Nemoci přenášené komáry ve světě
Transkript
2009 VEŘEJNÉ SLUŽBY INFORMAČNÍHO SYSTÉMU MASARYKOVI UNIVERZITY Nemoci přenášené komáry ve světě ZDROJ: INFORMAČNÍ SYSTÉM MASARYKOVI UNIVERZITY Veřejné sluţby Informačního systému, autor: Bc. Klára Kazdová SEZNAM ZKRATEK BATV BFV CDC CEV DEN DENV EEE EEEV CHIK CHIKV INKV JCV JE JEV LAC LACV INKV MAY MAYV MVE MVEV ONN ONNV ROC ROCV RRV SIN SINV SLE SLEV TAHV VEE VEEV WEE WEEV WHO WNV YF YFV virus Batai virus Barmah Forest Centers for Disease Control and Prevention virus kalifornské encefalitidy horečka dengue virus horečky dengue východoamerická encefalomyelitida koní virus východoamerické encefalomyelitidy koní horečka Chikungunya virus horečky Chikungunya virus Inkoo virus Jamestone Canyon japonská encefalitida virus japonské encefalitidy encefalitida LaCrosse virus encefalitidy LaCrosse virus Inkoo horečka Mayaro virus horečky Mayaro encefalitida Murray Valley virus encefalitidy Murray Valley horečka O´nyong nyong virus horečky O´nyong nyong horečka Rocio virus Rocio virus Ross River horečka Sindbis virus horečky Sindbis encefalitida Saint Louis virus encefalitidy Saint Louis virus Ťahyňa venezuelská encefalomyelitida koní virus venezuelské encefalomyelitidy koní západoamerická encefalomyelitida koní virus západoamerické encefalomyelitidy koní Světová zdravotnická organizace virus horečky West Nile ţlutá zimnice virus ţluté zimnice Komáři: Ae. rod Aedes Ae. (Oc.) rod Aedes podrod Ochlerotatus An. rod Anopheles Cs. rod Culiseta Cx. rod Culex Viry přenášené komáry patří do velké ekologické skupiny virů, kterou nazýváme arboviry. Termín arbovirus pochází z anglického arthropod-borne viruses a označuje viry, které jsou v přírodě udrţovány tzv. biologickým přenosem. Biologickým přenosem rozumíme přenos probíhající mezi hematofágními členovci a obratlovci. Celosvětově je známých téměř pět set arbovirů a přibliţně sto z nich způsobuje onemocnění člověka. Jedni z nejdůleţitějších vektorů alfavirů, flavivirů, bunyavirů a dalších arbovirů, jsou právě komáři. Počty epidemií způsobených DENV, YFV, WNV a dalšími viry neustupují. Děje se tak z mnoha příčin. Světová populace se neustále zvětšuje, probíhá nekontrolovatelná urbanizace, dochází k sociálním změnám a rozvoji dopravy. Tyto změny vedou k častějšímu kontaktu člověka s arboviry prostřednictvím jejich přenašečů. Dochází také ke genetickým změnám patogenů a ke globálním klimatickým změnám, které směřují k oteplování planety a šíření vektorů do nových oblastí. Vyšší teplota prostředí znamená obvykle také vyšší reprodukční rychlost vektora a jeho šíření do vyšších nadmořských výšek. Výše uvedené skutečnosti ve mně probudily opravdový zájem o tyto mikroorganismy a touhu dozvědět se o nich co nejvíce. Několik slov o komárech Čeleď komárovití je řazena v systému bezobratlých ţivočichů následovně (Sedlák, 2000): Kmen: Arthropoda (Členovci) Podkmen: Hexapoda (Šestinozí) Třída: Insecta (Hmyz) Podtřída: Pterygota (Křídlatí) Řád: Diptera (Dvoukřídlí) Podřád: Nematocera (Dlouhorozí) Čeleď: Culicidae (Komárovití) Medicínsky významné jsou dvě podčeledi čeledi Culicidae: Anophelinae a Culicinae. Ústní ústrojí komárů je bodavé. Dospělé samice se ţiví krví, samci sají šťávu z květů. Některé druhy komárů sají pouze na savcích, jiné na ptácích, na niţších obratlovcích, nebo i na obratlovcích několika tříd. Po nasátí kladou samice vajíčka buď jednotlivě na vodní hladinu (Anopheles) nebo v plovoucích člunkovitých shlucích (Culex, Culiseta), případně na vlhkou zem (Aedes). Larvy komárů ţijí ve vodě, ţiví se detritem a dýchají stigmaty atmosférický vzduch. Pohyblivé kukly ţijí rovněţ ve vodě, ale potravu nepřijímají. Při optimální dostupnosti potravy můţe vývoj larev trvat pouhých 7 dní a kukel 2 dny. Druhová identifikace komárů vyuţívá morfologie hypopygia (kopulační ústrojí samců na konci abdomenu) (Hubálek 2004a). Na základě tohoto kritéria jsou v současné době vedeny spory o zařazení některých příslušníků rodu Aedes do rodu Ochlerotatus. Ve své práci se drţím konzervativního názoru (Savage, Strickman 2004) a rod Ochlerotatus ponechávám jako podrod rodu Aedes. Ţádné jasné odlišnosti v biologii, chování a ekologii, které by podpořily rozdělení rodu Aedes na dva samostatné rody nejsou známy. Pouţívání samostatných rodů by proto mohlo vést ke zbytečným komplikacím při určování a k informačnímu šumu mezi taxonomy, medicínskými entomology a specialisty na surveillanci vektorů. 1. PŘEHLED NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH VIRŮ PŘENÁŠENÝCH KOMÁRY 1.1 Čeleď: Togaviridae Současnou čeleď Togaviridae ustanovil Casals a Brown roku (1954). Zahrnuje 22 virů přenášených komáry, 8 z nich způsobuje lidská onemocnění podobná dengue (Theiler, Downs 1970). Skládá se ze dvou rodů: Alphavirus a Rubivirus. Rod Alphavirus je tvořen malými (6070 nm) obalenými viry s pozitivní ssRNA. Patří mezi nejjednodušší ţivočišné viry. S membránou hostitelské buňky reagují glykoproteiny E1 a E2 (Votava a kol. 2003). Dělí na viry Nového a Starého světa, které se od sebe oddělily před 2 000-3 000 lety. Alfaviry jsou na základě sekvenace genomu tříděny do tří skupin: VEE-EEE, SFV (RRV, CHIKV, MAYV, ONNV, BFV) a Sindbis (Harley a kol. 2001). 1.1.1 Virus východoamerické encefalomyelitidy koní Systematické zařazení: rod: Alphavirus (Hubálek, 2000a). Synonyma a první izolace: prototypový kmen TenBroeck, byl vyizolovaný v USA z koně (Theiler, Downs 1970). Charakteristika: rozeznáváme 4 linie EEEV. Linie I je endemická v Severní Americe a Karibiku a způsobuje většinu lidských onemocnění. Další linie IIA, IIB a III způsobují primárně koňské onemocnění ve Střední a Jiţní Americe (CDC 2005). Ekologie: Existují dva cykly: sylvatický (endemický) a urbánní (epidemický, synantropní). Cyklus sylvatický probíhá mezi komárem Culiseta melanura a ptáky (Hubálek, 2000a). Virus perzistuje v deštném pralese, kde bývá kaţdoročně izolován z opic, myší a komárů (Theiler, Downs 1970). Výskyt EEEV je rozšířený v Severní, Jiţní a Střední Americe (Theiler, Downs 1970). Vektoři Nejdůleţitějším vektorem je Culiseta melanura, dalšími vektory jsou: Aedes (Ochlerotatus) taeniorhynchus, Culex taeniopus, Cx. caudelli, Cx. spissipes a Cx. nigripalpus (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru Virus se podařilo izolovat z koní, lidí, opic rodu Cebus, baţantů a jiných divokých ptáků, hlodavců (Proechymis) a také z vačnatce (Marmosa). EEE virus se můţe přemisťovat tahem ptáků (Theiler, Downs 1970). Patogenita: Onemocnění zvířat Byly zaznamenány rozsáhlé epidemie u koní: 1959: v Britské Guayaně, koňské epidemie zde nastávají opakovaně (Theiler, Downs 1970). 1962: epidemie postihující lidi a koně na Jamajce, onemocnělo 11 lidí, 9 zemřelo a 70 ze 79 nakaţených koní uhynulo (Theiler, Downs 1970). Onemocnět mohou také baţanti a někteří savci (Hubálek 2000a). Lidské infekce Virus způsobuje encefalitidu a horečku s letalitou aţ 80% (Hubálek 2000a). Nakaţení člověka virem EEE jsou sice poměrně vzácná, ale onemocnění je závaţné (Theiler, Downs 1970) (Obr. 2). Nemoc můţe zanechat trvalé neurologické následky. Náklady na léčení takového pacienta se odhadují na 3 milióny dolarů na ţivot pacienta (CDC, 2005). Epidemie Během srpna- září 2005 CDC zaznamenala 21 potvrzených případů EEEV v USA. Za období 2000-2004 jich bylo 41, coţ je průměrně 8,2 případů ročně. Úmrtnost je odhadována na 35%-75% (CDC, 2005). Naproti tomu z Jiţní Ameriky byly zaznamenány jen dva smrtelné případy. Lidé, ţijící v jihoamerických enzootických oblastech obvykle netrpí ţádnou zjevnou nemocí. Zdá se, ţe jihoamerické kmeny mají niţší virulenci (Anguilar a kol. 2006). Obr. 2: Počty lidských případů onemocnění EEE v USA mezi lety 1964-2004. http://www.cdc.gov/ncidod/dvbid/arbor/images/EEE1964-2004.gif Prevence: Jsou k dispozici mono, bi a trivalentní vakcíny, ale jsou pouţívány obvykle jen v laboratořích (Hubálek, 2000a). 1.1.2 Virus západoamerické encefalomyelitidy koní Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek, 2000a). Synonyma a první izolace: prototypový kmen McMillan byl vyizolovaný z člověka v USA, ale první izolaci viru provedl F. Rosenbusch roku 1935 z koně uhynulého na encefalitidu. WEE je první arbovirovou nákazou prokázanou ve Spojených státech amerických (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Virus perzistuje ve dvou cyklech: sylvatickém (endemickém) a urbánním (epidemickém, synantropním) (Hubálek 2000a). Výskyt Virus se objevuje v Severní, Střední a Jiţní Americe (Hubálek 2000a). Vektoři Nejdůleţitějším vektorem je Culex tarsalis, příleţitostné izolace byly z komárů rodů Culex, Aedes, Culiseta, Anopheles (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru WEEV byl izolován z koní, člověka, hlodavců, ptáků, hadů a ţab. Předpokládá se, ţe WEEV infikuje v přírodě studenokrevné obratlovce a ti se pak mohou stát přirozenými rezervoáry viru (Theiler, Downs 1970). Patogenita: Onemocnění zvířat Západní encefalomyelitida koní, jiných savců a baţantů (Hubálek 2000a). Lidské infekce Encefalitida a horečka s letalitou 20% (Hubálek 2000a). Prevence: Existují mono, bi a trivalentní vakcíny, ale jsou pouţívány obvykle jen v laboratořích (Hubálek, 2000a). 1.1.3 Virus venezuelské encefalomyelitidy koní Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek 2000a). Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Donkey I, izolovaný na Trinidadu z osla během epidemie mezi lety 1943-1944, popsal ho Gilyard (1944). První izolaci VEEV provedl ve Venezule Beck a Wyckoff (1938) (Theiler, Downs 1970). Enzootický typ se nazývá Mucambo (Hubálek 2000a). Ekologie: Vyskytuje se ve dvou cyklech: sylvatickém (endemickém) probíhajícím mezi lidmi a antropofilními komáry a urbánním (epidemickém, synantropním), který probíhá mezi komáry Culex spp. a hlodavci (Hubálek 2000a). Výskyt VEE je rozšířená v centrální a Jiţní Americe, Mexiku a na Floridě (Theiler, Downs 1970). Vektoři Hlavním vektorem je Culex protesi, dalšími vektory jsou Aedes serratus, Cx. nigripalpus, Cx. taeniopus, Cx. vomerifer, Cx. virgultus a několik dalších druhů rodu Culex. Mechanickými přenašeči mohou být také příslušníci čeledi Simuliidae (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru Virus byl izolován z divokých hlodavců rodu Oryzomys, Zygodontomys a Heteromys, krysy Sigmodon hispidus a Proechymis semispinosus, ptáků: Myiozetetes similis a M. granatensis, Ramphocelus passerinii, Icterus prothemelas a Butorides virescens (Theiler, Downs 1970). Patogenita: Onemocnění zvířat Současně s lidskou epidemií probíhající v Kolumbii roku 1962, probíhala rozsáhlá epidemie koní, kteří umírali po tisících (Theiler, Downs 1970). Lidské infekce U lidí způsobuje encefalitidu a horečku (Hubálek 2000a). Epidemie Epidemie bývají sezónní a váţí se na období dešťů, kdy je populace komárů největší (Theiler, Downs 1970). 1954: epidemie VEE v Kolumbii, virus byl zjištěn v neidentifikovaném druhu rodu Culex, v Psorophora albipes a Psorophora ferox. VEEV byl také izolován v Panamě, na Floridě a v Mexiku (Theiler, Downs 1970). 