doc37 / 2008
download 
Stížnost Transkript
37 / 2008
weles 37 literární revue Ambrož-Homér•Castelfranco•Čermáček•Fišmeister Grigorjev•Holman•Hrbáč•Kratiknot•Lotocki•Myška Ohnisko•Pilgrová•Reiner•Řezníček•Slanina•Šrámek weles obsah V e Welesu, který jste právě otevřeli, jsme pro vás připravili malou exkurzi současným, ale i nepříliš historicky vzdáleným literárním Brnem. Skutečnost, že redakce sídlí v Brně, asi naznačuje, jak rádi jsme se tohoto tématu zhostili a jak důležité pro nás je ukázat Brno tak, aby pro vás bylo stejně zajímavé jako pro nás. Ne snad z nějakého plochého patriotismu, což je slovo, při jehož vyslovení bych se s dovolením lehce otřepal, ale spíše z důvěrné znalosti prostředí a z jakési, alespoň v mém případě, iracionální lásky k tomuto městu, které namísto krásy pobralo spíše notnou dávku provinčnosti a roztomilé zabedněnosti. Platí‑li slova Miroslava Holmana „Doma jsi tam / kde – byť i zle je – / na návrat myslíš odcházeje“, je právě Brno mým domovem a místem, kam se budu vždy rád vracet –; co na tom, že nebudu vědět proč. O tom, že tajemná přitažlivost brněnského genia loci sahá i za hranice městských periferií, svědčí i fakt, že brněnský almanach Po městě, jež je mi souzeno, který jsme vydali v roce 2007, byl během půl roku rozebrán. Cesty, jakými se jednotliví autoři vyrovnávají se skutečností, že právě Brno je tím městem, které je jim souzeno, vedou sídlištěm, podzemím i půdami, napříč lidskými osudy, různým členěním čtrnácti veršů, některé končí až v Japonsku, ale na počátku je vždy plesnivějící hlava květáku kutálející se kolem Parnasu na Zelném rynku. Teď už letem brněnským světem – Tomáš Lotocki, Miroslav Holman, Vladimír Šrámek, Petr Čermáček, Leoš Bacon Slanina, Milan Ohnisko, Pavel Řezníček, Martin Reiner a konečně Petr Hrbáč, se kterým vedl rozhovor Robert Fajkus a jemuž je věnováno Pásmo v tomto čísle Welesu, každý z nich přináší kousek mozaiky, která vám umožní nahlédnout do jedné z mnoha tváří literárního Brna. Vizuální představu o životě „brněnské bohémy“ šedesátých let získáte z unikátních, dosud nepublikovaných dokumentárních fotografií Miroslava Myšky. Po jedné z mnoha cest se vydal také básník Pavel Ambrož – Homér a nelze než sdílet jeho touhu: „U cesty bodláčí / roste a kvete. / Snad někam dokráčím, / zkurvenej světe.“ Za celou redakci vám přeji příjemný čtenářský zážitek. Ondřej Slabý poezie Skořápky českých slov Již nikdy – prozatím Holky by vás pustily, ale ještě nejsou uvnitř Obě spí, hudba tep Tanec loutek V té pasáži je docela chladno Azurové inferno Mým profesorem okru byl vejcožrout Rozvody … … … … … … … … … 4 12 22 28 34 44 50 60 66 Z rukopisného románu Hotel Merkur Surrealismus (Ukázka z románu o Ivanu Blatném) … … 72 80 Hodili mě do vody a řekli: Plav … 92 Petr Hrbáč Moře hvězd opařilo okenní sklo Rozhovor Roberta Fajkuse s Petrem Hrbáčem … … 98 108 Petr Hrbáč Nikkó a mizející džizóové … 116 Sonet v experimentu a experiment v sonetu … 126 Brněnská bohéma … 156 Zahlédnout po cestě… … 168 Básníci jsou dohazovači snů Rybí slovo … … 170 174 Několik drobáků rosy … 182 Od vody ke kameni … 186 … 190 Tomáš Lotocki Miroslav Holman Vladimír Šrámek Petr Čermáček Pavel Ambrož‑Homér Leoš Bacon Slanina Milan Ohnisko Miroslav Fišmeister Hana Zemčíková próza Pavel Řezníček Martin Reiner welesův debut Marie Štefanová pásmo krajinomalby studie Vilém Kratiknot fotografie Miroslav Myška welesův výtvarník Jana Pilgrová překladatelská huť Paul Castelfranco Dmitrij Grigorjev šramoty Vladimír Šrámek telegrafické recenze Petr Čermáček recenze Kopáč – Čerepková; Suk – Giovanniová; Čermáček – Pandora; Tomášek – Daněk; Harák – Valina, Velichová Tomáš Lotocki narozen 1977 v Brně. Básník, publicista, redaktor časopisu Český rybář a zaměstnanec Moravského rybářského svazu. Poezii publikuje příležitostně časopisecky. V roce 2002 mu vyšla básnická prvotina Chuť vína (MSD, s. r. o.), v roce 2004 spolu s Ivanem Petlanem k vydání uspořádal antologii Co si myslí andělíček – dítě v české poezii (Větrné mlýny–LFŠ v Uherském Hradišti). Skořápky českých slov ZTRACENÁ CHUŤ VÍNA POETISMUS Opravdu nevím jak se píše poezie ale pokud kdy skládám verše pak většinou po ránu Napsat si báseň jenom tak Rým A B A B ve dvou slokách Slepice je moc milý pták Na zlaté slunce něžně kvoká Někdy se probudím ve čtyři hodiny s lehkou kocovinou poezi Tomáš Lotocki V Petrkově pan Reynek přikládá do kamen a vaří petržel a celer do polévky Na poli hoří rudý mák Nezval se vyvaluje v trávě Teige pozvedl přísný zrak A hledí na mě vyčítavě Po patře převaluji kořenitou chuť včerejšího tramínu jako chlév obrostlý kopřivami ČTYŘVERŠÍ PRO J. S. Kukačka kuká: Chci vidět vnuka a vrací se do cizích hnízd však ve smrti i andělé – a sami obracejí zvadlý rodný list 4 5 poezi Tomáš Lotocki Tomáš Lotocki Skořápky českých slov Skořápky českých slov ČTYŘVERŠÍ PRO J. H. KŘÍDLA Ta propast ticha mezi námi a stavíme jen lávku slov jak Robinsoni pod palmami již hádají se o ostrov Sojku vyplašíš jen tichem Kukačku písní Osiřelo dítě Ostříže děsí šedý zákal staleté vody která pohltí tě PŘI ČETBĚ V. H. Básník jenž slove Albín Kos bojí se křídel jimiž Ikaros v nezkrotném vichru povýšeně bije Rozdával smrti různá jména „Bezedný vrchol Evin v ráji…“ Hřbitovním vápnem vypálena ta jména – Alka… Gordana… – zamykají či odmykají roztřesenýma rukama? Básník se děsí vlastní poezie Však náhle – když je všechno v loji a život starý slepý lhář který se odpovědí bojí utíká zpod těžknoucích víček – slyšíš: neťuká popelář Zpívá sýkorka uhelníček 6 7 poezi Tomáš Lotocki Tomáš Lotocki Skořápky českých slov Skořápky českých slov PŘI ČETBĚ F. H. NÁDRAŽNÍ VESTIBUL Skořápky českých slov Ďábelské barvy kraslic Vyhaslý plankton hvězd A co víc? Žebrali – těla nedotknutá páchnoucí však už od kostí Básníkův vzdor – ta voda rozlévaná z jezera metafor A co víc? Ta hudba vyskřípaná z rezivých pantů ráje falešnou strunu ladící A co víc? Řekla: Láska je vždycky krutá když čas ji kostmi pohostí a každá báseň – odsunutá až na dno slok – do městské stoky – umí se z našich dlaní číst… A já se zachvěl jako list a jako král – ten jednooký Úsměv ženy která nemocná je Ty žilky dechu v tobě se větvící 8 9 poezi Tomáš Lotocki Tomáš Lotocki Skořápky českých slov PO ŠEDESÁTI LETECH (Dokument BBC) Skořápky českých slov UMĚLECKÁ DUŠE Je dvorek – kolem plůtek z kostí a koho ten dvorek asi hostí? „Byla to tenkrát taková chudoba ducha že i slzy byly jenom na příděl a s lístky se ještě kšeftovalo“ říká ten který přežil Osvětim A ten který zpíval Škoda lásky a tancoval na večírcích Schutzstaffelu mu k tomu melodicky přizvukuje Básníka jemuž nejsi roven! A díru plnou lidských hoven! ŘÍJEN Je osud něco víc než pozdní sběr? Tříděný odpad od včerejška k dnešku? A chudokrevné víno vykrvácí z aorty právě narozených ježků 10 11 poezi Miroslav Holman čerstvý sedmdesátník (nar. 1938 v Chodské Lhotě), básník a glosátor své cesty životem. V roce 1996 vydal v nakladatelství Vetus Via první sbírku veršů Kolem osy, v roce 2003 pokračoval sbírkou Krokem. Výběr veršů je sestaven z chystané sbírky Glosy veršem (Kroužení), která v tomto roce vyjde v edici Srdeční výdej. Miroslav Holman Již nikdy – prozatím NEDĚLNÍ VE ZNAMENÍ STŘELCE Do chrámu vstupuji po částech Z chrámu vycházím celý Eh ještě na schodech se trhá steh a už se dělím na pondělí Kdys kluk jak luk Pak muž jak kuš Kuš! Dnes už jen tětiva co k šípům nelne Do hnízda andělů míří mé modlitby střelné /// Co dělá z muže básníka? Ta žena v něm Ta žena němá za kterou zpívá naříká a říká i co nemá NEPOUTNÍK Jeruzalém ve mně (v malém) Šolom Salam Pokoj kojí nepokoji Z Athén jsem zmaten vadí mi tu mýtné z mýtů A co Řím? Nehořím Zahořím Častěji zbožně dřímu Ticho mne probouzí když zvonů čas je na let směrem k Římu 12 13 Miroslav Holman Již nikdy – prozatím Již nikdy – prozatím TEN VEČER SRPNOVÝ U SVRATKY V JUNDROVĚ Na míse nebeské beránek zkrvavělý Stíny už hladověly Z olší sněží Voda stěží vleče řeku Za přehradou do pokleku klesla Modlí či nemodlí se vesla sepjatá na dně lodi? Je neděle a zbožným být se hodí POZDRAV Z JESENÍKŮ OPATSTVÍ BENEDIKTINŮ (V QUEBEKU) Potok má zprávy od pramene Lopuchy lačně naslouchají Vrby jsou drby unavené Kdo tady s čertem oral že zahrady tak úhledné a v chrámu bratří chorál rok po roce den ode dne? Západu hostina obětí začíná poezi Miroslav Holman Jsem jako doma v tomto kraji Ora et labora v tom tkví ten rušný klid Pod patronací shora je možno být i mít Jsi tady se mnou Prokope Sázava Rajhrad Moje řeč Tu zdejší neznám Nekřópe A tak mi prosím neuteč! 14 15 poezi Miroslav Holman Miroslav Holman Již nikdy – prozatím Již nikdy – prozatím DOMOV DĚTI Doma jsi tam kde – byť i zle je – na návrat myslíš odcházeje Co je to za rámus?! Te Deum laudamus Te Deum laudamus /// /// Když slzo oko moje opouštíš jsi živa dosud nebo mrtva již? Ve sluji platónské vesluji se stíny Či křídla to? Čí ta křídla? Nevzletný vyvržen jsem z hostiny k večeři která v troubě stydla /// /// Ach jak si přeji být dokonalý jako lež kterou neodhalí ti jež miluješ To krásným zdá se tvému hmatu: hlazení dlouhé dotyk v chvatu pevného těla srsti jemné co drceno se nerozemne co slepou dlaní vnímáš a hluchotou co v ní máš To krásným zdá se ve tvém hmatu Zasněný drhnu pemzou patu 16 17 poezi Miroslav Holman Miroslav Holman Již nikdy – prozatím Již nikdy – prozatím /// ZE ŠUMAVY Paběrkář havran na zahradě Zob sem zob tam poskakuje mladě Sem tam i já do zobáku dám si než přijde čas táhnout On za Kavkaz já kamsi Ne každý pramen se řekou stane Potůčky v lese rozhádané: Ty ne Ty ne To já! Ó ne Ó nein Ó ja! Čí že níže sláva? A kdo neslaví? Šumař na mol dává si hlt z Vltavy ÚSTÍ NAD LABEM VE STAŇKOVĚ V sylabách libých si Labe libuje ač střeženo je skřetem Střekova a městu nad ním k písni stačí mluva znaková V té řece jsem se kdysi koupal Nasáklý zůstal navždycky Slabostí z Labe pro slabiky rád kolabuji básnicky 18 Za humny šourám se jak žentour kdysi Příhody prázdnin jsou tam vdupané Některou probudím jiná spí si a dobře tak že nevstane Šourám se za humny a jsem tak rozumný jako tenkrát prababička Markýta když si mne pletla s Jeníkem co byl u dragounů v Klatovech 19 Již nikdy – prozatím /// Ze starých míst je vlaku hvizd nic pohlednic a půl dne mluvy v nářečí Co stálo kde tam nestojí co klečelo už neklečí Nezbyla vůně po hnoji a ani pachy člověčí poezi Miroslav Holman Daleko do minula Blizoučko do budoucna pro slova zjihlá vroucná nevidím novou stezku Na stará místa návraty jsou synonyma stesku JÁ SE TAM NEVRÁTÍM Rodný můj kraji Šumavo západní jak v jinotaji jsme si záhadní Loučím se s Loučimí kde jsem byl pokřtěný Loučím se Nezní mi pozdravu ozvěny Já se tam nevrátím Již nikdy prozatím 20 21 čerstvý padesátník (narozen 1958 v Plzni), básník, editor básnické řady Srdeční výdej a autor minipovídek publikovaných v pravidelné rubrice Šramoty ve Welesu. V roce 2008 vydal svou sedmou básnickou sbírku Řeč chce syna (Weles). Vladimír Šrámek Holky by vás pustily, ale ještě nejsou uvnitř ZIMNÍ MILOVÁNÍ zimo něhou jsi? nebo jen pěnou co pod vousy si pěním transplantace krev do krve mléko do mléka blízko mi buď! blíž! poezi Vladimír Šrámek nic není jak má být holobyt těla duše holobyt a mráz řezat bude do krvava nepomůže Zdrávas ani Otčenáš přijmeš mě? jak člověk člověka? nebo mne – odhojíš? jen čekat. čekat až převrátí se kalendář 22 23 Vladimír Šrámek Holky by vás pustily, ale ještě nejsou uvnitř Holky by vás pustily, ale ještě nejsou uvnitř MRZNE SÁZAVA mrzne. peklo nevydrží ve sklepě a nacpe se do přízemí prsty ťuká do zábradlí a poslouchá: kam vede? slunce – sázené v pánvi jen Pán ví kdo prokop strop… svatá voda prší do útrob vyběhne k nám do podkroví kde ve voliéře po zemi chodí dva ptáci sedne si do křesla a řekne: budu se s vámi na hvězdy dívat celou zimu a z misek chlemtají – kočky ty jediné svaté mezi námi Z JIHU NA VÝCHOD poezi Vladimír Šrámek ne. netřeba se lásce klanět vše též o odvaze zatím – anděl káně shlíží jak had rozkoše se plazí ku Praze z jihu jedu všude kolem hlína popelavá voda volavek vítr se tře o tornáda věží Temelína na východ jedu najít lék na naše rozepře na tvé: „ty mě ne, já tě mám ráda“ 24 25 Holky by vás pustily, ale ještě nejsou uvnitř KOLOTOČ holky by vás pustily ale ještě nejsou uvnitř poezi Vladimír Šrámek chvíli ještě potrvá než si přijdou pro bolest než kolotoč roztočí a špitnou: chceš se svézt? 26 27 Petr Čermáček narozen 1972 v Chocni, v současnosti žije v Brně. Knižně vydal básnické sbírky Drkotání větví (Host, 1998), V průsečíku ryb (Host, 2002), Mezi rezedami (Sursum, 2005), Rozhovory běloby (Host, 2006) a Linea nigra (Protis, 2008) – za básně v ní obsažené byl nominován na Drážďanskou cenu lyriky 2008. Od roku 2005 je členem redakce revue Weles. Básně jsou z rukopisného oddílu Vrstevnice. Obě spí, hudba tep /// /// línání světla opakuje se to jako bramborová tiskátka na dceřině tričku rozpomínám se na to nedovřené ticho sklený vlys, pajasan vytlačený palcem na pojistce kamen pár soustředných vteřin: nezhasínej, setrvávej obě spí hudba tep /// pak strohý hliněný nález tvých boků a ramen (halštat, možná trochu dříve) při sestupu k podloží snů prostupují vrstvy tužeb, dojmů, stínů /// Anna vykřikne hledá tvé ruce dlouho ležíte vedle sebe jak ryba od hlavy těžkne Korint okna kadmium, šarlat rozedřené pemzou sojek poezi Petr Čermáček ještě z hlubokého spánku vzlyká která z vrstev odemyká, smýká? zčernalý pahýl větve míchá krví – hádáš se s jabloní žebráš o určení 28 29 Petr Čermáček Obě spí, hudba tep 30 poezi Petr Čermáček Obě spí, hudba tep /// NOVÝ ROK štěkot déšť stojí u rtů střídavé obdélníky oken se v rytmu pletacích jehlic vyplňují světlem měl bych si zapisovat všechny ty popelky řeči: sýkorce, krtečnice, radostny papírový šlem ohňostroje dosud nesmeten, nepřekryt tichem to dětské lomcování soukolím, koukolem bezvětřím počátku ve kterém stromy prochází skrze kuchyň jako bychom tu nebyli tak zřetelně přítomni 31 poezi Petr Čermáček Petr Čermáček Obě spí, hudba tep Obě spí, hudba tep /// /// nedotčený sníh pusto, jen vzdálené hrubé zvuky prostupné řeči jistoty, ozvy na mělčině stolu náhodně vyplavený příběh: ruce a krumpáč z výkopu – křivky volavky jak tne hladinu japonského dřevorytu /// Simonu J. Ortizovi barvy, tvary, vůně, chuti kotví, odkazují, opakují – zřetelně uložené horizonty v jílových minerálech paměti nemohu pít obyčejnou vodu za války jsme sehnali slanečky v noci jsem měla hroznou žízeň dychtivě pila z kohoutku na chodbě ta chuť a bolest břicha zůstaly navždy spolu jak jména měsíců zapsaná před lety: řepkový květen (1998) bezdýmý listopad (2000) psí březen (1998) říjen prstochlad (1995) myší září (1998) leden hlad (1996) 32 33 poezi Pavel Ambrož – Homér narozen v roce 1964 v Brně, žije tamtéž. Frontman a textař undergroundových skupin Lambertův psychometr a Idiot Crusoe. Autor mnoha samizdatových a rukopisných sbírek, v roce 2003 mu v nakladatelství Dauphin vyšel výbor z básnické tvorby pod názvem Cypřiše /moruše/. Svými verši je zastoupen mj. v antologii jihomoravské poezie osmdesátých let Uprostřed průmyslové noci (Větrné mlýny, 1996). Pravidelně publikuje v půlročníku DNO. Bližší informace jsou dostupné na www.sopel.freemusic.cz / poesie / pavel_homer_ambroz.html. Pavel Ambrož – Homér Tanec loutek MAŘENA LYNČ Na poli stojej strašáci, maj mariánku hájit. Děvečka má se nevrací, budu ji muset najít. Tak už mě vlekou k náměstí, kvičím jak podsvinče. Snad se mý lásce poštěstí zúčastnit se lynče. Mařeno, kde jsi, ty káčo? Aspoň se, čůzo, pohni. Nebo tě zase oskáčou frajeři z Horní, Dolní. I když tu máme právníky, předhoděj mě davu. A dav řve hlasem velikým – – My chceme jeho hlavu! Na poli stojej panáci a travičku mou sžínaj. Děvečka má se navrací, Mařeno, bylas jiná. Tak šup s tím lumpem k pranýři, nevynikal v ničem. Ten dav celou noc prohýřil. První rána bičem… Teď zkouřená jsi na mraky, bosá po poli tančíš. Vyser se na ty přízraky, ustel si v mojim ranči. Zpitý dav váže oprátku, fakt tomu rozumí. Mámy dočetly pohádku, roubík vzdechy tlumí. Na poli stojej fízláci, před soud mě teď poženou. Mařena voči vobrací, měla bejt mojí ženou… Teď procházíš se po rynku, dámy venčí pinče. Osud mi tě dal do vínku – – bylas svědkem lynče. 14. 7. 08, restaurace 34 17. 7. 08, restaurace 35 poezi Pavel Ambrož – Homér Pavel Ambrož – Homér Tanec loutek Tanec loutek MÁMA SMRT KDYBY Smrt drží se mě jako klíště a já jsem její věrný syn. Tak spolu jdem na popraviště, tam bez řečí mě oběsí. Kdybych byl nebyl, bylo by mi lépe. Takhle jsem debil, proč mý srdce tepe? Katu mě předá, je fakt zlatá, když praví, prosím nemučit. Kat stejně na pivečko chvátá, koná, co dáma poručí. Kdybych byl nebyl – – proč tu straším vlastně? Tupě se šklebím a vypadám šťastně. Poslední polibek a sčertem, už třepou se mi nožičky. Jen se tu lidi neposerte, je to můj synek maličký. Kdybych byl nebyl či byl někdo jiný, vzhlížel bych k nebi a neměl svý splíny. Nechci to představení kazit, lejna však tečou po stehnech. Na mámu vyplazuju jazyk, sláva konečně měla pech. Kdybych byl nebyl, bylo by tu krásně. Všichni maj chyby… Někdo píše básně. Smrt drží se mě jako klíště. Měla mi vyndat z huby šém. A teď mi laje, počkej příště, já zatopím ti pod kotlem. Kdybych byl nebyl, bylo by mi lépe. Nikdo mě nebil, jen zubatá klepe. 18. 7. 08, restaurace 36 20. 7. 08, restaurace 37 poezi Pavel Ambrož – Homér Pavel Ambrož – Homér Tanec loutek Tanec loutek TOTEM A TABU TANEC LOUTEK Asi mě nevzkřísí mí milí rorýsi. Brzy mi odletí, škoda tý havěti. Když tančí loutky anebo cvičej, vrbový proutky mění se v biče. Totemový zvíře, je to až k nevíře. Víra přec jedna jest, když podstoupil jsi křest. Principál cvičí dřevěný herce. Kolik jich zničí? Hnusná komerce… Tihleti křesťané jsou spolek sehranej. Nahoru se škrábu, vždyť totem je tabu. Když tančí loutky, divadlo míjím. Maj divný choutky. Koho zabíjí? Pan Freud si žil klidně v poklidu svý Vídně. Ach, starý Rakousko, je mi nějak ouzko. Zlo se tu páchá, zbytečná mise. Kašpárek, brácha, dnes bude viset. Kašlou na předpisy mí milí rorýsi. Nebojí se Švábů, rorýs je před tabu. Když tančí louky, tak tvrdě makaj. Hospodský floutky práce neláká. 21. 7. 08, restaurace 38 39 poezi Pavel Ambrož – Homér Pavel Ambrož – Homér Tanec loutek Tanec loutek Vyvalej soudky, narazej pívo. Dřevený loutky, vdechnem vám život! 13. 8. 08, restaurace Krev dětí stříká na tvoje chrámy. Lidi naříkaj a my jsme sami. Lásko krvavá, mý básně pálí… I to se stává, bohyně Kálí. BOHYNĚ KÁLÍ Znějí ponuře ty moje básně. Básník však umřel a pročpak vlastně jsme se potkali s bohyní Kálí? Kámen rozdrtím, ne srdce tvoje. Bohyně smrti a lásko moje. Dřevěným kůlem srdce prokláli. Toť tvoje vůle, bohyně Kálí? 40 Znějí ponuře ty moje básně. Básník však umřel a pročpak vlastně? Svět je tak malý a já se potkal s bohyní Kálí… 14. 08. 08, restaurace 41 poezi Pavel Ambrož – Homér Tanec loutek BODLÁČÍ U cesty bodláčí a leccos ještě. Nebe se zamračí, pak přijdou deště. U cesty bodláčí bodá a píchá. Pivko nám nestačí, nacpem si břicha. U cesty bodláčí a kytky jiný. Báby na pavlači plivou zlý sliny. U cesty bodláčí, lidé jsou hrozní. Děti tu skotačí, brzy je zprzní. U cesty bodláčí roste a kvete. Snad někam dokráčím, zkurvenej světe. 17. 8. 08, restaurace 42 43 poezi Leoš Bacon Slanina narozen v roce 1946. Vzdělání základní plus setkání s velikány, jako byli Oldřich Mikulášek a Jan Skácel; dále se cítí ovlivněn Ivanem Wernischem a kamarády z brněnské bohémy Arnoštem Goldflamem, Zeno Kaprálem a dalšími. Navštěvuje večery poezie a pořádá večery poezie vlastní… Knižně vydal sbírky Vnímání (Zvláštní vydání, 1994), Baconovo Brno (Větrné mlýny, 1997), Syn žabího krále (Votobia, 2000), Tivoli (Ryšavý Šimon, 2001), Divoká kočka, divoká myš (Petrov, 2005). Leoš Bacon Slanina V té pasáži je docela chladno OTÁZKY LEDNOVÝ MRÁZ Jsou to jen otazníky převozu k operaci která se stala zbytečnou vzhledem k připravované demolici slov Mráz za okny kreslí své vyznání ostrými hroty popraskaných kolejnic 24. 1. 2006 Květen 2005 EXISTENCE BEZ NÁZVU Jsou to jen záblesky okamžiku výsledné rovnice experimentu cesty údolím smrti vteřina bytí nepřiměřené existence doteky směšných lásek Kunderových lásek Ostatně sešli jsme se nejen kvůli té minutě ticha ve světě bez zpovědi v krajině predátorů abychom ukončili jeden běh lidské existence. Červenec 2006 V té pasáži je docela chladno kovová schránka úmrtí stav duše rozháranost přirozené existence 17. 1. 2006 44 45 poezi Leoš Bacon Slanina Leoš Bacon Slanina V té pasáži je docela chladno V té pasáži je docela chladno AKTA ZBYTEČNOSTI Proč do souznění odkládáš soudní desky akta spisů zpovědi boucháš tajná razítka Je to jen vánek převracíš se bez něžností Je to jen dlouhá cesta do bezvědomí Cožpak zpovědnice ta je tajná osobní život soukromý ale ta razítka jsou jen nepříjemnou skutečností Ave Caesar kostky byly vrženy už se nevrátily 14. 1. 2006 3. 5. 2005 46 47 V té pasáži je docela chladno PROSÍM Co chceme v tomto čase bláznivých panen které pomalu ztrácí své panenství už vědí k čemu je jejich život v tomto současném světě poezi Leoš Bacon Slanina Co… od krajiny poseté plevelem když sami marníme své snažení spějeme k svému neodvratnému konci který nic neřeší Červen 2006 48 49 Milan Ohnisko narodil se 16. července 1965 v Brně, žije tamtéž. Vydal básnické sbírky Obejmi démona! (Petrov, Brno 2001), Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, Brno 2003), Milancolia (Petrov, Brno 2005), Býkárna (spolu s Michalem Šandou a Ivanem Wernischem; Druhé město, Brno 2006), Love! (Druhé město, Brno 2007). Otištěné básně pocházejí ze sbírky Azurové inferno, která vyjde letos ve Větrných mlýnech. Azurové inferno MLADÁ FRONTA DNES JAZYK TĚŽKÝ Sobotní noviny: Pod maskou maska a pod ní sádra čouhaj z ní dráty jak barevný červi chce to pevný nervi Úplatná kopaná? Život je rovnice, jež nemá řešení Jaký byl Ježíšův soukromý život? Podlehnuv tlaku nervózně píše přes rameno čte mu smrt v tunelu vidí ji zřetelně v okně A Ježíš? „Přítelkyni asi neměl, mluvil plynně třemi řečmi, a mnohé, co tehdy dělal, byly vlastně happeningy.“ poezi Milan Ohnisko Úpadek uměn slovesných odráží se v brýlích pensionované učitelky jazyka českého na střední škole „Pan Werich“ a „pan Horníček“ se obracejí v tobě /// Nad kšeftem neon OVOCE Z LENINA 50 51 poezi Milan Ohnisko Milan Ohnisko Azurové inferno Azurové inferno ABY TVOJE ÚZKOST KDO JE KDO „Zbavuji se ornamentu a směřuji k podstatě,“ řekl „Aby tvoje úzkost měla vůbec nějaký smysl“ (Ivo Vodseďálek) Aby tvoje úzkost měla vůbec nějaký smysl – ale ona nemá! Ó ty hňupe! ušklíb jsem se v duchu Trpíš zbytečně! Každé jelito chechot od ucha k uchu každý vůl a hovado spokojeně poulí vyčuraná očka a ty – trpíš zbytečně! „Hňup jste vy, já toliko zbavuji se ornamentu a směřuji k podstatě,“ opáčil klidně pomalu a tiše A nahlas dodal: I Kristus trpěl zbytečně… „Platím!“ Abychom si rozuměli: cokoli se děje děje se zbytečně A zaplatil a šel Je to zázrak: zázrak zbytečnosti Zkouší zbytečný Bůh co ještě zbytečně unesu? 52 53 poezi Milan Ohnisko Milan Ohnisko Azurové inferno Azurové inferno SEN S CESTOVKOU V CHORVATSKU Zdál se mi sen že napůl člověk jsem a napůl štír S Holanem na pláži s Camusem na dece Nějaké poselství? Nevím A je mi to šumafuk Cizinec Na sotnách ničeho nevece /// Mně stačí nápis na tvém tričku: I AM LAZY TO BE CRAZY Ať si kdo chce nosí pejzy mně stačí básničky k táboráku a občas zahrát ti na dudy Mně stačí nechtít nic dokázat kázat ni ukázat Mně stačí že mě pán bůh z lisu stáčí 54 Nejdehonestovanější zaměstnání mého dětství a rodičovská výhrůžka mimořádné účinnosti: popelář Být popelářem tak bylo v mých představách něčím nevyslovitelně potupným „Jestli se nebudeš učit, skončíš u popelářů!“ Skončil jsem u nevyžádaných rukopisů Často mívám dojem že v tom není rozdíl 55 Milan Ohnisko Azurové inferno Azurové inferno HINDUISMUS PSYCHOANALÝZA Nevím co se se mnou děje Slavím svátky beznaděje Prej se blbě dívám proto chodím v divan Nevím o co se tu mnou kráčí Mám vydat se plout do Karáčí? Za hlavou mi sedí a nikdy nic nedí Nevím nevím co mi je Mám jet zemřít do Indie? Říkám co mě napadá neb mám blbá nálada Prý na břehu Gangy jsou pohřbívací gangy Asociace: Poleva na dortu: Legrace NEOMARXISMUS MUDr. Říha říhá sem tam zaržá jako kůň v ordinaci má akvárium Alkohol měl zásadní vliv na polidštění opice 56 poezi Milan Ohnisko 57 poezi Milan Ohnisko Milan Ohnisko Azurové inferno Azurové inferno KOCOVINA /// Mám hroznou kocovinu a cítím v sobě vinu Než každý má své Getsemany a všichni býváváme sami Vinu za své stvoření Kdesi v hloubi KOUT V kořeni Křesťané chtějí věčně žít buddhisté vyvanout PRO RADOST Jaký as kde je pro mne kout? Básnit si jen tak pro radost (ne pro kritiky v revue Host) žena růže píseň kost POCTA WILLIAMU BLAKEOVI Pak se peklo s nebem slily v jedno začalo azurové inferno /// A taky mám vážné problémy s Vatikánem Amen 58 59 Miroslav Fišmeister narozen 1976 v Brně. Básník a amatérský přírodovědec. Po maturitě na gymnáziu nedokončil studia filozofie, religionistiky a angličtiny na FF MU. Pracoval v různých dělnických profesích (mj. v brněnském zoo); v současnosti je v invalidním důchodu. Publikoval básnické sbírky Ten stolek je nízký! (Petrov, 2005), To okno je malé! (Carpe diem, 2006), Aspoň že postel je pohodlná… (Carpe diem, 2007), Pískoviště (Pavel Mervart, Červený Kostelec 2007). Mým profesorem okru byl vejcožrout 60 poezi Miroslav Fišmeister /// /// Ó, kuje, kuje v noci, v noci, která má oči svítivé, kuje ve dne, ve dne, který má zuby klektavé. Kuje i v hodinu stěhovavou, kdy kladivo mlhy rozráží trávu. Popel bije do psích hlav. První zatáčka doprava předvídala kachny a linuly se z ní kadávry koček. Druhá zatáčka doprava byla příliš odlidštěně, převysoko uměle vroubená. Třetí zatáčka doprava lákávala, teď děsí, tolik mám v sobě uzlů. První zatáčka doleva, kde jsem poprvé viděl rušičku Hlasu Ameriky, v autě vonícím houbami, jež se jako jeho řidič navrátily do země; mé slunce potahu sedadel, můj Úrobore, jehož jsem čekal jinde! Čtvrtá zatáčka doprava, dálnice, již bych už nepoznal, k balvanům, na nichž sedával kněz. Topoly, topoly, i vy zůstaňte! V Žabovřeskách, v parku z písmen, hrají si klučička s holčíčkem, házejí si zčernalým kasuářím vejcem, dokud jim neuvízne v opuštěné pavučině. Pasák hus před sebou žene stohy sena; murény vyplouvají z panenek tvých očí. Jistou bezmoc mladých krotitelů vajec nesvádějte na pavouky, ale na mne – bývali modří a žlutí, než na ně vítr falešných snů o tobě navál běl, jež pod topoly opadala z mé masky veselí. Jak podzim pole rozrýváš mne pluhem sedlové střechy. 