. Vybudování této sítě v Československu trvalo přes deset let (cca 1951– 1961), tedy až do spuštění posledního vysílače Cukrák (1961) nedaleko Prahy nebylo vysílání zdaleka celoplošné. Teprve až od roku 1958 bylo možné „přepojovat“ mezi tehdejšími studii v Praze a Ostravě; bratislavské, brněnské a košické studio bylo teprve ve fázi vývoje. 136 Tři podoby televize Všechny vysílače v ČR byly pochopitelně vybudovány jako analogové a zahájení digitalizace na začátku našeho století znamenalo v první řadě síť přebudovat. Nešlo představit žádný transkodér, neboť je to principiálně jiný způsob přenosu, digitální vlna vypadá jinak než analogová. Proto jsme právě nedávno ukončili jiné desetileté období (2002–2012), které bylo pro běžné uživatele symbolizováno tzv. settop-boxem, tedy dočasnou skříňkou umožňující koncový „překlad“ digitálního signálu do analogových televizí. V současné době, kdy byl v roce 2012 vypnut poslední analogový vysílač, už jsou na trhu k dostání pouze televize s digitálními vstupy a kouzelná krabička nebude potřeba. Digitální terestrické vysílání má zkratku DVB-T (Terestrial Digital Video Broadcasting) a využívá jeden vysokofrekvenční kanál jako celek, který může obsahovat 4–6 televizních programů a řadu dalších doplňkových služeb – rozhlasové vysílání, telefonní spojení, šíření internetu atp. „Toto spojování datových toků do jednoho proudu se nazývá multiplexování“ (MUSIL 2003, s. 153–154). Na základě rozdělení multiplexů v Evropě České republice připadly čtyři celostátní, z nichž jeden byl Parlamentem ČR přidělen veřejné službě, a čtyři lokální. Pro úplnost uveďme, že digitální vysílání přes satelit má zkratku DVB-S (má již dvě generace, druhá generace DVB-S2 je nyní využívána v Evropě a dokáže přenášet signál v kvalitě HDTV.), digitální vysílání přes kabel má zkratku DVB-C a přes mobilní telefony DVB-H. 137 Martin Štoll Z uvedeného vyplývá, že digitalizace neměla přinést jen změnu ve výrobní technologii, přenosu a nových typech televizí, zlepšení obrazu i zvuku, kvalitu HD. Od samého počátku, zejména průkopníci digitalizace ze severských zemí počítali s tím, že se digitální multiplexy stanou určitou alternativou internetu. Že bude divák moci při sledování televize plně interaktivně využívat dalších služeb, informací, odkazů, že bude moci v několika obrazových oknech na své obrazovce kontrolovat účet v bance apod. Na tyto další funkce se postupně soustřeďuje pozornost techniků a prvním krokem v našich zemích je spuštění tzv. superteletextu od jara 2012, který se nazývá HbbTV (hybridní aplikace). Otázkou je, zda při takovém využití toku digitálních dat ještě vůbec půjde o televizi. Ostatní dva způsoby šíření signálu, družicový a kabelový, vyžadují pro příjem buď zvláštní přijímací zařízení (viz les parabol na českých a slovenských oknech z počátku 90. let), anebo přivedený kabel do domácnosti. Oboje samozřejmě za patřičný poplatek, zato možnosti počtu programů jsou téměř neomezené. Obr. 27. Náčrtek prvního stadia vysílání v Československu, který představuje dosah tří vysílačů Praha, Ostrava a Bratislava v roce 1958 138 Tři podoby televize Klíčová slova terestrické vysílání, NTSC, SECAM, PAL, DVB-T, multiplex, HbbTV Otázka Kde v těchto technologických parametrech podle Vás stojí systém VHS?Kdo a kdy jej vyvinul? Úkol Zaměřte se na technologické parametry a princip rozkladu barev na tzv. CCD čipech v kamerách a porovnejte jejich velikost či množství ve vztahu ke kvalitě výsledného obrazu. Fáze výroby Přes všechno, co zde bylo doposud o televizi řečeno, a byla zdůrazněna zejména její tovární povaha, nutno konstatovat, že televizní pořad není pouhým sériovým výrobkem. Za jeho výrobou se z velké části skrývá proces tvorby, který se velmi nerad nechává svázat přesnými pravidly. Je to ve výrobní mašinerii vlastně „znejišťující“ prvek, který je ale pro kvalitu výsledku podstatný. Je to proces hledání adekvátního způsobu vyjádření daného tématu v mezích výrobních možností. Jak je rozmanitý vějíř programových typů, tak rozmanité jsou i fáze vzniku konkrétních děl nebo pořadů. S jiným počtem fází, s jiným profesním zázemím, a jinými časovými nároky bude vznikat silvestrovská studiová show než dvacetidílný hraný seriál nebo zpravodajský pořad z regionu. Pro naše potřeby tedy bude nutné najít společné jmenovatele této různorodé výroby, principiální fáze obecně platné pro vznik všech audiovizuálních pořadů nebo filmů. V nejobecnější rovině to budou: a) preprodukce b) produkce (výroba) c) postprodukce. Preprodukce: Literární příprava Na začátku je buď zadání na základě parametrů vysílacího okna, nebo naopak nabídka autora, dramaturga či producenta. Do vymezeného vysílacího prostoru se tak hledá tematicky a realizačně vhodný námět. 139 Martin Štoll Začíná dramaturgická a literární příprava. Ta má několik možných fází, podle druhu pořadu: tip, námět, filmová povídka, scénosled, literární scénář, v případě dokumentárních a publicistických formátů může být jen bodový scénář (tzv. boďák). V této fázi by se měl zrodit obsahový plán budoucí realizace. Příprava realizace V souběhu s literární přípravou, např. na základě filmové povídky, mohou začít již první kroky vedoucí k realizaci. Je to sestavení budoucího štábu, hledání režiséra, předběžné oslovení herců, jsou-li potřeba, rešerše archivních materiálů, které by mohly být využity. Z prvního literárního podkladu lze již odhadnout specifika látky a začít pracovat na podmínkách, které by jejich realizaci umožnily (natáčení v zahraničí, v lokacích, o kterých se neví, zda to majitel dovolí, apod.). Mohou to být podstatné požadavky, bez jejichž naplnění by další práce neměla