ORL číslo 20139 - Otevřený Rozšalovávací List

Transkript

O
tevřený
R
ozšalovávací
L
ist
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor,
splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů,
narušovač zpráchnivnělých paradigmat,
kompenzátor hypotékového novinářství,
flokulant mediálního žaboklamu
číslo 2013-9
Motto:
Turista je člověk, který chce cestovat, aby mohl poznávat a bavit se. Poutník si přeje cestovat, aby mohl být změněn...
V.Cílek
http://orl.bloger.cz/
Obsah čísla
Výlet na Pohádku.............................................................................................................................................................. 3
Ať žije volební kampaň..................................................................................................................................................... 4
Krajina vydaná napospas.................................................................................................................................................. 5
Václav Cílek: Myslím, že i dnes žijeme v mezidobí....................................................................................................... 6
Novým standardem Washingtonu je nezákonnost..................................................................................................... 9
Washington tlačí svět do konečné války..................................................................................................................... 10
Pohled ze zahraničí: O úspěchu Zemana a o tom, co na nás zkouší Kalousek a čeští novináři..........................12
Ivan Hoffman: Zemanova mise..................................................................................................................................... 16
Obsadí Maďarsko spojenecká vojska?......................................................................................................................... 16
Teolog Tomáš Halík: Duše Jiřiny Švorcové teď už ví, že Pánbůh opravdu existuje..............................................17
Dialog o povolební situaci............................................................................................................................................. 17
Václav Bělohradský: Podzámčí volí pankáče ze zámku.............................................................................................18
Fiskální teroristé............................................................................................................................................................. 20
Podle Moorova zákona život existoval miliardy let před vznikem Země..............................................................22
At the Threshold: How Near-Death Experiences Transform People.....................................................................23
Velké partnerství vědy a náboženství.......................................................................................................................... 28
Papežova revoluce.......................................................................................................................................................... 30
Odkaz Mistra Jana stále žije.......................................................................................................................................... 31
Esejista Evgeny Morozov: Hacknout svůj život.......................................................................................................... 32
RNDr. Jiří Grygar vs. prof. Zdeněk Neubauer............................................................................................................. 34
Fénix.................................................................................................................................................................................. 42
Pokrok............................................................................................................................................................................... 43
Má rýnský kapitalismus ještě budoucnost?................................................................................................................ 46
Stát v troskách, intelektuálové v limbu, občané na dlouhodobé dovolené..........................................................48
Na Ostravsku hrozí sociální výbuch, lidé už nemají co ztratit.................................................................................49
Zeman je důsledkem zoufalé pravice.......................................................................................................................... 50
Příruční slovník pravicového propagandisty.............................................................................................................. 52
Videonářez....................................................................................................................................................................... 55
Na plovárně se Zdeňkem Neubauerem............................................................................................................................................................... 55
Rozhovor s Teal Scott! ........................................................................................................................................................................................ 55
Emil Páleš - Česká konference II......................................................................................................................................................................... 55
ČK IV. ročník - Zdeněk Mahler - pozdrav a pár slov pro ČK................................................................................................................................... 55
Debatní klub o meditaci - Antonín Baudyš ml. / Michal Semín........................................................................................................................... 55
Evropa a Česko 2113 (Cílek)................................................................................................................................................................................ 55
Záhadné video NASA ze Saturnu ........................................................................................................................................................................ 55
Radek John, Cínový vojáček............................................................................................................................................................................... 55
Leo Koehof, MMS - naděje pro lidstvo................................................................................................................................................................ 55
Strašidelný statek Pohádka................................................................................................................................................................................ 55
ORL číslo 20139
Abychom se dostali suchou nohou
dovnitř a nemuseli se prodírat
plevelem a bahenními rostlinami,
museli jsme celé stavení obejít a přiblížit se vyšlapanou pěšinou z
opačné strany.
Výlet na Pohádku
ORL
Redakce ORL se letos na konci července zúčastnila výletu do pošumaví.
A když už jsme se vydali na tu dalekou cestu v tomto snad nejteplejším
víkendu roku do těchto končin, to by
bylo, abychom se nezastavili v legendami
opředeném
strašidelném
statku Pohádka.
Článek, který shrnoval informace o
Pohádce dohledatelné na internetu
vyšel v čísle
http://orl.bloger.cz/_/ORL-2013-1.
Přestože bylo po poledni tropického
letního dne, i tak pohled zdálky vyvolával mírně znejisťující pocit, ocitnout
se zde na konci podzimu v podvečer,
byl by to již pohled jak ze strašidelného filmu.
Při sestupu k Pohádce jsme narazili
na tento křížek.
Na konci tohoto čísla je ve videosekci
odkaz na reportáž, kterou o tomto
místu
natočila
česká
televize
Strašidelný statek Pohádka.
Protože počet odvážlivců ochotných
na Pohádce přenocovat, nebo i jen
nahlédnout po setmění, se nakonec
ustálil na nule, naplánovali jsme návštěvu na denní čas kolem poledne,
na čas inverzní k hodině duchů, kdy
se dala předpokládat nejnižší aktivita
démonických sil (tedy s vyjímkou
polednice).
Pěší
část
výletu
započala
„vyloděním“ na stanici Nemilkov. Odtud jsme se postupně během dopoledne přesunuli do Čachrova, do
místního
hostince,
kde
jsme
poobědvali. Pana hostinského jsme
se vyptali na podrobnosti a v
poledním superhorku vyrazili směr
Pohádka.
Po mírném bloudění na konci cesty
jsme se konečně ocitli na louce, kde
byl statek postaven, a pod námi směrem dolů se otevřel pohled na stavení.
Vrcholové družstvo se odvážilo k prohlídce interiérů. Zde jsme zjistili, že
spaní zde je již čím dál víc nebezpečné z čistě materiálních příčin, stavení je již ve značně dezolátním stavu
a člověk neví kdy mu co může
spadnout na hlavu.
Nevím jestli z těchto důvodů, nebo
vyhnáni během noci nějakým děsivým zážitkem, nad stavením na louce jsme našli velké ohniště, kde
patrně nedávno tábořila skupina
dobrodruhů, kteří sem přijeli na noc.
Křížek působí spíše dojmem jako kdyby varoval, pozor !, zde končí území
pod ochranou místní farnosti, dál už
jen na vlastní nebezpečí.
Když jsme se vrátili ven na louku, můj
fotoaparát začal výhružně blikat a
hlásil téměř vybitou baterii. Možná je
to náhoda, ale obvykle vydrží
alespoň 2 dny i intenzivního focení,
dnes se vybyl za pouhý půlden.
Rovněž
okolí
statku
působí
depresivním dojmem. Celý pozemek
je podmáčený (patrně neudržovaným
pramenem, který zde někde pramení
a dále stéká dolů po louce strouhou
lemovanou alejí bříz)
http://orl.bloger.cz
Protože jsme byli zmoženi horkem,
roztáhli jsme se na louce poblíž aleje
bříz a vyhlásili siestu. Někteří účastníci dokonce usnuli.
Po probuzení jedna účastnice výletu
strana 3
ORL číslo 20139
hlásila, že (ve stavu mezi snem a
bděním, kdy je lidská psychika citlivá
na vjemy z duchovních dimenzí reality) slyšela jasné, téměř reálné zvuky
prasat a koní. Když se později dozvěděla, že poslední nájemník, jistý pan
Roubal, zde choval prasata a měl
snad i dva koně, nebylo jí zrovna do
smíchu.
P.S. Druhý den mě začala lehce pobolívat achilovka na pravé noze. Přičítal
jsem to tomu, že jsem asi někde
špatně šlápnul a že to za pár dní přejde. Dnes měsíc po výletu, to pořád
nějak nechce přejít, asi je to jen zase
nějaká blbá náhoda.
Ať žije volební
kampaň
Ještě jsme se chvíli kochali výhledem
směrem dolů na západ na Šumavu,
výhledem, který je opravdu pohádkový.
Po odpočinku jsme se zvedli a pokračovali ve výletu směrem hrad Velhartice. Určitě by stálo za to se ještě
někdy zastavit, ale v jinou roční dobu
(ideální by byl myslím podzim) a snad
třeba i v jinou denní nebo noční (!)
dobu. Snad, když to vyjde.
Nejpravděpodobněji za pár měsíců
navštívíme znovu volební místnosti.
Předtím nás čeká klasický cyklus
kampaně a už nyní se můžeme
domýšlet, jakou bude mít asi podobu. Přinejmenším pokud jde o to, co
nám nabídnou dvě nejsilnější pravicové strany. Zatím to vypadá, že obě
jsou nepoučitelné a znovu vsadí na
tradičně neúspěšný model mobilizací.
Je pravda, že ODS stále neví, kdo ji
do voleb povede. Takže tam je to jen
obecná spekulace založená na tradicích, aktuálních výrocích členů této
strany a chování paní Němcové. Vypadá to, že se znovu dozvíme, jak nás
po sedmi letech ráje, který zde vytvořily pravicové vlády od roku 2006,
nyní znovu nastoupí nějaká strašná
levicová totalita, která zruší živnostníky a strašidelně zadluží republiku.
Kandidátka na premiérku pravděpodobně bude hystericky křičet na
každého, kdo poukáže na její pokrytectví a na předvolebních srazech sociálních demokratů čirou náhodou
zase budou pobíhat členové Modrého týmu. Klasika, tento postup sice
možná ubral ČSSD v roce 2010 část
voličů, ale ptákům nikoho nezískal.
Jediné volby, kde měli v posledních
relativní úspěch byl rok 2006, ale ten
se opíral o dlouhodobě propagovanou Modrou šanci a vizi budoucnosti. Dnes, když se potácí na
svých historických minimech, by
mělo asi jít o něco jiného, než jen o
nadávání na konkurenty. Jenže mobilizační mentalitu asi nelze jen tak
jednoduše odhodit.
U Kalouskových loutek z TOP09 je
situace zajímavější. Tato partaj těží z
velkých mediálních sympatií, které jí
přitáhly všechny ty "pravdoláskové"
voliče, co se jednou potáceli u Unie
svobody, jindy u Zelených a někdy
netušili, komu to mají hodit. Navíc
stáhla část nepodnikatelských voličů
ODS. Celkem je to nějakých deset až
dvacet procent populace, což vypadá
jako velmi solidní základ pro politickou činnost. Jenže souběžně jde
převážně
o
tzv.
"pracující
inteligenci," či lépe placené úřednictvo, které je nepředstavitelně přelétavé. Je dnes móda na stranu A, hodíme jí to tam, protože i Franta vedle
a můj šéf je volí a když dav zítra
změní názor, svou předchozí volbu
jsme přece vždy nenáviděli až za
hrob. Jednoduchou ilustrací je Praha.
O tomto městě se kdysi s nadsázkou
říkalo, že v něm vyhraje i Klausova
tenisová raketa. A ti samí lidé, kteří
dříve dávali nadpoloviční většinu v
zastupitelstvu ODS, dnes nad kdysi
milovaným Bémem lámou hůl a tvrdí,
že vždy volili eticky. A nejvíce hlasů
dostává od nich Topka. Až ji přestanou podporovat novináři, tak se
od dnešních fanoušků Kalouska dozvíme, že šlo o jednoho z nejbezcharakternějších politiků v naší zemi.
O mediální myšlenkovou prázdnotu
tvořící klišé pro hlupáky se tím pádem nejpravděpodobněji opře i volební kampaň loutkového knížete.
Povrchní a přelétavý dědeček s fajfkou nám bude na billboardech vysvětlovat, že jeho pán Kalousek bude
bránit demokracii se stejným nasazením, jako dříve hájil Národní
frontu či vládu opírající se o KSČM.
Protože přeci uprostřed Evropské
unie, v zemi, která je členem NATO,
nám nyní reálně hrozí strašný putinovský režim zaváděný Milošem Zemanem. A když pana Schwarzenberga probudí a pustí někde k mikrofonu, tak dokonce zjistíme, že se blížíme k situaci, jaká byla před výbuchem druhé světové války a nebo tu
už rovnou máme Vítězný únor. A lidé,
kteří neskromně sami sebe označují
za lepší, schopnější a inteligentnější,
těmto žvástům budou nadšeně věřit.
http://modrasance.blogspot.cz/2013/08/at-zijevolebni-kampan.html
strana 4
ORL číslo 20139
Krajina vydaná
napospas
protínající silnice a dálnice, a další zásahy. Drobné krajinné detaily, utvářející duch krajiny, zmizely a velmi
pracně se dají vrátit zpět.
Jaroslav Bárta
Stejné místo, jiné století. Česká krajina se za sto let změnila k nepoznání.
Fotograf Jaroslav Bárta tyto proměny dokumentuje a je mu z nich neveselo.
Krajina – prostor kolem nás, místo k
životu. Krajina – výpověď o nás, o našem chování. Krajina – nyní stále více
jako zboží, jako něco, co není ničí, z
čeho tudíž můžeme úspěšně těžit,
prodávat. Krajina přestala být vnímána jako dar daný nám do péče.
Krajina jako místo, kam jezdíme hledat různé zážitky, ale kterou nevnímáme jako to, s čím jsme bytostně
spojeni. V krajině jako dřív již nepobýváme v práci, neopečováváme ji
obhospodařováním, staráním se o
každý kus země, ohleduplně, aby
nám i nadále byla schopna dávat věci
potřebné k obživě.
Úzký kontakt s krajinou byl v českém
prostoru systematicky ničen po roce
1948 znárodňováním, zabráním pozemků, scelováním lánů. Na většině
míst české a moravské krajiny tak
byly zpřetrhány kořeny spojení
člověka s konkrétní půdou, s místy v
sousedství jeho obydlí, o které pečoval většinou po generace. Krajina
se stala zemí nikoho, místem pro
bezohledné chování nerespektující
základní přírodní zákonitosti. Komunistická doktrína rezolutně uplatňovala svou ideologii a její otisk je v
krajině možné vysledovat dodnes.
Rozorané meze, zaniklé cesty, narovnané potoky a řeky, krajinu
nejkratším směrem nekompromisně
domků, pečlivě oplocených s golfovými trávníky s bazénem, tújemi a dalšími cizorodými okrasnými dřevinami.
Kdepak vyjít za humna úvozovou
cestou podél pastvin s pasoucím se
dobytkem a pečlivě obdělávanými
políčky. Chceme se mít co nejlépe, a
to co nejrychleji, bez ohledu na to, jakou cenu za to nejen nyní, ale především v budoucnu zaplatíme.
Böhmisch Leipa 1930 / Česká Lípa
1988 (foto: J. Bárta)
Nový výrazný zásah do krajiny se
projevil i se změněnou politicko-společenskou situací po roce
1989. Krajina se stala zdrojem kořistnictví. Brutálně je anektována výstavbou nejrůznějších skladových hal
či jiných průmyslových objektů, rozrůstáním se satelitních skrumáží katalogových domků, oplocováním pozemků, a ještě intenzivnější těžbou
přírodního bohatství. Ekonomický
zisk a úspěch jsou ve společnosti nastaveny jako ty nejvyšší hodnoty.
Tomu pak odpovídá stav krajiny. Z
krajiny je potřeba co nejvíce vytěžit a
svůj úspěch projevit co nejokázalejšími stavbami vlastních obydlí. Je
lhostejno jakým způsobem ovlivní
okolí.
Žijeme rozmařile. Spousta ploch zůstává neobhospodařovaná. Jablka
padají do trávy, ovocné stromy nečešeme. Nepěstujeme, nechováme,
trávu nesečeme a nesušíme. Slepice,
králíci, koza, ovce, kachny, husy už
jsou na vesnici skoro vzácností. S
jejich chovem se využíval každý dar
přírody, každý kus pozemku. Vesnice
se radikálně změnila. Je místem pro
rekreaci, často souborem přestavěných či nově vystavěných městských
Hostýn 1898/1998 – ze souboru Letem českým světem 1898/1998 (foto:
J. Bárta, Z. Helfert, D. Horníčková, I.
Lutterer)
S krajinou nežijeme, ale v krajině se
jen pohybujeme, krajinou projíždíme.
Do krajiny jezdíme za zážitkem. Chceme si přece užít. Vyhledáváme v krajině ale pouze taková místa, která
jsou krásná, abychom v nich odpočívali a přinášeli si domů na fotografiích iluzi stále nedotčené harmonické
krajiny. Kdo by jezdil do krajin vydolovaných, zpustlých a vydrancovaných. Ale právě taková místa
jsou
našim
obrazem.
Krajiny
dálničních křižovatek, nadjezdů a
podjezdů, krajiny příměstské, kterými se nedá projít, opuštěné, ztýrané
příhraniční krajiny, zarostlé a zanedbané.
strana 5
ORL číslo 20139
Václav Cílek:
Myslím, že i dnes
žijeme v mezidobí
Výčet vědních oborů, jimiž se zabývá,
je obdivuhodný. Patří mezi ně geologie, klima, ekonomika, ekologie,
prognostika, teologie, i filozofie.
Čtyřiapadesátiletý Václav Cílek předpověděl velké povodně roky před
tím, než přišly. Nyní očekává ropnou
krizi.
Most 1898/1998 – ze souboru Letem
českým světem 1898/1998 (foto: J.
Bárta, Z. Helfert, D. Horníčková, I. Lutterer)
K jakému posunu ve vzhledu krajiny
došlo, je možné vidět při porovnávání stejných míst zachycených
na snímku před mnoha léty a nyní.
Tam jsou rozdíly vidět zcela zřetelně.
Ale spatřit je lze na každém kroku.
http://tech.ihned.cz/c1-60302980krajina-vydana-napospas
Můžeme vůbec v dnešním světě vědě
ještě důvěřovat? Nenarazili jsme na
její hranice?
Myslím, že obyčejný člověk může
většině vědy důvěřovat. Jen je těžké
někdy rozeznat, co je ta většina. Na
druhou stranu kdyby věda měla být
objektivní, musel by vědec začít tím,
že by házel kostkou, co má vlastně
studovat. Už jen výběrem oboru
vstupuje do subjektivní sféry. Výběr
otázek, na které se ptá, je také subjektivní. A najednou vidíme, že věda
hodně souvisí se sociální realitou, s
atmosférou ve společnosti. Z toho
mám docela velké obavy.
Posledních pár let vnímám jako útok
na samostatnost vědy. Pokud na internetu zadám dotaz na globální
oteplování, vyjede, co o něm říká
„skeptický ekolog“ Lomborgci, ale i
jeho oponenti. Tedy stránky Lomborg i antilomborg. Část vědy, která
má co dočinění se společenským
dění, se ocitá v určité manipulaci.
Žijeme v době informační, ale i
desinformační exploze, je to tak?
jestli propaguje politickou stranu
nebo ji zesměšňuje. Ale i globalizace
má na informace vliv.
Například?
Kolega zkoumá povodně na Berounce. Aby z toho získal užitek, měl by
článek o nich dostat do prestižního
zahraničního časopisu. Ten časopis
odebírají dvě knihovny v Česku.
Jenže ten spis by se měl dostat i lidem z povodí Berounky. A těm se nedostane. Ale vědci chtějí být také zaměstnaní, a tak plní pravidla. Mám z
toho pocit zplaňování. I publikace je
v systému hodnocení výhodnější rozdělit na dvě nebo tři. Nasekat je.
Nejen ve vědě je silný tlak k formalizaci. K tomu, že se mají splnit nastavená pravidla.
Hovoříte o společenském klimatu.
Souvisí to s tím, co nazval Václav
Havel v roce 95 blbou náladou?
Nedávno byl publikován výzkum,
podle kterého se 48 procent Čechů
domnívá, že přešlapujeme na místě.
Když se podíváte na vyznění článků v
novinách, někdy mám pocit doby
poloviny 19. století. Roku 1848 vznikl
Komunistický manifest. Lidé chtěli
změnu. Na druhou stranu se snažili
tu změnu zadržet. Z toho vznikly různé historizující směry, jako třeba
novorenesance. Lidi tehdy měli pocit,
že starý svět mizí. Ještě se ho drželi a
rvali ho nad hladinu. Myslím, že i
dnes žijeme v mezidobí. Mezi něčím,
co bylo a bude.
Vnímáte, že přijde změna?
Něco je na spadnutí. Nevím kdy. Uvedu dva příklady. Kolega archeolog mi
říká: mám pocit, že devadesátá léta
jsou stejně daleko, jako devatenácté
století. Tenhle pocit svědčí o tom, že
už v jiné době žijeme. Jako milník bereme sametovou revoluci, ale mezitím došlo k nějakému dalšímu přelomu.
Jistě. Dívám se na billboard a nevím,
strana 6
ORL číslo 20139
Sametová revoluce se odehrála
teprve před čtyřiadvaceti lety. Je to
ale dlouhých čtyřiadvacet let. Čas se
jakoby zahustil.
První republika trvala taky jen dvacet
let.
Připadá mi, že to bylo jiných dvacet
let! Pomalejších.
A je to pravda nebo ne? Představte si
rok 1918 nebo 1925 a vy stejně
pořád myslíte na první světovou
válku. Protože tam padlo tolik lidí!
Jako my myslíme na komunismus, oni
mysleli na monarchii. Čas jim taky pádil. V roce 1918 končí secese, kolem
roku 1922 nabíhají geometrické
styly, po roce 1927 už začínají ustupovat funkcionalismu. A pádí fauvismy, expresionismy, surrealismy,
poetismy.
A my se zatím už přes třicet let plácáme v postmodernismu.
Jenže i ten představuje mnoho slohů. Ale ve zpětném pohledu, co těchto dvacet let bylo zač? I vy sama o
těch dvaceti letech mluvíte jako o
uzavřené epoše. Nebo aspoň o polozavřené epoše.
to může? Přece Jupiter a vesmír!
V souvislosti s probíhajícími změnami
slyšíme často slovo krize. Ekonomická, zdrojů, počasí, důvěry… S čím
ji spojujete vy?
To slovo používám taky, nelze se mu
vyhnout. A pokud o ni uvažuju, tak
jako o nezbytné korekci. Svět se vyvíjel určitým stylem a ukázalo se, že
tímto směrem už nelze jít dál. A tak
se vrací do normálu. Z různých studií
vyplývá, že hospodářská krize může
být za námi ale stejně tak dobře můžeme být v její polovině. Vidíme, že i
v té bohaté Americe lidi nebudou mít
tak klidné stáří jak si mysleli.
Musí tedy dojít ke krizi celého
peněžního systému?
Kolonku „mít hodně peněz“ v souvislosti s pocitem štěstí zaškrtla v 60. letech třetina lidí. O dvacet let to byl
skoro dvojnásobek. Jinými slovy roste závislost lidí na penězích. Roste
také hráčská mentalita. Už se taky
neříká investovat na burze, ale hrát
na burze. Hráčská mentalita plodí
lidi, kteří riskují, mají sníženou zodpovědnost vůči rodině či klientům.
Časy, které jsou, jsou neklidné. Není
žádná síla, která by byla ochotná finanční systém regulovat. Jediná síla,
která je schopná s tím něco udělat, je
síla opakovaných neúspěchů.
A v Evropě?
Krize je globální. Dlouhou dobu ji držela nad vodou spotřeba řadu amerických domácností. V Americe ale
dnes mnoho lidí vážně zvažuje nákupy. Šetří mnohem víc, než dřív. V posledních letech šetří minus dvě procenta. O dvě procenta utrácejí víc,
než vydělávají. Zatímco v Evropě se
šetří mezi plus 10 a 14 procenty.
Žít na dluh je dnes ale normální.
Takže ještě musíme několikrát
padnout ke dnu, aby se to změnilo?
Už ne. Tento trend pomalu mizí.
Možná.
V souvislosti s neklidnou dobou jste
napsal, že některé věci bychom měli
stále držet pevně v rukou. Je to potravinová a energetická bezpečnost,
vymahatelnost práva a střed vlastní
bytosti, který souvisí s horninami,
rostlinami, vodou a hvězdami.
Prvním dvěma věcem rozumím, jak
mám ale rozumět té třetí?
No, nejsme tady sami. Nejsme jenom
my, ale také třeba stromy, které
rovněž mají svá práva. A čím jdete do
větší hlubiny času, tím víc narážíte na
kameny a ještě níž na hvězdy. Ona i
taková samozřejmá věc jako voda se
na Zemi dostala v té naší velké míře
díky tomu, že gravitační síla Jupitera
usměrňovala komety i drobné
meziplanetární částice obsahující led.
Koupete se ve vaně a ejhle – kdo za
Díky krizi?
Díky korekci, ano.
Krizi tedy vnímáte jako očistný proces.
Nejenom. Každý silný zásah má několik dobrých i špatných aspektů. Krize
často dopadají na lidi, kteří ji nezpůsobili. Ne na ty bohatší, kteří ji způsobili, protože ti se naučí, jak vydělávat
jinak. A obávám se a očekávám, že investiční bankéři, kteří se nikdy neomluvili, budou chtít získat své peníze
zpět. A vytvoří novou bublinu či sérii
bublin.
Může jedinec nějak do krize zasáhnout? Návyky, chováním? Nebo na ni
nemá vliv a je to věc státních a politických struktur?
Těžko měníme svět, lépe můžeme
měnit způsob, jak na svět reagujeme.
Tak to bylo vždycky: člověk je skoro
bezmocný ve vnějším světě a tak se
přesune do vnitřního. Jenže ono to
taky není řešení. Ve starém Řecku
lidé věřili, že základní běh světa
nemohou změnit, ale že mohou dělat
něco se svým nejbližším okolím, se
svou obcí. Myslím si, že by tady měla
být rovnováha – něco málo změnit v
sobě a něco málo kolem sebe.
strana 7
ORL číslo 20139
Přednášíte Čechům i Američanům. Je
v tom rozdíl?
Je. Američani si více váží vzdělání,
protože za něj zaplatí neuvěřitelné
peníze. Vystudovat dobrou školu stojí čtvrt milionu dolarů, což je všude
hodně peněz. Oni se tak zadluží na
desítky let. Ale vědí, že když vystudují určitou univerzitu, mají nárok na zaměstnání v určité cenové kvalitě.
Takže se jim studium vyplatí. A taky
od sebe neopisují. Jsou hodnoceni
podle bodů a chtějí mít co nejlepší
známky. U nás zase víc studentů studuje proto, že je to zajímá. Američané do studia většinou investují jen
tolik energie, kolik je nezbytně
nutné.
Na každého Evropana připadá kolem
sedmdesáti ropných otroků, tolik lidí
by totiž bylo zapotřebí, aby silou
svých paží poháněli všechny stroje,
které používáme, píše se v anotaci
vaší knihy o ropě. Můžeme očekávat
ropnou krizi nebo přijde nový zdroj
energie?
Ropy máme asi na 70 let. Přesto čekám nějakou krizi v měřítku dejme
tomu do deseti let. Stará, lacině objevená ložiska dosluhují. Jejich infrastruktura je desítky let stará a už
se zaplatila. Těžba jakýchkoliv surovin je chronicky podinvestovaná a
nová ložiska budou drahá. Myslím si,
že dojde k situaci, kdy ropa nebude
pár let tak dobře dostupná jako
dnes, protože průzkum, otvírka a doprava suroviny do nových terminálů
trvá roky. To způsobí cenový kolotoč,
ale mezitím se podaří otevřít nová
ložiska, která cenu opět na nějakou
dobu stabilizují, ale ropa už nikdy nebude tak směšně laciná jako dnes.
Vyjadřujete se také ke klimatu. Co
říkáte na náhlé přechody počasí?
Zhruba v půlce září jsou poslední dozvuky léta vystřídány pěti, sedmi dny
s deštivým počasím. Na horách přichází první sníh. Pak se počasí stabilizuje a jsou sice chladná rána, ale
teplá odpoledne. Teprve pak nastává
babí léto.
Takže třeba sněhová kalamita v
polovině října, jako tomu bylo před
dvěma lety, je normální?
období dnes máme?
Hovoříte také o dobrých účincích klimatických změn…
Ne. Možná to souviselo se změnami v
arktické oblasti. Když se ptali
tamních lidí, co si myslí o počasí, říkali zajímavé věci. Máme počasí, jaké
nepamatujeme. Nejsme schopni ho
odhadnout. Špatně začínáme rozeznávat roční období. Srážkové úhrny
jsou za celý rok zhruba stejné, ale
jsou jinak rozhozeny. Kdyby bylo globální oteplování, měly by být teplé
zimy. Ale co vidíme jsou i extrémní
chladné týdny. Stejnou volatilitu jako
v počasí vidím na politické a ekonomické scéně. Jestli je tam souvislost,
nevím.
Počkejte, říkáte kdyby bylo globální
oteplování… Ono není?
No jistě. Loni bylo tak teplé září, že
se dalo sedět večer v tričku v zahradní kavárně při jednadvaceti
stupních Celsia! To je jako na Kanárských ostrovech.
Ale lidé se klimatických změn spíš
bojí.
Jak jsem říkal, každá změna přinese
dobré i špatné. Vezměme si zemědělství. Za posledních 10, 15 let je
Středozemí velmi ohroženo suchem.
Zemědělství se tedy bude asi posouvat dál na sever, třeba do Finska. Finové nemají radost z toho, že by měli
začít pěstovat obilí. Ani to neumějí,
nejsou na to zařízeni. Dalo by se říct,
že se nic tak strašného neděje. Ve
středozemí sice ztratíme zemědělskou plochu, ale získáme ji ve Finsku.
Ale je to vlastně změna bolestivá.
Jak pro Středozemce, kteří budou
buď nezaměstnaní, nebo budou
muset začít montovat počítače, Finové zase nebudou rozumět kombajnům.
A co když to Finové nezvládnou?
Může nastat v Evropě hladomor?
Podle posledních analýz se ukazuje,
že oteplování je za posledních deset
let mnohem menší, než by mělo být.
Pravděpodobně tady působí sluneční
minimum. Ale přesto všichni vidíme,
že se něco děje – byly přívalové
deště, sněhová kalamita v říjnu, v
Indonésii udeřily silné deště až po
monzunu, kdy to nikdo nečekal a
podobných případů je mnohem víc.
Globální změna se zatím projevuje
spíš tak, že dlouhodobé průměry
jsou v pořádku, ale jinak se ráno probudíme a ptáme se: Tak jaké roční
Čekám hladové bouře a hladomory v
povodí Nilu, v některých částech Afriky a v řadě chudých států. Velké nebezpečí je kolísavý chod jihovýchodního monzunu. Když přijde
sucho do Číny, tak nebude hladomor,
ale Číňané skoupí evropské potraviny, my na tom hrozně vyděláme, ale
vzápětí nastanou kvůli vysokým
cenám potravin sociální bouře. V jiných částech světa se zase projeví
třeba vysoké ceny umělých hnojiv
nebo nevhodné osivo. Evropa má
velké
štěstí
v
potravinové
soběstačnosti. V přeplněné samoobsluze to tak nevnímáme, ale potraviny jsou celosvětový problém.
Často jezdíte za výzkumy do Egypta.
strana 8
ORL číslo 20139
Projevují se klimatické změny i tam?
Středozemní moře postupuje až o
sto metrů za rok do delty, kde žije asi
60 milionů lidí. Řeka přináší hodně
sladké vody, zatlačuje tu mořskou. Ta
intruduje do pobřežní části. Kdo za
to může? Všichni v Egyptě si myslí, že
západní civilizace. Jenže delta si sesedá, sladké vody proudí čím dál míň,
protože je špatně využívaná na
projekty v sahaře, kde se jí hodně vypaří. Tento stav je ukázkou globální
změny, která je kombinací lidských
zásahů a špatných rozhodnutí vlády.
Egypťanů se rodí ročně milion a tak
je jasné, že to nemůže dobře dopadnout.
Že to nemůže jít do nekonečna?
Přesně tak. Země není neomezená.
Podobná situace je v povodí Nilu, kde
žije asi 370 milionů lidí. Během dvaceti let jich má být skoro dvojnásobek. Topí dřevem, takže krajina přijde o stromy. Už teď je systém za
mezí dlouhodobé řešitelnosti. Tyto
problémy nemají řešení. Můžeme zachránit 20, 30 tisíc lidí, ale ne 20 milionů.
To zní bezvýchodně.
Jistěže. Uvidíme. Myslím, že to ještě
zažijeme.
Špatné rozhodnutí vlády, lidská
činnost… Platí to i pro naše povodně, které jste mimochodem předpověděl?
Nejsou rozhozena jen roční období,
ale přírodní cyklus jako takový.
Velkou neznámou v něm je tání Arktidy. Postižená plocha je obrovská a
způsobuje teplotní setrvačnost, i
když je to zatím neprokazatelné.
Podle mě to způsobuje posun léta do
podzimu a posun zimy do jara. A taky
krátké jaro, kdy se z mírných teplot
dostaneme rychle do teplot vysokých. To je jedna ze změn, která se
odráží v zemském systému. Některé
jdou proti sobě, jiné se skládají.
V Evropě je deset procent souše kryto lidskými komunikacemi a sídly,
které neodvádí vodu a mají jinou odraznost, než příroda. Do systému zasahujeme po několika procentech,
ale ta se sčítají. Co se týče povodní,
my jsme je čekali. Tedy povodně, kdy
spadne hodně vody a zvednou se hladiny řek. Jenže od roku 97 do roku
2002 jsme zažili všechny možné
druhy povodní, včetně těch z ledových bariér. Na Vltavě takové byly
až jedenáct metrů vysoké. Takže to,
co nám příroda předvedla, nebyly povodně, ale všechny druhy povodní ve
všech obdobích.
A co přívalové deště?
Ty nás taky zaskočily. V této četnosti
a intenzitě tu ještě nebyly.
Když jsme si domlouvali rozhovor, šel
jste krajinou a hledal centrum Havlíčkova Brodu. Krajinou chodíte často.
Lidé však raději dovolenou tráví u
moře.
Mně je jedno, jak tráví čas. Jsem nejraději, když jdou do obchodního
domu a nepřekáží v přírodě. Navíc
dovolená slouží k tomu, že se člověk
ocitne mimo řád a dobije sílu z jiných
zážitků či z velikosti oceánů. Jenže je
krize a tak bude čím dál víc lidí trávit
dovolenou doma. Krajina, ve které
žijeme, má pro nás obrovský význam.
A já krajinou chodím rád. Když mám
čas, jedu vlakem na Sedlec a pak jdu
pěšky do ústavu. (sídlí v Lysolajích,
pozn. red.)
Vlakem, ne autem?
Já neřídím. Jako rodina máme auto
třetím rokem. Pro lidi je důležitá i
příměstská krajina víkendů. Té věnujeme pozornost, jako ji věnujeme
svému obýváku. Před třemi lety jsem
dělal studii týkající se pražské Vltavy,
protékající mezi Zbraslaví a Trójou.
Jdete kolem řeky a uvědomíte si, kolik lidí je na ni navázáno. Kanoistické
kluby třeba. Nebo se podél ní prochází babička a její manžel, otužilec,
plave ve Vltavě. Kolik lidí k ní chodí
se psem!
Vltava je i v Praze velký rekreační
prostor. I když nikdo se nechlubí, že
by jel na dovolenou na louku u Modřan. Lidi teď méně chodí do přírody,
ale víc jezdí na kole. I když je fakt, že
pěšáci nemají kolaře rádi. Ten rychlejší zkrátka vadí.
http://www.femmefatal.cz/srazka-sexperty/vaclav-cilek-myslim-ze-idnes-zijeme-v-mezidobi.html
Novým standardem
Washingtonu je
nezákonnost
Dr. Paul Craig Roberts
V různých článcích a ve své poslední
knize Selhání kapitalismus Laissez
Faire a ekonomický rozklad Západu
jsem poukazoval, že krize evropských
vládních dluhů se zneužívá k ukončení suverenity zemí, které jsou členy
EU. Není žádných pochyb, že je to
pravda, ale suverenita zemí, které
