filosofický seminář

Transkript

filosofický seminář

Generated by Foxit PDF Creator © Foxit Software
http://www.foxitsoftware.com For evaluation only.
Biologická neuro-psycho-patologie
FILOSOFICKÝ SEMINÁŘ
KATEDRA TEORIE
BIOLOGICKÁ
NEURO-PSYCHO-PATOLOGIE
Jiří Adamec
Brno 2011
1
BIOLOGICKÁ
NEURO-PSYCHO-PATOLOGIE
Jiří Adamec
Filosofický seminář
Katedra teorie
Brno 2011
2
© Jiří Adamec
ISBN 978-80-87234-28-0
3
Ú V O D (k druhému vydání)
Dostupnost novější literatury umožnila vytvořit v textu drobné
úpravy. I tak se povšechné studium velkých biologických a
neurologických témat z akademické literatury jeví stále nosnější,
nežli je pouhé spolehání se na předložený manuál, který je třeba
chápat vždy, jen jako vstup k základní, zejména pojmové orientaci
a výbavě.
1. Z. Ambler a kol., Klinická neurologie, část obecná, (Triton),
Praha 2008;
2. Z. Ambler a kol., Klinická neurologie, část speciální (sv. I. II.), Praha (triton) 2010;
3. R. J. Sternberg, Kognitivní psychologie, Praha (Portál) 2009;
4. Netter´s Neurologie, (Thieme Verlag) Stuttgart 2007;
5. N. A. Campbell, Biologie, München 2006 (a násl. vyd.);
6. J. Raboch, R. Jirák, I. Paclt, Psychofarmakologie pro praxi,
Praha (Triton), 2007;
7. D. P. Clark, Molecular biology, (Southern Illinois University),
San Diego, Callifornia (USA), 2010;
8. J. H. Menkes, H. B. Sarnat..., Dětská neurologie (sv. I. – II.),
Praha (Triton) 2011.
Možnosti, které česká literatura nabízí je odborná a didaktická
rovnocennost s publikacemi, vydávanými již po léta také v
zahraničí.
Adamec Jiří
Brno, červen 2011
4
Ú V O D (k prvnímu vydání)
Po sedmnácti letech pravidelného fungování Filosofického semináře
(první přednášky byly realisovány v květnu roku 1990) a jím
otevíraného oborového studia psychologie, které se dnes rozrostlo
do čtyř, poměrně bohatě koncipovaných ročníků a praktických
cvičení jsem stejně, jako posluchači pociťoval nutnost vyrovnat se
písemně s biologickou problematikou, která tak jako tak propojuje
a stmeluje naprostou většinu předkládaného studijního zaměření.
Tento
příspěvek
má
studentům
pomoci
zorientovat
se
v náročném labyrintu prvního kontaktu s pojmy a hledisky, která
jsou dnes neodmyslitelnou součástí psychologických věd. Nelze
proto hovořit o původním autorském díle, které samo o sobě čerpá
z jiných zdrojů, aby pouze vyhovělo specifickým požadavkům
jednoho skromnějšího účelu. Velmi si cením odborné literatury,
kterou dnes můžeme nalézt na knižních pultech a jejíž existence
mi fakticky, jako jediný zdroj informací, pomohla koncipovat tento
několika stránkový svazeček. Tituly jako Velký lékařský slovník
(Vokurka, 2007; 6 vydání); Vnitřní lékařství (Klener, 2006);
Duševní a behaviorální poruchy (Smolík, 2004); Klinická
neurologie
(Amber,
Psychiatrie
(Raboch,
2004);
2002)
Psychiatrie
mi
sestavování inspiračního materiálu
byly
(Höschl,
zásadní
2006);
oporou
z nějž postupně
při
vznikaly
formulace vět a odstavců (paragrafů) odpovídajících představám o
potřebě vyhovující posluchačům našeho semináře. Musel jsem brát
v úvahu předně to, že většinu absolventů u nás tvoří posluchačky
– ženy, které se i po více letech rozhodly něco dalšího pro sebe
vykonat ve věci vzdělávání. Zdráhal jsem se proto rozvíjet téma
textu do podrobnějších citací a odkazů. Přijal jsem to, co ode mne
často samy očekávají, stručně a výstižně. Rovněž jsem tentokrát,
proti svému obvyklému zvyku upustil od filosofických spekulací,
abych text nepřetěžoval tématickými přesahy.
5
Jelikož si to odborný přístup dnes nevyhnutelně vyžaduje,
využil jsem rovněž materiálů, které nabízí zahraniční vědecká
produkce, pokud mi to bylo časově dovoleno, během několika
letošních zahraničních studijních pobytů: Einführung in die
Neuro
-
psychopatologie
(Kasten,
München
2007);
Psychoterapie – Ausbildung in Östereich (Stumm, Wien
2006); Internationale Klassifikation psychischer Störungen
(Verlag
Huber,
Bern
2005);
Vademekum
clinque
–
Du
diagnostic au traitement (Fattorusso, Paris 2006); Manie et
dépresssion
–
Comprendre
et
soigner
les
troubeles
bipolaires (Bourgeois, Paris 2007).
Musím přiznat, že doposud nejsem spokojen s celkovým
výsledkem,
který
zde
předkládám.
Doufám,
že
v
krátké
budoucnosti budu mít dostatek času a chuti nastřádaný materiál
rozvinout v druhém vydání, od něhož si slibuji další zveřejnění
zajímavých poznatků v oboru čímž, jak pevně doufám, tak opět
posílím studijního ducha posluchačů.
Adamec Jiří
Brno, srpen 2007
6
§ 1.
Způsob
současného
nahlížení
na
biologickou
problematiku psychologie není samozřejmý. Předcházející
vývoj je poměrně složitý a zahrnuje jak otázky exaktně
vědecké, tak i témata výrazně filosofická, metafysická a
náboženská. To je způsobeno zvl. tím, že problematika
života je zásadní a odpovědět na nejdůležitější otázku:
Co je smyslem života? - není také dnes nijak jednoduché
a upřímně řečeno, tuto otázku doposud zodpovězenu
nemáme.
V
jednotlivých
postojích
k
otázce
života
se
uplatňovaly v minulosti názory, které obsahovaly jednak
mechanistická,
ale
i
dynamická
schémata.
V mechanistickém pojetí to znamenalo, že se otázka
života řešila jako následnost jevů, které měly své prvotní
příčiny a které byly vzhledem k těmto příčinám rovněž
definitivní (například stvoření světa bohem, působením
ducha a nebo spirituální existencí). V dynamických
systémech se začíná uplatňovat poněkud relativističtější
pohled na kategorii života. Příroda si podle tohoto modelu
již vystačí plně sama a je na člověku, co z jejích
7
fenoménů vypozoruje, aby tak mohl pro sebe odvodit
znalost o její schopnosti tvořit život sám ze sebe – ze své
hmotné příčiny, která vzniká, proměňuje se, zaniká atd.
§ 2.
Pokud můžeme s jistotou konstatovat alespoň několik
základních fakt, na něž je v současnosti upřena vědecká
pozornost, právě vzhledem k problematice života a jeho
nejobecnějším charakteristikám, potom je to vědomost o
tom, že život se odvíjí tam, kde může probíhat látková
výměna. Tato skutečnost je známa již několik staletí.
Látková výměna tvoří složitý komplex biochemických
reakcí, které uvádí do pohybu nejrůznější mechanismy na
úrovni molekulární činnosti. Dokonce víme, že tato
činnost je zaměřena na tzv. autoreprodukci, tj., že
biologický útvar je schopen na základě takové činnosti
sebe sama reprodukovat (rozmnožovat). Nejjednodušší
organismy jsou toho schopny bez kontaktu s jiným
organismem, například již rostlinná, ale i živočišná buňka
se rozmnožuje sama dělením, tj. autoreprodukcí. Její
struktura je následující: membrána, endoplasmatické
8
retikulum, Golgiho komplex, ribozomy, mitochondrie,
jádro.
§ 3.
Membrána je obal, který odděluje buňku od vnějšího
prostředí, obsahuje elektrický náboj (vně - na povrchu
plusové hodnoty, uvnitř - těsně pod povrchem hodnoty
mínusové);
endoplasmatické
biomechanismů,
které
retikulum
dovolují
uvnitř
je
struktura
buňky
tvorbu
zejména bílkovinných látek; Golgiho komplex zpracovává
látky, které jsou určeny k vyloučení z buňky, mimo
buněčné tělo; ribozomy se spolupodílí na tvorbě bílkovin
uvnitř těla buňky a současně na genetickém útvaru rRNA
(ribonukleová kyselina specifického druhu); mitochondrie
tvoří
základní
energetickou
zásobárnu
pro
impulsy
umožňující látkovou výměnu (obsahuje rovněž základní
genetickou informaci tzv. matrix DNA); jádro (nukleolus)
obsahuje chromozomy DNA a nervové jádro (systém
látek pro tvorbu šedé kůry mozkové atd.) Jak se ukazuje,
tyto znalosti dnes nejsou definitivní a výzkumy buňky
(cytologie) budou přinášet i nadále nová zjištění.
9
§ 4.
Každá buňka má schopnost prostřednictvím „ citlivosti “
na podněty prostředí (teplo, chlad, vůně, zápach, fysický
kontakt hrubšího zacházení . . .) reagovat buďto sklonem
tento podnět dále vyhledávat nebo se od podnětu
distancovat. U vyšších organismů se to potom projevuje
schopností zahájit konkrétní reaktivitu jako je boj nebo
útěk. Pro buňky to však znamená, že při déletrvajícím
nátlaku těchto podnětů si začínají vytvářet specifické
obranné
nebo
jiné
buněčné
útvary
jako
je
např.
zmnožení buněk do systému ochlupení, tam kde je třeba
se bránit chladu či utváření vnitřních možností přijmout
určitý jev jako potravu přizpůsobením trávícího ústrojí
atd. Naopak ty organické části, které již neslouží svému
záměru organismus nechává postupně zakrňovat, až
zmizí
docela
–
většinou
zůstávají
jen
nepatrné
anatomické stopy – u člověka je to např. znát u chrupu
nebo na zadní části skeletu pozůstatek původní oháňky
na konci páteře atp. V této souvislosti potom můžeme
hovořit o mechanismu vývoje a zániku orgánů. Jejich
dynamickou složkou je vlastní účelnost působení.
10
§ 5.
Tak zvaně konzervativní fixace v souvislosti s působením
vnějších podnětů způsobuje jednak udržování daného
orgánu
pro
specializaci.
činnost
Pokud
a
případně
hovoříme
o
také
tzv.
jeho
další
neidentičnosti,
znamená to, že dané podněty vymizely a organismus již
nemá potřebu příslušný „nástroj“ k používání udržovat
v provozu. Jak tedy vidíme, autoreprodukce nezahrnuje
pouze roznožovací proces, ale také proces růstu a zániku
orgánů
potřebných
k
přežití
organismu
v
daném
prostředí.
§ 6.
Buňka
a
buněčné
systémy
pracují
v
souvislosti
s
autoreprodukcí na úrovni a prostřednictvím molekul,
které
mezi
sebou
vytváří
nejrůznější
syntézu
bílkovinných sloučenin jakož i vazeb mezi atomy. Vzniklé
látky a jiné charakteristiky pro metabolismus nazýváme
metabolity.
Látková výměna (metabolismus) zahrnuje 1. asimilaci
(současně také anabolismus), kdy buněčný útvar přijímá
11
látky pro stavbu a udržování vlastního těla; 2. disimilaci
(a
katabolismus),
kdy
buněčný
útvar
látky,
které
nepotřebuje vylučuje z těla buňky ven. Enzymy v těle
buňky
umožňují
rozdělovat
potřebnou
energii
a
nepotřebnou energii tak, aby potřebná energie zůstávala
v těle buňky a nepotřebná energie byla z těla buňky
vyloučena. Jedná se o různé druhy a stupně chemické
energie, která tímto způsobem spoluutváří veškerou
existenční podstatu života buňky a buněčných útvarů –
organismů na úrovni bytí v prostředí a možnostech
účelného přizpůsobování se mu.
§ 7.
Vedle těchto schopností, které nám i přes svoji zjevnost
zůstávají v mnohém zahaleny se buněčné útvary dokáží
chovat přesto způsobem, kdy při vzniku vlastního rodu
(fylogeneticky) zachovávají základní znaky v takové
kvalitě, která je „zkopírována“ každým další jedincem –
rodovým přenašečem (ontogeneticky) v pokračující
linii.
Tuto
schopnost
živým
organismům
genetická informace, tzv. dědičnost.
12
umožňuje
Je to schopnost organismu předávat své znaky a
vlastnosti dalším generacím. Dochází k ní teprve tehdy,
až jsou molekuly určené pro autoreprodukci ve své fázi
činnosti dostatečně stabilní, tj., až není na jejich činnost
kladen
prvořadý
význam
a
mohou
být
zastoupeny
enzymovým mechanismem. To umožňuje molekulární
činnost, která utváří souběžně autoreprodukci a regulaci
syntésy bílkovin nukleových kyselin (deoxyribonukleon
acid – DNA).
§ 8.
Lidský genom tvoří převážně látky, které označujeme
jako: A (adenin), G (guanin), C (cytosin) a T (thymidin).
Vedle jmenovaných látek jsou to, také ještě F (fosfor), B
(báse) a U (uracil), D (deoxyribosa), P (fosfátové
zbytky). Mezi jednotlivými dvojicemi látek jsou tzv.
vodíkové
můstky,
informaci
do
které
tvaru,
uspořádávají
kterému
říkáme
genetickou
genetická
dvoušroubovice. Výzkum uspořádání DNA, není doposud
ukončen. Gen (genom) zajišťuje přenos informace v
živých
organismech,
na
13
molekulární
úrovni
(zápis,
uchování a přenos informace nelze slučovat s přenosem,
přeměnou a uchováním látek v metabolickém významu).
§ 9.
Pokud dochází vlivem genetiky ke změnám organismu,
hovoříme o mutacích. Rozdíl mezi metabolickou změnou
a
změnou
vyvolanou
geneticky
je
v
tom,
že
u
metabolické změny se jedná pouze o dodání látky, která
působí v konkrétním místě organismu. U genetické
změny můžeme již sledovat např. způsob růstu skeletu,
např. končetiny proměňující se v ruku se schopností
jemné motoriky.
Otázka
evolučnosti
nepochybně
organismů
má,
od
vývoje
ovšem
mikrobů
svá
sledujeme-li
až
k
člověku
sporná
místa
vývoj
živých
a
nemáme-li
