IV. Neuromuskulárny kongres
Transkript
Neurológia S2 2011 PRE PRAX www.solen.sk ISSN 1337-4451 ročník XII. ABSTRAKTY IV. neuromuskulárny kongres 22. neuromuskulární symposium XII. konferencia o neuromuskulárnych ochoreniach 5. – 6. máj 2011, City Hotel Bratislava, Bratislava Výhodnejšie nové balenie 98 tbl Donepezilchlorid tbl. flm. 5 mg, 10 mg Pre lepšiu compliance pacienta Nulový doplatok pre pacienta Informácie Slovenská neurologická spoločnosť Sekcia pre neuromuskulárne ochorenia Česká neurologická společnost Neuromuskulární sekce IV. neuromuskulárny kongres 22. neuromuskulární symposium XII. konferencia o neuromuskulárnych ochoreniach 5. – 6. máj 2011 City Hotel Bratislava, Seberíniho 9, Bratislava Vedecký výbor Organizačný výbor doc. MUDr. Peter Špalek, PhD. (Bratislava) MUDr. Stanislav Voháňka, CSc., MBA (Brno) prof. MUDr. Zdeněk Ambler, DrSc. (Plzeň) prof. MUDr. Josef Bednařík, CSc. (Brno) doc. MUDr. Ján Benetin, PhD. (Bratislava) MUDr. František Cibulčík, PhD. (Bratislava) doc. MUDr. Edvard Ehler, CSc. (Pardubice) prof. MUDr. Zdeněk Kadaňka, CSc. (Brno) doc. MUDr. Pavol Kučera, PhD. (Bratislava) prof. Dr. Jan Kuks, PhD. (Groningen) prof. MUDr. Egon Kurča, PhD. (Martin) MUDr. Radim Mazanec, CSc. (Praha) MUDr. Jiří Piťha (Praha) prof. Dr. Leonard van den Bergh (Utrecht) MUDr. Juraj Vyletelka (Žilina) doc. MUDr. Peter Špalek, PhD. MUDr. František Jurčaga MUDr. Miriam Sosková MUDr. Ivan Martinka Michaela Malová Mgr. Kristína Lukáčová Prezidenti kongresu doc. MUDr. Peter Špalek, PhD. Predseda Sekcie pre neuromuskulárne ochorenia Slovenskej neurologickej spoločnosti MUDr. Stanislav Voháňka, CSc., MBA Predseda Neuromuskulární sekce České neurologické společnosti Podujatie bude ohodnotené 12 SACCME kreditmi www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 3 4 Informácie Podujatie podporili: Hlavný partner Partneri Neurológia pre prax – Suplement 2 Samostatne nepredajná príloha. Citačný index: Neurol. Prax. Supl. Vychádza ako príloha časopisu Neurológia pre prax. Časopis je indexovaný v Bibliographia Medica Slovaca (BMS). Citácie sú spracované v CiBaMed. Spracovala spoločnosť SOLEN, s. r. o., vydavateľ časopisu Neurológia pre prax Adresa redakcie: SOLEN, s. r. o., Lovinského 16, 811 04 Bratislava, www.solen.sk, e-mail: [email protected] Redaktorka: Ing. Jana Repiská, [email protected] Obchodné oddelenie: Renáta Kajanovičová, [email protected] Grafická úprava a sadzba: Ján Kopčok, [email protected] Vydavateľ nenesie zodpovednosť za údaje a názory autorov jednotlivých článkov či inzerátov. Reprodukcia obsahu je povolená len s priamym súhlasom redakcie. ISSN 1337-4451 Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Príhovor Vážené kolegyne a vážení kolegovia, vítam Vás v Bratislave na IV. Neuromuskulárnom kongrese, ktorý organizuje Sekcia pre neuromuskulárne ochorenia Slovenskej neurologickej spoločnosti v spolupráci s Neuromuskulárnou sekciou Českej neurologickej spoločnosti. Rozsiahly a dynamický rozvoj multidisciplinárnych poznatkov o patogenéze, diagnostike a liečbe neuromuskulárnych ochorení si vyžaduje kvalitnú teamovú spoluprácu. Okrem organizácie spoločných odborných podujatí sa členovia slovenskej a českej sekcie pre neuromuskulárne ochorenia aktívne podieľajú na ďalších odborných podujatiach SNeS a ČNS, zúčastňujú sa na zahraničných projektoch a v minulom období vypracovali štandardy a praktické odporúčania pre diagnostiku a liečbu niekoľkých neuromuskulárnych ochorení. Sekcia pre neuromuskulárne ochorenia SNeS slávi v týchto dňoch 20. výročie svojho založenia. 26. 4. 1991 sa konala v Žiline I. Konferencia o neuromuskulárnych ochoreniach. Pri jej zrode stáli doc. Peter Špalek, prim. Juraj Vyletelka, as. Dr. František Cibulčík, prim. Jozef Benko a prim. František Pelikán, ktorí tvorili aj členov prvého výboru sekcie. V neskorších rokoch sa členmi výboru sekcie stali prof. Egon Kurča a doc. Pavol Kučera. Sekcia organizovala ďalšie neuromuskulárne konferencie v pravidelných dvojročných intervaloch s dvojdňovým trvaním programu. II. Konferencia sa konala ešte v Žiline, ďalšie konferencie s jedinečnou atmosférou boli organizované v Rajeckých Tepliciach. Od r. 1993 sa na konferenciách pravidelne zúčastňovali českí a iní zahraniční účastníci. V r. 2003 sme konferenciu zorganizovali ako 7th International Conference on Neuromuscular Diseases, na ktorej sa zúčastnili zahraniční odborníci z viacerých krajín. Hlavné témy IV. Neuromuskulárneho kongresu „Paraneoplastické neuromuskulárne ochorenia“ a „Akútne stavy pri neuromuskulárnych ochoreniach“ predstavujú problematiku, pri ktorej majú pre prognózu pacientov rozhodujúci význam včasné určenie správnej diagnózy a včasná voľba optimálneho terapeutického postupu. Aj preto je potešiteľný veľký počet prihlásených prednášok. Som veľmi rád, že na kongrese sa zúčastňuje prof. Jan Kuks (Groningen), žičlivý priateľ slovenskej a českej neurológie. Jan Kuks publikoval o myasténii gravis mnoho pôvodných prác v prestížnych medicínskych časopisoch. V nedávno publikovanej monografii, ktorej editorom bol Henry Kaminski, je autorom kapitoly o klinickej manifestácii a klinickej diagnostike myasténie gravis. Opäť budeme mať možnosť sledovať jeho mimoriadnu schopnosť kriticky posudzovať vedecké a klinické problémy a zrozumiteľne ich aplikovať pre potreby rutinnej praxe. Pozvanie na náš kongres prijala aj ďalšia veľká osobnosť holandskej a svetovej neurológie – prof. Leonard van den Bergh z Utrechtu, ktorý sa zaoberá ochoreniami periférneho motoneurónu. Sleduje najväčší súbor pacientov dlhodobo liečených intravenóznym imunoglobulínom. Je vynikajúci a vtipný prednášateľ, jeho prednáška bude mať určite veľký ohlas. Vítam Vás všetkých v Bratislave a verím, že aj Vašou zásluhou prinesie IV. Neuromuskulárny kongres kvalitný odborný program a príjemné spoločenské zážitky. Peter Špalek Predseda Sekcie pre neuromuskulárne ochorenia Slovenská neurologická spoločnosť www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 5 6 Odborný program Štvrtok 5. 5. 2011 7.30 Registrácia KONGRESOVÁ SÁLA A 8.30 – 9.00 SLÁVNOSTNÉ OTVORENIE KONGRESU 9.00 – 10.45 PARANEOPLASTICKÉ NEUROMUSKULÁRNE OCHORENIA I. Predsedníctvo: P. Špalek, Z. Voháňka 1. J. Kuks (Groningen): Misdiagnosis in surmised neuromuscular junction disorders (20 min.) 2. Z. Ambler (Plzeň): Paraneoplastické neurologické syndromy – úvod do problematiky (20 min.) 3. J. Zámečník (Praha): Klasifikace a biologie thymomů ve vztahu k myasthenia gravis (20 min.) 4. P. Špalek, M. Schnorrer, T. Krajč (Bratislava): Myasténia gravis asociovaná s tymómom – imunopatogenéza, diagnostika a liečba (20 min.) 5. T. Krajč, P. Špalek, V. Gál, M. Lučenič, R. Benej, S. Haruštiak (Bratislava): „Maximálna” mini-invazívna tymektómia pre tymóm asociovaný s myasténiou gravis: indikácie, limity a vlastné skúsenosti (10 min.) Diskusia 10.45 – 11.00 Prestávka 11.00 – 12.30 PARANEOPLASTICKÉ NEUROMUSKULÁRNE OCHORENIA II. Predsedníctvo: Z. Ambler, J. Benetin 6. P. Kučera (Bratislava): Ochorenia periférneho nervového systému u pacientov s nádorovými ochoreniami (20 min.) 7. J. Piťha, M. Týblová, I. Nováková, M. Jakubíková (Praha): Paraneoplastická forma LEMS (10 min.) 8. Z. Ambler (Plzeň): Paraneoplastická dermatomyozitida nebo amyloidová myopatie? (10 min.) 9. K. Kalous, T. Kalous (Praha): Paraneoplastická myositida – kasuistika (10 min.) 10. E . Ehler, J. Latta (Pardubice): Paraneoplastická okohybná porucha – kazuistika (10 min.) 11. I. Martinka, J. Benetin, P. Špalek (Bratislava): Neoplastické plexopatie (10 min.) Diskusia 12.30 – 14.00 Obed KONGRESOVÁ SÁLA A 14.00 – 15.30 VARIA I. Predsedníctvo: P. Kučera, J. Piťha 12. J. Piťha, J. Bednařík, O. Zapletalová, Z. Ambler, J. Schützner, J. Zamečník, M. Suchý, M. Pátá (Praha, Brno, Ostrava, Plzeň): Vývoj klinického standardu pro diagnostiku a terapii myasthenia gravis (15 min.) Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Dobrý efekt liečby môže začať skôr 20 mgte v 1 table Pred predpisovaním prezrite si láskavo informáciu o produkte. V tejto publikácii nájdete informáciu o produkte na strane . www.ebixa.com SK 10/2010 Skrátená odborná informácia o produkte Ebixa® Ebixa® 10 mg, 20 mg filmom obalené tablety. Terapeutické indikácie: Liečba pacientov s Alzheimerovou chorobou stredného až ťažkého stupňa. Dávkovanie a spôsob podávania: Ebixa® sa má podávať jedenkrát denne vždy v rovnakú dennú dobu. Tablety sa môžu užívať s jedlom alebo bez jedla. Aby sa znížilo riziko nežiaducich účinkov, udržiavacia dávka sa dosahuje vzostupnou titráciou o 5 mg týždenne počas prvých 3 týždňov liečby nasledovne: 1. týždeň – polovica 10 mg tablety (5 mg) denne počas 7 dní; 2. týždeň – jedna 10 mg tableta (10 mg) denne počas 7 dní; 3. týždeň jeden a pol 10 mg tablety (15 mg) denne. Od 4. týždňa má liečba pokračovať odporúčanou udržiavacou dávkou 20 mg vo forme dvoch 10 mg tabliet alebo jednej 20 mg tablety denne. U pacientov so stredne ťažkým obličkovým poškodením (klírens kreatinínu 30-49 ml/min) má byť denná dávka 10 mg denne. Ak je dávka dobre tolerovaná minimálne 7 dní liečby, môže byť zvýšená až na 20 mg/deň podľa štandardnej titračnej schémy. U pacientov s vážne zníženou funkciou obličiek (klírens kreatinínu 5-29 ml/min) má byť denná dávka 10 mg denne. Kontraindikácie: Precitlivenosť na liečivo alebo na niektorú z pomocných látok. Osobitné upozornenia: U pacientov s epilepsiou, so záchvatmi kŕčov v minulosti alebo s predispozičnými faktormi na epilepsiu sa odporúča opatrnosť. Súčasnému užívaniu N-metyl-D-aspartát (NMDA)-antagonistov ako je amantadín, ketamín alebo dextrometorfán s memantínom sa má vyhýbať. Tieto látky účinkujú na ten istý receptorový systém ako memantín, preto pri ich súčasnom užívaní by mohli byť častejšie alebo výraznejšie nežiaduce liekové reakcie (najmä z oblasti CNS). Niektoré faktory, ktoré môžu zvýšiť pH moču, vyžadujú starostlivé sledovanie pacienta. Tieto faktory zahŕňajú drastické zmeny diéty, napr. z mäsovej na vegetariánsku, alebo masívny príjem alkalizujúcich žalúdočných pufrov. Močové pH sa môže zvýšiť tiež pri stavoch renálnej tubulárnej acidózy (RTA) alebo pri ťažkých infekciách močového traktu bakteriálnymi kmeňmi Proteus. Vo väčšine klinických štúdií boli vylúčení pacienti s nedávnym infarktom myokardu, dekompenzovaným kongestívnym srdcovým zlyhaním (NYHA III-IV) alebo nekontrolovanou hypertenziou. Dôsledkom toho je fakt, že k dispozícii je len obmedzené množstvo údajov a pacienti s týmito ochoreniami majú byť starostlivo sledovaní. Liekové a iné interakcie: Mechanizmus účinku naznačuje, že účinky L-dopy, dopamínergických agonistov a anticholínergík môžu byť pri súčasnom užívaní NMDA-antagonistov, ako je memantín, zosilnené. Účinky barbiturátov alebo neuroleptík môžu byť naopak znížené. Súčasné podávanie memantínu a myorelaxancií, dantrolénu alebo baklofénu, môže modifikovať ich účinky a vyžadovať úpravu dávok. Musí sa vyhnúť súčasnému užitiu memantínu a amantadínu, a to pre riziko farmakotoxickej psychózy. Obe látky sú chemicky príbuzné NMDA-antagonistom. To isté môže platiť pre ketamín a dextrometorfán. Existuje len jedna publikovaná kazuistika o možnom riziku kombinácie memantínu a fenytoínu. Iné liečivá, ako sú cimetidín, ranitidín, prokaínamid, chinidín, chinín a nikotín, ktoré používajú ten istý obličkový katiónový transportný systém ako amantadín, môžu tiež interagovať s memantínom, a viesť tak k potenciálnemu riziku zvýšených plazmatických hladín. Ak sa memantín používa súčasne s hydrochlórotiazidom (HCT) alebo akoukoľvek kombináciou HCT, je tu možnosť zníženia sérovej hladiny HCT. Memantín in vitro neinhibuje CYP 1A2, 2A6, 2C9, 2D6, 2E1, 3A, flavín obsahujúcu monoxygenázu, epoxid hydrolázu alebo sulfatión. Nežiaduce účinky: V klinických štúdiách v miernej až ťažkej demencii sa celkový výskyt nežiaducich účinkov nelíšil od výskytu pri placebe a nežiaduce účinky boli obvykle miernej až strednej závažnosti. Najčastejšie sa vyskytujúce nežiaduce účinky s vyšším výskytom v memantínovej skupine voči placebovej skupine boli závraty (6,3% voči 5,6%), bolesti hlavy (5,2% voči 3,9%), zápcha (4,6% voči 2,6%), ospalosť (3,4% voči 2,2%) a hypertenzia (4,1% voči 2,8%). Dátum poslednej revízie textu: 4. jún 2010. Výdaj lieku je viazaný na lekársky predpis. Držiteľ rozhodnutia o registrácii: H. Lundbeck A/S, Ottiliavej 9, DK-2500 Valby, Dánsko. Kontakt v SR: Lundbeck Slovensko s.r.o., Zvolenská 19, 821 09 Bratislava 2 www.ebixa.com SK 10/2010 Odborný program 13. J. Bednařík (Brno): Léčebná výměnná plazmaferéza v léčbě autoimunitních nervosvalových onemocnění (10 min.) 14. M. Suchý, M. Pátá, J. Piťha, J. Bednařík (Brno, Praha): Praktické zkušenosti z vývoje klinických doporučených postupů a ukazatelů kvality u neuromuskulárních onemocnění (10 min.) 15. S. Voháňka, L. Večeřa, R. Mazanec, L. Pavlovská, P. Brabec (Brno, Praha): Národní registr myotonických poruch (10 min.) 16. J . Radvánský, P. Špalek, Ľ. Kádaši (Bratislava): Molekulárna diagnostika myotonickej dystrofie na Slovensku – ako sme na tom? (10 min.) 17. Z. Lukáš, S. Voháňka, I. Falková, M. Falk, J. Feit, R. Hrabálková, J. Zaorálková (Brno): Exprese RNA a proteinu ZNF9 v lymfocytech pacientů s DM2 – možnosti diagnostiky DM2 z periferní krve (10 min.) Diskusia 20. M. Hnojčíková, E. Vlčková, Š. Buršová, J. Bednařík (Brno): Výskyt a lokalizace A-vln u nejčastějších diagnostických jednotek vyšetřovaných v elektrofyziologické laboratoři (10 min.) 21. B. Mičánková Adamová, S. Voháňka, L. Dušek, J. Jarkovský (Brno): Existují elektrofyziologické prediktory dlouhodobého klinického vývoje pacientů s lumbální spinální stenózou? (10 min.) 22. L. Konečný, E. Minks, J. Pochmonová, I. Husárová, J. Siegelová, M. Bareš, P. Dobšák, L. Katzer (Brno): Efekt bipolární formy elektrostimulace na fokální neuropatii nervus ulnaris v oblasti lokte – pilotní studie (10 min.) 23. L. Mrázová, P. Vondráček, J. Haberlová, H. Ošlejšková, P. Cahová (Brno, Praha): Exon skipping – molekulárně genetická metoda léčby DMD. Posun od teorie k praxi. (10 min.) Diskusia 15.30 – 15.45 Prestávka KONGRESOVÁ SÁLA B KONGRESOVÁ SÁLA A 15.45 – 17.00 VARIA II. Predsedníctvo: F. Cibulčík, R. Mazanec 18. R. Mazanec, P. Seeman, J. Haberlová, M. Redlová, M. Bojar, J. Irobi, V. Timmerman (Praha, Antwerpen): Distální hereditární motorická neuropatie (dHMNII) – klinická a elektrofyziologická studie (10 min.) 19. E. Vlčková, M. Hnojčíková, Š. Buršová, J. Bednařík (Brno): Význam A-vln v predikci rozvoje širších elektrofyziologických abnormit (10 min.) 15.45 – 17.15 VARIA III. Predsedníctvo: E. Ehler, J. Vyletelka 24. D. Richter, P. Špalek, L. Fajkusová (Bratislava, Brno): Hypokaliemická periodická paralýza (7 min.) 25. K. Kračunová, P. Špalek, Ľ. Lisý (Bratislava): Polyneuropatia asociovaná s IgM MGUS (7 min.) 26. J . Martinková, P. Špalek, J. Benetin (Bratislava): Parkinsonova choroba asociovaná s myasténiou gravis (7 min.) www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 9 10 Odborný program 27. R. Sobota, B. Kepplinger (Amstetten): Bolestivá senzomotorická polyneuropatia ako prejav vaskulitídy epineurálnych ciev – kazuistika (7 min.) 28. L. Večeřa (Brno): Paraneoplastická etiologie Guillain-Barrého syndromu (7 min.) 29. M. Nevrlý, M. Kaiserová, P. Otruba, P. Kaňovský (Olomouc): Atypický průběh Guillain– Barrého syndromu. Kazuistika. (7 min.) 30. Z. Kadaňka ml. (Brno): Akutně vzniklá kvadruparéza metabolické geneze (7 min.) 31. I. Martinka, P. Špalek, M. Mečiarová, F. Ondriaš, A. Hlavatá, Z. Lukacs (Bratislava, Hamburg): Adultná forma Pompeho choroby – kazuistika (7 min.) KONGRESOVÁ SÁLA A 17.30 – 18.30 WORKSHOP „MYOZITÍDY“ sponzorované firmou Grifols 33. P. Špalek (Bratislava): Polymyozitída a dermatomyozitída – klinický obraz a diagnostika (15 min.) 34. F. Jurčaga, P. Špalek (Bratislava): Imunoterapia polymyozitídy a dermatomyozitídy (15 min.) 35. S. Voháňka (Brno): Myozitida s inkluzními tělísky (15 min.) Diskusia 32. P. Špalek, I. Urminská, K. Pisoňová, M. Oros, M. Sosková (Bratislava): Myasthenia gravis, protilátky proti fetálnym acetylcholínovým receptorom a arthrogryposis multiplex congenita (7 min.) Diskusia 17.15 – 17.30 Prestávka Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk SK.AZC. 03/2010 AZILECT ® – 1x denne Pred predpisovaním prezrite si láskavo informáciu o produkte. V tejto publikácii nájdete informáciu o produkte na strane . Skrátená odborná informácia o produkte Azilect® Azilect® 1 mg tablety, každá tableta obsahuje 1 mg rasagilínu (ako mesilát). Terapeutické indikácie: Liečba idiopatickej Parkinsonovej choroby ako monoterapia (bez levodopy) alebo ako adjuvantná terapia (s levodopou) u pacientov s fluktuáciou na konci účinku dávky. Dávkovanie a spôsob podávania: Azilect® je určený na perorálne podanie v 1 mg dávke jeden raz denne s alebo bez levodopy. Môže sa užívať s jedlom aj bez jedla. Starší pacienti: u starších pacientov nie je potrebná žiadna zmena v dávkovaní. Deti a dospievajúci (<18 rokov): neodporúča sa používať u detí mladších ako 18 rokov, kvôli chýbajúcim údajom o bezpečnosti a účinnosti. Pacienti s poškodenou funkciou pečene: je potrebné sa vyvarovať podávaniu Azilectu® pacientom so stredne ťažkým poškodením funkcie pečene. Na začiatku liečby Azilectom® u pacientov s miernou hepatálnou insuficienciou je potrebná zvýšená opatrnosť. Pri progresii poškodenia funkcie pečene z mierneho na stredne ťažký stupeň sa má terapia ukončiť. Pacienti s poškodením funkcie obličiek: u pacientov s poškodením funkcie obličiek nie je potrebná úprava dávkovania. Kontraindikácie: Precitlivenosť na liečivo alebo na niektorú z pomocných látok. Súčasná liečba s inými inhibítormi monoaminooxidázy (IMAO) alebo s petidínom. Azilect® je kontraindikovaný u pacientov s ťažkým stupňom hepatálnej insuficiencie. Osobitné upozornenia a opatrenia pri používaní: Azilect® sa nemá podávať súčasne s fluoxetínom alebo fluvoxamínom. Po ukončení liečby fluoxetínom sa má počkať aspoň 5 týždňov pred začatím liečby Azilectom®. Po ukončení liečby Azilectom® sa má počkať aspoň 14 dní pred začatím liečby fluoxetínom a fluvoxamínom. Neodporúča sa súčasné užívanie Azilectu® a dextrometorfánu alebo takých sympatomimetík, ktoré sú prítomné v nosových a orálnych dekongestívach ako ani liekov na nádchu, ktoré obsahujú efedrín alebo pseudoefedrín. Liekové a iné interakcie: Vzhľadom na inhibičnú aktivitu Azilectu® voči MAO by sa antidepresíva mali podávať so zvýšenou opatrnosťou. U pacientov s Parkinsonovou chorobou chronicky liečených levodopou vo forme adjuvantnej terapie, sa nepreukázal klinicky signifikantný efekt liečby levodopou na klírens Azilectu®. Podávanie Azilectu® s ciprofloxacínom (inhibítorom CYP1A2) zvýšilo AUC Azilectu® o 83%. Vzhľadom na to, že účinné inhibítory CYP1A2 môžu zmeniť plazmatickú koncentráciu Azilectu®, majú sa podávať s opatrnosťou. U fajčiacich pacientov je riziko zníženia plazmatickej koncentrácie Azilectu® vzhľadom na indukciu metabolizujúceho enzýmu CYP1A2. Nie je pravdepodobné, aby Azilect® v terapeutických koncentráciách signifikantne interferoval so substrátmi izoenzýmov cytochrómu P450, CYP1A2, CYP2A6, CYP2C9, CYP2C19, CYP2D6, CYP2E1, CYP3A4 a CYP4A. Súčasné podávanie Azilectu® a entakapónu zvýšilo orálny klírens Azilectu® o 28%. Interakcie tyramín/Azilect®: neboli zaznamenané žiadne interakcie medzi tyramínom a Azilectom®, Azilect® sa môže bezpečne používať bez dietetického obmedzenia tyramínu. Gravidita a laktácia: Nie sú dostupné žiadne klinické údaje o gravidných ženách vystavených účinku Azilectu®. Pri predpisovaní lieku gravidným ženám je potrebná opatrnosť. Experimentálne údaje preukázali, že Azilect® inhibuje sekréciu prolaktínu a teda môže inhibovať laktáciu. Nie je známe, či sa Azilect® vylučuje do materského mlieka. Pri podávaní dojčiacim ženám je potrebná opatrnosť. Ovplyvnenie schopnosti viesť vozidlá a obsluhovať stroje: Neuskutočnili sa žiadne štúdie o účinkoch na schopnosť viesť vozidlá a obsluhovať stroje. Nežiaduce účinky: veľmi časté (>1/10): bolesti hlavy, abdominálna bolesť, náhle úrazy, bolesti krku, dyskinéza; časté (>1/100, <1/10): chrípkový syndróm, malátnosť, bolesť krku, alergická reakcia, horúčka, angina pectoris, dyspepsia, anorexia, leukopénia, artralgia, artritída, depresia, závraty, rinitída, konjunktivitída, kontaktná dermatitída, vezikulobulózny exantém, rakovina, nutkanie na močenie, posturálna hypotenzia, zápcha, zvracanie, sucho v ústach, strata hmotnosti, dystónia, abnormálne sny, ataxia, halucinácie, celkový pocit choroby, syndróm karpálneho kanála, porucha rovnováhy, pád. Dátum poslednej revízie textu: 22. marca 2010. Výdaj lieku je viazaný na lekársky predpis. Držiteľ rozhodnutia o registrácii: Teva Pharma GmbH, Kandelstr 10, D-79199 Kirch-zarten, Nemecko. Pred predpisovaním sa láskavo oboznámte s úplným znením Súhrnu charakteristických vlastností lieku, ktorý získate na adrese: Lundbeck Slovensko s r. o., Zvolenská 19, 821 09 Bratislava 2, tel.: (02) 5341 4218, fax: (02) 5341 7318. SK 03/2010 Odborný program Piatok 6. 5. 