jsou členy EU, je stejně už jen nominální. Ač si jednotlivé země pořád
ještě uchovávají určitou suverenitu
na vládě EU, má je i tak pod palcem
Washington, což bylo předvedeno při
nedávné ilegální a nepřátelské akci
provedené podle příkazů Washingtonu Francií, Itálií, Španělskem, Portugalskem a Rakouskem proti letounu
vezoucímu bolivijského prezidenta
Evo Moralese.
Když se vracel z Moskvy do Bolivie,
tak Moralesovou letounu odmítli povolit přelet a doplnění paliva francouzské, italské, španělské a portugalské loutky Washingtonu, a ten
strana 9
ORL číslo 20139
musel přistát v Rakousku, kde prezidentovo letadlo prohledali, není-li
tam Edward Snowden. Tohle byla
mocenská hra Washingtonu, aby
Snowdena unesli z bolivijského prezidentského letounu v rozporu s mezinárodním právem, a aby poučili začínajícího reformátora Moralese, že
nezávislost na Washingtonských
příkazech není dovolena.
Evropské loutkové státy se k tomuto
mimořádnému pošlapání diplomacie
a mezinárodního práva přidaly i přes
fakt, že každá z těchto zemí je
rozzuřená, že Washington špehuje
jejich vlády, diplomaty a občany.
Jejich poděkováním Snowdenovi, jehož odhalení je obeznámilo s tím, že
Washington zaznamenává veškerou
jejich komunikaci, byla pomoc Washingtonu s chycením Snowdena.
To nám říká, kolik morálnosti, cti a integrity ještě Západní civilizaci zůstalo. Nula.
Snowden tyto země světa informoval, že jejich komunikace už postrádá jakoukoliv nezávislost či soukromí mimo Washingtonský dohled a
náslech. Bohorovnost a arogance
Washingtonu jsou šokující. Ovšem
žádná země nebyla ještě ochotna se
Washingtonu postavit a dát Snowdenovi azyl. Coreu z Ekvádoru už Washington zastrašil a zpráskal a ten
svou nabídku Snowdenvi stáhl. Pro
Čínu a Rusko, oblíbené cíle Washingtonu při démonizaci lidskými právy,
by bylo udělení azylu Snowdenovi
propagandistickým triumfem, ale
žádná z těchto zemí nechtěla konfrontaci s Washingtonem, která by
způsobila odvetu.
Krátce, vlády těchto zemí světa chtějí
washingtonské peníze a dobré
vztahy více než chtějí pravdu a integritu nebo i svou nezávislost.
Washingtonská nechutná intervence
proti Snowdenovi a Moralesovi dává
světu další šanci dohnat Washington
k odpovědnosti, než washingtonská
bohorovnost a arogance svět donutí
k volbě mezi přijetím hegemonie Wa-
shingtonu a III. světovou válkou.
Země rozdělené mezi sebou a
ucházející se o peníze a přízeň, místo
toho Washingtonu dovolují, ať je to
cokoliv, tohle legitimizovat. Nezákonnost Washingtonu se ustanovila jako nový standard.
Je nepravděpodobné, že jihoamerické vlády se společně Washingtonu
postaví. Jen pár těchto zemí je vedeno reformátory, kteří reprezentují
lid místo bohatých elit spojených s
Washingtonem, ale většina z nich
dává přednost klidným vztahům s
Washingtonem a s domácími elitami.
Jihoameričané předpokládají, že Washington stejně uspěje při svržení
těchto reformátorů, jako to udělal už
v minulosti.
Poznámka: Mezi tím Snowdenovi nabídly azyl Nicaragua a po ní Venezuela.
Novinové titulky v Evropě jsou o tom,
že „dohled NSA ohrožuje dohodu o
svobodném obchodu s EU“ a že
„Merkelová vyžaduje vysvětlení.“
Tyto protesty jsou nezbytnou veřejnou pózou těchto loutek, a Washington na to bude takto pohlížet.
Francouzská vláda říká, že by se ty
obchodní rozhovory měly dočasně
suspendovat „na několik týdnů, aby
se zamezilo nějakým kontroverzím.“
Avšak německá vláda říká: „My chceme tuto dohodu o volném obchodu a
chceme s těmi rozhovory začít hned.“
Jinými slovy to, co Merkelová popsala jako „nepřijatelné chování ve stylu
Studené války“, je pro Německo přijatelné, pokud Německo dostane
svou dohodu o volném obchodu.
Žízeň po washingtonských penězích
Evropu zaslepuje ke skutečným důsledkům dohody o volném obchodu.
To, co tahle dohoda udělá, bude začlenění evropských ekonomik do washingtonské ekonomické hegemonie.
Tahle dohoda je konstruována tak,
aby Evropu odtáhla od obchodů s
Ruskem, zrovna tak jako je transpacifické partnerství konstruováno,
aby odtáhlo asijské země od Číny a
začlenilo je do amerických-strukturovaných vztahů. Tyhle dohody mají
jen máloco dělat s volným obchodem
a všechno je to o americké hegemonii.
Tyhle dohody o „volném obchodu“
zaváží evropské a asijské „partnery“ k
podpoře dolaru. Opravdu je možné,
že dolar nahradí euro a asijské měny
a stane se monetární jednotkou
těchto „partnerství“. Tímto způsobem Washington může dolar institucionalizovat a chránit před důsledky
tiskařských strojů, kterých se používá
k nafouknutí solventnosti bank příliš
velkých, aby padly, a k financování
nikdy nekončícího deficitu federálního rozpočtu.
http://www.ac24.cz/zpravy-zesveta/2410-novym-standardemwashingtonu-je-nezakonnost
Washington tlačí
svět do konečné
války
Paul Craig Roberts
„V jako vendeta“, film znázorňující
zlo ve futuristické Anglii coby paralelu zla existujícího v dnešní Americe,
končí porážkou zla. Ale to je film, ve
kterém hrdina má nadpřirozené
schopnosti. Pokud jste tento film neviděli, měli byste se na něj podívat.
Mohl by vás probudit a dát vám odvahu. Ukázky níže ukazují, že, aspoň
u některých filmařů, touha po svobodě stále existuje.
Jestli touha po svobodě existuje i v
Americe se teprve uvidí. Pokud
mohou Američané překonat svoji důvěřivost, svůj celoživotní výplach
mozku, své sklony věřit každé lži, kterou jim „jejich“ vláda řekne, a pokud
mohou Američané uniknout z matrixu, ve kterém žijí, mohou obnovit
morálku, spravedlnost, mír a svobodu, kterou jim „jejich“ vláda vzala.
Není nemožné, aby Američané opět
povstali se vzpřímenou hlavou. Jen
musí rozpoznat, že „jejich“ vláda je
nepřítelem pravdy, spravedlnosti, lidských práv a samotného života.
strana 10
ORL číslo 20139
Mohou obyčejní Američané triumfovat nad zlem, kterým je „jejich“
vláda, bez pomoci super hrdiny?
Pokud jsou ideály dostatečně silné a
Američané je dokážou pochopit,
může dobro zvítězit nad zlem, které
je koncentrováno ve Washingtonu.
Tím, co stojí mezi Američany a jejich
pochopením zla, je jejich důvěřivost.
Pokud dobro nedokáže bojovat se
zlem Washingtonu, bude naší budoucností okovaná bota v lidském
úsměvu navždy.
Pokud vy jako Američané, žijící ve
velmoci Americe, nemáte odvahu postavit se zlu, kterým je „vaše“ vláda,
snad vás povzbudí odvaha Edwarda
Snowdena, Bradley Manninga, Juliana Assange, a malého Ekvádoru.
Americký senátor z New Jersey, Robert Menendez, demokratický předseda senátního Výboru pro zahraniční vztahy, řekl ekvádorské vládě, že zablokuje dovoz zeleniny a
květin z Ekvádoru, pokud Ekvádor
poskytne azyl Edwardu Snowdenovi.
Ekvádor by to stálo jednu miliardu
dolarů ve ztracených příjmech.
Menendezův výrok – „Naše vláda nebude odměňovat země za špatné
chování“ – je ironický. Přirovnává
špatné chování k ochraně lidí říkajících pravdu a dobré chování ke zradě
lidí mluvících pravdu. Menendezův
výrok je také lží. Americká vláda odměňuje pouze špatné chování. Americká vláda konzistentně odměňuje
ty, kteří konspirují proti zvoleným
vládám ve vlastní zemi, a které dosazuje jako diktátory, když Washington zvolenou vládu svrhne.
Menendezova hrozba nefungovala,
ale senátor uspěl při uštědření další
ponižující rány prestiži Washingtonu.
Ekvádorský prezident, Rafael Correa,
Menendeze deklasoval a zrušil obchodní pakt s USA, na základě toho,
že tento pakt je hrozbou pro státní
suverenitu Ekvádoru a pro morální
principy a že ho Washingtonem využívá k vydírání Ekvádoru. „Ekvádor
neakceptuje nátlak nebo hrozby od
nikoho,“ dodal ministr komunikací
Fernando Alvarado, který pak nabídl
Washingtonu zahraniční pomoc v oblasti školení v lidských právech a boji
proti mučení, ilegálním popravám a
útokům na soukromí lidí.
Washington, načapaný s rukama v
krabici s cukrovím a požírající soukromí celého světa, kterému jeho
arogance brání své ilegální chování
uznat a omluvit se za něj, Snowdenovu aféru tak překroutil, že si
Washington způsobil mnohem více
škod, než kolik jich napáchalo Snowdenovo
odhalení.
Washington
přesvědčivě dokázal, že nemá naprosto žádný respekt k lidským
právům kohokoliv, že nemá žádný respekt k suverenitě jakékoliv země, že
nemá žádný respekt k jakýmkoliv
morálním principům, obzvláště těm,
které nejčastěji sám hlásá, a že se
spoléhá pouze na donucování a násilí. Zbytek světa nyní ví, kdo je nepřítel.
Mediální prostitutky Washingtonu,
tím, že pomáhají démonizovat Snowdena, Glenna Greenwalda, Manninga,
Assange a Ekvádor, světu demonstrovali, že americká média postrádají integritu a že ničemu, o čem informují, se nedá věřit. Americká tištěná
a televizní média a NPR představují
ministerstvo propagandy pro nemorální agendy Washingtonu.
24. června, oblíbená děvka státního
Gestapa, Washington Post, třikrát
odsoudila demokraticky zvolené
Rafaela Correu jako „autokratického
vůdce malého, ožebračeného Ekvádoru“, aniž by pochopila, že tento
úvodník nejen, že demonstroval absenci jakékoliv etiky ve Washington
Post, ale také celému světu ukázal,
že pokud se hrozbám Washingtonu
může postavit „malý ožebračený
Ekvádor“, tak může i zbytek světa.
Prezident Correa odpověděl, že Washington Post „dokázal zaměřit pozornost na Snowdena a „zlé“ země,
které ho podporují, a snažil se nás
přimět zapomenout na strašlivé věci
provedené Američanům a celému
světu, které Snowden odsoudil“.
Correa dodal, že „světový řád Wahttp://orl.bloger.cz
shingtonu je nejen nespravedlivý, ale
i amorální“.
Důvod, proč Washington Correu
nenávidí, nemá nic společného se
Snowdenem. To, že Ekvádor zvažuje
udělení azylu Snowdenovi, je jen záminkou. Correa je nenáviděn proto,
že ve druhém roce svého prvního
funkčního období neuznal zahraniční
dluh ve výši 3 miliard dolarů, kterým
zkorumpované a despotické předešlé režimy splácely svoji podporu
mezinárodním financím. Correova
hrozba nezaplacením donutila mezinárodní finanční gangstery dluh
snížit a odepsat 60%.
Washington také nenávidí Correu
proto, že úspěšně snížil vysokou míru
chudoby v Ekvádoru, čímž získal veřejnou podporu, která činí obtížným,
aby ho mohl Washington svrhnout
zevnitř.
A ještě jedním důvodem, proč Washington nenávidí Correu, je, že
podnikl kroky proti nadnárodním
ropným společnostem, drancujícím
ropné zdroje Ekvádoru, a omezil objem zahraničních vkladů v bankách
země, aby zablokoval Washingtonu
schopnost destabilizovat finanční
systém Ekvádoru.
Washington také nenávidí Correu za
to, že mu odmítl obnovit nájem letecké základny v Mantě.
V podstatě Correa bojoval o převzetí
kontroly nad ekvádorskou vládou,
médii a národními zdroji z rukou Washingtonu a rukou malé bohaté elity
napojené na Washington. Je to příběh Davida a Goliáše.
Jinými slovy, stejně jako Chavez ve
Venezuele je ojedinělým zahraničním
vůdcem, který zastupuje zájmy své
země, místo zájmy Washingtonu.
Washington používá různé zkorumpované nevládní organizace a loutkové vlády v Kolumbii, jako zbraň
proti Correovi a ekvádorské vládě.
strana 11
ORL číslo 20139
Mnozí věří, že je pouze otázkou času,
než se Washingtonu podaří Correu
zavraždit.
Američtí vlastenci, kteří cítí, že by
měli být na straně „své“ vlády bez
ohledu na fakta, by udělali dobře,
kdyby si vzpomněli na to, co je skutečné vlastenectví. Přísaha zní bránit
ústavu proti nepřátelům domácím a
zahraničním. Bushův a Obamův
režim dokázaly, že jsou nejhoršími
nepřáteli ústavy. Není možné, aby
skutečný vlastenec podporoval vládu, která likviduje ústavu. Spojené
státy jsou ústavním zřízením. Naše
země není Obamovým režimem,
Bushovým režimem, nebo vládou
někoho jiného, naše země je
ústavním zřízením. Ústava je naše
země.
Pohled ze zahraničí:
O úspěchu Zemana
a o tom, co na nás
zkouší Kalousek a
čeští novináři
Historička a politická analytička Veronika Sušová-Salminen žije trvale ve
Finsku, svými obsáhlými analýzami
nicméně často rozebírá českou politiku. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se zamýšlí nad tím, jak česká
pravice v poslední době ostřeluje Miloše Zemana, proč jsou podle ní česká média jednostranně zaměřená a
proč v Česku vládne kartel stále těch
samých politických stran.
Mimo závazků k vlastní zemi mají
všichni
lidé
zodpovědnost
k
samotnému lidskému životu. Loutkové státy Washingtonu, jako země
NATO, Japonsko a Kolumbie, tím, že
poskytují krytí a podporu agresím
Washingtonu, mu umožňují tlačit
svět do třetí světové války.
Pokušení
peněz
Washingtonu
snadno přemůže slabé charaktery,
jako Tony Blair a David Cameron. Ale
vlády zemí NATO a dalších přizpůsobivých států nejen, že podporou
agresivních válek Washingtonu zaprodávají vlastní lidi, ale zaprodávají
lidstvo. Arogance Washingtonu roste, jak Washington likviduje jednu
zemi za druhou. Dříve nebo později
Rusko a Čína pochopí, že oni sami
jsou cílem, a nakreslí tvrdší čáry.
Arogance Washingtonu zabrání, aby
tyto linie rozpoznal, a konečná válka
bude spuštěna.
Hegemonistický impuls Washingtonu
tlačí svět ke zničení. Lidé světa by to
měli pochopit a donutit své vlády,
aby přestaly agrese Washingtonu
umožňovat.
http://zvedavec.org/komentare/201
3/07/5565-washington-tlaci-svet-dokonecne-valky.htm
Jak se z chladného Finska jeví role Miloše Zemana v české politice po nástupu do prezidentské funkce? Budeme
jednou jeho zvolení považovat za zásadní mezník v historii České republiky?
Z chladného Finska se snažím vidět
věci pokud možno s chladnou hlavou.
Zeman kandidoval s určitým programem, který se dnes snaží realizovat.
Od počátku říkal, že bude aktivní
prezident a že odmítá být „fíkus v
rohu“ nebo „stroj na podpisy“. V
tomto ohledu Zeman zatím svoje sliby a představy, se kterými byl zvolen,
víceméně plní. Osobně to pro mě
není velké překvapení.
Pokud se na věci podíváme z jeho
hlediska: Byl zvolen prezidentem s
určitou představou a logicky považuje skutečnost, že byl zvolen za projev
podpory této představě. Kromě toho
kandidoval v určitém kontextu. Ten
bych stručně charakterizovala jako
naprostý úpadek české pravice, která
ukázala po roce 2006, že ve skutečnosti nemá schopnosti na to řídit
zemi. Konkrétně Nečasova vláda nepochopila svůj hlavní úkol, kterým
mělo být zmírňování dopadů pokračující hospodářské krize a ne prostoduché realizování neoliberálních formulek a vzorečků.
Naopak, vláda dopady svými „reformami“ programově zhoršovala a podílela se na zhoršování životní
úrovně v ČR, včetně pauperizace
těch nejslabších. Zeman se proto logicky jevil jako určitá ad hoc alternativa a hlas pro Schwarzenberga jako
projev souhlasu s touto vládou.
Pro historika je samozřejmě velmi
těžké odhadovat budoucnost. Myslím, že se Miloš Zeman do učebnic
dějepisu dostane jako jeden ze tří významných politiků prvních 30 let po
pádu Berlínské zdi. Jestli ale bude
jeho prezidentství hodnoceno jako
„zásadní mezník“, je velmi těžké říci.
To bude velmi záviset z jakého
kontextu bude Zeman hodnocen a
také na tom, jak se bude jeho role vyvíjet v nejbližších letech. Minimálně
bude figurovat jako první přímo zvolený prezident ČR.
Připomenu ale, že slavný otec vlasti
Karel IV. se v politice neštítil ničeho,
včetně lhaní a podvodů, obojí bylo z
tehdejšího i dnešního hlediska
problematické, přesto je dnes považován za nejvýznamnějšího Čecha po
Masarykovi. Nevím, jak bude hodnocen Zeman. Jen se tím snažím říci, že
v historickém hodnocení se většinou
hodnotí celkově to, co konkrétní politik udělal pro svojí zemi a až potom
jak toho dosahoval. Na to "jak" se
pak velmi často zapomene.
Z dnešního pohledu ale vnímám Zemanovo prezidentství jako pokus o
kontinuitu s masarykovským viděním
a praxí – Masaryk byl velmi aktivní
prezident a po celou dobu ve funkci
plně využíval československé ústavy
z roku 1920, která mu dávala právo
jmenovat premiéra. Ne vždy tak Masaryk činil po dohodě s politickými
stranami v parlamentu.
Často ve svých článcích kritizujete čes-
strana 12
ORL číslo 20139
ká média například za to, jak se staví k
Zemanovi. Stručně řečeno píšete, že
nafukují jeho chyby, nedostatky, neúspěchy a zaváhání… A jeho soupeřům
a protivníkům, například Karlu Schwarzenbergovi a Miroslavu Kalouskovi, pomáhají. Proč tomu tak podle
Vás je?
Zeman je vnímán jako levicový prezident. Nebudu teď komentovat to,
jestli má skutečně autenticky levicové názory a nebo jestli se jedná
jenom o určitou symbolickou nálepku. Česká společnost a její média
dlouhodobě reagují velmi nevyrovnaně na levici u moci. Bylo tomu
například v roce 1998, kdy ODS v médiích „mobilizovala“ proti absurdnímu „návratu komunismu“ v podobě
vlády ČSSD a Zemana, nebo v roce
2006, kdy M. Topolánek v televizi tvrdil, že Paroubek chystá „nový únor
1948“. Dnes se zase mobilizuje proti
levicovému prezidentovi.
Levicovost není prostě vnímána jako
něco zcela normálního a legitimního
a odsud plyne asymetrický postoj
mnoha médií k Zemanovým chybám.
Je to otázka postkomunistického dědictví a ideologie antikomunismu,
která z levice udělala v podstatě totalitní politickou orientaci a tváří se,
že skutečná demokracie je pravicová.
Jako příklad uvedu otázku stále omílané opoziční smlouvy, která je Zemanovi vyčítána. Jejím spoluautorem
byl Václav Klaus, který byl 10 let
prezidentem republiky. Kde byla média tehdy a proč je i dnes Klaus v
rámci kritiky Zemana jaksi neviditelný? Jistě je dobré upozorňovat na
tyto skutečnosti, ale není možné
pořád a dokola kritizovat výběrově
jenom Zemana a vytrhávat věci a
problémy z kontextu. Navíc u Zemana je možné sledovat velmi silný
emoční náboj, kterým novináři vytváří mediální obraz prezidenta, která je
„smotkem“ negativních emocí – mocichtivosti a pomsty, čemuž má prý
podřizovat absolutně všechno. Taková práce je velmi nedůvěryhodná.
Dnešní média kritizují Zemana jako
zadrhlá deska, což působí, jako kdyby
jim šlo spíš o propagandu než o novinářskou práci a objektivní hodnocení.
V jakém stavu jsou česká média? Podle některých pozorovatelů dochází už
od 2. kola prezidentské volby k odcizení redakcí sedících v Praze a
konzumentů médií, zejména z venkova. Kde se stala chyba?
Obecně myslím, že na tom nejsou
dobře. Chybí jim názorová různost a
snaha o objektivní a kompetentní
informování čtenářů bez toho, aby
očividně až hloupě nestranila jednomu politickému názoru. Dokonce
mám někdy dojem, že v nich pracují
lidé, kteří nemají potuchy o tom, co
je to politika a nebo jak funguje
společnost. V případě prezidentských voleb většina médii vedla volební kampaň, což znamenalo, že
nekriticky stranila jednomu z obou
kandidátů a podílela se na hysterické
dehonestaci druhého. Kampaň pak
vedla k prohloubení už existující
polarizace.
Je třeba si uvědomit, že ač je polarizace ve společnosti dnes důsledek
sociálních a ekonomických faktorů,
média jí dávají symbolickou a kulturní
dimenzi,
například
v
podobě
kontrastování „lidového“ Zemana a
„kosmopolitního“ Schwarzenberga.
Odcizení, o kterém mluvíte, samozřejmě nedělá dobrou vizitku médiím, protože ta by měla naopak mít
dobré povědomí o životě i názorech
mimo Prahu. Je zřejmě projevem
toho, že se pražské redakce (tak jako
český parlament) ocitly ve slonovinové věži, v zajetí své vlastní politické orientace a životního stylu.
Nedávno jste publikovala obsáhlou
analýzu, ve které jste se věnovala
tvrzení Miroslava Kalouska, že Zeman
zavádí v Česku „putinovský režim“.
Jak se Vám coby historičce orientované mimo jiné na dějiny Ruska poslouchá toto přirovnání?
Ano, ten článek bral tak trochu ad
absurdum Kalouskovo přirovnání, že
extenzivní interpretace prezidentovy
kompetence jmenovat premiérem
kohokoliv i bez porady s parlamentními stranami je cestou k putinismu.
Vadilo mi, že česká média zase takové přirovnání jenom přijala, ale neověřila si, do jaké míry je v pořádku
nebo do jaké míry jde jenom o lacinou nálepkující manipulaci. Pan
Kalousek a řada dalších politiků dnes
totiž na běžícím páse produkují různé propagandistické termíny, kterými matou veřejnost, a média jim k
tomu dělají hlásnou troubu.
To srovnání strukturálně vůbec nesedí a je zcela vytržené z kontextu.
Putinův režim v Rusku je výsledkem
zcela specifického vývoje a je v podstatě záležitostí konsolidace státu po
rozpadu SSSR a šokové terapii. Stát
se v Rusku po roce 1993 v podstatě
rozpadal, takže běžný občan byl konfrontován se situací, kdy se nebylo
možné spolehnout na absolutně
žádné veřejné služby, vynutitelnost
práva a právní ochranu, dostupnost
zdravotní péče, nebo vyplácení mezd
nebo penzí atp.
Putin skutečně Rusko do značné míry
zkonsolidoval a dnes využívá oné
zkušenosti k tomu, aby se udržel u
moci. Putinismus ale není návodem
na silné prezidentství, protože se od
silného prezidentství odvíjí. Sám ho
nikdy nevytvořil, dal mu maximálně
konkrétní náplň. K tomu, aby se mohlo mluvit o Zemanovi jako Putinovi,
by musela být podstatně změněna
česká ústava a Zeman by musel mít
po ruce velmi silnou prezidentskou
stranu v parlamentu, který by tím
ovládal, musel by přetransformovat
kancelář prezidenta v další centrum
výkonné moci, které by fungovalo
paralelně s vládou, která by měla
převážně technický charakter a byla
by závislá na prezidentovi. Nic z toho
se v Česku ale neděje a Zeman se
nikde nevyslovil pro takovou zásadní
změnu ústavy, aby Česko posunul
směrem k praxi v dnešním Rusku a
mohl se z něj stát Putin a vládnout
autoritativně jako on.
To, že v souladu s Ústavou a v masarykovské tradici jmenuje v situaci, ke
které v červnu došlo, svoji vládu,
nemá ale nic společného s Putinovým režimem. Zeman prostě
jenom využil možnosti, kterou mu
Ústava dala. To je umění politiky.
Navíc, hned prohlásil, že svoje
jednání vidí jako cestu k předčasným
volbám. Je možné ho podezírat z
toho, že v jeho zájmu bylo pokrastrana 13
ORL číslo 20139
čování Rusnokovy vlády co nejdéle,
ale je nutné brát vážně i to, že o
předčasných volbách a jejich vyvolání
mluvil už v momentě jmenování
Rusnoka. To první je ale spekulace, a
to druhé fakt, který prezident jasně
řekl.
a pragmatické vztahy neznamená
Rusko podceňovat a nebo ignorovat
to, že se jedná o zemi s imperiální
tradicí. V dnešní diskuzi o tom, jestli
Zeman „táhne“ Česko na Východ, je
fascinující, jak moc se ignoruje české
členství v EU a NATO.
Strašidlo „putinovského Ruska“ se
zřejmě stane jedním z témat předvolebního boje v České republice, přinejmenším ze strany TOP 09. Jak se díváte na Schwarzenbergovo zdůrazňování lidských práv v Rusku, které
nadřazuje nad snahou zajistit intenzivnější ekonomické vztahy? Co se
v Čechách o Rusku neříká, ale říkat by
se mělo?
Mám dojem, že především na to
první jsme díky práci posledních
dvou
pravicových
vlád
zcela
rezignovali. Česko je v EU neaktivní,
nepodílí se nijak na tamním dění a
nesnaží se věci ovlivňovat při jejich
vzniku, ale jen trapně protestuje při
schvalování. Nemá v EU žádné stabilní spojence a navíc se ukazuje, že je
zcela nekompetentní při využívání
evropských peněz. V případě NATO
sice aktivně sponzorujeme vojenské
akce bývalých koloniálních velmocí
(např. v Mali), ale evidentně nikdo z
ČR nevěří tomu, že by nás NATO před
„Východem“ ochránilo. Pravicoví politici jako M. Kalousek rozhodně ne,
což je na pováženou. Vyprávěním o
importu Putina se tu prostě mlží a
zneužívá iracionálních fóbii, neznalostí, předsudků a národních traumat
týkajících se Ruska, respektive Sovětského svazu.
Rusko je země, která má velmi tragickou historii a celou řadu problémů. K těm největším patří velké sociální nerovnosti mezi lidmi a regiony,
které mají někdy až extrémní podobu. V podstatě by se dalo říct, že Rusko je dnes paradoxně „dokonalou“
radikálně-kapitalistickou společností,
kde platí, že kdo má peníze, má
všechno a kdo je nemá, má prostě
smůlu. Tyto nerovnosti jsou dnes už
vesměs důsledkem tzv. postsovětské
transformace, pochybné privatizace
a korupční praxe.
Pokud budeme lidská práva chápat
celistvě, a nikoliv jen jako vybraná
práva politická nebo menšinová, ale
také jako právo na důstojný život
nebo právo na určitou kvalitu života,
jsou v Rusku porušována na každodenní bázi. Nejvíce právě v oblasti
důstojného života, sociálních práv a
kvality života. V tom ale Rusko není
ojedinělé. Například my bychom se
měli zamyslet nad tím, jestli životní
podmínky, které se dnes dostávají
českým důchodcům, jsou skutečně
důstojné? Je to v pořádku, že je tu
skupina lidí, kteří dostávají za celoživotní práci a placení daní opravdu
bakšiš? Jak je to s lidskými právy
romské populace v ČR?
Schwarzenberg byl jen pokračovatelem zahraničně politické linie, která
nebyla schopna naleznout ve vztahu
s Ruskem určitý bod „normality“ a
pragmatismu. To se táhne v podstatě
od roku 1993. Mít s Ruskem korektní
Nadřazování otázky lidských práv
např. v Rusku nad ekonomickými zájmy ČR v jistém smyslu popírá princip
národního zájmu. Ten je přece definován nikoliv přeshraničně, ale hranicemi země, které se týká. Morálním
principem je přitom dobro dané
země a jejích občanů. V Rusku jsou
pro české firmy ekonomické příležitosti a navíc máme v Rusku velice
dobré jméno. Na československé výrobky se tam vzpomíná s nostalgií a
jsou považovány za kvalitní. Je
hloupost toho nevyužít už jen proto,
že když to neuděláme my, udělají to
jiní. Velkým obchodním partnerem
Ruska je například Nizozemsko, které
otázku lidských práv zřejmě neřeší.
Ideálním stavem pro ČR by tedy
mohla být aktivní evropská politika,
popř. evropská obranná politika, a
přitom pragmatické, i když opatrné,
vztahy s Ruskem především v ekonomické oblasti. K tomu je ale potřeba
nemít fóbické postoje a mít samostatnou zahraniční politiku, nikoliv
být klonem USA. Ostatně Miloš Zehttp://orl.bloger.cz
man se několikrát a opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že by si přál, aby
se Rusko v horizontu 20-30 let stalo
členem Evropské unie, což spíš vypadá na to, že v něm vidí potenciálně
demokratickou zemi, která by splnila
kritéria vstupu do EU, a nikoliv autoritářský model ke kopírování.
Jak se vyrovnáváte s argumentací
pravicových stran, že Miloš Zeman
nadstandardně rozšiřuje svou moc,
překračuje ústavní zvyklosti, ignoroval
legitimní většinu v Poslanecké sněmovně, hrubě uráží politické protivníky a soustřeďuje kolem sebe lidi
napojené na ekonomické skupiny…
třeba navázané na Rusko?
V posledních dvou měsících se v ČR
rozhořel otevřený konflikt mezi
prezidentem a politickými stranami v
parlamentu. Je samozřejmě logické,
že v mocenském sporu obě strany
nějak argumentují a jde jim o to získat navrch a ospravedlnit si tak svoje
zájmy. K tomu se v českém politickém prostředí často používá
vulgární, emotivní slovník a zavádějící argumenty.
Zeman opravdu udělal to, že nově interpretoval, respektive vzal doslovně
ten paragraf Ústavy, kde má prezident autonomní právo vybrat premiérem kohokoliv podle svého výběru.
To opravdu v Ústavě je. Celý ten
konflikt se neděje mimo ústavní rámec. Pravice se snažila jeho jednání
prostě interpretovat jako něco
„mimo“ ústavu a pomohla si nálepkami jako „putinismus“ nebo „obrana
masarykovské demokracie“, které ale
zároveň její politiky usvědčují z elementárních neznalostí.
Jednou ze součástí této argumentace je programové ignorování toho, že
Zemanovi skutečně mohlo jít o to najít cestu z bezprostřední a konkrétní
krize, která byla očividná a velmi
hmatatelná. Tím, že se všechno shodí
na prezidenta, využije se jeho image
„mocichtivého agenta Putina“, pravice se pokouší rozmělnit skutečnost,
že ve svojí politice zcela selhala a
navíc, že je tu dnes závažné vyšetřování a pochybnosti o tom, jestli
rozhodovací procesy v parlamentu
strana 14
ORL číslo 20139
jsou ústavní. Je to tak trochu ve stylu
„zloděj křičí, chyťte zloděje“. Čeští
politici programově ignorují otázky
důvěry, důvěryhodnosti a odpovědnosti, a dlouhodobě tím devastují
českou politiku. Jmenováním vlády
pravicové 101 by Zeman zase tyto
principy zcela popřel.
V celé pravicové argumentaci jde
tedy o to kroky prezidenta znedůvěryhodnit a přitom odvést pozornost
od jejích bezprostředních selhání.
Občana nakonec ale nejvíc zajímá to,
co je v daný moment a bezprostředně zažívá, a ne, co bylo před 10
lety, nebo co by mohlo být. To je realita. K celé dnešní situaci došlo nikoliv proto, že se Zeman chopil nelegálně moci a odvolal vládu, ale proto, že pravicová vláda zkolabovala
pod tíhou svých vlastních chyb.
Lustrování Zemanova okolí je sice zajímavé, ale nemá se sporem kolem
jmenování vlády v podstatě nic
společného. Je to umělé zacyklení
diskuze, které nutí voliče být neustále konfrontován s otázkou kdo a co je
vlastně horší z jakéhosi pseudomorálního hlediska, ale nic to neříká o
podstatě sporu ani o tom, kdo krizi
způsobil a jak z ní ven.
Přitom to, co se vytýká Zemanovi, se
dá vytknout skoro všem českým politikům. Média by si měla konečně vyjasnit, jestli jsou opravdu na straně
demokracie, a potom by měla tvrdě
kritizovat nejen prezidenta, ale celou
českou politickou třídu, její styky do
byznysu a lidi v pozadí. Nebo to, jestli
opravdu slouží jen určitým zájmům a
politikům a v rámci toho exponují
tyto problémy jen u někoho.
Tvrdíte, že českou politiku do značné
míry ovládá kartelová strana. Jak se
to projevuje?
Princip kartelové strany, který jsem
použila, je termín amerických politologů Richarda Katze a Petera Maira
a popisuje situaci faktické spolupráce etablovaných politických stran v
parlamentu
na
základě
jejich
společného zájmu o to rozdělit si
mezi sebou veřejné zdroje a veřejné
funkce (či zjednodušeně stát). Tento
zájem nahradil skutečnou zájmovou
politiku, tedy reprezentování společenských zájmů a obranu veřejného
zájmu. Důsledkem je fingovaná opozice a využívaní ideologické konfrontace tak říkajíc na oko k maskování kartelu.
Je to dohoda dvou nebo více klientelistických sítí o neutočení. Ve
svých důsledcích to znamená, že pro
voliče nejsou žádné skutečné alternativy – programy stran jsou velmi
často jenom marketingové produkty,
ale nic z nich pro voliče vlastně nevyplývá. Volič dnes nemá záruku, že
levicově se tvářící strana bude opravdu dělat levicovou politiku a naopak,
právě proto, že strany opustily od politiky zájmů, popřípadě jsou schopny
respektovat jenom zájmy těch
mocných a bohatých, kteří mají vliv.
Občan tak jenom rozhoduje o tom,
jak budou síly v rámci kartelu rozděleny (např. pomocí volebních hlasů).
Politický boj se tak vede o to, kdo získá v rámci kartelu nejvíc. Je to situace, která popisuje, nebo se snaží popsat důsledek nahrazení skutečné zájmové politiky, která vychází ze
společnosti, politikou stranických zájmů, které existují de fakto mimo občana.
Pokud by český volič dokázal odhlédnout od emocí, zkratkovitých obrazů typu „viróza“ či „spící kníže“,
zášti a osobních sympatií a antipatií –
jaké otázky by si měl klást během volební kampaně, aby si dobře vybral?
Co by měl požadovat od svých politiků? Očekáváte, že média mu poskytnou objektivní a vyváženou „potravu“, podle které se bude moci rozhodnout?
Zjednodušené kontrastování buď a
nebo, černý a bílý nikdy nemůže pojmout realitu jako celek. Voliči bych
doporučila zostřit právě v momentě,
kdy se mu v rámci volební kampaně
nějaká strana nebo politik bude
snažit vnucovat takové vidění věcí,
protože ho tak chtějí velmi lacině
manipulovat. Triky jako „pokud budeš volit nás, budeš volit proti
Kalouskovi“ jsou opravdu jen průhledné manipulace.
Dále bych mu doporučila se zaměřit
na to jaké kandidáty strany do voleb
nasazují. Voliče by mělo zajímat, aby
se do sněmovny a k moci nedostávali
opakovaně lidé, kteří zklamali,
prokázali, že jsou nekompetentní a
neschopní a navíc nedůvěryhodní.
Nejde jenom o ideologickou afilaci,
tedy to, že někdo má nějaké hodnoty
(pravicové a levicové) a tedy, že mu
dám automaticky hlas. Teď by byl nejvyšší čas začít na strany vytvářet veřejný tlak tímto směrem – pokud
strany nasadí do voleb zase nedůvěryhodné kandidáty a politiky, co zklamali, potom zcela jasně nemají
kompetence k tomu vládnout a
nejsou schopny sebereflexe. Osobně
bych zvláště velkou personální obrodu očekávala od české pravice.
Na druhou stranu bych varovala
před dalšími „mediálními protest-produkty“ a la VV, které dnes
chystají Babiš nebo Okamura. Tíhnutí
k populismu je jedním z důsledků
kartelové strany, protože voliči
zoufale vyhledávají politické subjekty, které by mohly mít zdánlivý potenciál ke změně.
Nejde ale jenom o nové tváře, ale o
to snažit se všímat si způsobů argumentace politiků. Doporučuji opravdu střízlivost v momentě, kdy nějaký
politik
začne
argumentovat
strašením o návratu minulosti v
podobě komunismu nebo o geopolitickém cestování na „Východ“ atp. To
jsou naprosto zcestné a hloupé argumenty. Mnohem důležitější je vidět,
jestli programy politických stran a
názory jejich kandidátů reprezentují
zájmy svých potenciálních voličů a
jestli mají vůbec povědomí o veřejném zájmu.
Pokud bude dosavadní praxe médii
pokračovat, potom nelze očekávat,
že by média byla schopna poskytnout čtenářům a voličům vyvážené informace. Naopak očekávám
další vlnu kampaně, která bude nejspíš emotivní, protože se k moci zřejmě dostane levice.
Mgr. Veronika Sušová-Salminen, Ph.D.
je povoláním historička. Vedle
moderních dějin Ruska a Střední a Východní Evropy se zajímá také o soustrana 15
ORL číslo 20139
časnou postkoloniální kritiku, věnuje
se též psaní politických analýz. Trvale
žije ve Finsku.
http://www.parlamentnilisty.cz/zprav
y/kauzy/Pohled-ze-zahranici-Ouspechu-Zemana-a-o-tom-co-na-naszkousi-Kalousek-a-cesti-novinari281859
Ivan Hoffman:
Zemanova mise
Prezident Miloš Zeman pozoruhodně
klame tělem. Není dne, aby nebyl v
médiích zesměšňován, peskován či
okřikován, předhazují se mu ty nejhorší úmysly a čeká se od něj kdejaká
podlá intrika. Když se pak ukáže, že
dělá přesně to, co slíbil a že to vede k
výsledkům, které zamýšlel, kdekdo je
překvapen.
Faktem je, že Miloši Zemanovi se podařilo zkrátit agonii rozhádané vládní
koalice a přimět poslance, aby
umožnili občanům vyjádřit se k neúnosné politické krizi v předčasných
volbách. Nebýt to Miloš Zeman, sklidil by prezident potlesk ve stoje za
způsob, jak s přehledem zametl s politiky, kteří zde občanům pili krev.
Jenomže Miloši Zemanovi doopravdy
není lehké děkovat.