prozatím jinou exaktní teorii i s praktickými znalostmi o
existenci
života,
musíme
se,
tak
jako
tak,
smířit
s faktem, že se život vyvíjí, a to je, zdá se, prozatím
těžko napadnutelné. Vývoj věd o životě - - antropologie,
embryologie, cytologie, medicína aj., z posledních staletí
ukazují na fakt, že je to zejména dráždivost a nejrůznější
14
schopnosti živých organismů se s touto skutečností
vyrovnávat. Buďto se objevují nové organismy nebo
jejich
mutace
sledujeme
v
či
patofysiologické
jejich
vývoji
jako
obměny,
předmět
které
medicíny.
Konečně mít odpověď na všechny otázky, působí rovněž
přinejmenším lehký úsměv či podezření . . .
§ 10.
Dráždivost představuje ve vývojovém světě organismů
novou kvalitu bytí. Jednak je to vznik nervových vláken a
rovněž specifická forma uspořádání neuronových sítí
v organismu. Vedle toho je to také vznik hladkého a
příčně
pruhovaného
svalstva
čili
tkání,
které
jsou
schopné nejrůznějšími stahy reagovat na podněty, které
tyto nervy umožňují a tím organismu dopomoci ke
specifickému způsobu reagování pohybem, který může
přerůst až do schopnosti měnit
považované
za jediný a
prostředí, doposud
výlučný způsob existence.
Dochází tedy ke vzniku nervové buňky a jejích částí
stejně
jako
ke
shlukování
nervových
buněk
do
konkrétních míst, která jsou tak přízpůsobována vnímání.
15
§ 11.
Nervová buňka: je v současnosti předmětem bezpočtu
výzkumů po celém světě. Každoročně vychází stovky
publikací s novinkami, které jsou zjišťovány vzhledem
k její funkci, zejména v lidském těle. Zásadní zastoupení
zde mají výzkumy týkající se lidského mozku. Je to
vcelku pochopitelné neboť se
zmnohonásobil
počet
za poslední desetiletí
duševních
poruch,
takže
psychopatologie má co dělat, aby exaktními výzkumy
dokázala tomuto nárůstu čelit zejména tím, že bude
schopná dávat odpovídající informace o možnostech
léčebných vlivů, které budou s to pacientům pomáhat při
odstraňování jejich duševních obtíží.
Složení nervové buňky je diferencováno obdobně jako
klasická živočišná buňka. Má ovšem jednu zásadní změnu
ve
svém
postavení
-
-
je
specialisována
pouze
k tvorbě, přenosu a předávání impulsů (vzruchů), a to je
vše.
Nervovou
buňku
označujeme
jako
neuron.
Základním fysickým fenoménem je tzv. tělo buňky a jeho
rozložení do buněčných výčnělků. Ty se dělí na tzv.
dendrity – převádí vzruchy z jiné nervové buňky do
16
vlastního buněčného těla a tzv. neurity – odvádí své
vzruchy po nervových vláknech mimo vlastní buněčné
tělo. Nervová buňka, její membrána má své vlastní
elektrické pole.
Dalšími součástmi nervové buňky jsou synapse –
mikroskopické otvory – vyplněné neurotransmiterovými
látkami - zapadající do opačně uzpůsobených výstupů
mezi
tzv.
neuromuskulární
ploténkou
a
svalovým
vláknem. Neurotransmitery umožňují, aby se nervový
vzruch po nervovém vláknu šířil co nejvyšší rychlostí
(dnes se uvádí cca 3000 m/s). Počet neuronů v lidském
těle se předpokládá až do 20 miliard jednotlivých buněk.
Stejně tak jejich druhy podle specialisace jsou, až na
několik vyjímek, vlastně stále ještě neznámé.
Nervová
vlákna
(axony)
mohou
být
dlouhá
jen
nanometrické hodnoty, stejně jako mohou mít délku od
hlavy až k palci u nohy. Nejjednodušší funkci zajišťují
nervy ve svalech. Složitější funkčnost představují nervy
našich smyslových orgánů - - oko, čich, sluch, hmat,
chuť. Dalším stupněm složitosti nervové organisace a
funkčnosti představuje mozek a prodloužená mícha, kde
17
jsou nervy umožňující funkci vnitřních orgánů: žaludek,
plíce, hormony, krvetvorba, srdce atd. Nejsložitější je
nervová soustava tam, kde se utváří citové a myšlenkové
jevy a v neposlední řadě také vědomí - - frontální lalok
mozku (šedá kůra mozková, která je tvořena tzv.
gliovými buňkami). Dráždivost, zdůrazněme, sama o
sobě je také součástí regulace adaptivního chování a její
zvláštností je, že prostřednictvím ní se organismus stává
schopným samoregulace těchto adaptačních potřeb, a to
zejména v souvislosti s prostředím.
§ 12.
Obecně lze říci, že se dá velmi dobře vysledovat vývoj
nervového
systému
člověka
podle
znaků
na
jeho
antropoidních předchůdcích. Zejména tam, kde se jedná
o možnosti ontogenetického nabývání vědomí ve vztahu
k potřebám člověka. V této souvislosti se již v 19. století
uplatňují
srovnávací
nové
vědní
obory:
embryologie,
patofysiologie
aj.
srovnávací
paleontologie,
Tyto
obory
anatomie,
fysiologie
tvoří
a
součást
antropogenese, která se postupně rozrůstá do dalších
18
vědních disciplín. Největší zásluhu na tom mají dnes již
klasické osobnosti: Darwin, Huxley, Haeckel, Mendel,
Galton, Weisman, De Vries, Morgan, J.D. Watson.
§ 13.
Abychom mohli i my lépe prostudovat základy lidské
nervové soustavy, tak budeme respektovat v současné
době uznávanou vývojovou teorii. Srovnávací studie výše
jmenovaných
badatelů,
se
ve
většině
základních
poznatků shoduje v tom, že člověk vznikl z nižších druhů
živočichů,
primátů
s
antropoidními
znaky.
Tito
živočichové se nazývají driopithecus. Doba, v níž se
patrně poprvé začínají objevovat spadá do mladších
třetihor (tj. asi 15 miliónů let před naším letopočtem).
Člověk však není přímým potomkem těchto „ pralidí “, ale
je patrně pouze jednou ze souběžných vývojových řad,
vedle dnes již známých primátů: orangutanů, šimpanzů a
goril.
Co prakticky způsobilo toto rozvětvení vývojové linie
je dnes předmětem neutuchajících badatelských zájmů.
Otázka je na výsost důležitá, neboť možná odpověď by
19
nabízela přiblížení k tajemství smyslu bytí člověka ve
světě,
alespoň
co
se
týče
zdůvodnění
tohoto
osamostatnění lidské existence vedle existence ostatních
živočichů.
§ 14.
Tato badatelská rozhraní jsou navíc předmětem kritiky i
z jiného důvodu. Existuje totiž hledisko vysvětlující vznik
a
vývoj
člověka
monofyletického
výchozím
na
pojetí,
základě
kdy
se
předchůdci člověka a
respektování
uvažuje
o
tzv.
jediném
nebo polyfyletickém
určení, kde se uvažuje hned několik na sobě nezávislých
druhů, z nichž je (souběžně) vznik člověka možno
vysvětlovat. Konečně, doposud také nepadl jednotný
názor
o
místě
vzniku
člověka,
pokud
vůbec
něco
takového určit lze.
§ 15.
Poměrně známé je, v tomto ohledu, základní dělení
antropoidních
živočichů
australopithecus,
a
skupin
pithecantropus,
20
předlidí
na:
sinanthropus,
neandrtálec a homo sapiens . . . Všechny uvedené
skupiny charakterizuje nějaký životní styl, z něhož
můžeme odvodit poznatek k našemu tématu - - vývoj
nervové soustavy člověka.
Pro
určování
vývoje
nervové
pouze
poznatky
nejdůležitější
roli
biologie,
stejně
ale
společenského
tak
života
i
soustavy
nehrají
z
obecné
poznatky
našich
oblasti
z
kulturně
předchůdců.
-
Pro
austrolopitheca je charakteristické lovení ve vzpřímené
pozici, tedy na dvou nohách a s předníma končetinama
schopnýma zápasu za pomocí samostatně zhotoveného
nástroje. Tato okolnost svědčí o jisté nemalé dávce
sebevědomí, podstupovat takové střety, tedy o síle paží a
celkové fysické zdatnosti. Fakt, že mohly být vytvářeny
zbraně (opracované kameny, větve atp.) k záměrnému
užívání pro lov a tím i získání potravy svědčí ve prospěch
doměnky,
že
tito
pralidé
chápali
také
plánovitost, tedy schopnost uvědomovat
potřebu,
si kvantitu
úlovku vzhledem k množství těch, kteří náleželi k tlupě
atd. S největší pravděpodobností lze na tomto místě již
hovořit o plném vědomí, čili sebereflexi.
21
§ 16.
Vedle těchto poznatků existují také nálezy nejstarších
nástěnných maleb (Španělsko) dosvědčujících, že tito
pralidé
se
potřebovali
se
svým
prostředím
zcela
konkrétně identifikovat - - nástěnné kresby lovených
zvířat, výjevy z přírodního prostředí, scenérie aj. Je tak
možno chápat, že celkový vývoj těchto pralidí dosáhl
vysokého stupně racionality; vnímání významu starat se
o vlastní existenci vlastními způsoby jednání. Smyslové
vnímání a vědomá zangažovanost na každodenním životě
již znamenají vyrovnané
a
plně lidským způsobem
uplatňované schopnosti. Jak to bylo, v této době s řečí a
myšlením možná není až toliko nejdůležitější otázkou, i
když
najít
nějaký
dorozumívání
mezi
směr
k
sebou,
vědomosti
by
a
způsobu
současnému
badateli
mnohé osvětlilo.
§ 17.
Antropologické
zjištěních,
pohybovala
že
učebnice
velikost
někde
udávají,
mozku
mezi
22
po
u
našich
600
až
srovnávacích
předků
800
se
ccm
(australopithecus) a 1300 až 2400 ccm (homo sapiens).
Nechali se slyšet i někteří vědci (H. Spencer, Lévy-Bruhl)
že současného člověka odlišuje od pračlověka, co do
vědomí
a
inteligence,
jen
jiné
množství
konkrétně
uplatňovaných informací. Pakliže budeme vycházet z
tohoto tvrzení, můžeme také dojít k závěru, že vskutku
nějaký konkrétní jazykový materiál tu byl již používán,
neboť se, např. lovci patrně museli umět správně
informovat o místě a způsobu lovu. Jen stěží si dokážeme
představit, že australopithecus vyrazil na lov jako pouze
instinktem nebo jen hladem poháněné zvíře, které
bezprostředně po dopadení své kořisti se na ně vrhne a
hltavě je sežere bez toho, aniž by se dělilo. Co je však
záhadou je společenský život australopitheca. Jeho život
se patrně utvářel jen ve velmi malých skupinkách, spíše
charakteru rodinného počtu příslušníků.
§ 18.
Druhá skupina antropoidních pralidí (pithecanthropus,
sinanthropus, neandrtálci) je typisována již širším polem
schopností, zejména v oblasti sociálního soužití. Tito
23
pralidé svůj společenský život již organisovali (rozložení
staveb a pohřebišť), vyráběli vlastní a nikoliv jen přírodní
nástroje k lovu, obživě, opracování kůže, výzdoba . . .
Zejména estetisace předmětů (nádoby, zbraně) a kult
zemřelých - - ukládání do země, přidávání posmrtných
artefaktů, poloha hrobů a pozice mrtvých. Také nálezy
zásobáren obilí a jiných potravin naznačují, že vědomí
těchto našich předků mělo již ve svém obsahu časové,
roční plánování, bylo vnímáno střídání ročních období.
§ 19.
Pro naše téma je tak jisté, že se v této epoše vývoje
člověka setkáváme s rozvinutím druhé signální soustavy.
Tj., že již není uplatňováno pouze hledisko instinktivně
pudové, ale záměrného vědomí, které svým tvůrčím
naplněním překračuje hodnocení pouze toho, co jest,
směrem k uvědomování si toho, co má nebo by mělo být.
Od jednoduchého vnímání se vývoj posunul k vědomé,
záměrné činnosti v níž je zahrnuto také vnímání sebe
sama. Než-li však k tomuto způsobu vědomé operace
s informacemi mohlo dojít, musely se jednotlivé počitky
24
v nervovém systému specializovat do té míry, aby jako
funkce první signální soustavy vymezovaly jen tu oblast
vnímání, která bude zajišťovat konkrétní reaktivitu na
jevy jako je vůně, zrakový počitek, sluchový atd.
§ 20.
Počitek je, ve své podstatě, jednoduchý signál. Utváří se
jako vztah mezi specialisovaným receptorem (např.
okem) a vnějším prostředím, které produkuje impulsy
k dráždění (např. světlo). Tato specialisace oka na
světelné dráždění mu dovoluje reagovat vždy stejným
způsobem. Nervová zakončení v oku zachytí signál
dráždění a inervují nervové vlákno vedoucí od oka do
mozku (occipitální lalok). Tam je signál světelného
dráždění předán a CNS stimuluje obsah signálu zpět do
výkonného orgánu – oka. Říkáme, že signál dráždění je
centrálně
zprostředkován.
Aby
celá
operace
mohla
proběhnout co nejrychleji, prochází informace od CNS do
výkonného orgánu, zajišťujícího vnímání specialisovaného
počitku, nejbližší nervovou drahou zpět, avšak nikoliv tou
stejnou, kterou byla do CNS přivedena. Během prvního
25
převodu vzruchu (od oka do CNS) došlo vlivem inervace
nervového vlákna k jeho částečné únavě. Myelinové
složky byly narušeny a proces vedení vzruchu zpět, po
stejné dráze by tak hrozil nebezpečím, že by informace
nebyla stoprocentní. Podobně, jako když nám vlivem
nějakého rušení vypadává nebo zrní obraz při televizním
přenosu. Vzruch zpět do výkonného orgánu je veden
proto nejblíže těsnou cestou, vedle původního nervového
vlákna. Zde užíváme označení – nervový oblouk. Dále,
proces vedení vzruchu od výkonného orgánu do CNS a
zpět je trvale kontrolován dalšími neuronovými sítěmi,
aby byl jednak doveden do správného místa zpracování
v CNS a opět vrácen přesně tam odkud byl původně
vyslán.
Nervy,
které
odvádí
informaci