2011 7.30 Registrácia 10.45 – 12.30 WORKSHOP „MULTIFOKÁLNA MOTORICKÁ NEUROPATIA“ sponzorované firmou Baxter 42. P. Špalek (Bratislava): MMN – epidemiológia, klinický obraz a diagnostické kritériá (15 min.) KONGRESOVÁ SÁLA A 8.30 – 10.30 AKÚTNE STAVY PRI NEUROMUSKULÁRNYCH OCHORENIACH I. Predsedníctvo: J. Bednařík, E. Kurča 43. E . Kurča, F. Cibulčík (Martin, Bratislava): Elektrofyziologická diagnostika multifokálnej motorickej neuropatie (15 min.) 36. J . Kuks (Groningen): Anesthesia in patients with neuromuscular disorders (20 min.) Diskusia 37. J. Bednařík (Brno): Neuromuskulární poruchy v rámci kritického stavu (20 min.) 12.30 – 13.30 AKÚTNE STAVY PRI NEUROMUSKULÁRNYCH OCHORENIACH II. Predsedníctvo: O. Keller, P. Špalek 38. P. Špalek, A. Yaghi, J. Piťha, S. Voháňka (Bratislava, Praha, Brno): Základné princípy manažmentu myastenickej krízy (20 min.) 39. V. Suchá, J. Piťha (Pardubice, Praha): Analýza pacientů s myastenickou krizí v Centre myasthenia gravis Praha v letech 2008 – 2010 (10 min.) 40. E. Ehler, J. Latta (Pardubice): Akutní stavy u autoimunitních neuropatií (10 min.) 41. Z. Kadaňka (Brno): Akutní sensomotorická polyneuropatie – vzácné příčiny (10 min.) Diskusia 10.30 – 10.45 Prestávka 44. L. van den Bergh (Utrecht): Long-term treatment of MMN with IVIg (30 min.) 45. I. Mucska, K. Klobučníková, I. Mišíková (Bratislava): Spánkové poruchy dýchania a neuromuskulárne ochorenia (15 min.) 46. P. Špalek, V. Žilinek, A. Hergottová, A. Yaghi (Bratislava, Ružomberok): Rhabdomyolýza – etiopatogenéza, diagnostika a liečba (15 min.) 47. V. Hančinová (Bratislava): Malígna hypertermia (10 min.) 48. M. Sosková, P. Špalek, R. Durdíková (Bratislava): Akútna hypokaliemická myopatia (10 min.) Diskusia Ukončenie podujatia 13.30 – 14.30 Obed www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 13 14 Abstrakty Paraneoplastické neuromuskulárne ochorenia I. Misdiagnosis in surmised neuromuscular junction disorders Jan B. M. Kuks Department of Neurology, University Medical Centre Groningen, Groningen, Netherlands The diagnosis myasthenia may very clear cut in many patients but if there are no antibodies (a-AChR, a-MuSK, a-VGCC) to be detected one should be very cautious. Furthermore also patients with a definite diagnosis of myasthenia may be struck by other diseases mimicking myasthenic symptoms. It may be particular difficult to discriminate between myasthenia and mitochondrial myopathy (chronic progressive external opthalmoplegia), oculopharyngeal muscular dystrophy, skull base processes or multiple sclerosis respectively. Fluctuating weakness is not unique for myasthenia and patients with myasthenia may particularly suffer from certain symptoms (diplopia) after awakening. In this lecture I will present some pitfalls and traps I encountered in my clinic. Paraneoplastické neurologické syndromy – úvod do problematiky Z. Ambler Neurologická klinika LF UK a FN, Plzeň Paraneoplastické neurologické syndromy (PNS) vznikají vzdáleným druhotným efektem maligního tumoru (většinou karcinomu). Nejsou způsobeny přímou infiltrací, metastázou, infekcí, ischémií nebo metabolickou po- ruchou, ani komplikací radioterapie nebo chemoterapie. Příčina je pravděpodobně autoimunitní. Nádorové buňky exprimují onkoneurální antigeny identické nebo antigenně podobné molekulám, které jsou normálně exprimovány neurony a tak autoimunitní odpověď iniciálně proti tumoru následně atakuje neurony tzv. onkogenními (onkoneurálními) protilátkami. Mezi dobře definované protilátky se silnou asociací s karcinomy patří: Anti-Hu (ANNA-1); Anti-Yo (PCA-1); Anti-Ri (ANNA-2); Anti-Ma/Ta; Anti-amphiphysin; Anti-CV2 (CRMP-5) a Anti-Tr. Výskyt PNS je poměrně vzácný, postihují méně nežli 1 % nemocných s karcinomy. Významné je, že asi v 60 % PNS předchází diagnózu a manifestaci malignity, ve 40 % se vyvine při již diagnostikované malignitě. PNS se rozdělují na klasické (které jsou často spojeny s malignitou) a neklasické, kde jejich výskyt u malignit je méně častý (tabulka 1). Uvedené syndromy se však mohou vyskytovat i jako neparaneoplastické. Podle kriterií se rozlišují PNS na definitivní a možné. Kritéria pro PNS definitivní: klasický neurologický syndrom a následně se vyvine během 5 let karcinom, nebo neklasický syndrom se signifikantně zlepší nebo vymizí při léčbě karcinomu (bez současné imunoterapie), nebo neklasický syndrom s přítomností onkoneurálních protilátek a karcinom se vyvine během 5 let. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Tabulka 1. Přehled PNS Postižená oblast Klasické Neklasické Encefalomyelitida Centrální nervový systém Limbická encefalitida (mozek a/nebo mícha) Cerebelární degenerace Opsoklonus-myoklonus Kmenová encefalitida Stiff-person syndrom Nekrotizující myelopatie Nemoc motoneuronu Periferní nervový systém Subakutní senzitivní neuronopatie Gastrointestinální paréza nebo pseudo-obstrukce Guillainův-Barrého syndrom Subakutní a chronická smíšená senzitivně-motorická polyneuropatie Brachiální plexopatie Neuropatie u gamapatií a lymfomů Hyperexcitabilita periferního neuronu (získaná neuromyotonie) Neuropatie u vaskulitid Čistě autonomní neuropatie Svaly a nervosvalové spojení Dermatomyozitida Lambertův-Eatonův myasthenický syndrom Akutní nekrotizující myopatie Polymyozitida Myasthenia gravis Myopatie u vaskulitid Kritéria pro PNS možný: klasický neurologický syndrom bez přítomnosti protilátek a prokázaného karcinomu, nebo neurologický syndrom (klasický i jiný) s částečně typickými protilátkami, nebo neklasický neurologický syndrom bez přítomnosti protilátek a karcinom se vyvine během následujících dvou let. Mezi nejčastější malignity s výskytem PNS patří malobuněčný karcinom plic, karcinom ovaria, prsu a lymfomy. Diagnostika tumoru bývá někdy obtížná, protože v době manifestace PNS může být tumor velmi malý a je třeba použít např. PET-CT. Hlavním terapeutickým doporučením je léčba nádoru a úspěšná onkologická léčba má zpravidla pozitivní vliv i na PNS. U některých PNS je používána i imunosupresivní event. imunomodulační terapie. Klasifikace a biologie thymomů ve vztahu k myasthenia gravis J. Zámečník Ústav patologie a molekulární medicíny UK 2. LF a FN Motol, Praha Primární nádory thymu jsou vzácné. Histogeneticky se jedná o oblast s velmi pestrou paletou různých primárních nádorů. Paraneoplastická myasthenia gravis (MG) se vyskytuje téměř výlučně s thymomy. Kromě vývoje klasifikace thymomů (tabulka 2) budou představeny současné poznatky o jejich onkogenezi a o nádorové biologii ve vztahu k rozvoji paraneoplastické MG. Současná konsensuální WHO klasifikace nádorů thymu z roku 1999 s mírnou modifikací v roce 2004 byla široce akceptována a zdá se být relevantní jak v klinických, tak i v imunologických a molekulárně genetických studiích. Tato klasifikace také velmi dobře koreluje s nádorovým www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 15 16 Abstrakty Tabulka 2. Porovnání nejčastěji používaných klasifikací thymomů WHO klasifikace 2004 WHO klasifikace 1999 Thymom typu A Thymom typu A Thymom typu AB Thymom typu AB Müller-Hermelinkova klasifikace 1986 Benigní thymom Thymom typu B2 Thymom typu B2 Maligní thymom, kategorie I Thymom typu B3 Thymom typu B3 Thymický karcinom Thymom typu C Medulární thymom Smíšený thymom Převážně kortikální thymom Thymom typu B1 Thymom typu B1 Maligní thymom, kategorie II stagingem a dobře odráží stupeň biologické agresivity thymomů. WHO klasifikace je založena na několika základních kriteriích: 1.Existují dva typy thymomů podle toho, zda nádorové epitelové buňky a jejich jádra mají vřetenitý tvar (thymom typu A) nebo zda jsou dendritické či polygonální (thymom typu B). 2.Thymomy typu B jsou subtypizovány na podkladě proporce nádorových epitelových buněk vůči lymfoidnímu pozadí a podle narůstajících atypií nádorových epitelových buněk do tří podtypů – B1, B2 a B3. 3.Thymomy s kombinovaným morfologickým obrazem typu A s typem B se označují jako thymomy typu AB. Nejvýznamnějšími prognostickými faktory thymomů jsou nádorový stage, invazivita růstu, histologický typ podle WHO klasifikace a úplnost chirurgické resekce. Thymomy typu A a AB se většinou chovají jako benigní nádory, typ B1 jako nádor s nízkým stupněm malignity, typ B2 Suster-Moranova klasifikace 1999 Thymom Kortikální thymom Dobře diferencovaný thymický karcinom Atypický thymom Maligní thymom, kategorie II (low-grade nebo high-grade) Thymický karcinom má vyšší stupeň malignity a typ B3 má špatnou prognózu, která se blíží konvenčním karcinomům (zvláště při vyšším stage). Významným přínosem výzkumu thymomů v posledních několika letech bylo poodkrytí molekulární podstaty jejich histogeneze a naznačení možných cest vzniku a progrese thymomů na genetické úrovni. Je povzbudivé, že tyto změny dobře korelují s histologickými subtypy nádorů thymu podle současné WHO klasifikace i s biologickým chováním nádorů, což přináší koncepci současné klasifikace thymomů výraznou podporu. Podpora: VZ MZOFNM2005. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Myasténia gravis asociovaná s tymómom – imunopatogenéza, diagnostika a liečba P. Špalek1, M. Schnorrer2, T. Krajč3 1 Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU, UN Bratislava – Ružinov 2 III. Chirurgická klinika LF UK, FNsP Milosrdní bratia, Bratislava 3 Klinika hrudníkovej chirurgie SZU, UN Bratislava – Ružinov Úvod: Myasténia gravis (MG) je heterogénne autoimunitné ochorenie. Dnes je známych 5 foriem MG, ktoré sa odlišujú imunopatogeneticky, klinicky a rozdielnou reakciou na liečbu. Myasténia gravis asociovaná s tymómom (MGAT) predstavuje jednu zo samostatných foriem MG. Na našom pracovisku sme v rokoch 1979 – 2010 diagnostikovali MGAT u 181 (11,3 %) pacientov z celkového počtu 1 598 myastenikov. Cieľom práce je poukázať na aktuálne poznatky o imunopatogenéze, diagnostike a liečbe MGAT. Imunopatogenéza: U 15 % pacientov so séropozitívnou MG proti AChR je MG paraneoplastickým prejavom epiteliálnych nádorov týmusu – tymómov. U séropozitívnej MG v mladom veku s lymfo-folikulárnou hyperpláziou (LFH) týmusu sa v týmusoch nachádzajú myoidné bunky exprimujúce AChR a tiež je v nich prítomný tzv. autoimunitný regulátor (AIRE). Pri séropozitívnej MG mladého veku s LFH je vznik MG výsledkom intratýmusovej patogenézy, spúšťajúcimi autoantigénmi sú AChR na povrchu myoidných buniek. V tymómoch myoidné bunky s AChR a AIRE chýbajú. Významnou vlastnosťou tymómov je ich schopnosť intratumorózne produkovať T-lymfocyty. Paraneoplastická MG začína v tymóme vývojom abnormných netolerogénnych T-lymfocytov voči AChR. Ďalším krokom je export netolerogénnych T-buniek do „periférneho“ netymomatózneho imunitného systému (lymfatické uzliny, normálny týmus okolo tymómu, slezina a kostná dreň). V týchto miestach dochádza k aktivácii T-lymfocytov, k interakciám T a B lymfocytov, a napokon k produkcii autoprotilátok proti AChR. Význam „periférneho“ imunitného systému v patogenéze paraneoplastickej MG asociovanej s tymómom podčiarkuje skutočnosť, že úplné chirurgické odstránenie tymómu (plus reziduálneho týmusu) často nie je nasledované klinickým zlepšením MG a nedochádza k poklesu titra autoprotilátok proti AChR. Diagnostika: Tymómy postihujú rovnako mužov a ženy. Môžu sa vyskytovať v každom veku, ale najčastejšie sa manifestujú od 40 do 60 rokov. V detstve sa vyskytujú výnimočne. MGAT sa klinicky obvykle manifestuje ako generalizovaná MG, ktorá je ťažko odlíšiteľná od iných foriem MG. Pacienti s MGAT majú v 100 % pozitívne autoprotilátky proti AChR. Tymómy sú vysoko suspektné u pacientov so séropozitívnou generalizovanou MG a autoprotilátkami proti titinu a ryanodinovému receptoru. Všetci pacienti s novodiagnostikovanou MG musia absolvovať CT hrudníka za účelom posúdenia prítomnosti tymómu. 2/3 tymómov sú benígne, 1/3 sú invazívne a môžu prenikať do mediastinálneho tuku, pleury, perikardu, veľkých ciev a pľúc. Hematogénne alebo lymfogénne metastázy sú vzácne. Pre klinické účely sa používa klinicko-patologická klasifikácia tymómov podľa Masaoku, ktorá rozlišuje 5 štádií invazivity tymómov. Definitívnu diagnózu tymómu stanoví www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 17 18 Abstrakty histologické vyšetrenie nádoru, obvykle po jeho chirurgickom odstránení. Liečba: Chirurgické odstránenie tymómu je indikované u všetkých pacientov s MGAT s cieľom zabrániť progresii tymómu a uľahčiť liečbu MG. Po chirurgickom odstránení tymómu je úplná remisia MG nepravdepodobná, naopak MG po operácii často progreduje. Preto je imunosupresívna liečba (obvykle kombinovaná – prednizon a azathioprine) rozhodujúcou formou terapie u veľkej väčšiny pacientov s MGAT. Pacienti s benígnymi tymómami majú prognózu MG podobnú ako pacienti s generalizovanou MG bez tymómu. Malígne tymómy vyžadujú adjuvantnú radiačnú liečbu. Chemoterapia je indikovaná pri metastazujúcich tymómoch. „Maximálna“ mini-invazívna tymektómia pre tymóm asociovaný s myasténiou gravis: indikácie, limity a vlastné skúsenosti T. Krajč1, P. Špalek 2, V. Gál3, M. Lučenič1, R. Benej1, S. Haruštiak1 1 Klinika hrudníkovej chirurgie SZU a UN Bratislava 2 Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU, UN Bratislava – Ružinov 3 Diagnostické centrum Ružinov, Alpha medical patológia, UN Bratislava Úvod: Adekvátny rozsah tymektómie indikovanej pre tymóm asociovaný s myasténiou gravis či bez nej môže ešte stále byť predmetom diskusie. Väčšina mini-invazívnych prístupov nezaručuje extenzivitu porovnateľnú s maximálnou tymektómiou z kompletnej sternotómie a môže v mediastíne ponechať týmické tkanivo. Zielińskeho transcervikálna subxifoidálna bilaterálna VATS „maximálna” tymektómia kombinuje krčnú a subxifoidálnu incíziu s dvojitou trakciou sterna zavesením na retrakčný rám a dvomi torakoskopickými portami. Pacienti a metódy: Po nadviazaní spolupráce s pracoviskom v Zakopanom v Poľsku a Centrom pre neuromuskulárne ochorenia v Bratislave sme v rokoch 2009 – 2011 vykonali 25 mini-invazívnych tymektómií pre myasténiu alebo tymóm. 6 pacienti mali seropozitívnu myasténiu gravis (MG) asociovanú s tymómom, 5 pacienti tymóm bez myasténie, 14 pacienti séropozitívnu MG bez tymómu. U pacientov s tymómami a MG bola myasténia jediným známym paraneoplastickým prejavom. 3 pacienti s tymómami bez MG podstúpili kombináciu jednostrannej VATS a transcervikálneho prístupu s trakciou sterna. U jedného pacienta s MG a tymómom bol en-bloc s tumorom resekovaný parenchým stredného laloka pravých pľúc pre podozrenie na infiltráciu. U ďalšej, nezahrnutej pacientky sme VATS pre veľké rozmery tumoru konvertovali na sternotómiu. Samotný transcervikálny prístup s trakciou sterna bol použitý aj u 3 pacientov s hyperpláziou týmusu a u 1 pacientky s cystou v týmuse, aktívnou na CT-PET. Výsledky: U žiadneho z pacientov s tymómom sa nevyskytli závažné chirurgické peroperačné komplikácie v podobe poranenia veľkých ciev či nervových štruktúr. Jedno laceračné poranenie pľúc bolo ošetrené endostaplerom. Operačný čas maximálnej tymektómie sa pohyboval od 420 do 180 minút (medián 225 min, u pacientov s tymómom 240 min), 9 pacienti boli extubovaní na operačnej sále, Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty jeden po 6h ventilačnej podpory. Hrudné drény sme odstránili po 2 až 5 dňoch, celková dĺžka hospitalizácie sa pohybovala od 4 do 9 dní (medián 5 dní). Nezaznamenali sme žiadnu parézu bránice či hlasivky. Pacienti s MG asociovanou s tymómom nemali žiadne pooperačné komplikácie. Tymómy boli v štádiu Masaoka I-IIB, všetci pacienti pokračujú v sledovaní či liečbe pod dohľadom onkológa. Diskusia a záver: Transcervikálna subxifoidálna bilaterálna VATS „maximálna” tymektómia je rozsahom ekvivalentná maximálnej tymektómii z transsternálneho prístupu. V porovnaní s otvoreným výkonom prináša detailnejšiu vizualizáciu rekurentných i bráničných nervov, jemnejšiu preparáciu pri viacnásobnom zväčšení, menšie pooperačné bolesti, rýchlejšiu re- konvalescenciu i kozmetické výhody. Umožňuje bezpečnú exstirpáciu tymómov v štádiu I-II podľa Masaoku asociovaných s myasténiou či bez nej. Medzi technické nevýhody patrí dlhší operačný čas, zrkadlový obraz v niektorých fázach operácie a horšia ergonómia práce. Limitom pre mini-invazívnu tymektómiu sú veľkosť tymómu nad 6 cm v najkratšom rozmere, pochybnosti o histologickej diagnóze a podozrenie na disemináciu ochorenia. Relatívne obmedzenia predstavujú pleurálne adhézie a infiltrácia pľúcneho parenchýmu. V súčasnosti ku každému solídnemu útvaru v prednom mediastíne s typickými charakteristikami pristupujeme ako k tymómu a plánujeme miniinvazívnu tymektómiu, ktorej prvou fázou je torakoskopická revízia. Paraneoplastické neuromuskulárne ochorenia II. Ochorenia periférneho nervového systému u pacientov s nádorovými ochoreniami P. Kučera I. neurologická klinika LF UK a UN Bratislava Postihnutie periférneho nervového systému u pacientov s onkologickými ochoreniami nie je zriedkavosťou. Jeho incidencia sa pohybuje až do 16 %. Spektrum postihnutia jednotlivých častí periférneho nervového systému je veľmi rôznorodé, tak ako i mechanizmy, ktoré k nemu vedú. Ide o postihnutie motorických neurónov, spinálnych ganglií, miechových koreňov hlavových nervov a nervov končatín. Neurológom sú dobre známe hlavne paraneoplastické syndrómy s autoimunitne podmienenou genézou. Menej známe sú však mechanizmy infiltrácie, toxicity onkologickej liečby, celkovej malnutrície a metabolických zmien, ktoré sprevádzajú onkologické ochorenia, ako i sekundárnych infekcií pri celkovom oslabení organizmu malígnym procesom. Rozpoznanie a správna diagnostika tejto skupiny neurologických ochorení nie je vždy jednoduchá a vyžaduje multidisciplinárny prístup. Autori predkladajú prehľad najčastejších neurologických komplikácií periférneho nervového systému, ktoré sprevádzajú onkologické ochorenia, so zameraním na objasnenie ich genézy a ich diagnostiku. www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 19 20 Abstrakty Paraneoplastická forma LambertEatonova syndromu J. Piťha, M. Týblová, I. Nováková, M. Jakubíková Centrum myasthenia gravis Praha při Neurologické klinice 1. LF UK a VFN Praha Lambert-Eatonův myastenický syndrom (LEMS) je autoimunitní onemocnění s produkcí protilátek proti napěťově řízeným vápníkovým kanálům (VGCC) typu P/Q v oblasti presynaptické membrány nervosvalové ploténky na terminálním zakončení axonu. Paraneoplastická forma onemocnění se vyskytuje cca v 60 % případů a v naprosté většině je asociována s výskytem malobuněčného karcinomu plic (small cel lung cancer – SCLC). Klinické příznaky mohou řadu let předcházet manifestaci nádoru. LEMS se vykytuje u tohoto tumoru v cca 3 % případů. V důsledku destrukce VGCC dochází ke snížení influxu kalcia do presynaptického zakončení a tím i omezení počtu kvant acetylcholinu. Nádorové protilátky zkříženě reagují s VGCC, jsou přítomné v 98 % případů paraneoplastické formy LEMS a jsou zodpovědné za neurologické projevy onemocnění včetně adrenergních autonomních příznaků. SCLC exprimuje antigenní epitopy, které jsou identické s P/Q typu VGCC. Bylo prokázáno, že po zavedení protinádorové léčby dochází ke snížení hladiny autoprotilátek a tím i ke zlepšení neurologické symptomatologie. Na druhou stranu mohou být protilátky zodpovědné za kontrolu růstu tumoru, protože přežití nemocných s malobuněčným plicním karcinomem asociovaným s LEMS je signifikantně delší oproti pacientům LEMS. Klinicky se LEMS nejčastěji manifestuje poruchou chůze pro oslabení pletencových svalů dolních končetin. Může následovat slabost pletencových svalů horních končetin, někteří pacienti mají i oslabení faciobulbálních a extraokulárních svalů. Častá bývá xerostomie. Respirační svalstvo je postiženo nejméně. Unavitelnost a slabost není tak výrazná jako u myasthenia gravis. Šlachookosticové reflexy bývají snížené nebo vyhaslé. Elektrofyziologické vyšetření vykazuje nízké amplitudy sumačního svalového akčního potenciálu, dekrement jeho amplitudy při nízkofrekvenční stimulaci a inkrement při vysokofrekvenční stimulaci. Je prodloužený jitter a patrné blokování při single fibre EMG. U paraneoplastické formy LEMS má zásadní význam protinádorová léčba. Inhibitory acetylcholinesterázy nemají tak výrazný efekt jako u myastenie. 3,4-diamodopyridin zvyšuje množství uvolněných kvant acetylcholinu. Výraznější zlepšení klinického stavu je pozorováno po kortikosteroidech a imunosupresivní léčbě. Krátkodobé zlepšení je patrné po výměnné plazmaferéze a intravenózních imunoglobulinech. Popisujeme kazuistiku ženy s letálním průběhem onemocnění, u níž byl přes relativně typický klinický průběh diagnostický proces komplikován atypickými elektrofyziologickými nálezy a u níž byla malignita prokázána až sekčně. Paraneoplastická dermatomyozitida nebo amyloidová myopatie? Z. Ambler Neurologická klinika LF UK a FN Plzeň Riziko vzniku malignity u dermatomyozitidy se udává průměrně kolem 32 %, je asi 5 – 7× Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty vyšší incidence oproti běžné populaci, hlavně v prvních 3 letech a u dospělých nad 45 let. U polymyozitidy je riziko malignity menší, udává se kolem 15 %, ale je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že jejich rozlišení nemusí být vždy zcela přesné. Nejčastěji jde o asociaci s různými karcinomy (plic, ovaria) nebo lymfomem non-Hodgkinova typu. Je prezentována kazuistika nemocné s paraneoplastickou dermatomyozitidou, která byla asociována s mnohočetným myelomem a amyloidózou. U 57-leté ženy začaly bolesti za krkem a vyvinula se rezistence na obou stranách v podčelistní krajině, která imponovala jako tuhý difúzní edém. Postupně se přidaly bolesti a následně i slabost pletencového svalstva horních a později i dolních končetin. CK byla zvýšena na 6,28 μkat/l, EMG prokázalo spontánní aktivitu (fibrilace a pozitivní ostré vlny) a myogenní vzorec, svalová biopsie nasvědčovala dermatomyozitidě. Byly abnormní i další laboratorní hodnoty a vyšetření kostní dřeně prokázalo mnohočetný myelom, v biopsii podčelistního infiltrátu ve stěně drobných cév byla deposita amyloidu. Další průběh byl velmi komplikovaný, došlo jen k přechodné stabilizaci stavu a nemocná zemřela za necelé 4 měsíce od prvních příznaků na sepsi. Při pitvě byla potvrzena myelomová infiltrace kostní dřeně a intersticia zadní stěny levé komory srdeční i amyloidová infiltrace jazyka, srdce, plic, střeva a m. psoas major. Asociace dermatomyozitidy s mnohočetným myelomem je velmi vzácná, jsou popsány jen ojedinělé případy. U některých nemocných s mnohočetným myelomem se může vyvinout amyloidóza. Ta se často manifestuje edémy v oblasti rameních kloubů v důsledku amyloi- dových depozit, makroglosií, submandibulárním edémem a kožními projevy – papuly nebo noduly na trupu, uších nebo rtech a také peripalpebrální purpurou. U prezentované nemocné nešlo iniciálně o amyloidovou myopatii, amyloid nebyl ani při revizi biopsie ve svalu prokázán. Klinické i EMG projevy amyloidové myopatie mohou být obdobné jako u dermatomyozitidy nebo polymyozitidy. Ve svalové biopsii však nejsou přítomny zánětlivé infiltráty, ale amyloidová depozita. Paraneoplastická myositida – kasuistika K. Kalous, T. Kalous Neurologie-elektrofyziologické laboratoře s.r.o, Praha Paraneoplastická onemocnění postihující periferní nervový systém (Graus 2004): sensitivní neuropatie, vaskulitis periferních nervů, sensomotorická polyneuropatie, motorická neuropatie, neuromyotonie, autonomní insuficience, Lambert-Eatonův myastenický syndrom, polymyositis/dermatomyositis, nekrotizující myopatie. Typický klinický obraz polymyositidy: subakutní rozvoj převážně proximální symetrické svalové slabosti může provázet oslabení flexorů hlavy, oslabení polykacího svalstva nepostiženy okohybné a mimické svaly v 50 % svalové bolesti. Asociace polymyositidy s maligním onemocněním (Hill a kol., 2001): 618 případů dermatomyositidy, z toho 198 mělo maligní onemocnění, u 115 se maligní onemocnění objevilo až po manifestaci polymyositidy. www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 21 22 Abstrakty ejčastější malignita: ovarium, plíce, žaludek, N tlusté střevo a non Hodgkinský lymfom. 