1962: po extrémním období dešťů propukla závaţná epidemie na kolumbijské části poloostrova Guajira s celkovým počtem 3000 případů v Kolumbii a 9000 ve Venezuele (Theiler, Downs 1970). Prevence: Máme k dispozici mono, bi a trivalentní vakcíny, ale jsou pouţívány obvykle jen v laboratořích (Hubálek, 2000a). 1.1.4 Virus Chikungunya Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek, 2000a), antigenní komplex Semliki Forest. Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Tanganyika Ross original, izolovaný z člověka Rossem roku 1956 (Theiler, Downs 1970). Charakteristika: název viru je odvozen z místního jazyka a vyjadřuje pozici pacienta zkřiveného bolestí kloubů (CDC 2006). Ekologie: Virus má dva cykly: sylvatický, probíhající mezi opicemi a stromovými komáry Aedes africanus, Ae.(Oc.) furcifer, Ae. taylori a urbánní, zahrnující člověka a synantropní komáry Ae. aegypti, Ae. albopictus a Culex pipiens fatigans (Hubálek 2000a). V Asii epidemie CHIKV probíhají v cyklu mezi člověkem a komáry. Člověk tedy slouţí jako jediný hostitel a amplifikátor viru. Většina epidemií se vyskytne během období dešťů a poleví během období sucha (CDC 2006). Výskyt CHIKV pochází z Afriky a následně byl introdukován do Asie (Kamath a kol. 2006). V současné době se tedy vyskytuje v tropické Africe a Asii (Hubálek 2000a) (Obr. 3). Obr. 3: Výskyt CHIKV ke dni 28. 9. 2006 http://www.semp.us/biots/biot_407.php Vektoři Nejdůleţitějšími vektory jsou Aedes aegypti a Ae. africanus. Dále pak Mansonia fuscopennata, Mansonia africana, Mansonia uniformis, Cx. fatigans, Cx. tritaeniorhynchus a Cx. gelidus (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru Hostiteli viru jsou především primáti, protilátky byly nalezeny u 15% konţských šimpanzů. Jsou také známy dvě izolace viru ze slinných ţláz netopýrů rodu Scotophilus v Senegalu (Theiler, Downs 1970). Zdrojem viru mohou být i ptáci (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat U zvířat má zpravidla inaparentní průběh (Hubálek 2000a). Lidské infekce U lidí způsobuje horečku Chikungunya provázenou bolestmi hlavy, kloubů, svalů a vyráţkou. V Asii bývá spojována s hemoragií, letalita není příliš vysoká (Hubálek 2000a). Inkubační doba je obvykle 2-4 dny. Nemoc je charakteristická náhlým nástupem horečky trvající 3-7 dní, bolestmi hlavy, slabostí, artritidou, bolestmi svalů a zad. Vyráţka se vyskytne asi u poloviny případů. Někteří pacienti trpí bolestmi kloubů měsíce i roky po uzdravení. Neuroinvazivní onemocnění bývá vzácné. Byl popsán transplacentální a kongenitální přenos. Nemoc zanechává dlouhodobou imunitu (CDC 2006). Symptomy onemocnění jsou velmi podobné symptomům DEN, ale na rozdíl od DEN nebyl dosud zaznamenán šokový syndrom (Kamath a kol. 2006). Epidemie 1952–1953: epidemie ve východní Africe, během níţ byl virus poprvé rozpoznán (CDC 2006). 1964: epidemie v Indii: Kalkata, Madras, Vellore a v Bankoku (Thajsko). Epidemie CHIKV byla dříve známá pod názvem Bangogská krvácivá horečka (Theiler, Downs 1970). 2001-2003: 24 samostatných propuknutí CHIKV bylo identifikováno v Indonésii v období od září-března (Laras a kol. 2005). 2005: CHIKV se objevil na ostrovech v Indickém oceánu, více neţ 260 000 lidí bylo nakaţeno včetně cestujících vracejících se domů z těchto ostrovů. Při této epidemii byla objevena nová evoluční linie CHIKV, vynořující se ve východní části centrální Afriky. Aedes albopictus figuroval jako vektor (Parola a kol. 2006). Tato epidemie stále trvá, další zde uvedené epidemie jsou její introdukce. První případ introdukce CHIKV do České Republiky popsala (Zelená a kol. 2006). Jednalo se o 43 letou ţenu, která onemocněla po návratu z dovolené na ostrově Mauritius. Uzdravila se bez následků. 2005–2006: 12 případů u cestujících z epidemických oblastí do USA, Kanady, Jiţní Ameriky, Karibské oblasti a Evropy (CDC 2006). 2006: epidemie CHIKV proběhla na ostrově Reúnion. Ze 775 000 obyvatel se do 20. 4. nakazilo 244 000 a 205 z nich bylo smrtelných. Tato epidemie přišla zcela neočekávaně, překvapila svou velikostí a dosud nepopsanými klinickými symptomy jako např. zasaţením CNS, koţními projevy, ţloutenkou, případy úmrtí a neonatální infekce. Je to poprvé, co byla v této části světa popsána epidemie CHIKV (Pialoux a kol. 2006). Prevence: Na tuto nemoc nemáme ţádnou specifickou léčbu (Kamath a kol. 2006). Neexistuje také ţádná vakcína (CDC 2006). 1.1.5 Virus O´nyong-nyong Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek 2000a), antigenní skupina Semliki Forest. Blízce příbuzný CHIKV a někdy povaţovaný za jeho subtyp (Lanciotti a kol. 1998). Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Uganda Ug MP 30 izolovaný z komára Anopheles gambiae (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Výskyt Virus je rozšířen v tropické Africe (Hubálek 2000a). Vektoři Primárně je ONNV přenášen komáry čeledi Anophelidae. Hlavním vektorem je Anopheles gambiae a An. funestus (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru Jsou zejména savci: primáti a netopýři, výjimečně ptáci (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat: Zpravidla inaparentní průběh (Hubálek 2000a). Lidské infekce: Způsobuje horečku O´nyong-nyong s bolestmi hlavy, kloubů, svalů a vyráţkou. Letalita je nízká (Hubálek 2000a). Epidemie 1959-1961: epidemie, během níţ byly infikovány 2 milióny lidí v Africe. Začala v Ugandě a během tří let se rozšířila do Keni, Tanzanie, Zairu, Malawi a Mozambiku. Nebyl zaznamenán jediný případ úmrtí (Lanciotti a kol. 1998). 1996: epidemie v Ugandě čítající stovky případů (Hubálek, 2000a). 1.1.6 Virus Mayaro Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek, 2000a). Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Trinidad Tr 4675. Poprvé byl izolován na Trinadu roku 1954 z krve horečnatého pacienta (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Cyklus viru pravděpodobně probíhá mezi komáry rodu Haemagogus a opicemi (Theiler, Downs 1970). Výskyt Jihoamerický kontinent, Trinidad a Střední Amerika (Theiler, Downs 1970). Vektoři Hlavní vektor ještě nebyl identifikován, ale bude jím pravděpodobně komár rodu Culex. Virus byl izolován z komárů Haemagogus sp., Culex spp., Mansonia venezuelensis, Psorophora ferox a z roztočů Gigantolealaps (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru: Byl izolován z opic. Protilátky byly nalezeny u divokých hlodavců rodů: Proechimys, Nectomys, Oryzomys, kteří zřejmě hrají důleţitou roli při udrţování viru v přírodě (Theiler, Downs: 1970). Zdrojem viru mohou být ještě další savci, ptáci a plazi (Ameiva, Tropidurus) (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat U zvířat má nemoc inaparentní průběh (Hubálek 2000a). Lidské infekce Onemocnění se nazývá horečka Mayaro a projevuje se bolestmi hlavy, kloubů, svalů a vyráţkou. Letalita zatím nebyla zaznamenána. Protilátky jsou přítomny v krvi u 20-50% indiánů v povodí Amazonky (Hubálek 2000a). Epidemie Virus Mayaro je jeden z nejčastějších původců onemocnění člověka v Amazonské pánvi s celkovou incidencí vyšší neţ 22%. Velmi častý je v obou Guayanách, u starší generace v Britské Guayaně byly nalezeny protilátky u 90% vyšetřovaných osob. Infekce člověka jsou spjaty s pohybem osob v deštném pralese (Theiler, Downs 1970). 1955: První epidemie byla popsána v Brazílii a Bolívii (Taylor a kol. 2005). Při této epidemii se jednalo o virus Urumu, pravděpodobně kmen MAYV (Theiler, Downs 1970). Další případy byly popsány v Surinamu, Brazílii, Peru, Francouzské Guyaně. 10-15% horečnatých onemocnění v endemických oblastech je připisováno MAYV (Taylor a kol. 2005). 1.1.7 Virus Sindbis Systematické zařazení: čeleď: Togaviridae, rod: Alphavirus. Je příbuzný virům WEE a EEE (Hubálek a Halouzka 1996). Patří do komplexu WEEV (Theiler, Downs 1970). Synonyma a první izolace: Synonyma a subtypy: Babanki (Y-251), Kyzylagach (LEIV65A), Whataroa, Ockelbo (Edsbyn 5/82) a Karelská horečka. První izolaci prototypového kmene tohoto viru provedl Taylor et al. (1955) v dědině Sindbis v Egyptě (Theiler, Downs 1970). V Evropě byl nejdříve izolován z CNS a jater rákosníka obecného (Acrocephalus scripaceus), chyceného roku 1971 blízko Malacek na Slovensku (Hubálek a Halouzka 1996). Prototypem je kmen EgAr-339 (Culex univitattus, Egypt 1952), evropský topotyp: R-33 (Acrocephalus scripaceus, Slovensko 1971) (Theiler, Downs 1970). Charakteristika: podle Casalse (1961) mohou být izoláty rozlišeny do třech samostatných typů podle místa původu na australské, africké a orientální (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Výskyt Virus je rozšířen kosmopolitně kromě Ameriky. V Evropě je rozšířen v Itálii (na Sicílii), Slovensku, Maďarsku, Polsku, Estonsku, ruské Karélii, Finsku a Švédsku (Hubálek, Halouzka 1996). V ČR nebyl dosud izolován, byly však prokázány protilátky u savců v luţním ekosystému Moravy a pravděpodobně je zanášen vodními ptáky i na jiţní Moravu (Hubálek, Šebesta 2004). Taţní ptáci mohou hrát významnou roli v šíření tohoto viru. Vyskytuje se především ve vlhkých ekosystémech (Hubálek, Halouzka 1996). Vektoři Nejvýznamnějšími vektory viru jsou komáři rodu Culex, Cx. univittatus v Africe, Cx. tritaeniorhynchus v Malajsii a Cx. annulirostris v Austrálii (Grešíková, Nosek 1981). Dalšími vektory viru jsou: Cx. pipiens a Cx. torrentium ve Švédsku, Cx. modestus, Cx. pseudovishnui, Culiseta morsitans, Coquilletidia richiardii, Mansonia africana, Aedes (Oc.) communis, Ae. (Oc.). cinereus, Ae. (Oc.) excrucians, Ae. hyrcanus. Výjimečně bývá izolován také z klíšťat Hyalomma marginatum a Hyaloma anatolicum (Hubálek, Halouzka 1996). Hostitelé viru Hlavními hostiteli viru v přírodě jsou ptáci. V Evropě: Corvus corone, Motacilla alba, Ardeola ralloides, Somateria mollisima, Vanellus vanellus, Streptopelia turtur, Gallinago gallinago, Fulica atra, Acrocephalus scripaceus, Sturnus vulgaris a řada dalších druhů (Hubálek, Halouzka 1996). Cirkulace viru v přírodě se uskutečňuje mezi komáry rodu Culex a ptáky. Příleţitostnými hostiteli mohou být ţáby (Rana ridibunda) a křečci (Cricetus cricetus) (Grešíková, Nosek 1981). Virus byl izolován také z netopýrů v Zimbabwe (Hubálek, Halouzka 1996) a z kosmana (Callithrix) (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat Onemocnění zvířat se ojediněle projevuje u holubů s příznaky podobnými encefalitidě (Hubálek 2000a). Pravděpodobně dochází také k onemocnění hovězího dobytka, ovcí a koz (Theiler, Downs 1970). Lidské infekce: Virus u lidí vyvolává horečku Sindbis, projevující se 3-4 denní horečkou, bolestmi hlavy, pohybového ústrojí a mírnou ţloutenkou. (Grešíková, Nosek 1981). Někdy se také vyskytuje vyráţka na hrudníku a končetinách, zatímco obličej zůstává nezasaţen. Akutní nemoc trvá do 10 dnů, ale únava a bolest šlach můţe přetrvávat po několik týdnů aţ měsíců a u některých pacientů se můţe rozvinout chronická artritida (Hubálek, Halouzka 1996). Epidemie 1981: stovky případů se objevily ve Skandinávii, Karélii a značný počet případů je znám ze Severní Afriky a Ugandy (Hubálek, Halouzka 1996). Prevence: Vakcína pro člověka zatím neexistuje. 