61 Miroslav Fišmeister Mým profesorem okru byl vejcožrout /// U propasti přiblížení dvou hadích hlav. Jak jsem vždy toužil, aby mým profesorem okru byl vejcožrout! Bílý jíl smíchaný s listy vrb – kopí vražené do splavu. Prsty u nohou tříští kámen. Ne, stromové provazy se nedotknou mých jasně žlutých jizev: důvod, proč se Sókratés učil novou píseň, když uvězněn čekal na smrt, do mne zapadl jako tmavé jeřabiny do sněhu. Šikmo padá dřevěný sníh na beowulfným sluncem zorané pole nechladu‑chladu, šikmo padá mezi kameny déšť. I dítě, které ti do snů vpřádá řepné listy, dostává podobu deště. 62 Mým profesorem okru byl vejcožrout /// /// poezi Miroslav Fišmeister 63 Mým profesorem okru byl vejcožrout /// Pod těmito klepači na koberce sedí netvor. Na stavebním laně visí oběšené house. Lano, jehož začátek se zakusuje do jeho konce. Už druhý klín oblačných harf, který pozřela tato země. 64 poezi Miroslav Fišmeister 65 poezi Hana Zemčíková narozena 1973 ve Velkém Meziříčí ve znamení Ryb. Od roku 1995 žije v Brně. Pracovala jako vychovatelka v ústavu Kociánka-Chlostov, v antikvariátě Alfa, v knihkupectví U Měnínské brány a v Modrém knihkupectví. Básně píše od osmi let. Poprvé je veřejně představila 28. 6. 2008 na festivalu v Art Mlýně u Kyjova. Hana Zemčíková Rozvody CO SCHÁZELO MADAME BOVARY Vidí ji oknem odcházet a říká si: Proč nezůstala vydělám dost Obdivuji ten zvuk když klapnou dveře od auta jak ve vteřině přilnou a utěsní – skoro zázrak chtěl jsem dřív něco většího kdybychom měli dvě ale ona si vybrala malého peugeota říkáš fajn říkám na kávu na chvíli na víno na chvíli tak nevím říkáš jestli tě obtěžuju moc nebo málo říkám že je to dobrý (a lidé říkají…) KONVERZACE D. + I. jestli ti to nevadí říkáš nevadí říkám můžeme zajít ovšem na kávu na víno na chvíli v pondělí říkáš zavolám říkám proč se zase směješ říkáš nemůžu říkám tak v pátek 66 ještě pořád vtipkují že na jho manželské musejí být dva někdy i tři… ale jemu už zamrzá úsměv na natrženém rtu a děti dál chodí do školy jako by se nechumelilo včera se na chodník před domem zřítilo lešení chyba v konstrukci oběti naštěstí žádné jen poškozené kapoty… 67 poezi Hana Zemčíková Hana Zemčíková Rozvody Rozvody T. + L. PETR Š. Libi pije už třetí den Terezka únavou padá ze schodů jejich dvoupatrového domku …že na mě bude čekat řekla když jsem ji naposledy viděl potom už mi jen přišla sms ,chci se rozvést‘ u paty schodů číhá babička větří že jí Terezka přece jen spadne zpátky do náručí a ona už se nebude cítit tolik sama ve městě kam ji přesadil její muž a potom umřel z mužského pavilonu v Černovicích se vrátil do prázdného bytu alespoň tak mi to vyprávěl když jsme se letos na jaře sešli v brněnské kavárně La Solitaire JANA N. PAN A PANÍ S. 68 maminka Petra S. se po roce vrátila ke svému muži když slíbil že přestane pít Prostě si sbalila kufr Odešla a po vleklém soudním jednání začala naplno žít v novém vztahu s přítelkyní Annou což zarazilo bývalého muže který jako obvykle zuřivě hledal komu by rozbil hubu pan S. obsáhle líčil jak velmi se musela jeho paní v Praze omezovat a co on jí teď když se vrátila může všechno koupit paní S. připadlo vhodné pomlčet a občas ze zvyku projít staré skrýše Jejich dvě děti však soud nakonec svěřil do opatrování právě jemu 69 Rozvody JIŘÍ S. Jiří S. právě překročil čtyřicítku má zajímavou práci četné přítelkyně a ve zbývajícím čase vede kursy komunikace poezi Hana Zemčíková ženatý nebyl a není tento rok poprvé odmítl sestřino pozvání k vánočnímu stolu když si uvědomil že pro její tři děti začíná být trochu divným strýčkem na kterého musejí být hodné H. na všechno sama? v banálních starostech o domácnost odezněl bývalý vztah rychle otevřela se však propusť k deset let staré chvíli kdy zůstala sama hůř a víc vedle maminčiny rakve 70 71 próz Pavel Řezníček narozen v roce 1942 v Blansku. Prozaik, básník, překladatel a publicista. Do roku 1989 byl na indexu zakázaných knih, po roce 1989 vydal více než dvacet knih poezie a prózy, například prózy o brněnské bohémě Hvězdy kvelbu (Host, 1992), Popel žhne (Host, 1996) a Blázny šatí stvol (Petrov, 1998), básnické sbírky či výbory Kráter Resnik a jiné básně (Nezávislé tiskové středisko, 1990), Hrozba výtahu (Petrov, 2001), Atentát ve vaně (Votobia, 2001), Stroj na peklo (Protis, 2007) atd. 72 Pavel Řezníček Z rukopisného románu Hotel Merkur „Ani srst to nemělo,“ bručel si František Pyt‑ lík, osmadvacetiletý nádeník z Polné. Nesl si v ruksaku kůži Anežky Hrůzové, která byla zcela bez chloupku. Na ledvinový pás to zrovna nebylo. Přemýšlel, jak kůži využít, ale nic ho nenapadalo. Vyšel už dávno z lesa Bře‑ zina a mířil k Polné. R. 1928 vznesl neznámý anonym obvi‑ nění proti básníku Otokaru Březinovi, že se podílel na polenské vraždě. Původně se, jak známo, jmenoval Jebavý… Už to jméno ho muselo excitovat k hanebnému činu v lese. Jebavý exaltován kompaňonstvím s Hilsnerem, dal si jméno Březina, aby se mohl vzrušovat a opájet vzpomínkou na ty spousty krve v mlází. Slunce již téměř zapadlo. Kůže v ruksaku se házela. Sádlo oběti v ešusu Františka Pytlíka, osmadvacetiletého zachovalého nádeníka z Polné, vydávala táhlé, skučivé zvuky. Občas se z něj ozvala Malá noční hudba od Mozarta. Školák Ludvík Jirka, který šel úvozem, se podivil. Bál se zeptat Pytlíka, proč se mu ozývá z ešusu Mozart. Ale nic se nedělo, stejně ho čekal historický úkol: bude to on, kdo najde Anežku Hrůzovou v mlází. Je pravda, že i Koubkův dědeček byl, či bude v rojnici občanů pátrajících po Anežce, ale prvenství nálezu mu sebere Ludvík Jirka. Po cestě se mihl manekýn Helmut. Odskočil si z Přední Kopaniny také pátrat. Zájemců o slávu z objevu bylo mnoho. Nebudeme je ani jmenovat, byl jich pěkný kopec. František Pytlík šel a šel. Stále ho rozčilovalo, že kůže oběti nemá srst. Pře‑ mýšlel o jiném využití, na ledvinový pás se kůže opravdu nehodila. „Avete una sigaretta?“ zafuněl mu najednou kdosi do obličeje. František Pytlík se strašlivě lekl. V první chvíli si myslel, že jsou to žandárové, kteří už šli po něm léta, ale zatím ho ještě při ničem nedopadli. To by byl lov, kdyby mu v ruksaku našli kůži Anežky Hrůzové! Ale nebyli to žandáři. Pytlík si hlasitě oddychl tak, že školák Ludvík Jirka se ohlédl, a to už byl 450 metrů od Pytlíka! „Ho il raffredore, ho influenza, mi fa male il braccio, il gomito, il ginocchio, un dente, ho la pressione alta, mi sono rotto la gamba, prendo delle pillole!“ hučel neznámý ve tmě a škrábal se v zátylku. Pytlík, osmadvacetiletý zachovalý nádeník z Polné, ho poznal. Byl to Francesco Pomodoro, známý ožrala a baraba. Barabové byli italští dělníci, kteří stavěli u Polné železniční trať, a byla jich spousta. Pomodora znal Pytlík z hospody, ale dodnes se jeho hatmatilce nenaučil. Zíral na Frannceska s otevřenou hubou. Hlavu měl plnou kůže bez 73 Z rukopisného románu „Hotel Merkur“ srsti, ano, tu, co patřila Anežce Hrůzové, a vybavovat se se starým barabou se mu zrovna nechtělo. A ke všemu ze sádla Anežky Hrůzové v ešusu se znovu ozvala Mozartova Malá noční hudba. Francesco Pomodoro vyvalil oči a našpicoval uši. To se mu ještě nepřihodilo, aby z ruksaku „il zaino“ zněla hudba. Francesco byl pouhým barabou, hudbě nerozuměl, ale taková věc by udivila i Hotentota, kdyby se najednou z ruksaku ozvaly velebné tóny hudby. „Era noc lui quando una bella chiacchierata. Anzi mi hanno invitato ad andare da loro, domani sera, a vedere le diapositive del viaggio. Vuoi venire anchex tu?“ říkal Pomodoro. Tak vlastně vypověděl později před soudem „Era noc lui… Byla s ním, když jsem ho potkal…“ …Nemohl vědět, že Anežka Hrůzová v podobě sádla v ešusu a stažené kůže se nachází v „il zaino“ (ruksaku) Františka Pytlíka, osmadvacetiletého zachovalého nádeníka z Polné. Bylo to nejasné tušení, že si Pytlík nese v baťohu „die ewige weibliche“, to „věčně ženské“, jak nás už upozorňuje Goethe, který měl podobně jako Opočenský pletky s holčičkami: před Ulrikou von Lewetzow se ovšem neobnažoval a nemasturboval jako někdo… No, udělal by to rád, ale podagra mu bránila, aby se ohnul… a vůbec konal svižné pohyby. František Pytlík třeštil oči na Franceska Pomodora a pořád mu nebylo jasné, co ten starý barabala mele. Pak se mu rozsvítilo v kotrbě. „Sigaretta!“ udeřil se dlaní do svého nízkého čela. Pochopil. Francesco Pomodoro chce cigaretu. Sundal si baťoh, aby starce ukojil. Starci začaly téct sliny… Prostě kanil. Ale sundávat si baťoh, ne, to neměl František Pytlík dělat. Nešťastnou náhodou se rozvázaly tkaničky obrovského ruksaku – a Anežka Hrůzová vypadla ven. Když ne celá Anežka Hrůzová, tak aspoň její obrys zachovalý v kůži. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Vypadlo sádlo…! Sádlo Anežky Hrůzové vypadlo z ešusu a opustilo ruksak Františka Pytlíka. Starý Francesco Pomodoro skočil po obojím. Chtěl si do chřtánu nacpat jak kůži Anežky Hrůzové, tak i její sádlo. Ale sádlo se nedalo. Začalo utíkat, jen co mu nohy stačily. Bylo to vůbec možné? 74 próz Pavel Řezníček Pavel Řezníček Z rukopisného románu „Hotel Merkur“ Může sádlo utíkat? Má sádlo nohy? Má sádlo ruce? Má sádlo hlavu? Asi ne. Sádlo zmizelo v mlází a nebylo. A ke všemu začala zdrhat kůže Anežky Hrůzové. František Pytlík nevěděl, kam dříve skočit. Má se vrhnout za sádlem, nebo kůží? Maso, nebo kosti? Košile bližší než kabát. Náměsíčný kabát Anežky Hrůzové, který byl kdysi její kůží, se šklebil Františku Pytlíkovi ze hřbetu kolčavy, která s ním prchala, jako kdyby šlo o život. „Dělej něco, cornuto,“ zahulákal Francesco Pomodoro. Takovou neschop nost v životě neviděl. Sádlo fajnové holky, kůže fajnové holky… Všechno prchá po horizontu, a mamlas Pytlík je nechá běžet. Nemohl se na to dívat a zvolal: „Scusi, puo krmi a che ora parte il treno e da che binario?“ Mamlas Pytlík jen otevřel hubu. Francesco Pomodoro zfialověl ve tváři a zařval: „TU SEI ZERO ABSSOLUTO… ZERO ABSSOLUTO!!! Absolutní nula jsi!!!“ A Pytlík byl opravdu absolutní nula, zero abssoluto, to věděl každý! Rozběhl se za utíkající kůží Anežky Hrůzové i za utíkajícím sádlem nešťastné švadleny z Malé Věžnice. Chvíli vedlo sádlo, chvíli vedla kůže, chvíli je předběhl Pytlík, zvaný zero absolutno, a zase za chvíli Francesco Pomodoro, baraba. Běželi jako o závod, a on to závod byl! Pytlík chtěl Pomodorovi dokázat, že není „absolutní nula“, jak mu baraba svou italskou hatmatilkou přezdíval. Chtěl mu dokázat, že je „numero UNO abssoluto“. Kůži se to začalo líbit. Začalo se to líbit sádlu. Do běhu se vmísil i ešus, který se osamostatnil od tyranie sádla. Sádlo se cítilo také tak volné, když se zbavilo tyranie ešusu. Jen kůže se neměla čeho zbavit. Před chvilkou se odpoutala od trupu Anežky zavražděné v lese Březina a ještě si na novou situaci nezvykla. Kůže vůbec nebyla svobodomyslná, byla značně konzervativní: staré, dědičné hodnoty jí byly vším, a zatoužila tedy po trupu. Ale kde vzít trup, a nekrást…? Z mlází se najednou vykradl básník Václav Jebavý, který si později jako připomínku svého činu dá jméno BŘEZINA. Kůže zajásala: spatřila vzácný trup! Básník Václav Jebavý byl vzdáleně podoben Anežce Hrůzové… Aspoň rozměry. Byl něčím takovým jako krejčovská panna pro kůže. Ano, ta dřevěná manekýna, neživoucí 75 Z rukopisného románu „Hotel Merkur“ figurína, kterou tak miloval Giorgio di Chirico, na kterých švadleny či dámští krejčí zkoušejí blůzy či živůtky dam! Jebavý se chtěl dekovat do mlází, ale nic mu to nebylo platné. Kůže elastickým skokem lasičky plavně přelétla pětimetrovou vzdálenost, která ji dělila od básníka Václava Jebavého, a rychle se na něj navlékla jako rukavice na prst. Bylo štěstí, že básník byl vyhublý jako lunt. Kůže bez sádla, které si to špacírovalo úplně jiným směrem než kůže, by na tělnaté krejčovské panně asi visela, ale básník Jebavý byl kost… a co… Ne, kost a kůže nebyl, byl prostě kost a mlíko a to se kůži Anežky Hrůzové hodilo. Obemknula trup básníka jako had („Hadu se provaz nenarodí!“ jak praví římský poeta Petronius) a byla za vodou. Bude to ještě dlouho trvat, než se básník JEBAVÝ zbaví kůže Anežky Hrůzové, aby si mohl říkat BŘEZINA! Ale teď začal prchat, jako by mu šlo o život (a ono mu o život šlo) … Kůže si jen pomlaskávala a spokojeně vrněla. Místo kůží švadleninou stala se kůží básníkovou. Básník Jebavý zmizel v zatáčce za lesem. Dlouho se skrýval po křovinách i mlázích… A proto se jistou dobu říkalo v polenském kraji, že Anežka Hrůzová byla viděna na nejnečekanějších místech. Všichni říkali, že byla nápadně vychrtlá, ale to přičítali údajnému vypuštění krve košeráckým nožem Hilsnerovým (ne Pytlíkovým?). Ale Pytlík byl absolutní nula, ten by nedokázal košerácký nůž ani správně uchopit. Jistě Anežku nezavraždil, to byly jen pomluvy zlých lidí, kteří nemají písně („Büse Leute haben keine Lieden“). Synestetik a milovník kočičího masa by jistě nebyl schopen tak ohavného činu. Člověk, který trpí chorobou nephritis chronica, nemůže být zlý. I já občas žeru kočky a trpím chorobou nephritis chronica, ale ještě jsem nikoho nezabil. A to jsem ke všemu anestetik jako Pytlík nebo RIMBAUD. „Zero abssoluto“ alias Pytlík vyrazilo (vyrazil?) k mlází. Tu se z něj vynořil alsaský básník Peter König a něco Pytlíkovi pošeptal. My můžeme prozradit, že to bylo slovo „Madrid“. Protože „zero abssoluto“ byl anestetik, spatřil na okraji lesa abecedu barevně. „A“ mělo tentokrát barvu svinibrodské zeleně, „B“ bylo 76 próz Pavel Řezníček Pavel Řezníček Z rukopisného románu „Hotel Merkur“ karmínové, „C“ bylo úplně bílé, „D“ zase ultrafialové, „E“ neviditelné… Slovo „Madrid“ působilo na absolutní nulu jako pták snášející vejce do krovu hořícího divadla. Okamžitě vždy vybuchl jako ta vejce. Vše v okolí bylo zacákáno bílkem jeho raplovství a žloutkem jeho řastafariánství. Jako má někdo z ostudy kabát, měl Pytlík za svého vzteku trachom na dvě facky… A z kanibala pumlíč. Zjevil se hrachor. „Zero abssoluto“ zvaný Pytlík zaútočil na hrachor, který byl najednou Madrid, železnou tyčí, které se říká pajsr. Oháněl se na všechny strany, bil kolem sebe jako divý, pěnil. Francesco Pomodoro mu vyrazil pajsr z ruky… Byli na posvátném místě! Kdysi tu v hliništi našli mumii anděla. Ano, pod vrstvou černorudé hlíny byla odkryta v předminulém století mumie, zabalená po egyptském způsobu v jakýchsi vonných mastích a fáčích. Když ji vymotali z fáčů, objevila se nebeská bytost nadpozemské krásy: dokonce měla i křídla. Dlouho trvala sláva Bytosti. Předčila i glórii Zelenohorského rukopisu. Samozřejmě že se objevilo křídlo hnusných Pomlouvačů, kteří založili i vlastní politickou stranu. Bylo tu i křídlo zastánců Pravosti Mumie, kteří si taky založili vlastní partaj. Jaká to byla rána pro stoupence Mumie, když vědci z Islandu a Fassino-Burka zjistili, že anděl je – kráva, které z nepochopitelných důvodů vyrostla křídla. Pitva to potvrdila, byla to skutečná křídla a kráva byla skutečná kráva. Jak se mumie dostala do hliniště, se nepodařilo nikdy zjistit. Strana Pravosti Mumie se stáhla do ústraní a připravovala pomstu. Strana Pomlouvačů triumfovala a pořádala nekonečné rauty a bakchanálie. Vedla vášnivou kampaň, aby anděl – kráva byla odstraněna z Mausolea, které ji vystavěla Strana Pravosti Mumie. Žádala, aby Mausoleum bylo zbořeno. Ale kdo by boural Mausoleum, z jehož rampy se konaly přehlídky granátníků, a když stálo tak těžké peníze! Místní Ötzi-Kráva měla prostě smůlu. Nebo že by opravdu anděl? Kolik krav se vejde na špičku jehly? A co kůže jehly a co jehla kůže? „Zero abssoluto“ alias Pytlík nedbal varování Franceska Pomodora. Slovo „Madrid“ mu přejelo po mozkových závitech jako Satanášova Lokomobila 77 Z rukopisného románu „Hotel Merkur“ a rozsekala mu pražce a glajzy na cimpr campr. Bil okolo jako Berserk omámený otrušíkem. Šlehaly z něj plameny kartáčnického matadoriánství a buxus stříkal plyn v podobě matróza ze žluči sumýše. „Klekni,“ zvolal náhle Francesco Pomodoro. „Tuoi ginocchi, tuoi ginocchi,“ řval nepříčetně italský baraba. „Absolutní nula“ pohlédl na svá kolena. Že by si zapomněl ve stáji knýšitce… tedy kolenní chrániče, které používal v dobách, kdy provozoval felaci na místním lékárníkovi za úplatu? Kolena či koleno („il ginocchio“) byla v pořádku. „Il padre, il padre!“ ječel baraba. „Il stupko, smekni,“ zařval italsko-česky baraba. „A klekni, eretino!“ dodal s pěnou u úst. „Kněz, je tu kněz!“ A opravdu! Na pahorku rozepjal svá křídla KNĚZ MATEŘSKÝ (Elasmucha grisea L.). Ano, Francesco Pomodoro byl členem tajné organizace barabů na způsob „le carbonari“ (karbonářů), o kterých by nám mohl vyprávět Špilberk. Organizace se jmenovala „ELASMUCHA“ a měla stovky členů většinou vlašského původu. Elasmucha grisea L. patří do čeledi „knězovitých“ (Acanthosomidae). Tento „KNĚZ MATEŘSKÝ“ je v našich zemích zastoupen necelou desítkou druhů. Jeho imaga jsou dlouhá pouze 8 milimetrů a najdete je za babího léta na břízách, olších a jehličnatých stromech. Samice se pečlivě starají o larvy. Na jaře kladou 40 vajíček na listoví břízy. Z koruny stromů se začal pošklebovat Helmut z přední kopaniny. Behémóthova Lokomobila mu také vydraxlovala mozkové závity, které měl z drátěnky na nádobí. Václav Jebavý převlečený za Anežku Hrůzovou zpozorněl, když přední kopanina blbne, stane se něco nekalého. A taky že jo. Z čistého nebe se najednou snesla Cessna, vrhla se na Helmuta a nasoukala ho do sebe. Bylo to jasné: Helmut má nádor. Letadlo ho svrhne do žitného lánu napadeného nemocí obilí a Helmutův nádor nemoc sežere. Tak se u nás léčí zrno a semeno. Lán pak sežere Helmuta… Ale komu na něm záleží. Primátů máme dost. „Il duce ha sempre ragione,“ povzdychl si Francesco Pomodoro, pokřižoval 78 próz Pavel Řezníček Pavel Řezníček Z rukopisného románu „Hotel Merkur“ se a klesl na kolena. „KNĚZ MATEŘSKÝ“ („Elasmucha grisea L.) rozepjal křídla, vzlétl, aby usedl na kůži Anežky Hrůzové. Otokar BŘEZINA, který se vydával za Václava Jebavého, strnul v kůži hrůzou. A co udělal Pytlík? Neudělal nic, protože Pytlík je absolutní nula… to ví přece každý… 79 próz tečně teplé ponožky, a on už chodívá do baru Boccaccio psát své surrealistické texty. Martin Reiner narozen 1964 v Brně. Básník, prozaik, nakladatel. Vydal básnické sbírky Relata refero (Homér, 1991), Poslední rok (Petrov, 1995), Decimy (Petrov, 1997), Tání chůze (Petrov, 1998), Staré a jiné časy (Host, 2002), Pohled z kavárny v Bath (Větrné mlýny, 2007), novelu Lázně (Petrov, 1998) a soubor fejetonů Plachý milionář přichází (Druhé město, 2008). Byl zařazen do několika antologií české poezie a jeho básně byly publikovány v angličtině, němčině, francouzštině, polštině, maďarštině a chorvatštině. 80 Martin Reiner SURREALISMUS Ivanův prospěch se rapidně zhoršuje, na konci kvarty přichází jako blesk z čistého nebe dvojka z chování. Ve škole často absen‑ tuje, a když už se dostaví, nebývá zcela bdě‑ lý. Učitelé se snaží pochopit těžkou situaci sirotka, příbuzenstvo kuje plány, kterak ho‑ dit chlapci zpět na krk rodičovský postroj, a v kalu těch všedních dní září (jako ty ohně ze sléváren) surrealistické soboty… krásně barevné pasáže do jiných dimenzí školákova života. Z tisíců výmluv a falešných zámi‑ nek, s nimiž prchá Ivan stále častěji z do‑ mova, by se dala postavit věž. Proboha! Babička mu chystá chleba s pažitkovou pomazánkou a kontroluje, jestli má dosta‑ Surrealismus malých Brňáků je čirou, okouzlující hrou dětí, kamarádů, kterým sice občas za zády postává Vítězslav Nezval, ten surrealistický četník v komickém zeleném baretu s vypůjčeným pendrekem Nadskutečna, ale copak to nebyl on sám, kdo o své surrealistické misi v Paříži napsal: „Tato kniha je především knihou přátelství!“ A tak mládenci vyrážejí každou sobotu vstříc dobrodružství ducha, za deště stuleni v nevelkém pokojíčku, za slunce rázující ke starému hřbitovu, kde se už léta nepohřbívá. Akátová ulice na takové výpravě samozřejmě voní Paříží. Hroby, které se krčí podél křivolakých pěšinek, zarůstají bujným křovím, skrze něž se jen obtížně dere denní světlo. Zrezavělé železné lucerny zaskřípou, kdykoli se do nich opře vítr, a nad tím vším se nese nekonečný šepot dávných zemřelých, zmlkající pokaždé na chvíli, když sem od nádražního viaduktu zalétne výstražné zvonění tramvaje. Plechoví andílci, ti jsou samá díra a rez, a s nimi tu podřimují kamenní, ztvrdlí, baculatí invalidé, kterým chybí tu paže, jindy noha, křídlo, některým rovnou hlava. „Když jsme pak dva zmrzačené hlídače mrtvých, a k tomu nějaké andělské střepy, vlekli s přítelem P. do jeho maličkého ateliéru, opakovali jsme si vážným hlasem s Bretonem: literatura je jednou z nejsmutnějších cest, které vedou ke každému cíli. A bylo nám přitom křehce a veselo,“ vzpomene si Blatný po létech, v šedých a větrných dnech Protektorátu. Surrealismus byl místem, kde se vše pohádkové, co tak fascinovalo malého Ivana, potkalo s pojmem, za který už nebylo nutné se stydět. Kouzelníci, cirky, dětské hry, snění; shrňte to všechno do slůvka fantazie – a už se kolíbáte v lodičce literatury. Už jste ve světě dospělých. 81 SURREALISMUS „Řekl jsem, že se vydám na cestu do světa,“ píše čtrnáctiletý Blatný, „neboť toto pochmurné město mi pro nejbližší dobu nemůže nic darovat. Kdyby umřel někdo, koho bych miloval, nosil bych v knoflíkové dírce umělou černou květinu. Mohl bych chodit ulicemi, které jsou dosud průhledné, a byla by to smrt, jakou miluji. Představuji si bez hrůzy rakev, smuteční hudbu, nehraje protivná dechová kapela s pláčem, který křiví ústa. V průvodu jede klavír tažený nejkrásnějšími vraníky. Pro tento smutek bych nikam neodjížděl, byl bych šťasten, že mohu dýchati vzduch poznamenaný krásnou smrtí, a říkal bych si, že mě zanechá navždy melancholickým jako dnes. Lidé budou málokdy nešťastni, když porozumí kráse hřbitova, na němž ztrácíme nejdražší ruce, budou milovati z kulis nejvíce lepenková zábradlí podivně řezající obzor. Rakev se zavírá, házíme na hrob dvě karty: pikovou sedmičku a křížové eso…“ Skutečný umělec ale není ten, kdo surrealisticky píše; je to jedině ten, kdo dokáže surrealisticky žít. Takový imperativ nesmí oslyšet žádný z mladých účastníků sobotních seancí. A Ivan se tentokrát má čím chlubit: „Když jsem přišel včera odpoledne domů, počal jsem z jakési nepochopitelné příčiny tvrdit tetě, že jsem blázen. Myslil jsem, že tento můj podivný vtip bude míti zrovna tak nepatrnou odezvu, jako všecky podobné výstřelky. Teta Běla se však hned v prvém okamžiku, jak jsem pozoroval, lekla. Pak se pokoušela o úsměv a prohodila cosi o malé duchaplnosti takových vtipů. Nepřestával jsem jí tvrditi, že jsem blázen, řekl jsem jí, že vím vše, že přede mnou nemusí nic zatajovat. Zase se pokoušela o smích. Šlo jí to špatně. Řekl jsem jí, aby se nesmála ubohému bláznovi. ‚Je to, jako kdybyste se smála Patrikovi, že kulhá. Fuj!‘ pravil jsem a odešel jsem; za dveřmi jsem řekl třikrát Paraguay. Byla to úžasná legrace, ale to, co se stalo večer, zařinčelo. Chtěl jsem před spaním dopsat svoji kapitolu, abych vám ji mohl dnes donést. Vtom jsem uslyšel ve vedlejším pokoji tlumený rozhovor, z něhož jsem zachytil jen tetina slova: ‚Ví vše!‘. Když jsem se pak prohraboval starými stužkami, fotografiemi z minulého století pocházejícími od dědečků a babiček, vypadla na stůl miniaturní kostka. Padlo mi číslo čtyři.“ 82 próz Martin Reiner Martin Reiner SURREALISMUS /// A ZASE JINÝ VLAK PŘIVÁŽÍ DO BRNA ANDRÉ BRETONA S PAULEM ÉLUARDEM. PÍŠE SE ROK DEVATENÁCTISTÝ TŘICÁTÝ PÁTÝ, JE POČÁTEK DUBNA. Malá chvíle pro francouzské surrealisty, velký okamžik pro mládence z Plotní. Nezval vede své francouzské hosty z nádraží, jen s malou přestávkou v hotelu Grand, kde se ubytují, do brněnského centra, aby je zde upozornil na „nahodilé setkání radnice, krokodila a kola“, a hned poté jim spěchá představit brněnskou Gisèle Prassinos, patnáctiletou dceru surrealistického nakladatele Jíchy, Libušku, kterou překřtil osobně na Katy King a promptně z ní učinil jednu ze zakládajících členek Surrealistické skupiny. Mnoho tehdy nechybělo a zásadním českým surrealistou by se byl stal i David George, obrovský černoch dovezený z přístavní Marseille, který prodával po většinu třicátých let v Lamplotově obchodě s kávou, čokoládou a cukrovinkami. Bohužel se ukázalo, že Breton nesnáší větrové bonbóny… Večer v Husově sboru: „Toto jsou, Mistře, mladí místní surrealisté, les jeuneve surrealistes locaux, velmi talentovaní mládenci…“ A mládenci už mají po ruce výtisky právě vydaných Spojitých nádob. Breton ulpí pohledem na obálce, jejíž autorkou je malířka Toyen. Před několika dny viděl tu drobnou, pevnou dívku s chlapeckou tváří a pánskými polobotkami poprvé, ale přáteli zůstanou už nadosmrti… „Stokrát jsem směl dovolit svým očím, aby se znovu a znovu vracely k horoucím hvězdám Bretonových pohledů!“ volá Nezval dojatě o čtvrt roku později, vraceje se z Paříže. 83 SURREALISMUS Hned poté mu ve vlakovém kupé samovolně exploduje láhev šumivého vína. Nezval chce ještě z okna vlaku pohlédnout do Bretonových očí po stoprvé, ale místo toho musí kapesníčkem utírat sukni polité starší dámy. Mezi omluvami se vrhá zpátky k oknu, zanechav dámu vlastnímu osudu – vlak na Gare de l’Est se dal neúprosně do pohybu. Stejným, zalepeným kapesníkem mává a mává, malý Benjamin Péret na nástupišti je menší a menší, až se stane nejmenším surrealistickým básníkem na světě a Nezval vysíleně klesne na své místo. Dáma kamsi odešla, za okny se míhají domy a uvnitř básníkovy rozpálené hlavy se míhají dny, které jsou v tuto chvíli již nenávratně minulé. Není nic smutnějšího než se loučit se smrtelnými lidmi, zvláště je‑li člověk sám předurčen smrti. Jaká nepatrná věc bude moci způsobit, že se již nikdy nesetkáme. (Madame se vrací do kupé a častuje básníka sprškou vulgárních francouzských slov.) Na zlatých jehlách vodotrysku léta vznáší se balónek toho přeludného dne, balónek, jenž mizí mezi prvními stromy při výjezdu z Paříže, balónek znovu se náhle na okamžik objevující mezi jinými pestrými balónky dnů, které teď v cirkusovém šapitó Nezvalovy hlavy víří v nepřehledném reji, básník usíná, ale není to ještě plně sen, který jej znovu přivádí na Place du Panthéon a ke schodišti hotelu des Grands Hommes, v jehož přízemí jsou ve výloze vystaveny rakve, patřící ovšem jakési pohřební firmě. „Tady o nás bude skvěle postaráno,“ poznamená kolega Štyrský a za čtrnáct dní ho ve smrtelné křeči sklátí na hotelovém pokoji embolie. Nyní však stojí teprve v předsíni svého pařížského dobrodružství a odpoledne, do něhož nyní vyrážejí v plné sestavě, i s mlčenlivou Toyen, není ničemu vzdálenější než myšlenkám smrti. Právě začíná hodina aperitivů. Trojice sedí před tavernou Du Palais a po‑ zoruje chodce, automobily a autobusy, které mají nedaleko odtud svou stanici. 