I / Úloha č. 1: Ebulioskopie
Transkript
I / Úloha č. 1: Ebulioskopie Teoretická část Rozpuštěním netěkavé látky v rozpouštědle se sníží jeho tlak nasycených par a tím se zvýší bod varu roztoku. Velikost zvýšení bodu varu nezávisí na povaze rozpuštěné látky, ale pouze na počtu částic (molekul, iontů) v roztoku a na povaze rozpouštědla. Proto lze z koncentrace roztoku a ze zvýšení bodu varu určit molární hmotnost rozpuštěné látky. Pro ideální chování, tj. pro nízké koncentrace roztoku platí: M k E 1000 kde: m2 m1 t v (1) M - molární hmotnost rozpuštěné látky [g.mol-1] kE - ebulioskopická konstanta rozpouštědla [g.K.mol-1] m2 - hmotnost rozpuštěné látky [g] m1 - hmotnost rozpouštědla [g] tv - zvýšení bodu varu [K] Při měření bodu varu roztoku je důležité, aby teploměr byl ve styku s rovnovážnou kapalinou, nikoliv pouze s přehřátou párou. Ponořením teploměru do kapaliny nenaměříme však přesně její bod varu, poněvadž kapalina je vždy poněkud přehřátá. Tento nedostatek se odstraní použitím ebuliometru (obr.). 1 Kapalina vře v baňce A. Ebuliometr se zahřívá pomocí lihového kahanu s komínkem. Vroucí kapalina je vlastními parami nepřetržitě zvedána trubicemi B a vystřikována na nádobku C, do které se vkládá Beckmannův teploměr T, který má obyčejně rozsah stupnice 50, dělených po 0,010. Po stěnách nádobky C rozpouštědlo pozvolna stéká, přičemž se malá část kapaliny vypaří. K tomu je třeba výparného tepla, které se odebírá stékající kapalině a tím se přehřátá kapalina při dobré cirkulaci v tenkém filmu ochladí až na teplotu, při které je v rovnováze se svou párou, tj. na svou teplotu varu. Tuto teplotu naměříme teploměrem v nádobce C. Tepelnou izolaci ebuliometru tvoří evakuovaný plášť P. Metody lze použít ke stanovení molární hmotnosti netěkavé látky asi do 5000 g/mol. Protože zvýšení bodu varu roztoku je závislé na počtu rozpuštěných částic, nelze metodu bez korekce použít pro látky, které v roztoku disociují nebo asociují. Naměří se pak průměrná molární hmotnost aktuálního stupně disociace či asociace rozpuštěné látky. Pracovní postup a) Beckmannův teploměr Aby jej bylo možno použít v širokém rozmezí teplot, má zařízení, které nám umožňuje měnit množství rtuti v baničce teploměru a tím i jeho použitelnost při různých teplotách. K tomu slouží zásobník rtuti v podobě trubice tvaru U v hořejší části teploměru. Nastavení teploměru na pracovní teplotu (teplota varu rozpouštědla) je operace poměrně zdlouhavá, a proto nastavení provádí asistent před započetím laboratorního cvičení. Student pak teploměru používá výhradně k měření a nenastavuje jej! Podle množství rtuti v baňce teploměru odpovídá 10 na stupnici různé změně teploty - viz tabulka korekčních koeficientů. b) Příprava pastilek Neznámou látku, u níž stanovujeme molární hmotnost, vkládáme do ebuliometru ve formě pastilek, které se připravují tak, že určený vzorek rozetřeme jemně na třecí misce a na předvážkách se připraví 4 navážky o jednotlivé hmotnosti asi 0,1 až 0,15g. Z každé navážky vylisujeme pastilku, kterou uchováme v zabroušené vážence (z důvodů sublimace měřeného vzorku) a zvážíme s přesností 10-4g. Pastilky se připravují na lisu, který se skládá z rámu se šroubem, z dutého válečku a pístu. Dno válečku tvoří odklápěcí destička. Do válečku s nasazeným dnem nasypeme z lodičky přibližně odvážené množství vzorku a utažením šroubu vylisujeme pastilku. Potom uvolníme šroub, odstraníme dno a otáčením šroubu zatlačíme píst do válečku s pastilkou tak daleko, až vylisovaná pastilka vypadne. 2 c) Vlastní měření Před započetím měření provedeme kontrolu těsnosti kohoutu a jeho případné namazání vazelínou. Aparatura i rozpouštědlo musí být suché, neboť vlhkost v aparatuře může vytvořit s rozpouštědlem azeotropickou směs. Přítomností vody nedojde ke zvýšení bodu varu, ten však může kolísat podle množství rozpuštěné resp. vydestilované vody! Proto do suché zabroušené Erlenmayerovy baňky odpipetujeme 50 ml chloridu uhličitého, uzavřeme zátkou a zvážíme s přesností 10-2g na předvážkách. Obsah baňky přelijeme do dokonale čistého a suchého ebuliometru a prázdnou baňku znovu zvážíme. Z rozdílu hmotností vypočítáme navážku CCl4. Potom pustíme chladící vodu, přičemž přítok vody do chladiče seřídíme tak, aby nebyl příliš silný a v chladiči nekondenzovala i vzdušná vlhkost. Do teploměrné části ebuliometru C nalijeme vodu (do výšky 1 cm) a zasuneme Beckmannův teploměr. Voda vyplní prostor mezi teploměrem a stěnami nádobky a usnadní přestup tepla při měření teploty. Pod baňku A, ve které se nachází rozpouštědlo, postavíme lihový kahan a kapalinu malým plaménkem zahříváme. Plamen seřídíme tak, aby vroucí kapalina pravidelně vystřikovala na nádobku s teploměrem. Silný průvan nebo změny v přímém osvětlení sluncem mohou způsobovat problémy při přesném měření teploty. Teplotu odečítáme a zapisujeme v minutových intervalech. Když se teplota ustálí, tj. nemění se během 5-ti minut v rozmezí 10-3 0(což bývá asi za 15 minut) vhodíme do přístroje seshora chladičem první pastilku. Po jejím rozpuštění, začneme opět odečítat teplotu a provedeme měření jako pro čisté