smysl. Zároveň může vzniknout i první hrubá představa o rozpočtu nebo o rozfázování výroby, například do několika let. Výsledku literární přípravy se ujme režisér s kameramanem (a architektem nebo výtvarníkem) a začnou konkretizovat: vyhledají lokace, místa budoucího natáčení, výtvarník začne připravovat první výtvarné návrhy (kostýmů, scénografie apod.). Dále vznikne technický scénář, který nejen slovem, ale též schematickými náčrtky pohybů kamery a konkrétní představou kompozice jednotlivých záběrů vytvoří co nejpřesnější vizuální podobu budoucího filmu/pořadu. Ve spolupráci vedoucího výroby a producenta vznikne také podrobný rozpočet a výrobní plán, který obsáhne všechny činnosti po jednotlivých natáčecích dnech, včetně termínů všech fází. Předvýroba Jakmile již existuje odhad požadavků a možností, vše musí být schváleno investorem (producentem). Pak je možno přistoupit k prvním nutným realizačním krokům. Například k zajištění podmínek, které budou k samotnému natáčení potřeba, ale vyžadují delší čas, než by výroba samotná mohla poskytnout – zadání výroby rekvizit, kostýmů, shánění zvláštních materiálů pro budoucí stavbu exteriérových nebo studiových staveb, konkursy na herce, inzeráty hledající respondenty pro dokumentární pořady apod. 140 Tři podoby televize Specifickým případem může být i tzv. předtáčka, při níž je z nějakého důvodu nutno realizovat tzv. nultý natáčecí den, třeba ještě před schválením pořadu do výroby. Může být na krátké návštěvě republiky někdo, kdo je pro pořad podstatný, a pak by byl finančně nebo časově nedosažitelný, může být potřeba natočit záběry zimní krajiny, ačkoliv děj i natáčení se má odehrávat v létě apod. Produkce: Natáčení Počet natáčecích dnů je vždy dán rozměrem a složitostí pořadu. Zatímco pro zpravodajský šot je dáno natáčení maximálně několika hodin (včetně přejezdů z místa na místo), neboť se musí výsledek večer objevit na obrazovce, pro seriály a hrané filmy jde o počty v řádu několika týdnů. Hlavním organizátorem průběhu a zajištění těchto dnů je vedoucí produkce, který (často s asistenty) na základě natáčecího plánu objednává technické kapacity, nájem lokací, štábu, herců (u nich často i odvoz na místo a zpět, neboť mají po večerech své závazky v divadlech), koordinuje výrobu rekvizit a stavbu dekorací, poskytuje smluvní servis všem zúčastněným. O všech, kteří jsou na natáčení fyzicky přítomni, se říká, že jsou „na place“, některé profese mají své příslušníky dokonce rozděleny na ty, kteří jsou „placáky“ (např. mikrofonista), a na ty, kteří jsou pak v zázemí (zvukový mistr odpovědný za výsledný mix). Charakter a průběh natáčení také určuje jeho způsob. Rozlišujeme v základě natáčení sekvenční technologií a záběrovou technologií. Sekvenční (vícekamerová) se uplatňuje zejména ve studiu, kde je několik kamer a jejich signál se sbíhá ve střihovém pracovišti, kde dochází k jeho zpracování – buď na záznam pro další užití do střižny anebo rovnou do vysílání (přímé přenosy). Takto se natáčejí i hrané pořady, herci se učí své scény téměř divadelním způsobem, nacvičují celé situace včetně „choreografie“ a pak se tato větší sekvence natáčí souvisle na několik pokusů. Z nich (a jejich kombinací) se pak ve střižně vybírá to nejlepší, co bylo natočeno. V případě televizních inscenací se může dokonce postupovat v natáčení chronologicky podle scénáře. Sekvenční technologie se uplatňuje i v exteriérech, k tomuto účelu slouží tzv. přenosové vozy, vlastně pojízdná střihová pracoviště, kde se sbíhají signály ze dvou nebo tří kamer, v případě velkých show, kulturních a politických událostí nebo sportovních klání může jít až o deset kamer. 141 Martin Štoll Záběrová technologie připomíná natáčení klasického filmu. Situace se snímají jednou kamerou, podle scénáře, ale nechronologicky – spíše podle typu záběrů, jejich velikosti, podle přítomnosti herců na „place“, jednotlivé situace se ještě fragmentarizují na záběry (pohledy a protipohledy, celky apod.) a natáčejí se podle vhodnosti. Obr. 28. Studiová kamera Československé televize v roce 1964 Takové natáčení v případě hraných pořadů je náročné jak pro herce a autory, tak pro vedoucího výroby, protože je nutné evidovat návaznosti situací, příp. záběrů (rekvizit apod.) z různých natáčecích dnů. Herec i režisér musí přesně vědět, v jaké fázi nejen technického scénáře, 142 Tři podoby televize ale též psychologického vývoje postavy se právě nachází. V televizní tvorbě se záběrová technologie užívá zejména ve zpravodajských, publicistických a dokumentárních žánrech. Výsledkem natáčení je záznam všech plánovaných sekvencí nebo záběrů podle scénáře na některém z nosičů v maximální technické kvalitě. Tomuto záznamu se říká master, v případě filmového natáčení je masterem negativ. Obr. 29. Studiové kamery současnosti: stabilní high definition studiová kamera (vlevo) a přenosná high definition kamera (vpravo) Postprodukce: Zpracování – dokončovací výroba Konečný produkt, který půjde do vysílání, by měl být také v nejvyšší možné technické kvalitě. Protože však nadcházející fáze střihu představuje značnou mechanickou námahu (ať už se pracuje s filmovým materiálem nebo magnetickými pásky) s natočeným materiálem, je to často dlouhodobé tvůrčí hledání, neustálé přeskupování záběrů, jejich prodlužování a zkracování, je nutné udělat od masteru výrobní úkrok stranou, kterému říkáme off-line – mimo linii. Pokud je masterem filmový negativ, vykopíruje se z něj pozitivní kopie. S tou se pak pracuje ve střižně a lepí se (doslova) jeden záběr za druhým. První verzi střiženého filmového pořadu se říká serviska). Pokud je masterem magnetický záznam na kazetě, překopíruje se na jiné médium (dříve dokonce na VHS) a neustálým přihráváním záběrů za sebou na jinou kazetu se dojde k požadovanému výslednému tvaru. 