84 próz Martin Reiner Martin Reiner SURREALISMUS Když o chvíli později projíždí před jejich užaslými zraky nákladní vůz s velikým nápisem BRETON na plachtě, začíná čas pařížských zázraků. Spustí se liják, svatomichalská fontána po chvíli přetéká a příjemně se ochladí. Je načase vyrazit metrem směrem k Place Blanche, k místu, kde se surrealisté denně scházejí. Tím místem je Café Cyrano. Řízením osudu, jehož záměry jsou vždy zpočátku nezřetelné, sešli se toho dne surrealisté v hojném počtu v Café Tabac, kousek od montparnasského bulváru. Když později, již v dobré náladě, přechází početná skupinka do blízké restaurace na večeři, zahlédne Toyen muže, který by jinak prošel bez povšimnutí: „Kde je?“ zvolá André Breton. „Nikdy jsem ho neviděl!“ A pak prudce vyrazí: „Jdu s vámi zúčtovat, pane!“ zvolá, zastaviv Erenburga uprostřed ulice. „Kdo jste, pane?“ táže se Erenburg. „Jsem André Breton.“ „Kdo jste?“ „Jsem André Breton, jeden ze surrealistů, kteří neradi pracují, avšak studují pederastii a sny. Jeden z těch, pane, kterému záleží jen na tom, jak se zmocnit dědictví nebo věna své ženy!“ Padne první facka. „Jsem André Breton, pane, který se snaží upoutat pozornost obscénními slovy a jehož literárním programem je objímat děvky!“ Druhá facka. Ilja Erenburg, čerstvý dopisovatel sovětského deníku Izvěstija v Paříži, se nebrání, pouze si zakrývá rukou obličej. Benjamin Péret, proslulý celou řadou verbálních i fyzických výpadů, se leká, že mu z Erenburga nic nezbude, a honem přikročí k vlastnímu vypořádání s tím odporným pomlouvačem: 85 SURREALISMUS „A já, pane, jsem Benjamin Péret, který razí jiný program: onanii (bum), pederastii (plác), fetišismus (buch), a dokonce sodomii!“ „Není dobře, že jste to udělali,“ prohlásí lehce otřesený, hlavně však velice zaskočený Erenburg, když surrealisté ukončí exekuci. Spěšně odchází s rukama vraženýma hluboko do kapes pomačkaného saka. Hlouček lidí, kteří přihlíželi té podívané, se nyní rozchází. Skupinka našich přátel je rozjařena na nejvyšší míru. „Tak je třeba zatočit s pomlouvačem,“ volá rozrušeně Nezval i Štyrský, když se dozvědí, že Breton i Péret mezi políčky pouze citovali, co o nich Erenburg před časem napsal. Toyen se tiše usmívá. /// VLAK SE BLÍŽÍ K HRANICÍM, VÍTĚZSLAV NEZVAL JE V KUPÉ SÁM. V PONOŽKÁCH A S ROZEPNUTOU KOŠILÍ SI COSI RYCHLE ZAPISUJE ZELENÝM INKOUSTEM NA KUS PAPÍRU. Za malou chvíli bude zcela zpátky v realitě všedních dní. Od šokujícího vítězství Henleinovy Sudetoněmecké strany ve volbách ještě neuplynuly ani dva měsíce. Štyrský leží v pařížské nemocnici Cochin. Smyčka dějin se pomalu stahuje okolo malé země uprostřed Evropy… a přesto, nebo právě proto se promění léto toho roku v malý zázrak a stane se těmi nejkrásnějšími prázdninami, jaké kdy Ivan Blatný prožil. Finančně zcela vyčerpaný dlouhým pobytem v Paříži zůstane tentokrát Nezval v Brně až do října. Dvakrát týdně drží přísnou jablečnou dietu. Není téměř dne, aby nevyrazil alespoň na chvíli k řece. Hladina je líná, léto toho roku se zdá být nekonečné. Zahrádky hospůdek v rozpáleném městě i na jeho větrnějších periferiích jsou většinou prázdné; lepšící se hospodářské poměry jdou ruku 86 próz Martin Reiner Martin Reiner SURREALISMUS v ruce s obnovením životních návyků měšťanů, mezi něž patří letní rajzování po beskydských či jesenických chatách, penzionech, levných hotýlcích; horka tráví ve městě málokdo. Ivan u Svratky sedává spíše na břehu a pozoruje Nezvala, který vodu miluje. Stojí to za to. Ještě po létech si vzpomene, že Nezval v plavkách vypadal / jako malý slon, a když si malý slon nasadí svou staromódní koupací čepici, musí se kralevic smát. Bytostně neschopen zapřít svou niternou podstatu, vpadá Nezval do vody jako dobyvatel, aby zde poté vydržel díky své tonáži levitovat dlouhé minuty na hladině s rukama pohodlně složenýma na břiše. V zelených plavkách, samozřejmě. Kdesi v dáli rachotí tramvaj, ale tady panuje klid, narušený v nejhorším případě smíchem mladých dívek s dlouhými řasami, na nichž ulpívají opalizující kapky vody. Po koupeli následuje procházka idylickými zákoutími svrateckých břehů, které ještě tenkrát nebyly posety oplocenými chatami. Brněnská periferie je typicky venkovská a do ticha příjemně prokvétajícího zpěvem ptáků jen chvílemi zdálky dolehne zvuk zvonů z malých zvoniček v Jundrově a Komíně. A jen jako‑by z veliké dáli a jen místy se přimísí i dunivé mručení velkoměsta, které přikrčeně číhá na druhé straně vinohradů a ovocných sadů. V Pisárkách, kam se po levém břehu z místa, kde se Nezval s Blatným koupávali nejraději, došlo za slabou půlhodinku, voní seno a jablka. Jen kousek před místem, kde náhle zpoza rohu vyhlédnou první činžáky, je Kamenný mlýn, trs předměstských domů, většinou malých hospůdek se zahrádkou, do níž se vchází brankou přímo z ulice. Tady se přátelé často zastaví a společně usednou k některému z malých stolků dřímajících přímo nad hladinou řeky. „Ivánku,“ nakloní se Slávek celým trupem k chlapci a silně mu tiskne paži v nadloktí jako vždy, když je něčím mocně dojat, „slyšíš tu nádhernou symfonii, již může stvořit právě jen život při všech svých protikladech?!“ 87 SURREALISMUS „Ano.“ Nezval dojatě mlčí, Ivánek se nadechne, ale než složí souvětí, jež by se důstojně obrátilo k patosu předchozí věty, zakloní se Slávek zpátky, celou váhou svého mohutného těla se zapře do židličky a jakoby maličko rozhněvaně volá do chladné tmy hospůdky někoho, kdo by je konečně obsloužil. Vrchní s licousy Franze Josefa nevzrušeně přichází ve staré a zřejmě dlouho neprané zástěře. „Co si panstvo bude přát?“ „Slyšíte ty akordy, slyšíte, jak je vítr tiše klade vedle sebe?“ promluví k hospodskému Nezval, s naléhavostí a mírnou výčitkou v hlase. „Zvonění tramvají, tíkání rehka a trylky letícího brkoslava, tam odněkud harmonika… To je ale horko, nemyslíte?“ Hospodský mlčí… Do toho, co si pán myslí, není mu nic. „Přineste mi velké pivo a čtvrtinku červeného tady pro mladého básníka,“ ukazuje na Blatného. Hospodský se nevzrušeně otočí a klidným krokem zajde do lokálu. Nezval si setře kapesníčkem pot z čela, zhluboka se nadechne a s divadelní grimasou si prsty promne levý prsní sval. Na chvíli se v tom gestu, s rukou na srdci, zastaví, a pak náhle, jako když jehla gramofonu nečekaně dosedne na povrch desky, nahlas spustí: „Tož miláčku, vypravuj mně něco o tom vašem ateliéru, surrealistickém. Co nového se tu událo, zatímco jsem byl pryč?“ Ivan si zapálí cigaretu a překotně začne líčit své dojmy z nového čísla surrealistické revue Minotaure, kde všechny nejvíc zaujala Brassaïova zoomorfní naklíčená brambora… Pak se ale přizná, že jemu osobně přijdou srozumitelnější vaječné skořápky na houslích Fany Povolného… „A jak často se vlastně scházíte?“ vpadne do Ivanova zadýchaného výkladu robustně Nezval s pohledem uvízlým kdesi v koruně kaštanu a přihladí si na 88 próz Martin Reiner Martin Reiner SURREALISMUS břicho zelenou kravatu, která doteď ležela na stole jako vypuštěný had. „Každou sobotu, skoro…“ stihne říct Ivánek, než hospodský rozrazí hlučně bokem dveře s půllitrem napěněného piva a džbánkem rubínového vína. Sotva postaví pití před oba hosty a má se k odchodu, spustí Nezval: „Ó, zázračná hudbo dní! Surrealistické soboty jsou bílé jako posmrtná maska kněze a já miluji bílé soboty, Ivánku, miluji ty balónky, které snadno rozpoznáš od sobot šedivých, hnědých, pepitových, květovaných nebo pihovatých! Stejně rozpoznáš sobotu zářijovou od soboty listopadové, která je jako hřbet silnice, po níž se plouží kola s doutnající korbou, ó kdepak, sobota je pro mne algebraickým číslem, za které je možné dosadit jakýkoliv počet…“ „Obávej se, Ivánku, dne, kdy tě již nevzruší vlak!“ ocituje náhle svého zamilovaného Apollinaira. „Crains qu’un jour un train ne t’émeuve plus!“ „Pásmo si musíš, Ivánku, přečíst, to je letiště, z něhož startuje Breton, Picabia i Éluard; byl to ostatně právě Apollinaire, l’Enchanteur Pourrisant, kdo vymyslel už za války název surrealismus…“ Nyní však Nezvala zaujmou dvě mladistvé, hezké dívky, které se baví německy a nahlížejí přes plot do zahrádky. Spiklenecky zmáčkne ruku Ivánkovi a se zalíbením se na ně dívá. Dívky se koketně usmívají, dokonce zamávají, ale pak pokračují v cestě. „Představ si, že v této chvíli jsem obklopen, a cítím to náhle všude, atmosférou, jakou už jsem přesně zažil, když vypukla válka.“ Oba se napijí, Nezval má zvlhlé oči. Ivánka Apollinairův vlak zaujal. Nejspíš je pro surrealismus zrozen, protože vlak ho vzrušuje neustále. Na svých procházkách sám často míří k ovocnářským zahradám a zelinářským skleníkům na jižní předměstí, kráčeje mělkým údolíčkem řeky Svitavy, která se hned za městem vymkne regulaci a téměř každé jaro se tu rozlije do širých luk, a podél trati, po které míří vlaky na Břeclav a k Vídni. Což 89 SURREALISMUS může být něco nostalgičtějšího než pískající vlak vezoucí lidi do nedohledné dálky vstříc jiným životům, což může být něco krásnějšího než vlající chvost dýmu, který měří cestu k domovu a z něhož hřeben větru vyčesává smutné jiskry? Po šesti deci vína vše kamsi uniká… Ó, surrealismu dálko blízká, vlak jede po náspu a píská. Z komína surrealismu se kouří, kvete nad ním černá růže, kterou vypěstoval v Blatné zahradník Böhm. Dnes vykvetla přímo v Blatného srdci, černá růže lásky k vraždám všeho druhu. Papírová růže, na kterou střílí o pouti z revolveru Jacques Vaché. Na premiéře Prsů Tiresiových vstoupil s obnaženým revolverem do hlediště a křičel, že bude střílet do obecenstva. Na všech jevištích světa Breton jenom přisluhoval, a když byl menší než saranče, napsal, že nejprostším surrealistickým činem je sestoupit do ulic s revolverem v ruce a nazdařbůh střílet, pokud možno do davu. Ale nikdo se ani neotočil. Bůh dlouho nebyl, ale pak se polepšil a připaloval nám alespoň cigarety. Z komínů nedalekých Urxových sléváren přitom šlehaly plameny. Pohlaví hořelo jako jarní květina, která se nechala vyvléct na scénu, kde škytala jako malé dítě a pak se k velikému rozrušení přítomných počala svlékat, až do chvíle, kdy její počínání přerušila policie. Benjamin Péret se na mostě otáčí za dvojicí kněží: „Volové,“ křičí na ně, „u mě jste volové!“ Měkkost volských tlam drtí zelený salát plný krůpějí jako okvětí zelené růže. Růže, kterou si Nezval vetknul do klopy. Byl zelený jako Vodník, jako Rusálka. Surrealistický prapor vlaje, je na něm drak a želví hlava a Nezval se učí plavat v toku francouzských slabik a hlásek. Ukazuje Bretonovi brněnského draka, vtom se zasek – visí jak obrovská ryba na háčku. Ulovil ho Éluard na svůj prut? A kde je Áda Hoffmeister, ten věrný pomocníček? Dámský orchestr sedí u karet a květy padají mezi šachové figurky. Všichni se zalykají dojetím, jen René Crevel křičí: „Hnus, všechno je to hnus!“ a nikdo ho neslyší. Dřevěný panák obviněný ze zločinu ohrožení lidského ducha neodpovídá. Soudci mají na hlavách šarlatové barety, svědek si krátí čas děláním blázna. Udělal si blázna 90 próz Martin Reiner Martin Reiner SURREALISMUS z malé kuličky, blázna, co se musel vejít do dlaně, abychom ho dokázali pochopit. I pošťák Chéval měl malou milenku, milenku z čínského porculánu. Postavil jí zámek nad řekou. Nahá sestupovala po břehu, nořila se do vln, v nichž se měsíc rozpouštěl jako máslo. V jediné místnosti celého zázračného zámku, kde se dalo bydlet, přebývalo kolečko a nářadí. Leo Aquilla vstoupil na římský trůn, aby uvedl obraznost znovu do otroctví. Všichni věděli, že literatura je jednou z nejsmutnějších cest, ale nikdo nenapsal tak dlouhou, pomalou větu, aby se po ní dalo dojít alespoň do pekárny na rohu. Kolchozníci mají kozí chlup, shrnutá košile ukazuje břichy, městem se hrne krev s vůní levandulí, mladičký Ivan pořád hulí a plíce má slisované mezi dvěma stránkami herbáře. Tatínkovy plíce v památníčku, maminčina játra… /// O dva dny později je terasa prázdná. Z nedalekého atletického stadionu doléhá ke krovům hospody křik vrhačů a běžců, vzduch je plný podvečerních vánků, zvuků a jemně prskající elektřiny v korunách stromů… Po chvíli se spustí déšť. 91 92 Marie Štefanová Hodili mě do vody a řekli: Plav Dědoušek Noe seděl na zápraží své chajdy a četl noviny. „Koukej, mámo, co píšou v rubrice Rány Boží. Nějací raubíři podpálili Sodomu. Aby toho nebylo málo, přenesl se oheň ještě na Gomoru. Za to by si někdo zasloužil ukamenování nebo roztrhání lvem. To jsou lidi dneska.“ „Kdybys, dědku, pořád nečetl jen ty „Rány“. Jednou ti z toho změkne mozek. A vůbec. Pojď mi pomoct oloupat brambory… Dědku? Nemysli si, že ti zase skočím na předstírání spánku!“ welesův debu Marie Štefanová se narodila v roce 1988 v Hradci Králové. V současnosti studuje na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, obor nábytkářství. Dosavadní jedinou publikací je esej v almanachu Evropská unie očima studentů. Je redaktorkou fakultního studentského časopisu LEF. Otištěná povídka je vítěznou prózou 3. ročníku literární soutěže studentů alma mater. Chrrrr… pší. Chrrr chrocht pšíí… „Dědku, co jsem ti říkala?“ „…“ „Když mně se tolik nechce.“ „Tak už ale nečti Rány. „Nebudu. Tady je třeba hospodářství. Píšou, že dva kiláky za Sodomou objevili nový solný sloup. Těžba chloridu sodného by měla začít zítra, ale nějaký šílenec tu hroudu chrání vlastním tělem a říká jí „ženo“. Vypadá to, že tam budou ještě nějaký soudní čachry. Blázen, říká, že je to jeho soukromý majetek, že Bohu před oltářem slíbil, že se o něj bude starat až do smrti. No, řekni, Sáro, jak to může být jeho sloup, když stojí na obecním pozemku.“ Za plotem se vynořila nablýskaná pleška. „Dobré ranko, sousede. Už jste četl Blesk z čistého nebe?“ „Bulvár nečtu, je to škvár,“ pravil dědoušek. „To vám to budu muset povědět vlastními slovy.“ „Ale jděte, chlape, dejte to sem, já si to přečtu. Kurnik, Sáro, Lot se zbláznil. To je on – ten s tím solným sloupem. Prý k němu má silný citový vztah.“ Sára vychází ven a pucuje si špinavé ruce o zástěru. Ukáže tlustým prstem na fotografii v časopise a praví: „No vidíš, je to on. To abych koupila hroznový víno a pomeranče, jestli ho půjdeme do blázince navštívit.“ „Kup, Sáro, kup.“ Soused zmizel za plotem, ale Noe vyskočil, div že si ve volných sandálech nevymkl kotník. Ohlédl se, jestli už je Sára pryč. Pak pološeptem křikl na souseda: „Počkejte, sousede!“ Za plotem vykoukla zase ta naleštěná hlava. „Jak jde Mary Loo, sousede?“ zašeptal Noe. „Chci se ještě zeptat, jestli nemáte náhradní kormidlo. Mně to moje sezobla slepice.“ „Víte, sousede, já s tím sekám. Třesou se mi už ruce, nevidím na to – jestli 93 Hodili mě do vody a řekli: Plav chcete, dám vám všechny součástky. Klidně vám dám i rozdělanou Mary Loo. A vůbec. Vezměte si třeba všechny modely.“ Noe se rozzářil, až mu v očích přeskočila jiskřička. Za chvilku se Noe vrátil. Pod tunikou táhl tři krabice součástek na lepení modelů lodí, čtyři hotové modely a v lahvi jeden rozdělaný s hrdým nápisem Mary Loo na přídi. Po špičkách vešel do chajdy, ale za chvilku vyletěl, jako by jej hnal sršáň. Ve skutečnosti to byla Sára. „Všechno ti to vyházím, dědku prašivá! Ztrácíš tím jen čas, nepořádek to dělá a z hotových modelů ani nechceš utírat prach. Všechno ti vyházím, slyšíš?!“ vyhodila za chudákem Noem a jeho vášní krabici se součástkami. Kde se vzal, tu se vzal – stál před Noem anděl. Křídla měl ulétaná, bílý háv zašedlý od pozemské špíny a ztrhaným hlasem se optal: „Umíš lodě? Určitě ne, viď. To jenom já mám vždycinko takovou smůlu, že nikdy nikde nikoho nenajdu. Ale to už je můj osud. A šéf se zase bude zlobit.“ Usedl těžce vedle dědouška. Otvíral a zavíral nešťastně křidélka, nastavoval je paprskům slunka. „Neumíš lodě, viď.“ Začal popotahovat, až se úplně rozplakal. Opřel blonďatou hlavinku dědouškovi o rameno a proslzel mu tuniku až na kůži. „Neumíš lodě, viď.“ Noe chvilku váhal, pohlédl andílkovi do prosících očiček a pak hrdě pravil: „Umím. Umím lodě.“ Anděl zamrkal, utřel nos do rukávu a usmál se, až mu zrůžověla líčka, a odvětil: „Žůžo, konečně můžu zvěstovat.“ Samou radostí dal Noemovi pusu. „Slyš tedy.“ Spustil pracně nadřená slova: „Za rok a den stihne lidstvo potopa veliká. Nebe se roztrhne, řeky se z břehů vylijí – souše nebude, neboť jeden veliký oceán vše bude pokrývat. Celé to bude trvat rok a deset dní. Lidstvo nechť zhyne, zlá povaha jeho. Šéfovi, heh, tedy… Bohu se neklaní, oběti nenosí a tys jediný vyvolený, kdo má tu spoušť přežít. Postav proto loď – velikou – tři patra ať má, spáry vysmolené a dehtem polité. Tři sta loket na délku, padesát do šíře a třiceti lokty ať k nebi sahá. Dřevo vezmi cedrové, ať vodě odolává. Hleď, tu máš 94 welesův debu Marie Štefanová Marie Štefanová Hodili mě do vody a řekli: Plav plán, se všemi technickými podklady. Postav tu loď, shromáždi všechna zvířata světa – jeden pár od každého. Potopu šťastně v lodi přečkáte se zásobami jídla, které musíš vzíti s sebou. Čiň se, bohumilý člověče, času je málo. Nezapomeň pak na své syny. Vezmi je i s rodinou – nechť tvůj rod zalidní pak celou zemi pokolením spravedlivým. Měj se a za rok se zase ukážu.“ Anděl odletěl. Noe seděl jako opařený. Pohlédl na plán stavby lodi, který držel ve své pravici a řekl si: „A sakra.“ Pak se pokusil vzpomenout si, jaká zná zvířata, a zařval: „Himlher‑ gotdonrvetrkruncajselement!!!“ Druhý den se dal do práce. Najal si dělníky a vydal se kácet cedrový prales. Kácení probíhalo hladce až do chvíle, kdy se na mýtince srotil dav ekologických aktivistů. Rozvinuli transparenty, připoutali se k velikánům a křičeli. Noe se jim pokoušel domluvit, ale veškerá snaha byla marná. Potřel je tedy medem a lákal na ně hmyz. Od každého druhu páreček. Jak rychle se krabičky od sirek s bzučícím obsahem vršily, tak rychle aktivisté prchali. Dědoušek Noe už nechodil do hospůdky. Chlapi se mu smáli. Lodi přezdívali různě: Pojízdná zoo, Maxikrálíkárna, Zvířecí ponorka… Nakonec jí začali říkat Antilopí ráj chvástavého amatéra – zkráceně ARCHA. Rok se s rokem sešel a Noe pyšně okukoval svoji práci. Loď hučela nespočtem zvířecích hlasů. Vše bylo v pořádku. Sára obvazovala poslednímu datlovi zobák molitanovým chráničem zakončeným gumou, červotoči byli pečlivě uzavřeni v ocelové schráně a ponořeni do umělého jezírka, aby snad neutekli… Jediná věc Noeho trápila. A to synové. Nechtěli na loď vstoupit za žádnou cenu. Vtom se zjevil anděl. Koukl na loď, přepočítal zvířata, pak okem zavadil o nabubřelý nápis Mary Loo, který svítil na přídi, pohlédl do chmurné tváře Noemovi a hned věděl, co jej trápí. Chvíli šátral v bílém pláštíku a pak mu podal 95 Hodili mě do vody a řekli: Plav lahvičku – bylo na ní napsáno ETHER. Ráno – v předvečer potopy – zkontroloval dědoušek Noe spící syny a jejich rodiny. Naposledy obešel loď, aby obhlédl těsnění. Najednou spatřil něco strašlivého. Místo nádherného nápisu Mary Loo se na přídi skvěl oplzlý název ARCHA. Noe pohlédl na tmavnoucí nebe a řekl si: „Čert je vem, raubíře.“ 96 welesův debu Marie Štefanová 97 pásm pásm Foto archiv autora Petr Hrbáč cyklus poezie Studna potopeného srdce. Ve stejném nakladatelství pak následovala v roce 1997 sbírka povídek Kalhotový pahýl, další sbírka poezie Podzemní hvězda (1998), povídky cyklu Jeden den stárnutí (2000) a básně sbírky Špička (2002). Autobiografický román Kosti, maso, tekutiny vyšel v roce 2005. Po zániku nakladatelství Petrov vydal autor knížku poezie Čekali (Weles 2007), kde na přiloženém CD představil veřejnosti i svou hudební tvorbu. Některé Hrbáčovy texty byly přeloženy do francouzštiny, ruštiny, polštiny a srbochorvatštiny. Vyšly například v antologiích Anthologie de la poésie tchèque contemporaine (Gallimard, 2002), Iz veka v vek (Pranat, Moskva 2005) či Baršunaste priče (Profil, Zagreb 2005). Více než deset let Hrbáč příležitostně spolupracuje s brněnskou literární redakcí Českého rozhlasu, je také členem užšího okruhu spolupracovníků literární revue Weles. Asi šest let se věnuje soukromému studiu japonského jazyka u rodilého mluvčího a na občasných přednáškách se snaží propagovat zejména novodobější japonskou literaturu. Moře hvězd opařilo okenní sklo Narodil se v roce 1958 v Brně, kde také promoval v oboru dětské lékařství v roce 1983. Po několikaletém pobytu v Podkrkonoší, kde se začal amatérsky, avšak trvale zabývat botanikou, se vrátil do rodného města a zde dosud žije a pracuje. Zpočátku spolupracoval hlavně s literárním obtýdeníkem Tvar, v edici Tvary také vydal v roce 1994 svou první básnickou sbírku Via borealis. O dva roky později v nakladatelství Petrov 98 99 Petr Hrbáč Moře hvězd opařilo okenní sklo Moře hvězd opařilo okenní sklo DĚČÍN – CESTOU NA PASTÝŘSKOU VYHLÍDKU TAKAJAMA Boule horka rozvrásněně mučí trpělivou skálu, železniční provazce z řeky ukrádají vektorovou sílu, voda ale protahuje horninou. (Na počest dřeviny zvané Hanazuó*) Vracím se od podivného údolí, které se rozštěkalo křovinatě nad městem, tam staré domy nejdřív pekly vánočku a nové potom televizně zrudly ústřední zrakovou bulvu celerově rozkrouhaného boha. Na skále u zábradlí jemná holka s psíkem sní o Děčíně, hraji na Čechy jako na traverzové zvony, vracím se však na Moravu, v kupé devatenáctiletý Slovák, v Praze si koupil novou baskytaru, povídáme si. (Září 2008) 100 pásm Petr Hrbáč Nábřeží řeky Mijagawa nasazuje na barvy vodní poblouznění. Dřevěný bůžek Daikokuten svírá pytel s rýží, z něhož snad na podzim vystupují okrové dýmy. Trhovci kdákavě vyzpěvují, až to voní, až to voní, nádherně ale kvete čínská zmarlika v kosoboké zahrádce, jako sen o zakletém dítěti. Stříbrnými stříkanci podzemní potoky prozvonily temné koryto u klidné křižovatky při Asaiči, kde světelná tříšť u mechatého zdiva oblažuje oči. Volavko v půvabném řečišti, chtěl bych zde po ránu v pondělí navštívit drogerii! Ale to už budu dávno pryč. *Cercis chinensis (Léto 2008) 101 pásm Petr Hrbáč Petr Hrbáč Moře hvězd opařilo okenní sklo Moře hvězd opařilo okenní sklo NA PROSTRANSTVÍ PŘED OBCHODNÍM DOMEM V TOKIU I V BRNĚ NARA Tolik dětí, tolik svatyní, tolik stínů, které ošlehají plůtky u růžově opatřených džizóů i zdi na chrámových tsunami! Strejc pochrupuje v boudě před nepřístupným dřevěným muzeem Šosóin. Nemohu čekat do listopadu, až se otevře na jeden den. Ale cítím se jako nebe. Doma je všude stejné! (2008 a 2009) (査問他) Pohupovat se. Ó, mozková bublino, jsi všude stejná, když připravuješ chutný salát, zachycuješ tváře jako mračný maják, veselým vyvřísknutím naporcuješ slovo samota. (Mimochodem, všechny tři slabiky japonština běžně používá.) (28. 1. 2009) 102 103 Petr Hrbáč Moře hvězd opařilo okenní sklo Moře hvězd opařilo okenní sklo MOŘE HVĚZD OPAŘILO OKENNÍ SKLO VNITŘNOSTI JÍZDNÍHO ŘÁDU A LUNA – SPODNÍ VÝLETNÍK Moře hvězd opařilo hrdelním výkřikem okenní sklo, to, které hledí na západ. Lehneme si na slaměné vůně na verandě a nebudeme souložit, jenom spát. Chválím tě za to, že ses neholil, ale tobě to vadí. Jako kdybych byl z tvarohu. Vzor deště převzat na chvíli na lokomotivu, modrobílé chvění, pozpátku utáhnout, ale řevy ptačích písem se také barevně obrodily a navíc byly tiché, jako marmelády, zvláště ta meruňková, několik holubů skapalo na shnilé chleby. Tedy porucha, tma rychle zasílala své břichaté, ale lehoučké děti, trochu prskaly do stran, jako černé papírnictví hlaholivé žáby. Vzor deště rozsypán po nástupištích, hoch řekl: hůlka, a myslel: do prasklého švu, v hale cupitají, cupitají, mrak nahlíží, celý tlustý, a nádraží chvíli váže otrávenou pohádku v podivném komplexu s pištivými sirníky, nelze do ní vstoupit, ani uschlou nohou, pak se vypařila, i když její jedové oči ještě chvíli zvučně pomrkávaly ze střech, vzor deště se vsákl na charašó – palubu s odlétajícími chcíplými krtky, (4. 2. 2009) 104 pásm Petr Hrbáč 105 pásm Petr Hrbáč Petr Hrbáč Moře hvězd opařilo okenní sklo Moře hvězd opařilo okenní sklo nějaká ženská odpověděla: „Pozítří se vracím.“ KUMAMOTO (v parku Suizendžidžodžúen 水前寺成趣園) Luna se přisála na spodek vagónu jako rybí parazit a studeně prostupovala ohanbí neklidných cestujících. Podzim se rychle zasklil na obranu před potulnými africkými vzpomínkami. (22. 11. 