rozpouštědlo. Stejně postupujeme i po vhození každé další pastilky. V ebuliometru musí být konstantní tlak (atmosférický), nelze jej proto uzavřít zátkou (zvýšení tlaku vede ke zvýšení teploty varu, případně i vystříknutí horkého jedovatého rozpouštědla a až k eventuální možnosti přehřátí Beckmannova teploměru a nutnosti jeho opětovné adjustace na požadovanou teplotu). Opět zkontrolujeme těsnost vypouštěcího kohoutu, protože případné ztráty CCl4 mění m1 a v plameni z par mohou vzniknout i toxičtější látky než je CCl4. Pozn.: Při měření nesmí dojít ke znečistění rozpouštědla vodou (např. z mokrého skla), dále je nutná opatrná a rychlá manipulace s velmi těkavým a toxickým rozpouštědlem, zejména když je teplé. Po skončení měření zastavíme chladící vodu, kohoutem ve spodní části přístroje vypustíme vychladlé rozpouštědlo se vzorkem do kádinky a vylijeme do odpadní nádoby na chlorovaná rozpouštědla. Na závěr ebuliometr propláchneme asi 20 ml rozpouštědla (CCl4) a upevníme zpět do držáku stojanu. 3 Výpočet Pro výpočet molární hmotnosti použijeme rovnici (1). Ebulioskopická konstanta, stejně jako korekce na teplotu jsou uvedeny v následující tabulce: bod varu a ebulioskopická konstanta CCl4 normální bod varu ebulioskopická konstanta kE 0 [ C] při 101325 Pa [g.K.mol-1] 76,8 5,03 korekce Beckmannova teploměru měrný rozsah [0C] 10 na stupnici odpovídá K 75 - 80 1,030 Tlaková závislost kE je dána vztahem dk E 9,8 10 6 [g.K.mol-1.Pa-1]. dp Z naměřených tv pro všechny navážky vypočteme molární hmotnosti a průměrnou hodnotu uvedeme jako výsledek do závěru protokolu. Pro každý výpočet uvažujeme součet hmotností dosud rozpuštěných pastilek a tv vztahujeme vždy na bod varu čistého rozpouštědla. Protokol obsahuje 1) Teoretickou část 2) Stručný popis postupu experimentálních prací 3) Výsledky měření sestavené do tabulky č. měření i hmotnost pastilky m2i [g] m2=m2i [g] tvi tvi korig. tvi M [g.mol-1] 4) Graf závislosti molární hmotnosti M na navážce vzorku m2 s extrapolací k nulové koncentraci (navážce), oba dva vzorky do jednoho grafu. 5) Závěr - obsahuje označení měřeného vzorku a extrapolovanou i průměrnou molární hmotnost zaokrouhlenou na celé číslo (případně konstatujte jakému způsobu vyhodnocení M by bylo lépe podle dosažených výsledků dát přednost). 4 I / Úloha č. 2: Fázová rovnováha soustavy fenol - voda a fenol - kresol voda Teoretická část Obecné podmínky fázové rovnováhy jsou dány Gibbsovým fázovým zákonem: f v k 2 kde: (1) f - značí počet fází v- počet stupňů volnosti k - počet složek Dvousložková soustava tvořená dvěma omezeně mísitelnými kapalinami má dva stupně volnosti. Zvolíme-li konstantní tlak a měníme-li teplotu, mění se složení koexistujících fází (konjugovaných roztoků). Dvoufázová oblast se dá vymezit rozpustnostní křivkou, která ukazuje závislost složení konjugovaných roztoků na teplotě. Tato závislost se zjišťuje tak, že měříme teploty, při nichž právě vzniká nebo zaniká rozhraní mezi oběma kapalnými fázemi v soustavách s různým celkovým složením. Rozpustnostní křivka má maximum resp. minimum, nebo obojí. Teplota určená pořadnicí extrémního bodu křivky je kritická teplota. Při teplotách nad maximem resp. pod minimem jsou obě kapaliny dokonale mísitelné. Pracovní postup Do zkumavky, ve které provádíme měření, odvážíme 10 g fenolu a přidáme tolik destilované vody, aby její koncentrace ve směsi byla 30 hmotnostních procent. Potom zkumavku s teploměrem a míchadlem dáme do velké kádinky s vodou, kterou pozvolna zahříváme na vařiči a neustále mícháme. Zpočátku můžeme ohřívání (chlazení) urychlit přiléváním teplé (studené) vody. Odečítáme teplotu, při níž se vytváří jediná fáze (při zahřívání zmizí zákal) a teplotu, kdy opět vznikne druhá fáze (při chladnutí se objeví zákal). Liší-li se obě hodnoty teplot o více než 1 0C, opakujeme měření s menší rychlostí změny teploty. Z obou naměřených hodnot vypočteme průměr. Do zkumavky postupně přidáváme po 5 hmot. procentech destilované vody až do obsahu 90 hmot.% vody ve fenolu. Obdobným způsobem postupujeme i při určování fázové rovnováhy soustavy fenolkresol-voda. Při tomto stanovení navažujeme 9 g fenolu a 1 ml kresolu (simulujeme tím znečistění fenolu kresolem). Destilovanou vodu přidáváme ve stejných hmot.% jako v prvém případě. Po proměření všech směsí u obou soustav sestrojíme fázové diagramy, z nichž určíme kritickou teplotu a kritické složení. 5 Pozn.: Při práci s fenolem a kresolem pozor na poleptání! Rozsypané chemikálie okamžitě utírat mokrým hadrem, láhve ihned uzavírat (hygroskopičnost, jedovaté a páchnoucí výpary). Pozor na nebezpečí rozbití teploměru či míchadla při neopatrném míchání. Protokol obsahuje 1) Teoretickou část 2) Stručný popis experimentálních prací 3) Tabulku naměřených hodnot č.m hmot.% vody ve směsi 100.wvoda I. soustava fenol - voda mvoda ve směsi molár.zlomek [g] vody ve směsi xvoda průměr.teplota fáz. rovnováhy [0C] hmot.% vody ve směsi 100.wvoda II. soustava fenol - kresol - voda mvoda ve směsi molár.zlomek [g] vody ve směsi xvoda průměr.teplota fáz. rovnováhy [0C] č.m 4) Fázové diagramy teplota zákalu (vyčeření) - hmotnostní koncentrace vody u obou soustav s určením kritické teploty a kritického složení (oba diagramy do jednoho grafu). 