(vzruch
od
výkonného orgánu do CNS) nazýváme aferentní nervy.
Ty nervy, které vedou vzruch od CNS zpět k výkonnému
orgánu nazýváme eferentní nervy. Tyto nervy však
fungují také u vnitřních orgánů (srdce, plíce, žaludek
atd.). Jejich rozložení a vzájemná propojenost je velmi
provázána a souvisí s míchou. Na její vnitřní straně,
směrem do těla jsou nervy zajišťující funkci vnitřních
26
orgánů; vně míchy, směrem k zádům jsou uložena
nervová zapojení ovlivňující funkci svalové hmoty pro
pohyb končetin a jejich koordinaci. To vše samozřejmě
za přispění vzájemné „komunikace“ s CNS (cerebellum,
senzomotorické centrum in lobus parietalis, viz níže).
§ 20.
Vývoj
samotného
mozku
je
rovněž
předmětem
specialisovaných studií a oborových zaměření. Lidský
mozek - telencefalon představuje několika stupňovou
složeninu. Jednak je to původní mozková hmota uložená
v samém středu, pod dvěma viditelnými mozkovými
polokoulemi - hemispheras a jeho levá a pravá strana
rozdělená tzv. centrální rýhou – sulcus na dvě téměř
rovnocenně velké části a dále tzv. závity - gyrus.
V přední (čelní) části mozku – lobus frontalis jsou
uložena centra myšlení, vědomí, plánování, ukládají se
tam nejnovější poznatky – informace a tvoří se i logika.
V oblasti spánkové se nachází lobus temporalis. Jeho
funkce zajišťuje zejména propojení motorické schopnosti
řeči (Broccovo centrum) s myšlením – rozpoznáváním
27
řečových signálů (Wernickeovo centrum). Obě centra
jsou uložena v tzv. Brodmannově oblasti představující
svým rozsahem plošné celky. Lobus parietalis je uložený
v temenní oblasti a zajišťuje senzomotorické funkce,
kožní citlivost a reaktivitu na ni. Lobus occipitalis v zadní
části hlavy – je specializován jako zrakové centrum a
prostorová orientace. Zadní mozek (někdy též jako
mozeček) – cerebellum – v týlní oblasti, vyhodnocuje
svalovou tenzi, rovnováhu těla, koordinovanost pohybů
končetin. Je také přímo napojen na prodlouženou míchu.
Mozkový kmen – truncus cerebri – v týlní oblasti hlavy,
jako součást hlavového zakončení prodloužené míchy, se
podílí na funkčnosti krevního oběhu jako celku, dýchání
aj.
vnitřních
orgánů
a
zajišťuje
retikulární
formace
(přepojování impulsů v mozku mezi L a P hemisférou,
důležité pro vnitřní neuro-bio-komunikaci CNS).
Tímto rozdělením a popisem zdaleka nevyčerpáváme
všechnu
bohatost
složení
lidského
mozku.
Chceme
postupovat pomalu, neboť množství informací je široké, a
tak nyní popíšeme další souvislosti s tím, co již víme a
můžeme tak učinit provázanou informací.
28
§ 21.
Počitky
způsobu
soubor
se
nachází
chování
reakcí
nejblíže
jedince.
mezi
instinktivně
Představují
potřebami
a
pudovému
nezměnitelný
možnostmi
jejich
dosažení v prostředí, které je z hlediska naučených
signálů živočich schopen zvládnou jako směřování ke
zdroji nebo činností vedoucí od zdroje, který vyvolal
počitek. Tento soubor jednání zahrnujeme do oblasti tzv.
první signální soustavy, která je utvořena z tísícileté
zkušenosti a představuje základní funkční složky pro
organické přežití. Zahrnuje rovněž Pavlovem zjištěné
reflexní jednání na základě vrozených a během života
(např. učením) získaných impulsů.
§ 22.
Vrozené reflexy jsou utvořeny z jednoduchých nebo
kombinovaných reakcí na jednoduché nebo kombinované
signály: např. hlad a orientačně pátrací způsob chování
spadají do vrozených reflexů stejně jako úhybný manévr
rukou tam, kde hrozí nebezpečí popálení.
29
Získané reflexy charakterizuje jejich dočasnost a
specifičnost pro pobývání jen v určité době a na určitém
místě. Např. po přestěhování do jiného bytu s odlišnou
architekturou budu ještě po několik dní z ložnice do
kuchyně vycházet vlevo namísto vpravo, neboť jsem se
doposud
nenaučil
správně
rozlišovat
rozdíl
nového
prostředí oproti předešlému.
Rozdíl mezi vrozenými reflexy a získanými reflexy
spočívá v rozdílu mezi neměnnými reakcemi, tvořícími
součást instinktivně – pudového chování od chování
dočasně naučeného a vlivem prostředí a jiných situací
měnitelného podle stávajících potřeb.
Tuto schopnost organismu, jednat naučeným nebo
vrozeným
způsobem
zajišťuje
dynamika
nervových
spojů. Naše individuální rozlišení potom spočívá ve
vzájemném poměru těch impulsů, které je třeba ustálit,
zaměňovat nebo na ně nereagovat vůbec, případně tuto
reakci
dynamicky
zvýšit
na
úroveň
dosažení
předpokládaného výsledku.
Tzv. vyšší nervová činnost zajišťuje naši schopnost
rozvíjet získané impulsy také v dalších souvislostech.
30
§ 23.
Pro rozvinutí vrozených a zejména získaných reflexů
(první signální soustava) člověku pomáhá tzv. druhá
signální soustava. Je to soubor schopností vědomě a řečí
se spolupodílet na vlastní existenci a nebýt závislým
pouze na instinktivně – pudovém základu.
Druhá signální soustava obsahuje zejména řeč a její
schopnost zobecňování. Ve vztahu k určitému jevu, např.
teplu nezalézám do ledničky, ale beru si z ní pouze
chladivý nápoj pro osvěžení. Tuto okolnost jsem schopen
také převyprávět ve srozumitelném podání, kterému ten,
ke komu hovořím, jednoduše porozumí. Druhá signální
soustava má i jiné vymoženosti. Když zvolám: „ Hoří “ !!!
s náležitým důrazem, okolní lidé budou s největší
pravděpodobností jednat útěkem z budovy, kde se právě
nachází. Druhá signální soustava nám tedy umožňuje do
pojmů
vložit
celé
soubory
obsahů,
využívat jako znaky reality, která
které
se
můžeme
buďto právě
uskutečňuje nebo nikoliv a přesto budou tyto znaky
chápány jako fakt přítomného stavu věcí. Např. při
hovoru o blížící se bouřce.
31
§ 24.
Pokusme se problematiku funkce druhé signální soustavy
pochopit také z jiného úhlu pohledu a lépe porozumět
jejímu významu pro praktický život člověka. Uveďme
v této
sovislosti
některé
důležité
znaky
související
s logikou. Druhou signální soustavou se člověk vyděluje
od pouze biogenně (smyslově a reflexivně) podmíněného
vnímání reality k čistě racionálnímu zacházení s realitou.
V minulosti, v době kdy vznikala klasická psychoanalýsa
se
zvl.
němečtí
filosofové,
neokantovských
škol
dopracovali k tvrzení, že vnímání a myšlení není odrážení
reality
nýbrž
její
vytváření.
Problematika
biologické
elementace v té době ještě zdaleka nebyla na úrovni
dnešních znalostí a tak, se v teorii a praxi od sebe
oddělovali obě funkce jako v podstatě neprovázané,
neslučitelné. To však nemohlo zabránit dalšímu vývoji
výzkumu, který se zaměřoval na dynamické faktory
(Pavlov a behavioristé). Jinými slovy, mezi chováním a
jeho
podmíněním,
problematice
byly
zejm.
vzhledem
nacházeny
propojeními.
32
vztahy
k
neurogenní
se
zákonitými
§ 25.
Na
silné
podněty
reaguje
nervová
tkáň
silnějšími
dynamickými odpověďmi, na slabší podněty slabšími
dynamickými odpověďmi. Jenže, to je věcí vnějšího
podráždění, které není vlastním výrazem duševního dění,
ale pouze vztahu podnětu a reakce. Druhou stránkou je,
co a nebo zda si toto uvědomujeme - - jaký elementární
vjemový
materiál
je
odtud
přenášen
směrem
ke
kombinaci s ostatní (dřívější) zkušeností a stává se tak
předmětem oné složitosti (kombinací), které říkáme
MYŠLENÍ?
§ 26.
Na tomto místě můžeme říci, že vycházíme od reálné
zkušenosti s bezprostředně zažívanými podněty a našimi
reakcemi na ně, k představám a jejich pojmovému
vyjádření (zachycení) komunikačními prostředky.
Elementy myšlení:
a) analýsa (jednotlivé počitky = 1, 2, 3, 4 . . .)
b) syntésa (1+2+3+4 . . .)
33
c) indukce (1+2=3+4=7 . . .)
d) dedukce (3+7=10)
e) kognice (tři jablka a sedm hrušek je ovoce na
deset dnů).
§ 27.
Máme tu ovšem ještě pravidla tzv. výrokového kalkulu.
Ta nám usnadňují pochopit a rovněž správným způsobem
tvořit slovní spojení mezi realitou a naší zkušeností s ní,
jakož
i
představou
o
ní,
ve
smyslu
obsahovém.
Konstruovány tak mohou být i výpovědi čistě umělého
charakteru („Žádná velryba není ryba“; „Všechny rostliny
jsou složeny z buněk – Člověk není rostlina – Člověk není
složen z buněk“; tzv. paradoxy).
Aristoteles,
zakladatel
filosofické
logiky,
proto
navrhuje základní definici: logika je řeč, v níž je-li něco
dáno, nutně něco jiného, různého, od toho, co je dáno,
prostřednictvím daného vyplývá. Odtud bychom mohli,
vcelku zdárně pokračovat směrem k popisu dalších
logických operací, což však není naším předním zájmem.
Chceme se věnovat bio-neurologickým tématům.
34
§ 28.
Je tedy třeba uvést následující:
1.
myšlení je proces založený na vysoké excitaci
(zmnožené rychlosti funkcí) nervových buněk;
2.
trvalý monitoring sebe sama dovoluje mozku jako
celku v extrémně krátkých časových vazbách
pracovat se vší nabytou zkušeností jakoby téměř
současně;
3.
rychlost práceschopných buněk ve frontálním
laloku, jako centra vědomí, umožňuje člověku
odlišovat se od okolního prostředí vnímáním a
uvědomováním
si
času,
prostoru,
pohybu
a
předmětů (jejich vztahů, rozdílností, jednotlivin,
souborů, funkčnosti).
Tuto problematiku (způsobů vnímání, rozeznávání)
řeší dále kognitivní psychologie. Odtud se, nic méně
dostáváme
k
dalším
významovým
problematikám
biologických a neurologických základů psychologie. Jsou
to otázky citů, temperamentů, vůle a charakterů. Jedna
35
z nejznámějších
definic
pocházející
od
amerického
psychologa a filosofa (zakladatele pragmatismu) Williama
Jamese tvrdí, že: nepláčeme, protože cítíme lítost, ale
cítíme lítost, protože pláčeme.
§ 29.
Duševní stav, kterému jsme navyklí říkat emoce (oblasti
mozku – hypothalamus a limbický systém) je rovněž
podmíněn biogenními konstantami. Např. lítost je stav,
který vnímáme zdánlivě jakoby po nějakém duševním
otřesu (úmrtí, rozchod). Domníváme se, že vyvolává
zvláštní reakci jako je tlak na prsou, sevření hrdla,
nutkáním k pláči. Jenže ona lítost, podle Jamese, přichází
až ve chvíli (tedy potom), co ucítíme (zaznamenáme na
sobě) tyto fysiologické a jen obtížně zvladatelné jevy. Ve
většině případech fungují téměř současně (souběžně).
Vzájemná propojenost těchto jevů naznačuje, že emoce
jsou podmíněny biogenně. Ovšem otázkou zůstává, co
vyvolává jejich biogenitu? Podle výzkumů posledních let
se
ukazuje,
že
je
to
jedna
z
nejstarších
reakcí
instinktivního pozůstatku, přetrvávající v nás, patrně
36
ještě z dob pravěkých forem života. Má jednak silný
sociální význam (jako zušlechtěný vztah k jinému jedinci
stejného druhu), ale stejně tak i význam z počátků
utváření sebevědomí – reakce na pocity ohrožení, které
dávaly signál k zaujetí postoje – nesly ovšem také
informace o nutnosti změn a potřebách adekvátně se
s nimi vyrovnávat.
§ 30.
Smrt blízkého člověka či z jiného důvodu vyskytující se
ztráta druha, odloučení od tlupy atp., to všechno bylo
zdaleka
nejvíce
vnímano
sebeohrožujícím
pocitem
v pradávných společenstvích, než je tomu dnes. Emoce
tak vyjadřovala samotu, bezmoc. Náhlost změny situace,
v níž se člověk pojednou ocital – nepřipraven a s nutností
jí čelit.
Tato
množina
okolností
pozastavuje
člověku
schopnost tvořivě jednat – myslet. Vytrhává jej ze
zaběhnutých jistot a připravuje proměnu situace, která
doposud nebyla známá. Zajímavostí je, v této souvislosti,
že pravěký i současný význam emocí spočívá zvl. na
37
existenciálním způsobu vnímání reality. Na jedné straně
emotivní zásah člověka z reality vylamuje, na straně
druhé jej do nové reality vsazuje.
To ostatně souvisí i s tím, jak se s emocemi
vyrovnáváme. Lidé se emocemi od sebe nutně liší.
Nikoliv jen způsobem toho, co cítí, když emoce probíhá,
ale také způsobem toho, co k jejich vědomí z nastavení
osobního vnímání skutečnosti (v níž se reálně nachází
nebo, která je předmětem vzpomínek – zobrazování)
doléhá.
§ 31.
Naše téma proto můžeme rozšířit o další pojem a tím je
psychosomatika. Zvl. hypothalamus, jak jsme upozornili
výše, se výraznou měrou podílí na propojení duševních
dějů v kombinaci s ostatními funkcemi, zejm. útrobními a
vegetativním nervstvem zabezpečenými pochody v těle
organismu.
Jedná
se
o
hormonální
aktivitu
látek
produkovaných hypofýsou jako jsou liberiny, statiny u
nichž jsou přednostně sledovány další vazby na vliv
funkčnosti
např.
pohlavních
38
žláz,
štítné
žlázy
a
nadledviny. Protože reguluje vegetativní nervový systém,
ovlivňuje
tak
somatotyp
emocí,
reaktivitu
a