143 Martin Štoll V dnešní době se ale již tento způsob práce, tzv. lineární střih, nepraktikuje, a to ani v podmínkách neprofesionální tvorby. Dnes, ať jsou masterem filmový negativ nebo data z karty, se materiály digitalizují, resp. rovnou se přesunou do počítačových střižen. A tam, s použitím různých softwarů (Premiere, Edius apod.) se pracuje zcela dle potřeby: na virtuální časovou osu pořadu se kladou různé záběry, autor se může soustředit na jakoukoliv část celku, může se vracet, kopírovat, upravovat, dodávat další stopy (zvukové, obrazové apod.). Tento způsob práce se nazývá nelineární. Pro orientaci v materiálu mají magnetický záznam i digitální data v sobě zabudovaný tzv. timecode, tedy „časový a řídící kód“ ve tvaru: 01:12:35:20, kde 01: je hodina (často spíše číslo kazety), 12: je minuta, 35: vteřina a :20 obrazový snímek, kterých je za vteřinu 24. Díky tomuto přesnému označení každého místa na materiálu je možné se z tohoto off-line úkroku vrátit k původnímu záznamu, masteru, a pokračovat ve zpracování v nejvyšší kvalitě. Kompletace pořadu Finalizaci hrubého materiálu v obraze a zvuku říkáme on-line. Z původních masterů se nahrají jen záběry použité do výsledného tvaru. Ty se dále upravují tonálně, barevně, koriguje se jejich kontrast, aplikují se do nich různé efekty (prolínačky, roztmívačky, stmívačky, dvojexpozice, triky), vsouvají se úvodní a závěrečné titulky, případně podtitulky (titulkům oznamujícím jméno hovořící osoby se říká náprsenky). Pokud má být výsledkem filmová kopie, např. do kinodistribuce, sestříhají se vybrané záběry přímo v negativu a z nich se vytvoří pozitivní kopie. I zde se na každý záběr nastavuje světelnost, kontrast, barevná tonalita apod. (tomuto procesu se říká číslování – každý záběr je pak kopírován podle jiného expozičního čísla). Kopií bývá několik. Pro televizní vysílání se však tato výsledná kopie opět digitalizuje (existuje i varianta, že se filmový negativ digitalizuje, dokončí se celý proces v elektronické digitální podobě a až výsledek se kopíruje na filmový pozitiv do kina). Závěrečnou prací je zvuková úprava. U menších, zpravodajských a publicistických tvarů se již neprovádí, neboť všechny zvukové stopy jsou naplněny ve fázích off-line nebo on-line střihu. V softwarech není též problém upravit i jejich intenzitu, začátky a konce, tedy je možné s takovým pořadem jít rovnou do vysílání. Ale u větších, dramatických 144 Tři podoby televize a dokumentárních projektů, ještě po on-linu může nastoupit fáze nahrávání původní komponované hudby. Dále se zvukové stopy mohou rozšířit o ruchy zvlášť vyrobené pro konkrétní situace. Herci se mohou vrátit do studia a opakovat své repliky podle obrazu sestřihaných situací – dosáhnou tím lepšího výrazu anebo je zvuková kvalita ze studia prostě čistší než ta z „placu“. V případě, že jde o jinou jazykovou verzi, používáme termín dabování, pokud herec mluví sám sebe a opakuje své repliky z natáčení, hovoříme o postsynchronu. Obr. 30. Zvukový mixážní pult pro dokončovací práce a odbavovací pracoviště Distribuce Hotový pořad je potřeba ještě dramaturgicky a technicky schválit do vysílání. Za tímto účelem se pořádají tzv. schvalovačky, což může ně145 Martin Štoll komu připomínat cenzurní praktiky v době socialismu. Jejich cílem je nezávisle zjistit, zda pořad splňuje v každé své vteřině technické parametry pro vysílání a zároveň zda naplňuje původní představy producenta, dramaturgie nebo autorů samotných. V případě, že je pořad bez závad (např. skrytá reklama), odpovědné osoby za technickou i obsahovou složku díla podepíší protokol a pak již nic nebrání pořadu v cestě na obrazovku. Tento proces je samozřejmě daleko jednodušší, jde-li o zpravodajství, které se na obrazovce musí objevit ještě týž den, ne-li za několik minut. Schválený pořad dále čeká tzv. ve skladu, než na něj přijde řada podle vysílacího plánu. Tato čekací doba může být i celý rok, zvlášť pokud je součástí nějaké série či jiné rozsáhlé kompozice. Sklad si můžeme představit jako skutečný sklad kazet a masterů (vysílacích kopií), jak jej provozuje Česká televize, anebo jako virtuální místo na hardwarech odbavovacích počítačů, ze kterých bude v patřičnou chvíli vypuštěn do éteru. Kinematografické distribuční filmy samozřejmě putují nejprve do kin. V rámci koprodukčních smluv bývá často vymezen tzv. holdback, tedy doba mezi filmovou premiérou a televizním vysíláním, která má zaručit, že po nějakou dobu nebudou moci diváci film zhlédnout jinde než v kině. Podstatnou součástí odvysílání je jeho propagace, a to nejen skrze zveřejňované televizní programy, ale také formou reklamy (billboardy, citylighty, polep tramvají a přenosových vozů apod.), selfových formátů (upoutávek, sebepropagačních pořadů včetně „filmů o filmu“), nebo křížové propagace skrze stávající televizní pořady (herci ze seriálů na besedách a show, rozhovory s autory atd.). Odvysíláním pořadu/filmu v premiérovém čase je cíl výroby naplněn. Premiérovým vysíláním v případě nakoupených, licencovaných pořadů jsou často rozuměna vysílání hned dvě, první a druhé do 24 hodin poté. Pak master putuje do archivu a jakákoliv další repríza se již řídí smluvními možnostmi toho kterého pořadu. V tuto chvíli je také možné začít připravovat úpravu pořadu pro další distribuční kanály (ivysílání, DVD), včetně knižní podoby. 