914 případů polymyositidy, z toho 137 mělo maligní onemocnění, u 95 se objevilo maligní onemocnění až po manifestaci polymyositidy. Nejčastější malignita: non Hodgkinský lymfom, plíce, žlučník. vysoké riziko objevení malignity při stanovení diagnosy polymyositidy/dermatomyositidy. Uváděna kasuistika pacienta s polymyositidou s méně běžnou distribucí svalového postižení předcházející rok objevení maligního onemocnění. Paraneoplastická okohybná porucha. Kazuistika. E. Ehler, J. Latta Neurologická klinika PKN a FZS Univerzita Pardubice Úvod: Mezi neurologické paraneoplastické syndromy patří i ophthalmoplegie. Pokud se vyskytne okohybná porucha u nemocného s nádorovým onemocněním, je bezprostředně nato indikována celá řada zobrazovacích vyšetření, které mají vyloučit metastázu. Když se metastáza a ani jiná strukturální příčina neprokáže, pak se začne intenzivně pátrat po neuromuskulární příčině potíží. Jednou z možností je i paraneoplastická ophthalmoplegie. Kazuistika: U 83-leté bývalé zdravotní sestry se v lednu 2010 objevilo zduření na pravé polovině krku. Na podkladě bioptické nálezu se jednalo o difuzní velkobuněčný B-lymfom (GC-typ). Ještě před zahájením chemoterapie začala nemocná pociťovat diplopii, nedotáhla pravý bulbus do krajní pravé polohy a později se přidala i ptóza vpravo. Při hospitalizaci na neurologii provedeno CT, MR mozku a MRA mozkových tepen s normálním nálezem. Mozkomíšní mok byl v normě (bílkovina 0,45 g/l, bez buněk). Z dalších vyšetření prokázána ložiska v pravém laloku jater a v uzlinách. EMG včetně repetitivní stimulace a stimulované SF-EMG (jitter 17,77 us, bez blokování) v normě. Nález jsme uzavřeli jako parciální ophthalmoplegii vpravo nejspíše paraneoplastického původu. Po 5. sezení radioterapie a 3. dávce rituximabu se okohybná porucha zcela upravila. Avšak po 4 měsících došlo k progresi k ptózy a okohybné poruchy vpravo a objevila se i ptóza vlevo. Nemocná znovu přijata na neurologii, kde provedeno CT, MR (včetně aplikace Gadovistu) a EMG (včetně repetitivní stimulace) s normálním nálezem. Paraneoplastické protilátky v séru (anti-Hu, Ri, Yo) nebyly prokázány. Onkolog se rozhodl již pouze k aplikaci kortikoidů, po kterých se oboustranná okohybná porucha jen mírně a přechodně zlepšila. Nemocná zemřela po 5 měsících na komplikace lymfomu. Diskuse: Postupný rozvoj jednostranné parciální ophthalmoplegie je podnětem k rozsáhlému diagnostickému vyšetřování. Pro negativní nález na zobrazovacích vyšetřeních, v mozkomíšním moku i při EMG (včetně neuromuskulárního přenosu) jsme došli k závěru, že se jedná o paraneoplastický původ okohybné poruchy při prokázaném lymfomu B. Po intenzivní léčbě lymfomu došlo k úpravě okohybné poruchy. Při následné progresi lymfomu došlo k akcentaci okohybné poruchy vpravo a novému rozvoji vlevo. Závěr: Jsme přesvědčeni, že se jednalo o paraneoplastický syndrom, i když paraneoplastické protilátky v séru (dostupné spektrum) nalezeny nebyly. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Neoplastické plexopatie I. Martinka, J. Benetin, P. Špalek Neurologická klinika UN Bratislava a SZU, Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, UN Bratislava – Ružinov Úvod: Neoplastická (karcinomatózna, tumorózna) plexopatia je obvykle neskorou komplikáciou nádorového ochorenia. Najčastejšie vzniká lokálnou alebo regionálnou progresiou pokročilého primárneho tumoru. Metastatická infiltrácia plexu zo vzdialeného primárneho nádoru sa vyskytuje zriedkavo. Tumor môže infiltrovať cervikálny, brachiálny alebo lumbosakrálny plexus, postihnutie niektorého z nich je asociované s určitým klinickým syndrómom. Cieľom práce je poukázať na klinickú symptomatológiu neoplastických plexopatií, možnosti ich diagnostiky a liečby. Klinický obraz: Cervikálna plexopatia vzniká najčastejšie pri infiltrácii plexu nádorom vychádzajúcim z okolitého tkaniva (skvamocelulárny karcinóm kože hlavy a krku, lymfómy, adenokarcinóm prsníka a pľúc). Prejavuje sa najmä tupou, trvalou bolesťou krku, hrdla alebo pleca. Niekedy sa objavujú aj pocity znecitlivenia v oblasti krku a slabosť m. trapezius či m. sternosleidomastoideus. Brachiálna plexopatia sa vyskytuje u asi 0,4 % pacientov s malígnym tumorom, najmä pri pokročilých karcinómoch prsníka a nádoroch pľúc (Pancoastov tumor). Najčastejším symptómom býva bolesť – lokálna (axila, plece) alebo radikulárna (väčšinou iradiácia po mediálnej ploche ramena a predlaktia do 4. a 5. prstu). S odstupom týždňov až mesiacov sa pridružujú aj objektívne príznaky – svalová slabosť, asymetria šľachovookosticových reflexov, poruchy citlivosti. Klinické príznaky väčšinou vyplývajú z postihnutia dolného plexu (hlavne miechových koreňov C8-Th1). Pri paravertebrálnom šírení tumoru v úrovni prvého hrudného stavca môže vzniknúť Hornerov syndróm ako prejav infiltrácie kmeňa sympatiku či sympatických ganglií. Lumbosakrálna plexopatia je najčastejšou neoplastickou plexopatiou. Vyskytuje sa cca u 0,7 % pacientov s neopláziou, býva asociovaná s kolorektálnym adenokarcinómom, retroperitoneálnymi a panvovými sarkómami, nádormi genitourinárneho traktu. Relatívne časté býva obojstranné postihnutie plexu. Konštantným symptómom je chronická bolesť (lokálna, radikulárna či prenesená) zle reagujúca na bežné analgetiká. Absencia bolesti prakticky vylučuje diagnózu lumbosakrálnej plexopatie. Ďalšími subjektívnymi ťažkosťami sú parestézie, hypestéza, slabosť, poruchy sfinkterov, impotencia. Z objektívnych príznakov býva prítomná slabosť a atrofia svalov dolných končatín (postihujúca obvykle svalové skupiny inervované viacerými miešnymi koreňmi), poruchy citlivosti, asymetria šľachovookosticových reflexov, pozitívne napínacie manévre, edémy dolných končatín. Pri lumbosakrálnej plexopatii sa klinicky uvádzajú 3 syndrómy: postihnutie horného plexu, dolného plexu a celého plexu. Jednotlivé typy postihnutia sa však často výrazne prekrývajú. Diagnostika: Pri stanovení diagnózy neoplastickej plexopatie zohráva kľúčovú úlohu anamnéza (preexistujúce nádorové ochorenie, údaje o bolesti, slabosti, poruchách citlivosti), klinické vyšetrenie a zobrazovacie vyšetrenia – CT vyšetrenie krku, mediastina, brucha a malej panvy. MRI vyšetrením sa môže potvrdiť tumorózna infiltrácia plexu. www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 23 24 Abstrakty Diferenciálna diagnostika: Potrebné je odlíšiť traumatické a peroperačné lézie plexov, plexitídy (parainfekčné, postinfekčné, dysimúnne), paraneoplastickú plexopatiu, karcinomatózu meningov, kompresiu miechy pri epidurálnej infiltrácii, toxické poškodenie plexu (intraarteriálna chemoterapia), pluriradikulárne postihnutie pri pokročilých vertebrogénnych zmenách, diabetickú plexopatiu. Pri anamnéze predchádzajúcej rádioterapie v oblasti plexu je najťažšou diferenciálno-diagnostickou úlohou odlíšenie od postradiačnej plexopatie. Liečba neoplastickej plexopatie je identická s liečbou pokročilého štádia primárneho tumoru – rádioterapia, chemoterapia, chirurgická liečba a ich kombinácia. Rozhodnutie o spôsobe liečby je v kompetencii klinického onkológa. Prognóza pacientov je zlá, daná výraznou pokročilosťou nádorového ochorenia v období vzniku príznakov z postihnutia plexu. Záver: Neoplastická plexopatia býva komplikáciou pokročilého štádia nádorového ochorenia. Predstavuje pomerne zriedkavú príčinu poškodenia plexu, u pacientov s anamnézou nádorového ochorenia je však nutné zahrnúť túto diagnózu do diferenciálnej diagnostiky. V ojedinelých prípadoch môže byť plexopatia prvým prejavom nádorového ochorenia a objavenie sa príznakov z poškodenia plexu vedie k diagnostikovaniu tumoru. Varia I. Vývoj klinického standardu pro diagnostiku a terapii myasthenia gravis J. Piťha1, J. Bednařík 2, O. Zapletalová3, Z. Ambler4, J. Schützner5, J. Zámečník6, M. Suchý7, M. Pátá7 1 Centrum myasthenia gravis při Neurologické klinice 1. LF UK a VFN v Praze 2 Neurologická klinika LF Masarykovy univerzity a FN v Brně 3 Neurologická klinika FN v Ostravě 4 Neurologická klinika LF UK a FN v Plzni 5 III. Chirurgická klinika 1. LF UK a FN Motol v Praze 6 Ústav patologie a molekulární mediciny 2. LF UK Motol v Praze 7 Národní referenční centrum Praha Národní sada klinických standardů odborných zdravotních služeb je v ČR vyvíjena s cílem vytvořit celonárodní, standardizovaný nástroj pro zvyšování kvality péče založený na vědecky prokázaných klinických doporučeních, jejichž účinek lze měřit s využitím specifických ukazatelů kvality. V současné době probíhá vývoj klinického standardu pro diagnostiku a terapii myasthenia gravis (MG). Toto onemocnění je relativně vzácné autoimunitní onemocnění (prevalence 150 – 250/1 milion) s produkcí protilátek proti acetylcholinovému receptoru nebo svalově specifické tyrozin kináze na postsynaptické membráně nervosvalové ploténky. Klinický standard má za cíl sjednotit diagnostické postupy a racionalizovat terapii a management MG. Klíčová doporučení vycházejí ze systému doporučeného EFNS (European federation of neurological societies) s modifikací dle SIGN (Scottish Intercollegiate Guidelines Network). Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Diagnostiku a léčbu MG je vhodné konzultovat v neuromuskulárních centrech, schválených neurologickou společností JEP. U pacienta s MG je vedena léčba a trvalá dispenzarizace v Centru MG Praha nebo v Neuromuskulárních centrech (kvalita vědeckého důkazu D, síla doporučení IV). Z hlediska diagnostiky MG je navrhován následující proces: Každá jinak nevysvětlená unavitelnost, spojená se slabostí svalstva extraokulárního a/nebo orofaryngeálního, šíjového, pletencového či respiračního je podezřelá z MG. V případě podezření na MG je doporučeno, aby praktický lékař či jiný specialista odeslal pacienta ambulantnímu specialistovi – neurologovi. V případě podezření na MG je kromě klasického neurologického vyšetření, které neprokáže centrální nebo periferní lézi, třeba provést speciální myologické vyšetření, založené na zátěžových (reparačních) testech predilekčně postižených svalových skupin. K ověření diagnózy MG je doporučeno provést vyšetření protilátek Ab-AChR, event. Ab-MuSK. Vyšetření je nutné provést v akreditované laboratoři. Elektrofyziologické vyšetření je třeba provést vždy v případě negativního nálezu protilátek, ale doporučuje se ho provést při každém podezření na MG. Generalizovaná MG: začít repetitivní stimulací motorického nervu (RSMN), vyšetřit alespoň 2, při nejednoznačném nálezu 3 svaly/nervy. Nejvýtěžnější je vyšetření proximálních svalů a je výhodné, když jde o sval klinicky oslabený. Technicky jednoduchá a dobře tolerovaná je RSMN m. trapezius/n. accessorius a m. anconeus/n. radialis. RSMN m. deltoideus/n. axillaris – stimulace z Erbova bodu, je sice poměrně senzitivní, ale pro pacienty dost nepříjemná a je třeba dobře končetinu imobilizovat, abychom zabránili pohybovým artefaktům. Při pozitivním nálezu dekrementu je vhodné provést izometrickou kontrakci a zhodnotit postaktivační facilitaci. Při negativním klidovém dekrementu je možno použít déletrvající (1 min.) izometrickou kontrakci k eventuelnímu průkazu postaktivační exhausce. Při negativním nálezu repetitivní stimulaci doplnit SF EMG. Okulární (bulbární) MG: začít vyšetřením single fibre (SF) EMG (m. orbicularis oculi nebo m. frontalis), při negativním nálezu doplnit SF EMG u m. extensor digitorum communis; při negativním nálezu doplnit RSMN mimických svalů/n. facialis. Zjištěné abnormality hodnotit v korelaci s klinickým obrazem a výsledky dalších paraklinických testů (nejsou specifické pro MG). Vyšetření RSMN a zejména SF EMG provádět pouze na pracovištích s dostatečnou zkušeností s tímto vyšetřením (minimálně 25 vyšetřených pacientů ročně) a vlastními normativními daty. Pro zhodnocení klinických a laboratorních nálezů je užitečné se řídit diagnostickými kriterii. U jisté diagnózy MG je nutné provést CT mediastina k vyloučení thymomu. U jisté, nebo pravděpodobné diagnózy MG je vhodné odeslat pacienta na specializované pracoviště (Centrum MG Praha, Neuromuskulární centra) ke zvážení dalšího postupu (vše IV/D). Pro terapii a management MG jsou navrhovány tyto postupy: Inhibitory acetylcholinesterázy (ICHE) jsou v léčbě MG léky první volby (se zvýšenou opatrností u pacientů s protilátkami proti tyrozin kináze – Ab-MuSK) (D/IV). Intravenózní imunoglobuliny (IVIG) nebo výměnná plazmaferéza (VPF) jsou doporučeny v těžkých případech k navození klinické remise nebo přípravě k thymektomii (B/III). IVIG stejně jako VPF jsou účinné u exacerbace MG (A/II). Opakovaná VPF není doporučena jako léčba www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 25 26 Abstrakty vedoucí k trvalé imunosupresi (B/III). U pacientů bez thymomu je thymektomie (TE) doporučena jako postup zvyšující pravděpodobnost navození remise nebo zlepšení klinického stavu (B/III). TE není indikována u OMG a generalizované MG s Ab-MuSK. MG s thymomem je indikována k TE, pokud není interní kontraindikace. TE spočívá v kompletním odstranění thymu, (thymomu) s odstraněním mediastinálního tuku v předním mediastinu. Operace by se měly provádět v centrech, která mají s tímto onemocněním dostatek zkušeností. Přístup k brzlíku je klasický z parciální sternotomie, totální stereotomie je indikována u velkých nádorů, které vyžadují větší operační přístup. Miniinvazivní metody jsou metodou volby zejména z důvodu lepšího kosmetického efektu u mladých žen s nízkým BMI. Orální kortikosteroidy (KS) jsou léky první volby v případě potřeby nasazení imunosuprese (IS). Vysoké dávky parenterálních KS nebo nasazení vyšší dávky perorálních KS mohou způsobit náhlé zhoršení, zejména u pacientů s oslabením orofaryngeálních svalů (vše D/IV). V případě potřeby dlouhodobé IS je azathioprin doporučen jako „KS šetřící“ lék první volby k docílení jejich co nejnižší dávky (A/I). Efekt mykofenolát mofetylu není jednoznačně dokumentován, přesto je indikován u pacientů netolerujících nebo neodpovídajících na azathioprin. Cyklosporin je efektivním lékem, má významné nežádoucí účinky (nefrotoxicita a arteriální hypertenze), je doporučen jen u pacientů netolerujících nebo neodpovídajících na azathioprin. Nežádoucí účinky cyklofosfamidu (útlum kostní dřeně, oportunní infekce, toxicita močového měchýře, sterilita a karcinogenní riziko) limitují jeho použití u pacientů netolerujících nebo neodpovídajících na kombinovanou léčbu KS s azathioprinem, cyklosporinem nebo mykofenolát mofetilem (B/III). FK506 (tacrolimus) může být indikován u obtížně kontrolovatelné MG, zejména s protilátkami Ab-RyR (C/III). U pacientů nereagujících na všechny dostupné způsoby léčby, nebo při nežádoucích účincích této léčby je možné použít experimentální léčbu rituximabem, imunoadsorbci nebo vysokodávkovanou imunoablaci s podporou kmenových buněk na pracovištích, které s touto léčbou mají praktické zkušenosti (D/IV). U konzervativně léčených pacientů se doporučuje kontrolovat CT mediastina nejméně po 3 letech k vyloučení thymomu. U stabilizovaných pacientů fyzický trénink zlepšuje svalovou sílu, dechová rehabilitace respirační funkce. ICHE a nízké dávky orálních KS je možné podávat u gravidních žen, IS je třeba vysadit 3 měsíce před plánovanou graviditou (vše D/IV). Metodologie vývoje Národní sady klinických standardů je podporována projektem Interní grantové agentury MZ ČR (IGA, č. 10650-3) – „Výzkum metod standardizace zdravotní péče zaměřený na vývoj Národní sady standardů zdravotních služeb”. Léčebná výměnná plazmaferéza v léčbě autoimunitních nervosvalových onemocnění J. Bednařík Neurologická klinika LF MU a FN Brno Cílem léčebné výměnné plazmaferézy (LVP) je odstranění patologických látek v plazmě (autoprotilátek, imunokomplexů, monoklonálních proteinů, toxinů vázaných na plazmatické bílkoviny) nebo odstranění nadměrně zmnožených fyziologických součástí plazmy (cytokinů, Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty solubilních adhezních molekul, kininů, složek komplementu aj.). K nejčastějším indikacím plazmaferézy patří renální, hematologická, revmatologická, kožní a metabolická onemocnění, rejekce po transplantaci orgánů (ledvin, jater, srdce, plic), antifosfolipidový syndrom, intoxikace (houby) a řada dalších. Podle „American Society for Apheresis“ (ASFA) je do nejvyšší indikační kategorie (I.) pro léčbu LVP (tj. léčebná metoda 1. volby, a to buďto samostatně nebo jako alternativa spolu s dalšími léčebnými postupy) z neurologických onemocnění kromě autoimunitních nervosvalových onemocnění zařazen pouze PANDAS („Pediatric Autoimmune Neuropsychiatric Disorders Associated with streptoccal infections and Sydenham’s chorea“) a do II. kategorie (léčba 2. volby) akutní diseminovaná encefalomyelitida, roztroušená skleróza a Devicova choroba. Autoimunitní nervosvalová onemocnění představují nejčastější neurologickou indikaci LVP a do I. kategorie (dle ASFA) jsou zařazeny myasthenia gravis (MG), Guillainův-Barréův syndrom (GBS), chronická zánětlivá demyelinizační neuropatie (CIDP) a paraproteinemické polyneuropatie IgG/IgA; do II. kategorie je zařazen LambertůvEatonův myastenický syndrom (LEMS). Klinická doporučení EFNS, AAN i České neurologické společnosti považují LVP za léčbu 1. volby pouze u GBS a MG (jako krátkodobou léčbu zejména u těžkých případů rozvinuté nebo hrozící myasthenické krize k navození remise a v přípravě k tymektomii nebo jiným chirurgickým zákrokům), a to jako alternativu k IVIG, avšak s méně příznivým profilem nežádoucích účinků. U CIDP je LVP doporučována jako léčba 2. volby v případě selhání léčby 1. volby (kortikosteroi- dy nebo IVIG). U paraproteinemické neuropatie a LEMS neexistuje validní průkaz efektu LVP. Práce byla podpořena Výzkumným záměrem MŠMT ČR MSM0021622404 a grantem IGA MZČR č. 3206-3. Praktické zkušenosti z vývoje klinických doporučených postupů a ukazatelů kvality u neuromuskulárních onemocnění M. Suchý1, M. Pátá1, J. Piťha2, J. Bednařík2 1 Národní referenční centrum ČR 2 Česká neurologická společnost ČLS JEP Metodologie vývoje Národní sady klinických standardů je výzkumným úkolem podporovaným grantem Interní grantové agentury MZ ČR (IGA, č. 10650-3) – „Výzkum metod standardizace zdravotní péče zaměřený na vývoj Národní sady standardů zdravotních služeb“. Řešiteli jsou Národní referenční centrum (NRC) a Institut biostatistiky a analýz Masarykovy univerzity Brno (IBA). Předmětem výzkumu je nalezení vhodných metodik, které by umožnily vyvíjet klinické standardy (dále KS) jednotným způsobem na celonárodní úrovni a splňovaly by požadavky běžně kladené na podobný vývoj v zahraničí. Jednotlivé KS jsou vyvíjeny ve spolupráci s Českou lékařskou společností J. E. Purkyně, jejími odbornými společnostmi a sekcemi, v prezentovaném případě ve spolupráci s Českou neurologickou společností a její Neuromuskulární sekcí. Hlavním cílem vývoje KS je zlepšování kvality a efektivity zdravotní péče. Základním principem a východiskem vývoje KS je medicína založená na důkazech (EBM). Je požadováno, aby formulovaná doporučení odpovídala současným www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 27 28 Abstrakty vědeckým důkazům, které jsou hodnoceny jak z hlediska kvality těchto důkazů, tak síly daného doporučení. Vývoj KS probíhá většinou metodou adaptace zahraničních „major recommendations“ v několika krocích: 1.výběr vhodného zahraničního vzoru pro adaptaci, 2.úprava původních klíčových doporučení pro podmínky ČR, 3. odborná oponentura a konsenzus. Pro možnost statistického zpracování a následných ekonomických propočtů je nezbytné přesné vymezení klinického stavu a procesu péče. Proto je od autorů požadováno přesné vymezení KS diagnózami, výkony, materiálem, které popisují klinický stav a léčení. Používanými klasifikacemi jsou především MKN-10, Sazebník výkonů, výjimečně jiné klasifikační systémy. Dále je pak nutné jednoznačně vymezit začátek a konec popisovaného a sledovaného procesu – např. u KS pro léčbu pacientů s autoimunitními nervosvalovými onemocněními intravenózním lidským imunoglobulinem a výměnnou plazmaferézou (dále AINSO) je začátek procesu vymezen spolehlivým potvrzením diagnózy a splnění podmínek pro zahájení léčby IVIG nebo VPF vycházejících z tíže postižení, efektu standardní léčby, přítomnosti kontraindikací a materiálních a technických předpokladů; konec procesu je pak vymezen šesti týdny po ukončení poslední léčby IVIG nebo VPF. KS obsahují, kromě popisu hlavního procesu, stanovení kvalifikačních a technických požadavků a statistických informací, také kapitolu srozumitelnou pro pacienty – Informace pro pacienty – která jim má přiblížit dané onemocnění, jeho příčiny, možnosti léčby a prevence. Za významný přínos metodiky vývoje KS lze považovat souběžný vývoj ukazatelů (strukturálních, procesních a výsledkových). Pro zpracování ukazatelů i statistik byla v rámci vývoje KS ověřována možnost využití dostupných datových zdrojů – administrativních dat. Jedná se o data běžně sbíraná pro zdravotní pojišťovny, Národní zdravotnický informační systém a některé další systémy. Ukázalo se, že možnosti těchto zdrojů jsou omezené a to především pro oblast procesních ukazatelů. Administrativní data, byť jsou i v zahraničí často používána, vykazují nízkou klinickou specifičnost. Ukázkou může být již zmíněný KS AINSO, kde chybí údaje o závažnosti stavu pacienta na vstupu (např. u myasthenia gravis schází výsledky doporučených hodnocení podle škály denních aktivit dle MGFA, kvantitativního skóre myastenie gravis dle MGFA, MGFA postintervenční status), během léčby a na výstupu z procesu pak údaje o odezvě na léčbu. Z výše uvedeno vyplynula potřeba doplnit sběr o klinicky více specifické údaje formou speciální aplikace. Závěr: Spolupráce NRC s odbornými společnostmi přinesla a přináší celou řadu pozitiv. NRC může využít své datové a analytické kapacity a konzultovat vývoj svých nástrojů pro zvyšování kvality a efektivity péče s předními odborníky v oboru. Odborná společnost získává nové statistické výstupy a kvalitní sadu oborových klinických standardů. Projekt zároveň přináší celou řadu odborných i praktických poznatků a zkušeností s organizací vývoje velké národní sady KS a ukazatelů. Naprosto nezbytným následujícím krokem bude implementace KS do praxe, která ověří naplnění hlavního cíle – zlepšování kvality a efektivity zdravotní péče. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Národní registr myotonických poruch S. Voháňka1, L. Večeřa1, R. Mazanec2, L. Pavlovská3, P. Brabec3 1 Neurologická klinika LF MU a FN Brno 2 Neurologická klinika LF UK a FN Motol 3 IBA MU Brno Nervosvalové choroby patří v převážné většině případů mezi tzv. vzácné „orphan” choroby. Ty jsou definovány Evropskou komisí jako prevalence méně než 1 případ na 2 000 obyvatel. V Japonsku 1 případ na 2 500 obyvatel a v USA jako choroba, která postihuje méně než 200 tis. obyvatel. Patří sem všechny autoimunitní nervosvalové choroby a všechny dědičné nervosvalové choroby. Řídký výskyt těchto chorob klade velké nároky na vzdělání lékařů, činí získávání relevantních informací o těchto chorobách krajně obtížným a vede k zanedbávání péče o tyto nemocné. Panuje shoda, že jedním z klíčových faktorů v rozvoji péče o tyto nemocné, výzkumu a klinických studiích hrají registry těchto vzácných chorob. V ČR existuje zatím pouze registr DMD/BMD (viz. treat-nmd.eu). U ostatních chorob máme pouze lokální údaje z menších populačních vzorků jednotlivých center. Data v jednotlivých známých národních registrech jsou natolik rozličné a populačně specifické, že je nelze aproximovat na ČR. Naopak komparace jednotlivých národních databází poskytuje řadu cenných informací. Myotonická dystrofie je nejčastější svalovou dystrofií dospělého věku. Podle předběžných údajů neuromuskulárních center je v nich dispenzarizováno asi 160 nemocných s myotonickou dystrofií II. typu a asi 80 osob s onemocněním I. typu. Celkový počet pozitivně diagnostikovaných je ale asi kolem 400 osob (neurogenetické laboratoře Praha a Brno). Odhadovaná teoretická prevalence myotonických dystrofií v ČR je minimálně 1 – 2 tisíce osob, pravděpodobně výrazně převažuje MD2 nad MD1. Registr je vytvořen v anglickém jazyce z důvodu spolupráce s TREAT-NMD, CARE-NMD, případně budoucí spolupráce s dalšími organizacemi. Jednání o podobě registru se účastní také zástupci pacientské organizace Parent Project. Cílem registru je mimo jiné i aktivní zapojení pacientů při vyplňování údajů (např. hodnocení kvality života) a spolupráce při poskytování zdravotní dokumentace. Z důvodu zajištění kompatibility všech částí registru REaDY (DMD/BMD, SMA a DM) s globálním registrem TREAT-NMD, byly použity mandatorní položky stanovené TREAT-NMD. Struktura vychází z podoby CRF, poskytnutým TREAT-NMD (Hanns Lochmuller), tvořící základ datového souboru pro mezinárodní registry zaměřené na sběr dat o DM1 ke dni 1. 8. 2009. Molekulárna diagnostika myotonickej dystrofie na Slovensku – ako sme na tom? J. Radvánský1,2, P. Špalek3, Ľ. Kádaši1,2 1 Katedra molekulárnej biológie, Prírodovedecká fakulta UK, Bratislava 2 Ústav molekulárnej fyziológie a genetiky, SAV, Bratislava 3 Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU a UN Bratislava – Ružinov Myotonická dystrofia (DM) je geneticky a klinicky heterogénne neuromuskulárne ochorenie charakterizované autozomálne dominantnou dedičnosťou, slabosťou svalov, atrofiou, myotóniou, kataraktami a multisystémovými komplikáciami. V súčasnosti odlišujeme dve genetické formy www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 29 30 Abstrakty ochorenia, myotonickú dystrofiu typu 1 (DM1) a typu 2 (DM2). DM1 je zapríčinená (CTG)n trinukleotidovou expanziou v géne DMPK (Dystrophia Myotonica Protein Kinase), kým DM2 je zapríčinená (CCTG)n tetranukleotidovou expanziou v géne ZNF9 (Zinc Finger Protein 9). Súčasťou diferenciálnej diagnostiky DM by malo byť potvrdenie prítomnosti kauzatívnej mutácie na úrovni DNA. Molekulárna identifikácia DM1 a DM2, zapríčiňujúcich expanzií, je však sťažená nezvyčajným charakterom týchto extrémne dynamických mutácií, ktoré môžu dosiahnuť veľkosť až niekoľko tisíc CTG alebo CCTG opakovaní. Na našom pracovisku uskutočňujeme molekulárnu diagnostiku oboch typov DM pomocou klasickej polymerázovej reťazovej reakcie (PCR), ktorá umožní stanoviť prítomnosť alel s fyziologickým počtom opakovaní u vyšetrovaného jedinca, v kombinácii s takzvanou „repeat-primed“ PCR, ktorá umožní stanoviť prítomnosť alebo neprítomnosť patogénnych expandovaných alel. Naše populačné štúdie nenaznačili žiadne výrazné odchýlky v slovenskej populácii v porovnaní s inými európskymi populáciami, čo sa týka rozsahu veľkostí zdravých alel, ich frekvencie a heterozygozity lokusov. V rámci diagnostických analýz, od zavedenia týchto metodík, sme analyzovali vzorky od 63 pacientov z 55 rodín so suspektnou DM, u ktorých sme DM1 expanziu identifikovali u 19 pacientov (13 rodín; 23,6 %) a DM2 expanziu v 10 prípadoch (10 rodín; 18,2 %). Identifikácia DM1 alebo DM2 zapríčiňujúcej expanzie v prípade 41,8 % rodín so suspektnou DM dobre ilustruje problematiku diferenciálnej diagnostiky a potvrdzuje výraznú potrebu analýz na úrovni DNA. Pomer potvrdených DM1 a DM2 prípadov sa zdá byť v rozpore s bežne uznávanou teóriou o nižšej frekvencii DM2 v porovnaní s DM1 v európskych populáciách, pričom potvrdzuje výsledky najnovších štúdií, podľa ktorých DM2 môže byť rovnako častá alebo dokonca aj častejšia ako DM1 v týchto populáciách. Exprese RNA a proteinu ZNF9 v lymfocytech pacientů s DM2 – možnosti diagnostiky DM2 z periferní krve Z. Lukáš1, S. Voháňka2, I. Falková1,3, M. Falk3, J. Feit1, R. Hrabálková1, J. Zaorálková1 1 Ústav Patologie FN Brno 2 Neurologická klinika FN Brno 3 Biofyzikální Ústav AVČR, Brno Současná představa o patogeneze myotonické dystrofie (DM2) je založena na interakci CCUGexp pre-mRNA genu ZNF9 s CCUG vazebnými proteiny, což vede k jejich sekvestraci v ribonukleárních ložiscích, a dále k deregulaci transkripce a alternativního sestřihu cílových RNA. K charakterizaci úlohy změn exprese ZNF9 na úrovni proteinu a mRNA (s expandovanou repeticí CCUG) je nutno identifikovat tkáně a buněčné typy, ve kterých je ZNF9 protein, resp. jeho mRNA exprimována. Za tímto účelem jsme připravili protilátku proti ZNF9 a sledovali její imunohistochemickou reaktivitu v lidském kosterním svalu, měkkých tkáních a lymfocytech periferní krve. V kosterním svalu vykazoval protein ZNF9 jemně zrnitá depozita v sarkoplazmě, a to jak u pacientů s DM2, tak u zdravých kontrol. Protein se rovněž nacházel v cytoplazmě měkkých tkání a, jako perinukleární tenký řetězec, v lymfocytech. Z toho vyplývá, že mRNA ZNF9 je exprimována i v „nesvalových“ tkáních, včetně lymfocytů. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Analýza distribuce mRNA ZNF9 ve zmíněných tkáních u pacientů s DM2 pomocí metody fluorescenční in situ hybridizace (FISH) následně odhalila přítomnost 1 až 2 ložisek expandované repetice CCUG. Tato ložiska nebyla přítomna v lymfocytech kontrolních pacientů ani v lymfocytech z periferní krve pacientů s DM1. Protein MBNL1 (interagující s CCUG repeticemi) vytvářel v lymfocytech skupiny intranukleárních granul, která však jen částečně kolokalizovala s ohnisky CCUGexp mRNA genu ZNF9 (jak bylo prokázáno imunohistochemickým vyšetřením kombinovaným s metodou FISH). Pouze část intranukleárních depozit proteinu MBNL1 a mRNA genu ZNF9 je tak vyvázána do uvedených ložisek, zatímco zbylý MBNL1 a ZNF9 protein v jádře může patrně plnit svou fyziologickou úlohu. Z tohoto důvodu je nepravděpodobné významnější narušení funkcí MBNL1 a ZNF9 v lymfocytech pacientů s DM2, vedoucí ke klinickým projevům. Vzhledem ke specifické detekci CCUGexp ohnisek pouze u pacientů s DM2 a expresi mRNA genu ZNF9 v lymfocytech lze metodu FISH diagnosticky aplikovat i na vzorky z periferní krve. Tato práce byla podpořena granty Ministerstva zdravotnictví ČR: NS/9877-3 a Grantové Agentury České Republiky: IAA500040802. Varia II. Distální hereditární motorická neuropatie (dHMNII) – klinická a elektrofyziologická studie R. Mazanec1, P. Seeman2, J. Haberlová2, M. Redlová1, M. Bojar1, J. Irobi3, V. Timmerman3 1 Neurologická klinika 2. LF UK a FN Motol, Praha 2 Klinika dětské neurologie 2. LF UK a FN Motol, Praha 3 Department of Molecular Genetics, Flanders Interuniversity Institute of Biotechnology (VIB), University of Antwerp (UA), Antwerpen, Belgie Úvod: Distální hereditární motorická neuropatie (dHMNII) je charakterizovaná atrofiemi a slabostí distálních svalů, převážně dolních končetin, bez poruchy čití. Příčinou je patogenní missense mutace (K141N) genu HSPB8, který kóduje heat shock 22kDa protein 8 a nachází se v lokusu 12q24. Dědičnost je autozomálně dominantní. Metodika: V souboru 21 pacientů jsme shromáždili klinická data o nástupu choroby, prvních příznacích a její progresi. Objektivně jsme vyhodnotili svalovou slabost dle MRC škály, citlivost (monofilamentum, kalibrovaná ladička) a deformity nohou (pes cavus). Elektrofyziologické vyšetření hodnotilo testy vedení motorickými a senzitivními vlákny na horních i dolních končetinách a jehlovou elektromyografii. Centrální somatosenzorické a motorické dráhy byly testovány pomocí evokovaných potenciálů (SEP a MEP). Výsledky: Klinické vyšetření: začátek choroby je mezi 12. až 28. rokem života 1. symptomy jsou hyperreflexie patelárního reflexu L2/4 a oslabení m. extensor hallucis longus www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 31 32 Abstrakty progrese svalové slabosti je výrazná během prvních 5 let od 1. symptomu pallhypestézie DK byla potvrzena u některých starších pacientů deformita nohou (pes cavus) není přítomna Elektrofyziologické výsledky: pokles CMAP z distálních svalů (m.EDB, m.AH) je první abnormita (n = 11) jehlová EMG m.tibialis anterior je senzitivní test u dHMN II pacientů (n = 9) počet motorických jednotek je časně redukovaný u mladých pacientů MEP jsou normální u všech testovaných pacientů (n = 6) SEP n.medianus a n.tibialis jsou normální (n = 2) Závěr: Studie zhodnotila klinické a elektrofyziologické nálezy u distální HMNII (genotypfenotyp korelace) způsobené mutací K141N genu pro sHSPB8. Podpořeno: MZ0FNM2005/6506. Význam A-vln v predikci rozvoje širších elektrofyziologických abnormit E. Vlčková, M. Hnojčíková, Š. Buršová, J. Bednařík Neurologická klinika LF MU a FN Brno Úvod: A-vlna je považována za elektrofyziologickou známku určitého (často subklinického) axonálního postižení periferního nervu. Její klinický význam však dosud není zcela jasný a je sporné, zda její výskyt predikuje vyšší pravděpodobnost rozvoje výraznějších abnormit elektrofyziologického nálezu v následujícím období. Soubor a metodika: Změna parametrů kondukčních studií periferních nervů a nálezů jehlové EMG byla vyhodnocena v elektromyografických nálezech 43 jedinců, vyšetřených v EMG laboratoři NK FN Brno nejméně 2x s odstupem alespoň 12 měsíců (průměrný věk 58,3 ± 9,8 let, odstup vyšetření 32 ± 12 měsíců), u nichž byl úvodní elektromyografický nález v mezích normy, resp. jedinou přípustnou abnormitou byl výskyt A-vln na některém z vyšetřených nervů. Vyhodnocení výše uvedených změn EMG nálezu mezi opakovanými vyšetřeními bylo provedeno s ohledem na výskyt A-vln při úvodním vyšetření. Výsledky: Výskyt A-vln na některém z vyšetřených nervů byl při vstupním vyšetření zachycen téměř u poloviny zařazených pacientů. Procentuální změna parametrů kondukčních studií se ve sledovaném období nelišila mezi nervy s a bez výskytu A-vln při úvodním vyšetření. Obdobně nebyla prokázána vyšší pravděpodobnost rozvoje změn jehlové EMG ve svalech, inervovaných nervem s výskytem A-vlny při úvodním vyšetření oproti svalům, zásobeným nervy bez záchytu A-vln. Rozvoj změn elektrofyziologického nálezu byl signifikantně ovlivněn pouze anamnesticky, laboratorně a/nebo radiologicky verifikovatelnou přítomností faktorů, etiologicky podmiňujících EMG nálezy, nově rozvinuté v mezidobí mezi hodnocenými vyšetřeními (tedy např. výskytem diabetu mellitu či průkazem významných degenerativních změn páteře na zobrazovacích metodách). Závěr: Výskyt A-vlny nepredikuje rozvoj širších abnormit elektrofyziologického nálezu v následujících letech. Pravděpodobnost rozvoje EMGprokazatelných abnormit je tedy významně zvýšena především existencí etiologických faktorů příslušných postižení a nikoli výskytem drobné preexistující axonální abnormity, verifikované přítomností A-vln. Podpora: výzkumný záměr MSM0021622404 + grant IGA MZ ČR č. NS 9667-4. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Výskyt a lokalizace A-vln u nejčastějších diagnostických jednotek vyšetřovaných v elektrofyziologické laboratoři M. Hnojčíková, E. Vlčková, Š. Buršová, J. Bednařík Neurologická klinika LF MU a FN Brno Úvod: A-vlna je častým elektrofyziologickým fenoménem. Četnost jejího výskytu u běžných diagnostických jednotek, vyšetřovaných v EMG laboratoři, však dosud nebyla systematicky studována. Stejně tak není známo, zda lokalizace A-vln závisí na místě postižení v průběhu nervového kořene, resp. periferního nervu. Soubor a metodika: Výskyt a lokalizace A-vln na relevantních periferních nervech byl vyhodnocen v elektrofyziologických nálezech 233 pacientů (průměrný věk 57,9 ± 9,6 let, 129 mužů, 104 žen), u nichž byla v rámci vyšetření v EMG laboratoři Neurologické kliniky LF MU a FN Brno verifikována některá z následujících diagnostických jednotek: syndrom karpálního tunelu (SKT) (113x), postižení n. ulnaris v oblasti lokte (12x), radikulopatie C8 (7x), L5 (31x) či S1 (34x) nebo polyneuropatie DKK (36x). Zařazeni byli pouze jedinci s jednoznačným elektrofyziologickým nálezem, svědčícím pro jednu z výše zmíněných diagnostických jednotek, zatímco nálezy pacientů s kombinací více typů postižení nebyly při hodnocení zohledněny. Výsledky: Výskyt A-vln byl významně častější na DKK a to více na n. tibialis (62 % pacientů s polyneuropatií a 58 % s radikulopatií S1) než na n. peroneus (30 % pacientů s polyneuropatií a 28 % s radikulopatií L5). Na HKK byl výskyt A-vln zaznamenán pouze u jednoho z vyšetřených pacientů s radikulopatií C8 (14 %) a dvou s postižením n. ulnaris v lokti (16 %). U pacientů se SKT byl prokazatelný signifikantní nárůst výskytu A-vln na n. medianus s tíží postižení, zejména s průkazem sekundární axonopatie v jehlové EMG. Obdobný trend bylo možné vysledovat i u pacientů s postižením n. ulnaris v oblasti lokte. Lokalizace A-vln byla u pacientů se SKT nejčastěji v první polovině vzdálenosti mezi M odpovědí a F-vlnou, u pacientů s radikulopatií byly A-vlny naopak častěji lokalizovány v oblasti F-vln nebo těsně před ní či za ní (kde se u pacientů se SKT A-vlny vůbec nevyskytovaly). Závěr: Frekvence výskytu A-vln se u jednotlivých diagnostických jednotek (a na jednotlivých periferních nervech) významně liší a u úžinových syndromů signifikantně vzrůstá při průkazu axonálního postižení. Lokalizace A-vln má prokazatelnou souvislost s místem postižení v průběhu periferního nervu či nervového kořene. Podpora: výzkumný záměr MSM0021622404 + grant IGA MZ ČR č. NS 9667-4. Existují elektrofyziologické prediktory dlouhodobého klinického vývoje pacientů s lumbální spinální stenózou? B. Mičánková Adamová1, S. Voháňka1, L. Dušek2, J. Jarkovský2 1 Neurologická klinika LF MU a FN Brno 2 Institut biostatistiky a analýz, Masarykova univerzita, Brno Úvod: Lumbální spinální stenóza (LSS) je definována jako zúžení páteřního nebo kořenového kanálu osteoligamentózního původu v bederním úseku páteře. LSS je častou příčinou bolestí dolní části zad a omezené mobility ve vyšším věku a nejčastější diagnózou v chirurgii www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 33 34 Abstrakty páteře u osob starších 65 let. U řady pacientů je obtížné rozhodnout, zda zvolit konzervativní či operační léčbu. Znalost přirozeného průběhu LSS a prediktorů vývoje onemocnění může přispět ke správné volbě léčebného postupu. Metodika: Z celkového počtu 151 pacientů s klinicky symptomatickou radiologicky verifikovanou LSS sledovaných na Neurologické klinice FN Brno byla vybrána skupina 71 pacientů, kteří byli pozváni ke klinické kontrole s odstupem průměrně 88 měsíců od vstupního vyšetření. Ke kontrolnímu vyšetření se dostavilo 56 pacientů (27 mužů, 29 žen, průměrný věk při vstupním vyšetření byl 55 let). Dle klinického vývoje byli tito pacienti rozděleni na 2 skupiny: skupina pacientů s nepříznivým vývojem (22 pacientů) a skupina pacientů s uspokojivým vývojem (zlepšení či beze změny, 34 pacientů). U obou skupin bylo hodnoceno vstupní EMG vyšetření (přítomnost radikulopatie, monoradikulárního a pluriradikulárního postižení, parametry H-reflexu m. soleus) a analyzováno, zda některé parametry predikují další klinický vývoj. Výsledky: Přítomnost radikulopatie dle EMG byla prokázána u 67,6 % pacientů s uspokojivým vývojem a u 86,4 % pacientů s nepříznivým vývojem (p = 0,104). U pacientů s uspokojivým vývojem převažovalo monoradikulární postižení nad pluriradikulárním postižením (52,2 % vs. 47,8 %), u pacientů s nepříznivým vývojem převažovalo pluriradikulární postižení nad monoradikulárním (78,9 % vs. 21,1 %) (p = 0,035). Při analýze H-reflexu m. soleus bylo zjištěno, že u pacientů s uspokojivým vývojem převažuje oboustranně normální H-reflex m. soleus (61,8 %), u pacientů s nepříznivým vývojem převažuje oboustranně abnormální H-reflex (50,0 %). Aritmetický průměr amplitudy H-reflexu m. soleus z obou DKK u pacientů s uspokojivým vývojem činil 2,7 mV, u pacientů s nepříznivým vývojem 1,3 mV (p = 0,023). Závěr: EMG vyšetření má určitý prognostický význam u pacientů s LSS, a to zejména přítomnost vícekořenového postižení a parametry H-reflexu m. soleus, což lze využít k predikci budoucího klinického vývoje. Efekt bipolární formy elektrostimulace na fokální neuropatii nervus ulnaris v oblasti lokte – pilotní studie L. Konečný1,3, E. Minks2, J. Pochmonová1,3, I. Husárová2, J. Siegelová1,3, M. Bareš2, P. Dobšák1, L. Katzer1 1 Klinika tělovýchovného lékařství a rehabilitace, Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně 2 1. neurologická klinika Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně 3 Katedra fyzioterapie a RHB, Lékařská fakulta Masarykovy univerzity, Brno Úvod: Elektrostimulace je prostředkem fyzikální terapie, která je využívána k rehabilitační terapii paretického svalstva. Využití elektrické stimulace k terapii fokální neuropatie n. ulnaris nebylo dokumentováno. Cíl: Cílem práce je analýza účinnosti elektrostimulace n. ulnaris formou bipolární aplikace na klinický stav pacientů s fokální neuropatií n. ulnaris. Metodika: Specifická výběrová kritéria splnila a rehabilitační protokol absolvovala skupina 7 pacientů s klinicky manifestní symptomatikou neuropatie n. ulnaris (6 mužů; 1 žena; věk 49,0 ± 14,2 let; délka trvání obtíží 5,9 ± 3,8 měsíců; 6x nedominantní HK). Fokální neuropatie n. ulnaris Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty v oblasti lokte byla verifikována vyšetřením EMG (kondukční studie, inching n. ulnaris k m. abduktor digiti minimi a interosseus dorsalis primus, jehlová EMG). Dominance končetin byla určena standardizovaným vyšetřením dle Matějčka. Během 2 týdnů od vstupního vyšetření byla aplikována série 12 elektrostimulací (Phyaction E; 2x týdně; 6 týdnů; 10 minut) formou bipolární aplikace (šikmý impulz; délka pulzu 500 ms; intenzita motoricky podprahová). Pacienti byli edukováni stran režimových opatření. Statistické srovnání vstupních a výstupních hodnot klinické EMG, dotazníkového šetření a testování bylo provedeno párovým t-testem (p < 0,05; StatSoft, Statistica CZ, vs. 9). Výsledky: Onemocnění bylo u všech pacientů klinicky vyjádřeno frustní parézou a hypotrofií hypothenaru, hypotonií a lehkou atrofií v m. interosseus dorsalis primus, paresteziemi a hypestezií v distribuci n. ulnaris. Na EMG byla zjištěna kombinovaná léze n. ulnaris v oblasti loktu, demyelinizačně-axonálního typu. Klinické postižení n. ulnaris bylo hodnocené jako mírné. Srovnáním vstupních a výstupních hodnot nebyly zjištěny signifikantní změny v rychlosti vedení motorických vláken přes oblast lokte při stimulaci k m. abduktor digiti minimi (ADM; 38,6 ± 10,8 m/s vs. 38,7 ± 9,1 m/s, *0,94), ani v rychlosti vedení motorických vláken k m. interosseus dorsalis primus (IDI; 39,6 ± 13,0 m/s vs. 39,1 ± 9,9 m/s, *0,92). Byl zaznamenán signifikantní nárůst amplitudy sumačního akčního potenciálu (CMAP) IDI (10,6 ± 2,9 mV vs. 12,5 ± 3,5 mV, *0,004). Nedošlo k signifikantním změnám amplitudy CMAP ADM (8,4 ± 3,2 mV vs. 8,7 ± 3,0 mV, *0,64) ani amplitudy senzitivního nervového akčního potenciálu (SNAP) při stimulaci senzitivních vláken k 5. prstu (9,7 ± 4,2 μV vs. 12,1 ± 7,8 μV, *0,36). Vyšetřením I/t křivky byl zaznamenán nesignifikantní nárůst akomodačního kvocientu (AQ; 2,7 ± 0,4 vs. 3,3 ± 0,7, *0,12) při dané chronaxii (1,0 ± 1,8 ms vs. 0,4 ± 0,2 ms, *0,37). Dotazníkovým šetřením nebyly zjištěny signifikantní změny v dotazníku DASH (Disabilities of Arm, Schoulder and Hand; 16,7 ± 10,2 bodů vs. 12,5 ± 8,7 bodů, *0,45) ani v UNEQ (Ulnar Neuropathy at the Elbow Questionnaire; 1,9 ± 0,5 bodů vs. 1,6 ± 0,5 bodů, *0,16). Kvalita života nebyla