temperamentové složky, dále pocity sytosti, hladu, žízně
a tedy i složky psychických vazeb ve výskytu jejich
nedostatku – např. agresivitu při hledání zdroje potravy.
Limbický systém: jak ukázaly studie má odpovědnost
za instinktivní
složky –
zachování
jedince
a
rodu,
odpovědnost a péči o potomstvo, strach, vztek, radost,
ale i paměť. Vývojově se řadí ke starším vrozeným
oblastem mozku. Zde jsou i počátky psychopatologie.
§ 32.
Název, který stojí v nadpise tohoto pojednání je možná
poněkud zavádějící. Vyvolává dojem, jakoby mezi biologií
a
neuropsychologií
existovala
nějaká
ostrá
hranice.
Vytváříme ji zde však uměle a zcela záměrně. Co tím
sledujeme? Biologie: 1. studuje, obecně život jako
jednak problém chemicko – molekulárně – atomární; 2.
studuje speciální pochody těchto vazeb, které umožňují
fungování takových živých organismů, které jsou nositeli
např. vědomí; 3. studuje filosofické otázky existence
39
živých organismů v nejrůznějších souvislostech prostředí
a souvislostech mezi sebou. Neuropsychologie: 1.
studuje vlastní proces nervových systémů od jejich
elementárního základu, až po nejsložitější vazby, a to jak
v jejich normě tak v patologii; 2. studuje možnosti
aplikací poznatků odvozených z předešlých studií směrem
k psychoterapii, psychofarmakologii, jakož i hlubšímu
poznání
nozologie
(průběhu)
jednotlivých
duševních
poruch.
§ 33.
Biologické konstanty neuropsychologie a její význam pro
psychiatrii můžeme znázornit jednoduchým grafem:
Ať je kterýkoli z obrazců zástupcem psychiatrie nebo
zástupcem neuropsychologie není možné s vědeckou
neboli exaktní (matematickou) přesností určit, který
z nich je vlastně více zástupcem kterého oboru, natož
40
právě tou významnější složkou, pro léčbu duševních
poruch. Jejich odlišnost je zvýrazněna pouze naším
viděním aktuální přednosti, kterou dáme jedné z těchto
oborových disciplín.
Ukazujeme si tedy, v jakých souvislostech nám
biologie a neuropsychologie korespondují. Vymezovat
jejich přesnější hranice z důvodů, které zde uvádíme,
proto nemá racionální smysl, ani praktického účelu.
Spory v této věci, jež někdy zaznamenáváme mezi
odborníky jsou tak jen malichernou rozepří nad úhly
pohledu, které vyplývají pouze z individuálního vnímání
jednotlivin a málo se starají o obecně významové složky
vědeckého bádání nebo i samotné práce s klientem.
§ 34.
Organické duševní poruchy (F00 – F09), které se
projevují, mj. viditelnými (rozuměj – anatomickými)
změnami
(poškozením)
nervové
tkáně
mozku,
představují takový materiál ke zkoumání, který můžeme
bez nadsázky označit za nejlépe zvládnutý (co do
možností pozitivního ovlivnění léčbou a zmírnění nebo
41
odstranění duševní trýzně pacienta), i když otázky, které
stále v neurovědách přetrvávají, nemusí nutně znamenat
jejich neschopnost.
§ 35.
Co do faktického ovlivnění jak průběhu duševní choroby
(zpravidla
léčitelné
alespoň
dočasným
pozastavením
jinak její nezvratné progredace) či zmírnění (zpomalení)
její nezvratné progrese, za účasti duševní poruchy (s
cykly vymizení jejího negativního vlivu na prožívání a
chování pacienta), ale jinak vedoucí k letálnímu ukončení
(tj. k úmrtí) je na tom současná pozice neurověd již,
oproti ještě nedávné minulosti daleko lépe.
Je to jednak psychoterapie zaměřená na prodloužení
nebo rekonstrukci kognitivních funkcí a také samozřejmě
dnes velmi diskutovaná psychofarmakologie (viz příloha).
Součinnost biologických vyšetření a dále neurologie,
psychoterapie a psychofarmakologie, se po dobu léčby, v
případech
zjištění
(diagnostikování)
organických
duševních poruch, předpokládá dnes jako samozřejmost
jejíž význam se studijně prohlubuje a upřesňuje.
42
§ 36.
Co tedy jsou organické duševní poruchy? Předně za ně
považujeme
zejm.
duševní
mozko-míšního
stavy,
které
jsou
moku
(likvoru),
rozborem
krve
nebo
některou ze zobrazovacích metod (MRI, EEG aj.) nositeli
informace o tom, že v mozku pacienta došlo k zahájení
nebo již rozvinutí takové masívní devastace celých
nervových
center (zejména gliových buněk), že dále
nelze pochybovat o progredaci choroby, vyznačující se
zvl. pozorovatelným úbytkem intelektových, tělesných a
motorických funkcí.
§ 37.
Tímto úbytkem intelektových funkcí rozumíme zejména
paměť,
u
vyměšovací
orgánových
návyky
a
funkcí
úbytkem
zejm.
problémy
motorických
s
funkcí
chápeme zvl. poškození jemné a hrubé motoriky jako
jsou např. držení sklenice, chůze po rovině atp.
Odborníci z oboru psychiatrie shodně užívají v této
souvislosti
termínu
demence.
Tato porucha
stárnutí
mozku nebo z jiné příčiny, spadá do kategorie oligofrenií.
43
§ 38.
Zjišťovacími metodami a technikami se jedná o prokázání
dysfunkčnosti
fronto-spánkového
laloku
a
lobus
parietalis, často v propojení s Brocovým a Wernickeovým
centrem na lobus temporalis.
Při magnetické rezonanci se nám potom ukazují tyto
části mozku výrazně oddělené od mozkových plen,
tvořících na okrajích obou mozkových polokoulí atypické
útvary
vlivem
chybějících
mozkových
tkání
velkého
rozsahu.
§ 39.
Současně
dysfunkce
jsou
chemickými
nervových
rozbory
vláken
zjišťovány:
vlivem
1.
poškozené
myelinisace; 2. hypotyreósa; 3. hyperkalcémie. Tyto
faktory jsou hlavními zdroji organické duševní poruchy
(zejm. Alzheimerova a Parkinsonova choroba).
Kromě úbytku paměti a nárůstu dyspraxie zahrnuje
organická duševní porucha ještě snižující schopnost
pacienta
účelně
plánovat
denní
nebo
i
výhledově
(časově) delší aktivity, tvořivě (účelně) zvládat nové
44
(doposud
neznámé)
situace,
rychlé
střídání
nálad,
neodůvodněná podezíravost, útočnost.
§ 40.
Tyto
druhy
reaktivit
nedostatečné
jsou
schopnosti
zapříčiněny
vědomě
zvl.
vlivem
přijímat
realitu
nabýváním převahy instinktivně pudové vázanosti na
přicházející podněty, které byly dříve zvládány přirozeně
vědomou akceptací skutečnosti.
Jinými slovy, ta část mozku, která vzhledem ke
schopnosti pracovat na úrovni vědomí (lobus frontalis)
nyní devastací nervových buněk tuto funkci plnit nemůže,
je postupně nahrazována přebíráním rozhodující aktivity
(reakcemi na podněty) vývojově starší oblastí mozku,
uložené hlouběji v podkorových částech, pod povrchem
gliových buněk.
Příjem potravy, vyprazdňování, pocity změn teploty
zůstávají nezměněny, oproti intelektovým schopnostem,
které naopak ztrácí na možnostech sebeovládání („chová
se jako malé dítě“); jsou výrazně narušeny způsoby,
jakými pacienti s organickou duševní poruchou tyto
45
situace zvládají. Je proto důležité, při vlastním vyšetření
dbát na to, zda si pacient své obtíže uvědomuje či
nikoliv.
§ 41.
Klinická psychologie (psychiatrie) zná dnes také věkové
rozdíly
mezi
poruchami.
jednotlivými
Ty,
jejichž
organickými
začátek
je
duševními
zjistitelný
(diagnostikovatelný) už před dosažením 65 let věku
pacienta označujeme jako pre-senilní demence. Ty, které
vzhledem k plíživosti, ovšem i tak zřejmým, výše
uvedeným znakům patologických změn obrazu a funkce
mozku, definují kliničtí psychologové po 65 roce věku
klienta, tak potom jako označení pro nástup stařecké
demence s nutným výkyvem do některé progredující
poruchy nebo se jedná o výsledek přirozeného procesu
stárnutí (dále viz příloha seznamu duševních poruch).
§ 42.
Pro stanovení diagnósy (ODP) se, podle mezinárodní
klasifikace nemocí, dnes uznávají následující faktory:
46
1.
poruchy jsou prokazatelně zjistitelné klinickými
prostředky,
tj.
biochemicky,
biofysikálně
a
zobrazovacími technikami;
2.
osobnost pacienta je viditelně desorientována v
prostoru a čase (myšlením a jednáním), na
ostatní jedince, vůči sobě i prostředí;
3.
pro zvládání léčby duševní poruchy je nezbytná
medikace psychofarmakologickými přípravky;
4.
psychické dysfunkce jsou globálně provázány.
§ 43.
Organické duševní poruchy mají dále také buď vrozený
(genetický) nebo vinou životních událostí získaný základ
(nemoc, úraz, nevhodná léčba jiné než psychické nebo
neurologické poruchy či nemoci) pro výskyt v populaci.
Dalšími faktory mohou být sociální vlivy, ovšem ty vždy
uvažujeme jako spouštěče dříve již vrozených dispozic
organismu pacienta, k této formě nemocnosti inklinovat.
Do
těchto
kategorií
spadá
však
již
také
tzv.
diferenciální diagnostika. Ta je odborně fundována šířeji
odpovídajícími znalostmi všeobecného lékařství. Pro naši
47
vědomost proto prozatím plně postačuje brát v úvahu,
v souvislosti s organickými duševními poruchami, fakt
neschopnosti nervové buňky plnit základní funkci, jakou
je příjem a převedení vzruchu v kvalitě odpovídající
zdravému způsobu takové funkce, pro zachování vědomě
tvůrčích sil klienta.
§ 44.
Hlavní zdroj výživy a funkční zajištění činnosti mozku:
a) glukósa
b) bohatě okysličená krev
c) bílkoviny
d) minerály
S jejich pomocí dochází ke správnému nastavení
elektrolytického pole vně a uvnitř nervové buňky. Tím je
fakticky
zaručena
dovoluje
všechny
taková
dnes
psychický život člověka.
funkčnost
známé
mozku,
výkony
pro
která
kvalitní
Vlastní „smrt“ nervové buňky
potom nazýváme buď: nekrózou – dochází k ní toxicky
48
nebo apoptózou – geneticky určený zánik buňky. Oba
druhy vymizení nervových buněk jsou hlavními podílníky
na vzniku organické duševní poruchy.
§ 45.
Nyní můžeme přistoupit k rámcovému popisu duševních
poruch označovaných v diagnostických manuálech pod
číslem
F10
–
F19
jako
Duševní
poruchy
vyvolané
účinkem psychoaktivních látek.
Jejich
specifikou
je
rozsáhlá
devastace
životně
důležitých center mozku a to již v krátkém období
kontaktu s některou ze substancí jak např. alkohol,
amfetamin, kofein, canabis, kokain, halucinogen, aj.
Tyto substance při větším množství požití nebo déle
trvajícím užívání zasahují jak vnější centra mozkových
tkání (lobus frontalis, lobus temporalis, lobus parietalis,
lobus occipitalis) tak i centra přímo související s vnitřní
strukturou mozkových jader: cerebelum, pons a medula
oblongata.
Tento globální nexus se následě může projevit např.
komplexní
motorickou
neschopností,
49
zpomaleným
(obtížným) dýcháním, ztrátou kontroly vyprazdňování,
masivními
oběhovými
komplikacemi,
dysfunkčností
viscerálního nervstva s následným vynecháváním činnosti
vnitřních orgánů (např. srdeční obtíže) a hormonální
morbiditou,
různého
stupně.
Všechny
uvedené
komplikace se výrazně sjednocují v gastrointestinálních
projevech. Vcelku při takové manifestaci somatických
obtíží
může
a
dochází
i
k
úmrtí.
Ovšem
během
dlouhodobého, mírného požívání, některé z uvedených
substancí, dochází také k návyku organismu a poruše
zejména volní predispozice, pomocí které se jinak zdravý
jedinec přirozeně dokáže ubránit jejímu pravidelnému
přijímání.
§ 46.
Během dlohodobéhu užívání návykových látek je klient
vystaven hned několika nebezpečenstvím. Má obecně
sníženou toleranci na překonávání životně i profesně
důležitých
situací,
sociálně
selhává,
projevuje
se
nestabilitou nálad, má zhoršenu hygienu a péči o vlastní
zdraví.
50
Dále se u těchto pacientů prokazuje úzkostlivost,
tendece k depresím, také bludy (nevývratná přesvědčení)
a v nemálo případech rovněž i halucinace (zvl. vidění
jevů, které se v dané realitě nevyskytují, slyšení hlasů,
atp.).
§ 47.
Ve
většině
případech
se
daří
psychoterapeuticky
a
formou medikamentů pacientovi s návykovou poruchou
rekonstruovat nervový systém do přijatelných mezí,
životně důležitých norem. Ovšem ztráta nervových buněk
se již nahradit nedá. Lze
pouze mezi pozůstalými
nervovými buňkami, nácvikem vytvořit nová propojení
(synaptická
rekonstrukce),
která
pacientovi
umožní
sociální a profesní výkon v odpovídající kvalitě zdraví.
§ 48.
Návykové látky totiž nejrychleji napadají zvl. vývojově
(antropogeneticky) nejmladší mozková centra, jako jsou
synapse z okruhu druhé signální soustavy. Ty nejsou
nijak chráněny, oproti první signální soustavě, jejíž
51
oblasti se nachází až od jednoho centimetru hloubky pod
horní vrstvou gliových buněk.
Kolaterální
systém
proto
k
těmto
povrchovým
buňkám má nejblíže a tak při akutní intoxikaci můžeme
sledovat shora uvedené efekty změn chování a funkcí
vnitřních
orgánů
jako
markantní
projevy
globálního
charakteru.
§ 49.
Vzhledem k tomu, že se, podobně jako v prvních