2008) Voda vytéká z bambusové trubky do slunečního korýtka. V rybníce se topí nesmrtelný paprsek, zalomený jako tahy katakany. Co asi kníže Hosokawa zamýšlel tou ozvěnou kroků zaznělou od divadla Nó v ústraní parku? (Léto 2008) 106 107 pásm jevů. I když jsem přečetl dost odborných článků vylučujících to či ono, přesto ve mně zůstala určitá nezaslepená zadní či boční okna nedotčená racionálními limity. Jinak ve stručnosti: ano, pro mne je dětství onen „ztracený ráj“, jehož alespoň částečně ještě i dnes mohu dosáhnout, a nejen vzpomínáním. Rozhovor Roberta Fajkuse s Petrem Hrbáčem Svobodnost a zářivost dětského vnímání je mi stále blízká Ve tvých prózách a básních se objevují evokace dětského světa, jako by (ne) zákonitosti dětského myšlení byly i principem tvé poetiky. Jaké bylo tvé dětství? Co zbylo z toho dítěte v tobě? K tomu jsem se již vyjadřoval v anketě Tvaru. Podruhé a líp to jistě nesvedu, nicméně svobodnost a zářivost dětského vnímání je mi stále blízká, ačkoliv někteří škarohlídi to rádi ve svých recenzích vnímají jako „používání nezvyklých slov, které ještě nesvědčí o…“ (schopnosti hlubšího vhledu). Jistě je pro mne typické i určité polidšťování neživých věcí nebo zvířat, či dokonce přírodních 108 Vím, že obdivuješ Vladimíra Holana; uhranul tě takto někdo i v próze? V podstatě ne. Nejsem zase takový čtenář beletrie jako někteří mí kamarádi a k četbě beletrie se vracím teprve v posledním roce po mnoha letech četby v podstatě jen odborné literatury. Mimořádnou prózou pro mne ale jistě byl román brazilského autora jménem João Guimarães Rosa, do češtiny před lety přeložený jako Velká divočina. Podobně jako u Márqueze, který mi ale tak blízký není, je ve zmíněné knize přítomna záviděníhodná vypravěčská potence, jako by odrážející bublavou plodivost jihoamerické přírody, a současně to, čemu se dříve říkalo „tragická velikost lidského osudu“. Přitom Márquezovy prózy mi čímsi přijdou nezrušitelně temné, kdežto příběh Velká divočina – ačkoliv končí nevyhnutelnou tragédií – je plný slunce. Jsou ovšem knihy, od kterých se člověk neodtrhne, dokud je nedočte, na pár bych si vzpomněl, ale na rozdíl od toho Brazilce ve mně po nich dlouhodoběji nic nezůstalo, jen pocit příjemně stráveného času. To je přece jen málo. Ale opakuji, jsem literárně vzdělaný jen průměrně či lehce nadprůměrně, a navíc, v mém věku už si člověk vybírá. Takže jistě mnohé velmistry románu i povídky už nestihnu potkat. Skvělý je třeba haličský Bruno Schulz, ale to jsou pro mne spíš básně v próze nežli cokoliv jiného. Pozoruhodné pasáže lze najít i v textech Václava Kahudy, mám‑li se vrátit do Česka. Kromě psaní i skládáš hudbu. Jak vidíš vztah mezi hudbou a psaným slovem? Vím, že máš rád hudbu Bohuslava Martinů; kdo ze skladatelů tě ještě nadchl? Dlouho mám rád také Beethovena, Dvořáka, Schuberta, Brucknera, Prokofjeva, 109 Zabýváš se botanikou, teď se snažíš studovat japonštinu. Čím tě tyto detailně propracované systémy do svých sítí lákají? Odpověď je už ve formulaci otázky. Rád se jako bezmocná moucha třesu v lepkavé síti a čekám, až mě nějaký ten pavouk uštkne. Má někdy neukázněná psychika nalezla v botanice a v jejím systému zklidnění, už jsem taky kdesi připomínal, že většina rostlin je oboupohlavná, o jejich kráse nemluvě. A je třeba studovat literaturu, to by literát měl mít jako jednu ze základních potřeb. U botanika jde pak o nutnost. Vědecká literatura tohoto druhu navíc není tak zatížena 110 pásm trochu později se přidal Mozart a zamiloval jsem si též českého skladatele tohoto období Jana Křtitele Vaňhala, to je precizní, svrchovaná muzika. Obdivuhodné jsou jistě některé věci Šostakovičovy, zvláště když se člověk dozvěděl, že psal s oblibou rovnou celé rozsáhlé pasáže do orchestrální partitury u stolu a nikoliv za klavírem, v poslední době mě zajímá Estonec Arvo Pärt, trochu znalí budou v obraze i u německého Žido-Rusa Alfreda Schnittkeho, jak symfonika, tak hlubinného skladatele hudby komorní… Myslím, že dobrých skladatelů je docela dost, podobně jako literárních tvůrců. A to teď nemíním nijak ironicky. Ačkoliv jde o jiný žánr, nemohu skrývat své nadšení z britské art‑rockové skupiny Yes, tu jsem miloval vždy, a myslím, že zaslouženě, udělali kus dobré práce, jejich hudba je velice vzrušující a krásná a provází mě desítky let. Vztah mezi hudbou a psaným slovem je příliš komplikovaná otázka, než abych na ni dokázal inteligentně odpovědět. Mám rád i přístup některých jazzmanů, nejvíce asi Keitha Jarreta a Johna Coltranea, výborní jsou v tomto směru i naši, Poláci, Rusové, napadá mě Ital Claudio Fasoli, saxofonista, ten mě svého času dostal, jazz je ovšem nejvíce hudba hráčova momentálního stavu, ne interpretace „sedimentovaných“ hodnot, které slouží jako lapače a koncentrátory našich emocí. Prý takto improvizační bývala kdysi veškerá hudba, čemuž je snadné uvěřit. Samozřejmě mám v oblibě i ambient, vždyť ho skoro denně s gustem na svých syntezátorech vytvářím. někdy odpuzujícími narcistními gesty, s jakými se setkáváme ve světě literatury „umělecké“, i když lidé jsou ve všech oborech stejní, dokonce i mezi rostlinofily lze potkat odporné, demagogické typy, jak jsem se nedávno přesvědčil. Co se týče japonštiny, líbí se mi jednak čínské znaky, které hojně používá, ale i zvukomalebnost tohoto jedinečného jazyka. Bohužel písemná podoba je za‑ trachtile obtížná. Co v jazycích nepoužívajících ideogramy nenalezneme, je ta někdy enigmatická etymologie japonštiny viditelná přímo, a ne jen „zaslechnu‑ telná“. Řekl bych, že provozovat japonštinu i na těch nižších úrovních zname‑ ná větší psychický trénink a cvičení nežli psát si latinkou. A ono „psát si“ je tam vždy i v duchu přítomno, neboť japonština má hodně homonym a jedině znaky (a kontext) je správně definují významově. Bohužel je těch znaků moc a občas se i Japonec musí podívat do slovníku, jakže se to vlastně píše nebo vyslovuje. Možná je to nepraktické, ale mě luštění znaků baví. Košatá obraznost tvého psaní byla někdy interpretována i jako jen chtěná, schválná bizarnost… Je ti blízký surrealismus? Jak na tebe působí lakonická poezie Japonska? A co japonská próza? Chtěná, schválná bizarnost určitě nebyla nikdy mým cílem. Psal jsem, co jsem cítil a jak jsem to cítil. Jsem asi příliš jiný než většina lidí, jsem možná úchylný, prosím, to se už nezmění, od dětství jsem měl rád odlehlé kouty i nejprudší slunce, obojí!… Ale vidíš, teď jsme se vlastně ještě jakoby vrátili k té otázce tři. „Schválná bizarnost“ byla mnohdy také mou potřebou dostat do poezie více hudby. Surrealismus ale cítím jako příliš slepou metodu ve stylu pokus – omyl. Surrealisty jako osobnosti pak nezřídka jako naprosto odpuzující individua s odpornými názory. Myslím, že haiku – z japonské poezie jsem jako čtenář trochu poznal zatím jen tuto formu, je jich samozřejmě víc – mne ovlivnilo, ačkoliv jsem se tomu zpočátku s jistým skepticismem, pramenícím z vědomí kulturních vzdáleností, bránil. Stále raději mám Tanedu Santóku, jehož poezii 111 112 pásm a život se snažím studovat podrobněji, ale velice se mi zamlouvaly třeba i věci o generace staršího Josy Busona, který proslul také jako kaligraf. Chystám se též více se seznámit s dílem Masaoky Šikiho, které u nás zatím nikdo nepřekládal. Navštívil jsem v Macujamě jeho muzeum a už z toho nemůžu vycouvat, byl to velice zajímavý člověk s osudem ještě tragičtějším, nežli byl osud níže zmíněného Mijazawy Kendžiho. Haiku se mi dnes především jeví jako detoxikace od naší otravy způsobené přemírou informací. Uvědomuje si to, a nejen pod vlivem japonské střídmosti, začal jsem i já v posledních letech psát „skromnější“ verše, i když ne zrovna haiku. To ale neznamená, že když budu mít chuť se vyřvat na lesy, hory a doly rozsáhlejším textem, tak to neučiním. A ještě k próze. Zatímco konjunkturální Murakami Haruki mi přijde přesně jako ten případ napínavé knížky, kterou zhltnete, a výsledkem je pocit zarážející studenosti a prázdnoty, starší autoři jako Tanizaki Džuničiró nebo Kita Morio se nečtou tak rychle, ale něco po přečtení zůstává. Japonské prózy nejsem zatím až na výjimky schopen číst v originále, ale i v českých překladech jsou myslím znát jejich silné stránky. Třeba Kita ve svých Lidech z rodu Nire vytvořil japonskou obdobu něčeho jako Sága rodu Forsythů či Posledního kabrioletu a jde o knihu mimořádně ambicióní širokým záběrem do novodobé japonské historie. Tani zaki je naproti tomu velice vytříbený stylista, tak dobrý, že je to poznat i v češtině. Přesně ten případ, kdy skoro nejde o to, o čem se píše, ale jak. Takový prozaik je konec konců bližší básníkovi, pracuje s jazykem velmi sebekriticky. Vzmohl jsem se už i na četbu jednodušších próz v originále a zde mne velice dojaly povídky či bajky Mijazawy Kendžiho. Ten má dost dětské vidění světa, řekl bych, ačkoliv jeho osud byl nezaslouženě krutý. Přitom šlo o neuvěřitelně originálního autora. Všechno jsou to beletristé především první poloviny dvacátého století, respektive u Kity jde o autora narozeného po první světové válce a logicky publikujícího spíše těsně po té druhé. Jaká je situace nyní, sotva tuším, ale pan Hirayama, ke kterému roky docházím soukromě na japonštinu, pravil, že lidi v Japonsku dnes už nečtou ani komiksy… A to jde o člověka o generaci mladšího, nežli jsem já. Takže ta lakoničnost, můžeme si s úšklebkem myslet, dostoupila skutečného vrcholu. Mladí nečtou už nic. Ovlivnilo nějak Japonsko tvůj pohled na podstatu světa? Jaký máš vztah ke křesťanskému pojetí Boha? Neovlivnilo. Zatím? Jen jsem je zaznamenal jako okouzlující zemi s podmanivou přírodou. Přemýšlel jsem, nakolik ovlivnila myšlení Japonců, ale to už přede mnou činili mnozí jiní. Křesťanské pojetí Boha je opravdu specifická záležitost, dovolil bych si zde při‑ pomenout prozaika Ibuse Masudžiho, o němž napsal zajímavou knihu náš vyni‑ kající japanolog profesor Antonín Líman. Tenhle Ibuse, jinak autor v Japonsku proslulý, totiž tvrdí, že všechna velká náboženství jsou mu protivná, ale co jej oslovuje, to jsou svatyňky japonského venkova, úzce spjaté s přírodou, z níž jako by vyrůstaly. Párkrát jsem to také v Japonsku takhle cítil. Ačkoliv zajisté nejsem šintoista a další setkání s Japonskem mě snad na vlastní kůži ještě čekají. Brázdíš dál české a moravské krajiny; botanizuješ? Brázdím. Bez kontaktu s rostlinami a na to navazující botanickou literaturou být nemohu, je to jeden z mála mých zlozvyků, které neškodí zdraví. Vzpomínám si na fotku, kterou jsem udělal letos v únoru na okraji medláneckého lesíku Pergl, který zajisté znáš. Dosud slabé, ale krásně zářivé únorové slunce barevně prosvítilo jediný a v podstatě nepoškozený list plevelného ostružiníku (ze sekce Corylifolii), který pozůstával na keři z loňského roku. Intenzivně jsem myslel na to, jak za necelé tři měsíce vyrazím do Japonska. Představoval jsem si Asakusu, Bránu hromu, tajemnou Takajamu, ostrov Šikoku, to vše, a mnohem víc jsem potom měl možnost opravdu vidět a prožít, ale v té chvíli, zase jako tomu malému dítěti, se mi zdálo skoro nesnesitelné čekat ještě na všechnu tu krásu 113 114 pásm tolik týdnů! Doma jsem si pak na monitoru fotku prohlížel a značně mě uklidnila. List tiše zářil, lhostejný ke strastem i slastem lidí, a přece i on byl součástí světa, živý anebo alespoň zdobící keř dosud schopný nového olistění. Příští únor na ta místa zase půjdu. Ovšem, opět, bez určité vybíravosti se to už neobejde. Jsem líný cestovat na větší vzdálenosti, Japonsko je tedy o to větší výjimkou, takže nejdále jsou to obvykle východní Čechy, Poorličí a část Posázaví, kam se v posledních letech pouštím. Jinak jsem věrný Brněnsku, Tišnovsku a s jistými výhradami i okolí Blanska. Když jsem se však letos na jaře vrátil z Japonska, bylo mi po něm dlouho strašně smutno a Česko mi přišlo nezajímavé, všední… skutečně, reakce jak u malého dítěte! Abych se z toho dostal, začal jsem psát podrobný, „zpětný“ cestovní deník týkající se těch míst v Japonsku, která jsme navštívili. Dosud ale není hotov a mnohé pasáže nestojí za nic. Počítám, že příští rok to bude totéž, o to horší, že tentokrát asi nebude z osobních a profesních důvodů moci letět i dcera. Všude ji v Nipponu budu podvědomě hledat… Už se ale těším, až zase pozdravím dvanáctimetrovou sochu Velkého buddhy v Kamakuře. Daibucu ‑sama, ohisašiburi desu! (Pane Velký Buddho, dlouho jsme se neviděli…) Ale sotva jsem to napsal, klepu se jako při absťáku, nebo aspoň jako ten ostružinový lístek v teplém únorovém Perglu. Nikdy už asi nezapomenu na zvuk bronzového zvonu z Takajamy, který jsem zaslechl osamocen v podvečer v lesoparku Širojama nad Takajamou v prefektuře Gifu, tisíce kilometrů od domova. Ty pomalé, důstojné zvuky prostě říkaly: Tak jsi tady. A já jsem beze slov odpovídal: Ano, Japonsko, jsem tady a jsem ti za to hrozně vděčný. Samozřejmě, slovo „tady“ nemusíme brát striktně geograficky. 115 krajinomalb krajinomalb Petr Hrbáč Nikkó a mizející džizóové Nikkó (日光) se nachází v prefektuře Točigi (栃木県) na sever od Tokia. Podobně jako staroslavná Takajama, ležící naopak poblíž velkoměsta Nagoja, se může chlubit některými zvláštnostmi, ba prvenstvími. Zmiňme jedno trochu nečekané. Takajama, Hamamacu a Nikkó jsou rozlohou největší města Japonska. Je tomu tak proto, že administrativním sloučením některých okolních sídel zmiňovaná města náramně nabyla na „objemu“. (Podobný případ jako Město Vysoké Tatry). Zatímco ale Takajama nevypadá zrovna jako městys, Nikkó spíše připomíná podhorské lázně a jako každé správné lázně se vyznačuje určitou „roztahaností“. Oč méně obyvatel má, o to je delší, tak trochu nebere konce. To ale nevadí, protože nádherná horská řeka Daiyagawa (大谷川 – česky snad něco jako Velkoúdolní řeka), příměstské lesoparky či botanická zahrada oku a duchu nesporně lahodí. A hory prudce vystupující skoro kolem dokola hned na hranicích města připomínají tak trochu přerostlou Malou Fatru. Samotný název Nikkó je prý poněkud nejasný. Podle některých výkladů znamená sluneční záři, ale pokud se do historie regionu začtete, nejste 116 Foto Petr Hrbáč si vůbec jisti, že je to tak jednoduché. Dějiny města jsou úctyhodné. Mnoho památek, svatyní a monumentů souvisí již s počátky buddhismu v Japonsku, ale komplex chrámů, svatyní a mauzoleí zvaný Tóšoguu (東照宮) se týká minulosti poměrně nedávné a je to právě tento monument, co přitahuje do Nikkó nejvíce turistů z Japonska i ze zámoří. Britský spisovatel, scenárista a producent James Clavel, se svého času proslavil románem a filmem Král krysa. V něm sice Japonci, coby provozovatelé zajateckého tábora moc sympaticky nevystupují, ale další Clavelovy prózy – rovněž zfilmované –, jako je Zajatec japonských ostrovů či Šógun, prozrazují nemalé okouzlení japonskou kulturou, věc jistě hodná respektu u člověka, který v mládí na vlastní kůži zažil brutalitu japonské 117 Nikkó a mizející džizóové soldatesky. Šógunů bylo v historii Nipponu vícero, často šlo o rodinnou záležitost, a poslední rodina, která vládla Japonsku po tři staletí, se jmenovala (a stále jmenuje) Tokugawa. Clavel z ní sice ve svých dílech udělal Toranagu, ale to je jedno. Nejslavnějším zůstal Ieasu Tokugawa (徳川家), Ieasu Zakladatel. Když v bitvě u Sekigahary roku 1600 evropského letopočtu dosáhl rozhodujícího vítězství, nebyl jistě žádným neviňátkem. Měl za sebou spojenectví s Odou Nobunagou či Hidejošim Tojotomim, kteréžto ukrutné válečníky přežil, desítky let trpělivě čekaje na svou příležitost. Jak známo, doporučil v zájmu vlastní kariéry i sebevraždu (rituální seppuku) synovi a loajální potomek jej poslechl. Dodnes se Ieasuovi doma říká „ojadži tanuki“ (親父狸), česky něco jako „prohnaný starý jezevec“. Tanuki je sice přísně vzato psík mývalovitý, ale v Japonsku ho každý zná a připisují se mu vlastnosti poněkud, ehm… svědčící o mimořádném pragmatismu. Když Ieasu zemřel, byly jeho ostatky na rok uloženy v rodné prefektuře Šizuoka na hoře Kuno, ale potom v souladu s šógunovou závětí přeneseny právě do Nikkó. Údajně proto, aby posmrtně zbožněný vojevůdce bránil pronikání nečistých sil ze severu do srdce Japonska. Ačkoliv si sám přál spíše skromnou hrobku, jeho vnuk šógun Iemicu se postaral o to, aby Tóšoguu svou okázalostí předčilo vše, co bylo dosud v Japonsku v tomto směru zřízeno. Sám odpočívá nedaleko slavného děda. Areál těchto svatyní, chrámů a hrobek je poměrně rozsáhlý a vyšperkovaný uměleckými rozličnostmi. Asi nejznámější z „atrakcí“ jsou tři opičky (三猿, sanzaru), mající symbolisovat tři buddhistické ctnosti vyjadřované větami „neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo“ (stručněji pak jména opic Mizaru, Kikazaru, Iwazaru). Proto si jedna zakrývá oči, druhá uši a třetí ústa. Trojice opiček je v podobě více či méně vkusných suvenýrů nabízená po celém Japonsku, hlavně na Honšú, ale v případě Tóšoguu jde o dřevořezby nesporné historické hodnoty. Financování takových staveb, jako je Tóšoguu či sousední Taijúin, bylo ovšem nikoliv záležitostí šógunátu, nýbrž knížecích donátorů. Šogunát se nestaral, jestli se tím finančně zruinují, jak se to 118 Petr Hrbáč Nikkó a mizející džizóové přihodilo několika daimjóům z Kjúšú, odkud je to do Nikkó přece jenom trochu z ruky. Jeden z Ieasuových ctitelů a oddaných „sloužících“ kníže Macudaira dal vysázet 1300 japonských cedrů (sugi 杉, Cryptomeria japonica), aby uctil památku „pantáty tanukiho“. Procházíme‑li se tedy areálem Tóšoguu, zvláště jeho vstupními, dolními částmi, objímá nás stín těchto staletých stromových velikánů a načervenalý svit borky dopadá do žlábků a járků vybudovaných pod přirozeně Foto Petr Hrbáč 119 krajinomalb Petr Hrbáč Nikkó a mizející džizóové vlhnoucími mechatými zídkami, hostícími četné půvabné rostliny, mezi nimiž mě zaujal kopytník Asarum caulescens. Nejpodivnější setkání, které jsem učinil v Tóšoguu, se událo hned první den. Do Nikkó jsme přijeli večer v dešti, ten se proměnil brzy v lijavec a optimismus na místě zrovna nebyl. Ráno však zářilo slunce, třpytivá řeka obklopená nádhernými bílomodrými fialkami druhu Viola verecunda vypadala naprosto zázračně, jako kdyby se člověk pár kroků od hotýlku, jemuž jsem přezdíval Želví rjókan, zrodil do nového světa a lepších časů. Zelenavé hory divokých tvarů připomínající mraveniště čněly do mlh vzdalujících se do minula anebo se rozpouštějících, neustále měnily barvu a zdálo se, že i polohu. Brzy se naše výprava vydala kolem známého dřevěného Hadího mostu (šinkjó 神 橋, doslova „Svatý most“) do Tóšoguu a před jednou z bran mě zaujaly zvláštní zvuky a výjev. Jakýsi chlap na skládací židličce pískal usilovně na píšťalku, a to téměř bez ustání a na dosah sakrálních tokugawských prostorů. U nohou mu seděla štíhlá černá kočka a tvářila se zcela vyrovnaně. Nebyla na vodítku, neměla obojek, dobrovolně sdílela mužovu monotónní pískací produkci. Snad byla hluchá nebo co. Pozoroval jsem je poněkud překvapeně. Jak to, že toho chlapa odtud nikdo nevyhodí? Památka UNESCO, božský Ieasu tady střeží srdce Japonska proti pronikání nečistých severních sil, a chlap píská a píská, jako kdyby se zbláznil. Že na něho nespadne cedr, že jej policajti nevyvedou! „Sumimasen, neko ga daisuki desuka?“ neudržel jsem se prostořece. „Promiňte, vy máte kočky ale hodně rád…?“ „Tak jest.“ Odsekl bryskně a dodal ještě něco v prudké japonštině, ze které jsem nerozuměl ani slovo. Mohlo to být zrovna tak vysvětlení jeho podivné činnosti jako doporučení, abych si jako cizinec hleděl svého. Možná to byl šaman, možná performer, každopádně blázen. Brzy odpoledne jsem se tedy vydal k jezeru, slyšel jsem totiž, že se poblíž Nikkó nějaké nachází. Po prostudování autobusových zastávek i turistického průvodce jsem dospěl k názoru, že to nemůže být daleko, a nastoupil jsem. Řidič pokývl na můj dotaz, zda jede k Čúzendži, ale až v autobusu mi začalo docházet, 120 Petr Hrbáč Nikkó a mizející džizóové že možná přijdu o víc jenů, než mi bude milé. Hromadný lístek se slevou totiž zůstal u vedoucího našeho zájezdu. V Japonsku v autobuse neplatíte hned po nástupu. Nejdříve si vyzvednete pořadové číslo a potom můžete na displeji nad předním oknem vozidla sledovat, jak vám naskakuje jízdné podle četných pásem, jimiž projíždíte. Názvy některých stanic se mi ovšem velice líbily. Třeba Umagaeši (馬返し, doslova místo, kde se „vracejí vypůjčení“ koně, protože kvůli prudkému stoupání již nemohou pokračovat). Serpentin kopírujících nezřízenost srázných svahů je prý tolik jako slabik v kaně (hiragana a katakana), starší název takové abecedy je iroha, a tak se onomu nadlidskému výzdvihu uprostřed hor říká Irohazaka (いろは či 伊呂波, nenapadá mě lepší překlad nežli poněkud kostrbatě znějící Abecedový kopec). Po jeho zdolání autobus naopak mírně sjede k jezeru, které je typickým jezerem kráterovým, vzniklým propadnutím někdejší rozměrné sopky. Jmenuje se 中禅寺 (jezero Čúzendži, tj. Čúzendžiko) a velice mi připomínalo Štrbské pleso. Proč? Inu proto, že jsem mnoho horských jezer v životě neviděl a už ani neuvidím, a tak se dopouštím i takového přehmatu, že vedle sebe položím ledovcovou a vulkanickou „nádrž“. Čúzendži je ovšem podstatně hlubší a větší nežli Štrbské pleso. Nad ním se vcelku pozvolna ztrácí do oblak mohutný šedozelený kopec, ve skutečnosti hora Nantaisan (男体山), počítaná mezi sto nejpopulárnějších vrcholků Japonska, takzvaných hjakumézan (百名山). Dosahuje nadmořské výšky 2486 metrů a svou kuželovitou siluetou trochu připomíná neohrozitelného lídra té stovky, božskou Fudžisan. Ta ovšem po většinu roku neztrácí sněhový plášť nebo alespoň kapuci, zatímco Nantai v onom sedmnáctém květnu budila dojem, že vegetace zasahuje až na samotný vrchol, zelenala se prostě celá. Což mne při oné nadmořské výšce nemálo mátlo. Jak je to možné? říkal jsem si. Že jsi tak vysoká. A přitom až po vrchol zarostlá. Neodpověděla, ale lákala. (Ostatně, špatně jsem tehdy viděl, moje vlastní fotografie ukazují, že je na vrcholku i na úbočí valně olysalá.) Její název je mi ale další záhadou. Doslova 121 krajinomalb Petr Hrbáč Nikkó a mizející džizóové je to něco jako „Hora mužského těla“, ale kdysi se jí prý také říkalo Futarasan (二荒山). Neměl jsem bohužel čas začít se sápat do jejího jižního úbočí, spadajícího k jezeru, protože jsem chtěl ještě vidět „největší vodopád Japonska“. Od typických lázeňských obchůdků a penzionů obsazujících okraj silnice u jezera a nabízejících obvyklé omijage (suvenýry) to není k vodopádu daleko. Minete přitom pěknou, asi vysazenou (?) populaci sakurasó (桜草, červeně kvetoucích petrklíčů japonských Primula japonica) a pak už člověka tak málo zcestovalého, jako jsem já zase začínají napadat tatranské asociace. Ano, Obrovský vodopád (Malá studená dolina), řekl jsem si při prvním zběžném pohledu. No jo, jenže nějak o hodně vyšší. A taky můstek, z něhož můžete pozorovat Kegon (no) taki (華厳滝), odděluje od padajících vod rozsáhlejší propast. Líbí se mi znak pro vodopád, neboť je dosti shodný se znakem pro draka (s jedním ze dvou běžněji používaných, přesně řečeno), až na to, že má přičiněný i radikál vody. Je tedy vodopád vlastně vodní drak. Kegon no taki opravdu draka připomíná, alespoň toho asijského, protáhle štíhlého. Tu a tam se v minulosti sebevražedným skokem do vodní strže rozloučili se životem někteří nešťastníci, jako například v květnu 1903 osmnáctiletý student Fudžimura Misao, který svůj čin předeslal textem na rozloučenou, v němž uvádí jen velice obecné důvody. Asi jako správný Japonec nechtěl nikoho příliš obtěžovat a zatahovat do svých soukromých záležitostí. Jméno vodopádu je ovšem totožné s úsekem jisté buddhistické sútry a názvem jedné ze starších japonských buddhistických škol, která je mj. spojována s velkolepým chrámovým komplexem Tódaidži (東大寺), v Naře známým obří sochou kosmického buddhy Vairóčany. Kegon no taki padá 97 metrů a sám o sobě je jistě hezký, ale mnohem více si jej člověk vychutná, vnímá‑li jej ve spojení s celým okolím, tj. s jezerem, horou Nantaisan a obří strží sousedící se stoupáním Irohazaka. Zatímco dole v Nikkó vnímáte strmé kopce trochu připomínající mořské útesy, nahoře v Okunikkó se vám naskytne pohled i na hory alpského typu s nezbytným sněhem a se září 122 Petr Hrbáč Nikkó a mizející džizóové matně kynoucí z obzoru. Je to docela nečekané a zdánlivě poněkud záhadné. Druhý den jsme navštívili botanickou zahradu v Nikkó, ale cestou tam jsme potkali řadu soch v okraji lesoparku protékaného balvanitou Daiyagawou. Tyto sochy jsou všude v Japonsku běžné, mívají červenou čepičku a červený bryndáček a často jsou vytvořeny ve skupinách po šesti. To kvůli šesti říším, od pekla přes démony a zvířata až po svět lidí a nebesa. Jde o bódhisattvy, tedy „nižší“ buddhy, kteří sice dosáhli osvícení, ale ze soucitu zůstávají na tomto světě, aby pomáhali. A to zejména dětem a pocestným. V Japonsku se jim říká džizó (地蔵), nepříliš hezky znějícím počešťujícím plurálem tedy džizóové. Člověk si na ně velice rychle zvykne, většinou jsou ty sošky v dobrém stavu, ale na okraji Nikkó vypadaly trochu jinak než obyčejně. Některým chyběla hlava, část trupu, z jiných zůstalo jenom pár kamenů, ale čepička setrvala i v takovém případě na skalní hromádce… Mluví se o takzvaných bakedžizó (化け地) či o „mizejících džizó“, ačkoliv znaky spíše poukazují na „strašidelná / é džizó“. Přiznám se, že jsem neměl možnost studovat etymologické a další souvislosti výskytu těchto soch v Nikkó, i když by mne to docela lákalo. (Bakeru 化ける znamená změnit se k horšímu, odtud kupříkladu „strašidlo“, bakemono 化け物). A sděluji také, že na mne velice zapůsobily. Nejsem sice buddhista, ale vím, že smyslem buddhismu je vzdát se všeho, vyvanout do nirvány, nebýt k ničemu poután, především ne k vlastním chtíčům a snad i k potřebám. Jinak následuje onen neblahý karmický koloběh, o němž většina z vás už asi slyšela. Vysvětluji si tedy přehlídku rozpadajících se džizóů v Nikkó tak, že zde má jít o názorné předvedení postupného vyvanutí. Že to připomíná kamenolom, je věc jiná… S botanickou zahradou dnes obtěžovat nebudu, ale chtěl bych se ještě zastavit u slavnosti konané v Tóšoguu. Japonci mají mnoho takzvaných SAI, macuri (祭), neboli festivalů, nejznámější jsou asi ony kjótské, jako je Aoi macuri či Gion macuri, často jde o názvy popisné a kromě nich existují i starší, někdy „oficiální“ názvy takových slavností, odrážející jejich šintoistické kořeny. Májový 123 krajinomalb Petr Hrbáč Nikkó a mizející džizóové svátek v Nikkó trvá dva dny, zahajují jej coby hosté nejčestnější samotní členové rodu Tokugawa a pak propuká lukostřelecká soutěž komoňů čili jabusame (流鏑 馬). Následující den tohoto Togjosai se koná procesí samurajů, někdy opisované jako Hjakumonozoroi sennin gjórecu (百者揃い千人行列), což znamená něco jako „sta osob se shromáždilo, aby vytvořilo tisícihlavé procesí“ (ve skutečnosti prý obnáší 1200 účastníků). Jakýsi předskokan nejprve vychvátá z prostor, kde se účastníci průvodu šikují, a sám projde dlouhým špalírem nedočkavých diváků. Potom se objeví stařešinové a za nimi posléze mládež, i půvabné, vyšňořené děti. Všichni jsou oblečeni v dobových šatech, nechybí ani brnění (joroi 鎧), masky, různé píky… sem tam i jezdec – lučištník na koni, ozdobený typickou historickou pokrývkou hlavy kanmuri (冠), protaženou vzadu v jakousi tuhou mašli (kenei 巻 纓). Nejvíce se zapotí mladíci nesoucí asi tunu vážící pozlacené přenosné svatyně zvané mikoši (神輿). K tomuto úkolu je většinou zapotřebí dvanácti lidí a při květnové slavnosti v Nikkó jsou takto k vidění hned tři mikoši. Symbolickým smyslem festivalu je připomenout výše zmíněné přenesení ostatků šóguna Ieasua do Nikkó, takže náboženský, rituální ráz slavnosti hraje důležitou roli, samotné obřady ale z pochopitelných důvodů nebývají zpřístupněny turistům. Ti sledují jen jakousi pouť mezi příslušnými svatostánky. Pro člověka ze Západu je myslím zajímavé sledovat, jak Japonci prožívají takový festival. Zatímco starci kráčející v čele průvodu se tvářili přiměřeně ke svým šedinám, tedy důstojně a nedotknutelně, a děti zase trochu urputně, protože se zřejmě obávaly, aby něco nepokazily, adolescenti v brnění, které jsem si v duchu pro sebe nazval buši no wakamono (samurajská mládež), se křenili o sto šest a jejich božské veselí se přenášelo i na doprovázejícího „patrona“, o desítky let staršího. Trochu legračně působily i „tenisky“ dětí. Přemýšlel jsem nad tím, proč nemají jako ostatní procesníci tradiční slaměné sandály zóri (草履), a dospěl jsem k názoru, že asi proto, aby se nenachladily. 