signifikantně změněna jak v dimenzi fyzického zdraví (Short Form 36 - PCS; 45,7 ± 7,2 bodů vs. 47,7 ± 8,5 bodů, *0,61) tak v dimenzi psychického zdraví (SF36 - MCS; 48,5 ± 11,0 bodů vs. 49,6 ± 12,1, *0,74). Nebyly zaznamenány změny v obratnosti HK testu 9PHT (Nine Peg Hole Test; zasunutí 14,8 ± 2,2 s vs. 14,8 ± 2,4 s, *0,90; vysunutí 7,1 ± 0,8 s vs. vysunutí 6,6 ± 0,7 s, *0,18) a ve svalové síle akra postižené HK (Handgrip; 373,3 ± 154,7 N vs. 394,8 ± 172,2 N, *0,72). Závěr: U vyšetřovaného souboru nebyl prokázán signifikantní vliv zvolené formy a délky bipolární aplikace elektrické stimulace n. ulnaris na klinické změny fokální neuropatie n. ulnaris. Podpořeno projektem MUNI/A/0896/2009. Exon skipping – molekulárně genetická metoda léčby DMD. Posun od teorie k praxi. L. Mrázová1, P. Vondráček1, J. Haberlová2, H. Ošlejšková1, P. Cahová1 1 Klinika dětské neurologie, FN Brno a LF Masarykovy Univerzity, Brno 2 Klinika dětské neurologie, FN Praha – Motol a 2. LF Karlovy Univerzity, Praha Duchenneova a Beckerova svalová dystrofie (DMD/BMD), souhrnně také nazývané dystrofinopatie, jsou na X chromozom vázaná recesivně dědičná onemocnění s incidencí 1 : 3 500 naro- www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 35 36 Abstrakty zených chlapců, způsobená mutacemi v dystrofinovém genu, který kóduje tvorbu proteinu dystrofinu, nezbytného pro zachování integrity svalového vlákna. DMD je nejzávažnější svalové onemocnění dětského věku, BMD jeho lehčí alelická varianta. S rozvojem moderních molekulárně biologických technologií se blíží doba, kdy bude možné tyto metody využít v klinické praxi při léčbě tohoto dosud zcela neléčitelného a letálního onemocnění. Přestože kauzální léčba svalových dystrofií je stále v nedohlednu, již v současnosti probíhají v některých světových centrech klinická hodnocení preparátů a metod, které by mohly poruchu na molekulární úrovni alespoň částečně modifikovat a tím významně zmírnit tíži a závažnost fenotypových projevů. Jedná se zejména o exon skipping, indukovaný antisense oligonukleotidy na úrovni pre-mRNA splicingu. Vlastní mutovaný dystrofinový gen není exon skippingem ovlivněn, pouze jeho mRNA již neobsahuje informaci eliminovaného exonu. Tato technika může obnovit čtecí rámec translace a tím vést k tvorbě vnitřně zkráceného a částečně funkčního dystrofinu. Klinickým důsledkem tohoto procesu je zmírnění těžkého fenotypu DMD a jeho konverze na mírnější fenotyp BMD. Aktuálně již probíhá první mezinárodní, multicentrická, placebem kontrolovaná klinická studie, zaměřená na skipping exonu 51 u chlapců s DMD, splňujících přísná genotypová a fenotypová kritéria. Na této studii participují také 2 pracoviště v ČR. Varia III. Hypokaliemická periodická paralýza D. Richter1, P. Špalek2, L. Fajkusová3 1 Neurologické oddelenie, UNB – Nemocnica sv. Cyrila a Metoda, Bratislava 2 Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU, UN Bratislava – Ružinov 3 Centrum molekulární biologie a genové terapie, Fakultní nemocnica, Brno Hypokaliemická periodická paralýza patrí medzi kongenitálne myopatie (periodické paralýzy) prezentujúce sa epizodickými atakmi svalovej slabosti až paralýzy. Hypokaliemická forma je relatívne najčastejším typom periodickej paralýzy s prevalenciou 1 : 100 000. Ochorenie je spôsobované poruchou funkcie membránových iónových kanálov, teda sa radí medzi tzv. kanalopatie. Existuje niekoľko známych mutácií s dominant- ným spôsobom dedičnosti. Klinický obraz sa môže medzi rodinami líšiť. Charakteristické parestézie, únava a najmä epizódy svalovej slabosti a paralýzy sa objavujú variabilne po 1. dekáde. Medzi provokujúce faktory patrí stres, oddych po fyzickej aktivite, na kálium bohaté jedlo a tiež niektoré medikamenty. Počas záchvatu je možné zachytiť zmeny na EMG a znížené hodnoty kaliémie. V medzizáchvatovom období je pacient bezpríznakový s normálnym EMG nálezom. Diagnostika je postavená na klinickom obraze, familiárnom výskyte a DNA diagnostike. Pri negatívnej rodinnej anamnéze je potrebné vylúčiť sekundárne formy periodickej paralýzy. Ľahké ataky nevyžadujú liečbu. Pri ťažkých paralýzach je vhodné podanie KCl per os. Profylakticky sa u niektorých pacientov osvedčil acetazolamid. Súčasťou prezentácie je kazuistika pacienta s HPP. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Polyneuropatia asociovaná s IgM monoklonálnou gamapatiou neurčeného významu K. Kračunová, P. Špalek, Ľ. Lisý Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU, UN Bratislava – Ružinov Úvod: Asi u 10 % pacientov s idiopatickou polyneuropatiou sa zisťuje v sére alebo v moči monoklonálny imunoglobulín. Najčastejšou formou je monoklonálna gamapatia neurčitého významu (Monoclonal Gammopathy of Undetermined Significance – MGUS). Waldenströmova makroglobulinémia a iné lymfoproliferatívne ochorenia predstavujú vzácne príčiny monoklonálnych gamapatií. Polyneuropatie asociované s monoklonálnou gamapatiou sú klinicky, eletrofyziologicky a reakciou na liečbu veľmi heterogénne. Polyneuropatia sa vyskytuje najčastejšie s MGUS IgM, zriedkavejšie IgG alebo IgA. IgM paraprotein asi u 50 % pacientov reaguje s myelín-asociovaným glykoproteinom (MAG). Predpokladá sa, že anti-MAG protilátky sa uplatňujú v patogenéze tohto IgM typu MGUS polyneuropatie. Najčastejším klinickým fenotypom je pomaly progredujúca symetrická senzitívne-motorická polyneuropatia s charakteristicky výraznými senzitívnymi príznakmi. Elektrofyziologicky sa zisťuje demyelinizačný typ polyneuropatie, často s prejavmi súčasnej axonálnej degenerácie. Neliečená alebo nedostatočne liečená polyneuropatia pri MGUS vedie k zneschopneniu pacientov v dôsledku výraznej ataxie a svalovej slabosti. Kazuistika: 48-ročný pacient s dg. demyelinizačnej polyneuropatie pri monoklonálnej gamapatii IgM, stanovenou na našom pracovisku v roku 1992. Ordinovali sme plazmaferézy a kortikoterapiu. V ďalších rokoch bol pacient dispenzarizovaný na rajónnom neurologickom pracovisku. Klinický stav bol pri uvedenej terapii stabilizovaný. V roku 2006 mu liečbu vysadili. Následne došlo k výraznej progresii stavu. Pacient bol v januári 2011 odoslaný na naše pracovisko. Klinicky bol prítomný ťažký polyneuropatický syndróm na horných i dolných končatinách s predominantným postihnutím distálneho svalstva – chabé parézy, výrazné atrofie svalstva, ťažká porucha propriocepcie, taktilnej a algickej citlivosti akrálne na končatinách. Elektrofyziologicky sa zistila ťažká axonálne-demyelinizačná polyneuropatia. Laboratórne sme detekovali výraznú eleváciu IgM v sére 9,58 g/l (norma do 3,0). Pacientovi sme indikovali veľkoobjemové plazmaferézy a ordinovali sme imunosupresívnu liečbu (azathioprín) podľa odporučení EFNS. Záver: Polyneuropatie s IgG alebo s IgA paraproteinom pri MGUS sa klinickým obrazom a reakciou na liečbu neodlišujú od CIDP, preto sa liečia podľa odporúčaní EFNS pre CIDP. Liekom prvej voľby sú kortikoidy alebo IVIg. Polyneuropatie s IgM paraproteinom pri MGUS reagujú horšie na štandardnú terapiu CIDP. Odporúčajú sa dlhodobo opakované plazmaferézy a imunosupresívna liečba (azathioprine). Včasné určenie správnej diagnózy, voľba adekvátneho terapeutického postupu a dlhoročná dispenzarizácia majú významný vplyv na prognózu pacientov s polyneuropatiou pri MGUS. Pacienti s IgM MGUS majú zvýšené riziko vzniku hematologickej malignity (najmä non-Hodgkinov lymfóm), preto musia byť dispenzarizovaní aj hematológom. www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 37 38 Abstrakty Parkinsonova choroba asociovaná s myasténiou gravis J. Martinková1, P. Špalek2, J. Benetin2 1 II. Neurologická klinika LF UK UN Bratislava 2 Neurologická klinika SZU a UNB, Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Bratislava vaná s tymómom a s ďalším autoimunitným ochorením – polymyozitídou. V odbornej literatúre sa objavili hypotézy o uplatňovaní imunitných mechanizmov v patogenéze PCh. Táto problematika je značne kontroverzná a priame dôkazy o uplatňovaní imunopatologických mechanizmov v patogenéze PCh nie sú k dispozícii. Prevalencia Parkinsonovej choroby (PCh) dosahuje v staršej populácii 1 %, naopak myasténia gravis (MG) je zriedkavé ochorenie. Komorbidita PCh a MG je popisovaná vzácne. Očakávaná prevalencia kombinácie PCh a MG je 0,5 na 1 milión obyvateľov. V našej práci referujeme o 4 pacientoch so súčasnou MG a PCh a predkladáme literárny prehľad tejto problematiky. Obe ochorenia majú niektoré klinické príznaky, ktoré sa môžu prelínať. Abnormná unaviteľnosť patrí k základným klinickým charakteristikám MG a je podmienená autoimunitne podmienenou poruchou nervosvalového prenosu. Únava patrí k častým príznakom PCh, jej príčina nie je presne objasnená, hoci nepochybne má centrálnu aj periférnu komponentu. Pri raritnej koexistencii PCh a MG je potrebné mať na zreteli vzájomné prelínanie klinických príznakov. K iniciálnym príznakom MG patrí prepadávanie hlavy „head drop“, ktoré môže byť mylne považované za anterocollis a vyskytuje sa približne u 5,3 % pacientov s PCh. Pri PCh je „head drop“ dôsledkom cervikálnej dystónie a nie slabosti šijového svalstva. Ďalšie príznaky, ktorými sa PCh a MG môžu prelínať, zahrňujú dysfágiu, dysartriu, myastenickú „slabosť“ tvárového svalstva imitujúcu parkinsonskú hypomímiu, myastenickú ptózu imitujúcu blefarospazmus, či fluktuáciu príznakov v čase. Jedna naša pacientka mala PCh kombinovanú s MG, ktorá bola asocio- Bolestivá senzomotorická polyneuropatia ako prejav vaskulitídy epineurálnych ciev – kazuistika R. Sobota, B. Kepplinger Neurologische Abteilung, Landesklinikum Mostviertel Amstetten, Österreich Úvod: Vaskulitídy sú príčinou približne v 4 % prípadov polyneuropatií. Vznikajú na podklade zápalových zmien vasa nervorum, ktoré vedú k poškodeniu nervu. Rozoznávajú sa izolované vaskulitídy periférneho nervového systému (nesystémové vaskulitické polyneuropatie) a polyneuropatie pri systémových vaskulitídach a kolagenózach. Cieľ: Cieľom kazuistiky je poukázať na výskyt rýchlo progredujúcej výrazne bolestivej polyneuropatie u pacienta s vyše 2-ročnou anamnézou chronickej anémie, trombocytózy a zvýšených zápalových markerov ako aj bolestí v oblasti ramenného a panvového pletenca. Pacient bol v začiatočnom štádiu ochorenia vedený ako suspektná polymyalgia rheumatica. Kazuistika: 58-ročný pacient bol prijatý na neurologické oddelenie LKM Amstetten pre približne trojmesačnú anamnézu bolestí a parestézií dolných končatín prevažne v oblasti predkolenia, zvýraznených v poslednom týždni. V anamnéze bola ďalej prítomná chronická anémia, Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty trombocytóza, vysoké zápalové markery nejasnej etiológie, suspektná polymyalgia rheumatica. Klinicky sa pacient prezentoval ako výrazne bolestivý stav s plégiou svalov peroneálnej skupiny obojstranne a vyhaslými šľachovookosticovými reflexami. Pomocou EMG a ENG bola zistená ťažká senzomotorická polyneuropatia s akcentáciou na dolných končatinách. Napriek negatívnemu likvorovému nálezu bola primárne pre podozrenie na Guillain-Barré syndróm zahájená liečba intravenóznym imunoglobulínom po dobu 5 dní, bez výraznejšieho efektu. V rámci diagnostiky bolo vykonané MRI mozgu, kde bolo prítomné malé ischemické ložisko vpravo periventrikulárne, klinicky asymptomatické. Vo vykonanom PNP skríningu (vitamín B12, kyselina listová, lues, HIV, ACE, železo, imunofixácia, paraproteinémia, metabolicko-endokrinologický skríning, HBA1c, ANA, ANCA, nádorové markery, C3, C4) bola zistená ako jediná patológia pozitivita p-ANCA. Histologický nález nervovosvalovej biopsie potvrdil vaskulitídu prevažne epineurálnych ciev väčšieho kalibru pri chronicky exacerbovanej axonálne demyelinizujúcej neuropatii. Celotelové FDG-PET-CT nepreukázalo zápalový ani malígny proces. Diagnostikovanú vaskulitídu nebolo možné presne zaklasifikovať. Terapeuticky bola zahájená liečba prednizonom v dávke 2 mg/kg telesnej hmotnosti, ku ktorej bol pridaný azathioprin 50 mg 2x denne. V liečbe bolesti bol nasadený buprenorfín, oxycodon a gabapentin. Následne bol pacient odoslaný na neurorehabilitačné oddelenie. V priebehu 4 týždňov bolo možné uvedenú trojkombináciu liekov proti bolesti kompletne vysadiť a v liečbe bol ponechaný len prednizon a azathioprin. Zápalové markery výrazne klesli, ku koncu hospitalizácie bolo CRP negatívne. Pomocou liečebnej rehabilitácie došlo ku klinickému zlepšeniu a pacient bol prepustený do domáceho ošetrenia. Záver: Touto kazuistikou chceme poukázať na pomerne zriedkavú príčinu polyneuropatie, ktorá má však napriek svojej zriedkavosti predsa len nezastupiteľné miesto v diferenciálnej diagnostike polyneuropatií. Paraneoplastická etiologie Guillain-Barrého syndromu L. Večeřa Neurologická klinika FN a LF MU Brno Guillain-Barrého syndrom (GBS) je akutní autoimunitní polyradikuloneuropatií a můžeme jej dělit do několika forem: Akutní zánětlivá demyelinizační polyneuropatie (AIDP), Akutní motorická axonální neuropatie (AMAN), Akutní motoricko-senzitivní neuropatie (AMSAN) a Miller-Fisherův syndrom. Dalšími variantami jsou Akutní senzitivní neuropatie (ASN), diplegia facialis a faryngo-cerviko-brachiální forma. AIDP je nejčastější formou GBS a tvoří asi 85 % případů. GBS je monofázický syndrom, jehož rozvoj trvá 2 až 4 týdny, recidiva je vzácná a vyskytuje se ve 3 –5 % případů. Klinickou manifestací je rychlý rozvoj motorických, senzitivních a autonomních příznaků, které začínají většinou akrálně a šíří se proximálně. Syndrom se vyskytuje u obou pohlaví téměr ve stejném poměru, nalézáme ovšem lehkou predominanci u mužů. Roční celosvětová incidence této choroby kolísá mezi 1,2 – 8,0/100 000 obyvatel. Příčinou je autoimunní zánět periferních nervů, a jeho nejčastějším spouštěčem je virová (nejčastěji se jedná o herpetické viry) nebo bakteriální infekce (nejčastějším bakteriálním agens je Campylobacter jejuni). Autoimunitní zánět, který postihuje periferní nervy, vznikne pravděpodobně na podkladě zkřížené imunitní reakce (molekulární www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 39 40 Abstrakty mimikry). Dalšími méně častými příčinami GBS mohou být vakcinace, operace, úraz, těhotenství, orgánová transplantace i transplantace kostní dřeně. Popisována je i asociace s jinými autoimunitními chorobami (sarkoidóza, systémový lupus erytematodes). Velmi sporným a diskutovaným spouštěčem GBS je nádorové onemocnění. Celkem bylo publikováno asi 43 prací týkajících se vztahu nádorových onemocnění a GBS. Paraneoplastická etiologie je v literatuře často zpochybňována ve smyslu prosté koincidence. Práce italských autorů (Vigliani a spol. 2004) však prokazuje signifikantně vyšší výskyt nádorových onemocnění u pacientů s GBS. Prezentována kazuistika 58-letého muže, který byl přijat s rychle progredují svalovou slabostí dolních končetin. Provedená lumbální punkce prokázala pro GBS typickou proteinocytologickou dysociaci v mozkomíšním moku. Elektrofyziologické vyšetření prokázalo typické kondukční bloky ve vedení periferními nervy a nález plně koreloval s diagnózou demyelinizační polyneuropatie. Během hospitalizace byl u pacienta zjištěn světlobuněčný renální karcinom, který byl následně odstraněn. Terapie plazmaferézou, a následné odstranění tumoru vedlo k postupnému, pomalému zlepšení stavu pacienta. Atypický průběh Guillain–Barrého syndromu. Kazuistika. M. Nevrlý, M. Kaiserová, P. Otruba, P. Kaňovský Neurologická klinika, Fakultní nemocnice a Lékařská fakulta Univerzity Palackého, Olomouc Úvod: Guillain-Barré syndrom (GBS) představuje heterogenní skupinu onemocnění, projevující se akutně vzniklým zánětlivým onemoc- něním periferní nervové soustavy. Onemocnění je charakterizováno rychle vzniklou slabostí končetin s progredujícím a ascendujícím průběhem. Patofyziologicky se jedná o demyelinizační postižení nervů na podkladě patologické imunitní reakce namířené proti vlastní periferní nervové soustavě, většinou rezultující s předchozího styku s infekčním agens. Většina klinických obrazů je spojena s motorickou slabostí končetin s maximem distálně, méně často může v klinickém obraze dominovat postižení hlavových nervů. Kazuistika: Na Neurologické klinice jsme zaznamenali případ 25-leté pacientky v trvalé imunosupresivní léčbě pro ulcerózní kolitidu. Poprvé ve 24 letech se v návazností na katar horních cest dýchacích rozvinula faciální diplegie. Provedené vyšetření mozkomíšního moku bylo v normě, včetně sérologického vyšetření antiborreliových protilátek a protilátek proti neurotropním virům. MRI mozku bylo s normálním nálezem, EMG vyšetření prokazovala akutní postižení faciálních nervů oboustranně. Při rehabilitační léčbě došlo během několika týdnů k úplné regresi postižení. S odstupem 6 měsíců došlo k recidivě symptomů, opětovně v návaznosti na předchozí respirační infekt. Mimo postižení faciálních nervů se projevily také dysfagické obtíže. Kontrolní vyšetření mozkomíšního moku bylo s nálezem lehké hyperproteinorhachie. EMG vyšetření prokázalo opětovně postižení n. facialis oboustranně, vyšetření periferních nervů horních i dolních končetin bylo bez známek demyelinizačního či axonálního postižení. Po podání intravenózních imunoglobulinů (IVIG) došlo k regresi nálezu. Po dalších 2 měsících další recidiva faciální diplegie s výraznou bulbární symptomatologií a respirační insuficiencí. Terapie IVIG byla bez efektu, ke stabilizaci stavu a zmírnění klinických obtíží došlo až po sérii 6 plazmaferéz. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Závěr: Při žádné z atak onemocnění nebylo registrováno končetinové postižení, EMG vyšetření opakovaně neprokázalo postižení na periferních nervech horních i dolních končetin. Vždy se jednalo pouze o postižení faciobulbární oblasti, klinicky i elektromyograficky verifikované. Likvorologické vyšetření bylo s nálezem pouze lehké hyperproteinorhachie, nicméně vzhledem k návaznosti potíží na infekty a efekt terapie IVIG, resp. plasmaferéz, hodnotíme potíže nejspíše jako recidivující atypickou faciobulbární formu GBS. Akutně vzniklá kvadruparéza metabolické geneze Z. Kadaňka ml. Neurologická klinika FN a LF UM, Brno Diagnostika akutně vzniklých kvadruparetických syndromů bývá často svízelná a ani pomocná zobrazovací vyšetření nás ne vždy navedou správným směrem. Autor popisuje kazuistiky dvou pacientů s akutními těžkými paretickými projevy nejasné geneze, u nichž se přepokládala akutní míšní ischemie nebo dekompenzovaná spondylogenní cervikální myelopatie a následně prokázala závažná metabolická porucha – v jednom případě hyper- a ve druhém hypokalémie. Draslík se významně podílí na stabilitě vnitřního prostředí a hladina sérového kalia je důležitým faktorem pro správné fungování nervosvalového přenosu a udržení svalového tonu, stejně tak ovlivňuje i činnost srdečního svalu. Hladina draslíku v krvi je přísně regulována pomocí ledvin. Větší odchylka koncentrace sérového kalia od optimálních hodnot může vést k velmi závažným kardiologickým a neurologickým komplikacím. Úprava iontové dysbalance vede k rychlé úpravě paretických příznaků. Adultná forma Pompeho choroby – kazuistika I. Martinka1, P. Špalek1, M. Mečiarová2, F. Ondriaš2, A. Hlavatá3, Z. Lukacs4 1 Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, NK SZU, UN Bratislava – Ružinov 2 Diagnostické centrum Ružinov, Alpha medical patológia, UN Bratislava – Ružinov 3 II. Detská klinika, DFNsP Bratislava 4 Universitätsklinikum HamburgEppendorf Úvod: Pompeho choroba (PCh) je autozomálne recesívne dedičné metabolické ochorenie zo skupiny glykogenóz (GSD 2 – glycogen storage disease, type 2). Poruchou zodpovednou za vznik ochorenia je geneticky podmienený deficit lyzozomálnej kyslej alfa-glukozidázy rôzneho stupňa. Deficit enzýmu vedie k depozícii abnormálneho produktu štiepenia glykogénu v lyzozómoch buniek, typicky sú predovšetkým postihnuté kostrové svaly a myokard. Podľa stupňa deficitu, veku pri manifestácii a stupňa závažnosti sa rozlišujú 3 formy PCh: infantilná, juvenilná a adultná. Adultná forma PCh sa diagnostikuje na základe klinického obrazu (spravidla myopatie), elevovaných hladín CK (u 90 % prípadov 5 – 15x vyššie hladiny CK oproti norme), EMG (myogénny nález) a svalovej biopsie. Definitívnu diagnózu PCh možno stanoviť na základe enzymologického vyšetrenia (stanovenie aktivity alfa-glukozidázy v krvných bunkách) a na základe molekulárno-genetického vyšetrenia s dôkazom príslušnej génovej mutácie. Do konca 20. storočia bola PCh neliečiteľné ochorenie, prognóza pacientov s infantilnou a juvenilnou formou infaustná, pacientov s adultnou formou nepriaznivá. V 90. www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 41 42 Abstrakty rokoch bola objavená prelomová kauzálna liečba PCh – rekombinantná ľudská alfa-glukozidáza (Myozyme). Cieľom našej práce je uviesť kazuistiku pacientky s adultnou formou PCh a poukázať na ťažkosti spojené s určením správnej diagnózy. Kazuistika: 43-ročná pacientka od roku 2006 s progresívnym vývojom slabosti predominantne proximálneho svalstva dolných končatín. Pri chôdzi do schodov a vstávaní zo sedu si musí pomáhať rukami, nevie spraviť drep. Máva myalgie stehenného svalstva. RA je bez pozoruhodností. V roku 2007 bola hospitalizovaná na rajónnom neurologickom pracovisku. V klinickom náleze dominovala slabosť proximálnych svalov dolných končatín. V sére bola zvýšená hladina CK a transamináz, hodnoty hepar-špecifických markerov a parametrov funkcie štítnej žľazy boli v norme. EMG vyšetrením sa zistila myogénna lézia. Svalovou biopsiou sa dokázali známky vakuolárnej myopatie, imunohistochemické vyšetrenie sa nedalo realizovať pre početné artefakty (mraziace artefakty, fixácia formolom). Stav pacientky bol hodnotený ako svalová dystrofia proximálneho typu s benígnym priebehom. Pre progresiu ťažkostí bola v lete 2010 vyšetrená rajónnym neurológom, ktorý stav hodnotil ako susp. chronickú polymyozitídu a ordinoval prednizón s miernym subj. zlepšením. Neskôr bol prednizón pre neefektívnosť a zlú toleranciu vysadený. V novembri 2010 bola pacientka odporučená do Centra pre neuromuskulárne ochorenia. V klinickom obraze