Kudy chodí, permanentně si koleduje o kritiku. Libuje se v provokacích, u kterých často není zřejmé,
jaký mají smysl. Zemanova argumentace bývá lajdácká, takže ho co
chvíli někdo triumfálně chytá za
slova utroušená na okraj a co prezident řekl k věci, se neřeší. Protože je
Zeman v politice dlouho, je spojen s
řadou klišé a stereotypů, které
komplikují odpověď na otázku, o co
vlastně prezidentovi teď a tady jde.
Neuškodí si připomenout, že Miloš
Zeman se stal po listopadu 89 populárním politikem jako poslanec federálního shromáždění. Po rozdělení
Československa skončil v politickém
ofsajdu a říká se, že Miloš Zeman a
sociální demokracie k sobě přišli tak,
že si zbyli. Zemanovi chyběla strana,
sociálním demokratům silný předseda.
Zeman, jako politický solitér, individualista, netýmový hráč, má ovšem
odjakživa k ruce lidi, kteří zbyli a
navíc řeší úkoly a témata, která na
něj zbudou. Platilo to u dokončení
ekonomické transformace, která pro
Klause byla příliš velkým soustem. A
je tomu tak zdá se i nyní, při nezbytné konfrontaci s mafiánským
kapitalismem a potřebě vrátit stát
občanům. Zeman je nyní s lidmi, kteří
mu zbyli, daleko efektivnější, než
byla v uplynulých deseti letech zdejší
politická a intelektuální elita. Zatímco klientelismem a korupcí prolezlé
parlamentní strany předstírají zápas
s prezidentem o parlamentní demokracii, díky prezidentovi to budou občané, kdo o parlamentní demokracii
svedou zápas s těžce kompromitovanými politickými stranami.
Vypadá to tak, že Zeman, který se
vrátil z Vysočiny, není tentýž, který
na Vysočinu před lety s ostudou utekl. Už od pohledu na tom zdravotně
není nejlépe, a lze důvodně pochybovat, že by se vrátil do politiky jen
kvůli osobní satisfakci a aby se mstil.
Odepsat Zemana při jeho zvolení
bylo předčasné. Jeho mise se vlastně
vyvíjí slibně.
http://www.parlamentnilisty.cz/aren
a/nazory-a-petice/Ivan-HoffmanZemanova-mise-281785
Obsadí Maďarsko
spojenecká vojska?
Květa Pohlhammer Lauterbachová
Maďarsko splatilo předčasně úvěry,
poskytnuté v roce 2008 Mezinárodním měnovým fondem v objemu
20 miliard eur. Poslední tranše byla
splatná až v roce 2014. Orbanova vláda předčasným splacením ušetřila
11,7 milionu eur a premiér Orbán
chce tímto krokem ukončit přehnaný
vliv zahraničí na ekonomiku Maďarska.
Mezi MMF a vládou Viktora Orbána
dochází opakovaně ke konfliktům.
Naposledy to bylo v červenci. Guvernér maďarské centrální banky a
dřívější ministr hospodářství Gyorgy
Matolcsy oznámil, že chce, aby Mezinárodní měnový fond opustil zemi a
uzavřel svou kancelář v Budapešti,
poněvadž již není důvod, proč by měl
v zemi zůstávat.
Premiér Viktor Orbán usiluje o to,
aby si Maďarsko vyřešilo své
problémy samo. Kvůli tomu zavedl
nejvyšší bankovní daň v Evropě. Od
letošního roku zvyšuje daň z finančních transakcí na 0,2 %, tedy na
dvojnásobek. Postiženy budou především rakouské banky. Orbán krčí
rameny a říká k bankovním daním
toto.
Finanční instituce se musí podílet v
tomto těžkém krizovém období na
férovém přerozdělování v rámci daňové zátěže, než se ekonomika postaví znovu na nohy. Musíme jednat
férově a efektivně. Banky mají přece
sloužit zájmům země a lidí ve velmi
obtížné situaci.
„Co mnozí nevědí, ceny elektrické
energie a plynu klesly v Maďarsku od
začátku roku o 10%. Vytápění 200 m
domu přijde na 1700 (56 euro) měsíčně a elektrická energie 20 euro
měsíčně“, sděluje na DWN.de jeden
Němec, který žije v současné době v
Budapešti. Říká, že zde má ale hlavně
pocit svobody.
Je to populismus? Stejně tak jako je
populismem snad fakt, že manželství
je zakotveno do maďarské ústavy
jako svazek muže a ženy, což je podle
evropské komisařky Vivian Redingo-
strana 16
ORL číslo 20139
vé porušováním lidských práv?
Člověk nemusí být ani zatvrzelým katolickým konzervativcem, aby mu
bylo špatně od žaludku při pohledu
na medializaci a vnucující se propagaci Prague Pride festivalu. Cui bono?
Zpět k financím. Oligopolizovaný
bankovní sektor vykázal v ČR zisk
před zdaněním ve výši 76,767 miliardy korun. Z toho odvedl daň z příjmu
ve výši 12,350 mld., tedy 16,08 %.
Vlastní kapitál byl sice malinko
navýšen,
přesto
činí
pouhých
426,975 miliard k celkovému objemu
závazků ve výši 3 832,691 miliard.
Propočteno na rentabilitu vlastního
kapitálu 16,088 % - podle metodiky
ČNB zisk po zdanění/TRIER 21,41.
Které odvětví národního hospodářství se může trvale chlubit takovými
zisky? A z čeho tyto zisky vlastně pocházejí, když je ekonomiky v propadu, země v recesi a roste inflace?
Míru inflace v Maďarsku najdete v
grafu zde.
akže se nebojme, my plátci zvýšeného DPH i za dětské plínky, daní všeho
druhu a dalšího výpalného. V Česku
mohou bankovní korporace řádit,
aniž je někdo klepne přes prsty. Vždyť jsou zvyklí, že my, české ovce, zaplatíme cizím bankám to, oč nyní v
Maďarsku přišly. A je dost možné, že
máme před volbami. Která politická
strana by se odvážila hodit první kamenem a žádat vyšší zdanění bank
jako Orbán? Vždyť všechny potřebují
získat úvěr na volební kampaň!
http://news.erepublika.cz/article1995-Obsadi-Maarsko-spojenecka-vojska
Teolog Tomáš Halík:
Duše Jiřiny Švorcové
teď už ví, že Pánbůh
opravdu existuje
Dialog o povolební
situaci
Nad výsledky víkendové první přímé
volby prezidenta vznikla mezi názorovými oponenty Filipem Outratou a
Tomášem Halíkem korespondenční
diskuse. Magazín Christnet Vám se
svolením autorů tuto výměnu názorů
v nezkrácené podobě přináší...
Modlitba za Jiřinu Švorcovou
Byla nejen ženou za pultem mýdlových seriálů normalizační televize,
ale i nenávistí skřípajícím a k nenávisti vyzývajícím ocelovým hlasem, deklamujícím Antichartu, onen povel k
poslední velké akci režimní perzekuce nepohodlných občanů a lámání
českých charakterů. Na to těžko zapomenout. Avšak jak hodnotit to, že
na této cestě vytrvala i přes dvacet
let po pádu režimu až do své smrti?
Byla to nenapravitelná zaslepenost
a zatvrzelost, anebo v tom byl i kousek jakési podivuhodné věrnosti, která i u člověka z opačného tábora budí
nakonec víc respektu než šikovnost
přemnohých, kteří bleskurychle vyměnili rudé legitimace za modré,
moudra z večerních univerzit marxleninismu za vzývání neviditelné ruky
trhu a kapitál peněz, styků a informací, získaných horlivým službičkováním
minulému režimu, chytře zúročili při
své proměně ve velkopodnikatele
bez morálních skrupulí.
To nepřísluší rozsoudit žádnému
člověku, do hlubin srdce a svědomí
druhých nevidíme.
A tak se modlím za její duši, která je
až nyní velmi překvapena tím, že
Pánbůh opravdu existuje – kéž pro ni
toto překvapení není příliš tvrdé a
nemilé.
http://www.novinky.cz/domaci/2415
54-teolog-tomas-halik-duse-jirinysvorcove-ted-uz-vi-ze-panbuhopravdu-existuje.html
Otevřený dopis Tomáši Halíkovi
Praha 27. ledna. 2013
Vážený otče Tomáši,
před více než patnácti lety jsem u vás
v kostele Nejsvětějšího Salvátora obdržel svátost křesťanské dospělosti,
biřmování. Naučil jsem se od Vás
mnohému, zejména otevřenému pojetí křesťanství, které spojuje pochopení
pro hluboká tajemství teologie s citlivostí pro zákoutí lidské duše. A také
tomu, že víra nemůže být do sebe
uzavřená, ale přirozeně se spojuje s
angažovaností ve společnosti, v oblasti sociální a občanské.
Právě proto Vám nyní, v situaci hlubokého a bolestivého rozdělení naší
společnosti po prezidentských volbách, adresuji tyto řádky. Při bohoslužbě den po skončení voleb jste proti
sobě postavil příznivce obou kandidátů jako stranu dobra a stranu zla, jako
na jedné straně menšinu, která v sobě
nese veškerou naději, na druhé straně
temnou masu, která nestojí za pozornost, za úvahu, za zmínku. Dále
jste mluvil o tom, že tato strana dobra, stoupenci Karla Schwarzenberga,
strana 17
ORL číslo 20139
jsou lidé mladí, vzdělaní, studenti a vysokoškolští pedagogové. Na té druhé,
temné straně jsou zřejmě jen lidé staří, nevzdělaní, neperspektivní.
Velmi mě mrzí, že zrovna z Vašich úst
bylo slyšet takto zjednodušující pohled na společnost. Před kázáním jste
četl text Lukášova evangelia o prorocké radostné zvěsti směřující k
chudým,
zajatcům,
slepým
a
zdeptaným. Mrzí mě, že jste pak nepřipomenul také ty, kdo nevolili kandidáta této vlády právě proto, že jsou sociálně slabí a ohrožení, zdravotně postižení, vydaní na milost a nemilost zvůli
druhých. Mohu Vám potvrdit, že i mezi
nimi jsou lidé vzdělaní, přemýšliví,
zodpovědní, dokonce i mladí. I oni
mohou být nositeli naděje, i oni si zaslouží, aby se s nimi počítalo. I oni si
zaslouží pozornost.
Domnívám se, že je zvláštním úkolem
a odpovědností duchovních, a vůbec
všech věřících lidí, aby se vždy pokoušeli být usmiřovateli, tvůrci pokoje,
aby překonávali hradby neporozumění, netolerance a nezájmu. Zvláště v
dnešní době je nesmírně zapotřebí lidí,
kteří nehloubí další příkopy, nevykreslují skutečnost pomocí černobílých
schémat, dokážou citlivě vnímat různost. Věřím, že máte všechny předpoklady být jedním z takových tvůrců
pokoje, vnímavých a citlivých k tomu,
co se skutečně odehrává ve
společnosti, ne jen v jejím omezeném
výseku. Velmi bych Vám i nám všem
přál, abyste tohoto svého daru dovedl
dobře využívat.
S pozdravem a přáním všeho dobrého,
Filip Outrata
Praha 28. ledna 2013
Milý Filipe,
díky za Váš kritický ohlas. Uznávám,
že jsem v okamžiku velkého zklamání
nad výsledkem voleb mohl užít slov,
která působila tak, že vidím situaci
příliš černobíle – což, jak víte, nebývá
můj styl. Dostávám nyní z více stran
výzvy, abych napomohl svou autoritou
opětnému
sjednocení
společnosti. Chápu je, přemýšlím o
tom – avšak obávám se, aby příliš laciný pacifismus příliš rychle nezakryl
to, co se podle mého názoru kolem
voleb ukázalo: že tu jsou opravdu
dvě velmi odlišné politické kultury.
Nemohu přehlédnout podivné souručenství v táboře „zemanovců“ či odpůrců Schwarzenberga – komunisté,
populisté z ČSSD typu Jandáka či Zaorálka a odborových předáků, Klausova rodina s jeho Jaklem a Hájkem,
fašistoidní ultrakatolíci z DOST a
mezi umělci hlavně konzumní baviči a
estrádní hvězdy; nenašel jsem tam
dosud nikoho z těch, kterých si vážím. Podobně to vidím mezi kněžími
– přátelé z disentu a lidé ekumenicky
otevření podepsali výzvu na podporu
KS, avšak jistá část kléru, která ráda
sebe i jiné děsí židozednářskými spiklenci a čtou Bartoše, Světlo a lefebristické Te Deum, spatřují zas v
Zemanovi lepší alternativu.
Naopak mezi podporovateli Schwarzenberga vidím především studenty, kteří touží po změně mocenského kartelu z dob opoziční
smlouvy a vnímám tam velký mravní
a intelektuální potenciál. Mezi voliči
Schwarzenberga jsem našel lidi, kterých si vážím na krajní levici (Uhl), na
„levostředu“ (Pehe) i mezi konzervativci (Piťha a mnozí jiní), není to dilema mezi pravicí a levicí. Cítím velkou
zodpovědnost především za to, aby
onen vzmach zejména mladé generace a občanských iniciativ, který jsem
zaznamenal kolem smrti Václava
Havla a který se nyní semknul kolem
Karla Schwarzenberga, nevyzněl do
prázdna a aby Klaus a jeho kamarádi
se nadále nevysmívali slabosti „pravdoláskařů“. Možná, že Hospodin
nenaplnil naši politickou naději nyní
proto, abychom ji neupínali k politickému vítězství jednoho člověka,
ale proměnili v další úsilí o alternativu k oposmluvníkům.
I já věřím, že Zeman přes všechny své
vlastnosti nemůže být horší prezident, než byl ten, kterého jsme si
nyní dosti užili, věřím v jeho
upřímnou touhu po změně politiky k
Evropě, což pokládám za jeden z nejdůležitějších kroků k uzdravení země
z klausovských poškození. Doufám,
že vazba na Rusko nebude hrát příliš
fatální roli v jeho jednání. Ne, neuvažuji o emigraci a budu rád, když mne
Zeman jako prezident pozitivně překvapí. Ale nemohu přehlédnout a
rychle zapomenout hrubé morální
fauly, jimiž Zeman a jeho tým první
přímou volbu proměnili v stoku nechutností, nemohu přehlédnout
usměvavého Šloufa, který se hned
vynořil a který ho tím usvědčil z
jedné z mnoha lží, nemohu přeslechnout trvající aroganci vůči novinářům
hned v prvých slovech po volbě…
Obávám se, že země je reálně rozdělená, obávám se, že ač nejde o souboj
nebe - peklo, jde přece jen o dvě morálně a intelektuálně zcela odlišné
kultury a že já opravdu stojím jednoznačně na jedné straně a nemohu
jinak. Jistě i mne zkušenosti z
kampaně určitým směrem posunují.
Také proto vítám slušný dialog s lidmi, kteří se na dnešní politickou scénu dívají jinak než já, protože samozřejmě mohu být příliš zaujatý a
mohu se mýlit. Možná tento upřímný
a poctivý dialog a kulturu úcty k odlišně smýšlejícím potřebujeme ještě
více než jen líbivé výzvy k okamžitému usmíření a příliš lehké jednotě – a
děkuji Vám za podnět k němu.
Přátelsky Váš
Tomáš Halík
http://christnet.cz/clanky/4995/dialo
g_o_povolebni_situaci.url
Václav Bělohradský:
Podzámčí volí
pankáče ze zámku
Je nebezpečně snadné vytvořit v
Česku simulakrum – to je hrozivé poselství přímé volby prezidenta. Pro
mediální konstrukt Schwarzenberg,
vyrobený naší „kulturní frontou“ a
naservírovaný publiku a mládeži s využitím formálních prostředků anarchistické a punkové subkultury, použil ten výraz poprvé Jan Čulík v Britských listech.
strana 18
ORL číslo 20139
Slovem simulakrum se označuje obraz, který skutečnost nezobrazuje,
ale nahrazuje a snadno může být
proměněn ve fetiš. „Je zde vyprázdněn komunikační kód celé
subkultury a absurdně zneužit pro
pravý opak toho, co kdysi symbolizoval… je ukraden přesně tím, co
tak bytostně nenáviděl a proti čemu
revoltoval – (establishmentem),“ dodává Dominik Forman.
Přímá volba prezidenta byla od počátku vějička, nabízená pod heslem:
Na stranickou politiku rozhořčený lid
si chce sám zvolit svého prezidenta.
Byl to fetiš, který měl lidi smířit s
úpadkem demokracie pod vládou
„rozpočtové zodpovědnosti“.
O vznikání a zanikání kolektivních fetišů v politických dějinách moderního
českého národa jsem už mnohokrát
psal. Fetiš je ztělesněná lež, ke které
se lze přimknout, abychom vytěsnili
nesnesitelnou pravdu.
Tak například po roce 1918 se Karel
Čapek a jiní upřímní demokraté fetišistickým heslem My máme Masaryka! snažili vytěsnit nesnesitelnou
pravdu o malé legitimnosti státu neexistujícího „československého“ národa a také o neschopnosti parlamentu změnit strukturu státu tak,
aby byl státem Němců, Čechů, Slováků i Maďarů; během Pražského jara
fungovala jako fetiš slabá demokracie První republiky; dnes nás fetiš
Jan Palach má smířit s nesnesitelnou
lehkostí normalizace a fetiš Mašíni
zase s tím, že československá demokracie se v roce 1948 rozplynula jako
sníh na jarním slunci a velká část
„demokratické kulturní obce“ se začala věnovat oblíbenému národnímu
sportu – běhu na pomoc vítězi.
Církevní a státní pohřeb udělal například z Václava Havla, kritika civilizace samopohybu a aktivního ekumenika až náboženského pankáče,
fetiš, jehož uctívání by nás mělo smířit s rostoucí klerikalizací a oligarchizací společnosti a státu.
Proliferace fetišů v českých dějinách
souvisí s „nesamozřejmostí národa“,
o níž nedávno psal Jiří Pehe v Salonu
Práva. Jen málo národů zakusilo tak
obrovskou distanci mezi tím, co historie nabízela a co obrozující se národ od ní potřeboval, jako Češi.
Naše národní obrození pracovalo se
simulakry a fetiši v míře výjimečné,
připomeňme si jen klíčovou roli fetiše husitství, jehož uctívání mělo
kompenzovat „neozbrojený“ způsob,
kterým národ usiloval o svou samostatnost. Nevděčným až nebezpečným úkolem kritického českého
intelektuála bylo nějak tu distanci
zmenšovat, donucovat společnost
přijmout větší porci reality, aniž by se
národ vylekal, že vlastně nemá proč
se obrozovat.
***
Rozlišme mezi logikou zobrazení a
logikou
simulakra.
Zobrazení
odkazuje na něco za obrazem, za co
musí být zobrazující odpovědný, obyčejně tomu říkáme realita. Jedná se
ale pouze o naši zkušenost, k níž každý obraz nastoluje znepokojující
vztah, děláme si jej přece proto,
abychom čelili nebezpečí, že nerozeznáme, co je v našich zkušenostech
důležité, že neporozumíme rozporům mezi zkušenostmi vlastními a
zkušenostmi druhých lidí a nebudeme umět vřadit své zkušenosti do
dějin našeho společného světa.
Logika simulakra naproti tomu nezobrazuje naše zkušenosti, nahrazuje
je, a nabízí nám tak možnost
uniknout před vždy zraňujícími
(někdy nesnesitelnými) rozpory reality přimknutím se k fetiši. Kampaň
Volte Karla! je typickou ukázkou
logiky simulakra, kulturní fronta tu
nadbíhá českému mýtotvornému libidu a traumatizovanému kolektivnímu
podvědomí.
Fetišistická logika, všudypřítomná v
politických dějinách moderního českého národa, se v kampani Schwarzenberg for president ukazuje v
celé své nebezpečné energii. Naše
„kulturní (a zčásti i akademická) fronta“ volí „knížete Karla“, jehož mediální simulakrum nemá nic společného s působením Karla Schwarzenberga v českém politickém systému.
Funguje jako fetiš, ve kterém působí
podvědomé motivy z oblíbených českých pohádkových idyl o dobrých
„knížecích jasnostech“, přimknutím
se k němu lze slastně popřít rušivou
politickou realitu.
Obraz Karla Schwarzenberga v nedávných politických dějinách je
obecně známý. Po krátké spolupráci
se Stranou zelených založil s Miroslavem Kalouskem TOP 09 – už název té strany je simulakrum, slova
„tradice, odpovědnost, prosperita“
jsou dokonale vyprázdněná, kdo a
komu například je odpovědný za současnou krizi finančního systému?
Bankéři občanům poškozeného státu anebo celému lidstvu, jak by vyžadovala globalizace? Anebo té „vyšší
instanci“, kterou Václav Havel neuměl pojmenovat, ale kterou ctil svým
životem? Úspěch této groteskní mediální směsky hesel především u
umělců a mladých voličů ukázal, že
česká společnost má snížený práh
vnímavosti k simulakrům a fetišům.
Proti politice této vlády se protestovalo po větší část minulých
dvou let, dokonce se na Václavské
náměstí přes nepřátelství médií sešlo
sto tisíc lidí. Pokusila se také o reformu školství, ta zatím neprošla, v
omezené míře prosadila druhý
penzijní pilíř, jejím největším úspěchem byly církevní restituce. Slovo
restituce, invokující nápravu křivd, je
tu jen fetišem, který nás má smířit s
politikou postupné klerikalizace státu.
Považuji pak poslední dva ministry
kultury vybrané TOP 09 za nejhorší v
polistopadové éře, jejich jmenování
je pro mě příznakem přezíravého postoje ke kultuře, typického pro tuto
vládu. V obraze (ne simulakru) Karla
Schwarzenberga nelze zodpovědnost
za tuto antikulturní politiku škrtnout,
přesto ale kulturní fronta „olizuje
nohu, která ji kopla“.
Není to typické pro politický aktivismus české kulturní fronty v nedlouhých
dějinách
české
demokracie? Neudělali takový konstrukt nakonec i z Havla? Nahradit
obraz simulakrem a ten pak povýšit
na fetiš zakrývající zraňující realitu a
získat pro něj konsenzus – to je politický aktivismus naší kulturní fronty.
Nemá ale umění simulakra bořit?
Fetiše patří ke struktuře lidské existence, nikdo se bez nich neobejde,
ani národy, ani jednotlivci. V českém
kontextu ale fetišistická logika už
ohrožuje veřejný prostor v jeho základní funkci, kterou je demystifikace, odhalování simulaker a obrana
zkušenosti. Snadnost, s níž bylo simulakrum Schwarzenberg zkonstrana 19
ORL číslo 20139
struováno a proměněno ve fetiš, je
varující. A varující je také spontánní
participace významné části „kulturní
obce“ na této akci. Jiří David napsal,
že volební kampaň K. S. mu byla
„znechucena stupidním zneužitím
grafiky prvního alba Sex Pistols, v
pravý opak toho, co tehdy symbolizovalo, tedy revoltu vůči establishmentu, britské královně a obecně
k vládním garniturám“, a že odmítá
„zapomenout na poslední neschopné
ministry kultury, zradu Strany zelených, kauzu Čunek … (a na to, že) je
vše …poppolitický kýč“. Aktivismus
kulturní fronty je v tomto ohledu neetický.
Jaký je hlubinný motiv úspěchu simulakra Schwarzenberg v českém veřejném prostoru? Myslím, že volič
musí volit mezi obrazem zraňující
reality a útěšným simulakrem. Miloš
Zeman je kus naší zraňující historie,
víme o jeho zásluhách i deficitech,
mně například se nelíbí jeho postoj k
Temelínu, fixace na ekonomický růst
pomocí investičních pobídek a následné podcenění ochrany životního
prostředí, bagatelizace důsledků
opoziční smlouvy a mnoho dalšího.
Vím ale také, že jeho vláda byla
úspěšná, že zachránila a privatizovala
hroutící se banky, hájila sociální stát
atd.
Stejně jako Václav Klaus je Miloš Zeman kusem naší společné historie,
není to simulakrum. Naopak simulakrum Schwarzenberg je totálně podřízeno logice fetiše, přimknutím se k
němu odmítáme realitu, totiž jeho
stranickou politickou angažovanost,
která by měla být rozhodujícím argumentem pro či proti.
Politické dějiny Čechů jsou neúspěšné, to je realita, za necelé století
jsme měli osm států, jestli dobře počítám. Volit „pana knížete“ je symbolická negace našich dějin, které se
nám moc nepovedly, jsme z nich unaveni, jsme v pokušení zvolit si
(alespoň na chvilku) snění o tom, že
jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i
mizerná realita je lepší než krásný
únik před ní.
Shrňme naši úvahu. Z kampaně Schwarzenberg for president dělá simulakrum pečlivé vyškrtnutí toho, že
je stranickým kandidátem, předsedou TOP 09, že jeho zvolení je referendem o politice této vlády. Mediální negace této reality je postavena
na hesle: „V prezidentské volbě
nejde o překonaný šibolet pravice–
levice, ale o osobnosti.“
Je to vrchol simulakrové logiky –
církevní restituce, privatizace školství, penzijní reforma jsou jasné
příklady pravicové politiky. Osobnost
je v komplexní postprůmyslové
společnosti, v níž roste podíl specializovaného vzdělání na tvorbě zákonů, pouhý fetiš, alespoň v mírových
poměrech. V politice si konkuruje
pravice a levice, kdo to popírá, konstruuje simulakra, ne obraz reality.
Je vždy lepší volit obraz reality,
jakkoli zraňující a rozporné, než simulakrum, které nám ji milosrdně
překrývá, neříká se nadarmo „krutá
pravda, luzný klam“. Fetiš se ale vždy
nakonec rozplyne a zbude po něm
jen stud.
Volit Zemana znamená přijmout
naše dějiny a být na ně rozhořčen;
volit pana knížete, zkonstruovaného
„kulturní frontou“, znamená naše dějiny nahradit simulakrem a mít z toho
slast fetišisty.
https://www.facebook.com/belohra
dsky/posts/10151413402494497
Fiskální teroristé
Pavel Novák
V médiích zaznívá, že odstupující ministr financí Miroslav Kalousek tento
rok sníží státní dluh. Ve skutečnosti
ale vláda rozpočtové odpovědnosti
vytvořila rekordně vysoké navýšení
dluhu, o 165, 155 a 168 mld. Kč za tři
poslední uzavřené roky.
Miroslav Kalousek, superstar. Tak to
alespoň vypadá při čtení například
včerejšího deníku Právo. Nebo sledování ČT, kde jak v Událostech, komentářích, tak v odborném pořadu
Ekonomika ČT24, redaktorky prohlašovaly, že se tento rok sníží státní
dluh. Stejně tak v citovaném deníku
experti píší o údajném prohlášení Miroslava Kalouska na tiskové konferenci, kde vychvaloval své skvělé působení na pozici ministra financí v korupční vládě Petra Nečase, o snížení
státního dluhu meziročně poprvé po
15 letech.
Jde o zázrak. Zřejmě zafungovaly restituce. A modlení Dominika Duky.
Nebo Miroslav Kalousek plánuje
dnes, dokud je ještě v úřadě, vyhlášení defaultu České republiky a následné restrukturalizace dluhu. To je
totiž jediná reálná cesta, jak dluh
snížit. Nebo že by bylo již tolik peněz
v nadačním fondu prezidenta Zemana, dalšího posedlíka zadlužením a
údajným prožíráním budoucnosti v
nadměrné spotřebě, na splácení státního dluhu? Ne, určitě je to zázrak!
Legrace skončila
Fiskální terorista. To je Miroslav
Kalousek. Ne superstar. Škrtal a škrtal, až se proškrtal k nejdelší recesi v
dějinách České republiky. Ne k poklesu, ale extrémnímu nárůstu státního
a i veřejného dluhu. Za panování
moudrého krále financí Miroslava, s
malým intermezzem jeho přítele,
souputníka, stejně neschopného a
zároveň s Miroslavem zcela ve shodě
jednajícího Eduarda Janoty, vzrostl
státní dluh ze zhruba 890 mld. Kč na
současných 1691 mld. Kč.
Za rozhazovačných socanů, za delší
období, vzrostl z 220 mld. Kč na 890
mld. Kč. A to nechávám stranou
změnu metodiky výpočtu, zahrnutí
ztráty Konsolidační agentury a další
***
strana 20
ORL číslo 20139
mimořádnosti zděděné z dob pravicových vlád. Rozpočtově odpovědní
hoši tedy zadlužovali, zadlužují a budou zadlužovat mnohem víc, než si
myslíte.
V poměru k HDP jde v případě Miroslava Kalouska o zvýšení z 25 % na
47 %. Což je ještě horší výsledek než
v absolutních číslech, protože došlo i
k snížení a stagnaci hrubého domácích produktu. Mimo jiné právě kvůli
škrtacímu fanatismu, fiskálnímu terorismu. V HDP na obyvatele jsme stále
pod úrovní roku 2008.
Dvojitý úder
Teroristé používají různé taktiky.
Jejich hlavní zbraní je strach. Ve
všech jeho podobách. A využívání
médií k jeho šíření, stejně jako k šíření svých idejí, požadavků a
podobně. Klasickým způsobem, jak
teroristé šíří strach, je dvojí úder.
Nejprve nastraží bombu, která zraní
blíže neurčený počet civilistů. Nachystají ale i druhou bombu, která zasáhne následně zasahující záchranáře, zdravotníky, hasiče a policii. Tím
zasejí nedůvěru a strach.
Stejně postupují fiskální teroristé.
Nejprve šíří ve veřejném prostoru své
lži, lži o rozhazovačné levici, o příliš
vysokých daních, o žití si nad poměry. Když – vláda Mirka Topolánka – i
na základě této lži získají moc, začnou provádět své teroristické rejdy.
Škrtat v sociálních dávkách, dalších
transferech, nevalorizovat důchody,
omezovat veřejné služby, zvyšovat
spoluúčast.
Zároveň ale snižovat daňovou kvótu,
tedy příjmy, a tudíž vytvářet další
tlak na zadlužovaní a především přesouvat daňové břemeno z bohatých
vrstev obyvatel na chudší a střední
vrstvy. Tím potvrdí své původní
strašení, nechají vybuchnout bombu
neudržitelnosti, tentokrát již více
skutečné. Podvázané příjmy, jak díky
poklesu produktu, a tedy nižšímu výběru sociálního pojištění a daně z příjmu, tak díky sníženým sazbám –
rovná daň, snížená a následně zrušená daň z dividend, stropy – nestačí
a tlačí na zvyšování zadlužení.
A tu máš čerte kropáč. V dalších volbách vyhráli ti samí výtečníci. Co tu
všechno zničili, co bombu odpálili.
Díky strachu, díky další lži o přílišné
rozežranosti Řeků a potažmo i občanů ČR, potřebě utahovat opasky,
neudržitelnosti systému.
Neschopnost až za hrob
Takže Miroslav Kalousek už má za sebou dvě vlády a my jsme museli protrpět dvojí úder jeho fiskálně-teroristického instrumentária. Stejně jako
Mezinárodní měnový fond, Světová
banka, OECD a další instituce
prokazuje přitom tento údajně nejlepší ministr financí ryzí neschopnost. Vláda rozpočtové odpovědnosti vytvořila rekordně vysoké
navýšení dluhu, o 165, 155 a 168 mld.
Kč za tři poslední uzavřené roky.
Permanentně, stejně jako výše uvedené instituce, špatně odhaduje vývoj hrubého domácího produktu a
tím rozpočtové příjmy – výběr daní je
nižší – i výdaje – ještě nezrušené a
neokrouhané dávky a transfery jsou
vyšší, než se čekalo, vyšší, než si
panáčci z TOP 09 mysleli. To vše jsou
důkazy neschopnosti.
Přesto, pravicoví, tedy téměř všichni,
novináři Miroslava Kalouska milují.
Adorují jeho schopnost tzv. držet rozpočet. Úžasnou věru schopnost, kdy
možná v roce 2013 poprvé splní, s
odřenýma ušima, Maastrichtské kritérium pro poměr rozpočtového deficitu k HDP, přičemž toto kritérium
bylo s mnohem nižší hodnotou splněno například v roce 2005 za rozhazovačných socanů.
Stejně tak v roce 2007 nebo 2008, v
letech, kdy byl rozpočet sestaven v
prvním roce ještě rozhazovačnými
socany a v druhém byly rozpuštěny
téměř stomiliardové rezervy, vytvořené rozhazovačnými socany – dnes
nejsou rezervy téměř žádné po
téměř osmi letech vlády rozpočtově
odpovědné pravice – a tím byl deficit
státního rozpočtu „lehce" zkreslen.
Dluh ovšem i při nízkém deficitu,
kouzelník Miroslav zas tak dobře nekouzlí, narostl o 107 mld. Kč.
Shrňme si to. Ve všem, co fiskální teroristé učinili, špatně učinili. Dluhy
zvyšovali rekordní rychlostí, zároveň
obyvatelstvo svými škrty drtili, strach
a třídní nenávist vyvolávali, jen pro
bohaté pozitivní kroky činili. Hrubý
domácí produkt snižovali. I kdysi výkladní skříň české ekonomiky, průmysl, padá volným pádem. V květnu
2013 opět poklesl, proti roku 2008
jsme na o 30 % nižším výkonu. Další
vizitka pravicových vlád, další vizitka
fiskálních teroristů.
Proč je tedy novináři tak milují? A neváhají lhát a vykládat nesmysly, viz
první odstaveček? Drzost Miroslava
Kalouska a jeho sebechválu, jak to v
té korupční, nezaměstnané protiústavně šikanující a znevolňující, vládě
dělali dobře, nechme stranou, ta si
zaslouží samostatný článek.
Zkorumpovaná (nejen) veřejnoprávní
média
Média jsou zoufale zkorumpovaná.
Respektive přesněji řečeno vykonávající disciplinační a školící práci
třídní hegemonii. Informují, včetně
veřejnoprávních, až na řídké výjimky
v zájmu třídy vlastníků kapitálu, v
zájmu bohatých. Proto pozorujeme v
České televizi neskutečné lži o poklesu dluhu. Proto se málo ve veřejném
prostoru debatovalo o obludném deficitu v roce 2012, ve výši 5 % HDP,
způsobeném tzv. vyrovnáním s
církvemi.
Proto neslyšíme téměř nikde kritiku
neschopnosti Mezinárodního měnového fondu, který zásadně špatně
odhadl fiskální multiplikátory a doporučoval tedy zcela nesmyslně a
kontraproduktivně své milované škrty na základě vadných a lživých výpočtů. Stejně málo jsme ve veřejnoprávních médiích mohli vidět
sypání si popela na hlavu od ekonomických analytiků, Miroslava Zámečníka, Davida Marka, Aleše Michla,
Jiřího Schwarze a jim podobných, v
souvislosti s rovněž špatně spočítanými, zřejmě úmyslně, podklady ke
klíčové zprávě Rogoffa a Reinhartové, prominentních ekonomů nejen
z Mezinárodního měnového fondu.
strana 21
ORL číslo 20139
Těmto alarmujícím, do očí bijícím
třídně konformním lžím a podvodům,
které zavinily utrpení milionů lidí
nejen v jižní Evropě, ale pomocí
transmisního mechanismu jménem
fiskální terorismus Miroslava „Škrtače" Kalouska i u nás, žádné médium
adekvátní pozornost nevěnuje. Zato
lžím a nesmyslům, patamatematickým teoriím téhož teroristy o státním dluhu ano. Co dělat? Snažit se na
lži upozorňovat. Snažit se, třeba na
stránkách Deníku Referendum, tyto
lži a klamy demaskovat a ukazovat
pravou tvář fiskální teroristů, sloužících zájmům svých sponzorů, kmotrů,
Zdeňka Bakaly.
ty. Dnes už původní formulace ztratila na půvabu, protože rychlost, s jakou roste počet tranzistorů na ploše,
se fyzikálními barierami poněkud
zpomalila. Na platnosti pravidla to
ale nic neubralo, jen se místo počtu
tranzistorů na plochu dosazuje složitost dnešních procesorů poměřovaná počtem tranzistorů v nich zapojených.
http://denikreferendum.cz/clanek/1
5944-fiskalni-teroriste
Podle Moorova
zákona život
existoval miliardy
let před vznikem
Země
Genetici Richard Gordon z Gulf Specimen Marine Laboratory na Floridě a
Alexei Sharov z National Institute on
Aging v Baltimore z nárůstu složitosti genetického kódu vypočetli, že
tu život byl již před téměř deseti miliardami let. Tedy dávno před začátkem formování naší planety.
Mooreův zákon není zákonem v
pravém slova smyslu, spíš pravidlo
odvozené empiricky, které téměř
před půl stoletím zformuloval
spoluzakladatel firmy Intel. Gordon
Moore byl původně chemik, pak fyzik a nakonec podnikatel. Věta, která
jej proslavila a později vzešla ve známost jako zákon nesoucí jeho jméno,
v původní verzi zněla: „Počet tranzistorů, které mohou být umístěny na
integrovaný obvod, se při zachování
stejné ceny zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí.“ Vlastně to neznamená nic než jen jiné vyjádření pro
exponenciální růst sledované hodno-
Graf počtu transistorů na různých procesorech během času svědčí ve
prospěch platnosti Mooreova pravidla
a zákonitostem v procesu prosazování
se složitějších a komplexnějších řešení.
(Kredit: Wikipedia)
Při
argumentaci
ve
prospěch
platnosti Moorova zákona se často
uvádí, jak rychle roste složitost počítačů s tempem odpovídajícím dvěma
tranzistorům na okruh každé dva
roky. Když se tento exponenciální
růst převede do grafu, protne osu v
roce 1960. A skutečně, v tu dobu byl
mikročip také vynalezen. A nejen to.
Ukázalo se, že zhruba podobným
tempem se technologicky posouval
vývoj dokonce i před érou polovodičů, tedy v době, kdy vylepšování výkonu přístrojů záviselo jen na elektromechanických zařízeních či elektronkách. V obecném mínění se proto pojem „Moorův zákon“ dodnes používá jako poměrně přesný odhad
trendu technologického vývoje.
Výzkumníci Gordon a Sharov jsou biologové, ale ve svých úvahách vyšli z
předpokladu, že tak jako firmy musí
soutěžit o své přežití vylepšováním
svých výrobků, obdobně se musí
chovat i živé systémy, pokud chtějí v
„tržní konkurenci“ uspět, a že tedy
principem postupného vylepšování a
růstu složitosti se musí řídit také.
Spočítali si, že na poli biologickém se
genetická komplexita organismů
zdvojnásobuje ne každé dva roky,
jako v případě elektroniky, ale každých 376 milionů let. Zanesením
údajů do grafu, obdobně jako to udělal Moore v případě rozvoje elektroniky, jim vyšlo, že život musel
vzniknout (analogie jako v případě
zrození prvního čipu) před asi deseti
miliardami let.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby stáří Země nebylo odhadováno
jen na dobu asi 4,5 miliardy let. To
pochopitelně popuzuje vyznavače
tradiční představy kreace života na
Zemi. Autoři jsou tedy poněkud
opatrní a uznávají, že jejich tok myšlenek je zatím spíše myšlenkovým
cvičením než seriózní teorií, ale současně k tomu dodávají, že jejich výpočty o správnosti těchto závěrů svědčí
a že by měly být brány vážně.
Složitost organismů měřená délkou
funkční DNA odolné proti chybovosti,
měřeno párem bází v genomu (bp), se
zvyšuje lineárně s časem (Sharov,
2012). Čas se počítá zpětně v miliardách let (současnost je v bodu „0“).
Kredit: arXiv: 1304.3381
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby stáří Země nebylo odhadováno
jen na dobu asi 4,5 miliardy let. To
pochopitelně popuzuje vyznavače
tradiční představy kreace života na