5) Totéž jako v bodě 4), jen místo hmotnostní koncentrace vynést na osu x molární zlomek vody ve směsi. 6) Závěr - kritické teploty a kritická složení, rozpustnost vody ve fenolu a fenolu ve vodě při 25 0C, konstatování v jakých souřadnicích je křivka fázové rovnováhy symetričtější či vhodnější pro odečet kritické teploty a kritického složení. 6 I / Úloha č. 3: Stanovení povrchového napětí stalagmometrickou metodou Teoretická část Povrchové napětí je efekt, při kterém se povrch kapalin chová jako elastická fólie a snaží se dosáhnout co možná nejhladšího stavu s minimálním napětím. Povrchové napětí je výsledkem vzájemné interakce přitažlivých sil molekul nebo atomů, z nichž se skládá povrchová vrstva, působí v rovině povrchu kapaliny a klade odpor snaze zvětšit plochu jejího povrchu. Jednotkou povrchového napětí v soustavě SI je N.m-1. Jeho hodnota závisí na druhu kapaliny, na teplotě a na prostředí nad kapalinou. Povrchové napětí je také možno ovlivnit typem a množstvím rozpuštěné látky. Zatímco některé (zejména tzv. povrchově aktivní látky – mýdla, saponáty apod.) povrchové napětí vody výrazně snižují již při nízkých koncentracích, jiné (např. iontové sloučeniny) povrchové napětí vody mírně zvyšují. S rostoucí koncentrací rozpuštěné látky roste i změna povrchového napětí. Metod ke stanovení povrchového napětí kapalin je celá řada. Nejznámější a nejčastěji používané jsou čtyři: metoda kapilární elevace, metoda odtrhávací, metoda maximálního přetlaku bublin a metoda stalagmometrická. Stalagmometr je tlustostěnná dole zabroušená kapilára. Měření spočívá ve zjištění hmotnosti kapky, která se na jejím konci utvoří. V okamžiku odtržení kapky je její hmotnost rovna síle povrchového napětí působícího na obvodu trubice s kapilárou: 2 r m g , (1) kde m značí hmotnost kapky, g gravitační zrychlení a 2 r vnější obvod trubice. Pro dvě různé kapaliny, označené indexy 1 (vzorek) a 2 (voda) tedy platí: 2 r 1 m1 g odtud 1 m1 2 m2 a 2 r 2 m2 g (2) (3) Při vlastním experimentu zjišťujeme vážením hmotnost přesně stanoveného počtu kapek, zpravidla 10 – 20. Úkol: Pomocí stalagmometrické metody stanovte závislost povrchového napětí roztoků NaCl na koncentraci soli a dále určete, jak závisí povrchové napětí vodného roztoku povrchově aktivní látky (jaru) na její koncentraci. 7 Pracovní postup: K práci používáme 2 stalagmometry, přičemž s jedním měříme roztoky NaCl o koncentracích 1, 2, 3, 4 a 5 mol/dm3 a se druhým roztoky jaru. Polohu stalagmometrů umístěných ve stojanech neměníme. 1. Na analytických vahách s přesností 10-3 g zvážíme všech 12 váženek i s víčkem. Před započetím práce musí být váženky čisté a suché. 2. Kádinku propláchneme destilovanou vodou, nalijeme do ní vodu, umístíme ji pod ústí stalagmometrické trubice a pomocí pipetovacího balonku nasajeme vodu nad rysku 0 až do zásobní baničky. Potom vodu ze stalagmometru pomocí pipetovacího balonku vytlačíme do kádinky a vylijeme. Totéž zopakujeme ještě jednou. 3. Do kádinky dáme novou destilovanou vodu a nasajeme ji do stalagmometrické trubice jako v předchozím odstavci. Když je hladina vody v baničce nad stupnicí stalagmometru, kohout uzavřeme a pak otočíme do polohy, která spojuje trubici s atmosférou. Sledujeme hladinu vody ve stalagmometru a v okamžiku, kdy klesající hladina projde kolem rysky 0, vsuneme pod její ústí zváženou váženku a necháme do ní samovolně odkapat 15 kapek (nutno přesně počítat!). Váženku uzavřeme víčkem. Celé stanovení opakujeme ještě jednou. Zbývající vodu z trubice vytlačíme do kádinky a vylijeme. 4. Uvedený postup (bod 3.) opakujeme pro všechny měřené roztoky počínaje vzorkem o nejnižší koncentraci. Proplachování kádinky a stalagmometru neprovádíme destilovanou vodou, ale vždy roztokem, jehož povrchové napětí bude právě zjišťováno. 5. Zvážíme všechny váženky, které umyjeme, opláchneme destilovanou vodou a vysušíme. 6. Stalagmometr 5 krát propláchneme destilovanou vodou. 7. Naměřené a vypočtené hodnoty zaznamenáváme do tabulky. Povrchové napětí vzorku určíme podle vztahu (3), povrchové napětí vody odečteme interpolací z grafu pro teplotu, při které bylo měření prováděno. tzv. povrchově aktivní látky 8. Roztoky jaru proměříme stejným způsobem podle bodů 1. – 7. Z protřepaného zásobního roztoku jaru o koncentraci 1 g/dm3 připravíme další 4 vzorky tak, že do odměrných baněk 25 cm3 napipetujeme zásobní roztok podle rozpisu, doplníme po rysku a vypočteme koncentraci v g/dm3. 8 roztok číslo 1 2 3 4 5 objem zásobního roztoku jaru (cm3) 5 10 15 20 25 Zdroje chyb: - nedokonale vyčištěný stalagmometr - znečištěné nebo poškozené ústí trubice stalagmometru s kapilárou a nepřesně ustavená svislá poloha přístroje - změny teploty mezi měřením vody a vzorku Protokol obsahuje: 1. Teoretickou část 2. Stručný popis experimentálních prací 3. Povrchové napětí vody 2 odečtené z grafu při konkrétní laboratorní teplotě 4. Tabulku I obsahující údaje pro roztoky NaCl a destilovanou vodu: Číslo váženky m váženky [g] m váženky s 15 kapkami [g] m 15 kapek [g] 1 koncentrace NaCl [mol/dm3] voda 2 voda 3 1 4 1 5 2 6 2 7 3 8 3 9 4 10 4 11 5 12 5 povrchové napětí [10-3 N/m] průměr 9 5. Tabulku II s hodnotami pro roztoky jaru a vody: m váženky [g] Číslo váženky m váženky s 15 kapkami [g] m 15 kapek [g] 1 koncentrace jar [g/dm3] voda 2 voda povrchové napětí [10-3 N/m] průměr ….. 