146 Tři podoby televize Likvidační práce Mohlo by se zdát, že tím výroba končí. Nastupuje však účetní bilance, případné hmotné likvidační práce (u velkých staveb apod.) a vyrovnání všech smluvních závazků, včetně zaplacení (doplacení) honorářů. Součástí faktického administrativního aktu zakončení výroby může být revize (audit) všech uzavřených smluv. Klíčová slova sekvenční technologie snímání, záběrová technologie snímání, master, off-line, on-line, postsynchron, holdback, timecode, master Otázka Charakterizujte zásadní rozdíly mezi analogovým a digitálním střihem v postupu práce. Úkol Připravte si na základě scénáře výrobní plán, zejména časový rozvrh jednotlivých fází. Profese V předchozí kapitole jsme zrekapitulovali proces výroby jednotlivého produktu a padla zmínka o tvůrčím prvku. Ten je dán nejen skutečností, že každá televizní výroba je kolektivní prací a bývá složité tuto spolupráci zkoordinovat, ale zejména tím, že hlavní profese jsou obsazovány individualitami, tvůrčími osobnosti, které mají své zkušenosti, schopnosti, ambice a přání. Pořad je také dílem souhry náhod i připravenosti, jak se co v danou chvíli podaří. Profese v televizi bychom mohli rozdělit na tři skupiny: a) tvůrčí b) technické (servisní) c) adminstrativně-organizační. Tvůrčí profese V kapitole o právních rámcích jsem naznačil jeden zajímavý rozpor. Zatímco režisér, scenárista, autor dialogů a skladatel původní hudby jsou v autorském zákoně považováni za autory, pak na kame147 Martin Štoll ramany, zvukaře, střihače, hudební režiséry nebo výtvarníky se zákon přímo nevztahuje. Přitom právě tvůrčí vklad kameramana, střihače a bezesporu i zvukaře může zásadním způsobem ovlivnit podobu díla a naplnění autorského záměru režiséra či scenáristy, a stejně tak jej může zcela zničit. Tento rozpor vyřešily tyto profese po svém. Režiséři a scenáristé mají autorskou smlouvu za celé, hotové dílo, a mohou uplatňovat svůj nárok na tzv. tantiémy, tedy poplatky za jakékoliv další užití díla. Kameramanů, střihačů a zvukařů se tantiémy netýkají, a tak se sami prohlásili za „nájemné“ profese. Vyžadují tzv. denní nasazení a finanční ohodnocení sazbou za pracovní den. Sdružili se do profesních sdružení, svého druhu odborů (např. Asociace českých kameramanů – AČK), a byli schopni se domluvit na výši požadovaného finančního plnění: jejich „nátlaková“ organizace byla schopna si s velkými producenty vyjednat i jednotné podmínky. Režiséři a scenáristé se sice také sdružují do profesních svazů (mj. Asociace scenáristů a režisérů – ARAS), nicméně jde o tak rozdílné individuality s rozdílnými představami o funkci samotného sdružení i sebehodnocení, navíc zmítané osobními animozitami, že je jen velmi málo věcí, na kterých se mohou shodnout. Tvůrčími profesemi v televizní tvorbě jsou bez rozdílu autor námětu, autor scénáře, režisér, kameraman, střihač, zvukař, výtvarník či scénograf, hudební skladatel a jeho orchestr, případně hudební režisér a herci. Jistě, podíl každého z nich a odpovědnost na celku je různě veliká, ale každý z těchto lidí má právo na tvůrčí hledání, na hledání nejlepšího způsobu, jak vyjádřit vůdčí myšlenku, vytyčenou scénářem. Technicko-servisní profese Výroba pořadu je stejnou měrou záležitost autorská i technická a vyžaduje celou řadu dalších členů štábu. U velkých projektů se žádná z hlavních profesí neobejde bez asistenta. Režiséři mají své asistenty režie a pomocné režiséry. Kameramani potřebují technika kamery, ostřiče a celou řadu dalších pomocníků (nosičů kabelů, stavbařů kamerových kolejí, montérů cinegipů, zvláštně vyškolených kameramanů systému steadicamu). Scénografové mají své asistenty scény, mistři zvuku své mikrofonisty a zvukové techniky, střihač využívá pomocné síly pro natahování materiálů do počítačů nebo techniky záznamu 148 Tři podoby televize pro práci v sekvenční technologii nebo na on-linu. Vedle toho výrobu zajišťují vlásenkáři a maskéři, rekvizitáři, osvětlovači, zámečníci, malíři pozadí, ale i truhláři, sklenáři, švadleny a výrobci kostýmů, dále řidiči nebo chovatelé zvířat. Na natáčení bývá přítomen fotograf (ten je sám o sobě autorem), skript a klapka, nesmějí chybět ani pracovníci cateringu. Při zpracování filmové suroviny se samozřejmě uplatňují pracovníci laboratoří, střihači negativu, číslovači expozic pro kopírování, pro digitální efekty jsou využívání zase specialisté na postprodukční triky. Závěrečné fáze výroby pak patří technikům záznamových pracovišť a archivářům. Administrativně-organizační profese Hybatelem všech konkrétních kroků je samozřejmě výkonný producent (nebo vedoucí výroby nebo produkční), který je jakousi „prodlouženou rukou“ producenta. Má jasně dané finanční a časové limity a v jejich rámci se snaží všechny fáze výroby zajistit. Skripta AMU hovoří o tom, že vedoucí výroby odpovídá za „účelné a hospodárné využití finančních prostředků a za zajištění všech uměleckých a materiálně-technických podmínek pro splnění tvůrčího záměru při dodržení požadovaných výrobních lhůt“ (KOLEKTIV AUTORŮ 1992, s. 41). I ten bude mít pochopitelně svého asistenta, možná že ne jen jednoho. Zázemí zajišťuje účetní, smluvní oddělení, právní oddělení (jeli potřeba), ale také správce okna a kolegové z jiných výrobních skupin (pro nákup archivů). Možná, že televize disponuje i svým komparsním a hereckým rejstříkem. Kam bude patřit dramaturg? Na závěr tohoto výčtu patří oprávněná otázka, do které kategorie zařadit dramaturga. Je to autorská nebo administrativně-organizační profese? Nepřekvapí, že nenalezneme uspokojivou odpověď. Jde o míru zapojení konkrétního dramaturga do výrobního a tvůrčího procesu. Jsou dramaturgové, kteří sami sebe pasují do role administrativního poslíčka, ale též druzí, kteří vstupují do tak výrazného dialogu s autory, že se sami stávají spolupodílníky na