1.1.8 Virus Ross River Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek 2004a). Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Aus T48, izolovaný v Austrálii z Aedes vigilax roku 1959 Dr. A. K. O´Gowerem, z nádrţe s komáry blízko řeky Ross River v Townsville (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Výskyt Virus je rozšířen v Austrálii, Polynésii (Hubálek 2000a) (Obr. 4). Obr 4: Rozšíření RRV (Harley a kol. 2001). Vektoři Nejvýznamnějšími vektory jsou komáři Culex annulirostris, Aedes vigilax a jiné druhy (Hubálek 2000a). Vertikální přenos se objevuje u Ae.(Oc.) vigilax, Ae. (Oc.) tremulus a Ae. captorynchos, jejichţ vajíčka odolná proti vysychání mohou zajistit perzistenci viru během období sucha (Harley a kol. 2001). Hostitelé viru Hostitelem viru mohou být ptáci a savci (Hubálek, 2000a), přičemţ vačnatci se zdají být lepšími hostiteli neţ placentálové. Hostitelem můţe být i člověk (Harley a kol. 2001). Patogenita: Onemocnění zvířat U zvířat probíhá onemocnění bezpříznakově (Hubálek 2000a). Lidské infekce: RR je nejběţnější arbovirovou infekcí v Austrálii. Způsobuje epidemickou polyartritidu s horečkou, někdy s vyráţkou, letální nebývá (Hubálek 2000a). Dalšími symptomy mohou být hematurie, glomerulonefritida a splenomegalie. Bolesti kloubů a omezená pohyblivost přetrvávají ještě několik měsíců po infekci. Nemoc se objevuje nejčastěji ve věkové skupině 25-39 let. Inkubační doba můţe být v intervalu 3-21 dní. Spousta případů také probíhá asymptomaticky (Harley a kol. 2001). Epidemie Jsou známy 4 velké epidemie: 1927, během druhé světové války, 1956. Čtvrtá proběhla roku 1979 na Fidţi s 35 000 pacienty, šířila se také na ostrovy Samoa, Cookovy a Tonga (Hubálek 2000a). Mezi lety 1991-1997 došlo k 35 000 případů onemocnění Ross River (Russell 1998). Mezi lety 1991-2000 byl průměrný počet případů 4 745 ročně. Maximum nastalo v roce 1996 počtem případů 7 823 (http://www.health.gov.au/pubhlth/cdi/nndss/year002.htm in Harley a kol. 2001). V Austrálii spočítali, ţe testování a léčba RR stojí 2,7-5,6 miliónů dolarů ročně (Harley a kol. 2001). Prevence: Kandidát na vakcínu existuje, ale její cena je těţko ospravedlnitelná pro nemoc, která není smrtelná a vyskytuje se pouze v Austrálii a na Nové Guinei. Proto nezbývá neţ doporučit pouţívání citrónových svíček, repelentů, prostředků proti komárům a nošení světlého oblečení (Harley a kol. 2001). 1.1.9 Virus Barmah Forest Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek 2004a). Ekologie: Výskyt Virus se vyskytuje v Austrálii a Polynésii (Hubálek 2000a). Vektoři Nejdůleţitějšími vektory jsou komáři Culex annulirostris a Aedes (Oc.) vigilax (Hubálek 2000a). Hostitelé viru Hostitelem viru mohou být ptáci a savci (klokan Macropus agilis) (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat: U zvířat probíhá onemocnění bezpříznakově (Hubálek 2000a). Lidské infekce Způsobuje epidemickou polyartritidu, někdy s vyráţkou, nebývá letální (Hubálek 2000a). Epidemie 1993-1994: První velká epidemie BF (Hubálek 2000a). V poslední době se počet případů BF v Austrálii celonárodně zvyšuje (Russell 1998) (Tab.1). Tab. 1: Počty případů BFV a RRV mezi lety 1991-1999 celosvětově (Anonymous, 2000) 1.2 Čeleď: Flaviviridae Viriony této čeledi jsou malé (40-60nm) a obsahují pozitivní ssRNA. Čeleď se dělí na tři rody: Flavivirus, Pestivirus a Hepacivirus (Votava a kol. 2003). Rod Flavivirus obsahuje 74 virů, většina z nich je přenosná členovci. Rod se dělí do devíti sérokomplexů. Pět z nich je přenášených komáry: YF, JE, Ntaya, Uganda S a Dengue (Poindinger a kol. 1996). 1.2.1 Skupina virů Japonské encefalitidy: Skupina virů japonské encefalitidy je sérokomplex 10 flavivirů: Alfuy (ALF), Koutango (KOU), Kokobera (KOK), Murray Valley (MVE), JE, Stradford (STR), Usutu (USU) a West Nile (WN). Byly izolovány v Africe, jiţní Evropě, Střední Asii a Austrálii. Posledním členem je encefalitida Saint Louis (SLE), která se vyskytuje v Severní, Střední a Jiţní Americe. Všechny tyto viry kromě viru Stradford a Usutu způsobují onemocnění člověka (Poindinger a kol. 1996). Obr. 5: Dendrogram příbuznosti členů skupiny Japonské encefalitidy (Poindinger a kol. 1996). Z dendrogramu (Obr. 5) vidíme, ţe sérokomplex virů JE se rozpadá do čtyř podskupin. První obsahuje viry STR a KOK, do druhé náleţí ALF a MVE, ve třetí je virus JE a ve čtvrté je virus WN a jeho subtyp KUN (Poindinger a kol. 1996). 1.2.1.1. Virus ţluté zimnice Taxonomické zařazení: virus ţluté zimnice představuje prototypový druh rodu Flavivirus (Votava a kol. 2003). Synonyma a první izolace: prototypový kmen Asibi, byl vyizolován z člověka v Ghaně (Theiler, Downs 1970). Charakteristika: podle Clarkové (1960) můţeme YF rozdělit do 2 geografických typů na základě absorpce protilátek: etiopské a neotropické (Theiler, Downs 1970). Také na základě sekvenace genu pro E-protein virus rozlišujeme do tří genotypů: IAzápadoafrický; IB- jihoamerický; II- východoafrický (Votava a kol. 2003). Ekologie: Virus cirkuluje ve dvou cyklech: městském a sylvatickém (Hubálek 2000a). V městském cyklu je přenášen z člověka na člověka prostřednictvím komára Ae. aegypti. Sylvatický cyklus v Africe probíhá mezi komáry rodu Aedes, např. Ae. africanus a Ae. simpsoni. V Jiţní Americe pak mezi komáry rodu Haemagogus, hlavně H. janthiomys, jako hostitelé viru figurují opice. Tento cyklus se také nazývá dţunglová forma ţluté zimnice. Člověk se nakazí jen náhodně (Vasconcelos a kol. 2001a). Dţunglový typ YF je obvykle nemoc dospělých muţů, kteří jsou viru častěji exponováni při práci v lese, distribuce protilátek je také u muţů vyšší neţ u ţen. Naopak při urbánním cyklu YF můţeme pozorovat rovnoměrnou distribuci protilátek u obou pohlaví (Theiler, Downs 1970). Výskyt ve světě YFV se vykytuje v tropické Africe a Americe (Hubálek 2004a) (Obr. 6, 7). Obr. 6: Rozšíření viru ţluté zimnice v Africe mezi lety 1950-2004. http://www.who.int/csr/disease/yellowfev/impact1/en/ Obr. 7: Rozšíření viru ţluté zimnice v Jiţní a Střední Americe mezi lety 1950-2004. http://www.who.int/csr/disease/yellowfev/impact1/en/ Vektoři Nejvýznamnějším přenašečem je Aedes aegypti a Haemagogus spegazzinii (Theiler, Downs 1970). Dále je virus přenášen komáry Haemagogus janthinomys v Brazílii, Ae. africanus a Ae. sympsoni v Africe (Hubálek 2004a). Hostitelé viru Jsou opice např. rodu Cebus (Theiler, Downs 1970). Hostitelem viru YF mohou být také vačice (Didelphis marsupialis) a jiní lesní savci, v urbánním cyklu je hostitelem člověk (Hubálek 2004a). Patogenita: Onemocnění zvířat Nemoc zvířete má inaparentní průběh, pouze některé opice Nového světa při experimentální infekci hynou (Hubálek 2004a). Lidské infekce Virus se u člověka projevuje vysokou horečkou se zimnicí a s bolestmi hlavy, zad, zvracením, ţloutenkou, hemoragiemi, nekrózou jater a ledvinných tubulů. Letalita je asi 5-40% (Hubálek 2004a). Virus můţe vyvolat encefalitidu (Votava a kol. 2003). YFV je typický svým hepatotropismem, smrt nastává často v důsledku zničení jater. Často také dochází k černému zvracení, coţ je důsledek krvácení do ţaludku (Theiler, Downs 1970). Epidemie Molekulární epidemiologická data naznačují existenci 7 genotypů YFV, které jsou geograficky odlišené a konkrétní propuknutí nemoci je vţdy spojené s jedním genotypem (Barrett, Higgs 2007 a Roukens, Visser 2006). V minulosti měl virus na svědomí ztroskotání mnoha válečných výprav např. francouzské armády Napoleona Bonaparte invadující Santo Domingo. Carter (1931) došel k závěru, ţe YF pochází z Afriky. První epidemie v Novém světě se odehrála na Yucatanu roku 1648. Během 17. -19., století byly časté epidemie YF v Karibské oblasti (Theiler, Downs 1970). 1741, 1802-1803: velké epidemie v Portugalsku a Španělsku, celkem 80 000 obětí (Sanders a kol. 1996). 1793: YFV zahubil 10% obyvatelstva Philadelphie (Sanders a kol. 1996). 1853: YFV podlehlo 8 000 z 29 000 nakaţených obyvatel New Orleans (Sanders a kol. 1996). Od r. 1940 periodická propuknutí YF ve východní Africe (Sanders a kol. 1996). 1978: 8 400 lidí v Gambii bylo nakaţeno, z toho 1 600 nemoci podlehlo (Hubálek 2004a). 1987: epidemie v Nigerii 1450 případů, z toho 565 smrtelných (Hubálek 2004a). 1960-1962: bylo zaznamenáno v Etiopii 300 000 případů (Hubálek 2004a). 1998-2002: brazilské Ministerstvo zdravotnictví zaznamenalo 251 případů: 217 z nich bylo hospitalizováno, s letalitou 44,2% (Tuboi 2007). V posledních 25 letech se zvyšuje incidence nákaz YF převáţně v západní Africe a amazonské oblasti (Graf 1). Kaţdoročně dochází na světě k asi 30 000 smrtelným případům (Hubálek 2004a). Graf 1: Počty zaznamenaných případů ţluté zimnice v Africe a Jiţní Americe mezi lety 1950-2004. http://www.who.int/csr/disease/yellowfev/trends/en/index.html Prevence: Theiler roku 1937 objevil ţivou antenuovanou vakcínu 17D a roku 1951 za ni obdrţel Nobelovu cenu. Dodnes se pouţívá jako prevence vůči YFV (Hubálek 2000a). Ve velmi nízké frekvenci se mohou vyskytnout neţádoucí účinky např. orgánové selhání nebo encefalitida, zejména u osob starších 60 let. Je-li riziko zanedbatelné, starší osoby by se neměly očkovat (Roukens, Visser 2006). Ostatním osobám cestujícím do zemí, kde je YFV endemický, je vzhledem k závaţnosti infekce vakcinace doporučována (Levy a kol. 2002). Šance, ţe se nenaočkovaný cestující do západní Afriky nakazí a zemře na YF je 1: 650 aţ 1: 5000 na měsíc pobytu. Závisí to na momentální epidemické situaci v oblasti. Nakaţení lidé mohou být zdrojem viru pro Ae. aegypti a přenést tak infekci do zemí, kde se tento komár vyskytuje. Jedná se např. o USA, západní Indii, Střední Ameriku, Středomoří a Asii. Kaţdý rok přijíţdí do endemických oblastí 8-9 miliónů turistů (Monath a kol. 1998). Bylo zjištěno, ţe populace imunní vůči dengue je relativně nevnímavá k YF. Zdá se, ţe jakákoliv infekce virem čeledi Flaviviridae vede k rozvoji protilátek aspoň částečně neutralizujících YFV (Theiler, Downs 1970). 1.2.1.2. Virus japonské encefalitidy Systematické zařazení: rod Flavivirus (Hubálek 2000a). Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Nakayama izolovaný z člověka v Japonsku. Dříve se pouţívala zkratka JBE (Japonská B encefalitida), dnes se častěji pouţívá zkratka JE (Japonská encefalitida) (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Výskyt Virus je rozšířen ve východní a jiţní Asii (Japonsko, Korea, Čína, Indie, Pákistán, Nepál, Srí Lanka) (Hubálek 2000a) (Obr. 8). Obr. 8: Mapka výskytu viru japonské encefalitidy v Asii mezi lety 1970-1998. http://www.cdc.gov/ncidod/dvbid/jencephalitis/map.htm Do Austrálie vpadl na poloostrově Cape York roku 2005 (Van Den Hurk 2006). Vektoři Nejdůleţitějším vektorem v Japonsku je Cx. tritaeniorhynchus, který se rozmnoţuje v rýţových polích, samice mohou s virem přezimovat. Maximální populační denzity dosahuje v červnu, saje přednostně na domácích zvířatech, ale také na ptácích. Člověk není přednostním hostitelem a komár na něm saje, aţ kdyţ je jeho populační denzita opravdu vysoká. Cx. gelidus je nejdůleţitějším vektorem v Malajsii, dalším vektorem je Cx. vishnui a Cx. pseudovishnui (Theiler, Downs 1970). Dále skupina Cx. pipiens (Cx. quinquefasciatus a Cx. pallescens) (Hubálek 2000a). Hostitelé viru Zdrojem viru jsou ptáci, rezervoárem koloniální volavkovití (Ardeidae), amplifikátorem viru je prase, dále byl zjištěn v koních a netopýrech (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat Způsobuje aborty u prasat a encefalitidy u koní např. v Číně (Hubálek 2000a). Lidské infekce Nemoc člověka se nazývá japonská encefalitida. Projevuje se horečkou, bolestmi hlavy, svalovou slabostí, sníţeným vědomím a křečemi. Zcela vzácně můţe dojít k akutním paralýzám jedné nebo více končetin, které bývají způsobeny lézemi viru na míše nebo periferním nervstvu. Dochází také k selhání dýchacích funkcí (Chung 2007). Někdy mívá nepředvídatelný průběh (Rayamajhi a kol. 2006). Její letalita dosahuje 20-40%, u 30-40% pacientů dochází k těţkým následkům, u dětí bývá podíl ještě vyšší (Hubálek 2000a). V roce 2000-2001 proběhla studie, při které bylo sledováno 58 nepálských dětí ve věku od 1-14 let, nemocných JE. Neurologické následky se vyskytly u 50% z nich a podařilo se je vyléčit ve dvou třetinách případů. Nejčastějším z nich byla hemiparéza (Rayamajhi a kol. 2006). Epidemie V Asii dochází k tisícům případů ročně, v 90. letech to bylo průměrně 45 000, z toho 10 000 smrtelných. V Číně roku 1990 bylo zaznamenáno 38 000 případů a v roce 1999 celkem 8 100. V Indii v Uttar Pradesh roku 1990 proběhla epidemie o celkovém počtu 4 544 případů, z toho 1 413 bylo smrtelných (Hubálek 2000a). Prevence: Od pouţívání inaktivové vakcíny virem Nakayma se upustilo pro neţádoucí účinky roku 1994, a od roku 1997 se pouţívá ţivá antenuovaná vakcína SA14-14-2 (Sohn 2000 a Chung 2007). Nově byla připravena DNA vakcína, její účinnost byla potvrzena a směřuje ke zkouškám na lidech (Wu a kol. 2006). 1.2.1.3. Virus West Nile Taxonomické zařazení: rod Flavivirus. Charakteristika: člen skupiny virů japonské encefalitidy. Existuje několik genomických linií, kmeny první genomické linie se vyskytují v Africe, na Blízkém východě, v Evropě, Indii, Austrálii (subtyp Kunjin) a USA (Hubálek, Kříţ 2003). Zcela nově byly popsány další 2 genomické linie, z nichţ jedna se vyskytuje na jiţní Moravě (Hubálek a kol. 2000b, Bákonyi a kol. 2005). Synonyma a první izolace: Synonyma nemá. Poprvé byl izolován roku 1937 prototypový kmen B-956 ze vzorků séra pacientky s horečkou v Ugandské provincii West Nile (Hubálek, Kříţ 2003). Ekologie: WNV cirkuluje ve 2 základních typech cyklů: 1) Cyklus exoantropní (sylvatický, přírodně ohniskový): zahrnuje divoké, převáţně mokřadní a vodní ptáky jako hostitele a amplifikátory viru a ornitofilní komáry (Cx. pipiens, Cx. modestus, Mansonia richardii) jako vektory. 2) Cyklus synantropní (urbánní): zahrnuje synantropní a domácí ptáky jako hostitele a druhy komárů sající na ptácích i na savcích jako vektory. V Evropě se jedná hlavně o Cx. pipiens molestus. Základním cyklem je cyklus exoantropní. Palearktická přírodní ohniska jsou vázána na mokřadní ekosystémy např. deltu Rhôny, Volhy, Ebra, Kubáně, Dunaje a mokřady severní Itálie (Hubálek, Kříţ 2003). V jiţním Rusku jsou populace komárů malé, protoţe tam vládne teplé a suché počasí. Roli náhradních vektorů tam hrají ornitofilní klíšťata. Jedná se tedy o třetí cyklus pták- klíšťata (Hubálek 2000) jako např.: Hyalomma marginatum, H. detritum, Argas hermanni, A. reflexus, Ornithodoros moubata, O. capensis, O. coniceps (Hubálek, Halouzka 1996). Výskyt ve světě WNV je nejrozšířenějším členem čeledi Flaviviridae, vyskytuje se v Africe, Eurasii, Austrálii (subtyp Kunjin) (Hubálek, Kříţ 2003). V rámci Evropy byl virus zjištěn v jiţním Rusku, Ukrajině, Moldávii, Bělorusku, Rumunsku, Francii, Španělsku, Portugalsku, Maďarsku, Slovensku a Česku (Hubálek, Halouzka 1996). V České Republice se vyskytuje přírodní ohnisko u Lanţhota, situováno na levém břehu Dyje naproti rakouské obci Rabensburg a u rybníka Nesyt u Valtic blízko Břeclavi (Hubálek a kol. 1999). Do Severní Ameriky se virus dostal v roce 1999 z Blízkého východu, šířil se Spojenými státy a roku 2002 dosáhl západního pobřeţí (Obr. 9). Od roku 2001 se šíří Kanadou a od roku 2006 se vyskytuje ve Střední a Jiţní Americe, zejména v Argentině (Hubálek, Kříţ 2003). Obr. 9: Státy USA, které hlásily WNV k 8. 9. 2004 http://www.nwhc.usgs.gov/disease_information/west_nile_virus/wnv_map.jsp Vektoři Vektory WNV jsou převáţně ornitofilní komáři. Ve Starém světě se jedná o 45 druhů 6ti rodů (Culex, Aedes, Mimomyia, Mansonia, Anopheles, Aedeomyia). V Evropě byl izolován z 8 druhů komárů (Hubálek, Kříţ 2003). V Africe a Izraeli je nejdůleţitějším vektorem Culex univitattus, v Asii Cx. quinquefasciatus a skupina Cx. vishnui. V Severní Americe byl WNV izolován z 35 druhů komárů 7 rodů, nejčastěji Cx. pipiens (Hubálek, Kříţ 2003). V Austrálii bývá izolován z komára Culex annulirostris (Theiler, Downs 1970). Nejnebezpečnějším vektorem je Culex pipiens biotyp molestus, který ţije synantropně a ochotně saje lidskou krev, často bývá příčinou propuknutí epidemie ve městech (Hubálek 2000). Hostitelé viru Ptáci slouţí jako amplifikátoři viru v přírodě, po infekci se u nich objevuje viremie o délce 3-7 dní a hladině postačující k infekci kompetentních vektorů. Z evropské avifauny byla dostatečná viremie ověřena u druhů: Ardea cinerea, Anas acuta, Aythya ferina, Falco tinnunculus, Phasianus colchicus, Columba livia, Riparia riparia, Corvus corone, C. frugilegus a Passer domesticus. U severoamerických druhů byla vysoká viremie prokázána u následujících druhů: Corvus brachyrhynchos, Cyanocitta cristata, Carpodacus mexicanus, Quiscalus quiscula a Passer domesticus. Některé druhy ptáků mohou vylučovat virus také trusem a šířit ho tak mezi sebou i bez účasti vektora. Taţní ptáci mohou transportovat virus mezi Evropou a Afrikou a jsou povaţováni za příčinu jeho šíření po severoamerickém kontinentně (Hubálek, Kříţ 2003). Záchyty WNV z volně ţijících savců jsou ojedinělé, jedná se o některé hlodavce, zajíce Lepus europaeus, kaloně Rousettus leschenaulti, velblouda, koně, psa a poloopice Galago senegalensis. V USA byly popsány záchyty ze skunka, netopýrů, čimpaka a veverky (Hubálek, Kříţ 2003). Je pozoruhodné, ţe dostatečná viremie i schopnost předat virus komárům byla dokázána u skokana Rana ridibunda v Tádţikistánu, a u 24% uţovek Natrix natrix v Rakousku byly prokázány protilátky. Role obojţivelníků a plazů při cirkulaci WNV v mokřadních ekosystémech zůstává prozatím neobjasněna (Hubálek, Kříţ 2003). Přezimování viru v mírném klimatickém pásu Je teoreticky umoţněno v zásadě těmito mechanismy: 1) v hibernujících samicích Culex spp.; 2) transovariální přenos samicemi Culex spp. do potomstva; 3) chronicky infikovaní obratlovci. Alternativní hypotézou je ţe virus v mírném pásu nepřezimuje a je občas reintrodukován taţnými ptáky ze subtropických ohnisek (Hubálek, Kříţ 2003). Patogenita: Onemocnění zvířat Velmi citliví jsou koňovití (Equidae). Infekce se u nich projevuje horečkou, difúzní encefalomyelitidou, ataxií, ztrátou rovnováhy, chvěním svalů, parézami a vysokou letalitou (aţ 30%) (Hubálek, Kříţ 2003). Epizootie 1962: 50 případů v jiţní Francii. 2000: 76 případů v jiţní Francii s letalitou 28%. Další proběhly v Portugalsku, Maroku, Itálii a Egyptě (Hubálek, Kříţ 2003). 2002: v Dakotě se nakazilo 569 koní (Mongoh a kol. 2007). Onemocnět můţe také dobytek, psi a ptáci (Hubálek 2000 a Hubálek a Halouzka 1996). Ve Starém světě bylo pozorováno příleţitostné hynutí holubů a vran v Egyptě, hus domácích (40% smrtnost) a čápů bílých v Izraeli (Hubálek, Kříţ 2003). V Severní Americe je však působení WNV vyloţeně zhoubné, hynou tisíce ptáků desítek druhů. Nejcitlivější jsou krkavcovití (Corvidae), především vrána americká (Corvus brachyrhynchos) a sojka chocholatá (Cyanocitta cristata) (Hubálek, Kříţ 2003). Lidské infekce Lidské onemocnění po nákaze WNV je nazýváno západonilská horečka (WNF). Inkubační doba je obvykle 3-6 dní. Charakteristický je prudký nástup horečky trvající 35 dní. Dalšími klinickými příznaky jsou: bolesti hlavy a v krku, bolesti pohybového aparátu, makulopapulózní vyráţka na trupu a končetinách, únava, nechutenství, nutkání ke zvracení, bolesti břicha a průjem. U 15% případů se objevuje meningismus, encefalitida, zánět jater, slinivky břišní a srdečního svalu. Rekonvalescence bývá u dětí rychlá, zatímco u dospělých bývá často provázena dlouhodobou bolestí svalů a slabostí. Trvalé následky nebývají pozorovány. Mortalita bývá 5-10% a ohroţuje spíše pacienty starší šedesáti let (Hubálek, Kříţ 2003). Epidemie Virus se přenáší bodnutím komára, moţná je infekce aerosolem, příleţitostně také transfuzí krve, transplantací orgánů, intrauterinní cestou. Hlavní sezóna WNF se v mírném pásu omezuje na období červenec-říjen, s maximem v srpnu a v září (Hubálek, Kříţ 2003). Propuknutí WNF jsou často následkem populační exploze vektorů, která nastává zejména po povodni následované suchým a teplým počasím (Hubálek 2000). 1950-1957: stovky případů v Izraeli (Hubálek, Kříţ 2003). 1974: největší epidemie v jiţní Africe postihla asi 3000 osob (Hubálek, Kříţ 2003). 1996-2000: proběhly v Evropě dvě velké epidemie: jihorumunská s 835 případy a smrtností 4,3% a jihoruská s 826 případy, z nichţ bylo 40 smrtelných (Hubálek, Kříţ 2003). 1997: během studie prováděné na Břeclavsku po povodních v roce byla akutní infekce virem WNV zjištěna u dvou dospělých a dvou dětí. Jedná se o první průkaz lidských případů onemocnění WNV ve střední Evropě (Hubálek a kol. 1999). 1999-2000: bylo v Izraeli zaznamenáno více neţ 430 případů včetně 37 fatálních (Hubálek, Kříţ 2003). 1999-2000: epidemie v New Yorku, onemocnělo 62 lidí a 7 zemřelo (Hubálek 2000a). Prevence: Specifická léčba ani vakcína pro humánní pouţití zatím neexistuje (Hubálek, Kříţ 2003). V případech vysokého a trvalého ohroţení WNV by bylo moţné pouţít vakcínu proti japonské encefalitidě, která poskytuje zkříţenou ochranu (Hubálek 2000). K dispozici je účinná vakcína pro koně (Gardner a kol. 2007). Doporučuje se provádět epidemiologickou surveillanci zahrnující kontrolu populace komářích vektorů, volně ţijících obratlovců a jejich protilátky k WNV, mrtvých a nemocných divokých ptáků, vyšetřování domácích ptáků a také monitoring lidských a koňských onemocnění WNF. Dále je vhodné provádět osvětu obyvatel endemických oblastí, zaměřenou na objasnění způsobu přenosu nákazy a vyhnutí se riziku např. pouţíváním repelentů, sítí proti komárům v oknech bytů, případně potlačení jejich populace pouţitím larvicidních baktericidů (Hubálek, Kříţ 2003). 