12 Vzorkovací teorém
Transkript
12 VZORKOVACÍ TEORÉM 12 1 Vzorkovací teorém Půvab vzorkovacího teorému spočívá v tom, že umožňuje vyjádřit spojité funkce jistého typu hodnotami těchto funkcí (vzorky) v určitých izolovaných bodech. Přitom nejde o nějakou aproximaci, nýbrž o přesné vyjádření funkce. Význam vzorkovacího teorému pro matematiku, vědu i techniku je mimořádně veliký (viz např. [1], [2], [3], [4], [5]). Všeobecně je oceňován jeho význam pro teorii interpolace a teorii komunikace, kdy jde většinou o vzorkování funkce jedné proměnné. Vzorkování funkcí více proměnných je užitečné např. v optice při zpracování obrazu a dává zajímavý pohled i na strukturní analýzu, neboť představuje reciprokou mřížku jako množinu bodů vzorkujících Fourierovu transformaci elementární buňky. 12.1 Vzorkování funkce jedné proměnné Věta 1: Jestliže o Fourierově transformaci F (X) funkce f (x) platí F (X) = 0, X 6∈ P − 12 X0 , P + 12 X0 , když je funkce f (x) určena svými hodnotami v bodech xn = ∞ X f (x) = exp(ikP x) f n=−∞ 2π n kX0 2π kX0 X0 > 0. (1) n, n = . . . , −2, −1, 0, 1, 2, . . . a platí sin( 21 kX0 x − nπ) P . exp −i2πn 1 X0 2 kX0 x − nπ (2) Důkaz: Podstata důkazu spočívá v tom, že vzhledem k podmínce (1) můžeme napsat Fourierovu trans X−P formaci F (X) ve tvaru součinu funkce rect X0 a Fourierovy řady funkce F (X). Inverzní Fourierovou transformací tohoto součinu je konvoluce a dokazované tvrzení je jejím výpočtem. Pro účely této kapitoly (viz poznámka (ii) v dalším textu) redefinujeme funkci rect(x), a to takto: rect(x) = 1, když |x| < 12 , rect(x) = 0, když |x| ≥ 12 . Fourierovu transformaci F (X) splňující podmínku (1) pak můžeme napsat ve tvaru součinu " ∞ # X X −P F (X) = Cn exp i2πnX/X0 rect , X0 n=−∞ a vypočítat Fourierovy koeficienty Fourierovy řady funkce F (X): Cn = = = 1 X0 Z P +X0 /2 F (X) exp(−i2πnX/X0 ) dX = P −X0 /2 P +X0 /2 2π B n X dX = F (X) exp ik − X0 B kX0 P −X0 /2 1 2π f − n , B X0 kX0 1 Z což je výsledek obdobný vztahu 3.3(8). Fourierova transformace F (X) má tedy tvar # " ∞ X X −P 1 2π F (X) = rect f − n exp(i2πnX/X0 ) . X0 B X0 n=−∞ kX0 (3) Podle 7.3(2) je inverzní Fourierova transformace tohoto součinu úměrná konvoluci inverzních Fourierových transformací součinitelů: ( ) ∞ X X − P 1 2π f (x) = A FT−1 rect ∗ FT−1 f − n exp(i2πnX/X0 ) . X0 B X0 n=−∞ kX0 Vypočítáme nyní obě inverzní Fourierovy transformace tvořící tuto konvoluci: (4) 2 12 −1 FT VZORKOVACÍ TEORÉM Z P +X0 /2 sin( 1 kX0 x) X −P rect . =B exp(ikxX) dX = B X0 exp(ikP x) 1 2 X0 P −X0 /2 2 kX0 x ( FT−1 ) ∞ X 1 2π f − n exp(i2πnX/X0 ) = B X0 n=−∞ kX0 ∞ X 1 2π n FT−1 {exp(i2πnX/X0 )} = = f − B X0 n=−∞ kX0 Z ∞ ∞ 2π 1 X 2π exp ikX x + = f − n n dX = X0 n=−∞ kX0 kX0 −∞ ∞ 1 X 2π 2π 2π = n δ x+ n = f − X0 n=−∞ kX0 |k| kX0 ∞ 1 1 X 2π 2π = n δ x+ n . f − AB X0 n=−∞ kX0 kX0 Dosazením do (4) dostaneme f (x) = = ∞ X sin( 12 kX0 x) 2π 2π ∗ f − n δ x + n = 1 kX0 kX0 2 kX0 x n=−∞ ∞ X sin( 21 kX0 x + nπ) 2π P . exp(ikP x) f − n exp i2πn 1 kX0 X0 2 kX0 x + nπ n=−∞ exp(ikP x) Odtud sčítáním v opačném pořadí (tj. n → −n) dostáváme tvrzení (2) vzorkovacího teorému. Poznámky: (i) Za hodnotu X0 nemusíme zvolit nejmenší z hodnot splňujících podmínku (1). Volbou X0 je ovšem určena vzdálenost ∆x = xn − xn−1 = 2π/kX0 mezi body vzorkování. Je zřejmé, že při nejmenší možné hodnotě X0,min je vzdálenost mezi body vzorkování největší, tj. vzorkování je nejřidší. Tato maximální vzdálenost bodů vzorkování se nazývá Nyquistův interval ∆xmax = kX2π a jeho 0,min převrácená hodnota Xf,0,min = k 2π X0,min Nyquistova frekvence nebo Nyquistova míra vzorkování. (ii) K tomu, aby pravá strana rovnice (2) jednoznačně určovala funkci f (x) je podstatné, aby Fourierova transformace F (X) byla nenulová jen v otevřeném intervalu, jak je tomu v předpokladu (1). Kdybychom dovolili, aby funkce F (X) byla nenulová v krajních bodech X1 = P − 21 X0 a X2 = P + 12 X0 intervalu, mělo by to za následek, že řada na pravé straně rovnice (2) by neurčovala funkci f (x) jednoznačně. Funkce X0 g(x) = exp(ikP x) sin k x , 2 jejíž Fourierova transformace G(X) = i δ X − P + 21 X0 − δ X − P − 12 X0 2B je nenulová právě jen v krajních bodech X1 , X2 intervalu v (1), nabývá totiž nulových hodnot ve 2π všech bodech xn = kX n vzorkování: 0 g 2π n kX0 P = exp i2πn sin(πn) = 0. X0 Kdybychom připustili, aby funkce F (X) byla nenulová také v krajních bodech intervalu (1), byla by pravá strana rovnice (2) táž pro všechny funkce f (x) + αg(x), kde α je libovolná konstanta. 12 VZORKOVACÍ TEORÉM 3 V literatuře bývá věta (1) formulována pro případ, kdy je interval, v němž je Fourierova transformace nenulová, symetrický kolem počátku, tj. ve tvaru: Je–li F (X) = 0, když |X| ≥ 12 X0 > 0, (5) sin( 21 kX0 x − nπ) . 1 2 kX0 x − nπ (6) je ∞ X 2π f (x) = n f kX0 n=−∞ Rovnice (6) bývá nazývána kardinální (interpolační) formulí a řada na její pravé straně kardinální řadou. Jak jsme naznačili v úvodu k této kapitole, věta 1 má mnoho aplikací jak v matematice (teorie interpolace), tak v přírodovědě a technice (teorie komunikací). Byla několikrát nezávisle objevena, a proto bývá označována různými jmény. Nejčastějšími mezi nimi jsou E. T. Whittaker [6], H. Nyquist [7], V. A. Kotěl’nikov [8] a C. E. Shannon [9]. Často máme co do činění s případem, který je svým způsobem komplementární k větě 1: Funkce f (x) je nenulová pouze v nějakém konečném intervalu. Např. elementární buňka krystalu bývá charakterizována funkcí, která má nenulové hodnoty pouze uvnitř elementární buňky. V jednorozměrném případě f (x) 6= 0 pro 0 ≤ x < a, kde a je mřížkový parametr (mřížková konstanta). Pak můžeme očekávat, že Fourierovu transformaci takové funkce lze vyjádřit pomocí jejích hodnot v bodech vzorkování. Skutečně tomu tak je a vypovídá o tom věta 2. Věta 2: Jestliže pro funkci f (x) platí f (x) = 0, x 6∈ když p− 1 1 x0 , p + x0 , 2 2 x0 > 0, je její Fourierova transformace F (X) určena svými hodnotami v bodech Xn = 1, 2, . . ., a platí F (X) = exp(−ikXp) ∞ X F n=−∞ 2π n kx0 2π kx0 (7) n, n = . . .,−2, −1, 0, sin( 21 kXx0 − nπ) p exp i2πn . 1 x0 2 kXx0 − nπ (8) Důkaz: Je obdobný důkazu věty 1. Vypočítáme koeficienty cn Fourierovy řady funkce f (x) f (x) = ∞ X cn exp(i2πnx/x0 ), x∈ p− n=−∞ cn = 1 x0 Z 1 1 x0 , p + x0 . 2 2 p+x0 /2 f (x) exp(−i2πnx/x0 ) dx = p−x0 /2 Z p+x0 /2 = 1 A A x0 = 1 2π F n , A x0 kx0 f (x) exp(−ik p−x0 /2 2π n x) dx = kx0 což je známý výsledek 3.3(8). Funkci f (x) napíšeme ve tvaru součinu # " ∞ X x−p 1 2π f (x) = rect · n exp(i2πnx/x0 ) . F x0 A x0 n=−∞ kx0 Fourierovou transformací tohoto součinu je konvoluce ( ) ∞ X x−p 1 2π ∗ FT F (X) = B FT rect F n exp(i2πnx/x0 ) . x0 A x0 n=−∞ kx0 Poněvadž (9) 4 12 VZORKOVACÍ TEORÉM sin( 21 kXx0 ) x−p FT rect = A x0 exp (−ikpX) , 1 x0 2 kXx0 1 2π FT {exp(i2πnx/x0 )} = δ X− n , B kx0 (srov. 1.3(6), 1.3(3)), má konvoluce (9) tvar ∞ X sin( 12 kXx0 ) 2π 2π F (X) = exp(−ikpX) 1 ∗ n δ X− n F kx0 kx0 2 kXx0 n=−∞ a je zřejmě rovna řadě (8). Uvedeme ještě dva speciální případy věty 2. Je–li interval, v němž f (x) 6= 0, symetrický kolem počátku, tj. je–li f (x) = 0, |x| > když 1 x0 ≥ 0, 2 (10) je ∞ X 2π F (X) = F n kx 0 n=−∞ sin( 21 kXx0 − nπ) . 1 2 kXx0 − nπ (11) V krystalografii je zvykem popisovat elementární buňku tak, že počátek souřadnic je ve vrcholu elementární buňky a souřadnice bodů elementární buňky jsou nezáporné. V jednorozměrném případě tomu odpovídá situace, kdy x0 = a a p = a/2. Věta 2 má pak tvar: Je–li f (x) = 0, když x∈ / (0, a), (12) je F (X) = exp(−ikXa/2) ∞ X (−1)n F n=−∞ 2π n ka sin( 12 kXa − nπ) . 1 2 kXa − nπ (13) Vzorkovací teorém lze zobecnit na prostor EN . Toto zobecnění je snadné, když je obor, kde je f (~x) 6= ~ 6= 0, vymezen kvádrem, tj. když body vzorkování tvoří ortogonální mřížku. Pro E2 je 0, resp. F (X) to uvedeno např. v [10], § 2.4, resp. [11], § 71.2, pro E3 v [12], § 8.11. Jestliže je obor, kde f (~x) 6= 0, resp. F (X) 6= 0, vymezen nepravoúhlým rovnoběžnostěnem, je formulace vzorkovacího teorému obtížnější [13]. Můžeme si to představit tak, že onen rovnoběžnostěn představuje elementární buňku mřížky a body vzorkování pak jsou mřížkovými body reciproké mřížky. Vzorkovací teorém tak objasňuje pozoruhodnou skutečnost: Chceme-li poznat elementární buňku prostřednictvím její Fourierovy transformace, stačí znát Fourierovu transformaci v mřížkových bodech reciproké mřížky. Proto v difrakčním obrazci měříme intenzitu pouze v difrakčních maximech, tj. v mřížkových bodech reciproké mřížky. Reference [1] Higgins J. R.: Sampling Theory in Fourier and Signal Analysis. Foundations. Clarendon Press, Oxford 1996. [2] Higgins J. R., Stens R. L., (eds): Sampling Theory in Fourier and Signal Analysis. Advanced Topics. Oxford University Press 1999. [3] Churgin Ja. I., Jakovlev V. P.: Metody těorii celych funkcij v radiofizike, těorii svjazi i optike. Gosudarstvennoe izdatěľstvo fiziko–matěmatičeskoj litěratury, Moskva 1962. [4] Charkevič A. A.: Spektry i analiz. Gosudarstvennoe izdatěľstvo těchniko–těoretičeskoj litěratury, Moskva 1957. [5] Papoulis A.: Systems and Transforms with Applications in Optics. McGraw-Hill, New York 1999. 12 VZORKOVACÍ TEORÉM 5 [6] Whittaker E. T.: On the Functions which are represented by the Expansions of the Interpolation– Theory. Proceedings of the Royal Society of Edinburgh, Section A, 35 (1915), 181–194. [7] Nyquist H.: Certain Topics in Telegraph Transmission Theory. Transactions A.I.E.E. 47 (1928), 617–644. [8] Kotěľnikov V. A.: O propustnoj sposobnosti „efiraÿ i provoloki v elektrosvajazi. Matěrialy k 1–u Vsesojuznomu sjezdu po voprosam techn. rekonstrukcii děla svjazi i rozvitija slabotočnoj promyšlennosti, Moskva 1933. Citováno podle [3], str. 107, 225, [4], str. 87, 235. [9] Shannon C. E.: Communication in the Presence of Noise. Proceedings of the I.R.E. 37 (1949), 10–21. [10] Goodman J. W.: Introduction to Fourier Optics. 2nd ed. McGraw-Hill, New York, 1996. [11] Hawkes R. W., Kasper E.: Principles of Electron Optics, Volume 3, Wave Optics. Academic Press, London 1994. [12] Brillouin L.: Science and Information Theory. 2nd ed. Academic Press, Inc., New York 1962. [13] Petersen D. P., Middleton D.: Sampling and Reconstruction of Wave – Number – Limited Functions in N –Dimensional Euclidean Spaces. Information and Control 5 (1962), 279–323.
Podobné dokumenty
3 Linearita Fourierovy transformace a Babinetův princip
V příkladech tohoto odstavce vypočteme Fourierovy transformace trigonometrických funkcí sinus a kosinus a jejich mocnin.
4 Mřížka tvořená body, mřížková funkce a její Fourierova
Výpočet v EN (odst. 4.3.3) je formálně identický s výpočtem v E2 .
Ve všech případech se ukáže, že Fourierova transformace mřížkové funkce je úměrná mřížkové funkci
reciproké mřížky s reciprokou ko...
canadelle
• mají stejný objem jako 1. Brillouinova zóna.
• mají stejnou symetrii jako 1. Brillouinova zóna.
• posunem o mřížový reciproký vektor se mohou přesunout do 1. Brillouinovy zóny.
1. Brillouinova zó...
Poprvé s gnuplotem
sprintf('format',expr,...): sprintf('file%02d.dat',1) pro file01.dat, „gnuplot“ varianta: gprintf
func(var,...)=expr
definované funkce, př. f(x)=x**2; g(x,y)=a*x*y; min(a,b)=(a
Více
dx2 spektrum
usuzuje na strukturu zkoumané látky. Jestliže se přitom předpokládá, že difrakce je slabá v tom smyslu,
že neovlivní („neoslabíÿ) primární záření a že difrakce nastává pouze jednorázově, tj. že dif...
zde - VUS UK
Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy - Sbor CZ
Je nejstarším akademickým sborem v ČR, člen Unie českých pěveckých sborů a
Evropské federace mladých sborů. Spolupracuje s profesionálním...
Číslo 5
tričko, přijďte a vytvořte si jedinečný
Budu povídat a ukazovat, jaké to bylo originál. POZOR, nutnost dodat vlastní,
letos v létě na misijním výjezdu v Es- nebo kamarádovo (zapůjčené! :- ) tričton...
Genetické zdroje rostlin v ČR po 20 letech existence Národního
s rozvojem rostlinných explantátových technik, které umožnily přejít od polního vedení
kolekcí k udržování a množení v laboratorních podmínkách pomocí tkáňové kultury in vitro.
Po roce 1985 byly ve...