vzniku díla – zdráhám se říci spoluautory, protože pak už nejsou dramaturgy, ale autory. Řada filmů v kinematografii a tisíce televizních pořadů by nevznikla nebýt iniciační role dramaturga – nebýt jeho rozhledu a schopnosti vybrat 149 Martin Štoll dobrou látku a odpovídajícího autora, a nebýt jeho funkce partnera v tvůrčím dialogu. V praxi se může dramaturg podílet na výběru hostů na obrazovku, může oponovat první verze střihu, může se podílet na závěrečné verzi komentáře (u dokumentárních pořadů). Dramaturg je člověk, který se aktivně účastní jak tvůrčího, tak výrobního procesu a nese za výběr i za výsledek zodpovědnost vůči zadavateli (producentovi, vysílateli) a nakonec i divákovi. Klíčová slova tvůrčí profese, technické (servisní) profese, administrativně-organizační profese Otázka Jaké etické hranice byste si v sobě nastavili v některé ze zvolených profesí? Úkol Definujte pracovní náplň dramaturga ve všech fázích výroby. 150 Tři podoby televize Závěr Televizi je jako fenomén potřeba vnímat v několika rovinách. Řekl jsem hned na začátku, že je především technickým vynálezem zprostředkovávajícím specifický druh komunikace. Ukázal jsem, že pod týmž pojmem můžeme rozumět instituci, která je jako každá firma účastníkem trhu a jejíž působení je vymezeno také právními rámci. Že tato instituce má svoji hierarchii, principy řízení, že jde o velmi nákladný provoz vyžadující velké investice, zejména do neustále se proměňujících technických standardů. Pak jsem naznačil komunikační principy televize jako média, jehož hlavním smyslem je naplnit vysílací čas. Předvedl jsem některé metody sestavování vysílacího schématu i naplňování konkrétních vysílacích oken, seznámil s možnou kategorizací televizní tvorby a zastavil se u měření zpětné vazby. V posledním oddíle jsem informačně prošel tvůrčí a výrobní postupy jednotlivého pořadu a jednotlivé profese nutné k realizaci. Zcela úmyslně jsem uplatňoval pouze informační, až technicistně-výrobní pojetí televize. Šlo mi o to představit ji jako specifický druh továrny v patřičných kontextech. Pominul jsem sociokulturní, psychologické nebo historické konsekvence, protože každá by si zasloužila samostatná skripta nebo ještě lépe studii. A téměř vůbec, také úmyslně, jsem se nezastavil u problematiky samotného tvůrčího procesu, přestože student Literární akademie je k němu veden. Právě proto si skripta dala za cíl vytvořit kontextuální základ televizní tvorbě, připravit budoucí adepty tvorby na náraz, který při setkání s továrně smýšlejícím médiem dříve či později nastane. Je potřeba mít stále na paměti, že televize je bez tvůrčího fenoménu jen prázdnou slupkou. V okamžiku, kdy dopisuji tato skripta, jsou jejich údaje již zastaralé. V tuto chvíli se jistě záznamy pořizují na další technologie nových generací, televizní řemeslo se dále proměňuje a rutinizuje, jen nových kanálů za poslední rok vzniklo pět. Klesá sledovanost klasického vysílání, televize se čím dál víc stává součástí digitálních toků probíhajících i jinými kanály, směšuje své obsahy s multimédii. Klasické médium se potýká s hledáním své nové komunikační role, bojuje o svoji platnost v každodennosti diváků (spotřebitelů), proces digitalizace otevřel zatím netušená pole možností. Náskok, který v průběhu digitalizace získal internet, bude televize dohánět stěží. 151 Martin Štoll Nicméně televize tu ještě několik desetiletí bude a bude nabízet i tvůrčí prostor. Byla by škoda jej nevyužít. Využít jej znamená porozumět principům jeho naplňování a přijmout televizi nikoliv jako úhlavního nepřítele, ale jako výzvu, která nyní vtahuje tvůrce i diváky novou intenzitou. Obr. 31. Dobová reklama na televizory ORAVA, začátek 80. let 20. století. Sbohem, analogová klasická televize! 152 Tři podoby televize Literatura Literatura použitá v textu: Bauman, Milan – Kejha, Ladislav – Michalec, Zdeněk. Za televizní obrazovkou. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1963. Bourdieu, Pierre. O televizi. Brno : Doplněk, 2002. Bříza, Josef. Televise – Jak funguje moderní televisní soustava. Praha : Poštovní služba, 1938. Digisíť. http://www.digitalnitelevize.cz /informace/dvb-t/ EDN (2012) EDN Financing Guide 2012, European Documentary Network Denmark. Feldstein, Valter. Televize včera, dnes, zítra. Praha : Orbis, 1964. Kolektiv autorů. Výroba a prezentace audiovizuálních děl I. Praha : FAMU, 1992. Kolektiv autorů. Výroba a prezentace audiovizuálních děl II. Praha : FAMU, 1992. Mathé, Ivo. „Záznam diskuse“. In Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích. Praha : Česká média v nakl. Votobia, 2003. Mittel, Jason. Television and American Culture. New York : Oxford University Press, 2010. Musil, Josef. Elektronická média v informační společnosti. Praha : Votobia, 2003. OʼDonnell, Victoria. Television Criticism. California : Sage, 2007. Opis schématových typů ČT 1999, Interní materiál České televize. Perebinssoff, Philippe – Gross, Brian – Gross, Lynne S. Programming for TV, Radio & the Internet. Burlington : Focal Press, 2005. Porter, Vincent. „Vysílání veřejné služby a nový světový informační pořádek“. In Televize veřejné služby v zahraničí (pracovní materiál ke konferenci Česká televize: věc veřejná). Praha : Česká televize, 2000. Pospěchová, Petra. „Televize – médium seniorů?“. Týden, 2006, roč. 13, č. 15. Programové žánry ve vybraných evropských televizích. Interní materiál ČT. Praha 1997 Public servants (2000), Television Business International, 1999. In Televize veřejné služby v zahraničí (pracovní materiál ke konferenci Česká televize: věc veřejná). Praha : Čs. televize, 2000. Rings, Werner. Továrna na výrobu programu. Praha : Čs. televize, 1965. Seger, Jiří. Televize – dílo generací. Praha : Nakladatelství dopravy a spojů, 1978. Směrnice pro tvůrce programů BBC, pracovní materiál Čs. televize. Praha: Čs. televize, 1996. Svět televize, 1997, roč. 25, č. 1–2. 