měsících počínající stařecké demence paměťové stopy
aktivují k mimořádnému výkonu, udržet si svoji úroveň
vyvoláváním alespoň vzpomínkami z dávnější, usazené
minulosti, také u intoxikací (zvl. potom v odvykacím
stavu) můžeme u pacientů sledovat snahu operovat s
nejstarším vzpomínkovým materiálem. Psychoanalytičtí a
kognitivně
těchto
–
behaviorální
markerů
k
psychoterapeuti
navázání
a
opětnému
využívají
rozšíření
intelektově – tvůrčích schopností klienta; rekonstrukce
vědomí řídit běh událostí tak, aby se potřeba příjmu
substance odbourala, klade vysoké terapeutické nároky.
52
§ 50.
Pojednat o neuro - psychopatologických problémech
schizofrenie (F 20 – F 29) je v podstatě velmi smělý
pokus. Pokud nahlédneme do klinicky odborných studií
současných
autorů
pochopíme,
proč
si
již
předem
vytváříme tento alibistický postoj. Na stránkách těchto
pojednání
sice
najdeme
mnohé
důležité
informace
z neurologických pozorování, ale také nelze přehlédnout,
že autoři těchto jednotlivých příspěvků hovoří velmi často
opatrně, a to v přibližných hodnotách a termínech
(„možná“, „pravděpodobně“, „přikláníme se k . . .“ etc.).
Jedním slovem – schizofrenie se dnes sice nachází na
jednom
z
předních
míst
odborného
zájmu,
avšak
převažují více odborné hypotézy, které vypovídají o
nějaké přibližné hodnotě toho, co se o duševní poruše,
tohoto
charakteru,
ví.
Tím
ovšem
nechceme
nijak
znehodnotit faktické výsledky dosavadního bádání, které
jsou celosvětově nadmíru zásadní. Schizofrenní poruchy
mají to zvláštní postavení mezi ostatními psychickými
deficity, že obsahují jak organické tak neorganické
základy svých etiologických východisek.
53
§ 51.
Schizofrenie
zajímá
nejen
odborníky
(psychology,
neurology atd.), ale také např. spisovatele, malíře,
dramatiky, filmové tvůrce či laickou veřejnost obecně.
Zejména umělci nám schizofrenii předkládají v oné
vypreparované
podobě,
kdy
pacient
v
přesně
ohraničených rysech osobního projevu (stylu Jekyll –
Hyde) provozují patologické životní stily. Faktem ovšem
zůstává, že naprostá většina pacientů s touto diagnósou
se přes toto rozhraní vůbec nedostane. Jejich utrpení
spočívá
zvláště
v
tom,
že
jsou
„pronásledováni“
mučivými bludy (nevývratnými přesvědčeními např. o
své
vlastní
vyvolenosti
organizacemi
(vtíravými
státu
vidinami,
atp.),
pro
spolupráci
společně
proměňujícími
s
s
tajnými
halucinacemi
jinak
přirozené
prostředí např. vlastního bytu, zahrady, domu jako celku
v objekty plné špionů s tajnými posláními) a vtíravými
myšlenkami nabádajícími klienta ke konkrétnímu jednání,
které ovšem hodlá stůj, co stůj uskutečnit. Naprostá
většina těchto traumat je pacientem zbržděna do fáse
přípravy, kde samo uskutečnění je věcí pouhé náhody.
54
§ 52.
Co je tedy neurologickým základem právě popsaného
postižení? Předně pacient svoji představu o skutečnosti
zaměnil za skutečnost samu. Znamená to, že se něco
patologického odehrává v té části mozku, které říkáme
lobus frontalis. Starý filosofický výraz, že myšlení odráží
realitu zde tedy neplatí o to více a navrch dostává
naopak „myšlenka“ nebo „představa“, která sebe samu
povýšila na jedinou skutečnost pro pacientovo vědomí.
To naznačuje, že mezi vnějším prostředím a vnitřní
zkušeností pacienta nedochází k potřebné „komunikaci“
(zkušenost s vnějším prostředím neproniká zpětnou
vazbou od pacienta ven, nýbrž v něm zůstává jako jediná
zkušenost
o
konfrontováno
sobě;
na
uvědomování
úrovni
lobus
si
reality
temporalis
a
není
lobus
prefrontalis jako kontakt s Já a vnějším prostředím
srovnávácí analýsou mezi senzomotorickými funkcemi
daného kortexu, tj. lobus parietalis).
Vzhledem k tomu, že jsou zcela zpřetrhány vazby
s vnějším prostředím, potom zvýrazněná subjektivita
jeho hodnocení produkuje naprosto autonomní realitu
55
nadhodnocenou nad samu skutečnost a mimo danou,
aktuální potřebu tvořivého myšlení vůči ní.
§ 53.
Masívní zmnožení těchto funkcí (převrácené reality),
které se pro pacienta staly dokonce zásadní potřebou
životního významu a neschopnost je opustit, jako prostor
představového
pole
způsobuje
jejich
somatická
přeobsazování, která se projevují nejčastěji ve formě
svalových křečí (katatonie, ataxie) nebo delirantními
stavy s tendencemi ke stuporositě.
Pacienti
trpí
nejrůznějšími
kverulantstvím,
erotomanismy,
obtížemi
aj.
stavy
afektovaností,
persekučními
Čím
vyhraněnější
bizarností:
megalomaniemi,
bludy,
je
somatickými
manifestace,
tj.,
patologicky projevené chování pacienta, tím je jeho
diagnósa, vzhledem k následné léčbě, náročnější.
§ 54.
Odborníci se také shodují v tom, že pokud se
schizofrenie prokáže u pacienta mladšího dvaceti let je
56
jeho
terapie
obtížnější
než-li
u
pacienta
diagnostikovaného v pozdějším věku. Je to dáno zejména
tím, že mladší pacient zápasící s vnímáním Já a reality
nemá ještě dostatečně vytvořené zkušenostní návyky a
je velmi obtížné jej do nějaké skutečnosti navracet, když
ji samu doposud nepoznal v míře odpovídající dospělému
jedinci u něhož je léčba zpravidla krátkodobější a
úspěšnější. Nelze sem ovšem zahrnovat pacienty, kteří
současně se schizofrenií mají diagnostikovány např.
hluboké depresívní stavy nebo mnohočetnou poruchu
osobnosti. V těchto případech je i starší věk pacienta
ohrožen
výraznou
chronicitou
obtíží
a
tendencemi
k suiciditě (sebevražednému chování).
§ 55.
U
pacientů
s
prokázanou
schizofrenií
jsou
klinicky
(laboratorně) zjišťovány:
1. dysfunkce v kolaterálním systému CNS v oblasti
thymus a lobus frontalis
57
2. zhoršené myelinové propojení mezi Brocca a
Wernicke area
3. pravidelná dezorganizace v oblasti lobus parietalis
s propojením na lobus occipitalis
§ 56.
Vzhledem k tomu, že se jedná o dysfunkce zahrnující tři
velké oblasti mozkových center, označují je neurologové
a psychiatři jako extrapyramidové poškození s následnou
funkční tendencí k alogiím nejrůznějšího typu chování
pacienta.
Vysokou míru vrozených předpokladů získat některou
ze schizofrenních poruch hraje také genetika. (Vedle
toho, co nyní bylo uvedeno je třeba zdůraznit fakt, že
paradoxně schizofrenní poruchy jednak dezorganizují
myšlení pacientů směrem od vnějšku – prostředí –
k vlastním představám, ale na druhé straně aktivují
chování pacienta ke kontaktu s prostředím i za cenu
sociálních a meziosobních konfliktů, či hrubých nebo již
kulturně neakceptovatelných chyb). Schizofrenní poruchy
jsou
výsledkem
hned
několika
58
na
sebe
vzájemně
působících
faktorů:
říkáme
jim
víceosá
škála,
od
neurogenních po psychogenní, nutně zahrnujících také
somatické faktory a poruchy osobnosti.
§ 57.
Celosvětově, jedněmi z nejrozšířenějších poruch psychiky
v současné době jsou tzv. poruchy nálady (deprese,
manie,
F30
–
F39).
Ze
sociálního
pozadí
patrně
potlačované nejrůznější složky jen obtížně realizovaných
potřeb
v
meziosobních
vztazích
lidí,
si
vynucují
prosazování jinými prostředky a cestami, což pacienty
vede,
zvl.
v
oblasti
způsobů
sebeprožívání
a
sebeprezentace k přijímání takových prostředků, které
jsou
neslučitelné
s
kulturními
požadavky
a
nároky
prostředí.
§ 58.
Mozková centra nálady: thymus a zejména lobus frontalis
produkující
dopaminové
prekurzory
jako
myelinové
přenašeče po nervových vláknech nejsou schopny plného
výkonu.
Zjednodušeně
vysvětleno:
59
stresové
situace
uvedou
organismus
do
pohotovostního
obranného
postoje. Svaly se napínají v tenzích, které se také
uvolňují. Cévy se zúží a ztěsnané kolaterální řečiště
produkuje pouze základní množství kyslíku a živin do
mozkových tkání. V tomto stresovém postoji se hromadí
zejm. pro obranu a tedy i útok a agresivitu vhodný
adrenalin.
§ 59.
Potlačením základní funkce dopaminových prekurzorů se
mozková centra z povrchu svého obvodu přepojují na
zvýšenou aktivitu směrem k podkorovým oblastem, které
jsou buď méně nebo nejsou vůbec ovlivnitelné myšlením
samotného klienta. Změna uvolněné nálady do stavu
napětí potom, při trvaleji působících stresových situacích
(stresorech) pacientovi nakonec nedovolí se z této pozice
vyvázat a pacient se fixuje v obranné pozici, proti napětí,
doměle o vlastní vůli přijatým odmítáním (nevědomí)
zapojovat se do denních aktivit.
Tomuto stavu říkáme deprese. Projevuje se jednak
trvalým smutkem s následnou neschopností přinutit se
60
k jakékoliv smysluplné
činnosti,
která
by pacientovi
přinášela alespoň základní subjektivní pocit naplnění
nebo v tzv. maniakálním stavu těchto činností produkuje
pacient nadbytek, který je navíc typizován ještě i
nespavostí, nesmyslností jednání, často s ryzikovým
chováním ohrožujícím život pacienta nebo i lidí z jemu
blízkého
okolí.
Psychoterapie
se,
v
tomto
případě,
zaměřuje na rekonstrukci ovládání stavů mezi napětím a
uvolněním
v
souvislosti
se
založenými
a
dříve
neuvolněnými konflikty z postojů k lidem, situacím a
vlastním nesplněným přáním.
§ 60.
Depresivní pacienti
nejčastěji
trpí
pocity
prázdnoty.
Nemají vůli jakoukoliv činnost zahájit a jejich myšlenky
jim připadají málo inspirativní. Výhledy do budoucna jsou
manifestovány
nejčastěji
jako
marnost,
které
by
nejraději předešli nějakým druhem (nejlépe fysického)
úniku . . . Suicidita u těchto pacientů bývá jedním
z nejčastějších
vyústění
dlouhodobého
působení
depresivních stavů. Často se tito pacienti s depresivní
61
diagnósou podvolují i nejrůznějším hypochondrickým
představám o své existenci.
§ 61.
Celkově rovněž tito klienti prokazují náchylnost k virovým
onemocněním,
jejichž
průběh
snáší
s
větší
mírou
dramatičnosti než-li nedepresivní pacienti. Neurologicky
jsou jejich somatotyp stejně jako psychika výrazně,
oproti zdravé populaci, oslabeny (např.: prokazatelná
častější
únava
během
dne
vynucující
si
i
několikahodinový spánek). V některých případech (např.:
časté
ulpívání
činnost)
tito
na
jednostranném
pacienti
rovněž
zájmu
o
prokazují
nějakou
i
sklon
k psychotismu. Jejich představy o seberealisaci jsou ve
své úpornosti a jednostrannosti často nepřehlédnutelnou
součástí denních aktivit (např.: obsedantně-kompulsivní
poruchy v propojení s neurotickými syndromy . . . F40).
§ 62.
Symptomatika depresí či poruch nálady je neurologicky
v zásadě
řešitelná
prevencemi
62
tj.
životním
stylem
výrazně
naplněným
bohatou,
různorodou
stravou,
pravidelným spánkem, tvůrčími činnostmi a činnostmi
odpočinkovými,
kvalitou
interpersonálních
vztahů,
ekonomickou stabilitou a jejím růstem. Velmi často se
poruchy nálady – říkáme – zdvojují. Jsou to tzv. bipolární
poruchy I. a II. Bipolární porucha I. je porucha maniodepresivní (tj., že manická epizoda převládá po delší
čas) a bipolární porucha II. je porucha depresivněmanická (tj., že depresivní porucha přetrvává po delší
období).
§ 63.
Poruchy
nálady,
unipolární.
které
Vedle
toho,
nejsou
zdvojené
současná
nazýváme
psychiatrie
ještě
rozeznává tzv. poruchy nálady dystimní a cyklotymní.
Dystimní porucha nálady přetrvává u pacienta stále,
v nějaké, byť kolísavé intensitě obtíží, kdežto cyklotymní
porucha nálady „dělá dojem“, že na čas její symptomy
vymizely (tzv. částečná remise) a pacient projevuje i
prožívá subjektivně relativní duševní pohodu, než-li se
ovšem
příznaky
s
následným
63
propuknutím
poruchy
nálady opět dostaví (roční období – sezónní deprese,
míra stresorů při psychické zátěži společenských nebo
pracovních aktivit).
Téma poruch nálady, tedy rovněž souvisí s vrozenou
a získanou tolerancí na psychickou a fysickou zátěž,
podle námi již dříve (výše) komentovaného principu
vrozených nebo životními zkušenostmi získaných postojů
k dynamice života jako celku.
§ 64.
Medicínsky patrně nejstarším tématem jsou dnes poruchy
zařazené do klinické skupiny poruch neurotických a
poruch vyvolaných stresem (F40 – F49). Zásadní podíl na
tomto rozsáhlém materiálu má bezpochyby Sigmund
Freud (1856 – 1939) a dále celé psychoanalytické
hnutí (Jung, Adler, Horneyová, Fromm, Kleinová a další).
Neurósy představují tu formu duševní nestability, která
bývá
zpravidla
zejména
pacientem
samotným
rozpoznávána,
v souvislosti s jejich chronisujícími, velmi
časově dlouhými výskyty symptomatik, vnímanými jako
64
změny prožívání a chování, mezi dřívější pohodou a
současnou subjektivizací narůstající nespokojenosti.