12 6. Graf I závislost povrchového napětí na koncentraci NaCl 7. Graf II závislost povrchového napětí na koncentraci jaru 8. Závěr: Srovnání vlivu NaCl a jaru na povrchové napětí vody p o v rc h o v é n a p ě tí [1 0 -3 N /m ] Závislost povrchového napětí vody na teplotě 73,2 73,1 73 72,9 72,8 72,7 72,6 72,5 72,4 72,3 72,2 72,1 72 71,9 71,8 71,7 71,6 71,5 71,4 71,3 71,2 71,1 71 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 teplota [0C] 10 I/ Úloha č. 8: Měření hustoty Teoretická část Hustota je hmotnost objemové jednotky látky a vyjádříme ji vztahem: kde: m V [kg.m-3, g.cm-3] (1) m - hmotnost měřené kapaliny V - objem kapaliny v pyknometru Hustotu kapaliny určíme nejsnáze tak, že zjistíme hmotnost kapaliny, která zaujímá objem vhodné nádobky (pyknometru). Objem pyknometru zjistíme kalibrací čistou destilovanou vodou, jejíž hustotu odečteme z tabulky: Hustota odvzdušněné vody při tlaku 101,325 kPa (vážením ve vakuu, bez vztlaku vzduchu): teplota vody [0C] hustota [kg.m-3] 0 999,87 3,7 1000,00 10 999,73 15 999,13 20 998,23 25 997,08 30 995,68 Praktická část Vzhledem k nedostatku času bude u úlohy vždy připraven pyknometr již čistý a suchý. Jinak jej musíme vymýt propláchnutím destilovanou vodou, potom alkoholem a vysušit v sušárně. Pyknometr ze sušárny vyjmeme a za horka provedeme odsátí par pomocí vodní vývěvy. Čistý a suchý pyknometr zvážíme se zátkou na analytických vahách s přesností 10-4 g a zapíšeme si číslo pyknometru i zátky. I když stupnice pyknometru není označena, obsahuje zpravidla šedesát dílků. Za nulu považujeme nejnižší velký dílek na spodním začátku stupnice. Zvážený pyknometr naplníme pomocí injekční stříkačky (bez bublin) vzorkem, 11 jehož hustotu máme změřit, do libovolné výšky stupnice kapiláry opatrně, aniž ji potřísníme, resp. vysajeme kapky špejlí. Pyknometr umístíme na 15 minut do termostatu vytemperovaného na 25 0C. Po vytemperování co nejrychleji odečteme polohu menisku, pyknometr osušíme a zvážíme na analytických vahách. Potom opět injekční stříkačkou odsajeme vzorek a vrátíme jej do zásobní láhve. Pro sestrojení kalibračního grafu postupujeme takto: pyknometr propláchneme 2-3 krát destilovanou vodou a opět jej (bez vzduchových bublin) naplníme tak, aby hladina vody byla mezi 0 až 10-tým dílkem od spodního konce stupnice. Pak jej umístíme do termostatu a pokračujeme stejně jako při měření vzorku, jak je popsáno výše. Potom injekční stříkačkou zvýšíme hladinu vody tak, abychom provedli přibližně 5 měření v různých místech po celém rozsahu stupnice s opětovnou temperací, odečítáním polohy menisku, osušením a zvážením pyknometru. Z experimentálně naměřených hodnot sestrojíme kalibrační graf - přímku závislosti objemu vody v pyknometru (osa y) na dílcích stupnice celého rozsahu pyknometru (zpravidla 0 – 55 dílek) (osa x). Na něm vyznačíme a odečteme objem odpovídající zjištěnému počtu dílků při měření neznámého vzorku a podle rovnice (1) vypočítáme jeho hustotu. Protokol obsahuje 1. Teoretickou část 2. Stručný popis experimentu 3. Tabulku naměřených hodnot, vzorové výpočty č.m. dílky d hmotnost pyknometru s vodou mpv [g] hmotnost pyknometru mp [g] hmotnost vody mv [g] objem vody v pyknometru V [cm3] 4. Kalibrační graf - závislost objemu vody na dílcích stupnice pyknometru s odečtením objemu neznámého vzorku a číslem pyknometru a zátky 5. Závěr - hustota neznámého vzorku s přesností 10-4 g.cm-3 12 II/ Úloha č. 1: Stanovení molární hmotnosti polystyrenu viskozimetricky Teoretická část Molární hmotnost je významným kriteriem hodnocení polymerů. Na její velikosti závisí řada fyzikálně-mechanických vlastností. Především však určuje viskozitu taveniny a tím zpracovatelské vlastnosti. Všechny metody stanovení molární hmotnosti poskytují hodnotu, která je průměrnou molární hmotností všech přítomných molekul. Zda se získá číselný M n nebo hmotnostní M w průměr, závisí na použité metodě stanovení. Při osmotických měřeních je to číselný průměr (střed) molárních hmotností, naopak metody rozptylu světla nebo stanovení molární hmotnosti ultracentrifugou poskytují hmotnostní průměr. Výhodou uvedených metod je, že dávají absolutní výsledky. Průměrnou molární hmotnost lze jimi stanovit i u zcela neznámých vzorků, tj. bez srovnání s jinými předchozími měřeními. Nevýhodou jsou speciální ekonomicky nákladná zařízení, resp. zdlouhavost měření. Viskozimetrická metoda při použití kapilárního viskozimetru má proti jiným stanovením značné přednosti v jednoduchosti a rychlosti provedení, avšak nedává absolutní výsledky. Molární hmotnost může být z viskozimetrických údajů vypočítána podle empirické Mark-Houwinkovy rovnice: K M kde: a (1) M – relativní molekulová hmotnost polymeru K, a - konstanty pro určitý