dominovala výrazná slabosť proximálnych svalov DK. Laboratórne zistená hyperCKémia (13 ukat/l), v EMG myogénny nález. Indikovali sme ďalšiu svalovú biopsiu. Imunohistochemickými a histopatologickými vyšetreniami sa zistil obraz metabolickej myopatie, v popredí boli ložiskové vakuolárne sarkoplazmatické PAS depozity. Na základe výsledku biopsie bola stanovená diagnóza glykogenóza typu II (PCh). Diagnóza bola potvrdená skríningovým vyšetrením suchej kvapky krvi, enzymologickým vyšetrením a molekulárno-genetickým vyšetrením (Dr. Z. Lukács, Hamburg). Pacientka má schválenú substitučnú liečbu rekombinantnou alfa-glukozidázou (Myozyme). Záver: Adultná forma PCh má nešpecifický klinický, laboratórny a elektrofyziologický obraz. Existuje značné riziko nesprávneho stanovenia diagnózy na základe podobnosti s niektorými svalovými ochoreniami (svalové dystrofie, polymyozitída a pod.). Svalová biopsia umožňuje odlíšiť myopatiu pri PCh od progresívnych svalových dystrofií a zápalových myopatií. Svalovú biopsiu je nutné realizovať na špecializovanom pracovisku, ktoré má skúsenosti so spracovaním vzoriek a vyhodnocovaním výsledkov svalových biopsií. Včasné určenie diagnózy PCh je dôležité. Podľa záverov štúdií o enzymatickej substitučnej liečbe sa najlepšie terapeutické výsledky pri PCh dosahujú, ak sa začne s liečbou vo včasnom štádiu ochorenia. V pokročilých štádiach PCh bývajú v postihnutých svaloch už ireverzibilné zmeny. Myasthenia gravis, protilátky proti fetálnym acetylcholínovým receptorom a arthrogryposis multiplex congenita P. Špalek1, I. Urminská1, K. Pisoňová2, M. Sosková1, M. Oros2 1 Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, NK SZU, UN Bratislava – Ružinov 2 II. Gynekologicko-pôrodnícka klinika LF UK, UN Bratislava – Ružinov Úvod: Protilátky proti acetylcholínovým receptorom (AChRs) u tehotných žien s myasténiou Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty gravis (MG) môžu počas tehotenstva prechádzať cez placentu a cca u 10 – 15 % novorodencov spôsobovať tranzitórnu neonatálnu myasténiu (TNM). Nejedná sa o aktívne autoimunitné ochorenie, ide o „pasívnu imunizáciu“. TNM sme zaznamenali u 8 novorodencov. Myastenické príznaky novorodenca dobre reagujú na podkožnú aplikáciu inhibítorov cholínesterázy. Prognóza TNM je priaznivá. Protilátky proti AChRs sú prirodzene eliminované z organizmu novorodenca do 2. – 5. týždňa po pôrode. Cieľom nášho zdelenia je poukázať na ďalšie raritné ochorenie novorodeneckého veku – artrogryposis multiplex congenita (AMC), ktoré je vyvolané pôsobením materských protilátok proti fetálnym AChRs. Kazuistika: 18-ročná pacientka s ťažkou séropozitívnou formou generalizovanej myasténie gravis. Klinický stav sa pri imunosupresívnej liečbe a po tymektómii upravil do farmakologickej remisie. Vo veku 20 rokov porodila novorodenca – chlapca s klinickým obrazom AMC a kombinovaných kardiálnych chýb, ktoré po niekoľkých hodinách viedli k exitu. Titer protilátok matky proti AChRs bol > 32,0 nmol/ (norma do 0,3). V ďalších rokoch bola pacientka asymptomatická na udržovacej imunosupresívnej liečbe azatioprínom. Titer autoprotilátok proti AChRs klesol na 0,9 nmol. Po ďalších 7 rokoch pacientka porodila zdravého novorodenca mužského pohlavia. Diskusia: Arthrogryposis multiplex congenita (AMC) je charakterizovaná mnohopočet- nými kongenitálnymi kontraktúrami kĺbov a je dôsledkom akinézy – chýbania pohybov plodu v maternici. AMC je prejavom kongenitálnych ochorení, ktoré sú podmienené geneticky alebo vonkajšími faktormi. Vzácnou príčinou „získanej formy“ AMC sú protilátky matiek s manifestnou MG, zriedkavo aj u asymptomatických matiek, proti AChR plodu. Materské protilátky počas tehotenstva prenikajú cez placentu a v plode blokujú funkcie fetálnych izoforiem AChRs, čo vedie k akinéze plodu so sekundárnym vznikom mnohopočetných kĺbnych kontraktúr. U týchto novorodencov sa fakultatívne vyskytujú rôzne kongenitálne deformity CNS, srdca a pľúc. Preto v súčasnosti prebieha intenzívny výskum vzťahu AChRs protilátok a iných fetálne-špecifických protilátok k patogenéze kongenitálnych deformít rôznych orgánov, najmä kardiálnych a cerebrálnych. Záver: Ženy s myasténiou gravis (aj v remisii) s pozitívnymi autoprotilátkami proti AChRs môžu porodiť novorodenca s tranzitórnou neonatálnou myasténiou alebo s arthrogryposis multiplex congenita. Riziko vzniku týchto ochorení je nízke, ale ohrozuje priaznivý priebeh gravidity a prognózu novorodencov. Preto je nevyhnutné, aby myasteničky s pozitívnymi autoprotilátkami proti AChR (aj v remisii) boli počas tehotenstva sledované v centre pre myasténiu gravis a na špecializovanom gynekologicko-pôrodníckom pracovisku. www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 43 44 Abstrakty Workshop „Myozitídy“ Polymyozitída a dermatomyozitída – klinický obraz a diagnostika P. Špalek Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU, UN Bratislava – Ružinov Úvod: Polymyozitída (PM) je autoimunitné ochorenie sprostredkované celulárnou imunitou. Dermatomyozitída (DM) je autoimunitné ochorenie sprostredkované humorálnou imunitou namierenou proti endotelu endomyziálnych a kožných kapilár, fakultatívne aj proti endotelu ciev v iných orgánoch. Cieľové antigény autoimunitných reakcií pri PM a DM nie sú známe. Klinický obraz: Svalová slabosť – s akútnym, subakútnym alebo chronickým vývojom. Postihuje typicky a symetricky pletencové svalstvo, proximálne svaly HK, DK a šijové svalstvo. Myalgie – bývajú prítomné pri akútnejších formách, spojené s palpačnou citlivosťou a pri ťažších formách aj s opuchmi svalov. Svalové atrofie – vznikajú pri dlhšom trvaní PM a DM, príčinou môže byť aj nedostatočná alebo nesprávna liečba. Šľachovo-okosticové reflexy sú výbavné, nie sú prítomné žiadne poruchy citlivosti. Kožné príznaky – sú obligátnym prejavom DM. Najčastejšie sa vyskytuje heliotropný exantém, erytémy a ulcerácie na rôznych miestach kože, a periorbitálny edém. Rôzne orgánové lézie – pľúcna fibróza, artritídy, myokarditídy, perikarditídy, slizničné lézie GIT, lézie obličiek – sa fakultatívne vyskytujú u 15 – 20 % pacientov s PM alebo DM. Diagnostické kritériá pre PM a DM (Bohan a Peter): 1. Klinické kritériá: a) svalové – symetrická slabosť proximálneho svalstva a progresívny vývoj v trvaní týždňov až mesiacov b) kožné – heliotropný exantém, periorbitálne edémy, erytémy, Gottronove papuly, atď. 2. Zvýšená aktivita sérovej kreatínkinázy 3. EMG nálezy: a) zvýšená inzerčná aktivita a prítomná spontánna aktivita b) nález potenciálov nízkej amplitúdy a krátkeho trvania c) včasný nábor AP motorických jednotiek pri vôľovej kontrakcii 4. Svalová biopsia: a) PM: nekrotické a regenerujúce svalové vlákna, kolísanie veľkosti priemeru vlákien, lymfocytárne zápalové infitráty, zmnoženie interstícia b) DM: okluzívny zápal kapilár a drobných ciev, infiltráty B- a CD4+ lymfocytov, perifascikulárna atrofia svalových vlákien. Diagnóza PM je definitívna pri splnení všetkých 4 diagnostických kritérií. Pri splnení 3 diagnostických kritérií je diagnóza PM pravdepodobná. Obvykle ide o pacientov, ktorí spĺňajú klinické, biochemické (CK) a elektromyografické kritériá diagnózy PM, ale v histopatologickom obraze chýba zápalový infiltrát. Diagnóza DM je definitívna pri splnení všetkých 4 diagnostických kritérií, ale aj pri splnení 3 diagnostických kritérií, ak sú prítomné kožné nálezy. Ak sú prítomné dve diagnostické kritériá Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty a kožné nálezy, je diagnóza DM pravdepodobná. Obvykle ide o pacientov, ktorí spĺňajú klinické a laboratórne alebo elektromyografické kritériá diagnózy DM, a v histopatologickom obraze chýbajú príznaky zápalu. Príčinou, prečo sa nezachytí zápalový nález v bioptickej vzorke, je fokálna disperznosť myozitického procesu pri PM, DM. Niektorí autori kritizujú, že diagnostické kritériá podľa Bohana a Petera kladú na rovnakú úroveň klinický obraz, CK, EMG a svalovú biopsiu, čo umožňuje stanoviť diagnózu PM aj v prípade chýbania histologického nálezu zápalových infiltrátov. Naopak, endomyziálne zápalové infiltráty môžu byť príležitostne prítomné aj pri rôznych svalových dystrofiách a pri idiopatických nekrotizujúcich myopatiách. Preto Dalakas a Hohlfeld považujú PM za diagnózu per exclusionem. Definitívnu diagnózu PM možno stanoviť len vtedy, ak ide o akútny, subakútny alebo chronický vývoj symetrickej proximálnej svalovej slabosti, s hyperCKémiou, myogénnym EMG nálezom a zápalovým nálezom v svalovom tkanive, pričom sú vylúčené všetky iné možné príčiny zápalu. Imunoterapia polymyozitídy a dermatomyozitídy F. Jurčaga, P. Špalek Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU, UN Bratislava – Ružinov Kortikoterapia: Prednizon v dávke 1 – 1,5 mg/kg telesnej hmotnosti/deň je liekom voľby pre všetky polymyozitídy (PM) a dermatomyozitídy (DM). Pri DM je pre okluzívnu vaskulitídu najvhodnejšie začať liečbu intravenóznym podávaním methylprednizolonu v dávke 0,5 – 1 g/deň po dobu 3 – 5 dní. Ku klinickému zlepšeniu môže dôjsť už v prvom mesiaci liečby, ale u viacerých pacientov s PM a DM dochádza k zlepšeniu až po viacerých týždňoch, niekedy až po 3 – 5 mesiacoch. Pri potrebe viacmesačného podávania vysokých dávok prednizonu je nutné prejsť na režim alternujúcich jednorazových dávok prednizonu, ktorý zabezpečuje jeho optimálny terapeutický efekt pri nízkom riziku vzniku vedľajších prejavov. Pokles hladiny kreatínkinázy (CK) v sére obvykle predchádza zlepšovaniu klinického stavu. Doba podávania prednizonu k zaisteniu trvalého liečebného efektu je individuálne rôzne dlhá. Základnou podmienkou pre postupné znižovanie prednizonu je stálosť optimálneho klinického zlepšenia PM alebo DM a tiež stálosť zníženej/upravenej hladiny CK v sére. Rýchle a „programované“ znižovanie dávok prednizonu vedie k exacerbáciám PM a DM a zhoršuje ich prognózu. Ďalšie príčiny zlyhania kortikoterapie sú nedostatočne vysoká úvodná dávka prednizonu, predčasný začiatok znižovania prednizonu a nedostatočné trvanie kortikoterapie. Imunosupresívne preparáty: Azatioprín (Imuran): I.Indikovaný je v dennej dávke 2 – 4 mg/kg telesnej hmotnosti v kombinácii s prednizonom hneď od začiatku liečby, ak ide o: a) akútna forma PM, DM; b) PM, DM asociovaná s iným autoimunitným ochorením, kolagenózou. II.Počas liečby prednizonom sa azatioprín v dennej dávke 2 mg/kg telesnej hmotnosti ordinuje pri: a) formy PM, DM refraktérne na liečbu prednizonom (ak pri liečbe prednizonom nenastane do 3 mes. klinické zlepšenie); b) ak pri znižovaní udržovacích dávok prednizonu dôjde k exacerbácii PM, DM. Pre www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 45 46 Abstrakty nízky výskyt vedľajších účinkov je azatioprín výhodný najmä u pacientov, u ktorých je potrebná dlhodobá, prípadne trvalá udržovacia imunosupresívna liečba. Iné imunosupresívne lieky (cyklofosfamid, mykofenolát mofetil, metothrexat) sa používakú zriedka. Intravenózny imunoglobulín (IVIg): je účinný v liečbe PM a DM. Ordinuje sa v dvoch indikáciách: 1.formy PM a DM, ktoré sú refraktérne na kortikoterapiu a imunosupresiu. 2.hyperakútne (rhabdomyolytické) formy PM a DM, pri ktorých je súčasne indikovaná kombinovaná imunosupresia (kortikoidy + azatioprín). Plazmaferéza: nie je pri PM a DM. Prognóza PM a DM: Pred érou imunoterapie dosahovala úmrtnosť pacientov s PM a DM 40 %. V súčasnosti majú pacienti pri včasnom určení správnej diagnózy a voľbe optimálneho terapeutického postupu veľmi priaznivú prognózu. Výnimku tvoria len pacienti s paraneoplastickými DM, u ktorých prognóza quo ad vitam závisí od liečiteľnosti nádorového ochorenia. S horšou prognózou PM, DM sú spojené: vysoký vek a najmä neskoré určenie správnej diagnózy a neskorá alebo nedostatočná liečba. Najlepšie výsledky sa dosahujú v špecializovaných centrách pre diagnostiku, liečbu a dispenzarizáciu pacientov s PM a DM. Myozitida s inkluzními tělísky S. Voháňka Neuromuskulární centrum, Neurologická klinika FN a LF MU Brno Pojmenování pochází od Yunise a Samahy, kteří je v roce 1971 použili k odlišení skupiny nemocných se zánětlivou myopatií, u kterých vykazo- vala svalová biopsie vedle zánětlivého infiltrátu i další abnormality. Incidence myozitidy s inkluzními tělísky („Inclusion body myositis“ = IBM) v České Republice není známa. Epidemiologické studie vykazují rozptyl od 2,2 (Nizozemí) do 10,9 (Austrálie) na 1 milion obyvatel. IBM představuje asi 25 % zánětlivých myopatií. Choroba je častější u mužů (3 : 1). Sporadická forma se manifestuje v 80 % ve věku nad 50 let (výskyt v mladším věku je typický pro hereditární formu). Etiopatogeneze není dosud jasná: tradičně je tato choroba (vzhledem k obligátnímu nálezu zánětlivých infiltrátů) řazena spolu s dermatomyozitidou a polymyozitidou mezi zánětlivé získané myopatie. Rezistence k imunomodulační terapii a inkluze ukazují spíše na myodegenerativní patologii podobnou Alzheimerově chorobě. Klinicky dominuje kořenově lokalizovaná slabost DK s predilekčním postižením kvadricepsů, často jsou také postiženy m. iliopsoas a m. tibialis anterior. Bývá patelární areflexie, ostatní reflexy mohou být zachovány. Na HK jsou postiženy svaly na paži (biceps a triceps) a hluboké flexory prstů. Dysfagie, (30 – 40 % nemocných) může být i iniciálním příznakem. Postižení bývá často asymetrické. Může být přítomna i slabost mimické muskulatury a šíjového svalstva. Nejsou přítomny hypertrofie. IBM není asociována s vyšším výskytem maligních onemocnění ani se systémovými autoimunitními chorobami. Progrese je velmi pomalá, někteří pacienti jsou ještě po 10 letech od prvních příznaků schopni samostatné lokomoce. U většiny pacientů se nachází významná endomysiální infiltrace makrofágy a T lymfocyty (především CD8+), která je identická s obrazem u polymyozitidy. Vedle infiltrátu nacházíme ve Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty světelném mikroskopu lemované vakuoly („rimmed vacuoles“) a eosinofilní cytoplasmatické inkluze, které při elektronové mikroskopii odpovídají shlukům 15 – 20 nm širokých filament v cytoplasmě i nukleoplasmě. Vakuoly jsou přítomny v 2 – 70 % svalových vláken, mají 2 – 25 µm, jsou lemovány bazofilním materiálem a obsahují cytoplasmatické degradační produkty. Jedno svalové vlákno obsahuje jednu nebo více vakuol, které jsou lokalizovány subsarkolemálně nebo centrálně. Filamenta, které lze ve shlucích pozorovat v světelném mikroskopu jako inkluze, se podobají neurofibrilárním filamentům nacházeným v mozku u Alzheimerovy choroby a obsahují identicky fosforylovaný tau protein, ubiquitin, apolipoprotein E, presenilin 1 a další komponenty. Dále jsou přítomny různé abnormality mitochondrií včetně deficitu cytochromoxidázy. Pro chorobu je příznačná rezistence vůči terapeutickým postupům obvykle používaným u zánětlivých myopatií (kortikoidy, imunosupresiva, IVIG). Tato vlastnost je i diagnostickým ukazatelem. Akútne stavy pri neuromuskulárnych ochoreniach I. Anesthesia in patients with neuromuscular disorders Jan B. M. Kuks Department of Neurology, University Medical Centre Groningen, Groningen, Netherlands Patients with neuromuscular disorders may be particularly at risk in case of general anesthesia. There are several reasons for this. The patient my be in a brittle condition with respect to the function of his ventilation muscles (e.g. motor neuron disease, myasthenia, acute inflammatory demyelinating polyneuropathy a.o.). There may be a hypersensitivity to neuromuscular blocking agents (myasthenia). Peri-operative stress may enhance an autoimmune dysregulation. Metabolic dysregulation (inhibition at several levels) may occur in mitochondrial disorders. Isotypes of Acetylcholine receptors particularly sensitive for succinylcholine and metabolits may be upregulated in several myopathies and lead to sever hyperkalemia. Rhabdomyolysis due to breakdown of the muscle surface membrane in some congenital myopathies and a few other neuromuscular diseases. Myotonic crisis in myotonic dystrophy but also in the congenital myotonies. In spite of growing knowledge on this topics there is still no evidence for a superior or most safe anesthetic technique for neuromuscular patients. Neuromuskulární poruchy v rámci kritického stavu J. Bednařík Neurologická klinika LF MU a FN Brno Kritický stav („criticall illness“) je obvykle definován jako stav spojený se selháním jednoho nebo více orgánových systémů, který vznikl na podkladě závažného onemocnění nebo úrazu. Příčinou rozvoje kritického stavu je nejčastěji infekce, obvykle respirační, dále poranění, popá- www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 47 48 Abstrakty lení, velká operace či primární selhání jednoho orgánu či systému včetně primárního postižení centrálního nervového systému nebo neuromuskulárního systému. Jeho nedílnou součástí je syndrom systémové zánětlivé odpovědi, který je závažným onemocněním nebo úrazem spouštěn. Původní koncepce sepse jako neadekvátní mobilizace obranných mechanismů proti virulentní infekci byla modifikována konceptem syndromu systémové zánětlivé odpovědi („systemic inflammatory response syndrome“) jako nekontrolované široké zánětlivé reakce nejen na infekci a vedoucí až k multiorgánovému selhání. Neuromuskulární poruchy u kriticky nemocných se manifestují zejména nově vzniklou svalovou slabostí („critical illness weakness“, „ICU-acquired weakness“, „ICU-acquired paresis“). Kromě exacerbace preexistujícího nervosvalového onemocnění a perzistující farmakologické blokády nervosvalového přenosu navozené působením nedepolarizujících blokátorů nervosvalového přenosu je nově rozpoznanou příčinou tzv. polyneuropatie a myopatie kritického stavu. Tyto poruchy postihují v různém stupni minimálně polovinu kriticky nemocných. Etiopatogeneze je pravděpodobně multifaktoriální. Významným etiologickým faktorem je syndrom systémové zánětlivé odpovědi a multiorgánové selhání. U myopatie kritického stavu je pravděpodobným přídatným faktorem „funkční denervace“ navozená blokátory nervosvalového přenosu a vysoké dávky kortikosteroidů. Obě jednotky se u jednotlivých nemocných velmi často kombinují – polyneuromyopatie kritického stavu, polyneuropatie a myopatie kritického stavu (CRIMYNE). Oproti původní představě označující tyto poruchy jako komplikace kritického stavu se jedná spíše o součást multiorgánového selhání – „nervosvalové selhání“ – analogické selhání dalších orgánů v rámci kritického stavu. Jsou významným rizikovým faktorem prolongované mortality a morbidity kriticky nemocných. Dosavadní stav poznatků o etiopatogenezi kritického stavu neumožňuje účinnou prevenci či léčbu nervosvalových poruch. Práce byla podpořena Výzkumným záměrem MŠMT ČR MSM0021622404 a grante IGA MZČR č. 3206-3. Základné princípy manažmentu myastenickej krízy P. Špalek1, A. Yaghi2, J. Piťha3, S. Voháňka4 1 Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU a UN Bratislava – Ružinov 2 Klinika intenzívnej medicíny a anestéziológie LF UK a UN Bratislava – Ružinov 3 Centrum myasthenie gravis, Neurologická klinika KU, Praha 4 Neuromuskulární centrum, Neurologická klinika FN a LF MU Brno Úvod: Myasténia gravis (MG) je heterogénne autoimunitné ochorenie spôsobené cirkulujúcimi autoprotilátkami proti acetylcholínovým receptorom (AChR) alebo proti svalovo-špecifickej kináze (MuSK), ktoré vedú k deštrukcii postsynaptickej platničky na nervosvalovom spojení. Prevalencia MG v SR je 17,5 na 100 tisíc obyvateľov. Podľa literárnych údajov sa myastenická kríza vyskytuje u 5 – 25 % pacientov s MG. Myastenické krízy sa vyskytujú najčastejšie v prvom alebo v druhom roku po vzniku MG. V posledných rokoch sa výskyt myastenických kríz vďaka súčasným možnostiam imunoterapie podstatne znížil. V SR sme v 5-ročnom období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2010 diagnostikovali myasté- Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty niu gravis u 347 pacientov, pričom myastenická kríza vznikla len u 11 pacientov (3,2 %). Významne sa zmenila aj mortalita pri myastenických krízach. V minulosti dosahovala až 40 – 45 % a v súčasnosti klesla na 4 – 5 %. Rizikové faktory myastenickej krízy. Väčšina pacientov s myastenickou krízou má identifikovateľné rizikové faktory. Patria k nim febrilné ochorenia, najmä respiračné infekty, hormonálne vplyvy (najmä puerpérium), psychický stres a určité farmaká s inhibičným vplyvom na nervosvalový prenos. K závažným zhoršeniam MG dochádza najmä po kurariformných myorelaxanciách, celkových anestetikách a po intravenóznom podaní magnézia. Neskoré určenie správnej diagnózy a nedostatočná úvodná imunosupresívna liečba, najmä pri akútnych generalizovaných formách MG, sú častou príčinou, ktorá vedie k vzniku myastenickej krízy. Rýchle vysadzovanie imunosupresívnych preparátov môže byť príčinou vzniku myastenickej krízy pri všetkých formách MG. Hroziaca myastenická kríza sa prejavuje bulbárnymi príznakmi a zhoršovaním respiračných funkcií. Varovným signálom hroziacej myastenickej krízy je zvýraznenie slabosti faciobulbárnych svalov, neschopnosť prehĺtať, nemožnosť odkašľať, nepokoj pacienta a nástup dušnosti. Nutná je hospitalizácia na JIS, starostlivé sledovanie myastenickej symptomatológie a stavu vitálnych funkcií. Indikovaná je symptomatická liečba zameraná na zníženie cirkulujúcich autoprotilátok (plazmaferéza) a imunoterapia s rýchlym nástupom účinku (IVIg). Základom liečby hroziacej myastenickej krízy je konvenčná kombinovaná imunosupresívna liečba (obvykle kombinácia prednison a azathioprin). Myastenická kríza. Pri jej vzniku je rozhodujúci stupeň postihnutia (slabosti) diafragmy a ostat- ných respiračných svalov. Spolupodieľa sa aj mechanické obmedzovanie ventilácie v dôsledku slabosti orofaryngeálneho svalstva, v dôsledku stridoru pri slabosti hlasiviek a z nedostatočného clearence bronchiálnej sekrécie. Posttymektomické myastenické krízy (so vznikom do 48 hodín po operácii) sa v minulosti vyskytovali pomerne často. Už dlhé roky platí, že tymektómia môže byť indikovaná len u asymptomatických pacientov alebo u pacientov s minimálnymi prejavmi, čo sa dosahuje predoperačnou