§ 65.
Klinické
manuály popisující tuto problematiku podle
Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) na prvním místě,
jako nejproblémovější jmenují fobické stavy. Je třeba,
plně v duchu dnes již klasických pouček připomenout
Freudův náhled, abychom více do podstaty chápali
obecnou problematiku neuróz a z nich pocházející další
skupiny duševních obtíží dnešních pacientů. Uveďme tedy
základní teze Freudovy psychoanalýsy:

1. člověk se od narození nachází v konfliktní situaci
2. na jedné straně je to vnější prostředí, které člověku
nutí nějak mu vyhovět, na straně druhé jsou to
naše vědomá přání, na straně třetí jsou to pudová
hnutí,
která
si
vynucují,
pozornost
65
zvl.
proti
naší
vůli,
3. v dětství, zejm. od narození do tří let prochází vývoj
člověka tzv. autoerotickými fásemi zahrnujícími
období a) orální, b) anální, c) falické
4. pozdější
období
jsou
tzv.
latentní
a
období
pohlavního výběru – dospívání (adolescence) –
puberta
5. konflikty, ke kterým dochází v některém z těchto
období (s rodiči, sourozenci a jinými blízkými) jsou
nositeli tzv. přesunu (sublimace)
6. přesun značí, že nevyřízený konflikt (jeho potlačení)
se fixuje na vhodný náhradní objekt a zveličí jej do
patologického stavu i po létech „mlčení“
7. v některých případech se z přesunu vyvine tzv.
nesmyslné chování a prožívání v kontaktu s jinak
běžnou a pacienta i jeho okolí ničím neohrožující
situací
8. pacient se s hrůzou o vlastní život „ hroutí “ na ulici
(agorafobie),
projevuje
nebo
panickou
v
obchodě
hrůzu
(klaustrofobie),
(ataku)
v
blízkosti
nějakého živočicha atp.
9. pacient nevnímá souvislosti, což jeho úzkost násobí.
66
§ 66.
Neurologicky se u fobií a jiných úzkostných poruch
prokazují dysfunkční znaky sympatiku a parasympatiku
(srdeční arytmie, dušnost, pocení rukou – dlaní, na hrudi,
zádech, pálení žáhy - pyrósa, pocit, že se dusí, efekt tzv.
„knedlíku v krku“, podlamování v kolenou, nutkání moče
a stolice atd.). Někdy tyto neurologické a vegetativní
dysfunkce mohou u pacientů nastat při pouhém vyvolání
představy fysické exposice daného kontaktu se situací
(fenoménem), která subjektivně pacienta „ohrožuje“.
V tomto případě hovoříme o tzv. anticipační úzkosti.
§ 67.
Chování některých pacientů v těchto situacích může
nabývat až dramaticky rozsáhlých charakteristik: mohou
pobíhat po místnosti se zoufalým přáním ji opustit i za
cenu rozbití skleněné výplně u dveří nebo skokem
z otevřeného okna, které se právě nabízí. V jiném
případě to může být zmatené pobíhání po ulici a
domáhání
se,
fysickým
kontaktem
pomoci
u
kolemjdoucích, pobíhání po silnici plné aut, bez respektu
67
světelného značení semaforů. Jindy pacient kolabuje ve
výtahu
atp.
Projevy
chování
těchto
charakteristik
psychopatologie označuje jako panickou ataku.
§ 68.
Typické pro panickou ataku bývá i jen několikaminutový
průběh s vysokou validitou emočního projevu, vedoucímu
někdy až ke ztrátě vědomí. Spouštěcí mechanismus
těchto
projevů,
kromě
fysické
expozice
fenoménu
vyvolávajícímu daný nervový záchvat (efekt), je mnohdy
neznámý. Anticipační úzkost bývá často hlavní příčinou.
Jenže pacienti s touto vyhraněnou úzkostí jsou mnohdy
subjektivně bázliví ve vztahu k nejrůznějším projekcím,
které se vzájemně natolik překřižují, že vyjmout z nich
právě tu, která spustila mohutnou vlnu „nesmyslného“
strachu
o
vlastní
život,
je
téměř
nemožné.
Psychoanalyticky se můžeme tzv. regresní terapií pouze
„maximálně“ přiblížit
k nejpředpokládanějšímu zdroji
pacientových obtíží. U hypnabilních pacientů lze vyvolat
regresní stupně vzpomínek na dobu těsně před panickou
atakou a exponovat nejblíže pravděpodobný zdroj těchto
68
pacientových obtíží. Některé další chronisující projevy se
prokazují
buďto
pozorovatelným
jako
neurologickým
grimasování
přeobsazením
nebo
i
tikovými
poruchami (nezvladatelnými pohyby – záškuby určité
části těla, zvláště ve tváři, rukou, šíje . . .). Tato
přeobsazení mívají rekurentní charakter průběhu nebo
spíše výskytu, tj., opakují se v nepravidelných a jen
obtížně předvídatelných časových pásmech.
§ 69.
U většiny rozvinutých a přeobsazených neuróz a anxiet
platí jejich delší časový nástup symptomů, k nimž se lze,
zejm. psychoanalytickou terapií velmi těsně přiblížit.
Tedy, jak jsme uvedli výše, interpretací minulých zážitků
z osobní biografie klienta nechat z nevědomí do vědomí
prostoupit
založené
konflikty
a
s
nimi
i
skupiny
potlačených přání, která si jako zdroj psychické energie,
proti vlastní vůli pacienta vynucují jeho pozornost a nutí
jej,
proti
aktuálním
potřebám
k
jednání,
neodpovídajícímu nárokům skutečnosti. Strach, úzkost,
stres, neurósa, neurastenie, deprese, manie, psychósa,
69
paranoia - - přibližně v tomto pořadí nárůstu vážnosti
psychických obtíží můžeme vedle sebe řadit jednotlivé
deficity,
kterými
se
zabývá
biologická
neuropsychopatologie. Tento seznam však není zdaleka
vyčerpán (dále viz příloha).
§ 70.
Téma
biologické
neuropsychopatologie,
jak
je
tedy
patrné už z prvních čtyř kategorií duševních poruch
uváděných mezinárodní klasifikací nemocí a duševních
poruch F00 – F49 (DSM – IV), který jsme tu naznačili,
představuje
rozsáhle
zkoumaný
soubor
duševních
problematik současnosti. Biogenně podmíněné poruchy
spadají zvl. do kategorií F00 – F29. Poruchy, které
následují mají většinou psychogenní základ (etiologii).
Samozřejmě až na kategorii F70 – F79, která téměř
výhradně
zahrnuje
neurogenní
deficity,
kterým
v psychopatologii říkáme „hrubé poškzení mozku“. Jsou
to zvl. tzv. oligofrenie, které už jsme jednou jmenovali
v souvislosti také s organickými duševními poruchami a
poruchami
vyvolanými
substancemi
70
a
další
druhy
mentálních retardací vyžadujících zvýšenou nebo trvalou
péči o pacienta. Jedná se zejm. o vrozená postižení
znemožňující
či
výrazně
omezující
pacienta
ve
schopnostech vnímání, rozpoznávání, řeči, myšlení a
plánování, hygieně, jídle, osobních vztahů, vlastní náplni
denních aktivit, prožívání atd.
§ 71.
U duševních
poruch
F80
–
F89,
kde
se
jedná
o
problematiky spojené s deficity omezujícími zejm. úroveň
získávání školních dovedností (psaní, čtení, počítání…)
rozeznáváme rovněž více neurogenní podklady, které se
ovšem
značně
překrývají
s
jejich
psychogenními
protějšky, spojenými se sociálními zátěžemi klientů.
Tzv. speciální pedagogika, rozvíjená v souvislosti
s dětskou a adolescentní psychiatrií, dnes v souhrnu
dílčích znalostí umožňuje předškolákům a dospívajícím
(adolescentním) klientům vypořádávat se, mnohdy i celá
léta
s
deficity
školních
dovedností.
Spadá
sem
i
hyperaktivita (ADHD) omezující pozornost a celý proces
71
učení. Vedle těchto obtíží jsou to také tzv. dyspraxické
poruchy, etopedie, nebo psychopedie.
Právě posledně jmenovaná tematika v sobě soustředí
odbornou schopnost pečovat o pacienty s tělesným
postižením jak na úrovni nápravy poruch učení tak ve
vztahu k somatickým postižením a s nimi spojenými
psychickými deficity.
§ 72.
Co se týče duševních poruch, které jsme zde blíže
nekomentovali (F50 – behaviorální syndromy, F60 –
poruchy osobnosti, F90 – poruchy z dětství, přetrvávající
v dospělosti) je jejich biogenita a neuropsychopatologie
výrazně podmíněna psychogenními hledisky. Naopak zvl.
u behaviorálních poruch se somatickými příznaky se
obrací celé téma na druhou stranu: tzv. poruchy příjmu
potravy, které do této kategorie zásadním způsobem
spadají, ovlivňují neurologickou strukturu osobnosti tím,
že z důvodu nedostatku potravy, živin atd. je měněna
celá
struktura
psychiky
pacienta,
až
do
úrovně
elektrolytických hodnot nervových spojů, současně při
72
takovém průběhu, kde i umělá výživa je mnohdy sotva
poslední možností, jak pacienta zachránit před smrtí.
Kategorie poruch spánku tvoří potom zcela samostatný
okruch dílčích, neuro-psychopatologických šetření.
§ 73.
Z právě předloženého tématu jsme mohli vypozorovat, že
skupiny jednotlivých problematik jsou dnes badatelsky,
ale i klinicky zajištěny širokým pásmem vědeckých a
medicínských aktivit. Jen během tohoto zpracovávání
přehledového
materiálu
vzniká
celosvětově
takové
množství laboratorních výsledků a jejich publikačních
zveřejnění, že se musíme smířit s faktem, který říká:
jestliže chceme porozumět současné vědě, musíme ji
přinejmenším číst z toho, co je nejvíce přítomné. Přeji
vám, milí studenti, aby jste byli vždy co nejblíže času a
době,
v nichž
žijete;
jen
tak
porozumíte
klientovi
vzhledem k jeho aktuálním nárokům, neboť ten je vždy
jen a jen současný.
73
PSYCHOFARMAKOLOGIE