124 Petr Hrbáč Nikkó a mizející džizóové Foto Petr Hrbáč 125 krajinomalb Petr Hrbáč narozen v Brně 2006 (nejspíš překlep, každopádně brněnský rodák a patriot), literární vědec a badatel, přednostně se věnuje zejména sonetům a klasickým formám. Starší bratr postdekadentního básníka Hynka Kratiknota. Pro své německy psané práce používá VK transkripci křestního jména Wilhelm, bratři jsou ve skutečnosti jen dva. studi studi Vilém Kratiknot skrze sbírku Ivana Petlana a Ivo Lysoňka nesoucí název Smolinec. To, že kniha prakticky neexistuje a autoři ji šíří jako za dávných časů toliko ústním podáním, jakož i to, že sbírka i mnohé její jednotlivé básně mají kolektivního autora, nebe‑ reme zde jako experiment, ale jen pouhou kuriozitu. Podobně to, že všechny ná‑ zvy básní ve sbírce obsažených jsou jednoslovné a končící na -ec, pokládejme za autorský rozmar, který má své jisté zdůvodnění, pro naše bádání však irelevantní. I. GRADACE LIMITŮ Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu (Listování v knize Smolinec a v básních, co se do ní nedostaly) Tématem tohoto pojednání je propojení literárního experimentu s tak klasickým a starým básnickým útvarem, jako je znělka. Dvě možná výcho‑ diska jsou zde sice rozlišena, jejich hranice však nejsou úplně ostré. Prv‑ ním naším tématem bude experimentování v rámci sonetu, druhým pak pozice sonetu v kontextu experimentální poezie. Obojí budeme nazírat 126 Každá daná pravidla s sebou nesou výzvu nejen k jejich narušování, ale rovněž k přehnanému dodržování, vždy je možné ukázat, že se lze nasoukat do ještě těsnějšího kabátu. Motivem může být adolestcetní výsměch regulím, dokazování (si) určité dovednosti, anebo poctivé hledání možností a hranic, řekněme experiment. Sonety své tvůrce k dalšímu hraní si s formou přímo vybízejí. 1. Rýmová degrese V klasické znělce, ještě než došlo k jejímu rozvolnění, byl počet rýmů více či méně pevně stanoven. Dva na první dvě čtyřverší (ve struktuře ABBA ABBA), závěrečná terceta byla pak rýmována na dva nebo tři rýmy, či ještě volněji, verš bez rýmu zde nebyl nepřípustný. Pisatel sonetů postupně znuděný strnulou formou připadne po čase na nápad úkol si ztížit a vystačit si s menším počtem rýmů, pro začátek se třemi nebo dvěma, a tím přiblížit znělku jiným klasickým formám. Toto se přihodilo i našim autorům, nudili se takto asi patnáctkrát. V ukázkách jsou dva různé způsoby rýmování. Ztotožnění rýmů (A=B, C=D) a (A=D, B=C). 127 Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu Sonet v experimentu a experiment v sonetu SEBRANEC ČERVENEC CVIČENEC V kraji kde zdechl pes strojili včera ples Já přišel teprv dnes v kalhotách bez kapes Kometa s ocasem z měděných drátů pomalu sune se ulicí antická dóza s rusou kyticí škrtnutá rtěnkou vzplanula a plá tu Sudičky bludičky zvedněte hlavičky smrtelné vzpomínky upíjím z lahvičky já dosud mladičký Moc jsem si neodnes Do klopy suchý vřes letokruh na pařez a žalu plný dřez Ta feferonka prsklá do salátu pochodeň v černé smolné suknici vše nese uplé všechno škrtící jen rezatost jen tu má rozevlátu Vidím ji s kolíčky věšela spodničky s rozvlátým živůtkem jen na dva knoflíčky vystouplá na špičky Měli i spoustu jinejch dreků Z šedého nebe starou deku berlu co kulhá při útěku Jako pan Brouček se svou sudlicí anebo přímo Spejbl na špagátu cítím jak osud zasek udici Zíral jsem z lavičky na hbité prstíčky a viděl kontury zítřejší opičky: Já odnesl jim přes paseku jen čubí vytí a pár štěků Psa pochoval jsem na česneku Svůj zrak jsem přidal k zraků rojnici své kroky zvyklý svěřovat jen blátu teď jdu a skládám nářek za kšticí Lásku té lasičky nemohou přivábit jalové veršíčky z básnické rozcvičky Samozřejmě že od dvou rýmů je jenom krůček k jednorýmovému sonetu. Ani tato výzva nezůstala oslyšena. Uniknout monotónnosti se autoři pokusili rytmickým trikem po způsobu hudebních textů. Ani tak se však touto cestou nepodařilo vyzískat víc než, koneckonců přiznanou, manýru. 128 studi Vilém Kratiknot 2. Komplikace rýmového vzorce Další možností je zvýšení složitosti rýmového vzorce zavedením vnitřních rýmů. U Lysoňka s Petlanem nacházíme jednu tuto variaci. V duchu obkročnosti přibyl vnitřní rým do veršů označovaných ve vzorci jako A. Schéma prvních dvou slok následující znělky bychom mohli tedy zaznamenat jako: 129 Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu a1 A2 B B a1 A2 a1 A2 B B a1 A2 BLÍŽENEC Blíží se čas přejít na tykání tykadla mám už vztyčena Zaměním ta dvě zájmena Jen poznat včas kdy přestane být paní studi Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu 3. Sylabická redukce Není tajemstvím, že při zahájení práce na sbírce Smolinec Ivan Petlan a Ivo Lysoněk virtuálně soupeřili s (tehdy) národním umělcem Jiřím Taufrem a jeho sbírkou Znělec. I přes všechny výhrady k tvorbě i osobnosti protežovaného literáta nemohli upřít Znělci mnohé klady. Nejvíce pak záviděli Taufrovi jeho majstrštyk, a sice sonet napsaný ze čtrnácti slov. Ve snaze předstihnout svého rivala rozhodli se složit sonet, který by sestával toliko ze čtrnácti slabik. Úkol poněkud nesnadný, protože slabiky, mají-li skutečně znít jako rýmy, musí být uzavřené a mnoho prostoru pro myšlenku skutečně nezbývá. Kuriózní je, že touto restrikcí vzniká sonet (14), který je podstatně kratší než klasické japonské haiku (5+7+5=17). Čtenáře Pandory č. 12 (2006) nepřekvapí, že první z ukázek pochází opět ze šachového prostředí. Až budu zas svá slova cílit na ni pozorný budu jako anténa Já jména dívek mívám spletena do copu vlas ten voní ženskou dlaní Neztrácí však svůj plachý pohled laní Nepobořeny jsou valy ochranné lastura úst jak ústřici ji chrání Dnes u vykání zřejmě zůstane To došlo mi když na mé naléhání (myslela vyklan) křikla: Balvane! 130 131 studi Vilém Kratiknot Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu Sonet v experimentu a experiment v sonetu STŘELec HEC II. INTERAKCE SONETŮ Strach hrát Dát šach? Rveš Žen-Šen Mneš Pach ztrát… – Smrad! Ach! pleš Zmdlen Sen chceš Tož jak pak? Ten v nějž zveš Což tak prak?! jen lež gejš Jiné cesty k experimentům se otevírají díky možnosti vázat sonety na sebe, a to zároveň po formální i obsahové stránce. Pomiňme nyní sonetové věnce, které v době svého vzniku mohly být právem pokládány za bravurní experiment, z pohledu dneška však již jde o záležitost klasickou. Na existenci interakcí sonetových párů v tvorbě Petlana a Lysoňka bylo upozorněno dříve. Tito autoři cíleně vytvářejí dvojice znělek propojených podle pevných pravidel a předkládají je jako nový formální útvar. Vzhledem k analogiím z živé přírody používají termínu siamské sonety. Tyto sbratřené znělky mají stejnou „genetickou informaci“, tj. strukturu, rytmus, počet slabik a zejména identické rýmy, a to včetně jejich rozložení. Zároveň spolu básně souvisejí obsahově. Mohou fungovat odděleně, jejich vzájemná synergie ovšem vytváří novou kvalitu. Na tělech obou textů může být patrné místo srůstu (identická slovní spojení). Rýmy dostávají novou funkci. Krom jejich interní role v původní básni slouží zároveň k semknutí obou paralelních textů. Nabízí se analogie s vodíkovými můstky, jimiž se k sobě váží některé organické molekuly (chemickým aspektům v experimentální poezii se budeme více věnovat v závěrečné části tohoto textu). Klasickým příkladem siamského sonetu je dvojice Pošetilec I a II, s jejichž textem, rozborem a genezí se čtenářská obec měla možnost seznámit v revue Pandora číslo 12 (květen 2006). Zde se tedy spokojíme s tímto odkazem a víc se jim věnovat nebudeme. Zajímavější by mohl být darwinovský výlet za vznikem těchto mutantů obecně. Víme totiž, kde hledat počátek. Podle svědectví z blízkého okruhu kolem autorů se již v raném období jejich tvorby začaly objevovat básně, které se vztahovaly ke stejné záležitosti a byly v jistém ohledu zástupné. Ozřejmíme si to na příkladu dvou znělek, které podle literárních teoretiků velmi pravděpodobně poeticky mapují stejnou událost. 132 133 studi Vilém Kratiknot Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu JAPONEC II UTAHANEC Kde jsem včera složil kosti? Paměť slepou bábu hraje Kocovinu táhlou maje jsem z těch kdo se dneska postí Včera jsem byl na tahu Je mi jak bych spolkl štíra Lék na hlavu nezabírá – je čas sáhnout pro dlahu Prý to došlo do krajnosti – jiný mrav má jiné kraje! Cítil jsem jak prudce zraje v mém žaludku pocit zlosti Znečistil jsem podlahu Přišlo to jak hukot výra Kýbl chtěl jsem u portýra či kdo to stál na prahu Kýbl chtěl jsem u lokaje – či kdo se dral do místnosti Vzpomínka mi hlavou vlaje Bylo to na smolný štaci – s portýrem moc průtahů… Žaludek co byl jak škvíra jak se o mě prali hosti Expert přes starožitnosti získal šavli samuraje náhle taje – to mi vrací… …to mi vrací rozvahu: Byla to ta správná míra! Sonet v experimentu a experiment v sonetu Tak jako bývá běžně uváděn film o filmu, chtěli autoři dokumentovat vývoj básně, zachytit tvůrčí nepokoj básníka i s jeho myšlenkami a pochybnostmi. Tím vzniká sonet o (jiném) sonetu. První je reflexivním pohledem autora na tvorbu samu o sobě, druhý se paralelně snaží o meta-reflexi, sleduje odněkud seshora plození prvního. Sám vzniká zachycením zjitřených mezi-myšlenek jakožto druhotný produkt s ambicí svébytnosti. Je vidět, že i přes obsahovou spřízněnost je propojení básní chabé. Jediným hmatatelným pojítkem je vlastně pouze onen v obou básních bolestně absentující kýbl. Mezi básněmi funguje jako spin, resp. přelévající se elektronová díra. Po stránce formální není totožný ani rytmus, ani rýmy (ba ani jejich rozložení či počet). Z našeho pohledu tedy jen náznak. Za historicky první skutečně siamské znělky bychom mohli označit až následují dvojici básní. 134 135 studi Vilém Kratiknot Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu SAMOSTŘELEC TVOŘIVEC Veršotep verbíř verbální co sebe sám má za básníka zajíkavě své rýmy hýká jež skapou dřív než zkapalní Veršovec verbíř verbální co sebe sám má za básníka u rozlitého ptá se mlíka Kde vezmu verš co končí -lní? Svůj chobot jak vůz fekální cpe klidně všude – a je klika že někdy aspoň gramatika přibrzdí nápor frontální Snad se Slovenkou ve splálni?! Teď jsem se zaplet jak se říká To škrtnu s gestem politika (mí čtenáři jsou morální…) s nímž na náš vkus své žblepty stříká jak komik jenž hrá zahradníka žel příběh smutně banální Šlo by to možná v jedálni… (vím o víc místech několika kde potkat se je legální) Hleďme kam proud slov s ním dnes smýká: On jak už víte tuze rád si střílí z vás – do vlastních řad Uff – támhle na mne konec bliká! Vyznávám s vámi věřte rád: Už toho je tak akorát Sonet v experimentu a experiment v sonetu Jedná se o pouhou epizodu v díle, básnický výstřelek, obě básně byly totiž svorně ze základu sbírky Smolinec vyškrtnuty. Inu, do Pošetilců mají tyto verše ještě daleko. Ovšem dokument mezi uměleckými filmy je taky jiná kategorie. Nicméně technicky vzato vidíme zde již dva nefalšované třírýmové siamské sonety širšího srůstu v místě hlavičky a drobněji (povšimněme si) taky u kotníčků. Petlan s Lysoňkem posunuli následně hranici svého nápadu ještě dál. Možná že teprve tady lze hovořit o experimentu. Jsou věci, které v přírodě naprosto nepřicházejí v úvahu, v poezii je však možné zdá se všechno. Při listování sbírkou Smolinec vychází najevo, že mohou existovat siamská dvojčata nevlastní. Doložme opět ukázkou. Autoři si ke bratření vybrali jeden ze sonetů Vítězslava Nezvala. Usoudili, že tento básník se ke svým znělkám choval natolik macešsky, že právě jemu by mohlo kolegiální připáření asi tak nejmíň vadit. Jedná se o pouhou epizodu v díle, básnický výstřelek, obě básně byly totiž svorně ze základu sbírky Smolinec vyškrtnuty. Inu, do Pošetilců mají tyto verše ještě daleko. Ovšem dokument mezi uměleckými filmy je taky jiná kategorie. Nicméně technicky vzato vidíme zde již dva nefalšované třírýmové siamské sonety širšího srůstu v místě hlavičky a drobněji (povšimněme si) taky u kotníčků. 136 137 Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu Sonet v experimentu a experiment v sonetu Robert David (Vítězslav Nezval) Ivan Petlan – Ivo Lysoněk SONET ČTYŘICÁTÝ PÁTÝ O PROCITNUTÍ VÁŠNĚ VÁŠNIVEC?! Ta jízda večerem, jenž dusně dozrává jak zlaté obilí tvé rozhozené kštice, mně připomněla dnes, má sladká kouzelnice, vášnivou kapelu, jež smutně vyhrává. Večer se rozplynul a noc je žehravá. Ta rychle dohoří, jak dohořívá svíce. Domy jsou zavřeny na zámky, na petlice, nábřeží zčernala jak řeka Vltava. Je blízko k půlnoci. Hle, bijí hodiny… Kdybyste patřila k armádě spodiny, jak rychle převrhl bych naznak vaši hlavu. Tam někde v průčelí pootevřených vrat přál bych si utišit náš obapolní hlad za doprovodu krys a za hučení splavu. 138 studi Vilém Kratiknot Ta jízda večerem doleva doprava – a hlavně kupředu! – kola až u krajnice a vlasy nechat vlát… a noc jak padoucnice jazzbandu v dancingu písnička jímavá Večer se rozpíjí vzpomínka představa… Zas noci ubývá jak z těla voskovice Domy se uzamkly – jsou zády do ulice I řeka ztrácí se černá a churavá Bije zvon: …jedenáct… pak úder jediný… Kdybyste takhle byl nádeník z dědiny nebo ten přidrzlý krobián od přístavu někdo z nějž nečiší odstup a grónský chlad někdo kdo uměl by sukně mi rozcuchat…! – Vy ani hubičku mi dát jste nebyl v stavu!! 139 Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu III. UŽITÍ NETRADIČNÍCH PROSTŘEDKŮ A TVŮRČÍCH POSTUPŮ ANEB SONETY V DOBĚ MODERNÍCH TECHNOLOGIÍ 1. Hypertext Nestihli jsme si to možná ještě plně uvědomit. Nicméně po vynálezu písma je pro básníky dalším epochálním mezníkem vznik hypertextu. Ano, blíží se konec trápení žáčků. Blíží se doba, kdy už nebude na místě obligátní okřídlená otázka: „Co tím chtěl básník říci?“ Blíží se čas, kdy zůstane jen nerudovské: „Kam s tím?“ Básník je osvobozen a konečně může říci, co chtěl říci. A to naplno, a aniž by tím (sic!) byla báseň dotčena. Řešení je prosté, a to i technologicky. Namísto textu je čtenáři předložen hypertext. Na první pohled původní báseň, složitá místa a tropy však budou provázány hyperlinky vedoucími na patřičná vysvětlení. Je jen věcí sazeče či webového grafika, aby v hlavní stránce básně bylo vše zaretušováno a odkazy nerušily. Kdo chce, klikne, kdo nechce, nechá se dál trápit Holanem. Petlan s Lysoňkem byli jakožto informatici u internetu poměrně brzy, a tak se nelze divit, že se stali v nasazení této převratné technologie prvými průkopníky. Po opuštění tzv. hintových bublin, které se ukázaly být slepou větví, přicházejí s vícevrstvým sonetem. Je v něm řečeno víc, než je tradičními technikami běžné. Už v prvním pokusu je řečeno dokonce víc, než papír snese. Jedná se vskutku o sondu do mozkovny lyrického subjektu (postaru vypravěče). Tento sonet přinášíme nyní v tradiční jednovrstevné podobě, jak je zvykem v časopisech a knihách a papírových médiích. Dalo by se říci, že otiskujeme jeho svrchní slupku. 140 studi Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu ROZEBRANEC Devátý den mám závratě To už je týden a dva dny co splín mě tiskne pořádný v třinácté mojí komnatě Já srdce měl jak ve vatě když vycházel jsem z poradny Proč nebylo mi nápadný že všecko šlo jak po blátě?! Mé pády a má sklouznutí… a zlo co ze mě vyhřezlo mé spády choutky nechuti… Vše vyplulo jak ve rtuti Já vyznal vše… já férový JAK ŠTVE MĚ TEĎ ŽE SE TO VÍ…!!! Bylo by samozřejmě možné otisknout tento sonet ve formě zdrojového HTML textu, případně připojit výpis patřičného CSS souboru. Jistě by to dodalo básni na experimentálním vzhledu. Možné by také bylo vystavit ji na internetu v plné její funkčnosti. Pro takováto zveřejnění jsme se ovšem po dohodě s redakcí nerozhodli. Těžko dnes říct, zda se jednalo o opomenutí, nebo autorský záměr, ale odkazy se po kliknutí neotevírají v nových oknech, a tak hrozí nebezpečí, že by se náš čtenář rozbrouzdal a do básně (a tudíž i do tohoto článku) se už nevrátil. Nechceme nikoho podceňovat, ale jsou tam prolinkované takové věci, že i já jsem měl s orientací a návratem potíže. A to už jsem viděl ledacos! 141 Sonet v experimentu a experiment v sonetu 2. Synteticko-analytické postupy S využitím moderních technologií a v souladu s moderními trendy (slovo moderní v tomto případě nutně nemusí znamenat dobrý) je možné využít k tvorbě synteticko-analytické postupy podporované počítačem. Jak říká Dr. Ivo Lysoněk: „Pro analogii není třeba chodit daleko. Jak dnes vznikají například dobré fotografie? Fotograf nelimitovaný drahým materiálem pořídí (nepěkný, nicméně výstižný slangový výraz pro tento způsob fotografování zní napráská) stovky záběrů. V následné analytické části procesu pak z tohoto kvanta vybírá řádově desítky průměrných snímků. A stane se, že v řádu procent či jejich zlomků z této kvantity vyvstane i pověstná hegelovská nová kvalita. I slepé kuře najde zrnéčko. Je v zásadě jasné, že obecně uznávaným zákonům dialektiky se nemůže ubránit ani poezie. Počítačem generované náhodné shluky znaků zformátované do čtrnáctiřádkového vzorce sonetu musí dříve či později dát vzniknout i vpravdě mistrovským dílům. Neúprosná kombinatorika však velmi záhy zchladí nadšení z tohoto způsobu experimentování. Obligátní hledání jehly v kupce sena totiž v tomto případě připomíná spíše hledání protonu ve vesmíru. Anebo ještě lépe řečeno (abychom se přidrželi zmiňovaných moderních technologií), nápadně to připomíná snahu o prolomení přístupu k uživatelskému účtu zabezpečenému heslem o délce 256 znaků (což vcelku odpovídá průměrnému počtu znaků v sonetu) tzv. metodou hrubé síly (brute force). A k nástrojům lamačů kódů můžeme sáhnout i při snaze o optimalizaci této metody generování sonetu. Velká část uživatelů používá totiž jako heslo běžné slovo či větu. Takovéto heslo je pak snadněji odhalitelné metodou slovníkové analýzy, která je časově mnohem méně náročná. Analogie je nasnadě. Básně (sonety nevyjímaje) se zpravidla skládají právě z běžných slov (výjimkou jsou experimenty, o kterých se hovoří na jiném místě tohoto pojednání – pozn. VK). Jestliže je tedy možné odhalit heslo slovníkovou analýzou, pak potenciální sonet 142 studi Vilém Kratiknot Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu lze vytvořit slovníkovou syntézou. Když pak jako vstupní materii použijeme místo obyčejného slovníku hotové literární dílo (některý z literárních skvostů prověřených léty), které přeformátujeme do podoby sbírky znělek, významně se zvyšuje pravděpodobnost, že se z několika málo tisíc formálně dokonalých básní vyloupne i skvost obohacující poezii po stránce obsahové. Jde již jen o dostatek trpělivosti, abychom jej ve zmíněné kvantitě dokázali najít. Nutno říci, že těmto snahám významně vychází vstříc současný přístup k poezii, který s veršem zachází mnohem volněji a kdy za sonet je možné považovat i dílo, které by při posouzení renesančním metrem nemělo šanci na úspěch. Vulgárně řečeno, mnozí dnešní poetové se řídí zásadou má to čtrnáct řádků a nadpis, tedy je to sonet.“ Tolik doktor Lysoněk. O raných začátcích, prvních náhlých zkušenostech s generováním, o střetu s technologiemi a konečně možná i o vlivu náhody na vznik nových, progresivních metod svědčí následující báseň, psaná v dřevních dobách, kdy počítače k lámání kódů teprve sbíraly sílu a internet se psal ještě s velkým písmenem (zachován dobový pravopis). 143 Sonet v experimentu a experiment v sonetu SVÉHLAVEC Počítač na mě dělá vrrr A to jsme se už kámošili Zneužil jaksi teď své síly a nepustil mě na server Do práce bývám vždycky hrr Já nedbám potu za košilí – to by vám všichni dosvědčili – však dělat marně – no to prr! studi Vilém Kratiknot Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu Ivo Lysoněk ještě pokračuje: „Objektivní zhodnocení metody selektivní syntézy poezie je teprve před námi. Je to široké pole pro diplomové či doktorandské práce studentů filozofických fakult. A dříve, než ji a priori odmítnete jako scestnou (viz sice úder né a vtipné, nicméně jinak zcela neadekvátní zvolání jednoho konzervativního kolegy Takovéto generování poezii degeneruje!), zamyslete se nad tím, zda vaše odmítnutí není jen maskování lenosti hledat.“ Abychom posoudili naznačené možnosti, podívejme se na příklad sonetu, který naši novátoři z klasické literatury vydobyli. Název je prozatím pracovní a vyjadřuje skutečnost, že se jedná o výsek z delšího textu. (Jiní teoretikové zastávají názor, že toto pojmenování upomíná na díru vysekanou v loži. Nemyslím si to.) Zrušil mi dopis pro pratetu a krásné kaskádové styly JPG‑lásky z Internetu… Však nářky co chci vzkázat světu – to si mě s Windows udobřily – přeformátoval do sonetu 144 145 studi Vilém Kratiknot Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu Sonet v experimentu a experiment v sonetu VYSEKANEC IV. SONET V EXPERIMENTÁLNÍ POEZII …A také se tře pyj hmyzem, jenž obdařen chloupky rodí se na stromech, a pak se po deset nocí mastí olejem, Díla experimentální poezie se musí namnoze potýkat s problémem, který provází moderní umění odjakživa a jeho jednotlivým odnožím je společný. Divák se ptá: Ta šmouha v rámu je skutečně obraz? A instalace plechovky od coly je opravdu výtvarným počinem? A prázdný rám? A tato hromada hnoje? Podobně se lze tázat: Tento shluk znaků má co dělat s básní? Otázka zní, zda může autor toto své tvrzení doložit jinak než svojí autoritou. Téma na knihy. A mnohé už byly skutečně napsány. Nebojme se žádat od tvůrců vysvětlení. Hlasité otázky typu „Proč si myslíte, že vaše plátna jsou vlastně obrazy?“ promění v pamětihodnou událost kterouko‑ liv z nudných vernisáží. Když nevíme, ptejme se. Ivan Petlan odpovídá: „Ano, experimentální poezie leží někde na hranici (či až hraně) literatury, mnohdy až za ní, na území umění výtvarného, promlouvá výtvarnými prvky a prostředky. Slova opouštějí sémantiku. Nebo někdy naopak – do básní odněkud proniká nová syntax. Metody jsou různé. Patří sem kaligramy a geometrické motivy. Cokoliv, co má schopnost patřičného estetického působení nebo, v lepším případě, může nést myšlenku. Domnívám se, že se nám podařilo přivést sonet až sem. Pokud mám tyto básně obhajovat, tak naše pozice je tato: Dokážeme-li, že máme před sebou sonet, nacházíme se na území poezie.“ a opět se tře a opět se mastí, než pomine svědivost, a otvorem v lůžku učiněným nechává se viset. Tu chladivé balšámy postupně tiší způsobenou bolest. A je to na celý život, mezi světáky zváno „hmyzí zduřelec“. (Kámasútra) 1. Geometrické variace Petlan jen dodává: „A staří Indové, kteří nemohli mít ani potuchy o sonetu, se konečně dočkali.“ 146 Myšlenku na sonet evokuje následující geometrický objekt. Mohlo by jít i o návrh kachle. Pak by i ta byla podle autorů sbírky Smolinec instancí jejich básně. 147 studi Vilém Kratiknot Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu ČTVEREC Sonet v experimentu a experiment v sonetu 2. Nová sémantika Následující sonet vnikl použitím jiné abecedy, resp. přenesením kousku matematického světa do literární oblasti. Algebraický prvek sloupcové matice typu (1,4), jejímiž členy jsou čísla a analytické funkce, je interpretován jako báseň na základě rýmových vazeb, které jsou vlastních poezii. Podobnou variaci vidí autoři i v další konstrukci. Petlan vysvětluje: „V prvé řadě se jedná opět o rovinný útvar, slepenec dvou čtyřúhelníků a dvou trojúhelníků. Oko čtenáře však vnímá víc, průmět trojrozměrného tělesa do roviny. Vhodné seřazení planárních objektů k sobě vytváří nový obsah. V našem případě výpověď o tělese. Mimochodem o něčem, co se nachází o dimenzi výš. To je analogie s řazením slov a větných celků ve světě verbální literatury. Toto je znělka zachycená jako němé schéma. Pochází z jiného řádu. Ten je literatuře vzdálen, má však nicméně schopnost reflektovat její vycizelované principy.“ SONET MATEC PŘELOŽENEC PRO NECHÁPAVCE Parciální derivace jedenáct ef ypsilon mínus mí plus epsilon podle x, to celé na cé Mínus jedna dvanáctina krát deset na mínus třetí plus devátá odmocnina ze sedmi dělená pěti Kosinus x na devátou plus alfa krát minus beta odmocnina z mínus í Čtyři x na mínus pátou logaritmus ze dvou theta To všechno na velké psí 148 149 studi Vilém Kratiknot Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu 3. Infiltrace symbolů do textu Sonet v experimentu a experiment v sonetu ROZLADĚNEC Makarónské verše (tedy verše užívající slov Gé fis cééé é dé as dvou i více jazyků v jednom textu) jsou v poezii Jsem nějak nesvůj dnes už dlouhou dobu známy, vznik se datuje Gé cis bé gé dééé ges někam do období výstavby Babylonské věže. Mutuji měním hlas O básnickém experimentu lze však mluvit ve chvíli, kdy druhým jazykem není běžná lidská Há dis há gé bis as řeč, nýbrž verbální interpretace symbolů. Bručím jak Rudolf Hess Klasický a velmi vyvážený příklad nalezneme É cé á bé fis des opět ve sbírce Smolinec. Petlan s Lysoňkem si již když ladí kontrabas jako dítka v hodinách hudební výchovy povšimli zarážející disharmonie písňových zápisů. Je to Há bé cé cé é há bé cis věc, se kterou se dodnes setkáváme prakticky A melodie vrávorá ve všech zpěvnících. Původně se domnívali, Dé á gé gé á gé dé gis že tato vada na kráse je snad důsledkem toho, že melodii a text zpravidla skládají dvě Ženu ji smyčcem do dvora odlišné osoby, z nějakých důvodů neschopné Á cé gé gé dis é dé fis ujednotit se na výsledném celku, přehlasovat než píseň na rtech okorá se či polidsku se dohodnout. S překvapením ovšem shledáváme, že nešvar přetrvává, i když je autorem celé písně (neschizofrenní) jedinec. Lysoněk a Petlan se smířili s tím, že i Renáta Ulmannová při zhudebňování jejich sonetů přejímá zažitý úzus. Sami se ovšem rozhodli vydat jinou cestou. Povyjít estétům v ústrety. Výsledkem je báseň Rozladěnec. Plný soulad textu, čtené melodie, myšlenky a názvu. Jsem ně––jak ne–––––––––––––––svůj Mu–––––––tu––––––––ji Bručím jak když la–––––––dí A Že––nu ji dnes mě–––––––ním hlas Ru––––––––––––do––––––––lf Hess kon––––––––––––tra–––––––bas me–––––lo––––––di–––––––––––––––e smyč––––––––––––cem vrá–––––vo––––rá do dvo––––––––ra než pí––––seň na rtech o––––ko––––––––rá! 150 151 Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu V. ZA HRANICEMI VERBA próz Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu Že se jedná skutečně o sonet, je patrné z jeho jiného zápisu: Pravé experimentování ale nezačíná na pomezí literatury a výtvarného umění, nýbrž na hranici literatury s exaktní vědou. Poloviční chemik Lysoněk a alchymistický nadšenec Petlan při svých experimentech objevili chemickou sloučeninu, která je znělkou. Text tohoto sonetu zní 2,4-cyklopentadien-1-karboxylová kyselina a prozradil ji její vzorec: (Pozn.: Pokud vyjdeme z jednoho z klasických rýmových vzorců sonetu, jednotlivé sloky zapíšeme do řádků, provedeme substituci (A=H, B=C, C=O) a domyslíme si chemické vazby, dostáváme se k uvedenému schématu.) Odborný konzultant básníků docent Klán z Masarykovy univerzity se ke sloučenině vyjádřil takto: „Objevený sonet je látka málo popsaná, chemicky nestálá, tj. reaguje zejména na přítomnost jiných kyselin. Měla by to být látka pevná s minimálním zápachem. pKa odhaduji na 5, tj. kyselost kyseliny octové. Podle dostupných informací ji nelze zatím běžně koupit ani v knihkupec tvích, ani v drogeriích či prodejnách barev a laků. Existuje však několik způsobů její přípravy. Například z cykopentadienu a oxidu uhličitého v bazickém prostředí, anebo fotolýzou 2-nitrofenolátu. Těm, kdo by se chtěli pustit do výroby, by mohl být k užitku třetí postup: 152 153 studi Vilém Kratiknot Vilém Kratiknot Sonet v experimentu a experiment v sonetu Sonet v experimentu a experiment v sonetu Fotolýzou (ozářením UV světlem) 2-chlorfenolátu nebo 2-iodofenolátu ve vodě (díky přesmyku typu Wolfova): chlorfenolát odštěpuje chloridový anion, dojde k vytvoření karbenu, pak vzniká keten, který dává s vodou fulvene-6,6-diol a ten nakonec přejde na naši sonetovou kyselinu, jak je patrné z nákresu. Literatura a zdroje Ivan Petlan, Ivo Lysoněk – Smolinec (ineditně) Jiří Taufer – Znělec (Československý spisovatel, 1961) Sonet by mohl nečekaně mít i zcela neliterární, praktické využití. Derivát této kyseliny se fotochemicky tvoří in situ z 2-diazonaftochinonu a usnadňuje rozpouštění novolaku (fenol‑formaldehydového polymeru), zatímco neozářená hmota zůstává nerozpuštěná. Tokový proces se využívá v uplatnění tzv. pozitivních fotorezistů (světlocitlivých vrstev na povrchu materiálů). Příkladem by mohla být fotolitografie – světlem indukovaná změna vlastností materiálu v daném místě – nebo pokrývání povrchu materiálu lakem pouze na specifických místech.