Zemi. Autoři jsou tedy poněkud
opatrní a uznávají, že jejich tok myšlenek je zatím spíše myšlenkovým
cvičením než seriózní teorií, ale současně k tomu dodávají, že jejich výpočty o správnosti těchto závěrů svědčí
a že by měly být brány vážně.
strana 22
ORL číslo 20139
Prosté zjištění, že genetická složitost
organismů se zdvojnásobuje zhruba
každých 376 000 000 let nejen, že nastrdilo kreacionisty, ale „odfouklo“
vznik života ze Země někam jinam.
Nutí nás to zvykat si na myšlenku, že
život se k nám na Zemi v určité době
jen jaksi „nastěhoval“.
Samozřejmě že existují i jiná vysvětlení toho, co se zde na Zemi mohlo
dít a čím lze závěr americko-ruského
dua buřičů zpochybnit. Třeba tím, že
nic nešlo v případě života tak přímočaře jako v elektrotechnice a že určitá období musel být rozvoj složitosti
biologických systémů z nějakých důvodů zastaven. Například vlivem kataklyzmatických vesmírných událostí,
které komplexnější systémy s pokročilejšími formami života s jistou
dávkou
pravidelnosti
či
nepravidelnosti likvidovaly. Nastolená
křivka nemusí tedy zcela odpovídat
realitě i z jiných důvodů. Možná musel život nejprve dosáhnout určité
fáze vývoje, než se začal chovat podle Moorova pravidla. Je hodně důvodů, pro něž nové stanovení doby
vzniku bude zatracováno, nicméně
to, že se život tímto pravidlem řídit
mohl, reálné je.
Ať tak či tak, Gordonovi spolu se Sharovem se podařilo ohledně původu
života na Zemi, ale spíše než na Zemi
v celé galaxii, nasadit brouka do
mnoha hlav. V diskusích na fórech to
už jiskří vulgárnostmi. Asi proto, že
podpora myšlenky panspermie a
předcházení vzniku života formování
naší planety se dotýká celé řady náboženských dogmat, ať už toho o
smyslu stvoření života, nebo toho o
jeho „aplikaci“ k nám na Zem.
systémů roste exponenciálně. Mělo
by tomu tak být i v důsledku uplatňované pozitivní zpětné vazby. Evoluce už je zkrátka taková, že geny se
duplikují a následně se specializují za
vzniku nových funkčních celků.
Ostatně to pozorují i jiní genetici při
pokusech v laboratorních podmínkách, když sledují chování genů na
modelových organismech.
Lineární regrese genetické složitosti
na logaritmickém měřítku vztažená
na pár bází tedy situovala dobu
vzniku života do doby před 9,7 miliardami let s přesností plus mínus 2,6
mld. To ale není vše. Když toto,
vpravdě kosmické časové měřítko
dáme do souvislosti s tím, že životu
trvalo, než se posunul do složitosti
bakterií celých dalších pět miliard let,
tak z toho podle Gordona a Sharova
vyplývá, že inteligentní život v našem
vesmíru nemohl vzniknout dříve než
na Zemi. Tento závěr už není jen čárou přes rozpočet vyznavačům cíleného naočkování života na Zemi inteligentním dizajnérem. Špatně by
byla i slavná Drakeova rovnice pro
stanovení počtu civilizací ve vesmíru,
které jsou schopny spolu komunikovat...
http://www.osel.cz/index.php?
clanek=6862
K podpoře svých představ doby
vzniku života mají autoři jen jeden
argument - extrapolaci genetické
složitosti organismů. Pomoci by jim
mohla ještě již poměrně obecně
uznávaná představa, že se život vyvíjel z těch nejjednodušších systémů s
dědičným prvkem, který byl funkčně
ekvivalentní nukleotidu. Pokud se
tyto dvě věci vztáhnou na počet neredundantních funkčních nukleotidů,
pak skutečně vychází, že složitost
At the Threshold:
How Near-Death
Experiences
Transform People
By PMH Atwater
My research has shown me that the
near-death experience is not some
kind of anomaly, but is, rather, part
of the larger genre of transformations of consciousness. The clue
most researchers miss is stress; specifically, the intensity which comes
from that stress (known in shamanism as “high stress”). The entire
pattern of aftereffects and the
degree to which people change, can
be traced to that factor. It’s the intensity that shifts experiencers into
what is called a “threshold experience” – one that straddles the boundary between this world and other
worlds, between the brain and that
which lies beyond what the brain can
access, between reality and miracles,
mind and spirit, life and death, heaven and hell, sanity and insanity.
Once we understand this shift, we
strana 23
ORL číslo 20139
can begin to unravel how the transformational process works. At the
threshold of who we think we are
and what lies beyond body and brain,
is the core of ancient mysteries. We
are transformed by the Oneness we
find there.
My research of near-death states
spans 33 years and covers nearly
4,000 adult and child experiencers.
Not counted in this are the many
sessions I held with significant
others. Before my own near-death
experiences in 1977, I was equally involved for over a decade studying
and experimenting with altered and
mystical states, psychic phenomena,
and the transformational process, involving over 3,000 people. For some
reason unknown to me, my research
projects were never small. I have
always preferred looking at things
from multiple angles and differing
views. Police investigative techniques have been my protocol throughout. Since this method relies
heavily on observation, comparison,
and analysis, it is never constrained
by words, language, or culture. Numerous sources of verification are
used, and this can include questionnaires for double checking previous findings.
This work has enabled me to recognise that near-death experiences are
not some kind of anomaly, but are
rather part of the larger genre of
transformations of consciousness.
We single them out as “different”
because near-death states occur
mostly at accident scenes, in hospitals, or in environments where devices are available to record vital signs
thanks to trained emergency personnel. Contrary to the notion of
how these episodes form, the scenarios they cover, and the pattern of
physiological and psychological aftereffects that usually increase overtime – is the fact that near-death-like
experiences (where death is not imminent) and impactual spiritual
transformations (regardless of how
caused) manifest the same patterning.
What links these types of in-depth
transformational experiences is
stress; more importantly the intensity of that stress.
Before such an episode occurs there
are stressors, conditions in the experiencer’s life, that point to either
unrest or inattention. And these are
present universally. What caught my
eye with near-death and near-deathlike states were episodes that
occurred under these conditions:
during major life junctures;
when a decision needed to be made,
and at times of deep dissatisfaction,
disappointment, frustration;
when feeling hurried all the time or
excessively strained;
while “running a tight ship,” insisting
on personal control;
as lifestyle maintenance toppled
one’s ability to keep it going;
alongside pushing limits – at work, at
play, in everything;
when demanding and strict rules limit one’s beliefs and activities;
without existence of meaningful goals, or when in strong denial;
during “happy” times that were
really a façade;
when overly satisfied or complacent.
The common thread present in each
situation is stress. Even with babes
and the unborn. Mother’s stress, as
well as that of the father, can readily
become the child’s stress. Sometimes it’s as if children have their experience for parents or doctors or
significant others… to relieve or
heighten their stress.
And the type of stress I recognised
was the kind that pushes a person
beyond his or her limits, beyond that
which is “safe”… a threshold experience.
On February 29, 2000, the Daily
Progress Newspaper in Charlottesville, Virginia, reported that Bruce
Greyson, M.D., a professor of psychiatry and near-death researcher at
the University of Virginia, was able
to show a link between the phenomenon of near-death experiences
and a natural physical response to
trauma. He found that experiencers
have more dissociative episodes –
the normal kind, not the pathological
kind – than those who were close to
dying but did not have a near-death
experience. Greyson was quoted as
saying: “It’s basically narrowing your
focus so much that you block out
things that are going on around
you.”
What he is describing is what shamans, spiritual, and mystical folk
have for aeons of time referred to as
the goal of “high stress”… what it takes to push one past the threshold
or boundary of what is known.
Reaching the Stress Threshold
Through the ages sacred initiations
of the greatest order demanded a
“death” – seldom physical. They
required the death of the ego. One
had to “die unto the self,” leaving
behind previous desires and wants,
to take on the trusted role of healerguide who then dedicated the rest of
his or her life in service to others.
The core of shamanic vision quests
(“calling for a vision” – or asking the
spirits for guidance) still today consists of ceremonial rituals that mimic
or come close to actual physical death. Probationers are prepared for
this; still, there is no real preparation
for that overwhelming, “over the
top” fear that pushes one’s panic
button. Once that threshold is breached, the individual either passes
into madness or breaks through the
passageway into otherworlds of spirit that engender a transformation
of consciousness.
Consider the mythological traditions
of the “hero’s journey” or the making
of “wise ones.” High stress was
always the deciding factor: how the
individual faced “the watcher at the
gate” (fear at the stress threshold),
overcame
that
fear
(passed
through/ascended), entered into the
otherworlds of spirit (that null space
where everything is said to converge/suspend/expand
into
the
strana 24
ORL číslo 20139
collective whole), and is imprinted
from the aftereffects (bears the
“mark” of ascension). This “journey”
is what establishes the extent to
which the individual changes or is
transformed.
The formula then for a transformation of consciousness (the basic
energetics) is: intense period of
change, high stress that narrows
one’s focus, feeling driven or accelerated beyond states of fear/panic,
encountering a threshold or boundary, maybe meeting a greeter of some
kind, passing into a null space of
energy
convergence,
becoming
infused with knowing, imprinted or
altered by null space exposure,
returning as one who has been expanded or enhanced by the experience – as if forever “marked” by the
pattern of aftereffects.
I’ve seen this thousands of times –
experiencers who behave as if they
have been punched, jerked, hit,
pushed, or somehow spun around.
Something physical happened to
them, something separate from any
mind play or otherworldly visitation
or event that put them at death’s
door. And that “something” shifted
their futures by pushing them into a
unique arena of experience. The “something” that set them apart I call a
“power punch.” It is a force. It is an
energy. It is intense.
This intensity, what narrows a person’s focus in high stress, is the key,
the hinge, to understanding neardeath and near-death-like experiences and impactual spiritual transformations.
Of the 21% in my near-death research who claimed they did not
have aftereffects worth mentioning,
or any at all, these were the people
whose episode seemed so superficial
to them that they described it as if a
fleeting dream. Sixty percent were
openly expressive about how intense
their episode was and how it had altered their lives in dramatic ways.
These experiencers exhibited most
or all of the aftereffects pattern.
Many seemed stunned at how much
they had changed once they compa-
red “before” with “after.”
The 19% who were so radically affected that it seemed as if they had become a different person or at least
an altered version of who they had
once been, bore the full brunt of the
“power punch” – and showed it. Before and after photos illustrated the
depths of what they had been through and how it had changed them. Almost to a person they displayed the
full pattern of physiological and psychological aftereffects.
And, with the 73% in my research
who had electrical sensitivity afterwards, I was able to establish that it
was the intensity of their near-death
episode that had been the determining factor in causing this condition –
not how long or short their episode,
or, how much light they had been exposed to during their scenario. No
matter how I approached this, crosscomparing brief and longer neardeath states, complicated and simple
– regardless even of imagery or how
it was described – I still reached the
same conclusion: what mattered
most in every respect was the intensity of the episode, not the episode itself.
The Colloidal Condition
Reaching the threshold, or boundary
between realities, and then crossing
through, compares almost exactly
with what science calls a colloidal
condition.
on, we’ll rotate it. Spin the water.
Round and round. Faster and faster.
Really spin it. Stop suddenly and
reverse the direction. When the spin
stopped, the water collapsed into
itself, creating an implosion. But just
before a reverse spin could be initiated, where the water could explode
back out again, conditions mysteriously changed. Both the water and
everything contained within it were
briefly held in suspension. This is
called a colloidal condition; the particles caught therein are referred to
as colloids.
The same thing can happen to the
human brain if suddenly hit, jarred,
or severely jiggled, especially during
trauma or in an accident or fall. Typically, a colloidal-like suspension of
consciousness will follow whereby
the environment appears to expand
out as time slows to a standstill. The
individual feels somehow caught inbetween realities, as if he or she
slipped through a crack in time and
space and suddenly became resident
of a world neither here nor there.
This peculiar feeling of being suspended in between realities affects a
person so deeply that it can permanently alter the way the individual
regards the world at large and his or
her place in it.
The
colloidal
condition
best
describes what we can know of passing into and through a threshold experience. Once again, here’s how it
works:
forces suddenly collapse, then converge;
A colloidal condition is where forces
suddenly collapse and then converge. This in-between state creates antiforce, which is antigravity. Particles
caught in this unique state between
implosion and explosion transmute,
and remain forever changed by that
transmutation. On a molecular level,
these particles show evidence of enlargement and of having taken on
different and enhanced characteristics. An example of this is what
happens when water is stirred.
a momentary state of suspension results;
There are several ways water can be
stirred. For the sake of this discussi-
as reversal of motion is completed,
forces are restored, suspension
everything caught in that suspension
expands and enlarges as antigravity
is created;
inherent or unlimited potential is released;
whatever is present is imprinted (becomes permanently altered by what
happened);
whatever is present then transmutes
(takes on different characteristics);
strana 25
ORL číslo 20139
ends, but the imprinting (transmutation) remains.
The majority who go through such a
process experience an enlargement
and expansion of consciousness,
exhibit the sudden surfacing of latent abilities, face a confusing array
of psychological and physiological aftereffects, and are never quite the
same again.
It is my belief that the reason this
process of convergence and transmutation is universal, is because all
of us, now and through the ages, are
and have always been imprinted by
the same creative impulse that originated us. The mark of our creation is
what we display whenever our consciousness is set free to rediscover
itself and the source of its being. After a threshold experience, we feel
as if we have found “home” because
the home we think we’ve found
already exists within us – and always
has. We recognise the place because
we never left it to begin with.
High stress pushes us to where we
must face that legendary boundary
that separates worlds readily accessible (what we know), from those either infra or ultra to our sense of
perception (what seems as if fantasy,
imagination, or mystery). In mythology, fear is the “watcher” at the
threshold gate. Intercessories who
can act as guides are loved ones who
have previously died, angels, religious figures, visitors from other
worlds, special animals, maybe birds.
The final arbitrator, though, is always
the heart.
The Key Role of Our Heart
Tradition says that it is the heart that
decides: if you make it through the
threshold gateway, where you go
once you pass, and if you can return
to the life you left. Drawings from
ancient Egypt illustrated this final
step by showing a set of scales for
weighing a person’s heart at death. If
the heart was weightless like a feather (indicative of a selfless life),
the individual passed into the worlds
of spirit. If heavy (indicative of being
ego bound), the individual was rejected and had to face punishment or
some type of abandonment.
How can the heart organ, unique as
it is, be the final arbitrator of what
happens at the passageway?
Let’s take a moment to examine how
this might be true. Research has
shown that 60 to 65% of all heart
cells are neural cells. This enables
the heart to function in many ways
like our brain does. Yes, the heart is
the major glandular structure in the
body, but it also produces an electromagnetic field 5,000 times more
powerful than that of the brain.
Shaped like a torus doughnut, the
heart field busily converts one form
of energy into another as it generates an infinite number of harmonic
waves. These harmonics run throughout all bodily systems, and are so
sensitive that they react to conditions four to five minutes before
actual occurrence. This futuristic
awareness tells the heart if what’s
coming is positive or negative so it
can prepare. First the heart feels the
coming event, then the brain is
aware of it, then the eyes see it. The
heart, literally, is our first responder.
Harmonic heart-waves come into coherence when you feel good, are in
love, experience happiness, have
bonded with someone in a positive
way, or are in a supportive relationship. When the heart’s energy coheres, it taps into higher energy fields
to empower itself, while emoting feelings of love and connectedness.
This feeling sense operates like a
thinking mind and with an unbelievable memory. Heart harmonics
entwine worldwide. Spiritual traditions claim this is so because our heart
is the centre of our soul. A soul set
free by these harmonics, serves – as
foretold in ancient Egypt and from
wise ones who recognise the power
of the heart.
Love, or lack of it, dominates neardeath, near-death-like, and spiritually transforming experiences. The
fullness of love, being loved, and discovering the power of love appears
to determine the overall effect
transformational states have on experiencers, their significant others,
and anyone who hears their stories.
It is no exaggeration to say that the
majority of threshold experiencers
return “in love with love.” Being
bathed in love beyond measure,
pales anything less. A challenge experiencers have afterwards is to
“step down” this power a few
degrees so as not to freak out people.
The heart’s code is love: love of Source, love of others, love of self. To talk
about threshold experiences is to
talk about the heart’s ability to expand, embrace, and include the
fullness of waveform harmonics.
Where does this take us? Always to
the same place… Oneness.
All
transformative
experiences
throughout what we can know of
time reflect this… what is now termed “the perennial philosophy.” All
the great thinkers have spoken of
this, going back to Plato and beyond.
All native peoples draw pictures of
this or speak of it in their songs and
stories. All of those who successfully
passed the “tests” of the hero’s
journey, who made it through the
boundary and returned infused with
a new wisdom and a new knowledge
– described what they discovered as
Oneness:
One God.
One people.
One family.
One existence.
One law – love.
One commandment – service.
One solution to problems – forgiveness.
This, the perennial philosophy, is
what many believe to be the only
true religion. All religious thought,
irrespective of denomination, creed,
or messiah figure, takes its root from
this type of experience. If threshold
energy is intense enough, and affects experiencers deeply enough,
individuals return as if “God instrucstrana 26
ORL číslo 20139
ted.” This is why so many near-death
researchers believe that religion
itself sprang from individual narratives of near-death experiences.
In whatever manner this is debated,
there is a wonderful corollary that
comes from China. Historically, there
is a lineage in China of Tibetan Storytellers, usually illiterate peasants,
who are known as “Gesar Artists.”
These storytellers recount numerous
lines of extraordinary sophistication
– tales of their most venerated hero,
Gesar, a Knight from the Kingdom of
Heaven, sent to earth to save and
protect Tibetans. Gesar’s story has
been passed from generation to
generation, but not by memorising
it! To be a true Gesar Artist (not just
a story-teller), one must experience
something akin to a near-death state
or what shamans call “dying unto the
self” (an ego death)… in order to
achieve the personal experience of
what Gesar came to earth to teach.
They must become as if “God instructed.”
There is no denying that the early
teachers of humankind came from
the
otherworlds
beyond
the
passageway. Shamanic beings, visionary images, spirit manifestations,
near-death and near-death-like experiences, the dead come to life –
what some label as paranormal
occurrences – are actually more akin
to spiritual awakenings than to what
is often tossed off as paranormal or
psychic phenomena.
We have endowments to assure life’s
continuance: procreation/birth. We
also have endowments to assure
life’s evolution: renewal/rebirth. This
is not imagination. The spiritual,
what enables renewal and rebirth, is
real.
Human Transformation & The Master
Plan
After a total of 43 years researching,
experimenting, and studying a gamut of historical and first-hand, spiritually-transforming states, I can say
that there is a biological imperative
not only for life to exist and to conti-
nuously evolve in form, capacity, and
intellect, but to reach an even higher
order as if following a “Master Plan.”
What happens as a result of transformational states feeds that plan because of how an individual’s experience and the consequences of that
experience, can be passed from
parent to child, generation to generation, biologically. Many have
suspected this, but thanks to the
DNA research currently being conducted, the markers of how this
happens have been found. Jean-Baptiste Lamarck (1744-1829) was a
French naturalist who argued that
traits acquired in life by parents
could be passed on to their offspring
(in violation of Darwin and his theory
of natural selection). His work was
shunned in his time. Scientists have
now rediscovered his work; naming
what they have verified… “Lamarckism” (refer to www.qimr.edu.au/research/labs/emmaw/index.html).
Take a good look at historical patterns. Each sudden evolutionary lift
and/or period of discovery, as well as
each renaissance, was preceded by
stories of people who described
threshold-type experiences, and to
the degree that, it appeared as if the
masses were “waking up.” These
physical and spiritual energetics led
to bursts of new ideas, creativity, invention, and healing. Each breakout
period seeded generations to follow,
as if a biological imperative existed
to ensure that the human race could
reach a greater potential. We know
now that if the numbers of those
who change are high enough, evolutionary adaptation – even of this
magnitude – can happen in a single
generation.
The science that puts this into perspective is the study of fluid dynamics.
Fluid dynamics shows how birds in
flight maintain organised formations
even when individual birds make mistakes, how rotating colonies of bacteria stay together regardless of
challenge, how a herd of buffalo maintains order even in full gallop, how
crowds of people pour out from an
event as if “directed.” Whenever an
energetic wave pattern forms, a natural rhythm of movement emerges.
Whatever is present when this
happens functions as if “one mind.”
Fluid dynamics tells us that it only takes 4 to 5% of any group, condition,
or situation to change, for the whole
assembly to follow. Once that
tipping point of 4 to 5% is reached,
energy excites and becomes highly
charged. This creates what is called
“superfluidity”… a state of energy
that cannot be contained.
Currently the conservative estimate
worldwide for people having had a
near-death experience is 4 to 5% of
the general population. This estimate does not take into consideration
near-death-like and spiritually transforming experiences that are also intensely life changing. Counting them
too could easily double or triple that
figure, indicating that a realignment
of global consciousness toward a
higher order is well on its way to becoming highly charged.
Freedom tops that higher order,
along with open communications,
human rights, improved health benefits, equality in education, participatory governance, cooperative incentives for advancement, creativity and
the arts.
The idea that near-death aftereffects constitute “a benevolent virus”
is true. Regardless of whether one
thinks in terms of a “Christ Consciousness” that can be achieved by
anyone willing to follow the
teachings of Jesus, or the act of becoming “god instructed” by practicing the disciplines of Gesar Artists,
today’s revolution bears all the
markings of a “soulquake.” Forget
any linkage to the so-called “New
Age” beliefs of the 1960s. This is
more of a “New Thought,” the validation of a higher order of existence,
of reality.
The goal of every spiritual and religious tradition is to “release the soul
from exile,” to teach that no one is
strana 27
ORL číslo 20139
ever separated from his or her divine
essence. It is the transformational
process, though, that actually reconnects soul with Source. Neardeath states model this, the reawakening we can all attain.
For further research, please read
Near-Death Experiences: The Rest of
The Story by P.M.H. Atwater, L.H.D.,
Charlottesville, VA; Hampton Road,
2011.
References
P.M.H. Atwater, Near-Death Experiences: The Rest of the Story, Charlottesville, VA: Hampton Road, 2011
H. W. Dresser, A History of the New
Thought Movement, New York, NY:
Thomas Y. Crowell, 1919.
T. Hongkai, “Legacy of a Tibetan Storyteller”, China Daily.
F. O’Brien, A Benevolent Virus,
Norwich, England: John Hunt, 2010.
R. Rees, “Electrophysiology of Intuition”, Paper presented at the ChildSpirit Conference, Chattanooga, TN,
2007.
A. Rogers, “Going With the Flow”,
Newsweek Magazine, 1998.
C. B. Schmitt, “Perennial Philosophy:
From Agostino Steuco to Liebniz”,
Journal of the History of Ideas, 27,
505–532, 1966.
D. Williams, “At the Hour of Our Death”, Time Magazine. Available at
www.time.com/time/magazine/article/0,9171,1657919,00.html. I originally picked up on the issue after reading the article, “The Sins of the
Fathers, Take 2”, written by Sharon
Begley, Newsweek Magazine, 26
January 2009.
Daniel K Morgan & Emma Whitelaw,
“The Case for Transgenerational
Epigenetic Inheritance in Humans”,
Mammalian Genome: Official Journal
of the International Mammalian
Genome Society; 19 (6): 394-7, 2008.
http://www.newdawnmagazine.com/
articles/at-the-threshold-how-neardeath-experiences-transform-people
Velké partnerství
vědy a náboženství
Benjamin Kuras
Konflikt mezi vědou a náboženstvím
je jedním z hlavních prokletí naší
doby, škodí náboženství i vědě a
svědčí o velké společenské krizi.
Krizemi nedávné minulosti byla ztráta víry, která svět zaplavila čtyřmi děsivými historickými experimenty, jimiž byly francouzské revoluce, nacistické Německo, Sovětský svaz a komunistická Čína. Dnešním nebezpečím, stejně děsivým jako totality
ateistické, je „radikální religiozita
kombinovaná s apokalyptickou politickou agendou schopnou terorem a
asymetrickým válčením destabilizovat celé národy a oblasti“. Oběma
nebezpečím by měli čelit věřící i nevěřící společně. Dnešní tažení atheistických vědců proti všemu náboženství škodí náboženství i vědě a
ohrožuje „intelektuální integritu a
budoucnost Západu“. Ztráta víry
vede k ztrátě duše, smyslu existence
a motivace k životu. Náhražkový relativismus není schopen bránit nic, ani
sám sebe.
Takovýmito varováními burácí kniha
The Great Partnership - God, Science
and the Search for Meaning (Velké
partnerství – Bůh, věda a hledání
smyslu) Jonathana Sackse, oxfordského filosofa přeškoleného na rabína. Dnes je britským vrchním rabínem, který však díky své filosofické
průpravě dokáže formulovat a zodpovídat otázky v kontextu všeobecně
filosofickém a veskrze „západním“.
Jedním z jeho učitelů byl Roger Scruhttp://orl.bloger.cz
ton, jemuž v knize vzdává úctu jako
jednomu z mála dnešních filozofů
vnímajících filosofii a náboženství
jako společnou disciplínu utvářející
základy západní civilizace. Rozhodující inspirací k napsání této knihy však
získal z podrobného popisu funkcí a
následků dvou polovin lidského mozku v knize Iaina McGilchrista The
Master and His Emissary. Díky ní se
mu zdánlivý konflikt vědy a náboženství přeměnil ve vzájemně závislou a
propojenou činnost rozděleného
mozku, kterou definuje takto:
„Věda věci rozebírá na kousky, aby
viděla, jak fungují. Náboženství je
dává dohromady, aby zjistilo, co znamenají.“ Věda je analytická, náboženství syntetické. Věda studuje objektivní přírodní úkazy, náboženství subjektivní lidské prožitky a vztahy. Věda
vyvozuje definice, náboženství vypráví příběhy. Věda třídí mondénní,
náboženství objevuje zázračné. Věda
je funkcí levého mozku, náboženství
pravého. Věda se zrodila, když lidé
„přestali věřit v mýty a dali se do pozorování“. Náboženství (u Sackse
specificky
náboženství
„abrahámovské“), se zrodilo, když lidé „přestali vnímat druhé lidi jako předměty
a začali je vidět jako jednotlivce, jedinečné, svatosvaté, obraz Boží“.
Abrahámovské náboženství je náboženstvím protestu či „posvátného
disentu“ proti bezohledné moci a
dává člověku vůli a odvahu žít a utvářet svět jinak.
Složitým úkolem civilizace je udržovat vědu (levý mozek) a náboženství (pravý mozek) „oddělené, ale integrované a v rovnováze“. Jejich
konflikt a iluzi neslučitelnosti v západní civilizaci spatřuje Sacks v „kuriózním historickém detailu“, jímž je
„hybrid či syntéza dvou radikálně odlišných kultur, starověkého Řecka a
Izraele. Ten se přihodil tak, že náboženské koncepce Izraele byly
sepsány v řečtině, do níž jsou nepřeložitelné. Vzniklo tím nedorozumění
„mezi Bohem Aristotelovým a Bohem Abrahámovým“. Bůh Aristotelův
(a Platónův) je matematicky abstraktní, neosobní, neemoční, netečný, neměnný – proto k jeho přiblížení (ale zároveň udržení vzdálenosti) křesťanství vytvořilo koncepci Božího Syna. Bůh Abrahámův je
strana 28
ORL číslo 20139
osobní, angažovaný, empatický, citlivý, komunikativní a přítomný a každý člověk má v sobě jiskru božství.
Aristotelův
je
„Bůh
filosofů“,
Abrahámův je „Bůh proroků“.
Jako výrazný příklad nepřesného
překladu koncepce Boha Sachs uvádí
Mojžíšovo Boží jméno „ehye ašer
ehy“, do řečtiny a latiny přeložené
jako „jsem, kdo jsem“ (aristotelovská
fyzická neměnnost, navždy daná, netečná), zatímco v hebrejštině to znamená „budu, kdo budu“ (vyjadřující
plynoucí čas, pohyb, činnost, evoluci,
různost situací, chápání a výkladu,
slib do budoucna, smlouvu).
Syntézou obou vizí (dvou odlišných
mozkových funkcí) křesťanství vytvořilo gigantickou civilizaci „abrahámovské transformace světa“, která
však v sobě z Řecka nesla trhlinu. Tou
byla „série dualismů“: mezi tělem a
duší, materiálnem a duchovnem,
zemí a nebem, životem zdejším a
příštím – s důrazem na ten druhý jako
vyšší, záhodnější, svatější. Jejím výsledkem je „tragický obraz lidské
situace“, metaforizovaný do „dědičného hříchu“ vyžadujícího spásu
shůry – čili okleštění lidské svobody.
Tento pohled judaismus nezná, zná
jen dobré či zlé sklony v člověku a
jeho vůli dát se ovládat jedním nebo
druhým. Sacks připomíná, že Bůh v
Genesi sedmkrát prohlašuje svou
tvorbu za „dobrou“. Svět je dobrý,
ale člověk má svobodu konat zlo. V
tom spočívá celé drama lidské historie.
Aristotelovsko-abrahámovská trhlina praskla v 17. století Descartesovým rozštěpením hmoty od ducha
a vědeckými objevy diskreditujícími
náboženský výklad hmotného světa.
Kyvadlo myšlení se přesunulo z
pravého mozku do levého, odkud se
věda pokouší morální zákony náboženské vměstnat do mechanických
zákonů přírodních. Dnes však některé vědní obory docházejí na hranice
materiálna a objevují dimenze, na
něž levý mozek nestačí a potřebuje
opět angažovat pravý. Jestliže Bůh
stvořil lidskou inteligenci, pak s ní
jeho existence nesmí být v konfliktu.
Jestliže Bůh daroval člověku svobodu, náboženství se nesmí etablovat
jejím potlačováním. Jestliže mu daroval imaginaci, nemůže ji svazovat
dogmatem.
Ztrátou víry ztrácíme postupně a
bez okamžitého povšimnutí (někdy
až zadlouho) pět věcí. Víru v lidskou
důstojnost a posvátnost života. Politickou smlouvu s kolektivní odpovědností za společné blaho. Systém
morality, ztrátu smyslu slov jako povinnost, odpovědnost, čest, bezúhonnost,
loajalita
a
důvěra.
Soudržnost manželství a rodiny. Smysl života a životní poslání. Smysl pro
záhodnost a možnost spravedlnosti.
Sacks pak vyslovuje hlubokou úzkost
z budoucnosti Západu, jestliže úplně
ztratí víru. „Nemůžete bránit svobodu Západu na základě morálního relativismu. Žádná sekulární moralita