Látky ovlivňující vědomí, náladu, myšlení
Proti depresi – antidepresiva.
Proti manii – antimanika (dysforika, thymoprofylaktika,
lithium, reserpin).
Proti demencím a na prokrvení mozku – nootropika,
kognitiva
Zklidňující léky
a
léky snižující úzkost – anxiolytika,
trankvilizéry.
Léky navozující spánek – hypnotika.
Povzbuzující léky – psychostimulancia.
Při léčbě schizofrenie – neuroleptika, antipsychotika.
ANTIDEPRESIVA:
Přípravky
tzv.
I.
a
II.
generace
=
tricyklická
antidepresiva, (I. gen.) tymoleptika.
III. generace antidepresiv = SSRI, NARI, DARI.
IV. generace antidepresiv = SNRI, MRI, NaSSA, DNRI.
Podstatou
účinku
je
zesílení
dodávky
Dopaminu,
Noradrenalinu, Serotoninu v mozku.
První generace vlivem dodávky acetylcholinu zanechává
ještě vedlejší účinky – srdce.
74
Pro výběr se zvažuje zejména typ deprese – útlum,
agitovanost.
Antidepresiva
mají
až
několikadenní
dobu
nástupu
účinku.
Všeobecně se vedlejší účinky projevují na vegetativních
funkcích.
I.
generace
=
TCA
-
transluminální
koronární
angioplastika (rekonstr. cévních systémů CNS).
II.
generace
=
maprotilin,
mianserin,
trazodon,
viloxazin.
III. generace SSRI – selective serotonine reuptake
inhibitor (citalopram, fluoxetin, fluvoxamin, paroxetin,
sertralin);
NARI
noradrenalin
–
reboxetin
reuptake
(zvětšuje
inhibitor;
DARI
útlum)
–
–
dopamin
reuptake inhibitor.
IV.
generace
=
SNRI
serotonin
and
noradrenalin
reuptake inhibitor (venlafaxin, milnacipran, nefazodon),
nemají anticholinergní účinky (neovlivňují vegetativní
funkce v míře obtěžující kvalitu každodenního života
pacienta); MRI – mixed reuptake inhibitor; NaSSA –
noradrenergní
antidepresivum
a
specificky
(mirtazapin);
DNRI
serotoninergní
–
dopamin
noradrenalin reuptake inhibitor (bupropion).
75
and
ANTIMANIKA: (contra manio-depresivní psychóza)
Dysforika – navozují stav podobný depresi, oslabují
manické
rysy
(tymoprofylaktika)
a
zmírňují
prudké
výkyvy nálady (karbamazepin, valproát).
Lithium – stříbřitě bílý měkký kov ze skupiny alkalických
kovů – snadno odštěpují elektron, má nejmenší hustotu
ze všech prvků; povzbuzuje tvorbu bílých krvinek;
rozkládá vodu.
NOOTROPIKA:
Zlepšují činnost mozku jako celku – jeho metabolismus;
ovlivňují zejména činnost neuronů, využití kyslíku –
antihypoxický
kyslíku
účinek
v
(hypoxie:
krvi
–
1.
nízký
tlak
hypoxemie;
2.
anemická/transportní/cirkulační/ischemická – při zůžení
tepen a žilního prostoru; 3. hystotoxie – porucha využití
kyslíku tkáněmi; NOUS – mysl, TROPE – obrat.
Používají
se
zejména
u
akutních
nebo subakutních
organicky podmíněných psychických stavů spojených
poruchami
Nežádoucí
(piracetam,
s
v ě d o m í (demence, úrazy hlavy);
účinky:
poruchy
pritinol,
spánku,
klomethiazol,
agitovanost
meklofenoxát,
nicergolin, EGb 761; vazodilatancia – rozšíření cév:
cinnarizin.
76
KOGNITIVA:
Posilují
cholinergní
acetylcholinesterázy
transmisi
–
v mozku
působí
na
(inhibitory
synapse
a
neuromuskulární přenos).
Používá se u chronických stavů demence.
Donepezil – piperidinový derivát; Alzheimerova nemoc;
dlouhý poločas nástupu a výstupu; perorální podávání
jedenkrát
denně;
nevýrazné
vedlejší
účinky,
lék
–
Aricept.
–
Rivastigmin
Alzheimerova
nemoc,
karbamátový
derivát; lék – Ešelon.
Takrin – akridinový derivát, lék – Cognex – nežádouicí
účinky = hepatotoxicita / funkce jater.
Lecithin
–
důležitý
pro
stavbu
buněčné
membrány
s elektrolythickou oscilací – l e k i t h o s / ž l o u t e k
z
nejž byl poprvé izolován.
ANXIOLYTIKA:
Benzodiazepiny – ovlivňuící GABA-ergní neurotransmisi
(-aminomáselná
kyselina)
v
mozku;
zejm.
alprazolam, chlordiazepoxid, oxazepam, diazepam.
K ovlivnění serotoninergní transmise se v indikaci anxiety
používají rovněž SSRI nebo SNRI (např. venlafaxin).
Ze starších látek = meprobamát, barbituráty (nežád.
vedl. účinky – útlum dýchání, bezvědomí a oběhové
selhání (podle délky působení: kr. = pentobarbital, stř. =
cyklobarbital,
dl.
=
77
fenobarbital);
2,4,6
–
trioxohexahydropyrimidin = kristalická diabazická
kyselina (obsahuje, mj. barbiturové a nukleové kyseliny,
vitamíny B1 a B2 ); vedle toho, samostatně viz: purin =
purinové báse adenin, guanin – nukleotid a nukleosit - v nukl. kys. slouží k uchování informace . . .
Pět zákl. účinků:
1. anxiolytický = zmírňuje (inhibuje)
nebo odstraňuje
úzkost, 2. sedativně-hypnotický =
celkově utlumuje a navozuje spánek, 3. myorelaxační =
snižuje svalové napětí, 4. antikonvulzivní = snižuje
možnost vzniku epileptického záchvatu, 5. amnestický =
porušuje paměť.
Podle míry účinků benzodiazepiny dělime na:
Anxiolytika = alprazolam (vysoce účinný u panické
poruchy,
nemá
sedativní
účinek),
dále
lorazepam,
oxazepam.
Hypnotika = nitrazepam, flunitrazepam, triazolam
Antikonvulziva
=
clonazepam,
diazepam
(léky
proti
křečím).
Dlouhodobé
používání
vede
k závislostem
nebezpečné v souvislosti s alkoholem.
TRANKVILIZÉRY:
Benzodiazepiny – diazepam.
Zmírňují nepříjemné pocity duševního napětí.
78
-
-
též
Užívají
se
krátkodobě
při
neuróze
včetně
jejich
orgánových projevů (neurastenii) – žaludeční, střevní,
srdeční neuróza.
Zejména před náročným duševním výkonem pacienta
(operace).
Také pro překonání vážných životních otřesů.
HYPNOTIKA:
Léky navozující spánek - - starší = barbituráty ovšem
potlačují REM spánek.
Novější = nebenzodiazepinová hypnotika (zolpidem,
zopiklon)
vyvolávající
spánek
blízký
fysiologickému
spánku.
Bez výraznějšího útlumu v průběhu druhého dne.
PSYCHOSTIMULANCIA:
Látky a léky stimulující psychickou činnost k výkonu
(zesilují činnost sympatického nervového systému sympatomimetikum); zvýšení krevního tlaku, zůžení cév,
zesílení a zrychlení srdeční činnosti, rozšíření průdušek . .
.
Odstraňují únavu, zvyšují psychomotorické tempo, mají
anorektický účinek.
Vyvolávají
závislost,
toxickou
psychósu
(obluzené
vědomí), oběhové potíže.
Indikací je narkolepsie, dětská hypoaktivita (při ADHD).
Používají se: fenmetrazin, methylfenidát.
79
NEUROLEPTIKA: neuro - leptikes = řec. záchvat
Druh antipsychotik používaných k léčbě schizofrenie.
Schiso – frenio (e) = štěpení duše, star. řec. Název.
Ovlivňují zejm. dopaminergní receptory v CNS (D2, D3,
D4).
Klasická neuroleptika jsou: fenothiaziny (chlorpromazin,
levopromazin, flufenazin, trifluoperazin, thioridazin).
K thioxanthenům
patří:
chlorprotexin;
k butirofenům
patří: haloperidol.
Nejnovější: clozapin, risperidon, olanzapin.
Kromě
schizofrenie
se
používají
také
ke
zklidnění,
k potlačení úzkosti, jako antimetika či antipruriginóza.
Ohrožení
je
v extrapiramidovém
působení
(bazální
ganglia, mozeček, mozkový kmen . . .) některých
neuroleptik.
Méně
užívaný
název
pro
neuroleptika
=
ANTIPSYCHOTIKA.
ANTIPARKINSONIKA:
Tlumí působení acetylcholinu v mozku; zvyšují tvorbu a
působení dopaminu v mozku.
Působením dopaminu se zvyšuje dodávka látek levodopa
( kombinovaná s iDDC ), dále látky selegilin, inhibitory
COMT
(entacapon,
tergurid,
tolcapon),
pergolid,
bromokriptin,
dihydroergokryptin,
pramipexol, apomirfin.
80
lisurid,
ropinirol,
Anticholinergika – antimuskarinová léčiva –
jsou spíše
doplňkovými
na
léčivy
a
výrazněji
působí
třes:
benzatropin, biperiden, diethazin, orfenadrin, procyklidin.
LÉČBA ALZHEIMEROVY CHOROBY:
Používají se inhibitory acetylcholinesterázy (donepezil,
rivastigmin, nootropika, selegilin, scavengery – buňky
hladkého svalstva – kyslíkových radikálů vychytávajících
lipoproteiny...). Protektivní význam se též přisuzuje
estrogenům a některým proteinům v genovém výzkumu.
HLAVOVÉ (KRANIÁLNÍ) NERVY:
I.
olfactoria – přenos čichových odnětů
II.
opticus – přenos zrakových podnětů
III.
occulomotorius – pohyby očních bulbů
IV.
trochlearis – pohyby očních bulbů
V.
trigeminus – trojklanný nerv – citlivost obličeje
VI.
abducens – pohyby očních bulbů
VII.
facialis – pohyby lícních svalů obličeje
VIII. statoacusticus – přenos podnětů ze sluchového
a rovnovážného ústrojí
IX.
glossopharyngeus – řízení slynných žláz a
polykání
X.
vagus – bloudivý nerv (obs. parasymp. vlák.;
řídí činn. orgánů hrud. a břiš. duť.)
XI.
accesorius – řízení některých krčních svalů
hypoglossus – řízení svalů jazyka
81
VYBRANÉ KATEGORIE DUŠEVNÍCH
PORUCH PODLE MKN 10 a DSM - IV