“ Podle básníků je 2,4-cyklopentadien-1-karboxylová kyselina jediná látka, která je sonetem, toto tvrzení Doc. Klán nekomentoval, ale je to tak. Pro představu ještě obrázek molekuly – distribuci elektronové hustoty: 154 Experimentální poezie (Odeon, Praha 1967) Ephraim Kishon – Picassova sladká pomsta (Epocha, Praha 2003) Kámasútra aneb Poučení o rozkoši (Státní zdravotnické nakladatelství v Praze, 1969) Vítězslav Nezval – 100 sonetů Roberta Davida (Československý spisovatel v Praze, 1988) Pandora 12, květen 2006 Internet 155 fotogaleri Miroslav Myška Narozen 3. 5. 1946 v Brně. Vyučil se ručním sazečem, absolvoval obor fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně (1972). Člen skupiny Max (1970 – 1974), Klubu brněnských fotografů Fomaton (1972 – 1976), klubu Jeune Camera Internationale (Lucembursko 1970 – 1976), zakládající člen skupiny Setkání (1975), člen Asociace fotografů ČR a Unie výtvarných umělců. Dříve byl zaměstnán jako propagační fotograf v podniku Nábytek Brno, nyní je fotografem ve svobodném povolání. V letech 1979 – 1989 vyučoval na Institutu výtvarné fotografie SČF reportážní a dokumentární fotografii, od roku 1990 vyučuje na ITF FPF SU užitou fotografii a fotografii skla, podílí se na výuce ateliérových cvičení a vede kurzy práce s velkoformátovými přístroji a s elektronickými blesky. Je předsedou Nadace Viléma Reichmanna a Cechu reklamních fotografů v Brně. Ve volné tvorbě se zaměřuje především na dokumentární fotografii (například cykly ze života v Liptovské Tepličce, Mongolsku, Řecku nebo Gruzii, fotografie z českých vesnic v rumunském Banátu nebo z romské pouti ve Francii), akty, portréty a detaily architektury, v užité fotografii na reklamní snímky a fotografii architektury. Vytvořil i několik fotografických výzdob interiérů (například Tělovýchovná jednota Vysokohorské sporty Brno, 1974, nebo zasedací síň Okresního stavebního podniku v Bruntále, 1987) a řadu kalendářů a katalogů. Je činný také jako kurátor (sestavil například několik retrospektiv Viléma Reichmanna, jehož pozůstalost spravuje, připravil výstavu a katalog K. O. Hrubého, dramaturgicky připravuje program fotografických výstav v Galerii AB antikvariátu v Brně) a publicista. 156 Brněnská bohéma a Franta Kocourek 157 Brněnská bohéma před Janáčkovým divadlem 158 Karel Fuksa 159 Arnošt Goldflam 160 Jiří Havlíček 161 Jan Novák v Zlatorohu 162 Pavel Řezníček ve Zlatorohu 163 Brněnská bohéma a Tribuna 164 Novák, Řezníček a Fuksa v Zlatorohu 165 Brněnská bohéma 1967 až 1970 Brněnská bohéma a Franta Kocourek Při přátelském zápase mezi Brnem a švédským Malmö v roce 1967 vyplnilo vystou‑ pení Franty Kocourka přestávku; ta se výrazně protáhla, protože silákovi sekundo‑ vala Brněnská bohéma. Zleva: Jan Novák, Franta Kocourek, Leoš Slanina, Karel Fuk‑ sa, Pavel Řezníček, Jiří Havlíček, Osvald Vašíček. Brněnská bohéma před Janáčkovým divadlem (1968) Zleva nahoře: Osvald Vašíček, básník a demiurg Novák, grafik Aleš Navrátil, krásná neznámá, malíř Arnošt Goldflam; sedící: básník Jugas, grafik Havlíček, malíř Stej‑ skal, grafik J. H. Kocman; před nimi: grafička Miladka Svozilová, básník Řezníček. Profese jsou uvedeny z období 1967 až 1970. Karel Fuksa – v té době student režie na FAMU (při studiích natočil film o Brněnské bo‑ hémě), dělal grafiku a maloval, fotografie je ze zimy 1969 na zahradě domu na Obil‑ ňáku, kde měl i ateliér. Dnes režisér a scenárista ČT Brno, dělá skleněné plastiky. Arnošt Goldflam – fotografie z roku 1969, pořízená v ateliéru Arnošta Goldflama, tehdy maloval, dělal objekty i grafiku. Jiří Havlíček – 1969, maloval, kreslil a dělal grafiku (dnes učí výtvarnou výchovu na MU v Brně). Jan Novák v Zlatorohu – Mesiáš a demiurg Brněnské bohémy, zde v sobotním pořadu Karla Fuksy, čte své verše v UB Zlatoroh, 1968 (klub v suterénu u Lužánek fungoval v letech 1967 až 1969). Pavel Řezníček ve Zlatorohu – v roce 1968 (ještě se svým originálním velkým nosem). Po přednesu vlastních surreálných veršů byl vždy skvěle naladěn. Brněnská bohéma a Tribuna – v roce 1969, po výročí okupace Československa, jsme se sešli u Jana Nováka na Gottwaldově 90 (Cejl) a s hrůzou zjistili, že Mistr má doma komunistický týdeník Tribuna. Stojící zleva: Navrátil, Vašíček, Novák, Klouda, Závodská (Havlíčková); sedící: Sla‑ nina, Kocman, Řezníček, múza, Fuksa, Havlíček; ležící: Jugas, Stejskal, Goldflam, Svozilová, Vacek. Novák, Řezníček a Fuksa v Zlatorohu – při sobotním pořadu v UB Zlatoroh. Franta Kocourek – při vystoupení, jak trhá ocelové lano, vzadu sekundanti Fuksa a Goldflam, 1970. Franta Kocourek 166 -mm- 167 Welesův výtvarmí Jana Pilgrová Narodila se 13. 2. 1982. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou ško‑ lu v Turnově, obor broušení a rytí drahých kamenů, pod vedením akade‑ mického malíře Václava Zajíce, a v roce 2006 dokončila Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity v Ostravě obor výtvarná výchova–německý jazyk pro ZŠ (diplomová práce na Katedře výtvarné výchovy – ilustrace k básním Tomáše Kláštěreckého – autorská kniha). Žije a pracuje v Brně a ve vyšetřeném čase se věnuje volné tvorbě, především malbě a grafice. Momentálně se zabývá technikami suchá jeh‑ la, dřevořez, mezzotinta, akvatinta, čárový lept. Výtvarná tvorba Jany Pilgrové je dosud hledačská, nevyhraněná. Přesto lze najít několik výrazných, vracejících se motivů či přístupů, kterým se autorka věnuje umanutě a invenčně. V tomto čísle Welesu jsou více či méně zastoupeny. Prvním takovým volným cyklem jsou strohé, kontrastní momentky z cest do práce. Postavy zjednodušené na znaky v banálních situacích v hromadné dopravě. Stejné křivky shrbených zad, stejný sed, rozdíly jen v křivkách nosů či v ženských oblinách… Ale i portréty – maximálně zjednodušené, jakoby mírně rozpité… Grafika aforismus, grafika glosa. Dalším cyklem, o poznání introvertnějším, jsou záznamy stínů rostlin i neznámých fragmentů – bílou linkou obtažené stíny na zrnité struktuře zdi (kterou akvatinta evokuje v podstatě bezděky). Cyklus se zrcadlově psaným jménem (jde přeci o odrazy) hrt ínlibO, tj. Obilní trh (pro ty, kteří od dětství odvykli číst pozadu), je poetický, připomíná trochu asijské akvarely, trochu dekory na látkách či keramice, trochu obrázky vznikající na fotocitlivé vrstvě kamerou obscura… Obilní trhy jsou klasicky grafické, jemné, srozumitelné, a přitom mají daleko k banalitě či k líbivosti. Třetí cyklus snad ani cyklem není, postavičky-lampičky se zřejmě jen umanutě vrací, znovu a znovu, povadle unaveně, v objetí, v obtočení, v zajetí… A k tomu drobné pokusy, dětská ohlédnutí s přivřenýma očima popových zpěvaček či s udiveným pohledem oslíka Ijáčka… -pč- Samostatná výstava: Dobrá čajovna v České Třebové (říjen až prosinec 2006) 168 169 BROKERS DOHAZOVAČI (Paul Castelfranco v překladech Marcela Rejmánka) Poets are the brokers of dreams. Without them no one would meet a dream Other than his own. Básníci jsou dohazovači snů. Bez nich by nikdo nepotkal jiný sen než svůj vlastní. Paul Castelfranco se narodil 16. října 1921 ve Florencii. Když mu bylo osmnáct let, emigroval se svými rodiči z Musolliniho Itálie do USA, kde studoval na Bakersfield Junior College a na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Později se stal profesorem botaniky na Kalifornské univerzitě v Davisu (UCD). V roce 2007 obdržel od The Rebeiz Foundation for Basic Research „Lifetime Achievement Prize“ za své celoživotní dílo v oboru fotosyntézy. Rostlinná fyziologie pro něho ale není zdaleka vším. Castelfranco je člověk v pravém slova smyslu renesanční. Vedle svého výzkumu a přednášek na Katedře botaniky založil v roce 1964 na UCD Katedru náboženských studií, kde rovněž působil jako profesor až do svého odchodu do penze v roce 1991. Následující ukázky pocházejí ze tří sbírek vydaných nakladatelstvím Rock Crystal v Davisu: Over the Earth Beneath the Sky (1986), A basket of Straw (1988), Pebbles and Flints (1991). Nápis na svůj náhrobní kámen si Castelfranco možná už vymyslel. Je v jeho krátké básni Epitaph: „And on his grave some kindly person wrote: / never did he jump on a bandwagon… / He preferred to walk“. Zatím ale, ve své požehnaném věku, chodí po Davisu, má radost ze života a uvažuje o vydání další sbírky veršů. (mr) 170 DOBRÝ ŽIVOT THE GOOD LIFE Household appliances Ease burden of the daily life And give us more time To watch T. V. Domácí spotřebiče nám pomáhají snášet tíhu každodenního života a dávají nám více času ke koukání na televizi. CAPTAIN YAG’S FUR COAT KABÁT KAPITÁNA YANGA Captain Yang flying Over the Himalayas From Burma to Chungking. He had a heavy coat To protect him from freezing Above the eternal snows All lined with heavy fur Of alpaca or yak Hard, brownish‑grey, and thick. Kapitán Yang létal přes Himaláje z Barmy do Chungkingu. Měl mohutný kabát, který ho chránil od mrazu nad věčnými sněhy, podšitý hustou kožešinou z alpaky nebo jaka, těžký, hnědošedý a silný. 171 překladatelská hu překladatelská hu Básníci jsou dohazovači snů Paul Castelfranco v překladech Marcela Rejmánka Básníci jsou dohazovači snů Básníci jsou dohazovači snů In nineteen forty‑nine He retreated to Taiwan And took along his coat Which was all but forgotten In that tropical island. Roku devatenáct set čtyřicet devět odešel do penze na Tchaj-wan a vzal si s sebou svůj kabát, který byl na tom tropickém ostrově nadlouho zapomenut. And his family grew. When his daughter was ready To come to America, Mrs. Yang, with the help Of a cheap, little seamstress, Made over that fur coat For Wen‑jing to wear. A jeho rodina se rozrůstala. Když se jeho dcera chystala odejít do Ameriky, paní Yangová, s pomocí nenáročné švadleny, přešila ten kožich pro Wen‑jing, aby ho mohla nosit. In Davis a fur coat Is hardly the thing. All you need is a jacket To stop the North Wind. But the weather was kind And sent a few flurries Of improbable snow. V Davisu se kožich těžko užije. Všechno, co potřebuješ, je lehká bunda, která zastaví severní vítr. Ale počasí bylo vlídné a seslalo několik závanů nepravděpodobného sněhu. On the steps at the entrance Of Hutchinson Hall The snow was descending And circling your head. You looked about smiling Out of your furry hood, Incredibly beautiful! Na schodech před vchodem do Hutchinson Hall padal sníh a kroužil okolo tvé hlavy. Dívala ses kolem, usměvavá, ve svém kožichu, neuvěřitelně krásná! 172 I carry a snapshot Of that instant with me In my eyes and my heart. Momentka toho okamžiku je uchovávána v mých očích, v mém srdci. I inquired of your daughter what happened To her grandfather’s fur coat. She ignored its existence: Zeptal jsem se tvé dcery, „If I know my own mother, It is carefully stored Under oodles of mothballs.“ „Jak znám moji mámu, je pečlivě uschován pod spoustou kuliček proti molům.“ And so, In suburban Hawaii Sits a trunk that contains A moment of bliss In the past of an aging professor. A tak v jednom předměstí na Hawaji leží kufr, který obsahuje moment blaženosti v minulosti stárnoucího profesora. co se stalo s kožichem jejího dědečka. Ale ta se k němu neznala: 173 překladatelská hu Paul Castelfranco v překladech Marcela Rejmánka Rybí slovo (Přeložil Jakub Grombíř) Dmitrij Grigorjev se narodil v roce 1960, studoval naChemické fakultě Leningradské univerzity, poté vy‑ střídal řadu zaměstnání, byl napří‑ klad kotelníkem. Aktivně se zapojil do leningradského samizdatu. Na kontě má čtyři básnické sbír‑ ky a tři prozaické knihy (mj. Ohnivý domovník [Ognjonnyj dvornik], 2005). Žije v Sankt‑Petěrburgu. Bližší údaje (včetně originálu zde otištěné povídky) lze najít na na www.vavilon.ru/texts/grigoriev0. html. Česky jeho texty vyšly v Aluzi, Psím víně a v Těžkoříct. 174 RYBÍ SLOVO Это была не щучья погода: с утра – жарко, солн‑ це, а к середине дня – грозовые облака, пере‑ межающиеся с чистыми кусками неба. Щуки на этом озере клевали, когда ровно, пасмурно, мелкий моросящий дождь и ветер. Сейчас не клевало ничего. Толик сидел „на веслах“, а Тём‑ ка, то есть Артемий, разматывал и сматывал спиннинг. Они успели поймать одного щурен‑ ка – карандаш грамм на двести, старую леску с грузилом, пару коряг, кучу травы, успели также зацепить чужую сеть, из которой полчаса выпу‑ тывали блесну. Теперь они сняли блесну и лови‑ ли на воблер. – Толик! Давай правее, мы на камни идем. Я не хочу воблер терять. Знаешь, сколько он стоит? – Воблер, – Толику явно нравилось это сло‑ во, – шмоблер. – Правее, воблер! – Сам ты воблер. Сейчас как воблерну веслом! – Это я тебя отвоблерю по самый воблер! – Во бля воблер… Посмотри! Пока они огибали мыс, погода изменилась окон‑ чательно: тёмная ровная пелена, высвечиваемая молниями, уже повисла над лесом, и окаймля‑ ющие её чёрные тучи успели закрыть полнеба. – Точно дождевое, – сказал Толик. – Надо на бе‑ рег, под елки спрятаться. Словно подтверждая его слова, сверкнула мол‑ ния. Тёма начал считать. – Раз, два, три… На счете „три“ ударило, причём с такой силой, что по озеру прошла волна и покачнулись дере‑ вья на берегу. – Как думаешь, до дому успеем? – Против течения вряд ли. – Оно не сильное. Počasí nebylo na štiky – od rána pražilo slunce a v poledne se zatáhlo černými mra‑ ky, kterými jen sem tam prosvítalo modré nebe. Štiky na tomto jezeře braly, když bylo pořád pošmourno, mrholilo a foukal vítr. Teď nebralo nic. Tolja seděl u vesel a Ťom‑ ka, tedy Artěmij, smotával a rozmotával šňůry. Chytili asi dvacetidekovou čudlu, zakudlaný starý vlasec se zátěží, pár pařezů, chomáč trávy a cizí síť, ze které půl hodiny vymotávali třpytku. Teď nechali třpytku být a chytali na wobbler. „Toljo! Zahni doprava, nebo najedeš na kameny. Nechci přijít o wobbler. Víš, kolik stojí?“ „Wobbler,“ Toljovi se to slovo vyloženě za‑ líbilo, „vole.“ „Doprava, ty wobblere!“ „Sám jsi wobbler. Sleduj, jak wobblernu veslem!“ „Já ti dám takový wobbler, až se z toho powobbleruješ!“ „Hobluj, wobblere… Podívej!“ Zatímco obeplouvali mys, počasí se defini‑ tivně změnilo: tmavá rovná stěna, prosvě‑ covaná blesky, už visela nad lesem a černá mračna, která ji lemovala, stačila zakrýt po‑ lovinu nebe. „Vypadá to na déšť,“ řekl Tolja. „Musíme na břeh, schovat se pod smrčky.“ Jako by chtěl potvrdit jeho slova, sjel z nebe blesk. Ťoma začal počítat. „Raz, dva, tři…“ Na „tři“ zarachotil hrom, tak silně, že po jezeře přešla vlna a stromy na břehu se za‑ kymácely. 175 překladatelská hu Dmitrij Grigorjev РЫБЬЕ СЛОВО 176 „Jak myslíš, že se dostanem domů?“ „Proti větru těžko.“ „Není zas tak silný.“ Jezero bylo skutečně zvlněné jen slabě: je‑ nom podle trávy a zelených vlásků vodních řas, které vlály proti loďce, se dalo určit, že vůbec nějaký vítr existuje. „Smotej šňůru, tady je jenom tráva. Pojďme oba veslovat, ať to jde rychleji.“ Znova uhodilo. A znova Ťoma počítal. „Teď to vypadá na další. Možná nás to obe‑ jde. Slyšel jsem, že bouřka je nejhorší na vodě.“ „No nevím. Blesk zničí jenom to, co trčí. Když zvednu veslo a zakřičím jak čaroděj,“ Ťoma tlumeně zakřičel. „Vyzývám všechny blesky!“ „Ticho! Zase hřmí.“ Další hromová rána. „Zajeďme radši ke břehu, podívej, je tam budka.“ Propluli úzkou mezerou v rákosí a přirazi‑ li ke břehu, Ťomka vyskočil, vytáhl loďku z vody, a právě v té chvíli dopadly první velké kapky. Chlapci hodili vesla a náčiní na dno loďky a vydali se ke kůlničce, pobi‑ té dehtovým papírem. Aby se schovali pod stříšku, přitiskli se ke stěně vedle dveří, zavřených na zámek. Dešťová stěna jim na‑ před skryla protilehlý břeh, potom stromy i samotnou loďku. „Škoda, dovnitř se nedostanem.“ „Ale jo, podívej, zámek je urvaný.“ Ťomka zalomcoval zámkem, jako by se chtěl přesvědčit, že protikus petlice je utr‑ žený a zámek společně s ním volně visí ve dveřích, potom potáhl k sobě. Dveře se hladce otevřely. сков фанеры, и весь этот скелет защищает от дождя местами уже прорвавшаяся рубероидная кожа. Справа от входа находилась печь, маленькая, кирпичная, с чугунной покрытой копотью пли‑ той, на которой лежали какие-то консервные банки, стаканы, несколько пустых полиэтиле‑ новых бутылок, рядом с печкой – заваленная тряпками самодельная лежанка, а на противо‑ положной от двери стене – деревянная полка с обертками от таблеток. Толик закрыл дверь. И за ней, в углу, обнаружил деревянные костыли. – Смотри, Тёмка! – Ого, целые… – Тёма взял один из костылей и принялся рассматривать, – большие… Как на них ходят? Затем взял второй и попытался встать на них. – Тём, ты их лучше не примеряй. Мне дед гово‑ рил, тот, кто примерит чужие всякие больнич‑ ные штуки, сам потом больным становится. У, блин! – Тёма отбросил костыли, – они ещё и грязные. – Здесь вообще грязно. – Толик принялся раз‑ гребать палкой тряпки, набросанные на лежан‑ ку. – Бомж, наверно, какой-нибудь живет. – Нет, не бомж, это – домик рыбака, видишь, расписание на стене. На стене мелом были написаны цифры, которые вполне могли означать время отправления по‑ ездов. – А ты думаешь, если бомж, ему расписание не нужно? – Нормальный рыбак не развел бы такую грязь. – Тёма смахнул с печи банки. – Может, здесь вообще чисто и аккуратно было, пока не ворвался кто-нибудь типа тебя и не раз‑ рушил здесь всё. – Ой! Uvnitř bylo těsno, nepořádek, ale sucho. Světlo pronikalo dveřmi a malým neza‑ skleným okýnkem, kterým byla vyvedena rezavá roura od kamen. Zevnitř bylo vidět, že stěny jsou stlučeny z různých desek, starých palet, kusů překližky a celou kost‑ ru chrání před deštěm místy už roztrhaná dehtová kůže. Napravo od vchodu stála malá cihlová pec s litinovou plotnou, pokrytou sazemi, na které ležely jakési plechovky, sklenice, ně‑ kolik prázdných umělohmotných lahví. Vedle pece bylo improvizované lůžko, za‑ valené hadry, a na zdi naproti dveří dřevě‑ ná polička s platíčky od tablet. Tolja zavřel dveře. V rohu za nimi objevil dřevěné berle. „Podívej, Ťomko!“ „Hm, jsou celé…“ Ťoma vzal jednu berli a začal si ji prohlížet, „velké, jak se na nich chodí?“ Vzal druhou a snažil se na nich postavit. „Ťome, radši to nech na pokoji. Děda mi říkal, že kdo si vyzkouší cizí berly, bude je potom sám potřebovat.“ „Fuj!“ Ťoma odhodil berle, „stejně jsou špi‑ navé.“ „Tady je všude špína.“ Tolja prohraboval klackem hadry naházené na lůžko. „Nej‑ spíš tady přespává nějaký bezdomovec.“ „Bezdomovec ne, spíš to bude rybářský do‑ mek, podívej, na zdi má jízdní řád.“ Na stěně byla křídou napsána čísla, která mohla znamenat odjezdy vlaků. „A ty si myslíš, že bezdomovec nepotřebuje vědět, kdy jede vlak?“ „Normální rybář by tu neměl takový bor‑ del.“ Ťoma shodil z pece plechovky. „Možná to tu bylo vzorně uklizené, než 177 překladatelská hu Течение действительно было слабым: только по траве, зелёным подводным нитям-волосам, тя‑ нущимся навстречу лодке, можно было опреде‑ лить, что оно существует. – Сматывай катушку, здесь трава одна. Давай вместе погребем. Быстрее будет. Очередная вспышка. И снова Тёма считал. – Теперь вроде дальше. Может, мимо проходит. Я слышал, что гроза опаснее всего на воде. – Ну да. Молния убивает только то, что торчит. Вот я поставлю весло вверх и как волшебник закричу, – Тёма завыл глухим голосом. – Я при‑ зываю все молнии! – Тише ты! Во грохочет. Раскат грома продолжил их разговор. – Давай лучше к берегу, вон смотри, там хижи‑ на. Они зашли в узкий камышовый проход и при‑ стали к берегу, Тёмка выскочил, подтащил лодку, и в этот момент упали крупные первые капли. Бросив снасти и весла на дно лодки, мальчишки помчались к „хижине“ – сарайчику, обтянутому рубероидом. Они встали под козы‑ рек, прислонившись к стене рядом с дверью, за‑ крытой на замок. Пелена дождя сначала скрыла от них противоположный берег, затем деревья и саму лодку. – Жаль, внутрь не влезть. – Не-а, смотри, замок-то сорван. Тёмка потряс замок, словно желая убедиться, что одна из петель сорвана и замок вместе с ней свободно болтается на двери, затем потянул на себя. Дверь легко открылась. Внутри оказалось тесно, грязно, но сухо. Свет попадал через дверь и маленькое окошко без стекла, в которое выходила ржавая печная тру‑ ба. Изнутри было видно, что стены сколочены из разномастных досок, старых поддонов, ку‑ Юлька сидела на камне, опустив ноги в воду – небольшой полосатый окунь стоял на‑ против её правой ноги и завороженно смотрел на большой палец. – Мама, Тёма, идите сюда, – позвала она, – смо‑ трите, стоит и смотрит. А раньше щука была, такая длинная, как карандаш. Тёма поднялся. – О, мой цветок, свет моих очей, украшение раз‑ ноцветного оазиса, именуемого лоскутным оде‑ ялом, собираешься ли ты оторваться от много‑ мудрого чтения и поспешить на призыв своего прекрасного дитяти? Ирина улыбнулась, не отрывая взгляда от кни‑ ги. – Угу, дайте мне хоть страницу дочитать. 178 sem přišel nějaký týpek jako ty a všecko rozházel.“ „Joj!“ „Co?“ „Nějak se tady v té chalupě necítím. Radši pojďme pryč. Ještě řeknou, že jsme se sem vloupali.“ „Ale co se bojíš! Kdyby něco, skoro ničeho jsme se nedotkli. Prostě jsme se schovali před deštěm. Navíc dveře jsou dávno roz‑ bité. To je poznat.“ „A když někdo naráz přijde?“ „Aha, máš bobky.“ „Ne, jenom se mi zdálo, že tam u těch smrčků…“ Ťoma ukázal na nejbližší smrk, jehož tmavá silueta se rýsovala za stěnou deště, „kdosi je.“ „A co když bude takhle pršet ještě pár dní.“ „Ne, takový déšť netrvá dlouho. Tak pojď, zatopíme v peci. Můžeme si upéct štiku,“ obrátil se znova k pícce. „Tady ten plech je jak pánvička.“ „A kdo půjde pro štiku?“ „Joj!“ Světlý obdélník dveří zaclonila obrovská lidská postava. Julka seděla na kameni a nohy spustila do vody – nevelký pruhovaný okoun stál na‑ proti její pravé noze a fascinovaně pozoro‑ val její palec. „Mámo, Ťomo, pojďte sem,“ zavolala, „po‑ dívejte, stojí a dívá se. Předtím tam byla šti‑ ka, taková dlouhá a tenká jak tužka.“ Ťoma se zvedl. „Ó, můj kvítečku, světlo mých očí, ozdobo pestré oázy zvané kostkovaná deka, zdali‑ pak se chystáš odtrhnout od velemoudrého čtení a přispěchat na výzvu svého překrás‑ Ему нравилась дачная жизнь, нравилась Ирина, женщина, с которой он уже несколько месяцев жил вместе, ему нравилось слово „мы“, нра‑ вилось, когда она называла его своим мужем. Они были одногодками и закончили один и тот же институт, но учились на разных факуль‑ тетах и по-настоящему познакомились лишь здесь – она год назад приобрела участок, а он приехал помогать родителям перестраивать ве‑ ранду. А этим летом он уже строил её, то есть свой собственный дом. Он направился к Юльке. – Тише иди… – зашептала она, – вон, смотри. – Да, стоит и смотрит. – Знаешь… – Она пошевелила ногой, и окунь быстро отпрыгнул в сторону, так, словно вода была воздухом. – Рыбки разговаривали с моим пальцем. – И что они сказали? – Щука приглашала его на обед, а окунь просто хотел поиграть. Побегать наперегонки до камы‑ шей. Можно я твоей футболкой попробую по‑ ловить рыб? – Можно, конечно. Тем более я её стирать хотел. Она зашла по колено в озеро, расправила фут‑ болку и застыла над водой в позе богомола. За‑ тем с размаху опустила футболку в воду. – Юля, вылезай из воды, простудишься! – Шум оторвал Иру от книги. – Тёмка, вытащи её. – Мама, вода тёплая, – возразила дочь. – Вода тёплая, – сказал Тёма. – Юль, знаешь что? Давай наберем в ладошки воды и докажем это твоей маме, а то иначе она не поверит. Он сложил ладони лодочкой, зачерпнул воду и направился к Ирине. – Тёма… Тёма, не надо… – заверещала она, – у меня книжка! – Аа! – закричала Юлька, – давай её польём! – Ладно, не будем ей ничего доказывать, – Тёма ného potomka?“ Irina se usmála, ale oči od knihy nezvedla. „Ehm, nechte mě aspoň dočíst stranu.“ Líbil se mu život na chatě, líbila se mu Irina, žena, se kterou žil už několik měsíců, líbilo se mu slovo „my“, líbilo se mu, když ho na‑ zývala svým mužem. Byli stejně staří a cho‑ dili na stejnou školu, ale na různé fakulty, takže se pořádně poznali až tady – ona si tu loni koupila pozemek a on přijel pomoci rodičům přestavět verandu. A toto léto už stavěl její, to znamená svůj vlastní dům. Přistoupil k Julce. „Potichu,“ zašeptala, „podívej se sem.“ „Ano, stojí a dívá se.“ „Víš,“ šplouchla nohou a okoun rychle od‑ skočil stranou, jako by voda byla vzduch. „Rybky si povídaly s mým palcem.“ „A co říkaly?“ „Štika ho zvala na oběd, ale okoun si chtěl jenom hrát. Honit se v rákosí. Můžu si zku‑ sit nachytat ryby do tvého trička?“ „Jasně. Stejně jsem si ho chtěl vyprat.“ Zašla po kolena do jezera, rozprostřela tričko a strnula v pozici, jako by se modlila. Pak se rozmáchla a hodila tričko do vody. „Julie, vylez z té vody, nachladíš se!“ Hluk přinutil Irinu vzhlédnout od knihy. „Ťom‑ ko, vytáhni ji.“ „Mámo, voda je teplá,“ odporovala dcera. „Je teplá,“ řekl Ťoma. „Julko, víš co? Nabe‑ rem vodu do dlaní a zanesem ji tvojí mámě, jinak nám neuvěří.