1.2.1.4. Virus encephalitidy Murray Valley Taxonomické zařazení: rod Flavivirus (Mackenzie, Broom 1995). Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Orig. izolovaný z člověka v Austrálii při australské epidemii roku 1951 (Theiler, Downs 1970). Poprvé byl úspěšně izolován roku 1960 z komára Culex annulirostris (Mackenzie, Broom 1995). Ekologie: Virus cirkuluje v přírodě v cyklu mezi komáry Culex annulirostris a divokými ptáky zejména řádu Brodiví (Ciconiiformes) (Mackenzie, Broom 1995). Objevuje se po vydatném období dešťů následovaném extrémním suchem. Jsou dvě teorie jak se MVE virus dokáţe iniciovat v suchých oblastech tropické Austrálie. Jedna předpokládá reinfekci z viremie hostitele a druhá vertikální přenos z Aedes (Oc.) tremulus, jehoţ vajíčka jsou odolná vůči vysušení (Broom a kol. 1995). Výskyt MVEV je rozšířený v Austrálii a na Nové Guinei (Theiler, Downs 1970). Vektoři Nejdůleţitějším vektorem je Culex annulirostris (Hubálek 2000a). 11 druhů komárů se můţe infikovat sáním krve zbavené fibrinu včetně Cx. annulirostris, Cx. fatigans, Cx. autraliacus, Aedes (Oc.) vigilax, Ae.(Oc.) notoscriptus, kteří se byli schopni infikovat i na kuřeti s viremií a přenést virus na zdravé kuře (Mackenzie, Broom 1995). Hostitelé viru Hostiteli MVEV jsou divocí ptáci zejména řádu Brodiví (Ciconiiformes) (Mackenzie, Broom 1995) a lichokopytníci (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat U zvířat probíhá bezpříznakově, nebo jako encefalitida (Hubálek 2000a). Lidské infekce Nemoc člověka nazýváme australskou encefalitidou (MVE), dosahuje letality 20-60% a často zanechává trvalé následky (Hubálek 2000a). Projevuje se ospalostí, bolestí hlavy, celkovou slabostí, podráţděností, psychickým pomatením, bolestmi krku a končetin. U dětí se často objevuje zvracení. U některých pacientů byly popsány parézy končetin a meziţeberních svalů (Mackenzie, Broom 1995). Ochrnutí končetin zůstává jako následek u kaţdého třetího z přeţivších a u kaţdého druhého je přítomna reziduální mentální degenerace (Mackenzie, Broom 1995). Byl popsán případ 25 letého muţe z UK, který se nakazil MVE během cestování po Austrálii a ještě několik let po infekci je částečně závislý na ventilátoru (Douglas a kol. 2007). Epidemie MVE je nejčastější příčinou virových encefalitid na severu Austrálie (Douglas a kol. 2007). Epidemie jsou sezónní a objevují po několika letech (Burrow a kol 1998). Během posledních dvaceti let se případy MVE objevili ve čtrnácti z nich (Russell 1998). 1916: v říjnu se objevil vůbec první případ MVE v Novém jiţním Walesu. Během první epidemie mezi lety 1917-1925 bylo zaznamenáno 280 případů, letalita dosáhla 68%. Protoţe tato nemoc nebyla ještě popsána, říkalo se jí Australská nemoc X (Mackenzie, Broom 1995). 1950-1951: proběhla epidemie v jihovýchodní Austrálii a nemoc byla pojmenována encefalitida Murray Valley podle místa, odkud pocházela většina případů (Mackenzie, Broom 1995). Další velké epidemie proběhly v letech: 1956, 1971, 1974 (Mackenzie, Broom 1995, a Hubálek 2000a). Prevence: Ţádná specifická vakcína zatím neexistuje. Pasivní imunizace lidským gamma globulinem se zdá být zatím nejslibnější řešení. Je však nutné prozkoumat interakce s vakcínou proti JE, která se v těchto oblastech očkuje (Broom a kol. 2000). Jedinou účinnou prevencí zatím zůstává vyhnout se bodnutí komára (Burrow a kol 1998). 1.2.2 Virus encephalitidy St. Louis Taxonomické zařazení: rod: Flavivirus. Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Parton, izolovaný v USA z člověka (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Výskyt SLE je široce rozšířená v Severní Americe od Pacifického k Atlantskému oceánu. Akutní infekce člověka byly vzácně pozorovány také v neotropickém regionu: Panama, Trinidad, Jamajka (Theiler, Downs 1970). Vektoři Hlavními vektory jsou: Culex tarsalis v přírodních a Cx. pipiens quinquefasciatus v městských oblastech, virus se podařilo izolovat také z komárů: Psorophora ferox, Culex coronator, Cx. nigripalpis, Cx. virgultus, Cx. caudelli, Cx. spissipes, Cx. taeniopus, Aedes (Oc.) scapularis a Ae.(Oc.) serratus (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru Virus byl izolován z člověka, některých druhů ptáků a v Texasu dokonce z netopýra Tadarida b. mexicana. Protilátky byly nalezeny v divokých hlodavcích: Oryzomys macconelli, ptácích: Ramphocelus carbo, Turdus fumigatus, Manacus manacus, Pipra erythrocephala, Columbigallina passerina, Mimus polyglottis a koních (Theiler, Downs 1970). Zdrojem viru mohou být i lišky (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat Má většinou inaparentní průběh (Hubálek 2000a). Lidské infekce Encefalitida Saint Louis s letalitou aţ 25 %, převáţně u osob starších 55 let. Virus se projevuje jako horečka aţ meningitida. V USA dochází k desítkám případů ročně (Hubálek 2000a). Epidemie 1962: epidemie SLE na Floridě (Theiler, Downs 1970). 1975: v USA se objevilo 1815 případů SLE (Hubálek 2000a). 2005: SLEV se objevil v Argentině (Diaz 2006). 1990–1991: epidemie na Floridě: 226 klinických případů a 11 úmrtí. Byla umoţněna neobvyklou hustotou vektorů a hostitelů na začátku roku. Epidemie pravděpodobně vznikají, kdyţ se minimální promořenost komáří populace Culex nigripalpus virem SLE se blíţí poměru 1: 1000 (Day, Stark 2000). 1.2.3 Virus dengue Systematické zařazení: rod Flavivirus. jsou známy 4 samostatné flavivirové antigenní komplexy: dengue 1-4 (Hubálek, Halouzka 1996). Kaţdý z těchto sérotypů zahrnuje mnoţství různých genotypů (Salazar a kol. 2007). Synonyma a první izolace: virus byl poprvé popsán v Batavii a Filadelfii roku 1779-1780. Původní izolace pocházela z krve A. B. Sabina na Havaji roku 1944. Prototypem DEN-1 je tento havajský kmen, DEN-2 má prototypový kmen Nová Guinea B, izolovaný na stejném místě z člověka. Prototyp DEN-3 Phil H 87 byl izolován z člověka na Filipínách a prototypem DEN-4 je kmen Phil H 241 izolovaný z člověka (Theiler, Downs 1970). Charakteristika: jméno tohoto viru pochází ze svahilského slova „denga“ z věty „Ka denga pepo“, která označuje náhlé prudké bolesti (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Výskyt Virus se v Evropě vyskytl v Řecku (1927-1928) a v zemích bývalé Jugoslávie. Mimo Evropu se vyskytuje především v tropických oblastech: Austrálie, ostrovy v Pacifiku, jiţní Japonsko, Indie, Srí Lanka, oblast Karibiku, Střední a Jiţní Amerika, Afrika (Hubálek, Halouzka 1996) viz obr. 10. Obr. 10: Celosvětový výskyt DENV v roce 2005. http://www.cdc.gov/ncidod/dvbid/dengue/map-distribution-2005.htm Vektoři Primárním vektorem pro všechny čtyři sérotypy je Aedes aegypti (Salazar a kol. 2007), který je schopen i transovariálního přenosu. Dalšími vektory jsou Ae. albopictus schopný transovariálního i pohlavního přenosu a Ae. (Oc.) niveus. Jedná se o synantropní komáry (Hubálek, Halouzka 1996). Hostitelé viru Hostitelem viru jsou primáti: člověk a opice (Hubálek, Halouzka 1996). Patogenita: Onemocnění zvířat Je patogenní pro opice (Hubálek, Halouzka 1996). Lidské infekce Onemocnění má dvě formy, první je horečka dengue (Hubálek 2000a). Projevuje se horečkou, intenzivní bolestí hlavy, retrobulbární bolestí, bolestmi svalů, kloubů, ztuhlým krkem a vyráţkou (Hubálek, Halouzka 1996). Druhou formou onemocnění je DHF (dengue fever se syndromem hemoragického šoku). Letalita této formy je 5-20%, je endemická v jihovýchodní Asii, kde běţně přechází v epidemie (Hubálek 2000a). Projevuje se prudkými hemoragickými horečkami provázenými petechiálním krvácením na kůţi a do vnitřních orgánů (Hubálek, Halouzka 1996). Virus se můţe přenášet prenatálně (Boussemart a kol. 2001). Moţný je i přenos krevní transfúzí (Hubálek 2000a). Epidemie Patří mezi klinicky nejvýznamnější arboviry vůbec (Votava a kol. 2003). 1779-1780: první epidemie horečky DEN se objevily v Africe, Sev. Americe a Asii. Je to důkaz, ţe virus má širokou distribuci více neţ 200 let. V této době byla povaţována za neletální nákazu návštěvníků tropů, nemoc propukala jen jednou za 10-40 let (Gubler, Clark 1995). 1897-1902 : epidemie v Austrálii 1927-1928: v Evropě byla zaznamenána jen jedna, ale velmi intenzivní epidemie v Řecku. Onemocnělo 650 000 osob ze 704 000 obyvatel Athén a Pirea (Hubálek, Halouzka 1996). 1931: epidemie na Taiwanu (Hubálek 2004a). 1943-1944: infekce dengue byla hlavním zdravotním problémem amerických vojáků za druhé světové války na základnách v Pacifiku: Havaj, Nová Kaledonie, Nové Hebridy, Nová Guinea a tropická Austrálie (Theiler, Downs 1970). 1954-1987: pandemie tropů s celosvětovým významem srovnatelným s malárií, která začala po druhé světové válce v jihovýchodní Asii (1954 Filipíny). Jiţní a Střední Amerika hlásily mezi lety 1980-1987 40-390 000 případů ročně, z toho samotná Kuba hlásila 345 000 případů DEN-2 a DHF. 1997: na Kubě se objevilo 2950 případům DEN-2. DHF se nejdříve vynořil v Pacifické oblasti a obou Amerikách. V jihovýchodní Asii se objevil roku 1950 a roku 1975 se stal hlavní příčinou hospitalizace a smrti u dětí mnoha zemí. V Amerikách byl zaveden program eradikace komára Ae. aegypti v 50. letech 20. století a dengue se pak vyskytovala pouze ojediněle na ostrovech v Karibiku. Tento program byl v 70. letech 20. st. ukončen a došlo k reinfestaci vektora a návratu do původního stavu (Gubler, Clark 1995). V současné době pandemie DEN zasahuje více neţ 100 zemí. WHO odhaduje, ţe ročně je na světě 50 miliónů případů infekce DEN, 500 000 z nich je hospitalizováno a 22 000 lidí ročně umře na tuto nebo s ní spojenou nemoc. Celosvětově je 2,5 miliardy lidí v riziku nakaţení DENV (Salazar a kol. 2007). Tento virus způsobuje víc úmrtí neţ kterákoliv jiná arbovirová infekce. Ročně dochází aţ k 300 tisícům případů DHF (Rahman a kol. 2002). V Africe není virus příliš hojný, ale i přesto epidemie od roku 1980 dramaticky vzrůstají. Největší aktivitu lze pozorovat ve východní Africe. Epidemie proběhly na Seychelách (1977), v Keni roku 1982 (DEN-2), v Mozambiku v roce 1985 (DEN-3), v Somálsku v letech 1982 a 1993 (DEN-2) a roku 1994 v Saudské Arábii (DEN-2) (Gubler, Clark 1995). V Singapuru, Indii, Malajsii a Brazílii je dengue epidemická uţ několik let, poslední dobou však dochází ke změně epidemiologie, častěji jsou infikováni dospělí (Rahman a kol. 2002). Prevence: Nové moţné riziko se objevilo s nedávným zavlečením Ae. albopictus do Evropy, jmenovitě do Itálie. Další země ohroţené rizikem zavlečení tohoto komára jsou Španělsko, Portugalsko, Francie, Albánie, Chorvatsko, jiţní Srbsko, Řecko a Turecko. Prevence spočívá v kontrole vektora (Hubálek, Halouzka 1996). Infekce některým ze 4 sérotypů poskytuje imunitu jen proti danému sérotypu. V ţádném případě neposkytuje zkříţenou imunitu. Naopak při infekci dalším sérotypem dojde ke zvýšení pravděpodobnosti vzniku šokového syndromu. Vakcína zatím neexistuje (Gubler a Clark 1995). Nově vzniká vakcína ChimeriVax(TM)-DEN2. Preimunita k YF ve spojení s touto vakcínou vyvolává dlouhodobou protilátkovou odpověď na všechny 4 sérotypy DEN (Guirakhoo a kol. 2006). 