Sociologie masové komunikace

Sociologie masové komunikace
Akademie managementu a komunikace
PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D.
29. 10. 2013
Sociologie masové komunikace: přehled témat
• 1. Historie masové komunikace (dějiny, typologie, funkce)
• 2. Předchůdci vědy o masové komunikaci (Weber, Lippmann, Dewey,
Lasswell)
• 3. Matematická a systémová teorie komunikace (Shannon, Weaver,
Saussure, Jakobson, Lotman, Propp)
• 4. Administrativní výzkum a Chicagská škola (Lazarsfeld, Katz)
• 5. Kritický výzkum a Frankfurtská škola (Adorno, Horkheimer)
• 6. Příjemci, účinky médií, komunikační modely a Birminghamská škola
(Hall, McQuail)
• 7. Mediace vs. medializace – pojetí masové komunikace ve 20. století
• 8. Funkcionalismus, symbolický interakcionizmus, sociální konstrukce
reality (Durkheim, Blumer, Mead, Cooley, Goffman, Berger, Luckmann)
• 9. Globální divadlo vs. globální vesnice, postmoderní znaková situace
(McLuhan, Barthes, Baudrillard)
• 10. Etické a vzdělávací aspekty působení médií na společnost (společenská
odpovědnost mediálních korporací)
• 11. Sociální média a sociologie mediálního marketingu
• 12. Základní teze koncepce mediálních studií
Sociologie masové komunikace: doporučená studijní literatura
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
BARTHES, Roland. Mytologie. Praha : Dokořán, 2004. 170 s. ISBN 80-86569-73-X.
BAUDRILLARD, Jean – POSTER, Mark. (ed.) Selected Writings. California : Stanford
University Press, 2001. 304 s. ISBN 0-8047-4272-3.
ČERNÝ, Jiří – HOLEŠ, Jan. Semiotika. Praha : Portál. 2004.
DEFLEUR, Melvin l. – BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, Sandra J. Teorie masové komunikace.
Praha : Univerzita Karlova, 1996.
HALL, Stuart. (ed.) Representation: Cultural representations and signifying practices.
London – California : Sage, 1997 (2003). ISBN 0 7619 5432 5.
KUNCZIK, Michael. Základy masové komunikace. Praha : Karolinum, 1995.
McLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím. Praha : Odeon, 1991. 348 s.
MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Praha : Portál, 2007.
MEYROWITZ, Joshua. Všude a nikde: vliv elektronických médií na sociální chování.
Praha : Karolinum, 2006. 341 s.
MIKULAŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Praha : Grada, 2003. ISBN 80247-0650.
SHANNON, Claude E. – WEAVER, Warren. The Mathematical Theory of
Communication. USA : The University of Illinois Press, 1964. 125 s.
VYMAZAL, Jiří. Koncepce masové komunikace v sociologii. Praha : Univerzita Karlova,
1991. 120 s.
Sociologie masové komunikace: Kritický výzkum a Frankfurtská
škola (Adorno, Horkheimer)
Mezi důležité zdroje kritické teorie patří zejména:
• Jean-Jacques Rousseau kritikou společnosti, v níž „člověk
se rodí svobodný, ale všude žije v okovech“;
• Immanuel Kant svým pojetím autonomie člověka a
racionální kritiky jako prostředku k jeho osvobození;
• Georg Wilhelm Friedrich Hegel pojetím světa jako dějinné
dialektiky;
• Karl Marx metodou historického materialismu a odhalování
mocenských zájmů;
• Sigmund Freud metodou odhalování falešného vědomí.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kritická_teorie
Sociologie masové komunikace: Kritický výzkum a Frankfurtská
škola (Adorno, Horkheimer)
Institut für Sozialforschung (IfS) an der Johann Wolfgang
Goethe-Universität in Frankfurt am Main bylo založené v roce
1923 s podporou nadace Stiftung des Kaufmanns und Mäzens
Hermann Weil a jeho syna Felixe Weil-a. V roce 1931 se stal
ředitelem Max Horkheimer.
Prvním ředitelem měl být Kurt Albert Gerlach, který v roce
1922 zemřel. Prvním ředitelem byl Carl Grünberg. Mezi první
členy patřili „západní marxisté“ Felix Weil a Karl Korsch,
významní teoretikové „kritických seminárů“ byli Friedrich
Pollock, Karl August Wittfogel, Karl Korsch a Georg Lukacs.
Programovým cílem institutu bylo „poznávání a rozpoznávání
sociálního života v celém rozsahu“.
http://de.wikipedia.org/wiki/Institut_f%C3%BCr_Sozialforschung
Sociologie masové komunikace: Kritický výzkum a Frankfurtská
škola (Adorno, Horkheimer)
Od roku 1932 vydával Institu časopis Zeitschrift für
Sozialforschung, který v emigraci v r. 1939 až 1941 vycházel
pod názvem Studies in Philosophy and Social Science. K
autorem v prvních rocích vydávání patřili: Leo Löwenthal,
Friedrich Pollock, Erich Fromm, Theodor W. Adorno, Walter
Benjamin a Herbert Marcuse.
Pod vedením Ericha Fromma Institut zpracoval studie o
německých dělnících, autoritě a rodině.