“ Udělal z dlaní misku, nabral vodu a vydal se za Irinou. „Ťomo… Ťomo, nemusíš,“ zaječela, „mám knížku!“ „Á!“ zakřičela Julka, „pojďme, polijem ji!“ „Dobře, nebudem jí nic dokazovat,“ zasta‑ 179 překladatelská hu – Что? – Мне не по себе в этом доме. Давай уйдём. Ещё скажут, что мы дверь взломали. – Да не бойся ты! Если что, мы же почти ничего не трогали. Просто зашли дождь переждать. К тому же дверь давно взломана. Это видно. – А вдруг кто-нибудь придет? – Ага, приссал. – Нет, просто показалось, что там в ёл‑ ках… – Тёма указал на ближайшую ель, тём‑ ный силуэт которой угадывался за пеленой до‑ ждя, – кто-то есть. – А представляешь такой дождь на несколько дней. – Нет, такой дождь долгим не бывает. Давай, что ли, в печи огонь разведем. Можно щуку пожа‑ рить, – он снова повернулся к печке. – Смотри этот лист как сковородка. – А кто за щукой пойдёт? – Ой! В дверях, закрывая собой весь свет, появилась массивная человеческая фигура. 180 vil Ťoma holčičku, „ryby se dají lovit ještě jinak.“ „Jak?“ „Musíme vykopat v písku speciální nádrž a tam je naženeme.“ „Jde se na to.“ Společně hrabali písek, pak spojili nádrž kanálem se zbytkem jezera, ale jakýsi člo‑ věk na vodním skútru profičel tak blízko břehu, že vzduté vlny rychle zničily celou jejich práci. „To je lump!“ rozhořčila se Julka. „Nic netrvá věčně,“ prohlásil hlubokomysl‑ ně Ťomka. „Ber to jako tsunami.“ „Jako co?“ „Tsunami. Taková veliká vlna, která splách‑ ne do moře celá města.“ „Jé, podívej!“ Julka už zapomněla na past a teď si prohlížela stopy v písku. „Sem se voda nedostala. Takové divné stopy. Kula‑ té, jako od tyčky.“ „Ukaž, podívám se. No teda. To nejsou stopy od tyčky,“ řekl Ťoma spiklenecky, „to jsou stopy berlí. Žije tu jeden člověk… no, ne tak docela člověk… Říkají mu vodní stařec. Žije ve vodě a už si v ní tak zvykl, že má místo nohou rybí ocas, takže se po souši pohybuje jenom o berlích. A zjevuje se za velkého lijáku. Takového, kdy tenká vrstva vody pokryje celou zem a on se může do‑ klouzat do svojí tajné chatrče, kde má scho‑ vané berle. Potom na nich v noci při měsíci obchází svoje pobřežní království. A když se tak zamračí, že je ve dne tma jak v noci, může se objevit i ve dne.“ „Nikdo takový není.“ „Ale je. Jednou, jako kluk, jsem s kamará‑ dem zašel do jeho chýše. A dokonce jsem si náhodou zkusil jeho berle.“ – И что он тебе сделал? – Ничего. Просто научил меня волшебному ры‑ бьему слову. Если низко-низко склониться над водой и его прошептать, рыбы исполняют твоё желание. – Тема улыбнулся. – А моё? – И твоё. Если ты встанешь рядом со мной вот так в воду, возьмешь меня за руку и загадаешь. Только это должно быть настоящее желание. – Ну вот, встала. – Она протянула ему ладош‑ ку. – Давай, прошепчи своё слово… – А ты загадала? – Загадала, загадала. Тёма склонился и, прикоснувшись губами к по‑ верхности воды, прошептал… „A co ti udělal?“ „Nic. Jenom mě naučil kouzelné rybí slovo. Jestli se skloníš nizoučko nad vodu a za‑ šeptáš ho, ryby splní tvoje přání.“ Ťoma se usmál. „A moje?“ „Taky tvoje. Jestli si stoupneš vedle mě do vody, vezmeš mě za ruku a budeš si něco přát. Jenom to musí být opravdové přání.“ „Tak už stojím.“ Natáhla k němu dlaň. „Za‑ šeptej ho svoje slovo.“ „Už sis přála?“ „Přála, přála.“ Ťoma se shýbl, přitiskl rty k hladině a za‑ šeptal… 181 překladatelská hu остановил девочку, – рыбу и по-другому ловить можно. – Как? – Надо вырыть в песке специальный загон и туда загонять. – Давай. Они вместе рыли песок, затем соединяли загон каналом с остальным озером, но какой-то чело‑ век на водяном мотоцикле пролетел так близко от пляжа, что набежавшие волны быстро унич‑ тожили все их труды. – Вот гад! – возмутилась Юлька. – Ничто не вечно, – сказал Тёма глубокомыс‑ ленно, – воспринимай его как цунами. – Как что? – Цунами. Такая большая волна, которая смы‑ вает целые города. – Ой, смотри! – Юлька уже оставила идею загона и теперь разглядывала следы на пе‑ ске. – Сюда вода не добиралась. Какие странные следы. Круглые, словно от палки. – Ну-ка, посмотрим. Ого. Так это следы не пал‑ ки, – сказал Тёма заговорщицким голосом, – это следы костылей. Здесь живет один человек… ну, не совсем человек… Зовут его водяной дед. Он живет в воде, и настолько привык к ней, что вместо ног у него рыбий хвост, и по суше он пе‑ редвигается только на костылях. А появляется он в сильный дождь. В такой, что вода покрыва‑ ет землю тонким слоем и он может доскользить до своей тайной хижины, где хранит костыли. Потом на этих костылях ночью при луне обхо‑ дит прибрежные владения. А если туча такая низкая, что днём становится темно как ночью, то он может и днём появиться. – Такого не бывает. – Бывает. Однажды, когда я был маленьким, мы с другом зашли в его хижину. И я даже случайно примерил его костыли. Vladimír Šrámek Několik drobáků rosy Seděl na břehu potoka, který již ztratil svou bystrost, líně se povaloval po lukách a jen občas – jako by si chtěl připomenout svou bujarou minulost – poposkočil po několi‑ ka vzdorujících kamenech. Na louce kolem sebe měl popsanou haldu papírů, které pomalu a opatrně rozstřihával na jednot‑ livá slova. Opatrně, bál se slova poškrá‑ bat, či jim dokonce způsobit hlubší rány, o amputaci slabik nemluvě. Když skončil tu náročnou, několikahodinovou operaci, nastrkal slova do prázdného pytlíku od bu‑ chet, které koupil ráno v krámu ve vesnici, a popošel k vodě. Namočil pytlík a ten se při prvním rychlejším pohybu proti vodě roztrhl. Slova se vysypala, pokryla hladinu jak hejno vodoměrek a zakroužila v tůni pod olší. Karel nasadil na nos levné brý‑ 182 le s věčně zapatlanými skly. Nahlas začal předčítat: „Katedrála, kolem, roh, vzplanu‑ la, dlouze, tabák…“ Zjevně uspokojen luskl prsty, a od lesa přilétl poryv větru jak cviče‑ ný sokol. Krátce přejel svými prsty po vodní valše. Vodní hádci se vzedmuli, chňapli po slovech a celé to klubko zmizelo pod hla‑ dinou. Karel šel dál podél potoka a kontro‑ loval, zda nějaké slovo nevypluje zalknuté o kus dál po proudu. Neviděl ale nic. Slova se asi zuby nehty držela spletitých kořenů olše, která jak plavčík pozorovala hladinu. Nad potokem se začal břeh prudce naklá‑ nět a skály nestydatě ukázaly holá břicha. Karel se zastavil a čekal. Věděl, že přijde. A skutečně – slunce ukročilo na obloze a škvírou mezi stromy se mu opřelo do zad. Mezi skály vystoupil Karlův stín. Ne‑ šramot souměrně vyšší než jeho tvůrce, ale: „Kdo je vlastně tvůrce koho?“ pomyslel si Karel. Uklonil se a Stín udělal totéž. Chvíli je oba bavilo dvornosti opakovat, ale pak Karel zamával a udělal pár kroků stranou, mimo kužel světla. Přebrodil a začal šplhat do protějšího svahu, který přeci jen nebyl tak prudký. Vydrápal se na lesní cestu a oblou‑ kem se pustil zpět. Při cestě jak zlé svědo‑ mí stály zbytky zdi. Bývalá hájovna. Pytláci tady kdysi pověsili hajného za nohy ze stro‑ mu tak, že mu hlava končila přímo v mrave‑ ništi. Zaživa! „Brrrr, strašná smrt,“ otřásl se Karel a utrhl šťovík, který od té doby u vlh‑ ké zdi roste. Nechal si na jazyku rozpustit jeho kyselou chuť. A v ruce rozdrtil mladou kopřivu, až se mu dlaň podebrala. Díval se přitom za zeď, zda se v bývalé místnosti něco nepohne. Ne, žádný pohyb, ducha hajného tímto rituálem nevyvolal, ty dvě bolesti byly pořád nesouměřitelné. Cesta byla široká tak akorát, aby mezi špič‑ kami smrků probleskovalo na zem slunce. Až v zatáčce se stromy rozestoupily a toho využilo ke slunění hned několik kamenů. Karel se posadil a opřel se o vůdce smečky. Ten právě poobědval horké slunce a přes tenkou košili příjemně pálil do zad. „Vy‑ právěj,“ řekl Karel a Kámen začal vzpo‑ mínat na pocestné, kteří svou chůzí kdy rozechvěli udusaný povrch cesty. „Je to fakt rozdíl – nechat se rozcupitat střevíčky nevěrných paniček, které honem honem běží do prvního stínu, nebo se dát rozdu‑ pat holinami nadlesního… – ten panečku ví, co je bolest!“ Karel se usmál a přitiskl se přitom na kamennou kůži. A Kámen mu z vděku za tu slast lupnul v zádech a zbavil ho bolestí, které ho už týden trápily. Vše je tak jednoduché – napadlo Karla a lehkým krokem ušel dalších pár set metrů. Tam uprostřed mýtiny jediný strom. Už si ne‑ trpělivě přerovnával kořeny. Ne, nebylo to nad zemí vidět, ale Karel to poznal. Vytušil. Scházeli se tu. Borovice. Větve rozmáchlé kolem těla, jako by jehličí sypala malým skrčkům, kteří se jí tulili k mohutné noze. Karel prokličkoval mezi těmi caparty a ob‑ jal ji. A neznatelně se začali pohybovat do rytmu. Borovice proteplila kůru náhlým návalem mízy – a dost! Odtáhli se náhle od sebe, jako by se zastyděli… Seběhl ze stráně, přebrodil, boty nezul. I boty chtějí pít. Čvachtavým krokem stou‑ pal směrem k místu, kde začínal sad. Pod paži vzal starou, ohnutou břízu, která se tu do kopce belhala, co pamatoval. „Pojďte, pomohu vám,“ a Stařena nepatrně narov‑ nala zlomené tělo a nechala se vést. Nevěs‑ ta v uválených šatech – prohlížel si Karel bílou róbu z minulého století. Obřadně se však uklonil a nechal břízu odpočinout na samém okraji sadu. U kamenné zdi. Jeho Zdi. Pohladil její vrásky, staré snad jak žil‑ kování prvohorních kapradin, které rostly ve vlhku opodál. Sehnul se a na hrb Zdi ze 183 184 kolem ohniště. Pak si do ní lehl, břichem k zemi, a snažil se nasát její vůni. Napůl omámen se převalil na záda a pozoroval, jak velká černá velryba proplouvá oblo‑ hou. Nadýchla se tmy a vystříkla do výšky mohutný gejzír hvězd. Karel pospojoval body hvězd do obrazců. Jiných než včera večer. Jiných, než bylo zvykem po celá tisí‑ ciletí. „Kobyla, Sen, Vodovod…“ Spokoje‑ ně potichu zhodnotil výsledek dnešní vý‑ uky nebeské deskriptivy. Pak se překulil na bok a v uhlíkách jak ve vnitřnostech obět‑ ního zvířete se snažil přečíst osud příštího dne… Spokojeně se usmál. Žhavé na žha‑ vém tam stálo, že mu Starý otec zase k ránu pošle několik drobáků rosy, aby bylo za co ve vesnici koupit rum a chléb. šramot sadu přihodil další závaží. A ona podklesla v kolenou, ale pak zapřela nohy jak vzpě‑ rač, zadržela dech a… udržela nový kámen nad hlavou. Už jen pár kroků, a stál u chalupy. Stmíva‑ lo se. Pod kolnou nalámal několik klacků a zapálil pod nimi v ohništi staré noviny. Počkal, až chytnou plným plamenem, a až poté se snažil znovu, po měsících, rozluš‑ tit jejich zprávy. Ale nevzpomenul si už na nic, co titulní strana známého deníku ohla‑ šovala palcovými titulky. Noviny mu umí‑ raly před očima. Karel přidal několik polen a oheň začal lačně polykat. Karel se vrátil k chalupě a sáhl po kose, která tu opřena o zeď odpočívala od minu‑ lého večera. Vzal ji za rámě, přidržel si ji jak k tanci a několika obraty pokosil trávu 185 telegrafické recenz Petr Čermáček OD VODY KE KAMENI Oproti prvotině Paměť vody Ladislav Puršl (nar. 1976) ve sbírce Mločí mapa (Host, Brno 2008, náklad neuveden, cena 115 Kč) své obrazy zna‑ telně zpřesnil a znalé‑ havěl. Ostré, překvapivé vidění, které je zároveň tlumené – z přemíry světla se tmí a kontury staly se nejistými… Kontrasty mezi dnem a nocí či světlem a stínem se v Puršlových básních něko‑ likrát opakují: „Slunce stojí, / pak se vrací, láme se v půli. // Zapadá půl na východ. Půl / stojí a nezapadá…“ Nejistý stav na rozhraní – ještě jsme úplně neusnuli, ale již také nejsme bdělí… Reálný svět a sen se mísí. Přesně takové jsou mno‑ hé básně sbírky. Výtvarný doprovod tvoří strohé, syrové kresby Aléna Diviše a je to doprovod zcela adekvátní. Pur‑ šlovy básně jsou totiž velmi výtvarné, krajina, detaily, světlo, vše je kresebně cizelované – svým napětím mezi rych‑ lým načrtnutím a lpěním na detailu či postupným upřesňováním obrazu dal‑ šími čarami‑slovy. A stejně jako Divišo‑ vy kresby působí Puršlovy básně často jako bolestný sen, v kterém se skrývají neznámí běsi… Pokud bychom se po‑ koušeli hledat další souzvuky, kromě Demla, kterého může Puršl připomí‑ nat především v osobnějších textech, 186 jako jeden z prvních by vytanul na mysli Bohuslav Reynek. A to rozhodně nejen proto, že je v jedné básni zmiňována jeho grafika. Motivy, místním ukotve‑ ním, ale také rytmikou je Reynek zce‑ la přirozeně evokován. „Jób z Petrkova přežehnaný vlaštovkami“ zcela přirozeně pobývá v Puršlově světě, ve světě, kde bolest i úžas mají pevné místo a často jsou blízko, velmi blízko sebe. Texty Dagmar Urbánkové (nar. 1972) v kníž‑ ce Ta hlava větru vypadá jako pes (Host, Brno 2008, náklad neuve‑ den, cena 149 Kč) jsou půvabně nezařaditelné. Svět snu a dětské fantazie (podoben světu Alenky v říši za zrcadlem či Ada‑ movu světu za roztrženou nohavicí z autorčiny knihy Adam a koleno), hravé portréty, postřehy a glosy, odposlech‑ nuté rozhovory z vlaku a nejen z něj. Na první pohled možná trochu nesou‑ rodé seskupení, při druhém a dalších pohledech však nikoliv, všechny texty cosi příjemně spojuje. Osobitá výtvarná vizuálnost? Hravý nadhled v kombinaci s neskrývanou, ale ani nijak akcentova‑ nou senzitivitou? Snad. Každopádně je to knížka osvobozujícím způsobem uvolněná, svobodná. Jednou přesná vtipná miniatura: „Také že my v ČR máme malinké lidi, / malinkou paní, / která nedosáhne v čekárně z lavičky na zem / a vedle sebe má pytel s okurkami.“ Podruhé snivý záblesk: „JEN TAK / – že se potkávají ve stínech. / Proto nemohou mít těla. // Obzor je nižší, / už posekali řepku. // Mléčná kočka v poli všechno zhojí.“ Obtížně se tahle knížka popisuje, o to lehčeji se však čte a o to důrazněji si říká o opakované čtení. Být tak poučený poezií, jako je Petr Mikeš (nar. 1948), a přesto umět být prostý a přímočarý a nebát se toho, to je opravdu obdivuhodné. Útlá knížka Starý dům – haiku a jiné básně (Periplum, družstvo nakladatelů, Olo‑ mouc 2008, náklad a cena neuvedeny) je po všech stránkách čistá – svou jednoduchou, výstižnou grafickou úpravou, průběžným římským číslováním básní i jejich vnitřní náplní. Výstižnou charakteristiku knížky nabízí Mikeš sám titulní básní: „Těmito verši / si pomník / nevystavím. / Jen starý dům / vzývám a stavím.“ Starý dům je zkrátka sbírka sevřených, citlivých miniatur – vyznání mi‑ lované ženě, hodolanskému domu a jeho okolí, haiku – vzkazy milovanému autorovi (Ezra Pound), přátelům, britským a ame‑ rickým básníkům, které autor překládal… Básně psané jako haiku zní zcela přirozeně, přitom jsou to haiku tematicky i formálně (většinou sedmnáctislabičné, v dělení 5 / 7 / 5 slabik), a toho v češtině dosáhnout není rozhodně jednoduché. Obejdou se bez ja‑ kéhokoliv „východního oparu“, tj. odkazů, duchovních evokací či rovnou nápodob (jak lze u mnohých evropských autorů hai‑ ku pozorovat), mají precizní rytmus a rým, jsou inspirovaná i inspirativní: „Jen kousky sbírám / neznámé řeči a slov. / Kov, okov a kov.“ Část básní je doprovázena anglickými ver‑ zemi Matthewa Sweeneyho a jsou to verze velmi invenční, tj. nejsou jen ozdobou či přívažkem, ale skutečným obohacením, dialogem s autorem sbírky. Mikeš: „Ostravské nory / jak Mariánské hory, / jak zbytky Tory.“ Sweaney: „Your Ostrava nights: / like Marian mountain heights, / like Hanukkah lights.“ Že by bylo rozhodně škoda, kdybychom si básně Emila Boka (nar. 1925, zemř. 2007) nemohli číst, mne přesvědčily už dvě sbírky, které se mi v minulých le‑ tech dostaly do rukou – Prérie a Jedy blaženosti. Po všech stránkách zdařilý výbor Milování na deštném polštáři (Zahrada, Tábor 2008, náklad a cena ne‑ uvedeny) mne v tom utvrzuje. Bokova imaginace, spřízněná s imaginaci nezva‑ lovskou, je bohatá i vzácně melancholicky ztišená a zejména v posledních sedmi le‑ tech tvorby jsou básně, z ní vzniklé oprav‑ du brilantní: „Jako bych tu už kdysi byl: / zimou vybělené křoví / a mezi starými domy / spí na otomanech milenky / zcela nahé, / obtočené jen stříbrnou / přízí.“ Fascinujícím způso‑ bem prolínající světy fantazie, vzpomínek a reálné skutečnosti se potkávají na minia‑ turních půdorysech přesvědčivě, působivě, v básních je ironie i tklivost, jsou nápadité (a to i tam, kde jsou vystavěny z básnic‑ kých spojení, která sama o sobě by mohla být dnes již považována za omšelou bás‑ 187 telegrafické recenze nickou veteš) a jazykově vytříbené. Řada obrazů je natolik jiskřivá, že by obstála i sama o sobě, tak jako se přesně vybrouše‑ né kameny obejdou bez šperku: „A potom se město ve tmě obrací / vzhůru břichem / jak hejna světélkujících ryb / v protější nemocnici.“ Přes dobově podmíněnou rozdílnost básní z jednotlivých období tvorby (nejstarší bá‑ seň v knize je z roku 1941, nejmladší z roku 2007) působí výbor velmi soudržně, což je jednak zásluhou kvality Bokových básní a jeho tvůrčí konciznosti, jednak zásluhou editora Radima Kopáče (který navíc výbor doplnil precizním, faktograficky bohatým a přitom velmi živým doslovem). Textová kvalita knihy je navíc umocněna grafickou úpravou, skvostný obal s využitím Bokovy kleeovsky jednoduché kresby je podpořen invenční čistou typografií Lucie Mrázové. Je zkrátka opravdu potěšením v téhle knize listovat a lze si jen přát, abychom se v po‑ dobné kvalitě dočkali i vydání dalších textů z básníkovy pozůstalosti. Sbírka Mojmíra Vrby (nar. 1962) Zatloukat hřebíky do vody (edice Stůl, Psí víno, Praha 2008, náklad neu‑ veden, samostatně nepro‑ dejná příloha) má možná trochu smůlu, že se ocit‑ la v hromádce s předchozími tituly. Ve srovnání s jejich nadprůměrností je její průměrnost zvláště patrná. Filozofující postřehy zní sice nečekaně, ale také jaksi samoúčelně, chladně či vyprázdněně („zatloukáš hřebíky do vody / tak snadno / se ohýbají“). V lyričtějších básních se zase obje‑ vují poetické triviality typu: „…a nad nimi / 188 ocenky co s večerem / tak sladce voní / semínka n jak zrnka pepře / sladký čas / opadávající do hlíny.“ Relativně časté aforistické ladění je spíše křečovité či předvídatelné než jiskřivě vtipné. Básně, které znějí či mají znít „re‑ belsky“, pak často působí příliš plánovitě či tezovitě („každý večer / si omývám tvář / a pohlaví / stále ještě / věřím na lásku“). Jen občas je v nich přesvědčivá sarkastická hořkost, tak jako v básni Osobnostní pozitivní kurz: „už nebudete / neurotiky / kuřáky / alkoholiky /outsidery // jaké je to / štěstí / vyhladí / celou mou rodinu.“ Bohužel, takhle to „sedne“ jen občas, jinak jako by stále něco přebývalo či chybělo. bylo, spíše je snivcem, kterému je jedno, jak si s tím čtenář poradí, zda bude podezírat těsná sousedství velkých slov a symbolů za neúnosná („ROH zvuků sytosti. / Pavučina. Brána samoty. / Štěkot psů. Věčnosti / sežrané čelistmi dobroty. // Hlasy chodící stájemi / ráje. Srdce unášeného / jiskrou. Temnými hrázemi. / Slast. Nebe neklidného.“). Tato kniha se dá snad okouzleně poslouchat, stěží však sdílet. Odvalit Kámen mlýna (Host, Brno 2008, náklad neuve‑ den, cena 120 Kč) Stanislava Denka (nar. 1962) je svízelný úkol. Ostře sekané verše z krátkých vět dobře zní, zvučná i skřípivá slo‑ va v nečekaných sousedstvích sama o sobě navozují atmosféru – mírně tajemnou, rustikální, náměsíčně snivou, s očekáva‑ nými vertikálami a tajemnými zjeveními. Jenže proniknout hlouběji je často přinej‑ menším nesnadné, navrstvení obrazů se místy může jevit nahodilé nebo odvíjející se jen od zvuku slov, nikoliv již od jejich obsahů… Možná je to dáno jen osobitou autorovou imaginací (podpořenou archai‑ zujícím lexikem), to připouštím, výsledek je však stejný – básně se často ocitají na hra‑ nici srozumitelnosti či za ní a podezření z prázdnoty se tak při čtení sbírky čtenáři chtě nechtě neodbytně vrací… Přitom ne‑ myslím, že by tomu tak u Denka skutečně 189 recenz recenze ČEREPKOVÉ ZAKLÍNÁNÍ PROTI OBROVSKÉ TMĚ Vladimíra Čerepková: Zimní derviš TORST Praha 2008 Zimní derviš je třetí kniha česko ‑francouzské básnířky Vladimíry Če‑ repkové (narozené 4. února 1946 v Pra‑ ze). Debutovala rok po svém odchodu do exilu sbírkou Ryba k rybě mluví (Čes‑ koslovenský spisovatel, 1969), před osmi lety publikovala v pražském Tor‑ stu konvolut Básně, snášející dohro‑ mady texty od počátku 60. do konce 90. let – a na samém sklonku loňské‑ ho roku vydala jmenovanou novinku, čítající ne víc než padesát čísel z let 2004 – 2007. Čili jde o ukázku z nejak‑ tuálnější tvorby. Navzdory skromnému rozsahu je to soubor přesvědčivý; málem se chce rouhavě říct, že by k přehlédnutí au torčina básnického světa stačilo i mé‑ ně – vždyť v bezejmenném textu o de‑ seti verších, který knížku uzavírá, máme Čerepkové aktuální poetiku ja‑ ko na dlani: „V kapradí / pichlavá křídla / vznosné bodliny / dutý čas / a zhasla sova / slovo sen / lesem jdu / svou ozvěnu si volám / probouzím prázdnotu / prohýřím pohyb“ Citovanou báseň zřejmě zrodilo vol‑ né asociování, spontánně řetězená 190 slova‑obrazy, a to jak na základě sym‑ bolicky významové, tak rytmicko– zvukové příbuznosti; přičemž autor‑ čino lexikum je jedněmi i druhými potencialitami přímo nabité. Silně tu vnímáme romantický kořen: zejmé‑ na v projekci básnířčiny afektivity na „plátno“ přírody; ale též v osamělosti, nedialogičnosti její chůze lesem, který přirozeně koresponduje jak s lůnem přírody, tak s fantazijní, iracionální složkou této poezie. V druhém plá‑ nu zde ovšem čteme překonávání onoho romantického základu (resp. základu beatnického, vezmeme‑li v potaz dobově aktuální romantic‑ kou odnož), a to směrem k souzvuku s metafyzickými zenovými říkadly či hádankami, které mají funkci jakési poslední záchranné sítě. Poslední ve smyslu tvarové redukce na minimum veršových tahů i obsahové koketerie se znicotněním – svým i vesmírným; s absurdním vzýváním vlastní ozvěny, probuzené prázdnoty, prohýřených pohybů. Ve svém čtyřicet let starém debutu Če‑ repková zužitkovala ohlasy americké beatnické poezie plus domácí blueso‑ vé inspirace, aby jimi podepřela bezú‑ těšnou zprávu o vlastním dětství a do‑ spívání (nepoznala otce, vyrůstala po dětských domovech, později byla hos‑ pitalizována v psychiatrické léčebně). Svůj imaginativní potenciál, rozhodně mocnější než u generačních kolegů Václava Hraběte a Inky Machulkové, plně uplatnila zejména v textech ze 70. let. Svazek Básně je z první půle pře‑ devším knihou exilového neklidu, vějířem expresivních gest, rázných slovních vírů, strhávajících do svého jícnu jednu životní kótu za druhou: domovinu, přátele, lásku, životní smysl. Hluboko za půlí se kniha láme v nový rytmus: apokalyptická bouře doznívá v dotycích nových břehů; fantazij‑ ní vichřice utichla, veršový příboj zeslábl na minimum. A mezi stromy se vyloupla mlčenlivá silueta „zimního derviše“. Novinka Vladimíry Čerepkové je svému titulu nablízku: autorčina senzibilita zů‑ stává (pod)zimně chladná a její texty mají nejblíž k zaříkáváním. Jimi napříč se přelé‑ vají klíčové motivy čerpané z přírody, jež je nejčastěji nahlédnuta prizmatem denního i nočního snění; potkáváme tu zmíněný les, ovšem také vítr, hvězdy nebo déšť, v je‑ hož kapkách se zřetelně odráží osamělost básnického subjektu. A je to osamělost abs‑ trahující, jen zřídkakdy zatížená konkréty situačních prožitků. Výsledné magické formule se pak dotknou tu poetiky Wer‑ nischovy (zejména jeho „zenových“ mini‑ atur, metafyzických a lehce groteskních zároveň; viz báseň Připojíš k větvičce kosti), tu dikce pozdního Ivana M. Jirouse (když Čerepkové textem výjimečně prosvitne mi‑ lostnost, nostalgické ohlédnutí za kýmsi druhým; báseň Černý salamandr). Ovšem nejzřetelnějším příbuzným Zimního derviše je poezie chebské Viktorie Rybákové: obě básnířky, byť od sebe vzdáleny o generaci, jsou ve svých málomluvných textech silně podmanivé. S podobnou vervou se zaklí‑ nají v sítě přirozeně mélických obrazů: „hvězdným zpěvem slavíka“ – proti „obrovské tmě“. Radim Kopáč SRDCE PŘESTÁVÁ NA OKAMŽIK TLOUCT Nikki Giovanniová: Houpání na duze PERIPLUM, Olomouc 2008 „Ve skutečnosti to není špatná země… nejspíš… ta nejlepší možná naděje… pro lidské bytosti“, napsala v básni Moje Amerika „kněžna černé poezie“ Nikki Giovanniová. Rodač‑ ka (1943) z Knoxvillu ve státě Tennesee, je v básnickém díle i v občanském životě programově „černou ženou“, enfant terri‑ ble, perlou v dlouhém náhrdelníku černoš‑ ských tuláků pod americkými hvězdami, jakými jsou básníci Richard Wright, Alice Wolkerová nebo patrně nejznámější čer‑ nošská celebrita americké ženské literatury Toni Morrisonová. Jaká byla Amerika v očích dívky, která do básnického proudu vstoupila razantně, re‑ belsky a bezhlavě už v průběhu šedesátých let minulého století? Americká poezie neztratila ze zřetele své otcovské inspirátory: Allana Edgara Poea, který však byl víc evropským duchem, de‑ kadentním blížencem Baudelairovým, a velkého rapsóda Walta Whitmana, pan‑ teistu a vesmírného symbolistu. K těmto směrodatným oporám je dlužno připočíst ještě další výrazné vlivy: dílo Langstona Hughese, k němuž se hlásí většina americ‑ kých tradicionalistů včetně naší autorky, a působivost či ozvěnu přirozeného lyri‑ smu a postromantického vanutí, jež chtě‑ lo přesáhnout industriální a technickou 191 recenze civilizaci strojů a mechanismů návratem k panenské přírodě a k lesním šerům, jak je ve svých filozoficko‑básnických spisech uměli vyvolat Thoreau a Emmerson a jak je později téměř myticky i elegicky zobrazo‑ val Robinson Jeffers. Nad těmito řečišti se tetelí hudba čer‑ nošských blues a madrigalů, spirituálů a protestsongů, táhlých saxofonových sól, nesoucích se nad městskými čtvrtěmi prosáklými splínem a revoltou, jako byly newyorský Haarlem či „francouzská čtvrť“ v New Orleans, pokládaná za kolébku amerického jazzu. Jazzové echo se však rozprostírá i nad odlehlými kouty Severní Ameriky či nad příhraničním prostorem s Mexikem, který se v jedné fázi tvorby sta‑ ne i epicentrem básní Nikki Giovanniové. Ta ovšem za své autentické předchůdce či společníky pokládá hlavně hvězdy nadchá‑ zející popové éry Billie Holidayovou nebo Arethu Franklinovou. Rosa, jak někdy své verše Giovanniová po‑ depisovala, se vždy vehementně hlásila k Americe jako k prostoru neomezených možností, kde je v rámci životního poci‑ tu opojnosti, satori, možné překlenout i dramaticky tragické okamžiky existen‑ ce. Pokud její čtenář odhlédne od tako‑ vých konotací a ponoří se do zpěněného proudu její obraznosti a senzitivnosti, pak možná v jejích básních o „černých“ pře‑ hlédne úzkost překrývanou ironií a skoro dětským nasazením či oddáním se osudu, jenž je jako v každém životě jednou vese‑ lý, jindy smutný. Rimbaudovská polarita živelného optimismu, který člověku nabízí mimo jiné i zdařilá báseň, a skepse, jež na‑ opak často brání v psaní veršů pokračovat, 192 je také dominantním dualismem Nikki Giovanniové. V černošském, skoro divošském kotli, kon‑ trastujícím s chladným, vykalkulovaným a nábožensky motivovaným životem bílých spoluobčanů, vůči kterým autorka nikdy neutrousí zlé slovo, se odehrávají rovněž její poněkud zběsilé mikropříběhy. „Loni v létě jsem byla ptákem / tahala slámu z polí / škubala bavlnu ze starých křesel / dělala si tiché hnízdo // Koupala se v kašnách / byla neklidná / když se blížily kočky / Milese a Tranea a Billie Holidayovou / nasávala jako potravu,“ vyzná se v básni Prostě jazz, sugerující představu životního štěstí, volnosti černého ptáčete neohlížejícího se na konvence. V takových básních se autorka objevuje jako bytost s hlavou plnou revolučních vizí: „Mívala jsem bojovné / sny o převzetí moci / v Americe abych těm bílým / ukázala jak se to / dělá.