1.2.4 Virus Rocio Systematické zařazení: rod Flavivirus (Hubálek, 2000a). Ekologie: Výskyt ROCV je rozšířen v Jiţní Americe (Brazílie) (Hubálek 2000a). Vektoři Přenašečem jsou komáři Psorophora spp. (Hubálek 2000a). Hostitelé Nejdůleţitějšími hostiteli viru jsou ptáci (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat Nemoc zvířete má inaparentní průběh (Hubálek 2000a). Lidské infekce: U člověka virus způsobuje encefalitidu Rocio s neurologickými a psychiatrickými následky, letalita se pohybuje mezi 5 aţ 30% (Hubálek 2000a). Epidemie 1975: první epidemie, onemocnělo 462 lidí a 65 zemřelo (Hubálek 2000a). 1973–1980: encefalitidou Rocio bylo v Brazílii nakaţeno přes 1000 lidí, z toho 100 nemoci podlehlo a víc neţ 200 má trvalé následky (Baleotti a kol. 2003). 1.3 Čeleď: Bunyaviridae Čeleď Bunyaviridae obsahuje 4 rody: Bunyavirus, Phlebovirus, Nairovirus a Uukuvirus. V rodu Bunyavirus je 16 antigenních skupin, jedna z nich je séroskupina viru kalifornské encefalitidy. Obsahuje dva antigenní komplexy: Kalifornskou encefalitidu a Guaroa (Calisher, Thompson 1983). Jinou antigenní skupinou je BATV. Viriony čeledi Bunyaviridae jsou (-)ssRNA, 80-120 nm velké, sloţený z 3 segmentů (L, M, S), se dvěma povrchovými glykoproteiny G1 a G2, nukleoproteinem N a transkriptázovým proteinem L (Hubálek 2000a). Často u nich dochází ke genetické reorganizaci mezi těmito třemi segmenty. Dokonce i při smíšené infekci ve vektorovi (Hubálek, Halouzka 1996). 1.3.1 Viry skupiny Kalifornské encefalitidy: Skupinu virů kalifornské encefalitidy tvoří 4 antigenní podskupiny: I. viry kalifornské encefalitidy, LaCrosse, Snowshoe Hare, Ťahyňa, Inkoo a San Angelo; II. Jamestown Canyon a Jerry Slough; III. Trivittatus virus; IV. Melao virus (Hubálek a kol. 1979b). 1.3.1.1. Virus Ťahyňa Taxonomické zařazení: rod Bunyavirus. Patří do skupiny virů kalifornské encefalitidy, blízce příbuzný virům LaCrosse a Snowshoe hare (Hubálek, Halouzka 1996). Synonyma a první izolace: synonymem jsou viry Lumbo a Trojica (Hubálek, Halouzka 1996). Prototypovým kmenem je SA Ar 1881 Aedes (Skusea) pembaensis, vyizolovaný v Mosambiku (Theiler a Downs 1970). Virus v Evropě poprvé izolovali Bárdoš a Danielová roku 1958 z komárů Aedes (Oc.) caspius a Ae. (Oc.) vexans na slovenské lokalitě Ťahyňa (Grešíková, Nosek 1981). Jedná se o první komáry přenosný virus napadající obratlovce izolovaný ve Střední Evropě (Hubálek, Halouzka 1996). Ekologie: Výskyt Virus se nachází na třech kontinentech: Evropě, Asii a Africe (Lumbo) (Hubálek, Halouzka 1996). V Česku se přírodní ohniska TAHV nacházejí na jiţní Moravě, Ostravsku, v povodí Vltavy a Ohře, podél Labe, v okolí města Neratovice a na dolním toku Vltavy (Hubálek a kol. 2004). Obecně se nachází v různých biomech, nejčastěji v níţinném, pravidelně inundovaném ekosystému luţního lesa (Hubálek, Halouzka 1996). Vektoři Hlavními vektory viru v Česku jsou komáři: Ae. (Oc.) vexans, Ae. (Oc.) cinereus, Ae. (Oc.). cantans (Hubálek a kol. 2004). Mechanickými vektory viru Ťahyňa mohou být také pakomáři čeledi Ceratopogonidae (Hubálek, Halouzka 1996). V komárech se virus přenáší transovariálně i sexuálně, coţ mu zaručuje dlouhou perzistenci v ohnisku. Komáři tak vlastně představují nejen přenašeče, ale i rezervoáry viru (Hubálek a kol. 2004). Hostitelé viru Hostiteli viru jsou především příslušníci řádu Lagomorpha (zajícovití), dále také jeţci, hlodavci a příleţitostně netopýři. Experimentální viremie byla prokázána u Citellus citellus, Glis glis, Ondatra zibethicus, Sciurus vulgaris, Martes foina, Putorius eversmanni, Vulpes vulpes, Meles meles, Vespertilio murinus a selat. Protilátky byly detekovány u Oryctolagu cuniculus, masoţravců, koní, krav, jelenů, domácích prasat, divokých kanců a příleţitostně u ptáků (Hubálek, Halouzka 1996). Patogenita: Onemocnění zvířat Onemocnění tímto virem u divokých zvířat není známé, má inaparentní průběh (Hubálek 2000a). Lidské infekce Virus způsobuje „valtickou horečku“ s příznaky podobnými chřipce. Nemoc se objevuje především v létě a v časném podzimu hlavně u dětí. Charakteristický je náhlý nástup horečky, bolesti hlavy, svalů, zánět hrtanu, nevolnost, bronchopneumonie, střevní poruchy, anorexie, bolesti kloubů, meningitida a další znaky postiţení CNS. Ţádná úmrtnost zatím nebyla zaznamenána (Hubálek, Halouzka 1996). Epidemie Přinejmenším 200 případů „valtické horečky“ bylo zdokumentováno na Slovensku a na Moravě od roku 1963, ale mnoho případů proběhlo bez povšimnutí (Hubálek, Halouzka 1996). V roce 1976 byl tento virus etiologickým agens 15% případů letních onemocnění dětí v České republice (Hubálek a kol. 1979a). Prevence: Na základě výsledků epidemiologické surveillance by bylo moţné navrhovat a uskutečňovat preventivní protikomáří opatření, např. aplikaci selektivních larvicidních preparátů na bázi Bacillus thuringensis var. israelensis, B. sphaericus, jen výjimečně např. v případě kalamit by bylo moţné přistoupit k aplikaci adulticidů (Hubálek a kol. 2004). 1.3.1.2. Virus Inkoo Systematické zařazení: rod Bunyavirus. Je blízce příbuzný viru JC a méně příbuzný virům Ťahyňa a Snowshoe hare (Hubálek, Halouzka 1996). Synonyma a první izolace: prototypem je kmen KN-3641. Poprvé byl izolován roku 1964 z komárů sbíraných v jiţním Finsku (Hubálek, Halouzka 1996). Ekologie: Výskyt Finsko, Švédsko, Norsko, Estonsko, Rusko (Hubálek, Halouzka 1996). Virus se vyskytuje na otevřených obdělávaných plochách s vodními nádrţemi, především v severních zeměpisných šířkách (Hubálek, Halouzka 1996). Vektoři Hlavním vektorem je Aedes (Ochlerotatus) communis, Ae. (Oc.) punctor a Ae. (Oc.) hexodontus (Hubálek, Halouzka 1996). Hostitelé Hostitelé viru jsou neznámí, ale protilátky byly nalezeny u krav, sobů, losů, zajíců, lišek a člověka (Hubálek, Halouzka 1996). Patogenita: Onemocnění zvířat Příznaky nemoci u zvířat nejsou známé. Lidské infekce U lidí vyvolává horečnaté onemocnění podobné chřipce nebo aseptickou meningitidu, charakteristický je náhlý nástup horečky, slabosti, bolesti hlavy, bolesti za očima, konjuktivida, faryngitida, příleţitostně vyráţka a závratě (Hubálek, Halouzka 1996). Epidemie Několik desítek případů bylo zaznamenáno v Rusku (Hubálek, Halouzka 1996). 1.3.1.3. Virus kalifornské encefalitidy Taxonomie: rod Bunyavirus. Synonyma a první izolace: prototypem je kmen California izolovaný z Culex tarsalis Hammonem a Reevesem (1943) v USA (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Výskyt CEV se vyskytuje na severoamerickém kontinentu (Theiler, Downs 1970). Vektoři Komáři rodů Aedes a Culiseta. Nejdůleţitějším vektorem je Aedes (Ochlerotatus) dorsalis, schopný transovariálního i sexuálního přenosu (Hubálek 2000a). Hostitelé viru Protilátky neutralizující CEV byly nalezeny u domácích i divokých zvířat, zejména u krav a koní, veverek a králíků (Theiler, Downs 1970). Patogenita: Virus napadá člověka a sérologický průzkum v Kalifornii odhalil 11% incidenci protilátek. Hammon a Reeves (1943) uvedli 3 případy encefalitidy v Kalifornii, způsobené CEV (Theiler, Downs 1970). 1.3.1.4. Virus LaCrosse Taxonomie: rod Bunyavirus Ekologie: Výskyt LACV se vyskytuje na severoamerickém kontinentu (Theiler, Downs 1970, Hubálek 2000a). Vektoři Hlavním vektorem viru LAC je Aedes (Ochlerotatus) triseriatus, přenáší virus jak horizontálně, tak i transovariálně. Dalšími vektory jsou Ae. albopictus a Ae. aegypti (Hughes a kol. 2006). Hostitelé viru Protilátky neutralizující LACV byly nalezeny zejména u krav a koní, veverek a králíků (Theiler, Downs 1970). Patogenita: Je povaţován za jednoho z nejvýznamnějších komárů přenosných virů v Severní Americe. Během období, kdy jsou komáři aktivní, je spojován s případy encefalitidy. Infekce se objevují u dětí a mladých dospělých. Zatímco většina nemocných se po období intensivní nemoci uzdraví, méně neţ 1% případů je smrtelných (Huang a kol. 1997). 1.3.1.5. Virus Jamestown Canyon Taxonomie: rod Bunyavirus. Ekologie: Výskyt JCV se vyskytuje v Severní Americe. Vektoři Nejvýznamnějším vektorem je komár Aedes (Ochlerotatus) dorsalis. Dalšími vektory jsou komáři rodu Aedes a Anopheles (Hubálek 2000a). Hostitelé viru Vysoká prevalence protilátek byla nalezena u koní a hovězího dobytka (Fulhorst a kol. 1996). Na severovýchodě Spojených států amerických je hostitelem JC viru jelenec běloocasý (Odocoileus virgininanus) (Zamparo a kol. 1997). V současné době rozšíření viru přesahuje rozšíření jelence běloocasého, coţ znamená, ţe se jeho cyklu musí účastnit další savci např. myš (Alces alces), jelen (Cervus elaphus) a jelenec (Odocoileus hemionus) (Leighton 2000). Patogenita: Virus napadá člověka a na rozdíl od ostatních virů skupiny California napadá spíše dospělé neţ děti (Hubálek 2000a). Způsobuje encefalitidu a meningitidu, roku 1981 se v USA nakazilo 12 lidí, z nich se 11 uzdravilo a 1 zemřel (Leighton 2000). 1.3.2 Virus Batai Taxonomie: rod Bunyavirus. Patří do antigenní skupiny Bunyamwera a je velmi blízce příbuzný africkému viru „Beliefe“ (není registrovaný) a Ilesha viru, méně příbuzný je viru americkému Northway virus, Cache Valley a Tensaw viru (Hubálek, Halouzka 1996). Synonyma a první izolace: prototypovým kmenem je MM 2222 (Theiler, Downs 1970). Synonymem je Čalovo, Olyka, a Chittoor virus (indický kmen izolovaný z Anopheles barbirostris: Theiler, Downs 1970). Poprvé virus zachytili izoloval roku 1955 B. Elisberg a E. L. Buescher z komárů Culex gelidus posbíraných v blízkosti Kuala Lumpur v Malajsii. Antigenně identický evropský Čalovo virus byl izolován z komárů Anopheles maculipennis s. l. chycených blízko Čalova na jiţním Slovensku roku 1960 (Hubálek, Halouzka 1996). Ekologie: Virus se vyskytuje v agroekosystémech, pravděpodobně v cyklu mezi domácími přeţvýkavci a komáry (Hubálek, Halouzka 1996). Výskyt Virus je známý z Evropy (Česka, Slovenska, Rakouska, země bývalé Jugoslávie, Maďarsko, Rumunsko, Německa, Finsko, Švédsko, Rusko). Mimo Evropu se vyskytuje v Asii a Střední Africe (Grešíková, Nosek, 1981 a Hubálek, Halouzka 1996). Vektoři V Evropě převáţně Anopheles maculipennis s. l. (u kterého byla experimentálně prokázána hibernace s virem) a další příslušníci čeledi Anophelidae. Dále Aedes (Oc.) vexans, Ae. (Oc.) punctor, Ae. (Oc.) communis, Mansonia richiardii, Culex gelidus, Cx. bitaeniorhynchus a Aedes curtipes (Hubálek, Halouzka 1996). Hostitelé viru Hostitelem je prase domácí a několik ptačích druhů (Corvus corone, Fulica atra, Perdix perdix). Taţní ptáci a někteří savci mohou šířit virus Evropou, Asií a Afrikou (Hubálek, Halouzka 1996). Patogenita: Onemocnění zvířat Příbuzný virus Chittoor způsobuje mírné onemocnění ovcí a koz jako např. v Uttar Pradesh (1961) v Indii (Theiler, Downss 1970). Blízký severoamerický virus Cache Valley způsobuje potraty a vrozené abnormálie ovcí a dalších přeţvýkavců (Hubálek, Halouzka 1996). Lidské infekce: U lidí virus vyvolává horečnaté onemocnění (Grešíková, Nosek 1981) podobné chřipce, projevující se horečkami, malátností, bolestí kloubů a anorexií. Epidemie Horečkovité onemocnění pravděpodobně způsobené virem Batai bylo zaznamenáno u dvou pacientů v Thajsku. Virus byl vyizolován z krve dvou pacientek v Súdánu. Příbuzný virus Ilesha byl popsán jako příčina nejméně sedmi případů horečkovitých onemocnění s vyráţkou, nebo dokonce krvácivou horečkou. Jeden z nich smrtelný (Afrika). Další zkoumání patogenity tohoto viru je proto nutné (Hubálek, Halouzka 1996). V sérologickém průzkumu prováděném ve středních Čechách v roce 2004 byly nalezeny protilátky proti viru Batai u 7 ze 497 vyšetřovaných osob (Hubálek a kol. 2004). Prevence: Virus se přenáší bodnutím infikovaného komára. Doporučuje se veterinární monitoring potratů a vrozených abnormálií u domácích přeţvýkavců (Hubálek, Halouzka 1996), dále redukce populační hustoty vektorů, ochrana sídlišť a příbytků před komáry (Grešíková, Nosek 1981). 