153 Martin Štoll Šmíd, Milan. „Televize veřejné služby a amsterdamský protokol EU“. In Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích. Praha : Česká média v nakl. Votobia, 2003. Top Média. Společná příloha týdeníku Marketing a Média a měsíčníku Trend Marketing, 2012, č. 6–7. Williams, Raymond. Television. London : Routledge, 2008. Železný, Vladimír. „Záznam diskuse“. In Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích. Praha : Česká média v nakl. Votobia, 2003. Zdroje vyobrazení Obr. 1. Kučera, Jan. Setkání s televizí. Praha : Orbis, 1964, obrazová příloha. Obr. 2. Loga českých televizí převzaty z TOP MÉDIA – společná příloha týdeníku Marketing a Média a měsíčníku Trend Marketing, 2012, roč. 8, č. 6–7. Obr. 3. Maketa plánovaného televizního areálu na Kavčích horách, která se však nakonec nerealizovala. Kolektiv autorů. Z antény rozhlasu a televize. Praha : Orbis 1958, obrazová příloha. Obr. 4. Nákres západní části areálu na Kavčích horách vystavěného začátkem 70. let. Vrabec, Jan. Organizace televizní tvorby – Základní vývoj podmínek tvorby a výroby programu v prvních patnácti letech činnosti Československé televize II. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1977, s. 128. Obr. 5. Organizační schéma Československé televize v roce 1965. Vrabec, Jan. Organizace televizní tvorby – Základní vývoj podmínek tvorby a výroby programu v prvních patnácti letech činnosti Československé televize II. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1977, s. 126. Obr. 6. Organizační schéma BBC v 60. letech. RINGS, Werner. Továrna na výrobu programu. Praha : Čs. televize, 1965. Obr. 7. Organizační schéma České televize v roce 2013. www.ceskatelevize.cz [cit. 12-04-2013]. Obr. 8. Televizní vysílání umí své diváky i hypnotizovat. Kučera, Jan. Setkání s televizí. Praha : Orbis, 1964, obrazová příloha. Obr. 9. Přímý přenos z 501. provedení Prodané nevěsty v Ostravě dne 22. 8. 1956. Bauman, Milan – Kejha, Ladislav – Michalec, Zdeněk. Za televizní obrazovkou. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1963. Obr. 10. Programové schéma kulturní televize Arte, financované francouzskou a německou vládou. Propagační materiál Arte, Arte G.E.I.E, 2001. Obr. 11. Tabulka Victorie OʼDonnellové, v níž podrobně kategorizuje programové typy, resp. televizní žánry. OʼDonnell, Victoria. Television Criticism. California : Sage, 2007, s. 101–109. 154 Tři podoby televize Obr. 12. Reklama na finále převzatého formátu z BBC Great Brittons, v České televizi pod názvem Největší Čech (2005). Propagační materiál České televize, 2005. Obr. 13. Mimořádná politická událost s přesahem do planetárního meziprostoru, které se nic nevyrovná: Jurij Gagarin na návštěvě Prahy. Bauman, Milan – Kejha, Ladislav – Michalec, Zdeněk. Za televizní obrazovkou. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1963, s. 29. Obr. 14. Peoplemetr instalovaný v českých domácnostech. Foto Lucie Pařízková. Kreč, Luboš. „Peoplemetr velký bratr. Jak vypadá měření, na jehož základě prohrála Nova s Primou“. Týden, 2005, roč. 12, č. 38, s. 24. Obr. 15. Velín televize al-Džazíra v Katarském Dauhá v roce 2004. Kouřilová, Iveta. „Prolomit ticho. Televize al-Džazíra, malý emír z Kataru a mediální revoluce v arabském světě“. Dějiny a současnost, 2004, roč. 26, č. 3, s. 13. Obr. 16. Náčrt filmového políčka 35 mm s vyznačením perforace a stopy pro záznam zvuku. Televizní výkladový slovník. K–P. Praha : Čs. televize, 1978, s. 135. Obr. 17. Kamera na filmový materiál šíře 16 mm, používaná zejména v publicistické a zpravodajské tvorbě televize až do razantního nástupu videotechnologie na konci 80. let. Dašek, Vladimír – Kuba, Petr. Televize pro každého. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1984, s. 141. Obr. 18. Náčrt filmového políčka 16 mm s vyznačením perforace a magnetického vrstvy pro záznam zvuku. Televizní výkladový slovník. K–P. Československá televize Praha 1978, s. 134. Obr. 19. Zařízení telerecording firmy Marconi BD679. Dašek, Vladimír – Kuba, Petr. Televize pro každého. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1984, s. 65. Obr. 20: Zařízení na magnetický záznam firmy AMPEX začátku 60. let. Dašek, Vladimír – KUBA, Petr. Televize pro každého. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1984, s. 60. Obr. 21: Kotoučový magnetický záznam na pásku jednopalec. Dašek, Vladimír – Kuba, Petr. Televize pro každého. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1984, s. 59. Obr. 22. Způsob analogového záznamu na pásku jednopalec. Kolektiv autorů. Výroba a prezentace audiovizuálních děl II. Praha : FAMU, 1992, s. 196. Obr. 23. Způsob analogového záznamu na pásku U-matic. Kolektiv autorů. Výroba a prezentace audiovizuálních děl II. Praha : FAMU, 1992, s. 198. Obr. 24. Způsob analogového záznamu na pásku Betacam SP. Kolektiv autorů. Výroba a prezentace audiovizuálních děl II. Praha : FAMU, 1992, s. 197. Obr. 25. Způsob digitálního záznamu na pásek. Kolektiv autorů. Výroba a prezentace audiovizuálních děl II. Praha : FAMU, 1992, s. 205. 