“ Avšak i takový básnický rebelant se pojed‑ nou stáhne do sebe jako psisko, jemuž ublí‑ žili a které si po nocích líže rány. „Můžu být / sama se sebou / bylo mi / smutno samotné / teď je mi smutno / s tebou / něco není v pořádku / všude / kam se hnu / bzučí mouchy.“ Druhou polohou lyriky Nikki Giovanni‑ ové, tou méně výbušnou a zářící jako pro‑ vzdušněný plamen, je pozice nostalgická a deziluzivní, i když i tehdy prostoupená naivností a čistotou nebo syndromem fatál‑ ních milostných vztahů a nevraživostí, mezi kterými pluje ostrov samoty. Pro „milovaného“, který „zmizel jako šek z minulého týdne“ a „jako ta léta mezi / dvacátým pátým a třicátým rokem“, je básnířka připravena zřeknout se prchavých rozkoší a dojmů z literárního, revolučního a vlastně i jakéhokoliv spole‑ čenského života a odejít tam, kde se nachází milovaný člověk, v jehož blízkosti, jak Nik‑ ki jednoznačně a zpříma tvrdí, „slyším jak mé srdce přestává tlouct / jen na okamžik.“ Blues, jazzová ozvěna, těkání po konti‑ nentu poezie, který jako by neměl hranic, je náhle střídáno pohledem do metafyzic‑ ké propasti lásky, při kterém člověk bývá mnohdy sám. A právě v těchto verších Ni‑ kki Giovanniová přesahuje polodivoký re‑ volucionářský sen a ihned se ocitne v blíz‑ kosti veršů J. Ashberyho, G. Kinnella nebo své předchůdkyně v samotě Emily Dickin‑ sonové, kterou pravděpodobně nečetla, ale jež nám ztělesňuje kvintesenci čistého ženského lyrismu, nepotřísněného eman‑ cipačními nebo politizujícími akcenty. Český výbor z poezie Nikki Giovanniové ve zdařilém překladu Jitky Herynkové nese výmluvný titul Houpání na duze. První slovo jako by naznačovalo básnířčinu nestálost a dynamiku, ale také spočinutí v kolébavém mírném pohybu, který poskytuje jistotu do chvíle, než člověk zjistí, že jeho houpačka visí na barevném oblouku tonoucím v nebi. Jan Suk VŠEDNOST kulturně‑literární revue PANDORA 16–17 / prosinec Občanské sdružení Nad Labem, Ústí nad Labem 2008 Všední věci a každodenní život se stávají zřejmě jedním z oblíbených témat pro lite‑ rární revue, po Welesu 26 se mu věnuje i na konci roku vyšlé dvojčíslo Pandory. Pando‑ ra má přes 240 stran, rozepisovat se o kaž‑ dém textu či autorovi by bylo únavné pro čtenáře i pro mne, v následujícím textu je tedy komentován pouze výběr příspěvků… Co se redakci rozhodně podařilo, je na‑ lákat čtenáře velkými jmény – Václav Ha‑ vel, Jan Zábrana, Mariusz Szczygieł (před dvěma roky mu vyšla značně reflektovaná a oceňovaná kniha Gottland). Zatímco roz‑ hovor s Václavem Havlem nepřináší nic no‑ vého ani výrazně osobitého, texty dalších dvou jmenovaných jsou bezesporu vrcho‑ lem revue. Dosud nepublikovaná povídka Jana Zábrany, pojmenovaná editory (podle mne trochu zavádějícím způsobem) Princ karneval, je brilantní, plastičnost, se kterou Zábrana dokáže vykreslit právě všední udá‑ losti a věci, je mimořádná… Když vezmeme v úvahu, že jde zřejmě o text, ke kterému se autor později už nevracel (soudě podle neopravených překlepů), jde kromě jiného o další potvrzení zřejmého faktu – Zábra‑ na měl mimořádný talent od pána boha. Text Mariusze Szczygieła o ženě, která si sedmapadesát let zaznamenávala do sešitů (celkem jich nalezli přes sedm set) všední události svého života, je zajímavý nejen tím, o čem vypráví, ale také tím, s jakou lehkostí a řemeslnou zručností je sepsán. Nepřímo, ale o to naléhavěji vede čtenáře k podnětným otázkám. Lze objektivizovat svůj život? Lze se o sobě dozvědět něco z výčtu aktivit, věcí, lidí? Nebo ne? Proč si Janina Turková tak dlouho a s tak pečlivou nezaujatostí zaznamenávala snídaně, obě‑ dy, večeře, nalezené předměty, potkané lidi, přečtené knihy, ohlášené i neohlášené návštěvy…? Szczygieł neodpovídá, jen srov‑ nává, naznačuje… 193 recenze Ve srovnání s oběma zmíněnými texty je překvapivé, že se poměrně velká část blo‑ ku Beletrie věnuje jen jakémusi školnímu opakování látky k danému tématu. Bloky básní Petra Halmaye, Petra Hrušky, Petra Krále a próza Jaroslava Kovandy (celkem 28 stran) jsou totiž vybrány z vydaných knih. Přitom autoři, kteří jsou ve stejném bloku zastoupeni texty dosud nepublikovanými, se těmto opakovaným autorů vyrovnají nebo se jim alespoň blíží. Zejména básně Ireny Šťastné (Václavíkové) patří k básnic‑ kým vrcholům čísla – obrazivé, jazykově pestré básně se k všednosti vztahují poně‑ kud jinak, než tomu je u většiny dalších zastoupených autorů, s gestem, které je osobité, srozumitelné, a přitom efektní („Po dětech / prosychaná. / Žena vyloupaná. / Bezvlasá nevědomá. / O kmen zády ke vsi / sedí. A kruhovousý / muž. Pálivý / na jiném místě. / Sleduje zemi. / V hlavě své dávno / rozvedené manželství. / Ještě se bylo o co hádat / na koho řvát v kňouravé noci. / Dvě kuny slepeného rozvedeného života. / Dvě kuny života. Sedí stojí nevidí.“) Kromě Šťastné stojí za zmínku rozhodně také Vít Janota, zastoupený osmi staršími, leč dosud nepublikovanými bás‑ němi. Kromě toho, že jeho texty k tématu opravdu nezpochybnitelně patří, zajímavě načrtávají autorský vývoj od začátku deva‑ desátých let do doby, kdy Janotovi začaly vycházet básnické sbírky. Zařazeny ve stej‑ ném čísle jako Princ karneval mi chtě ne chtě připomínají (tedy alespoň dvě z nich) Zábranovy básně, a to formou i obsahem (spřízněnost cílená, či spřízněnost natu‑ relem?): „…Kdo ví kdy v Praze naposled ležel sníh / Snad podle starých fotek… Úsměvy! …řekni sýr! / Kde jsou tvá přání? Vyrostla jsi z nich / 194 jak z dětských etud pro klavír // Na konci ulice už začínají pole / v brázdách tmavé body schoulených ptačích těl / pilovat prstoklady Žiju teď v jednom kole! / Jen dětský zmatek jak sifón vyšuměl“ Z výtvarné části Pandory mne nejvíce oslovují grafické záznamy Jany Měřičky. Způsob, jakým estetizuje všední realitu, je originální. Překrývající se vektorové kres‑ by s technicistní přesností zachycující ob‑ rysy lidí (v tramvaji, v rajské zahradě, na katastrálním úřadu), výsledný dojem má přitom do realismu více než daleko, řada grafik na první pohled připomíná spíše sý‑ korovskou abstrakci. Ve srovnání s tím fo‑ tografie Richarda Čermáka, portrétujícího zahrádkáře v kolonii Pučálka, nepřináší nic podnětného obsahově ani formálně. Na bělostnou (zbytek revue je na nebě‑ leném papíře) výtvarnou pasáž navazuje v bloku Teorie zajímavý (leč na můj vkus snad až příliš intelektuálně vykonstruova‑ ný) text Martina Koláře o tvorbě Běly Ko‑ lářové. Další teoretický text, studie Martina Čecha o náhodě jako fenoménu přiroze‑ ného světa, má pro změnu snad až příliš volnou vazbu k tématu čísla, jakkoliv je for‑ mulačně vybroušen (míru originality názo‑ rů nejsem bez filozofického vzdělání jaksi s to posoudit): „Zdá se, že tento věčný dialog mezi náhodou a pravděpodobností je současně dialogem mezi imanencí a transcedencí, dialogem mezi různě ztvárněnou představou celku a světem, jak je prožíván v rámci psychologického prostoru…“ Další z textů teoretického bloku mne bavil a pobavil, a to i svým zařazením právě v tomto bloku. Martin Zubík totiž na jedné straně zdařile objektivně‑subjektiv‑ ně popisuje zabíjačku, na straně druhé se s křečovitostí (předstíranou?) i nadhledem snaží tvářit vědecky a psát to, co inzeruje podtitulem, tj. „etnografickou terénní studii“. Rozpor ironizujícího nadhledu a objekti‑ vizačních formulací je vtipný už od první věty: „Předkládaný text se zabývá likvidací zpravidla čtvernohého domestikovaného savce v intencích tradičního vesnického folklóru: vesnickou zabíjačkou.“ Celkově tohle číslo Pandory působí velmi přesvědčivě a i přes výše uvedené výtky vy‑ rovnaně. I proto si nemohu odpustit ještě závěrečnou glosu – za zcela postrádatel‑ nou považuji anketu Literátovy všední dny. Ptát se básníků na civilní život sice asi není špatný nápad, odpovědi však přinesly po‑ skrovnu zajímavého a výsledný dojem je tak značně vatovitý… Petr Čermáček RÁJ, TEN SI TVOŘÍME ZDE NA SVĚTĚ Miroslav Daněk: Vždyť vzpomínky jsou cesty života… Občanské sdružení Drnka, Drnovice 2008 „Věř, že humor je dobrý lék, / k tomu chleba a uzený špek. / Pak budeš mít život zlatý, / jen nepij ty destiláty!!!“ Nemylme se, vytrvalí cimrma‑ novští badatelé pod nánosy malby opravdu neodhalili další z proslulých Mistrových epigramů, zdobících na sklonku předmi‑ nulého století stěny liptákovského hostin‑ ce. Tímto čtyřverším ozdobil v polovině 80. let lidový veršotepec, drnovický rodák, bývalý brusič, lesník a dělník Miroslav Da‑ něk (1929 – 2007) jeden z dopisů určených svým přátelům. Něco společného oba feno‑ mény přesto mají: v obou případech tvůrce glosuje ty okamžiky života, jimiž se vysoká poezie obvykle nezabývá, důsledně dbá na pravidelnost rýmu (podle zažité a naivní představy hlavního, nebo dokonce jediného znaku odlišujícího vázanou řeč od prózy) a konečně – bez soustředěného úsilí cimr‑ manologů či daňkologů (tedy Pavla Klvače a Radka Mikulky) by básníkova slova sotva přežila kouzlo okamžiku a překročila místo svého zrození a určení. Tak se Daňkova tvorba může jevit přespol‑ nímu čtenáři. Úvodní Klvačův text nám ale Miroslava Daňka představuje z perspektivy tak říkajíc sousedské. Líčí nám tohoto po‑ zoruhodného drnovického obyvatele jako člověka drobné postavy s rádiovkou, moš‑ nou přes rameno a rýčkem místo poutnické hole – básník byl mj. amatérským archeo‑ logem –, pravidelně vyrážejícího do okolní přírody: „Jeho domovem byla krajina – pole, louky a především les. Každé setkání s ním bylo skutečným zážitkem a ovšem, neobešlo se bez neotřelých veršů. Často v nich žertoval: ‚Po polách a po lese / divá zvěř mé kosti roznese‘, ‚Máš‑li zdraví chatrné, / natrhé si máty peprné!‘ “ Již druhá kniha Daňkových veršů (náklad prv‑ ní, nazvané Jak se na to dívám očima, 2001, byl rozebrán) svědčí nejen o síle Daňkovy osobnosti, o tom, že svou stopu nemusí na světě zanechat jen lidé slavní, kteří svým významem překročili hranice své obce, ale i ti, bez nichž si ji ani po jejich odchodu nedovedeme dost dobře představit. Pečli‑ vé, doslova s láskou připravené vydání dru‑ hé sbírky (v počtu 1000 kusů!), provázené 195 recenze ilustracemi Věry Foltýnové, ladícími s bás‑ níkovou poetikou, nás zpravuje také o stále existujícím, nepochybně intenzivně budo‑ vaném pocitu přináležitosti Drnovických ke kraji, který bývá v úředních dokumen‑ tech označován jako místo jejich bydliště, zatímco pro ně samé je domovem. Seznam podporovatelů publikace – příjmení rodin doplněná u drnovických popisnými čís‑ ly – připomíná sympatický zvyk praktiko‑ vaný již u obrozeneckých almanachů. Co všechno by si zasloužilo obrodit dnes? Bezmála čtyři desítky textů, z nichž nejstar‑ ší vznikly v roce 1956 a nemladší dva roky před básníkovou smrtí, rozdělili editoři do pěti oddílů. Většina představuje osobitou obecní kroniku. Básník nás s pýchou patri‑ ota provede obcí, její historií i moderními proměnami, seznámí nás s jejími obyvate‑ li, někdy pozoruhodně samorostlými (b. O Vlastičkovi – „…SNB ho hledá v lese, to je po něm shonu! / Vlastiček si vede život podobný Robinzonu. / Aby neměl dlouhou chvíli, a on má chytrou palici, / tak si postavil krystalovou stanici. // Pro její provoz netřeba baterie ani článku, / hraje si celý den, i když se v houští ukládá k spánku. / Marto, Marto, nemáš vůbec ponětí, / že žije moderní Robinzon Vlastik ve 20. století…“; datováno 1. 8. 1956), zvláště čte‑ náři z větších měst si patrně zazávidí při lí‑ čení maškarního bálu, pálení čarodějnic či tradičního štědrovečerního osvobozování kaprů, podkladem pro studii života na mo‑ ravském venkově se jednou nepochybně stanou zveršované itineráře poznávacích zájezdů, báseň oslavující dokončený pečo‑ vatelský dům nebo záznamy akcí motivova‑ ných péčí o krajinu. Intimnější perspektivu sbírky představuje několik rýmovaných 196 dopisů a přání. Z šestice epigramů jsme si vypůjčili slova tvořící název recenze i úvod‑ ní čtyřverší. Z doušky připojené k některým textům vyjdeme i v jejím závěru: „Autorem těchto zpráv / byl Daněk Miroslav. / – Zdá se pošetilé / psát o jeho díle?“ Martin Tomášek PRÓZA A POEZIE Z PLZNĚ Miroslav Valina: Kalendář plzeňský 2009 Pro libris, Plzeň 2008 Irena Velichová: Dopisy k němu Pro libris, Plzeň 2008 Pokud bych měl jmeno‑ vat město, které téměř beze zbytku splňuje kri‑ téria regionálního kul‑ turního centra, určitě bych pro jiná (Brno, Olomouc, Ostrava) nesměl zapomenout na Plzeň: s překvapivě rozsáhlou činnos‑ tí ediční, mapující stejně široké zázemí autorské, s literárním životem počínajícím se péčí o tvůrce ještě nezavedené (Ason ‑klub) a končícím u aktivit místní pobočky Obce spisovatelů či u časopisu zaměřené‑ ho na krajové aktivity (přičemž PLŽ v jeho jméně neznačí pomalý pohyb, ale Plzeňský Literární Život). Dodejme, že by to jistě nebylo možné bez znalého a chápajícího publika na jedné straně, bez technického a fi- nančního zázemí (vytvářeného nejrůznějšími institucemi) na druhé straně: kéž přízeň sponzorů zůstává trvalá! Mohl bych koneckonců praviti také nad dvěma právě recenzovanými tituly dvou tvůrců svoji literární dráhu zatím začínajících, přece však už známých i za hranicemi regionu. Kalendář plzeňský 2009 (neb v západočes‑ ké metropoli vládne tradice, že takovýto počin má býti kratochvilným čtením tr‑ valých kvalit) Miroslava Valiny se k Plzni, pravda, víže ponejvíce místem svého vy‑ dání (kteréžto, doufám, neznačí vymezení okruhu čtenářů). Ostatně nedodržuje ani ono kalendářové schéma, v němž se každý z textů má vztahovat k předem dané roč‑ ní době, býti jaksi slovním doprovodem jednotlivých měsíců. Autor knižního de‑ butu dosáhl již předešle jisté proslulosti především v obci trempířů (pro něž od r. 1971 existuje z tohoto prostředí vycházejí‑ cí a na tento látkový zdroj zaměřená sou‑ těž Trapsavec), o níž pisatel předmluvy Petr Náhlík praví: „Mají vlastní kulturu, ať již hudební či literární. Možná leckdo zná nějakého trampského písničkáře, ale jen málokdo zná trampského spisovatele“, aby nám vzápětí osvěžil paměť jmény Eduard (Géza) Včelič‑ ka, Josef Peterka (Bob Hurikán), Bohuslav (Irčan) Čepelák, Jiří (Wabi) Ryvola nebo Jan (Akéla) Drnek. Z vlastního diáře by‑ chom tento soubor mohli doplniti třebas o J. J. Paulíka či v trampském prostředí ob‑ líbenou dvojici V. Rada – J. Žák, z mladších třebas o Zdeňka Šmída. Sudetské prostředí s Valinou sdílel v Libouchci žijící Jaroslav Velínský (Kapitán Kid); pravím – sudetské –, neboť odsud se tramp‑vozíčkář Vali‑ na do Plzně poměrně nedávno odstěhoval, neboť v tomto úkrají se odehrává fabule jeho črt. Črt proto, neb postavy nemají u něj dosti zázemí a prostoru k rozvinutí, k osvědčení charakterových vlastností. Vše podstatné bývá sdělováno skrze děj – a především skr‑ ze řeč, výpověď jedné z postav. Výpověď tu více, tu méně uvěřitelnou: jak se od poměrně realistického zpodobení osobního dobrodružství (Cesta ke spá‑ se duše) odklání k trampskému folklóru a trampské latině. V níž se – osobitým hu‑ morem (prací se slovní komikou) i vazbou k folklóru vůbec (pověstem, pohádkám) či vztahy intertextovými – blíží nedostiž‑ ným zatím opusům výše jmenovaných pánů Rady a Žáka: takže se u Valiny se‑ tkáme například s rafinovaným vodníkem (který „Čuměl při tom jako pedofil u mateřský školky.“) nebo s prohnanými skřítky, zmoc‑ ňujícími se podlou lstí potravy a alkoholu nebohých pocestných („Tohle zkoušejí na všechny vandráky, co tudy jdou prvně “). I když mne vskutku pobavila výčitka – smě‑ řující z úst jedné z ekologizujících, keltské kořeny (a koření) hledajících trampek k té druhé – zakončená výhružkou „Čarodějnice. Já jí přimíchám do jídla maso“, přesto jsem si vposledku uvědomil, že soustředění na zajímavý detail, vtipnou a vtipně pointova‑ nou promluvu nakonec ubírá na síle celku. Aby toto kratochvilné čtení zavážilo více, bylo by zapotřebí míti vždy na zřeteli prá‑ vě toto: co ještě slouží jemu, co už jenom sobě. Nicméně doufám, že Valinovo dílko nezapadne (jenom mezi trampy). S Irenou Velichovou jsem se potkával co porotce celé řady literárních soutěží, 197 recenze v nichž si ostřila pero a tříbila styl tak, že se mi nad jejím čerstvě vydaným opusem Dopisy k němu chce hovořiti o miniaturách; nad nimiž se autor doslovu (jinak spiritus agens plzeňského literárního dění) Vla‑ dimír Novotný táže: „jak pojmenovat to, co bývá skoro nepojmenovatelné, jak básnickou řečí uchopit to, co se jeví být málem neuchopitelné, jak (ale i proč vlastně?) se takto posedle pídit po tajinách a tajemstvích, které bublají v řečišti slov a významů?“ Novotný si je u Velichové dobře „vědom trsovitostí básnického tvaru. Ale také eliptičností výrazu…“ Za onou elipsou se skrývá ztajená příběho‑ vost: jako bychom před očima měli výseky z děje, který se odehrál. A jde o to: rekon‑ struovat nejen děj sám, leč také jeho smysl. Přičemž Velichová bývá nejpřesvědčivější tam, kde děje velnuly do prostředí, v němž se odehrávají: „Stárnu ve všech / zákoutích / úpěnlivého prostoru.“ Jest tedy prostředí čas‑ to nadáno úzkostí až existenciální silněji možná ve druhém z oddílů, jenž (s jemný‑ mi názvuky surreálnými) přibírá na obraz‑ nosti, již se ono dění podsouvá samotným věcem a ze svědků příběhů se stávají jejich aktéři, ne‑li příběhy samy: „Cigareta umírá jedna od druhé.“ Vlastnosti se substantivizu‑ jí, ano personifikují: „Ticho usíná břichem / nahoru.“ Pro Velichovou není nicméně typickou vlastností rozbujelá obraznost či vypjatá expresivita, k úhelným kamenům stavby jejích básní patří spíše jakési ztišení, zklid‑ nění: aby v reflexi – nikoliv snad filozofické (byť se autorka neštítí ani intelektuálního rozměru svého spisování), leč spíše oné vyběravě si vybavující to, co je pokládáno za výmluvné – byly shledány zisky a ztráty: 198 „Popel popelu / prach prachu / a zbytek sobě.“ Problém nastává tehdy (například v b. Nad mým hrobem), spoléhá‑li se naše básnířka na výmluvný detail až příliš, než aby ještě usilovala o jeho hlubší propojení s celkem: polykání ořechů, rozškrábané hrdlo i du‑ bová prkna jsou příliš, volně spjaty s hro‑ bem inzerovaným v názvu, takže se báseň vposledku rozlepuje do ornamentů, které už nemají co nésti. Bude vskutku zapotřebí pro příště hle‑ dat zřetelnější spojení mezi detaily, které se bez něj proměňují v lákavě sice znějící, avšak nakonec přece jen emblémy; což zna‑ mená nutnost tázati se, proč se následující děj („si pod sukní pravou rukou / pře(d)stavuje prkenné / pohyby jalového masa / bosá“) ode‑ hrává zrovinka „uprostřed oceánu kuchyně“ aneb: Kde spočívá srázný břeh? Kde slaná mořská voda? V čem nebezpečí stejně tra‑ gického jako slastného utonutí? – snad zde ono dění bylo redukováno až příliš. Nestalo se však proto ještě nesrozumitelným. Kdy‑ by mu ale bylo dovoleno více nuancí, více by také sdělovalo. Abych však jenom nekritizoval. Musím říci, že velice oceňuji autorčino úsilí o přesné pojmenování („společná ohrada je směrem dovnitř / pojmenovaná slovem úl / slovem domov“), jež naši básnířku nutí nepodleh‑ nouti ani náznaku idyly – zdánlivě pevné je ihned podrobeno lučbě: „Ráno ve slamníku / obtisk // Jakýkoliv.“ Tam však, kde se informace jen vrství na sebe, aniž dále posouvají či nově nasvicují význam (Staré baletky), povážlivě mizí zá‑ konnost v segmentaci textu do veršů. Zaujat posledním z oddílů, v němž do‑ chází k působivému prolnutí sakrálního s profánním (posvátné jako by klesalo pod tíží šedivých panelů všedního živo‑ ta), takže Dopisy k němu mohou nakonec značit – k Bohu, k bohu i k muži (příteli, naslouchajícímu, ale možná jenom mlčí‑ címu), tedy koneckonců třebas i oponen‑ tovi, protivníkovi…?, zvedám nakonec pa‑ lec vzhůru. Jejímu tvrzení: „Jsem to, co jsem vyslovila“ sice plzeňské básnířce, textařce a divadelnici beze zbytku nevěřím, nicmé‑ ně mu – pro jeho zarputilé úsilí – (realizo‑ vanému) rád naslouchám. Ivo Harák 199 UVNITŘ REVOLVERU beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky CÉLINE V ČECHÁCH – překlady, ohlasy, korespondence Norman Podhoretz – ESEJ MALBY – Igor Korpaczewski Londýn 2007 – FOTOGRAFIE 50 LET OD BRUSELU – Novák/Lukeš Petr Císařovský – SOCHY A OBJEKTY DOKUMENTARISTÉ – Kristina Vlachová NOVÉ PÍSMO GALLUS Kateřina Štenclová – ATELIÉRY 2008 COULEUR – Placák, Filla, Havel, Vejdělek, Martínek, Herder, Schilling, Paňuškin a další... K dostání v knihkupectvích, se slevou v redakci RR či poštou: 148 Kč zašlete složenkou do Revolver Revue, Jindřišská 5, Praha 1, 110 00, nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“ uveďte „RR 70“. Více na www.revolverrevue.cz, 222 245 801, [email protected] někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz 201 KNIŽNÍ DISTRIBUCE Petr Michálek Distribuce knih těchto nakladatelství: -------------------------------------------------Atlantis, Druhé město, Elg, Galén, Host, Labyrint, Meander, Periplum, Petrov, Torst, Triáda, Vakát, Weles. °: Distribuce časopisu ---------------------------Flash Art, Host, Sešit pro umění, teorii a jiné zóny, Weles Zásilkový prodej ---------------------- Kontakt: Petr Michálek Komenského 45 680 01 Boskovice tel.: 776 312 832 [email protected] Výběr z knižní nabídky vydavatelství Weles Vladimír Šrámek ŘEČ CHCE SYNA Milan Šedivý VÝBĚH SLOV ISBN 978-80-904160-1-7 Ilustrace František Hubatka Formát 21 × 12,5 cm, 76 stran, brožovaná vazba Vydáno 2008 Cena 99 Kč ISBN 978-80-904160-3-7 Ilustrace Miroslav Huptych Formát 21 × 12,5 cm, 86 stran, brožovaná vazba Vydáno 2008 Cena 99 Kč ŘEČ // když už musí rodit muž – pak / ústy / mezi bolestnými stahy rtů / z dělohy srdce – hlavička řeči / zajíká se / jak vše co ke kráse se vzpíná // řeč chce syna „…zdali je Šedivý ryzí lyrik a lyrik rudimentární k tomu, či není, anebo zda dosáhl nejvýsostnějších setkání s poezií ve větší estetické intenzitě v textech, které jako by tu vypovídaly možná z nejhlubšího nitra každodennosti. A dále: není-li Šedivý naopak současným epikem zakukleným všemi možnými mimikry epické poezie novodobé, anebo není-li to příslovečný generační outsider, který zakrátko (možná nikoliv, proč ale ne) přehluší a převýší všechny hlučící generační insidery.“ Z doslovu Vladimíra Novotného Ondřej Hanus STÍNOHRAD Vít Slíva KOLOBĚŽKA ISBN 978-80-904160-2-7 Ilustrace Pavel Piekar Formát 21 × 12,5 cm, 90 stran, brožovaná vazba Vydáno 2008 Cena 99 Kč ISBN 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč Knižní prvotina jednadvacetiletého autora, provázená apokalyptickými linoryty Pavla Piekara. „Jako by se hruď mladého muže znenadání otevřela a všechna ukrytá energie najednou, jako sopečná láva, vytryskla ven,“ píše Piekar o Hanusovi v závěrečné poznámce-doslovu. Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected] patron čísl A. Ječný Skleněná louka Báje starých časů tak mdle krásných pro zítřky pozítřků. A já kráčím zasypanou stepí zasněženou pláň v sobě mám z bíla paprsku noci. Potkávám tebe a nevím jak kde ses jmenovala. Kolik mil zpěvu bylo vyslyšeno do dálek neúprosných. Klekám do prachu z žití hladím tu vrstvu pro zítřek upínaje se k dneškům všech pro růst kopretin. Ze skleněné louky. Není modlitby každá hvězda má svou poezii svého světla a já přivírám sebe z té krásy dopadající do mých hodin. Sedím v trávě snů z dnů dávno prošlých pro dny nadešlé. Čí ruce tak jemné mně stírají prach z dnešků aby bylo lépe. Není jména pro ty ruce bez těla svíce uhasíná a já nevím co dál rozžehnout. Jen svíce hvězd neuhasíná ve věži všech nadějí. „Skleněná louka“ je název rekonstruovaného pavlačového domu na Kounicově 23 v Brně, kde mj. občanské sdružení Skleněná louka organizuje koncerty, autorská čtení, besedy a nejrůznější kulturní akce (především ve sklepní vinárně nebo v podkrovní Místogalerii); v objektu je rovněž literární čajovna, jazyková škola, pak několik kanceláří a specializovaných obchůdků. Název „Skleněná louka“ je vzat z názvu básnické sbírky jistého Antonína Konečného (v Řezníčkových Hvězdách kvelbu vystupuje jako „Kohn‑Ječný“), což byla před lety známá brněnská postava – „básník a zloděj aut“; v jednom z několika výkonů trestu, které si vysloužil tou druhou činností, napsal uvedenou sbírku básní. Poté se – již na svobodě – záměrně otrávil výfukovými plyny. J. E. Frič w e l e s 37 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Ondřej Slabý Redakce: Petr Čermáček, Norbert Holub Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Petr Hrbáč, Martina Jahodová, Radim Kopáč, Josef Straka, Vladimír Šrámek Jazyková spolupráce: Vít Slíva Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Jana Pilgrová Fotografická příloha: Miroslav Myška Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna Adresa redakce: Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky e-mail: [email protected] internet: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948
Podobné dokumenty
Homonyma - Akademie Světlá nad Sázavou
Metodický pokyn: Nejprve je třeba žákům vysvětlit pojem „homonymum“. Poté na některých příkladech
ukázat, proč může být nedorozumění mezi Čechem a Rusem. Dále následuje krátký slovníček, který se
b...
14-2 (formát PDF) - Českomoravský svaz chovatelů poštovních holubů
kokain se všemi negativními důsledky. Holubářský sport byl zase jednou postaven
mezinárodně do špatného světla. Poškození jednoho nádherného sportu prostřednictvím
senzačních zpráv „jak z divokého ...
22. číslo Psyché Reportu
schopní využít sílu náhodného okamžiku přesně tak, jak to klienta
může co nejlépe podpořit a dát mu šanci pocítit jeho (její) vlastní
potenciál.
PH
Chci se s vámi podělit o zážitek, který se v naší...
Фразы: Путешествия | Проживание (Русский
(Ne mogli by Vy mne prinesti
yeshche odno/odnu
odeyalo/podushku/polotentse
Český svaz ochránců přírody
a Dolní Zámecká“ a 2 tůní. Zde dojde k celkové změně biotopů (v případě ramene
Blanice a vodní nádrže „Horní Zámecká“ se jedná spíše o obnovu historického stavu).
Zásah nebude mít negativní vliv na...