2. DISKUZE V této rešeršní práci jsem pojednala o 23 virech přenášených komáry. V cíli jsem si stanovila pojednat o taxonomickém zařazení, zeměpisném rozšíření, ekologii a onemocněních, které viry přenášené komáry způsobují. Tento cíl jsem splnila. Dále jsem se pokusila dát přehled virů do širšího kontextu. Upozornit na zvyšující se incidenci těchto nákaz a její souvislost s globálním oteplováním. Popsat několik základních preventivních opatření. Z vytvořeného přehledu vyplývá, ţe zřejmě největší hrozbou pro lidstvo je v poslední době infekce virem dengue, jehoţ pandemie zasahuje do více neţ sta zemí a kaţdoročně se jím nakazí 50 miliónů lidí. Navíc díky šíření komára Aedes albopictus hrozí jeho zavlečení do nových, dosud nezasaţených oblastí jako je Španělsko, Portugalsko, Francie, Albánie, Chorvatsko, jiţní Srbsko, Řecko a Turecko. 5.1. Šíření vektorů do nových oblastí Dalším problémem souvisejícím se zpracovávaným tématem, je problém šíření vektorů do nových oblastí. Velmi sledovaným vektorem je Aedes albopictus (Tatern, 2006). Je původní v jihovýchodní Asii, na ostrovech západního Pacifiku a v Indickém oceánu. V posledních desetiletích se rozšířil do Afriky, střední a východní Evropy a obou Amerik. V laboratorních pokusech je schopen přenášet 22 arbovirů včetně DENV, YFV, WNV, CHIKV, EEEV, RRV a některých virů Kalifornské antigenní skupiny jako je virus LACV. K šíření tohoto komára významně přispívá lodní doprava. Vajíčka a larvy bývají nacházeny v malých vodních nádrţích jaké vznikají např. v ojetých a volně skladovaných pneumatikách viz. obr. 11. V současnosti pokračuje ve svém šíření a na některých místech nahrazuje komára Aedes aegypti. Nebezpečí se navyšuje také tím, ţe je antropofilní (Gratz a kol. 2004). Díky globálnímu oteplení se tento komár (a některé další druhy) usídluje v nových oblastech světa. Příjezd infikovaného člověka pak umoţní propuknutí epidemie v nové oblasti (Tatern, 2006). Obr. 11: Ojeté pneumatiky mohou komárům poskytnout prostor k rozmnoţování. http://www.cdc.gov/ncidod/dvbid/arbor/tires.htm 5. 2. Prevence komáry přenosných nákaz Nakonec bych se ještě ráda stručně zmínila o moţnostech ochrany proti komárům. K osobní ochraně se doporučuje instalovat sítě v oknech, v tropech také sítě postelní a pouţívat repelenty. Kromě repelentů chemických, nejčastěji na bázi permetrinu, lze vyuţít i některé přirozené látky. V nedávné době proběhla studie zabývající se pouţitím rostlinných výtaţků jako repelentů proti třem důleţitým vektorům nejznámějších nemocí: Aedes aegypti (YF), Anopheles stephensi (ONNV a další) a Culex quinquefasciatus (virové encefalitidy). 100% ochranu lidské kůţe po dobu 8 h zajistilo následujících pět rostlin: Litsea (Litsea cubeba), Cajeput (Melaleuca leucadendron), fialka (Viola odorata), quinquenervia) a Catnip ( Nepeta cataria) (Amer, Mehlhorn 2006) . Niaouli (Melaleuca Co se týče ochrany větších územních celků, nabízí se moţnost vysušení komářích líhnišť, coţ ale mívá za následek poškození ekosystému a není to vţdy proveditelné. Další moţností je zásah larvicidním preparátem např. na bázi Bacillus thuringiensis var. israelensis (VectoBac 12). Při aplikaci na menší plochy jsou výsledky velmi dobré. Nebyl pozorován významnější negativní vliv na necílové druhy, především jiné vodní ţivočichy. Nelze jej však letecky aplikovat, a proto má jen omezené pouţití pro aplikaci na velkých plochách. Přípravek účinkuje pouze na larvy, čili je závislý na přesné době aplikace a při současném výskytu více stádií je třeba postřik opakovat. Také existuje moţnost likvidace imag pouţitím insekticidů ze skupiny syntetických pyrethroidů, která sice přináší okamţité výsledky, ţivotní prostředí zatěţuje minimálně, ale musí se často opakovat (Hubálek, Šebesta 2004). U komárů přenosných infekcí doporučuje WHO provádět epidemiologickou surveillanci zahrnující monitorování: 1) početnosti populací komárů, sledování jejich líhnišť 2) přítomnosti virů v komárech 3) nemocnosti lidské populace v období jejich aktivity (klinická a sérologická pozorování) 4) přítomnosti protilátek u domácích a volně ţijících obratlovců. Tab. 2.: Přehled důleţitých komáry přenosných virů a jejich stručná biologicko-patologická charakteristika. Název viru Výskyt Togaviridae EEEV Ameriky Nejdůleţitěj -ší vektor Hostitel Patogenit a pro zvířata Culiseta melanura ptáci epidemie koní Patogenita Vak pro lidi + cína mortalita neurologické onemocnění 80% epidemie neurologické koní a onemocnění jiných 20% savců epidemie neurologické koní onemocnění 20-80% --------horečka CHIK, letalita nízká ano WEE V Ameriky Culex tarsalis obratlovci VEEV Ameriky Culex spp. hlodavci CHIK V Afrika, Asie Aedes aegypti šimpanzi a ptáci ONN V Afrika Anopheles spp. savci --------- MAY V Amerika Haemagoggus spp. opice --------- kosmopolit Culex sp. ně kromě Amerik RRV Austrálie, Culex Polynézie annulirostrsi s, Aedes (Oc.) vigilax BFV Austrálie, Culex Polynézie annulirostris , Aedes (Oc.) vigilax Flaviviridae YFV Afrika, Aedes Amerika aegypti JEV Asie, Culex spp. Austrálie ptáci encefalitid a holubů ptáci, savci --------- polyartritida, letální nebývá ne ptáci, savci --------- polyartritida, letální nebývá ne opice, člověk ptáci --------- WNV ptáci SINV Af., Eurasie, Sev.Am., Culex pipiens ano ano ne horečka ne ONN, letalita nízká horečka ne MAY, letalita nezaznamená na horečka SIN ne ţlutá zimnice, ano 5-40% encefalitid japonská ano y koní, encefalitida, aborty 20-40% prasat encefalitid západonilská jen a koní horečka pro kon Austrálie ě ptáci, savci --------- a Culex ptáci annulirostris --------- a Aedes aegypti Aedes albopictus Psorophora spp. opice, člověk --------- ROCV Jiţní Amerika Bunyaviridae BATV Evropa, Anopheles Asie, Afrika macculipenn is TAHV Evropa, Aedes spp. Asie, Afrika ptáci --------- encefalita 30% ptáci, člověk, prase zajícovití onemocně ní ovcí a koz --------- ne INKV Evropa, Asie Aedes(Oc.) communis --------- --------- JCV Sev. Amerika Sev. Amerika Sev. Amerika Aedes(Oc.) dorsalis Aedes(Oc.) dorsalis Aedes(Oc.) triseriatus jelenec běloocasý savci --------- horečnaté onemocnění, letalita nízká valtická horečka, letální není chřipkovité onemocnění bez letality encefalitida --------- encefalitida ne zajícovití a hlodavci --------- encefalitida, 1% ne SLEV Sev. a Stř. Culex Am. tarsalis MVE V Austr. Nová Guinea DENV tropy subtropy světa CEV LACV encefalitida ne s letalitou 25% encefalitida ne s letalitou 2060% horečka DEN, ne 5-20% 5- ne ne ne ne 3. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Anonymous. NSW Public Health Bulletin, 2000. 11: 177-201. Aguilar P.V., Robich R.M., Turell M.J., O’Guinn M.L., Klein T.A., Huaman A., Guevara C., Rios Z., Tesh R.B., Watts D.M., Olson J., Weaver S.C. (2007): Endemic Eastern equine encephalitis in the Amazon region of Peru. Am. J. Trop. Med. Hyg.76: 293-298. Amer A., Mehlhorn H. (2006): Repellence effect of 41 essencial oils against Aedes, Anopheles and Culex mosquitoes. Parasitol. Res 99: 478- 490. Bakonyi T., Hubálek Z., Rudolf I., Nowotny N. (2005): Novel flavivirus or new lineage of West Nile virus, Central Europe. Emerg. Infect. Dis. 11: 225-231. Baleotti F.G., Moreli M.L., Figueiredo L.T.M. (2003): Brazilian Flavivirus phylogeny based on NS5. Mem Inst Oswaldo Cruz (Rio de Janeiro). 98: 379-382. Barrett A.D.T., Higgs S. (2007): Yellow fever: A disease that has yet to be conquered. Annu. Rev. Entomol. 52: 209-229. Boussemart T., Babe P., Sibille G., Neyret C., Berchel C. (2001): Prenatal transmission of Dengue: Two new cases. J. Perinatol. 21: 255-257. Broom A.K., Lindsay M. D. A., Johansen C. A., Wright A. E., Mackenzie J. S. (1995): Possible mechanisms for survival and initiation of Murray Valley encephalitis-Virus activity in the Kimberley region of Western Australia. Am. J. Trop. Med. Hyg. 53: 9599. Broom A.K., Wallace M.J., Mackenzie J.S., Smith D.W., Hall R.A. (2000): Immunisation with gamma globulin to Murray Valley Encephalitis virus and with an inactivated Japanese encephalitis virus vaccine as prophylaxis against Australian encephalitis: Evaluation in a mouse model. J. Med. Virol. 61: 259-265. Burrow J.N.C., Whelan P.I., Kilburn C.J., Fisher D.A., Currie B.J., Smith D.W. (1998): Australian encephalitis in the Northern Territory: clinical and epidemiological features, 1987-1996. Aust. N. Z. J. Med. 28: 590-596. Calisher C.H (1983).: Taxonomy, classification, and geographic distribution of California serogroup bunyaviruses in California serogroup viruses (Calisher C.H., Thompson W.H., eds.), 1-16. Alan R. Liss, New York. CDC (2005): Eastern Equine Encephalitis -New Hampshire and Massachusetts, AugustSeptember. Morb.Mortal.Wkly.Rep. 55: 697-700. http://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/mm5525a1.htm CDC (2006): Chikungunya fever diagnosed among international travelers-United States, 2005-2006. Morb. Mort.Wkly. Rep. 29: 1040-1042. http://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/mm5538a2.htm Day J. F., Stark L. M. (2000): Frequency of Saint Louis encephalitis virus in humans from Florida, USA: 1990-1999. J. Med. Entomol. 37: 626-633. Diaz L.A., Re V., Almiron W.R., Farias A., Vazquez A., Sanchez-Seco M.P., Aguilar J., Spinsanti L., Konigheim B., Visintin A., Garcia J., Morales M.A., Tenorio A., Contigiani M. ( 2006): Genotype III Saint Louis encephalitis virus outbreak, Argentina, 2005. Emerg. Infect. Dis. 12: 1752-1754. Douglas M.W., Stephens D.P., Burrow J.N.C., Anstey N.M., Talbot K., Currie B.J. (2007): Murray Valley encephalitis in an adult traveller complicated by long-term flaccid paralysis: case report and review of the literature. Trans. R. Soc. Trop. Med. Hyg. 101: 284-288. Fulhorst C.F., Hardy J.L., Eldridge B.F., Chiles R.E., Reeves W.C. (1996): Ecology of Jamestown canyon virus (Bunyaviridae: California serogroup) in coastal California. Am. J. Trop. Med. Hyg. 55: 185-189. Gardner I. A., Wong S.J., Ferraro G.L., Balasurriya U.B., Hulinger P.J., Wilson W.D., Shi P. Y., MacLachlan N. J. (2007): Incidence and effects of West Nile virus infection in vaccinated and unvaccinated horses in California. Vet. Res. 38: 109-116. Gratz N.G. (2004): Critical review of the vector status of Aedes albopictus. Med. Vet. Entomol.18: 215-227. Grešíková M., Nosek J. (1981): Arbovírusy v Československu. SAV, Bratislava. 