systém polymer - rozpouštědlo při definované teplotě Stanoví-li se molární hmotnost pomocí příslušného K a a na nefrakcionovaném polydisperzním polymeru, získá se viskozitní průměr molární hmotnosti M . Pro většinu polymerů se M blíží spíše hmotnostnímu středu molárních hmotností M w než číselnému středu molárních hmotností M n . Pro většinu polymerů se hodnota konstanty a pohybuje v rozmezí 0,5 – 0,8 a M n M M w . Pro zředěné roztoky polymerů byla definována řada viskozitních vztahů: viskozitní poměr (relativní viskozita) kde: r 0 0 (2) 0 - doba průtoku rozpouštědla v kapilárním viskozimetru [s] - doba průtoku zředěného roztoku polymeru v témže rozpouštědle [s] měrná viskozita (specifická viskozita) sp r 1 (3) 13 red viskozitní číslo (redukovaná viskozita) kde: sp c r 1 c (4) c - koncentrace polymeru v g na cm3 rozpouštědla logaritmické viskozitní číslo (inherentní viskozita) inh limitní viskozitní číslo lim c0 sp c lim c0 ln r c ln r c (5) (6) Limitní viskozitní číslo (LVČ) se získá z grafů závislosti logaritmického viskozitního čísla nebo viskozitního čísla na koncentraci extrapolací k nulové koncentraci. Hodnoty výše uvedených viskozitních parametrů jsou závislé na druhu rozpouštědla, koncentraci polymeru (s výjimkou limitního viskozitního čísla) a na teplotě, při které se měří. V dobrém rozpouštědle není vliv teploty příliš velký. Pracovní postup Viskozimetrické stanovení molární hmotnosti se provádí ve zřeďovacím viskozimetru (zpravidla typu Ubbelohde), ve kterém měříme průtokové doby čistého rozpouštědla a roztoků polystyrenu (PS) v toluenu, který postupně toluenem zřeďujeme. Příprava roztoku Připravíme si cca 1 hmot. % roztok PS v toluenu tak, že do čisté a suché odměrné baňky o obsahu 25 ml navážíme asi 0,25 g polystyrenu s přesností 10-4 g na analytických vahách. Přilijeme rozpouštědlo asi do 3/4 baňky, zazátkujeme a za mírného třepání, případně ohřátí v teplé vodě necháme polymer dokonale rozpustit. Potom doplníme roztok v baňce toluenem až po rysku odměrné baňky a znovu promícháme. Nečistoty z roztoku odstraníme přefiltrováním přes fritu S2 do suché a čisté Erlenmayerovy baňky. Z tohoto základního roztoku odpipetujeme do viskozimetru 15 ml. Práce s viskozimetrem Viskozimetr vložíme do temperačního válce tak, aby byla ponořena i nejvýše položená banička a odpipetujeme do něj 15 ml základního roztoku. Po vytemperování nasadíme na nejširší trubici viskozimetru balónek s pryžovou hadičkou a zábrusem a navlhčeným prstem lehkým tlakem ucpeme pomocnou odvzdušňovací trubici odvětvenou z horní části zásobovací baňky viskozimetru. Pozvolným stláčením balónku docílíme naplnění až do poloviny nejvýše položené baničky nad trubicí s kapilárou. Pak přestaneme s vytláčením, odstraníme zábrus s balónkem (tím uvolníme přetlak ve viskozimetru, který by mohl vystříknout náplň při 14 uvolnění odvzdušňovací trubice) a teprve potom uvolníme pomocnou odvzdušňovací trubici (která byla ucpána prstem). Tím se přeruší sloupec kapaliny mezi prostorem ve spodní nádobě a kapalinou v kapiláře. Tak docílíme nezávislosti výše rozdílu hladin (tlakového spádu v kapiláře) na množství kapaliny ve viskozimetru. Jakmile horní meniskus kapaliny dosáhne první rysky nad baničkou, spustíme stopky a měříme čas průchodu menisku až po druhou rysku, která je pod baničkou. Měření provedeme s jednou náplní 5 krát, přičemž jednotlivé hodnoty měřených časů by se neměly lišit o více než 0.5 s. Získané hodnoty zapíšeme do tabulky, vypočítáme aritmetický průměr, který používáme k dalším výpočtům. K měření času použijeme digitální stopky a do tabulky jej uvádíme v sekundách (nikoliv v minutách a sekundách). Tímto způsobem postupně změříme průtokové doby všech koncentrací roztoků PS připravených ředěním podle níže uvedené tabulky, včetně čistého rozpouštědla. Po ukončení práce vylijeme zbytky polymerního roztoku i čistého toluenu z viskozimetru do odpadní láhve, viskozimetr vysušíme v sušárně a páry za tepla odsajeme na vodní vývěvě. Toluen a jeho roztoky je zakázáno vylévat do výlevky. Vlastní měření Podmínkou je dokonale čistý a suchý viskozimetr, ale i veškeré sklo, se kterým pracujeme, stejně tak roztok bez nečistot a stálá teplota udržovaná ultratermostatem s přesností 0,05 0C. Nejprve změříme 5x průtokovou dobu 15 ml připraveného základního vytemperovaného roztoku. Potom přidáme do viskozimetru pipetou k roztoku polymeru 5 ml rozpouštědla (toluen), promícháme, vytemperujeme a opět 5x změříme průtokovou dobu. Stejně postupujeme po každém přidání rozpouštědla podle tabulky. Roztok je vždy nutno dokonale promíchat a 10 minut temperovat. množství přidávaného rozpouštědla [ml] celkový obsah přidaného rozpouštědla [ml] celkové objemy měřených roztoků [ml] 0 5 5 5 10 10 0 5 10 15 25 35 15 20 25 30 40 50 15 Nakonec propláchneme viskozimetr 2x čistým toluenem a 5x stanovíme čas, za který proteče toto čisté rozpouštědlo. Veličiny potřebné pro výpočet Pro rozpouštědlo toluen a pracovní teplotu 30 0C platí tyto konstanty Mark-Houwinkovy rovnice: a = 0,62 K = 3,7 . 