nezabránila nacismu a stalinskému
komunismu a nemá ani dnes sílu
ubránit se vytrvalému náporu bezohledného
religionismu.
Judeo-křesťanská etika je jediný systém, který dlouhodobě Západu dal
souběžně vědeckou a technickou
revoluci, parlamentní demokracii a
svobodu svědomí a který sladil silný
individualismus se sociálním svědomím a vysoce aktivní občanskou
společností.“ Se ztrátou víry ztratíme
„svobodu a kreativitu, které nás pojí
s božstvím“.
Mezi vědou a náboženstvím (či evolucinismem a kreacionismem) není
žádný skutečný konflikt, jestliže si
všimneme, jak Bible v Genezi dává
zemi příkaz „tvořit život“ a životu
dává schopnost tvořit další život.
Skutečný konflikt mezi řádem a svobodou zmizí, jestliže si promítneme,
jak Bůh v Exodu osvobozuje z otroctví prostřednictvím morálních zákonů. Věda a filosofie pojednávají o
pravdě jako systému. Bible je pravda
v podobě příběhu. Abrahámská víra
je „drama lásky jako svrchované tvůrčí energie vesmíru“. Láska znamená
„loajalitu, vzájemnou odpovědnost a
vykoupení ze samoty“. Bůh žije v „noblesnosti našich vztahů s druhými“.
Víra je „moralizace lásky“. Láska se
rodí, když bereme na vědomí „integritu jinakosti“. Bůh z osamělosti
sebe sama vytvořil „prostor pro jinakost, kterou jsme my“.
Máme-li se jako civilizace zachránit,
náboženství a věda se musí smířit a
sladit, jako ten pravý a levý mozek. K
tomu se oba musí vystříhat vad, které zdiskreditovaly náboženství:
Dogmatický výklad „tvrdých textů“ a
základů víry – jejichž původní kontext
již neznáme a potřebujeme je interpretovat stále znovu, aby dávaly
praktický smysl.
Dualismus absolutního dobra versus
absolutního zla, který vymýšlí smrtelné nepřátele, jež je potřeba zničit,
ale který není původu biblického, nýbrž zoroastriánského, manicheistického a helenisticko-gnostického. A
který je „nejúčinnější doktrínou, jak
přimět dobré lidi ke konání zla“.
Mesianistická politika, která abrahámovské snění o lepším světě mění z
každodenního konání dobrých skutků v apokalyptické převracení světa
naruby násilnou spásou.
Touha po moci a zneužití náboženství jako politiky a nástroje k ovládání
lidí. Náboženství má naopak být, v
tradici
hebrejských
proroků,
omezovatelem a kontrolou moci.
Ideologie „jediné perspektivy“, jediné správnosti, monopolu na pravdu.
Před degenerací a destrukcí zevnitř i
zvenčí nás teď může zachránit jen
„kritický dialog mezi náboženstvím a
vědou, nutná konverzace mezi dvěma polovinami mozku“, která by nás
vysvobodila ze svěracích kazajek vyhraněného myšlení levého či pravého
a obnovila „víru ve vítězství možného
nad pravděpodobným.“ Imaginace a
fantazie nad poučkami a vzorci.
Všechna velkolepá lidská tvorba, ve
vědě, umění a duchovnu, k nám přišla
prostřednictví lidí, kteří “ignorovali
pravděpodobné a věřili v možné, postavili se mimo samozřejmě brané jistoty své doby a žili jiným světlem“.
Víra je odvaha riskovat. Bez riskování
krníme.
Riskováním
rosteme.
Abrahámské náboženství „od nás
žádá velké věci a tím nás činí
strana 29
ORL číslo 20139
velkými“.
V závěru knihy vrchní rabín Sacks
přechází až do liturgické poezie, když
káže – ano káže, ne jen upozorňuje –
že „náboženství a věda, dědictví Jeruzaléma a Athén, produkty lidského
dvojmozku, teď musí společně
chránit svět, jenž nám byl svěřen do
pečování, ctít naši úmluvu a s přírodou a jejím Bohem – Bohem, jenž
je hudbou vyznívající zpod hluku, Bytím v srdci všeho bytí, jehož tichý
drobný hlásek stále ještě můžeme
zaslechnout, jestliže se naučíme vytvářet si ticho v duši; Bůh, který, ať
už v něho věříme či ne, nikdy neztrácí
víru v nás“.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blo
gy/benjamin-kuras.php?
itemid=20177
Papežova revoluce
Adam Borzič
oslovil z balkónu baziliky sv. Petra věřící katolíky civilním Buon giorno a
pak je požádal, aby se za něj, nového
papeže, pomodlili a sklonil před nimi
hlavu. Už toto pro církevní hierarchii
nezvyklé gesto dávalo tušit, že tento
papež se bude zásadně lišit od svých
předchůdců.
Tímto okamžikem započala série
papežových gest a prohlášení, která
vyvrcholila v posledních týdnech. Při
vší decentnosti a skromnosti jsou
totiž radikální a započínají novou éru
katolické církve, která by jednoho
dne mohla být chápána jako revoluční.
Už Bergogliova volba jména jednoznačně předznamenala charakter
jeho pontifikátu: František z Asissi,
„květ všesvětové svatosti“, jak ho nazval filosof Nikolaj Berďajev, symbolizuje v katolické tradici důraz na radikální chudobu, prostotu, něžnou
lásku ke stvoření a ideál bratrství a
sesterství všech lidí.
Na počátku cesty sv. Františka je
mystická vize, kdy ho v ruinách kostela vyzývá Kristus, aby obnovil jeho
církev. Z kroků současného papeže
vysvítá, že i on se rozhodl vzít tuto
výzvu vážně. Z toho, co v posledních
týdnech hlava církve říká a dělá, je
totiž patrné, že začalo duchovní zemětřesení. Církev se vydává na
novou cestu.
Církev třetího tisíciletí ve znamení
mrtvých imigrantů
Gesta a prohlášení papeže Františka
začala novou éru katolické církve,
která by jednoho dne mohla být chápána jako revoluční. Papež přichází s
vizí chudé církve pro chudé. Biskupů
a kléru u nás je třeba se ptát: jak
chcete realizovat papežův program?
Začalo to skrovným, nenápadným
gestem. Když byl kardinál Jorge Mario Bergoglio zvolen papežem,
Jak správně poznamenal Marco Politi
v italském deníku Il Fatto Quotidiano, vize církve třetího tisíciletí začala ještě před návštěvou Brazílie, na
ostrově Lampedusa, kam papež přijel, aby uctil oběti afrických imigrantů, kteří do Itálie utíkají za důstojnějším životem a mnozí při této
cestě přijdou o život.
Papež ve svém projevu, který byl velmi citlivý i k přítomným muslimským
imigrantům, řekl: „Dnes se za to ve
světě nikdo necítí odpovědným, ztratili jsme smysl pro bratrskou odpovědnost, upadli jsme do pokryteckého postoje kněze a služebníka oltáře,
o kterém mluví Ježíš v podobenství o
dobrém Samaritánu. Hledíme na
polomrtvého bratra u cesty, možná si
myslíme „chudák“ a jdeme dál.
Netýká se nás to a cítíme se být v
pořádku. Uklidňujeme se tím, že to
není naše věc. Kultura blahobytu,
která nás vede k tomu, abychom
mysleli na sebe, nás činí necitlivými
ke křiku druhých, dává nám žít v mýdlových bublinách, které jsou krásné,
ale jsou ničím, jsou jalovou iluzí,
provizoriem,
které
přivádí
ke
lhostejnosti vůči druhým, ba dokonce
ke globalizaci lhostejnosti. V tomto
globalizovaném světě jsme upadli do
globalizace lhostejnosti!“
Byla to cesta za mrtvými imigranty,
kterou František podnikl jako první
mimo Řím. Papež „chudých“ si vybral
Lampedusu, nikoli Jeruzalém nebo
Fatimu, ani Argentinu. Svoje kázání
zakončil modlitbou: „Pane, v této
liturgii, která je liturgií pokání, prosíme o odpuštění za lhostejnost vůči
tolika bratřím a sestrám, prosíme tě,
Otče, za odpuštění pro ty, kteří zpohodlněli a uzavřeli se do svého
blahobytu, který způsobuje anestézii
srdce, prosíme Tě o odpuštění pro ty,
kteří svými rozhodnutími na světové
úrovni vytvořili situace, které vedou
k těmto dramatům. Odpusť Pane!“
Papež proti tyranii peněz
Že se František od začátku projevuje
skromně, odmítá drahá roucha a
šperky, nejezdí v opancéřovaném
voze a pobyt v paláci vyměnil za komunitní život v rezidenci sv. Marty, to
je známé, ale to by mohl být pouze
projev exaltované osobní zbožnosti.
Ale tento papež míří hlouběji: jeho
kritika chudoby, jak je patrné z jeho
prohlášení, je systémová.
Je příznačné, že jeho ostrou kritiku
systému přecházejí mocní a bohatí
mlčením a je nepravděpodobné, že
by je papežovy výzvy hlouběji zasáhly. Nicméně kritici neoliberálního
kapitalismu získali ve Františkovi
vlivného spojence. Papež totiž pojmenovává neuralgické body současného světa zcela jednoznačně.
strana 30
ORL číslo 20139
V polovině května řekl: „Finanční
krize, kterou procházíme, nám dává
zapomenout, jaká je její prvotní příčina – tedy hluboká antropologická
krize. Zcela jsme popřeli prvenství
člověka. Utvořili jsme si nové idoly.
Starozákonní zbožňování zlatého telete dnes ilustruje nový, nelítostný
jev – fetišismus peněz a diktatura
ekonomie, která nemá lidskou tvář a
nesleduje lidský účel…. Zavedli jsme
kulturu, která se zbavuje nepotřebného odpadu. S tímto myšlenkovým posunem se setkáváme na individuální i společenské rovině.
Vyřazovací kultura je upřednostňována a solidarita – poklad chudých – se
často považuje za kontraproduktivní.
Odporuje totiž racionalitě financí a
ekonomiky. Zatímco zisky menšiny
exponenciálně rostou, příjmy většiny
klesají. Tato nerovnováha má původ
v ideologiích, které podporují absolutní nezávislost trhu a finanční spekulace a brání státům v jejich právu
kontroly. Nastoluje se nová neviditelná tyranie, která je někdy virtuální. Tato krutovláda jednostranně a
bez možnosti nápravy vnucuje své
zákony a svá pravidla.“
K otevřené církvi
Brazilské vystoupení na Světových
dnech katolické mládeže shrnulo
Františkovy
důrazy,
opět
prostřednictvím symbolických aktů:
odmítl nákladný vůz, vymínil si návštěvu slumu, k úděsu ochranky se
opět zdravil spontánně s věřícími,
podpořil mladé lidi, demonstrující v
Brazílii. Především ale jednoznačně
potvrdil, že chce církev otevřenou,
církev, která musí vyjít ze svých hradeb směrem ke zraněnému světu.
Papež totiž ostře útočí i do vlastních
řad: klérus, který není v jednotě se
svým posláním, „vyvolává hnus“. Takto silný výraz použil papež František,
když mluvil k seminaristům shromážděným ve Vatikánu před odjezdem
na Lampedusu. Katolický list Avvenire nenašel odvahu toto slovo publikovat. Několik dní po návratu do
Říma si argentinský papež šel zkontrolovat vatikánské garáže, aby zjistil,
zda se v nich nenachází luxusní vozy.
Kněžím, kteří mají zálibu v drahých
vozech, připomněl chudé a hladové.
Během letu z Brazílie do Říma pak
papež poprvé promluvil pozitivněji
směrem k sexuálním menšinám. V
rozhovoru s novináři pronesl: „Je-li
někdo gay, hledá Boha a má dobrou
vůli - kdo jsem, abych ho mohl
soudit?“ Odmítl diskriminaci gayů a
leseb v církvi i ve společnosti.
Jistě, tato slova nelze hned číst jako
posvěcení homosexuálních partnerství (byť mnozí teologové a aktivisté
v Latinské Americe tvrdí, že jakkoli je
papež
proti
stejnopohlavním
sňatkům, není proti registrovaným
partnerstvím), ale naznačují, že i v
této ožehavé oblasti nastává velká
změna. Přinejmenším papež svým výrokem otevírá nový prostor pro diskusi nad tématem homosexuality v
církvi. Z jeho slov pak nevychází úzkoprsá nenávist. A to je posun obrovský.
Papež František směřuje k radikální
obnově církve: chce chudou církev
pro chudé, církev, která se vydá za
své hranice, církev, která prorocky
odmítne současný politický a ekonomický zlořád, postavený na vykořisťování lidí a přírody. Církev
otevřenou a hledající, radši než
strnulou a nehybnou.
Leonardo Boff, významný, radikální
teolog osvobození řekl v rozhovoru
pro list La Stampa na adresu Františka: „Papež vysvětluje, že upřednostňuje církev nehod, ale jdoucí po
cestě, spíš než církev bez dechu a
uzavřenou v chrámu. Nyní je cítit, že
se církev stává ohniskem naděje a
nikoli obsazenou pevností v neustálé
polemice s modernitou nebo celnicí,
která kontroluje a reguluje víru,
místo aby ji usnadňovala.“
episkopát realizovat papežovu vizi
chudé církve pro chudé, když se naše
místní církev doslova třese na majetky,
které
jí
byly
přiřknuty
prostřednictvím pochybných politických obchodů? Jak se teď zachová
církev, která schvalovala všechny
otřesné asociální zákony bývalé vlády
a ve prospěch marginalizovaných
nehla prstem? Na to bychom se měli
biskupů a kleriků ptát: jak chcete realizovat papežův program?
I z toho je patrné, že papež František
to se svojí revolucí v církvi nebude
mít snadné. Jakkoli je konzervativní
opozice ochromená a tváří v tvář
papežově hluboké spiritualitě a víře
se jí těžko hledají argumenty, bude
se zřejmě snažit papežovy důrazy
oslabit a rozpustit v sladkobolných
frázích. I proto je podstatné, aby se
realizace Františkovy vize ujali věřící
ze zdola, převzali iniciativu a začali
jednat.
Ostatně i proto František sám sebe
důrazně nazývá římským biskupem a
nikoli papežem, aby naznačil, že
církvi předsedá v lásce, a není jejím
absolutním monarchou. Gigantické
úkoly, které na sebe vzal, obnovu
církve a pomoc trpícímu světu, nemůže a očividně ani nechce realizovat
sám. Pro nás, kdo spolu s Františkem
vyznáváme Vtělenou Lidskost, pak
zůstává nadějí, že i kdyby se mocní a
bohatí pokusili papeže chudých zastavit, Toho, kdo jej na tuto cestu
obnovy vyslal, definitivně zastavit
nelze.
http://denikreferendum.cz/clanek/1
6079-papezova-revoluce
Odkaz Mistra Jana
stále žije
Ilona Švihlíková
V tomto světle by nás ovšem mělo
zajímat, jak na papežovu vizi zareaguje katolická církev v naší zemi. Z jejího dosavadního jednání je patrné,
že se v současnosti nachází v přesně
protilehlém táboře, než papež. Jak
bude Dominik Duka a český
Připomínáme si jako každý rok výročí
upálení Mistra Jana. Ani po téměř
šesti stoletích, po násilné rekatolizaci
naší země se nepodařilo – a dá-li Bůh
ani s penězi nacpanými po církevních
strana 31
ORL číslo 20139
darech, nazývaných eufemisticky restituce – ani se nepodaří tento odkaz
a jeho význam vymazat. Odkaz Mistra Jana překračuje hranice času i
místa, neboť vypráví o univerzálním a
věčném zápasu za PRAVDU.
Mistr Jan se postavil oficiální moci,
neboť – řečeno dnešním slovníkem –
zjistil, jak se liší oficiální propaganda
od reality. Jeho působení bylo nebezpečné, neboť ohrožovalo a delegitimizovalo celý režim. Proto musel Mistr Jan zemřít, neboť jeho
kázání (dnešním slovníkem vlastně
rozšiřování informací) probouzelo lid
a ukazovalo, jak se katolická církev
odklonila od Desatera, jakou mocnou
a nenasytnou institucí se stala. Jeho
kázání neztratila nic na své aktuálnosti ani dnes: Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra.
Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se
vším kupčí, všechno prodávají. Chceš
pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a
vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno.
Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil,
vstoupil by na nebesa? A za peníze
takto vydřené z chudého lidu koně
krásné chovají, čeleď nepotřebnou
drží, v kostky hrají a na své kuběny
kožichy drahé věší, zatímco Kristus
chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději
chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.
Náš první prezident napsal o Mistru
Janovi následující slova: „Lidé byli
zvyklí mocné autoritě papeže, císaře,
doktorů, ale v Husovi poprvé vidíme
ten ohromný světodějný konflikt
mezi autoritou a svědomím, který se
v době nové opakuje vždy a stále.“
Lidé, jako byl Mistr Jan, jsou nebezpečím pro každý režim, protože nemilosrdně demaskují skutečnou povahu moci, i když rozšiřováním těch
informací riskují svůj život. V různých
dobách se tito lidé nazývají různě: kacíři, odpadlíci, zrádci… Díky těmto lidem a jejich hrdinství víme, co se doopravdy děje, a tak získáváme i
možnost se tomu postavit. I dnes sledujeme boj těch, kteří se v rozporu
mezi autoritou (mocí) a svým svědomím, rozhodli pro svědomí, i když
jim za to hrozí smrt. I oni jsou nazývání zrádci. Informace, odhalující
pravdu, kterou nám poskytují, nešíří
kázáním, ale moderními technickými
prostředky. Odhalují nám, jak se do-
opravdy chová velmoc, která se neustále ohání demokracií, svobodou a
dalšími vznešenými ideály. Podobně
jako Mistr Jan, odhalují podstatu
onoho režimu, kde demokracie a svoboda tvoří onen háv, jakým byla Bible
v době Jana Husa, zatímco realita je
stejně, snad i více nechutná, než byla
ve středověku. Bradley Manning a
Edward Snowden se přiklonili ke svému svědomí a k pravdě. Proto jednomu z nich hrozí trest smrti jako
exemplární
potrestání
(nebude
ovšem asi upálen). Na to, aby Spojené státy „dostaly“ dalšího zrádce,
neváhají odklánět letadlo a ohrozit
života prezidenta suverénní země.
Padl, ale zvítězil, napsal o Janu Husovi Tomáš Garrigue Masaryk. Může
se stát, že Bradley Manning bude odsouzen k trestu smrti, Edwardu
Snowdenovi se „přihodí nějaká nehoda“, a Julian Assange už nikdy nebude moci odejít z ekvádorské ambasády v Londýně. Mohou padnout, ale
i tak už ve svém boji zvítězili. Další
práce s informacemi, které nám poskytli, je ale už na nás. Koneckonců,
jak nedávno napsal právě Edward
Snowden: „Nakonec se Obamova administrativa nebojí informátorů, jako
jsem já, Bradley Manning nebo Thomas Drake. Jsme bez státní příslušnosti, uvězněni a bezmocní. Ne,
Obamova administrativa se takových
lidí nebojí. Bojí se informované a
rozzlobené veřejnosti požadující
ústavní vládu, jak je slíbeno – a tak by
to mělo být“.
http://blisty.cz/art/69207.html
Esejista Evgeny
Morozov: Hacknout
svůj život
Lifehacking změní váš život. Díky
technologiím získáte více času, budete efektivnější. Ale zvýší skutečně
kvalitu života, nebo vás jen přinutí
více pracovat?
Silicon Valley nás obdařilo mnoha
módními slovy, tzv. buzzwords. A
snad nejvíc vzbuzoval dojem jakéhosi
ovládnutí světa pojem "lifehacking".
Vzešel z pera technologického žurnalisty Dannyho O'Briena v roce 2004 a
v tech-speaku si rychle vysloužil výsadní postavení. V roce 2011 byl
dokonce začleněn do oxfordských
webových slovníků – které ho definují jako "strategii nebo techniku užívanou za účelem efektivnějšího využití času a zvládnutí každodenních
aktivit" – a učinil tak první krůček k
mainstreamovému přijetí.
Zrodil se z velmi atraktivní myšlenky.
Proč bychom nemohli použít technologii, abychom zvládali věci efektivněji a měli více času pro sebe? Až
do krajnosti přivedla tuto logiku kniha 4hodinový pracovní týden od Timothyho Ferrise (jejíž podtitul nás
vybízí, abychom „nemarnili celé dny v
práci, žili kdekoliv“ a stali se „novým
bohatým“) a její autor se stal v
mnoha kancelářských kójích po celém světě hrdinou. Považte: „Bob“ programátor, jenž byl za nemalé
mezinárodní pozornosti vyhozen ze
své dobře placené práce, neboť outsourcoval vlastní práci do Číny, aby
mohl trávit více času sledováním
videí s domácími mazlíčky – tento
Bob je "lifehacker" par excellence.
O autorovi
Evgeny Morozov (narozen 1984) pochází z území dnešního Běloruska.
Zabývá se společenskými důsledky
rozvoje moderních technologií - a například tím, jaká omezení svobod
může přinášet internet.
Je autorem dvou knih, působil na
amerických Stanford University a Gehttp://orl.bloger.cz
strana 32
ORL číslo 20139
orgetown University, publikuje v
řadě světových médiích - The Economist, Foreign Policy, The New York
Times či The Wall Street Journal. Své
články pravidelně publikuje také na
názorových stránkách HNDialog.
Jeho předešlý text najdete ZDE
V praxi je věc samozřejmě komplikovanější. S tím, jak se z lifehackingu
stává samostatné průmyslové odvětví a věnují se mu specializované
blogy i celé knihy, padne nemalý kus
ušetřeného času na úpravy, aktualizace či výměnu nástrojů, které ho
umožňují. A existuje snad něco, co by
svůj účel popíralo více, než věnovat
volný čas získaný pomocí technologie
jejímu
ještě
dokonalejšímu
ovládnutí?
A zajímavý, i když nepřímý pohled na
lifehacking nabízejí i dvě nové knihy.
Andrew Smart ve svém Autopilotovi
prochází současný neurologický výzkum (s důrazem na záhadný objev,
podle něhož vykonává lidský mozek
ve stavu odpočinku spoustu práce, o
níž jsme dřív neměli tušení) a vyvozuje z něj, že chceme-li plně rozvinout svou mentální kapacitu a připadnout na nové a originální myšlenky, nezbytně potřebujeme věnovat určitý čas nicnedělání – tedy
pouhému sezení s hlavou v oblacích.
Chceme-li vytvářet inovace, tvrdí
Smart, musíme se naučit zahálet – a
činí tak v době, kdy je nicnedělání v
korporátním světě vnímáno jako smrtelný hřích. Dle Smartovy logiky můžeme podkopat moderní kapitalismus například tím, že si naložíme co
nejvíc práce: zadusíme tím svou kreativitu a staneme se čímsi na způsob
ne příliš produktivních robotů (a nepochybně
si
tím
vysloužíme
vyhazov). Smart tvrdí, že "business
ničí vaši kreativitu, sebepoznání, duševní pohodu a schopnost být společenským tvorem", a nabízí "neprůstřelné vědecké důvody, jak si omluvit vlastní lenost".
Smartova oslava nečinnosti se možná
zdá být v dokonalém souladu s du-
chem "lifehackingu", neboť v obou
případech je účelem najít si ve svém
již tak uspěchaném dni více volného
času. Smart si však stěžuje, že "v současnosti jsme naprogramováni být
aktivní sedm dní v týdnu 24 hodin
denně", a známého autora knihy Mít
vše hotovo a jednoho z praotců lifehackingu Davida Allena peskuje za
to, že si jen zřídka, jestli vůbec, klade
otázku, jež se přímo nabízí: co když
nepotřebujeme takové množství
aplikací pro zvýšení produktivity proto, že jsme rození flákači, nýbrž z důvodu, že musíme zvládnout až příliš
mnoho úkolů?
Lifehacking je z pohledu Smartovy
nicnedělací mise příliš utilitaristický.
Pravověrný lifehacker užívá technologie
k
eliminaci
zbytečných
prostojů, aby se mohl vrhnout na zábavné aktivity. Smart oproti tomu
žádá více prostojů - lifehacking ano,
říká, ale tak, ať tolik nezavání taylorismem, ale spíše buddhistickou meditací. Namísto "více nástrojů a více
práce" potřebujeme "méně nástrojů
a méně práce". A pokud má Smart po
vědecké stránce pravdu, méně práce
by vlastně mohlo vést k lepším výsledkům.
O život ve stylu 24/7 se zajímá také
Jonathan Crary, respektovaný historik umění z Kolumbijské univerzity,
jenž právě vydal knihu nazvanou,
překvapivě, 24/7. Crary vnímá spánek jako jedno z posledních území
odolávajících naprosté kolonizaci
zlověstnými silami oné chiméry bez
tváře, totiž neoliberalismu. Píše:
"Ohromná část našeho života, již
strávíme ve stavu spánku, vysvobozeni z marasmu simulovaných potřeb, přetrvává jako jedna z velkých
lidských urážek adresovaná nenasytnosti současného kapitalismu."
(Ano, Crary občas svým stylem uspává, ale u knihy zasvěcené chvále
spánku lze něco takového odpustit.)
24/7 nabízí mnoho fascinujících historek a klípků. Pentagon, jako vždy
na špici inovace, utrácí miliony na
projekt vojáků, kteří se obejdou beze
spánku. Tak či onak k tomu nemáme
daleko: podle Craryho spí dnes průměrný obyvatel severoamerického
kontinentu 6 a půl hodiny, zatímco o
generaci dříve to bylo 8 hodin a před
sto lety 10. Craryho sdělení se nám
nemůže nezamlouvat. Ano, i vy můžete rozvrátit moderní kapitalismus,
budete-li spát déle. #Vzhůrudoložnice!
Je s podivem, že o lifehackingu se
Crary nezmiňuje – což zarazí, vzhledem k tomu, že jedna z jeho četných
odrůd, "sleephacking", se zabývá experimentováním s vlastním spánkem.
Společným cílem mnoha "sleephackerů" je tu strávit méně času
ve fázi takzvaného "lehkého spánku"
a více ve vysoce kvalitních fázích,
jako je "hluboký spánek" či „REM spánek“.
"Sleephackeři" tak chodí spát se
senzory na zápěstí a na čele a vedou
si o svém spánku podrobné webové
deníky. Aby dosáhli posunu do kvalitnějších fází, experimentují se
stravou, tělesnou teplotou, tělesným
cvičením a teplotou místnosti. Příkladem budiž další kniha Tima Ferrise
Čtyřhodinové tělo, v níž předkládá
mnoho rad, jak dosáhnout vysoce
kvalitního spánku, od studené sprchy
až po pojídání vajíček krátce před
spaním.
Crary správně poznamenává, že "dle
globalistického neoliberálního paradigmatu je spánek záležitostí neschopných jedinců", ale očividně si
neuvědomuje, jak pevně se již kvantifikace a sebepozorování, často ve
své nejagresivnější, tayloristické
podobě, usídlily v našich ložnicích. Ty
již tak ztratily svou nedotčenost.
Když jsem si pro tento sloupek zjišťoval fakta, narazil jsem na blogový
příspěvek – jak se ukázalo, velmi
reprezentativní – jednoho zapáleného vyznavače sleephackingu. V
množství grafů a všelijakých procent
si nijak nezadá s prezentacemi profesionální poradenské firmy. Autor se
tu zamýšlí nad spánkem trvajícím
7,27 hodiny, z nichž 52 % bylo stráveno lehkým, 19 % hlubokým a 29 %
REM spánkem, což považuje za "neefektivní", a stěžuje si, že "je tu promrháno spoustu času".
Na první pohled – stejně jako většina
lifehackerských podniků – působí slestrana 33
ORL číslo 20139
ephacking jako skvělý nápad: proč v
zájmu lepšího spánku nenasadit také
důmyslné senzory. Vždyť přece víme,
jaké pohodlí skýtají drahé matrace.
Problém tkví v tom – jak napovídá
název Ferrisovy knihy Čtyřhodinové
tělo – že v momentě, kdy přistoupíme na to, že "kvalitní spánek nespočívá v kvantitě", ocitneme se v pokušení využít této znalosti a dát spánku
definitivní vale. A jak potom, ve chvíli, kdy jsou nástroje a techniky sleephackingu
levné
a
obecně
dostupné, vysvětlíte sobě či svému
šéfovi, proč tak nezodpovědně trváte na tom, že raději než "lépe" byste
spali déle? Proč spát šest hodin průměrným spánkem, když za tři hodiny
"kvalitního" spánku dosáhnete týchž
čísel?
Není tedy načase spustit lifehackerskou revoluci? Mám-li parafrázovat
Marxe, co bychom chtěli, je "ráno
život pořádně hacknout, abychom si
odpoledne mohli zdřímnout a po večeři zkritizovat ostatní". Co děláme v
současnosti – tedy "ráno život
hacknem, abychom mohli vynechat
odpolední klid a po večeři pracovat"
– není dvakrát výhodný obchod. "Běž
dělat něco užitečného, nebo běž
spát" už by jako slogan pro revoluční
hnutí dneška docela sedělo.
http://dialog.ihned.cz/c1-60338920esejista-evgeny-morozov-hacknoutsvuj-zivot
RNDr. Jiří Grygar vs.
prof. Zdeněk
Neubauer
aréně? Odpověď i na tuto otázku hledáme v našem cyklu, ke kterému
jsme vybídli zástupce vědy i alternativních disciplín. K dnešnímu uvažování pozvala autorka Helena
Tyburcová dr. Marii Svobodovou,
prof. Zdeňka Neubauera a dr. Jiřího
Grygara. ----------
V odpolední repríze hlasatelka ohlásila pořad takto: Sledujete odpolední
studio Vltava. Programový cyklus
naše téma uvádíme tento týden pod
názvem Hledání na konci tisíciletí
aneb Věda kontra pavědy. V repríze z
dopoledního vysílání uslyšíte 4. část,
v níž autorka pořady Helena Tyburcová pozvala astroložku dr. Marii Svobodovou, astronoma dr. Jiřího Grygara a prof. Zdeňka Neubauera. Pěkný
poslech.
Znělka
Redaktorka H. Tyburcová Znovu se
setkáváme u tématu Věda kontra nevědy. Takový slovo český jazyk nezná,
ale zdá se mi slušnější než slovo
pavěda. Snad budete souhlasit, že astrologie je nejvíce spornou disciplínou uprostřed těchto dvou světů. Co
do vyrovnání sil nechám promluvit
před dvěma muži-vědci ženu-astroložku Mášu Svobodovou. Odhlížím
od nedůvěryhodných horoskopů kdekoho, kdo exhibuje a staví na odiv astrologii jako něco, co lidi láká. Dr. Marie Svobodová je vzděláním sociolog.
Mimo jiné se věnovala léta tělesně
postiženým, má zkušenosti s jógou,
která je dnes konečně i u nás
uznávanou léčebnou metodou. Znalost astrologie je u ní vysoko nad
předchozím vzděláním a osobně lidskou zkušeností.
ČRoz3-Vltava, 29. ledna 1998, 9.00
Hlasatelka
Dámy a pánové, je krátce po 9. hodině a to znamená, že nastal čas pro
pravidelné téma. Od začátku týdne
jsme slibovali k tématu Věda proti
pavědám setkání dvou vědců s poněkud rozdílným pohledem na tento
spor. A jde tu vůbec o boj v jedné
SSS Astrologie je oblast poznání. Já
nechci říkat věda, protože nesplňuje
parametry současných vědeckých
požadavků, ale každopádně je to oblast poznání, která je stará tisíce let.
My známe Chetitský horoskop. Takových poznatků není zase tak
mnoho v oblastech vědy třeba. To, co
přetrvalo tisíciletí, ta tradice, to opakování v lidských životech, může
sloužit jako vědecké kritérium.
Redaktorka H. Tyburcová Dalo by se
co nejkratším způsobem říci, co
může, co dokáže a co umí astrologie?
SSS Astrologie umí říct základní charakteristiku
osobnosti. Má tu
schopnost vystihnout základní dění v
životě, který už máme za sebou a je
schopna mluvit i o tom, co bude. A
tam jsou ale takové úrovně -abychom si neříkali, že je všechno determinovaný, že všechno přesně
stanovený. Záleží na nás! jak žijem a
jak ty situace, které jsou nám dány,
využijem, jestli uděláme něco
špatného, tak se posuneme do
horších důsledků. Jestli to využijem k
lepšímu a zvedáme jakoby tu úroveň
našeho života k lepšímu, tak i ty
situace, který jsou nám dány, my pak
využijem jinak. Čili nelze! přesně! říct!
stane se vám to a to a budou z toho
takové! a takovéhle důsledky. To je ta
svobodná vůle člověka.
Redaktorka H. Tyburcová Laik by
vám řekl ale, jestli to není částečně
alibi, že trošku si ta astrologie ty
zadní vrátka nechává.
SSS Já si myslím, že lidský život nejde
naplánovat přesně do detailu. I když
podle astrologie můžete třeba určit,
že v úterý odpoledne ve 4 hodiny na
Václaváku vám někdo ukradne zelenou kabelku.
Redaktorka H. Tyburcová (není zřetelné, zda i následující větu snad nepronesla astroložka) Až do takovýchhle detailů se může podle astrologie jít.
SSS To, proč je to pro člověka důležitý, to okradení, aby on se něco naučil. To je význam života. A to ta astrologie vidí, jakej význam, kudy ten
člověk má jít, jak se má rozvíjet, na co
má, na co nemá. A na to si myslím, že
ta astrologie je, aby pomohla člověku
poznat sama sebe a pomohla i vstoupit do takových hlubších rovin toho
sebepoznání a sebeutváření. U astrologie je velmi důležité si uvědomit,
co člověk říká, protože tím vlastně
ovlivňuje.
strana 34
ORL číslo 20139
Redaktorka H. Tyburcová Co se týče
horoskopů, asi nejvíc kvůli takové té
přitažlivosti k tajuplnostem jsou osočovány ženy. Dokonce jsem slyšela
od jednoho vědce takovou výtku, že
ženy-redaktorky nejraději naslouchají
astrologům, biotronikům, psychotronikům, homeopatům. Prostě pejorativně to bylo naznačeno, že všechny
ty tzv. nevědy jsou ty, kterým ženy
velmi rády naslouchají. Je to teda
tak, podle vás?
SSS Ano. Já jsem taky žena -- che -- a
můžu vám říct, že jsem sváděla už
mnoho diskusí s muži včetně mého
muže, který je vědecký pracovník a
samozřejmě jsme si vyjasňovali v čem
ta astrologie je platná a v čem není.
A on to sám vidí, jak -- jak se to ověřuje u mnoha případů. Ale ženy jsou
mnohem intuitivnější. Ženy vnímají
situaci, do který s dostávají, ale i svět
kolem nás jinak než muži. Muži jsou
mnohem racionálnější. Čili potřebují
tu logiku, to rozumové vysvětlení.
Ženy skutečně mají tu vnímavost -zaplať Pán Bůh, že ji mají, protože
když se starají o děti, tak potřebují
být vnímavější, aby slyšeli jejich potřeby a jejich citový projevy a samy
to v tom citu uměly taky dát. A
přesto, co cítí, vnímají i toho astrologa pole mýho názoru, jestli je to
pravda, jestli to sedí, to co jim říká,
nebo ne.
Redaktorka
H.
Tyburcová
Prostřednictvím vědeckých poznání
je nám předkládána jakási skutečnost. Jaká je podle vás skutečnost
podle astrologa.
SSS Věda vlastně vyšla z fyziky, z matematiky. To znamená, že bere v
úvahu, že všechno se dá spočítat,
exaktně ověřit. A to můžem ale jedině, když se to přesně opakuje. U astrologie nemůžete brát nic, co se
přesně opakuje, ale spočítá se tam
přesný moment narození, situace,
která je právě v té sluneční soustavě,
kde jsou které planety postavené. A
potom, když se zabýváte tím dalším
děním v životě -- říká se tomu transity a probíhají dál planety -- ve vztahu
k tomu, jak byl ten stav při momentu
narození, tak právě tím porovnáním
té situace můžete potom říci, co se
tomu člověku bude v té současnosti
odehrávat.
Redaktorka H. Tyburcová Čili vy
vlastně jakoby odečítáte situaci té
planetární soustavy, aplikujete to do
toho dění na Zemi.
SSS Věda patří jenom do určité oblasti, třeba té fyziky, kde opravdu
můžeme vypovídat o tom, co ta věda
chce, o jakémsi objektivním opakování o zákonitostech, které vycházejí jenom z toho přesného požadavku, který ta věda na to má. Ale
tady jsou ještě jakoby jiné zákonitosti. Třeba v lidském životě se objevují určité zákonitosti a na to ale
nemůžem napasovat parametry fyziky. To jsou jiné parametry a těžko je
objevuje i psychologie, která například se snaží vyhovět pořád tomu
opakování,
té
opakovatelnosti,
exaktnosti, a vlastně jí to dělá obtíž v
tom proniknout do zákonitostí života
člověka.
Redaktorka H. Tyburcová Proč myslíte, že vědci jsou tak neochotní přijímat jakoukoliv alternativu?
SSS Jednak proto, že kdyby například
astronom se zabýval astrologií, což
takoví jsou, ale nedaj to najevo na veřejnosti, protože by se zdiskreditovali, protože astrologie sice je matkou
astronomie, ale ta astronomie se posunula dál. Teď už přece se zabýváme
jinými věcmi. Ale jestliže tady nahlédnu něco, co má ještě jiné dimenze -- já nevím, proč se za to stydět? Já se domníván, že to je důsledek toho materialistického přístupu,
který jsem zažili za poslední léta. To
nás natolik ovlivnilo, že všichni se
snaží teďko exaktně uvažovat, ale vidíme to v běžným životě. Žijete ten
život úplně normálním způsobem.
Tam věda tam má svou část. Má nám
co říct, může nás poučit o věcech,
které jsou důležité, ale nepasuje do
všeho, co žijeme.
***********************************
Redaktorka H. Tyburcová
Oč tu vlastně jde? Co se to odehrává
ve světě -- nevím jestli říci kolem
vědy v souvislosti s nazíráním světa
nebo obráceně. Slovo mají prof.
Zdeněk Neubauer -- nejen mezi studenty uznávaný biolog a filosof -- a
snad nejznámější představitel vědy
astrofyzik dr. Jiří Grygar.
Prof. Z. Neubauer: Domnívám se, že
toto něco je celosvětová ztráta prestiže vědy u laiků ve společnosti. Prestiže, které se těšila po celá staletí
jako jediný, výlučný nebo přinejmenším prvotní zdroj pravdy,
spolehlivého poznání, informace o
povaze světa, nás, života a všeho
toho, co lid zajímalo od nepaměti.
Redaktorka H. Tyburcová: Z vašeho
pohledu, pane doktore Grygare jde i
o co?
RNDr. J. Grygar: Mně připadá, že přírodní věda se rozvíjí harmonicky už
několik století a že vlastně nějaká
speciální situace v této chvíli nenastala. To, co nastalo speciálně, je, že
existuje jakási deziluze veřejnosti,
protože od vědy něco očekávala, co
se zřejmě nesplnilo, a z toho vyvozuje jakési názory o tom, že věda se
přežila, a že by ten vědecký způsob
nazírání měl být nahrazen něčím jiným. A v tom je, myslím, asi ten
problém. Proč se to stalo a co si o
tom vědci myslí. Věda je to, co používá vědeckou metodu, která vznikla