imunosupresívnou liečbou. Pri dodržaní tohto terapeutického postupu posttymektomické myastenické krízy úplne vymizli. Prítomnosť výraznejšej myastenickej symptomatológie, najmä bulbárnych prejavov, je kontraindikáciou k tymektómii. Liečba myastenickej krízy. Liečba myastenickej krízy vyžaduje úzku spoluprácu neurológa (riadi imunopatogenetickú liečbu – kombinovaná imunosupresívna liečba, podávaná v prípade potreby nazogastrickou sondou, plazmaferéza a/alebo IVIg) a lekára intenzívnej medicíny. Liečba respiračného zlyhávania. U pacientov, ktorí nemajú výraznú hyperkapniu, môže byť dostačujúca podporná ventilácia (BiPAP). Súčasne je indikovaná intenzívna imunoterapia (PE a/alebo IVIg a kombinovaná imunosupresia) s cieľom predísť intubácii a nutnosti riadenej ventilácie. U pacientov s výraznou hyperkapniou a nedostatočne účinnou podpornou ventiláciou je indikovaná mechanická ventilácia. Ak sa u pacientov očakáva krátkodobé trvanie mechanickej ventilácie, môže sa preferovať orotracheálna intubácia. Pri predpoklade dlhodobejšieho trvania umelej pľúcnej ventilácie je indikovaná tracheostómia, ktorá zabezpečuje pre dýchacie cesty lepší komfort. Indikáciou pre intubáciu je pokles vitálnej kapacity < 15 ml/ www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 49 50 Abstrakty kg, ešte pred vznikom signifikantnej hypoxie a hyperkapnie. Ak je prítomná aj výrazná bulbárna symptomatológia, intubácia a nazogastrická sonda zabraňujú vzniku aspiračnej pneumónie. Farmakologická liečba. Pri krízovom zvládaní rozvinutej myastenickej krízy preferujeme IVIg pred plazmaferézou, lebo je zaťažený menším rizikom vzniku nežiaducich prejavov. U niektorých pacientov sa osvedčil terapeutický postup pozostávajúci z 2 – 3 plazmaferéz a následnej kúry IVIg. Terapeutický efekt plazmaferézy aj IVIg je časovo obmedzený, preto zásadný terapeutický význam má súčasná okamžitá ordinácia dostatočne účinnej imunosupresívnej liečby. Prognóza. Mortalita pacientov s myastenickou krízou v súčasnosti klesla na 4 – 5 %, pričom je významne ovplyvňovaná komorbiditou a vyšším vekom. Prevencia myastenických kríz: efektívna udržovacia imunosupresívna liečba – je z dlhodobého hľadiska najúčinnejšou prevenciou vzniku myastenických kríz a akútnych exacerbácií myasténie u jednotlivých pacientov je dôležitá identifikácia a eliminácia faktorov, ktoré sú schopné vyvolávať akútnu exacerbáciu MG alebo zhoršovať myastenickú symptomatológiu. Analýza pacientů s myastenickou krizí v Centru myasthenia gravis Praha v letech 2008 – 2010 V. Suchá1, J. Piťha2 1 Univerzita Pardubice, Fakulta zdravotnických studií, Pardubice 2 Centrum myasthenia gravis při Neurologické klinice 1. LF UK a VFN Praha Myastenická krize (MK) je život ohrožující komplikací myasthenia gravis, manifestující se progresí svalové slabosti zejména orofaryngeálních svalů, která vyústí do respirační insuficience na podkladě oslabení bránice a svalů interkostálních. Analyzovali jsme klinická data u pacientů, u nichž se manifestovala MK v letech 2008 – 2010, kteří jsou dispenzarizovaní v Centru myasthenia gravis Praha. Šlo o 19 pacientů (11 mužů a 8 žen), u 2 z nich se vyskytla MK 2x. Průměrný věk nemocných v období stanovení diagnózy byl 56,8 let, průměrný věk při vniku krize byl 61,8 let (u mužů 63,1 a u žen 59,9 let). Předchozí thymektomii mělo 10 pacientů, z nichž u 6 byl nalezen thymom. Všichni pacienti byli léčeni inhibitory acetylcholinesterázy, 17 nemocných užívalo kombinovanou imunosupresi kortikosteroidy nejčastěji s azathioprinem. U 95 % nemocných byly pozitivní protilátky proti AChR, žádný neměl protilátky anti MuSK. Nejčastějšími provokujícími vlivy MK byla respirační infekce, operace a stres. Průměrná doba umělé plicní ventilace byla 18,2 dní. Tracheostomie byla provedena v 10 případech. Pacienti byli léčeni výměnnou plazmaferézou (VPF) v 16 případech intravenózní imunoglobuliny byly podány u 5 nemocných. Nejčastější komplikací byla kanylová sepse. Žádný případ neskončil letálně. Vzhledem k časné diagnostice a moderní patologicky orientované léčbě je MK dnes naštěstí poměrně vzácnou komplikací. V souboru námi sledovaných pacientů se MK vyskytla u 0,46 % nemocných v r. 2008, u 0,36 % o rok později a u 0,29 % nemocných v r. 2010. Zjistili jsme, že její výskyt je nejčastější v období 5 letech od stanovení diagnózy u pacientů AChR pozitivních na počátku 6. decenia, častěji s nálezem thymomu. Jde často o polymorbidní pacienty, užívajících řadu interních medikamentů. Průměrná doba MK byla kratší u nemocných léčených VPF. K tracheostomii bylo Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty nutné přistoupit u méně než 50 % případů. Těžiště péče o pacienty s MK se přesunula na neurologické jednotky intenzivní péče, které jsou schopny se stávajícím technickým a personálním vybavením zvládnout většinu případů MK. Akutní stavy u autoimunitních neuropatií E. Ehler, J. Latta Neurologická klinika PKN a FZS Univerzita Pardubice Úvod: Akutní zánětlivá autoimunitní polyradikuloneuritida (GBS) má incidenci 1,2 – 2,3 případy/100 000 obyvatel za rok, u 20 – 25 % nemocných dochází ke slabosti dýchacího svalstva s nutností umělé ventilace, mortalita se pohybuje od 2,5 do 10 %, ještě po roce bývají podstatné poruchy hybnosti u 20 % nemocných a u 3 – 5 % dochází k recidivě GBS. Chronická zánětlivá demyelinizační polyradikuloneuritida (CIDP) má incidenci přibližně stejnou incidenci jako GBS, nedochází tam k výraznému postižení bránice a dýchacího svalstva, mortalita je způsobena jinými (často sdruženými) chorobami a CIDP je výjimečně přímou příčinu smrti, progresí choroby je však výrazně postižena (až invalidizována) podstatná část nemocných. Další zánětlivé autoimunitní neuropatie jsou vzácné a rovněž nemívají časté akutní stavy. Metodika: Akutní stavy se u GBS vyskytují často a u CIDP jsou podstatně méně frekventní. Nemocní s GBS jsou v akutním stádiu hospitalizováni na JIP, kde jsou kromě neurologických příznaků monitorovány vitální funkce (včetně spirometrie), ekg, laboratorní parametry, nutrice, polykání. Respirační stres s následnou intubací a zahájením umělé ventilace je charakterizován celou řadou potíží i příznaků. U části nemocných je výhodné provést časnou tracheostomii. I když dochází k rychlejší regresi stupně parézy bránice než jiných svalů, přesto bývá odpojení od ventilátoru problémem. V rámci poruchy autonomních vláken u GBS dochází k arytmií až bloku vedení v srdci (nutnost zevní kardiostimulace). Labilita regulace krevního tlaku se projeví častěji hypertenzi než výraznější hypotenzí. Hyponatrémie mívá různou patogenezu a stejně jako hypokalémie je třeba je terapeuticky zvládnout a laboratorní hodnoty průběžně kompenzovat. Poruchy polykání je možno zvládnout zavedením nazogastrické sondy. Výjimečně se rozvine těžko zvládnutelná hyperglykémie. V literatuře se uvádějí poruchy gastrointestinálního traktu včetně zácpy až ileu. Přes preventivní bandáže DK u těžce paretických nemocných či aplikaci nízkomolekulárního heparinu může dojít k flebotrombóze i embolizaci plic. U CIDP se poruchy dýchání vyskytují jen výjimečně, avšak další komplikace jsou dosti časté (trombóza žil DK, metabolická dekompenzace, arytmie, hypertenze). Soubor: V souboru 32 nemocných s GBS za období 3 let (2008 – 2010) bylo 6 ventilovaných, 4 s tracheostomií, u 4 se objevila arytmie s následnou cílenou terapií. Všech 32 nemocných bylo léčeno plazmaferézou, třem z nich byla následně podána plná dávka imunoglobulinu intravenózně a jeden nemocný byl léčen methylprednisolonem (3,5 g i.v.) ještě před přijetím do naší nemocnice. Dva nemocní zemřeli – s odstupem od akutní fáze polyradikuloneuritidy (80-letá žena s chronickou renální insuficiencí a 64-letý muž na chirurgickou komplikaci karcinomu lienální flexury). U 54-letého muže se objevila obtížně zvládnutelná hyperglykémie. V souboru 27 nemocných sledovaných pro CIDP ve stejném období jsme 3 nemocné léčili na JIP (plasmaferéza, ventilace) a dva nemocní měli výrazné zažívací potíže. www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 51 52 Abstrakty Diskuse: Výsledky svého souboru konfrontujeme s literárními údaji. Závěr: GBS je akutní neuropatie s vysokým výskytem emergentních situací a tito nemocní mají být hospitalizováni na neurologické JIP, která má kompletní vybavení (ventilátory, zařízení k plasmaferéze). Také u nemocných s CIDP je nutno počítat s možností náhleho zhoršení stavu a s rozvojem komplikací. Akutní sensomotorická polyneuropatie – vzácné příčiny Z. Kadaňka Neurologická klinika LF MU a FN Brno Akutně se rozvíjející polyneuropatie je naléhavá situace s nutností rychlé diagnostiky a léčby, protože nemocný má závažné motorické problémy a riziko postižení dechových svalů. Příčinou bývá nejčastěji G-B syndrom, jehož diagnostika v časné stadiu může být vzhledem k obvykle normálním kondukčním studiím někdy obtížná. Jinou známou příčinou bývá akutní alkoholová nebo uremická polyneuropatie. V tomto sdělení se budeme zabývat méně známými příčinami tohoto závažného a urgentního stavu. Akutní motorická polyneuropatie s postižením (ale i bez) ANS s výraznějším postižením proximálního svalstva je charakteristická pro porfyrii. 90 % nemocných má rovněž bolesti břicha a často encefalopatii. Nemocní mají sníženou (více než 50 %) porfobilinogen deaminázu. V jedné studii 2008 – mezi 108 nemocnými s akutní PNP a bolestmi břicha a zad a postižením ANS 12 mělo přítomen koproporfyrin v moči (Elder, Sandberg 2008). Akutní motorická axonální neuropatie (AMAN) + akutní transverzní myelitida se může objevit po očkování po A/H1N1. Zřejmě je přítomen stejný antigen periferního i centrální NS, ale pro vzácnost patrně další přídatný faktor. Akutní lumbosakrální polyradikuloneuropatie byla popsána jako předzvěst přeměny na systémový lupus u pacienta s diskoidní lupusem s klinickým obrazem akutní chabé paraplegie u 47-leté ženy. Akutní (fulminantní) motorická axonální polyneuropatie při Sjogrenově syndromu – podobný G-B syndromu, s pozitivními anti GM1 protilátkami. V poslední době byla popsána akutní a rychle progredující polyneuropatie (ale i encefalopatie a myelopatie) u 3 nemocných po bariatrickém zákroku. U všech 3 došlo k výraznému poklesu váhy a měli opakovaná zvracení. Po podání vitaminů šlo k pozvolnému zlepšení, ale ne kompletnímu. Po těchto zákrocích nemocní musí být sledování nutričním týmem a musí dostávat vitaminy a minerály. Akutní polyneuropatie u 22-letého muže – vegetariána s nízkou hladinou vitaminu B12 – na EMG axonální senzomotorická PNP – úprava nastala po mnoha měsících podávání vitaminu B12. Akutní progredující polyneuropatie se může vyskytnout po otravě organofosfáty. Na EMG senzomotorická polyneuropatie typicky distálně a na DKK – výrazněji vyjádřená senzorická složka. Po požití toxické lilkovité rostliny „andělská trumpeta“ (Brugmansia suaveolens) byl popsán případ 5-letého chlapce s typickým obrazem G-B sy a jednostrannou tonickou zornicí s nutností 35ti denní UPV. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Workshop „Multifokálna motorická neuropatia” Multifokálna motorická neuropatia – epidemiológia, klinický obraz a diagnostické kritériá P. Špalek Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU, UN Bratislava – Ružinov Multifokálna motorická neuropatia (MMN) je autoimunitné ochorenie, jeho antigénny cieľ však nie je známy. Pre svoj zriedkavý výskyt a klinickú manifestáciu, ktorá môže imitovať iné neurologické ochorenia, spôsobuje MMN značné diagnostické ťažkosti. MMN je nepochybne poddiagnostikované ochorenie, na Slovensku je v súčasnosti diagnostikovaných 10 pacientov s MMN. Podľa prevalencie v krajinách západnej Európy (1 – 2/100 000) by MMN v SR mala postihovať 50 až 100 pacientov. MMN postihuje častejšie mužov ako ženy (3 : 1). Klinicky je MMN charakterizovaná chronickým alebo atakovitým vývojom progresívnej asymetrickej slabosti končatín bez porúch citlivosti. Horné končatiny sú častejšie postihnuté ako dolné, distálne parézy dominujú nad proximálnymi. Svalové atrofie sa vyskytujú často. V úvodných štádiách ochorenia môžu atrofie chýbať alebo byť mierne, v rozvinutých štádiách sú evidentné. Svalové fascikulácie sa vyskytujú u 30 – 60 % pacientov. U týchto pacientov sa niekedy vyskytujú aj svalové kŕče. Nikdy nie sú prítomné príznaky lézie centrálneho motoneurónu a typicky chýbajú poruchy citlivosti. Elektrofyziologicky je pre MMN typický kondukčný blok, ktorý je pravdepodobne spôsobený fokálnou demyelinizáciou. Najnovšie morfologické a elektrofyziologické nálezy zdôrazňujú aj význam axonálnej degenerácie a narušené interakcie medzi myelínom a axónom. V diagnostickom procese pri MMN je potrebné zhodnotiť: klinické kritériá (hlavné klinické kritériá; podporné klinické kritériá; vylučujúce klinické kritériá) elektrofyziologické kritériá (definitívny blok vedenia motorickým nervom; pravdepodobný motorický blok vedenia; normálne vedenie senzitívnymi nervami) podporné diagnostické kritériá (zvýšené titre IgM autoprotilátok proti gangliozidom GM1; v oblasti plexus brachialis MRI nález signálových hyperintenzít v T2 vážení; klinické zlepšenie po IVIg, hyperproteinorhachia < 1 g/l). Na základe uvedených diagnostických kritérií možno stanoviť definitívnu a pravdepodobnú diagnózu MMN alebo diagnózu MMN možno spoľahlivo vylúčiť. Liečbou prvej voľby je intravenózny imunoglobulín (IVIg). Kortikoidy, imunosupresívne preparáty a plazmaferéza sú neúčinné. Klinický efekt IVIg je obvykle výrazný už v prvých týždňoch liečby. S trvaním ochorenia sa rozsah ireverzibilnej dysfunkcie myelínu a axónu zväčšuje a zhoršujú sa prognostické vyhliadky pacientov. U pacientov s dlhým trvaním MMN a výraznejšími svalovými atrofiami, ktoré sú indikátorom už rozvinutej axonopatie, býva terapeutická reakcia na IVIg nevýrazná. Preto včasné určenie správnej diagnózy a včasná ordinácia liečby IVIg má rozhodujúci význam pre prognózu pacientov s MMN. www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 53 54 Abstrakty Elektrofyziologická diagnostika multifokálnej motorickej neuropatie E. Kurča1, F. Cibulčík2 1 Neurologická klinika JLF UK a UN, Martin 2 Neurologická klinika SZU a UN, Bratislava Multifokálna motorická neuropatia (MMN) je ochorenie dolného motoneurónu, ktoré podmieňuje asymetrickú obrnu periférneho typu s predilekčným postihnutím horných končatín. Pravidelne bývajú postihnuté aj dolné končatiny a nie je vylúčené ani postihnutie hlavových nervov. Obrny zachovávajú distribúciu v rámci jednotlivých periférnych nervov, častý je (hlavne v úvode ochorenia) paradox medzi výraznou svalovou slabosťou a zachovanou troficitou svalov. V daných segmentoch sú znížené alebo nevýbavné ŠOR, frekventné sú fascikulácie a krampy. MMN nezriedka vedie k úplnej imobilite bez príznakov poruchy senzitívnych alebo autonómnych funkcií. Ochorenie je ale pri včasnej liečbe vybranými imunomodulanciami/imunosupresívami minimálne parciálne reverzibilné. Vzhľadom na to, že MMN je možné ľahko zameniť s neliečiteľným a fatálnym ochorením amyotrofickou laterálnou sklerózou, vyvstáva dôležitosť adekvátnych diagnostických kritérií MMN. Prednáška pojednáva o dnes používaných diagnostických kritériách MMN s osobitným zreteľom na elektrofyziologickú diagnostiku (stanovenie kondukčného bloku v jednotlivých nervoch, motorické a senzitívne kondukčné štúdie). Long-term treatment of MMN with IVIg L. van den Berg UMC Utrecht, The Netherlands MMN is an immune-mediated motor neuropathy with progressive disease course. MMN is characterized by slowly progressive, asymmetric weakness predominantly in arms without sensory loss. This is a highly uncommon presentation for a peripheral neuropathy, which is usually symmetric with onset of sensory symptoms in legs. Until its first detailed description in 1988, MMN was often diagnosed as amyotrophic lateral sclerosis (ALS). Unlike ALS, which has a poor prognosis with a median survival of approximately 3 years, patients with MMN have a normal life expectancy, with gradual or stepwise progressive weakness of muscles in the limbs (arms>legs). The prevalence of MMN has been estimated to be 0.6 per 100,000 inhabitants in a recent national cross-sectional study in The Netherlands. More than 80% of patients with MMN are between 20 and 50 years of age at onset of the disease. More men than women are affected with a ratio of 2.6:1. The electrophysiological finding of conduction block (CB) in motor nerves is the characteristic hallmark that distinguishes MMN from ALS. CB is defined as an inability of motor nerves to propagate action potentials during nerve conduction studies, and is probably caused by immune-mediated dysfunction of the axon at the nodes of Ranvier or the myelin sheath. Nerve conduction studies may also show other signs of demyelination. The presence of CB/demyelination on electrophysiological examination is a common feature with other immune-mediated Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty polyneuropathies such as the Guillain-Barré syndrome and chronic inflammatory demyelinating polyneuropathy (CIDP). Other immunological features that are shared with CIDP or GBS, are the presence of anti-GM1 ganglioside IgM antibodies in serum, and abnormal magnetic resonance imaging of the brachial plexus (swollen nerves, increased signal intensity) in approximately 50% of MMN patients. The glycolipid GM1 appears to be abundantly expressed in peripheral motor nerves. We recently showed an association with MMN and HLA-DRB1*15 which is also found to be associated with multiple sclerosis (MS). MS is like MMN a multifocal demyelinating disorder but of the central nervous system. The effect of IVIG in MMN has been shown in a large number of open, placebo-controlled randomized, and long-term maintenance therapy studies. IVIG has been recommended as firstline therapy for MMN in international consensus guidelines. IVIG is the only treatment option in these patients. Maintenance treatment with IVIG is necessary because the beneficial effects only last for a few weeks. As MMN onset occurs at a relatively young age (20–50 years) and relapses are rare in MMN, IVIG treatment must be administered for periods over many years. The immunosuppressive drug cyclophosphamide was the first treatment reported to be effective in patients with MMN, but its toxicity precludes long-term use, which is usually necessary in patients with MMN. Plasma exchange and prednisone are well-established therapies in other immune-mediated neuropathies, but have not been shown to be effective in patients with MMN and may even aggravate symptoms. A review of the literature on alternative therapies for MMN has shown that many other treatments such as azathioprine, methotraxate, cyclosporine A, mycophenolate motfetil, rituximab, and myeloablative cyclophosphamide followed by autologous stem cell transplantation have been tried and have been proven to be ineffective, worsened the condition, or demonstrated contradictory results. Without treatment, MMN shows a progressive course without spontaneous improvement. A large number of open studies, placebo-controlled randomized trials and long-term followup studies have uncovered a unique pattern of responsiveness to intravenous immunoglobulin (IVIG) treatment in MMN. Compared to periods of non-treatment, progression of muscle weakness can be considerably slowed with immunoglobulin infusions. Treatment with IVIG improves muscle strength and delays permanent nerve damage. Maintenance treatment with IVIG is necessary because the beneficial effects only last for a few weeks. As MMN onset occurs at a relatively young age (20–50 years) and relapses are rare in MMN, IVIG treatment must be administered for periods over many years. Despite IVIG effectiveness, most patients with MMN experience very mild progression of weakness during IVIG maintenance treatment of many years, which can be attributed to axonal degeneration. IVIG maintenance treatment in an early stage of the disease may postpone the occurrence of permanent axonal damage. In the recent consensus guidelines issued by the European Federation of Neurological Societies (EFNS), the Peripheral Nerve Society (PNS) and the American Association of Neuromuscular and Electrodiagnostic Medicine (AANEM), IVIG has been recommended as first-line therapy for MMN (class I evidence). www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 55 56 Abstrakty References 1. Cats EA, Van der Pol WL, Piepers S, Notermans NC, Van den Berg-Vos RM, Van den Berg LH. New liquid intravenous immunoglobulin (10 % IVIG) for treatment of multifocal motor neuropathy: a prospective study of efficacy, safety and tolerability. J Neurol 2008; 255: 1598–9. 2. Cats EA, Van der Pol WL, Piepers S, Franssen H, Jacobs BC, van den Berg-Vos RM, Kuks JB, van Doorn PA, van Engelen BG, Verschuuren JJ, Wokke JH, Veldink JH, van den Berg LH. Correlates of outcome and response to IVIg in 88 patients with multifocal motor neuropathy. Neurology 2010; 75: 818–25. 3. Donofrio PD, Berger A, Brannagan TH, Bromberg MB, Howard JF, Latov N, Quick A, Tandanet R. Consensus statement: the use of intravenous immunoglobulin in the treatment of neuromuscular conditions report of the AANEM ad hoc committee. Muscle Nerve 2009; 40: 890–900. 4. Elovaara I, Apostolski S, van Dorn P, Gilhus NE, Hietaharju A, Honkaniemi J, van Schaik IN, Scolding P, Sorenson PS, Udd B. EFNS guidelines for the use of intravenous immunoglobulin in treatment of neurological diseases. Europ J Neurol 2008; 15: 893–908. 5. Joint task force of the EFNS and PNS. European Federation of Neurological Societies/Peripheral Nerve Society Guideline on management of multifocal motor neuropathy. Report of a joint task force of the European Federation of Neurological Societies and the Peripheral Nerve Society. J Peripher Nerv Syst 2006; 11: 1–8. 6. Sutedja NA, Otten HG, Cats EA Piepers S, veldink JH, van der Pol WL, van den Berg LH. Increased frequency of HLADRB1*15 in patients with multifocal motor neuropathy. Neurology 2010; 74: 828–32. 