10-2 [cm3/g] Protokol obsahuje 1. Teoretickou část 2. Stručný popis experimentu 3. Tabulku naměřených hodnot průtokových dob toluenu a roztoků PS 0 [s] toluenu celkový přídavek rozpouštědla k roztoku [ml] průtokové doby [s] 0 5 10 15 25 35 1 2 3 4 5 6 4.Tabulku výpočtů c [g/cm3] r 0 Koncentraci c vypočteme podle vztahu: c k 15 V č.měření kde: sp r 1 sp c [cm3/g] (7) k - koncentrace základního roztoku v g/cm3 15 - pipetované množství základního roztoku v ml V - celkový objem roztoku ve viskozimetru (15, 20, 25, 30, 40, 50 ml) 5. Graf závislosti sp / c na c, úsek na ose sp / c je hodnota [] 6. Lineární regresí a extrapolací pro c 0 z grafu určíme [] a podle vztahu (1) vypočítáme molární hmotnost polymeru M 7. Ze směrnice přímky závislosti sp / c na c, tj. K H určete Hugginsovu konstantu KH 2 definovanou vztahem: spec c 2 K H c (8) 8. Závěr - hodnoty limitního viskozitního čísla (LVČ) [] (na tři desetinná místa) včetně jednotky, Hugginsovy konstanty KH (na dvě desetinná místa) a relativní molekulovou hmotnost M (zaokrouhlenou na tisíce) 16 II / Úloha č. 2: Polarimetrické sledování inverze sacharózy (reakce pseudoprvního řádu) Teoretická část Inverze sacharózy C12H22O11 + H2O C6H12O6 (glukóza) + C6H12O6 (fruktóza) je katalyzována ionty H+. Při velkém přebytku vody reakce probíhá jako pseudomonomolekulární, tj. rychlostí prvního řádu vzhledem k sacharóze: dc k1 c dt a po integraci ln c0 k1 t c (1) k je rychlostní konstanta, pro kterou platí vztah: k1 kde: c0 2,303 log t c (2) t - čas, který měříme od počátku reakce, tj. od okyselení roztoku c0 - počáteční koncentrace sacharózy c - koncentrace sacharózy v čase t Všechny sacharidy, se kterými se v této experimentální úloze setkáváme jsou opticky aktívní - otáčejí rovinou polarizovaného světla. Protože sacharóza je pravotočivá, kdežto směs glukózy a fruktózy je levotočivá, můžeme v polarimetru změnu velikosti úhlu otočení polarizovaného světla snadno sledovat. Je-li 0 jeho počáteční hodnota, hodnota konečná (po úplném proběhnutí reakce) a t hodnota v čase t, lze c0 a c nahradit jim úměrnými veličinami spojenými s úhlem otočení a vypočíst rychlostní konstantu reakce: k1 2,303 0 log t t (3) nebo po úpravě pro grafické vyrovnání k1 log 0 t t 2,303 (4) Z grafické závislosti log t na t lze tedy zjistit rychlostní konstantu ze směrnice přímky [úsek je log 0 ]. Experimentální data vyrovnáme početně metodou nejmenších čtverců i graficky. Pracovní postup Do kádinky navážíme 20 g sacharózy na předvážkách, rozpustíme v destilované vodě, přelijeme do odměrné baňky o obsahu 100 ml a doplníme po rysku. 17 Pro zjištění počáteční otáčivosti 0 smísíme 20 ml zásobního roztoku s 20 ml vody. Tímto roztokem naplníme polarimetrickou trubici čelním otvorem po odšroubování uzávěru. Při uzavírání dbáme, aby se pod uzavíracím sklíčkem netvořily vzduchové bublinky a sklíčko bylo naprosto čisté. Naplněnou trubici vsuneme do polarimetru a zjišťujeme úhel otočení tím způsobem, že stupnici nastavíme na nulu a pomalu otáčíme analyzátorem, až jsou obě části zorného pole stejně světlé (dělící čára mezi nimi prakticky zmizí). Porovnání opakujeme několikrát tak, že k hledané poloze se přibližujeme střídavě z levé a pravé strany. Z naměřených hodnot vypočteme průměrnou hodnotu (0 130). Polarimetrickou trubici vyprázdníme, propláchneme částí roztoku připraveného z 20 ml zásobního roztoku sacharózy a 20 ml 3M-HCl a touto směsí potom trubici naplníme. Od okamžiku smíchání roztoku sacharózy s kyselinou začala probíhat reakce a proto začneme měřit čas. Úhel otáčení zapisujeme v 5-ti minutových intervalech po dobu 1 hodiny a pak ještě po 80 a 100 minutách od počátku reakce. Obdobně připravíme druhý roztok s použitím 1M-HCl a měříme jeho otáčivost ve stejných časových intervalech. Druhý roztok nalijeme do jiné polarimetrické trubice asi 15 minut po přípravě roztoku prvního a měříme jej v mezičasech. Z důvodů časového omezení laboratorního cvičení byla hodnota konečné otáčivosti určena pro tyto koncentrace a délku kyvety po několika dnech průběhu reakce: = -3,70. Obsluha polarimetru U polarimetrické trubice odšroubujeme snímací uzávěrku a trubici naplníme měřeným cukerným roztokem. Vrchlík kapaliny setřeme sklíčkem tak, aby nevznikla vzduchová bublina a zpětně zašroubujeme snímací uzávěrku trubice (sklíčko na trubici, těsnění až pod matici). Po odklopení víka polarimetru vsuneme trubici se zkušebním roztokem do pracovního prostoru a přístroj uzavřeme. Vložená polarimetrická trubice otáčí polarizační rovinu o určitý úhel. Abychom získali zpět optickou rovnováhu přístroje, otáčíme převodem u kruhové stupnice tak dlouho, až obě poloviny zorného pole budou stejně osvětleny. Na stupnici umístěné po straně okuláru sledujeme úhel otočení polarizovaného světla. Přesnější údaj úhlu otáčení získáme několikerým krátkodobým opakovaným měřením a stanovením průměru. Odečet provedeme pomocí nónia, podobně jako u posuvného měřítka. 18 Protokol obsahuje 1. Teoretickou část 2. Stručný popis experimentu 3. Tabulky s hodnotami pro 1M a 3M-HCl t [min] t [0] -log (t - ) 4. Graf závislosti stupně konverze na čase, tj. 0 log t k1 [min-1] 0 t 0 0 t na t. 0 5. Graf závislosti log t na t. Ze směrnice této přímky zjistěte rychlostní konstantu k1, z úseku hodnotu 0 . 