historickým způsobem. Všechno
ostatní, co se tváří jako věda, co si vypůjčuje -- řekl bych -- vědeckou terminologii, ale nepoužívá vědecké metody, je pavěda nebo pseudověda. Já
bych ty termíny nerozlišoval. Pokud
jde o totalitní společnost, tam je to
samozřejmě jiné, tam -- jak jsem si
sami vyzkoušeli -- bohužel -- na vlastní zkušenosti, existovala oficiální
věda, která byla povolená a dokonce
hýčkána, a pak byla neoficiální věda,
která byla ve skutečnosti daleko
lepší než ta oficiální, ale která byla
pronásledována. A pak se ještě hovořilo o tzv. buržoazních pavědách, a to
už byl takový ten typický způsob
new-speaku, tedy novořeči, který
vlastně do toho jednoho pytle dával
věci, jako je kybernetika nebo teorie
relativity nebo kvantová fyzika a
podobně. Čili to bylo naprosté zmatení pojmů a bohužel my z toho ještě
strana 35
ORL číslo 20139
stále nejsme schopni jaksi úplně vybřednout. Nicméně to by nás vlastně
nemělo příliš vzrušovat. TO, co je důležité, je, že žijeme ve svobodné
společnosti. Existuje věda, která se
řídí vědeckou metodou a pak něco,
co předstírá vědu, ale vědeckou metodou se neřídí a tím se dostává na
úroveň pavědy. Čili může se to stát i
-- řekl bych -- odborníkovi. Může se
stát -- znám takové případy --, že je to
třeba renomovaný fyzik, který si vybudoval svou dráhu na tom, že používal vědecké metody a dosáhl vědeckých výsledků a v určitém
okamžiku svého života z nejrůznějších důvodů, které mohou být velmi osobní prostě najednou tu vědeckou metodu začal opouštět. Třeba se mu nedařilo dokázat to, co si
přál, pomocí vědecké metody -- tak
to začne dokazovat tím iracionálním
způsobem -- a v tu chvíli se stává i on
pavědcem přesto, že má formálně
vědecké vzdělání.
Prof. Z. Neubauer: Pojmově souhlasím. Kdybych to měl jenom to, co jste
řekl, komentovat, tak mi tam překvapila jedna věc. Jakmile opustí
věd-věckou metodu, eo ipso dostává
se do iracionality. Tedy iracionální je
každé konání, přemýšlení a chování,
které se neřídí vědeckou metodou,
pane doktore?
RNDr. J. Grygar: Ne, ne, takhle jsem
to nemyslel. To je samozřejmě myšleno jenom v tom smyslu, že ve vědecké metodě se používá racionálních postupů. Když je opustím, tak
se stávám iracionální.
Prof. Z. Neubauer: Přesně tak. Čili
vypadalo by to, že jsme se báječně
shodli a proč jsme se tady vůbec setkali? Takže ten kámen úrazu bude
patrně zakopán jinde. Bude to souviset s tím, co to je vědecká metoda, a
jestli existuje jedna jediná. Co je to
racionalita, a je-li to něco monolitního a priori daného, určeného, deklarovaného -- (chachacha) ať už oficielně de jure nebo oficielně de facto. A tam asi bude ta nesou-- důvod
vzpou-- ne?
RNDr. J. Grygar: Ano, já si myslím, že
přesně v tom to je, protože vědecká
metoda přirozeně není jedna, ta vědecká metoda má velice mnoho výhonků, ale všechny patří pod ten
hlavní -- řekl bych -- deštník. A jakmile se z toho obalu toho deštníku
dostaneme pryč, tak tam začíná ten
problém, protože každý z nás má asi
jinou představu o tom, kam až ten
deštník sahá.
Prof. Z. Neubauer: Musí být ten deštník jenom jeden? Musí ta věda vytvářet jednotný obraz světa, bezrozporný světový názor, vecpat všechno
do rámce jediného popisu a jediného
pohledu?
RNDr. J. Grygar: Tak to je asi otázka,
jak to vypadá v které přírodní vědě.
Pokud jdeme -- protože nemohu mluvit o jiné zkušenosti, tak mohu mluvit
o své zkušenosti fyzikální. Tak tam
mně připadá, že zejména v tomto
století existuje jednotný popis svět,
který je dán dvěma základními fyzikálními teoriemi a v rámci těchto
teorií jsme zatím schopni mnoho věcí
vysvětlit a mnoho věcí nám samozřejmě zůstává dosud nejasných. Ale zatím pokusy vyjít za hranice těchto
dvou základních teorií nebyly
úspěšné, spíše naopak vedly ke
slepým uličkám a možná, že bych měl
připomenout, že -- (cheche) to je
vlastně taková téměř cimrmanovština -- že musíme velmi rychle couvat
ze slepých uliček. V tom je vlastně
úkol vědy.
Prof. Z. Neubauer: Vy jste použil fyziku jako příklad. Fyzikou mohu myslet buď silozpyt -- to je staré české
slovo pro fyziku -- a nebo tvářit se
naivně a chápat to v tradičním slova
smyslu -- a tím míním různé nauky o
fýsis -- přírodě, přirozenosti. Ten
deštník, o kterém mluvíte, jest deštníkem na určitém pojetí fýsis -- přirozenosti. To jest tím objektivním -- rozumí se tradičně -- do geometrického
prostoru promítnutým, ale tím se
nauka o přírodě a přirozenosti nevyčerpává, týká se jenom jednoho typu
přirozenosti, to jest toho časoprostorového výskytu, a například biologie
tímto zúžením -- nauka o životě -tímto zúžením trpí díky tomu primátu nebo vzoru nebo v rámci té fyziky
se vlastně ještě vědou o životě, která
zkoumá jinou přirozenost -- to jest
přirozenost živou, nikoli výskytovou
vlastně -- možno říct -- dosud nestala.
RNDr. J. Grygar: Kdybych se tedy zamyslel nad biologií, tak z mého pohledu je to tak, že biologie dosahuje
dneska fantastických úspěchů -- myslím vědeckých -- a dosahuje v té chvíli, kdy se pod ten deštník vejde. Biologie má problémy ve chvíli, kdy pod
tím deštníkem není a kdy skutečně z
něho jaksi vystrkuje růžky ven, což je
asi legitimní, to já rozhodně bych nechtěl omezovat, ale prostě, když se
podíváme, co dneska hýbe biologií,
tak je to molekulární biologie, je to
genetika. Tak tam všechny ty výsledky, které byly dosaženy a které
skutečně už významně zasahují do
našeho života laického, tak ty byly
dosaženy přesně tou stejnou vědeckou metodou, která se používá ve
fyzice.
Prof. Z. Neubauer: Jako biolog musím konstatovat, že se to, o čem mluvíte, se všemi těmi úspěchy a dopady, je jenom obrovský výkon redukce
živého na neživé, ááááá přirozeného
na formální a tomu životu -- ééé -- se
velice vzdálila a přispěla velmi moc k
zapomenutí celé té oblasti biologie
minulého století, která dnes už je tak
zasutá a cizí jako když zmizela před
očima conquistadorů kultura Inků
nebo Mayů. Mám pocit, že to, o čem
mluvíte -- jako biolog nepovažuji to,
co máte na mysli za biologii. Abych
mohl mluvit o homeopatii a astrologii -- na to se necítím odborníkem, protože zejména na rozdíl
od pana kolegy nejsem ani homeopat ani astrolog ááááá jako biolog -ééé -- dokonce molekulární biolog -abych plně splnil tady ten -- objektivní věc, která kritéria vejít se do
deštníku -- bych asi těžko mohl k
těmto oblastem něco říct. Ale kromě
toho jsem se hodně zabýval také
epistemologií, což je -- dejme tomu -filosofie vědy nebo nauka o vědeckém poznání. A to, co mě opakovaně zaráží, je jaksi z jakého důvodu, z jakého racia, z jakého tedy -- v
rámci jaké racionality může věda -objektivní věda o chování a složení
jaksi těles se vyskytujících se v geometrickém prostoru -- činit výpovědi
velmi často zcela bohorovné -- prakstrana 36
ORL číslo 20139
ticky vždy neinformované óóóó naukách, disciplínách v oblastech zkušeností, které vůbec nespadají do
jejich oboru jejího zájmu, chcete-li do
jejich deštníku.
RNDr. J. Grygar: Takže já bych se vyjádřil nejprve k té astrologii. Samozřejmě jako pan profesor Neubauer
ani já nejsem astrolog -- a také bych
to nikdy nechtěl dělat --, mohu ale z
venčí posoudit to, co astrologové
sami vypovídají, to znamená to, co říkají, to co píší. A tam je zcela jasné,
že oni tvrdí, že jsou schopni na základě nějakého studia rozložení určitých
objektů nebeských po obloze předvídat lidský osud nebo stanovit
vlastnosti člověka. To si myslím, že se
zcela spolehlivě podařilo dokázat, že
není pravda, a z vědeckého hlediska
je to nesmysl proto, protože naprosto nahodilé souvislosti kladou
jako ty hlavní a naprosto podstatné
souvislosti zanedbávají. Čili to je
přesně to opačné než jak postupuje
vědecká metoda. Ve vědecké metodě také zanedbáváme souvislosti,
protože nejsme schopni postihnout
všechny souvislosti mezi všemi jevy,
ale vybíráme si ty důležité a v tom je
to umění -- řekl bych -- dělat vědu, a
potlačujeme ty méně důležité, a tím
dospíváme aspoň k dílčím správným
závěrům.. Čili to je naprosto zásadní
metodologický spor mezi astrologií a
přírodní vědou. Pokud jde o tu homeopatii, tam bych chtěl upozornit především na několik praktických záležitostí. Za 1. Homeopatické léky
nejsou testovány způsobem, kterým
jsou testovány léky alopatické, které
tedy ty, které se používají v klasické
medicíně, to znamená, že nejsou
testovány preklinicky ani klinicky na
specifické účinky. Jejich testy se týkají pouze neškodnosti, a to je daleko
lehčí test -- řekl bych -- a za 2. žádné
renomované vědecké časopisy nikdy
neotiskly články, ve kterých by bylo
možné dokázat, že homeopatická
metoda, léčení, vůbec vede k nějakým konkrétním výsledkům, jako je
to možné prokázat pro klasickou medicínu. Čili já si myslím, že z tohoto
hlediska je to rovněž pavěda.
Prof. Z. Neubauer: Nemůžeme jít do
podrobností, ale tak jaksi jste charakterizoval astrologii, tak to, co málo o
ní vím -- a přece jenom vo ní vím to-
lik, jako třeba dejme tomu o
kybernetice nebo astrofyzice -- tak
jako to nedávalo žádný smysl, co jste
říkal. Promiňte, pane doktore! Pokud
se týče homeopatie -- ééééééééé -tak ten důvod, pro který tady dochází k neshodám, je proto, že homeopatie opravdu nevychází z molekulárně-atomárního
pojetí
skutečnosti. Je to tedy pojetí velice
zvláštní a vnitřně velmi -- řečeno
mírně -- jednostranné. Četl jsem nedávno výrok, že si někdo -- že když viděl někoho kupovat si homeopatický
lék za 400Kč, tak si říkal -- bylo mu ho
líto, protože věděl, že si domů donáší
destilovanou vodu. Tak jsem si řekl,
co by -- co by řekl výroku, když si
někdo odnáší uhel od Zrzavého za
4.000Kč a netušil, že jaksi pouze
odnáší asi desetinu gramu uhlíku. Je
to asi stejná argumentace. Ale nechť
si posluchači všimnou jedné věci,
totiž toho trvání na renomovaných
časopisech. Ta věda toho jednoho
deštníku obsadila skutečně veřejná
fóra, která je -- která je ochotna
uznávat, a pokud něco nedostane -ééé -- nihil obstat -- tedy církevní -pardon -- vědecké schválení tohoto
typu, tak ipso facto nemá nárok na
pravdu a skutečnost. A to je hodně
divné a velice výhrůžné...(?).
bytostní demokraté ježíme ve chvíli,
kdy nám někdo dělá nějaké takovéhle oficium, tak ve vědě to takhle
prostě bezpečně funguje a funguje
to už velmi dlouhou dobu. Čili nevidím důvod, proč by se na tom mělo
něco v této chvíli měnit.
Prof. Z. Neubauer: Nikdo nechce nic
měnit, ale chce právě možnost
uznání jiných platforem a jiných kritérií. Příklad s Einsteinem je zcela nepřiměřený. Existovaly již tehdy Lorentzovy transformace .....(? Záznam
nezřetelný) fyzice jehož řešení přinesl Einstein. Bylo ten problém fyziky s
velkým P, byl přijat přesto, že byl mi
sám Einstein, tehdy ještě relativně -relativně neznámý jako řešitel
obecně
uznaného,
přiznaného
problému. Pokud se týče toho osvědčení, víte, disciplína, která se osvědčuje svými pravidly nějakých 50 let,
svých 50, ne těch 300 let, u nás se
velmi omílá(?), když toto říká tváři v
tvář astrologii, disciplíně která představuje thesaurus lidské zkušenosti
bratru šest, 10.000 let staré, tak mě
to jako historikovi věd tedy připadá
přinejmenším komické.
Znělka
RNDr. J. Grygar: Tohle je myslím, velmi významný moment, protože věda
skutečně v tomto smyslu není demokratická. Na druhé straně třeba říci,
že tato metoda, která na první pohled vypadá velmi jaksi nedemokraticky, se historicky osvědčila. Tím chci
říci asi toto, že samozřejmě právě
proto věda pokračuje kupředu, že
trvá na tom ověření v renomovaných
časopisech a že je při tom schopná
takové sebereflexe, že v těchto renomovaných časopisech vycházejí naprosto neortodoxní a často doslova
šílené myšlenky. Abych uvedl jeden
příklad, který všichni známe: když
přece přišel Albert Einstein s teorií
relativity, tak z hlediska klasické fyziky toho silozpytu -- jak říká prof.
Neubauer -- to byla naprosto šílená
myšlenka. Přesto práce Alberta Einsteina prošla renomovaným vědeckým časopisem během několika
málo týdnů, podobně jako třeba práce Konráda Roentgena nebo jiných
lidí, kteří prostě změnili Fyziku 20.
století. Čili jakkoli to vypadá na první
pohled podivně, protože my se jako
Hlasatelka: Vážení posluchači, skončilo 4. pokračování cyklu Věda proti
pavědám, ovšem řeč mezi filosofem,
biologem prof. Zdeňkem Neubauerem a astrofyzikem dr. Jiřím Grygarem jsme pouze přerušili, abychom
pokračovali zítra. O další názor požádala Helena Tyburcová chirurga prof.
Pavla Pafka. Dnešní část našeho tématu Hledání na konci tisíciletí aneb
věda kontra pavědy si můžete znovu
poslechnout odpoledne v 16 hod a
30 minut v odpoledním studiu Vltava, 3. programu Českého rozhlasu.
Ještě prosíme, abyste omluvili hluk,
který doléhal do studia z nedalekého
stavebního pracoviště. Děkujeme.
ČRoz3-Vltava, 30. ledna 1998, 9.00
Naše téma: Věda proti pavědám
Hlasatelka: Dámy a pánové, blíží se
strana 37
ORL číslo 20139
9. hodina a to znamená, že nastal čas
pro náš pravidelný pořad Téma. Setkáváme se dnes u závěrečného dílu
cyklu Věda proti pavědám, k němuž
pozvala autorka Helena Tyburcová
opět filosofa prof. Zdeňka Neubauera a astronoma, astrofyzika dr. Jiřího
Grygara. Svými názory přispějí i
chirurg prof. Pavel Pafko a dr. Miloš
Rýc. Ještě vás, dámy a pánové prosím, abyste omluvili zhoršenou kvalitu zvuku, neboť do studia doléhá
hluk z nedaleké stavby. Děkujeme.
Znělka
Redaktorka H. Tyburcová: Měla bych
se omluvit těm lidem, kteří se mnou
přistoupili na tu hru a vyslovili svůj
názor na spor Věda kontra pavědy.
Prostě proto, že se jejich slovo do
pranice nevešlo. Odvysílání série
pořadů o esoterických naukách na
stanici Vltava v polovině minulého
roku vyvolalo kontroverzní reakci.
Odvíjela se na stránkách Internetu Neffova Neviditelného psa. Padala
slova jako strašlivé oblbování, budiž
vyslyšena druhá strana, zkuste
dokázat, že je Bůh, s přiznáním, že
také někteří vědci v Boha věří. Neviditelný pes štěkl po snaze Českého
rozhlasu dát prostor také alternativám ve chvíli, kdy se cosi vymyká
konvencím. V rámci fair-play hry připomínám, že v Českém rozhlasu existuje léta redakce Vědy a techniky,
která má slušný prostor ve vysílání.
Také na stanici Vltava se týden co týden setkáváte s pořadem věnovaným
právě a pouze vědě. Čili argument, že
pseudovědám dává Český rozhlas příliš místa ve vysílání, není možno přijmout. Připadá mi výmluvné, že jeden z diskutujících -- nepřeslechněte
kybernetik! -- jeho výpověď ustoupila
"pánům vědcům", přiznává zásah léčitele, který vrátil do života jeho po
havárii těžce zkoušenou dceru. Je tu
příliš mnoho tvrzení proti tvrzení a je
s podivem, jak snadno vyřknou vědci
slova, že biotronika více uškodila než
pomohla, aniž by vlastnili jakékoliv
rozumné výsledky. Je tu také únava a
malá ochota zastánců netradičních
cest a směrů sednout si spolu s vědci
za jeden stůl. A to je škoda. Slovo
mají filosof, biolog prof. Neubauer a
astrofyzik dr. Jiří Grygar.
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc.: Já
bych chtěl položit dvě otázky. Za
prvé co vede vědce, astronomy, fyziky, biochemiky, aby takto vypovídali o možnosti a nemožnosti určitých
dějů, jevů, sil, působení, dovedností,
které naprosto překračují jejich
kompetence. Já jsem si opravdu vždycky myslel, že ta věda je ta, která
věci přeruší vědoma své metody,
svých mezí, svých východisek a reflektuje, případně reviduje své vlastní předpoklady a nedělá výpovědi
rádoby vědecké -- tedy v tomto smyslu opravdu pavědecké -- o něčem v
jazyce, které tomu vůbec není adekvátní. Neobhajuji ty velké nauky a
zkušenosti lidstva, ty se obhájí samy
-- mně je to trapné za vědu že se tímto způsobem diskredituje. Já totiž
mám skoro opravdu pocit, že na rozdíl od tradičních -- pocit, zkušenost -na rozdíl od tradičních nauk a zkušeností, jakými právy zove(?) astrologie tak nejvíc vyznám a nakonec
mágie, alchymie a jiné hermetické
nauky jsou -- ony jsou skutečně pochopitelné, protože pracují se přirozeným lidskými zkušenostmi, obrazy,
názory, používají myšlení v takovém
tom přirozeném, to jest tak, jak je
člověku vrozeném smyslu. Vůči tomu
nám věda předkládá svět a pravidla
hry a způsob omezení duševních
činností, které jsou zcela nepřirozené, které vyžadují naprosto zvláštní vědeckou výchovu. Nic jako nevypovídá, nepřináší pro orientaci, pochopení běžného člověka na této
zemi. Já jakožto biolog bych měl
vlastně hrozně pomoct lidem okolo
sebe pochopit sebe sama jako živou
bytost, svoje prožívání, podoby života. Je mně líto, ale alespoň jakožto
biolog -- hm -- tradiční, molekulární,
biogenetik i evolucionista nemám jim
vlastně co říct, proto v tom okamžiku
upadnu do tak abstraktních a náročných výkladů které vyžadují
mnoho let studia, aby vůbec byly rozumné a reálně pochopitelné.
RNDr. J. Grygar: Tak tady jsou teďka
velmi smělá tvrzení. Především to
tvrzení o vědě. Věda je otevřený systém. To znamená, že neexistuje
žádný jev, který by a priori nechtěla
zkoumat nebo který by odmítala a
priori, ale protože vědecká metoda je
skeptická a je potřebí, aby se oddělovalo jaksi zrno poznání od těch plev
toho nepoznání, té pavědy, tak si vyvinula právě tu vědeckou metodu,
která podrobuje i velice vážná
tvrzení skeptickému zkoumání. A k
tomu skeptickému zkoumání patří to
řemeslo, o kterém tady pan prof.
Neubauer správně říká, že je poměrně nesrozumitelné, jako vyžaduje
to velké studium a tudíž je to
dostupné pouze některým lidem,
kteří mají to štěstí, tu výsadu se
tomu věnovat a specializovat se.
Samozřejmě, že tím také zase se o
leccos připraví, protože musejí skutečně se soustředit na tu práci, ale na
druhé straně i pro naprostého laika
je přece evidentní, že, ať už vezmeme tu fyziku nebo tu chemii nebo biologii, tak tam právě, kde se dodržovala ta vědecká metoda, tak tam
se docílily takové výsledky, jako že
třeba dneska si tady povídáme ve
studiu a že to naše poselství se
dostane k posluchačům prostřednictvím rozhlasových vln, které teda konec konců jsou výsledkem bádání fyziky, Jamese Maxwella v minulém
století a Heinricha Hertze a těchhle
lidí, kteří prostě dělali vědeckou
skeptickou metodou základní fyzikální výzkum. Podobně, jestliže
dneska jsem schopni nebo jestliže
jsou naši kolegové schopni opravit
různé genetické vady, tak je to dáno
prostě tím, že pokročila velice molekulární biologie a genetika, která
aspoň něco už je schopna nalézt. To
je ta cesta, kterou věda nabízí, která
samozřejmě nemůže nás úplně
uspokojit, protože my jsme lidé, lidské bytosti, které máme ještě daleko
větší rozsahy zájmů než je jenom vědecké bádání, ale chci se tedy optat,
co nabízejí ty pavědy lidem navíc? Já
mám dojem, že jim nabízejí iluzi.
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc.: Totéž se říká o náboženství, totéž lze
říci o umění, totéž lze říci o jakémkoliv morálním kódu, protože kde jsou z
hlediska vědy hodnoty? A jsou vůbec
hodnoty? To je to, v čem my žijeme.
My žijeme v hodnotách, představách,
vzpomínkách. To, co od nás tedy teďka přirozejí(?) lidi nebo my bychom
chtěli od -- jako vědci -- od lidí, kdyby
byli scientisti -- já tedy ne -- vnucovat
tento svůj zvláštní -- tudle tu zvláštní
svoji výchovu a trénink přirozenému
myšlení, je odtrhnout se, oddělit se
od přirozené zkušenosti, která nemá
podobu ověřování v rámci zcela
určitých metod. Jestli já zkouším matematický důkaz, tak aplikuju
strana 38
ORL číslo 20139
pravidla určitého kalkulu, ale nemůžu
tato pravidla použít na legitimitu
tahu při šachu. Ale ta pravidla velmi
jako specifického chování a myšlení
aplikujete na přirozené lidské zkušenosti a společný svět, ve kterém se
promítá neskonale více dimenzí,
projevuje, ozývá daleko víc hloubek a
souvislostí.
RNDr. J. Grygar: Já si samozřejmě
uvědomuju, že by bylo od vědce naprosto pošetilé, kdyby se třeba ptal,
zda Zrzavého obraz byl nakreslen vědeckou metodou nebo Beethovenova symfonie napsána vědeckou
metodou. To cítíme sami, že to je naprosto nepřípadné, že jako vypovídat
ve smyslu, že -- zda ta Beethovenova
symfonie je dobře nebo špatně, to
prostě není vůbec jaksi otázka, která
má smysl. Čili v tomto směru jistě že
je dobře. Jestliže připustíme, že
tyhle pavědy -- nebudeme se bavit
vůbec o nějaké souvislosti s vědou,
ale budeme o tom hovořit, že to je
něco, co uspokojuje naši emocionální
potřeby, tak je mi to samozřejmě
jedno. Tak jako já třeba neposlouchám dechovku, tak nebudu poslouchat homeopaty, přirozeně. A zase
uznávám, že jsou lidé, kteří rádi poslouchají dechovku a kteří s rádi nechají léčit homeopaty. Ta tragedie je
v tom, že tady je opravdu to riziko
toho, ž v tom druhém případě jde o
lidský život, kdežto v tom prvním případě jde jenom o jakési nepohodlí.
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc.:
Přesto všechno podrážděnost, kterou cítíte i ve věcech, které jsou tedy
relativně bez rizika. Přesto ten postoj vůči homeopatii, astrologii a specielně -- což mě nejvíc rozesmála -ufonologii otázkou existence a
kontaktu s Mimozemšťany. Jako zastánce vědy zcela nepříčetně vopravdu iracionálně dráždit. V tom třetím
případě je to o to komičtější, že jaksi
celej ten sci-fi výbava těch představ,
zážitků a zkušenosti ufonologických
je produktem -- evidentně produktem vědy a vědecké -- vědecké civilizace a nadšení kosmického výzkumu, které poznamenal naše romantické mládí. Jistě vás také. Proč?
Proč? Že tedy jednou vopravdu snad
něco o vědě a náboženství vím. Totiž
ten -- náboženství a nebo to, co v
určité době funkci náboženství plní,
což je v novověku nebo alespoň byla
věda, tradičně jejich oblastí jsou
zdraví, zdraví a spása jedno a totéž.
Jest proto tak důležité vztah genetik
a komunikace s transcendencí mimo
tento svět, anděli, duchy, božími
vnuknutími. Čili se dneska holt
převlíkají, dostávají ten při -- kosmonautický háv. Na toto náboženství má
tradiční monopol a proto vám tak nesmírně vadí, vám, kteří chcete zobecnit svoji profesionalitu a udělat z
ofesi konfesi, tedy ze zaměstnání
nebo z dovednosti, vyznání. Vadí na
těchto oblastech -- oni totiž patří do
tradiční kompetence náboženství
jako administrativy pravdy.
RNDr. J. Grygar: Tak to je samozřejmě také velmi silné. Teď už se
dostáváme k tomu základnímu
vztahu mezi přírodními vědami a náboženskou vírou. Nemohu samozřejmě hovořit za náboženskou víru v
tom nejobecnějším slova smyslu,
protože člověk je přirozeně poznamenán křesťanskou tradicí. Já se hlásím ke křesťanství. Ale pokud jde o
křesťanství, tak já se domnívám že
křesťanství ve spolupráci s vědou
nebo společně s vědou má právě ten
stejný podklad v tom, že buduje svou
strukturu na základě formálně velmi
podobných principů. Co tím mám na
mysli? Nejlépe je to vidět na matematice. Jak jistě všichni víme, ze školy si to pamatujeme, tak na začátku
každé matematické disciplíny jsou
určitá nedokázaná tvrzení, kterým
říkáme axiómy, například, že 1+1=2
nebo že dvě rovnoběžky se protínají
v nekonečnu a pod. A když z těchto
axiómů potom vyvodím určitou matematickou strukturu, tak to je to, co
se učíme ve škole a to, co s tím máme
třeba potíže, protože to někomu
nejde a někomu to zase naopak jde
dobře. Čili to je to, čemu říkáme matematika. Podobné principy najdete
potom v základních přírodních vědách -- a my jsem už o tom trošku
hovořili -- to je vlastně to, co je
společné té vědecké metodě. Tam
jsou zase určité výchozí předpoklady,
které -- a to podtrhuji -- nejsou ani
dokázány zkušeností ani tou každodenní ani takovou tou -- jak říkal pan
profesor -- tou přirozenou. Ty musíme jaksi akceptovat, je to velmi nepříjemné a musíme to udělat, a z
toho potom budujeme strukturu té
fyziky nebo chemie nebo biologie
tak dlouho až se nám buď zhroutí a
nebo jako dokuď se nezhroutí, tak je
považujeme
za
součást
vědy.
Podobně v theologii je toto stejné.
Tam přece máte základní dogmata,
například dogma, že existuje Bůh, a
teď jsou třeba některé jeho jaksi základní rysy popsány v těch dogmatech a z toho budujete theologickou
strukturu toho příslušného -- většinou tady máme na mysli křesťanského náboženství. Podle pravidel, které
jsou formálně úplně stejné jako ta
pravidla, která používáme ve vědě.
Čili v tomto směry nevidím tady
žádný příkop mezi vědou a náboženstvím, aspoň tedy vědou a křesťanstvím, ale naopak vidím jaksi velmi
zásadní příkop, na jedné straně mezi
vědou a pavědou, a na druhé straně
mezi vírou a pověrou. Tohle myslím
velmi výstižně charakterizoval v takovém bonmotu na počátku tohoto
století známý britský spisovatel
Chesterton, který je možná širší veřejnosti znám jako autor velice skvělých detektivek o otci Brownovi. A
ten jednou říkal: od té doby, co lidé
přestali věřit v Boha, jsou ochotni věřit v jakoukoli pitomost. A to je myslím situace, v které nyní jsme.
Jenom aby si někdo z posluchačů nemyslel, že to prostě se samozřejmostí vezmu. Dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu není axióm žádného
kalkulu. 1+1=2 opět opět ne. Ty axiómy jsou budovány přece jen poněkud jinak. Axiomatická výstavba
vědy jééééééé -- řeknu to slušně -nepravda. Neznám vědu, snad až na
geometrickou optiku, která by byla
budována ak -- skutečně budována -axiomaticky. To, o čem jste mluvil,
nebylo náboženství nýbrž racionální
theologie. Ptám se: ten -- ta paralela
byla velice výmluvná. Tak jako s
dogmatiky katolické církve vyplývá
jakýsi způsob vědění, tak přece existují jiná náboženství, která mají jiná
východiska, a jejichž jako projekcí
jsou -- ááááá -- způsoby pochopení
skutečnosti -- ééé -- morální kodexy,
kultura, která z toho vychází, jsou
nicméně pozoruhodné úžasné: hinduismus, buddhismus, islám. Tuto paralelu nebyl byste ochoten dotáhnout dál? Přece i existuje tu věda
jako určitý tvar vědění, zabývající se
objektivní stránkou skutečnosti. Nesmírně užitečný, velice záslužný a
hlavně -- protože používá instrumentální rozum obrovsky účinný -- a
strana 39
ORL číslo 20139
existují tady také na základě jiných
východisek jiná otevření se světu -nazvěme to třeba naukami -- které
odkrývají skutečnosti, se kterými se
vůbec věda nesetkala, protože tak,
jako se geometrie nesetká s balvany,
tak se nemůže třeba fyzika v dnešní
podobě setkat se smysly nebo
hodnotou. Nerozumím, proč by měl
do kompetence objektivního poznání
spadat něco takového jako například
zdraví, protože zdraví není žádnej objektivní parametr, veličina. Věda
může nanejvýš mluvit o funkcích na
základě svého způsobu rozložení
člověka a chápání životních pochodů
a tělesných stránek. A toto pochopení jako je důležité, může velice
mnoho přispět, pomoct, obohatit tím
medicínu. No ale nevidím vůbec
žádný důvody a je mi trapnej, když ve
jménu vědy se to domnívá -- učinit z
medicíny, nauky o zdraví a nemoci
svůj vlastní terén a svůj vlastní obor.
Medicína není vědou. Věda je pouze
jednou z pomocných -- z pomocných
disciplín způsobu poznání. Té medicíně mohou přispět a pomoct -- zaplať
Pán Bůh -- za to.
RNDr. J. Grygar: Já si nemyslím, že
jako medicína by mohla vykročit až
tak daleko za hranice vědeckého
zkoumání proto, protože když se podíváme na tu historii i v moderní
době, tak skutečně tam, kde medicína něco změnila a změnila toho velice mnoho. Já myslím, že už jenom
ten fakt, že dneska délka života je
podstatně vyšší než byla ve starověku nebo ve středověku, je důkazem toho, ž medicína funguje. Ale
ta věda -- ta medicína která funguje,
to je teda ta vědecká medicína. Já
bych se jenom vrátil k tomu, co jste
říkala před chvílí, že -- samozřejmě já
nemohu mluvit za ta -- já jsem to říkal
na začátku, že jako nejsem zběhlý v
těch ostatních světových náboženstvích,
čili
jsem
hovořil
o
křesťanském postoji k té záležitosti --
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc. (skáče hlasitě do řeči): To nebyl
křesťanský postoj! To byla racionální
theologie 19. století!! Promiňte!!!
RNDr. J. Grygar (s úsměvem): Dobře,
tak to byla racionální theologie 19.
století. Já tím chci říci, že prostě ten
důvod, proč my se ježíme, je ten, že
se tyto principy neustále zpochybňují
z důvodu, který nechápu. Kdyby se
neosvědčily nebo kdyby jaksi ta věda
stagnovala a kdyby ta theologie
stagnovala, tak bych chápal, že
prostě je důvod k tomu, abychom
změnili své základní paradigma tak,
jako se to stalo -- řekněme ve fyzice
kolem té krize fyziky na konci 19.
století. Ale já tady prostě žádnou takovouhle krizi nevidím a mně připadá, že všechny ty ostatní způsoby,
které se nabízejí k poznání -- teď nemyslím třeba, já nevím, nebudu hovořit o umění, protože umění je zcela
specifická záležitost, která obohacuje každého člověka nezávisle na
tom, jaký má postoj tady v této záležitosti. Ale pokud jde o metodu poznání, tak skutečně kromě té záležitosti vědecké a kromě té záležitosti
theologické jsem zatím žádnou třetí
možnost, která by mě oslovila a
uspokojovala v tom smyslu té
otevřenosti nenašel. Prostě našel
jsem jenom karikatury.
RNDr. J. Grygar: -- dané antibiotikum
--
Přesně tak!
RNDr. J. Grygar: -- ale důležité je, že
když to antibiotikum aplikujete, tak
že většinou se ten pacient uzdraví.
Samozřejmě většinou.
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc.: Tak.
RNDr. J. Grygar: Prostě není to
stoprocentní --
Samozřejmě.
RNDr. J. Grygar: -- záruka
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc.: Já
vůbec nechápu, bejt celej daleko
starší než věda. Věda začala nějakým
způsobem nejdřív pomáhat a potom
vstupovat do medicíny poměrně nedávno a velké gro medicínského vědění dodnes se rozvíjí způsobem přirozeným, empirickým, intuitivním,
čas od času k tomu věda dodá nějakou dodatečnou racionalizaci. Mechanismy účinku, antibiotik nebo
analogů, neurotransmitorů se už
mnohokrát měnily a typické účinky
ukazují, že asi vo ty molekulární mechanismy a vo ty modely in vitro
pravděpodobně v terapeutických
účincích i alopatických léků vůbec
nejde.
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc.: Tak
RNDr. J. Grygar: A to je prostě to, co
vyčítám všem ostatním metodám,
které tuto zásadu nectí; že když neznáme teda ty kauzální souvislosti, to
--
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc. (skáče prudce do řeči): Co to jsou
kauzální souvislosti. Vy myslíte mechanismy účinku.
RNDr. J. Grygar: Mechanismy účinku.
RNDr. J. Grygar: Samozřejmě to je
přesně ten problém, který medicína
stále má, že nezná ty kauzální souvislosti, ale medicína má ten mocný nástroj, který samozřejmě se musí užívat opatrně. To je ta statistická souvislost a v tomto směru vskutku jaksi
z hlediska pacienta není důležité zda
medicína ví, jak funguje --
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc. (vykřikne): No!!!
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc. (rozčileně): No to je -- to je přece tak nepatrná -- nepatrná část všech příčinných
souvislostí, korelace, koherencí ve
světě.
RNDr. J. Grygar: Souhlasím. To je mi
jako fyzikovi jasné, ale prostě důležité je, že tady statisticky když
dostanete penicilín, tak že na 90%
pacientů na tu danou specifickou
chorobu to zabere a ten pacient se
strana 40
ORL číslo 20139
uzdraví. Proto má smysl dávat lidem
penicilin, i když třeba -- jak říkáte
správně -- a vy jste to studoval, nemáme teda ten přesný pocit, že
bychom věděli všechny souvislosti.
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc.: Ty,
kteří jsou takhle zastrkováni zájmem
veřejnosti o používání jiných způsobů
orientace, myšlení, chápání. Proč s
touhle tou posupnou bohorovností
to svádějí na neznalost, ignoranci,
nevzdělanost, případně na zištnost
těch, kteří tyto služby a tyto rady nabízejí. Takto bylo argumentováno
proti věřícím, proti disidentům a oni
přeci musí vidět, že to není pravda.
Přece zájem je autentický, že zřejmě
to, co získávají ti zájemci, je asi skutečně
uspokojuje,
naplňuje
a
přesvědčuje. Proč toto vůbec ani jako
v nejmenším se nevedlo v potaz.
RNDr. J. Grygar: Srovnávat disidenty
a příznivce homeopatie je opravdu
drsné.
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc.: Proč?
Disidenti se zabývali politikou. Homeopati pomáhají léčit a uzdravovat
a já znám víc případů těch zdravých
díky netradičním postupům.
RNDr. J. Grygar: Proč to, proboha
nepublikujete?
Prof. RNDr. Z. Neubauer, DrSc.: A co
by z toho bylo? Naše zkušenost tváři
v tvář, naše zážitky. Vobyčejnou zkušenost -- ta přestala mít vůbec jakýkoliv význam a smysl, je!-li posuzována z hlediska objektivních kritérií. Je
to hrozný, a to, co jsem viděl tváří v
tvář je méně důležitý než co naměří
ten vědec a zcela nebo zjistí nebo vyvolá za zcela umělých podmínek.
--------------
Redaktorka H. Tyburcová: Potud
prof. Zdeněk Neubauer a dr. Jiří
Grygar, které neslyšíte ve vysílání
Českého rozhlasu naposledy. Teď je
asi ta chvíle, kdy jsme u svobody rozhodnutí každého jednoho z nás, ať
jde o víru nebo o zdraví. Co si o tom
všem myslí člověk přesného, ostrého,
nevratného řezu? Chirurg Pavel Pafko.
MUDr. P. Pafko: Člověk by měl mluvit
o tom, čemu rozumí. Už několikrát v
životě jsem se přesvědčil, že často
lidé, kteří nemají informace -- o čem
mají méně informací, o tom mají víc
soudu. Já mnohým věcem nerozumím, já jsem vlastně jenom chirurg a
tak se mohu vyjadřovat snad jenom k
tomu, co jsem se naučil nebo kde
jsem získal určitou zkušenost. Já
bych to rád osvětlil na takovém
příkladu. Lidé po generace hledali
vodu proutkem. Mnozí by asi řekli
šarlatánství. Já nevím. Musím říct, že
nevím, ale uvažuji naprosto logicky.
V době, kdy ty lidi kopali ty studně
jenom krumpáčem a lopatou, dobře
zvažovali, kde kopat, protože pak
kopali několik metrů a nic nenašli. A
jestli se tohle to řemeslo udrželo po
několik generací, možná desítky
generací, asi musí mít nějaké jádro.
Já si to jinak neumím vysvětlit, ale to,
že když já proutek dostanu do ruky a
mně to rukama nekroutí, to ještě
mne neopravňuje k tomu říct, že je to
hloupost. -- Pro mě pacient je člověk,
ale stejně tak, jako pacient je člověk,
tak jsem i člověk já. A léčení musí být
podle mého názoru až na vyhraněné
případy nesvéprávných osob nebo
dětí musí být interakcí dvou svobodných lidí. To znamená, ti dva lidé
by si měli domluvit a je to na jejich
svobodném rozhodnutí. Já respektuju i řekněme sekty různé, když přijdou se svými požadavky, tak je vyslechnu a řeknu jim, jestli ten výkon
jsem schopen, protože jsem svobodný člověk, provést a pak ho teda
provedu, a nebo jim řeknu, že to
jejich podmínky nejsou slučitelné s
mým názorem a musí hledat teda pomoc u někoho jiného. Já sám si myslím, že celá věc vychází i z toho, zda
člověk považuje za větší hodnotu
život a nebo svobodu. Moje filosofie
je, že svoboda je víc než život. Během
historie jsme si velmi považovali a
stavěli pomníky lidem, kteří obětovali život ve jménu svobody. Obdivovali
jsme lidi, kteří přes Berlínskou zeď
lezli za svobodou a skončili na popravišti nebo byli zastřeleni atd. To
bude otázka euthanasie a všeho
ostatního.
Já
si
myslím,
že
společnost dřív nebo později dospěje
k tomu, že bude upřednostňovat svobodné rozhodnutí člověka. Samozřejhttp://orl.bloger.cz
mě tu svobodu chápu tak, že svoboda jednotlivce nesmí ovlivňovat svobodu ostatních lidí. To jistě ne. Tak
svobodní nejsme, ale pokud se
člověk rozhodne a má prostředky,
aby jel na Filipíny a nechal si tam vybírat z těla chorobná ložiska. Je to
jeho naprosté rozhodnutí a já mu
mohu říct svůj názor, pokud o něj
bude stát, ale pokud on sedne do
letadla, poletí na ty Filipíny nebo k
nějakým šamanům do Jižní Ameriky,
je to jeho naprosto svobodné rozhodnutí a já ho budu respektovat.
Redaktorka H. Tyburcová: Chtělo by
se mnohé dopovědět. Pokud jste nás
tento týden poslouchali, uděláte si
názor sami. Téma proti tak zvaným
pavědám je i pro vás nadále
otevřené. Vracím se na začátek týdne
a závěrečná slova svěřuju dr. Miloši
Rýcovi. Těším se někdy na shledanou.
MUDr. M. Rýc: Za nejhrůznější a nejvíc poučný zážitek ze svýho života
mám to, když jsem pracoval kdysi
dávno v nemocnici na jednom oddělení, kde hodně umírali starý lidi a
umírali tam také staří profesoři a staří vzdělaní lidi v tom zevním slova
smyslu, a oni když umírali, tak voni
nepovídali vo vědě. Voni se najednou
dožadovali věcí, který jsou velice imateriální, jako je cit, jako je láska těch
bližních a tak jako poplakávali a taková ta vědecká pýcha, která je
provázela celý život, se tam úplně
ztratila. Přišli mi v tom homeopatickým pojetí slova smyslu jako by
byli vodpojeni ze zdi vod tý životní
síly, vo který mluvil Hahnemann a
kterou my se snažíme porád stimulovat. Prostě vypojila jste počítače, najednou ten počítač zhasl a pánové jako jsou Grygar a podobní ten
počítač pořád jako rozřezávají a porád tam hledají tu molekulu a říkají:
ta informace tam není. Vona tam
samozřejmě není, protože ten počítač je vypojenej ze zdi a takže vlastně
povídáme vo něčem. Jeden povídá
vo složení počítače a my povídáme
vo tý informaci, která v něm
cirkuluje. Čili v mym pohledu světa se
to potkává a neni to kompatibilní,
jako duše a tělo nemohou bejt
inkompatibilní. To jsou dvě součásti
jednoho a já v tom tu jednotu vidim
nebo cejtim a snažím se k ní blížit.
Pokavaď to tito moji pacienti vidí
strana 41
ORL číslo 20139
taky tak a ještě jim to pomáhá, tak
mám radost, pokavaď to tak není,
mám taky radost a pokavaď naši vodpůrci řeknou, že homeopati jsou
blázni, tak mám taky radost, protože
konečným cílem našeho snažení je jakási harmonizace všeho.
objevy o tom, že vesmír je docela
jiný, než jak jsme si jej donedávna
představovali), už mí čtenáři začínají
tušit. Možná začíná být znovu nejvyšší čas radikálně změnit paradigma, a
připustit, že na dávných mýtech přece jen něco je.
Znělka
Když jsem se začal učit japonsky, a
tedy i čínským znakům (které kromě
svých
dvou
abeced
Japonci
používají), a obdivovat známé vertikální tušové kaligrafie a malby krajin, zvláště oněch podivných snových
homolovitých a hustě stromy v mlze
porostlých hor, žasl jsem nad představivostí oněch starých mistrů. Protože jsem prakticky denně navštěvoval antikvariáty (které bývaly, přinejmenším od 70. let min. stol., shromaždištěm s režimem nekoketujících
intelektuálů, hudebníků a umělců),
sehnal jsem vše, co jsem sháněl, ale
také to, o čem jsem netušil, že
seženu. Jednou jsem takto narazil na
velkou cestopisnou knihu o Číně, kterou vydali východní Němci. A jakoby
náhodou jsem knihu otevřel rovnou
na dvojstraně, na které byla barevná
fotografie oněch pro mne do té doby
jen snových a mýtických, tady ale
realisticky (objektivem fotoaparátu
východoněmeckých soudruhů) zachycených sestav homolovitých kopců,
hustě porostlých stromy v mlze, které jsem už znal z tušových obrazů.
Joj, to bylo překvapení.
Hlasatelka: Vážení posluchači skončil
5. a poslední díl našeho tématu s názvem Hledání na konci tisíciletí aneb
Věda kontra pavědy. V dnešní půlhodině jste slyšeli diskusi prof.
Zdeňka Neubauera, doktora přírodních věd a astronoma dr. Jiřího
Grygara. V závěru pak chirurga prof.
Pavla Pafka a dr. Miloše Rýce. Pokud
vás pořad zaujal, adresujte, prosím,
své názory, přání a připomínky na
známou adresu Českého rozhlasu, redakci kultury stanice Vltava. Ještě
jednou prosíme, abyste omluvili nepatřičný hluk ve studiu, způsobený
stavebními pracemi v okolí rozhlasu.
Děkujeme. V pondělním tématu
navštívíme výstavu Poslední obraz a
s moderátorem Karlem Oujezdským
budeme klást otázku, zda má ještě
smysl malovat obrazy. Posloucháte
stanici Vltava, 3. program Českého
rozhlasu.
http://www.phil.muni.cz/fil/ruzne/gr
ygarvsneubauer.html
Fénix
Vlastimil Marek
Mýtus o ptákovi, který opětovně povstává z popela, a který je tak pro
mnohé současné hledače Cesty (a
poznání nejen sebe sama) paralelou
k postupnému zvládnutí umění občas, je-li třeba, vypnout racionalitu,
aniž by ego (které se právě toho tak
obává) zemřelo, má mnoho jiných
rovin. O té posmrtné, propojující starý Egypt a duchovní Tibet a jejich
hypotézy o posmrtných životech a
převtělování (známe přece alespoň
názvy Egyptské knihy mrtvých a Tibetské knihy mrtvých) s nejnovějšími
kosmologickými a astronomickými
Vzpomněl jsem si na Schliemanna,
který uvěřil Homérovi a našel Tróju, a
na Champolliona, který rozluštil
nejen hieroglyfy, ale i smysl pyramid,
a víru v posmrtný život (přinejmenším faraona), která napomohla
tisíciletému trvání tak velkolepé civilizace. A také na tibetského
duchovního učitele (snad 13. století)
Padmasambhavu, který, protože mu
nikdo nevěřil, své učení sepsal a raději nechal zakopat, aby je za tři
století už připravenější následovníci
jakoby náhodou našli a začali šířit a
realizovat (a z národa krutých
bojovníků
se
postupně
stal
nejduchovnější národ současného
světa). A také na tušovou malbu ze
sbírek MoMA v New Yorku, jejíž kaligrafická část již před pár sty lety zmiňuje dávné, ale již tehdy zapomenuté
(a dnešním kunsthistorikům docela
neznámé) umění alikvotního zpěvu.
Jinými slovy, co když měli Mayové a
Egypťané a Indové a Tibeťané, co se
týká mýtů o posmrtném životě, pravdu právě tak, jako čínští tušoví malíři
(a Marco Polo, když popisoval velkoměsta asijských říší, a cestovatelé,
kterým také nikdo nevěřil, když mluvili o černých labutích v Austrálii)?
Naznačuji, že asi opět nastává doba,
kdy budeme muset (nebo pak už nebudeme vůbec) radikálně procitnout
(probudit se, připomínám sanskrtský
význam slova buddha: probuzený)…
a myslím to v duchovním i vědeckém
slova smyslu, z iluze, kterou nám vnutil tzv. rozum. Už surrealisté před
téměř sto lety začali na Západě o rozumu pochybovat (a zpochybňovat
racionalitu), a konec minulého století
pak přinesl obrovskou technologickou a s ní související objevitelskou
revoluci jak co se týká znalostí o
člověku (jeho mozku a smysly omezených způsobech vnímání), tak o
Zemi a jejím galaktickém a nakonec i
vesmírném okolí. Jinými slovy, pták
Fénix zbožštění materialismu a radikálního odmítátí čehokoliv jiného
než tzv. objektivního (vědecky ověřitelného) zkoumání už je skoro na popel, teď už se jen dočkat jeho „povstání“ z popela předešlých pověr
(protože jak prohlásil před několika
lety dr. Höschl, Věda nikdy nic neprokázala, vždy jen popřela, co si
myslela předtím).
Fritjof Capra ve své přelomové knize
(Tao fyziky, 1975) uvádí „vtip“: tři
současní vědci, obtěžkaní přístroji a
GPSkami, konečně vylezli na Horu
poznání. Jenže nahoře na vrcholu našli hinduistu, šamana a buddhistu s
taoistou, kteří je vítali slovy: „Kde
jste byli tak dlouho, kluci?“ Navrhuji
lehkou variaci: první západní pionýři
dobré a dobrovolné smrti, kteří zemřou v jimi zvolený (a správný) čas,
smíření se vším, po plnohodnotném
a tvořivém životě, bez utrpení na
jeho konci, se v onom imaginárním
prostoru (kterému křesťané říkají
nebe) potkají s bývalými buddhistickými mistry, tibetskými tulky, šamany z různých kultur a věků, egyptskými faraony a dalšími, kteří se kdysi
na smrt jako na přechod do jiné dimenze připravili, a teď tyhle vyslance
strana 42
ORL číslo 20139
našeho věku vítají slovy: „Kde jste
byli tak dlouho, kluci a holky“?
Tento koncept cyklů věků a civilizací,
který tak pečlivě promysleli staří
Indové (ale i Mayové a jistě i další),
dnes začínají domýšlet i spisovatelé
sci-fi knížek (například kniha A.
Mangelse a M. A. Martina Černý král
ze série Star Trek Titan). I současní
teoretici kvantového vesmíru (nebo
jedenácti dimenzí v rámci teorie superstrun a jejích následovnic) spekulují o tom, že vesmíry vznikají jako
bubliny ve vodě nasyceném Jarem, a
zanikají (viz staroindická teorie jug).
Nelze nevzpomenout ani osm miliard
let dlouhou noc a den boha Brahmy,
kdy si během té doby sní o našem
vesmíru (tak jako si náš svět vysnili i
mýtičtí prapředkové australských
aboridžinců), ale v okamžiku, kdy se
probudí, zmizí vše co tu bylo předtím
a celý cyklus začne (Fénix!) nanovo.
Koncept samsáry, imaginárního kola
neustálého vznikání a zanikání, my
levohemisféroví a ve hmotě i myšlením zapouzdření současníci asi chápeme velmi povrchně.
Přitom všichni duchovní učitelé
znovu a znovu naznačují, že rozhodující je úmysl. V tomto případě tedy
vůbec připuštění možnosti, že něco
tak prapodivného jako je posmrtný
život (na který slepě aplikujeme současný světonázor, a docházíme tak ke
zcela chybným úsudkům, tak jako
oněch několik slepých mudrců ze staré bajky, kteří ohmatávali slona a tvrdili, že se podobá sloupům, hadovi či
velkému zakroucenému kopí), může
v nějaké té jiné dimenzi docela
klidně, i když úplně jinak, existovat. A
my jsme přitom jen omezeni nebo
klamáni prizmatem smyslů a přístrojů, které zatím máme a používáme. Je přitom možné, že všichni ti,
kteří nás vědomě a připraveně předešli, nám nevěřícím zprávu, tak jako
se nemůže obsah elpíčka přehrát na
flešce, předat prostě nemohou.
To perspektiva našeho vnímání času,
mužsky a levohemisférově rozděleného na vteřiny minuty a hodiny,
nám, tak jako další kulturně a dobově
vnucené koncepce, brání vnímat realitu takovou jaká skutečně může být.
Je nejvyšší čas si uvědomit (a někteří
současní vědci to již učinili), že svět,
jak jej vidíme a zkoumáme, je skutečně iluze (Mája). A že rozhodující je
(mnou tak často zmiňovaný) úmysl
uvědomit si a přiznat pasti našeho
myšlení, abychom z nich mohli vyjít a
začít, jako novodobí Fénixové, zkoumat jiné dimenze.
Jak nám varovně připomíná soudobá
sci-fi a kosmologie, stejně nám v budoucnosti nic jiného nezbude. S klidem a neomezeni lidskými měřítky
pak, jako pták Fénix, dokážeme vychutnávat jak konkrétní formu existence, tak bez obav a strachu projít
bardem (tibetské označení prostoru
mezi jednou a jinou formou existence)… a povstat „z popela“ (dosavadních představ o životě a smrti).
http://blog.baraka.cz/2013/06/fenix/
Pokrok
Vlastimil Marek
aneb další komentované citáty (ehm,
pardon, poněkud delší). To, že bohužel a neustále i ti, kteří již o negativních jevech a trendech současné
doby houfně píší, zatím ze všech
stran rozebírají spíše mléko, které
bylo již dávno rozlito, a kvalitu hadru
a mopů, než skutečné příčiny, komentuji pravidelně již od oněch 80.
let, kdy mi jedna Američanka z Floridy začala pravidelně posílat časopisy
a zprávy, jež měla předplacené. Například Brain Mind Bulletin, vydávaný
autorkou dodnes do češtiny nepřeložené zásadní knihy hnutí new age
Aquarian Conspiracy Marilyn Fergusonové z roku 1980 (dvě delší kapitoly jsem česky vydal v Barace, viz
linky na konci blogu).
Malý xeroxovaný formát přinášel ve
formě bulletinů zprávy o prvních
(revolučních) objevech o tom, jak
skutečně funguje lidský mozek, a
jaké iluze a z nich vyplývající mýty doposud lidé a politici slepě vyznávali
(tehdy to, hnutí lidských potenciálů,
kterému se začalo říkat New Age,
totiž právě v Kalifornii začalo): mezi
řádky to byl jakýsi malý, ale o to
pádnější nápravník lidských omylů, a
pro mne již tehdy to nejpádnější
(po)tvrzení správnosti mé umanuté
Cesty: že žijeme v Máji, v bludech a
iluzích.
Kniha Rogera Scrutona o potřebě
pesimismu (The Uses of Pessimism
and the Danger of False Hopes), v níž
známý anglický filosof vysvětluje a
objasňuje největší bludy, které rozkládají západní civilizaci (a kterou komentuje Alexandr Tomský) je opět
jen promyšleným popisem současné
krize… ale ani Scruton ani Tomský
nedošli dost zpátky, aby si všimli, že
všechno to vytírání rozlitého mléka
začalo někdy a někde jinde: v porodnicích (a školách) světa. A tak pro
srandu králíkům (protože dnes už
málokdo umí číst a přiznat si pravdu)
ocituji a budu komentovat (upozorňuji, že jde o náročné čtení, vyžadující plnou a delší pozornost, ale také
optimismus, umožňující dohlédnout
východisko):
Scruton analyzuje osm smrtelných
hříchů naší doby, které přežily sovětskou ideologii, a hledá v nich
společného jmenovatele. Zřejmě za
nejzávažnější považuje problém, jenž
v první kapitole nazval gramaticky
„První osobou budoucího času“. Na
světě se sváří dva postoje. První je jakési univerzální fanaticky optimistické já, které vidí neomezené
možnosti lidského rozvoje, vždyť
věda, technika a medicína neustále
člověka osvobozují. Nesmíme klást
žádná omezení experimentální vědě;
morálka a tradice jsou jako každá
regulace odvozeny z minulosti a brzdí vývoj. Veškerý pokrok znamená
rozšíření individuálních možností.
Na vlastní tělo a mysl jsem tohle
nadšení zažil a vychutnal si například,
když jsme jako školáčci recitovali
verše sovětských nebo českých (ano,
i verše Pavla Kohouta) básníků, opěvujících nejen Stalina (jehož fotografie jsme pak hromadně vytrhávali
z čítanek), ale především radost, že
žijeme v táboře míru a socialismu a
že (jak nařídil Nikita Chruščov) to budeme právě my, děti s rudým pionýrským šátkem na krku, kdo se jako
první na Zemi dožijeme komunismu.
strana 43
ORL číslo 20139
Jak jsem byl pyšný (a v prvomájových
průvodech zpíval písně o tom, že se
proletáři všech zemí spojí, a těšil se,
až naše vítězství vlajky rudé, na
stožáry světa vyletí) i na zprávy o
pokroku sovětského kosmického průmyslu (z Rudého Práva jsem vystřihoval každou zmínku o každém
Sputniku i o dalších raketách a Lajkách, až ke Gagarinovi a Leonovovi a
Těreškovové), a vydržel jsem s tím
hodně dlouho, i když už to ostatní
přestalo bavit: já mezitím začal číst
kdejakou sci-fi, která tehdy opěvovala právě onu šťastnou budoucnost
vědy a vítězství pracujícího lidu a
marxisticko-leninské ideologie. Hm.
Takže pro mne to dnešní bankéřské a
ekologické vystřízlivění některých
informovanějších autorů už po třetí v
životě (podruhé to bylo v období po
roce 1968) není nic nového.
Proti takovému optimismu a víře v
neomezený pokrok klade Scruton
obezřetný postoj, který vychází z gramatiky množného čísla „my“, z potřeby života v normativním společenství. Žádný člověk není ostrov. Takový postoj vychází z vědomí omezených možností rozumu, svobody a
přírodních zdrojů. Ví, že ve společenském uspořádání je mnohé generacemi prověřené a osvědčené. „Svobodě se daří v zodpovědnosti –
kybernetický prostor nám připomíná,
jak dvousečné jsou nové technologie.
Lidé jsou nedokonalí, lidská komunita křehká, a proto musí mít pevné
hranice. Revolucionáři jsou schopni
zničit sociální i přírodní prostředí.
V raných šedesátých letech to ale
nebylo tak jasné, a důsledy tak zákonitě revoluční, jaké panovaly mezi
studenty revolučních let 68 a 69 v
USA i v Německu a ve Francii, a jako
je to jasné (i když zase jen úzké vrstvě informovaných a dnes konzumem
a médií nezaslepených) dnešním nespokojeným (protože většinou sice
vzdělaným, ale nezaměstnaným) mladým
(Řekům,
Španělům
či
Afričanům):
Inženýři budoucnosti jsou přesvědčení, že každá radikální nebo originální změna je pokrok, je pozitivní, a
zapomínají, že to může být pravda
jen výjimečně. Neznají pravidlo ne-
předvídaných důsledků. Nepočítají s
nejhorším možným scénářem a náklady, které odnesou jiní nebo příští
generace, je nezajímají. Co se vlastně
skrývá za optimismem takového myšlení? Není to jakási „futuristická
narkomanie“, snaha nahradit omezenou a omezující realitu vlastní poddajnou servilní iluzí? Změnou nedokonalého co je, na to, co teprve má
nastat. Takhle triumfuje nereálné
nad reálným. Spekulanti budoucnosti
projektují ten nejlepší ze všech teoreticky možných scénářů.
Teprve samizdatově na psacím stroji
přepisovaný Orwell a nová vlna britské sci-fi (kterou jsem si v 80. letech
min. stol. začal podpultově půjčovat
v oddělení anglických knih a časopisů
v Univerzitní knihovně) mi začala
otevírat oči, a když pak kyber punk,
Blade Runner a jiné pokusy a opusy
začaly zeširoka popisovat spíše reálnou, rozuměj, postkatastrofickou
„budoucí“ situaci bez růžových brýlí
bezmezné víry v člověka a jeho Rozum (či nové a spásné technologie), i
mnozí jiná začali překvapeně a objevně mžourat a přemýšlet o tom, do
jaké místy je člověk moderní
člověkem jenž má a užívá to, co se
označuje termínem svobodná vůle:
A pak tu je syndrom, jenž Scruton nazývá podle Rousseaua svobodou od
narození. Svoboda je chápána jako
to, co zůstane, když si odmyslíme
omezující instituce, hierarchie a zákony. Jeho následovníci věřili, že taková
svoboda vede k bratrství a nikoli k
válce všech proti všem. Proto ono
rozporuplné liberté, egalité, fraternité, triáda, která zničila stát a vedla k
anarchii teroru. Zajímavé, že navzdory masivním historickým důkazům
tato víra dodnes žije v umění, pedagogice, politice i ve „filosofii“ sexuální revoluce. Jak ukázal Hegel,
jsou instituce a normy součástí svobody, protože ti druzí chtějí také
něco realizovat. Existence samotného nadjá je iluzí nejen solipsismu, ale
i každé neodvolatelné ideologické
nadvlády.
Když jsem v 70. a 80. letech (se zkušenostmi jak ze socialistického školství, tak z prozření nadšených ale ruskou okupací probuzených, tedy tak
trochu v mírných mezích pokroku zákona osvícených komunistů) četl
nejen zmíněné bulletiny a dobové
úvahy o té které Cestě k řešení světa
(opět s tlustými sešity pod postelí,
plnými nalepovaných výstřižků z tehdejší Mladé fronty, přinášející
nadšené zprávy o tom, jak postupně
míří celá Afrika k demokratické revoluci… dnes s podobným pocitem nezbytného dobře myšleného ironického úšklebku sleduji rychle vadnoucí
nadšení západu nad revolucí a demokratizací arabského a islámského světa) ale i literaturu o buddhismu (a
jeho tibetské verzi), jehož důraz na
individuální poznání jako nezbytné
východisko veškerých dalších úvah o
změně nespravedlivého světa, věděl
jsem, že tak jako s chronickou nemocí
ústrojí rovnováhy, tak s řešením světových problémů mi nikdo jiný nepomůže: že cesta k poznání jak výchozího stavu, tak náznaku (a nakonec i
realizace) prozření, osvícení, je přísně
individuální (o to nadšenější jsem byl
z toho, že k podobným východiskům
došli i američtí new age myslitelé,
jejichž sloganem pak bylo Mysli globálně, jednej lokálně, a o generaci
později i změň se individuálně).
Všichni socialisté podnes pevně věří
v Marxovu formulaci nadhodnoty.
Každý zisk je něčí ztráta. Tragický důsledek má ale tahle rovnice především ve školství. Představa, že
spravedlnost vyžaduje intelektuální
zrovnoprávnění, že vzdělávací systém nesmí být šitý na míru odlišných
schopností, protože jedněm umožňuje dosáhnout vysoké mety a tím znevýhodňuje ostatní, způsobila už hotovou katastrofu. Školy a univerzity
pohřbívají
talent
(který
by
společnosti prospěl mnohonásobně),
chrlí -náctileté poloanalfabety a vysokoškolské humanitní polovzdělance.
Prolistoval jsem i tehdejší učebnice
ekonomie (kapitalismu a hlavně socialismu) a žasl nad naivitou a dogmatickou (odbornou?) a tedy nepoučitelnou zaslepeností nejen našich politiků a ministrů (ano, i těch adorovaných, jako byli Ota Šik a později
Valtr Komárek). Dnes sleduji tento
bezbřehý a až fanaticky dogmatický
(a nepoučitelný) optimismus v již
třetí verzi (lidé ochotně a bez námistrana 44
ORL číslo 20139
tek používají mobily, místo telefonů
na kliky, ale řídí se společenskými a
ekonomickými zákony 19. století):
Představa 19. století, že neustále se
měnící politické, právní a administrativní zásahy povedou automaticky k
větší důstojnosti a respektu, se
ukázala naivní. Společnost se dnes
hroutí. Dochází ke ztrátě morálních
norem, přestože blahobyt a pečovatelský stát odstranil tvrdá omezení
daná chudobou. Statistika ukazuje,
že nám méně dřiny a více zábavy,
lepší strava a lékařská péče, mnohem
více
životních
možností
ke
spokojenosti nestačí, ví dnes nejen
Scruton, ale i Tomský: Indikátor rozvodů, čili téměř masový krach
partnerských vztahů a tím i poškození následných generací, u kterých
se objevují stavy nejistoty, úzkosti a
deprese, obezita, drogy, násilí a bezdomovectví v tak nevídané míře,
jasně ukazuje, že děti let devadesátých budou mít nejen radikálně
snížený průměrný věk dožití, ale
téměř patologickou neschopnost
navázat „normální“ důvěřivé a optimistické
vztahy.
Nemluvě
o
schopnosti trvalé lásky. Pokrok se
evidentně zastavil.
Hm. Jako školák jsem pilně sledoval
další a další údernicky splněné a o tolik a tolik procent překročené plány v
těžbě uhlí (jeden sovětský úderník se
jmenoval Stachanov), výrobě oceli a
hovězího masa nebo mléka (nejdojivější sovětská světová rekordmanka
se
ppříznačně
jmenovala
Poslušnica), ale i celých pětiletek
(tedy v éře, kdy do kosmu a ke
hvězdám létaly fiktivní mezinárodní,
z černochů, eskymáků a bílých komunistů složené posádky) a byl jsem na
tento nezastavitelný pokrok lidstva a
jeho naplánování do nejbližší budoucnosti hodně pyšný.
Všichni reformátoři mají kromě víry
ještě jedno společné – plánují. Evropské národy se ocitají v expandující síti
ničivých sociálních a ekonomických
regulací (znásilňovaná matérie se
bouří první), jež postupně likvidují invenci i sociální kapitál celé Evropy.
Plánování dobra není empirický
pokus a omyl, každé rozhodnutí je
předem legitimní a neodvolatelé.
Podobně jako v komunismu se však
plán někam ztratil a ve jménu standardizace se vytváří jen více pravidel,
více regulací, více moci a vlády centra.
Když jsem se pak před deseti lety,
tedy již na počátku 3. tisíciletí, marně
snažil najít vydavatele své knihy
Nová doba porodní, případně fejetonů právě na témata odhalených iluzí
o tom, jak fungujeme (včetně před
oněmi dvaceti lety tak posměšně komentovaných rozdílů mezi mozkovými hemisférami, a tedy i muži a ženami, a nutnosti individuální změny,
nejlépe pomocí duchovnosti, každého z nás), setkal jsem se osobně (a
předal mu pár desítek fejetonů na
ukázku) i s Alexandrem Tomským.
Tehdy by ho v roli dalšího z řady
mrtvých brouků ani nenapadlo, že
dnes zmíní takové slovo, jakým je
transcedence (byl profesionálně
slušný, slíbil, že si něco přečte, ale
pak se neozval a dal se zapírat sekretářkou: evidentně se, jako britsky
vzdělaný český emigrant ruského původu, zarazil na slovu duchovnost, a
na tvrzeních o vlivu porodů na budoucí charakter člověka).
Jak je možné, ptá se anglický filosof
(a dnes tedy také Tomský), že na takové zjevné absurdity žádné důkazy
neplatí? Odpověď nalezli Aurel
Kolnai a Eric Voegelin: jde o
sekulární, světské spekulace zasažené utopií, čili metafyzickou potřebou lidské mysli věřit. Jde o přenos
transcendence do reálného světa, o
požadavek finálního konce (eschatonu) nedokonalého světa, o primární
kacířství, představu, že někdo zná
tajemství budoucího vývoje světa
(gnozi) a také o mesianistickou alternativu vůči křesťanské doktríně
spásy.
Jak je možné, ptávám se již nejméně
třicet let, a z toho posledních
patnáct zvláště naléhavě, a cituji
celou řadu porodníků světového jména, že když už ne bývalí socialističtí
porodníci a dlouhá řada posledních
ministrů zdravotnictví, prakticky
žádný ekonom nebo filosof si nevšiml statistických dat a nenapadlo
ho, že nepoučitelnost člověka, který
mezitím dosáhl téměř optimálních
podmínek pro porod a vývoj svých
dětí (už není hlad a nemoci) na jedné,
anebo naopak dvě světové a řada
lokálních válek (a jasné statistické
důkazy bezprecedentního nárůstu
depresí a kriminality a násilí osmnáct
a více let později) na druhé straně se
rodí stále poškozenější, anebo mu to
nebylo alespoň podezřelé? Jasně,
sem tam se našel osvícený porodník
(a ekonom nebo psycholog), který
začal opatrně naznačovvat něco, co
se vymykalo převládajícímu „světonázoru“ těch nejvzdělanějších, ale
jako obvykle ho statní odborníci ubili
pohrdáním a vyštípali z diskuse (anebo, což je nejúspěšnější taktika žab
na prameni, dělali mrtvé brouky). Jak
dnes tuší i klasicky vzdělaný a sečtělý
Alexandr Tomský, nejvíce si překážíme rozumem (a takzvaným vzděláním).
Světskou utopii vyvolal v život paradoxně jako svůj protiklad osvícenský
rozum a přestože po sobě v totalitní
verzi zanechala hekatomby mrtvých,
je racionálně nevyvratitelná. Existuje
navzdory
rozumu.
Scholastická
teologie středověku byla založena na
dogmatice víry, ale podporovala
partnerství rozumu. Nové světské věrouky, dnes už i univerzitní obory,
jako feministická, ekologická, mírová
a jiná studia jsou proti racionální
argumentaci vnitřně imunní, jsou
tautologická. V jakémsi zavilém
kruhu rozvíjejí svůj agresivní revoluční nonsens.
Jak Roger Scruton, tak Alexander
Tomský už tuší, kde je zakopán pes, a
mně jejich (z dnešního hlediska a
stavu světa opět až příliš naivně optimistické) tvrzení: Teprve až nalezneme pozitivní ideál nového řádu, který
bude v souladu s lidskou matrix (matečnou látkou) přirozenosti, tak se
nám
podaří
být
legitimními
spolutvůrci světa… teď pomůže k oslímu můstku: teprve až odborníci
všech zemí najdou odvahu přiznat, že
to oni (a třeba) jejich nemocniční diktatura posledních sto let svým
arogantním a nepoučitelným přístupem (tedy nesmyslnou medikalizací
porodů) bránili přirozeným porodům
a velkou měrou způsobili, že, cituji
znovu:
strana 45
ORL číslo 20139
Indikátor rozvodů, téměř masový
krach partnerských vztahů a tím i poškození následných generací, u kterých se objevují stavy nejistoty, úzkosti a deprese, obezita, drogy, násilí
a bezdomovectví v tak nevídané
míře, jasně ukazuje, že děti let devadesátých budou mít nejen radikálně
snížený průměrný věk dožití, ale
téměř patologickou neschopnost
navázat „normální“ důvěřivé a optimistické
vztahy.
Nemluvě
o
schopnosti trvalé lásky. Pokrok se
evidentně zastavil.
P. S. O (nejprve individuálních)
cestách k pochopení a řešení píši hóódně dlouho. Snažím se už třiadvacet
let pouze nepopisovat, ale přinášet
(už zdaleka ne jen naivně pokrokové)
návody na lepší použití člověka. A desítky mých studentů, tedy těch, kteří
začali se sebou a sývmi podvědomými programy něco dělat, už ví, že to
je možné a reálné… změnit se individuálně, jednat pomalu, ale přesvědčivě lokálně, a uvažovat (nepředpojatě) globálně…
http://blog.baraka.cz/2013/08/pokro
k/
Má rýnský
kapitalismus ještě
budoucnost?
Květa Pohlhammer Lauterbachová
Nedávný článek o reformních snahách Hollandovy vlády Francouzská
vláda připravuje zákon o solidární
ekonomice na konci zmínil zajímavou
paralelu mezi novými návrhy o solidární ekonomice a tzv. "rýnským
kapitalismem". Tato poznámka je jistě na místě a ráda bych vysvětlila dodatečné důvody.
1. Dva základní německé poválečné
ekonomické modely
V roce 1989 jsme s nadějemi vzhlíželi
k západoevropskému demokratickému systému a k ekonomickému
modelu, který ho charakterizoval až
do 80. let minulého století. Pojem
„rýnský kapitalismus“ se objevil poprvé v roce 1991 a jeho autorem je
ekonom a manažer pojišťovny Michael Albert. Přívlastek "Rýnský"
dostal proto, že hlavní město a sídlo
západoněmecké vlády byl Bonn,
město na Rýnu. Albert je autorem
knihy „Kapitalismus kontra kapitalismus“. Autor v ní staví proti sobě dva
modely poválečného kapitalismu v
Německu. První model byl prosazovaný Konradem Adenaurem,
Hermanem J. Absem a Ludwigem Erhardem. Na druhé straně stál klasický model standardního angloamerického kapitalismu, který mutoval do dnešní podoby kapitalismu
finančního, pro mne osobně „barbarského“.
Model rýnského, jinak také sociálně-tržního ekonomického systému,
nebyl pouze charakteristický pro Německo, nýbrž v jisté organizační
podobě se prosadil i ve skandinávských zemích a severní Itálii.
2. Hodnotové zakotvení rýnského
kapitalismu
Hodnotové zakotvení má tento
model v křesťanské sociální nauce
církve. Tehdejší křesťanští ekonomové (tj. nikoliv Kalousek a spol.)
reagovali na encykliku Rerum novarum papeže Lva XIII. z roku 1891 (o
otázce dělníků) a na další navazující
sociální encykliky. Tento hospodářský model je tedy sociálně konzervativní a v našich poměrech usiloval o
jeho převedení do praktické politiky
například Josef Lux a před ním i část
zastánců alternativních forem reformy, které spolehlivě zničil Klaus,
Ježek, Dlouhý, Tříska a spol. Je jasné,
že v divoké privatizaci za zhasnutých
světel, nevzdělaných politiků a pasívní nekritické české veřejnosti
vzhlížející za oceán, se to mohlo v
90.letech těžko podařit.
Albert popisuje rýnský kapitalismus
jako spravedlivější, výkonnější a
méně
donucovací.
Staví
do
rovnováhy kapitál, práci a stát jako
reprezentanta veřejného zájmu.
Model vznikl jako reakce na hrůzy
velké hospodářské krize třicátých let,
kterým se chtěli vyhnout politici poválečného Německa. Na druhé
straně měl tento model obstát
rovněž v soutěži s tehdy rozšířeným
socialistickým ekonomickým systémem založeným na centrálním
plánování.
Je potřeba vzít v úvahu geopolitickou situaci po druhé světové válce.
Uplatňování tohoto modelu kapitalismu nenarazilo u amerických spojenců
na žádné větší námitky. Američané
sledovali
prostřednictvím
Marshallova plánu a nových institucí
takový směr, aby postavili na nohy
ekonomiku poraženého Německa a
později i Japonska. Model rýnského
kapitalismu prosazoval i pro Československo v roce 1968 známý ekonom Ota Šik. Jen ho chtěl ještě doplnit o ekologické aspekty. Od té
doby se začíná mluvit o sociálně–
tržním, ekologicky trvale udržitelném modelu kapitalismu.
3. Rozdíly mezi rýnským a standardním kapitalismem
V bodech jsem vyznačila hlavní rozdíly mezi oběma formami. Nejprve
podejme v kostce charakteristiky
rýnského kapitalismu.
Na podnik je nahlíženo částečně jako
na majetek společenství. Funguje
partnerství mezi vlastníky firmy a odbory a stát hraje významnou roli
regulátora trhu. Vychází přitom z
obecně sdílených hodnot, které vyžadují solidaritu a společenskou odpovědnost.
Technologická a na export orientovaná kulturní spolupráce podniků
určité branže, ve které velké banky
poskytují „trpělivý kapitál“ a stávají
se součástí sítě, která umožňuje
dlouhodobou podnikatelskou strategii.
Stát a odbory vystupují jako moderátoři procesu. To zakládá těsné propletení dodavatelských vztahů, které
umožňuje vysoký stupeň konkurenceschopnosti a inovace diverzifikované produkce.
Hustá síť podpůrných hospodářských
institucí a pravidel, které pomáhají
udržet transakční náklady nízko a zastrana 46
ORL číslo 20139
městnance činí loajálními k podniku.
Zaměstnanci vidí dlouhodobou perspektivu a přispívají aktivně k růstu,
a stávají se součástí sítě, která
umožňuje dlouhodobé podnikatelské
zisky.
síla stává pouhým zbožím a výsledkem je prudké snižování reálné
mzdy a vznik pracující chudoby.
Akciový podíl je založen na
dlouhodobé "stakeholder value", z
níž profitují všichni účastníci trhu.
Rýnský model reagující na situaci rozbombardovaných měst po 2. světové
válce chápe bydlení jako lidské právo,
a ne jako pouhé zboží. Proto vedle
vlastnického bydlení prosazuje paralelně sociální bydlení pro ekonomicky slabší kategorie občanů se
státní subvencí. Neoliberální model
má bydlení jako tržní produkt a chápe jeho cenu jako plně tržní záležitost.
Standardní model
Slovo "odpovědnost" u kapitálu není
na pořadu dne.
Finanční kapitál usiluje o rychlé zisky,
burza hraje větší roli než banky (tzv.
High Risk Finance Policy).
Těsné propletení dodavatelských
vztahů existuje spíše výjimečně, v
USA např. Silicon Valey.
Burzovní model je založen na „shareholder value“, tj. rychlý profit pro akcionáře.
4. Odměna za práci
Podívejte se na tento graf, který mluví sám za sebe. Je to porovnání růstu
mezd mezi jednotlivými složkami výdělečně činných profesí v německém
průmyslu 50. léta a neoliberální
dnešek.
Graf ukazuje vývoj mezd v Německu
po válce v porovnání s HDP a růstem
finančního kapitálu po nástupu neoliberalismu. Sami vidíte, že rýnský
kapitalismus vychází z růstu produktivity práce a jeho rozdělování je
spravedlivější. Na druhé straně neoliberalismu stojí odměna za práci,
která tvrdě podléhá tržním výkyvům.
V klasickém kapitalismu se pracovní
5. Bydlení, vzdělávání, média
Rýnský model klade důraz na potřebnost veřejno-právních médií vedle komerčních médií. V klasickém
modelu platí, že média jsou tradičně
komerční a kdo má peníze, ten může
ovlivňovat veřejné mínění.
Proces vzdělávání nemá podléhat
pouze potřebám a výkyvům trhu,
vzdělání je chápáno v širším slova
smyslu. Má být dostupné všem. Kapitalistická klasika považuje vzdělání za
předmět trhu a za individuální záležitost. Další graf porovnává míru vzdělanosti v obou modelech kapitalismu
po II. sv. Válce.
poměr se v rýnském kapitalismu
mění a zvyšuje se kvalita špiček.
Naopak v USA dramaticky klesá vzdělanost s tím, jak se střední třída neoliberálně propadá na dno. Graf navíc
potvrzuje tezi sociologů o mizení
střední třídy.
Podobně bychom mohli pojednat
rozdíl v pojetí zdravotnictví jako službě člověku versus tržní hodnota.
6. To lepší a lidštější dnes prohrálo
Máme-li odpovědět na v úvodu
položenou otázku, lze říci, že celé poválečné období od konce čtyřicátých
let bylo charakterizováno soubojem
obou typů kapitalismu. Dnes lze říci,
že v tomto souboji rýnský kapitalismus prohrál. Zmizely hodnoty na kterých byl postaven a zvítězil egoismus, chamtivost a militaristická a finanční elita toužící ovládnout celý
svět. To ukazuje první graf popisující
finanční rozložení kapitálu v Německy a vývoj mezd. V Německu se
snaží pokroková inteligence pracovat
na modelu, který navazuje částečně
na rýnský kapitalismus, modifikuje
ho do podoby Obecně prospěšné
ekonomiky, s tím že staví na jiných
hodnotách, než je rychlý zisk, jedná
se o třetí cestu, jejímž hlavním cílem
je zachování důstojnosti člověka. Nejedná se o centrálně plánovanou ekonomiku, jak jsme ji znali my, nýbrž
pořád jde o tržní, solidární a ekologicky udržitelný model, který je v základním hodnotovém nastavení i v
souladu se sociálním učením církve.
Čeští konzervativci hlásící se ke katolictví fakticky ani netuší, co znamená
sociální nauka církve. A bohužel se jí
v praxi neřídí často ani samotní představitelé církve. Sociální demokrati
zase převzali pokorně doktrínu neoliberalismu, takže jsme se ocitli ve
slepé uličce, které se obávali po II.
světové válce jak Adenauer, tak Erhard. Lidstvo je zřejmě nepoučitelné.
Výsledný podíl kvalifikované pracovní síly v rýnském kapitalismu
stoupl v Německu na 60 %, a to byla
v USA technická špička po válce
mnohem kvalifikovanější. Ale tento
http://news.erepublika.cz/article1958-Ma-rynskykapitalismus-je-t-budoucnost
strana 47
ORL číslo 20139
Stát v troskách,
intelektuálové v
limbu, občané na
dlouhodobé
dovolené
Václav Umlauf
Společně artikulovaná odpovědnost
elit není na pořadu dne a my intelektuálové nejsme schopni nic rozumného a praktického vymyslet a udělat. Po pádu Nečase nás dějiny zastihly na nočníku.
Zeman aktivně a nezávisle jedná v
cizině bez zbytečných emocí, kromě
své běžné arogance a nasupenosti.
Jeho zahraniční návštěvy byly vcelku
úspěšné: Polsko, Rakousko, Německo, Slovensko. Pomiňme zaujaté
referáty v českých novinách, jejich
autoři tlačí jinou káru.
Stejně aktivně a nezávisle jedná Zeman i doma. Jako prezident se setkal
s mnoha lidmi a skupinami, opět o
tom média neinformují.
Jeho premiérský agent Rusnok postupně skládá vládu z různých odpadlíků, má už dost agentíků i z
ČSSD, tak to v české politice chodí.
Kde je korýtko, tam se seběhnou i
chtivé rypáky.
Naštěstí do vlády nešly odbory, i
když je Zeman pozval, byla by to pro
ně čistá sebevražda.
Suma sumárum: Zeman úspěšně víří
zatuchlou vodu politických stran,
chce vyhodit koaliční ministry a vyčistit ministerstva, ale pro MF zatím
vhodného ministra nemá. Nikdo nechce skončit pod tíhou úřadu jako
Janota na tenise.
Pád Nečasovy vlády je konečně za
námi, lidé si u televizorů oddychli a
opět si sedli televizorům, protože politika je prý jen divadlo. Jistěže,
dokud nám vládní hostinský nedonese účet jako nyní v Řecku. Podívejme
se nezaujatě na český politický
rybník, kde plavou stále stejní a stále
línější kapříci.
1. Miloš Zeman, příjemné překvapení
z Vysočiny
Část českých intelektuálů se dosud
nemůže vzpamatovat z toho, že
kníže se neprospal až na prezidentství, i měří becherovkového prezidenta křivým okem. Kdo ve druhém
kole už nevolil, ten může měřit nestranným metrem. Zeman funguje
jako štika v českém prohnilém rybníce a má mnohá plus.
Úřednickou vládu může Rusnok skládat až do dalších voleb. Mezitím si
lidé zvyknou na tváře jeho ministrů v
telce a Zemanovci mají reklamní
kampaň pro své koníky zadarmo. Takže ať už Zeman jede podle svých
nebo podle cizích not, dělá to dobře.
Samozřejmě, že nejde o demokracii,
ale tom jsem už psal více než před
rokem v článku o máslu a chlebu
(01.02.2012).
2. Modré straky a Topani
tak po pádu Nečase zabrala i socdem, ale nic nepodnikla. Politicky jediné správné řešení bylo okamžitě
přihrát Zemanovi stínovou vládu a
začít vládnout. Nebo negativně
sbírat body tím, že by je Zeman odmítl. My bychom viděli, jak jsou noví politikové dobří, rozhodní, ušlechtilí a
tak.
Pád vlády ukázal politickou a myšlenkovou bídu dnešní ČSSD. Je to spolek
mocichtivých skupin z krajů, které
byly dlouho odstavené od vládního
koryta. Navíc jsou napojené na stejné
zájmové mafie jako pravicová koalice.
Odpovědnost za stát nechtějí, jen
moc, vliv a peníze. Nejsou nic jiného
než oposmluvní béčko ODS a Topky,
což ovšem nemůže soudného
člověka nijak překvapit. Stačí se podívat na vládu socdem v krajích.
Neschopnost jednat předznamenává
kvalitu příští vlády složené z krajských strejců a bývalých ministerských pantátů. Nakonec za ně
jednal Zeman, protože politiku holt
někdo dělat musí. Zvlášť tehdy, když
část vládní pravice sedí ve vazbě, kde
medituje nad svým osudem a trestním rejstříkem. Politika socdem připomíná malá děcka. K čemu měli
stínovou vládu, když ji nenabídli? Teď
jsou směšní. Nic nedělají, tak jedná
Zeman. A špičky ČSSD se pak zmůžou
jen na výčitky, že jim rozvrací partaj.
Přesně tak si to zvykli dělat komunisté, protože jsou už desetiletí v opozici. Komunisté také jen bohapustě
žvaní, nechávají se korumpovat na
krajích a sbírají voličské body pouhou
hubou. Sociální demokraté mají hezký vzor k následování.
4. Černá mračna neofašismu
Psát o zlodějích v ODS a TOP09
nemá cenu, jejich spis právě komponují na prokuratuře. Zbytek pravicové veselice jsou zájmové skupiny,
které kopou za jednotlivé podnikatelské frakce a za skryté mafiánské
skupiny.
3. Bezzubí socani
Myslitelský a politický debakl sociální
demokracie se během vládní krize
ukázal v totální nahotě. Jako žáby
kvákají po dešti mohutněji a unisono,
Pravice vedená Klausovou viditelnou
a značně chmatáckou rukou skončila
v celách a byla svým milostivým vůdcem amnestována. I nastoupila nová
pravice, mnohem ušlechtilejší, jak
jinak také. Na straně neofašistické
pravice vzniká zajímavé uskupení českých pravicových patriotů všeho
druhu (i církevního), kteří si zamilovali Putinův model vlády. Ten ví, co
dělá. Ekonomickou moc nechal
oligarchům, ale kontroluje přes ministerstva kompletní vývoz a dovoz.
strana 48
ORL číslo 20139
Všechnu politickou moc volebně i
podvody přihrál vlastním pravicovým
nacionalistům, chodí na Vzkříšení do
chrámu Božího a všechny demokraty
dal pod nepřímou policejní kuratelu.
Zbytek disidentů půjde do kriminálu
za hospodářskou trestnou činnost.
A lid tomu tleskal. I u nás bude tleskat, protože tato oligarchická a diktátorská parta mu dává chleba. To jsem
psal už před rokem, kdy Zeman ještě
objímal stromy na Vysočině. Po krachu normální demokracie a po konci
pravicové kleptokracie přijde tvrdá
ruka. Lidé cítí, že je opravdu zle a že
někdo musí začít rozhodně jednat na
státní úrovni. Tuto degradaci demokracie na oligarchii a pak na tyranii
popsal už Platón před dvěma tisíci
lety. Také u nás se už pilně šikuje
sbor zachránců kalibru Babiše, Bakaly, Bobošíkové, Zemana, Okamury,
tatíčka Klause a dalších.
Na detailní popis strategie českých
Putinovců je ještě brzo, proto jen v
kostce. Zeman má moc, oligarchové
už dnes mají rozhodující média (viz
článek Česká média za nečasu). Rusové přinesou skrze české oligarchické loutky tolik potřebné smlouvy
pro české podniky a nabídnou export
zboží do Ruska. Navíc nás kvalifikovaně i na další generaci zničí
dostavbou Temelína, viz naši celkovou studii o české energetice. Na
tento hospodářský debakl nám jistě i
ochotně půjčí, neb hlava otroka má
svou cenu.
5. Krize státu, tentokrát doopravdy
Raději to udělám v bodech, aby bylo
o prázdninách o čem přemýšlet.
Krize intelektuálních elit je ještě
horší, než krize v současné socdem.
Lidé na ulicích opravdu byli, minimálně za Slávka Popelky v roce
2012 a částečně i s pomocí odborů v
roce 2013. Intelektuálové však pouze
bojovali proti Klausově amnestii a
proti školské reformě. Byli částečně
na ulicích, ale nikoliv společně na
ideové frontě. Nevzniklo žádné celkové hnutí, které by artikulovalo zásadní státoprávní požadavky napříč
stranami.
Velká část intelektuálů byla natolik
nerozumná, že upřímně (a nikoliv jen
pragmaticky) horovala za knížete
jako za svatého Václava, který vyjede
od Orlíku, ale bez doprovodu této
známé kapely. Dopadli tak, jak dopadli, a nyní chodí kanály, aby na ně
nebylo vidět.
Společně artikulovaná odpovědnost
elit není na pořadu dne. A my, jako
zástupci praktického myšlení, nejsme
schopni nic rozumného vymyslet a
společně udělat. Po pádu Nečase,
způsobeného slušnými a jednajícími
úředníky státu, nás dějiny zastihly na
nočníku.
Ve státě a ve veřejném prostoru chybí moderátor společnosti, není vůle
něco dělat v rámci res publica. Není
jasno, v čem je skutečná krize a jaké
kroky zvolit k nápravě. Není shoda
ani na hlavních idejích, ani na tom, jak
je prosazovat politickým, mediálním
a aktivistickým lobbingem.
Intelektuálové nebyli schopni vzít
štafetu nespokojenosti a nést ji dál.
Proto jsme nyní národ apatických indidividuí hnaných sem a tam, bez cíle
a bez vize. Společnost je dnes rozpadlá na jednotlivé ustrašence.
to víme, tak něco dělejme. Dějiny nás
budou soudit z našich činů, tak to
bylo i za disentu.
http://news.erepublika.cz/article1928-Stat-vtroskach-intelektualove-v-limbu-obane-na-dlouhodobe-dovolene
Na Ostravsku hrozí
sociální výbuch, lidé
už nemají co ztratit
Na Ostravsku hrozí sociální výbuch.
Bude to jako lavina. Lidé už tu nemají
co ztratit a ti politici, kteří jen dvacet
let přihlíželi, situaci nevyřeší, řekl
profesor Jan Keller.
Chybí motor společenských změn
daný v kultuře, jako tomu bylo za
Pražského jara. Narcistní kumštýři si
hrají na umělce v hladovění před ministerstvem kultury. Někdo by měl
tvořit a myslet, i bez peněz, prostě
proto, že je svobodný a že chce být
svobodný.
Většina dělného lidu a živnostníků už
chce jen ten žvanec, protože je zradily jak politické, tak intelektuální elity
země.
O současné zradě ekonomů jsme už
psali v tematických číslech, o
manipulaci v TV a v médiích také.
Řekněme si to na rovinu. V Česku je
nepřetržitě více než 60 let klid a mír,
tak proč je tady taková paseka?
Závěrem. Neofašisté mají jasno v
tom, co mají dělat, protože globální
ekonomická situace je v mnohých rysech podobná 30. letům. Tomu se věnujeme systematicky v ekonomické
rubrice a v rubrice Analýzy. Demokratické síly u nás připomínají chaos Výmarské republiky na začátku fašismu,
což jak víme, neskončilo dobře. Když
Váš život je spjatý s Ostravskem. V
souvislosti s plánovanými úsporami v
OKD přijdou o práci stovky, možná tisíce lidí a odboráři se tak obávají růstu nespokojenosti občanů i možných
sociálních výbuchů v tomto regionu,
který je už tak dost sužován nezaměstnaností. Do jaké míry zde hrozí socio-ekonomický rozklad?
Bude to postupovat jako lavina.
Jestliže přijdou o práci stovky havířů,
poklesne dále kupní síla, což se dotkne živnostníků a drobných podnikatelů. Budou se zavírat obchody a
budou krachovat restaurace. Dotkne
se to i neprůmyslových částí regionu.
Je pěkné, když politici říkají, že místo
hornictví se bude rozvíjet na severu
Moravy turistika v Beskydech a Jestrana 49
ORL číslo 20139
seníkách. Jenomže většinu turistů
tady tvoří místní lidé, takže budou
krachovat i ubytovací a stravovací
kapacity na horách. Už je to přes dvacet let, kdy Ivan Sviták (filozof –
pozn. red.) říkával: „Nemůžeme se
tvářit, že vyřešíme problémy Ostravska tím, že havíři přejdou do služeb a
budou si navzájem prodávat limonádu.“
Bohužel se toho neudělalo příliš ani
pro rozvoj služeb. Nastavěly se supermarkety, které vzaly práci síti
drobných obchodů, ve kterých bylo
zaměstnáno více lidí než v obřích
samoobsluhách. Jednu dobu se mluvilo o tom, že z Ostravy se stane
univerzitní badatelské centrum. Postavil se sice jeden obří počítač, to
ale nic neřeší. V posledních letech výrazně sílí odliv mladých a vzdělaných
lidí z regionu.
Dá se Ostravsko přirovnat k jiným
lokalitám v ČR z hlediska životní
úrovně obyvatel? A hrozí některým jiným místům v této republice
podobné problémy?
V roce 1989 byla životní úroveň měřená kupní silou na Ostravsku o pár
procent vyšší než v Praze. Dosahovala 107% republikového průměru. Do
dneška Ostravsko kleslo na obyčejný
průměr, zatímco Praha vylétla na nějakých 160% celorepublikového průměru. I když víme, že v Praze jsou
úřednice, které dřou jako koně, havíř
třeba nedosahuje takového výkonu
jako ony, ale věřte mi, že v práci nelenoší. Když se potom dozví, že
jmenovaná úřednice dostává na mimořádných odměnách více než je
jeho roční plat, člověk se nemůže
divit, že se pořádně naštve. Severní
Čechy jsou na tom podobně, ale Ostravsko je počtem obyvatel i výrobním
potenciálem mnohem větší. Proto i
případný výbuch, který tady hrozí, by
byl nesrovnatelný s tím, co zatím známe.
Šéf hornického odborového svazu
Jan Sábel sleduje dění v OKD se
značnými obavami a tvrdí, že vlastníky dolů nikdy nezajímala situace v
regionu, ale jen jejich byznys. Vnímáte to podobně?
Příchod pana Bakaly byl pro kraj na-
prostým neštěstím. Ten člověk využívá Ostravsko k těžbě peněz, které
pak tady u nás výrazně chybějí. Lidé
si to velice dobře uvědomují, na řadě
dolů se už scházejí výbory, které se
radí o formách protestů. Můžete si
být jist, že nepůjde o žádné žertovné
happeningy. Spousta lidí tady už
nemá co ztratit. Zatímco peníze si
odnášejí zlatokopové do Švýcarska,
tady zbývá jenom smog a prostředí
znečištěné rakovinotvornými látkami. Docela by mne zajímalo, jak to
naši velkopodnikatelé dělají. I když
výrobu omezují, smradu, čoudu a
marastu je tu pořád stejně. Přihlouplá TOPKA by řekla: „Více, než si myslíte“.
Akcie NWR klesají, o Dolu Paskov se
rozhodne na konci srpna
http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/z
pravy/na-ostravsku-hrozi-socialnivybuch-lide-uz-nemaji-co-ztratit/
Zeman je
důsledkem zoufalé
pravice
Stanislav Biler
A co říkáte na privatizaci OKD,
včetně bytů? Tuto záležitost dnes posuzuje Evropská komise...
Hodně se toho napovídalo o bytech,
které Bakala dostal velice lacino a ze
kterých udělal také specifickou formu těžby. Když to rozebíráte v
obecné rovině, vůbec si neuvědomíte, o co vlastně jde. Mluvil jsem se
stěhováky, kteří musejí vystěhovávat
z Bakalových bytů chudší lidi, často
starobní důchodce. V lepším případě
končí v hromadných ubytovnách. I
když jsou stěhováci tvrdí chlapi, přiznali, že občas mívají na krajíčku. Takové scény bych nechal zhlédnout
naše milé politiky povinně, aby si konečně uvědomili, co všechno svojí absolutní neschopností kryjí.
Vláda a hejtman Moravskoslezského
kraje o nezaměstnanosti
Řádění Miloše Zemana vyvolává zmatené reakce nejen mezi politiky, ale
také u těch, kteří se politiku snaží z
komentátorských pozic interpretovat. Naposledy zde vyvolal širší diskusi text Petra Kamberského, který
rovnou věští 8 až 12 těžkých let, jež
nás údajně čekají v důsledku nástupu
autoritativní levice. Z jeho argumentů to však vypadá, jako bychom stále
žili v jakési nekončící verzi devadesátých let.
Jaká opatření musí v tomto směru
přijmout politici?
Jsou Češi levicoví extremisté?
Obávám se, že tito politici dokázali
jediné, a sice to, že se nedokážou dohodnout ani na způsobu vládnutí.
Měly by být co nejdříve volby a místo
nich by měl nastoupit někdo
schopnější. Člověk by musel být naprostý trouba, aby si mohl namlouvat, že problémy vyřeší ti sami lidé,
kteří dvacet let přihlíželi jejich prohlubování. Nevím jak v Praze, ale na
Ostravsku je takových troubů zatraceně málo.
Podle něj je česká společnost
extrémně levicová a rovnostářská,
jenomže okolní země jsou na tom
podobně, a pokud by snad měla jeho
teze platit, pak můžeme celou
severní Evropu rovnou označit za
maoistický kibuc. Odvolávat se pak
na volební výsledky KSČ z roku 1946
je zhruba stejně relevantní jako
strašit Bílou horou.
strana 50
ORL číslo 20139
Požadavek na silný vliv státu je víceméně konzistentní ve všech zemích
západní nebo severní Evropy v celém
poválečném období, a to bez ohledu
na deklarovanou levici či pravici. Že
jsou vymírající občanští demokraté
stále uhranutí neoliberálním obrazem Margaret Thatcherové, je spíše obskurním paradoxem české verze
pravice.
Ekonomická deprivace
Spojování Klause s reformním étosem v této zemi a představení Zemana coby jeho antitezi již ve své reakci
důkladně vyvrátil Jan Macháček. Ten
také upozornil na mnohem podstatnější faktor, což jsou tristní ekonomické výsledky Česka a dopady,
které to má na obyvatele mimo pražský region. Ty zajímá bídný stav jejich
peněženky momentálně více než dodržování ústavních zvyklostí.
Tento faktor označil v navazujícím komentáři Marek Švehla za irelevantní,
protože na některých vesnicích mají
celkem opravené fasády a v celku se
mají všichni tak nějak lépe. Jenomže
lidé jsou schopni málokdy hodnotit v
relativních pojmech, ale zajímá je
srovnání – jejich situace se možná
zlepšuje, ale ve srovnání s Prahou
zoufale pomalu. Rozdíly mezi regiony
se neustále prohlubují a v Česku, zdá
se, začíná převládat názor, že tyto
rozdíly nejsou legitimní, a rozpadá se
konsenzus o tom, co je a není
spravedlivé.
HNDialog na Facebooku
Názorový server HNDialog najdete
také na Facebooku ZDE
Televizní ekonomové jsou často zmateni, že se lidé nechovají podle jejich
modelů a hledají problém v lidech,
protože ekonomie se přece neplete –
s výjimkou případů, kdy vůbec nechápe, co se děje. V konkrétních číslech
to pro ně znamená, že je v Česku průměrný hrubý příjem 24 000,- a nezaměstnanost jenom 7,5 %, což je
přece bezva.
A v tom je samozřejmě problém. Bezva je jenom někde. Konkrétně v
Praze je průměrná hrubá mzda 32
000,- a nezaměstnanost 3,3 %
(všechny citované údaje jsou za první
kvartál 2013 dle ČSÚ). S výjimkou
jihozápadních a středních Čech se
průměrná hrubá mzda pohybuje okolo 21 000 a nezaměstnanost dle regionů osciluje většinou mezi 9 a 11 %.
Samozřejmě se ale nesmíte narodit
jako žena, protože pak se vás třeba v
Pardubickém, Ústeckém nebo Moravskoslezském
kraji
týká
nezaměstnanost atakující 13 %.
S hrubými příjmy je to také matoucí,
obvykle udávaný průměr je pro ně
nevhodný, protože je silně ovlivněn
extrémními hodnotami. Vhodnější
medián, který udává hodnotu, jež
leží uprostřed všech příjmů, je ale
méně optimistický. Konkrétně za
celou republiku je aktuálně 20 051
Kč. U mužů je 21 750 a u žen klesá až
na 18 075 korun hrubého.
Pro lidi s těmito a nižšími příjmy musí
být značně matoucí sledovat televizní ekonomy a komentátory, podle
kterých se mají všichni dobře.
Zoufalství pravice
Samozřejmě se vždy můžeme přít,
zda uvedené hodnoty jsou hodně,
nebo málo a nakolik si za to dotyční
mohou, nebo nemohou sami. Nelze
ale ignorovat fakt, že pokud dané
údaje sami vnímají jako problém, budou se tento problém snažit řešit
třeba tím, koho budou volit.
Kdo si ještě vzpomene na rozložení
voličů nedávné prezidentské volby
podle regionů, asi nebude mít
problém najít jednoduchou spojitost
mezi příjmy a rozhodnutím, zda volit
zástupce pravice, nebo levice.
Švehla se ve svém textu obává plíživé
normalizace, ale ona z české
společnosti nikdy nezmizela. Na její
dědictví rovnou navázal Klaus a jeho
parta svými útoky na občanskou
společnost – ta ale nemá jiný význam
než aktivní zájem lidí o veřejný život
a
veřejný
prostor.
Občanská
společnost samozřejmě existuje, ale
v zásadě pouze ve velkých městech a
její reálný vliv je ve srovnání s Evropou mizivý.
Označování aktivních občanů za ekoteroristy nebo rovnou fašisty (viz
Jakl)
a
povzbuzování
zbytku
společnosti, aby dál jezdila na chalupy, protože stačí jednou za pár let jít
k volbám, nás dovedlo tam, kde jsme
dnes. K zhnusení politikou, přesvědčení, že nic nemá cenu, a k neustálému hledání spasitelů, kteří vše vyřeší
za nás. Dneska je to Zeman, příště
třeba
Okamura
nebo
kdokoli
podobný.
Pravice tak dlouho v každých volbách
strašila komunismem, až to přestalo
kohokoli zajímat. Jiný program dnes
přitom nemá. Nedávný nápad ODS,
že by mohla nadcházející kampaň
stavět na boji proti Evropské unii, je
pouze důsledkem její totální odtrženosti od jakékoli reality.
Kdo nabídne naději příště?
Pro velkou část společnosti už není
důležité řešit dědictví totality, ale zúčtovat s dědictvím mafiánského kapitalismu devadesátých let. Zatímco na
celostátní úrovni je ochotna volit kohokoli, kdo jim slíbí, že „s nimi“ zatočí, v každodenním životě se její ekonomická deprivace a existenciální
frustrace vybíjí v nenávisti vůči
Romům, na které je možné shodit
vlastní neúspěchy.
Můžeme se samozřejmě posmívat
populistickým nápadům Zemana,
jako jsou majetková přiznání, proinvestování se z krize skrze Temelín
nebo
kanál
Dunaj–Odra–Labe.
Problémem je, že je to po letech pro
spoustu lidí alespoň nějaký pozitivní
program oproti strašení pravice
Řeckem nebo rovnou obviněním, že
jsme už všechno projedli a musíme
šetřit – což musí být pro obyvatele
chudších regionů jen obtížně stravitelná teze.
Zvolením Zemana se ke slovu nedostrana 51
ORL číslo 20139
staly, slovy Kamberského, žádné hlasy „toho druhého Česka“. Za poslední
roky se pouze rozšířil okruh těch,
kteří už nemají pocit, že jsou na
straně ekonomických vítězů, a nevidí
pro sebe ani žádnou naději v budoucnosti. Tentokrát jim naději nabídl Zeman a jeho kamarádi, příště to
může být kdokoli jiný. A je jedno,
jestli se objeví na pravici nebo na
levici.
http://dialog.ihned.cz/komentare/c1
-60461690-zeman-je-dusledkemzoufale-pravice
Příruční slovník
pravicového
propagandisty
Stanislav Blaha
Vyhlídky pravice jsou prachbídné.
Zde je nabídka hesel pravicovým propagandistům proti levicové totalitě.
Bojovníci za parlamentní demokracii
si ho plně zaslouží!
Po rozpuštění poslanecké sněmovny
už nic nebrání tomu, aby se naplno
rozběhla předvolební kampaň. A protože
vyhlídky
pravice
jsou
prachbídné, rozhodl jsem se naprosto nezištně, v obavách z nové
levicové totality sestavit malý slovníček pro její volební štáby. Uznejte, že
tito poslední bojovníci za parlamentní demokracii si ho plně zaslouží!
Antikomunismus – poslední trumf,
když selžou všechny ostatní Argumenty.
Autoritativní – je každý levicový politik, který si myslí, že by se bez nás po
volbách obešel.
Bolševik – každý, kdo nás kritizuje, za
což bude spravedlivě postižen hněvem Božím. Bolševiky rozlišujeme na
probruselské a promoskevské.
Církevní restituce – náprava křivd
způsobených (i těm v té době neexis-
tujícím) Církvím Josefem II., která v
žádném případě neprolomí tzv. restituční hranici Února 1948 a na níž
všichni vyděláme.
EU – podle potřeby buď novodobý
žalář národů – Eurosajuz, dojná
kráva, nebo skvělé alibi pro naše bohulibé reformy (viz Reformy).
Čína – podle potřeby buď odstrašující
příklad komunistické země brutálně
utlačující své občany, nebo příklad
skvělé neoliberální praxe s nízkými
mzdami a vysokou produktivitou práce, vzor pro naše bohulibé reformy
(viz Reformy).
Fašismus – levicové hnutí založené
socialistou Mussolinim a provozované dalším socialistou Hitlerem,
se kterým opravdová pravice nemá
nic společného, což dokazují všechna
Fakta, tedy to, co naplácáme my, případně naše placené Facebookové
týmy v médiích.
ČSSD – socialistická strana, která zadlužila Českou republiky a v případě,
že se dostane k moci, spřáhne se s
komunisty a pošle všechny své odpůrce do gulagů. Přestože ji nenávidíme, jsme ochotni ji kdykoli rádi a
nezištně dobře poradit, co má dělat,
aby nás porazila ve volbách (viz Voliči).
Daně – státem (viz Stát) organizovaná loupež. Pokud je levice
dostatečně rychle nesnižuje, ničí tím
prosperitu státu, pokud je my zvyšujeme, děláme to samozřejmě v
zájmu rozpočtové odpovědnosti (viz
Rozpočtová odpovědnost).
Demografie – vědecká disciplína zabývající se lidskými populacemi a
jejich reprodukcí. Lze ji využít buď
pro dokazování našich budoucích vítězství, k obhajování našich současných porážek, nebo strašení před
společností, kterou ovládnou Důchodci a v níž zemřou hladem všichni
bez našeho 2. penzijního pilíře.
Dluh - ta zlá věc bez Debaty způsobená nenažranými Důchodci a rozhazovačnou levicí (viz Levice), která
ohrožuje Demokracii a Dramaticky
rostla za naší vlády (o tom ale nehovořit, to by byla levicová Demagogie). Skvělé alibi pro naše bohulibé
reformy (viz Reformy).
Egoismus – kladná vlastnost Elit, které vytvářejí Efektivní trhy. Kdo to nechápe, je Extrémista nebo levičácký
Ekolog. Hlavní důvod, proč neplatit
daně (viz Daně).
Globalizace – společenská zákonitost, s níž nelze nic dělat. Skvělé alibi
pro naše bohulibé reformy (viz Reformy).
Globální oteplování – neexistující jev
vymyšlený nezodpovědnými levičáckými ekoteroristy jako nástroj pro
zvyšování daní (viz Daně).
Gulag – komunistický koncentrační
tábor, v němž všichni skončíme,
pokud ve volbách zvítězí levice (viz
Levice).
Havel Václav – podle potřeby buď
pravicový hrdina Sametové revoluce,
který nás osvobodil od totality, nebo
marxistický politik, který nás zaprodal Eurosajuzu (viz EU).
Chudoba – jev způsobený vrozenou
leností socek, vysokými daněmi, existencí sociálních dávek a zákoníkem
práce.
Izrael – jediná demokracie na Blízkém východě, nekritizovatelná hráz
proti nebezpečnému a rozpínavému
Islámu.
Jaderná energetika – jediný do budoucna možný a ekonomicky průchodný způsob výroby elektrické
energie.
Klaus Václav – podle potřeby buď hrdinný obránce naší suverenity před
zlým Eurosajuzem (viz EU), nebo odporný zkorumpovaný xenofob (viz
strana 52
ORL číslo 20139
Xenofob), který svou zločinnou
amnestií zradil ideály pravice a
podkopal její upřímný boj proti korupci (viz Kmotr).
níž se promění naši odpovědní, vysoce vážení a ctění voliči (viz Voliči) v
okamžiku, kdy jsme sestavili vládu.
Kmotr – pohádková postava z Korupčního království, proti níž bojují
naši chrabří politici svými bohulibými
reformami (viz Reformy). Vyslovení
tohoto slova však přináší pravicovému politikovi smůlu a je proto zapovězeno.
Mantra – uplatnění zásad, že „Opakování
je
matka
pravicové
Moudrosti” a „Tisíckrát opakovaná
pravicová lež se stává všeobecnou a
svatou
pravdou”.
Prováděno
prostřednictvím námi vlastněných
Médií nám to dává ohromnou výhodu oproti levicové (viz Levice) lůze
(viz Lůza)
Koalice – nikoli samice od koaly, ale
soubor všech lidí dobré vůle, kteří
jsou ochotni domluvit se na našich
bohulibých reformách (viz Reformy).
Po skončení naší vlády a před novými
volbami ultimátní výmluva na to,
proč naše bohulibé reformy (viz Reformy) totálně selhaly.
Nacionalista – zkráceně Nacista je
každý, kdo proti nám argumentuje z
vlasteneckých pozic. A protože nikdo
nemůže být větší vlastenec než my,
nešetříme touto ani jinými Nálepkami.
Konkurenceschopnost – situace, kdy
zaměstnanci a lidé ve švarcsystémech pracují téměř zadarmo. Jediný
účinný lék na hospodářskou Krizi,
která ohrožuje Kapitalismus.
Negativní růst – obvyklý výsledek našich bohulibých reforem (viz Reformy). Slovo Negativní v tomto slovním
spojení vyslovujte potichu a nesrozumitelně, kdyby se náhodou mezi našimi posluchači (viz Lůza, viz Voliči) našel někdo, kdo zná jeho význam.
KSČM – ideální strašák, boxovací pytel i seriózní partner, s nímž se dá
především na komunální úrovni na ledasčem domluvit.
Levice – smrtelný nepřítel, jehož vítězství je třeba zabránit všemi
možnými i nemožnými prostředky.
Výjimkou je tzv. Liberální levice, která se vyznačuje tím, že je s námi vždy
ochotna jít do koalice (viz Koalice).
Lidská práva – klacek, kterým můžeme mlátit po hlavách všechny naše
kritiky. Samozřejmě až poté, co z
tohoto pojmu odpreparujeme všechna práva sociální (viz Socka).
Lafferova křivka – ultimátní argument pro snižování daňových sazeb
za vlády levice (viz Levice). Nepoužívat, pokud se zvyšují daňové sazby za
vlády pravice.
Lůza – banda nezodpovědných, líných a závistivých socek (viz Socka) v
Neoliberalismus – nálepka, kterou
nás častuje levice, když kritizuje naše
bohulibé reformy. My jsme přece čistí a nefalšovaní liberálové, tak jak
jako jimi byly naše velké vzory
Thatcherová, Reagan a Pinochet.
Občanská společnost – výmysl liberální levice (viz Levice), který jsme
ochotni tolerovat pouze v případě
hasičů, zahrádkářů a Gay Parade.
Jinak semeniště různých ekologistů
(viz Egoismus), pacifistů a Odborářů,
kteří ohrožují naše bohulibé reformy
(viz Reformy).
ODS – podle potřeby buď poslední
opora liberálů a konzervativců, nebo
levičácké semeniště pravdoláskovců
(viz Pravdoláskovci) odsouzené k zániku.
Populista – každý Politik, který si
myslí, že by se měl při svém rozhodování řídit svými Předvolebními
sliby.
Pravdoláskovci – všichni, které
jmenovitě nemá rád Václav Klaus (viz
Klaus), kompletní seznam od A. B.
Bartoše najdete zde. Už jich je 700!
Privatizace – základní metoda práce
pravice, kterou transparentně vznikají odpovědní a prosperující občané
(viz TOP 09). Zpravidla má formu
Privatizace zisků a socializace ztrát.
Reformy – metoda Robina Hooda
převracená naruby a vydávaná za jedinou cestu, jak řídit zemi. Cílem
správných a bohulibých reforem
není, aby bylo lépe, ale aby bylo hůře,
protože jinak by v budoucnu mohlo
být (pod naším vedením) ještě hůře.
Rozpočtová odpovědnost – metoda
vládnutí, kdy prostřednictvím korupce a zvyšování daní snižujeme koupěschopnost obyvatel, HDP a naopak
zvyšujeme schodky rozpočtu a zadlužení.
Rusko – strašák číslo dvě, v němž
bojujeme proti neoliberální Putinově
vládě (viz Neoliberalismus) a podporujeme opozici složenou z těch komunistů, sociálních demokratů a nacionalistů, kterým v ČR nemůžeme
přijít na jméno.
Socka – každý, kdo má nižší příjmy
než vy. Její lenost a neschopnost je
hlavní příčinou všech potíží. Jakákoli
podpora socek ze strany Státu je Socialismus.
Společnost – zavádějící levicový pojem, který reálně neexistuje. Existují
jen Svobodní jedinci, kteří dle své
vůle navzájem obchodují na ničím neregulovaných trzích.
Stát – nepřítel, který daněmi olupuje
Svobodné jedince o plody jejich práce (viz Daně). To nám ovšem nebrání
(právě naopak), abychom se ucházeli
o jeho řízení a poté si z něj udělali
dojnou krávu.
strana 53
ORL číslo 20139
Terorismus – zásadní hrozba celé naší
civilizaci, kterou lze obhájit jakékoli
porušování lidských práv v zájmu
prosazení našich bohulibých reforem
(viz Reformy).
TINA – There is no alternative – Naší
guru Thatcherovou zavedený axiom
pravicové politiky. K naší politice a
bohulibým reformám (viz Reformy)
podle něj neexistuje žádná alternativa. A pokud by náhodou existovala,
je levicová (viz Levice) nebo nacistická (viz Nacionalismus), a tudíž
dlouhodobě škodlivá.
TOP 09 - podle potřeby buď poslední
opora liberálů a konzervativců, nebo
levičácké semeniště pravdoláskovců
(viz Pravdoláskovci) odsouzené k zániku.
říká. 4. Jak se při tom tváří. 5. Jak
moc se u toho motá 6. Popelníček a
7. Že je zkurvenej komouš. (autor seznamu: Radouch News)
Živnostník – mytická postava ideálního pravicového straníka a voliče, který svobodně podniká a volí pravici z
čisté a nezištné lásky ke svobodě.
Živnostníci se přitom v pravicových
stranách takřka nevyskytují, pravicové strany finančně nepodporují a
zpravidla je ani nevolí.
http://news.erepublika.cz/article2013-P-iru-nislovnik-pravicoveho-propagandisty
USA – Země svobody a volného
podnikání. Pochodeň svobody. Náš
vzor, který dělá všechno nejlépe, a to
i v tom případě, že to dělá zoufale
špatně.
Voliči – část občanů ČR, které je před
volbami nutno vysvětlit, že nemají
hledět na naše minulé činy, ale na
naše obavy z toho, co by se stalo,
kdybychom nebyli zvoleni. K jejich
přesvědčování používáme různé
sofistikované Výzkumy. V zájmu našeho zvolení je před voliči nutno utajit náš skutečný Volební program. Po
volbách se voliči mění v lůzu (viz
Lůza).
Xenofob – Člověk, který nesouhlasí s
tím, že migrace je za všech okolností
pozitivní proces, při němž jdou lidé
dobrovolně za lepším životem a tím
prospívají i hostitelské zemi.
Zeman Miloš – pro naše voliče
bolševik, který obnoví Sovětský svaz,
společně s Putinem zavede gulagy a
znova obežene naši zemi ostnatým
drátem, pro voliče ČSSD je potřeba
ho vykreslit jako zakukleného pravičáka, který nemá jiný záměr, než
jejich stranu rozbít. Řekne-li Zeman
cokoli, je důležité mu vytknout: 1.
Komu to říká. 2. Kde to říká. 3. Kdy to
strana 54
ORL číslo 20139
Videonářez
Na plovárně se Zdeňkem
Neubauerem
http://www.ceskatelevize.cz/porady/
1093836883-naplovarne/20352216040-na-plovarnese-zdenkem-neubauerem/
Evropa a Česko 2113 (Cílek)
https://www.youtube.com/watch?
v=TCuyaxqWDk8
Záhadné video NASA ze Saturnu
http://www.ac24.cz/zpravy-zesveta/2481-zahadne-video-nasa-zesaturnu-odhaluje-neuveritelnysestiuhelnikovy-vzor-mraku-vetsinez-zeme
Rozhovor s Teal Scott!
http://www.youtube.com/watch?
v=OpI0aRzz6GM
Radek John, Cínový vojáček
Emil Páleš - Česká konference II
http://www.cestyksobe.cz/radekjohn-cinovy-vojacek-ad2605/?
resolution=low
v=5XN7P8PNLoU
Leo Koehof, MMS - naděje pro lidstvo
ČK IV. ročník - Zdeněk Mahler pozdrav a pár slov pro ČK
http://www.cestyksobe.cz/leokoehof-mms-nadeje-pro-lidstvoad2750/
v=wGhfZaPHESM
Strašidelný statek Pohádka
Debatní klub o meditaci - Antonín
Baudyš ml. / Michal Semín
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani
/10318730018polosero/212562222000002polosero-tajemna-mista/titulky/
http://news.erepublika.cz/article1971-Debatniklub-o-meditaci-Antonin-Baudy-mlMichal-Semin
strana 55

ORL číslo 20139 - Otevřený Rozšalovávací List

Transkript

Podobné dokumenty

( 3.28 MB ) - bulletin-vi

Orl-2014-7 - Otevřený Rozšalovávací List

ORL číslo 2013-4

Orl-2014-11

číslo 2014-3 - Otevřený Rozšalovávací List

alternativní návrh umístění vtp v ostravě - Úvod

Stáhněte si PDF Akademického bulletinu

dušekrve - MeDitorial

zde (PDF 172 Kb)

Roverský kmen 4

ekonomika kultura

Vícerozměrné statistické metody

Krize 09 - Vzdělávací středisko na podporu demokracie

Kontaktní centrum Air Bank

Prožitek blízké smrti a Bible