7. Van Asseldonk JT, Van den Berg LH, Van den Berg-Vos RM, Wieneke GH, Wokke JH, Franssen H. Demyelination and axonal loss in multifocal motor neuropathy: distribution and relation to weakness. Brain 2003; 126: 186–98. 8. Van Asseldonk JT, Franssen H, van den Berg-Vos RM, Wokke JH, van den Berg LH. Multifocal motor neuropathy. Lancet. Neurol 2005; 4: 309–319. 9. Van Asseldonk JT, van den Berg LH, Kalmijn S et al. Axon loss is an important determinant of weakness in multifocal motor neuropathy. J Neurol Neurosurg Psych 2006; 77: 743–747. 10. Van den Berg LH, Franssen H, Wokke JHJ. Improvement of multifocal motor neuropathy during long-term weekly treatment with human immunoglobulin. Neurology 1995a; 45: 987–988. 11. Van den Berg LH, Kerkhoff H, Oey PL et al. Treatment of multifocal motor neuropathy with high dose intravenous immunoglobulins: a double blind, placebo controlled study. J Neurol Neurosurg Psychiatry 1995b; 59: 248–52. 12. Van den Berg LH, Franssen H, Wokke JH. The long-term effect of intravenous immunoglobulin treatment in multifocal motor neuropathy. Brain 1998; 121: 421–8. 13. Van den Berg-Vos, Fransen H, Wokke JHJ, Van Es HW, van den Berg LH, Multifocal Motor Neuropathy: Diagnostic Criteria that Predict the Response to Immunoglobulin Treatment. Ann Neurol 2000; 48: 919–926. 14. Van den Berg-Vos R, Franssen H, Wokke JH, Van den Berg LH. Multifocal motor neuropathy: long term clinical and electrophysiological assessment of intravenous immunoglobulin maintenance treatment. Brain 2002a; 125: 1875–86. 15. Van den Berg-Vos et al. Disease severity in multifocal motor neuropathy and its association with the response to immunoglobulin treatment. J Neurol 2002b; 249: 330–336. 16. Van Es HW, Van den Berg LH, Franssen H et al. Magnetic resonance imaging of the brachial plexus in patients with multifocal motor neuropathy. Neurology 1997; 48: 1218–24. 17. Van Schaik I, Bouche P, Illa I et al. European Federation of Neurological Societies/Peripheral Nerve Society guideline on management of multifocal motor neuropathy. Eur J Neurol 2006; 13: 802–8. 18. Van Schaik IN, van den Berg LH, de Haan R, Vermeulen M. Intravenous immunoglobulin for multifocal motor neuropathy. Cochrane Database Syst Rev 2005CD004429. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty Akútne stavy pri neuromuskulárnych ochoreniach II. Spánkové poruchy dýchania a neuromuskulárne ochorenia I. Mucska1, K. Klobučníková2, I. Mišíková3 1 Pneumologická ambulancia, Spánkové laboratórium, Univerzitná nemocnica Ružinov – Staré mesto, Bratislava 2 I. Neurologická klinika LF UK a UNB, Staré Mesto, Bratislava 3 Oddelenie AIM FNsP Milosrdní bratia, Bratislava Respiračné komplikácie neuromuskulárnych ochorení sú známe niekoľko desaťročí, avšak len v posledných dvoch desaťročiach sa zisťujú i poruchy spánku a spánkové poruchy dýchania, ktorých primárnou príčinou je základné neurologické ochorenie. Respiračné zmeny počas spánku pri neuromuskulárnych ochoreniach majú závažný vplyv na spánkovú architektúru. Vyskytujú sa predovšetkým v REM fáze spánku, ale v neskorších fázach vývoja základného ochorenia aj v NREM fáze spánku. Dochádza k narušeniu spánkovej architektoniky s redukciou trvania jednotlivých štádií spánku. Závažná spánková deprivácia môže vyústiť do zhoršenia nielen mentálnych funkcií pacienta a motorických porúch, ale tiež k redukcii dychovej aktivity a vyčerpaniu dýchacieho svalstva s rizikom respiračného zlyhania. Respirácia pri týchto ochoreniach je ovplyvnená vekom pacienta, stupňom a komplikáciami základného ochorenia, polohou tela počas spánku a spánkovým štádiom. Počas REM spánku je spánkový cyklus nepravidelný najmä vo fázic- kom REM spánku, a to je zvýraznené základným ochorením. Pri myotonickej dystrofii kombinácia abnormálnej kortikálnej kontroly a kontroly z mozgového kmeňa vedú k častým centrálnym a príležitostným obštrukčným epizódam. Apnoické pauzy sú často spojené s nokturálnou a neskôr i dennou hyperkapniou, pretože nie je dosiahnutá adekvátna výmena krvných plynov medzi jednotlivými apnoickými pauzami pre únavu svalstva. Respiračné stimulanciá, inotropné lieky, oxygenoterapia majú v liečbe limitovanú úlohu. Liečba nCPAP (nasal Continous Positive Airway Pressure) sa môže uplatniť pri obštrukčných epizódach a čiastočne centrálnych. Najefektívnejšou liečbou je neinvazívna podporná ventilácia – BIPAP (Bilevel Positive Airway Pressure), ktorá zlepšuje arteriálne krvné plyny, počas spánku i bdenia, zlepšuje spánkovú architektúru, ale je i prevenciou respiračných komplikácií základného ochorenia, ktoré môžu vyústiť do respiračného zlyhania a smrti pacienta. V závere analyzujeme polysomnografické nálezy u pacientov vyšetrených v Spánkovom laboratóriu Univerzitnej nemocnice v rokoch 1995 – 2010. Spolu bolo vyšetrených 11 pacientov, u ktorých bolo realizovaných 15 polysomnografických vyšetrení (zahrnuté sú i kontrolné vyšetrenia pri liečbe BiPAPom). V súbore boli 7 muži a 4 ženy, u mužov sa jednalo o M. Duchene u 4 pacientov, u 2 pacientov o amyotrofickú laterálnu sklerózu, u dvoch o facioskapulárnu formu svalovej dystrofie, 1 pacientka mala myotonickú dystrofiu a dve www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 57 58 Abstrakty svalovú dystrofiu zmiešanej genézy. Diagnózu zmiešaného typu syndrómu spánkového apnoe mali 5 pacienti, obštrukčný typ 5 pacienti, z toho jeden s hyposaturáciou počas spánku, dvaja pacienti mali spánkovú hyposaturáciu ako dôsledok hypoventilácie a jeden pacient mal nález habituálneho chrápania bez závažnejších respiračných prejavov počas spánku. V neinvazívnej podpornej ventilácii bol jeden pacient indikovaný na liečbu nCPAP, 6 pacienti na liečbu BiPAP prístrojom, jedna pacientka bola na invazívnej podpornej ventilácii počas spánku prístrojom RespiCare. Rhabdomyolýza – etiopatogenéza, diagnostika a liečba P. Špalek1, V. Žilinek2, A. Hergottová1, A. Yaghi3 1 Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU, UN Bratislava – Ružinov 2 Pediatrické oddelenie, ÚVN FN Ružomberok 3 Klinika anestéziológie a intenzívnej medicíny, UN Bratislava – Ružinov Úvod a cieľ práce: Rhabdomyolýza predstavuje syndróm rozpadu priečne pruhovaného svalstva s uvoľňovaním svalového obsahu, ktorý je sprevádzaný myoglobinúriou. V ťažších prípadoch dochádza k akútnej renálnej insuficiencii so život ohrozujúcim metabolickým rozvratom. V práci poukazujeme na súčasný stav poznatkov a na vlastné skúsenosti s manažmentom rhabdomyolýzy (2x idiopatická recidivujúca rhabdomyolýza, 2x hyperakútna dermatomyozitída; 1x hyperakútna polymyozitída). Etiopatogenéza: V dospelom veku sú relatívne často priamymi alebo spoluuplatňujúcimi sa faktormi pri vzniku rhabdomyolýzy toxíny (alkohol, amfetamíny, kokain, atď) a farmaká (statíny, benzodiazepíny, barbituráty, anticholinergiká, atď). Z myologického hľadiska sa rhabdomyolýza delí do 3 skupín: 1. získané rhabdomyolýzy: autoimunitné svalové ochorenia – dermatomyozitída, polymyozitída, systémové vaskulitídy a paraneoplastická nekrotizujúca myopatia infekcie a zápal (influenza A a B, salmonela, legionella) 2. hereditárne príčiny rhabdomyolýz: deficity glykolytických a glykogenolytických enzýmov poruchy oxidácie mastných kyselín poruchy mitochondriálneho respiračného reťazca dystrofinopatie svalové ochorenia s vnímavosťou k vzniku malígnej hypertermie 3. idiopatické rhabdomyolýzy – nemajú žiadnu identifikovateľnú príčinu: idiopatická familiárna rekurentná myoglobinúria idiopatická sporadická recidivujúca rhabdomyolýza Patofyziológia: Spoločným terminálnym patofyziologickým mechanizmom všetkých príčin rhabdomyolýzy je nekontrolovaný vzostup voľného intracelulárneho kalcia a aktivácia kalciumdependentných proteáz, ktorá vedie k deštrukcii myofibríl, cytoskeletálnych a membránových proteínov a lyzozomálnej digescii obsahu svalových vlákien. Dezintegrácia svalových buniek vedie k uvoľňovaniu intracelulárneho obsahu včítane kreatínkinázy (CK), myoglobínu, kreatinínu, urey, Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Abstrakty kália a svalových enzýmov – aminotransferáz, aldolázy a laktátdehydrogenázy. Bez ohľadu na etiológiu, ťažká rhabdomyolýza spúšťa patologickú kaskádu, ktorá napokon vedie k akútnemu renálnemu zlyhaniu. Základnými metabolickými komplikáciami rhabdomyolýzy sú: akútna tubulárna nekróza, hyperkalémia, hypokalcémia (v neskorších štádiách hyperkalcémia s tkanivovými kalcifikátmi), hyperfosfatémia a diseminovaná intravaskulárna koagulopatia (DIC). Metabolické dôsledky ťažkej rhabdomyolýzy bývajú bez dialýzy fatálne. Klinický obraz rhabdomyolýzy je podmienený akútnou nekrózou svalstva – svalová slabosť, myalgie, opuchy svalov a palpačná citlivosť svalov. Moč býva tmavo sfarbený v dôsledku myoglobinúrie. Pri vzniku rhabdomyolýzy sa môžu spoluuplatňovať viaceré provokačné a rizikové faktory – veľká fyzická záťaž, interkurentná infekcia, hladovanie, dehydratácia. Riziko vzniku rhadomyolýzy zvyšuje hypokaliémia. Pri hypokalémii, najmä pri chronickej hypokalémii, je často prítomné subklinické poškodenie svalov. Hypokalémia depolarizuje svalové membrány, čo predstavuje jeden z priamych mechanizmov ich poškodenia. Najcitlivejším laboratórnym indikátorom svalového poškodenia je výška sérovej hladiny kreatínkinázy (CK). V sére sa zisťujú vysoké hladiny myoglobínu, aminotransferáz, aldolázy a laktátdehydrogenázy. V úvode môže byť prítomná hypokaliémia, neskôr sa zisťuje signifikantná hyperkaliémia. Pri ťažkých formách rhabdomyolýzy sú klinický obraz a laboratórne nálezy spoluurčované rozvojom akútnej renálnej insuficiencie a metabolického rozvratu. Diagnostika: Identifikácia spúšťajúcich a predisponujúcich faktorov (svalová záťaž, hladovanie, užívanie liekov, interkurentné infekcie). Enzymologické vyšetrenie, metabolické vyšetrenia, DNA diagnostika, svalová biopsia. Liečba: Akútna fáza – manažment je zameraný na zvládnutie renálnych a metabolických dôsledkov rhabdomyolýzy. Imunoterapia – zvládnutie akútnych autoimunitných svalových ochorení. Prevencia recidív rhabdomyolýzy – napr. pri metabolickej myopatii sa vyhýbať intenzívnej a prolongovanej svalovej záťaži a hladovaniu. Špecifické diéty s doplnkovou výživou sa používajú pri metabolických myopatiách. Malígna hypertermia V. Hančinová Neurologická klinika SZU, UN Bratislava – Ružinov Malígna hypertermia je zriedkavé, avšak potenciálne smrteľné ochorenie, ktoré sa manifestuje u geneticky predisponovaných jedincov ako farmakogénna myopatia navodená celkovou anestézou. Ochorenie je veľmi heterogénne klinicky aj geneticky, najčastejšie je však podmienené mutáciou génu ryanodínového receptoru 1 alebo génu dihydropyridínového receptoru. Mutácie génu nespôsobujú u nositeľov mimo podmienok celkovej anestézy žiadnu patológiu. Vyhľadávanie ohrozených jedincov je možné na podklade predošlej osobnej alebo rodinnej anamnézy a taktiež pomocou kofeín-halotanového kontrakčného (in vitro) testu. Vzhľadom na genetickú rôznorodosť je genetická diagnostika ochorenia problematická. Klinická prezentácia MH môže byť veľmi rozmanitá, avšak najmarkantnejším klinickým prejavom MH je nezadržiteľný vzostup teploty, sprevádzaný hyperkapniou, vzostupom srdcovej www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 59 60 Abstrakty frekvencie, vzustupom hladín kália, magnézia a kalcia. Naznámejšími spúšťačmi MH sú depolarizujúce myorelaxanciá a inhalačné anestetiká. Terapia MH pozostáva v ukončení anestézy, oxygenácii, korekcii acidózy, elektrolytovej dysbalancie, v liečbe arytmie, chladení a v podaní Dantrolenu. Prvotná mortalita MH predstavovala 70 – 80 %. Súčasné terapeutické postupy s včasnou diagnostikou ochorenia umožňujú zachrániť až 97 % pacientov. Podmienkou je však obozretnosť pri vedení anestézy a správne zhodnotenie prvotných prejavov vedúcich k zahájeniu neodkladnej liečby. Neurológ môže byť nápomocný v procese následnej diagnostiky a vyhľadávaní ohrozených rodinných príslušníkov. Akútna hypokaliemická myopatia M. Sosková, P. Špalek, R. Durdíková Centrum pre neuromuskulárne ochorenia, Neurologická klinika SZU, UN Bratislava – Ružinov Úvod: Elektrolytové abnormity môžu spôsobovať poruchy svalových funkcií, ale ich výskyt je pomerne zriedkavý. Hypokaliémia je relatívne najčastejšou elektrolytovou abnormalitou, ktorá sa prejavuje svalovými príznakmi. Ľahká hypokaliémia (3 – 3,5 mmol/l) môže spôsobovať únavu, miernu svalovú slabosť a myalgie. Stredne ťažká hypokaliémia (2,5 – 3,0 mmol/l) sa môže prejavovať zreteľnou svalovou slabosťou postihujúcou najmä proximálne svalstvo. Nikdy nie je postihnuté tvárové svalstvo. V sére dochádza k zvýšeniu hladiny CK v proporcii so stupňom hypokaliémie a svalovej slabosti. Ťažká hypokaliémia (pod 2,5 a najmä pod 2,0 mmol/l) spôsobuje štrukturálnu myopatiu. Morfologicky sa zisťujú segmentálna nekróza, degeneratívne zmeny a vakuolizácia svalových vlákien. Výraznejšia hypokaliémia v kombinácii s hyperosmolalitou predstavuje riziko pre vznik rhabdomyolýzy. Príčiny hypokaliémie sú rôzne, od nedostatočného príjmu kália po nadmerné renálne alebo gastrointenstinálne straty kália. Hypokaliémická myopatia môže byť indukovaná aj farmakogénne – káliumuretickú diuretiká, laxanciá, amfotericín, mineralokortikoidy, karbenoxolón, lízium. Hypokaliemická myopatia môže byť asociovaná s etylizmom a chronickým abúzom toluénu. Mechanizmus, ktorým hypokaliémia vyvoláva svalovú slabosť, nie je bližšie známy. Znížená koncentrácia extracelulárneho kália vedie k inaktivácii nátriových kanálov, čo spôsobuje zníženie excitability membrán svalových vlákien. Korekcia hypokaliémie vedie k úprave svalovej sily a poklesu zvýšenej hladiny CK v sére. Kazuistika: 52-ročná žena s náhlym vznikom generalizovanej svalovej slabosti. Klinicky bol prítomný obraz chabej kvadruplégie a nevýbavné šľachovookosticové reflexy. Respiračné, bulbárne a tvárové svalstvo bola intaktné. Anamnesticky sme zistili abúzus etanolu, laxancií a fenacetínu. Vyšetrením likvoru a EMG vyšetrením sme vylúčili akútnu polyradikuloneuritídu Guillain-Barré. V sére bola prítomná výrazná hypokaliémia (2,5 mmol/l), výrazne zvýšená hladina CK (147 ukat/l) a hyperosmolalita. Pri rehydratácii a substitúcii kália došlo k rýchlej úprave klinického nálezu a labarotórnych parametrov. Anamnéza, klinický obraz, výsledky paraklinických vyšetrení a promptná úprava stavu po korekcii kália potvrdili diagnózu akútnej myopatie pri závažnej hypokaliémii, ktorá bola podmienená multifaktoriálne. Záver: Pre prognózu pacientov s hypokaliémickou myopatiou je, okrem korekcie hypokaliémie, dôležitá včasná diagnostika jej príčiny a, v prípade potreby, promptná terapia primárneho ochorenia. Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Poznámky www.solen.sk | 2011; 12 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2 61 62 Poznámky Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2011; 12 (S2) | www.solen.sk Skrátená informácia o produkte Podrobné informácie o tomto lieku sú uvedené v úplnom znení Súhrnu charakteristických vlastností lieku dostupnom na internetovej stránke Európskej liekovej agentúry (EMEA) http://www.emea.eu.int/. KIOVIG 100 mg/ml infúzny intravenózny roztok Liečivo 1 ml obsahuje: 100 mg normálneho ľudského imunoglobulínu (IVIg) s minimálne 98% zastúpením IgG Farmakoterapeutická skupina: imunoséra a imunoglobulíny: imunoglobulíny, normálne ľudské, na intravaskulárne podanie, ATC kód: J06BA02 Terapeutické indikácie. IVIg sa môže používať vo všetkých vekových skupinách, ak ďalej nie je uvedené ináč. Substitučná terapia v nasledujúcich prípadoch: Syndróm primárnej imunodeficiencie s narušenou tvorbou protilátok .Hypogamaglobulinémia a opakujúce sa bakteriálne infekcie u pacientov s chronickou lymfatickou leukémiou, u ktorých zlyhali antibiotiká podávané ako profylaxia. Hypogamaglobulinémia a opakujúce sa bakteriálne infekcie u pacientov s mnohopočetným myelómom vo fáze „plateau“, ktorých reakcia na pneumokokovú imunizáciu bola neúspešná. Deti a dospievajúci (vo veku 0 – 18) s vrodeným AIDS a opakovanými bakteriálnymi infekciami. Hypogamaglobulinémia u pacientov po alogénnej transplantácii hematopoetických kmeňových buniek (HSCT). Imunomodulácia. Primárna imúnna trombocytopénia (ITP) u pacientov s vysokým rizikom krvácania alebo pred lekárskym zákrokom na úpravu počtu krvných doštičiek. Guillainov-Barrého syndróm, Kawasakiho choroba Dávkovanie Dávka a dávkovacia schéma závisia od indikácie. Pri substitučnej terapii dávka môže byť odlišná pre každého pacienta v závislosti od farmakokinetickej a klinickej odpovede. Normálny ľudský imunoglobulín sa podáva len intravenózne pri počiatočnej rýchlosti 0,5 ml/kg TH/h počas 30 minút. Ak je znášaný dobre, rýchlosť podávania sa môže postupne zvyšovať až na maximálnu hodnotu 6 ml/kg TH/h. Klinické údaje získané od obmedzeného počtu pacientov taktiež svedčia o tom, že dospelí pacienti s PID môžu tolerovať rýchlosť podávania až do 8 ml/kg TH/h. Kontraindikácie Precitlivenosť na liečivo alebo na ktorúkoľvek z pomocných látok. Precitlivenosť na ľudské imunoglobulíny, najmä vo veľmi zriedkavých prípadoch nedostatku IgA, keď má pacient protilátky proti IgA. Osobitné upozornenia Rýchlosť infúzie môže vyvolať niektoré ťažké nežiaduce reakcie. Odporúčaná rýchlosť infúzie sa musí prísne dodržiavať. Počas celej doby podávania infúzie musia byť pacienti pozorne monitorovaní a starostlivo sledovaní pre prípad výskytu akýchkoľvek príznakov. Interakcie Vakcíny so živými oslabenými vírusmi. Podanie imunoglobulínu môže oslabiť na obdobie najmenej 6 týždňov a najviac 3 mesiacov účinnosť vakcín so živými oslabenými vírusmi, ako sú osýpky, rubeola, mumps a ovčie kiahne. Po podaní tohto prípravku musia uplynúť 3 mesiace pred očkovaním vakcínami so živými oslabenými vírusmi. V prípade osýpok môže toto oslabenie trvať až 1 rok. Preto má byť u pacientov s očkovaním proti osýpkam kontrolovaný stav protilátok. V prípade zriedenia 5 % roztokom glukózy môže podanie KIOVIGu interferovať so stanovením hladín glukózy v krvi. Deti a dospievajúci. U detí a dospievajúcich nie sú žiadne interakčné štúdie s KIOVIGom. Interferencia so sérologickým testovaním Po infúzii imunoglobulínu môže pri prechodnom raste rôznych pasívne prenášaných protilátok v krvi pacientov dôjsť k zavádzajúcim pozitívnym výsledkom v sérologických testoch. Pasívny prenos protilátok k antigénom erytrocytov napr. A, B, D môže interferovať s určitými sérologickými testami na protilátky červených krviniek napr., antiglobulínovým testom (Coombsov test). Nežiaduce účinky Príležitostne sa môžu vyskytnúť nasledujúce nežiaduce reakcie: triaška, bolesť hlavy, horúčka, zvracanie, alergické reakcie, nauzea, artralgia, nízky krvný tlak a stredne ťažká bolesť v dolnej časti chrbtice. Normálny ľudský imunoglobulín môže zriedkavo spôsobiť náhle zníženie krvného tlaku a v ojedinelých prípadoch anafylaktický šok, dokonca aj vtedy, ak sa pri predchádzajúcom podaní neobjavili príznaky precitlivenosti. U normálneho ľudského imunoglobulínu boli pozorované prípady reverzibilnej aseptickej meningitídy, zriedkavé prípady reverzibilnej hemolytickej anémie/hemolýzy a zriedkavé prípady prechodných kožných reakcií. Bol pozorovaný vzostup hladiny sérového kreatinínu a/alebo akútne zlyhanie obličiek. Veľmi zriedkavé: tromboembolické reakcie ako sú infarkt myokardu, mŕtvica, pľúcna embólia a trombózy hlbokých žíl. Balenie 10, 25, 50, 100, 200 alebo 300 ml roztok v injekčných liekovkách (sklo typu I) so zátkou (bromobutyl). Veľkosť balenia: 1 injekčná liekovka . Nie všetky veľkosti balenia musia byť uvedené na trh. Dátum poslednej revízie textu: Podrobné informácie o tomto lieku sú dostupné na internetovej stránke Európskej liekovej agentúry http://www.ema.europa.eu Registračné čísla a držiteľ rozhodnutia o registrácii: tH&6tH&6tH&6tH&6tH&6 tH&6 Baxter AG, Industriestrasse 67, A-1221 Viedeň, Rakúsko Výdaj lieku viazaný na lekársky predpis. Dátum vypracovania: Apríl 2011 #447, Baxter Slovakia s.r.o.%ÞCSBWTLÈDFTUB#SBUJTMBWBUFMGBY Sila a odolnost Správne životné rozhodnutie
Podobné dokumenty
Neurológia pre prax
dňoch možno dávku zvýšiť na 300 mg denne a po ďalšom 7-dňovom intervale až na maximálnu dávku 600 mg denne.
Epilepsia: 1. deň: 150 mg denne, ak je to potrebné, po 7 dňoch možno dávku zvýšiť na 300 ...
Neurológia
Neurológia pre prax – Suplement 1
Samostatne nepredajná príloha.
Citačná skratka: Neurol. Prax. Supl.
Vychádza ako príloha časopisu Neurológia pre prax.
Časopis je indexovaný v Bibliographia Medica...
MUDr.B.Blažek:Dětská hematologie a hematoonkologie
Strie, steroidní akné, svalová slabost, osteoporóza, aseptické kostní nekrózy (femur),
deprese, euforie, agresivita, poruchy elektrolytů,
endokrinní poruchy – poloměsíčitý obličej, DM,
edémy z re...
žádanka sekce vrozených genetických chorob
Centrum molekulární biologie a genové terapie
Interní hematologická a onkologická klinika, FN Brno
Černopolní 9, 613 00 Brno, TEL/FAX.: 53223-4625, www.cmbgt.cz
Neuromuskulární nemoci:
abstrakta ke stažení - Nakladatelství GEUM
7,6 % a v porovnávanom súbore bola 6,1 %, ale pooperačná mortalita v druhom súbore klesla na 12,5 %, pričom v prvom súbore
to bolo 15,1 %.
Záver
Zavedením nových postupov do liečby nevarikózneho kr...
Číslo 32 - Genetická společnost Gregora Mendela
Kandidáty navrhujte, prosím, uvážlivě a vždy s vědomím (výslovným souhlasem
navrhovaného), že navrhovaný člen po svém zvolení funkci skutečně přijme a bude ji obětavě
a nezištně vykonávat. Za členy...
Charcot MarieTooth a jiné hereditární neuropatie
Výtěžnost DNA vyšetření celkem 40 % (na úrovni rodin)
VI. Neuromuskulárny kongres s medzinárodnou účasťou
Obchodné oddelenie: Renáta Kajanovičová, [email protected]
Grafická úprava a sadzba: Ján Kopčok, [email protected]
Vydavateľ nenesie zodpovednosť za údaje a názory autorov jednotlivých článkov či...
In situ hybridizační analýza DMPK mRNA v diferencovaných tkáních
DMPK mRNA v normálních buňkách se nachází ve
většině doposud studovaných tkání, i v těch, které
nebývají postiženy při DM
Inkluze obsahující retinovanou mRNA u DM1 byly
dosud popsány jen ve svalové...