140 p. Gubler J., Clark G.G. (1995): Dengue/Dengue hemorrhagic fever: The emergence of a global health problem. Emerg. Infect. Dis. 1: 55-57. Guirakhoo F., Kitchener S., Morrison D., Forrat R., Mc Carthy K., Nichols R., Yoksan S., Duan X.C., Ermak T.H., Kanesa-Thasan N., Bedford P., Lang J., Quentin-Millet M.J., Monath T.P. (2006): Live attenuated chimeric yellow fever dengue type 2 (ChimeriVaxDEN2) vaccine: Phase I clinical trial for safety and immunogenicity: effect of yellow fever pre-imunity in induction of cross neutralizing antibody response to all 4 dengue serotypes. Hum. Vaccin. 2: 60-67. Harley D., Sleigh A., Ritchie S. (2001): Ross River virus transmission, infection and disease: a cross-disciplinary review. Clin. Microbiol. Rev. 14: 909-932. Huang C., Thompson W.H., Karabatsos N., Grady L., Campbell W.P. (1997): Evidence that fatal human infections with La Crosse virus may be associated with a narrow range of genotypes.Virus Res. 48: 143-148. Hubálek Z., Bárdoš V., Medek M., Kania V., Krychler L., Jelínek E. (1979a): Ťahyňa virusNeutralizační protilátky pacientů na jiţní Moravě. Čs. Epidemiol. Mikrobiol. Imunol. 28: 87-96. Hubálek Z., Chanas A.C., Johnson B.K., Simpson D.I.H. (1979b): Cross-neutralization study of seven California group (Bunyaviridae) strains in homoiothermus (PS) and poikilothermus (XTC-2) vertebrate cells. J. gen. Virol. 42: 357-362. Hubálek Z., Halouzka J. (1996): Arthropod-borne viruses of vertebrates in Europe. Acta Sc. Nat. Brno. 30: 95 p. Hubálek Z., Halouzka J., Juřicová Z., Příkazský Z. (1999): Surveillance virů přenosných komáry na Břeclavsku v povodňovém roce 1997. Epidem. Mikrobiol. Imunol. 48: 9196. Hubálek Z. (2000): European experience with the West Nile virus ecology and epidemiology: Could it be relevant for the New World. Viral. Immunol. 13: 415-426. Hubálek Z. (2000a): Mikrobiální zoonózy a sapronózy. Masarykova univerzita, Brno. 153 p. Hubálek Z., Savage H.M., Halouzka J., Juřicová Z., Sanogo Y.O., Lusk S. (2000b): West Nile virus investigations in South Moravia, Czechland. Viral. Immunol. 13: 427-433. Hubálek Z., Kříţ B. (2003): Západonilská horečka. Klin. mikrobiol. inf. lék. 9: 59-68. Hubálek Z., Šebesta O. (2004): Komáři fenomén luţního lesa, In Luţní les v Dyjskomoravské nivě. 335-343 Moraviapress, Břeclav. Hubálek Z., Zeman P., Halouzka J., Juřicová Z., Šťovíčková E., Bálková H., Šikulová S., Rudolf I. (2004a): Protilátky k virům přenosným komáry u středočeské populace z oblasti zasaţené povodní v roce 2002. Epidem. Mikrobiol. Imunol. 53: 112-120. Hughes M.T., Gonzalez J.A., Reagan K.L., Blair C.D., Beaty B.J., Hughes A.F., Gonzalez M.T., Reagan J.A., Blair K.L., Beaty C.D., Barry J. (2006): Comparative potential of Aedes triseriatus, Aedes albopictus, and Aedes aegypti (Diptera: Culicidae) to transovarially transmit La Crosse virus. J. Med. Entomol. 43: 757-761. Chung C.C., Lee S.J., Chen Y.S., Tsai H.C., Wann S.R., Kao C.H., Liu Y.C. (2007): Acute flaccid paralysis as an unusual presenting symptom of Japanese encephalitis: A case report and review of the literature. Infection. 35: 30-32. Kamath S., Das A.K., Parikh F.S. (2006): Chikungunya. J. Ass. Physicians Ind. 54: 725-726 Kuno G., Chang G-J.J. (2005): Biological transmission of Arboviruses: Reexamination of and new insights into components, mechanisms and unique traits as well as their evolutionary trends. Clin. Microbiol. Rev. 18: 608-637. Lanciotti R.S., Ludwig M.L., Rwaguma E.B., Lutwama J.J., Kram T.M., Karabatsos N., Cropp B.C., Miller B.R. (1998): Emergence of epidemic O´nyong-nyong fever in Uganda after a 35-year absence: Genetic characterization of the virus. Virology. 252: 258-268. Laras K., Sukri N.C., Larasati R.P., Bangs M.J., Kosim R., Djauzi, Wandra T., Master J., Kosasih H., Hartati S., Beckett C., Sedyaningsih E.R., Beecham H.J., Corwin A.L. (2005): Tracking the re-emergence of epidemic chikungunya virus in Indonesia. Trans. R. Soc. Trop. Med. Hyg. 99: 128-141. Levy S., MullaneK., Miller M., Siva S., Barnes D., Dhaliwal P., Taiwari S.C., Julian K.G. (2002): Adverse events associated with 17D-derived Yellow fever vaccination--- United States, 2001-2002. J. Am. Med. Assoc. 288: 2533-2535. Leighton F.A. (2000): http://wildlife1.usask.ca/wildlife_health_topics/arbovirus/arbojc.php Mackenzie J.S., Broom A.K. (1995): Australian-X-disease, Murray Valley encephalitis and the French connection. Vet. Microbiol.46: 79-90. Mahmood F., Chiles R.E., Fang Y., Green E.N., Reisen W.K. (2006): Effects of time after infection, mosquito genotype, and infectious viral dose on the dynamics of Culex tarsalis vector competence for Western equine encephalomyelitis virus. J. Am. Mosq. Control. Ass. 22: 272-81. Monath T.P., Giesberg J.A., Fierros E.G. (1998): Does restricted distribution limit acces and coverage of Yellow fever vaccine in the United States? Emerg. Infect. Dis. 4: 698-702. Mongoh M.N., Khaitsa M.L., Dyer N.W. (2007): Environmental and ecological determinants of West Nile virus occurrence in horses in North Dakota, 2002. Epidemiol. Infect. 135: 57-66. Parola P., de Lamballerie X., Jourdan J., Rovery C., Vaillant V., Minodier P., Brouqui P., Flahault A., Raoult D., Charrel R.N. (2006): Novel chikungunya virus variant in travelers returning from Indian Ocean islands. Emerg. Infect. Dis. 12: 1493-1499. Pialoux G., Gauzere B.A., Strobel M. (2006): Chikungunya virus infection: review through an epidemic. Med. Mal. Infect. 36: 253-263. Poindinger M., Roy A.H., Mackenzie J.S. (1996): Molecular characterization of the Japanese encephalitis sérocomplex of the Flavivirus genus. Virology 218: 417-421. Rahman M., Rahman K., Siddique A.K., Shoma S., Kamal A.H.M., Ali K.S., Nisaluk A., Breiman R.F. (2002): First outbreak of Dengue hemorrhagic fever, Bangladesh. Emerg. Infect. Dis. 8: 738-740. Rayamajhi A., Singh R., Prasad R., Khanal B., Singhi S. (2006): Clinico-laboratory profile and outcome of Japanese encephalitis in Nepali children. Ann. Trop. Paediatr. 26: 293301. Roukens A.H., Visser L.G. (2006): The risk of yellow fever in travellers. Ned. Tijdschr. Geneeskd. 150: 1815-1820. Russell R.C. (1998): Vectors vs humans in Australia-Who is on top down under? An update on vectorborne disease and research on vectors in Australia. J. Vector Ecol. 23 (1): 1-46. Salazar M.I., Richardson J.H., Sanchez-Vargas I., Olson K.E., Beaty B.J. (2007): Dengue virus type 2: replication and tropisms in orally infected Aedes aegypti mosquitoes. BMC. Microbiol. 30 (7): 9. http://www.pubmedcentral.nih.gov/articlerender.fcgi?tool=pubmed&pubmedid=172638 93 Sanders E.J., Borus P., Ademba G., Kuria G., Tukei P.M., LeDuc J.W. (1996): Sentinel surveillance for Yellow fever in Kenya, 1993 to 1995. Emerg. Infect. Dis. 2: 236-238. Savage H.M., Strickman D. (2004): The genus and subgenus categories within Culicidae and placement of Ochlerotatus as a subgenus of Aedes. J. Am. Mosq. Control. Assoc. 20: 208-214. Sedlák E. (2000): Zoologie bezobratlých. Masarykova univerzita Brno. 208 p. Shope R.E. (1997): Emergence of arbovirus disease following ecological modifications. In: Saluzzo J.F., Dodet B. (eds), Epidemiological consequences: Factors in the emergence of arbovirus disease, 19-22, Elsevier, Paris. Sohn Y.M. (2000): Japanese encephalitis immunization in South Korea: past, present and future. Emerg. Infect. Dis. 7: 656-569. Tatern J.A., Hay S.I., Rogers D.J. (2006): Global traffic and disease vector dispersal. Proc. Nat. Acad. Sci. 103: 6242-6247. Taylor S.F., Patel P.R., Herold T.J. (2005): Recurrent arthralgias in a patient with previous Mayaro fever infection. South.Med.J. 98: 484-485. Theiler M., Downs W.G. (1970): The Arthropod-borne viruses of Vertebrates, An account of The Rockefeller foundation virus program. Yale University press New Haven and London. 578 p. Tuboi S.H., Guerra Z., Costa A., Vasconcelos P.F.D., Hatch D. (2007): Clinical and epidemiological characteristics of yellow fever in Brazil:analysis of reported cases 1998-2002. Trans. R. Soc. Trop. Med. Hyg. 101: 169-175. Van Den Hurk A.F., Montgomery B.L., Northill J.A., Smith I.L., Zborowski P., Ritchie S.A., Mackenzie J.S., Smith G.A. (2006): Short report: The first isolation of Japanese encephalitis virus from mosquitoes collected from mainland Australia. Am. J. Trop. Med. Hyg. 75: 21-25. Vasconcelos P.F.C., Rosa A.P.A.T., Rodriguez S.G., Rosa E.S.T., Monteiro H.A.O., Cruz A.C.R., Barros V.L.R.S., Souza M.R., Rosa R.F.S.T. (2001a): Yellow fever in Pará State, Amazon region of Brazil, 1998-1999: Entomologic and epidemiologic findings. Emerg. Infect. Dis. 7: 565-569. Votava M., Černohorská L., Herolodová M., Holá V., Mejzlíková L., Ondrovčík P., Růţička F., Dvořáčková M., Woznicová V., Zahradníček O. (2003): Lékařská mikrobiologie speciální, Neptun, Brno, 495 p. Wu C.J., Li T.L., Huang H.W., Tao M.H., Chan Y.L. (2006): Development of an effective Japanese encephalitis virus-specific DNA vaccine. Microbes. Infect. 8: 2578-2586. Zamparo J.M., Andreadis T.G., Shope R.E., Tirrell S.J. (1997): Serologic evidence of Jamestown Canyon virus infection in white-tailed deer populations from Connecticut. J. Wild. Dis. 33: 623-627. Zelená H., Januska J., Raszka J., Mandáková Z. (2006): The first case of imported infection of Chikungunya virus in the Czech Republic. Klin. Mikrobiol. Infect. Lek. 12: 238-239. INFORMAČNÍ SYSTÉM MASARYKOVI UNIVERZITY Veřejné sluţby Informačního systému, autor: Bc. Klára Kazdová
Podobné dokumenty
Monitoring komárů - Entomologický ústav
Pro účinnou ochranu obyvatelstva před komáry jsou důležité znalosti o bionomii komárů, jako je jejich denní aktivita a sezónní dynamika.
6.1. Denní aktivita komárů
Jednotlivé druhy komárů vykazují ...
Evoluce a klasifikace
– parazit savců, včetně člověka, nikdy u ptáků
– cirkumpolární rozšíření (Skandinávie, Sibiř, Kanada, Aljaška; ale
také Francie, Švýcarsko, Itálie !!)
– asi 9 mil. infikovaných osob (Diphyllobothri...
výzkum komárů na jižní moravě a jejich zdravotní význam
V důsledku následných komářích kalamit docházelo na
mnoha lokalitách k nadměrnému napadání obyvatelstva.
V řadě obcí byla situace natolik vážná, že bylo možné
často hovořit o riziku poškození zdrav...
4 Trailer EBS E1
– Zajistěte vozidlo proti pohybu vložením klínů pod kola vozidla.
– Na volant umístěte viditelné upozornění obsahující informaci o skutečnosti,
že na vozidle probíhají práce a je proto zakázáno seš...
pokračovat na prezentaci - Medica
(kráčet skloněný – jazyk Makonde)
• Alphavirus (Togaviridae), izolace v r. 1952 v
Tanzanii a Ugandě
• Dočasná endemizace v severní Itálii
• ID 5-7 dní
• KO: horečka, bolesti kloubů, hlavy a svalů.
...