F00 – F09 / Organické duševní poruchy: F00
Alzheimerova demence, F01 vaskulární demence, F02
demence u Pickovy choroby, Creutzfeldovy – Jacobovy
ch., Huntingtonovy ch., Parkinsonovy ch., u infekce HIV,
F03
podle
přidužených
příznaků,
F04
amnestický
syndrom, F05 delirium, F06 onemocnění, počkození nebo
disfunkce mozku . . .
F10 – F19 / Duševní poruchy vyvolané účinkem
psychoaktivních látek: F10 alkohol, F11 opioidy, F12
kanabinoidy, F13 sedativa n. hypnotika, F14 kokain, F15
jiná stimulancia včetně kofeinu, F16 halucinogeny, F17
tabák, F18 organická rozpouštědla . . .
F20 – F29 / Schizofrenie: F20 schizofrenie, paranoidní,
hebefrenní, katatonní, nediferencovaná, F21 porucha
schizotypní, F22 por. duševní s trvalými bludy, F23
poruchy psychotické, F24 porucha s bludy indukovaná,
F25 porucha schizoafektivní . . .
82
F30 – F39 / Poruchy nálady (afektivní poruchy):
F30 manie, hypomanie, F31 bipolární, F32 depresivní
fáse, F33 porucha depresivní periodická (rekurentní), F34
trvalé poruchy nálady – cyklotymie / dystymie . . .
F40 – F49 / Poruchy neurotické, poruchy vyvolané
stresem a somatomorfní poruchy: F40 fobie, F41
panika, F42 obsedantně – kompulsivní, F43 reakce na
stres a poruchy přizpůsobení, F44 dissociativní, amnésie,
fuga,
stupor,
trans
a
stavy
posedlosti,
syndrom
Ganserův, F45 somatoformní, somatizační, hypochondrie,
kardio, gastro, respiro, urogenit, přetrvávající bolestivá
porucha, 48 neurastenie . . .
F50
–
F59
/
Syndromy
behaviorální
spojené
s fysiologic. poruch. a somatickými faktory: F50
anorexie, bulimie, F51 (Dysomnie) neorg. por. spánku,
hypersomnie,
spánek
-
bdění,
somnambulismus,
(Parasomnie) noční děsy, noční můry, F52 sexuální
dysfunkce, touha, prožitek, odpor, genitální selhání,
dysfunkční orgazmus, ejakulace předčasná, vaginismus,
dyspareunie,
hypersexualita,
F53
šestinedělí,
F55
závislost – antidepresiva, vitaminy, laxativa
F60 – F69 /
dospělých:
emočně
Poruchy osobnosti a chování
F60
nestabilní,
paranoidní,
impulsivní,
83
schizoidní,
hraniční,
u
disociální,
histriónská,
anankastická, F61 smíšené, F62 přetrvávající změny
osobnosti, po katastrof. zkušenosti, F63 patologické
hráčství,
F64
pohlavní
identity,
transsexualismus,
transvestitismus, F65 sexuální preference, fetišismus,
exhibicionismus,
masochismus,
voyeurství,
F66
pedofilie,
homosexualita,
sado-
bisexualita,
F68
faktitivní (předstíraná) porucha . . .
F70 – F79 / Mentální retardace, opoždění duševní:
F70 lehká, F71 střední, F72 těžká, F73 hluboká . . .
(oligofrenie)
F80 – F89 / Poruchy psychického vývoje: F80
artikulace
ř.,
s epilepsií,
F81
počítání,
expresivity
školních
motorika,
F84
ř.,
receptivity
dovedností
autismus,
–
ř.,
psaní,
Rettův
afasie
čtení,
syndrom,
hyperaktivita, Aspergův syndrom . . .
F90 – F98 / Poruchy chování a emocí se začátkem
obvykle
v
dětství:
F90
hyperkinese,
pozornost,
F91 rodina, opoziční vzdor, F92 – 93 emoce, deprese,
separace, úzkost, F94 mutismus, příchylnost, F95 tiky,
Tourettův syndrom, F98 enuréza, enkopréza, jídlo, pika,
stereotypie, koktavost, zadrhávání, breptavost . . .
84
© Jiří Adamec
BIOLOGICKÁ NEUROPSYCHOPATOLOGIE
Neprodejný výtisk.
Filosofický seminář 2007
Lidická 79, 602 00 Brno
A5, 100 výtisků
ISBN 978-80-87234-28-0
85

filosofický seminář

Transkript

Podobné dokumenty

PS_2009_1

ŠVP Masér sportovní a rekondiční - Střední škola služeb a podnikání

Porovnání metody odhadu věku dožití podle obrusu zubů a

stáhnout PDF - ML Moran, as

Disociativní porucha a disociativní křeče 03_2011