Pod vlivem německého národního socialismu bylo mnoho
pracovníků Institutu vyloučeno a pracovali v exilu. Dne 13.
května 1933 byl Institut zavřen a budova Institutu byla později
během bombardování zničena. Již v únoru 1933 byla ale v
Ženevě založena společnost Gesellschaft für Sozialforschung
prostřednictvím „Société Internationale de Recherches
Sociales“.
http://de.wikipedia.org/wiki/Institut_f%C3%BCr_Sozialforschung
Sociologie masové komunikace: Kritický výzkum a Frankfurtská
škola (Adorno, Horkheimer)
Později byl Horkheimerem Institut přesídlen do New Yorku, za
podpory Kolumbijské univerzity. Kromě Horkheimera se do
New Yorku přesídlili také další členové: Pollock, Fromm,
Löwenthal, Marcuse, Neumann, Kirchheimer a v roce 1938 i
Adorno. Na Kolumbijské univerzitě fungoval Institut pod
názvem Institute for Social Research (ISR).
Adorno například spolupracoval na půl úvazku také s Radio
Research Project založeném Paulem Lazarsfeldem.
Adorno s Horkheimerem vydali v roce 1947 Dialektiku
osvícenství, základní dílo kritické teorie.
Začátkem 50. let byl Institu ve Frankfurtu obnoven na
Frankfurter Universität jako soukromá nadace. Ze současných
sociologů byl jeho členem Jürgen Habermas (vedl jej od r.
1964, společně s Ludwigem von Friedeburgem a Rudolfem
Gunzertem).
http://de.wikipedia.org/wiki/Institut_f%C3%BCr_Sozialforschung
Sociologie masové komunikace: Kritický výzkum a Frankfurtská
škola (Adorno, Horkheimer)
Tři základní pilíře kritické teorie jsou:
• Ekonomie,
• Rozvoj jedince,
• Kultura
V centru zájmu byla „socializace“ a to nejen v rodině, ale také
v masové kultuře. Dále byly tématy kritika masového
průmyslu a odhalování její rozporů (dialektik), ztráta
autenticity (resp. i lidského rozměru – proto Jednorozměrný
člověk Herberta Marcuseho), kritika fetišizace umění a
kultury.
„Kultura dnes orazítkovává vše stejně... Estetické manifestace,
stejně jako manifestace všech politických forem odporu se stejnou
měrou připojují k chvále ocelového rytmu“
Adorno, Theodor – Horkheimer, Max. Dialeketika osvícenství, s. 123.
Sociologie masové komunikace: Kritický výzkum a Frankfurtská
škola (Adorno, Horkheimer)
Ocelový rytmus masové kultury – to je jednohlasná, unisono,
chvála strojového řízení (kybernetiky), umělých systémů,
mechanizace a technokratizace kultury. Chladná a nelidská ocel,
která spoutala lidskou bytost – kritika masové kultury a rozbor
jejího působení na člověka by se daly historicky hledat až v samé
Guttenbergovské revoluci – nadšení z masové produkce vyprchá,
když člověk zapláče nad její ne-originalitou, případně řečeno
pojmem frankfurtských kritiků: nad ztrátou autentičnosti.
Intelektualita a atonalita v hudbě podle Adorna nebudou
tolerovány masou (homogenním publikem, které vnímá hudbu
„bezcitně“), Adorno zdůraznil, že „jako hudba zní, o tom to není“ a
stejně tak degraduje hudbu její fetišizace – hudebníkův talent byl
transformován do prostředku (výdělku), cena lístku je mnohem
důležitější a představuje uctívání stavu, nad radostí a výsadu
zúčastnit se hudební události. Adorno, Theodor. On the Fetish-Character, s. 271.
Adorno, Theodor. Philosophy of Modern Music, p. 87, cit. podle
http://www.moyak.com/papers/adorno-schoenberg-atonality.html
Sociologie masové komunikace: Kritický výzkum a Frankfurtská
škola (Adorno, Horkheimer)
Adornova kritika kulturního průmyslu: „populární umění se stává
pouhým představitelem společnosti, spíše než katalyzátorem
změn ve společnosti“ Adorno, T. Philosophy of Modern Music, s. 25.
Produkce kultury v kapitalismu je oslavou komodifikace.
Falešná identifikace s falešnými potřebami (ne-autentickými, neproduktivními, nikoli nesprávnými).
Od sedmdesátých let věnují představitelé kritických teorií stále
větší pozornost „skutečné demokracii“, kterou chápou jako
uspořádání, v němž „všechny společenské podmínky, jež jsou v
lidských rukou, musí záviset na reálném souhlasu všech“.
Horkheimer, M. Critical theory. New York 1982, p. 249.
S tím pak úzce souvisí i koncept „komunikativního jednání“ a
„diskurzivní etiky“, od autorů K.-O. Apela a J. Habermase.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kritická_teorie
Sociologie masové komunikace: Kritický výzkum a Frankfurtská
škola (Adorno, Horkheimer)
Theodor Ludwig Wiesengrund Adorno
(* 11. September 1903 Frankfurt am Main;
† 6. August 1969 Visp, Schweiz)
Max Horkheimer
(* 14. Februar 1895 Zuffenhausen
† 7. Juli 1973 Nürnberg)
http://de.wikipedia.org/wiki
/Theodor_W._Adorno
http://de.wikipedia.org/wiki/Max_Horkheimer
Sociologie masové komunikace: Kritický výzkum a Frankfurtská
škola (Adorno, Horkheimer)
Herbert Marcuse
(* 19. Juli 1898 Berlin;
† 29. Juli 1979 Starnberg)
Jürgen Habermas
(* 18. Juni 1929 Düsseldorf)
http://de.wikipedia.org/wiki
/Herbert_Marcuse
http://de.wikipedia.org/wiki/Jügen_Habermas
Sociologie masové komunikace
Děkuji za pozornost!
Studijní podklady v elektronické formě:
http://mediaanthropology.webnode.cz/kurzy/sociologie-mk/
Akademie managementu a komunikace
PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D.
29. 10. 2013