155 Martin Štoll Obr. 26. Studiová digitální kamera s High Definition záznamem. Cury, Ivan. Directing and Producing for Television. A format Approach. Burlington : Focal Press, 2007, s. 25. Obr. 27. Náčrtek prvního stádia vysílání v Československu, který představuje dosah tří vysílačů Praha, Ostrava a Bratislava v roce 1958. Kolektiv autorů. Z antény rozhlasu a televize. Praha : Orbis, 1958, obrazová příloha. Obr. 28. Studiová kamera Československé televize z roku 1964. Kučera, Jan. Setkání s televizí. Praha : Orbis, 1964, obrazová příloha. Obr. 29. Studiové kamery současnosti: stabilní high definition studiová kamera (vlevo) a přenosná high definition kamera (vpravo). Cury, Ivan. Directing and Producing for Television. A format Approach. Burlington : Focal Press, 2007, s. 25. Obr. 30. Zvukový mixážní pult pro dokončovací práce a odbavovací pracoviště. Cury, Ivan. Directing and Producing for Television. A format Approach. Burlington : Focal Press, 2007, s. 22. Obr. 31. Dobová reklama na televizory ORAVA, začátek 80. let 20. století. Archiv Reflexu. 156 Tři podoby televize Doporučená literatura k tématu Televize jako médium Bourdieu, Pierre. O televizi. Brno : Doplněk, 2002. Butler, Jeremy G. Television: Critical Methods and Applications (Routledge Communication Series) London : Routledge, 2006. Condry, John. The Psychology of Television. Hillsdale : Lawrence Erlbaum Assoc., 1989. Fiske, John C. Television Culture. London : Routledge, 2006. Gantlett, David. TV Living: Television, Culture and Everyday Life. London : Routledge, 2001. Goldberg, Lee – Rabkin, William. Successful Television Writing. Hoboken : J. Wiley, 2003. Kavoori, Anadam. Thinking Television. New York : Peter Lang, 2008. Kučera, Jan. Povaha televize. Praha : Čs. televize, 1964. Kučera, Jan. Setkání s televizí. Praha : Orbis, 1964. Kučera, Jan. Televizní vigilie. Praha : Čs. televize, 1975. Lotz, Amanda. The television Will be Revolutionized. New York : New York University Press, 2007. Mander, Jerry. Čtyři důvody pro zrušení televize. Brno : Doplněk, 2000. Miller, Toby. Television studies: The basics. London – New York : Routledge, 2010. Mittel, Jason. Television and American Culture. New York : Oxford University Press, 2010. Morley, David. Television Audiences & Cultural Studies. London : Routledge, 2005. Necomb, Horace. The Critical View. New York : Oxford University Press, 2006. OʼDonnell, Victoria. Television Criticism. California : Sage, 2007. Orlebar, Jeremy. Kniha o televizi. Praha : Nakladatelství Akademie múzických umění, 2012. Rixon, Paul. American Television on British Screens: A Story of Cultural Interaction. London : Basingstoke, 2006. Spigel, Lynn – Olsson, Jan (eds.). Television after TV: Essays on Medium in Transition. Durham : Duke University Press, 2004. Vágner, Ivan. Televizní zprávy – psychický nátlak? Praha : Argo, 1997. Williams, Raymond. Television. London : Routledge, 2008. 157 Martin Štoll Technika, produkce Baran, Ludvík. Audiovizuální prostředky: teorie – tvorba – technika. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1978. Bauman, Milan – Kejha, Ladislav – Michalec, Zdeněk. Za televizní obrazovkou. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1963. Dašek, Vladimír – Kuba, Petr. Televize pro každého. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1984. Dašek, Vladimír. Základy televizní techniky a technologie I. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1977. Jandová, Jana (ed.). TV známá neznámá I–III, Praha : Studijní odbor Čs. televize, 1970–1971. Kolektiv autorů. Výroba a prezentace audiovizuálních děl I. Praha : FAMU, 1992. Kolektiv autorů. Výroba a prezentace audiovizuálních děl II. Praha : FAMU, 1992. Kučera, Jan. Střihová skladba ve filmu a v televizi. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1987. Rings, Werner. Továrna na výrobu programu. Praha : Čs. televize, 1965. Říčný, Václav. Televizní technika. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1984. Valušiak, Josef. Základy střihové skladby. Jinočany : H&H, 1992. Vrabec, Jan. Základy tvorby a výroby televizních pořadů. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1990. Obsah televize Blažek, Bohuslav. Tváří v tvář obrazovce. Praha : Sociologické nakladatelství, 1995. Creeber, Glen. The Television Genre Book. London : British Film Institute, 2008. Cury, Ivan. Directing and Producing for Television. A format Approach. Burlington : Focal Press, 2007. Diskuse o roli televize veřejné služby v české společnosti na počátku 21. století. Sborník textů. Česká televize, Praha 2000. Ouelette, Laurie. Reality TV: Remaking Television Culture. New York : New York University Press, 2008. Perebinssoff, Philippe – Gross, Brian – Gross, Lynne S. Programming for TV, Radio & the Internet. Burlington : Focal Press, 2005. Turnock, Rob. Interpreting Diana: Television Audiences and the Death of a Princess. London : British Film Institute, 2004. Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích. Praha : Česká média v nakl. Votobia, 2003. 158 Tři podoby televize Obecnější kontexty televize Gavin, Neil T. Press and Television in British Politics: Media, Money and Mediated Democracy. New York : Palgrave Macmillan, 2007. Giddens, Anthony. Sociologie. Praha : Argo, 2005. Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. Masová média. Praha : Portál, 2009. Média a moc. Praha : Votobia, 2000. Lohisse, Jean. Komunikační systémy: Socioantropologický pohled. Praha : Karolinum, 2003. Média jako překážka v komunikaci. Sborník textů k mezinárodní konferenci Litoměřice 2002. Praha : Votobia, 2003. Musil, Josef. Elektronická média v informační společnosti. Praha : Votobia, 2003. Osvaldová, Barbora a kol. Zpravodajství v médiích. Praha : Karolinum, 2011. Postman, Neil. Veřejná komunikace ve věku zábavy. Praha : Mladá fronta, 1999. Slovníky Televizní výkladový slovník. Praha : Čs. televize, 1978. Moc, Jiří. Seriály od A do Z: lexikon českých seriálů. Praha : Česká televize, 2009. Brabec, Otto. Významový slovník běžnějších odborných pojmů, slangových výrazů a zkratek z oblasti provozu ČST v Praze. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1978. Franc, Martin – Knapík, Jiří. Průvodce kulturním děním a životním stylem 1948–1967. Praha : Academia, 2011. Historie televize Abramson, Albert. The History of Television 1880–1941. London : McFarland, 2009. Abramson, Albert. The History of Television 1942–2000. London : McFarland, 2007. Bednařík, Petr – Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. Dějiny českých médií. Od počátků do současnosti. Praha : Grada, 2011. Boddy, William. Fifties Television: The Industry and Its Critics. Urbana : University of Illinois Press, 1992. Crissel, Andrew. An Introductory History of British Broadcasting. London : Routledge, 2002. Currie, Tony. A Concise History of British Television 1930–2000, Tiverton : Kelly Publications, 2000. 159 Martin Štoll Cysařová, Jarmila. Televize a moc 1953–1967. Praha : Ústav pro soudobé dějiny, 1996. Cysařová, Jarmila. Televize a totalitní moc 1969–1975. Praha : Ústav pro soudobé dějiny, 1998. Edgerton, Gary R. The Columbia History of American Television. New York : Columbia University Press, 2009. Franc, Martin – Knapík, Jiří. Volný čas v českých zemích 1957–1967. Praha : Academia, 2013. Hilmes, Michele. The Television History Book. London : British Film Institute, 2004. Hlavica, Marek. Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Brno : Janáčkova akademie múzických umění, 2012. Končelík, Jakub – Večeřa, Pavel – Orság, Petr. Dějiny českých médií 20. století. Praha : Portál, 2010. Köpplová, Barbara a kol. Dějiny českých médií v datech. Praha : Karolinum, 2003. Magoun, Alexander B. Television: The Life Story of a Technology. Baltimore : Johns Hopkins University Press, 2009. Mullen, Megan G. Television in Multichannel Age: A Brief Hisotory of Cable Television. Malden : Blackwell Pub., 1999. Přehled televize ve světě. Praha : Čs. televize, 1964. Ritchie, Michael. Please Stand By: A Prehistory of Television. New York : Overlook Press, 1994. Scott, Peter Graham. British Television: An Insiderʼs History. Jefferson, NC : McFarland, 2000. Seger, Jiří. Televize – dílo generací. Praha : Nakladatelství dopravy a spojů, 1978. Smith, Anthony. Television: An International History. New York : Oxford University Press, 1998. Strasmajer, Vladimír. Historie a současnost televizního vysílání ve Velké Británii. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1971. Strasmajer, Vladimír. Historie televize v Československu I. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1978. Svoboda, Jan. Skladba a řád: český teoretik filmu a televize Jan Kučera. Praha : Národní filmový archiv, 2007. Štoll, Martin a kol. Český film. Režiséři – dokumentaristé. Praha : Libri, 2009. Štoll, Martin. 1. 5. 1953 – Zahájení televizního vysílání. Zrození televizního národa. Praha : Havran, 2011. Švihálek, Milan. Padesát let televizního studia Ostrava. Ostrava : Česká televize, 2005. 160 Tři podoby televize Vahimagi, Tise. British Television: An Illustrated Guide. London : British Film Institute, 1996. Vrabec, Jan. Organizace televizní tvorby II. Základní vývoj podmínek tvorby a výroby programu v prvních patnácti letech činnosti ČST. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1978. Walker, John. A. Arts TV: History of British Arts Television. London : The Arts Council of Great Britain, 1993. 161 Martin Štoll Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Doc. MgA. Martin Štoll, Ph.D. Tři podoby televize Edice Skripta Literární akademie, sv. č. 8 Řada Mediální tvorba Vydala Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), s. r. o. Na Pankráci 420/54, Praha 4 – 140 00 Odpovědná redaktorka Markéta Kořená Grafická úprava a sazba Pavel Šidák První vydání Praha 2013 ISBN 978-80-86877-67-9 162
Podobné dokumenty
Úvod do audiovizuálních technologií.
monitor; Trojsložkový signál YUV (Component); Dvousložkový signál
Y–C (S-video); Jednosložkový signál (composit)
Jak správně vybrat TV - Studentské projekty FIS VŠE v Praze
3D televize fungují na principu trojrozměrného vnímání statického obrazu, ke
kterému dochází na základě pozorování dvou plošně posunutých obrazů
zobrazených televizorem, kde k docílení 3D obrazu po...
ke stažení - Kutnohorské listy
„Rozvoj služeb a podpora sociální integrace obyvatel sociálně
vyloučených lokalit Kutné Hory“
(mimo jiné tzv. „klubus“). Vámi
zavedené sociální služby by měly
stát město od roku 2015 až do
roku 202...
ke stažení zde - Revue pro média
papírové verze čtvrtletníku, a pesimistické hlasy dokonce hovoří o možnosti odchodu Revue do „internetové ilegality“. A to jejím tvůrcům na náladě, popravdě,
příliš nepřidává.
Na zachmuřené spekula...
thesis
„Pokud jde o Daidolovy sochy, je mezi znalci starověku spor o to, zda pohyblivost,
která se jim přičítá, byla skutečná, nebo zda jde v pasážích, kde jsou popisovány, jen o
metaforické výrazy obdivu...
soubor ke stažení
a distributoři přáli. A v žebříčcích se objevují na chvostě za zahraničními – americkými hity. Je jasné, že kritéria kritiky a odborné veřejnosti se značně liší od vkusu diváků… Nicméně, musíme se ...
Ptáci a kámen
‚zatkli jste ho pro nic za nic‘. A člověk se jako hlupák
ospravedlňuje, snaží se jim otevřít oči, aby uviděli
skutečná fakta a brzkou pochmurnou budoucnost
jejich potomků. A tak se ptám, je mi to...
Digitální video v praxi - technické základy
s fotografií jednak nové možnosti, ale zároveň přichází i jistá omezení.
Při natáčení si musíme uvědomit, že vše od zmáčknutí nahrávání do
jeho vypnutí bude v záběru zachyceno, Bude tam tedy vidět,...