6. Výpočet konstant reakce inverze sacharózy k1 a jejich chyb pro obě koncentrace HCl dvěmi různými metodami, 1. z výpočtů pro jednotlivé body z rovnice (3), 2. ze směrnice příslušného grafu (viz ad. 5). 7. Závěr 19 II / Úloha č. 3: Stanovení disociační konstanty kyseliny vodivostním měřením Teoretická část Disociační konstanta Kc slabých jednosytných kyselin se stanoví podle Ostwaldova zřeďovacího zákona: Kc kde: c c2 0 0 c (1) c - koncentrace [mol.l-1] c - molární vodivost při daném zředění [cm2. -1.mol-1] 0 - molární vodivost při mezním zředění [cm2. -1.mol-1] Molární vodivost při dané koncentraci roztoku c se vypočítá z měrné vodivosti podle vztahu: c 1000 c (2) Hodnoty Kc a 0 se zjistí úpravou (rektifikací) Ostwaldova zřeďovacího zákona na tvar: 1 1 1 2 c c c K c 0 0 (3) V grafickém znázornění z úseku na ose pořadnic se určí 0 a ze směrnice přímky Kc. Úkol: Stanovte disociační konstanty kyseliny octové, monochloroctové a monobromoctové (pozor silně leptají pokožku) pro koncentrace M/20 (0,05M) až M/1280 (0,0007812M). Pracovní postup Pracujeme v termostatované lázni při 25 0C. Jako první budeme pracovat s přístrojem, který má rozsah 0 až 1999 S. Před měřením opláchneme nádobku i elektrodu 0,01M-KCl. Potom nádobku tímto roztokem naplníme tak, aby kroužek elektrody byl ponořen a nastavíme šroubovákem hodnotu 1413 S. Po ukončení kalibrace nádobku i elektrodu důkladně opláchneme destilovanou vodou a začneme měřit měrné vodivosti různých koncentrací kyseliny octové. Ze zásobního roztoku odpipetujeme pro první měření 15 ml (0,05 M = M/20) kyseliny octové do nádobky a změříme vodivost. Odpipetujeme polovinu množství, tj. 7,5 ml do 20 odpadní kádinky a přidáme 7,5 ml vody (konc. je M/40) a opět určíme vodivost. Postup opakujeme i pro koncentrace M/80, M/160, M/320, M/640, M/1280 ředěním vždy v měřící nádobce (což pochopitelně předpokládá, zmenšení objemu odpipetováním přesně známého množství roztoku a přidání stejného množství vody). Každou koncentraci musíme dobře promíchat a vytemperovat na 25 0C (minimálně 5 minut). Obdobným způsobem proměříme i roztoky různé koncentrace pro kyselinu monobromoctovou a monochloroctovou (připravíme si 25 ml 0,05 M roztoku do odměrné baňky). Pro tyto kyseliny použijeme jiný přístroj (konduktometr) s rozsahem 0 až 19,99 mS. Kalibrujeme roztokem 0,1 M-KCl a nastavíme hodnotu 12,88 mS. Protokol obsahuje 1. Teoretickou část 2. Stručný popis experimentálních prací 3. Tabulku naměřených a vypočtených hodnot c [mol.l-1] [cm-1 -1] c [cm . -1.mol-1] 1 / c c .c 2 4. Graf závislosti 1 / c na c .c 5. Hodnoty Kc a 0 zjistěte z grafické závislosti 6. Závěr - porovnejte disociační konstantu kyseliny octové a jejich substituovaných derivátů spolu navzájem a rozhodněte o jejich chemické síle. 21 II / Úloha č. 5: Sedimentační analýza suspenze aktivního uhlí Teoretická část Sedimentační analýza umožňuje stanovení hmotnostních podílů jednotlivých frakcí suspenze. U kulovitých částic se obvykle zjišťuje integrální distribuční (rozdělovací) funkce Q(ri), tj. závislost velikosti hmotnostního podílu částic o poloměru r > ri na velikosti tohoto poloměru ri. Je to funkce klesající plynule nebo po skocích z hodnoty jedna k nule a platí pro ni dle definice vztah: Qri kde: w0 wr ri w0 (1) je hmotnost odparku určitého (odebíraného) objemu suspenze, který nebyl podroben usazování (odebraný v nulovém čase), tj se všemi i největšími částicemi wr ri - hmotnost hypotetického odparku stejného objemu, ale obsahujícího pouze částice o poloměru r > ri, tj. ty které již po době t nejsou přítomny v požadované hloubce a pochopitelně tedy ani v odebraném vzorku a skutečném odparku. Vlastně jde o rozdíl w0 - wt. Jednotlivé frakce suspenze se samovolně dělí v důsledku různé sedimentační rychlosti vi, pro kterou lze odvodit ze Stokessova zákona vztah: vi kde: 0 h 2 2 ri g ti 9 (2) h - vzdálenost odběru frakcí suspenze od hladiny = 10-1 [m] (v našem přístroji) ti - doba odběru frakcí [s] ri - poloměr částic [m] g - gravitační zrychlení = 9,81 [m.s-2] - hustota suspendované látky - aktivní uhlí = 1638 [kg.m-3] 0 - hustota kapaliny, která tvoří suspenzní prostředí - voda = 998 [kg.m-3] - viskozita suspenzního prostředí - voda = 1,002 mPa.s; (N.s.m-2 = Pa.s) Částice s větší rychlostí sedimentace než odpovídá vi (tj. částice, které mají r větší než ri) již budou všechny v době ti pod nasávacím otvorem a nebudou přítomny v odparku. Ke zpracování sedimentační analýzy výše popsaným způsobem slouží Andreasenova metoda, která ke stanovení jednotlivých frakcí suspenze používá tzv. Andreasenovy pipety. Váží se vždy odparek (hmotnost dispergované látky) ze stejného objemu suspenze a ze stejné 22 hloubky odběru. Je-li v čase t = 0 systém homogenní, tj. všude stejné rozdělení frakcí, potom v čase ti budou v hloubce h zastoupeny pouze částice o poloměru podle vztahu (3): ri h k ti (3) kde konstanta k závisející na g, , 0, vyplývá ze srovnání rovnice (3) s rovnicí (2) a je nutno ji předem vypočítat. Je-li wt hmotnost odparku v čase t a w0 hmotnost odparku suspenze v čase t = 0 potom lze zastoupení částic různé velikosti v počátečním systému vyjádřit jako podíl (hmotnostní zlomek) částic, který tvoří všechny částice větší než udaný poloměr rt: Q(ri ) 1 wt w0 wt , w0 w0 (4) kde ri je velikost částic, které za dobu usazování t urazí právě dráhu h. Pozn.: Q (ri ) je integrální distribuční funkce definovaná jako pravděpodobnost, že daný parametr bude větší než jistá udaná hodnota. Její derivací získáme tzv. diferenciální distribuční funkci F ri , která má význam pravděpodobnosti výskytu dané frakce (četnost zastoupení). F ri dQri dri (5) Úkol: V suspenzi aktivního uhlí ve vodě stanovte hmotnostní podíl částic o poloměrech větších než 50, 40, 35, 30, 25, 20, 15, 10, 7, 5, 4 m. Pracovní postup Připravíme suspenzi 5 g aktivního uhlí v 0,5 l vody. Aktivní uhlí navažujeme na předvážkách s přesností 10-1g. Do válce nasypeme nejprve uhlí a pak přilijeme vodu. Podle rovnice (2) vypočteme doby, ve kterých je nutno odebrat vzorky z hloubky 10 cm, abychom zachytili frakce s ri menšími, než daná mez. K odebírání vzorků používáme Andreasenovu pipetu viz obr. Čerstvě protřepanou suspenzi nasajeme do pipety co nejrychleji v čase t1 = 0 (v tomto případě nezáleží na úplně přesné hloubce 10 cm) pomocí balónku při odpovídající poloze dvojcestného kohoutu (1). Hladina suspenze nad kohoutem (1) v nádržce (2) musí být přesně po rysku, potom kohout uzavřeme a obsah pipety vypustíme postranní trubičkou (3) do předem vysušené a zvážené odpařovací misky (vážíme na analytických vahách) a pipetu ještě malým obsahem destilované 23 vody propláchneme, abychom suspenzi kvantitativně přenesli na misku. Vzorek zbavíme vody odpařením pod infrazářiči a dokonale vysušený po vychladnutí v exikátoru zvážíme s přesností 10-4g. Pro všechna další měření ve vypočtených časech t2 až t12 spustíme pipetu opatrně tak, aby její ústí bylo 10 cm pod hladinou suspenze a po uplynutí příslušného času provedeme odběr vzorku. Dále postupujeme tak, jak je uvedeno výše pro čas t1 = 0. Jestliže při krátkých časech nestihneme odebrat další vzorek ve vypočteném čase, musíme celou suspenzi znovu protřepat a počkat příslušnou dobu odpovídající dané frakci. Při delších časech odebíráme vzorky plynule bez opakovaného protřepání suspenze. Po ukončení měření umyjeme pipetu i veškeré pomůcky v roztoku saponátu. Protokol obsahuje 1. Teoretickou část 2. Stručný popis experimentálních prací 3. Tabulku hodnot, včetně názorné ukázky výpočtů č.měření r [m] --50 t [min] 1 0 2 . 12 4. Graf závislosti wt / w0 na t [min] wt [g] wt / w0 w0 = --- Q (ri ) --- 5. Graf závislosti Q(ri ) na ri (integrální distribuční křivka) 6. Závěr - vyhodnocení frakce největšího zastoupení částic v % a jejich poloměru (určí se z inflexního bodu na integrální distribuční křivce) 24 25
Podobné dokumenty
Úloha č. 1: Stanovení molární hmotnosti polystyrenu viskozimetricky
Úloha č. 1: Stanovení molární hmotnosti polystyrenu viskozimetricky
Teoretická část
Molární hmotnost je významným kriteriem hodnocení polymerů. Na její velikosti
závisí řada fyzikálně-mechanických ...
konverze milimolů
Úloha č. 1: Stanovení molární hmotnosti polystyrenu viskozimetricky
Teoretická část
Molární hmotnost je významným kriteriem hodnocení polymerů. Na její velikosti závisí
řada fyzikálně-mechanických ...
Úloha č. 1: Ebulioskopie
Obdobným způsobem postupujeme i při určování fázové rovnováhy soustavy fenol-kresolvoda. Při tomto stanovení navažujeme 9 g fenolu a 1 ml kresolu (simulujeme tím znečistění fenolu
kresolem). Destil...
Návody pro laboratorní cvičení z Fyzikální chemie
trubky nebo teploměry přímým tlakem za sucha, nýbrž pootáčením na zvlhčený
povrch skla.
ADAPTACE OKA NA INTENZITU SVĚTLA Adaptací rozumíme
filmu a údaje, které poskytují scintilační detektory, velmi rychle zpracovává počítač a vyjadřuje je
jako hodnoty absorpčních koeficientů, což mnohonásobně zvyšuje přesnost vyšetření.
Před CT vyšet...
Maziva a oleje NILS
Nabídka NILS pro čištění a mazání lan: jednoduché použití,
extrémní výkon!
Čistící zařízení JSA 750
Před mazáním lana, doporučujeme z lana odstranit
nečistoty, zbytky starého maziva a r...
Dva· případy průmyslové otravy trikresylfosfátem
T rikresylfosfát, ester kyseliny fosforečné s kresolem, je kapalina olejovitá a téměř bezbarvá,
oceňovaná v průmyslu umělých plastických hmot
jako skvělé měkčidlo. Technický trikresylfosfát je
směs...
Obsah
poleptání úst. Při pipetování kapalinu nikdy nenasáváme ústy, ale k nasátí vzorku používáme pístový nástavec na
pipetu nebo balónek. Roztok je vhodné nasát asi 2 až 3 cm nad rysku, následně je třeb...
MMB2016000000356 ZM7/1203
06 Komunikace a zpevněné plochy" při ulici Nové sady, umístěné na částech pozemků
p.č. 1327/11 a p.č. 1327/27, oba v k.ú. Staré Brno, obec Brno (dále jen „stavba").
2. Pozemky uvedené v odst. 1 toh...
Optima MAX-XP - Beckman Coulter
NIKDY se nepokoušejte rotor zpomalit nebo zastavit rukou.
NIKDY se nepokoušejte otevřít zamykací mechanismus víka, když se rotor otáčí.
V případě výpadku napájení se lze o vyjmutí vzorku z ultracen...