Habilitační práce JM 2012
Transkript
1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE LÉKAŘSKÁ FAKULTA V HRADCI KRÁLOVÉ Habilitační práce ŽILNÍ TROMBOEMBOLIZMUS JAKO SOUČÁST KARDIOVASKULÁRNÍHO RIZIKA U NEMOCNÝCH SCHIZOFRENIÍ Jiří Masopust 2012 2 OBSAH ÚVOD.................................................................................................................................... 8 MORBIDITA A MORTALITA NEMOCNÝCH SCHIZOFRENIÍ................................... 8 SCHIZOFRENIE A RIZIKOVÉ FAKTORY KARDIOVASKULÁRNÍCH ONEMOCNĚNÍ ................................................................................................................. 12 Obezita ................................................................................................................................. 13 Kouření ................................................................................................................................ 16 Dyslipidémie ........................................................................................................................ 16 Arteriální hypertenze ............................................................................................................ 16 Diabetes mellitus .................................................................................................................. 17 STANOVENÍ KARDIOVASKULÁRNÍHO RIZIKA A JEHO PREVENCE U NEMOCNÝCH SCHIZOFRENIÍ ..................................................................................... 21 Systém SCORE .................................................................................................................... 21 Rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění a stanovení stupně rizika – vlastní data .... 23 Doporučení pro sledování kardiovaskulárních a metabolických parametrů u nemocných schizofrenií ........................................................................................................................... 25 Internetový modul APsafety a jeho využití pro sledování kardiometabolického rizika při léčbě pacientů se závažnou duševní poruchou ................................................................................ 27 Prevence kardiovaskulárního rizika u nemocných schizofrenií .............................................. 30 3 ZÁNĚT A NEUROENDOKRINNÍ ZMĚNY VE VZTAHU K PSYCHÓZE A KARDIOMETABOLICKÝM ZMĚNÁM ..................................................................... 33 Imunitní systém a schizofrenie.............................................................................................. 33 Může být zánět a neuroendokrinní změny podkladem kardiometabolického rizika u nemocných schizofrenií? ................................................................................................... 37 Neuroendokrinní a imunitní odpověď na stres u nemocných schizofrenií .............................. 39 ROLE ANTIPSYCHOTIK V KARDIOVASKULÁRNÍM A METABOLICKÉM RIZIKU ............................................................................................................................... 41 Jsou antipsychotika hlavní příčinou kardiometabolického rizika u nemocných schizofrenií? . 41 Vedlejší nežádoucí účinky antipsychotik .............................................................................. 44 Kardiovaskulární nežádoucí účinky antipsychotik ................................................................ 48 ŽILNÍ TROMBOEMBOLICKÁ NEMOC ....................................................................... 61 Epidemiologie žilního tromboembolizmu ............................................................................. 61 Trombofilní stavy ................................................................................................................. 61 Rizikové faktory žilní trombózy a plicní embolie .................................................................. 64 Laboratorní rizikové faktory žilní TEN ................................................................................. 66 Klinické rizikové faktory žilní TEN ...................................................................................... 77 Klinické projevy a diagnostika TEN ..................................................................................... 85 Léčba a prevence žilní TEN .................................................................................................. 88 Základní principy hemostázy a koagulace ............................................................................. 89 4 ŽILNÍ TROMBOEMBOLICKÁ NEMOC U PACIENTŮ SE ZÁVAŽNOU DUŠEVNÍ PORUCHOU ...................................................................................................................... 93 Úvod .................................................................................................................................... 93 Výskyt TEN při léčbě antipsychotiky - farmakoepidemiologické údaje ................................ 93 Antipsychotika druhé generace a žilní tromboembolická nemoc ........................................... 98 Klozapin a žilní tromboembolická nemoc ........................................................................... 102 Mechanizmy uplatňující se v etiopatogenezi TEN při léčbě antipsychotiky ......................... 104 ANTIPSYCHOTIKA, PSYCHÓZA A ŽILNÍ TROMBOEMBOLIZMUS: VLASTNÍ PRÁCE .............................................................................................................................. 111 Projekt ANTRE (ANtipsychotika, Trombóza, Embolie) ..................................................... 111 Epidemiologická analýza .................................................................................................... 114 Kazuistická série ................................................................................................................ 116 Prevence žilního tromboembolizmu u hospitalizovaných psychiatrických pacientů ............. 119 Prospektivní sledování hemostatických, koagulačních, imunologických a biochemických parametrů u pacientů s první atakou psychózy .................................................................... 124 Souhrn dosavadních poznatků 130 ZÁVĚR A VÝSTUPY PRO PRAXI ................................................................................ 132 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .............................................................................. 135 LITERATURA ................................................................................................................. 139 5 PŘÍLOHY ......................................................................................................................... 194 Příloha I Masopust J, Malý R, Urban A, Hosák L, Čermáková E. Antipsychotic drugs as a risk factor for venous thromboembolism. Int J Psych Clin Practice 2007; 11: 246–249. Příloha II Malý R, Masopust J, Hosák L, Urban A. Four cases of venous thromboembolism associated with olanzapine. Psychiatry Clin Neurosci 2009; 63: 116–118. Příloha III Malý R, Masopust J, Hosák L, Konupčíková K. Assessment of a risk of venous thromboembolism and its possible prevention in psychiatric patients. Psychiatry Clin Neurosci 2008; 62: 3–8. Příloha IV Masopust J, Konupčíková K, Malý R, Kalnická D, Bažant J, Hosák L. Prospektivní sledování prevence tromboembolismu u imobilizovaných psychiatrických pacientů. Čes a slov Psychiat 2010; 106: 577-583. Příloha V Masopust J, Malý R, Andrýs C, Vališ M, Bažant J, Hosák L. Markers of thrombogenesis are activated in unmedicated patients with acute psychosis: a matched case control study. BMC Psychiatry 2011;11:2. 6 Příloha VI Masopust J, Malý R, Andrýs C, Vališ M, Bažant J, Hosák L. The dynamics of haemostatic parameters in acute psychotic patients: a one year prospective study. Psychiatria Danubina 2012 [v recenzním řízení] Příloha VII Urban A, Masopust J, Malý R, Hosák L, Kalnická D. Prolactin as a factor for increased platelet aggregation. Neuro Endocrinol Lett 2007; 28: 518-523 . Příloha VIII Masopust J, Malý R, Vališ M. Risk of venous thromboembolism during treatment with antipsychotic agents. Psychiatry Clin Neurosci 2012; 66 [v tisku]. 7 Poděkování Autor děkuje všem spolupracovníkům, kteří se podíleli na projektech týkajících se tématu habilitační práce. Zejména chci poděkovat Doc. MUDr. Radovanovi Malému Ph.D., Prof. MUDr. Ladislavu Hosákovi, Ph.D., Doc. RNDr. Ctiradu Andrýsovi, Ph.D., Mgr. Janu Bažantovi a Ludmile Bitnerové za dlouhodobou a nezištnou spolupráci, pomoc a inspiraci. Poděkování patří vedení Psychiatrické kliniky LF UK a FN v Hradci Králové - Prof. MUDr. Janu Libigerovi, CSc. a prim. MUDr. Ivanu Tůmovi, CSc. za podmínky a podporu k uskutečnění projektů. 8 ÚVOD Schizofrenie je závažná a chronická psychotická porucha postihující přibližně 1 % populace (Freedman, 2003). Diagnózu schizofrenie známe 100 let. Během této doby se měnily představy odborníků, zda se jedná o biologickou poruchu, psychologickou či sociální dysfunkci. Rozvoj genetiky, epidemiologie, zobrazovacích metod a farmakologie nám umožňuje sdružovat pohledy z těchto zorných úhlů. Roli při rozvoji schizofrenního onemocnění nepochybně hrají genetické faktory i vlivy prostředí (van Os a Kapur, 2009). Nemoc začíná obvykle v mladém věku, u mužů nejčastěji ve věku 15–25 let, u žen pak mezi 25.–35. rokem. Incidence je 2–4 případy na 10 000 ročně u obou pohlaví. Podle údajů WHO (Světová zdravotnická organizace) schizofrenie figuruje mezi sedmi nejvíce invalidizujícími nemocemi u lidí ve věku 20–45 let. V tomto ohledu převyšuje diabetes, HIV a kardiovaskulární onemocnění (Leucht et al., 2007). V důsledku onemocnění často dochází k významnému funkčnímu postižení, snižuje se kvalita života nemocných a míra pracovní neschopnosti je vysoká. Schizofrenie stále zůstává jedním z nejzáhadnějších a nejnákladnějších onemocnění (van Os a Kapur, 2009). MORBIDITA A MORTALITA NEMOCNÝCH SCHIZOFRENIÍ Schizofrenie nezasahuje jen duševní zdraví. Délka života nemocných schizofrenií v ekonomicky rozvinutých zemích je ve srovnání se zbytkem populace zkrácena o 20-25 let (Kilbourne et al., 2009). Celková mortalita je 2-3krát vyšší než v obecné populaci (Brown et al., 2010). Asi 40 % úmrtnosti jde na vrub nepřirozeným příčinám, jako jsou suicidia a nehody. „Přirozené příčiny“ – tělesná onemocnění – tvoří zbývajících 60 % (Brown, 1997). Jedná se o stejná onemocnění jako u lidí bez diagnózy schizofrenie – nádory, respirační onemocnění, srdeční poruchy, nemoci zažívacího traktu a další (Brown et al., 2000). Komorbidita se somatickou poruchou pak vede k výskytu dvou závažných onemocnění současně (schizofrenie a např. diabetes mellitus nebo ischemická choroba srdeční). Somatické problémy nejen zvyšují mortalitu, ale také snižují kvalitu života nemocných. Souhrn somatických onemocnění s vyšším výskytem u schizofrenie je uveden v tabulce 1. Pacienti s diagnózou schizofrenního onemocnění mají nejméně dvojnásobné riziko nežádoucích událostí a komplikací při pobytu na somatickém oddělení než lidé bez diagnózy psychózy. Vedle infekcí se jednalo o pooperační komplikace (respirační selhání, tromboembolizmus, sepse). Příčinou mohou být nediagnostikované poruchy, větší závažnost 9 daného onemocnění (např. nekontrolovaný DM), kouření a antipsychotická medikace (Daumit et al., 2006). WHO (2009) stanovila 24 rizikových faktorů mortality u obecné populace. Šest nejdůležitějších tvoří vysoký krevní tlak, kouření, hyperglykémie, nedostatek pohybu, nadváha nebo obezita a hypercholesterolémie. Tyto faktory jsou rizikem pro vznik chronických onemocnění a mají za následek 42,1 % celkové mortality. Do jaké míry to platí u nemocných schizofrenií, není zcela jasné (Wildgust et al., 2010). Nicméně uvedené faktory se u pacientů se závažnými dušeními poruchami častěji než v obecné populaci (DeHert et al., 2011a). Nálezy zkrácených telomer 1, podobně jako u lidí vyššího věku a kuřáků, podporují představu o schizofrenii jako syndromu zrychleného stárnutí (Kirkpatrick et al., 2008; Fernandez-Egea et al., 2009). Na vyšší nemocnosti a úmrtnosti psychotických pacientů z důvodu somatického onemocnění oproti běžné populaci se vedle genetických předpokladů podílí jejich životní styl společně s vlivem antipsychotické terapie (McCreadie, 2003, Daumit et al., 2006; Leucht et al., 2007; DeHert et al., 2011a). Rozdíl v mortalitě ve srovnání s normální populací se navíc zvyšuje v posledních letech, ačkoliv máme k dispozici modernější preparáty – antipsychotika druhé generace (ADG) (Saha et al., 2007). Kohortová retrospektivní studie Tiihonena et al.. (2009) přes zjevné metodologické nedostatky (DeHert et al., 2010) ukázala, že ADG nemusí být hlavní příčinou zvýšené mortality schizofreniků. Ve sledovaném období vzrostl podíl užívání ADG oproti antipsychotikům první generace (APG) ze 13 na 64 %. Pacienti užívající antipsychotika měli nižší mortalitu z jakékoliv příčiny než neléčení nemocní. Oproti očekávání byla s nejnižším rizikem mortality (celkové, z důvodu suicidia i z důvodu ischemické choroby srdeční) spojena léčba klozapinem. Nicméně tato studie ukázala, že délka života nemocných schizofrenií se sice mírně prodlužuje, ale nadále se zvyšuje rozdíl oproti normální populaci. U ostatních totiž, i přes epidemii obezity a diabetu ve světě, průměrná délka života roste. Nejčastější příčinou úmrtí v této studii byla kardiovaskulární onemocnění. Výsledky analýzy mortalitních studií (Weinmann et al., 2009) nebyly jednoznačné. Ve třech studiích byla mortalita vyšší u pacientů užívajících antipsychotika, ve třech studiích tomu bylo naopak. 1 Telomery jsou koncové části jaderných chromosomů tvořeny až 2000 opakování (repetic) hexanukleotidových sekvencí 5´-TTAGGG-3´. Tyto klíčové struktury chromosomu se uplatňují při replikaci. Během každé replikace dojde ke zkrácení o 50-200 párů basí. Délka telomer je tedy marker replikativního stáří buněk a dosažení minimální délky indukuje apoptózu a zánik buňky. 10 V recentní britské studii Hoang et al. (2011) nalezli vyšší mortalitu u nemocných schizofrenií propuštěných z nemocnice oproti obecné populaci v letech 1999 a 2006: 1,6 (1,51,8 95% CI) vs. 2,2 (2,0-2,4 95%CI) (p<0,001). Příčiny úmrtí byly většinou z „přirozených příčin“. V popředí byly nemoci oběhového (riziko 2,5) a dýchacího systému (4,7). V nizozemské studii měli nemocní s diagnózou schizofrenie vyšší riziko mortality než lidé v kontrolní skupině (hazard ratio HR 2,6; CI 2,0-3,2). Riziko významně rostlo při užívání APG a zejména při současném podávání thymoprofyxlaktika a antipsychotika (Tenback et al., 2012). Podle další finské kohortové studie (Tiihonen et al., 2012) se z hlediska mortality rizikově ukazuje současné podávání benzodiazepinů s antipsychotiky. Kombinace antipsychotik riziko mortality nezvyšovala. Současné podávání antidepresiv také ne a navíc snižovalo riziko suicidia. Jiné studie naopak ukázaly, že antipsychotika podávána v kombinaci riziko úmrtí zvyšují (Waddington et al., 1998; Joukamaa et al., 2006). Tabulka 1. Somatická onemocnění s vyšším výskytem u závažných duševních poruch (upraveno podle DeHert et al., 2011a). Kategorie onemocnění Bakteriální infkece a mykózy Virová onemocnění Somatické poruchy se zvýšenou frekvencí tuberkulóza (+) HIV (++) hepatitida B/C (+) Neoplazmata nádory spojené s obezitou (+) Muskuloskeletální onemocnění osteoporóza/snížená kostní denzita (+) Stomatologická onemocnění špatný stav chrupu (+) Onemocnění dýchacího ústrojí postižení funkce plic (+) Urologická onemocnění a poruchy mužských sexuální dysfunkce (+) pohlavních orgánů Poruchy ženských pohlavních orgánů a komplikace spojené s porodem (++) komplikace spojené s těhotenstvím Kardiovaskulární onemocnění cévní mozkové příhody, infarkt myokardu, arteriální hypertenze, další KVO (++) Nutriční a metabolická onemocnění Obezita (++), diabetes mellitus (++), metabolický syndrom (++), hyperlipidemie (++) KVO – kardiovaskulární onemocnění (++) – velmi dobrá úroveň důkazů pro zvýšené riziko (+) – dobrá úroveň důkazů pro zvýšené riziko Přibližně 35 % nemocných schizofrenií v určitém období nadužívá alkohol (Goldman, 1999). Roli hrají také přetrvávající (zejména negativní) symptomy onemocnění. Například apatie může způsobit obezitu, čímž se ještě sníží schopnost a vůle nemocného k fyzické 11 aktivitě. Nedostatečná spolupráce nemocných při léčbě také přispívá ke zhoršení somatických problémů. Problémem je snížená dostupnost zdravotní péče pro pacienty se závažnou duševní poruchou. Nemocní schizofrenií jsou méně často vyšetřováni a léčeni pro tělesné obtíže než obecná populace (Simon et al., 2005; Roberts et al., 2007). Nezřídka jsou léčeni pro somatické poruchy až při ohrožení na životě (Munck-Jorgensen et al., 2000). Souhrn příčin vysoké úmrtnosti a nemocnosti pacientů se závažnými duševními poruchami je uveden v tabulce 2. Tabulka 2. Příčiny vysoké morbidity a mortality u pacientů se závažnými duševními poruchami (upraveno podle Masand et al., 2005) Oblast Rizikové faktory/situace příznaky onemocnění Souvislost se základním onemocněním snížená kritičnost, nedostatek náhledu přímé riziko vzniku DM? neurologické příznaky nárůst tělesné hmotnosti Souvislost s léčbou diabetes mellitus hyperlipidémie hyperprolaktinémie kardiovaskulární onemocnění abúzus návykových látek Souvislost s chováním a životním stylem kouření nemocného nedostatek pohybu špatná výživa nepravidelnost péče Souvislost se systémem lékařské péče nedostatečná spolupráce ošetřujících lékařů malá informovanost zdravotníků předsudky DM – diabetes mellitus 12 SCHIZOFRENIE A RIZIKOVÉ FAKTORY KARDIOVASKULÁRNÍCH ONEMOCNĚNÍ Více než dvakrát častěji ve srovnání s normální populací pacienti s psychózou umírají v důsledku kardiovaskulárních onemocnění (KVO) (Joukamaa et al., 2006). Dvě třetiny pacientů se schizofrenií umírají na ICHS (v obecné populaci je to přibližně polovina) (Seeman, 2007). Na rozdíl od normální populace kardiovaskulární mortalita schizofreniků nadále stoupá (Ösby et al., 2000). KVO vznikají v důsledku výskytu více rizikových faktorů. Ovlivnitelné jsou obezita, kouření, hypertenze a dyslipidémie (tabulka 3 a 4; obrázek 1). Tabulka 3. Rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění. Ovlivnitelné Neovlivnitelné Kouření Obezita Věk Nedostatek pohybu Pohlaví Diabetes mellitus Srdeční onemocnění v rodinné anamnéze Vysoká hladina cholesterolu Hypertenze Tabulka 4. Výskyt ovlivnitelných kardiovaskulárních rizikových faktorů u pacientů se schizofrenií (upraveno podle DeHert et al., 20011a). Ovlivnitelné rizikové Odhad prevalence Relativní riziko faktory rizikových faktorů (%) celkové populaci) Obezita 45–55 1,5–2 Kouření 50–80 2–3 Diabetes mellitus 10–15 2-3 Hypertenze 19–58 2–3 Dyslipidemie 25–69 ≤5x (oproti Mitchell a spolupracovníci (2011) provedli metaanalýzu 77 prací s celkovým počtem 25 692 nemocných schizofrenií. Diabetes mellitus (DM) mělo 10,9 % pacientů, hypertenzi 38,7 % a kouřilo 54,3 %. Obvod pasu nad normu mělo 49,4 %, triglyceridy 39,3 %, glykemii 18,8 % a HDL cholesterol pod normální hranicí 42,6 % nemocných. 13 Obrázek 1. Faktory související se zvýšeným kardiovaskulárním rizikem (upraveno podle Dunn a Grant, 2005) Obezita Obezita se vyskytuje u 42 % nemocných schizofrenií oproti 27 % v obecné populaci (Allison et al., 1999). Obezita je podle epidemiologických studií spojena s diabetes mellitus (relativní riziko, RR > 3), KVO (RR > 2-3), dyslipidémií (RR > 3), hypertenzí (RR > 3), dýchacími obtížemi (RR > 3), abnormalitami reprodukčních hormonů (RR > 1-2), některými nádory (např. tlustého střeva) (RR > 1-2), osteoartrózou, syndromem spánkové apnoe a cholelitiázou (Bray, 2006; DeHert et al., 2011a). Obézní lidé častěji onemocní kolorektálním karcinomem a nádory prsu a endometria. Důležitá je zejména abdominální (centrální) obezita. Intraabdominální tuk je dynamický endokrinní orgán, kde adipocyty, monocyty, mikrofágy a další imunokompetentní buňky produkují řadu adipokinů (zánětlivých a imunitních mediátorů). Jedná se především o tumor nekrotizující faktor alfa (TNFα) a leptin. Tento adipocytární hormon má zásadní úlohu v regulaci energetické homeostázy. Produkce uvedených působků vede k dysbalanci buněčné aktivity v endotelu cév. Důsledkem je prokoagulační a prozánětlivý stav s rozvojem aterosklerózy a rizikem vzniku trombózy, hypertenze, dyslipidémie a diabetu (Phillips a Prins, 2008) (obrázek 1). U nemocných schizofrenií je podle recentní norské studie zánětlivý stav spojen s ADG indukovanou nadváhou a hyperglykémií (Dieset et al., 2012). Není ale jisté, co přichází dříve. Zda 14 prozánětlivá hormonální produkce tukové tkáně vyvolávající inzulinovou rezistenci a další kardiometabolické abnormity nebo jestli je endokrinní dysfunkce tukové tkáně odpovědí na metabolické změny. V tabulce 5 jsou uvedena antipsychotika a další psychofarmaka podávaná nemocným s psychózou ve vztahu k nárůstu tělesné hmotnosti. Ten se jako nežádoucí účinek léčby antipsychotiky u nemocných schizofrenií objevuje v rozmezí 15-72 % (DeHert et al., 2011a). Rozdíly mezi jednotlivými antipsychotiky a jejich vlivem na tělesnou hmotnost byly potvrzeny jednotlivými studiemi i metaanalýzami. Klozapin a olanzapin jsou z hlediska zvyšování tělesné hmotnosti nejrizikovější. U quetiapinu a risperidonu je riziko o něco nižší. Žádný z preparátů není zcela hmotnostně neutrální. Počet pacientů se zvýšením hmotnosti ≥ 7 % byl u všechna antipsychotik vyšší než u placeba (Citrome, 2007). Ve studii prvních epizod schizofrenie EUFEST (European First Episode Schizophrenia Trial) přibrali během jednoho roku nemocní léčení amisulpridem v průměru 9,7 kg, ziprasidonem 4,8 kg a haloperidolem 6,3 kg (Kahn et al., 2008). Při léčbě antipsychotiky dochází ke zvýšení produkce orexigenního hormonu ghrelinu žaludeční sliznicí. Ten zvýšuje chuť k jídlu a přispívá tak ke vzniku obezity a výskytu DM2. Spíše se ale jedná o vliv nárůstu hmotnosti než přímý účinke antipsychotik (Jin et al., 2008). Velké interindividuální rozdíly u léky indukovaného zvyšování hmotnosti svědčí pro současný vliv genetických faktorů. Studie genetických prediktorů nárůstu hmotnosti při léčbě antipsychotiky byly zaměřeny převážně na polymorfizmus genu HT2RC a LEPR (OpgenRhein et al., 2010). Obezita nemá jen tělesné důsledky. Nemocní s výrazným vzestupem hmotnosti při léčbě mají nižší sebehodnocení, jsou změnou tělesných parametrů stigmatizováni, klesá jejich kvalita života a snižuje se adherence (Czobor et al., 2002; Weiden et al., 2004). Vedle edukace o zdravém životním stylu lze použít farmakologické intervence ke snížení hmotnosti. Nejvíce důkazů pro snížení hmotnosti při léčbě antipsychotiky a thymoprofylaktiky má metformin. Navíc může zlepšovat vedle obezity i vaskulární rizikové faktory. Pozitivní výsledky ukázaly též studie s topiramátem. Naproti tomu antagonisté H2 receptorů a inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SNRI) měli pouze zanedbatelný efekt na snížení hmotnosti (Fiedorowicz et al., 2012). 15 Tabulka 5. Psychofarmaka ve vztahu k nárůstu tělesné hmotnosti (upraveno podle DeHert et al., 2011a). Léková skupina Snižující hmotnost Relativně váhově Zvyšující hmotnost neutrální Antipsychotika aripiprazol* amisulprid Významně ziprasidon* aripiprazol klozapin asenapin olanzapin flufenazin chlorpromazin haloperidol lurasidon Středně perfenazin quetiapin ziprasidon risperidon zotepin iloperidon Antidepresiva bupropion citalopram Významně fluoxetin escitalopram amitriptylin sertralin imipramin venlafaxin mirtazapin duloxetin Středně nortriptylin paroxetin Thymoprofylaktika topiramát /antikonvulziva zonisamid lamotrigin Významně lithium valproát Středně karbamazepin gabapentin *u nemocných s nárůstem hmotnosti při předchozí léčbě antipsychotikem 16 Kouření Kouří 75–92 % pacientů, což je 2–2,5krát více než zdraví lidé (Levander et al., 2007). Kouření je spojeno nejen s KVO a respiračními onemocněními, ale také indukuje jaterní enzymy. Snížení plazmatické koncentrace některých antipsychotik potom vede k navyšování dávek pro dosažení terapeutického efektu (von Hausswolff-Juhlin et al., 2009). V recentní studii Kelly et al. (2011) kouřilo 55 % schizofreniků. Mortalita v následujích 5 a 10 letech byla 7 % a 14,2 % u kouřících pacientů a 3,3 % a 10 % u nekuřáků. Kuřáci ve 43 % případů zemřeli z důvodu KVO, nekouřící pouze v 19 %. Nejhorší důsledky mělo kouření pro skupinu psychotických pacientů ve věku 35-54 let. Ti měli 12 krát vyšší riziko úmrtí z kardiálních příčin než nekuřáci. Pokud se nemocní s psychózou stanou kuřáky, mají tendenci kouřit více, extrahovat větší množství nikotinu z cigaret, mají vyšší hladiny jeho metabolitů v krvi a snadněji se stanou závislými (Connolly a Kelly, 2005). Důvodem může být hlubší inhalace a genetické předpoklady s odchylkami v nikotinových receptorech (Olincy et al., 1997). Dyslipidémie Dyslipidémie může mít u nemocných schizofrenií souvislost se zvyšováním hmotnosti. Hypertriglyceridémie a hypercholesterolémie se ale objevují i bez závislosti na hmotnostním přírůstku. Riziko vzniku dyslipidémie je u nemocných schizofrenií oproti běžné populaci asi pětinásobné (Newcomer, 2007). V důsledku inzulinové rezistence vznikající hyperinzulinémie narušuje lipidový metabolizmus. Projevem může být zvýšená hladina triglyceridů, LDL (low density lipoproteins) cholesterolu a snížená hladina HDL (high density lipoproteins) cholesterolu. Tyto abnormality jsou časným projevem inzulinové rezistence, někdy zjištěným dříve než hyperglykémie (Masand et al., 2005). Dyslipidémie je léčitelná a intervence vedou ke snížení morbidity a mortality (Durrington, 2003). Pacientiy s hypercholestertolémií je nutné poučit o dietě, změnách v životním stylu a případně podávat statiny (Ojala et al., 2008). Při dyslipidémii v souvislosti s antipsychotickou léčbou je možností převod na metabolicky „šetrnější“ antipsychotikum (Taylor et al., 2012) (viz tabulka 12). Arteriální hypertenze Prevalence arteriální hypertenze u nemocných schizofrenií je odhadována na 19-58 % (DeHert et al., 2011a). V observační studii CATIE (Clinical Antipsychotic Trial of Intervention Effectiveness) byla hypertenze zjištěna u 17 % pacientů s chronickou psychózou 17 (Nasrallah et al., 2006). Údaje z jednotlivých studií se výrazně liší. Důvodem je také nejednotnost kritérií pro přítomnost hypertenze. Přítomnost arteriální hypertenze byla ve studiích posuzována na základě sdělení pacientů, užívání antihypertenzní medikace, záznamu o diagnóze v dokumentaci nebo přímým měřením krevního tlaku. Navíc byly použity různé hodnoty systolického a diastolického tlaku. Metaanalýza 15 studií u pacientů se závažnou duševní poruchou (12 studií schizofrenie a schizoafektivní porucha, 3 studie bipolární porucha) ukázala relativní riziko arteriální hypertenze 1,11 (0,91-1,35) oproti normální populaci (Osborn et al., 2008). Antipsychotika se mohou podílet na vzniku vyššího krevního tlaku nepřímo indukcí nárůstu hmotnosti. Přímo potom vzácně antagonismem na presynaptických alfa 2-receptorech (Abi-Dragham a Laurelle, 2005). Při podání klozapinu , ale také olanzapinu nebo risperidonu může zpočátku dojít k rychlému vzestupu krevního tlaku s návratem do normálních hodnot po vysazení léku. Častější je ale hypotenzní efekt antipsychotik při boládě postsynaptických alfa 1-adrenergních receptorů (klozapin, quetiapin, risperidon). Intervence ke snížení krevního tlaku zahrnují změny životního stylu s dostatkem pohybu a vynecháním kouření, omezení příjmu soli a případně podání antihypertenziva (DeHert et al., 2009b). Diabetes mellitus Diabetes mellitus je spojen s rozvojem kardiovaskulárních, neurologických, očních ledvinných a dalších onemocnění. Většinou jsou důsledkem mikrovaskulárních a makrovaskulárních poruch. Ateroskleróza jako makrovaskulární onemocnění vede k vyššímu výskytu kardiovaskulárních a cerebrovaskulárních komplikací, zejména infarktu myokardu a cévních mozkových příhod. Výsledkem je častá práceneschopnost, invalidita a předčasná smrt diabetiků. Výskyt diabetu mellitu 2. typu (DM2) je u psychotických nemocných zvýšený oproti obecné populaci (10,8–14,9 % vs. 3-4 %). Rozdíl narůstá s věkem, po 35. roce věku mají nemocní schizofrenií až pětinásobnou prevalenci DM2 ve srovnání s populací bez duševní poruchy (DeHert et al., 2006). Častější je i výskyt diabetu u přímých příbuzných pacientů s psychózou (Mukherjee et al., 1989). Etiologie DM u psychotických pacientů je multifaktoriální. Zahrnuje vlivy genetické a s nemocí spojené, životní styl a vliv antipsychotické medikace. Rizikovými faktory jsou především rodinná anamnéza výskytu diabetu, obezita (zejména abdominální), nedostatek pohybu a dyslipidemie. Negativně působí také strava s nedostatkem vlákniny a kouření. 18 Častější výskyt DM2 byl pozorován při podávání některých antipsychotik, zejména klozapinu a olanzapinu (Dixon et al., 2000; Sernyak et al., 2002; Osborn et al., 2008). APG s primárně antidopaminergní aktivitou mohou alterovat glukózo-inzulinovou homeostázu. Zejména nízkopotentní fenothiaziny mohou indukovat vznik DM nebo zhoršovat již existující diabetes (Haupt a Newcomer, 2001). Proto byl také chlorpromazin používán pro prevenci hypoglykemie u maligního inzulinomu. Chlorpromazin vedl k hyperglykemii u zdravých dobrovolníků i pacientů s latentním diabetem (Henderson a Miley, 2009). Například haloperidol naopak může snižovat prevalenci DM u nemocných schizofrenií (Mukherjee et al., 1996).Ve stejné studii nemocní neléčení antipsychotiky měli častěji diabetes než léčení antipsychotiky. I proto je schizofrenní onemocnění považováno za nezávislý rizikový faktor pro vznik DM bez ohledu na antipsychotickou léčbu. ADG jsou spojena s 1,3 krát vyšším rizikem vzniku diabetu než APG (Smith et al., 2008). Mezi antipsychotiky druhé generace jsou v tomto směru rozdíly. Nejvyšší riziko DM je spojeno s léčbou olanzapinem a klozapinem, v menší míře risperidonem a quetiapinem (DeHert et al., 2011a). V dánské farmakoepidemiologické studii (Kessing et al., 2010) bylo podávání klozapinu, olanzapinu a risperidonu spojeno s nízkým až středním rizikem vzniku DM (RR 1,45; 1,29 a 1,23). Užívání ziprasidonu a sertindolu znamenalo více než dvojnásobné riziko a amisulprid, aripiprazol a quetiapin rizikové nebyly. Ve studii prvních atak schizofrenie bylo podávání olanzapinu (OR 1,44), klozapinu (OR 1,67) i nízkopotentních APG (OR 1,52) spojeno s rizikem rozvoje DM, naopak podávání aripiprazolu toto riziko snižovalo (OR 0,51) (Nielsen et al., 2010). Manu et al. (2010) zjistili u psychiatrických nemocných léčených antipsychotiky (z toho 82,5 % s psychózou) u 37 % prediabetes a u 10,2 % DM. Při současném podávání antipsychotik s antidepresivy nebo stabilizátory nálady se může dále zvyšovat chuť k jídlu, hmotnost a sedace a tím i riziko vzniku DM2 (DeHert et al., 2011a). Dysfunkce glukózo-inzulinové homeostázy byla zjištěna v několika studiích s dosud neléčenými psychotickými pacienty. Z 26 pacientů s první atakou schizofrenie mělo 15 % abnormální glukózový toleranční test (GTT) (Ryan et al., 2003). Zvýšenou glykemii na lačno nalezli i Verma et al. (2009) ve studii s dosud neléčenými pacienty s psychózou. V nedávno provedené studii Kirkpatricka a spůolupracovníků (2012) mělo nějakou abnormalitu (hyperglykemii, narušenou glukźovou toleranci nebo DM) 14 % pacientů s první epizodou schizofrenie a jen 6 % zdravých dobrovolníků. Autoři nezjistili souvislost s věkem, pohlavím, kouřením, BMI, socioekonomickou situací, abúzem návykových látek, kortizolemií nebo 19 dobou neléčené psychózy a vznikem dysfunkcí glukózového metabolizmu. Některé studie tyto nálezy nepotvrdily. Často byly limitovány malým počtem zařazených pacientů nebo měřením glykemie na lačno na místo citlivějšího GTT (Kirkpatrick et al., 2012). Antipsychotika působí prodiabetogenně tím, že přispívají k inzulinové rezistenci několika možnými mechanizmy. Mohou zvyšovat chuť k jídlu a příjem kalorií vedoucí k obezitě, ovlivňovat distribuci tuku (abdominální obezita je rizikovým faktorem DM), omezovat fyzickou aktivitu vlivem sedace, snižovat oxidativní metabolizmus ve tkáních, interferovat s ději v inzulinové kaskádě, zvyšovat hladinu zpětnovazebných hormonů nebo podporovat uvolňování volných mastných kyselin z tukové tkáně (Lebovitz, 2001). Studie s některými antipsychotiky (klozapin, olanzapin) ukazují i možné přímé působení na glukózovou homeostázu (Newcomer et al., 2002). Změny v glukózovém a lipidovém metabolizmu mohou souviset s dávkou antipsychotika, na rozdíl od hmotnosti, obvodu pasu a objemu tukové tkáně (Correll et al., 2009; Ulcickas et al., 2011). ADG připspívají spíše k inzulinové rezistenci než že by způsobovala primární defekt v sekreci inzulinu (Henderson a Miley, 2009). Inzulinová rezistence může být důsledkem nárůstu centrální tukové tkáně. Zvýšené hladiny hormonu leptinu také souvisejí s inzulinovou rezistencí. Antipsychotika mohou také přímo zasahovat do transportu glukózy ovlivněním exprese glukózových transportních proteinů (Dwyer et al., 1999). Antipsychotika in vitro inhibovala na inzulin citlivou bílkovinu GLUT4, která se po aktivaci inzulinového receptoru přesune z cytoplazmy k buněčné membráně a umožní přenos glukózy intracelulárně. Inhibice antipsychotiky koreluje s indukcí hyperglykemie (Ardizzone et al., 2001; Libiger, 2005). Dalším možným mechanizmem vedoucím ke vzniku hyperglykémie a diabetu je antagonizmus serotoninových 5-HT1A receptorů na beta buňkách pankreatu. Ten snižuje jejich citlivost na hladiny cukru v krvi, čímž se zmenšuje sekrece inzulinu. Nicméně diabetogenní potenciál jednotlivých antipsychotik nekoreluje s jejich afinitou k 5-HT1A receptoru. V Melkersonově studii (2000) měli nemocní léčení 5 měsíců olanzapinem vyšší hladiny inzulinu než před započetím terapie. Většina nemocných měla hladinu glukózy v normě, inzulinu ale v patologických mezích. Narušení beta buněk pankreatu by tak mohlo být příčinou olanzapinem indukovaného DM. Uvedená skupina nemocných také zaznamenala výrazný nárůst hmotnosti a vedle inzulinu byly i zvýšené hladiny leptinu, cholesterolu a TAG (triglyceridy). V řadě studií u pacientů léčených ADG nebyl nárůst hmotnosti spojen se vznikem DM. Naopak diabetes či diabetická ketoacidóza vzniká i u neobézních jedinců. To jen potvrzuje, že antipsychotiky indukovaná obezita není jedinou příčinou dysbalance glukózového metabolizmu u nemocných schizofrení (Henderson a Miley, 2009). 20 Diabetická ketoacidóza (DKA) je potenciálně fatální příhoda související s infekcí, traumatem, infarktem myokardu nebo cévní mozkovou příhodou. Vyskytuje se častěji u DM 1. typu, ale může být i první manifestací DM2. Projevuje se polyurií a polydypsií, nauzeou a zvracením, bolestí břicha, nechutenstvím, snížením hmotnosti, letargií, zmateností a bezvědomím. Incidence DKA je u nemocných schizofrenií asi desetkrát vyšší než v běžné populaci (Cohen a Correll, 2009). Případy DKA se vyskytly při léčbě klozapinem, olanzapinem, quetiapinem, risperidonem, aripiprazolem, ziprasidonem a chlopromazinem (DeHert et al., 2011a). Mortalita u případů DKA se pohybovala mezi 15,4 a 48 %. Ve srovnání se 4 % v obecné populaci je neobvykle vysoká. Proč by mohl diabetes u nemocných schizofrenií souviset přímo s antipsychotiky? V mnoha případech diabetes po vysazení antipsychotika ustoupí a po novém podání farmaka se znovu může objevit. Po vysazení olanzapinu a klozapinu se GTT zlepšil u 78 % pacientů (Clark a Burge, 2003). DM2 se také vyskytuje u nemocných léčených antipsychotiky v mladším věku než tomu je u ostatní populace. Souhrnem lze konstatovat, že antipsychotika jsou jedním z faktorů, který se podílí na zvýšeném riziku vzniku DM u nemocných schizofrenií. U lidí s vysokým rizikem vzniku diabetu můžeme snížením tělesné hmotnosti společně s fyzickou aktivitou a úpravou stravy dosáhnout až 60% redukce incidence DM (Tuomilehto et al., 2001). DM musí být řádně léčen, v čemž jsou u pacientů s diagnózou schizofrenie velké rezervy. Např. ve studii CATIE nebylo léčeno 45,3 % diabetiků s chronickou psychózou (Nasrallah et al., 2006). Metabolický syndrom (MS) chápeme jako komplex poruch metabolizmu zahrnující abdominální obezitu, vysoký krevní tlak, poruchu glukózové tolerance (případně inzulinovou rezistenci), aterogenní dyslipidemii a prozánětlivý a protrombotický stav (Eckel et al., 2005). Definice MS se v průběhu let měnila a ve studiích jsou použita různá kritéria pro stanovení jeho přítomnosti. Novější kritéria MS stanovila IDF (International Diabetes Federation) (Zimmet et al., 2005) s abdominální obezitou jako nezbytným základním faktorem. V další definici již IDF a AHA/NHLBI (American Heart Association/National Heart, Lung, and Blood Institute) z roku 2009 centrální obezita být nemusí a stačí jakékoliv 3 faktory (DeHert et al., 2011a). Přítomnost metabolického syndromu je významným prediktorem vzniku KVO a diabetu a mortality na KVO (De Hert et al., 2009a). U pacientů s diagnózou schizofrenie se MS vyskytuje více než dvakrát častěji než v obecné populaci (40–60 % vs. 27 %) (McEvoy et al., 2005; De Hert et al., 2006). Vedle životního stylu pacientů byly zjištěny take genetické rizikové faktory pro vznik MS, zejména v souvislosti s užíváním ADG (Ellingrod et al., 21 2008). V recentní studii přítomnost MS souvisela s věkem, kouřením a také s přítomností alel methlentetrahydrofolátreduktázy (MTHFR) 677T a catechol-O-methyl-transferázy (COMT) 158Val (Ellingrod et al., 2012). Uvedené enzymy se uplatňují v metabolizmu homocysteinu a nálezy svědčí pro společnou roli folátů v rozvoji závažných duševních poruch I kardiovaskulárních onemocnění. Přes široké užívání jednotky MS v klinické a výzkumné praxi schází důkazy k objasnění patogeneze MS a jeho významu jako rizikového faktoru pro vznik KVO. Proto zůstává nadále zajímavým výukovým konceptem, ale s omezeným praktickým využitím pro diagnostiku i léčbu (Simmons et al., 2010). Vhodnější je zaměřit se na všechny kardiovaskulární rizikové faktory bez ohledu na to, zda jsou seskupeny podle kritérií MS či nikoliv (Gale, 2005; Kahn et al., 2005). STANOVENÍ KARDIOVASKULÁRNÍHO RIZIKA A JEHO PREVENCE U NEMOCNÝCH SCHIZOFRENIÍ Systém SCORE Pro zhodnocení rizika rozvoje kardiovaskulárního onemocnění byly vypracovány různé multifaktoriální modely. V Evropě je pro použití v praxi doporučován model a tabulky rizika SCORE. Dosazením příslušných hodnot (krevní tlak, hladiny cholesterolu, kuřák x nekuřák) do barevných nomogramů odhadneme pravděpodobnost úmrtí na kardiovaskulární onemocnění v následujících 10 letech (obrázek 2). Za vysoké riziko je považována hodnota >5 % (tzn. pravděpodobnost úmrtí na kardiovaskulární onemocnění v následujících 10 letech je > 5 %). Systém SCORE vznikl na základě konsenzu Evropských kardiologických společností k posouzení kardiovaskulárního rizika u asymptomatických jedinců. Jedinci s již přítomným KVO, DM2 nebo DM1 s mikroalbuminurií a jedinci s výrazně zvýšenými hodnotami izolovaných rizikových faktorů (celkový cholesterol > 8mmol/l, LDL > 6mmol/l, TK > 180/110) by měli být automaticky považováni za vysoce rizikové (riziko > 5 %) z hlediska výskytu fatální kardiovaskulární příhody do deseti let. Jak Evropská, tak Česká asociace lékařských společností pro prevenci KVO dále vyčleňuje případy, kdy jsou hodnoty absolutního rizika KVO vyšší než hodnoty odečtené z tabulky SCORE: u obézních, inaktivních a sociálně deprivovaných osob, u preklinických známek aterosklerózy (zjištěných sonograficky nebo při redukci poměru kotník-paže), u osob s rodinnou anamnézou KVO, u nízké koncentrace HDL a vysoké koncentrace TAG, u osob s porušenou glukózovou 22 tolerancí, u zvýšené koncentrace hsCRP (vysoce senzitivní C-reaktivní protein), fibrinogenu, homocysteinu, apolipoproteinu B nebo Lp(a)) (Cífková et al. 2005, Graham et al. 2007). V našem souboru je například 15 % osob se stanoveným nízkým rizikem dle SCORE obézních. Je tedy pravděpodobné, že reálné kardiovaskulární riziko je vyšší než stanovené a týká se více osob. Kromě populačně vázané tabulky SCORE bylo vytvořeno tzv. relativní SCORE. V této tabulce se riziko fatální kardiovaskulární příhody do deseti let určuje pouze na základě hladiny cholesterolu, hodnoty krevního tlaku a dle kuřáckých návyků. Byla vytvořena k relativnímu zvýšení odečteného rizika u mladých jedinců za účelem posílení časné prevence KVO (Graham et al., 2007). Někteří autoři doporučují použití této tabulky pro výpočet rizika u psychiatrických pacientů (De Hert et al., 2009). Zdůvodněním je, že mladí pacienti se schizofrenií nebo bipolární poruchou jsou ve skutečnosti rizikovější než zbytek stejně staré populace a relativní SCORE tuto sktečnost reflektuje. Na druhé straně se při použití relativního SCORE nerealisticky sníží stanovené riziko u chronických pacientů dlouhodobě léčených antipsychotiky. Je pravděpodobné, že pacienti žijící v učité populaci nesou veškeré rizikové faktory této populace a případné další rizikové faktory související s jejich nemocí se přičítají. K ověření tohoto tvrzení plánujeme porovnání našeho souboru s věkově identickým souborem české populace. Obrázek 2. Systém SCORE (podle Cífková et al., 2005) 23 Rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění a stanovení stupně rizika – vlastní data Cílem průřezové studie bylo zjistit prevalenci kardiometabolických rizikových faktorů ve vzorku českých pacientů s onemocněním schizofrenního okruhu a predikovat riziko časné kardiovaskulární mortality v této populaci. Byla zpracována data od 129 pacientů vedených ve specializované ambulanci pro léčbu psychóz na Psychiatrické klinice v Hradci Králové. Hlavní studované proměnné zahrnovaly základní tělesné parametry (výška, váha, obvod pasu, krevní tlak), prevalenci kouření, laboratorní proměnné (glykémie, hladina krevních lipidů) a EKG. Dle výsledků studie jsou nejvíce zastoupenými rizikovými faktory nadváha (70 % pacientů s BMI > 25), dyslipidémie (70 %) a kouření (43 %) (viz tabulka 6). Z rizikových hodnot kardiometabolických parametrů podle NCEP/ATP III mělo 69,8 % pacientů hodnotu BMI ≥ 25 (nadváha nebo obezita) a 46,5 % nemocných vysokou hladinu cholesterolu. U 64,7 % žen jsme zjistili obvod pasu nad normu. Procentuální zastoupení rizikových kardiometabolických faktorů viz tabulka 7. Dle systému SCORE bylo u 10 % pacientů přítomno vysoké riziko fatální kardiovaskulární příhody do deseti let. K výpočtu byla použita česká verze SCORE refelektující vyšší výskyt kardiovaskulárních rizikových faktorů u české populace v porovnání se zbytkem Evropy (Cífková et al. 2010). Při použití Evropských vodítek pro prevenci kardiovaskulárních nemocí jsme nalezli vysoké riziko u 24 % nemocných. Tyto hodnoty jsou vysoké i v porovnání se zahraniční literaturou a dokládají vysokou kardiometabolickou morbiditu pacientů s psychotickým onemocněním. Tabulka 6. Výskyt základních rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění. Pohlaví Kouření HN (%) DM (%) KVO (%) (%)* Dyslipidémie (%) muži 47 (60%) 12 (15%) 9 (12%) 2 (2%) 57 (73%) ženy 9 (18%) 8 (16%) 7 (14%) 0 (0%) 33 (65%) celkem 56 (43%) 20 (16%) 16 (12%) 2 (2%) 90 (70%) HN: hypertenze, DM: diabetes mellitus, KVO: kardiovaskulární onemocnění (anamnesticky) *(Pearson χ2 = 22,79048 df=1 p<0,001) Tabulka 7. Pevalence kardiometabolických rizikových faktorů (dle NCEP/ATP III). 24 KV rizikový faktor Počet pacientů Procento ze souboru Glykémie nalačno > 7 mmol/l 10/129 7,75 % Trygliceridy > 1,69 mmol/l 48/129 37,2 % Cholesterol > 5,17 mmol/l 60/129 46.5 % HDL < 1,03 mmol/l 39/129 30,2 % LDL ≥ 3,36 mmol/l 48/129 37,2 % TK ≥ 140/90 30/129 23,3 % Obvod pasu – muži > 102cm 29/78 37,2 % Obvod pasu – ženy > 88cm 33/51 64,7 % BMI ≥ 25 90/129 69,8 % V našem souboru jsme zjistili vysokou prevalenci kardiometabolických rizikových faktorů. Při porovnání se souborem 433 hospitalizovaných žen české národnosti zařazených do prospektivního sledování změn prolaktinémie při terapii SGA (Švestka et al., 2007)jsme u našich pacientek zaznamenali vyšší prevalenci thyreopatie (33 % žen v našem souboru vs 12,9 %), diabetu mellitu (12 % vs 3,9 %), hypertenze (16 % vs 8,8 %), nadváhy a obezity (67 % vs 40 %) a kouření (18 % vs 12 %). Roli mohl hrát vyšší průměrný věk našich pacientek (47+14 let vs 40,6+14 let) a delší průměrná délka psychiatrické léčby (14,5 roků vs 7,6 roku). Ve španělské průřezové studii u 733 pacientů s diagnózou schizofrenie (Bernando et al., 2009) bylo nejčastějším rizikovým faktorem kouření (71 % pacientů) následované hypercholesterolémií (66 %) (vs. 43 % a 46,5 % v naší studii). Naopak jsme zaznamenali vyšší výskyt obezity (69,8 % oproti 24 % ve španělské studii). Převažovala z hlediska kardiovaskulární morbidity rizikovější obezita abdominálního typu. Částečným vysvětlením mohou být kulturální odlišnosti ve skladbě stravy mezi oběma zeměmi. Prevalence diabetu, hypertenze i triglyceridémie byla v obou srovnávaných souborech obdobná. Nižší riziko výskytu fatální kardiovaskulární příhody do deseti let v souboru španělských pacientů (6,5 % oproti 10 % v našem souboru) může souviset s obecně nízkou prevalencí kardiovaskulárních nemocí v dané geografické lokalitě Španělska. V kohortě 28755 kanadských pacientů s diagnózou schizofrenie (Breese et al., 2010) byla v porovnání s našimi daty srovnatelná prevalence diabetu (10,3 % vs 12 %) a hypertenze 25 (22,7 % vs 16 %), ale mnohem vyšší prevalence dyslipidemie (23 vs 70 %). V retrospektivní analýze dle diagnostických kódů ale nemohli být zachyceni pacienti se sice přítomným, ale neléčeným kardiometabolickým onemocněním. Ve vstupních charakteristikách souboru studie CATIE bylo stejně jako v našem souboru 12 % nemocných s diabetes mellitus. Americká populace pacientů se schizofrenií (n=1125) měla vyšší prevalenci kouření (58 % vs 43 % pacientů v našem souboru), hypertenze (16 % vs 34 %) a průměrného BMI (Daumit et al., 2008). Výpočet kardiovaskulárního rizika byl v CATIE proveden pomocí Framinghamské formule, proto jej nemůžeme porovnat s našimi výsledky. Doporučení pro sledování kardiovaskulárních a metabolických parametrů u nemocných schizofrenií Monitorace a léčba kardiometabolických poruch u duševně nemocných je i v dnešní době podceňovaná. V běžné praxi je sledování tělesných parametrů psychiatry nadále nedostatečné bez ohledu na zavádění nových doporučení do praxe (Haupt et al., 2009; Morrato et al., 2010). Z velkého souboru 2463 nemocných schizofrenií z 12 evropských zemí bylo pouze 10,9 % léčeno pro hypertenzi, 7,1 % pro dyslipidemii a 3,5 % pro DM2. Přitom běžným skríninkovým vyšetřením zahrnujícím laboratorní odběry a fyzikální vyšetření byla odhalena hyperglykémie u 26 % a dyslipidémie u 70 % pacientů. Neléčenou hypertenzi mělo 39 % schizofreniků. Ve studii CATIE nebylo léčeno 88 % pacienů s dyslipidémií, 62 % pacientů s hypertenzí a 38 % pacientů s DM (De Hert et al., 2009). Vzhledem k této situaci a z důvodu rostoucí kardiovaskulární morbidity nemocných schizofrenií začaly jednotlivé psychiatrické společnosti vydávat doporučení pro psychiatry ohledně monitorace rizikových faktorů u pacientů léčených antipsychotiky. V případě přítomnosti kardiometabolických abnormalit doporučuje Evropská Psychiatrická Asociace (EPA) v první řadě edukaci o škodlivosti kouření a o zdravém životním stylu, zvážení změny antipsychotika za preparát s mírnějšími metabolickými nežádoucími účinky a také konzultaci s praktickým lékařem ohledně nasazení antihypertenziv, statinů a antidiabetik (2001). Americká Psychiatrická Asociace (APA) na základě zjištění, že rychlý iniciální nárůst hmotnosti o 7 % po nasazení antipsychotika predikuje další výrazné zvyšování hmotnosti doporučuje v tomto případě záměnu medikace, pokud to psychický stav pacienta dovolí (2004). Pacienti s vysokým 26 rizikem ( > 5 %) úmrtí na KVO v následujících deseti letech a pacienti s patologickými hodnotami při doporučeném sledování jsou indikováni k internímu vyšetření (Masopust a Malý, 2010). Laboratorní i fyzikální vyšetření je třeba provést před nasazením antipsychotika a dále nemocného sledovat v průběhu dlouhodobé terapie. Všechna nová vodítka pro léčbu schizofrenie by měla obsahovat jednoduchá a prakticky zaměřená doporučení pro sledování tělesného zdraví. Nezbytná je spolupráce praktických lékařů (NICE, 2008). V České republice vycházíme z doporučených postupů klinické praxe Psychiatrické společnosti ČLS JEP (Češková et al., 2006; Češková et al., 2010) a České neuropsychofarmakologické společnosti (Seifertová et al., 2008). Ve světě existuje řada vodítek pro monitorování bezpečnosti při dlouhodobé léčbě antipsychotiky. Nejnovější doporučení pro zlepšení péče o tělesné zdraví pacientů se závažnou duševní poruchou vydala Evropská psychiatrická asociace (EPA) s podporou kardiologů a diabetologů (DeHert et al., 2009b). Obsahuje jednotlivé kroky, jak postupovat v monitorování rizikových faktorů a patologických stavů (tabulka 8). Tabulka 8. Základní sledované anamnestické údaje a vyšetření v rámci prevence KVO a diabetu u nemocných schizofrenií (upraveno podle DeHert et al., 2009b). Osobní a rodinná anamnéza: KVO, diabetes mellitus (DM), dyslipidemie, hypertenze, náhlá srdeční smrt ve věku <40 let v rodině Kouření Hmotnost, obvod pasu, BMI Laboratorní vyšetření: glykemie nalačno celkový cholesterol, LDL, HDL, triglyceridy nalačno Krevní tlak, pulz (ev. poslechové vyšetření hrudníku) EKG Vyšetření jsou prováděna před započetím antipsychotické léčby, při fyziologických hodnotách opakovat po 6 a 12 týdnech léčby, dále 1x ročně. V případě patologických hodnot a vysokého kardiometabolického rizika je doporučeno další postup konzultovat s příslušným specialistou. BMI – body mass index, DM – diabetes mellitus, HDL – high density lipoprotein, LDL – low density lipoprotein, KVO – kardiovaskulární onemocnění 27 Internetový modul APsafety a jeho využití pro sledování kardiometabolického rizika při léčbě pacientů se závažnou duševní poruchou Ke sledování bezpečnosti při dlouhodobé léčbě antipsychotiky v praxi jsme vytvořili internetový modul www.apsafety.eu. Systém vedle odborných informací z oblasti tělesného zdraví nemocných schizofrenií a vedlejších nežádoucích účinků antipsychotik nabízí možnost vytvoření databáze pacientů. Jednoduše tak lze identifikovat rizikové pacienty a získat informace o dalším postupu. Volba ze 3 stupňů podle množství zadávaných parametrů (viz obrázky) umožňuje využití program jak pro běžné psychiatrické ambulance, tak pro specializované poradny a klinická pracoviště. Program take usnadňuje odeslání rizikového pacienta psychiatrem ke specialistovi či praktickému lékaři možností rychlého a snadného vytvoření zprávy se všemi potřebnými údaji z anamnézy a výsledků vyšetření (viz tabulka 9 a obrázek 3a-d). Tabulka 9. Charakteristika internetového modulu pro sledování kardiovaskulárního rizika u nemocných se závažnou duševní poruchou. www.apsafety.eu OBSAHUJE: Odborné informace z oblasti tělesného zdraví nemocných schizofrenií a bipolární poruchou, vedlejších nežádoucích účinků antipsychotik a prevence kardiovaskulárních onemocnění Aktuality (nové studie, prezentace, quidelines) Materiály „ke stažení“ (formuláře, vodítka, dotazníky, rady pro pacienty o zdravém životním stylu) Praktické návody pro měření tělesných parametrů, provádění odběrů a vyhodnocování výsledků Kartotéku – možnost vytvoření databáze pacientů s anamnestickými údaji a výsledky vyšetření (lze nastavit tři stupně rozsahu – od základní verze pro použití v běžné ambulanci po podrobnou verzi určenou pro specializované poradny a klinická pracoviště) UMOŽŇUJE: Automatické stanovení kardiovaskulárního rizika (dle systému SCORE) na základě 28 zadaných údajů Stanovení stupně rizika vzniku žilního tromboembolizmu u psychiatrických nemocných s omezením hybnosti s automatickým doporučením způsobu prevence Rychlou orientaci v patologických hodnotách díky jejich barevnému označení Odkazy na odborné informace s praktickými doporučeními u každé položky Tisk sledovaných parametrů s dynamikou v čase Vygenerovat zprávu obsahující anamnestická data a výsledky vyšetření pacienta pro praktického lékaře nebo internistu Obrázek 3a. APsafety – nejjednodušší stupeň s určením rizika dle SCORE na základě minima zadaných parametrů. 29 Obrázek 3b. APsafety – pokročilejší stupeň. Obrázek 3c. APsafety – rozšířený stupeň určený pro specializované poradny a klinická pracoviště. 30 Obrázek 3d. APsafety – zpráva pacienta s žádostí o vyšetření specialistou automaticky vygenerovaná na základě zadaných údajů. Prevence kardiovaskulárního rizika u nemocných schizofrenií Preventivní opatření jsou účinná, pokud jsou zaměřena na pacienty s nejvyšším kardiovaskulárním a metabolickým rizikem (tabulka 10). Přínosná je spolupráce s praktickými lékaři a v případě potřeby specialisty (internisty, kardiology, endokrinology, obezitology). Volbu antipsychotika je třeba individualizovat se zohledněním somatické anamnézy nemocného a možného rizika (tabulky 11 a 12). Při samotné léčbě je prospěšné užít nejnižší účinnou dávku antipsychotika, a pokud je to možné, vyhýbat se polypragmazii. Psychosociální intervence zahrnující edukaci o zdravém životním stylu, stejně jako spolupráce s rodinou, jsou součástí komplexní léčby psychóz. Pokud se zaměříme na ovlivnitelné kardiovaskulární rizikové faktory (viz tabulky 3 a 4), můžeme výrazně snížit morbiditu a mortalitu psychotických pacientů. Jaké mohou mít jednotlivé intervence dopad na tělesné zdraví ukazuje tabulka 13. 31 Tabulka 10. Rizikoví pacienti a možnosti prevence. Stavy spojené s vysokým rizikem – Možnosti indikované k internímu vyšetření prevence kardiometabolického rizika přítomnost KVO edukace o zdravém životním stylu přítomnost DM stop kouření riziko podle SCORE > 5 % změna výrazná obezita (BMI > 35) vysoké izolované hodnoty: frekvence monitorování parametrů indikace vyšetření specialistou (kardiolog, obezitolog, diabetolog) cholesterol > 8 mmol/l LDL > 6 mmol/l TK: 180/110 mmHg specifická léčba (antihypertenziva, statiny, antidiabetika) změna antipsychotika za „metabolicky šetrné“ BMI – body mass index, DM – diabetes mellitus, KVO – kardiovaskulární onemocnění, LDL – low density lipoprotein cholesterol Tabulka 11. Riziko kardiometabolické/dyslipidemie/diabetu při léčbě jednotlivými ADG (podle Stahl et al., 2009) Antipsychotikum Konsenzus expertů CATIE FDA Klozapin výrazné riziko N. A. varování (DM) Olanzapin výrazné riziko výrazné riziko varování (DM) střední riziko varování (DM) výrazné riziko varování (DM) Risperidon jasně riziko jasně Quetiapin neprokázané neprokázané riziko Ziprasidon nedostatek dat nízké riziko varování (DM) Aripiprazol nedostatek dat N. A. varování (DM) CATIE – Clinical Antipsychotic Trials of Intervention Effectiveness, N. A. – lék nebyl v časných fázích studie CATIE zkoumán, FDA – US Food and Drug Administration, DM – diabetes mellitus 32 Tabulka 12. Metabolické riziko při léčbě antipsychotiky (upraveno podle DeHert et al., 2011a; Taylor et al., 2012). Riziko Antipsychotika Vysoké Chlorpromazin (?) Klozapin Olanzapin Střední Quetiapin Mírné Risperidon Sertindol Iloperidon (?) Nízké Aripiprazol Ziprasidon Haloperidol Perfenazin Amisulprid Lurasidon (?) Asenapin (?) (?) – nedostatek dat Tabulka 13. Dopad ovlivnění kardiovaskulárních rizikových faktorů na tělesné zdraví (upraveno podle DeHert et al., 2011b). Intervence Dopad na tělesné zdraví Udržení ideální tělesné hmotnosti 35-60% ↓ KVO Snížení hmotnosti 4-5 % omezení potřeby antihypertenzní medikace 5-7 % 58% ↓ DM2 6-7 % ↓ hladiny LDL a inzulinu 10 % ↓ celoživotního rizika KVO o 4 % a prodloužení života o 7 měsíců Snížení hladiny cholesterolu o 10 % 30% ↓ KVO Snížení vysokého TK o 4-6 mmHg 16% ↓KVO a 42% ↓ CVO Stop kouření 50-70% ↓ KVO Dostatek pohybu (alespoň 30 minut chůze 35-55% ↓ KVO (ženy) 33 denně) 18% ↓ KVO (muži) 27% ↓ CVO 40-50% ↓ rizika vzniku nádoru 33-50% ↓ rizika rozvoje DM KVO – kardiovaskulární onemocnění, CVO – cerebrovaskulární příhody, TK – krevní tlak, LDL – low denbsity lipoprotein, DM – diabetes mellitus ZÁNĚT A NEUROENDOKRINNÍ ZMĚNY U NEMOCNÝCH SCHIZOFRENIÍ VE VZTAHU KE KARDIOMETABOLICKÝM ZMĚNÁM Imunitní systém a schizofrenie Již dlouho je zkoumána role imunitní dysfunkce a vliv infekce v patofyziologii schizofrenie. Přibývají důkazy pro roli prozánětlivých cytokinů u schizofrenie, zapojení pro- a protizánětlivých cytokinů do tryptofan-kynureninového metabolizmu a vlivu cytokinů na glutamátergní neurotransmisi. Také výsledky studií se zobrazovacími metodami, genetické nálezy nebo účinky protizánětlivých léků zvyšují zájem o porozumění vztahu zánětu a schizofrenie. Elevované hladiny cytokinů mohou různými mechanizmy vést ke vzniku psychiatrických symptomů a zároveň mohou odrážet celkový tělesný stav s komorbiditami a životní styl nemocných (Suvisaari et al., 2011). Uvažovalo se o přímém vlivu cytomegaloviru, viru chřipky, Borna-viru, chlamydii, toxoplazmě a dalších. Nebyla ale zjištěna žádná velká imunitní reakce v mozku pacientů projevující se např. gliózou nebo lymfocytární inflitráty. Některé periferní imunitní změny se naopak odrážejí v mozku (Leonard et al., 2012). Z animálních modelů schizofrenie je patrné, že nikoliv virus nebo jiné infekční agens, ale imunitní odpověď určuje riziko vzniku schizofrenie (Müller a Schwarz, 2010). Nejrobustnějším nálezem alterace imunitního systému u schizofrenie je nerovnováha mezi buněčnou (zprostředkovanou Th1 [T pomocnými buňkami 1]) a humorální (zprostředkovanou Th2 [T pomocnými buňkami 2]) ve prospěch Th2 (Müller a Schwarz, 2010). Konzistentní model imunologických abnormalit u nemocných schizofrenií ale dosud nemáme (van Venrooij et al., 2012). Nemocní schizofrenií mají chronicky aktivovaný vrozený imunitní systém. Je zvýšený počet monocytů a některých cytotoxických buněk. V akutní fázi schizofrenie je zvýšené 34 množství monocytů a makrofágů je také v mozkomíšním moku. Imunitní systém je tedy aktivován v mozku i na perfirii. Z prozánětlivých cytokinů je v likvoru prokazatelně zvýšen interleukin 6 (IL-6), který aktivuje B-buňky mající klíčový význam v zánětlivé cytokinové kaskádě. IL-6 je vylučován aktivovanými monocyty a makrofágy na periferii a mikroglií a astrocyty. IL-6 stimuluje vylučování prolaktinu hypofýzou. Hladiny IL-6 v plazmě pacientů s psychózou jsou zvýšené a souvisí s délkou trvání onemocnění i rezistencí k léčbě. IL-6 aktivuje dopaminergní a serotonergní neurony v hipokampu a frontální kůře (Leonard, 2009). Zjištěny byly vyšší hladiny antagonisty interleukinu 1 (IL-1RA) u pacientů s psychózou. Interleukin 1 (IL-1) vede k aktivaci hypothalamo-pituito-adrenální (HPA) osy a zvýšené odpovědi psychotických pacientů na stresové stimuly (Sapolsky, 2003). Z dalších prozánětlivých cytokinů byly zjištěny zvýšené koncentrace interferonu gamma (IFNγ) a tumor necrosis faktoru alfa (TNFα) a naopak snížené hladiny protizánětlivého interleukinu 4 (IL-4) (Kim et al., 2009). Dopaminergní hyperfunkce limbicky a hypofunkce ve frontálním kortexu je považována za hlavní neurotransmiterovou změnu u schizofrenie. Příčinou může být glutamátergní hypofunkce. Glutamátergní systém je úzce spojen s imunitním systémem a tryptofan-kynureninovým metabolizmem, které mohou hrát klíčovou roli v patofyziologii schizofrenního onemocnění (Müller a Schwarz, 2010). U nemocných schizofrenií je oslabená imunitní odpověď I. typu spojena s dysbalancí v aktivaci enzymu indolamin 2,3-dioxygenázy (IDO) a v tryptofan – kynureninovém metabolizmu vede ke zvýšené produkci kyseliny kynureninové (KYNA). Důsledkem je nerovnováha v glutamátergním systému, protože KYNA je antagonistou NMDA (N-methyl-D-aspartát) receptorů. Pacienti s psychózou mají zvýšenou koncentraci KYNA v mozkomíšním moku a prefrontálním kortexu, což může souviset s rozvojem kognitivního deficitu (Wonodi a Schwarcz, 2010). Na počátku může být stres nebo setkání s patogenem u lidí s rizikem vzniku psychózy vedoucí k aktivaci mikroglie a následně astrocytů, produkci prozánětlivých cytokinů. Výsledkem je hromadění KYNA s dysbalancí glutamátergního systému a také neurotoxických kyseliny chinolinové (QUIN) a 3hydroxykynureninu (3-OHKY) (Meyer et al., 2011) (viz obrázek 4). Imunitní dysbalance mezi buněčnou a humorální odpovědí vede ke vzniku zánětlivého stavu se zvýšenou produkcí prostaglandinu E 2 (PG E2) a nárůstem exprese cyklooxygenázy-2 (COX-2). Účinná antipsychotická léčba tuto dysbalanci částečně upravuje (Myint et al., 2011). V současné době jsou prováděny studie s protizánětlivě působícími léky v augmentaci antipsychotické terapie. Nadějné jsou výsledky inhibitoru COX-2, zejména v počátečních stádiích schizofrenního onemocnění (Müller et al., 2012). Zkoumán byl i aspirin jako 35 adjuvantní léčba k antipsychotikům. Účinnost byla vyšší u pacientů s výraznější alterací imunitních funkcí (Laan et al., 2010). Podle metaanalýzy zahrnující 5 studií (4 s celecoxibem a 1 s kyselinou acetylsalicylovou) a 264 pacientů ukazuje, že augmentace nesteroidními antirevmatiky může být užitečným postupem pro snížení intezity příznaků schizofrenie. Augmentace antipsychotik kyselinou acetylsalicylovou navíc může snížit mortalitu z kardiovaskulárních a onkologických příčin (Sommer et al., 2012). Složky a důsledky aktivované zánětlivé odpovědi u schizofrenie ukazuje obrázek 4. Obrázek 4. Aktivovaná zánětlivá odpověď u schizofrenie (Meyer et al., 2011). M/M – monocyty a makrofágy, MG – mikroglie, AC – astrocyty, IL-1 – interleukin 1, IL-1β – interleukin 1 beta, IL-6 – interleukin 6, IL-10 – interleukin 10, IL-12 – interleukin 12, TNF α – tumor necrosis factor alfa, NMDA-R – N-methyl-d-aspartátové receptory, α7nAChR – alfa 7 nikotinové acetylcholinové receptory, PVN – nucleus paraventricularis hypothalamu, PG – přední hypofýza, CRF – corticotropin releasing factor, ACTH – adrenokortikotropní hormon, CORT – kortisol, TGFβ – transforming growth factor beta, 5-HT – 5hydroxytryptamin, IDO - indolamin 2,3-dioxygenázy, TDO – tryptofan 2,3- dioxygenáza, KYNA – kyselina kynureninová, QUIN – kyselina chinolinová, 3-OHKY – 3-hydroxykynurenin, S100B – S100 beta protein Roztroušená skleróza nebo nověji autoimunitní limbická encefalitida jsou dokladem toho, že centrální nervový systém může být postižen autoimunitním procesem. Mohla by se autoimunita uplatňovat i v etiopatogenezi schizofrenie, bipolární poruchy, obsedantněkompulzivní poruchy a dalších psychiatrických diagnóz? Některá data pro to svědčí, celkově jich je ale málo a jsou nekonzistentní. Výskyt a rozmanitost psychiatrických syndromů u systémového lupus erythematodus nebo antifosfolipidového syndromu ukazují na určitou spojitost (Davison, 2012). 36 Schizofrenie se stejně jako autoimunitní onemocnění neprojevuje hned po narození, ale až později. Obdobný je i průběh s relapsy a remisemi. Diagnóza se stanovuje podle přítomnosti určitých klinických kritérií bez specifických etiologických markerů. Histokompatibilní antigeny (HLA) jsou často spojeny s autoimunitními chorobami a schizofrenie je spojena jen s určitými HLA (Song a Leonard, 2000). Různorodost nálezů abnormalit buněčné i humorální imunity u nemocných schizofrenií mohou být dány vedle metodických odlišností také tím, že se může jednat o nálezy charakteristické jen pro určitý typ nebo fázi onemocnění, případně ještě ovlivněné medikací, kouřením, stresem, spánkem a dalšími proměnnými. V recentní studii Chen et al. (2012) bylo u nemocných schizofrenií zvýšené riziko Gravesovy choroby (tyreotoxikózy), psoriázy, perniciozní anémie, celiakie a hypersenzitivní vaskulitidy. Naopak v menší míře oproti kontrolnímu souboru se vyskytovalo jiné autoimunitní onemocnění – revmatoidní artritida. Podobné výsledky přinesla Eatonova analýza údajů z Dánského národního registru (2006). Přítomnost autoimunitního onemocnění v anamnéze znamenalo 45% zvýšení rizika vzniku schizofrenie. Devět autoimunitních poruch bylo častější u pacientů s diagnózou schizofrenie a dvanáct jich mělo významně vyšší prevalenci mezi rodiči pacientů se schizofrenií ve srovnání s rodiči členů kontrolní skupiny. Ze stejného registru pochází nález zvýšeného rizika onemocnění schizofrenií u lidí exponovaných závažné infekci nebo autoimunitní nemoci v anamnéze (Benros et al., 2011). Riziko navíc roste s počtem prodělaných infekcí. Nejvyšší pak je při třech a více infekcích v anamnéze se současně přítomným autoimunitním onemocněním. Přítomnost mozkových protilátek v krevním oběhu nemusí mít patologické důsledky, pokud není zvýšena propustnost hematoencefalické bariéry. Různé typy stresu, infekce nebo zánět mohou tuto propustnost zvýšit. Dochází pak k influxu mozkových protilátek nebo jiných imunokompetentních buněk do mozku (Marguti et al., 2006). U nemocných schizofrenií byla zjištěna elevace hladin a zvýšená reaktivita autoprotilátek včetně antinukleárních protilátek (ANA) (Laske et al., 2008), stejně jako zánět CNS s narušením hematoencefalické bariéry (Bechter et al., 2010). Tyto zajímavé nálezy jsou ale jen nepřímým důkazem podílu autoimunity v patogenezi schizofrenního onemocnění. U některých autoimunitních onemocnění může být vysoká prevalence neuropsychiatrických příznaků způsobena mozkovými protilátkami (např. u SLE). U autoimunitní limbické encefalitidy byly nalezeny autoprotilátky proti proteinům zapojených do synaptických funkcí. Více než 2/3 pacientů s encefalitidou s protilátkami proti NMDA receptorům mělo výrazné psychiatrické příznaky nebo byli nejprve léčeni na psychiatrii. 37 Podobně tomu bylo u části nemocných s encefalitidou způsobenou protilátkami proti napěťově řízeným draslíkovým kanálům (Zandi et al., 2011). Protilátkami způsobená encefalitida může být podkladem obtíží kolem 6,5 % pacientů diagnostikovaných jako první epizoda schizofrenie (Lennox et al., 2012). Jedná se o případy encefalitidy bez přítomnosti záchvatů, pohybových poruch nebo jiných neurologických příznaků plně imitující psychózu. Může být zánět a neuroendokrinní změny podkladem kardiometabolického rizika u nemocných schizofrenií? Určitá přiměřená zásoba tělesného tuku jako součást energetické homeostázy organizmu je řízena hypothalamem, mozkovým centrem ovlivňujícím chuť k jídlu, energetickou bilanci a periferní energetické zásoby. Kontrola metabolického stavu probíhá pomocí signálních molekul glukózy, insulinu, volných mastných kyselin, leptinu a ghrelinu. Pokud energetický příjem převyšuje výdej, dochází ke kumulaci tuku a spuští se odpověď endoteliálních buněk, hepatocytů, myocytů, adipocytů, monocytů a makrofágů a vzniká metabolická dysfunkce (Wisse et al., 2007). Bylo prokázáno, že obezita způsobuje zánět a inzulinovou rezistenci kromě jater, svalů a tukové tkáně také v endoteliálních buňkách (Kim et al., 2008). Oxidace glukózy a mastných kyselin v mitochondriích vede k oxidativnímu stresu, který přispívá k poškození tkání a stimuluje zánětlivou kaskádu. Bílá tuková tkáň je endokrinní orgán produkující biologicky aktivní substance jako jsou adipokiny. Ty hrají významnou roli v kardiovaskulárních funkcích, protože ovlivňují hemostázu, krevní tlak, lipidový a glukózový metabolizmus. Z adipokinů je důležitý zejména adiponectin aktivující mozkovou tkáň, játra, kosterní svalstvo a imunitní systém. Adiponectin je kardioprotektivní, má antiaterogenní a protizánětlivé účinky. Snižuje vliv prozánětlivých cytokinů ve stěnách arterií a brání tak vzniku aterosklerózy. Jeho hladiny stoupají při podávání thiazolindindionů. Vedle adipokinů produkuje tuková tkáň také prozánětlivé cytokiny (IL-6 a TNF α), proteiny akutní fáze a leptin s resistinem. Leptin posiluje stresovou odpověď cestou CRF (corticotropin releasing factor) a aktivací HPA osy. Leptin je regulátor příjmu potravy a energetického výdeje. Není fylogeneticky primárně určen k tlumení příjmu potravy, ale k adaptaci organozmu na dlouhodobé hladovění. Jeho hladiny korelují s obsahem tuku v těle; u většiny obézních lidí je hyperleptinémie a redukce hmotnosti vede k poklesu hladiny leptinu. Přispívá také k rozvoji zánětu zvýšením syntézy cytokinů IL-6 a TNF α a prozánětlivé cytokiny naopak podporují produkci leptinu. Zvýšení vylučování leptinu vede negativní zpětnou vazbou na inzulinovou senzitivitu k inzulinové rezistenci. Leptin má souvislost i s glukokortikoidy. Hyperkortisolémie, často přítomná u nemocných schizofrenií, 38 podporuje vylučování leptinu a tím také přispívá k inzulinové rezistenci (Leonard, 2009). Resistin je produkován jak adipocyty, tak makrofágy. Tento proteinový hormon zřejmě vede k inzulinové rezistenci a zhoršuje glukózovou toleranci.Prozánětlivé cytokiny vedou k uvolňování C-reaktivního proteinu (CRP) z jater. TNF α navíc stimuluje lipolýzu v játrech a tím se podílí na vzniku dyslipidémie. Zvýšené hladiny leptinu a ghrelinu při léčbě antipsychotiky jsou spíše důsledkem váhového přírůstku než přímého vlivu ADG na fyziologii leptinu (Jin et al., 2008). U obézních schizofreniků je tedy nerovnováha mezi adiponectinem a IL-6 a TNF α ve prospěch prozánětlivých cytokinů, navíc je zvýšena hladina leptinu. To je do jisté míry vysvětlení pro začarovaný kruh obezity a zánětu a spojení mezi schizofrenií, obezitou a chronickým prozánětlivým stavem (viz obrázek 5). Obrázek 5. Vztahy mezi imunitním systémem, obezitou, diabetem a schizofrenií (upraveno podle Leonard, 2009). CRP – C-reaktivní protein, DM2 – diabetes mellitus 2. typu, IL-6 – interleukin 6, IL-10 – interleukin 10, IS – imunitní systém, KVO – kardiovaskulární onemocnění, TNF α – tumor necrosis factor alfa 39 Nemocní schizofrenií a jinými psychotickými poruchami měli významně zvýšené hladiny IL-1RA a CRP, které silně korelovaly s BMI, obvodem pasu, hladinou insulinu, TAG, HDL cholesterolu, celkového cholesterolu a glukózy. Aktivace imunitního systému byla spojena jak s metabolickými komorbiditami, tak užíváním antipsychotické medikace (Suvisaari et al., 2011). V jiné studii byla elevace hsCRP jako marker zánětu spojena s nadváhou a hyperglykémií při léčbě ADG (Dieset et al., 2012). Neuroendokrinní a imunitní odpověď na stres u nemocných schizofrenií Stres hraje důležitou roli v začátku a průběhu onemocnění schizofrenií. Stresové faktory, ke kterým patří životní události, běžné denní těžkosti, život ve městech nebo vysoká míra vyjadřování emocí (“expressed emotions”), mohou u vulnerabilních jedinců spustit či zhoršit psychózu. Dlouhodobý stres s dysfunkcí HPA osy může souviset s metabolickou a kardiovaskulární morbiditou nemocných schizofrenií (Bradley a Dinan, 2010). Do stresové odpovědi se zapojují autonomní nervový systém (ANS) a HPA osa a společně modulují reaktivitu imunitního systému. Biologickým korelátem stresu je chronická aktivace HPA osy vedoucí k její hyperaktivitě, způsobené zvýšenou sekrecí kortikoliberinu (CRF – corticotropin releasing factor), cytokinů (IL-6) nebo poruchou zpětné vazby při rezistenci glukokortikoidních receptorů vedoucí k hyperkortizolemii. Při stresové reakci dochází k elevaci CRF, ACTH, prolaktinu a dalších působků. ACTH stimuluje produkci glukokortikoidů, které vedou ke katabolizmu, indukují lipolýzu, glukogenezi, proteolýzu a tím se zvyšuje množství volných mastných kyselin, glukózy a aminokyselin. Glukokortikoidy také potlačují humorální a buněčnou imunitu a snžižují produkci interleukinů. U pacientů se schizofrenií byly nalezeny zvýšené hladiny CRF a kortizolu svědčící pro hyperaktivitu HPA osy (Hellewell, 1999; Ryan 2004b), ale také hypofunkce HPA osy (Bradley a Dinan, 2010). Není jasné do jaké míry se v tom může promítat negativní vliv kouření na hladiny kortizolu (van Venrooij et al., 2012). Zjištěna byla také elevace hladin ACTH, zvýšená odpověď kortizolu na farmakologické podněty a také abnormity glukokortikoidních receptorů. Do tohoto spektra spadá i snížený objem hipokampu, klíčové mozkové strukutury tlumící aktivity HPA osy. Ten je částečně podmíněn geneticky, ale podílí se na něm také strersová odpověď ovlivňovaná HPA osou. Uvažuje se i o synergistickém vztahu aktivace HPA osy a aktivací dopaminergních okruhů. Senzitizace dopaminergních projekcí může vést ke zvýšenému vylučování dopaminu v odpovědi na stres. Některé důkazy potvrzují, že striatální hyperaktivita souvisí s dopaminergním tonem v prefrontálním a temporálním kortexu (Phillips et al., 2006; van Winkel et al., 2008). 40 Denison se spolupracovníky (2012) zjistil, že nemocní schizofrenií s traumatickými zážitky v dětství (hodnoceno stupnicí CTQ – Childhood Trauma Questionnaire) mají v dospělosti zvýšené hladiny IL-6 a TNF α ve srovnání s pacienty bez traumatu v anamnéze a zdravými dobrovolníky. CRF má vedle své centrální role v mozku vliv na autonomní vegetativní systém, kde stimuluje výdej mediátorů sympatiku. Adrenalin a noradrenalin ovlivněním beta-adrenergních receptorů způsobují zvýšení srdeční frekvence a kontraktility myokardu společně se snížením variability srdečního rytmu (HRV – heart rate variability). Hyperkortizolémie vede k vylučování leptinu a přispívá k inzulinové rezistenci. Kortizol také negativně ovlivňuje tryptofan-kynureninový metabolizmus se zvýšenou tvorbou KYNA (Leonard et al., 2012). Stres také může vést k aktivaci mikroglie a následně astrocytů s produkcí prozánětlivých cytokinů. Důsledky této kaskády včetně neurtoxicity byly popsány výše (viz obrázek 4) (Meyer et al., 2011). Výsledky studií zkoumajících odpověď nemocných schizofrenií na stres jsou různorodé. Zařazováni byli často nemocní již léčení antipsychotiky, s různou délkou trvání onemocnění a odlišnými stresory. Dosud neléčené nemocné s první atakou psychózy a jejich odpověď na stres vyvolaný veřejným projevem sledovali van Venrooij et al. (2012). Pacienti měli ve srovnání se zdravými dobrovolníky poškozenou neuroendokrinní (měřeno pomocí hladin ACTH a kortisolu) a imunitní (snížený počet a aktivita NK [natural killer] buněk) odpověď na stres. Srdeční pulz a hladiny katecholaminů byly u nemocných i kontrol stejné, odpověď ANS tedy narušena nebyla. Autoři se domnívají, že nalezená dysfunkce patří k endofenotypu schizofrenie a není výsledkem progrese onemocnění nebo vlivu antipsychotické medikace. U pacientů se schizofrenií byla zjištěna srdeční autonomní dysfunkce – narušení rovnováhy tonu sympatiku a parasympatiku. Projevuje se narušeným tonem nervus vagus a zesílením sympatické modulace. Zvýšená aktivita sympatiku znamená riziko vzniku maligních ventrikulárních arytmií. Zvýšený vagový tonus má naopak protektivní efekt (Koponen et al., 2008). Studie opakovaně přinesly nálezy bazálně zvýšené srdeční frekvence, stejně jako snížené variability srdečního rytmu (HRV) (Castro et al., 2008; Fujibayashi et al., 2009). Bär et al. (2009) vyšetřovali příbuzné prvního stupně nemocných schizofrenií. Zjistili stejné změny jako u pacientů, jen v mírnější formě. Patrný byl pokles vagové modulace 41 srdečního rytmu a snížení baroreflexové senzitivity. 2 Podobné změny jako u nemocných schizofrenií našli Castro et al. (2009) také u příbuzných prvního stupně. U lidí s DM2 nebo obézních bez psychózy dochází ke snížení HRV. Korejská studie provedená u schizofrenních nemocných tuto souvislost nepotvrdila (Lee et al., 2011). Pacienti s akutní i dlouhodobě probíhající psychózou jsou ve stavu zvýšeného oxidačního stresu (Owe-Larsson et al., 2011). Vedle genetických faktorů a vlivu prostředí se na alteraci obranného antioxidačního systému podílí také imunitní změny. Dlouhodobý oxidativní stres může být jednou z příčin vysoké morbidity a mortality nemocných schizofrenií. ROLE ANTIPSYCHOTIK V KARDIOVASKULÁRNÍM A METABOLICKÉM RIZIKU Jsou antipsychotika hlavní příčinou kardiometabolického rizika u nemocných schizofrenií? Je otázkou, co je u nemocných schizofrenií primárním problémem: zda již existující zvýšené kardiometabolické riziko nebo léčba antipsychotiky druhé generace. Užívání ADG v léčbě schizofrenie totiž spadá do období významného nárůstu nadváhy a obezity v populaci celosvětově. Hovoří se dokonce o epidemii diabetu mellitu 2. typu. Tento trend se týká i lidí s duševními poruchami, u kterých je navíc nezdravý životní styl častější. V současné době se antipsychotika jeví jako jeden z více faktorů, které mohou ke zvýšenému kardiovaskulárnímu riziku připsívat. O vztahu antipsychotik a somatické morbidity nemocných schizofrenií byl již částečně pojednáno v kapitole o rizikových faktorech KVO. Již Kraepelin si všiml odchylek v potravním chování a časté přítomnosti obezity u schizofreniků. Porucha glukózové tolerance se objevovala u nemocných schizofrenií ve zvýšené míře již před zavedením ADG, dokonce i před nástupem antipsychotické léčby vůbec. Svědčí o tom práce z 20. let 20. století u pacientů s dementia praecox (Raphael a Parsons, 1921; Lorenz, 1922; Kasanin, 1926; Braceland et al., 1945; Anders a Švestka, 2004). V literatuře je též zmínka o vlivu fenothiazinů na hladinu krevního cukru (Charaten a Barlett, 1955). Příbuzní nemocných schizofrenií prvního stupně mají častěji DM2 (19–30 %) než běžná populace (Mukherjee et al., 1989). Thakore (2005) považuje diagnózu schizofrenie za propojenou s dědičným rizikem pro DM2. Nález některých studií potvrzují úvahy o 2 Srdeční baroreflex je zapojen do kontroly modulace sympatické a parasympatické aktivity. 42 environmentálních či genetických predispozicích k diabetu u nemocných schizofrenií. Nízká porodní hmotnost se vyskytuje u pacientů s pozdějším rozvojem DM2 i schizofrenie (Holt et al., 2005). Studie pomocí vyšetření CT ukázala třikrát více intraabdominálního tuku u schizofreniků bez léčby ve srovnání s odpovídajícími kontrolními subjekty. Při následné šestiměsíční léčbě olanzapinem nebo risperidonem se zásoby viscerálního tuku nezvýšily, přestože vzrostl BMI (Thakore et al., 2002; Ryan et al., 2004a). Ve skupině dosud neléčených pacientů se schizofrenií byla oproti kontrolní skupině významně vyšší prevalence poruchy glukózové tolerance, vyšší hladiny inzulinu, kortisolu a glukózy a nižší inzulinová senzitivita měřená HOMA3 (Homeostasis Model Assessment) indexem (Ryan et al., 2003). Ve studii Suvisaariho et al. (2007) byl významně zvětšený obvod pasu, hyperglykémie a vysoké hladiny TAG (triglyceridů) u schizofrenních nemocných. Autoři se domnívají, že složky metabolického syndromu jsou spojeny s psychózami nezávisle na léčbě antipsychotiky a podávání APG tento stav dále zhoršuje. Ve skupině 38 dosud neléčených pacientů s první epizodou byla nalezena vyšší prevalence porušené glukózové tolerance oproti zdravým dobrovolníkům stejného věku a pohlaví (Spelman et al., 2007). Naopak Sengupta et al. (2008) nenašli u pacientů s první epizodou schizofrenie před antipsychotickou léčbou zvýšený výskyt prekursorů DM (hyperglykémie, porucha glukózové tolerance, inzulinová rezistence), změny ve funkci beta-buněk pankreatu ani lipidogramu ve srovnání se zdravými dobrovolníky. V recentní studii měli zdraví dobrovolníci vyšší hmotnost, BMI, hladinu celkového a LDL cholesterolu než pacienti s první atakou psychózy před nasazením AP (Verma et al., 2009). Pro souvislost výskytu DM2 a jiných metabolických abnormit s podávanými antipsychotiky by svědčil i vysoký podíl reverzibilních případů po vysazení či změně AP (Libiger, 2005). Metananalýza Mitchella et al. (2012) ukázala významně nižší výskyt rizikových faktorů KVO (DM, hyperglykémie, hypertriglyceridémie, snížaná hladina HDL, vysoký krevní tlak, kouření) u pacientů s první epizodou schizofrenie ve srovnání s chronicky nemocnými. Podávání antipsychotik může vést k obezitě, dyslipidémii, diabetu mellitu nebo hyperleptinémii (Melkersson a Dahl, 2004). Přehledně jsou nežádoucí účinky ADG uvedeny v tabulce 15. Problémem je zejména nárůst hmotnosti spojený s podáváním většiny antipsychotik. Obezita je považována za nezávislý rizikový faktor zvýšené morbidity a mortality vedoucí k rozvoji dalších kardiometabolických rizik, jako je dyslipidemie a hypertenze. Pacienti ve studii CATIE měli 10leté riziko úmrtí na KVO různé v závislosti na 3 HOMA – matematický model k určování inzulinové rezistence 43 užívané medikaci, přičemž nejvyšší bylo při léčbě olanzapinem (Daumit et al., 2008). Oproti zdravým kontrolám bylo toto riziko významně vyšší (Goff et al., 2005). Vzniku KVO a předčasnému úmrtí při léčbě antipsychotiky předchází dlouhá cesta. Na jejím počátku může být zvýšená chuť k jídlu způsobená farmaky vedoucí k obezitě. Pokračováním pak jsou klinické (kardiovaskulární a metabolické) důsledky obezity. Na počátku cesty může být také antipsychotiky přímo indukovaná aterogenní dyslipidémie zahrnující vysoké hladiny TAG a snížené HDL i v případech, kdy nedochází k nárůstu hmotnosti nebo obezitě. Tento stav je spojen s inzulinovou rezistencí. U pacientů s genetickou vulnerabilitou může hyperinzulinemie způsobená inzulinovou rezistencí vést k poškození pankreatických beta-buněk, prediabetu a diabetu 2. typu. Tato cesta se kříží s „cestou obezity“, která je hlavním rizikovým faktorem metabolických poruch. Přítomnost diabetu znamená zvýšené riziko KVO a předčasného úmrtí. Při léčbě některými antipsychotiky dochází ke zvyšování hmotnosti při blokádě histaminových H1 receptorů vedoucí ke zvýšení chuti k jídlu cestou centra sytosti v hypothalamu a aktivací hypothalamické AMP kinázy. Blokáda serotoninových 5HT 2C receptorů vede ke zvýšenému příjmu potravy s následkem obezity a hyperinzulinemie. Kombinovaná silná blokáda H1 a 5-HT2C receptorů vysvětluje nárůst hmotnosti při léčbě klozapinem a olanzapinem. U léků s výrazně nižším antagonismem 5-HT2C při zachování blokády H1 receptorů (chlorpromazin) může být nárůst hmotnosti nižší. Dalším důsledkem nárůstu hmotnosti při antipsychotické léčbě může být zvýšená buněčná lipogeneze vlivem enzymů důležitých pro syntézu mastných kyselin (Vik-Mo et al., 2008). Receptorový podklad pro dyslipidemii a inzulinovou rezistenci ale nebyl dosud identifikován. Částečně se může jednat o důsledek obezity. Existují data svědčící pro výskyt hypertriglyceridemie a inzulinové rezistence i bez hmotnostního nárůstu při léčbě některými antipsychotiky. V některých případech dochází k rychlému vzestupu hladiny triglyceridů po nasazení antipsychotika s rychlým poklesem krátce po vysazení. Dosud nebyl zjištěn farmakologický mechanizmus zodpovědný za tyto rychlé změny. Jev by podporoval hypotézu o vazbě některých AP na receptor „X“ v tukové tkáni, játrech a kosterních svalech (možná i mozku) vedoucí k inzulinové rezistenci u některých pacientů. Diskutována je hypotetická role muskarinových M3 cholinergních receptorů v beta-buňkách pankreatu při vzniku život ohrožujících komplikací – diabetické ketoacidózy a hyperglykemického hyperosmolárního syndromu (HHS). Inzulinová sekrece a glukózová homeostáza jsou regulovány parasympatickými cholinergními neurony ovlivněním postsynaptických M3 receptorů na beta-buňkách. Jejich obsazení antipsychotikem (klozapin, olanzapin) může vést ke snížení 44 uvolňování inzulinu. Zvažován je i přímý toxický účinek antipsychotik na pankreatické betabuňky (Stahl et al., 2009; Jin et al., 2002; Houseknecht et al., 2005; Ader et al., 2005). Přibývají také důkazy o vztahu antipsychotické terapie a žilní tromboembolické nemoci. Jedná se o jev málo častý, ale život ohrožující (Hägg a Spigset, 2002). Podrobně se žilní tromboembolické nemoci a jejímu vztahu ke schizofrenii a antipsychotické léčbě věnujeme dále. Vedlejší nežádoucí účinky antipsychotik Dlouhodobé podávání antipsychotik je základem pro udržení stabilizovaného stavu u nemocných schizofrenií. Rozvoj psychofarmakoterapie umožňuje účinněji ovlivňovat příznaky a průběh závažných duševních poruch. Většina nemocných je schopna žít mimo psychiatrické léčebny a s větším či menším úspěchem se zapojit do života společnosti. Úspěch farmakoterapie je vyvážen rizikem nežádoucích účinků podávaných léků. Ty se v posledních letech změnily, a proto je třeba přesunout pozornost jinam než v minulosti. Léčba antipsychotiky první generace byla provázena extrapyramidovými nežádoucími účinky. V současnosti jsou používána převážně novější antipsychotika druhé generace. Mají srovnatelnou účinnost v léčbě pozitivních příznaků schizofrenního onemocnění a s jejich léčbou je obvykle spojeno i zlepšení negativních, afektivních a kognitivních symptomů. Zavedení ADG v 90. letech 20. století bylo spojeno se zlepšením kvality života nemocných a snížením rizika relapsu (Leucht et al., 2003a, Leucht et al., 2003b; Awad a Voruganti, 2004; Mohr, 2007). Významně nižší byl výskyt neurologických nežádoucích účinků. Některé velké studie, jako CATIE a CUtLASS (Lieberman et al., 2005; Jones et al., 2006), později zpochybnily klinickou superioritu ADG nad APG. V současné době je zřejmé, že dělení antipsychotik na generace je do jisté míry umělé a jedná se o výrazně heterogenní skupiny. Při hodnocení léčby je kladen důraz zejména na celkovou úspěšnost léčby, kvalitu života nemocných a jejich subjektivní spokojenost s léčbou. Také proto je pozornost věnovaná nežádoucím účinkům systematičtější. Všímáme si tak dříve trochu zanedbávaných nežádoucích účinků – metabolických příznaků, sedace či některých kardiovaskulárních účinků včetně tromboembolických komplikací. Receptorový profil antipsychotik a jejich vedlejší nežádoucí účinky shrnují tabulky 14 a 15. 45 Tabulka 14. Rozdělení antipsychotik druhé generace podle mechanismu účinku a jejich receptorový profil (upraveno podle Švestka, 2004) Farmakodynamický Chemická účinek skupina Blokáda receptorů D2 selektivní antagonisté dopaminových D2/D3 receptorů 5HT2 α1 H1 M benzamidy: amisulprid ++ sulpirid ++ benzisoxazoly: antagonisté serotoninových a dopaminových receptorů (SDA) ziprasidon ++ + + iloperidon ++ + + sertindol ++ + + risperidon ++ + + + quetiapin + + + + zotepin ++ + + + + olanzapin ++ + + + + klozapin + + + + ++ + + dibenzodiazepiny: multireceptoroví antagonisté (MARTA) dualisté dopaminových D2/D3 a antagonisté serotoninových 5-HT2 aripiprazol + receptorů D2 – dopaminové, 5-HT2 – serotoninové S2, α1 – alfa-adrenergní, H1 – histaminové, M – muskarinové 46 Tabulka 15. Vedlejší nežádoucí účinky antipsychotik druhé generace a haloperidolu (upraveno podle Malý a Masopust, 2010). Hmotnost Lipidy Glukóza PRL QTc EPS/ TD Hypotenze Sedace Klozapin1 +++ +++ +++ 0 0 0 +++ +++ Olanzapin +++ +++ +++ 0/+ (+) 0/+ + + Quetiapin ++ ++ ++ 0 (+) 0 ++ ++ Risperidon ++ ++ ++ +++ (+) + / ++ + + Ziprasidon 0/+ (+) 0 + + 0/+ 0 0/+ Sertindol2 + 0? 0? 0/+ + 0 0/+ 0/+ Aripiprazol3 (+) 0 (+) 0 0? + 0 0/+ Amisulprid + ? ? +++ (+) ++ 0 ++ Haloperidol + (+) (+) +++ + +++ ++ +++ 0 = žádné, (+) = občasné – nemusí se lišit od placeba, + = mírné, ++ = střední, +++ = časté, ? = nedostatek nebo nejednoznačnost dat EPS – extrapyramidové nežádoucí účinky, TD – tardivní dyskineze, QTc – korigovaný QT interval 1 vyšší riziko vzniku agranulocytózy, záchvatů, myokarditidy a kardiomyopatie 2 může vést ke snížení objemu ejakulátu 3 může se přechodně objevit nauzea a bolest hlavy Při výskytu vedlejších nežádoucích účinků antipsychotické léčby často postačí snížit dávku léku nebo užít medikaci korigující nežádoucí projevy (např. biperiden u extrapyramidových příznaků). V některých případech se nevyhneme nutnosti změnit antipsychotikum za jiné, ke konkrétnímu účinku šetrnější (tabulka 16). K tomuto kroku lze přistoupit po pečlivém zvážení poměru rizika ponechání současného stavu a změny antipsychotika. Tabulka 16. Doporučení pro změnu antipsychotika z důvodu špatné snášenlivosti (upraveno podle Taylor et al., 2012) Nežádoucí účinek Akutní příznaky extrapyramidové Doporučené antipsychotikum Další možnost aripiprazol klozapin olanzapin risperidon (≤ 4 mg/denně) quetiapin ziprasidon 47 sertindol aripiprazol Dyslipidemie Porucha ziprasidon glukózové tolerance amisulprid aripiprazol risperidon ziprasidon klozapin Hyperprolaktinemie aripiprazol olanzapin quetiapin ziprasidon sertindol amisulprid Posturální hypotenze aripiprazol haloperidol sulpirid Nízká dávka antipsychotika, které Prodloužení QTc intervalu aripiprazol (s monitorováním není EKG) kontraindikováno prodloužení QTc (s monitorováním EKG) amisulprid Sedace aripiprazol haloperidol risperidon ziprasidon sulpirid Sexuální dysfunkce aripiprazol quetiapin klozapin aripiprazol Tardivní dyskineze klozapin olanzapin quetiapin amisulprid Nárůst hmotnosti aripiprazol haloperidol u quetiapin risperidon ziprasidon 48 Kardiovaskulární nežádoucí účinky antipsychotik Při léčbě antipsychotiky se vedle málo závažné ortostatické hypotenze a sinusové tachykardie můžeme méně často setkat se závažnými a život ohrožujícími nežádoucími účinky. Přehled kardiovaskulárních nežádoucích účinků podává tabulka 17. Tabulka 17. Kardiovaskulární nežádoucí účinky antipsychotik (podle Buckley a Sanders, 2000; Švestka, 2004) Nežádoucí účinek mechanizmus vzniku Ortostatická hypotenze, sinusová tachykardie blokáda α1, H1 a M2 rec. Prodloužení QTc intervalu na EKG, komorové narušená repolarizace tachyarytmie Náhlá srdeční smrt arytmie Snížená variabilita tepové frekvence blokáda M2 rec., zvýšený tonus sympatiku, katecholaminy Tromboembolizmus sedace, obezita, aktivace koagulace, krevních destiček a antifosfolipidových protilátek Myokarditida, perikarditida, kardiomyopatie imunol. reakce Ortostatická hypotenze a sinusová tachykardie Blokáda adrenergních α1-receptorů antipsychotiky způsobuje posturální hypotenzi a reflexní tachykardii, výjimečně poruchu srdečního A-V vedení. Sinusovou tachykardii může vyvolat i blokáda muskarinových receptorů. Tento nežádoucí účinek je typický pro fenothiaziny a z ADG pro klozapin, risperidon, quetiapin a sertindol pro jejich blokádu α1receptorů. Při nasazení těchto preparátů je proto nezbytná titrace dávky (Taylor et al., 2007). Prodloužení QTc intervalu na EKG a riziko vzniku komorových tachykardií Prodloužení QT intervalu na povrchovém EKG je spojeno se zvýšeným rizikem vzniku komorové tachykardie typu torsades de pointes (TDP). TDP je vzácná, ale závažná komorová tachyarytmie, která může vést k synkopě, oběhové zástavě a nebo náhlé smrti (Glassman a Bigger, 2001). TDP je spojena s vrozeným prodloužením QT intervalu (long QT syndrom) na podkladě mutace genů pro srdeční iontové sodíkové a draslíkové kanály, ale mnohem častěji s podáváním látek prodlužujících 49 myokardiální repolarizaci (získaný long QT syndrom). Nejčastěji se proarytmogenní efekt objevuje u antiarytmik třídy IA a třídy III, jako jsou chinidin, sotalol a dofetilid, které prodlužují akční potenciál. Prevalence TDP během léčby těmito antiarytmiky se odhaduje na 1-5 % (Haverkamp et al., 1997; Haverkamp et al., 2000). Prevalence TDP způsobené nekardiologickými léky je velmi nízká a je popisována u méně než 1 ze 100 000 léčených pacientů (Darpo, 2001). Změny QT intervalu korelují se změnou akčního potenciálu. Akční potenciál je tvořen křehkou rovnováhou mezi iontovými proudy směřujícími dovnitř a ven ze srdečních myocytů. Prodloužení trvání repolarizace (prodloužení QT intervalu) umožňuje vznik arytmií na podkladě tzv. časných následných depolarizací. Vzniká nepravidelný sled rychle po sobě se opakujících depolarizací, jejichž obrazem na povrchovém EKG je polymorfní komorová tachykardie typu TDP. Tyto komorové tachykardie mají v povrchovém EKG komplexy QRS s měnlivou amplitudou a měnlivým sklonem osy ve frontální rovině, který osciluje kolem izoelektrické linie. Obvyklá frekvence TDP je 200-250/min (obrázek 6). Typickým nálezem, který TDP doprovází je prodloužení QT (resp. QTc = korigovaný QT interval) na povrchovém EKG. QTc vztažený k základní tepové frekvenci se tradičně určuje podle Bazettova vzorce: QTc = QT (aktuální QT interval na EKG)/druhá odmocnina z R-R intervalu (R-R je délka srdečního cyklu vyjádřená v sekundách). Normální hodnoty QTc intervalu jsou závislé na věku a pohlaví jedince (tabulka 18). Obrázek 6. Komorová arytmie typu „torsades de pointes“. Tabulka 18. Hodnoty QTc intervalu v závislosti na věku a pohlaví (Moss a Robinson, 1992) QTc interval Děti 1-15 let Muži Ženy Normální <440 ms <430 ms <450 ms Hraniční 440-460 ms 430-450 ms 450-460 ms Prodloužený >460 ms >450 ms >460 ms 50 Rizikové faktory pro prodloužení QTc intervalu jsou shrnuty v tabulce 19. TDP je téměř vždy způsobena kombinací několika faktorů (např. interakce podávaných léků + minerálová dysbalance + organické onemocnění srdce). V případě antipsychotik je třeba dát pozor na interakci s inhibitory cytochromu P450 (CYP) 3A4 a 2D6 a léky prodlužujícími QT interval. Tabulka 19. Faktory spojené se zvýšeným rizikem prodloužení QT a torsades de pointes (upraveno podle Zareba a Lin, 2003; Malý a Haman, 2007). Prodloužený QTc Ženské pohlaví Vyšší věk Bradykardie, atrioventrikulární nebo sinoatriální blokáda Organické onemocnění srdce (vrozený syndrom dlouhého QT, ischemická choroba srdeční, městnavé srdeční selhání, dilatační kardiomyopatie, hypertrofická kardiomyopatie, myokarditida) Metabolické a endokrinní abnormality (hypokalémie - pod 4 mmol/l, hypomagnesémie, hypokalcémie, hypothyreóza, snížená funkce jater) Lékově závislé faktory (úzké terapeutické okno, lékové interakce, blokátory iontových kanálů, blokátory enzymů cytochromu P-450, genové polymorfizmy enzymů v játrech metabolizovaných léků) V poslední době je problematice prodloužení QT intervalu, případně vzniku TDP, věnována pozornost řady kontrolních a regulačních úřadů a existují i odborné skupiny, které se tímto cíleně zabývají. Např. vědecký poradní výbor AZCERT (Arizona Centre for Education and Research on Therapeutics) vydává seznam léků jejichž podávání vedlo k prodloužení QT intervalu a/nebo vzniku TDP (www.azcert.org). Podle AZCERT jsou z hlediska vzniku TDP rizikové chlorpromazin, thioridazin, haloperidol a pimozid. U některých ADG klasifikuje riziko TDP jako možné (např. u klozapinu, quetiapinu, risperidonu, paliperidonu, sertindolu a ziprasidonu. Riziková jsou i některá antidepresiva nebo lithium (viz tabulka 20). 51 Tabulka 20. Klasifikace léků podle rizika vzniku TDP. Uvedena jsou antipsychotika, antidepresiva a thymoprofylaktika (upraveno podle www.azcert.org – aktualizováno k 24.6.2012). Riziko vzniku TDP Možné riziko vzniku TDP Podmíněné riziko vzniku TDP amisulprid2 chlorpromazin klozapin haloperidol1 iloperidon pimozid paliperidon amitriptylin2 thioridazin quetiapin klomipramin risperidon desipramin2 sertindol fluoxetin ziprasidon imipramin2 citalopram nortriptylin escitalopram paroxetin venlafaxin sertralin lithium trazodon 1 při intravenózním podání nebo vysokých dávkách 2 při předávkování Výskyt TDP při terapii antipsychotiky je vzácný. V případě nejčastěji uváděného antipsychotika ve vztahu k TDP – haloperidolu - bylo v letech 1983 až 1999 dokumentováno jen 21 případů (z toho 6 fatálních) při léčbě tímto preparátem. TDP představovaly jen 0,14 % nepříznivých lékových reakcí z celkového počtu reakcí tohoto léku (Yap a Camm, 2003). Spojitost mezi léčbou antipsychotiky a TDP je nejlépe dokumentována u thioridazinu (Baštecký et al., 1990; Zareba a Lin, 2003), který významně prodlužuje QT interval (tabulka 21). Výskyt TDP není vždy závislý na míře prodloužení QT intervalu. Typickým příkladem je haloperidol, který ačkoliv QT interval společně s olanzapinem prodlužuje nejméně, může způsobit i fatální TDP a to i v terapeutických dávkách. Riziko je významně vyšší při intravenózním podání haloperidolu. 52 Tabulka 21. Střední změna QTc v průběhu léčby antipsychotikem (podle (Gordon, 2000; Lindström et al., 2005) Preparát Prodloužení QTc (ms) haloperidol 4,7 olanzapin 6,4 risperidon 10,0 quetiapin 14,5 ziprasidon 20,6 sertindol 24 thioridazin 35,6 ms - milisekundy Z praktického hlediska je důležité provést vyšetření EKG před nasazením antipsychotika a dále pravidelně jedenkrát ročně. Při léčbě preparáty prodlužujícími QTc interval nebo u nemocných s vyšším rizikem je vhodné provedení EKG i při navýšení dávky. Minimálně prodloužený (viz tabulka AB) QTc interval je spojen s 60% nárůstem rizika NSS u lidí nad 55 let věku a abnormálně prodloužený (>500 ms) již se 150% zvýšením rizika NSS (Gardner a Teehan, 2011). Při prodloužení QTc interval o 60 milisekund a vice během léčby nebo při absolutní hodnotě přesahující 500 milisekund je třeba zhodnotit přínos a rizika léčby a případně podávání antipsychotika přerušit. Při léčbě preparáty se známými účinky na QTc interval (ziprasidon, sertindol), je nutné v případě jeho prodloužení take kontrolovat a korigovat hladinu minerálů, zejména draslíku (Nielsen a Toft, 2009). Postup při prodloužení QTc intervalu je uveden přehledně v tabulce 22 (podle Taylor et al., 2012). Tabulka 22. Postup při prodloužení QTc interval na EKG u pacientů užívajících antipsychotika. QTc vyšetření kardiologem postup normální < 440 ms (muži) beze změn, pokud není zvážit jen při pochybnostech < 470 ms (ženy) abnormální tvar T vlny minimálně prodloužený snížení dávky léku > 440 ms (muži) převod na preparát s menším zvážit > 470 ms (ženy), vlivem na QTc + zopakovat nebo 53 ale < 500 ms EKG abnormálně prodloužený vysadit stávající lék (léky) a > 500 ms převod na preparát s menším ihned vlivem na QTc abnormální tvar T vlny zhodnotit léčbu a zvážit redukci dávky nebo převod ihned na jiný preparát Náhlá srdeční smrt (NSS) NSS zůstává dosud jedním z největších problémů současné medicíny. Roční výskyt NSS se v průmyslově vyspělých zemích pohybuje kolem 2-2,5 tisíc případů na 1 milion obyvatel (Bytešník a Čihák, 1999). NSS je definována jako oběhová zástava, která vznikla okamžitě nebo nejdéle do 1 hodiny po vzniku symptomů akutní poruchy zdraví (Vlay, 1996). V 84 % případů byla fatální arytmií komorová tachykardie nebo fibrilace komor (ve 12,7 % byla dokumentována TDP) a jen v 16 % případů to byly bradyarytmie (Bayes de Luna et al., 1997). První případy náhlého úmrtí a EKG změn v závislosti na vysokých dávkách thioridazinu popsali Kelly et al. (1963). Incidence NSS při léčbě antipsychotiky je 2,9 případů na 1000 pacientů za 1 rok. V případě úmrtí na agranulocytózu při léčbě klozapinem to je 0,2 na 1000 pacientů za 1 rok (Schneeweis a Avorn, 2009). Roli při vzniku NSS může hrát u schizofrenních nemocných tachykardie a snížená tepová variabilita. Hennessy et al. (2002) ve skupině více než 90 000 nemocných se schizofrenii léčených klozapinem (9%), haloperidolem (43%), risperidonem (23%) a thioridazinem (25%) prokázali 2-3 násobně vyšší riziko srdeční zástavy a komorové arytmie v porovnání s nemocnými psoriázou (n=7 541) nebo glaukomem (n=21 545). Celková mortalita byla u nemocných léčených antipsychotiky dokonce 2-5 násobně vyšší. Autoři prokázali vyšší výskyt náhlé smrti a komorové arytmie při terapii risperidonem ve srovnání s haloperidolem a současně potvrdili závislost mezi stoupající dávkou thioridazinu a arytmickými příhodami. Podobné výsledky publikovali Ray et al. (2001), kteří sledovali výskyt náhlé srdeční smrti u 480 000 nemocných léčených antipsychotiky. V této práci byla rovněž prokázána závislost výskytu náhlé smrti na stoupající dávce léků. Také v populační studii případů a kontrol Strausové (2004), která vycházela z observační databáze dobře definované komunity nemocných, byla léčba antipsychotiky spojena s trojnásobně vyšším výskytem NSS. Toto riziko bylo nejvyšší u butyrofenonů a thioxantenů s poměry rizik (95 % CI) 6,1 (2,6-14,1) resp. 3,4 (0,5-32,6). 54 Přizpůsobením analýzy pro přítomnost diabetu mellitu, arytmií a léčbě diuretiky se riziko NSS u terapie butyrofenony zvýšilo na 7,3 (2,8-18,8). Překvapivě nejnižší riziko NSS bylo prokázáno při terapii fenothiaziny (chlorpromazin, levopromazin, perfenazin, thioridazin, prochlorperazin, trifluorioperazin, perazin a periciazin) a to 1,7 násobné resp. 0,8 násobné pokud byla zohledněna přítomnost diabetu, arytmií a užívání diuretik. Byly dokumentovány jen dva případy úmrtí ve skupině pacientů užívajících antipsychotika druhé generace. Ve velké kohortové studii (Ray et al., 2009) měli pacienti užívající antipsychotikum (n=93 000) dvojnásobně vyšší riziko NSS než lidé neléčení antipsychotickou medikací. Riziko se nelišilo ve skupinách APG (nejčastěji haloperidol a thioridazin) a ADG (nejčastěji klozapin, quetiapin, olanzapin a risperidon) a narůstalo s dávkou léku. Vzhledem k možné souvislosti NSS s prodloužením QTc intervalu je na základě těchto výsledků doporučeno omezit užívání antipsychotik v „off-label“ indikacích a provést vyšetření EKG před jejich nasazením a krátce po započetí léčby (Schneeweis a Avorn, 2009). Americká psychiatrická asociace (APA) reagovala publikováním prohlášení, ve kterém uvádí, že záznamy o úmrtí mohou nadhodnocovat incidence NSS a naopak podhodnocovat kardiovaskulární morbiditu pacientů užívajících antipsychotika a nedostatečně zachycovat další vlivy (Lieberman et al., 2010). Záznamy o úmrtí o skutečné příčině příliš nevypovídají. V porovnání s šetřením při využití dokumentace a výsledků pitvy měly jen 24% senzitivitu a 85% specificitu pro správnou klasifikaci kardiovaskulárních a jiných příčin úmrtí (Iribarren et al., 1998). Náhlá úmrtí v psychiatrické nemocnici v New Yorku podrobně zkoumali Manu et al. (2011). V letech 1984-2009 zaznamenali 100 náhlých úmrtí (34 % nemocní s psychózou a 47,4 % afektivní poruchy), z nichž u poloviny nebyla známá příčina. Ze známých příčin bylo 22 případů KVO a 17 onemocnění dýchacího traktu. K prudkému nárůstu incidence došlo zejména v první dekádě 21. století (obrázek xxx). U nevysvětlených úmrtí byla vyšší prevalence dyslipidémie a DM. Dyslipidémie je rizikovým faktorem kornonárních příhod (např. infarktu myokardu a NSS). Diabetes mellitus je spojen s častější náhlou smrtí. Vliv mají makrovaskulární změny při DM – koronární ateroskleróza, ale i mikrovaskulární komplikace (mikroalbuminurie a retinopatie) jsou významným nezávislým rizikovým faktorem náhlé srdeční smrti (Sisovick et al., 2010). V uvedené studii bylo v případech nevysvětleného úmrtí zjištěno užívání quetiapinu (11 %) a venlafaxinu (10 %). Pro tento údaj není jasné vysvětlení, může se jednat o důsledek nárůstu užívání obou preparátů v období studie. 55 Obrázek 7. Distribuce náhlých úmrtí (% v pětiletých intervalech) podle studie Manu et al. (2011). Myokarditida Jedná se o poměrně vzácné, ale nebezpečné nežádoucí účinky. Farmaky indukované myokarditidy (MK) mají převážně hypersenzitivní (alergická reakce) nebo toxickou patogenezi. MK může přecházet v dilatovanou kardiomyopatii (KMP). Hlavními příznaky myokarditidy jsou horečka, dušnost, tachykardie, chřipkové příznaky, únava a známky srdečního selhání. Byly popsány jednotlivé případy myokarditid indukovaných antipsychotiky první i druhé generace. Podle databáze WHO je relativně nejvyšší riziko vzniku myokarditidy nebo kardiomyopatie spojené s podáváním klozapinu. Většina případů klozapinem indukované MK byla zaznamenána v prvních šesti týdnech podávání (Merill et al., 2005). Kazuistika Sami jsme zaznamenali případ opakovaného výskytu klozapinem indukované myokarditidy u jednoho pacienta v průběhu několika měsíců (Masopust et al., 2009a). 43letý pacient byl léčen pro koincidenci schizoafektivní poruchy a Parkinsonovy nemoci (PN). V takovém případě je lékem volby klozapin, který významně nezhoršuje motorické příznaky PN. Našemu 56 nemocnému byl klozapin nasazen dvakrát v průběhu půl roku. Podobnost klinického obrazu, laboratorních hodnot, nálezů při UZ vyšetření srdce a doby od nasazení klozapinu byla více než nápadná. V obou případech došlo po 11, respektive 12 dnech k rozvoji myokarditidy. V klinickém obraze dominovaly febrilie, dušnost, tachykardie a únava. Laboratorní známky zánětu (CRP) odpovídaly postižení myokardu. Podle UZ srdce byla dilatovaná levá komora, byla přítomna hypokinéza levé komory a snížená ejekční frakce. Scintigrafické vyšetření srdce ukázalo typický nález pro myokarditidu: zvýšený záchyt radiofarmaka v myokardu (obrázek 8). Po vysazení klozapinu obtíže odezněly a nález na echokardiogramu srdce se upravil. Popsané nálezy vedly k závěru, že se velmi pravděpodobně jednalo o klozapinem indukovanou myokarditidu. Jejich přehledné shrnutí nabízí tabulka 23. V současné době je pacient léčen olanzapinem v kombinaci s L-DOPA. Obrázek 8. Vyšetření 99mTc pyrofosfát SPECT myokardu. Difúzně zvýšený záchyt radiofarmaka v myokardu. Snímek zhotovila MUDr. Elen Urbanová, PhD., Oddělení nukleární medicíny FN a LF UK Hradec Králové. 57 Tabulka 23. Srovnání klinického obrazu vybraných laboratorních výsledků a zobrazovacích vyšetření po nasazení klozapinu v srpnu 2004 a lednu 2005. U laboratorních hodnot je uvedeno referenční rozmezí laboratoře Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Většina vyšetření a laboratorních testů byla provedena v rozmezí několika dnů od manifestace příznaků. Proměnné srpen 2004 leden 2005 Dávka klozapinu 350 mg denně 300 mg denně Doba léčby klozapinem 12 dnů 11 dnů Příznaky febrilie (max. 38.7 °C) febrilie (max. 38.2 °C) dušnost dušnost tachykardie tachykardie únava únava dilatace LK, hypokineza LK, EF hypokineza septa komor, EF 40 %, drobný perikard. výpotek 45 %, drobný perikard. výpotek EKG sinusová tachykardie sinusová tachykardie RTG hrudníku normální nález normální nález spirální CT hrudníku neprovedeno široká svalovina LK leukocyty [3.9-9.4 x 109/l ] 9 8.8 eosinofily [1-4 %] 2-6 % 2.5-4 % CRP [0-5 mg/l] 188 162 CK [1.03-3.53 ukat/l] 6 0.55 CK-MB [0-0.5 ukat/l] 0.53 nízké 0 < 0.01 ug/l Vyšetření UZ srdce Laboratorní hodnoty [norma] troponin T LK – levá komora, EF – erekční frakce, CRP – C-reaktivní protein, CK – kreatinkináza, CK-MB – MB izoforma kreatinkinázy Vztah mezi myokarditidou a léčbou klozapinem je zjevný. Příčinná souvislost však není zcela objasněna. Podle Kiliana et al. (1999) lze v některých případech usuzovat na polékovou myokarditidu způsobenou alergickou reakcí typu I (hypersenzitivitu zprostředkovanou IgE). Spuštěna je pak kaskáda tvorby a výdeje zánětlivých mediátorů a prostaglandinů. Hägg et al. (2001) hovoří o klozapinem indukovaném hypereosinofilním syndromu jako alergické reakci typu I. Možná je bioaktivace klozapinu na chemicky reaktivní metabolity, které byly nalezeny v myokardiální tkáni. Méně pravděpodobným mechanismem 58 je alergická reakce typu III a přímý toxický účinek eosinofilů na myokard cestou blokády cholinergních M2 receptorů. Vysoké plazmatické hladiny klozapinu s možným vlivem na srdeční činnost se mohou objevit u lidí s nedostatečnou činností jaterních enzymů CYP4501A2 a CYP450-1A3. Pöllmacher et al. (2001) se domnívají, že klozapin podporuje uvolňování cytokinů, především tumor nekrotizujícího faktoru. Při klozapinem indukované myokarditidě je zvýšená hladina TNFα. Riziko myokarditidy při léčbě klozapinem (případně dalšími antipsychotiky) by mělo být bráno v úvahu při sestavení plánu dlouhodobého sledování nemocných. Před nasazením klozapinu je nutné provést fyzikální vyšetření a EKG a zaměřit se na osobní a rodinnou anamnézu onemocnění srdce. Největší riziko vzniku myokarditidy je v prvním měsíci podávání klozapinu (83 % případů) (Ronaldson et al., 2011). Zvláště pozorně je nutno v této době sledovat případné příznaky kardiálního onemocnění (Wooltorton, 2002; Wehmeier et al., 2005). Australská skupina z Melbourne na základě analýzy desítek případů klozapinem indukované myokarditidy připravila vodítko pro monitorování nemocných v prvním měsíci léčby klozapinem. Sledování klinického stavu a provádění odběrů troponinu T a CRP doporučují jednou týdně po dobu jednoho měsíce. Kombinace těchto parametrů by měla zajistit 100% senzitivitu pro odhalení symptomatické myokarditidy (Ronaldson et al., 2011). Je dokumentováno několik případů perikarditidy, perikardiálního výpotku a polyserositidy v prvních třech týdnech po nasazení klozapinu. Po jeho vysazení většinou příznaky ustoupily (Merill et al., 2005). Kardiomyopatie Jako kardiomyopatie je označována skupina onemocnění myokardu provázených poruchou srdeční funkce. Etiopatogenetický vztah schizofrenie a KMP může vznikat na různých úrovních. Toxická, poléková reakce je jen jedna z diferenciálně diagnostických možností. Příčinou KMP při onemocnění schizofrenií může být ischemické poškození srdečního svalu, hypertenzní choroba nebo metabolické a endokrinní poruchy. Příčinou KMP bývá chronické zneužívání alkoholu. Kardiomyopatie může být konečným, ireverzibilním stádiem chronické myokarditidy. Dlouho trvající zánět srdečního svalu je příčinou myocytolýzy. Zaniklé myocyty jsou nahrazovány fibrózní tkání (Kawai, 1999). Nejčastější formou KMP u schizofrenních nemocných je dilatační KMP. Dochází při ní k výraznému rozšíření srdce, které je příčinou poškození systolické i diastolické funkce myokardu komor. Funkční postižení může vést k rozvoji srdečního selhání a ke vzniku plicní hypertenze. 59 Klinicky se dilatační KMP projevuje námahovou dušností, která se postupně prohlubuje do klidové dušnosti. Obraz může být v dalším průběhu komplikován noční dušností (asthma cardiale) a plicním edémem. Selhávání pravé komory způsobí zvýšení náplně krčních žil, hepatomegalii, otoky a ascites. Komplikací může být embolizace do plicního nebo systémového oběhu. Klinické známky rozvoje srdeční nedostatečnosti by měly vést ošetřujícího psychiatra ke konzultaci stavu s internistou. Základními pomocnými vyšetřeními jsou EKG a ultrazvukové vyšetření srdce (obrázek 9). Při vyjádřených projevech srdečního selhávání umírá do jednoho roku přibližně 20 % nemocných a do pěti let 50 % nemocných (Merill et al., 2005). Kontraindikována jsou fenotiazinová antipsychotika, haloperidol a klozapin pro jejich kardiotoxicitu (Coulter et al., 1999; Kilian et al., 2001). Nemocný by měl přestat kouřit a pít alkohol, měl by redukovat hmotnost a redukovat soli v dietě. Pro redukci hmotnosti je nejdůležitější úprava diety. Zvýšená fyzická námaha při KMP se známkami srdečního selhávání není možná. Obrázek 9. Dilatační kardiomyopatie zobrazená při ultrazvukovém vyšetření srdce. 60 Povlsen et al. (1985) popsali nežádoucí účinky klozapinu u 216 nemocných léčených v letech 1971-1983. U dvou nemocných došlo k srdečnímu selhání. U jednoho, 48 letého muže léčeného klozapinem byla diagnostikována dilatační forma KMP, která se zlepšila po vysazení klozapinu. Vyšetřili jsme 82 nemocných léčených pro schizofrenii v ambulanci Psychiatrické kliniky FN Hradec Králové (Tůma et al., 2006a). Šedesát osm nemocných bylo léčeno dlouhodobě (průměrně 10 let) depotními antipsychotiky první generace (flufenazin, flupentixol, haloperidol), 14 nemocným byl dlouhodobě (průměrně 16 let) podáván klozapin. Skríninkové vyšetření zahrnovalo klidové EKG, ultrazvukové vyšetření srdce a stanovení koncentrací troponinu T a C-kinázy MB v séru. V tomto souboru jsme nezaznamenali žádný případ myokarditidy. U žádného z nemocných nebyly nalezeny patologické změny na elektrokardiogramu. Koncentrace vyšetřovaných enzymů byla ve fyziologickém rozmezí u všech nemocných. Na echokardiogramu byly nalezeny hraniční známky dilatační kardiomyopatie ve čtyřech případech nemocných léčených depotními antipsychotiky. Žádná kardiální patologie nebyla nalezena ve skupině 14 nemocných dlouhodobě léčených klozapinem. 61 ŽILNÍ TROMBOEMBOLICKÁ NEMOC Epidemiologie žilního tromboembolizmu Žilní tromboembolická nemoc (TEN), zahrnující hlubokou žilní trombózu (HŽT) stejně jako plicní embolii (PE), představuje časté a nákladné onemocnění. TEN je spojena s vysokou morbiditou a mortalitou ve vyspělých zemích Evropy a Severní Ameriky. Až 60– 70 % případů se vyskytne v souvislosti s hospitalizací. V USA u bílé populace je podle Olmsted study (1966–1990) četnost 114–117/100 000 obyvatel. To představuje asi 249 000 onemocnění v USA za rok u bílé populace. Přesné epidemiologické údaje o TEN v České republice nemáme. Roční výskyt TEN podle směrnic Evropské kardiologické společnosti z roku 2000 byl 1,0 až 0,5 na 1000. V České republice by se tak jednalo o zhruba 10 000 plicních embolií ročně. Skutečný výskyt bude patrně podstatně vyšší, protože nedávné studie používající systematické vyšetření plicního scanu u všech nemocných s akutní hlubokou žilní trombózou ukázaly, že výskyt němých plicních embolií u těchto nemocných činil 40–50 % (Cohen et al., 2007; Widimský a Malý, 2005). Podle údajů Hospital Episode Statistics database Health and Social Care Information centre (HES) byla pouze u 7 % nemocných (n=38 882) TEN za jejich života prokázána a také léčena. U 34 % nemocných (n=185 276) byla plicní embolie náhlá a fatální a u 59 % případů (n=319 298) šlo o nepoznanou plicní embolii (Malý et al., 2009; Cohen et al., 2007). Výskyt první ataky symptomatické TEN, standardizovaný na věk a pohlaví, činí 71– 113 osob/100 000 obyvatel v USA. Exponenciálně stoupá s věkem, zejména po 40. roce věku (White, 2003). Zatímco u osob mladších 15 let činí výskyt méně než 5 osob na 100 000, ve věku 80 let činí již zhruba 500 na 100 000 (0,5 %). Ve věkové skupině 25–35 let se vyskytuje zhruba 30 žilních TEN na 100 000 osob (White, 2003). Za idiopatickou (spontánní) žilní TEN považuje White (2003) takovou, která není provázena maligním onemocněním, nenásleduje po předchozím traumatu nebo operaci či imobilizaci nemocného. Heit a spol. (2002) udávají výskyt idiopatických žilních TEN 26 %. Dalších 59 % je způsobeno imobilizací nebo pobytem v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, 12 % traumatem a zbytek připadá chronickému onemocnění (např. cévní mozkové příhodě, centrálním žilním linkám nebo pacemakerům). White (2003) udává výskyt idiopatické žilní TEN ve 41 %. Trombofilní stavy Trombofilní stavy podle Britské komise pro standardy v hematologii (British Committee for Standards in Haematology, 1990) představují poruchu hemostatického 62 systému, kdy je jeho rovnováha posunuta na stranu trombózy. Ačkoliv bylo v poslední době popsáno mnoho nových trombofilních stavů, ukazuje se, že existuje řada jedinců, kteří jsou nositeli některého znaku predisponujícího k trombóze, a přesto jsou asymptomatičtí a trombózu nikdy v životě neprodělají. Na druhé straně přes velkou škálu rozšiřujících se znalostí o abnormalitách, které zvyšují sklon k trombóze, detailní diagnostické laboratorní testy selhávají u téměř 50 % jedinců, kteří prodělali trombózu. Jedinci s laboratorně prokázaným trombofilním stavem a pozitivní rodinnou anamnézou mají vyšší riziko TEN nežli jedinci s trombofilním defektem, ale bez rodinné anamnézy žilního tromboembolismu (Lensen et al., 1996). Z klinického pohledu jsou trombofilní stavy charakterizovány žilními trombózami před 45. rokem věku (včetně trombóz u novorozence), opakovanými (hlavně spontánními) žilními trombózami, trombózami po triviální provokaci (např. cestování, těhotenství, estrogenní terapie), tepennými trombózami před 35. rokem věku bez známek přítomnosti arteriální choroby. Trombofilní stavy jsou dále typické jasnou rodinnou anamnézou tromboembolismu, trombózou v nezvyklé lokalizaci (trombóza porty, dolní duté žíly, mezenterické a slezinné žíly), opakovaně předčasně ukončenou graviditou s vyloučením jiných příčin, opakovanými povrchovými flebitidami (více než 5 příhod), vzácně kumarinovou nekrózou kůže a novorozeneckou purpurou fulminans. Z pohledu fylogeneze člověk před relativně krátkým časovým úsekem umíral převážně na nedostatek potravy a z nutnosti fyzicky bránit svoji holou existenci. Proto byl z hlediska hemostázy ohrožen krvácením. Lidský organismus se nestačil adaptovat na změny ve způsobu života. Stále je „naprogramován“ na riziko krvácení, a proto jsou obranné mechanismy proti hyperkoagulaci poměrně méně vyvinuty. Hemostáza je integrální součástí obranného repertoáru živých organismů. Změny v životním stylu představovaly příliš prudkou poruchu rovnováhy pro adaptaci na novou situaci – situaci nadbytku. V Evropě nejčastější geneticky podmíněné mutace (faktoru V Leiden a faktoru II protrombinu 2010A), které před více než 30 000 lety přinášely svým nositelů evoluční výhody ve formě menšího krvácení při boji a porodu, se stávají závažnou hrozbou pro své nositele, zvláště pokud se přidruží další rizikové faktory (například hormonální antikoncepce, terapie antipsychotiky). Trombofilní stavy jsou výsledkem interakce faktorů genetických s faktory zevního prostředí. Pokud u daného pacienta je v popředí etiopatogeneze genetická dispozice, pak hovoříme o dědičné trombofilii, jestliže ale převažuje vliv zevních faktorů, potom stav hodnotíme jako převážně získaný hyperkoagulační stav. K hyperkoagulační příhodě může obecně dojít vždy, je-li přítomno alespoň jedno z pravidel Virchowovy triády (zpomalení toku 63 krve, zvýšená srážlivost krve, porucha cévní stěny) (obrázek 10). Z Virchowovy triády můžeme poté odvodit rizikové faktory žilní trombózy, protože u každého faktoru nalezneme nejméně jeden znak výše uvedené triády. Četnost trombotických příhod rapidně narůstá s kumulací jednotlivých rizikových faktorů. Obrázek 10. Schéma Virchowovy triády. Hyperkoagulací v užším slova smyslu rozumíme zvýšenou tendenci ke srážení tekuté (proteinové) fáze. Termín trombofilie bychom měli přesněji používat k označení obecné tendence k zvýšené pohotovosti celého systému hemostázy, tj. nejenom aktivace kaskádových systémů (koagulační, fibrinolytické, komplementové a kalikrein-kininogenové kaskády), ale i složek celulárních (trombocyty, endotelie, leukocyty, přestavba cévní stěny). V pozadí hyperkoagulace v užším slova smyslu pak nacházíme zpravidla pokles aktivity inhibitorů, vzestup aktivity koagulačních faktorů a/nebo snížení aktivity fibrinolytického potenciálu či kombinaci jmenovaných mechanismů (Novotný, 2000). Trombofilní stavy se mohou rozdělovat podobně jako rizikové faktory žilní trombózy. Trombofilní stavy patří mezi nejčastější příčiny morbidity a mortality v průmyslově rozvinuté části světa. Ve věkové skupině osob mladších 40 let s incidencí 20–40/100 000 64 případů za rok představuje TEN nejčastější formu trombózy a výrazně převyšuje morbiditní data pro akutní infarkt myokardu a cévní mozkové příhody (tabulka 24). Tabulka 24. Incidence a mortalita TEN na 100 000 osob za rok (Rosendaal, 1997) Věk Incidence Mortalita 0–14 0,6 0 15–24 20,2 0,3 25–39 39,3 0,4 40–54 74,2 1,1 Výskyt jednotlivých vrozených trombofilních stavů je značně vázán geografickým rozdělením. Například nejčastější známá vrozená příčina žilní TEN mutace FV Leiden se vyskytuje nejvíce ve státech severní Evropy, mutace protrombinu naopak v jižní Evropě (Rosendaal et al., 1998). Naproti tomu mutace FV Leiden nebyla prokázána u domorodého obyvatelstva v Asii, Oceánii, Africe a u amerických indiánů (Rees et al., 1995). Rizikové faktory žilní trombózy a plicní embolie4 Rizikové faktory žilní TEN můžeme dělit na fyziologické (těhotenství a šestinedělí, vyšší věk) a patofyziologické (zánět, malignita, trauma), klinické a laboratorní nebo na vrozené a získané (Rosendaal, 1999a; Kearon, 2001) (viz také tabulka 25). Tabulka 25. Rizikové faktory žilní tromboembolické nemoci (upraveno podle Lijfering et al., 2010) Deficit antitrombinu Deficit proteinu C Vrozené Deficit proteinu S Mutace faktoru V Leiden Mutace protrombinu (20210 G/A) Získané 4 Vyšší věk V této části podáváme pro úplnost stručný přehled rizikových faktorů TEN. Podrobněji jsou dále popsány klinické a laboratorní faktory, které přímo souvisí se závažnými duševními poruchami, léčbou antipsychotiky či naším výzkumem. 65 Malignita Antifosfolipidový syndrom Zánětlivá onemocnění střev Systémový lupus erytematodus Nefrotický syndrom Nadváha a obezita Mikroalbuminurie Infekční choroby Operace, trauma, imobilizace Těhotenství a laktace Způsobené prostředím Perorální antikoncepce Hormonální substituční terapie Antipsychotika Letecká přeprava (dlouhé vzdálenosti) Vysoká hladina faktoru VIII APC-resistence Smíšené Hyperhomocysteinemie Vysoká hladina faktoru IX Vysoká hladina faktoru XI Abnormality fibrinolýzy Vysoká hladina CRP Částečně potvrzené Kouření Dyslipidemie Mužské pohlaví Jednotlivé vrozené rizikové faktory žilní trombózy mají odlišný klinický „dopad“ na daného jednotlivce, popřípadě trvalého nositele. Rizikové faktory mají totiž různé relativní riziko TEN v závislosti na jeho četnosti v populaci a u nemocných nebo na typu závažnosti defektu ve vazbě na typ genotypu (heterozygot/homozygot). Navíc riziko trombóz výrazně stoupá při kombinaci jednotlivých faktorů, protože se pravděpodobnosti nesčítají, ale násobí. Riziko TEN vzrůstá s věkem, navíc se v různém věku objevují různé získané rizikové faktory (tabulka 26). 66 Tabulka 26. Riziko TEN při získaném rizikovém faktoru (podle Leiden Thrombophilia Study) (Rosendaal, 1999) Poměr šancí Rizikový faktor Pacienti (%) Kontroly (%) Operace 85 (18) 17 (3,6) (OR) 5,9 Hospitalizace* 59 (12) 6 (1,3) 11,1 Imobilizace** 17 (3,6) 2 (0,4) 8,9 Těhotenství 8 (5,0) 2 (1,3) 4,2 Šestinedělí 13 (8,2) 1 (0,6) 14,1 Perorální antikoncepce 109 (70) 65 (38) 3,8 *hospitalizace (bez operace), **imobilizace (ne v nemocnici) > 13 dní Laboratorní rizikové faktory žilní TEN APC rezistence – rezistence na aktivovaný protein C APC rezistence (APC-R) byla definována jako abnormálně nízká antikoagulační odpověď plazmy na přidání exogenního APC (plazma normálních osob reaguje na přidání exogenního APC prodloužením doby srážení). Dědičná APC rezistence je způsobena mutací genu pro faktor V, která se podle místa objevu nazývá leidenská. FV Leiden je zodpovědný za 90–95 % případů APC-R. Heterozygotní výskyt mutace FV Leiden jeví značnou geografickou závislost. V holandské populaci byla zjištěna prevalence 2 %, ve Švédsku 7 % (Bertina et al., 1995; Dahlbäck, 1995). V Evropě je obecně vyšší v severní části kontinentu s výjimkou některých středomořských států (Kypr, Řecko). Ve východočeské oblasti prokázal Dulíček a spolupracovníci FV Leiden u 1,6 % dárců krve (Dulíček et al., 1996). APC rezistence se projevuje sklonem k žilním, méně často k arteriálním trombózám. U osob s leidenskou mutací F V však k jejich spontánnímu vzniku většinou nedojde. U heterozygotů FV Leiden vzniká až 7x vyšší relativní riziko hluboké žilní trombózy a 4–5x větší relativní riziko její rekurence, u homozygotů až 80x (Rosendaal, 1995). U osob s heterozygotní formou dochází k trombózám často jen tehdy, když se k tomuto defektu přidruží i další rizika. Těmi jsou například pooperační stavy s imobilizací, léčba estrogeny, těhotenství a obezita. Se získanou APC-R se setkáváme v těhotenství, u obézních, při terapii estrogeny, při zvýšené hladině fibrinogenu, faktoru VIII a cholesterolu, v přítomnosti lupus anticoagulans a u řady dalších stavů (Tosetto et al., 1997). 67 Mutace protrombinu (faktoru II) 20210 G/A Bodová mutace v 3´-UTR (v nepřepisované oblasti) mRNA protrombinu (20210 GA) u postižených jedinců vyvolá zvýšení produkce protrombinu (130 %), a tím i větší dispozici ke srážení krve (Port et al., 1996). Tato mutace se vyskytuje v evropské populaci kolem 2 % (Rosendaal et al., 1998). Mutace protrombinu 20210G/A je nalézána ve vysoké frekvenci (18 %) u vybraných jedinců z trombofilních rodin a v 6,2 % u neselektovaných nemocných s první žilní trombózou. Heterozygotní nositelé této mutace mají asi trojnásobně větší riziko trombózy než jedinci bez mutace (Poort et al., 1996). Deficit antitrombinu (AT) Deficit AT je vzácný. U zdravé populace je prevalence I. typu deficitu 0,02 % (Tait et al., 1994). U pacientů s hlubokou žilní trombózou je deficit AT nacházen asi v 0,5–1 % případů (Heijboer et al., 1990; Mateo et al., 1997). Deficit AT zvyšuje riziko TEN 5x (Koster et al., 1995a), ale relativní riziko TEN je 25–50násobné (Rosendaal, 1999). Deficit proteinu C (PC) Fenotypově rozlišujeme 2 typy deficitů PC. Typ I má snížený antigen i funkční aktivitu, typ II má sníženou aktivitu a normální antigenicitu. Prevalence deficitu PC mezi nemocnými s žilním tromboembolizmem je okolo 3 % (Koster et al., 1995a), s relativním rizikem TEN pro jedince s deficitem PC 10–15násobným. Deficit proteinu S (PS) Hladiny PS jsou mírně vyšší u mužů než u žen. V těhotenství hladina PS fyziologicky postupně klesá (Clark et al., 1998), s nejnižší hladinou v době porodu. Nižší hladiny PS jsou rovněž u žen užívajících estrogenní perorální antikoncepci nebo hormonální substituční terapii (Malm et al., 1988). Se získaným deficitem PS se dále setkáváme při onemocnění jater, u DIC, při zánětlivých onemocněních a sepsi, v přítomnosti inhibitorů, u antifosfolipidového syndromu. Abnormality fibrinogenu (dysfibrinogenemie) U dysfibrinogenemií spojených s trombofilií je změna molekuly fibrinogenu v oblasti C terminálních částí Aα a γ řetezců nebo v oblasti N terminální části řetezce B. Výskyt dysfibrinogenemií je v populaci velmi nízký (0,8 %). Většinou je omezen na členy rodiny probanda, ale výrazně zvyšuje výskyt trombózy v šestinedělí nebo je spojen se ztrátami plodu 68 (Haverkate a Samama, 1995). Zvýšené hladiny fibrinogenu nalézáme v těhotenství, při zánětu, u maligních procesů, v pooperačním průběhu. Aktivace destiček Vedle syndromu lepivých destiček (sticky platelet syndrome – SPS), autosomálně dominantního onemocnění destiček charakterizované arteriálními a žilními tromboembolickými příhodami, může být aktivace destiček způsobena hyperprolaktinemií. Přesný mechanismus vlivu zvýšených hladin prolaktinu v patogenezi trombózy nebyl dosud uspokojivě objasněn, nicméně prolaktin je považován za jeden z faktorů, které vedou ke zvýšené agregaci destiček (Wallaschofski et al., 2001; Wallaschofski Wallaschofski et al., 2003a; et al., 2004; Urban et al., 2007). Hypotéza o vlivu prolaktinu na vznik tromboembolické nemoci byla odvozena od pozorování zvýšeného výskytu žilních tromboembolických komplikací během těhotentství a laktace. Wallaschofski se spolupracovníky na základě klinických pozorování stanovili hypotézu, že zvýšená hladina prolaktinu je zahrnuta v procesu aktivace destiček (Wallaschofski et al., 2001; Wallaschofski et al., 2003b). Mechanismus působení prolaktinu na proces agregace destiček popsal také Wallaschofski (2003a). Vysoké dávky prolaktinu potencují ADP-stimulovanou agregaci destiček, ale samotný prolaktin agregaci neovlivňuje, navíc nepotencuje trombinem nebo kolagenem stimulovanou agregaci. Analogicky jako ADP P2Y12 receptor je aktivace alfa-2adrenergního receptoru spojena s Gi proteinem, zatímco serotonin je analogicky jako ADP P2Y1 receptor spojen s aktivací Gq proteinu. Prolaktin a adrenalin samostatně nevedou k agregaci destiček, ale jejich kombinace ano. Serotonin samotný vede ke slabé agregaci destiček a ve spojení s prolaktinem se agregace nezvyšuje. Kombinace serotoninu a adrenalinu vede ke kompletní agregaci destiček, z čehož vyplývá, že prolaktin má vztah k Gq. Změna tvaru destiček je indukována prostřednictvím Gq proteinů. Ke změně tvaru vede jenom serotonin, nikoli prolaktin. To znamená, že prolaktinové receptory nejsou přímo spojeny s Gq proteiny, ale uplatňují se až v dalších dějích. Potenciálním místem účinku signálu z prolaktinových receptorů je proteinkináza C, která je jedním z klíčových enzymů v kaskádě dějů spojených s Gq proteinem. Prolaktinové receptory jsou nekinázové a k jejich aktivaci je třeba s receptorem spojených kináz, tzv. Janus kináz. K aktivaci destiček přispívá prolaktin rovněž aditivním efektem při fosforylaci proteinkinázy C. Předpokládané mechanismy účinku prolaktinu na funkci krevních destiček ukazuje obrázek 11. V další práci 69 Wallaschofski et al. (2004) prokázali významný vliv hyperprolaktinemie na expresi Pselektinu ve srovnání s dalším potenciálním kofaktorem trombogeneze leptinem. Obrázek 11. Model zobrazující možné mechanismy a fyziologické důsledky působení prolaktinu v krevních destičkách (upraveno podle Wallaschofski 2003a; Urban et al., 2007) AC – adenylátcykláza, ADP – adenosindifosfát, cAMP – cyklický adenosinmonofosfát, DAG – 1,2diacylgylcerol, Gq, Gαi – G-proteiny, JAK – Janus kinázy, MLC – myosinový lehký řetězec, MLCK – MLC kináza, PKC – proteinkináza C, PLC – fosfolipáza C, PRL – prolaktin, STAT – transduktor a aktivátor transkripce, VASP-P – vazodilátorem stimulovaný fosfoprotein Antifosfolipidový syndrom (APS) Termín APS byl poprvé použit v souvislosti s hyperkoagulací a antifosfolipidovými protilátkami Hughesem a Harrisem v roce 1986 (Hughes et al., 1986). Z hlediska psychóz a léčby antipsychotiky je důležitým etiopatogenetickým činitelem TEN přítomnost antifosfolipidových protilátek. Antifosfolipidový syndrom je charakterizován přítomností venózních, arteriálních i mikrocirkulačních trombóz, rekurentních předčasně ukončených těhotenství a trombocytopenie v přítomnosti antifosfolipidových protilátek (APA) (diagnostická kritéria viz tabulka 27). Může být onemocněním vznikajícím bez jiné zjistitelné příčiny, pak jde o primární antifosfolipidový syndrom. Přítomnost APA a uvedených klinických manifestací může provázet i řadu revmatických (převážně systémové onemocnění 70 pojiva), nádorových a infekčních onemocnění, či léky indukovaných stavů (sekundárním APS). Antifosfolipidové protilátky (APA) jsou protilátky proti plazmatickým proteinům (fosfolipid-dependentní) vázaným na negativně nabitý, nejčastěji fosfolipidový povrch. Jde o velmi nehomogenní skupinu protilátek, které různě významně a různým způsobem zasahují do procesu krevního srážení a výsledkem tohoto působení zpravidla bývá trombofilie. Trombóza (žilní a/nebo arteriální), makrotrombóza nebo mikrotrombotizace v nejrůznějších orgánech jsou pak zodpovědné za převážnou většinu klinických projevů APS. Z klinického pohledu a pro potřeby diagnostiky je třeba rozlišovat antikardiolipinové protilátky (ACLA) a protilátky proti lupus anticoagulans (LA). ACLA jsou prokazovány v séru metodou ELISA, použitý antigen je kardiolipin. Rozdělujeme je dále na ACLA typ A, které zasahují do fosfolipid dependentních koagulačních testů, a ACLA typ B – fosfolipid, které dependentní koagulační testy neovlivňují. Protilátky typu lupus anticoagulans se prokazují na základě své schopnosti prodlužovat fosfolipid dependentní koagulační testy. Jsou děleny na antiß2-glykoprotein I protilátky a vlastní LA protilátky (jako cílový antigen převážně rozeznávají protrombin). ACLA se vyskytují mnohem častěji než LA, a to v poměru 5–6 : 1. APA jsou nalézány mezi 1–5 % i u mladých zdravých osob, jejich prevalence stoupá s věkem, zejména u starších osob s koexistujícím chronickým onemocněním. V průřezových studiích bylo prokázáno dvojnásobné zvýšení rizika TEN v přítomnosti ACLA a 5–10násobné při průkazu LA. Prospektivní práce zjistily, že APA jsou spojeny s dvojnásobně zvýšeným rizikem recidivy TEN po vysazení antikoagulační terapie (Buliková et al., 2009). Tabulka 27. Revidovaná kritéria antifosfolipidového syndromu (Miyakis et al., 2006). Pro diagnózu je nutné splnění nejméně jednoho klinického a jednoho laboratorního kritéria. Klinická kritéria jedna či více klinických manifestací arteriální nebo venózní trombózy, Trombóza případně trombózy malé cévy v kterékoli tkáni či orgánu; je prokázána objektivními validovanými kritérii, v případě histopatologického průkazu bez známek zánětu v cévní stěně Porucha těhotenství a) jedno či více nevysvětlitelných úmrtí morfologicky normálního plodu v nebo po 10. týdnu těhotenství s potvrzením normální morfologie plodu ultrasonograficky či přímým vyšetřením 71 b) jedno či více předčasných narození morfologicky normálního novorozence před 34. týdnem těhotenství z důvodu eklampsie či těžké preeklampsie podle standardní definice nebo při prokázaných známkách placentární insuficience c) tři a více nevysvětlitelných následných spontánních potratů před 10. týdnem těhotenství po vyloučení anatomických či hormonálních abnormit matky a po vyloučení chromozomálních abnormit rodičů Laboratorní kritéria je prokázán v plazmě dva- a vícekrát v časovém odstupu 12 a více týdnů LA je detekován podle doporučení Mezinárodní společnosti pro trombózu a hemostázu je prokázán v séru či plazmě, IgG nebo IgM izotopu, ve středním a ACLA vysokém titru (tj. >40 GPL či MPL nebo >99. percentil), je prokázán dva- a vícekrát v časovém odstupu 12 a více týdnů, je měřen standardizovaným typem metody ELISA je prokázán v séru či plazmě, IgG nebo IgM izotopu (titr >99. anti2-GP I percentil), je prokázán dva- a vícekrát v časovém odstupu 12 a více týdnů standardizovaným typem ELISA podle doporučeného postupu ACLA – antikardiolipinové protilátky; anti2-GP I – protilátky proti 2-glykoproteinu I; ELISA – EnzymeLinked ImmunoSorbent Assay (enzymová imunoanalýza na imunosorbentech); GPL – fosfolipidové jednotky ve třídě IgG; LA – lupus anticoagulans; MPL – fosfolipidové jednotky ve třídě IgM Široké klinické spektrum manifestace antifosfolipidových protilátek lze rozdělit do několika poměrně ucelených oblastí (tabulka 28). Riziko trombózy závisí na typu antifosfolipidové protilátky, resp. jejich kombinací. Nejvyšší riziko komplikací se zdá být spojeno s kombinovaným výskytem LA a ACLA IgG a/nebo anti2-GPI IgG (Buliková et al., 2009). 72 Tabulka 28. Klinické spektrum manifestací antifosfolipidových protilátek (Erkan a Lockshin, 2006) asymptomatická přítomnost antifosfolipidových protilátek antifosfolipidový syndrom s cévní manifestací „katastrofický“ antifosfolipidový syndrom antifosfolipidový syndrom s výlučně gestační manifestací asymptomatická pozitivita antifosfolipidových protilátek s netrombogenní manifestací Mírná hyperhomocysteinemie (MHHcy) V roce 1969 McCully v posmrtné analýze poprvé popsal přítomnost závažné arteriální trombózy a aterosklerózy u dvou dětí se zvýšenou koncentrací homocysteinu v séru a hyperhomocysteinurií. Mírná hyperhomocysteinemie je definována jako hladina plazmatického nebo sérového homocysteinu nad 95. percentilem ve skupině zdravých jedinců. Normální hladina homocysteinu v plazmě je 5–15 mol/l, při MHHcy jsou hodnoty v rozmezí 15–30 mol/l. MHHcy je nezávislým rizikovým faktorem ischemické choroby srdeční, žilní tromboembolické nemoci a cévní mozkové příhody (Boushey et al., 1995). MHHcy s hladinou převyšující 18,5 mol/l je spojena s 2–2,5násobným zvýšením rizika žilní trombózy a 3–4násobným zvýšením rizika při hodnotách nad 20 mol/l (den Heijer et al., 1996; Simioni et al., 1996). Ve skupině pacientů s žilní trombózou mladších 40 let se MHHcy vyskytuje v prevalenci 11–19 %. Ve věkově srovnatelné zdravé populaci je prevalence MHHcy 10,6 % (Falcon et al., 1994; Rosendaal 1997). MHHcy je výsledkem vrozených i získaných faktorů nebo jejich kombinací. Zvýšená hladinu homocysteinu je popsána při sníženém příjmu folátů a vitaminu B 6 a B12 (Ubbink et al., 1993), při chronické renální nedostatečnosti (Ueland et al., 2000), při terapii antikonvulzivy (karbamazepin, fenytoin), cytostatiky (methotrexát) (McCully 1996; Žák 2001). Hladina homocysteinu stoupá s věkem. Nejčastější genetickou variantou, která může způsobit hyperhomocysteinemii, je termolabilní mutace enzymu 5,10- metylentetrahydrofolát reduktázy (MTHFR C677T). Homozygotní varianta mutace MTHFR C667T se v evropské populaci vyskytuje u 10–15 %, heterozygotní forma v 35–45 % (Frosst et al., 1995; Brattström et al., 1998). Izolovaný nález mutace MTHFR C677T dnes není 73 považován za validní samostatné riziko TEN. Hyperhomocysteinemie má také vztah k některým nekardiovaskulárním onemocněním (Alzheimerova choroba, demence, poruchy kognitivních funkcí). Vysoká hladina faktoru VIII (F VIII) Riziko TEN stoupá s hladinou F VIII. Jedinci s hladinou F VIII nad 150 IU/dl mají 3násobně vyšší riziko TEN než jedinci s hodnotou F VIII pod 150 IU/dl a 6násobně vyšší riziko ve srovnání s jedinci s hladinou F VIII pod 100 IU/dl (Koster et al., 1995b). Nemocní s hladinou F VIII 150 IU/dl mají 2,7násobně vyšší riziko TEN. Hodnoty FVIII nad 270 IU/dl zvyšují riziko žilní trombózy téměř 9x, při hodnotě nad 300 IU/dl je toto riziko téměř 20násobné v porovnání s hodnotami pod 141 IU/dl (Wells et al., 2009). U mladých nemocných s TEN do 40 let byla v Leiden Thrombophilia Study prevalence vysoké hladiny faktoru VIII (nad 150 IU/dl) 25 % a u kontrol 11,8 % (Rosendaal, 1997). Celkově se vysoká hladina F VIII podílí na 16 % všech trombotických příhod (Rosendaal, 1999). F VIII není reaktant akutní fáze a etiologie jeho vysoké hladiny není přesně známa. Hladina F VIII stoupá s věkem. Je zde nalézána i určitá souvislost s krevním skupinovým systémem AB0. Jedinci s krevní skupinou 0 mají méně F VIII než jedinci s A, B nebo AB krevní skupinou. Ve studiích, kde byli sledováni rodinní příslušníci nemocných s TEN, bylo prokázáno, že vysoká hladina F VIII se v rodinách vyskytuje ve zvýšeném procentu. Vysoké hladiny F VIII přetrvávaly nezávisle na akutní fázi a hladině von Wilebrandova faktoru. Tato data podporují spekulace o vrozené příčině stavu (Kraaijenhagen et al., 2000; O´Donnel et al., 1999). Osoby s konstitučně zvýšenou hladinou F VIII měly za 2 roky po prodělané žilní trombóze a po vysazení antikoagulační léčby 37 % recidiv TEN (Kyrle et al., 2000). Fakta o přetrvávajících vyšších hodnotách F VIII jako prediktorech rekurence TEN potvrzují i data z recentních prací (Cosmi et al., 2008, Eischer et al., 2009). Abnormality fibrinolýzy Jsou charakterizovány zvýšenými hodnotami inhibitoru plazminogenového aktivátoru (PAI-1), ¨snížením plazminogenu a vyššími hladinami tkáňového aktivátoru plazminogenu (tPA). Zvýšenou hladinu PAI-1 nalézáme při horečce, v těhotenství, u zánětů, po infarktu myokardu, u obezity, DM. Nemocní s poruchami fibrinolýzy mají častější arteriální postižení. 74 Vysoká hladina faktoru IX (F IX) F IX na rozdíl od F VIII není reaktantem akutní fáze. Jeho zvýšení tedy nemůže být způsobeno zánětem a je podmíněno geneticky. Výskyt primárního zvýšení hladiny F IX (více než 1290 IU/l) se odhaduje u asi 10 % populace (van Hylckama Vlieg, 2000). Vysoká hladina faktoru XI (F XI) Zvýšená hladina F XI je nezávislým rizikovým faktorem TEN a vyskytuje se u 10 % populace. Hladina F XI mírně stoupá s věkem (Meijers et al., 2000). Endoteliální dysfunkce, solubilní P-selektin, hsCRP ve vztahu k trombóze Zánět endotelu a jeho dysfunkce jsou spojeny s trombogenezí a také aterogenezí. Funkci cévního endotelu narušují různé vlivy: vyšší krevní tlak, vysoká hladina glukózy, LDL cholesterol, hyperhomocysteinemie, kouření a další faktory (obrázky 12 a 13 ). Obrázek 12. Hlavní složky v patogenezi žilní i arteriální trombózy. 75 Obrázek 13. Faktory uplatňující se v patogenezi endoteliální dysfunkce. Opakovaně byla zjištěna souvislost mezi inzulinovou rezistencí a endotelovou dysfunkcí. Vliv inzulinové rezistence na endotelovou dysfunkci zprostředkovává zánět. Zánět endotelu se projevuje vyššími hladinami cirkulujících cytoadhezivních molekul – selektinu E a P, integrinů i molekul ICAM (intercellular adhesion molecule) a VCAM (vascular cell adhesion molecule). V poslední době mnoho studií zkoumá úlohu cytoadhezivních molekul (jako je sP-selektin) v koagulaci krve a arteriální i žilní trombóze. sP-selektin je transmembránový glykoprotein, který se nachází v alfa granulích destiček a uvnitř Weibel-Palladeových endoteliálních buněk. Během buněčné aktivace se Pselektin přesouvá na povrch buněk, kde je jeho část uvolňována do plazmy v rozpustné formě (solubilní P-selektin; sP-selektin). P-selektin je zodpovědný za migraci a adhezi leukocytů ke stimulaci endoteliálních buněk a krevních destiček. P-selektin má důležitou roli ve spojení zánětu s trombózou a obecně se uplatňuje v patogenezi jak arteriální, tak žilní trombózy (Ay et al., 2007a). Vysoké koncentrace sP-selektinu byly prokázány ve studiích u nemocných s nestabilní anginou pectoris (Ikeda et al., 1995), aterosklerózou (Blann et al., 1995) a akutní ischemickou mozkovou příhodou (Nadar et al., 2004). Rovněž u pacientů s žilním 76 tromboembolismem byly zaznamenány zvýšené hladiny sP-selektinu v době krátce po akutní příhodě (Smith et al., 1999; Rectenwald et al., 2005), ale i v odstupu několika měsíců (Blann et al., 2000). Ay et al. v recentní studii (2007b) sledovali hladiny sP-selektinu a jeho genovou variaci (P-selektin Thr715Pro varianta) ve skupině 116 jedinců s dokumentovanou opakovanou žilní trombózou a plicní embolií a nejméně jednou spontánní příhodou. Zvýšené koncentrace sP-selektinu byly ve spojení s žilním tromboembolismem a genotypem. Hladiny sP-selektinu byly nižší u jedinců s Thr715Pro variantou. Zvýšené koncentrace sP-selektinu u rekurentního žilního tromboembolismu byly rovněž prokázány i ve studii Kyrleho et al. (2007). Zvýšená exprese P-selektinu při hyperprolaktinemii indukované léčbou antipsychotiky je spojena s rizikem aktivace krevního srážení (Wallaschofski et al., 2001; Wallaschofski et al., 2003a; Wallaschofski et al., 2003b). Zvýšené hladiny cytoadhezivních molekul včetně sP-selektinu byly pozorovány u osob s nadváhou a kombinovanou dyslipidemií (Kvasnička et al., 2001). U pacientů s projevy metabolického syndromu byly pozorovány vyšší hladiny prozánětlivých cytokinů, např. TNFα, IL-6 a IL-1. Zmíněné látky jsou produkovány zejména v monocytech a hrají důležitou spojovací úlohu mezi obezitou, inzulinovou rezistencí a sníženou fibrinolýzou. Tyto prozánětlivé cytokiny stimulují řadu tkání k tvorbě zánětlivých cytokinů, z nichž nejdůležitější je CRP. Nízké hladiny CRP stanovené senzitivní metodou, tj. hs (high sensitivity) - CRP, jsou citlivým a spolehlivým markerem mírného cévního zánětu a také nezávislým prediktorem rizika aterosklerózy a jejích komplikací u jedinců s metabolickým syndromem. Za referenční hladinu hsCRP s nízkým rizikem pro kardiovaskulární onemocnění (KVO) se považuje hodnota nižší než 1 mg/l, se středním rizikem hodnota 1–3 mg/l a vysokým rizikem hodnota větší než 3 mg/l. Nízké známky zánětu jsou pozorovány u metabolického syndromu a aterosklerózy. Zánět může spustit koagulační kaskádu v arteriálním i žilním systému. C-reaktivní protein (CRP) je považován za ukazatel zánětu a v prospektivních studiích byla prokázána jeho role u infarktu myokardu a ischemické mozkové příhody (Ridker et al., 1997; Ridker et al., 1998). Některé studie prokázaly zvýšené hodnoty zánětlivých cytokinů u pacientů s žilní trombózou, ale není jasné, zda tato elevace markerů zánětu je příčinou, nebo následkem žilní trombózy (Fox a Kahn, 2005). Dvě prospektivní kohortové studie, které bohužel měly malý počet nemocných (101, resp. 159), nezjistily pozitivní korelaci mezi zvýšením CRP a následnou žilní trombózou (Ridker et al., 1997; Tsai et al., 2002). V prospektivní populační studii Quist-Paulsen (2009) sledoval rizikové kardiovaskulární faktory u žilní trombózy. Byla hodnocena data 515 pacientů s první epizodou žilního tromboembolismu a 1505 77 odpovídajících kontrol. Bylo zjištěno silné spojení mezi vyššími hodnotami CRP a spontánní TEN. Tato závislost byla významná zejména v prvním roce od odběru krve. Kromě toho, že elevace CRP byla prediktorem následné TEN, bylo konstatováno, že nadváha a obezita zvyšují riziko TEN 1,5 -2x a stejně tak je nezávislým rizikovým faktorem TEN výskyt infarktu myokardu do 60. roku života u příbuzných prvního stupně. Nebyla prokázána spojitost mezi TEN a hodnotou lipidů, glykemie, diabetem a kouřením. Rovněž ve velké prospektivní populační studii ARIC (Atherosclerosis Risk in Communities; 10 505 jedinců) byla zvýšená hodnota CRP nezávislým rizikovým faktorem vzniku TEN, která byla spontánní nebo bez vazby s malignitou. Riziko TEN stoupalo s elevací CRP (Folsom et al., 2009). Glynn a spolupracovníci (2009) provedli studii zahrnující více než 17 000 pacientů se zvýšenou hladinou LDL cholesterolu nebo CRP (>2 mg/l). Porovnávali první výskyt TEN a kardiovaskulární příhody (infarkt myokardu, cévní mozková příhoda, hospitalizace pro nestabilní anginu pectoris nebo smrt z kardiovaskulárních příčin) ve skupině pacientů užívajících rosuvastatin a ve skupině bez léčby statinem. Skupina s rosuvastatinem měla významně nižší riziko kardiovaskulární morbidity a mortality. Bylo zaznamenáno snížení rizika TEN o 43 % a redukce rizika kardiovaskulární příhody o 44 %. Endoteliální dysfunkce se známkami zánětu ve stěně arterií hraje zásadní úlohu v rozvoji mikroalbuminurie. Ta je známkou narušení glomerulů ledvin, ale je zároveň markerem vysokého rizika mikro- i makroangiopatických komplikací u osob s metabolickými příznaky a diabetem. Mikroalbuminurie je ukazatelem rizika kardiovaskulárního onemocnění i celkové mortality. Mikroalbuminurie je také nezávislým rizikovým faktorem rozvoje žilního tromboembolismu (Mahmoodi et al., 2009). Narušená funkce endotelu cév je projevem dysbalance hemostázy a projevuje se vyššími hladinami prokoagulačních faktorů, např. von Willebrandova faktoru, fibrinogenu, solubilního trombomodulinu a endotelinu-1. Klinické rizikové faktory žilní TEN Anamnéza TEN Opakované epizody představují 1/4 až 1/3 epizod akutních TEN (Anderson et al., 1991; Oger, 2000). U nemocných, kteří prodělali spontánní žilní trombózu nebo mají žilní tromboembolismy v rodinné anamnéze, je vyšší četnost rekurencí nejčastěji pro skrytý vrozený trombofilní stav. Klinická anamnéza prodělané TEN výrazně zvyšuje riziko pooperační hluboké žilní trombózy. V řadě studií bylo multivariantní analýzou prokázáno, že pozitivní anamnéza TEN je nezávislým rizikovým faktorem (Flordal et al., 1996). 78 Imobilizace a „economy class syndrom” Znehybnění na lůžku je dlouho známou příčinou žilní trombózy. Uplatňuje se u nemocných po iktech, u nemocných po úrazech, fixacích končetin a při nedostatku místa a pohybu pro dolní končetiny při cestě dopravním prostředkem na dlouhých cestách. Při těchto situacích je porušena funkce svalstva dolních končetin jako pumpy pro žilní průtok. V Leiden Thrombophilia Study byla četnost žilní trombózy u imobilizovaných nemocných 15,6 % a u chodících pouze 1,7 %. Imobilizace zvyšovala riziko trombózy asi 9krát (Rosendaal, 1999). Význam imobilizace pro vznik žilní trombózy je zjevný. Vzhledem k rozdílným definicím imobilizace se ale obtížně kvantifikuje (Van der Meer et al., 1997). Riziko TEN se se zvyšuje při cestování delším než 6 hodin. Incidence závažné plicní embolie v letecké dopravě se úměrně zvyšuje se vzdáleností, kterou osoby absolvují. Při cestování do 5000 km je incidence 0,01 případu na 1 000 000; nad 5000 km 1,5 a incidence PE narůstá na 4,8/1 000 000 pasažérů při letech na vzdálenost delší než 10 000 km (Lapostolle et al., 2001). Operace a trauma Rizika trombózy po úrazech jsou podobná jako při závažných chirurgických výkonech. Nejvíce, 50–60 %, je riziko TEN při úrazech hlavy, páteře a pánve. Vysoké riziko je i při zlomeninách dolních končetin. Patogenetickou roli zde hraje delší imobilizace a žilní stáza. Fatální plicní embolie se objevuje u nemocných se závažnými úrazy, bez profylaxe, od 0,5 do 2,0 %. Mnohočetná poranění představují významnější riziko. Riziko TEN zvyšují obecné faktory, jako je věk, centrální žilní katétry a imobilizace delší než 3 dny (Koster et al., 1995a). Rozsáhlé operace, zejména ortopedické a neurochirurgické i operace břišní a pánevní, patří mezi nejrizikovější faktory vzniku TEN. U ortopedických operací na dolních končetinách je riziko žilní trombózy mezi 30–50 % (Cohen et al., 1973). Na zvýšeném riziku TEN se podílí především aktivace koagulace, stáza, snížená fibrinolýza a poškození endotelu. Důležitou roli hrají typ a trvání chirurgického výkonu, ortopedický výkon, druh anestezie, mnohočetné trauma, pánevní nebo břišní operace. Riziko TEN dále zvyšují faktory, které závisí na stavu nemocného: varixy na dolních končetinách, předchozí TEN, malignita, vysoký věk (nad 70 let), obezita, pooperační a perioperační infekce, antikoncepce (perorální), stav hydratace, anamnéza srdečního infarktu a náhlé cévní příhody mozkové (Lin et el, 1998; Lindahl et al., 1999). 79 Perorální antikoncepce Podle řady studií současné užívání perorální antikoncepce zvyšuje riziko TEN 4–5x (Vandenbroucke et al., 1994; van Hylckama Vlieg, 2009). Nejsou rozdílné výsledky v četnosti trombotických komplikací mezi dávkováním 30 µg a 50 µg ethinylestradiolu a nejsou studie, které by jasně prokázaly, že kontraceptiva obsahující 20 µg ethinylestradiolu mají menší riziko TEN. V recentní stuii MEGA byl analyzován vliv progestogenů v kombinovaných orálních preparátech na riziko TEN. Levonorgestrel zvyšoval riziko TEN téměř 4x v porovnání s ženami, které neužívaly perorální antikoncepci, zatímco riziko TEN pro gestogen bylo 5,6násobné, pro desogestrel 7,3násobné, 6,8násobné u cyproteronu a 6,3x vyšší pro drospirenon (van Hylckama Vlieg, 2009). U žen, které užívají perorální antikoncepci a jsou nositelky homozygotní mutace FV Leiden, se zvyšuje riziko žilní trombózy 35x (Daly et al., 1996; Dulíček et al., 2000). Hormonální substituční léčba (hormone replacement therapy, HRT) HRT má snížit postmenopauzální výskyt osteoporózy, rozvoj kardiovaskulárních chorob, zejména srdečního infarktu. V roce 1996 byly dokončeny 3 studie, které prokázaly zvýšení rizika žilních tromboembolismů u žen užívajících HRT oproti ženám, které HRT neměly. Relativní riziko se pohybovalo mezi 2,1 až 3,6násobkem. Nebyly rozdíly ve způsobu užívání HRT (transdermálně, podkožně, perorálně) (Daly et al., 1996; Grodstein et al., 1996; Jick et al., 1996). Dávka estrogenů při této léčbě je velmi nízká, zpravidla do 5 µg. Přesto je četnost žilní trombózy srovnatelná s četností u žen, které užívají perorální antikoncepci. Příčinou bude zřejmě vyšší věk žen, neboť četnost žilní trombózy u žen v premenopauze je významně nižší než u žen po klimakteriu (Grady et al., 2000). Současný výskyt pretrombotické dispozice ( FV Leiden, mutace protrombinu 20210G/A) u žen užívajících HRT násobí relativní riziko vzniku žilní trombózy, ale i přispívá ke zvýšenému riziku srdečního infarktu (Malý a Dulíček, 2002; Hudeček et al., 1999). Ovariální hyperstimulace Poměrně novým rizikovým faktorem TEN je asistovaná reprodukce při léčbě neplodnosti u žen, která vede k ovariální hyperstimulaci (OHS). Při OHS stoupají hladiny estradiolu 10násobně nad normální hodnoty. OHS je hyperkoagulační stav, který provází v 2–6 % in vitro fertilizaci. Polycystická ovaria patří mezi rizikové faktory OHS. Trombóza se v typickém případě objeví mezi 7.–10. týdnem gestace (Arya et al., 2001). Klinicky kromě hluboké žilní trombózy byly překvapivě ve vysokém procentu dokumentovány hluboké žilní 80 trombózy horních končetin (60 %) a intrakraniální; 25 % žen mělo arteriální trombózu s predilekcí v mozkovém řečišti. Těhotenství a šestinedělí Plicní embolie a žilní trombóza jsou jednou z hlavních příčin onemocnění a úmrtí v těhotenství a šestinedělí. Incidence TEN v těhotenství a šestinedělí je 0,13–0,85/1000 těhotenství (Simpson et al., 2001). Těhotenství je spojeno se zřetelnou alterací koagulačních proteinů a fibrinolytického systému. Vrozené trombofilní stavy samozřejmě mnohonásobně zvyšují riziko TEN. Podle studie Leiden Thrombophilia Study je těhotenství spojeno se 4násobným rizikem a šestinedělí se 14násobným rizikem TEN (Kostner et al., 1995a). Další rizikové faktory, který zvyšují riziko TEN v graviditě a šestinedělí, jsou: věk nad 35 let, porod sectio caesarea, BMI > 25, gestace v době porodu pod 36. týden, onemocnění srdce, pozitivní rodinná či osobní anamnéza TEN, krevní skupina A a náhradní způsob kojení a perzistující trombofilní stav (Simpson et al., 2001). Obezita a metabolické změny Abdominální obezita je získaným trombofilním stavem především pro snížení fibrinolytické aktivity a kapacity. Viscerální tuk produkuje ve zvýšené míře PAI-1 a vytváří tím nerovnováhu mezi produkcí tPA a PAI-1. Porucha fibrinolýzy se více uplatňuje ve zvýšené četnosti arteriálních trombóz. V žilním systému se tento faktor uplatňuje méně (Widimský a Malý, 2005). Ve studii případů a kontrol byla obezita, jako nezávislý faktor na pohlaví a věku, spojena s 2násobným zvýšením rizika hluboké žilní trombózy. Obezita korelovala s vyššími hladinami faktoru VIII a IX, ne však s hodnotami fibrinogenu. V kombinaci s užíváním hormonální antikoncepce a BMI vyšším než 25 kg/m2 riziko žilní trombózy vzrostlo na 10násobné (Abdollahi et al., 2003). Souvislost mezi obezitou a vznikem TEN je tedy dobře známa. Severinsen a spol. prokázali (2009a), že všechny způsoby měření obezity (tělesná hmotnost, BMI, měření obvodu pasů a boků nebo stanovení celkové hmoty tělesného tuku) jsou prediktorem TEN a tato asociace přetrvává i po přizpůsobení známým kardiovaskulárním rizikovým faktorům. Bylo zjištěno, že všechny typy obezity zvyšují riziko TEN, ale rozložení tělesného tuku hraje určitou, zatím nejasnou úlohu. Stanovení obvodu boků bylo prediktivním faktorem TEN u žen, zatímco u mužů byl vedoucím znakem obvod pasu, který nebyl prokázán ve skupině žen. Velká retrospektivní studie sledující více než 1100 pacientů po dobu 4 let od idiopatické žilní trombózy nebo embolie prokázala, že rekurence příhod je více u obézních osob; 60 % ze 168 81 nemocných s recidivou TEN mělo obezitu nebo nadváhu (Eichinger et al., 2008). Pravděpodobnost recidivy byla téměř dvojnásobná u obézních osob ve srovnání s jedinci s normální hmotností. V poslední době se řada studií věnuje souvislosti mezi žilní trombózou a metabolickými problémy. Studie Agena se spolupracovníky (2006) byla první, která prokázala souvislost mezi spontánní žilní trombózou a metabolickým syndromem. Metabolický syndrom byl diagnostikován u 50,5 % pacientů s idiopatickou žilní trombózou a pouze u 34,6 % kontrol. Metabolický syndrom byl nezávislým rizikovým faktorem vzniku trombózy (OR 1,94). Vztah k BMI autoři nehodnotili, pouze zjistili nevýznamně větší výskyt osob s BMI vyšším než 29 (25 %). K podobným výsledkům dospěli také Ay a spol. (2007), kteří analyzovali soubor 116 pacientů s opakovanou TEN. Prokázali statisticky významný rozdíl v prevalenci metabolického syndromu, zvýšení triglyceridů, vyšší lačné glykemie a nízké hladiny HDL cholesterolu ve srovnání s kontrolami. Zatím největší soubory pacientů s žilním tromboembolismem a metabolickým syndromem byly prospektivně zkoumány v rámci studie HOPE-2, LITE a ve studii v norském Tromsø. Ray se spolupracovníky (2007) hodnotili data více než 5000 pacientů starších 55 let se symptomatickým kardiovaskulárním onemocněním a diabetem. Během 5letého sledování prodělalo žilní TEN 88 pacientů. Riziko metabolického syndromu pro vznik TEN bylo nízké a nepředstavovalo v této skupině pacientů významný rizikový faktor. Ve studii HOPE-2 však nebyla použita standardní definice metabolického syndromu podle ATP III (nebyly měřeny triacylglyceroly a také hodnoty krevního tlaku byly proti definicím IDF i ATP III vyšší), proto je výskyt metabolického syndromu nižší (Sucharda, 2009). V recentní studii LITE (Longitudinal Investigation of Thromboembolism Etiology), u více než 20 000 pacientů středního a vyššího věku po dobu 12 let, byl prospektivně sledován výskyt TEN ve vztahu k metabolickému syndromu podle kritérií ATP III (Steffen et al., 2009). Celkem 358 pacientů prodělalo žilní TEN (z toho 196 spontánní). Metabolický syndrom zvyšoval riziko všech žilních TEN i idiopatických příhod, ale pouze ve skupině mužů (hazard ratio 1,84, resp. 1,59). Toto spojení bylo nejvíce provázáno s abdominální obezitou, a to jak u mužů, tak i u žen. Ačkoliv v této studii obezita u obou pohlaví zvyšovala významně riziko TEN, metabolický syndrom nebo jeho složky nepředstavovaly významné rizikové faktory v etiologii vzniku TEN. Studie Tromsø poskytla údaje o složkách metabolického syndromu u více než 6000 dospělých osob v průběhu téměř 11letého sledování, ve kterém došlo k první tromboembolické příhodě u 194 pacientů (Borch et al., 2009). Přítomnost metabolického syndromu zde zvýšila riziko TEN o 65 %, přičemž klíčovou roli opět sehrála abdominální obezita. 82 Christiansen se spolupracovníky (2012) prokázali, že narůstající BMI zvyšuje hladiny FVIII a dochází k APC rezistenci. Tém je vyšší rizko vzniku TEN, které narůstá s přítomností dalších faktorů (mutace FV Leiden, krevní skupina non-0). Na základě uvedených skutečností se zdá, že vztah mezi metabolickým syndromem a zvýšením rizika žilní TEN je prokázán. Podstatnou roli v etiologii hraje zřejmě obezita. V rámci metabolického syndromu se etiologicky uplatňují prokoagulační stavy se zvýšenými koncentracemi PAI-1, fibrinogenu, faktorů VII a VIII (obrázek 14). Obrázek 14. Vztah viscerální obezity a protrombogenních faktorů (podle Dunn a Grant, 2005). PAI-1 – inhibitor plazminogenového aktivátoru, vWF – vonWillebrandův faktor, F – koagulační faktor, a – aktivovaný Malignita Na vzniku trombu se při nádorovém onemocnění podílejí abnormality, které můžeme odvodit z Virchowovy triády: cévní poškození (invaze tumorem, endoteliální dysfunkce, 83 dlouhodobé venózní katétry, poškození cytokiny, radiace a polékové poškození), stáza krve (komprese cévy tumorem) a hyperkoagulace (zvýšení fibrinogenu, snížení fibrinolytické kapacity a aktivity, aktivace destiček, vzestup nádorových prokoagulantů aktivujících faktor X a tkáňový faktor, antifosfolipidové protilátky) (Lip et al., 2002). Přítomnost malignity zvyšuje riziko trombózy 7násobně ve srovnání s jedinci bez nádorového onemocnění (Goldberg et al., 1987). Mayův-Thurnerův syndrom (syndrom komprese pánevní žíly) Hluboká žilní trombóza je 3–5x častější na levé dolní končetině než na pravé. Jednou z příčin je komprese levé společné pánevní žíly. Nejčastěji je způsobena útlakem proti obratli naléháním pravé společné pánevní tepny. Tak se může vytvořit hemodynamicky významná překážka odtoku žilní krve z končetiny a dojít ke vzniku řady klinických symptomů s úzkým vztahem k hluboké žilní trombóze. Intimální změny jsou atributy chronické vibrační iritace žíly. Věk Riziko trombózy významně stoupá s věkem. U osob do 40 let se předpokládá incidence tromboembolismů 1 na 10 000, u lidí nad 75 let se vyskytuje s četností 1 na 100 osob. Riziko symptomatické TEN stoupá s věkem exponenciálně – 1,9násobně za dekádu. Celková incidence TEN je věku do 40 let 0,03 %, v 60 letech 0,09 % a v 80 letech 0,26 % (Anderson et al., 1991; Nordström et al., 1992). Důvodem je zřejmě snížení mobility, pokles svalového napětí, zvýšení morbidity, změny stěny cévní, narůstající koncentrace koagulačních faktorů. Chronická zánětlivá střevní onemocnění Chronická zánětlivá střevní onemocnění jsou získanými trombofilními stavy, kde se uplatňuje vyšší aktivita krevních destiček a vyšší aktivita monocytově makrofágového systému. Monocytární aktivita má za následek výraznější expresi tkáňového faktoru, a tím aktivitu zevního systému aktivace hemostázy. U střevních zánětlivých onemocnění byly prokázány i nižší koncentrace inhibitorů hemostázy, především AT a PC, na kterých se snad podílí konzumpční mechanismus (Weber et al., 1999). 84 Systémová onemocnění pojiva TEN se nejčastěji objevuje u pacientů se systémovým lupus erythematodes (SLE) – asi 10 %, a to zejména v souvislosti s průkazem antifosfolipidových protilátek (APA) a při terapii kortikoidy. Pokud má nemocný přítomný lupus anticoagulans, je TEN komplikací až v 50 %. Antifosfolipidový syndrom se může vyvinout u nemocných s APA a SLE i po 20 letech (Petri, 2000). Zvýšená tendence k TEN je popisována také u jedinců se sklerodermií, revmatoidní artritidou, polymyositidou, Sjögrenovým syndromem, Behcetovým syndromem (Bick a Baker, 1994). Kouření Vztah kouření a TEN sledovala recentně publikovaná rozsáhlá prospektivní studie Severinsenové a kol. (2009b), zahrnující 57 054 dánských mužů a žen ve věku 50 až 64 let. V průběhu 10 let bylo kromě užívání alkoholu, stanovení body mass indexu, sledování fyzické aktivity a hormonální substituční léčby u žen hodnoceno, zda je kouření nezávislým rizikovým faktorem žilní trombózy a plicní embolie. Bylo zjištěno, že aktivní kouření zvyšuje riziko žilní TEN (HR 1,52 ve skupině žen), stejně tak i mužů s HR 1,32. Riziko kouření na TEN bylo závislé na dávce. Bývalí kuřáci měli stejné riziko jako nekuřáci. Prospektivní studie Goldhabera a spol. (1997) sledovala rizikové faktory plicní embolie u 112 822 žen ve věku 30–55 let, které neměly kardiovaskulární onemocnění. V průběhu 16 let sledování bylo mimo jiné zjištěno, že obezita a kouření jsou nezávislými prediktory plicní embolie. Obézní ženy (BMI > 29,0 kg/m2) měly vyšší riziko plicní embolie (relativní riziko 2,9), stejně jako silné kuřačky. Současné kouření 25–34 cigaret denně představovalo relativní riziko plicní embolie 1,9. Při kouření více než 35 cigaret denně riziko stouplo na 3,3. Samotné kouření představuje mírné až střední riziko TEN. Riziko TEN výrazněji stoupá, pokud jsou přítomny významné rizikové faktory TEN, jako přítomnost mutace FV Leiden, mutace protrombinu 20210A a v kombinaci s užíváním hormonální antikoncepce. V recentní rozsáhlé populační studii případů a kontrol MEGA (Pomp et al., 2009), zahrnující téměř 4000 pacientů ve věku 25–67 let, bylo prokázáno, že kuřáci a bývalí kuřáci mají mírně vyšší riziko TEN (OR 1,43, resp. 1,23). Podobně jako v práci Goldhabera (1997) bylo zjištěno, že riziko TEN stoupá s počtem vykouřených cigaret. Pokud mladí aktivní kuřáci vykouřili více než 20 krabiček za rok, měli riziko TEN 4,3 ve srovnání s mladými nekuřáky. Ženy kuřačky užívající hormonální antikoncepci měly 8,8násobné riziko TEN. 85 Cévní mozková příhoda Patogeneticky působí stáza v paretické končetině, imobilita, věk, kanylace centrálních žil a zvýšení koncentrací fibrinogenu, faktoru VIII a dalších proteinových koagulačních faktorů (Van der Meer et al., 1997). Nemocní s mozkovou příhodou měli objektivně dokumentovanou žilní trombózou ve 20–50 %, pokud nebyla podávána prevence (Geerts et al., 2008). Akutní infekce a sepse Výsledky studií u nechirugických nemocných ukazují, že frekvence TEN u pacientů s akutním infekčním onemocněním byla kolem 15 % a podle multivariantní analýzy byla akutní infekční onemocnění nezávislým rizikovým faktorem TEN (Alikhan et al., 2004). Podle studie SIRIUS byla infekční onemocnění zodpovědná za téměř dvojnásobné zvýšení rizika TEN (Samama, 2000). Sepse je provázena významným hyperkoagulačním stavem a k aktivaci hemostázy dochází více mechanizmy. Respirační onemocnění Prevalence TEN u pacientů hospitalizovaných pro respirační onemocnění se pohybuje mezi 8–25 % (Fraisse et al., 2000). Post mortem studie ukazují, že plicní embolie se vyskytla ve 28–51 % případů pacientů s chronickou obstrukční plicní nemocí (Prescott et al., 1981). Chronická žilní insuficience a kmenové varixy žil dolních končetin Některé studie ukázaly, že přítomnost varixů na dolních končetinách není nezávislým rizikovým faktorem TEN (Alikhan et al., 2004; Goldhaber et al., 1983). Nicméně ve studii SIRIUS byla souvislost mezi žilní insuficiencí a TEN prokázána (OR 4,5) (Samama, 2000). Také v dalších dvou studiích (PREVENT, MEDENOX) u hospitalizovaných pacientů pro akutní interní onemocnění se ukázalo, že přítomnost závažných varikózních žil zvyšuje riziko proximální žilní trombózy, a je tedy výhodné podávat u těchto jedinců tromboprofylaxi (Leizorovicz et al., 2004; Alikhan et al., 2003). Klinické projevy a diagnostika TEN Klinické známky hluboké žilní trombózy podle frekvence výskytu jsou: otok končetiny, bolest, dilatace žil, viditelný kolaterální oběh a změny barvy pokožky (Widimský a Malý, 2005) (obrázek 15). V diagnostice využíváme stanovení pravděpodobnosti onemocnění (anamnéza a klinické vyšetření), stanovení D-dimerů, duplexní sonografii a případně 86 flebografie (MR-flebografie, CT-flebografie). V současné době doporučovaný algoritmus diagnózy žilní trombózy (Scarvelis a Wells, 2006) zařazuje stanovení klinické pravděpodobnosti onemocnění jako první krok. Pokud je klinicky nepravděpodobný nález provázen negativitou D-dimerů, je možné uzavřít vyšetření jako negativní. Pozitivita Ddimerů je ověřována duplexní sonografií a při chybějících známkách žilní trombózy bývá vyšetření uzavíráno jako negativní, v opačném případě je zahajována antikoagulační léčba. Obrázek 15. Akutní žilní trombóza ileofemoropopliteální pravé dolní končetiny u 62letého muže (Malý a Masopust, 2010). Nejčastějším příznakem plicní embolie je náhle vzniklá nebo náhle zhoršená klidová dušnost (vyskytuje se u 90–95 % pacientů). Méně časté jsou bolest a další příznaky (Goldhaber, 1999). Klasická triáda symptomů plicní embolie uváděná v učebnicích (dušnost + bolest na hrudi + hemoptýza) se vyskytuje pouze u několika procent nemocných (tabulka 29). Hemoptýza je totiž řídkým jevem, objevuje se většinou jen u nemocných s plicním infarktem. Při rozpoznání žilní trombózy je zahájena léčba i při chybění známek plicní embolie. Pro diagnostiku žilní trombózy je důležitá duplexní sonografie. Tachypnoe a tachykardie jsou nejčastějšími klinickými známkami plicní embolie. Na plicní embolii myslíme také při vzniku synkopy nebo náhle vzniklé hypotenze, často totiž značí masivní plicní embolii (Widimský a Malý, 2005). 87 Tabulka 29. Nejčastější klinické příznaky akutní plicní embolie (podle Goldhaber et al., 1999) Symptomy Výskyt Náhle vzniklá dušnost 82 % Bolest na hrudi jakéhokoliv charakteru 49 % Kašel 20 % Synkopa 14 % Hemoptýza 7% Pro stanovení klinické pravděpodobnosti plicní embolie je možné použít zjednodušený model podle Wellse et al. (2000). Na základě přiřazení bodů jednotlivým příznakům lze podle celkového součtu stanovit diagnózu plicní embolie s nízkou, střední až vysokou pravděpodobností. K diagnostice plicní embolie využíváme EKG, rtg hrudníku, echokardiografii, stanovení D-dimerů, stanovení krevních plynů, analýzu biomarkerů: srdeční troponin T, BNP (brain natriuretic peptide), NT-proBNP (prohormon pro BNP). Zásadní roli hrají zobrazovací metody, zejména spirální CT angiografie, ventilačně-perfuzní scan, eventuálně perfuzní scan hodnocený spolu s rtg snímkem hrudníku, klasická plicní angiografie získaná srdeční katetrizací a digitální subtrakční angiografie. D-dimery jsou konečným výsledkem působení plazminu na fibrin. Plazmin jako proteolytický enzym štěpí nejen fibrin a fibrinogen, ale i faktor V, faktor VIII a protrombin. Štěpné produkty vzniklé štěpením fibrinogenu jsou fibrinogen degradační produkty (FDP), zatímco degradací definitivního, zpevněného fibrinu plazminem vznikají D-dimery. Stanovení D-dimerů v klinické praxi je užitečné k vyloučení diagnózy plicní embolie či žilní trombózy při ambulantním vyšetření, protože výsledek D-dimerů má vysokou negativní predikční hodnotu (Perrier et al., 1999). Pozitivita D-dimerů však provází všechny stavy, které jsou synonymem fibrinemie, např. záněty, nekrózy, nádorová onemocnění, infekce a podobně, což je důvodem jejich nízké specificity. Z těchto důvodů je diagnostická hodnota D-dimerů u hospitalizovaných nemocných velmi problematická. Stanovení D-dimerů se provádí jednak metodami ELISA a LIA, jednak aglutinací z plné krve a latex fixačními metodami. Metody ELISA mají velmi dobrou senzitivitu a průměrnou specificitu. Aglutinační testy z plné krve a latexové testy mají senzitivitu kolem 85 %, která neumožňuje jejich použití k vyloučení plicní embolie nebo žilní trombózy. Naopak rychlé ELISA testy ke stanovení D-dimerů jsou užitečné pro vyloučení plicní embolie a žilní trombózy u nemocných, kteří mají příznaky 88 připomínající tuto diagnózu (Oger et al., 1998). Stanovení D-dimerů má hlavní význam při vyšetřování ambulantních hemodynamicky stabilních nemocných. U hospitalizovaných nemocných je jeho význam menší, protože značná část pacientů má pozitivní test z jiných důvodů (záněty, traumata, stavy po operaci atd.). Stanovení D-dimerů má omezenou hodnotu u nemocných s maligními onemocněními a u pacientů nad 80 let. Léčba a prevence žilní TEN V léčbě plicní embolie se užívají perorální antikoagulancia (antivitaminy K – kumariny), nefrakcionovaný heparin (UFH), nízkomolekulární heparin (LMWH), pentasacharidy (fondaparinux) a trombolytika. Léčba plicní embolie může být aktivní (chirurgická embolektomie, trombolytická – celková x lokální), nebo pasivní – antikoagulační (UFH, LMWH). V rámci sekundární prevence se používají nejčastěji kumariny (warfarin). Léčba žilní trombózy může být také aktivní nebo pasivní. Mezi aktivní přístupy patří trombolytická léčba (celková nebo lokální), trombektomie (cévní chirurg, mechanická trombektomie katétrem). Skupina pasivní léčby žilní trombózy zahrnuje antikoagulační terapie – LMWH, UFH, přímé (dabigatran) a nepřímé (fondaparinux, idraparinux) inhibitory trombinu a inhibitory faktoru Xa (rivaroxaban, apixaban). LMWH je nadále na prvním místě v léčbě žilní trombózy. Způsoby a dávky LMWH nebo UFH jsou prakticky shodné jako u léčby plicní embolie. Léčba žilní trombózy obsahuje také pohybové režimy, kompresivní terapii končetin (kompresivní punčochy s graduovaným tlakem) a v úzce indikovaných případech také zavedení kaválního filtru. Prevenci žilní tromboembolické nemoci můžeme rozdělit na nefarmakologickou (fyzikální metody) a farmakologickou profylaxi. Časné vstávání a časná rehabilitace nemocných po operacích snížily výskyt akutní žilní trombózy. Při malém riziku trombózy stačí v době, kdy nemocní nemohou chodit, cvičení (dorzální a plantární flexe nohou po dobu alespoň jedné minuty každou hodinu). Při malém a středním riziku mají význam elastické antitrombotické punčochy s malým tlakem (komprese nad kotníkem vleže okolo 20 mmHg). Nízkomolekulární heparin je účinnější a bezpečnější nežli nefrakcionovaný heparin, výhodou je podávání jen 1x denně podkožně (s. c.). Je provázen menším výskytem krvácivých komplikací. Mnoho hospitalizovaných nemocných má zvýšené riziko TEN a měli by mít adekvátní farmakologickou profylaxi. Účinnost farmakologické profylaxe nízkomolekulárním heparinem u hospitalizovaných nemocných na interních odděleních MEDENOX, kde byl podáván enoxaparin v dávce 40 mg s. c., prokázaly studie a PREVENT, kde byl 89 aplikován dalteparin 5000 j. s. c. denně (Turpie a Norris, 2004; Leizorovicz et al., 2004; Samama et al., 1999). Ve studii MEDENOX se podání enoxaparinu projevilo ve snížení relativního rizika TEN o 63 % bez zvýšení vedlejších účinků při profylaxi a ve studii PREVENT bylo podání dalteparinu spojeno s významným snížením asymptomatických žilních trombóz u hospitalizovaných nemocných. Rovněž použití pentasacharidu fondaparinuxu, v dávce 2,5 mg s. c. 1x denně, ve studii ARTEMIS ukázalo statisticky významné snížení symptomatické i asymptomatické TEN při zachování bezpečnosti preparátu (Cohen et al., 2006). Preventivní dávky LMWH a nefrakcionovaného heparinu představují nejúčinnější způsoby prevence TEN, snižují výskyt žilních trombóz o 60 %. Velké srovnávací studie ukazují dokonce o něco větší účinnost nízkomolekulárního heparinu. Z těchto důvodů se nízkomolekulární heparin doporučuje zvláště v prevenci při vyšším stupni rizika. Základní principy hemostázy a koagulace Hemostáza Hemostáza je schopnost organismu zastavit krvácení a současně udržet tekutost krve v neporušeném cévním řečišti. Jedná se o složitý mechanismus spojený s řadou pozitivních i negativních zpětných vazeb, který udržuje rovnováhu mezi sklonem ke krvácení (hypokoagulaci) a ke zvýšenému srážení (trombóze – hyperkoagulaci). Stručně se hemostatický systém skládá z tekuté fáze (koagulace a fibrinolýza) a buněčné fáze (převážně destičky společně s endoteliálními buňkami v součinnosti s makrofágy) a systému receptorů a vázaných proteinů, který umožňuje tvorbu trombu v místě, kde je potřeba. Krevní destičky hrají zásadní roli v patogenezi arteriální a žilní trombózy. Krevní destičky se zúčastňují hemostatických procesů tím, že zprostředkují řadu interakcí mezi krví a cévní stěnou v rámci tzv. primární hemostázy. Primární hemostáza je proces tvorby primární hemostatické zátky, na které se účastní zejména krevní destička a cévní stěna, zastavující krvácení. Cirkulující destičky jsou velmi labilní a reagují na změny prostředí. Nejběžněji rozeznávaná reaktivní odpověď je adheze, změna tvaru a agregace. Adheze je přilnutí krevních destiček na jakýkoliv povrch s výjimkou dalšího trombocytu. Agregace je vzájemné spojení krevních destiček mezi sebou s cílem vytvořit trombus. Při aktivaci destičky ztrácí diskoidní tvar a začnou se tvořit pseudopodia. Adheze vyžaduje přítomnost von Willebrandova faktoru, který spojí příslušný receptor cévní stěny a glykoprotein I destiček. Agregace destiček probíhá pomocí komplexu závislého na Ca 2+ , glykoproteinu IIb/IIIa a fibrinogenu. Primární agregační agens je adenosindifosfát. Dalšími induktory agregace je tromboxan A2, kolagen, faktor aktivující destičky a destičkové lipidy. Svoji úlohu v primární 90 hemostáze hrají rovněž adhezivní molekuly a serotonin. Posledním krokem primární hemostázy je retrakce, tj. smrštění vytvořené krevní zátky, převážně za účasti glykoproteinu IIb/IIIa (Matýšková et al., 1999). Proces agregace je znázorněn na obrázku 16. Obrázek 16. Agregace destiček (upraveno podle Gawanz 2002; Urban et al., 2007) Systém koagulační Cílem koagulace je vytvoření pevného fibrinového vlákna. Toho je dosaženo postupnou, pečlivě koordinovanou a regulovanou koagulační kaskádou enzymatických reakcí. Při této reakci jsou faktory, které jsou přítomny v krvi jako neaktivní formy (proenzymy), štěpeny předcházejícím enzymem na aktivní formu. Předpokládá se, že k aktivaci koagulace dojde vytvořením komplexu tkáňového faktoru s faktorem VII, který přímo aktivuje faktor X na Xa (a = aktivovaný). Po aktivaci faktoru Xa následuje tvorba komplexu zvaného protrombináza. Protrombináza je aktivátorem protrombinu (faktor II) a je složena ze stejné koncentrace faktoru Xa, kofaktoru faktoru Va navázaného na povrch negativně nabitých fosfolipidů za přítomnosti Ca2+. Tento komplex štěpí neaktivní protrombin na aktivní trombin. Trombin je klíčovým enzymem hemostatických reakcí. Je jediným koagulačním enzymem, který je schopen štěpit fibrinogen na fibrin. Působením fakoru XIIIa na rozpustný fibrin dochází ke vzniku pevných vazeb mezi vlákny a vytvoří se stabilní nerozpustný fibrin. Fibrin zpevní primární destičkové koagulum a vzniká pevná krevní sraženina. Tím je proces krevního srážení uzavřen (obrázek 17). 91 Podle nového konceptu je koagulace dělena na fáze iniciace, amplifikace a propagace. Podle tohoto konceptu dochází po podnětu nejprve k uvolnění tkáňového faktoru, který aktivuje faktory VII, IX a X, tím dojde k primární generaci trombinu. Této fázi se říká iniciace. Ve fázi amplifikace aktivní proteolytický enzym trombin působí aktivaci faktorů VIII, V a XI, zároveň s aktivací krevní destičky. Ve fázi propagace dochází účinkem trombinu na povrchu aktivované destičky k aktivaci faktoru V, VIII., X. a XI, současně dochází k štěpení fibrinogenu v řetězcích alfa a beta, ke vznikům fibrinových monomezů a ke vzniku fibrinu. 92 Obrázek 17. Koagulace a fibrinolýza. F – faktor, PAI-1 – inhibitor tkáňového aktivátoru plazminogenu, t-PA – tkáňový aktivátor plazminogenu, u-PA – aktivátor plazminogenu urokinázového typu 93 ŽILNÍ TROMBOEMBOLICKÁ NEMOC U PACIENTŮ SE ZÁVAŽNOU DUŠEVNÍ PORUCHOU Úvod Vedle vyššího výskytu obezity, diabetu, hypertenze či dyslipidémie je u jedinců se závažným duševním onemocněním (SMD – severe mental disorders), zejména schizofrenií, také zvýšené riziko patologického krevního srážení. Riziko se zvyšuje při hospitalizaci, imobilizaci a při léčbě antipsychotiky (Jönsson et al., 2012). Diagnostika a léčba TEN bývá u psychiatrických nemocných v důsledku sedace a imobilizace, ale také projevů choroby a nespolupráce nemocných obtížná. Výskyt TEN zhoršuje morbiditu a kvalitu života psychiatrických nemocných. Nerozpoznaná žilní trombóza navíc může mít při poměrně časté plicní embolii fatální následky. Výskyt TEN při léčbě antipsychotiky - farmakoepidemiologické údaje Krátce po objevení antipsychotického působení chlorpromazinu a jeho zavedení do praxe v 50. letech 20. století se v německé literatuře objevily první kazuistiky a retrospektivní studie tromboembolických komplikací u nemocných léčených tímto preparátem a dalšími antipsychotiky (AP) (Brehmer a Ruckdeschel, 1953; Grahmann a Suchenwirth, 1959; MeierEwert et al., 1967). V letech 1958–1961 se u psychiatrických a neurologických pacientů ztrojnásobilo riziko žilní trombózy ve srovnání s obdobím 1915–1922 (Thomassen et al., 2001). Studie prováděné v letech 1953 – 1984 ukazovaly na souvislost závažných duševních poruch a antipsychotik s žilním tromboembolizmem (Hägg et al., 2008). Větší pozornost je tématu věnována až v novém tisíciletí. Zvýšený zájem odstartovala Walkerova studie (1997) se zjištěním, že nemocní léčení v současné době klozapinem mají vyšší mortalitu na plicní embolii než pacienti užívající klozapin v minulosti. Poté Zornberg a Jick (2000) dokumentovali signifikantně zvýšené riziko TEN při medikaci antipsychotiky první generace (APG) s nejvyšší incidencí příhod v prvních měsících léčby. Vyšší riziko bylo u bazálních antipsychotik oproti incizivním. Nemocných s antipsychotiky druhé generace (ADG) byl v této studii zařazen malý počet. V retrospektivní analýze zahrnující pacienty starší 65 let byl zvýšený počet hospitalizací pro TEN spojen s léčbou AP (risperidon, olanzapin, klozapin a quetiapin), ne však při léčbě fenothiaziny (Liperoti et al., 2005). ADG jsou poměrně často používána u starších pacientů s demencí. Tito pacienti jsou zpravidla méně mobilní a mají řadu rizikových faktorů pro vznik TEN. Vyšší výskyt fatální plicní embolie u psychiatrických nemocných byl nalezen i v práci Thomassena et al. (2001) 94 vycházející z pitevních zpráv a dat z případové Leiden Thrombophilia Study. Parkin a spolupracovníci (2004) analyzovali databázi úmrtí na plicní emboli na Novém Zélandu. Nemocní užívající nízkopotentní APG měli výrazně vyšší riziko fatální PE než kontrolní skupina. Nejčastěji se jednalo o thioridazin. V japonské pitevní studii (Hamanaka et al., 2004) z 28 lidí, kteří zemřeli na PE, jich 8 užívalo antipsychotika (z toho 4 ADG). Ve francouzské studii EDITH (Etude des Déterminants/Interaction de la Thrombose veineuse) zaměřené na různé rizikové faktory byla expozice antipsychotikům spojena s dvojnásobným rizikem vzniku TEN. Pokud byla použita v antipsychotické indikaci (ne v hypnotické či jako prokinetika), riziko bylo 3,5krát vyšší. Autoři nenalezli vztah mezi podáváním antidepresiv a TEN (Lacut et al., 2007). Švédská mortalitní studie (Jönsson et al., 2008) ukázala zvýšené riziko fatální plicní embolie při užívání ADG (klozapin, olanzapin) a nízkopotentních APG (zejména levomepromazin). Stejná autorka publikovala studii případů a kontrol z dánského registru (Jönsson et al., 2009). Zjistila dvojnásobné riziko vzniku TEN u pacientů užívajících antipsychotika v posledních třech měsících oproti populaci bez antipsychotické terapie. Při rozdělení na skupiny bylo nejvyšší riziko při užívání ADG. Nižší riziko znamenalo podávání nízkopotentních APG a nejnižší užívání vysokopotentních APG. Recentní studie případů a kontrol zahrnovala 25 532 pacientů s TEN (Parker et al., 2010). Ke každému případu byly přiřazeny čtyři odpovídající kontrolní pacienti. Nemocní, kterým bylo v uplynulých 2 letech předepsáno antipsychotikum, měli o 32 % vyšší riziko vzniku TEN než pacienti neléčení antipsychotiky. Pokud užívali antipsychotickou léčbu v současné době, bylo riziko vyšší o 56 % (OR 1,56; 95% CI 1,39-1,75). Riziko tromboembolizmu v prvních třech měsících léčby antipsychotikem bylo dvojnásobné (OR 1,97; 95% CI 1,66-2,33). Porovnáním jednotlivých skupin antipsychotik autoři zjistili vyšší riziko TEN při léčbě ADG oproti APG a nízkopotentními preparáty oproti vysokopotentním. Z jednotlivých preparátů bylo riziko více než dvojnásobné u haloperidolu (OR 2,17; 95% CI 1,55-3,02) a quetiapinu (OR 2,81; 95% CI 1,75-4,50). Významným rizikovým faktorem byl věk. Celkový výskyt TEN byl 4 (3-5) případů na 10 000 nemocných léčených po dobu jednoho roku. U pacientů nad 65 let věku toto riziko stouplo na 10 (7-13). To potvrzuje výsledky studie Liperoti et al. (2005). Naopak kanadská (Ray et al., 2002) a recentní německá studie (Kleijer et al., 2010) významnou souvislost mezi podáváním antipsychotik a rizikem TEN u lidí vyššího věku nezjistily. Roli hrála také dávka léková forma antipsychotika. Při použití maximální dávky antipsychotika byla pravděpodobnost TEN vyšší než při nízkých dávkách do 25 % doporučené denní dávky léku (OR 2,59; 95% CI 1,27-5,29 vs. OR 1,26; 95 95% CI 1,17-1,36). Podání injekční formy léku bylo spojeno s více než trojnásobným rizikem TEN (OR 3,24; 95% CI 2,04). Studie ukázala na preskripční zvyklosti ve Velké Británii. Kolem ¾ všech nemocných užívajících antipsychotikum mělo předepsáno prochlorperazin pro nauzeu, zvracení či vertigo. Pouze menšina lidí dostávala antipsychotikum v indikaci léčby psychózy nebo agitovanosti u demence. Allenet et al. (2011) analyzovali data více než 28 miliónů nemocných z roku 2006. AP užívalo 450 951 jedinců (1.6 %). Preskripce AP byla spojena s významně vyšším rizikem vzniku plicní embolie ve srovnání s ostatní populací (OR 1.17; 95% CI 1.13-1.21). Nejrizikovější se jevil klozapin. Naopak nejmenší riziko PE měli nemocní užívající quetiapin a aripiprazol. Nebyl rozdíl mezi antipsychotiky první a druhé generace. Souhrn studií je v tabulce 30. Gallerani et al. (2012) analyzovali data pacientů hospitalizovaných v letech 2004-2010 na interním oddělení místní nemocnice (n=49 335). Z 494 pacientů užívajících risperidon 5,2 % (n=26) dostalo plicní embolii. U čtyř nemocných nebyly zjištěny žádné známé rizikové faktory TEN. Jednalo se o pacienty ve věku 61-87 let. Autoři upozorňují na možnou souvislost vzniku TEN s podáváním risperidonu a nutnost dodržování indikací antipsychotik, zejména pak u seniorů. Tabulka 30. Souhrn základních studií zabývajících se rizikem TEN při léčbě antipsychotiky Věk Soubor 67 072 současných a 10–54 Roky 1991–1993 Uspořádání studie studie z registru hlášení bývalých uživatelů klozapinu Sled. M, PE Relativní riziko (95% CI) rate ratio, v současnosti vs. v minulosti užívající klozapin: 5,2 (0,7–38,6) <60 1990–1998 APG: AOR 7,1 (2,3–22) (2000) Zornberg a Jick Walker et al. (1997) Studie bez rozlišení na podskupiny. studie případů a kontrol 29 952 užívajících AP TEN np: AOR 24,1 (3,3–172,7) vp: AOR 3,3 (0,8–13,2) 18–60 kazuist. série ze švédské spontánně hlášené databáze NÚ případy TEN odhad rizika byl 1 případ TEN studie případů a kontrol PE; 300 zdravých na 2000–6000 pacientů léčených klozapinem 75 subjektů s fatální 15–59 1989–2000 1990–1998 (2000) (2004) Parkin et al. Hägg et al. 96 APG: AOR 9,7 (2,3–40,9) PE np: AOR 29,3 (2,8–308,2) kontrol Liperoti et al. (2005) ADG: AHR 2,01 retrospektivní kohortová ≥65 1998–1999 (1,50–2,70) studie 19 940 nově užívajících AP; TEN 112 078 neužívajících APG: AHR 1,02 (0,67–1,55) >1 AP: AHR 4,80 (2,29–10,10) ≥65 22 514 užívajících studie AP; 33 033 kontrol retrospektivní studie prevalence s kontrolní – 1998–2002 1996 –2004 retrospektivní kohortová (0,95–1,27) TEN haloperidol: AHR 1,43 (1,18–1,74) skupinou 18-60 Hamanaka et al. (2004) Masopust et al. (2007) 1994–2000 Ray et al. (2002) AP: AHR 1,10 studie případů a kontrol 1125 pitevních případů 266 případů; 274 kontrol PE TEN AP: AOR 10,49 (3,95–27,85) AP: OR 2,8 (1,0-7,6) >18 2000–2004 (2007) Lacut et al. AP: OR 3,5 (2,0–6,2) studie případů a kontrol 677 případů; 677 kontrol TEN APG: OR 4,1 (2,1–8,2) ADG: OR 2,7 (0,7–10,0) 97 významně více případů 1975–2004 1992–2005 databáze NÚ WHO – Hägg et al. (2008) Jönsson et al. (2008) TEN, než bylo očekáváno: 3,2 mil. hlášených NÚ celosvětově TEN klozapin (n = 375) olanzapin (n = 91) sertindol (n = 9) 18–65 np: AOR 2,39 (1,46–3,92) retrospektivní studie prevalence 14 439 případů PE ADG: AOR 6,91 (3,95–12,10) 1997–2005 1998 –2008 ADG: ARR 2,47 >18 Jönsson et al. (2009) Kleijer et al. (2010) AP: ARR 1,99 (1,69–2,34) studie případů a kontrol 5999 případů; 59 990 kontrol TEN (1,87–3,28) np: 2,11 (1,51–2,95) vp: 1,82 (1,46–2,27) ≥60 studie případů a control 111 818 případů; 447 272 kontrol TEN AP: OR 0,9 (0,7-1,1) AP: AOR 1,32 (1,23-1,42) (1,37-2,17) 16-100 1996 –2007 Parker et al. (2010) ADG: AOR 1,73 studie případů a kontrol 25 532 případů; 89 491 kontrol TEN APG: AOR 1,28 (1,18-1,38) np: AOR 1,99 (1,52-2,62) vp: AOR 1,28 (1,18-1,38) 98 APG: AOR 1.19 450 951užívajících retrospektivní kohortová AP; studie 28 272 820 ≥18 2006 Allenet et al. (2011) AP: AOR 1.17 (1.13-1.21) (1.13-1.25) PE neužívajících AP ADG: AOR 1.15 (1.09-1.21) Klozapin: AOR 1.46 (1.05-2.02) AP – antipsychotika; APG – antipsychotika první generace; np – nízkopotentní APG; vp – vysokopotentní APG; ADG – antipsychotika druhé generace; TEN – žilní tromboembolismus; PE – plicní embolie; AOR – upravené odds ratio; AHR – upravené hazard ratio; ARR – upravené risk ratio; WHO – Světová zdravotnická organizace; M – mortalita Podle britské databáze agentury MHRA (Medicines and Healthcare Products Regulatory Agency) bylo v letech 1963-2008 hlášeno 303 případů (146 PE, 101 HŽT a 56 PE + HŽT) pravděpodobného nežádoucího účinku TEN v souvislosti s léčbou AP. Více než třetina byla fatálních. Polovina případů byla ve spojistosti s podáváním klozapinu (117). Následoval Olanzapin (35), risperidon (33), chlorpomazin (12), quetiapin (11), haloperidol (6), flupentixol (5) a trifluoperazin, zciklopentixol a aripiprazol (po 4 případech). Pouze jedno hlášení se týkalo sertindolu a zotepinu a žádné paliperidonu, perfenazinu, pimozidu, sulpiridu, amisulpridu nebo levomepromazinu (MHRA, 2008). Antipsychotika druhé generace a žilní tromboembolická nemoc V případě jednotlivých ADG (s výjimkou klozapinu) zatím máme k dispozici omezená data o vztahu jejich podávání ke vzniku TEN u pacientů mladších 65 let. Publikována byla řada kazuistik a kazuistických sérií. Na možnou spojitost mezi risperidonem a masivní plicní embolií, která byla ve většině případů infaustní, ukazují data z japonské populace (Kamijo et al., 2003; Hamanaka et al., 2004) i u staších nemocných (Gallerani et al., 2012). Popsáno bylo několik případů vzniku TEN po zahájení léčby olanzapinem (Waage a Gedde-Dahl, 2003; Hägg et al., 2003; Toki et al., 2004; del Conde a Goldhaber, 2006; Borras et al., 2007; Kannan a Molina, 2008; Malý et al., 2009). Hägg se spolupracovníky (2008) analyzovali údaje z databáze WHO obsahující hlášení nežádoucích účinků antipsychotik. Robustní souvislost výskytu TEN byla zjištěna u skupiny antipsychotik druhé generace. Naopak skupina nízko- i vysokopotentních APG 99 nebyla spojena s významně vyšším výskytem TEN. Při léčbě klozapinem, olanzapinem, zuclopenthixolem a sertindolem byl častěji hlášen výskyt TEN než při léčbě jinými antipsychotiky (tabulka 31). Zaznamenán byl případ pacienta s rekuretními tromboembolickými příhodami při léčbě olanzapinem a risperidonem. Nemocný byl úspěšně převeden na amisulprid, preparát neblokující 5-HT2A receptory (Borras et al., 2007). Kromě amisulpridu nejsou v literatuře kazuistiky o výskytu TEN u nemocných léčených „metabolicky šetrnými“ ziprasidonem a aripiprazolem. Tabulka 31. Případy TEN při léčbě antipsychotiky podle databáze Monitorovacího centra WHO v Uppsale (upraveno podle Hägg et al., 2008) Antipsychotika Počet hlášení TEN IC025 Vysokopotentní APG 88 –0,5 Flupentixol 9 –0,8 Flufenazin 8 –1,6 Haloperidol 41 -0,7 Perfenazin 7 –1,2 Zucklopentixol 10 0,2 Nízkopotentní APG 46 –1,0 Chlorpromazin 14 –1,8 Levomepromazin 6 –1,8 Melperon 4 –0,3 Thioridazin 12 –1,6 ADG 620 0,7 Amisulprid 2 –2,6 Aripiprazol 4 –1,0 Klozapin 385 0,9 Olanzapin 99 0,5 Quetiapin 20 –0,2 Risperidon 91 –0,1 Sertindol 6 0,3 Ziprasidon 13 –0,2 Zotepin 3 –0,6 IC025 – statistický indikátor významnosti vztahu léku k nežádoucímu účinku (vztah mezi lékem a nežádoucím účinkem je považován za statisticky významný, pokud je IC 025 0), APG – antipsychotika první generace, ADG – antipsychotika druhé generace, TEN – tromboembolická nemoc 100 Nedávno byla publikována první metaanalýza studií sledujících vztah léčby antipsychotiky a výskytu TEN (Zhang et al., 2011). Autoři zahrnuli sedm studií případů a kontrol z databáze PubMed. Riziko vzniku TEN při antipsychotické léčbě bylo více než dvojnásobné (OR 2,39; 95% CI 1,71-3,35) oproti kontrolám. Při rozdělené preparátů do skupin byla nejrizikovější nízkopotentní antipsychotika (OR 2,91; 95% CI 1,81-4,71), následovaná antipsychotiky druhé generace (OR 2,20; 95% CI 1,22-3,96) a klasickými neuroleptiky (OR 1,72; 95% CI 1,31-2,24). Nejbezpečnější z pohledu tromboembolických příhod byly vysokopotentní preparáty (OR 1,58; 95% CI 1,50-1,67) (obrázky 18 a 19). Obrázek 18. Forest plot – riziko TEN při léčbě antipsychotiky první generace (a) a druhé generace (b) (upraveno podle Zhang et al., 2011). 101 Obrázek 19. Forest plot – riziko TEN při léčbě nízkopotentními (a) a vysokopotentními (b) antipsychotiky (upraveno podle Zhang et al., 2011). Chapelle a spolupracovníci (2012) doplnili Zhangovu metaanalýzu o dvě dostupné kohortové studie (Ray et al., 2002 a Liperoti et al., 2005). Výsledkem byla menší, ale stále silná souvislost mezi užíváním AP a rizikem TEN (OR 1,84; 95% CI 1,39-2,44). Riziko bylo vyšší u nemocných, kteří užívali antipsychotikum v době TEN nebo posledních 3 měsících (OR 1,85; 95% CI 1,37-2,50) než u pacientů dostávajících AP 3-12 měsíců před tromboembolickou příhodou (OR 1,65; 95% CI 1,51-1,80). Tento nález podporuje příčinnou 102 souvislost mezi antipsychotiky a TEN. Důkazy pro tvrzení, že AP jsou nezávislým rizikovým faktorem TEN, ale zatím nemáme. Všechny uvedené studie jsou limitovány svým uspořádáním retrospektivních analýz případů a kontrol. Omezením je velká heterogenita zahrnutých poruch, dávek a délky trvání antipsychotické léčby i etiologie výskytu TEN. Výsledky jsou nicméně poměrně konzistentní. Ukazuje se, že riziko TEN je nejvyšší v prvních třech měsících po započetí antipsychotické léčby. Celkové riziko při užívání antipsychotik je oproti neužívání přibližně dvojnásobné. Nejrizikovější skupinou jsou nízkopotentní preparáty. Klozapin a žilní tromboembolická nemoc Klozapin je antipsychotikem, u kterého máme k dispozici opakující se farmakoepidemiologické údaje o souvislosti s TEN. Hägg na základě analýzy (2000) odhadl incidenci TEN 1 : 2000–6000 jedinců léčených klozapinem za 1 rok. FDA (Food and Drug Administration) na základě hlášení o nežádoucích účincích léků zjistila celkové riziko úmrtí v souvislosti s plicní embolií při terapii klozapinem 1 : 3450 jedinců za 1 rok (Knudson et al., 2000). FDA zaznamenala 99 relevatních hlášení výskytu TEN v souvislosti s léčbou klozapinem v letech 1990–1999 (Kortepeter et al., 2002). Walker a spolupracovníci (1997) ve velké mortalitní studii potvrdili antisuicidální efekt klozapinu a na druhé straně zjistili signifikantně vyšší počet fatálních TEN u nemocných užívajících klozapin. V literatuře bylo navíc popsáno 22 kazuistik výskytu TEN při léčbě klozapinem (Paciullo, 2008). Průměrný věk těchto pacientů byl 38 let, pro výskyt tromboembolismu tedy nízký. Ve 44 % případů došlo k úmrtí pacienta. Data z Velké Británie ukazují, že riziko vzniku fatální agranulocytózy při léčbě klozapinem je nižší než riziko fatální plicní embolie (1 : 10 000 vs. 1 : 4500) (Taylor et al., 2007). Mezi možné mechanismy vedoucí k TEN při podávání klozapinu patří sedace a obezita redukující pohyb a vedoucí k žilní stáze. Obezita je navíc nezávislým rizikovým faktorem TEN. Spolupodílet se může serotoninem navozená agregace destiček při vysoké afinitě klozapinu k 5-HT2A receptorům. Prokázán byl vliv klozapinu na zvýšení adheze a agregace destiček in vitro (Axelsson et al., 2007). Dalším zvažovaným faktorem je klozapinem indukovaná tvorba antifosfolipidových protilátek (APA) s protrombogenním efektem (Hägg et al., 2009), popř. elevace hsCRP při zahájení léčby s negativním dopadem na poškození endotelu (Löffler et al., 2010). Vzhledem k riziku je doporučeno monitorování příznaků TEN zejména v prvních třech měsících podávání klozapinu (Taylor et al., 2007). Je třeba vzít v úvahu, že nemocní léčení klozapinem jsou vzhledem k potenciálním závažným 103 nežádoucím účinkům (agranulocytóza, myokarditida a kardiomyopatie, epileptické paroxysmy) většinou pečlivě sledováni, a komplikace tak mohou být častěji hlášeny. V této souvislosti je zajímavý nález finské kohortové studie (Tiihonen et al., 2009). Léčba klozapinem byla spojena s nejnižší mortalitou (včetně kardiovaskulárních příčin) ze všech antipsychotik. V souboru pacientů Psychiatrické kliniky Lékařské fakulty a Fakultní nemocnice v Hradci Králové s diagnózou schizofrenie dlouhodobě léčených klozapinem (n = 38) a depotním oxyprotepinem (n = 44) jsme porovnávali výskyt TEN. Pacienti léčení klozapinem měli TEN ve třech případech (z toho dva nemocní recidivující TEN). Nikdo z léčených oxyprotepinem neprodělal TEN. Z laboratorních RF u pacientů s TEN jsme nalezli mutaci FV Leiden (3x), antifosfolipidový syndrom (2x), hormonální terapii a obezitu. Antifosfolipidový syndrom mohl mít s klozapinem kauzální souvislost. Dalšími nežádoucími účinky zaznamenanými při léčbě klozapinem v tomto souboru byly trombocytopenie, neutropenie, epileptický paroxysmus, elevace transamináz a sedace. Z výše uvedených pacientů, kteří měli TEN při terapii klozapinem, byl nejzajímavější případ 53leté nemocné léčené od 18 let pro schizoafektivní poruchu. Tato po interní stránce zdravá normostenická žena, nekuřačka, byla přijata pro spontánní masivní plicní embolizaci s obrazem akutního cor pulmonale nezjištěného zdroje. Užívala dlouhodobě lithium, klozapin a antidepresivum citalopram. Plicní embolizace byla úspěšně léčena systémovou trombolýzou (rt-PA, altepláza) a heparinem (UFH i LMWH) a následně byla nastavena orální antikoagulační terapie kumariny. Pacientka měla negativní rodinnou i osobní anamnézu TEN. Vyjma užívání transdermální hormonální substituční terapie v důsledku nepravidelného menstruačního cyklu nebyl nalezen jiný klinický rizikový faktor TEN včetně malignity. Vstupní aktivovaný parciální tromboplastinový čas (APTT) byl reproducibilně a bez přítomnosti antikoagulancia výrazně prodloužený (nemocná 68,3 s – kontrola 33,2 s). Ani po 2 hodinách inkubace s normální plazmou nedošlo ke korekci APTT testu a APTT citlivého na lupus anticoagulans. Test s hexagonálními fosfolipidy byl opakovaně i v odstupu 6 měsíců od akutní příhody pozitivní (>15 s). Antikardiolipinové protilátky i protilátky proti ß2-glykoproteinu I byly v mezích normy. V rámci vyšetření dalších trombofilních stavů byla kromě protilátky lupus anticoagulans navíc zjištěna rezistence na aktivovaný protein C. Genetickým vyšetřením byla potvrzena heterozygotní mutace faktoru V Leiden. V případě prezentované nemocné měla na vzniku plicní embolizace vliv hormonální terapie, přítomnost 104 vrozeného trombofilního stavu při mutaci FV Leiden a antifosfolipidový syndrom. Domníváme se, že se může jednat o sekundární, klozapinem navozený antifosfolipidový syndrom. Tato diagnóza by mohla být definitivně potvrzena, pokud by po vysazení klozapinu došlo k vymizení protilátky typu lupus anticoagulans. Terapie klozapinem je pro danou nemocnou vzhledem k tíži psychiatrického onemocnění nezbytná. I z důvodu hrozící rebound psychózy byl po dohodě s psychiatrem klozapin ponechán. V současné době, po uplynutí 10 let od plicní embolizace, přetrvává laboratorně přítomnost lupus anticoagulans. Proto je pacientka nadále účinně warfarinizována, klinicky je bez potíží. Mechanizmy uplatňující se v etiopatogenezi TEN při léčbě antipsychotiky Mechanické poškození cévní stěny se většinou u psychiatrických nemocných, pokud nejsou krátce po operaci nebo úrazu, neuplatňuje. Výjimkou je poranění či zhmoždění končetin, ke kterému může dojít při fyzickém omezení. Samotné stlačení s následkem okluze žil při kurtaci je rizikem. Pomocí měření parametrů fibrinolýzy byla prokázána zvýšená aktivace krevního srážení při stlačení končetiny manžetou tonometru. Také zánět endotelu a jeho dysfunkce jsou spojeny s trombogenezí a aterogenezí. Funkci cévního endotelu narušují různé vlivy: vysoký krevní tlak, hyperglykémie, LDL cholesterol, hyperhomocysteinémie nebo kouření. Tyto faktory jsou často přítomny již u mladých nemocných s psychózou a v průběhu léčby se mohou dále zhoršovat. Zvlášť u hospitalizovaných nemocných se uplatňuje žilní stáza. Životní styl pacientů dlouhodobě léčených antipsychotiky je charakterizován nedostatkem pohybu, špatnou životosprávou a nárůstem tělesné hmotnosti. Již samotná hospitalizace a s ní spojená různá míra imobilizace je rizikovým faktorem TEN. Prolongovaná hospitalizace podle Leiden Thrombophilia Study zvyšuje riziko TEN více než 11krát (Rosendaal, 1999). Pacienti se závažnými duševními poruchami bývají hospitalizováni často a dlouhodobě. Antipsychotika a nezřídka současně podávané benzodiazepiny způsobují sedaci a dochází k celkové redukci pohybu, což přispívá k žilní stáze. S nejvyšší mírou sedace je spojena léčba nízkopotentními APG, klozapinem a částečně olanzapinem (Stahl et al., 2009). Významnou roli hraje také imobilizace v důsledku fyzického omezení (Hem et al., 2001). Alarmující skutečností vyplývající z kazuistických sdělení je postižení převážně mladých jedinců po nepříliš dlouhé době znehybnění. Základním etiologickým faktorem je v těchto případech omezená hybnost spojená s žilní stázou. Protrombogenně působí i poranění končetiny při fyzickém omezení či stlačení končetiny kurty. Vedle TEN mohou být příčinou smrti při fyzickém omezení asfyxie nebo kardiální obtíže (Lazarus, 2001). Může dojít k aspiraci nebo tupému poranění hrudníku. 105 Negativní vliv mají katecholaminy vyplavené při stresu během fyzického omezení. Rizikem jsou také další stavy spojené s imobilizací – katatonie, stupor a neuroleptický maligní syndrom s horečkou a rabdomyolýzou, kdy dochází k hyperkoagulačnímu stavu (Van Harten et al., 1995; Hem et al., 2001; Gallerani et al., 2012). Rizikové faktory TEN u hospitalizovaných psychiatrických pacientů shrnuje tabulka 32. Tabulka 32. Rizikové faktory žilní tromboembolické nemoci u hospitalizovaných psychiatrických pacientů. Dlouhodobá hospitalizace Imobilizace v důsledku fyzického omezení Katatonní stavy, stupor, neuroleptický maligní syndrom Celkové omezení pohybu Dehydratace Obezita Tlumivá farmakoterapie (benzodiazepiny) Podávání antipsychotik Hyperprolaktinemie Hyperhomocysteinemie Diagnóza schizofrenie a bipolární afektivní poruchy Třetím faktorem trombogeneze jsou abnormality koagulačních dějů (aktivace koagulace). V této oblasti došlo v posledních letech k významnému posunu ve znalostech. Samotná diagnóza schizofrenie a bipolární afektivní poruchy je spojena se zvýšeným rizikem žilního tromboembolismu. V dánské práci, která vycházela z rozsáhlého registru psychiatrických nemocných (téměř 26 000 pacientů), byla vyšší incidence plicní embolie u nemocných s bipolární afektivní poruchou, a to zejména u mužů. Naopak vyšší incidence plicní embolie byla nalezena u žen s diagnózou schizofrenie (Strudsholm et al., 2005). Poslední observační studie a pitevní studie ukazují na relativně vysokou incidenci plicní embolie mezi pacienty se schizofrenií a dalšími psychotickými poruchami. Na druhé straně tyto práce obsahovaly málo nebo žádné informace o současné léčbě antipsychotiky. V akutní 106 fázi psychotického onemocnění dochází ke zvýšenému uvolňování adrenalinu, který také stimuluje agregaci destiček (Hindersin et al., 1984; Lazarus, 2001). V naší studii jsme zjistili významně zvýšenou aktivaci markerů trombogeneze (sP-selektin, D-dimery, FVIII) u pacientů s první atakou psychózy před započetím antipsychotické terapie oproti zdravým dobrovolníkům (Masopust et al., 2011). Elevace markerů trombogeneze přetrvávala i po 1 roce léčby. Některá psychofarmaka jsou spojena se zvýšenou hladinou antifosfolipidových protilátek. Jedná se o protilátky proti plazmatickým proteinům (fosfolipid-dependentní) vázaným na negativně nabitý, nejčastěji fosfolipidový povrch. Jde o velmi nehomogenní skupinu protilátek, které různě významně a různým způsobem zasahují do procesu krevního srážení a výsledkem tohoto působení zpravidla bývá trombofilie. Titr APA zvyšují antipsychotika první generace zastoupená nejvíce chlorpromazinem (Schwartz et al., 1998; Canoso et al., 1990) a klozapin (Hägg et al., 2000; Davis et al., 1994). Na druhou stranu se zvýšený titr protilátek objevuje u nemocných se schizofrenií již primárně. Firer et al. (1994) zjistili zvýšený výskyt antikardiolipinových protilátek (ACLA) IgG ve skupině nemocných schizofrenií i jejich příbuzných ve srovnání s kontrolním souborem zdravých dobrovolníků. ACLA IgM byly signifikantně více zastoupeny u nemocných. V 75 % rodin měl nejméně jeden člen pozitivní ACLA a stejný nález byl většinou také u nemocného příbuzného. Vysoká prevalence autoprotilátek (APA, antinukleární protilátky nebo revmatoidní faktor) byla prokázána u 70 % jedinců ze souboru 184 mužů léčených neuroleptiky (Canoso et al., 1990). Chengappa et al. (1991) prokázali vyšší pozitivitu ACLA IgG oproti zdravým kontrolám (16,5 % vs. 4%), stejně jako ACLA IgM (12 % vs. 2 %). Dousd neléčení pacienti s první epizodou z tohoto souboru měli pozitivní oba subtypy ACLA v 16,7 % případů. Léčba neuroleptiky byla spojena ze zvýšením titru ACLA IgM. Antipsychotická terapie primárně zvýšený titr APA ještě elevovala. Tím roste riziko vzniku tromboembolických komplikací. V práci Shena et al. (2009) byla prokázána souvislost mezi sérovými hladinami klozapinu a zvýšeným titrem APA u pacientů se schizofrenií. Rovněž terapie risperidonem u schizofreniků byla spojena s vyšším výskytem APA (ACLA 10 %, LA 16,7 %) ve srovnání s běžnou populací (Schwartz et al., 2009). Halacheva se spolupracovníky (2009) uvádějí zvýšení titru ACLA u nemocných schizofrenií před zahájením a po terapii antipsychotiky, ale bez vazby na psychotické symptomy a podávanou léčbu. Při separátní analýze 5 pacientů s již primární pozitivitou ACLA IgM autoři zjistili, že v těchto případech došlo k poklesu titru protilátek. Proto nálezy považují za odraz autoimunitní reaktivity u schizofrenie a ne za důsledek podávání antipsychotik. Sirota et al. (2006) nalezli napoak snížené plazmatické 107 hladiny ACLA u pacientů s první atakou schizofrenie a akutní exacerbací chronické psychózy oproti nemocným s diagnózou bipolární poruchy, schizoafektivní poruchy a zdravým dobrovolníkům. Autoři se domnívají, že pokles titru může souviset s konsumpcí protilátek. ACLA by se mohly vázat na množství apoptotických buněk v mozku při akutní psychóze a jejich hladina v séru pak může být nízká. Různorodé nálezy hladin APA mohou být způsobeny genetickým základem, heterogenitou psychotických onemocnění, ale i rozdíly v laboratorní metodice jednotlivých studií (Halacheva et al., 2009). U nemocných schizofrenií bylo již dříve zjištěno narušení membránových fosfolipidů erytrocytů a trombocytů. Podobné abnormality se objevily ve frontálních lalocích dosud neléčených pacientů s první epizodou schizofrenie. Zvažována je tedy role autoimunitních mechanizmů s produkcí autoprotilátek v etiologii a patofyziologii schizofrenního onemocnění (Jones et al., 2005). Antifosfolipidové protilátky (nejvíce zřejmě ACLA) mohou být markerem autoimunitní reaktivity nebo přímo zasahovat do fosfolipidového metabolismu u schizofrenie. Zajímavé by bylo měřit ACLA v mozkomíšním moku a hledat tak odpověď, zda protilátky přispívají k patologickým procesům v mozku nebo jsou jen sekundárním jevem způsobeným abnormalitami membrán. V případě APA se předpokládá nutnost souběhu dvou faktorů. Prvním je přítomnost APA v oběhu a druhým nějaký lokální trombogenní spouštěč. Pacienti s psychózou a zvýšeným titrem APA (tedy zhruba 1/3 nemocných) mají vyšší riziko úmrtí z kardiovaskulárních a respiračních příčin při podávání antipsychotik nebo při fyzickém omezení (Leuci et al., 2007). V izraelské studii měli pacienti s chronickou schizofrenií častěji zvýšený titr ANA (20 %) než zdraví dobrovolníci (5 %), bez ohledu na to zda užívali antipsychotika či nikoliv (Spivak et al., 1995). Podobný byl nález v jiné práci u nemocných schizofrenií I depresivní poruchou (Laske et al., 2008). Pacienti se schizofrenií měli také více protilátek proti trombocytům (Spivak et al., 2009). Při léčbě antipsychotiky, zejména fenothiaziny, dochází ke zvýšené agregaci destiček (Boulin et al., 1978). Serotonin je zapojen do primární hemostázy. Zvýšená agregace destiček indukovaná serotoninem byla popsána při léčbě fenothiaziny. Velká afinita klozapinu a risperidonu k 5-HT2A receptorům může být příčinou 5-HT2A-indukované zvýšené agregace destiček (Kamijo et al., 2003). Při depresi, která je u schizofrenie často přítomna, dochází ke změnám v serotoninovém metabolismu nejen v neuronech, ale také periferně na trombocytech. Dalším faktorem podporujícím krevní srážlivost může být zvýšená sekrece adrenalinu v akutním psychotickém stavu (Lazarus, 2001). U klozapinu byl prokázán vliv na 108 zvýšenou přilnavost (adhezi) a agregaci trombocytů in vitro (Axelsson et al., 2007). Klozapin tak zřejmě působí přes serotonin, fibriongen nebo MAPK (mitogen-activated protein kinase). V dalších in vitro studiích klozapin agregaci naopak snižoval (Shedel et al., 2010; DietrichMuszalska et al., 2010a). Negativní vliv antipsychotik na krevní destičky ukázaly výsledky recetní experimentální práce (Oruch et al., 2009). V jiných studiích nebyl prokázán přímý efekt risperidonu, olanzapinu nebo haloperidolu na aktivitu krevních destiček nebo plazmatické koagulace; olanzapin snižoval ADP-indukovanou agregaci destiček in vitro (De Clerck et al., 2004; Dietrich-Muszalska et al., 2010a; Dietrich-Muszalska et al., 2010b). Praktický dopad těchto nálezů je těžko odhadnutelný, protože nebyly opakovány v klinických studiích (Hägg et al., 2012). Carrizo et al. (2008) nezjistili rozdíl mezi koagulačními markery a zánětlivými markery u nemocných schizofrenií léčených antipsychotiky a jejich příbuznými prvního stupně. Vedle vlivu antifosfolipidových protilátek a aktivace destiček se uvažuje také o faktoru hyperprolaktinémie. Zvýšení hladiny prolaktinu se objevuje zejména při léčbě klasickými neuroleptiky, z druhé generace dlouhodobě zvyšují prolaktiemii risperidon a amisulprid. Přechodná elevace může být spojena s léčbou olanzapinem, zotepinem a ziprasidonem. Quetiapin a aripiprazol prolaktinemii nezvyšují (Švestka et al., 2007). Wallaschofski se spolupracovníky na základě klinických pozorování stanovili hypotézu, že zvýšená hladina prolaktinu je zahrnuta v procesu aktivace destiček (Wallaschofski et al., 2001). U pacientů s hyperprolaktinémií navozenou antipsychotiky byla zjištěna statisticky významně vyšší stimulace destiček oproti kontrolám s hladinami prolaktinu v normě. Hladiny prolaktinu významně korelovaly s ADP-stimulovanou expresí markeru aktivace destiček Pselektinu (Wallaschofski et al., 2003). Popsán byl případ 19 leté pacientky s fatální TEN při výrazné hyperprolaktinemii v průběhu léčby risperidonem a olanzapinem (Rousseau, 2010). Metabolické účinky antipsychotik jako nárůst tělesné hmotnosti, hyperleptinémie, hyperglykémie a dyslipidémie jsou rizikovými faktory TEN a zasahují do koagulačních a fibrinolytických dějů (Dunn a Grant, 2005; Liperoti, 2010). Obezita a další kardiovaskulární rizikové faktory se vyskytují u nemocných se schizofrenií častěji než u obecné populace (DeHert et al., 2011a). Obezita (BMI 30) je spojena s dvojnásobným zvýšením výskytu žilní trombózy. Obézní jedinci mají vyšší hladinu faktoru VIII a IX (Abdollahi et al., 2003). Trombofilní stav způsobuje také snížení fibrinolytické aktivity i kapacity. Abdominální obezita je spojena s působením hormonálně aktivních působců a vede k prokoagulačnímu a prozánětlivému stavu s rizikem vzniku trombózy (Phillips a Prins, 2008). S nárůstem 109 hmotnosti a metabolickými abnormalitami se setkáváme nejčastěji při podávání klozapinu a olanzapinu. Také užívání dalších antipsychotik druhé generace quetiapinu, risperidonu a zotepinu může být spojeno s různě významným zvýšením hmotnosti (DeHert et al., 2011a). V recentní práci byly popsány významně zvýšené hodnoty hsCRP krátce po zahájení terapie klozapinem, které se ale u pacientů užívajících klozapin déle než rok nelišily od kontrol (Löffler et al., 2010). Obezita také vede ke vznikum infarktu myokardu a městnavého srdečního selhání, které predisponují k TEN (Hägg et al., 2012). Některé práce popisují hyperhomocysteinémii u nemocných schizofrenií (Applebaum et al., 2004; Henderson et al., 2006; Haidemenos et al., 2007). Vyšší hladiny homocysteinu souvisí zřejmě více s chorobou samotnou v kombinaci se špatnými dietními návyky, kouřením cigaret a nadměrným pitím černé kávy a čaje než jen s medikací antipsychotiky (Reif et al., 2003). Mírná hyperhomocysteinémie s hladinou převyšující 18,5 mol/l je spojena s 2–2,5násobným zvýšením rizika žilní trombózy a 34násobným zvýšením rizika při hodnotách nad 20 mol/l (Oger et al., 2007). Možné biologické mechanismy antipsychotik ve vztahu k žilní trombóze a plicní embolii ukazuje obrázek 20. Tabulka 33 obsahuje předpokládané protrombogenní fatkory vybraných antipsychotik. Obrázek 20. Možné mechanismy uplatňující se v etiopatogenezi TEN při léčbě antipsychotiky (Masopust et al., 2012). 110 Tabulka 33. Možné protrombogenní mechanismy při léčbě vybranými antipsychotiky. Antipsychotika Mechanizmy Fenothiaziny sedace, hypotenze, APA, blokáda 5-HT2 receptorů, nárůst hmotnosti, hyperprolaktinemie Klozapin sedace, hypotenze, APA, blokáda 5-HT2A receptorů, nárůst hmotnosti, metabolické příznaky Risperidon blokáda 5-HT2A receptorů, hyperprolaktinemie, APA, nárůst hmotnosti (?) Olanzapin blokáda 5-HT2A receptorů, nárůst hmotnosti, metabolické příznaky, APA, sedace (?) APA – antifosfolipidové protilátky 111 PSYCHÓZA, ANTIPSYCHOTIKA A ŽILNÍ TROMBOEMBOLIZMUS: VLASTNÍ PRÁCE Projekt ANTRE (ANtipsychotika, TRombóza, Embolie) Prostřednictvím vlastního projektu ANTRE se od roku 2003 snažíme o komplexní uchopení problematiky žilního tromboembolizmu u nemocných léčených antipsychotiky. V epidemiologické analýze jsme zjistili vyšší expozici antipsychotické léčbě u pacientů s TEN oproti nemocným s arteriální hypertenzí (OR 2.76; 95% CI = 1.01-7.55). V kazuistické sérii případů TEN při léčbě olanzapinem jsme se zaměřili na zjišťování přítomných rizikových faktorů. Navrhli jsme možné mechanizmy uplatňující se v etiopatogenezi TEN při podávání olanzapinu, ale i dalších antipsychotik. Případy výskytu plicní embolie u mladých nemocných bez známých rizikových faktorů nás vedly k vytvoření dosud chybějícího vodítka pro prevenci TEN u hospitalizovaných psychiatrických pacientů. Použití vodítka jsme ověřili v praxi v rámci prospektivního sledování a provedli jeho úpravy vedoucí ke zjednodušení a snadnému použití. Těžištěm celého projektu je dlouhodobá prospektivní studie. Umožňuje nám sledovat a posuzovat etiopatogenetické mechanizmy uplatňující se v patologickém krevním srážení u nemocných schizofrenií. Porovnáváme hemostatické, koagulační, imunologické a biochemické parametry před nasazením antipsychotika a v průběhu léčby u pacientů s první atakou psychózy a u skupiny zdravých dobrovolníků. Jednotlivé části projektu jsou shrnuty v tabulce 34. Tabulka 34. Struktura projektu ANTRE a dosavadní publikační výstupy. ANTRE - část popis a publikace Epidemiologické studie studie případů a kontrol: expozice antipsychotické terapii u nemocných TEN vs. s arteriální hypertenzí Masopust J, Malý R, Urban A, Hosák L, Čermáková E. Antipsychotic drugs as a risk factor for venous thromboembolism. Int J Psych Clin Practice 2007; 11: 246– 249. prevalence TEN u nemocných léčených klozapinem vs. depotními APG 112 Kazuistiky a kazuistické série podrobné popisy případů TEN při léčbě antipsychotiky druhé generace kazuistická série výskytu TEN při léčbě olanzapinem Malý R, Masopust J, Hosák L, Urban A. Four cases of venous thromboembolism associated with olanzapine. Psychiatry Clin Neurosci 2009; 63: 116–118. Prevence TEN u hospitalizovaných psychiatrických pacientů vodítko pro tromboprofylaxi psychiatrických nemocných s omezenou hybností Malý R, Masopust J, Hosák L, Konupčíková K. Assessment of a risk of venous thromboembolism and its possible prevention in psychiatric patients. Psychiatry Clin Neurosci 2008; 62: 3–8. prospektivní sledování imobilizovaných nemocných s ověřením a úpravou vodítka Masopust J, Konupčíková K, Malý R, Kalnická D, Bažant J, Hosák L. Prospektivní sledování prevence tromboembolismu u imobilizovaných psychiatrických pacientů. Čes a slov Psychiat 2010; 106: 577-583. webová aplikace vodítka – stanovení rizika a doporučení postupu www.apsafety.eu Prospektivní hemostatických, sledování koagulačních, imunologických a biochemických porovnání markerů trombogeneze u dosud neléčených pacientů s první atakou psychózy a skupiny zdravých dobrovolníků parametrů u nemocných s první atakou psychózy Masopust J, Malý R, Andrýs C, Vališ M, Bažant J, Hosák L. Markers of thrombogenesis are activated in unmedicated patients with acute psychosis: a matched case control study. 113 BMC Psychiatry 2011;11:2. dynamika markerů trombogeneze v průběhu jednoroční antipsychotické léčby Masopust J, Malý R, Andrýs C, Vališ M, Bažant J, Hosák L. The dynamics of haemostatic parameters in acute psychotic patients: a one year prospective study. Psychiatria Danubina 2012 [v recenzním řízení] další sledování a analýzy probíhají (markery zánětu, antifosfolipidové protilátky) Souhrn dosavadních poznatků přehled o hyperprolaktinémii jako novém možném faktoru agregace krevních destiček Urban A, Masopust J, Malý R, Hosák L, Kalnická D. Prolactin as a factor for increased platelet aggregation. Neuro Endocrinol Lett 2007; 28: 518-523 . review dostupné literatury, souhrn vlastních výsledků, publikace upravené verze vodítka pro tromboprofylaxi v psychiatrii Masopust J, Malý R, Vališ M. Risk of venous thromboembolism during treatment with antipsychotic agents. Psychiatry Clin Neurosci 2012; 66 - in press. 114 Epidemiologická analýza Příloha I Masopust J, Malý R, Urban A, Hosák L, Čermáková E. Antipsychotic drugs as a risk factor for venous thromboembolism. Int J Psych Clin Practice 2007; 11: 246–249. Cílem studie bylo porovnat prevalenci užívání antipsychotik u nemocných s diagnózou plicní embolie a/nebo hluboké žilní trombózy oproti skupině pacientů s arteriální hypertenzí (bez tromboembolické nemoci) a stanovit riziko TEN při léčbě antipsychotiky. Ověřovali jsme hypotézu, že ve skupině pacientů s diagnózou TEN bude vyšší prevalence užívání antipsychotik než v kontrolní skupině. Práce byla uspořádána jako retrospektivní studie případů a kontrol. Provedli jsme analýzu elektronických chorobopisů pacientů ve věku 18–60 let hospitalizovaných ve stanoveném období na Interní klinice FN v Hradci Králové. Studovaný soubor tvořili pacienti hospitalizovaní pro diagnózu hluboké žilní trombózy a/nebo plicní embolie. V kontrolní skupině byli nemocní s arteriální hypertenzí (bez tromboembolizmu). V obou skupinách jsme zjišťovali počet nemocných užívajících antipsychotika. Skupinu případů tvořilo 266 nemocných (ženy n = 141) s diagnózou hluboké žilní trombózy a/nebo plicní embolie. Průměrný věk byl 43,1 11 let (medián 46 let). V kontrolním souboru bylo 274 pacientů s arteriální hypertenzí (ženy n = 140) průměrného věku 48,2 8,8 let (medián 51 let). Ve studovaném souboru užívalo jakékoliv antipsychotikum po dobu minimálně 4 týdnů před vzikem TEN 13 pacientů (4,89 %) oproti 5 nemocným (1,82 %) v kontrolní skupině. Užívání antipsychotik bylo mírně vyšší ve skupině nemocných s TEN ve srovnání s pacienty léčenými pro arteriální hypertenzi (OR 2,76; 95% CI 1,01–7,55). Mezi 13 pacienty s TEN užívajícími antipsychotika byli muži (n = 7) a ženy (n = 6) rovnoměrně zastoupeni. Psychotické poruchy (paranoidní schizofrenie, schizoafektivní porucha a porucha s bludy) byly nejčastěji diagnostikovanými psychiatrickými onemocněními (n = 6). V deseti případech bylo antipsychotikum podáváno v monoterapii. Nejčastější interní diagnózou byla spontánní plicní embolie (n = 7). U tří pacientů došlo k opakovanému (dvojnásobnému) výskytu TEN. Klinické rizikové faktory TEN jsme nalezli u 5 nemocných (obezita + městnavé srdeční selhání + rodinná anamnéza TEN; chirurgický zákrok; imobilizace + TEN v osobní anamnéze; hormonální substituční terapie; trauma + imobilizace). Komplexní vyšetření 115 laboratorních rizikových faktorů bylo provedeno u 8 pacientů. Nejčastějším laboratorním rizikovým faktorem byla mutace faktoru V Leiden (heterozygotní forma) (n = 4), u jednoho pacienta v kombinaci s antifosfolipidovým syndromem. V jednom případě byla zjištěna mutace protrombinu 20210 G/A (heterozygotní forma). Žádné klinické ani laboratorní rizikové faktory nebyly přítomny u dvou pacientů. Nikdo na plicní embolii nezemřel. Podrobné údaje o věku, pohlaví, diagnóze, antipsychotické medikaci a způsobu stanovení diagnózy TEN jsou v tabulce 1 přiloženého článku (Příloha I). Výsledek naší studie potvrzuje nálezy dalších studií zabývajících se rizikem TEN při léčbě antipsychotiky (Zornberg a Jick, 2000; Liperoti et al., 2005; Lacut et al., 2007; Hägg et al., 2008; Jönsson et al., 2009; Hägg et al., 2009; Parker et al., 2010; Allenet et al., 2011). Pouze šest nemocných z celkového počtu 13 užívajících antipsychotickou medikaci mělo diagnózu z okruhu F2 podle MKN-10. Zvýšené riziko TEN při samotné diagnóze schizofrenie může být z důvodu imunitních změn (APA), celkového metabolického rizika s přítomností prozánětlivého a prokoagulačního stavu, nedostatku pohybu nebo kouření. Některé studie popisují hyperhomocysteinémii u nemocných schizofrenií bez souvislosti s antipsychotickou léčbou (Applebaum et al., 2004; Haidemenos et al., 2007; Henderson et al., 2006). Tyto faktory by tedy u více než poloviny (n = 7) pacientů v našem souboru teoreticky nehrály roli. To by svědčilo pro částečnou roli podávaných antipsychotik v etiopatogenezi TEN. Žádný klinický ani laboratorní rizikový faktor, kromě antipsychotické léčby, jsme nezjistili pouze u dvou nemocných. Předností naší studie byla pečlivá diagnostika TEN. Diagnóza TEN byla u všech sledovaných pacientů stanovena pomocí duplexní ultrasonografie žil, spirální výpočetní tomografií, perfuzní plicní scintigrafií, echokardiografií, laboratorním vyšetřením D-dimerů, popř. plicní angiografií. V předchozích studiích jiných autorů nebyla diagnostika TEN dostatečně podložená. Limitací v našem případě bylo získávání dat z nemocničního elektronického systému. Neměli antipsychotické léčbě. Podobně jsme jako údaje ve o adherenci většině pacientů uvedených k předepsané retrospektivních epidemiologických studií byly diagnózy stanoveny v rámci běžné klinické praxe, a ne podle výzkumných kritérií. Hodnocen nebyl vliv dalších faktorů, jako BMI, zlomenin v anamnéze, chronické obstrukční plicní nemoci nebo užívání estrogenů. Kontrolní soubor byl tvořen pacienty s arteriální hypertenzí. Důvodem byla dostupnost dat v nemocničním informačním systému a nemožnost sběru podrobných medicínských informací u rozsáhlé skupiny zdravých dobrovolníků. 116 Žilní tromboembolická nemoc je multifaktoriální onemocnění a také u psychiatrických pacientů se v etiopatogenezi TEN uplatňuje souhra více faktorů jak vrozených (mutace FV Leiden), tak získaných (hormonální substituce, trauma, imobilizace, obezita). Zejména u nemocných s více rizikovými faktory je potřeba pečlivě zvážit zda a jaké antipsychotikum podat. Důležitá je také opatrnost v nepsychotických a “off label” indikacích (psychotické příznaky nebo poruchy chování u demencí, augmentace antipsychotiky při léčbě deprese a úzkostných poruch, dyspeptický syndrom pod.). Na riziko použití antipsychotik v těchto případech ukazují další studie zkoumající vztah AP a TEN (Parker et al., 2010; Gallerani et al., 2012). Na opatrnost a dodržování indikací antipsychotik u staších nemocných upozorňuje i britská léková agentura MHRA (2012). Kazuistická série Příloha II Malý R, Masopust J, Hosák L, Urban A. Four cases of venous thromboembolism associated with olanzapine. Psychiatry Clin Neurosci 2009; 63: 116–118. Analyzovali jsme případy TEN při léčbě olanzapinem pacientů hospitalizovaných na I. Interní klinice a Psychiatrické klinice FN v Hradci Králové od roku 2004. Vedle demografických dat jsme hledali klinické a laboratorní rizikové faktory žilního tromboembolismu. Tabulka 35 obsahuje navíc data další dvou případů. Celkem jsme do poloviny roku 2012 zaznamenali 10 případů TEN při léčbě olanzapinem (zbývající údaje jsou v současné době zpracovávány a budou publikovány v odborném tisku). U všech nemocných (průměrný věk 54,7 let) se jednalo o spontánní příhody TEN bez anamnézy maligního onemocnění, traumatu, operace nebo imobilizace. Opakovaný výskyt TEN jsme zaznamenali ve dvou případech (1 a 3). V kazuistice 1 se hluboká žilní trombóza znovu objevila s odstupem 21 měsíců. V tomto období nebyl již olanzapin podáván. Pacient užíval escitalopram 10 mg p. d. a alprazolam 1 mg p. d. V kazuistice 3 byla dokumentována časná recidiva ileofemorální žilní trombózy krátce po bezprostředně úspěšné katétrem řízené trombolýze alteplázou. Pro progresi trombózy bylo nutné zavést kavální filtr jako prevenci závažné plicní embolie. Pacient po celou dobu dostával olanzapin 10 mg p. d. v kombinaci se zotepinem 100 mg p. d. a levomepromazinem 25 mg p. d. Naše kazuistická série případů tromboembolických komplikací při léčbě olanzapinem doplňuje mozaiku narůstajícího počtu kazuistik v literatuře (Waage a Gedde-Dahl, 2003; Hägg et al., 2003; Toki et al., 2004; del Conde a Goldhaber, 2006; Borras et al., 2007; Kannan 117 a Molina, 2008). U čtyř ze šesti popsaných pacientů se TEN vyskytla v prvních 6 měsících od nasazení olanzapinu. V literatuře je uváděno nejvyšší riziko v prvních 3 měsících léčby antipsychotiky (Hägg et al., 2012). Všichni nemocní měli klinické i laboratorní RF pro vznik TEN. V případě 1 (tabulka 35) mohla být druhá žilní trombóza indukována kombinací hyperhomocysteinémie s vysokou hladinou F VIII. Olanzapin lze považovat za precipitující faktor pro vznik TEN. Možnými mechanismy v případě olanzapinu mohou být sedace, nárůst hmotnosti, vysoká afinita k 5-HT2A receptorům zvyšující srážlivost krve (Kamijo et al., 2003) nebo olanzapinem indukovaná produkce antikardiolipinových protilátek (Bhanji et al., 2005). Omezením naší práce je výběr pacientů pouze z jedné nemocnice v Hradci Králové. Na jiných místech či u jiných etnických skupin se jistě mohou demografická, klinická i laboratorní data u nemocných léčených olanzapinem lišit. Relativně často popisovaný výskyt TEN při léčbě olanzapinem může být také zkreslen vysokým počtem nemocných léčených tímto vysoce účinným preparátem. Tabulka 35. Demografické, klinické a laboratorní údaje popisovaných pacientů. Případ číslo 1 2 3 4 5 6 Pohlaví Muž Muž Muž Žena Muž Žena Věk (roky) 53 53 37 54 50 71 Psychiatrická Porucha Schizofrenie Porucha Organická Bipolární diagnóza bludy úzkostná afektivní porucha porucha Trvání s Porucha s bludy s bludy 24 0,5 10 32 10 19 ambulantní ambulantní ambulantní hospitalizace ambulantní hospitalizace normální normální normální omezená při normální normální onemocnění (roky) Status pacienta v době TEN Fyzická aktivita před TEN hospitalizaci Somatické Astma diagnózy bronchiale 0 Povrchová Arteriální Arteriální Kmenové tromboflebiti hypertenze hypertenze varixy LDK da DK v epilepsie anamnéze AP před olanzapinem (lék, Chlorprothix en 0 50 mg Zotepin 150 Chlorpromaz mg in 300 mg denní 0 ne Ne Haloperidol dávka) TEN 0 7,5 mg před ne ne ne ne 118 léčbou olanzapinem Olanzapin 5 mg 10 mg 10 mg 20 mg 20 20 (denní 7 týdnů 6 měsíců 6 měsíců 17 měsíců 8 měsíců 6 měsíců Další Alprazolam Sertralin 100 Zotepin 100 Citalopram Clonazepam Milnacipram psychofarmaka 1 mg mg mg 40 mg 5 mg 100 mg Levomepro Oxazepam Alprazolam Oxazepam mazin 25 mg 15 mg 3 mg 15 mg dávka, délka užívání) (lék, denní dávka) Lamotrigin 25 mg Oxazepam 15 mg Typ TEN HŽT + PE HŽT HŽT HŽT HŽT HŽT Příznaky TEN Bolest a otok Bolest a otok Bolest a otok Bolest a otok Bolest a otok Otok LDK DK DK DK DK DK UZ UZ UZ UZ UZ 0 obezita obezita obezita hospitalizace Dušnost Bolest na hrudi Diagnostika UZ (HŽT) TEN SCTA (PE) Klinické RF 0 varixy DK TEN obezita 100/104 73/73 96/110 76/82 99/96 82/85 26,4/27,6 23,7/23,7 30/34 29,7/30,9 30,9/30 29,8/30,8 Hladina Tch a n.a./5,24 n.a. n.a./4,7 n.a./5,06 n.a./4,88 4,77/4,9 v séru n.a./1,87 n.a. n.a./1,79 n.a./1,17 n.a./1,97 n.a./0,67 ne PE matka ne ne ne ne Gen Faktor ne PS 31 %* ne protrombinu V Leiden Hmotnost před/po léčbě olanzapinem (kg) BMI před/po léčbě olanzapinem TAG před/po léčbě olanzapinem (mmol/l) TEN v rodinné anamnéze Genet. Trombofilie PE sestra ne (norma 65- 119 G20210A (M/wt) (M/wt) MTHFR MTHFR (M/wt) 140) (M/wt) Faktor (%; VIII:C 348…282 150 233…158 337…185 151 145 21,3 13,9 12,6 22,8 15,1 11,4 LMWH LMWH LMWH LMWH LMWH LMWH Warfarin Warfarin Warfarin Warfarin warfarin warfarin fyziol. rozmezí = 60150) Hladina HCY (umol/l; fyziol. rozmezí = 9,217) Léčba Altepláza Subrenální kavální filtr BMI – body mass index; HCY – homocystein; HŽT – hluboká žilní trombóza; LMWH – nízkomolekulární heparin; MTHFR – termolabilní varianta enzymu methylentetrahydrofolát reduktázy (mutace C677T genu MTHFR na 1p36.3); M/wt – heterozygotní varianta; PE – plicní embolie; SCTA – spirální počítačová tomografie angiografie; TEN – žilní tromboembolizmus, Tch – celkový cholesterol Popsané případy ukazují, že je potřeba na výskyt TEN u nemocných léčených antipsychotiky myslet. Při volbě antipsychotika zvažujeme přítomnost rizikových faktorů TEN u daného pacienta a nežádoucím účinkům, které mohou riziko zvyšovat (nárůst hmotnosti, sedace, hyperprolaktinémie). Nemocní by měli být o riziku informováni a poučeni o nutnosti okamžitého vyhledání pomoci při klinických příznacích TEN. Prevence žilního tromboembolizmu u hospitalizovaných psychiatrických pacientů Příloha III Malý R, Masopust J, Hosák L, Konupčíková K. Assessment of a risk of venous thromboembolism and its possible prevention in psychiatric patients. Psychiatry Clin Neurosci 2008; 62: 3–8. 120 Příloha IV Masopust J, Konupčíková K, Malý R, Kalnická D, Bažant J, Hosák L. Prospektivní sledování prevence tromboembolismu u imobilizovaných psychiatrických pacientů. Čes a slov Psychiat 2010; 106: 577-583. Kazuistika Pětapadesátiletý obézní (BMI 32,5) hypertonik, léčený betablokátorem a kyselinou acetylsalicylovou (100 mg denně), byl přijat k první hospitalizaci na psychiatrii pro verbální a brachiální agresivitu. Pracovní diagnóza byla manická epizoda s psychotickými příznaky. V rodinné anamnéze měl otec mozkovou příhodu v 45 letech. S pacientem nebyl v době přijetí validní kontakt, byl agresivní a proto bylo nutné jej fyzicky omezit. Vzhledem k odmítání tekutin a potravy byla zahájena infuzní terapie. Z důvodu neklidu dostával chlorpromazin 100 mg a haloperidol 15 mg denně v kombinaci s diazepamem (40 mg denně). Laboratorně byla zjištěna elevace hodnot kreatininu (179 µmol/l) a urey (8,9 mmol/l). Somatický stav nemocného vyjma obezity byl fyziologický. Nutnost imobilizace trvala 20 hodin. Třetí den hospitalizace byl stav zlepšen, pacient byl klidný. Při koupeli měl náhle krátkodobou poruchu vědomí (synkopa), začal udávat dušnost, krátce poté došlo zástavě dechu a oběhu. Bezprostředně byla zahájena kardipulmonální resuscitace. Nemocný byl neúspěšně resuscitován 60 minut a zemřel. Sekčně byla prokázána masivní plicní embolizace do obou větví plicnice a hluboká žilní trombóza levé dolní končetiny zasahující až do stehenní žíly. K tomuto případu došlo ještě před zahájením sledování rizika a prevence TEN. Při použití vodítka by nemocný „získal“ 4 body – obezita (1), imobilizace při fyzickém omezení ≥ 8 hodin (1), dehydratace (1), terapie antipsychotiky (1). Podle stupně rizika, které bylo střední až vysoké, je vedle dostatečné hydratace doporučena kompresivní terapie dolních končetin a aplikace nízkomolekulárního heparinu v preventivní dávce. Z literatury (Laursen et al., 2005; Hem et al., 2001; Ramirez et al., 2001; Lazarus, 2001) také známe případy pacientů, kteří na psychiatrii zemřeli na plicní embolii. Jednalo se často o mladé nemocné, u kterých nebyly zjištěny žádné rizikové faktory TEN. Přes uvedené skutečnosti donedávna nebylo k dispozici vodítko pro tromboprofylaxi v psychiatrii a prevenci TEN nebyla věnována dostatečná pozornost. Z tohoto důvodu jsme vodítko pro stanovení rizika a prevenci TEN u hospitalizovaných psychiatrických pacientů vytvořili (viz Příloha III). Podkladem byla data z prevence TEN u nechirurgických i chirurgických 121 nemocných (Lapostolle et al., 2001, Cesarone et al., 2002; Geerts et al., 2004; Cohen et al., 2005). Skórovací systém (tabulka 36) obsahuje obecné významné rizikové faktory TEN (anamnéza TEN, malignita, akutní infekce, věk) a dále markery (imobilizace včetně fyzického omezení a katatonie, hormonální terapie, dehydratace, obezita, medikace antipsychotiky, trombofilie, žilní insuficience s varixy), které se mohou na patogenezi žilní trombózy u hospitalizovaných psychiatrických nemocných podílet. Součtem bodů jsme získali stupeň rizika TEN: nízké riziko (skóre < 3 body), střední (skóre 4-7) a vysoké (skóre > 8). Na základě stupně rizika byl doporučen způsob prevence TEN u pacientů nad 40 let věku s minimální délkou imobilizace 8 hodin. Tento doporučený postup jsme ověřili v praxi při prospektivním sledování imobilizovaných nemocných na akutním příjmovém oddělení (viz Příloha IV). