Miloslav Ransdorf VĚK NEJISTOTY II EKONOMIKAPRO Č LOV Ě
Transkript
Miloslav Ransdorf VĚK NEJISTOTY II EKONOMIKA PRO ČLOVĚKA A. OBECNÉ PŘEDPOKLADY Celý život hladovím po informacích. Sháním je, analyzuji a snažím se, abych si udělal co nejúplnější obraz o světě, ve kterém žiji. Problém, který mne zajímal dlouho, bylo střídání rozvojových strategií na začátku devadesátých let minulého století. V mé optice nebyla ani jedna z obou rozvojových strategií v souladu s možnostmi a potřebami naší země. Ekonomika by měla mít lidský smysl, měla by sloužit lidem ve společnosti.1 Václav Havel, ekonomie zcela neznalý, odsoudil šmahem čtyřicet jedna let po únoru 1948 do listopadu 1989. Václav Klaus účelově tento moralizující odsudek využil a sledoval politický cíl: vytvořit privatizačním procesem vrstvu, která nový režim bude podporovat. A tak se mluvilo o tvořivé destrukci. Mé hluboké přesvědčení je, že Česká republika (a Československo jako celek) měla velký ekonomický, sociální a duchovní, intelektuální potenciál, který neměl být rozbit, ale bylo třeba ho přeskupit.2 Naše země vstupovala do období ekonomických a sociálních reforem lépe vybavená než jiné země bývalého sovětského bloku. Ti, kdož mluví tak rádi o čtyřiceti letech úpadku a devastace, asi neznají statistiky a odbornou literaturu. Sami tvůrci polistopadového „zázraku“ mluvili kdysi vcelku příznivě o naší úrovni. Vladimír Dlouhý v „Politické ekonomii (1987/6) kladl Československo na úroveň Itálie. Václav Klaus, dnešní český president, ještě roku 1989 napsal, že „z hlediska stability spotřebitelského trhu bychom obstáli i v širším srovnání“. Svá tehdejší slova by oba polistopadoví hrdinové mohli opřít o údaje o hrubém domácím produktu na obyvatele. Ten činil roku 1987 v Itálii 10 350 USD, ve Velké Británii 10 420 USD, ve Španělsku 6 010 USD, v Singapuru 7 940 USD. Francie dosahovala 12 790 USD, Nizozemí 11 860 USD atd. A Československo? To mělo podle ročenky CIA roku 1988 hrubý domácí produkt na obyvatele 10 130 USD! Richard J. Estes, nás také kladl docela vysoko. Samozřejmě, naši pozici snižovala situace v oblasti lidských práv, ale dva podindexy jsme měli lepší než světová špička. Celkově byla SRN hodnocena 93 body, rovněž Itálie docílila 93 bodů, Dánsko 92, Švédsko 90. Našich 71 bodů (vzhledem k situaci v oblasti lidských práv) bylo tedy plně srovnatelných se 76 body USA, nemluvě o 62 bodech Izraele, 59 1 O tom viz skvělou statť, jejímž autorem je Radovan RichtaEkonomika jako civilizační dimenze, v: Úvahy o socialistické ekonomice, vyd. Karel Kouba a kolektiv, Svoboda, Praha 1968, s. 11-64. 2 Zbyněk Zeman ukázal ve své knize Vzestup a pád komunistické Evropy, Praha, Mladá fronta 1998, že země sovětského bloku se pokusily překonat historické, civilizační zpoždění forsírovanou industrializací, která vyžadovala centralizaci prostředků ( a také moci, bohužel). Tento, v mnoha směrech heroický pokus narážel ovšem na řadu omezení, ale k vzestupu produkčních kapacit nepochybně vedl. Zejména v zemích jako Československo, které se mohly opřít o průmyslové zázemí a tradice. bodech Singapuru a 53 bodech Jižní Koreje.3 Bylo tedy na co navazovat a je to doklad pro mou tezi: nikoli destrukce, ale přeskupení. 4 John Maynard Keynes v roce 1933 napsal slova, která jsou varováním pro dnešek a měla být varováním i pro Klause a spol.(o Topolánkovi a jeho batohu ani nemluvě): „Protikladné umíněné snahy vyrovnat státní rozpočet dávkami, restrikcemi a preventivními opatřeními jsou s jistotou odsouzeny ke ztroskotání, protože to má nutně ten účinek, že se zmenší národní kupní síla a tím také národní důchod“.5 To se také u nás na samém začátku takzvaných tržních reforem stalo. V roce 1991 klesla výroba chemického průmyslu na úroveň roku 1978, strojírenství na úroveň roku 1979, průmyslu stavebních hmot na úroveň roku 1977, dřevozpracujícího průmyslu na výsledky roku 1977, ve výrobě skla, porcelánu a keramiky následoval pád na výši roku 1979, v textilu bylo dosaženo produkce roku 1973, v potravin jsme dosáhli čísel roku 1977, v konfekčního a kožedělného průmyslu dosáhl propad dokonce čísel roku 1971! O bilanci polistopadového vývoje v ekonomické sféře se pokusil František Dvořák v knize „Velká loupež aneb bourání státu“ (Praha 2004). Mnohé z jeho závěrů a analýz budou znít Havlovým a Klausovým obdivovatelům nepříjemně a nepřijatelně. Dospívá k názoru, že noví „hospodáři“ jsou dokonce horší než ti předlistopadoví, které nijak nechválí. Uvádí ale, že objem základních prostředků se za léta 1948-1989 v Československu zvětšil 6,8krát (ve fyzických agregátech 7,5krát), z toho v České republice 5,8krát, na Slovensku dokonce 11,4krát. Majetek dodatečně „znárodněný“ po roce 1948 nepředstavoval ani 1% majetku z roku 1989. i na samém konci „režimu“ nelze mluvit jen o negativech. V letech 1979-1989 vzrostl národní důchod é n21% (přepočteno v agregátu HDP by to vypadalo ještě lépe: HDP vzrostl za toto období o 30-33%!). To je stagnace, o které v popřevratové době můžeme většinou jen snít.... Nebýt přerušení už zahájených projektů rozvoje, mohli jsme mít asi 500 tisíc bytů, jaderná elektrárna Temelín by byla dostavěna v plném rozsahu už v letech 19921993. B\l rozběhnut program odsířování tepelných elektráren, některé měly být omezeny v provozu. Bylo rozhodnuto, že se v oblasti dopravy (metro, dálnice atd.) a spojů nainvestuje asi 200 mld. 200 mld. Kčs v cenách roku 1989, což by bylo dnes asi 800 mld. Kč. Jestliže v dalším textu mluvím hodně o ekologických hrozbách osmdesátých let, musím dodat, že už tehdy byly nastartovány programy ve prospěch životního prostředí. Znehodnocení vkladů obyvatelstva (podle Františka Dvořáka jenom tím přišli občané Československa/České republiky do roku 2004 380-400 mld. korun, aniž bychom započetli vklady a oběživo podniků a podnikatelů) , „velká loupež“ v podobě privatizace a restituce (podstatné restituce se týkaly asi 2-3% 3 Richard J. Estes, The Social Progress of Nations, New York, Praeger, 1984; rends in World Social Development: The Social Progress of Nations, 1970-1987, New York, Praeger 1988; The International Index of Social Progress, Encyclopedia of Social Inventions, London 1990, s. 186-188. Richard J. Estes provedl také zajímavou analýzu kvality života v transformujících se ekonomikách: Developement Challenges and Opportunities Confronting Economies in Transition, Social Indicators Research, 2006, Springer 2006. 4 Shrnutí pokusů o reformy doby snah o budování socialismu podává britský autor Martin Myant, The Czechoslovak economy 1948-1988. The battle for economic reform, Cambridge UP 1989. Myant dospívá k názoru, že československá ekonomická politika sice nevedla k žádnému ekonomickému zázraku, ale také se vyhnula propadům. 5 Česky vyšla jeho hlavní práce Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Praha 1963. Stručný a hutný portrét podává Reinhard BlomertJohn Maynard Keynes, Rowohlt, Reinbek bei Hamburg 2007. obyvatelstva), to jsou jen jednotlivé etapy procesu, který měl vytvořit „normální“ kapitalistickou sociální a třídní strukturu. Hodnota „navráceného“ majetku převýšila hodnotu toho „ukradeného“ asi třicetkrát až čtyřicetkrát. V osmdesátých letech komunistická strana dostávala ze státního rozpočtu jen asi 70 milionů korun. Díky rozbití RVHP v lednu 1990 (československá delegace si při tom počínala velmi aktivně), útěku z tradičních trhů, bezhlavým otevřením našeho trhu konkurenci, likvidaci finanční a diplomatické podpory exportu naše podniky přišly 40-50% trhu, domácího i zahraničního. Ztráty na domácím trhu představovaly asi 10% celkové produkce a ztráta slovenského trhu (který se stal zahraničním) představuje téměř 8% našeho současného hrubého domácího produktu. V druhé polovině osmdesátých let dávala československá ekonomika do investic celkem asi 210 mld. Kčs. Investice zahraničních subjektů na našem území činily v přepočtu asi jen 17% toho, co jsme byli schopni i nvestovat sami, bez cizí pomoci. To je údaj za období 1993-2000. V roce 1999, po nastartování režimu pobídek, jsme dosáhli ohromujících 43% úrovně před rokem 1989. Vztahy s EHS jsme navázali už roku 1988 a roku 1989 jsme podepsali čtyřletou „Obchodní dohodu o průmyslových výrobcích“ (v platnosti od dubna 1989). Následovala „dohoda o obchodu a spolupráci“ z roku 1990 a „Asociační dohoda! Z 16. 12. 1991 (v platnosti od března 1992). Do roku 1992 jsme měli mírně aktivní obchodní saldo, od roku 1993 začala pasíva, která časem nabyla hrozivých rozměrů. Už roku 1998, předtím než ČSSD prosadila u nás kapitalismus se vším všudy, se podílely podniky se zahraničním vlastnictvím na vývozu 40% a na dovozech 47%. 1995-1998 byl portfoliové investice 65% přímé zahraniční investice jen 35%, roku 2001 po investičních pobídkách přišla „korekce“:proti 60% portfoliových investic stálo 40% přímých investic. Podle dostupných údajů, se všemi našimi podporami, připadlo na vytvoření jednoho pracovního místa touto cestou 4, 8 mil. Kč pořizovacích nákladů. Přitom připadalo roku 2002 na jednoho pracovníka ve zpracovatelském průmyslu jen 500 tis. Kč hodnoty technických prostředků. Touto cestou se k plné zaměstnanosti nedostaneme. V roce 1989 jsme měli jen 6 bank domácích, jedna působila v zahraničí a působila u nás jen jedna pojišťovna. Úvěry nesplacené ve lhůtě představovaly jen 0, 14 celkového rozsahu poskytnutých úvěrů. V roce 200 už tu bylo 40 bank a 2211 finančních a peněžních institucí, kde pracovalo 86 tisíc osob. V bankách to bylo 53 600 osob, kde mzdy dosáhly tehdy 25 457 korun, tedy 190% průměrné úrovně. Přitom „produktivita práce“ v bankách je u nás slabá. V době, kdy Zemanova vláda skoncovala s tzv. bankovním socialismem Klausovy éry vykázaly banky zisk jen 9, 4 mld. Kč, v době nástupu údajné Zemanovy konjunktury to bylo 17, 2 mld. Za rok 2001. Přitom si bankovní sektor vyžádal opakované sanace a několikanásobnou pomoc státu (ten musel z peněz daňových poplatníků uhradit 300-400 miliard Kč rizikových bankovních úvěrů jen do konce Zemanovy vlády) Ve stejné době byl zisk investičních fondů a leasingu 1, 3 mld. Kč pojišťoven 2, 6 mld. Kč. Výkonnost tohoto sektoru je tedy, převedeno na ceny roku 1989 jen 13-14% výchozí úrovně Neustále se nám tvrdí, jak náš rozpočet zatěžují mandatorní výdaje, zejména ty, které jsou spojeny se sociální sférou. Přitom ve skutečnosti váha mandatorních výdajů ve struktuře státního rozpočtu klesá. Ve skutečnosti je to špatné fungování státu, které uvádí rozpočet do potíží. V běžných cenách vzrostly výdaje na jeho fungování do konce století třicetkrát, po zvážení úrovně inflace můžeme hovořit o nárůstu výdajeů asi šestinásobném. Ve správě a justici pracovalo roku 1989 v České republice na všech stupních řízení 79 tisíc lidí. O deset let později už to bylo 158 tisíc lidí, kterým pak přibyly znovuobnovené kraje a pověřené obce třetího stupně (ubyly okresní úřady)V ústředních orgánech v roce 1989 působilo asi 2000 pracovníků, zatímco v posledním roce Zemanova premiérování (2002) šlo už o 11 900 Tak ze po listopadu „dařilo“ naplňovat heslo listopadu 1989 o levném a výkonném státu. V roce 2000 už činily výdaje na správu a justici 156% objemu starobních důchodů. Výsledkem „léčby Klausem“ a jeho nástupci je drahý a nevýkonný stát, který pomohl tomu, že jse ztratili zhruba 750 tisíc pracovních míst. A to nás nyní čeká léčba globální finanční krizí, při níž vezmou za své další pracovní příležitosti. Máme stát, který žije z podstaty a na dluh, který občanům poskytl v devadesátých letech o 25-35 tisíc bytů ročně méně, stát, který šetřil a šetří na vědě a výzkumu (v cenách roku 1989 byly roku 2000 výdaje v této oblasti mírně nad úrovní třetiny výchozího stavu), na obraně a zejména na investicích, zejména na investicích do lidí. Teprve nyní se postupně vymaňuje z populační krize devadesátých let.Přibylo chudých. Podíl těch, kteří měli do 46% průměrného výdělku byl roku 1989 mírně pod úrovní čtvrtiny populace, po deseti letech, na zlomu tisíciletí už po započtení znehodnocení měny činil tři čtvrtiny. Máme stát, který způsobil škody na veřejném majetku, které přesahují čtyřnásobek hrubého domácího produktu roku 2000. Stát, jehož dluhy se vyšplhaly k biliónu korun, který ožnil zadluženost krajů a obcí (už obcí se odhadují dnes už na 80-100 miliard (v roce 2002 bylo udáváno číslo 46 mld. Kč) 6 Privatizační praotcové mluvili o tvořivé destrukci. Vskutku tvořivá destrukce! Pro rok 1991, krátce po vypuknutí „léčby Klausem“ jsem uváděl čísla svědčící o poklesu srovnatelném s velkou krizí. To bylo roku 1991. A podle šetření Svazu průmyslu a dopravy v roce 1997 nebylo 71% průmyslových podniků schopno udělat žádnou modernizaci. Není divu, tehdy Ministerstvem průmyslu a obchodu zpracovaná zpráva o stavu českého průmyslu přiznávala, že české podniky jsou kapitálově vyprahlé, a dokonce, že produktivita práce v privatizovaných podnicích byla v té době o 20% nižší než ve veřejném sektoru! Některé obory byly privatizační botou rozšlapány úplně a je otázka, zda se někdy vůbec vzpamatují. Příkladem je letecký průmysl, který v roce 1989 produkoval dolar (tehdejší dolar!) za dvě koruny. Měl zakázky, výrobu, o kterou byl zájem, a přece mu noví mocipáni odmítli pomoci k úvěrům. Jiným příkladem je průmysl obráběcích a tvářecích strojů, který s potížemi přežil, bez zájmu vlád, i když vyváží 90% produkce na ty nejnáročnější trhy a je to vesměs česká technologie! Česká společnost doby po roce 1989 prožila období, které mělo přelomový ráz. I v našich pohledech na ekonomiku jde nutně o nové odpovědi na otázky doby, o zvládnutí přeměn, které se staly nezbytností, o to, aby obnovený socialismus zůstal velkou výzvou světové civilizaci, aby byl přitažlivou civilizační alternativou vůči zkrachovalé éře Thatcherové, Reagana, Bushe staršího, Clintona a Bushe mladšího. Je to roku 2009 ostatně třicet let, kdy se Thatcherová ujala správy Spojeného království. Na konce je bezprecedentní krize7, po fyzické smrti Miltona Friedmana přišla i ta 6 František Dvořák, Velká loupež aneb bourání státu (Příspěvek ke kritickému hodnocení závěru XX. století v ČR), Praha 2004. 7 O ní například Wolfgang Münchau, Vorbeben, München, Hanser 2008; Wolfgang Münchau, Kernschmelze im Finanzsystem, München, Hanser 2008; Max Otte, Der Crash kommt. Die neue Weltwirtschaftskrise und wie Sie sich darauf vorbereiten, Berlin, Ullstein 2008; Colmant Samson, 2008 L´anée du krach, le boeck & larcier, Bruxelles 2009. intelektuální. 8 Nezastíráme, že v problémech, které musí naše společnost řešit, se slučuje vliv chybné rozvojové strategie čtyř desetiletí byrokratického socialismu s následky klausovské šokové terapie minulých let, kterou nijak nepřekonaly vlády Tošovského, Zemana, Špidly, Grosse a Paroubka. V Topolánkově kabinetu má pak naše země nejhorší vládní reprezentaci na celou dobu od roku 1918. . Ale už tento fakt by měl varovat před jakýmkoli ideologizováním ekonomických problémů, měl by vést k hledání konkrétních řešení, k vyzdvižení věcnosti. Česká ekonomika by měla v následujícím období mít k dispozici všechny vytvořené zdroje Přestavba osmdesátých let minulého století, která měla být revolucí shora i zdola, naděje nesplnila. V polistopadových procesech hrála sice prvořadou úlohu reforma v oblasti ekonomické, ale nejen marxisté, nýbrž i jejich protivníci už dávno vědí, že pouze ekonomickými strukturami společnosti integrovat nelze. Moderní společnost byla po celá staletí spojena s expanzí instrumentální a účelové racionality, racionality pojaté bezhodnotově, racionality manipulativní, za jejíž klasické oblasti Max Weber určil oblast ekonomiky a moci9. Klasický weberiánský koncept společenské racionality dnes naráží na své meze; manipulativní, bezhodnotová racionalita již nestačí ani v kapitalistickém světě. Tato racionalita ztělesněná v procesech ekonomizace a byrokratizace kolonizovala svůj základ, nazývaný někdy "přirozeným světem", čímž v určité fázi začala ohrožovat i samotné možnosti své reprodukce. V této situaci se vytváří základy pro nový typ společenské racionality a moderní socialismus mu vychází vstříc se svou poctivou snahou o hledání nových otázek i nových odpovědí, o zmapování nového pole společenského pohybu. Otevřená a žádným osočováním nerušená atmosféra teoretických diskusí musí vyústit i v podstatné změny ve vztahu celé společnosti ke společenským vědám, které dosud nebyly a nejsou na výši požadavků doby. Dřívější pojetí společenské racionality mělo za následek autonomizaci jednotlivých oblastí společenského procesu; tato autonomie vyústila m.j. i v oddělení úzce pojaté sféry (umělecké) kultury. Dnes je proměna společenské racionality spojena s opětným sblížením celku společenského vývoje s kulturní sférou: kultura prochází procesem universalizace, i Leninovy myšlenky o kulturní revoluci docházejí v levicových diskusích nové aktuálnosti. Společným rysem přeměn v oblasti ekonomiky i v politice je expanze prvků participace. Charakter výroby, řízení společenské produkce i úroveň pracovní síly, postupující procesy intelektualizace výroby i intelektualizace spotřeby (jak to ukazují třeba práce Richarda Floridy 10) vedou ve vyspělém kapitalistickém světě ke změně postojů k lidskému faktoru. Ve výrobě, v distribuci, v obchodu, ve službách, všude ve sféře společenské produkce se v nejvyspělejších zemích světa hroutí starý 8 Yann Moulier Boutang, Le prisme de la crise des subprimes: la seconde mort de Milton Friedman, La révue internationale des livres et des idées, septembre-octobre 2008, s. 15-20. K otázce odezvy monetarismu v praktické ekonomické politice viz Davis Smith, The Rise and fall of Monetarism. The theory and politics of an economic experiment, Penguin Books, 1991. 9 Ze souhrnných zpracování uvádím alespoň Joachim Radkau, Max Weber. Die Leidenschaft des Denkens, Carl hanser Verlag, München-Wien 2005; The Cambridge Companion to Weber, ed.by Stephen Turner, Cambridge UP 2000; Marek Loužek, Max Weber. Život a dílo. Weberovské interpretace, Karolinum, Praha 2005. Z Weberových děl hlavně Max Weber, Wirtschaft und Gesellschaft, Multimedia GmbH Paderborn 2005. 10 Richard Florida, The Rise of the Creative Class and how it´s transforming work, leisure, community, & everyday life, Basic Books, New York 2004; Richard Florida, The Flight of the Creative Class. The New Global Competition for Talent, Harper Collins, New York 2005. weberiánský koncept racionality a v teorii managementu proniká docenění participace, nebo snad se dá říci kolektivní racionality. V nejvyspělejších korporacích se sází na přirozený sklon lidí k identifikaci s úspěšným, je přesahujícím celkem, ale tato identifikace nesmí vylučovat jejich možnost z daného celku "vyčnívat". Řečeno jinak, dochází k ekonomickému zhodnocení "přirozených vazeb" mezi lidmi, a to nejen v oblasti produkce, ale i v oblasti sociální politiky atd. Tuhý centralismus období "welfare state" je pryč, funkce státu přejímají do značné míry "nižší patra" společenské struktury. Podobně se na konci 70. let začala vyčerpávat tradiční politická kultura, manipulativní, jejímž klasikem byl Machiavelli. Na její místo začíná nastupovat nová, rodící se participační politická kultura, hlásící se v řadě projevů ekologického hnutí, v mírovém hnutí atd., v místních iniciativách, systému referend, v nové technice, která umožňuje "vote-from-home-democracy". Velkou „laboratoří“ participační demokracie se stává Latinská Amerika, region, kde útlak dosahoval v minulosti velice drsných forem. 11 Participační politická kultura objektivně přesahuje buržoazní struktury, i když je dosud využitelná pro procesy manipulace. Rovněž v ekonomice průnik participace (až 80 % pracovníků nejúspěšnějších korporací se účastní zlepšovatelského hnutí) přesahuje v mnohém klasický kapitalismus. "Spolupracovnické sítě" (collaborative networks) vyžadují ovšem na všech úrovních kázeň, kompetenci, kvalifikovanost, zodpovědnost. Takováto pracovní síla vyžaduje ovšem i jinou úroveň spotřeby, odlišné zázemí služeb a vysoké spotřeby, přesun ke spotřebě immateriálních statků, velké množství disponibilního času. Jedině takováto pracovní síla, vysoce adaptabilní a dynamická, je schopná se orientovat v situaci, kdy až 75 % přírůstku národního důchodu v nejvyspělejších zemích se realizuje prostřednictvím aplikace vědeckých poznatků. Pro dnešek je charakteristická nejen expanze vědy a techniky do výrobní praxe, ale obecněji stále rostoucí vzájemné zprostředkování materiální produkce produkcí duchovní.12 Řečeno jinak, dnešní kapitalismus má četné postkapitalistické rysy, se kterými si neví brady, i když se je pokouší „marketizovat“, struktury, které představují prvky, které formačně patří následující společensko-ekonomické formaci. Jsou to prvky budoucnosti, jimiž současný kapitalismus zprostředkovává rozpory přítomnosti. Expanze participace v oblasti výroby i ve sféře politické kultury, intelektualizace výroby i spotřeby, vzájemné zprostředkování duchovní a materiální produkce znamenají zásadní posun pro celou sociální oblast, stejně jako odklon od starého, bezhodnotového konceptu racionality. Vedle toho ale změny ve výrobě a v řízení společnosti nacházejí svůj výraz i v sídelní struktuře a problémech s ní spojených. Po celá staletí byl vývoj evropských společností spojen s expanzí městské kultury a nástup kapitalismu tuto tendenci jen utvrzoval. Nutností byla obrovská koncentrace rozsáhlé pracovní síly na malém prostoru, daná systémem tovární práce. Dnešní technika, procesy decentralizace výroby a nástup informační techniky 11 Shrnutí myšlenek latinskoamerické levice podává chilská marxistická autorka Marta Harnecker, La izquierda al umbral del siglo XXI. Tornar el impossible en el possible, 12 Progresivní myšlenky v tomto směru, zejména pokud jde o průnik participace v praxi podniků, přináší Thomas J. Peters, Robert H. Waterman, Jr., Hledání dokonalosti, Svoboda-Libertas, Praha 1992 (v odlišném překladu Pragma, Praha 2001; Tom Peters-3ancy Austin, A Passion for Excellence, Warner Books, New York 1986; Tom Peters, Prosperita se rodí z chaosu. Jak provést revoluční změny v managementu, Pragma, Praha 2001. umožňují přesunovat značnou část placené práce do bytů, snižovat průměrný počet zaměstnanců v podnicích, lze říci, že fungování velkých systémů i ve výrobě je zprostředkováno fungováním systémů malých. Nejsou to jen ekologické důvody, které vedou k odlivu lidí z měst v řadě vyspělých států. Nové formy společenské produkce vedou k tomu, že koncentrace velkého množství pracovní síly na malém prostoru přestává být nutností, informační technika a rozvoj terciárního sektoru vyrovnávající kulturní šance obyvatelstva po celém území státu. Kultura a vzdělanost se stávají dostupné a nezbytné všeobecně. Nastupující proces kontraurbanizace znamená, že se obyvatelstvo přemísťuje z velkých konurbací, že dochází opětně ke stabilizaci venkovského osídlení, že města přestávají mít primárně ekonomickou funkci; do popředí vystupuje polyfunkčnost sídel a měst; dnes se zdůrazňuje jejich kulturní funkce. I práce přestává postupně mít výlučně ekonomickou funkci a v dalších desetiletích bude získávat na síle její sociální a kulturní smysl. V oblasti ekonomiky i kultury ztrácí tedy zdůvodnění dřívější tuhý centralismus a s průnikem participace se dostává ke slovu regionální hledisko, nastává doba budování regionálních kulturních center. Všechny tyto procesy znamenají ohromnou výzvu pro celou sociální sféru, vytvářejí nutnost jejího přebudování tak, aby mohla být významnou dynamizační složkou celé společenské produkce. Klausovské pojetí sociálního rozvoje jako něčeho, co je zátěží, co si můžeme dovolit teprve až... ztrácí půdu pod nohama. Je třeba prosazovat vědomí, že investice do člověka mají dnes zásadní význam pro budoucnost. Člověk už není určován především svou funkcí pracovní síly, ale teprrozvoj jeho bytostných lidských sil v dnešní době reintegrace pracovního procesu a nástupu nového (dialogického a komplexního) myšlení vytváří předpoklady, aby byl pracovní silou na úrovni požadavků doby. V dalším výkladu se pokusíme o krátkou analýzu stavu naší společnosti jako rámce rozvoje sociální sféry. Rozbor hlavních rozporů nám umožní i narýsovat hlavní cesty přestavby celé oblasti sociálního rozvoje. HLAV3Í DETERMI3A3TY ROZVOJE SOCIÁL3Í SFÉRY OD KO3CE 20. STOLETÍ Jak už jsme si ukázali, existuje v moderní společnosti stále rostoucí zprostředkovanost materiální produkce duchovní produkcí (a opačně), které odpovídá i vzájemná zprostředkovanost materiálních a duchovních potřeb. Bez adekvátní formy tohoto vzájemného zprostředkování a vzájemné podmíněnosti nastávají nutně deformace jak v uspokojování materiálních, tak i duchovních potřeb. Např. soudobý kapitalismus přece jen deformuje duchovní potřeby a tím i deformovaně profiluje strukturu uspokojování materiálních potřeb z hlediska rozšiřování trhu za jakoukoliv cenu. Pro moderní socialismus je proto kategorickým požadavkem v této oblasti komplexní rozvoj uspokojování a rozvíjení potřeb obyvatelstva v adekvátní vzájemné zprostředkovanosti jejich materiální i duchovní složky. To znamená na jedné straně, že moderní socialismus, který chceme v ČR nastolit, nemůže kopírovat model způsobu života vyspělých kapitalistických států, na druhé straně musí ovšem respektovat ekonomické zákonitosti společné všem vyspělým ekonomikám bez ohledu na zřízení. Jednou z nich je to, že větší význam a rozsah sféry zprostředkování má za následek rozšíření terciárního sektoru 13 tj. obchodu, služeb (zvláště informačních) apod. Postupně se krystalizuje i kvartární sektor, tj. oblast vázaná na informační a vědecko-výzkumné aktivity (informační služby atd.), která dnes v USA zaujímá více než čtvrtinu všech pracovních míst. Ve výhledu je také ustavení kvintárního sektoru, sféry vázané na ekologické aktivity, které se neomezují jen na "první" přírodu, nýbrž ve stále větší míře zasahují i ekologii městského prostoru, vznikají i produktivní meziobory, jako např. ekopsychologie. Ekologické vědomí se stává i ekonomickým faktorem.14 V České republice i po listopadu 1989 k těmto strukturálním změnám dochází se zpožděním a příliš pozvolně a s mnoha deformacemi. Nedoceněný zůstává význam terciáru a z něj se vyčleňujících sektorů pro dynamizaci národního hospodářství a růst kvality a produktivity pracovní síly.15 I dnes je jedním z argumentů proti růstu "investic do člověka" tvrzení, že "na to nemáme", že je třeba nejprve dosáhnout příslušných temp růstu atd. Moderní sociálně orientovaná tržní ekonomika ale vysunuje do popředí nikoli tvorbu nových zdrojů, ale racionální alokaci a využívání už existujících zdrojů. Je třeba se zbavit ekonomického redukcionismu, který brání adekvátně využívat "zakódovaný" potenciál naší společnosti. Pozornost tvůrců ekonomické reformy sféry by po oživení měla směřovat k hledání jakýchsi "přirozených" temp růstu, která jsou dlouhodobě mnohem nižší, než bychom čekali. V dlouhodobém průměru (1920-1979) nepřesahuje u nejvyspělejších zemí tempo růstu 1,7 %. Klíč k expanzi terciáru není v tvorbě nových kapacit, ale v růstu produktivity práce v sekundárním sektoru, stejně jako v sektoru primárním. Zpětnovazebním efektem pak růst terciáru přispívá k vzestupu produktivity práce v obou uvedených sektorech. Je proto pochopitelné, že v nejvyspělejších státech vyspělého kapitalistického světa činil již podíl terciáru v letech 1980-1984 kolem 60 %, s vysokým podílem obchodu v tomto rámci, který dosahoval až 23 %. Jestliže v Československu byl roku 1980 podíl terciáru na celkové zaměstnanosti (odmyslíme-li si investiční nedokrevnost této sféry u nás) jen 37,1 % (obchod 9,8 %), bylo to dokonce méně než v Portugalsku roku 1982 (39,2 %,resp. 12,1 %). Roku 1984 byl podíl terciárního sektoru v Československu 40-45%, ve Spojeném království 65%, ve Švédsku 65%, v Dánsku 67%, v Nizozemí 68%, v USA 68% a v Kanadě 69%.I tyto deformace ve struktuře zaměstnanosti ukazovaly míru nevyužívání potenciálu republiky, obrovský rozsah rezerv a dysfunkcí ve sféře zprostředkování. Zmapování těchto dysfunkcí a rezerv nám také ukáže rozsáhlé a nevyužívané možnosti expanze celé sociální sféry také v dnešní fázi vývoje. 13 K jeho rozvoji už Miroslav Misař, Terciární sektor, Svoboda, Praha 1971.Sfera uslug v SŠA: novyje javlenija i strukturnyje sdvigi, vyd. V. M. Usoskin-L. S. Děmidova, Nauka, Moskva 1985. 14 Z ucelených shrnutí uvádím např. Hermann Remmert, Ökologie. Ein Lehrbuch, Springer-Verlag, Berlin-Heidelberg-New York-Tokyo1984; Michael Begon-John L. Harper – Colin R. Townsend, Ekologie. Jedinci, populace, společenstva, Vydavatelství University Palackého, Olomouc 1997. 15 Přes všechny výhrady, které mám ke kolektivní práci Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998, Praha, Academia, 1998, ed. Jiří Večerník, vedoucí týmu Petr Matějů, musím uznat, že autoři se koncentrují správně na otázku zhodnocení kvalifikace a kreativity v ekonomickém procesu. Autoři ukazují na fakt, že zatím je tento proces velice deformovaný a nejvíce na otevření prostoru paradoxně vydělaly vyšší odborné školy, zatímco vysoké školy, přes absolutní nárůst poskytovaných míst ke studiu, mají na studenta méně prostředků než v minulosti. Žádná z polistopadových vlád nepochopila, že ministerstvo školství má strategický význam a že zde se bojuje o budoucnost národa. Je nutno se zbavit přežívajícího názoru, že terciární sektor je luxus navíc. Naopak, jde tu o efektivní spojení pracovní síly s podmínkami práce, o "preformování" pracovní síly atd.; každá dysfunkce v této oblasti se vymstí v rovině celospolečenské efektivnosti. Řečeno jinak, chybné zprostředkování má za následek chybnou praxi, a to ve všech oblastech společenského zprostředkování: průběh Klausovy reformy a jejích úpokračování za různých dalších premiérů to potvrzuje. Vyšší podíl terciáru je také spojen se všestrannou ekonomií času, 16 která je nezbytným rysem každé moderní společnosti, dále expanzí fondu disponibilního času (bez rozsáhlejšího fondu disponibilního času není možná nejen demokracie "všedního dne", ale ani náročnější formy kulturního využití), ale zejména s novým modelem pracovní síly, tj. relativně drahé pracovní síly. Ta musí být schopná aktivní, rychlé, úspěšné adaptace na měnící se podmínky v dnešním dynamicky se rozvíjejícím světě. S růstem významu subjektivního faktoru, participačních aktivit, expanzí sféry osobního rozhodování souvisí také preference osobní spotřeby oproti společenské spotřebě. Tempo růstu osobní spotřeby by mohlo být řádově dvojnásobně oproti společenské. Vycházím z toho, že strukturální změny jsou spojeny s uvedeným novým "modelem" pracovní síly a zároveň s novým modelem životní úrovně a spotřeby, včetně sociálních jistot, kde je třeba odstranit možnosti pro "nepravé příjemce", dosáhnout toho, aby na rozdíl od předlistopadové koncepce sociálních jistot, která působila demobilizujícím způsobem, získaly sociální jistoty opět aktivizující smysl. S tím souvisí i jiný koncept společenské rovnosti. Celosvětově se dnes dostává krize egalitářský koncept rovnosti, zděděný z epochy zahájené francouzskou revolucí; toto původně maloburžoazní pojetí prošlo určitým funkčním přehodnocením v dělnickém hnutí a za své ho vzala většina komunistických a dělnických stran. Pojetí rovnosti jako hospodářské rovnosti dnes nestačí, nelze ulpívat na dosavadním důrazu na rovnost spotřeby jako základní charakteristiku rovnosti. Krize zděděného konceptu rovnosti využívají někteří konzervativní autoři (u nás Václav Klaus, Karel Dyba aj.), kteří podobně jako Alexis de Tocqueville rozehrávají proti sobě svobodu a rovnost. Je evidentní, že pouze ekonomickými strukturami společnost integrovat nelze, stejně jako politické struktury také nestačí na daný úkol. Proti reduktivnímu pojetí společnosti brojí dnes i mnozí nemarxističtí autoři. Tím spíše by marxistům mělo být jasné, že strohý ekonomický determinismus je i ve věci rovnosti minulostní záležitostí a že je třeba hledat hlubší pojetí rovnosti, rovnosti šancí pro rozvoj bytostných lidských sil. Dnešní potíže socialistických a komunistických stran jsou spojeny také s tím, že nedokázaly včas zaznamenat proměny struktury společnosti, dělnické třídy, změny základních kulturních struktur společnosti, včetně konceptů rovnosti. Přežívající tradiční pojetí rovnosti znemožnilo m.j. také pochopit novou dynamiku profesionální struktury a růst podílu kvalifikované práce, včetně podílu informačních služeb na chodu národního hospodářství. Průvodním dokladem toho je i fakt, že Československo do listopadu výrazně zaostávalo v počtu vysokoškolských studentů na 100 tisíc obyvatel a i poté zachovává v mnohém dosud tradiční strukturu a nízkou členitost vysokoškolského vzdělání. Intelektualizace práce je významným 16 Podnětnou knihu na toto téma sepsal ján Ferianc, Ekonómia času, Pravda, Bratislava 1983. Za ještě zajímavější, i když bez významnější odezvy, pokládám studii, jejímž autorem je Pavel Hrubý, Metody ekonomického času, Institut československého komitétu pro vědecké řízení, Praha 1974 trendem ve vývoji světové ekonomiky a nese s sebou vzestup počtu vysokoškoláků a vědců ve špičkových firmách. Česká republika, přes vynikající předpoklady naší společnosti, tento trend vzestupu strategického významu vzdělání dosud nezachytilo 17 , jak o tom svědčí údaje o podílu výdajů na školství na hrubém domácím produktu. Do budoucna bude proto nutno zvýšit investice do pracovní síly, jejího vzdělání a kulturnosti. Tato oblast musí mít předstih oproti požadavkům dne a tak ulehčit budoucí adaptaci pracovní síly. Zahraniční výzkumy ukazují silnou korelaci mezi kulturností a tvořivostí, aktivitou pracovní síly. Je proto nutno zvýšit efektivnost výchovně-vzdělávacího systému i celé kulturní sféry, bojovat proti degradaci kvalifikačního principu. Pád starého byrokratického systému v SSSR byl spojen s tím, že přicházelo až 85 % kvalifikačního potenciálu nazmar. Nedostatečné ocenění kvalifikace ukazovalo vývoj spotřeby v 80. letech. Nadále trvala preference společenské spotřeby, která vzrostla za léta 1961 až 1984 z 38,25 mld. Kčs na 166,401 mld. (tj. na 414,3 % v roce 1983), podíl růstu kvalifikace a vzdělání zůstával relativně nízký; osobní spotřeba vzrostla za údobí 1961-1983 jen na 203,4 % a i v ní činil podíl kvalifikačního a vzdělanostního růstu mizivé procento. Podíl duševních pracovníků v roce 1986 představoval u nás 32%, ve Švédsku 47%, v Dánsku 43% (1985), v Nizozemí 45% (1985). Srovnatelný podíl duševních pracovníků jsme měli (1978) v porovnání s USA (1981) v hutnictví, v strojírenství, v elektrotechnickém a kovodělném průmyslu, v dřevozpracujícím průmyslu, výrazně lépe jsme na tom byli v textilním, konfekčním, kožedělném průmyslu, výrazně hůře v polygrafickém, v chemickém a gumárenském. V roce 1985 jsme sice měli nejvyšší podíl středoškolsky studující mládeže, ale výrazně jsme (i při zvážení rozdílu metodik) zaostávali v růstu podílu vysokoškolské mládeže. Požadavky na vysokoškolské vzdělání byly přitom plněny roku 1983 jen na 65,5%. Oblast kvalifikace, vzdělání a celkové kulturnosti má nejen zásadní význam pro vytvoření nového "modelu" pracovní síly, nýbrž i pro nový typ životní úrovně, sociálních jistot a spotřeby takového typu, který by nepůsobil na hospodářský vývoj deceleračně (jako dosud), nýbrž dynamizačně. Je nutno zvýšit počet vysokoškoláků (v příslušné kvalitě jejich vzdělání, což je hledisko, které polistopadový vývoj nerespektuje)) na 100 tisíc obyvatel na vyšší evropskou úroveň, pro počátek 90. let to znamenalo řád 2 000 studentů. Znamenalo by to zároveň i citelné odlehčení tlaku na zaměstnanost (v 90. letech nastoupil v České republice ve Slovenské republice (vazba obou ekonomik je stále velice významná i po rozpadu federace) zhruba 1 milión nových pracovních sil, při privatizaci se ztrácelo v průměru 30 - 50 % pracovních míst, takzvaná přezaměstnanost činila pětinu až čtvrtinu všech pracovních sil). Řešení nelze ovšem spatřovat jen v kvantitativním vzestupu vyšších "pater" vzdělávací soustavy. Nejen vysoké školství zaostává v kvantitě i kvalitě za světovou špičkou. V kritické situaci se ocitla i oblast středního školství. Při zachování trendu k dosažení všeobecného středního vzdělání je nutno klást důraz na větší rozmanitost forem a zaměření 17 Všechny studie věnované transformaci české společnosti po listopadu 1989 ukazují, že středoškoláci získali více než vysokoškoláci. Viz Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998, ed. Jiří Večerník, vedoucí týmu Petr Matějů, Praha, Academia, 1998; Vlasta Šafaříková a kol., Transformace české společnosti 1989-1995, Brno, Doplněk 1996; Pavel Machonin, Milan Tuček a kol., Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury, Praha, Sociologické nakladatelství, 1996. Všechny tři práce jsou přínosné v tom, jak ukazují, že k rozporům a deformacím zděděným z minulosti přistupují nové, vytvořené během transformace. V tom se o jejich výsledky výrazně opírám. V materiálu totiž poskytují mnohem více než v reflewktovaných závěrech. školního vzdělání. Inspirující jsou tu zkušenosti některých srovnatelných zemí, např. Belgie. Hrozivému zvýšení nákladů na školství a vzdělávací soustavu, která je dnes rozvrácená, se lze vyhnout zpružněním forem studia, větším podílem dálkového studia, zvýrazněním podílu seminářů atd. S těmito opatřeními spojené snížení dodatečných nákladů ovšem vyžaduje návazná opatření (dostatek učebnic a vědecké literatury by měl být při tom úplnou samozřejmostí). Vysoká prestiž kvalifikace, vědy a informačních služeb se promítá dnes i do struktury spotřeby. Také zde má důležité místo expanze mikroelektroniky, jež nejen mění morální povahu celého pracovního procesu (už uvedené zprostředkování materiální produkce produkcí duchovní), nýbrž i ve formě spotřební elektroniky činí novou vědu a techniku (ale i kulturu v jejích nejrůznějších podobách), součástí každodenního životního stylu lidí a vytváří kladný vztah veřejnosti k ní. Zatímco ve světě klesají v posledních letech náklady na komponenty v mikroelektronice až o 50 % každé dva roky a lokální výpočetní technika se stala např. v USA záležitostí běžného prodeje pro domácnosti, je dodnes u nás spotřební elektronika na cenové úrovni, jež komplikuje její odbyt i na našem trhu a její účinné využití ve zpřístupňování kulturních hodnot. Přitom podle průzkumů zveřejněných v Hospodářských novinách pokládalo už koncem 80. let za adekvátní cenu videomagnetofonu na řádu 6 tisíc Kčs 94,7 % posluchačů Československé televize Tehdy uvažované hladiny přijatelnosti nebylo dosaženo v průměru ani dnes (i když jsou levnější druhy v nabídce), navíc drasticky poklesla kupní síla obyvatelstva. Zaostávání v této oblasti není dnes jen otázkou ekonomickou, ale i sociální a kulturní. Všeobecně se dá říci, že "model" levné pracovní síly, posílený po listopadu 1989, kdy jsme klesli na 1/16 průměru zemí OECD (průměrná mzda kvalifikovaného dělníka byla roku 1991 u nás 0, 63 USD, v Hongkongu nebo Singapuru 2, 50 USD) znemožňoval a znemožňuje skutečnou diferenciaci příjmů podle kvalifikace, kvality a množství práce, implikoval určité pojetí sociálních jistot (pociťovaných jako zátěž), vedl k nadměrné zaměstnanosti obyvatel v postproduktivním věku a zejména pak žen, k tomu, že kvalifikační růst se v zásadě nevyplácí.Roku 1985 představovala mzda duševního pracovníka oproti manuálnímu (vybraná povolání) v Československu 120%, v New Yorku 130%, v Kodani 134%, ve Stockholmu 138%, zatímco v Düsseldorfu 163%, ve Vídni 165%, v Tokiu 199% a v Paříži 208%. Oproti mužům se základním vzděláním měli vysokoškoláci v roce 1984 138,9%. Následkem toho nejsou požadavky na vzdělání adekvátním způsobem pokrývány. Nejvýznamnějším důsledkem je ovšem deformování struktury cenové hladiny a v důsledku toho i deformování celého profilu spotřeby. Uvedený "model" pracovní síly vyžadoval výrazné dotace zboží základní spotřeby, zatímco z hlediska perspektivněji pojaté akumulace výhodné zboží dlouhodobé spotřeby bylo a do jisté míry dosud je značně "předražené" a stává se předmětem prestižního chování. Srovnání s vyspělými západními státy pokud jde o nutné množství odpracovaných hodin potřebných na zakoupení příslušného zboží vyznívá stále výrazně v náš neprospěch. Zde proponovaný "model" relativně drahé pracovní síly neznamená jen zdražení pracovní síly: vyžaduje řadu návazných opatření v ekonomickém mechanismu, v právní sféře, odstranění deformací v hodnotových vztazích tak, aby bylo možno rozvrstvovat příjmy podle kvalifikace, množství a kvality práce. Změna způsobu odměňování by postupně měla vyúsťovat v nový "model" spotřeby, ve vytváření silné kulturotvorné vrstvy, schopné podepřít přesun směrem k immateriální nebo postmateriální spotřebě. Náročná kulturní politika bez silné vrstvy schopné být příjemcem a zároveň aktivním ovlivňovatelem kulturní tvorby není myslitelná. Jít cestou radikálního zlomu à la Klaus je těžko perspektivní. Reálné je spíše přejít na politiku řízeného růstu mezd a cen; při racionálnějším využívání existujících zdrojů je schopný tříprocentní růst hrubého domácího produktu zajistit růst mezd o řád 4-5 %, zatímco ceny by se mohly zvyšovat o 2-2,5 %. Cílem tohoto opatření by bylo mimo jiné vytvořit si prostor pro přiblížení se optimální příjmové hladině u jednotlivých sociálních a profesionálních skupin, kde např. rozdíl mezi reálným a optimálním příjmem činí podle mikrocensů z poloviny 80. let u vědeckého pracovníka 80 %, u programátora 60 %, u konstruktéra 52 %. Komplexní pojetí celé mzdové politiky by navazovalo na tato opatření. Je nemyslitelné ekonomicky i politicky, aby za situace, kdy životní úroveň ve vyspělých západních státech přes všechny potíže rostla, v Československu (České republice) určitou dobu stagnovala, jak jsme toho byli v některých letech minulého režimu svědky nebo dokonce prudce klesala, jak jsme to viděli od roku 1990. Existující deformace ve struktuře národního hospodářství, v cenové politice i v celkové ekonomii času se projevují také v tom, že obyvatelstvo vybavuje své domácnosti především těmi spotřebiči, které souvisí - navzdory záměrům privatizátorů - s nedostatečnými službami (pračky apod.), stejně jako v poklesu kulturních aktivit. Pokud jde o vybavení domácností, 3. března 1991 automatickou pračku měly např. 2 259 244 domácnosti, barevný televizor 2 973 504 domácnosti, telefon jen 1 578 302 domácnosti, osobní auto 2 316 601 domácnost, chatu nebo chalupu, případně rekreační domek 540 156 domácností. Přírůstek za léta 1980-1991 byl u obytné plochy 17,5% (ČR 15,3%), byty s třemi a více místnostmi přibyly o 34, 3% (ČR 32,2%), ústřední topení o 42, 1% (ČR 35,8 %), koupelny o 23, 6% (20, 7%) , automatické pračky o 100,7% (ČR 95, 5%), barevné televizory o 1054,1% (ČR 1021 %), telefony o 43, 2% (38,4%), osobní automobily o 23, 3% (ČR 19,2 %), chaty, chalupy a rekreační domky o 27, 9% (ČR 23, 8%). Deformace v ekonomii času, poddimenzování terciárního sektoru (zejména pak služeb), nedokrvenost trhu a pokřivení cenových i mzdových relací vedou k nutnosti kumulace více příjmů v rodinách, ke snahám o autarkii a samozásobitelství. Ilustrací toho je skutečnost, že podle mikrocensů 64 % dotázaných pokládalo sice roku 1985 za dominantní potřebu zajímavou práci, ale současně 60 % obyvatelstva kladlo do popředí schopnosti umět si doma vše udělat a opravit. Všechny uvedené jevy vedou k nervóznímu životnímu stylu obyvatelstva a k uzavírání rodiny (která získává opět ekonomickou funkci), k jejímu narušování, stejně jako k dysfunkcím v pracovních kolektivech, k poklesu zájmu o participační a veřejně prospěšné aktivity. Tento vývoj po nástupu reformy nabyl ještě ostřejší podoby. Rozvoj terciárního sektoru a odstranění deformací v oblasti tak vystupuje jako prvořadý politický úkol pro dosažení sociálního konsensu, nejen jako ryze ekonomická záležitost. Navíc parazitování na dysfunkcích ve sféře zprostředkování umožňuje vznik živelného přerozdělování, kdy už v polovině 80. let 77 % vkladů bylo soustředěno na 25 % vkladních knížek. Tento trend se po listopadu 1989 v epoše privatizací a restitucí ještě posílil. V naší republice pohlcovaly roku 1980 základní potřeby (odívání, jídlo, bydlení) 81,8 % z celkové osobní spotřeby, zatímco řád vyspělých kapitalistických zemí v této oblasti činí zhruba 60-63 %. Nelze se pak divit, že výdaje na vzdělání v dané struktuře činily pouze o 0,7 %, na kulturu 4,2 %, zatímco na potraviny 49,3 % a neuvěřitelných 20,5 % veškerého obratu za potraviny připadalo na alkohol! Vypovídající hodnotu má i nízká míra úspor, která v ČSSR činila (vzhledem k nesouladu mezi úroky a vývoje cen i poklesu reálné kupní síly obyvatelstva na úroveň začátku sedmdesátých let) roku 1984 pouze 3,9 % a v našich podmínkách by bylo žádoucí zhruba její ztrojnásobení, tj. řád 12 %. Průměrný vklad na obyvatele ČR u Státní spořitelny byl roku 1980 10, 1 tis., roku 185 15, 6 tis., index 1986/1980 byl 154, 5%. Při nivelizaci mezd (podíl nejvyšších a nejnižších mezd byl roku 1985 v České republice 2, 5, ve Francii roku 1984 3, 1, v SRN 1982 5, 3, v Rakousku 1984 5, 1) vstupovaly do hry už za minulého režimu nelegální příjmy, odhadované roku 1988 na 8,3-10,6 mld. Kčs. Včetně legálních a pololegálních příjmů činily neekvivalentní příjmy 26,3-30,4 mld. Kčs, tedy 14-16% pracovních příjmů obyvatelstva České republiky (1986). Po dvě desítky let stagnoval podíl spotřeby na národním důchodu: 1970 byl 52, 1%, 1980 51, 4%, 1985 51, 8%. (Po listopadu 1989 nedošlo k obratu k lepšímu: vždyť roku 1991 se prodalo ve fyzickém vyjádření méně o 40% výrobků, výroba zaznamenala třetinový pokles. ) Průměrné roční přírůstky osobní spotřeby v % byly v české republice 1966-70 4,8, v období 1971-75 4,5, v následujícím pětiletí 1976-80 1,4 a v letech 1981-85 dokonce pouhých 0,7. Všechny uvedené jevy, nízká míra úspor i zastaralá struktura spotřeby přežívají a nesmyslnou šokovou terapií se ještě prohlubují. Za klíčový bod lze v oblasti sociálního rozvoje (včetně expanze oblasti kulturních aktivit) rozšíření terciární sféry, a to jak co do podílu na zaměstnanosti, tak co do investic a stabilizace situace na vnitřním trhu. Navrhujeme proto zvýšení podílu terciárního sektoru cílevědomou ingerencí státu, tj. do roku 1995 na úroveň 48-50 % celkové zaměstnanosti (roku 1980 představovala zaměstnanost v sekundéru 48,7 % všech ekonomicky aktivních osob, v priméru pak 14,2 %, zatímco koncem 80. let byl podíl sekundéru v USA 23 % a priméru 3 %). Vzestup terciárního sektoru lze realizovat (selektivně) částečně na úkor primáru a sekundáru, částečně díky absorbování přírůstku nových pracovních sil v 90. letech. Podíl obchodu v polovině 80. let např. v Československu činil jen 9,8 % celkové zaměstnanosti, zatímco ve Švédsku 13,8 %, ve službách u nás 19,8 %, ve Švédsku 34,0 %. Zaostávali jsme i v kultuře a formách prodeje, což bylo především patrné na faktu, že jsme měli zhruba dvakrát menší prodejní plochy na obyvatele než ve vyspělých kapitalistických státech, méně rozvinutou síť samoobsluh i náročnějších forem prodeje, úplně absentovaly i formy šetřící živou práci atd. Nejbolavějším místem byl snad ovšem "skladovací průmysl", kde našich 6,6 m2 skladovací plochy na obyvatele bylo řádově pětkrát méně než je průměr vyspělých západních zemí; navíc tu převažovala ruční manipulace, ztěžující moderní formy prodeje (supermarkety, hypermarkety, diskontní prodejny, zásilkový prodej atd.). Většina skladů byla nevhodně umístěna a 26 % objektů bylo starších 50 let. Ve skladovém hospodářství pracovalo roku 1985 497 tis. občanů, měrná doba skladování činila 90-100 dní, zásoby 633,8 mld. Kčs na celkové ploše 150 mil. m2. Roční ztráty v této oblasti, kde navzdory světovým trendům v polovině 80. let pracovalo ještě 62% zaměstnanců ručně, činily asi 10 mld. korun. Rozšíření služeb by v mém rozvojovém projektu zvýšilo disponibilní čas obyvatelstva a postupně by přispělo k vytvoření otevřeného modelu rodiny, příznivého pro její stabilizaci a růst participačních aktivit obyvatelstva. Předlistopadový i dnešní vývoj ale je úplně jiný. Díky nízkému využívání pracovní doby, kvalifikačního potenciálu, špatné organizaci práce a neefektivnímu vynakládání zdrojů máme dnes v České republice jeden z nejvyšších počtů odpracovaných hodin za týden v Evropě. Celková efektivnost využití pracovní doby a dostupných zdrojů činily na konci minulé éry zhruba 50 - 60 % oproti průměru vyspělých kapitalistických zemí. Změny v této oblasti dávaly už začátkem devadesátých let minulého století reálnou možnost snížit už do roku 1995 počet odpracovaných hodin na 37-38 hodin (případně na 4 dny) v týdnu a prodloužit dovolenou o jeden týden (dnes ve vyspělých kapitalistických státech je o jeden až dva týdny delší dovolená než u nás). Dále by bylo možno prodloužit mateřskou dovolenou do věku 3 let dítěte, což by dovolilo uvolnit až 125 tisíc pracovních míst žen. Příznivě by se na kvalitě populace projevila i možnost započítávat určitou část dne věnovanou výchově dětí u žen za odpracovaný čas a zkrátit jejich reálnou pracovní dobu na řád 30 hod. týdně. Ukazuje se i jako reálná možnost diverzifikovat formy zaměstnanosti (částečné úvazky, pružné úvazky, sdílené úvazky, práce doma apod.). Přes výrazné zlepšení v sektoru prodejních služeb tato šance nebyla využita. Po deformacím přestopadové éry přišly nové, kdy řada služeb pro obyvatele zmizela. Významnou oblastí životní úrovně a celého životního stylu je zdravotní stav obyvatelstva. Zde Československo také výrazně zaostalo za nejmodernějšími trendy, jak o tom svědčilo snížení průměrného věku mužů za léta 1960-1983 o jeden rok (na 66, 87; vysoká kojenecká úmrtnost: roku 1984 16 promile oproti např. 11 promile v Belgii), u řady druhů onemocnění až dvojnásobná mortalita oproti nejvyspělejším kapitalistickým státům. Zdravotní charakteristiky populace v některých případech (vyšší kategorie mužů) byly horší než v meziválečném období. Rovněž počet nemocničních lůžek na 1 tisíc obyvatel stagnuje (1970 8 lůžek, 1983 jen 7,9), nedostatečný byl počet osob zdravotnického personálu na lékaře (2,99 - tj. výrazně pod úrovní vyspělých západních států). Na zdravotní stav populace (který se projevoval i v poklesu fyzické výkonnosti branců) působilo i zhoršující se životní prostředí. Řešení lze vidět pouze v řadě komplexně provázených opatření. Jedná se o zjednodušení struktury v resortu zdravotnictví a sociální péče (nastal ovšem opačný vývoj), lepší využití kvalifikované pracovní síly, modernější technické vybavení, které umožní přejít na prevenci (screening, databáze atd.). přestože existující finanční prostředky vynakládané v oblasti zdravotnictví jsou vysoké (náklady na jedno nové lůžko v nemocnici tvořily koncem osmdesátých let 1 mil. Kčs, provozní prostředky na jeden ošetřovací den 200 - 300 Kčs), přesto Československo mělo tehdy v evropském kontextu velmi nízký podíl investic do zdravotnictví na hrubém domácím produktu (daný mim o jiné ale i centralizovanou formou zdravotní péče). Zlepšení zdravotnické péče se může promítnout do výrazných ekonomických efektů: pracovní neschopnost vyjádřená v kalendářních dnech byla v roce 1983 114,9 mil. pracovních dnů. Snížení nemocenského ošetřování o 1 mil. dnů znamená tedy úsporu 300 mil. Kčs. Důležité místo v péči o zdraví populace má i rozvoj ekologických a zvláště pak sportovních aktivit, podpora hnutí za fyzickou zdatnost. Ve sportovní oblasti je třeba přesunout těžiště preferencí od prestižních druhů vrcholového sportu k masové tělovýchově, zvláště pak k jejím investičně nenáročným formám. Zlepšení vyžaduje i nabídka sportovních potřeb (které jsou navíc v Československu dražší než ve vyspělých kapitalistických státech) a sportovních služeb (obojí se ostatně může stát výhodným zdrojem deviz). Významnou kapitolu představuje snížení současné ekologické zátěže, která postihuje již 50 % obyvatelstva. Ve spadu oxidu siřičitého na 1 km2 (představoval koncem osmdesátých let 97 % všech plynných emisí) byli ještě v 80. letech na 2. místě na světě, za léta 1965-1982 vzrostlo množství dusičnanů ve vodě o 152 %, 26 % ploch lesů je zasaženo imisemi, ztráty na dřevní hmotě jimi způsobené činily v roce 1990 již 21 %. Při pokračování existujícího trendu mělo 65 % lesů sníženou životnost. V čištění odpadních vod jsme zaostávali za nejvyspělejšími západními státy zhruba o 30 let. Ekologický problém vyžaduje komplexní přístup. Jedná se např. o přizpůsobení koncentrace v zemědělství možnostem krajiny (to způsobovalo asi 50 % znečištění vod), o uplatnění adekvátní techniky fluidního spalování, o rozumnou energetickou strategii atd. Nejdůležitější je ale rovina strukturálních změn. Existující struktura národního hospodářství i dnes vyžaduje velké energetické a surovinové vstupy 18 (na jednotku hrubého domácího produktu mělo Rakousko spotřebu oceli oproti Československu 41,1 %, Japonsko spotřebovalo na jednotku hrubého domácího produktu 45,7 % československé spotřeby energie, Rakousko 51,9 % atd.). V 80. letech se diskutovalo o tezi, že snížení výroby oceli na 7 mil. tun v celém Československu v horizontu nejbližších 5 let, stejně jako dalších energeticky a surovinově náročných výrob by výrazně přispělo k vyřešení ekologické krize, ke snížení spadů škodlivin. Tehdy škody vzniklé zhoršujícím se životním prostředím činily asi 3,5 miliardy Kčs, tj. 400 Kčs na obyvatele, zatímco investice na ochranu životního prostředí činí pouhých 20 Kčs na obyvatele. Alternativa přehlížející problém existující struktury výroby by musela uvažovat při snížení spadu oxidu siřičitého k roku 1992 na úroveň roku 1975 s dostatečnými investicemi 900 mil. dolarů v cenách 1980 a při dalším snížení o 25 % oproti roku 1975 s dostatečnými investicemi 2,5 miliardy dolarů. Konfrontace obou cest hovoří jasně pro cestu s pomocí cílevědomé strukturální politiky. Tak sám o sobě nepovede k odlehčení struktury ekonomiky, naše výroba v současné mezinárodní dělbě práce by mohla těžkou strukturu kompenzovat. Výrazně to bylo vidět na situaci v zásobování vodou. Československo mělo nejmenší zásoby vody v Evropě, ale nejvyšší spotřebu na obyvatele a den mezi evropskými průmyslovými zeměmi (384 l, nyní, po zpoplatnění těchto služeb, klesla spotřeba na řádově 200 l.). Oproti nám činila spotřeba vody na osobu a den v NSR 41 %, ve Velké Británii 55 %, ve Francii 60 %. Největší význam měl v této souvislosti fakt, že na odběru vody se roku 1980 u nás podílely vodovody jen 47,8 mil. m3, zatímco zemědělství 7,3, průmysl 58,5, energetika 57,6 (reálná cena 10 Kčs za 1 m3). Snížení spotřeby vody v průmyslu a energetice a snížení ztrát ve vodovodech, které představovaly koncem osmdesátých let 20 %, by mohlo přinést úsporu 40 mil. m3, a to by zajistilo bez dodatečných nákladů spotřebu vody pro vodovody (pro rok 2000 se předpokládalo 71,1 mil. m3) a pro zemědělství (roku 2000 22,7 mil. m3). Největší okruh služeb se váže k oblasti bydlení. V Československu nemělo roku 1980 11 % cenzových domácností (607 221) vlastní byt, ale podle některých údajů rozdíl mezi počtem bytů a domácnosti činil řádově 95 tis. bytů, což představovalo řád roční produkce bytů do roku 1989. Příčinou kritického stavu byla nejen neobydlenost některých bytů, ale především nenormální situace na trhu s byty, který 18 K vymezení vztahů mezi surovinovou základnou a ekonomickým růstem srv. Jiří Šafář-Mirko Vaněček, Suroviny a hospodářský rozvoj, Svoboda, Praha 1982. opět spoutává džungle předpisů a omezení. Řešení lze vidět nejen v obnovení důvěry na trhu s byty, přeměnou bytů v normální zboží, nýbrž i ve zvýšení výkonnosti našeho stavebnictví, které ale tehdyrocházelo krizí. Využití pracovní doby zde podle některých průzkumů činilo asi 50 %, při řádově stejných stavebních kapacitách roku 1984 Československo vyrobilo a rekonstruovalo 91 tis. bytů, zatímco bývalá NDR 207 tis. Zaostávali jsme také ve využití nových technik; jednalo se zejména o monolit, který mohl šetřit 13 až 30 % oceli, beton (spotřeba cementu v Československu byla o 30 60 % vyšší než v nejvyspělejších západoevropských státech). Atraktivní stavební technikou je i montování z dřevěných dílců (dřevo bylo tehdy osmkrát levnější než beton), které se u nás příliš nevyužívá. Rezervy byly i ve snížení nadměrného bytového odpadu. Kdyby byl v letech 1950-1980 bytový odpad o 28 % nižší, byl by rámcově vyřešen bytový problém již roku 1980. Za léta 1961-1980 činil úbytek bytů celkem 989 tisíc, na rekreaci v tom připadalo jen 16,7 % (v České republice sloužilo rekreaci asi více než 200 tisíc objektů). V 90. letech vstoupil v obou republikách bývalé federace do pracovního procesu takřka milion nových pracovních sil: tito mladí lidé měli zakládat rodiny. Ekonomické a sociální faktory doby Klausových reforem prohloubily nedostatek bytů a mladí lidé odkládali zakládání rodin. Vzrostla sice poptávka po bytech, ale v naprosto jiné struktuře. . Zároveň bude vláda dříve či později nucena jít cestou skutečně cílevědomě prováděných strukturálních změn a to předpokládá existenci rezervního bytového fondu. Jako krátkozraké se tedy jeví rozbití investiční činnosti (pokles mezi rokem 1990 a 1991 na 64%, u bytů na pouhých 50%, přičemž jde většinou jen o dodělání už existujících staveb!). Na nejnižším bodu poklesu Česká republika produkovala asi 13 tisíc nových bytů. Bytový problém by měl mít prioritu. Vždyť už roku 1985 byla situace taková, že v prvních pěti letech po uzavření sňatku jen 65, 4% manželů mělo k dispozici byt, v prvním roce jen 36, 2%! A šlo vesměs o lidi s dosud nezformovanou sociální zkušeností: nevěsty měly v průměru věk 19-20 let, ženiši 23 roky. Před mladé lidi stavěla 90. léta i v této oblasti individuálně těžko zvládnutelné problémy. Stát měl pomoci, ale jeho lhostejnost málem navodila situaci demografického kolapsu. Rodiny s jedním dítětem v době začínajících politických změn tvořily 40, 2%, s dvěma dětmi 45,6%, se třemi dětmi jen 11, 5% a s pěti a více dětmi 0, 6%. Reálná výše hlavních peněžitých dávek rodinám s dětmi ve srovnání s rokem 1990 klesla v roce 1991 na úroveň slabě překračující 80%. Bez řešení bytové situace se ovšem zhoršila i sama populační bilance. Při zvážení všech daných možností je dnes reálné při existujících prostředcích vyřešit bytový problém v horizontu 5-7 let. Pozornost je nutno věnovat i diversifikaci bytové výstavby (průměrná obytná plocha bytu byla v ČSSR 51,9 m2 v roce 1983, zatímco v Belgii 1982 112 m2, v NSR 96,6 m2 v roce 1981, ve Finsku roku 1983 81,1 m2 atd.), nabídce nových služeb (stavby rodinných domků na zakázku - 42 % občanů si podle sociologických výzkumů přálo už na konci 70. let rodinný domek; opravy a úpravy bytů atd.). nevyhovující úroveň cen a kvality měl tehdejší československý nábytkářský průmysl. Dá se říci, že model dvojího bydlení (v Československu roku 1980 bylo 369 tisíc bytů obydlených jen občas nebo neobydlených, z toho bylo minimálně 64 % v rekreačním fondu) odrážel a odráží nervózní životní styl života obyvatelstva, nízkou kvalitu prvního bydlení, zhoršující se životní prostředí, nízkou možnost levného cestování a výrazný nedostatek participačních aktivit. Malému využívání tehdejších podnikových chat (jen 17 %) by bylo snad možno zabránit tím, že by byla vytvořena jakási agentura sdružující tato zařízení v rámci republiky a umožňující jejich střídavý pronájem jednotlivým podnikům a organizacím, podniky se v nové situaci patrně těchto objektů budou zbavovat. Život šel ale jinou cestou: podniky se při privatizaci této „zátěže“ většinou zbavovaly prodejem nebo nájmem. K vyřešení bytového problému by přispěla i stabilizace struktury osídlení a menší pohyb investic. Naopak jako národohospodářsky neúnosný se ukazoval dolistopadový model, kdy stát stavěl 21-23 % bytů, soukromníci 30 % a družstevní formou vznikalo 46-49 % bytů. Vždyť profesionální prací lze postavit by za 600 hodin, zatímco svépomocná družstva požadovala běžně 3 000 - 3 500 hodin. Šlo o plýtvání celospolečenskou prací a odčerpávání disponibilního času společnosti. Potřebu do roku 2010 nově vystavět 2-2,7 mil. bytů (tj. 80 - 110 tisíc ročně) bylo možno zvládnout bez potíží profesionální prací (do roku 2000 1,4 mil. bytů). Polistopadový útlum bytové výstavby (při maximálním poklesu bytové výstavby bylo dosaženo „dna“ 13 tisíc dokončenýchh bytů ročně!) a zrychlené vyřazovaní bytů a objektů z bytového fondu situaci ještě výrazně zkomplikovaly. Dalším velkým tahem rozvoje životní úrovně je oblast dopravy a kultury cestování (na začátku doby „perestrojky“ zaujímalo 7,8 % osobní spotřeby obyvatelstva, navíc i oblast dojížďky do práce). Její řešení je také do značné míry spojeno se strukturální politikou, s redukcí materiálově a energeticky náročných výrob. Předlistopadová a značné míry i současná struktura národního hospodářství byla a je i dopravně náročná. V této souvislosti vynikal např. dovoz 15 mil. tun železné rudy, vývoz řádově 3 mil. tun válcových materiálů, 2 mil. m3 řeziva atd. (údaje se týkají celého Československa) Přepravu velkých nákladů pak zajišťovala železnice (celkem 72 % přepravy nákladů). V důsledku toho mělo Československo 2,1 krát větší celkový přepravní výkon na obyvatele v NSR (rok 1982). Zatížení železnice národní přepravou bylo dokonce u nás třikrát větší než v NSR (5,48 tkm na km oproti 1988) a hrozilo překročení propustnosti dopravní sítě po roce 2000. Nelze se potom divit, že rok od roku klesala přepravní rychlost a kultura cestování, že lidé měli k železnici oprávněnou nedůvěru; od roku 1970 poklesl počet železnicí přepravovaných osob z 558 mil. na 416 mil. v roce 1980. Naproti tomu ČSAD přepravily roku 1980 o 400 mil. osob více než v roce 1970 (celkem 2,1 mld. osob). Místo toho, aby polistopadové vlády šly cestou rozvoje ekologicky vhodné železniční přepravy, dávající možnosti i pro rozvoj kultury cestování, řeší problémy pro sebe příznačným způsobem: zdražováním a rozpočtovými škrty. Komunisté předkládají jinou cestu. Snížení přepravní náročnosti v hospodářství díky redukci materiálově a energeticky náročných odvětví by umožnilo normalizovat cestovní režim a rekonstruovat železniční síť, zlepšit úroveň cestování (v úvahu přichází i výstavba segregované expresní sítě) a zvýšit podíl železnice na osobní přepravě. Ke zlepšení situace městské hromadné dopravy by přispělo zvýšení podílu elektrické trakce (ekonomické i ekologické důvody jsou stejně závažné). V oblasti automobilové dopravy došlo navzdory ropným šokům k vzestupu; roku 1980 už připadalo v Československu 7,2 obyvatel na osobní automobil, v České republice pak 5,8, v Praze byla hustota největší: 4,3 ob. na osobní vůz. Ve stejné době byl západoevropský průměr ovšem už 3,0 ob. na osobní automobil, USA se přiblížily absolutní nasycenosti obyvatelstva automobily, protože na 1,8 ob. připadl 1 vůz. V Československu by dosavadní tempo vedlo k dosažení úrovně 5,8 ob. na automobil v roce 2000, což je nedostatečné. Dnešní vynucená expanze automobilismu podmíněná rozkladem veřejné dopravy je plná chaotičnosti a nekoncepčních rysů. Z tohoto hlediska bylo nepochybně třeba zvážit osud československé automobilové výroby. V úvahu přicházel např. společný projekt se západoevropskými státy, nákup licencí, případně rozvinutí náhradních výrob umožňujících nákup vozů ze zahraničí. Naše vozy měly totiž neúnosně vysokou výrobní cenu, byly cenově těžko dostupné pro domácí spotřebitele. Realizovaly se také obtížně na zahraničních trzích díky své vysoké spotřebě, protože tehdejší průměr byl u srovnatelných vozů 4,4 - 4,7 l na 100 km. To mělo ekologický aspekt, protože automobily se na znečištění vzduchu podílely 30 - 35 %. hodnotové deformace tu vystupují obzvláště do popředí, protože koruna vložená naším zákazníkem do nákupu automobilu měla areálnou hodnotu zhruba 50 haléřů. Ale prodej Autoškody Mladá Boleslav Volkswagenu je v řadě ohledů odstrašujícím příkladem, jak se privatizovat nemá, totéž se týká dalších automobilek. Česká republika má asi nejhustší síť podniků vyrábějících pro automobilový průmysl na světě na počet obyvatel, mimojiné jde o o tři finální výrobce osobních automobilů. . Současná globální finanční krize bude pro toto odvětví těžkou zkouškou. Nejcitlivější oblastí rozvoje životní úrovně bylo a je zásobení vnitřního trhu spotřebním zbožím. Zde se situace v 70. letech výrazně zkomplikovala díky vnějším i vnitřním činitelům. Jestliže např. roku 1970 krytím dovozu paliv a energie bylo 11,3 % čs. vývozu do SSSR, roku 1983 už zapotřebí 66 %. Protože stroje (dvě třetiny vývozu) nestačily krýt růst dovozu vyvolaný zvýšením cen, musel být zvýšen export běžného spotřebního zboží pro nižší příjmové kategorie, jež pak chybělo na domácím trhu. Tentýž efekt měla i politika oddlužení rámcově dovršeného na počátku 2 poloviny 80 let). I zde se stabilizace (na trhu spotřebního zboží) spojovala se strukturální politikou, protože snížení materiálově a energeticky náročných výrob by vedlo k omezení vývozů "za každou cenu", spotřební zboží by bylo možno zachovat ve větším rozsahu na domácím trhu a "zklidnit" ho. "Zklidnění" trhu by pak umožnilo postupné odstranění cenových deformací a stimulací progresivních výrobků a zvýšení podílu služeb. Tento manévr byl schůdný řádově za 8-10 let. Trojnásobné zvýšení kilogramových cen při současném snížení surovinových a energetických vstupů a prohloubení všestranné ekonomie času by pak umožnilo vytvoření zdrojů pro skutečně dynamický rozvoj nového pojetí životní úrovně. V něm velké místo přísluší i péči o sociálně slabé vrstvy obyvatelstva, o mládež, mladá manželství a starší spoluobčany. Ti všichni se stali obětí špatně koncipované tržní smršti Klausova týmu. V 90. letech vstoupil v ČR a SR (v obou částech bývalé federace) do pracovního procesu zhruba 1 mil. nových pracovních sil a na druhé straně se zvýšil počet občanů v postproduktivním věku. Pokud jde o mládež, je nutno ji zainteresovat na vlastní budoucnosti i na budoucím vývoji demokratické České republiky: dnešní stav není ovšem příliš uspokojivý. Podle sociologických průzkumů se 20 % mládeže přiznávalo už koncem 80. let k melouchům a tuzérům jako k běžnému zdroji příjmů, rostl počet sebevražd (údajně 2. - 3. místo na světě). K tomu po listopadu přistoupilo 2. místo na světě za USA v počtu vražd, rostla toxikomanie, postupoval rozvrat rodiny (sociologickou normou se stávají 2 manželství za život). Na 100 sňatků připadalo už na konci minulé éry 36,5 rozvodů, v České republice roku 1983 připadalo na 100 těhotenství 40 potratů, na 100 narozených 66,6 % potratů. U více než 50 % sňatků bylo příčinou nechtěné= těhotenství partnerky; na nižší sociální zralosti se promítá i fakt, že průměrný věk snoubenců u nás byl nižší např. oproti Dánsku o 6 let. Sociální nezralost pak kdekoliv vede k rychlým rozpadům manželství a ke škodám na vývoji dětí. Vysoká rozvodovost komplikovala také i bytovou situaci, zvláště když jen 30 % mladých manželství získávalo v 80. letech do 1 roku byt. Polovinu domácností s nejnižšími příjmy tvořily mladé rodiny: situaci neřešila ani případná pomoc rodičů, přicházející v úvahu u 50 % z nich. Komplikované životní podmínky mladých manželství se projevily v České republice prudkým snížením přirozeného přírůstku obyvatelstva, zejména po rocew 1990. . Jestliže roku 1980 činil tento přírůstek ještě 18 264, r. 1983 2 957, r. 1984 5 722; prolongování dosavadního vývoje by znamenalo v České republice po zlomu století snižování počtu obyvatel západní části federace. Životní úroveň mladých rodin snižuje také fakt, že průměrné nájemné se za léta 1970-1983 zvýšilo téměř o 100 %. Na tomto vzestupu se ovšem nepodílely státní byty, kde nájemné zůstávalo stejné; většina mladých domácností ale získávala byty s vyšším nájemným. Po listopadu 1989 se dostupnost bytu díky restitucím, vzestupu nákladů na bydlení atd. ještě snížila a zvýšení nájemného v červenci 1992, stejně jako nesmyslných sedm paragrafů o bytových družstvech v transformačním zákonu vše umocnily. Drahota na bytovém trhu, snížení počtu stavěných a dokočovaných bytů, všeobecná nejistota na trhu s byty, kterou zesílily ještě restituce, to vše zkomplikovaslo zejména mladým manželstvím život. Přitom řešení bytového problému není vůbec nemožné. Cesty k řešení otázky mládeže a mladých manželství sahají od zvládnutí bytového problému přes poskytování výhodných půjček a ulehčení "životního startu", zlepšení podmínek v pracovním procesu, rozšíření prostoru pro participační aktivity, včetně demokratizačních procesů, popularizování náročných hodnotových vzorů apod. Stát by měl dbát o kvalitu populace, protože dolistopadová i popřevratová praxe sociální politiky spíše zvýhodňovala příslušníky vrstev, které byly a jsou sociálně nezodpovědné, a celkovou kvalitu populace snižují. U mládeže (stejně jako u veškerého obyvatelstva) je třeba věnovat zvýšenou pozornost profilu využívání volného času tak, aby náročnější formy získaly převahu (vzdělávání, kultura, participační aktivity). Zatím je tomu ovšem naopak: za léta 1961-1980 se zvýšil podle průzkumu čas věnovaný obyvateli sledování televize více než o 50 %, roste i návštěvnost pohostinských zařízení, a vzhledem k růstu hladiny napětí mezi občany mírný alkoholismus pravděpodobně i nyní roste a poroste i nadále. Nevyrovnaný životní styl je hlavní příčinou toho, že např. v Praze dnes údajně trpí výraznými formami neurózy 35 % obyvatelstva. Zvýšení podílu volného času je tak neodlučitelně spojeno s vytvářením podmínek pro jeho smysluplné využití. Důchodci jsou těžce zkoušenou skupinou obyvatelstva a přitom ani v minulosti nebylo jejich postavení lehké. Jestliže vyčíslíme za léta 1960-1985 přírůstek průměrné mzdy 100%, u průměru starobních důchodů jde jen o 87%. Počet důchodců v pásmu omezené spotřeby byl v Československu roku 1985 278 tis. osob. Podíl na celkovém počtu osob s omezenou spotřebou u nich činil 27%. Mstil se tak residuální přístup k sociálnímu zabezpečení. Zaostávalo budování ústavů sociální péče, roku 1985 bylo jen 11, 9% míst v domovech důchodců v pensionech. Léta Klausovy šokové terapie tento stav ještě výrazně zhoršily. Indexace důchodů stále zaostává za celkovým vývojem příjmů obyvatel a kvalita spotřeby důchodců je vážný problém naší společnosti. Pokud jde o starší spoluobčany, je třeba usilovat o změnu důchodového zabezpečení tak, aby oceňovalo reálné společenské přínosy. Ve srovnání s vyspělými západoevropskými státy jsou dnešní starobní důchody nízké. Např. v případě Švédska činí důchod až 131,6 % posledního čistého výdělku a možnosti odchodu do důchodu byly jsou v řadě západoevropských zemí diverzifikovanější než u nás. Občané těchto zemí mají nezkráceně pracovat do 65 let, ale také odejít před 60 lety do důchodu. Sociálně spravedlivé společnosti by mělo jít o co nejplnější zapojení starších spoluobčanů do života společnosti. Důchod by neměl znamenat živoření, ale spokojené stáří, možnost věnovat se zálibám a koníčkům, levně cestovat, měl by otevírat i nové poslání vzdělání a kultury (srovnej tzv. třetí univerzity) jako náplně života pro tyto naše spoluobčany atd. Místo standardizovaného domova důchodců vystupují jako lepší řešení penzionáty s řadou placených i neplacených služeb. Ekonomicky je tento model výhodnější než nucený vysoký stupeň zaměstnanosti lidí v důchodovém věku, daný nízkými důchody, který je jedním z činitelů, který konzervoval takzvanou přezaměstnanost v Československu. Snížení nadměrné zaměstnanosti občanů v postproduktivním věku zachováním důchodu řádově ve výši nezkráceného platu (doporučujeme využít zkušeností Švédska, které má nejpromyšlenější důchodové zabezpečení) by přispělo k prosazení modelu relativně drahé pracovní síly jako klíče k sociálnímu rozvoji adekvátnímu vyspělé sociálně orientované tržní ekonomice. U řady oborů by se tak vytvořila mimo jiné i základna pro plynulou generační obměnu. Kvalitě populace v jejím celku by prospělo prodloužení mateřské dovolené do 3 let věku dítěte a omezení reálné pracovní doby matek u dětí do 15 let na 30 hodin při započítání času na výchovu dětí za odpracovanou dobu. Odlehčení provozu jeslí a mateřských školek by mělo významný přínos. Na jedno místo stát doplácel 1 tisíc Kčs měsíčně. To u 125 tis. matek uvolněných z pracovního procesu činilo úsporu 1,5 mil. ročně. Tehdejší kapacita pokrývala u těchto zařízení jen 22 % dětí do 3 let. Ušetřené prostředky by bylo možno z 50 % rozdělit na mateřské příspěvky. Přes značnou společenskou pomoc rodinám s dětmi (1983 22,01 mld. Kčs) hradily příspěvky na děti a slevy na daně jen 40 - 45 % potřeb dětí. Zvýšení pomoci mladým manželstvím ve formě rozsáhlejších podpor při narození dítěte, půjček a zvětšených slev na dani (až o 125 %) po dobu 3 - 4 let od narození dítěte by stabilizovalo situaci mladých rodin. Polistopadové reprezentace šly bohužel jinou cestou. Pomoc mladým rodinám odbourávaly. Důsledky na populačním vývoji jsme už pocítili. Uvedená koncepce sociálně-ekonomického rozvoje představuje také rámec pro možnou expanzi sféry kulturních aktivit obyvatelstva. Vývoj v sociální oblasti nelze odtrhovat od celkového sociálně-ekonomického kontextu, jak se to často děje. V následující části se zaměřím na některá základní opatření v dílčích oblastech sociální sféry vývoje naší země. Pokusím se nastínit určitá nutná řešení, která implikuje naše koncepce reformy. CO DĚLAT V OBLASTI SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ: 1. Zjednodušení systému sociálního zabezpečení tak, aby byl občanům srozumitelný i z hlediska odkud prostředky přicházejí a kam směřují. 2. Postupně dosáhnout stavu, aby občané odcházeli do důchodu, který by byl roven zhruba jejich nejvyššímu průměrnému příjmu za posledních 10 let před odchodem do důchodu. Pro etapu prvních pěti let důchodové reformy by mělo být dosaženo 80% dané úrovně, během deseti let 85%, za patnáct let 90% a 100% úrovně během dvaceti let. 3. Zpružnit systém valorizace důchodů, praxi sociálního zabezpečení postavit plně pod kontrolu veřejnosti. 4. Síť sociálních ústavů rozšířit na všechna okresní města a střediskové obce tak, aby mohly zajišťovat rozvoj domů s pečovatelskou službou, hotelů (penzionů) pro důchodce, zařízení pro trvalé nemocné občany, rozvoj pečovatelské služby v bytech občanů nejvyšších věkových kategorií. 5. Standard pečovatelské služby učinit závaznou normou, kterou mohou nárokovat všichni, spojit systém státní s dobrovolnými a charitativními organizacemi, vyvést sociálně potřebné občany z pásma omezené spotřeby. 6. U nemocenského pojištění zrušit horní hranice a limity nemocenských dávek, umožnit, aby mohly být poskytovány ve výši průměrné čisté mzdy či platu s režimem podobným jako u starobních důchodů, zprůhlednit a sjednotit předpisy. Objektivizovat výši dávek v relaci ke skutečným výdajům, nemocenské hradit ve výši průměrné čisté denní mzdy. 7. Stanovit pro podniky výrazné zvýhodnění (daňové aj.) v případě, že vytvářejí pracovní příležitosti pro občany se změněnou pracovní schopností, zvláště u občanů s těžším zdravotním postižením. 8. Nově definovat životní minimum. 9. Umožnit rozvoj nadstandardních sociálních služeb. 10. Do pěti let snížit pracovní týden na 37-38 hodin při nezkrácené mzdě. B. NĚKTERÉ KONKRÉTNÍ PROBLÉMY SOCIÁLNÍHO ROZVOJE V ČESKÉ REPUBLICE Klíčovým, hlavním článkem pro zvládnutí nahromaděných problémů v této oblasti, které se navíc složitě kříží, je přechod ke kvalitnímu, skutečně fungujícímu trhu, přičemž zvláště řešení problémů v sociální oblasti vyžaduje ingerenci státu: bez ní je sociální průchodnost jakékoli reformy nemožná. V této souvislosti tu vystupují do popředí strukturální přeměny v ekonomice; velmi významnou roli tu musí sehrát přebudování a jistá redukce těžkého průmyslu, těžké chemie a jiných materiálově, energeticky, surovinově a dopravně náročných odvětví, spojená s orientací na progresivní výrobní obory. I. Zaměstnanost a obyvatelstvo Běžně jsme se setkávali v tisku, v televizi i v rozhlase s tvrzením, že se nám nedostává (v Československu osmdesátých let dvacátého století) cca 800 000 osob v našem národním hospodářství. Nárokování dalších pracovních sil se stalo průvodním jevem hospodářského rozvoje v Československu, stejně jako nízká směnnost (např. koeficient směnnosti činil 1981 1,32!) a zhruba 50 % využití možností dvousměnných provozů. Ve světle analýz provedených v osmdesátých letech se ukázalo, že máme ve skutečnosti pracovních sil naprostý dostatek: reforma tento stav jen odkryla, ale vytvořila nový jev. Totiž nedostatek pracovních míst a nerovnováhy na trhu pracovních sil.19 . Oproti nejvyspělejším průmyslovým zemím světa byla až roku 1989 v Československu velmi neobvyklá struktura zaměstnanosti, která zahrnovala 1 milion osob obslužného personálu, 1 milion správních pracovníků (asi 14 % fondu pracovních sil, každý sedmý zaměstnanec patřil k řídící nebo správní sféře). Průměrné využití pracovní doby činilo zhruba 85 % u dělníků v průmyslu, ve stavebnictví až 40 % (!) a produktivita práce dlouho klesala, a to i začátku klausovských reforem: v československém průmyslu byla v říjnu 1991 78,2 % hodnoty října 1990. Nízkou úroveň měla řídící práce, využití racionalizačních přístupů v organizaci práce atd. Největší množství pracovních sil u nás blokovala materiální výroba, čímž se Československo lišilo od nejvyspělejších zemí světa, kde převládala už tehdy terciární sféra. Na řadě uvedených potíží polistopadový vývoj nezměnil takřka nic. Rozmístění obyvatelstva v ohledu profesionálním doznalo po roce 1950 v Československu velkých změn. Roku 1980 bylo zaměstnáno v primárním sektoru 14,2 %, v sekundárním 48.7 % (!), v terciárním sektoru jenom 37,1 %. Podle přestavbových plánů měl do roku 2000 podíl primárního sektoru poklesnout na 12, 312,6 %, sekundárního pouze na 47,5 - 45,7 %, podíl terciárního sektoru vzrůst na 40,2-41,8 %. Teprve po roce 2000 se očekával významnější pokles pracovních sil 19 Vývoj u nás v době reforem nerespektoval poznatky ekonomického výzkumu, které shrnuje Handbook of Labor Economics, Vol. 1-2, vyd. Orley C. Ashenfelter, Richard Layard, Elsevier, North-Holland, Amsterdam 1986 (pracuji s vydáním Elsevier, Amsterdam 1991). vázaných v sekundární sféře (2030 na 41,4-30 %), primární sektor by měl být stabilizován k roku 2030 na 11, 1-12,0 %, vzestup terciární sféry by k r. 2030 znamenal vázanost 47, 5-57,1 obyvatelstva v něm. Podle prognóz, na nichž se uvedené výpočty zakládaly, se nutně musel předpokládat další růst zaměstnanosti v průmyslu zhruba do roku 2000. Tento předpokládaný vývoj neodpovídal ani potřebám československé společnosti, ani vývojovým trendům vyspělých ekonomik, i když se předpokládal dynamický růst terciární sféry (1980-2030 1,2-2,0 mil. osob) a zejména kvartéru, který nutně bude expandovat do sekundární sféry a pronikat ji. Všechny tyto úvahy „vykolejil“ polistopadový rozvrat průmyslové výroby a strašné ztráty pracovních míst v této oblasti. Primér měl podle tehdejších trendů i nadále trvale klesat, sekundér podle našeho názoru už tehdy vyžadoval strukturní zásahy. Index vývoje priméru ve vyspělých kapitalistických státech od šedesátých let do roku 1976 měl výrazně sestupnou tendenci: Dánsko 61, USA 60, NSR 55, Japonsko 48, Rakousko 46, Belgie 43 (1960 = 100 %); Nizozemí 70, Itálie 55, Švédsko 54 (1963 = 100 %) - údaje podle publikace Vývoj hospodářských ukazatelů v zahraničí 1980, ÚVTEI. Rovněž sekundární sféra už tehdy trvale klesala; maximum zaměstnanosti měla dávno za sebou (Belgie, NSR, Nizozemí, Rakousko, Velká Británie, Švédsko = 1965; Dánsko = 1970; Francie, USA = 1973; Itálie = 1975). Oproti maximu klesla zaměstnanost v sekundární sféře v roce 1976 na asi 85 % v Belgii, Dánsku, NSR, Nizozemí, Velké Británii, nemluvě o USA. Naopak velmi rychlým tempem vzrůstal terciární sektor; index od 60. let do r. 1976 byl u jednotlivých států následující: Rakousko 123, Belgie 140, Francie 143, Japonsko 150, USA 154, Dánsko 157 (1960 = 100 %), NSR 114, Velká Británie 117, Francie 125, Nizozemí 129, Švédsko 141 (1963 = 100 %). Z vyspělých kapitalistických států byl přitom terciární sektor, pokud jde o zaměstnanost nejsilnější už před rokem 1960 v USA, Belgii, Dánsku, Japonsku, Nizozemí, Velké Británii a Švédsku. V řadě úvah se možné množství přímých účastníků výroby redukoval až na 10 % podílu na zaměstnaném obyvatelstvu. Nejdynamičtěji rostly terciér a rodící se kvartér, uvažuje se o vytvoření kvintéru (ekologické aktivity). V některých státech se mluví o „ekologicky poháněné ekonomice (například ve Švédsku). Naproti tomu v Československu byl podíl terciárního sektoru neodpovídajícím způsobem nízký. V roce 1980 bylo ekonomicky aktivních osob v československé federaci 7 848 800. V priméru pracovalo 1 031,8 tisíc osob (14,2 %), v sekundární oblasti 3 525,9 tisíc osob (48,7 %), v terciární sféře 2 691,7 tisíc osob (37,1 %). Československo mělo přitom mezi průmyslově vyspělými zeměmi neobvykle vysoký podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva. Vědeckovýzkumnou základnu u nás v České republice představovalo 135 tisíc pracovníků (70% ČSSR). Ve výzkumu a vývoji bylo tedy 77,7 tisíc pracovníků, z toho 42,7 tisíc vysokoškoláků (67,5% ČSSR), 8,5 tisíc vědeckých pracovníků (70,5% ČSSR). Ve stejném roce 1985 činily výdaje 14, 92 mld. Kčs (70, 1%), ale nízká specializace, méně příznivé vybavení technikou, odlišná struktura personálního vybavení pracovišť, to vše vedlo k tomu, že produktivita práce byla výrazně nižší, než by bylo možno očekávat. Na jeden výzkumný úkol připadalo v České republice 8, 88 pracovníka, na Slovensku 11, 72. Nejen koncentrace, ale i náklady na jednoho pracovníka vědeckovýzkumné základny byly u nás nižší oproti vyspělým kapitalistickým zemím (asi pětkrát!). V této souvislosti vyniká nesmyslnost polistopadových paušálních škrtů v této oblasti a dodnes trvající poddimenzovanost výdajů na vědu a výzkum. . Roku 1961 bylo z ekonomicky aktivních obyvatel 27,1 % v postproduktivním věku, v roce 1970 17,7 %, v roce 1980 20,5 %. Extenzivní rozvoj národního hospodářství nalezl svůj výraz i ve mzdové a sociální politice, kdy relativně nízké mzdy a důchody při nízkém pracovním nasazení a nízké platové diferenciaci vedly k zaměstnanosti několika členů domácnosti a k zaměstnanosti důchodců. Československo mělo jednu z nejvyšších zaměstnaností žen ve světě. Jestliže zaměstnanost mužů v produktivním věku v ČSR za léta 1961 až 1980 klesla z 88,6 % na 86,7 % (v SR z 87,9 % na 85,2 %), u žen naopak došlo k výraznému vzestupu (ČR z 67,1 % na 83,0 %), SR z 49,7 % na 76,6 %). Zajímavá byla ale zvláště čísla o zaměstnanosti v postproduktivním věku. Jestliže oproti roku 1961 zaměstnanost mužů v ČR (32,1 %) i žen v ČR (25,4 ) klesla v roce 1970 na 21,0, resp. 17,0 % v ČR (v SR 43,6 %, 17,8 % - 22,9 %, 11,6 %), v roce 1980 byla opět vyšší (ČR u mužů 25,9 %, u žen 18,6 %, v SR u mužů 27,2 %, u žen 15,0 %). Tento vývoj byl následkem investiční aktivity v 5. PLP, která pohlcovala stále nové a nové pracovní síly. Do budoucna ovšem podobný extenzívní růst množství pracovní síly byl nemožný vzhledem k vývoji obyvatelstva v produktivním věku; za léta 1980 až 2000 přibylo jen 541 tisíc (ČR 276 tisíc, SR 265 tisíc), na léta 2000-2030 se počítalo s velkým poklesem o 66 tisíc (ČR -131 tisíc, SR +65 tisíc). Tlak na plnou zaměstnanost za každou cenu v nepříznivé struktuře a na staticky pojaté sociální jistoty se tak ukazoval jako výrazně decelerační faktor, jako činitel zpomalující přechod k intenzivnímu modelu růstu společenské produkce. Na druhé straně by ale možnost plné zaměstnanosti (ovšem jinak utvářené) fungovala jako výrazný stimulační faktor růstu. To ovšem předpokládá překonat dřívější odtržení sféry sociálních jistot (včetně práva na práci) od poměrů ve vlastní výrobě, od efektivnosti celospolečenské produkce. CO NAVRHUJI: 1. Nově zakotvit do zákonů a nově formulovat právo na práci. 2. Cílevědomou strukturální politikou vytvořit během pěti let milion nových pracovních příležitostí. 3. Speciální pozornost věnovat (i zákonnými a podzákonnými úpravami) budování sektorů terciéru (obchod a služby), kvartéru (věda a informace) a kvintéru (ekologické aktivity). 4. Dosáhnout větší pružnosti úvazků, včetně zavádění nových forem úvazků. 5. Zabezpečit větší ztotožnění pracujících s podniky demokratizací vlastnictví i jeho realizace, uplatněním větší účasti zaměstnanců na řízení (kroužky vyjadřování mínění, kroužky kvality, participační management atd.). 6. Formulovat populační politiku tak, aby vedla k vyrovnanému vývoji a k eliminaci dopadů ekonomické reformy na tuto oblast, k růstu kvality populace. II. Ekonomické změny a vývoj osídlení V minulosti jsme byli svědky výrazné investiční aktivity, při níž došlo k výrazným přesunům obyvatelstva. Industrializace vedla (zvláště po roce 1950) ke vzniku aglomerací a k výraznému růstu menších a středních měst. Jenom za léta 19701980 vzrostla města od 10 do 50 tisíc (typ průmyslového města v ČSSR) o 16 % obyvatel. Dosavadní typ investiční politiky měl za následek výrazné přesuny obyvatel, které opět ztěžovaly účinné řešení bytového problému i sociálních otázek (občanská vybavenost atd.).20 Předpoklad zastavení dosavadního trendu dává možnost obratu i v daných oblastech uvedených níže, a to přestože do roku 2030 se očekávala potřeba poskytnout nové byty 2 milionům obyvatel. Prostorovou koncentraci lze očekávat v budoucím vývoji zvláště u kvartéru nebo u průmyslových oborů s ním úzce spojených. Ostatní průmysl by měl být stabilizován v dnešním teritoriálním rozmezí a to by umožnilo zachovat zhruba dnešní skladbu obyvatelstva, sloučit urbanizační a hospodářský vývoj. Zastavilo by se tak vylidňování některých území, počet obyvatel by porostl se vší pravděpodobností velmi mírně (vývoj porodnosti v ČSR 1968 - 13,9; 1976 - 19,5; 1982 - 13,7; v SSR 1968 17,0; 1976 - 18,2; 1982 - 18,2)- Znepokojivý byl ovšem růst úmrtnosti (ČR 1950 11,6; 1968 - 11,7; 1976 - 12,4; 1982 - 12,6; SSR: 1968 - 8,5; 1976 - 9,5; 1982 - 9,9). Roku 1980 bylo v postproduktivním věku v Československu 24,3 % obyvatel, v produktivním 56,7 %, v postproduktivním 19,0 % (v ČR: 23,4 %, 56,3 %, 20,2 %, v 20 K těmto trendům blíže Vlastislav Häufler, Ekonomická geografie Československa, Academia, Praha 1978. SR: 26,1 %, 57,5 %, 16,4 %). Úmrtnost stoupala zejména u některých věkových skupin mužů a dětí, byla spojena s celkovou ekologickou zátěží (viz níže). Populační opatření sice mohou přinést značný zdroj pracovních sil, ale nedostatečná připravenost občanské vybavenosti na příliv dětí vedla k nedostatku předškolního zařízení (jež později ale v řadě míst již nebyla vytížena, byla převedena na jiné účely a dnes již opět podobná zařízení chybí, protože mladší manželství s odkladem zakládají rodiny), k nedostatku učilišť, škol a učitelů, k poklesu kvality výuky a přípravy kádrů. Perspektivně pak hrozila možnost zpomalení tempa intenzifikace (dostatek pracovních sil) atd. Tradiční Československa. struktura V investic českých zasáhla zemích měl ale i do nejpříznivější populačního věkovou vývoje strukturu Severomoravský kraj (díky dobré přirozené měně i migraci), zmírnění vysídlování nastalo v Jihočeském a Východočeském kraji, zatímco Praha a Středočeský kraj výrazně stagnovaly (podíl Prahy na ČR klesal). V SR se všechny kraje vyvíjely vcelku rovnoměrně. Za léta 1960-1980 došlo k industrializaci prostorů, jež se do té doby vylidňovaly, k přibrzdění rozmachu aglomerací, zvláště Prahy a růstu středně velkých měst, zejména pak krajských. Zatímco rostla dojížďka do Prahy, Bratislavy a Brna, dojížďka do Ostravy, do ústecko-chomutovské a karlovarsko-chebské aglomerace poklesla. Československo patřilo mezi státy s vysokou hustotou sídlišť. Totéž platí samozřejmě i o dnešní České republice. V minulosti to byla a i dnes je velká výhoda 21 (původní český a československý model industrializace nevyžadoval vysokou urbanizaci - na rozdíl např. od Belgie nebo Velké Británie). Sídelních jednotek bylo roku 1982 27 856 (ČR - 20 129, SR - 7 727), ale obcí zůstalo jen 7 294 (ČR - 4 572, SR - 2 722), protože integrací od 1.3.1961 ubylo 39 % obcí (ČR 48 %, SR 16 %). Zhruba 12 % obcí mělo už tehdy své optimální maximum kvantitativního rozvoje. Po 21 Shrnující a standardní prací s mezinárodním srovnáním typů osídlení je Ctibor Votrubec, Lidská sídla. Jejich typy a rozmístění ve světě, Academia, Praha 1980. listopadu 1989 se řada menších sídel znovu osamostatnila, dnes jsme opět svědky opačných, integračních procesů. Urbanizace a koncentrace osídlení nemůže pokračovat tehdy existujícím způsobem, protože ekonomický podklad pro to během hospodářské reformy zmizel.22 Zvýšil se význam oborů spočívajících na informačních a vědecko-výzkumných službách, mělo dojít (a jen částečně došlo)de k racionalizaci výroby průnikem informatiky. Rozhodující pro další vývoj nebude růst prosté kapacity výrobních zařízení, nýbrž růst informační kapacity společnosti, materializované ve výrobě. Důležitým faktorem je možnost rozšířené reprodukce této kapacity. Už v osmdesátých letech se tento jev ztělesňoval v expanzi elektroniky, která táhla celý informační proud (heslo "elektronika vytlačuje ocel") a robotiky. Pokles výroby oceli (dočasný, poslední léta před globální finanční krizí byla opět ocelářství příznivá, ale v ní se stalo jednou z prvních obětí) a expanze elektroniky je evidentní zvl. na případě USA (pokles ze 119 milionů. Tun roku 1970 na 66 milionů tun v rove 1982 a vzestup 10 nových průmyslových center se silným podílem elektroniky) a Belgie (1970 - 12,6 milionů tun, 1982 - 9,9 milionů, úpadek Lutychu, valonské hutní výroby, vzestup Flander, kde se rozvíjí hlavně chemie a elektronika) a Velká Británie (1970 - 28 milionů tun; 1982 - 13,7 milionů tun, tedy pokles pod úroveň ČSSR!). Nizozemí dosahovalo s třetinovou spotřebou oceli a s prakticky stejnou spotřebou elektrické energie na obyvatele více něž pětinásobného exportního výkonu než my, Belgie měla sice stejnou spotřebu oceli a a energie na obyvatele, ale osminásobný exportní výkon. Na hodinu práce byla dopravní náročnost práce průmyslového dělníka u nás čtyřikrát vyšší (4 tkm oproti 1 tkm). Tabulka z roku 1985 ukazuje relace, které v podstatě trvají dosud: Produkceoceli /Produkce surového železa/Energetická náročnost na obyv. (1985) (1985) jednotky HDP (1983) 22 Demografické trendy v Evropě dnešní doby shrnuje práce Demografische zukunft von Europa. Wie sich die Regionen verändern, autoři Steffen krönert, Iris Hoßmann, Reiner Klinngholz, dtv, 2008, o České republice na s. 271 nn. ČSSR/ 970 kg/ 617 kg/ 100% Belgie/ 1079 kg/ 881 kg/ 52,7% Francie/-/-/ 43,3% SRN/-/-/ 49,6% Rakousko/-/-/ 45,9% Nizozemí/-/-/ 54,5% Itálie/-/-/ 37% V polovině 21. století lze zdůvodněně předpokládat podle západních prognóz tuto strukturu zaměstnanosti v nejvyspělejších zemích světa: 5 % zemědělství, 10 % obsluha robotů, 30 % věda a výzkum připravující práci robotům, 55 % práce určené k obsluze společnosti. Očekává se, že kvartér bude nejdynamičtějším sektorem, bude materializován ve výrobních aktivitách. Problém společenské komunikace bude klíčově důležitý a dokonale fungující informační soustava (tehdy v Československu silně poddimenzovaná) je a bude pro provoz ekonomiky i celé společnosti stále nezbytnější. Jak odpovídal těmto trendům dosavadní vývoj naší ekonomiky? V Československu existovala ohromná průmyslová výroba (oproti roku 1937 jsme vyrobili roku 1980 13x více!). Vzrostla výrazně výroba oceli (15,2 milionů tun v roce 1980, index 1980/1937 = 661), válcovaných materiálů (10,8 milionů tun 1980 index 1980/1937 = 685), cementu (10,5 milionů tun 1980, index 1980/1937 = 828). Vzrostla ovšem výrazně i spotřeba energie (výroba elektřiny 1980 72,7 mld kWh, index 1980/1937 = 1767; produkce uhlí 1980 120,2 milionů tun, index 1980/1937 = 352; dovoz ropy 1980 19?3 milionů tun, index 1980/1937 = 3 860!). Dřívější orientace investic na skupinu I oslabila průběžnou modernizaci celé výrobní základny. Budoucí orientace by měla směřovat spíše do odvětví, kde je optimální velikost závodů a počet zaměstnanců relativně menší (např. potravinářský průmysl, malotonážní chemie, papírenský průmysl, módní výroba, výroba vědecké a měřící techniky atd. atd.). V oblasti strojírenství i elektroniky není dobré podceňovat ekonomickou efektivnost malých závodů, protože v celém světě (USA, Japonsko, Velká Británie atd.) roste význam kooperačního zázemí velkých podniků; malé závody prožívají renesanci. To ovšem vyžaduje jejich výraznou specializaci umožňující vysoké výrobní série a moderní zařízení. Tento trend jde proti dosavadní živelně produkované "universálnosti" velkých podniků. Velké závody se pak mohou soustředit na produkci náročných výrobků (energetika, dřevní výrobky, cement, velké strojírenské výrobky atd.). K decentralizaci vede v řadě oborů m.j. růst dopravních nákladů (potravinářství, zemědělská živočišná výroba, výroba cihel a dřevních materiálů atd.). Rostoucí zprostředkovanost uspokojování potřeb obyvatelstva je nutným jevem a vyžaduje existenci "velké ekonomiky". Ale ta nemůže účinně fungovat bez zprostředkovanosti "malou ekonomikou". Ba dokonce lze říci, že moderní velkoprůmysl vytvořil předpoklady pro renesanci "malé výroby". I zde se tedy projevuje dialektika bezprostředního a zprostředkovaného: účinnost fungování malé výroby je zprostředkována velkou a opačně. Malé podniky jsou aktivnější v inovacích a jsou citlivé na to, zda si dokáží na sebe vydělat. Během 50. - 60. let nasál průmysl v ČR (většinou "velký průmysl") 700 tisíc dodatečných pracovních sil; jestliže se předpokládal jeho růst až k roku 2000, pak za léta 2000-2030 se předpokládal jeho pokles o 400 tisíc pracovních sil. V kvartéru a ve výrobách na něj vázaných bude patrně existovat tendence k prostorové koncentraci, ale to probíhá a bude probíhat v rámci existující sídelní struktury. Měl by převládnout názor, že nebude pokračovat růst koncentrace průmyslu do aglomerací. Zachování existující sídelní struktury (alespoň v hrubých obrysech) by umožnilo vyřešit v období dvou dekád bytový problém. Často jsme se setkávali s proklamacemi o přednostním rozvoji elektroniky; ale zde je hlavní složkou nákladů výzkum. Jistě elektronika vyrábí stále lepší užitné hodnoty při rapidně klesajících nákladech. Ale náklady na výzkum vyžadují velké série a to znamená pro nás, že klíčem k efektivnosti je v elektronice zapojení do mezinárodní dělby práce. Jen tak lze spojit pestrost aplikací a velkosériovou produkci úzkého výrobního sortimentu. Malé a dokonce i střední země (Velká Británie, NSR, Francie atd.) mají v elektronice pasivní saldo, aktivní jsou jen USA a Japonsko. Podobná jako v mikroelektronice je v oblasti robotiky, která vyžaduje snad ještě víc internacionalizaci a prudký kvalifikační růst, např. v oblasti řízení. Biotechnologie nejsou tak výhodné, jak se před časem zdálo, alespoň ne v dohledné době, i když perspektivně přichází v úvahu řada jejich aplikací. Jak vypadal vývoj v počátcích Klausovy reformy? V říjnu 1991 byla průmyslová výroba nižší oproti říjnu 1990 o 31,8 %. Produktivita práce rostla jen u průmyslu paliv (říjen 1991/říjen 1990 105,8 %), na stejné úrovni byla u energetického průmyslu (99,3 %), nejnižší pokles vykazoval papírenský průmysl (93,2 %), potravinářský (92,8 %) a černá metalurgie (90,0 %). Nejhůře dopadala technicky progresivní odvětví a lehký průmysl. Jinak řečeno, těžká struktura národního hospodářství byla v první etapě Klausovy reformy relativně dokonce posílena. CO DĚLAT V OBLASTI ZAMĚSTNANOSTI: 1. Vytvoření 1 milionu nových pracovních míst během pěti let v návaznosti na koncepci strukturálních změn. 2. Stabilizovat venkovské osídlení a zabránit vlně nezaměstnanosti na venkově, která ohrožuje místy až 50% obyvatel. Nahradit zemědělcům škody způsobené chybnou agrární politikou státu (odhadovalyí se na 20 mld. Jen za rok 1991). 3. Vytvoření nové formy agrárního podpůrného a stabilizačního fondu. 4. Agrární zákonodárství upravit tak, aby zemědělská výroba a výroba potravin tvořily jeden komplex. 5. Zrušit transformační zákon a novelizovat zákon o půdě. 6. Usměrňovat věcnou a velikostní strukturu průmyslu podporou vývozních strategií, nosných oborů. 7. Pomocí státních zásahů vytvářet ve vybraných odvětvích obory schopné světové konkurence, usilovat o proexportní orientaci poskytováním výhod podnikům, které proexportní orientaci realizují, informační podporou, v úvěrech, státních zakázkách, subvencích atd. 8. Vypracovat a realizovat regionální rozvojové programy, vytvářet podmínky pro územní specializaci a koncentraci. 9. Přednostní pozornost věnovat ekologizaci ekonomiky a vyřešení její energetické základny. 10. Daňovými prázdninami stimulovat zavádění radikálně nových technologií a výrob. Stanovit mimořádné subvence pro výrobu špičkové techniky při dodržení stanoveného podílu jejího prodeje na zahraničním trhu. 11. Naopak zavést mimořádné zdanění vyvážených surovin a polotovarů. 12. Nezdaňovat vůbec výdaje na průmyslový výzkum, dotovánívědeckých a technických nadací a výdaje spojené se zaváděním technologických poznatků do výroby. 13. Daňové úlevy a nižší úvazky poskytnout vědeckým pracovníkům vysokých škol a akademických ústavů, majících částečné zaměstnání v podnikové sféře, výzkumným pracovníkům subvencemi a daňovými úlevami umožnit zakládat firmy pro výzkum progresivních technologií a jejich zavádění do výroby. 14. Podporovat malé a střední podniky, součinnost malých a velkých podniků se záměrem vzniku produktivní a inovativní struktury. 15. Zvýhodnit podniky, které se rozhodnou přejít od tradičních materiálově, surovinově, energeticky a dopravně náročných výrob k jiným programům. 16. Nezdaňovat tu část zisku, která bude věnována na kvalifikační a rekvalifikační programy. 17. Sblížit správní organizaci s ekonomickými rajóny, posílit ekonomické zázemí samosprávy od úrovně obcí, přes regiony až po úroveň státu, umožnit skutečné podnikání obcí, jejich regionální i účelové sdružování. 18. Orientovat spotřební průmysl na vyšší patra produkce, standardní zboží produkovat ve spolupráci s partnerskými rozvojovými zeměmi (v Číně jsou mzdy 2% průměrné hodinové mzdy v textilním průmyslu USA, v Indii 7%, podíl dovozu z rozvojových zemí na celkovém dovozu Československa se pohyboval na začátku změn kolem řádu 5%; dnes je podíl pozvojových zemí na českém zahraničním obchodu jen 3%). Zvýšit v souvislosti s tím dosahované kilogramové ceny u spotřebního průmyslu (např.průmysl skla a porcelánu dosahoval na trhu EHS 57, 1% kilogramové ceny států EHS; to ale nebyl důvod pro polistopadovou likvidaci těchto oborů). 19. Zapojit lépe zemědělskopotravinářský komplex do mezinárodní dělby práce (na konci osmdesátých let činily výrobky z obilí kolem 32% z vývozu, chmel asi 29%, nedostatečná byla kooperace se zahraničím). 20. Zvýšit podíl investic do nevýrobní sféry během deseti let na 40-50%. Polistopadový vzestup nevýrobní sféry v podílech na investicích byl ovšem dán bezpříkladným úpadkem zpracovatelské výroby (viz výše). 21. Snížit podíl investic do budov a staveb v průmyslu na 25% ve prospěch strojů a zařízení. 22. Upravit odpisové normy tak, aby umožnil zrychlit cyklus obměny strojního parku. V České republice je dodnes nepochopitelně konzervativní odpisová politika. III. Zásobování obyvatelstva teplem a energií Jediné odvětví, které má v polistopadovém období kladné indexy, je palivoenergetický komplex a ČEZ patří mezi deset prvních hráčů na evropském kolbišti. Energie je nezbytná a 65% všech inovací je v celosvětovém průměru závislých na rozvoji elektrické energie. Ale o tom všem jsem psal snad dostatečně v publikaci o energetice připravené pro Ottovo nakladatelství. Stav palivoenergetické základny už koncem osmdesátých let v Československu ale nedovoloval extrapolovat dosavadní růst výroby energie z důvodů ekologických i ekonomických. I v oblasti energetiky a zásobování teplem, stejně jako v oblasti výroby, obchodu, dopravy, vodního hospodářství atd. bylo a je nutno spojovat velké systémy s malými, pracovat s lokálními zdroji energie, jež mají nižší náklady a neznamenají tak vysokou ekologickou zátěž. Nejdůležitější je ovšem cesta úspor, plynoucí z lepšího využití energie a tepla i ze strukturálních přeměn (promyšlená a selektivní redukce těžkého průmyslu atd.). V některých vyspělých kapitalistických státech klesala během osmdesátých let spotřeba energie, a to přesto, že cena ropy (vrchol 1981) se držela tehdy na přijatelné úrovni. Dolistopadový extenzivní charakter růstu výroby energie nelze prolongovat, i když z analýz Pačesovy komise vyplývá, že potřeba energie poroste a že problémem bude hlavně zásobování teplem. . Do budoucna se těžiště výroby energie bude přesunovat do jaderné energetiky, důležité budou i ty elektrárny, jež budou časem převáděny na funkci tepláren. Tepelná čerpadla, geotermální energie, biomasa a bioplyn, větrné elektrárny atd. budou mít jen doplňkový charakter. V 80. letech dostoupila vrcholu těžba uhlí a činnost tepelných elektráren, od 90. let na 20 - 30 let nastane přinejmenším stagnace a kolem roku 2030 by se v obou republikách bývalé federace místo tehdejších 120 milionů tun měla těžba pohybovat kolem 60-90 milionů tun. Těžba měla zasáhnout kromě dosavadních revírů i Frenštátsko a Slánsko: u Slánska se ovšem práce zastavily a nepokračuje se v tomto projektu. Kolem třetí dekády 21. století bude končit sokolovský revír a bude nutno začít s převody na jinou výrobu. Ke snížení výrobní spotřeby energie přispěje průnik elektroniky, redukce energeticky náročných výrob (např. metalurgie, cement - ze 6,2 na 5,5 milionů tun v ČR; v Československu byla koncem osmdesátých let spotřeba cementu stále vyšší o 30 % než v nejvyspělejších státech na jednotku výkonu; při tom spotřeba elektrické energie na výrobu 1 tuny cementu byla roku 1982 105,5 kWh. Lepší využití dřevní hmoty atd., využití jiných technik ve stavebnictví (monolit), zvýšení podílu údržby a modernizace bytového fondu (v Československu existovalo koncem minulé éry třicetileté zpoždění za nejvyspělejšími zeměmi v tomto oboru), lepší organizační poměry, dělba práce v dopravě, změny v zemědělství, kombinace velkých a malých systémů v celém hospodářství atd. atd., to vše by přispělo k úsporám energie. Ekologizace ekonomiky (jedna z priorit švédského předsednictví EU) je nevyhnutelný proces, který zasáhne celou společnost. Těžba a zpracování paliv znamená obrovskou zátěž životního prostředí i genetického fondu obyvatelstva. Při tom těžba paliv blokovala velké množství investic i pracovních sil (v polovině 80. let měly tyto obory 6,8 % podíl v hrubé výrobě průmyslu ČR, v zaměstnanosti ČR 7,3 %, u investic do průmyslu ČR 17,2 %). Ve spotřebě paliv a energie zabírala výrobní sféra 71,4 %, nevýrobní sféra 28,6 % metalurgie sama 2,6 % - !, chemie 14,1 %; strojírenství 6,6 %; stav. hmoty 5,0 %; spotřební průmysl 7,6 %; doprava 6,2 %; zemědělství 5,4 %; potravinářský průmysl 3,4 ; stavebnictví 1,6 %. Zhoršování poměrů v bývalém Severočeském uhelném revíru (do roku 2000 měly nastat 2x vyšší náklady oproti 1985) vedlo k tomu, že roku 1980 směřovalo 33 % investic do palivoenergetického komplexu (za léta 1980-2000 by to bylo celkem 465-485 mld Kčs). Vysoká energetická spotřeba měla tehdy a má i dnes katastrofální následky pro životní prostředí, hlavně pokud jde o plynné a tuhé emise do ovzduší, přičemž odsířování ve velkém nastalo po začátku devadesátých let, v situaci průmyslového poklesu. Hrozivé množství plynných emisí plynoucí z činnosti elektráren bylo možno snížit m.j. omezením metalurgie (tehdy 21,6 % výrobní spotřeby): roku 1981 vyrábělo Československo téměř 1t oceli na obyvatele (SRN 0,7 t; Rakousko ),^@ t; SSSR 0,56 t; USA 0,47 t; Švédsko 0,45 t). Důležitá byla i promyšlená a koncepční přestrukturace strojírenství (jež se podílelo 30,5 % na hrubé výrobě průmyslu) ve smyslu orientace na výroby méně náročné na kov (a tedy i na energii). Hutnictví a těžké strojírenství spotřebovaly 42 % všech železných kovů, bez vývozu kovů činila spotřeba resortů obou ministerstev celkem 57 %. Spotřeba primárních energetických zdrojů v porovnání s hospodářsky vyspělými zeměmi (s výjimkou Švédska) byla u nás vyšší (na jednotku vytvořeného hrubého domácího produktu v Rakousku připadalo 46% naší úrovně, ve Francii 43%, v SRN 50%, v Itálii 37%, v Dánsku 38%, v Nizozemí 55%, v Belgii 53%). Konečná spotřeba energie byla však u nás na obyvatele nižší. Konečná spotřeba na jednotku hrubého domácího produktu oproti československé úrovni byla v Rakousku 47%, ve Francii 47%, v Belgii 58%, v Nizozemí 68%, v Dánsku 45%, v SRN 53%, v Itálii 40%. Celkový přehled podává následující tabulka: Spotřeba/ Konečná spotřeba/ Konečná spotřeba primární neenergetické . elektrické.energie na obyvatele/ zdrojů na obyvatele. Československo/ 100/ 100/ 100 Belgie/ 87/ 95/ 107 Francie/ 75/ 81/ 107 SRN/ 88/ 94/ 136 Rakousko/ 72/ 73/ 114 Dánsko/ 69/ 80/ 129 Itálie/ 50/ 65/ 71 Nizozemí/ 86/ 102/ 100 energie včetně Vzhledem k tomu, že energetická náročnost byla u nás v porovnání s nejvyspělejšími zeměmi 1,5 - 2x vyšší na jednotku čisté produkce (podle propočtů PgÚ ČSAV roku 1985 oproti Československu vynakládalo Japonsko 45,8 %, SRN 59 %), stačily by při snížení energetické náročnosti o 1/3 dnešní zdroje pokrýt veškerou spotřebu při stejné výši produkce i k roku 2000. Dnes je Česká republika ve Střední Evropě jediný stát schopný pokrýt svou energetickou potřebu a dokonce i vyvážet. Ovšem po roce 2015 se pravděpodobně situace změní. Nutnost změn směrem k nižší energetické náročnosti jsou o to aktuálnější, že dovozy energie z bývalého SSSR jsou stále dražší a nejistější díky krizím mezi Ruskou federací a Ukrajinou. A přitom rostla (a bohužel stále ještě roste) energetická náročnost vývozu do zemí mimo rámec bývalého sovětského bloku: oproti úrovni roku 1980 představoval už rok 1985 114, 3%! Po roce 2000 bylo možné očekávat snížení podílu fosilních ve výrobě elektřiny ve prospěch jádra. Přes potíže s Německem a zejména Rakouskem byl Temelín spuštěn, Dukovany fungují spolehlivě a vyděračský odpor Bursíkových Zelených budoucí volby snad odkáží do příslušných mezí. Podíl jednotlivých zdrojů na výrobě elektřiny (v %) v pohledu energetiků koncem osmdesátých let 20. století: ROK 1980 / 1990 / 2000 / 2010 Fosilní paliva / 85,0 ´/ 58,8 / 35,3 / 23,2 (realita roku 2008 je více než 60%) jádro / 6,1 / 30,2 / 53,3 / 64,8 (realita roku 2008 je 32%) voda / 6,4 / 4,2 / 5,8 / 4,7 saldo / 2,5 / 6,8 / 5,6 / 4,3 (dovoz, vývoz) Výběr míst pro jaderné elektrárny při tom omezuje ekologické důsledky; útlum investic jaderné energetiky po roce 1990 poškozuje energetickou bezpečnost sátu. O problémech energetického mixu viz mou práci o energetice. Centralizace dodávky tepla může ušetřit až 10 % paliva a kombinace výroby elektřiny a tepla zvýší účinnost kondenzačních elektráren asi na 60 %. Protože výroba tepla vázala v osmdesátých letech téměř 40 % veškerých primárních fosilních zdrojů (kolem roku 2000 se očekávalo až 50 %), výroba elektřiny se podílela na spotřebě palivoenergetických zdrojů asi 25 %, mluvilose a psalo o tom, že vzroste podíl nových druhů energie (v centralizovaném zásobování teplem mělvzrůst podíl nových druhů energie k roku 2030 6,6x, v decentralizovaném zásobování teplem 23,3x). Důležitý měl být vzájemný průnik elektrizační soustavy a systému centralizovaného zásobování teplem (jaderné elektrárny, kondenzační elektrárny). Podařilo se sice zastavit pokles výměry zemědělské půdy, ale obnova původního fondu musí mít výraznější rozsah (rekultivace, využití ladem ležících ploch atd.). Indikátorem stavu životního prostředí jsou u nás vyšší fauna a flora. Z vyšších rostlin bylo u nás kriticky ohroženo 267 druhů, tj. 14 %. Srovnatelné hodnoty pro staré země SRN (6 %), Belgii (5,5 %), Velkou Británii (2 %) byly výrazně nižší, přestože šlo o země s vyšší hladinou hospodářské výkonnosti. Neúnosnost tehdejší zátěže životního prostředí ukazovalo i snížení průměrného věku, kde působila zvláště trvale zvýšená mortalita na Ostravsku, Kladensku, Mostecku, Chomutovsku atd. Nejlepší bilanci měly z toho hlediska v ČR relativně málo urbanizované oblasti Jižní Moravy a Jižních Čech, kde nebyla také příliš vysoká intenzita zemědělské výroby. Postiženy byly zejména určité kategorie mužů a varovný byl růst některých dětských druhů úmrtí (dětská rakovina). Jestliže byl např. průměrný věk u mužů v okrese Třebíč 70,5 roku, na Mostecku činil v polovině osmdesátých let jen 65 let. Uvedená fakta svědčila pro nutnost urychleného zásahu v ekologické oblasti dříve než bude pozdě. Ekologické otázky nelze ovšem chápat jen jako nějakou zátěž společnosti, nýbrž jako stimul pro vytvoření kvalitativně nového přístupu k efektivnosti ekonomiky a celé společenské produkce. Ekologický tlak může výrazně napomoci přechodu od dřívějšího extenzivního modelu rozvoje k intenzivní cestě růstu celospolečenské produkce. CO DĚLAT V OBLASTI ENERGETIKY: VIZ EKOLOGIE. Této problematice je věnována má kniha „Věk nejistoty I. Energie – chléb i meč“. IV. Bydlení Problematika bydlení hraje v ekonomice v životě naší společnosti významnou roli.23 Jsou tu i důvody historické, jako jsou obě světové války a krize, kdy klesla bytová výstavba na zlomek, ale i akumulační strategie vnucená Československu Stalinem v zájmu budování těžkého průmyslu a industrializace z už industrializované základny. V letech 1950-1970 byly tak české země na jednom z posledních míst mezi vyspělými evropskými státy, pokud jde o bytovou výstavbu. Zanedbáno bylo vybavení sídel v "souměstích" Ostravska a Ústecka (pás Chomutov-Ústí). Přesto ani zde nebyla jen pouhá negativa. Jestliže celková hodnota základních prostředků v České republice činila v roce 1982 2 791 mld Kčs, byl podíl základních prostředků v bytovém hospodářství 566 mld, tj. 20,3 %. Investice do bytového hospodářství představovaly v roce 1982 z celkového objemu stavebních investic v ČSFR celkem 23,4 %. Přitom ale byl podíl bytové výstavby na celkových stavebních investicích ve srovnání s vyspělými státy neúměrně nízký a navíc se snižoval (1970 27,4 %, 1978 23,9 %, index 1978/1970 87,2). Proto se bytová výstavba stala v osmdesátých letech znovu jednou z priorit.. Odpovídající hodnoty byly totiž vyšší u všech evropských států s výjimkou Rumunska; např. u SRN činily (42,6 %, 46,6 =, 23 Irena Lérová, Úloha bydlení v sociálně ekonomickém rozvoji, SNTL, Praha 1983. 109,4), u Francie (48,6 %, 51,1 %, 1977/1970 = 105,1), u Velké Británie (34,0 %, 46,5; 133,6) atd. V Československu blokovala dlouho bytovou výstavbu rozsáhlá investiční aktivita v jiných oblastech, především v těžkém průmyslu, v energetice a v chemii atd. Začátkem devadesátých let se investiční činnost zastavila, ale pád bytové výstavby se ještě urychlil. Jestliže oproti roku 1990 byla investiční činnost v roce 1991 64%, u bytové výstavby to představovalo pouhých 50%, šlo tedy vlastně jen o dokončovací práce. Po roce 1945 se sice podařilo zlepšit složení bytového fondu (1980 59,8 % výstavba po roce 1945), ale přesto bylo na Slovensku 14,5 % všech bytů osídleno 2 a více cenzovými domácnostmi, v České republice 9,5 %. V sídlech pod 2 tisíce obyvatel byla obnova bytového fondu diferencovaná: v ČR bylo postaveno 42,6 % bytů po roce 1945, v SR dokonce 69,1 %. V ČR bylo vcelku lepší plošné i jiné vybavení bytů (ČR 60,6 % byty I a II. kategorie, v SR 42,1 %). V sídlech do 2 tisíc obyvatel byl tehdy vyšší podíl soužití cenzových domácností (ČR 19,4 %; SR 30,4 %). Jestliže se do konci minulé éry nepodařilo se zatím v bytové otázce sladit cíle sociální a ekonomické politiky, nedaří se to ani po roce 1990. I když řešení bytového problému mělo a má velké zpoždění (11 % cenzových domácností bylo roku 1980 bez vlastního bytu), pokles investiční aktivity v průmyslu apod. mohl dát šanci zabránit výrazným přesunům obyvatelstva (které rozsáhlé investice v průmyslu s sebou nesou) a stabilizovat relativně "přirozené" rozložení obyvatelstva. To je základní předpoklad pro zvládnutí bytového problému.V této oblasti nelze vycházet jen z demografických hledisek, rozhodující je sociálně ekonomický kontext. Pro stabilizaci rozložení obyvatelstva mluví i to, že silná migrace snižuje schopnost sociální adaptace obyvatelstva a jeho zájem na prostředí, v němž žije, jeho angažovanost v daném prostředí. Ztráty pracovních míst v celých oblastech uvedl v život nové migrační procesy, kdy lidé jdou za prací. V bytové výstavbě bychom měli vytvořit předpoklady pro snížení hladiny soužití cenzových domácností na chtěnou úroveň (tj. asi pro 100 cenzových domácností 94 bytů v rodinných domcích, jinde 97 bytů). Průměrný počet členů cenzových domácností byl roku 1980 2,76 (roku 2010 se očekávalo 2,51). Při jejich počtu 5 536 158 v roce 1980 (očekávaný počet pro celé Československo byl předpokládané číslo k roku 2000 6 596 tis.) to znamená celkovou potřebu bytů roku 1980 4 908 700 bytů (což mělo odpovídat pro rok 2000 6 262,5 tis.). Díky špatnému stavu bytového fondu měl růst jeho odpad: už před listopadem 1989 byl odpad způsobován z 22,4 % haváriemi a zchátralostí, asanacemi z 20,0 % (rekreace 16,7 %, rekonstrukce 5,3 %, sloučení bytů 8,6 %, průmyslová výstavba 9,7 %, přeměna pro nebytové účely 14,0 %, jiné důvody 3,3 %). Odpad představovaly asi ze 60 - 70 % byty 3. a 4. kategorie, většinou staršího data. Za léta 1961-1980 byl úbytek bytů 989 285 (z toho rodinných domků 83 %). Roku 1980 bylo 369 005 bytů občas obydlených nebo neobydlených, z toho minimálně 63,93 % přešlo do rekreačního fondu. V posledních 20-30 letech do převratu činil odpad více než 1 % ročně (1961-1970 11,9 %; 1971-1980 12,6 %; maximální předpoklad do roku 2000 představoval 81 000). Po roce 1989 se odpad bytového fondu urychlil. Restituce, privatizace, podnikatelské aktivity byly pozadím celého procesu. I když odpad do roku 1989 postihoval hlavně rodinné domky, řada domácností preferovala a preferuje bydlení v rodinném domku. Podíl bydlení v rodinném domku stoupal v letech 1970-1980 v pásmu sídel od 200 do 9999 obyvatel, jinde klesal. Od roku 1985 do roku 2010 se mělo postavit 2 - 2,76 milionů bytů, tj. ročně 80-110 tis. bytů. Tento předpoklad se nenaplnil, protože po listopadu 1989 došlo k prudkému propadu bytové výstavby a přes následující oživení se nepodaří tento skluz v dohledné době dorovnat. Jestliže v letech 1971-1980 bylo stavěno kolem 120 tisíc bytů ročně, v letech 1981-1985 došlo k poklesu na průměr 97 tisíc bytů ročně (modernizace měla proběhnout do roku 2000 u 100 tisíc bytů). Ale je nutno zdůraznit, že při tak nízké úrovni bytové výstavby - tím spíše dnes, při jejím drastickém omezení - není možné zvládnutí bytového problému bez stabilizace obyvatelstva měst i venkova. V dalším výkladu budu věnovat zřetel především možnostem z tohoto hlediska plynoucím. Lze říci, že není vhodné pokračování trendu vylidňování venkova, naopak bude nutná z řady důvodů jeho stabilizace. 24 Jedním z důvodů, jak uvidíme, je i bytový problém. (Stabilizace venkovského prostoru je žádoucí i z hlediska nepříznivé věkové struktury pracovních sil v zemědělství). Koncentrace osídlení vedla a vede k řadě ekonomických potíží. Podíl venkovského obyvatelstva v Československu (33,1 % 1975-1977) by měl zůstat řádově zachován (v Rakousku např. 47 %, v Nizozemí 24 %, v USA 30 %, v Maďarsku 48 %, ve Francii 25 %). Je pochopitelné, že jen malá část obyvatel venkova pracuje v zemědělství (Československo 35,8 %; Švýcarsko 13,0 %; Rakousko 22,6 %; Nizozemí 25,6 % atd.), ale už před politickými změnami začínala dominovat polyfunkčnost sídel na venkově. Podíl obcí do 5000 obyvatel na počtu obcí byl v Československu 95,9 %, na obyvatelstvu 44,8 % při průměrném počtu 788 obyvatel. Obdobná čísla vykazovaly i jiné státy jako bývalá NDR (94,5 %, 35,7%, 834), staré země SRN (81,0 %, 16,4 %, 1585), Rakousko (92,9 %, 45,4 %, 1585), zatímco už například Belgie a Nizozemí měly a mají jiný typ osídlení venkova. Všeobecně platí, že dnes přírůstek městského obyvatelstva je tím rychlejší, čím je země zaostalejší (srv. dnešní vývoj třetího světa s jeho expanzí městských aglomerací). Pro Československo byla tedy typická velká hustota malých sídel po celém území státu (1980-81 19 000 sídel, tj. 7 503 obce). V minulosti československý (český) model industrializace této hustoty sídel využíval: množství venkovských obyvatel pracovalo v průmyslu, což umožňovala relativně snadná dosažitelnost průmyslu a měst. Ale i tak bylo roku1975 v obcích do 1000 obyvatel přes 1 240 závodů, v nichž pracovalo 15 % aktivního obyvatelstva v průmyslu, v obcích do 5000 pak 1540 průmyslových podniků s 46% podílem. Průměrná dosažitelnost nejbližší průmyslové výroby z vesnice činila 6-7 km. Rozvoj nových odvětví a nová struktura investic by mohly této hustoty osídlení i výroby funkčně využít. Necitlivě a nepromyšleně nastavená reforma nás této výhody zbavila. V ČR bylo před změnami bez funkce 52,7 % sídel, trvalou funkci mělo již jen 47,3 % sídel. Díky industrializaci atd. poklesl počet obyvatel v obcích do 5 tisíc z 7,7 mil. v r. 1950 na 6,1 v r. 1980; u obcí do 2 tisíc činila tato čísla 6,02 a 4,182 mil. Výstavba nových sídlišť ve městech 25 ovšem narážela na limity z hlediska půdy. Historickým vývojem je dáno, že čím je sídlo větší, tím mívá (velice často) vyšší bonitu půda v jeho okolí. Sídelní koncentrace ovšem ztrácí opodstatnění i u venkovských obcí, a to přesto, že ve vyspělých zemích poklesla zaměstnanost obyvatelstva v zemědělství z 18,5 % v roce 1970 na 5,8 % v roce 2000. Intenzifikace zemědělství (což je něco jiného než pouhý růst produktivity živé práce) bude 24 Průkopnický význam v minulosti měly práce, které vydal Alois Slepička, Přeměny venkova (venkov našeho věku), Svoboda, Praha 1989; Venkov a/nebo město. Lid/sídla krajina, Svoboda, Praha 1981. 25 Pro studium fenoménu sídlišť má zakladatelský význam práce Jiří Musil a kolektiv, Lidé a sídliště, Svoboda, Praha 1985. vyžadovat řadu ekologických aktivit (využití závlah, obnovu drnového fondu, ochranu půdy proti erozi atd.). To vše bude vyžadovat zmenšení koncentrace zemědělské výroby, jež mimo jiné nejen zatěžuje krajinu, nýbrž i zvyšuje dopravní náklady. Některá menší sídla opět získají zemědělskou funkci, případně ji budou kombinovat s jinými funkcemi.26 Zmírnění sídlištní koncentrace přinese do budoucna řadu výhod, naopak dosavadní trendy k sídlištní i hospodářské koncentraci na venkově by vedly k devastaci půdního hospodářství a ke stagnaci výnosů. Velké zemědělské celky je nutno členit do jednotek maximálně do 1500-2000 ha. Středisková soustava zůstala čistě administrativním opatřením bez výraznějších kladných výsledků. V minulosti bylo vylidňování venkova způsobeno nedostatečným občanským vybavením, nedostatkem služeb denní a časté spotřeby. Bytový fond na venkově byl sice na jedné straně charakterizován větší plošnou výměrou (včetně pomocných a doplňkových prostor), na druhé straně nižší technickou úrovní vybavení. V obci trvalého bydliště u obcí do 1 tisíce obyvatel pracoval v osmdesátých letech každý třetí aktivní obyvatel, v kategorii nad 1 tisíc obyvatel pracoval tehdy každý třetí aktivní obyvatel, v kategorii 1 tisíc - 5 tisíc obyvatel každý čtvrtý až pátý. Na druhé straně už tehdy každý pátý obytný objekt na venkově sloužil individuální rekreaci. Přes pokles výrobně zemědělské funkce řady obcí, je nutné i tam obce ponechat, jak bude ukázáno dále. (Vedle výrobně-zemědělské funkce připadaly především v úvahu funkce rekreační a ubytovací). To, že městské obyvatelstvo tolik preferuje pobyt na venkově je mimo jiné odrazem dysfunkcí v městských útvarech a lepšího životního prostředí na venkově. Snížení zaměstnanosti v zemědělské prvovýrobě (1980 594,6 tisíc v ČR, pro rok 2000 se předpokládalo 484,1 tis., index 81,4%, ale realita byla ještě nepříznivější pro zemědělskou výrobu, která změnami velmi uzrpěla) si vyžádá do budoucna větší podíl sezónních pracovníků a tedy i vytvoření ubytovacích podmínek pro ně, pokud má být zachována dosavadní úroveň zásobování obyvatel potravinami bez nárůstu dovozů. I ty jsou dnes už realitou. Regresí sídelní funkce procházejí velmi výrazně sídla do 200 obyvatel. Přitom ale v malých sídlech jsou větší pozemky pro komfortní rodinné domky, pro doplňkové objekty atd. Počet obcí se v Československu snížil od roku 1950 do roku 1982 z 14 803 na 7 503, středisek tehdy bylo asi 1 700. Souběžně (ale nezávisle) probíhalo scelování zemědělských podniků (JZD a Státní statky) za léta 1959 až 1980 se jejich počet snížil o 85 % (z 12 700 na 1950). Za daných výrobních vztahů překročila v osmdesátých letech únosnou mez a zvýšila energetickou i investiční náročnost zemědělství. Nesourodost obou koncentrací ukazovalo i to, že jestliže roku 1970 byla průměrná rozloha JZD 640 ha a roku 1980 2 600 ha zemědělské půdy, průměrný katastr obcí stoupl z 1 040 ha na 1 650 ha (včetně měst). Rozpor těchto nezávisle probíhajících scelovacích procesů ochromoval výraznější aktivitu obyvatel a zjednodušování sídelní struktury nepřinášelo dobré výsledky. Proti zjednodušování sídelní struktury působila mimo jiné rekreace (v ČR 1980 více než 200 tisíc objektů bylo už určeno pro rekreaci, přičemž lůžková kapacita 3x převyšovala tehdy existující společná rekreační zařízení). Tento jev mimo jiné signalizoval zvýšenou preferenci ekologických hodnot, důraz na kvalitu životního prostředí. Minimálně do roku 2010 měla úroveň obytného 26 Dnes pracují v zemědělství po úbytku asi poloviny pracovních sil během Klausovy reformy méně než 2% obyvatel. Teorii zemědělských produkčních struktur vypracoval Karel Kudrna, Zemědělské soustavy, SZN, Praha 1979. prostředí ve velkých městech klesat, zatímco atraktivnost bydlení ve středních a malých městech, stejně jako v sídlech v okolí velkých měst stoupá a nadále bude stoupat. V 70. letech 42 % respondentů sociologického výzkumu preferovalo bydlení ve venkovských sídlech (ve velkoměstě 11,5 %, ve středním městě 19,1 %, v malém městě 25,2 %). Samostatný rodinný domek si v roce 1973 přálo 52 % obyvatel, rodinný dvojdomek 25 %,řadový rodinný domek 12%. Ve městech vadilo obyvatelstvu nejvíce v době 6. PLP znečištění ovzduší (37 %), hluk (30,2 %), nedostatek zeleně (4,7 %), nedostatek vybavenosti (18,3 %). Podíl venkovského obyvatelstva naprosto neurčuje intenzitu zemědělské výroby (na konci minulé éry mělo 13 % Švýcarsko, 42-45 % Dánsko), stejně jako ji neurčuje podíl obyvatelstva aktivního v zemědělské výrobě (již v osmdesátých letech bylo jen 4,9 % pro NSR, naproti tomu 32,8 % pro Polsko). To vše umožňovalo zachování existující sídlištní struktury s mírnými korekcemi. Napomoci tu mohl a může rozvoj informační sítě, stejně jako rozšíření moderních forem zásobování (dodávky podle telefonu, zásilková služba podle katalogu atd.). Venkovský prostor dává velké možnosti řešení problému bydlení, jež byly a jsou dosud využity velmi málo. Jestliže optimální hustota obyvatelstva se pohybuje u malých sídel okolo 40 obyvatel/ha, u velkých venkovských sídel 50 obyvatel/ha, činila v osmdesátých letech průměrná hodnota v ČR zhruba 1/3. V intravilánu venkovských obcí je dodnes výhodný prostor pro stavební aktivitu, a to i proto, že při koncentrované výstavbě ve městech se u nás problém neřeší, vzniká model dvou bytů, jednoho ve městě, druhého na venkově. Předpokladem je ovšem stabilizace venkovského prostoru (např. dolistopadové plány na budování Severočeského kraje omezovaly zemědělskou výrobu až ze 45 %). Stabilizace venkova nevyřeší samotný rozvoj výrobně-zemědělské funkce; tu možnost dává teprve polyfunkčnost venkovských sídel. Orientace na využití venkovského prostoru pro řešení bytového problému (intravilány ve vsích) by zabránila ztrátám zemědělského půdního fondu. Tato alternativa má oproti budování nových sídlišť u měst řadu výhod, úspora půdního fondu by ušetřila v ČR nejméně 20 mld Kčs podle analýz z osmdesátých let. Hustší zástavba přináší úsporu 600,-- Kčs na osobu i v případě inženýrských sítí, které měly do roku 2000 nutno vybudovat ve většině venkovských sídel. Dále by tato alternativa znamenala i nezanedbatelné úspory v zásobování energií (i využití alternativních a místních zdrojů). Atraktivní je i možná úspora stavebních materiálů a pracnosti z celospolečenského hlediska. Není nutná velká koncentrace techniky a pracovních sil, je možná etapizace výstavby. Jestliže hlavní zemědělskou funkci budou mít v horizontu 40-50 let asi 2/3 dnešních sídel (pro celou federaci to mělo být asi 14 tisíc), pak početní vývoj obcí bude různý. Asi u 1/3 lze očekávat citelný nárůst spojený s preferencemi, u 1/3 dojde ke stabilizaci, zbylá 1/3 projde zásadní funkční přeměnou vyvolanou stagnací či depresí. Přitom stav před politickými změnami byl charakterizován tím, že se hospodářská koncentrace neshodovala se sídelní a vznikají z toho živelné rozpory vedoucí ke stagnaci v obou směrech. Negativně se projevilo překročení míry koncentrace, specializace a kooperace. Dnes je předpokladem případné stabilizace a další intenzifikace zemědělství spojení malých a velkých systémů (jako v celé společnosti, zvl. v ekonomice),omezení koncentrace a její opak přinesla ekonomická reforma. Po destrukci velkých hospodařících jednotek nastupuje opět období srůstání zemědělských podniků. . Potřeby bytové výstavby by měl zajišťovat resort stavebnictví, v němž roku 1980 pracovalo 455 tisíc pracovníků (18 % ze skupiny II, 9 % celkové zaměstnanosti). I toto odvětví stálo na konci osmdesátých let před zásadními změnami, signalizovanými následně jeho drtivou krizí. Dnes je stavebnictví také jednou z obětí globální finanční krize. Stav na konci minulého režimu byl v daném oboru charakterizován nízkou celospolečenskou efektivností, nízkou úrovní kvalifikace pracovních sil, velkou náročností na energii a materiály s vysokými lhůtami výstavby. Využití pracovní doby bylo slabé, spotřeba cementu na jednotku výkonu byla v Československu jedna z nejvyšších na světě a byla cca o 30 % vyšší než byl průměr nejvyspělejších zemí. Proto bylo reálné stabilizovat jeho výrobu na 5,5 mil. t v ČR (Cementárny vázaly 40 % energií pro stavebnictví). Energeticky náročné byly i cihelny, kde byla navíc neuspokojivá kvalita i jejich pestrost. Obě vlastnosti by umožnily estetické doplnění vzhledu staveb tam, kde není nutná omítka. Zavedenost panelové výstavby na dlouhou dobu (bude v plném provozu i po celou dobu realizace reformy) byla pokládána některými specialisty za neštěstí. Panelová výstavba „vynikala“ vysokou dopravní náročností, náročností plošnou, energetickou i materiálovou (cement, kámen, ocel), velice nízká byla estetická úroveň této výstavby. Navíc šlo v této podobě o nepružný systém, který sice zvětšil produktivitu živé práce, ale naopak snížil celkovou národohospodářskou produktivitu. Bohužel tehdy nešlo urychleně převést výstavbu na mnohem progresivnější monolit, protože celá výstavba byla na panelové bázi. Monolit je ovšem všestranně použitelný a zaručuje vyšší estetické kvality staveb, spoří místo, ocel, čas atd. Vyžaduje ovšem jinou organizaci práce a vyšší kvalifikaci pracovní síly. Stavebnictví, v němž by zmíněná organizace práce umožnila zvýšení podílu kvalifikovaných povolání, by mělo zvýšit zejména nyní svou pozornost vůči historickým jádrům měst, jež lze využít jako přirozená centra společenského života i jako turistické atrakce. S tím by byla spojena i výrazná obnova řemesel. Města by neměla růst do šíře, nýbrž "dovnitř": pomocí výškových budov, využíváním proluk atd. Při nákladech na byt v průměru 185 tis. Kčs (v cenách roku 1985) by si vyžádalo udržení předlistopadového tempa výstavby 16, 2 mld. ročně. CO DĚLAT V OBLASTI STAVEBNICTVÍ A BYTOVÉ OTÁZKY: 1. Jasnou a právně čistou úpravu, která umožní konstituování trhu s byty a zároveň ochranu práv nájemníků. Vytvoření trhu s byty je dlouhodobý proces. 2. V přechodném období se nelze zbavit cenové regulace v bytové oblasti. 3. Výhodné půjčky poskytovat u mladých manželství. 4. Finančně zvýhodnit (úvěrem s nižší úrokovou sazbou, snížením daní) obnovu a rekonstrukci staveb a bytového fondu. 5. Preferovat přechod k technologii monolitu. 6. Státním nařízením zvýšit záruční dobu stavebnin a staveb, ekonomickými prostředky zvýšit zájem na šetrné manipulaci se stavebninami, náklady na likvidaci reklamací odvádět do státní pokladny. 7. Zpřísnit konkursní podmínky u projektových prací, osamostatněním projektových organizací vytvořit urychleně skutečně konkurenční prostředí v této oblasti. 8. Snížit náročnost národního hospodářství na stavební práce o dvě pětiny, změnit odpisovou politiku u staveb (snížení odpisové lhůty na deset let). 9. Přednostní pozornost věnovat možnostem řešení bytového problému daným menšími městy a stabilizací venkova. 10. Urychleně orientovat (daňovými preferencemi, subvencemi, státními zakázkami) stavebnictví na rekonstrukci městských jader. V. Investice do člověka Krize školství, nehledě na dlouhodobě špatnou odbornou úroveň vedení resortu, se projevuje v celkové kvalitě produkovaných kádrů. Naše školská soustava je stále koncentrovaným výrazem extenzívního přístupu ( i když nyní v jiné podobě než za minulého režimu), který je charakteristický pro celou společnost. Přetrvávají nedostatečné mzdy, zaostává materiální vybavení, dál existuje kapacitní nedostatečnost a 40% škol stále nemá vlastní tělocvičnu. Na nápravu čekalo a čeká neuvážené rušení venkovských malotřídních škol. V České republice byl průměrný počet žáků ve třídě základní školy v osmdesátých letech 29, na gymnasiích 33, na středních odborných školách 31. Toto dědictví a série nekoncepčních zmatků, která zaplavila toto odvětví společenského života negativně ovlivňuje naši budoucnost. To vše nemůže v žádném případě pomáhat k uplatnění progresivních pedagogických metod. Dokud učitelé nepřikročili ke kolektivní sebeobraně formou výstražné stávky, byly odmítány i všechny žádosti o zvýšení platu. Přitom výchozí situace byla taková, že podíl vysokoškoláků v národním hospodářství byl koncem 80. let 7-8%, zatímco ve školství 36%; a přece v rámci České republiky činila ve školství průměrná mzda jen 90, 9% průměrné mzdy v celém národním hospodářství. Závažný problém spočíval také ve feminizaci školství: podíl žen na celkovém počtu zaměstnaných tu činil na začátku politických změn 73%. To nutně vyžaduje pružné formy úvazků a pracovní doby. Pro současné vysoké školství je sice charakteristická vyšší nabídka studijních oborů, ale jinak řada universitních směrů a pracovišť se potýká s nízkou nebo spornou úrovní, nejednotností kritérií, ekonomickými zmatky. Přitom žádoucí bylo nesporně to, aby se objevilo větší množství vysokých škol v jednotlivých oblastních centrech (např. Plzeň, Hradec Králové, Ostrava byly diskutovány už v osmdesátých letech), schopných odlehčit dosavadním přetíženým vysokoškolským centrům, především Praze, vytvoření pestré sítě středních a vysokých škol (obdobně jako v Německu, kde je díky historickým tradicím při zhruba stejné hustotě sídel relativně více universit a vysokých škol) a klást maximální důraz na kvalitu odborné práce, na profesionalitu v pravém slova smyslu (hodnotit učitele hlavně podle výsledků pedagogické a vědecké práce), věda i školství by měly disponovat zvláštním rozvojovým fondem, který by vznikal ze státních dotací i daňových odpisů, případně i darů. Totéž se týká kultury. V kultuře pracovalo roku 1989 téměř 50 tis. obyvatel. Lze říci, že extrapolace dolistopadových trendů v oblasti české kultury by vedla k chmurnému obrazu, kde sice kvantitou si česká kultura ještě držela slušné pozice, ale o úrovni skutečné evropské kulturní velmoci už bylo v řadě oblastí těžké mluvit. Polistopadový útlum podpory kultury je ale katastrofickou variantou! Zvýšení úrovně by prospěla promyšlená decentralizace kultury a zakládání i podporování regionálních kulturních center, včetně decentralizace sítě vydavatelství krásné a vědecké literatury. Centralizace kulturního života není slučitelná s požadavkem růstu kulturní a vzdělanostní úrovně obyvatelstva naěí země stejně jako destrukce finančního zázemí české kultury a vědy. V letech 1973-1988 čisté výdaje na 1 obyvatele v této sféře na rozdíl od polistopadového vývoje vzrostly téměř o jednu třetinu, v osmé pětiletce se stabilizovaly na úrovni 330 Kčs. Roku 1986 bylo ovšem 57% celkových neinvestičních nákladů z oblasti nákladů a plateb za služby nevýrobní povahy. Průměrná mzda ve sféře kultury činila v tomtéž roce jen 2 447 Kčs, tedy o 600 Kčs méně než byla průměrná mzda v celém národním hospodářství. Ani zde neznamenal polistopadový vývoj změnu k lepšímu, rozdíl se spíše prohloubil. U periodického tisku byl sice zaznamenán pokles už v období po roce 1970 (za léta 1970-1985 ubylo 335 titulů), ale zejména odborný tisk je ničen po listopadu 1989 způsobem dříve nevídaným. Vzhledem k poklesu životní úrovně a kupní síly obyvatelstva i cenovým relacím se uchylují občané většinou k televizním programům. Počet hodin vysílání (který roku 1985 činil v ČR 133 503 hodiny) sice roste, ale kvalita nikoli. Jestliže kritizovanou skutečností předlistopadové éry bylo, že podíl pořadů pro děti a mládež v období 1970-1985 poklesl o 0, 3%, výchovně vzdělávacích pořadů pak z 8, 5% na 8, 2%, v současnosti zaplavují televizi nekvalitní dovozové filmy, stejně jako naše kina. Naši diváci si zvykají na Supermany a Dallas a hluboce se omlouvají autorům československých seriálů minulých let. Teprve nyní vynikají schopnosti lidí jako byli Jaroslav Dietl nebo Jiří Hubač. I zde bude třeba vytvořit konkurenční prostředí. Nejlépe tím, že kulturní, náboženské, odborové, politické, vzdělávací organizace dostanou právo zařazovat (podobně jako je tomu v Nizozemí) své programy u jednotlivých provozovatelů televizního a rozhlasového vysílání. Při veškerém důrazu na kvalitu v kulturní sféře ale není možné dopustit kvantitativní pokles, který je v současnosti hrozivý. Přitom i tak má Praha stále 1,5 krát vyšší nabídku kulturních programů než Berlín. Ale to je hlavní město a přechod na sponzorování má tu nevýhodu, že v době krize ochota sponzorů dávat peníze na kulturu klesá. Přitom i v minulosti byl kritizován pokles nabídky míst na divadelních představeních (1975 9 250 600 míst, 1986 7 897 300 míst; počet scén v České republice roku 1975 byl 68, v roce 1986 63; za stejné období množství kin kleslo o 303; galerií o 303; knihoven a poboček o 1 302, i když část z nich zanikla sloučením; zařízení národních výborů klubového typu bylo roku 1986 oproti roku 1975 méně o 381). Od té doby ale zmizelo v důsledku privatizace i ekonomického tlaku množství kin, knihkupectví, klubových zařízení, zanikla dokonce i některá divadla. Už před změnou zřízení klesala i návštěvnost kin i divadel: a přece ještě roku 1986 se kulturně výchovných a kulturních akcí účastnilo více než 100 milionů lidí (divadelní představení vidělo téměř 7 milionů diváků, galerie navštívilo 3 300 000 lidí, muzea více než 10 milionů, v knihovnách bylo evidováno více než 2 miliony pravidelných čtenářů). Významnou oblastí občanské vybavenosti byla a je tělovýchovná (řádově 10 500.). Rozvoj fyzické kultury měl v československé společnosti velké místo. Těžištěm ´tady bylo především posílení masové tělesné výchovy, turistiky a rekreačního sportu. Naléhavým podnětem k urychlenému rozvoji fyzické kultury společnosti byl a je pokračující pokles fyzické zdatnosti mladé generace. Velké množství investic i pracovních sil vázalo i tehdy zdravotnictví (řádově 196 tisíc koncem 80 let). Za léta 1970-85 došlo ke zvýšení nemocnosti u mužů o 30%, u žen o 46%. V České republice bylo 49% populace v oblastech se silně narušeným životním prostředím. Minimálně 35% lidí u nás bylo vystaveno vyššímu působení látek s karcinogenními a alergogenními i dalšími zdravotními důsledky. Jedna polovina mužů a dvě třetiny žen trpěly nadváhou. 25% zdravotnických objektů bylo už tehdy starších než 75 let, kritická situace se vyvinula zejména v Praze, v Severních Čechách, na Severní Moravě a ve Slezsku. Setkávali jsme se s paradoxem, že množství lékařů na počet obyvatel rostlo, ale kvalita lékařské péče spíše klesala. Naopak rostla průměrná nemocnost obyvatelstva. Moderní technika (screening aj.) umožňující položit důraz na prevenci a průběžné sledování zdravotního stavu obyvatelstva však vyžadovaly zjednodušování sítě zdravotnických zařízení (tři stupně: obvodní lékaři - specialisté - špičková pracoviště). I zde se podobně jako ve školství - otevírala cesta ke zvýšení výkonnosti za současného poklesu nákladů. Privatizace (snad s výjimkou dentistů) neměla ekonomický a sociální smysl. Díky polistopadovým vládám vznikl systém, který polyká každý rok více než 200 mld. Korun, aniž si někdo dá velkou práci s tím, aby prověřil skutečnou efektivnost těchto nákladů. Zdravotnictví se změnilo ve zlatý důl rádobypodnikatelů a spekulantů. Maloobchodní síť vázala v polovině 80 let 178 tis. osob, stravování 119 tisíc, ubytování 49 tisíc, nevýrobní služby 39 tisíc a opravárenství 159 tisíc. Všechny tyto obory vyžadovaly, měla-li stoupnout kultura bydlení a života v sídlech, výrazné posílení, a to nejen díky privatizaci. Všechny jsou ovšem závislé na fungování zásobování a skladovacího průmyslu, který je ovšem u nás stále velmi zaostalý za nejvyspělejšími státy. V ČSFR bylo 150 tis. skladovacích objektů, které měly nízkou kvalitu (26 % objektů bylo starších 50 let) a příliš velký rozptyl. Byly a mnohdy ještě jsou nevhodně umístěné v aglomeracích, v centrech měst, jsou i špatně technicky vybavené (převaha ruční manipulace). Při koncentraci bylo nutné vážit dopravní náklady, bylo nutné vytvořit optimální síť skladových prostorů. Vytvoření skladovacího průmyslu mohlo napomoci likvidaci výrobních skladů u závodů. Tak bylo možno - i z hlediska rozvoje uvedených oborů - nastolit atmosféru klidu a spolehlivosti. V celku tato šance nebyla využita, protože převládala dílčí hlediska a nikoliv pohled všeobecné národohospodářské efektivnosti, i když v oblasti logistiky byl zaznamenán významný posun vpřed. Významnou položkou vytváření dobrého životního prostředí a kultury bydlení je i nadále rozvoj telekomunikační sítě, vybavení telefony, síť pošt atd. Síť spojů a telekomunikací měla řadu slabin a nedržela krok s vývojem ve světě. Je to přitom oblast, kde prudce klesají náklady při růstu výkonů. Už na Prognostickém ústavu jsem patřil mezi ty, kdo navrhovali vytvoření státních cílových programů pro urychlení informatizace společnosti, pro rozvoj telekomunikační sítě. Na tomto poli tržní reformy, byť s řadou chyb a poměrně chaoticky, přinesly mnoho zlepšení. V informatizaci společnosti jsme mnohem dále a jsme srovnatelní se zeměmi EU. Nejdůležitější investice do člověka by měly vyústit v radikální změnu časové struktury týdne. Příliš se nezměnil obrázek, zjištěný sociology v letech 1979/80: muži / ženy pracovní činnost / 26,5% / 18,1% (z toho práce za odměnu) / 21,0% / 14,2% nutný čas / 18,9% / 31,5% (z toho cesta do zaměstnání a zpět) / 2,9% / 1,8% (péče o domácnost, byt, chatu, auto, příprava jídel / 4,0% / 12,0% volný čas / 7,8% / 6,3% TV, četba / 2,3% / 1,6% tělovýchova, sport / 0,7% / 0,2% vycházky a pobyt v přírodě / 1,3% / 1,1% setkání s přáteli / 2,0% / 2,2% biologické potřeby / 33,1% / 33,4% Jde o zvýšení podílu volného času, tráveného aktivně, především snížením pracovního týdne (jak uvedeno jinde) a nutného času spojeného s obstaráváním potřeb pro provoz domácnosti, zvýšení délky dovolené. Pro srovnání stav z roku 1984: délka dovolené- délka dodatkové uznané pracovní pracovních dní dovolené (max.dní) svátky doby ČSFR / 41,9 15-20 5(10) 6 Belgie / 39,8 20 podle kol. smlouvy 11 Švédsko / 40,0 25-33 podle kol. smlouvy 11 CO DĚLAT V TÉTO OBLASTI: 1. Uvolnit na výstavbu nových zdravotnických zařízení, modernizaci a rozšíření dosud existujících během deseti let 1000 mld Kč. 2. Dosáhnout zvýšení počtu lékařů o 30%, středního zdravotnického personálu o 60%, pracovníků v oblasti technického a ekonomického i humanitárního zabezpečení o 100%, a to během deseti let . 3. Nákup moderní diagnostické, léčebné a rehabilitační techniky: patnáctinásobný vzestup počtu computerových tomografů a desetinásobný růst nukleárních magnetických rezonancí. 4. Během deseti let ztrojnásobit prostředky směřující do zdravotnického výzkumu. 5. Přijmout zákon o zdraví, který by zaručil rovné právo občana na zdraví, povinnosti státu a zaměstnavatelů zajišťovat kvalitní péči o zdraví, zároveň ale znamenal podporu hnutí za fyzickou zdatnost a vlastní zdraví. 6. Zpřísnit kontrolu potravin. 7. Zpřísnit podmínky provozu dopravních systémů 8. Omezení a rušení ekologicky závadných provozů. 9. Přechod ke komplexní zdravotnické prevenci. 10. Prosazovat prioritu ekologicky, materiálově a energeticky šetrných technologií. 11. Systematický rozvoj sféry služeb, dopravní a informační infrastruktury. 12. Ustavení a rozvoj technologických parků v regionálních centrech. 13. Rozvoj regionálních kulturních center. 14. Decentralizace a modernizace školské soustavy (výstavba nových škol, školních zařízení, vzestup vybavenosti škol). 15. Stimulace kvalifikačních a rekvalifikačních programů na úrovni státu i podniků. 16. Sociální dávky upravit tak, aby přispívaly ke stabilitě a funkčnosti rodin, pro které vývoj nejbližších deseti let bude znamenat velikou zátěž, zvýšit možnosti poskytování výhodných půjček pro mladá manželství. 17. Připravit nový zákon o rodině (současná úprava rodinného práva nevyhovuje, stejně jako ustanovení týkající se dětských domovů a možností osvojení dětí, pěstounské péče a pod.). 18. Novými zákonnými normami upravit studium na vysokých, středních a středních odborných školách i u výuku na základních školách tak, aby české školství mělo dynamičtější a otevřený ráz. Profil školství spojit se strukturálními změnami. zavést model vícestupňového vysokého školství, umožnit ve větší míře mezioborové studium. Zrušit věkovou hranici pro získání vysokoškolského vzdělání. Povinnou školní docházku rozšířit na 17 let věku. Usilovat o jednotný model školské soustavy při otevření prostoru pro speciální péči o talenty. Zvýšit podíl jazykové výuky a humanitních oborů, informatizační programy na školách (program internet ve škole je příkladem, jak se postupovat nemá). 19. Ustavit v České televizi kanál pro výchovně vzdělávací pořady, informatizační programy, zvětšit úroveň a nabídku odborných a kulturních časopisů, zvýšit objem pořadů věnovaných kultuře ve státní televizi a ve státním rozhlasu. 20. Oproti úrovni roku 1989 dosáhnout výstavbou a modernizací dvojnásobného rozsahu škol a školních zařízení. „Racionalizací“ se jejich počet ve skutečnosti snižuje, leckdy i zcela neoprávněně. 21. Z předlistopadové úrovně feminizace (73%) sestoupit během deseti let na 50%, zvýšit počet učitelů o 40%, počet lektorů a dalších pedagogických pracovníků o 70%.. To se neobejde bez systematické práce na image resortu. Učitel nesmí mít jen vzdělávací a výchovné poslání, ale musí též mít možnost patřit ke kulturotvorné a kulturu udržující vrstvě. 22. Průměrnou mzdu pracovníků v kultuře vyrovnat s možnostmi prestižních příjmů v národním hospodářství, oproti roku 1989 zdvojnásobit prostředky na modernizaci a rekonstrukci objektů sloužících oblasti kultury, prostředky získávat i pomocí předpisů o daňových odpisech, finanční prostředky získané ve sféře kultury směřovat do rozvoje této oblasti. 23. Připravit program rozvoje kultury v České republice s návazností na příslušné zákonné normy. VI. Životní prostředí Už v osmdesátých letech se intenzivně pracovalo na ekologických problémech a vznikla i řada zásadních a vynikajících studií v oboru ekologie. 27 Nicméně cesta od vědeckých analýz k nápravě i přes přehodnocení priorit ze strany vlády byla dlouhá. V Československu vedl minulý extenzívní rozvoj hospodářství k tomu, že reálně vyvstávalo pro první čtvrtinu 21. století riziko zhroucení ekologické stability. Už před listopadem 1989 bylo možno ovšem řadu potíží v této oblasti pozorovat. Naše republika tehdy např. nedisponovala vhodnou technikou fluidního spalování se současně vysokým stupněm odsíření, jež by byla uplatnitelná ve velkých elektrárenských podnicích. Uhlí představovalo v Československu roku 1988 60% zdrojů primární energie a z toho bylo 80% méně hodnotné hnědé uhlí s vysokým obsahem síry a popelovin Podíl plynu v energetické bilanci činil ještě roku 1985 jenom 10, 7% a podíl prvotní energie z jaderných a vodních elektráren pouhých 5, 9%. V roce 2008 činil už podíl jaderných elektráren 32% a to výrazně pomáhá stabilitě elektrické soustavy. ( Ze 76 mil t hnědého uhlí určeného na výrobu elektrické energie a tepla v roce 1986 pocházelo z českých zemí 88% ) Elektrárny na hnědé uhlí se roku 1986 podílely na celkové výrobě elektrické energie 62, 2% a i roku 2008 se uhlí podílelo dvěma třetinami na produkci elektřiny. Na území ČR byl v polovině osmdesátých let spad oxidu siřičitého r. 1988 skoro 1400 tun a roční emise popílku asi 300 tisíc tun. Ukládání popela se stalo velkým problémem. Z roční produkce 14 mil m3 bylo možno využít průmyslově 10 až 20%, zbytek se ukládal. Zábor půdy na odkaliště (která znamenala tehdy miliardové investice (jen Štít a Křívenice 5 mld.) v české energetice představoval 2080 ha, v Severočeském kraji 1400 ha, během 90. let se očekávalo podle tehdejších představ dalších 750 ha. Díky tomu všemu jsme byli začátkem 80. let na 2. místě v Evropě v náletu SO2 na km2 za rok (v t): 1.NDR 37,0; 2. ČSSR 26,4; 3. Velká Británie 17,4; 4. SRN 14,1. Na znečištění ovzduší emisemi 28 (bereme-li je jako celek za 100 %) se podílel SO2 roku 1960 19 %, roku 1970 26 %, roku 1980 32 %, pro rok 1990 se očekávalo 36-37 %, 2000 35-39 %. Realita byla jiná. Nejenže nastoupila kampaň odsířování elektráren, do které stát i ČEZ investoval miliardy, ale i pokles průmyslu přispěl ke změně situace. Obdobné hodnoty pro oxidy dusíku činily 5 %, 10 %, 15 %, 22 %, 24 % (za léta 1980-2000 měl být nárůst na 150 %), u CO (1980-2000 = 125 %) 9 %, 13 %, 15 %, 18 %, 19 %, u tuhých emisí 16 %, 20 %, 27 %, 28-29 %, 27-30 %. Podíly uhlovodíků a dalších plynů byly menší. Zvýšené emise z bývalé NDR a PLR ničily naše pohraniční lesy od Krušnohoří až po Jeseníky a Beskydy. V obou zemích ale nastala destrukce tradičních průmyslových výrob (zejména v bývalé NDR, dnes se říká v „noivých spolkových zemích“). I to snížilo naši ekologickou zátěž. V Československu představovaly emise oxidů síry děsivá čísla (1970 2,0 mil. t ročně, 1980 2,2 mil. t, 1990 2,35; 1995 2,35-45), stejně jako obdobná čísla u tuhých 27 Emil Hadač, Krajina a lidé, Academia, Praha 1982; Alois Mezera a kolektiv, Tvorba a ochrana krajiny, SZN, Praha 1979. 28 K ochraně a kvalitě ovzduší viz František Šiška, Ochrana ovzdušia, Alfa- SNTL, Bratislava-Praha 1980. emisí (1970 1,6 mil. t; 1980 1,?3 mil. t; 1990 1,3; 1995 1,3- 1,4). Jestliže suma všech emisí činila v roce 1980 100 %, pak by činila hodnota pro rok 1960 50 %, 1970=72 %, 1990=115 %, 2000=120 %. Československo se zavázalo snížit (podobně jako jiné evropské státy) emise síry do roku 1993 k hodnotám emisí roku 1980 o 30%. Splnění tohoto závazku vypadalo špatně, přestože roku 1985 už Rakousko snížilo o 51, 9%, Belgie o 41,6%, Francie o 48, 14%, SRN o 25%, dokonce i Velká Británie, která nepodepsala, snížila o 28, 9%. Naproti tomu Československo zvýšilo příslušnou úroveň o 1, 6%. (Závazek by měl tehdy naději jen při rozvoji jaderného programu.) Pokles průmyslového výkonu země (viz výše) i v této oblasti pomohl dosažení ekologického „odlehčení“. Přitom ale - a na to někteří rádi zapomínali – jde o kumulativní účinky, jež mohly vést i ke zkracování životnosti lesů (1982 mělo 18,9 % lesů v ČR zkrácenou životnost, pro rok 1990 se očekávalo 30-42 %). Roku 1980 bylo přes 50 % lesů postiženo průmyslovými emisemi. Rozloha poškozených lesů se odhadovala na 3042% lesního fondu ČR už v polovině 80. let, do roku 2000 se očekávalo, že plocha postižených lesů překročí 60%. V 90. létech hrozil rozpad jehličnatých porostů (Krkonoše, Jizerské hory, Orlické hory, Slavkovský les, Kokořínsko), chronické poškození mohlo nastat u řady míst ve středních výškách na Českomoravské vysočině, v Českém lese, v Pošumaví. 29 Z tohoto hlediska je privatizace lesního fondu (kdy podle ministra Kubáta mělo zůstat jen 50% lesů ve státním vlastnictví) ekonomickým i ekologickým nesmyslem. Restituce a privatizace zasadily lesnímu fondu naší země těžkou ránu. Situace totiž zcela naléhavě vyžadovala a vyžaduje zásadní změnu celého způsobu hospodaření. 30V lesním hospodářství úhrnem pracovalo roku 1982 93 tis. pracovníků (pokles o 10 % proti 1970), ale v další době si vyžádá rostoucí náročnost úkolů zvýšení počtu pracovních sil, což nové politické reprezentace nebraly v úvahu. . Úplně vniveč přichází zlepšení věkové struktury porostů i zvýšení zásob dřeva v lesích (1950-1980) v ČR o 55 %, v SR téměř o 40 %. Jestliže výší porostních zásob a těžeb jsme do konce osmdesátých let patřili mezi světovou špičku, kalamitní těžby hlavně v důsledku průmyslových imisí (za léta 1956-1982 23 % ročních těžeb v ČR, 21 % v SR) narušovaly a nadále narušují řádný chod lesního hospodářství. V různém stupni poškození porostů bylo roku 1982 26,7 % celkové výměry lesů, což se zvýšilo do roku 1990 v ČR na 42,2 % a roku 2000 mělo stoupnout na 60-65 %. Obrovským nebezpečím byl a je také dálkový přenos emisí. Ztráty na přírůstku dřevní hmoty v ČR činily díky uvedeným jevům 10 % celkového průměrného přírůstku, což mělo vrůst k roku 2000 na 21 %. Zasažení mladších porostů do budoucna mohlo ohrozit kvalitu lesů a dřeva, samotnou reprodukční schopnost lesů. Toto vše vede k růstu nákladů, k riziku poklesu výnosů, v 90. letech se podle představ před rokem 1989 mělo stát lesní hospodářství v ČR dotovaným, odvětvím, soudilo se, že přestane být prioritou jeho rentabilita. Za těchto podmínek se jevil jako nadále neúnosný vývoz řeziva (roku 1982 1981 tis. m3, ještě 29 Indikátorem stavu životního prostředí do značné míry jsou pralesy, tedy původní porosty v přírodním režimu, viz Miroslav Vyskot a kolektiv, Československé pralesy, Academia, Praha 1981. 30 Vynikající úroveň měla shrnující práce K. Jůva, A. Klečka, D. Zachar a kolektiv, Ochrana krajiny ČSSR z hlediska zemědělství a lesnictví, Academia, Praha-Bratislava 1981; K. Jůva, D. Zachar a kolektiv, Tvorba krajiny v ČSSR z hlediska zemědělství a lesnictví, Academia, Praha – Bratislava 1981. roku 1986 vývoz 350 tis. m3 kulatiny v ČR) a přece měl stále stoupající tendenci i po r. 1990!). Naproti tomu bychom mohli úspěšně vyvážet naše know-how v oblasti organizace lesnictví, v řadě zemí Asie , Afriky a Latinské Ameriky jde o nerozvinuté odvětví. V ČR tvořila 31% rozlohy území s narušeným životním prostředím a 19% dokonce se silně narušeným životním prostředím. Existovalo celkem 8 postižených oblastí s extrémně narušeným životním prostředím, tedy pražská, mělnická, ústeckochomutovská, karlovarsko-sokolovská, plzeňská, hradecko-pardubická, brněnská, ostravsko-karvinská. Ekologicky bylo postiženo v osmdesátých letech 65% obyvatelstva, z toho 34% na úrovni silného znečištění. Soudilo se, že do roku 2000, pokud nebude vůle k radikální změně, neklesne znečištění pod úroveň let 1975-1980. To by znamenalo oproti roku 1980 roku 2000 150% oxidů dusíku, 125% oxidu uhelnatého, 140% uhlovodíků, 150% ostatních plynných škodlivin. Doporučenou výší výdajů na ekologii u hospodářsky vyspělých zemí ze strany OSN je 5-8%. Nečekaným „bonusem“ pro životní prostředí (kromě mezinárodních dohod) byl i pád průmyslové výroby, u některých oborů na úroveň začátku sedmdesátých let. (Ekologické investice sice vzrostly oproti 7. PLP v 8. PLP ze 7, 92 mld. na 17, 8 mld., ale i tak to bylo jen 1, 92 %, hluboko pod našimi potřebami i možnostmi!). 31 Tato hranice nebyla ani po roce 1990 respektována. A přitom respirativní nemoci tvořily na samém začátku změn 60-70% veškeré nemocnosti dětí, 3, 5% pracovních sil bylo vystaveno podle některých odhadů karcinogenním průmyslovým látkám. asi 5-8% látkám mutagenním. Významný problém představovaly komunální odpady, z nichž bylo jen 5% využíváno. Indikátorem havarijního stavu životního prostředí je to, že 63% druhů obratlovců bylo v určité míře ohroženo, 59% druhů a poddruhů ptáků rovněž, 37% veškeré květeny, 14% vyšších cévnatých rostlin pak bylo ohroženo přímo kriticky. Neutěšená je i situace ve vodním hospodářství, které s lesy úzce souvisí. 32 Kromě technických problémů (nedostatečná údržba zásob a zaostávání přípravy zdrojů), jde o to, že Československo mělo tehdy nejmenší množství zásob vody na 1 obyvatele v Evropě mezi vyspělými státy. Přitom roku 1970 činila při podílu zásobování obyvatelstva 58,3 % (spotřeba na osobu a den 300 litrů, r. 1980 pak už 384 litry, podíl zásobování 70,5). Díky potížím s opatřováním vody stoupla vodovodní síť za léta 1960-1982 z 23?8 tis. na 50 tis. km (210 %). Přitom ale ztráty ve vodovodní síti činily v ČR až 23 %, v SR 17-18 %. Hlavní těžiště se přesunovalo na méně kvalitní povrchové zdroje 33 (v Československu bylo 109 nádrží = 3 160 mil. m3, pro zásobování pitnou vodou 630 mil. m3). Využitelné množství podzemních vod totiž už tehdy nebylo dostatečné a bylo navíc nerovnoměrně rozloženo (60 % v SR, sám Žitný ostrov představoval 52 %). Od roku 1970 tak v ČR převažovalo užívání povrchových zdrojů nad podzemními, zatímco v SR tomu bylo opačně (1980 v ČR 53 % z 31 Ochranou životního prostředí, speciálně pak chráněnými krajinnými oblastmi se zabývali Jaromír Strejček-Jarmila Kubíková-Jiří Kříž, Cráníme naši přírodu, SPN, Praha 1982. 32 Shrnutí problémů spojených s vodními zdroji přináší publikace, kterou připravil Václav Plecháč, Voda. Problém současnosti a budoucnosti, Svoboda, Praha 1989. Komplexní rámec poskytuje Josef Říha, Voda a společnost, SNTL, Praha 1987. Viz i Tomáš Pačes, Voda a Země, Academia, Praha 1982. Ekonomický pohled na vodní hospodářství poskytuje 3eil S. Grigg, Water Resources Planning, McGraw-Hill, New York etc. 1985. 33 Vodní toky a nádrže, vyd. Vladimír Vlček a kolektiv, academia, Praha 1984. povrchových zdrojů, v SR 13 %). Znečištění vod bylo už tehdy neúnosně vysoké a nepomáhalo ani zvýšení rozsahu veřejné kanalizace (1970 46,9 %; 1980 57,5 %; v ČR 65,7 %; v SR 40,6 %; index za léta 1960-1982 185 %). Za léta 1960-1980 stouplo znečištění vody chloridy o 37 %, rozpouštěnými látkami o 28 %, nejhorší byla situace u dusičnanů, jež vzrostly o 152 % !!!. Tím byla běžná voda prakticky závadná a nepoužitelná pro kojence. V tomto kontextu byla už tehdy kapacita čistíren vod (roku 1982 2 833 tis. m3d-1; z toho 28,8 v SR) nedostatečná. Zejména zarážející byl pokles investic na čistírny odpadních vod od konce 60. let. Jestliže v 5. PLP činil jejich podíl 7,6 % celkových investic, v 6. PLP 4,9 % a v 7. PLP byla dokonce jenom 3-3,5 %. Oproti 5. PLP představoval tedy pokles výše investic u čistíren odpadních vod 46%. Nelze se pak divit, že ve zneškodňování odpadních vod jsme tehdy zaostávali za nejvyspělejšími státy Evropy až o 30 let. Produkované i vypouštěné znečištění v ČR (v tis. t r-1) nejvíce rostlo u měst a zemědělství: produkované znečištění: 1970 / 1980 / 2000 To by představovalo podle prognóz osmdesátých let v roce 2000 města 140 /215 / 292 index oproti roku 1970 1,8. průmysl 148 / 149 / 155 celkem ČR 288 / 364 / 447 vypouštěné znečištění: města 66 / 132 / 125 průmysl 106 / 82 / 82 celkem ČR 172 / 214 / 207 zemědělství 184 / 270 / 443 (!!!) zatížení toků v tis. t r-1 356 / 484 / 650 Jen v ČR představovaly přímé škody vzniklé vypouštěním odpadních vod 1 mld. Kčs ročně. Nepříjemný byl růst znečišťování vod zemědělstvím, kde šlo nejen o chemická hnojiva, nýbrž i o nadměrnou koncentraci hospodářských zvířat, jež ohrožovala využitelnost vodních zdrojů. Celkově u znečištění vodních toků byl podíl veřejné kanalizace r. 1985 65,4%, průmyslových zdrojů 22,2%. Problémy nebyly ale jen se znečištěním, nýbrž i se zásobováním vodou. V Československu se roku 1980 na odběru vody podílely vodovody 47,8 mil. m3 r-1, zemědělství 7,3, průmyslová odvětví 58,5 (!!!) a energetika 57,6 (!!!). Roku 2000 měl (podle prognóz z osmdesátých let minulého století) odběr vodovodů vzrůst na 71,1, zemědělství na 22,7 (závlahy atd.), průmyslu 60,6 a energetiky 59,9. Přitom měl růst podíl odběru z povrchu do veřejných vodovodů (2000 v ČR 59 %) a u řady toků byly už tehdy bilanční problémy. V ČR bylo roku 1980 ze 160 bilančních profilů 79 pasivních (49 %, 27 v povodí Moravy), v SR ze 143 bylo 15 pasivních (11 %, 9 v povodí Hronu). Vodní deficit mělo v osmdesátých letech 57 okresů v ČR a 23 okresů v SR. Roku 1982 bylo v ČR 844 míst s regulací odběru a 260 míst a dovozem pitné vody. Únik z vodovodních sítí v polovině 80. let představoval 30%. I když máme stále dostatek zdrojů hluboko do 21. století, představovalo už v osmdesátých letech ohrožení spodních vod průmyslovými odpady problém který už tehdy nebyl podceňován. Podíl zásobovaného obyvatelstva měl stoupnout při tehdejších trendech oproti roku 1980 (70,5 %) na 85,1 % v roce 2000, potřeba na osobu a den z 384 litrů na 452 litry (dnešní realita je řádově 200 litrů), a to při ztrátách 21,6 %, resp. 20,9 %. Ztráty a špatné hospodaření vodou i rozdílná struktura hospodářství (hypertrofie těžkého průmyslu atd.) měly za následek, že potřeba obyvatelstva na osobu a den byla v Československu neúměrně vysoká. Oproti Československu měla např. Francie 60 %, Velká Británie 55 % a SRN dokonce 41 % (ve starých zemích). Jen 1% této vody byla voda k pití spotřebovaná, 49% šlo na účely sanitární, 50% pro potřeby průmyslu (pro potřeby energetiky byly odběry vody 1200 mil. m3 povrchové vody a 13 mil. m3 podzemní vody). Nejzávažnějším ekologickým problémem je možnost poklesu úrodnosti půd. Za léta 1960-1980 vzrostla aplikace dusíkatých hnojiv o 360 %, ostatních hnojiv pak o 410 %, což ohrožovalo spodní vody, zvyšovala se kyselost půd. Organickými hnojivy se vyhnojovalo ročně méně než 18 % orné půdy a chybělo nám 30-40 % humusu. V minulosti orientace na umělá hnojiva, těžkou techniku a koncentraci výroby vedla k růstu hektarových výnosů, ale z toho plynoucí změny struktury půdy byly velmi nebezpečné a vzrůstala půdní eroze. Splachy průmyslových hnojiv činily pak průměrně 30-50 % dávek (!!!) a prudce klesala schopnost půdy udržet vodu. Přitom je dnes i nadále veškerá zemědělská půda vystavena kyselým srážkám a 10 % dokonce velmi silným průmyslovým emisím. Produktivita živé práce v zemědělství sice vzrostla v období 1948-1983 5x, ale ochrana a výkonnost životního prostředí výrazně zaostávala za výkonností genetiky odrůd a plemen. Zarážejícím jevem byl a je neustálý pokles rozlohy zemědělské půdy. Za léta 1950-1984 pokleslo množství zemědělské půdy na obyvatele z 0,648 ha na 0,4428 ha a množství orné půdy na osobu z 0,467 ha na 0,3112 ha (!!!). CO S TÍM DĚLAT? 1. Promyšlenou strukturální politikou měnit strukturu národního hospodářství ve prospěch výrob s nižší surovinovou, materiálovou a energetickou náročností. 2. Zvýšit podíl jaderných elektráren na produkci elektrické energie. Jaderná elektrárna o velikosti 1 tis. MW znamená uchování v zemi za rok 6, 5 miliónů t uhlí, přepravovaných jinak v 139 tisících vagónech. Odpadá devastace krajiny v povrchových lomech, prašnost a kontaminace spodních vod. V neposlední řadě, neunikne do ovzduší 198 tisíc tun oxidu siřičitého a podobně i oxidy dusíku. Nevznikne problém s 1, 8 miliónu t elektrárenského popela, nároky na úložiště se sníží o 2, 4 mil. m3. 34 A náklady na výrobu elektřiny? Poměr diskontovaných nákladů na výrobu elektřiny v uhelných elektrárnách oproti jaderným byl v Belgii 1, 62, v Kanadě 1, 44, ve Finsku 1, 33, ve Francii 1, 8, v SRN 34 Srv. Jaderná energetika, člověk a životní prostředí, vyd. Jiří Marek a kolektiv, Panorama, Praha 1987. podle oblastí od 1, 41 do 2,02, v Itálii 1, 41, v Japonsku 1, 37, v Nizozemí 1, 31, v Norsku od 1, 2 do 1, 38, ve Velké Británii od 1, 4 do 1, 71. Jen v USA, kde jsou u uhlí velmi příznivé úložné podmínky, kolísaly hodnoty od 0, 83 do 1, 11. Ale v USA činily roku 1986 jednotkové výrobní náklady u 386 uhelných elektráren, u 135 plynových, u 74 na bázi těžkých olejů a u 61 jaderných elektráren následující hodnoty na 1 MW: u jádra 19, 06 USD, u uhlí 21, 64, u plynu 30, 43, u topných olejů 33, 99! Bližší výklad k perspektivě jaderné energetiky podávám v knize o energetice „Energie. Chléb i meč“. Ceny uranu na světových trzích jsou navíc mnohem stabilnější než ceny ropy a uhlí, které se budou v dalším období prudce měnit a budou velmi nestálé. Uran se kromě toho u nás silně dá v přijatelných ekonomických relacích znovu těžit. 3. Zvýšit podíl zemního plynu na konečné spotřebě energie, pokud to cenový vývoj dovolí. . 4. Prosazovat zušlechťování paliv před vstupem do procesu spalování (paroplynové cykly, integrované energetické systémy). 5. Uplatnit fluidní techniku spalování. 6. Rozšířit odsiřovací procesy a nasadit účinnější odlučovače tuhých úletů. 7. Modernizovat úpravny v těžních oblastech (snížení emisí a tuhých odpadů, nižší zátěž dopravy). 8. Maximálně rozšířit centralizované zásobování teplem. 9. Stanovit vysokou ekologickou daň za škody na životním prostředí a touto cestou získané prostředky použít na státní zakázky progresivních ekologických technologií a opatření na zlepšení životního prostředí v České republice. 10. Lépe využívat alternativní energetické zdroje, především vodní a biomasu.35 11. Maximálně uplatňovat přechod na uzavřené cykly, včetně koncentrované živočišné výroby. 12. Zvýšit kontrolu využití hnojiv a zlepšit poradenský servis zemědělcům. 13. Dosáhnout poklesu těžby dřeva (5% ročně), o 20-30% snížit vývoz neupraveného řeziva (dřevařský průmysl vyvážel už v osmdesátých letech í na trh EHS za 23% kilogramové ceny docilované státy EHS). 14. Zastavit odliv pracovních sil z lesního hospodářství: v 90. letech bylo navíc postiženo procesy privatizace a restituce, které napomohly růstu nadměrných těžeb. Bude třeba dodatečných investic do stabilizace lesního hospodářství. VII. Doprava Životní styl obyvatelstva (stejně jako fungování ekonomiky) ovlivňuje ve všech vyspělých zemích oblast dopravy. Československo mělo tradičně velmi hustou 35 Mnozí radikální zelení aktivisté sázejí na solární energii: Hermann Scheer, Sluneční strategie, Nová Země, 1999. Blíže k praktickému významu výzkumu Slunce Josip Kleczek, Slunce a člověk, Academia, Praha 1973. dopravní síť, ale některé její články byly v minulosti na hranici únosnosti kapacity. Průměrné zatížení železniční sítě bylo v Československu v polovině 80. let 13, 26 mil tkm, v Rakousku 7, 14 mil. tkm. V dopravě a ve spojích pracovalo v ČSSR celkem r. 1975 469 473 osob a r. 1981 už 492 784. Prudkým tempem ovšem rostly přepravní výkony zboží, jak ukazuje následující tabulka. Přeprava zboží celkem (tis. t) (bez potrubní dopravy a zemědělské dopravy) Druh dopravy / 1975 tis.t výkony tkm / 1981 tis.t výkony tkm Celkem / 1 274 072 / 86 913 / 1 567 375 / 97 823 veřejná cel. / 579 380 / 79 192 / 653 678 / 87 415 ČSD / 271 413 / 69 271/ 286 348 / 72 258 ČSAD / 302 284 / 7 296 / 356 212 / 11 307 říční / 5 654 / 2 580 / 11 094 / 3 807 letecká / 29 / 45 / 24 / 43 závodová / 694 692 / 7 721 / 913 697 / 10 408 (Zemědělská doprava činila roku 1980 263 mil. t a 3 mld. tkm, potrubní 18 mil. t ropy a 39 mld. m3 plynu). Přeprava osob celkem (mil.) Druh dopravy / 1970 mil.os/ průmšrná přepravní vzdálkenost v km / 1981 mil.osob / průměrná .přepravní vzdálenost v km železnice / 558,0 / 37,0 / 404,6 / 44,3 ČSAD 1 717,0 / 13,0 / 2 182,8 / 15,9 Letecká / - / - / 1,16 / MHD / 1 748,0 / 5,0 / 2 650,5 / 5,0 Individuální . motorová vozidla / 786,0 / 21,0 / 2585,0-1980 / 16,0-1980 Motorová vozidla v socialistickém vlastnictví / 917,0 / 5,0 / 2446,0-1980 / 6,01980 Podíl jednotlivých druhů dopravy v procentech Druh dopravy / 1985 / 1980 t /výkon tkm t /výkon tkm železnice / 18,0 / 71,3 / 18,7 / 74,4 silniční veřejná / 22,6 / 13,3 / 22,0 / 11,1 silniční závodní / 58,5 / 10,5 / 58,6 / 10,0 vodní / 0,9 / 4,9 / 0,7 / 3,7 CELKEM / 100,0 / 100,0 / 100,0 / 100,0 Z 13 130 km železniční sítě bylo koncem 80. let 3 081 km elektrifikováno, silnic a dálnic jsme tehdy měli 73 640 km, vodních cest 4 144 km (na území Československa 475 km), autobusová síť činila 256 115 km, letecká síť vnitrostátní 6 020 km, zahraniční 87 863 km. Za minulá léta došlo k výraznému růstu počtu automobilů, došlo k přesunu těžiště dopravy na silnice a k dlouhodobému úpadku dopravy železniční. : ČSSR / 1970 / 1981 osobní automobily / 825 755 / 2 373 015 dodávkové / 23 802 / 60 003 nákladní . automobily / 123 301 / 192 628 speciální automobily nákladní / 51 485 / 101 934 autobusy / 19 806 / 31 991 motocykly / 908 620 / 669 752 Výkony neveřejné dopravy vzrostly za léta 1965-1980 4x, u veřejné dopravy o 50 %. Prudkým tempem rostly přepravní výkony: 1965 / 800 mil. t / 66 mld tkm 1980 / 1 532 mil. t (skoro dvakrát!) / 90 mld tkm (téměř o 40 %!). Naproti tomu v dalším období bylo očekávat výrazné zpomalení tempa růstu nákladní přepravy i přepravních výkonů, a to i po roce 2000. Vzrůst od roku 1980 do roku 2000 měl v objemu zboží činit 125-136 %, výkony železnice 161-173 %. Bylo to důsledkem přetíženosti celé dopravní soustavy, kterou ukazovaly přesvědčivě následující údaje: Přepravní výkon na občana státu (tkm/ob.) roku 1982: ČSSR 5 744, PLR 4 325, NSR 2 726, Rakousko 2 096 (1981), Švýcarsko 2 063, MLR 3 161, Francie 2 394, SFRJ 2 449, Belgie 2 266, BLR 3 551, Nizozemí 3 611, RSR 3 956, NDR 4 319. Přepravní výkon na obyvatele činil v ČSFR více než dvojnásobek SRN( staré spolkové země)! Bylo tedy evidentní, že je nezbytně nutné snížit přepravní náročnost. Cestou k tomu mělo být účelné rozmísťování výrobních kapacit, zásob, využívání místních materiálů a surovin atd., ale především omezení těch odvětví, která jsou přepravně náročnější (srv. např. dovoz železné rudy 1982 14 802 tis. t, z toho z SSSR 12 222, z Indie 477, z Brazílie 659, ze Švédska 419, z Alžírska 248); vývoz trub 1982 532 tis. t (z toho SSSR 385 tis.); vývoz válcovaných materiálů: 1982 2 653 tis. t (z toho SFRJ 1 322, SRN 383, NDR 262, PLR 192, Itálie 136; vývoz válc. mat. činil 1980 2 889 tis. t, 1981 -2 862). V celém světě rostly náklady na přepravu nákladů i obyvatelstva a přikračovalo se proto k výrazné racionalizaci. V osobní dopravě existuje tato situace: Výhled / index 1970 / 1980 / 2000 // 2000/1980 osobní přeprava / 5 726 / 10 305 / 11 877-13 040 / 115,6-126,2 mil. osob / 558 / 416 / 420-450 / 101,1-108,3 ČSD střední přepravní vzdálenost / 37 / 43 / 43 / 99,5 podíl % / 9,7 / 4,0 / 3,5 osob 1 717 / 2 135 / 2 301-2 590 / 103,2-114,6 ČSAD vzdálenost / 13 / 16 / 16-18 podíl % / 30,0 / 20,7 / 19,3-19,9 osob / 1 748 / 2 743 / 3 980-4 200 / 146,1-154,2 MHD / vzdálenost 5 / 5 / 5-7 podíl % / 30,6 / 26,4 / 33,6-32,2 osob / 786 / 2 585 / 2 920-3 420 / 103,0-132,3 individuální motorová vozidla / 21 / 16 / 12-15 / 77,3-91,8 podíl % / 13,7 / 25,1 / 24,6-26,2 osob / 917 / 2 446 / 2 256-2 380 / 92,2-97,3 motorová vozidla vzdálenost / 5 / 6 / 6 / 100,0 v socialistickém vlastnictví podíl % / 16,0 / 23,8 / 19,0-18,2 Výkony dopravní soustavy stouply ze 72 mld osobokm v roce 1970 na 121 mld v roce 1980 a jestliže připadlo roku 1970 4 380 osobokm/ob. na obyvatele, roku 1980 to bylo již 8 018 osobokm/ob. Roku 1985 byl přepravní výkon železnice oproti roku 1980 96, 3% u tun, u tkm 95, 8%, silniční veřejné dopravy 102, 7% u tun, 119, 8% u tkm, silniční závodní 99, 8% u tun, 105% u tkm, vodní 128, 6% u tun, 132, 4% u tkm. Federální ministerstvo dopravy předpokládalo tehdy do budoucna pokles podílu silniční dopravy, naopak zvýšení železniční a vodní dopravy a dále zlepšení podílu mezi veřejnou a závodní dopravou. Byla tu hypotéza, že skončí umělé potlačování letecké přepravy díky nástupu energeticky vhodných letadel. K roku 2000 měla být MHD kryta ze 75 % elektrickou trakcí. Československým specifikem ve srovnání se zahraničím bylo to, že docházelo ke katastrofálnímu přetížení železniční dopravy, zatímco např. v nejvyspělejších zemích nejrychleji rostla silniční doprava (i na úkor železnice) a nejpomaleji právě železniční doprava. Zatímco v západní Evropě a v Severní Americe činila voda obvykle okolo 10 % (ačkoliv řada západoevropských států má málo vodních cest) a poměr železnice-voda je zhruba 2,51:1, činil tento poměr v Československu 18:1. Ani země s nejvyšší koncentrací železniční sítě (Belgie, SRN) neměly takový podíl železniční přepravy zboží (1980: Belgie 133,2/1000 km2, NSR (staré spolkové země) 130,1/1000 km2, ČSSR 102,6/1000 km2, ČR 122,2, SR 74,1). Podíl jednotlivých systémů na celkovém přepravním výkonu v r. 1980 (v %): Země / Železnice / Silniční doprava / Vodní doprava Belgie1 / 27,3 / 54,2 / 18,5 SRN1 / 27,2 / 51,5 / 21,3 ČSSR2 / 72,0 (!!) / 24,0 / 4,0 Francie / 40,3 / 53,1 / 6,6 Poznámky: 1 bez porubní dopravy 2 bez potrubní a závodní dopravy Z uvedeného srovnání vyplývá, že jsme v osmdesátých letech měli neúměrně vysoký podíl železniční přepravy a neúměrně nízký podíl vodní (a silniční) přepravy. Přetížení železnice pak vedlo k nízké dopravní rychlosti a slabé kulturnosti cestování osob, a proto se nelze divit, že objem přepravy osob po železnici v Československu systematicky klesal (1965 563,4 mil. osob, 1980 415,0 mil.), zatímco v nejvyspělejších zemích stoupal (zvláště ve Francii). Například i v zemi s tak dokonalými železnicemi jako je Francie měla přeprava nákladů po železnici relativně malý rozsah. Všude docházelo v dopravě (stejně jako v jiných oblastech) ke kombinaci "velkých" a "malých" systémů ve vzájemné provázanosti a zprostředkovanosti. Československo se hustotou železniční sítě řadilo spolu se SRN, Belgií, MLR a Velkou Británií k evropské špičce. Pochybný primát (s výjimkou Rumunska) mělo ovšem ve střední intenzitě nákladní přepravy, která činila v roce 1985 5,48 mil. tkm/km (ve Francii 1,7 - 1,85 mil., NSR 1,3 mil., Belgie 1,26, Nizozemí 1,01, Švédsko 3,69, NDR 3,79, MLR 2,99). Více než čtyřnásobné zatížení oproti NSR ukazovalo, že přetížení železnic bylo abnormálním a nezdravým jevem. Příčin bylo samozřejmě víc: nedostatek surovin (a tedy nutnost je dovážet), nerovnoměrné rozmístění palivové základny, dlouhé přepravní vzdálenosti vyřazovaly možnost použití silnic. Většina potíží v tomto směru byla dána hypertrofií těžkého průmyslu. Přitom byla železniční síť vytížena zcela nerovnoměrně. Asi 65 % přepravních výkonů bylo soustředěno na cca 20 % železniční sítě. Bylo nutno těmto hlavním tahům odlehčit, např. využitím vody (voda tehdy realizovala přepravu za 0,1154 Kčs/čtkm, ČSD 0,1993 Kčs/čtkm, ČSAD 0,6433 Kčs/čtkm) a omezením přepravy řady rozměrných nákladů, např. stavebnin a surovin, výrobků těžkého průmyslu atd. Nejvýznamnějším odlehčením mohla být ovšem redukce těžkého průmyslu. I. hlavní tah (1 143 km) měl sice podíl na délce sítě 8,7 %, ale jeho podíl na výkonech byl 40,7 % (index 100). II. hlavní tah (818 km) se podílel na délce tratí 6,2%, ale na výkonech 17,8 % (index 61,9). jižní tah, severní odklonová cesta a ostatní vybrané tratě (2 670 km) představovaly´ 20,3 % délky a 23,0 % výkonů (index 24,2). Ostatní tratě (8 511 km) se podílely na délce 64,8 %, ale jen 18,5 % na výkonech (index 6,1). Na hlavních trasách tak upadala traťová rychlost. Prolongování tohoto vývoje by bylo vedlo kolem roku 2000 k překročení propustné kapacity a ke zhroucení plynulosti dopravy. K tomu přistupoval i mimořádně špatný technický stav tratí, hlavní tahy bylo nutno třeba posílit a odlehčit jim zároveň odklony a spojkami. Pro přepravu osob se už tehdy plánovalo v Evropě zřízení hlavních evropských magistrál,tzv. segregované expresní sítě s cestovní rychlostí 260-300 km/h-1. Pro rekonstrukci starých tratí bylo možno počítat se 160-200 km/h-1. Ale tehdy plánované (po roce 1995) úpravy dílčích úseků pro rychlost 160 km nic neřešily, nepřinášely výhody proti dálnicím a silnicím kategorie R. (SE vlak je ideální na vzdálenosti 85-270 km, ale i více, v Československu byl použitelný zvláště v západovýchodním směru, ale i v mezinárodní přepravě). Bylo nutno provést racionalizaci a dělbu práce v osobní dopravě. Základní předpoklad byl ovšem omezení nákladní dopravy, zvl. na dlouhé vzdálenosti, které nebylo myslitelné bez redukcí materiálově náročných oborů (metalurgie, těžké strojírenství atd.). Silnic jsme měli v polovině 80. let v Československu 145 455 km (364 km dálnic, I.kat. 9 464, II.kat. 17 773, III.kat. 46 211). Dobrou kvalitou a hustotou (1 137km/1000 km2 jsme patřili mezi evropské státy s hustou silniční sítí. Muselo ovšem dojít ke zpomalení silniční dopravy. 60 % celkového výkonu silniční dopravy se realizovalo na cca 18 % celkové délky sítě. To vedlo ke stavu, že hustota provozu 7 986 vozidel/24 hod. v roce 1973 stoupla na 10 200 vozidel v roce 1980, tj. o 20 %. Přispělo k tomu i to, že v roce 1980 připadalo 7,2 obyvatel na osobní automobil (v ČR 5,8, v Praze 4,3), zatímco v roce 1970 to bylo 18,9 (1980 v západní Evropě 3,0, USA 1,8, prognóza pro Československo v roce 2000 byla 5,8). Při poklesu hromadné veřejné dopravy zejména u menších sídel se automobil stal holou nezbytností i při cestách za prací. Autobusy přepravily v roce 1981 2 182 mld. osob na průměrnou vzdálenost 10,1 km v pravidelné přepravě, v nepravidelné na 174,0 km. Pravidelná dělnická přeprava zahrnovala v ČR v roce 1981 511 mil. osob na průměrnou vzdálenost 10,3 km. Tato hustota silniční přepravy vyžadovala značné investice do silničního hospodářství (v 5. PLP to bylo 11,3 mld. Kčs). Výstavba dálniční a silniční sítě měla vytvořit sice kapacitní rezervy, ale bylo třeba kriticky zvažovat. I zde byla žádoucí redukce surovinově náročných odvětví, protože zatížení silniční sítě komplikovala především dálková doprava. Významnější roli než v minulosti měly hrát energeticky nenáročné dopravní systémy (zvl. v centrech měst), např. v SRN a Nizozemí, ve Francii, v Belgii atd. tolik rozšířená cyklistika, už v osmdesátých letech se počítalo s tvorbou cyklotras. Velmi diskutovaným odvětvím přepravy byl vodní dopravní systém. Našich 475 km v tehdejším Československu (303 Labe-Odra, 172 Dunaj) představovalo relativně malý rozsah, ale plánoval se rozvoj tohoto druhu přepravy na 1 435 km kat. E a 274 km kat. L (tedy celkem 1 709 km). Ze všech dopravních systémů měla projít vodní přeprava nejdynamičtějším rozvojem. Byla a je energeticky velmi výhodná (železnice elektrifikovaná - 0,41 MJ/tkm, železnice diesel. - 0,57 MJ/tkm, voda - 0,49 MJ/tkm, veřejná silniční přeprava 1,81 MJ/tkm). Specifické podmínky Československa byly horší než v západní Evropě nebo v USA. Využití propustné kapacity našich toků bylo před politickými změnami asi 50 % a za tehdejšího stavu toků byla jejich využitelnost omezená. Východiskem tu snad mohla být kontejnerizace a soustředění zdrojů a cílů k vodě. Letecká přeprava prošla redukcí: v roce 1982 zůstalo ze 14 letišť jen 8. Letecké přepravě měly podle tehdejších představ konkurovat SE vlaky. Letecká doprava měla podle prognóz opět významně růst, zvláště v souvislosti se zavedením letadel s menší energetickou spotřebou. Naše země měla tehdy výkonný a efektivní letecký průmysl, který byl ovšem po listopadu 1989 prakticky zničen. Městská hromadná doprava přepravila roku 1980 2,7 mld. osob (tramvaje 38,2 %, trolejbusy 5,6 %, autobusy 48,2 %, metro 8,0 %). Jestliže roku 1950 kryla u MHD elektrická trakce 90 % dopravy, roku 1980 to bylo jen 51,8 %, ale roku 2000 by to mělo být podle tehdejších představ plánovačů 75 %. V roce 1987 měla být uvedena do provozu 1. část bratislavské rychlodráhy (síť rychlodráh měla mít zelenou u velkých měst). Obnovovány měly být trolejbusy. Uvažovalo se také o novém zavedení tramvají do některých měst (Chomutov). Ročně se na MHD vynakládalo v polovině 80. let velké množství prostředků (asi 1,8 mld. Činila ročně ztráta). Náprava struktury byla nutná, ale v návaznosti na další opatření. Odlehčení sítě MHD by mohlo přispět zapojení ČSD do MHD. Elektrická trakce byla a je výhodná energeticky: jestliže provozní náklady autobusu představují 100, pak trolejbusu 84, tramvaje 65, metra 27. Náklady na dopravu byly přitom nejvyšší u největších měst. Žádoucí bylo snížit dopravní náročnost, která se nutně zvyšovala při rozvoji urbanizace, při růstu měst do šíře (při růstu obyvatel o cca 7 % v období 1970-1980 vzrostla MHD o 50 % ekonomicky aktivní obyvatelstvo vzrostlo za tuto dobu o 10 %, počet obyvatel v městech od 10 000 ob. o cca 17 %). Nutností se stala už tehdy v MHD vhodná dělba práce. Neméně nutné je to, abychom zainteresovali na transitní přepravě zahraniční partnery. To ovšem znamenalo dynamický rozvoj dopravní infrastruktury, která je nutná pro dobře fungující, intenzivní hospodářství. Bylo a je nutno snižovat (nejen z energetických, ale i z ekologických důvodů) spotřebu aut a snižovat hladinu škodlivých zplodin u aut, snižovat ekologickou zátěž dopravy. Problémů v oblasti dopravy se nahromadilo značné množství, ale bylo a je v silách naší společnosti je vyřešit. Hlavním článkem ve zvládnutí dopravního problému je redukce surovinově, energeticky, materiálově náročných odvětví především těžkého průmyslu a přednostní rozvoj progresivních oblastí ekonomiky. CO DĚLAT V TÉTO OBLASTI? 1. Integrovat existující přepravní systémy. 2. Modernizovat vozový park železniční přepravy, dosáhnout elektrizace osobní železniční přepravy. 3. Pro vnitrostátní přepravu zvýšit nabídku letecké sítě (počítalo se s letadly L-610, ale Klausovy reformy zničily náš letecký průmysl, i když produkoval 1 USD za 2 Kčs), modernizovat letadlový park pro dálkové lety i pro střední a krátké vzdálenosti. 4. Zvýšit kontejnerovou přepravu o 80%, tuna zboží se mohla tehdy touto cestou přepravit o 60-80 Kčs levněji než tradičním způsobem přepravy. 5. Dovést do konce budování železniční segregované expresní sítě s vyššími přepravními rychlostmi. 6. Urychlit budování dálniční sítě – prioritou byl směr především západním hranicím, dále k hraničním přechodům se Saskem, Rakouskem a Polskem. VIII. Hlavní zásady přebudování oblasti kultury v ČSFR Odvětví kultury se podílí ve značné míře na kvalitě společenského života, pracovní síly, způsobu života i životního prostředí. Proto by mu měla být dnes i v budoucnu věnována značná péče, a to i v rámci teoretických prací. Lze to zdůvodnit i skutečností, že ve své dolistopadové podobě byla kulturní sféra snad nejvýraznějším příkladem extenzívních přístupů, jež přežívaly v našem sociálně-ekonomickém vývoji. I v oblasti kultury se tak nežádoucím způsobem promítala ekonomická strategie období extenzívního rozvoje, kterou se naše společnost delší dobu s problematickými výsledky snažila překonat. Běžně se ale i dnes setkáváme s názorem, že kultura je jako nevýrobní sféra spíše zátěží národního hospodářství. Tento pohled je výsledkem vzájemného odtržení výroby, oběhu a spotřeby v dlouholeté ekonomické praxi a dysfunkcí ve sféře zprostředkovacích procesů; nedoceněna zůstává aktivní působnost spotřeby na rozvoj produktivních sil. Zejména kulturní spotřeba hraje v celém komplexu spotřeby velice důležitou a perspektivní úlohu, lze předpokládat, že její význam poroste stále více v souvislosti s prohlubováním vnitřní dynamiky celého společenského vývoje, především v oblasti uplatňování vědeckotechnického pokroku. V posledních letech do roku 1989 se odhadovaly dotace do kulturního odvětví od 4 mld. Kčs do 5 mld. Kčs. Přes úctyhodnou výši celkové sumy dotací byl přece jen výhledově tento stav málo uspokojivý. Prokazovala to řada základních údajů; tak například hmotná základna kulturního resortu mimo běžně vykazované hodnoty základních fondů (1984 činily 32,58 mld. Kčs) činily v oblasti objektů nacházejících se v památkové péči (v uvedeném roce bylo památkově chráněno 43 823 objektů) řadově 2 bilióny Kčs. K tomu bylo třeba připočíst sbírkové fondy muzeí, galerií, archivů, knihoven i památkově chráněných objektů (v daném roce evidováno v I. a II. stupni evidence řádově 28 milionů evidenčních jednotek), jejichž hodnota představovala řádově 500 mld. Kčs. Právem bylo možno proto požadovat intenzivnější, efektivnější a promyšlenější využívání a zhodnocování tohoto národního bohatství, jehož hodnota se v dlouhodobém časovém horizontu nejen nezmenšuje, nýbrž naopak nadále zvětšuje. Dosud existující poměry v kulturním odvětví takový přístup ale neumožňovaly, a tak se dnes dlouho neuvažovalo o možnostech snížení státních dotací, ani o jejich částečném odbourání. Přitom bylo zcela reálné dosáhnout ziskovosti celého kulturního resortu, který by se v některých případech mohl stát zdrojem případných převodů zisku do dalších odvětví národního hospodářství. Na počátku reformy pracovalo v uvedeném resortu zhruba 96 tis. osob na plný úvazek, což představuje celkem 127 tisíc fyzických osob, jež měly zpravidla příslušné profilující kvalifikace (vysokoškolské vzdělání, ÚSO). Jejich platové zařazení a ohodnocení bylo však naprosto nevyhovující. Podle ročenek byl průměrný plat 2 436,- Kčs, a to včetně náhrad, odměn, podílů a příplatků. Roku 1984, ze kterého pocházejí dané údaje, byla tato mzda velmi citelně pod celostátním průměrem. Za těchto okolností byla materiálně finanční zainteresovanost pracovníků v kulturním odvětví velice slabá. Přitom zde v řadě oborů působil nedostatečný počet pracovních sil, který se promítal v neadekvátním a neúnosném přetěžování, v permanentním překračování pracovní doby, v mizivé společenské prestiži celého resortu i pracovníků v něm. Sumární efekt všech těchto příčin byla nízká produktivita práce a nízká efektivnost charakterizující danou sféru. Přitom bylo evidentní, že oblast kultury mohla patřit mezi oblasti, které by mohly absorbovat podstatnou část nových pracovních sil, jejichž příliv se očekával v 90. letech. Nabízela se zde možnost rozšířit škálu služeb poskytovaných terciárním sektorem. V době před politickými změnami poskytoval kulturní resort pracovní příležitosti zhruba pro 1,2 % fondu pracovních sil. Prakticky okamžitě bylo žádoucí tento podíl zvýšit na 2 %, a i nadále měl podíl tohoto odvětví na celkové zaměstnanosti růst. Nejsilnější položkou v rámci celkových dotací byly památkové objekty, kterých bylo v Československu evidováno 43 823. Byly řazeny do 4 památkových kategorií a takzvaně "úsporné důvody" vedly v sedmdesátých a osmdesátých letech nedávné minulosti k masovému přesunování řady z nich do nižších kategorií. Stav památkových objektů byl v tisících případů zoufalý a volal po nápravě. Bylo možno se odvážit tvrzení, že v minulých desetiletí uplatňovaný extenzívní přístup se promítl i zde, vyústil v neodčinitelné ztráty na kulturních hodnotách. Tak například docházelo k ničení zámků ve městech, která neměla dosud vlastní kulturní výchovné zařízení, ačkoliv docházelo k ohromnému nárůstu počtu obyvatel (Mimoň). Přitom většina těchto objektů byla schopna funkčního přehodnocení a mohla být využívána jako kina, kulturní domy, koncertní sály, případně též jako kapacity pro turistický, zejména pak cizinecký ruch. Různorodá povaha těchto objektů, kam náleží lidové dřevěnice, hrázděné stavby, měšťanské domy, nejrůznějších stylů a dob, ale též i významná díla historické architektury, jako jsou většinou špatně využívané šlechtické paláce, byla zhodnotitelná ryze profánně (světsky)a účelově. Bylo možno je přeměnit v hotely, stylové restaurace, rekreační zařízení, byty atd. Zkušenosti Maďarska, SRN a Polska prokazují možnost využívat tyto objekty pro potřeby tehdy stále ještě nerozvinutého turistického průmyslu. (Naproti tomu restituce nebyly a nejsou řešením). Jako příklad k zamyšlení lze uvést katastrofální situaci historického jádra Prahy, zejména pak na obvodě Praha 1. Z běžného pohledu se jeví komplex problémů historického jádra jako takřka neřešitelný: z 20 mld. Kčs takzvaně zanedbané základní bytové údržby v Praze připadal na centrum velmi významný podíl. Stáří domovního fondu zde průměrně činilo (na konci osmdesátých let) 200 až 300 let a optimální dotace na opravu měly tehdy činit 1 mld. Kčs ročně; ve skutečnosti dosahovaly jenom 30 mil. Kčs. Využití řady památkových objektů k účelům turistického průmyslu by pomohlo situaci řešit, zvláště uvážíme-li fakt, že Praha měla do značné míry dosud má nedostatek dobrých ubytovacích kapacit. Řadu chátrajících paláců (např. ClamGallasův palác, který je sídlem Archivu hlavního města Prahy), a měšťanských domů ve středu města lze přeměnit v luxusní hotely. Tehdejší přístup k rekonstrukci památkových objektů bylo možno pokládat za zcela neudržitelný; charakterizovala ho obrovská rozestavěnost, nízká koncentrace pracovních sil a neskutečně dlouhé lhůty dokončování staveb. Jako příklad lze uvést např. Týnskou katedrálu, která měla být podle tehdejších představ dokončena v roce 2015. Zdlouhavým průběhem se celá rekonstrukce prodražuje a stává se ipso facto permanentní záležitostí. Velkou oblast ve sféře kultury představují instituce shromažďující exponáty s informační hodnotou (muzea, galerie, ale též zoologické a botanické zahrady). Sem proudila značná část celkových dotací do kultury, protože dosavadní příjmy pokrývaly jenom v mizivé míře náklady. Podíl tohoto krytí se pohyboval od 10 % do 25 %. Pro tuto oblast bylo možno navrhnout na základě zkušeností ze zahraničí postupné zvýšení vstupného řadově o 100 % (tehdejší úroveň cen vstupenek odpovídala příjmové a cenové hladině let 1950-1965) a co nejširší zavádění placených dodatečných služeb spjatých s kulturně výchovným působením zaměřeným na veřejnost. Mnohem větší pozornost bylo třeba věnovat propagaci všech těchto zařízení v hromadných sdělovacích prostředcích, jejich začlenění do regionálního a místního kulturního života. Víceúčelové využívání objektů patřících do kulturní sféry mohlo najít i zhodnocení v cizineckém a tuzemském turistickém ruchu. Všechna tato opatření by se nepochybně kladně promítla do zlepšení celkové rentability v uvedené oblasti, lze odhadnout její perspektivní zvýšení až na dvojnásobek, případně trojnásobek. Tato zařízení bylo možno efektivně napojovat na výrobní jednotky příslušející do památkářského průmyslu, o němž bude ještě řeč. Součástí kulturního života naší země ve významné míře kulturně výchovná zařízení jako jsou divadla, hudební tělesa různého druhu, domy kultury atd. V nich se sice uskutečnilo zvýšení vstupného, ale přesto příjmy a dotace nebyly na konci minulé éry ani zdaleka v rovnováze. Vstupné a další příjmy pokrývaly v některých kategoriích 9-20 % nákladů, u jiných kategorií 75-80 % nákladů. Varovný smysl bylo možno přikládat faktu, že se snižovala intenzita kulturního života nejenom u běžné populace, ale též u příslušníků inteligence. Měřeno návštěvností, došlo v rozhodujících směrech v časovém horizontu 1960-1980 k jejímu poklesu o 15-50 %. Příčinou není jen nervózní životní styl obyvatelstva, charakterizovaný nedostatkem disponibilního času, nýbrž i přežívající a dnes – po politických změnách - dovršený model levné pracovní síly, neumožňující vytvoření silné a perspektivní kulturotvorné vrstvy, která by zahrnovala inteligenci a kvalifikovanější vrstvy dělnické třídy a lidí z venkova. Významné nedostatky přetrvávaly v popularizaci uvedených kulturních institucí, protože v běžném životě dostávaly přednost ve sféře propagandy "lehčí formy" velmi pochybných profesionálních kvalit. Předpokladem řešení rentability většiny oborů kulturního resortu je tedy vedle rozšíření nabídky služeb hlavně jiná koncepce pracovní síly a způsobu života našeho obyvatelstva. S problémem způsobu života souvisí úzce otázka kultivace kulturního cítění širokých mas populace. Prvořadé místo tu měla zaujímat zájmově umělecká činnost i další zájmová činnost, které svou působností zasahovaly 2-3 mil. obyvatel. Nejcitlivějším problémem bylo i nadále břemeno zastaralých předpisů, které i při dostatečném objemu financí znemožňovalo přechod k vyšší kvalitě práce. I v této oblasti jsme se tedy setkávali se smutným dědictvím přežívajících extenzívních přístupů. Ty nacházely svůj výraz i v tom, že existující systém materiálních i morálních stimulů znemožňoval realizovat efektivní generační obměnu. Vzhledem k nástupu participačních aktivit v moderním způsobu života, stejně jako díky nástupu nové silné generační vlny v 90. letech význam této oblasti měl dále vzrůstat. Přitom identifikace mladých lidí s jakýmikoliv ideály proklamovanými společností se stávala už tehdy stále výraznějším problémem. Zájmově umělecká činnost i další zájmová činnost představovaly oblast schopnou napomoci při kulturním vyrovnání jednotlivých území republiky, při vytváření a budování regionálních kulturních center, jejichž význam byl v minulosti podceněn, přestože se může zpětně projevovat v nižší nebo vyšší ekonomické výkonnosti. Zejména v regionální úrovni bylo a je třeba věnovat pozornost budování už zmíněné kulturotvorné vrstvy, schopné fungování v roli organizátorů a propagátorů celé široké škály zájmových aktivit. Tehdejší pražský centralismus byl neúnosný i v oblasti nakladatelské politiky. Bylo třeba doplnit a intenzifikovat celou síť regionálních nakladatelství a vydavatelství, která ovšem vyžadovala nezbytné zázemí ze strany polygrafického průmyslu. V minulosti byl polygrafický průmysl jednou z nejnadějnějších a nejprogresivnějších vývozních oblastí celého národního hospodářství. V osmdesátých letech se tu projevovalo výrazné zaostávání za světovým vývojem techniky a organizace práce. Krajská a okresní kulturní střediska, stejně jako kulturně výchovná zařízení se i z tohoto hlediska nacházela v nevyhovující situaci, která spolu s neúnosnou platovou zařazeností komplikovala jejich aktivitu. Přitom ale regionální kulturní zařízení se rozhodujícím způsobem podílela na vytváření masové základny našeho kulturního života. Optimisticky vyznívající souhrnné statistické údaje nás neměly ukolébávat, protože neodrážely reálný zájem veřejnosti. Asi nejbezprostředněji se význam kulturního resortu pociťoval z hlediska celkové rentability u takových výrob, jako je produkce desek, knih, kazet, videokazet, kopií různých památkových předmětů atd. V této oblasti byly a nadále jsou ohromné rezervy. Československo mělo i tehdy nadále vynikající podmínky pro další rozvoj polygrafického průmyslu a gramofonového průmyslu, i když jejich tehdejší stav se vyznačoval poddimenzovaností. Zde bylo možno výrazně zvýšit celkový kulturní export. Část desek se tehdy např. razila v SSSR, protože závod v Loděnicích měl vzhledem k existujícím potřebám nedostatečnou kapacitu. Tehdy uváděná produkce, tj. 13-16 mil. gramofonových desek a zhruba 1,5 mil. kazet, byla z hlediska kulturních potřeb obyvatelstva i možností exportu naprosto nedostatečná. Totéž bylo možno mutatis mutandis říci i o knižní produkci, kde neexistovala souhrnná koncepce nakladatelské politiky, průzkum trhu, kde se vyskytovalo vydávání tzv. ležáků, které oslabovalo celkové hodnotové přínosy. Zoufale zaostalý stav polygrafického průmyslu neumožňoval ve většině případů pružnou reakci na poptávku. Slabinou byla i skutečnost, že neexistovala v některých oborech specializovaná nakladatelství, která by mohla u určitých typů neustále provádět dotisky. Chronickým nedostatkem bylo (tehdy ještě nebyly k dispozici moderní, s počítačovou technikou spojené formy sazby) rozmetání vazby, protože se nedostávalo liter, dále pak praktické nezvládnutí řady progresivních technologií. Významnou součástí kulturního exportu měla být filmová produkce, kde dosavadní přínosy včetně devizových zdaleka neodpovídaly možnostem, které jsme měli. Vynikající úroveň pracovních sil uvedené oblasti nenacházely své přímé ekonomické zhodnocení, a to i ve sféře styků se zahraničím. Perspektivní součástí celého komplexu problému rentability v resortu kultury byla možnost vytvoření úplně nového odvětví, památkářského průmyslu. Tato oblast mohla výrazně přispět ke zvýšení řemeslné kultury práce i ve výrobní sféře (designu); mohla napomoci též k udržení řady pozoruhodných řemeslných dovedností, které jsou nezbytné pro údržbu památkových objektů a sbírkových předmětů. Hlavní směry rozvoje památkářského průmyslu mohly být dva: jednak výroba kopií sbírkových předmětů nejrůznějšího druhu (za předpokladu existence pružného a fungujícího marketingu) a jednak památkářské stavebnictví. Významné možnosti zde mohl zaregistrovat náš vývoz do zahraničí, zejména pokud šlo o export vysoce kvalifikovaných činností. Předběžné kalkulace opřené o zkušenosti Polska (možnosti Československa byly zde ovšem řádově vyšší) dovolovaly soud, že při zaměstnanosti 100-150 tis. osob bylo možno počítat s roční produkcí v hodnotě 18 mld. Kčs v časovém realizačním pásmu 15-20 let. Budování památkářského průmyslu předpokládalo rozvoj navazujícího odborného školství, kam patřily střední uměleckoprůmyslové školy a odpovídající učební obory s maturitou. Mimořádnou výhodou byly poměrně nízké investiční náklady a naopak obzvláště vysoké zhodnocení pracovní síly. Náročné západoevropské a jiné trhy byly již tehdy psychologicky připraveny na tento typ produkce. Jako nezbytné se ukazovalo spojování památkářského průmyslu s růstem řady informačních služeb, včetně netradičních forem, jakou byla výroba videokazet s informacemi o památkových objektech, jež byly často těžko přístupné nebo vůbec nepřístupné. Informačních služeb takového rázu bylo možno využít i při propagaci turistického ruchu v Československu, které je zemí 37-38 ze 40 možných turistických atraktivit. Navazující oblastí byla sféra turistického ruchu 36 , která výrazně všude ovlivňuje celkovou rentabilitu kulturního resortu, ať už jde o dlouhodobé pobyty nebo návštěvy divadel, koncertů, festivalů. Zde bylo využití možností, které nám poskytuje kulturní bohatství minulosti i přítomnosti, teprve na samém počátku. O perspektivách využití cestovního ruchu jako prostředku zachování cenných historických jader jsem již hovořil. Předpokladem celého přístupu v tomto směru byl zodpovědnější vztah ke kulturnímu dědictví. Právem bylo možno v tomto kontextu např. požadovat odstranění skladových objektů z historické zástavby, šetrnější a zároveň intenzivnější využití historických prostor pro potřeby národního hospodářství, např. ve sféře turistických služeb. Nízká kvalitativní i kvantitativní úroveň turistického průmyslu měla rozhodný podíl na smutném faktu, že průměrná návštěvní doba turisty z nesocialistických zemí poklesla od roku 1965 z 6,7 pobytových dnů na 4,4 pobytové dny v roce 1980, 5 pobytových dnů dosažených v roce 1984 nepředstavuje rozhodně adekvátní naplnění našich možností, stejně jako přínos na 1 návštěvníka v roce 1989 31,08 USD, zatímco třeba Rakousko dosáhlo 514,15 USD. Efektivnost cestovního ruchu v Československu byla tehdy dokonce výrazně nižší než v Maďarsku. Stručně vyjádřeno, náš turistický průmysl byl svou strukturou zařízen nikoliv na dlouhodobé pobyty, nýbrž pouze na tranzit. Dokladem toho byl i pokles finančního přínosu. Rakousko např. získávalo v oblasti služeb (hlavně turistických) více volně směnitelných měn než Československo celým hmotným vývozem (11 mld. USD 1991). Nízké výnosy u takzvaných devizových cizinců byly také dány skladbou přijíždějících návštěvníků, kde převažovaly a dodnes převažují nejnižší příjmové skupiny. Výnos turistického ruchu byl a značné míry je dále slabý. V polovině roku 1991 na jednoho turistu činil 10,25 USD. Důležitost navrhovaného památkářského průmyslu z hlediska cizineckého ruchu se projevovala i v tom, že téměř 1/3 (31,2 %) návštěvníků ze zahraničí směřovala do Prahy. Naproti tomu souhrnný podíl Bratislavy a Brna činil 12,1 %, 36 Obecný ekonomický rámec této oblasti podává Emil Kopšo a kolektív, Ekonomika cestovného ruchu, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1985. Krkonoše a Vysoké Tatry vyhledávalo zhruba 10 % návštěvníků. Stav městských center, historických jader, služby v nich poskytované a reálně existující ubytovací možnosti byly a jsou důležitou součástí turistického dědictví. Tento fakt se nepříjemně zrcadlil např. v nedostatečném využití návštěv občanů SRN (10,1 mil. z 24,39 mil. v 1. polovině 1991) a Rakouska a v problematické dynamice návštěvnosti turistů z bývalých socialistických zemí. Rentabilitu turistického ruchu nepříznivě ovlivňuje i fakt, že mezi návštěvníky ze západních zemí výrazně převládaly a dosud do značného stupně převládají nižší a nejnižší příjmové skupiny a prakticky vymizely vyšší střední vrstvy. Počet turistů za prvních 6 měsíců roku 1991 se v porovnání se stejným obdobím roku 1990 vzrostl o 49,8 %. Bylo možno dosáhnout i prodloužení průměrné doby pobytů na 12 - 13 dní a i denního výnosu alespoň na úroveň roku 1989, což bylo možno spíše považovat za dolní hranici. V této souvislosti bylo nutné reálně zvážit možnosti zhodnocení kulturního bohatství celého území Československa (dnes České republiky)a cesty rovnoměrnějšího rozložení návštěvnosti. Výchozí základnu v tomto směru poskytoval zákon o ustavení 40 městských a 60 vesnických památkových rezervací, 160 městských a 272 vesnických tzv. památkových zón v České republice. V předchozím textu předvedené rámcové orientační úvahy ukazovaly, že resort kultury by mohl být při efektivním využití existujících možností v zásadě plně rentabilní (v širším smyslu národohospodářské efektivnosti), ba dokonce by se mohl stát významným zdrojem příjmů pro celou naši společnost, např. v oblasti exportu. Navíc by se kulturní sféra mohla stát zdrojem atraktivních příležitostí pro nastupující generace, mohla by výrazně přispívat ke zvyšování kultury práce, obrodě řemeslné kultury a k vzestupu kvalifikační úrovně pracovní síly. Spolu s tím měla a má také předpoklady generovat řadu společensky smysluplných nových potřeb, dávat významné podněty výrobě a podstatně posílit tendenci k rozvoji celé terciární sféry, jejíž expanze měla být jednou z klíčových součástí strategie sociálně ekonomického rozvoje naší země v dalších desetiletích. Pozn.: Citované statistické údaje byly čerpány z ročenek Evropské hospodářské komise, nyní příslušných orgánů EU37, ILO, z publikací organizace UNESCO, z řady oborových ročenek (např. ocelářského průmyslu), řada komparací pochází z materiálů VÚVTRu, Terplanu, Prognostického ústavu ČSAV, Ekonomického ústavu ČSAV. Použity byly také statistické ročenky ČSSR a konečně Statistické ročenky kultury. Jako podkladu bylo též použito autorem vypracovaných analýz, vzniklých v rámci prací na Souhrnné prognóze vývoje ČSSR do roku 2010. K tématům zde zmíněným se vrátím ještě ve třetím svazku, který bude věnovaný vědě a inovacím. Věřím ale, že mezitím se dočkám čtenářské odezvy a inspirace pro další práci. Bez ní by práce autora stála na vodě. Říjen 1988 - duben 2009 Miloslav Ransdorf 37 Jedno z posledních statistických shrnutí představuje Key Figures on Europe, Eurostat 2009. Ve francouzsky mluvicí cizině shrnuje data publikace L´état du monde, red. Bertrand Badie- Sandrine |Tolotti, Paris, La Découverte 2009; shrnutí hlavních ekonomických trendů doby krize přináší Geert 3oels, Econochoc. Comment six chocs économiques majeurs vont influencer notre vie, Louvain-laNeuve 2009.
Podobné dokumenty
KLIMATIZAČNÍ JEDNOTKY MANDÍK
účinnosti RLT-TÜV-01 a certifikátem společnosti TÜV
SÜD Industrie Service GmbH dle EN 1886.
REG902_Regpol v eu a cr - Katedra regionálních studií
územně správního členění daného státu. V ČR nelze v podstatě pro tuto úroveň použít VÚSC,
protože některé jsou příliš malé, např. Karlovarský a Liberecký kraj.
NUTS 3 - je jednotkou vesměs odpovída...
PNE 18 4311 - Zásady jednotného grafického, písmenného a
celku (například elektrizační soustavy). K tomuto účelu se používá kód objektu, který je tvořen soustavou
znaků, kde se jako znaky používají velká písmena latinské abecedy a arabské číslice, které ...
Příprava a realizace jízdních řádů linek mĕstské hromadné dopravy
četnost dopravní obsluhy (počet spojů za hodinu)
[místa]
počet nabízených míst
[osoby/h] intenzita poptávky po dopravě
[min]
maximální přípustný interval
[osoby/míst] maximální využití míst (maximá...
1 Identifikační údaje GYMNÁZIUM JAROSLAVA HEYROVSKÉHO
vzdělání. Současně si uvědomujeme, že v naší škole dosažená úroveň klíčových
kompetencí není konečná, nýbrž tvoří základ pro další celoživotní učení a orientaci
v každodenním životě. Jsme si vědomi...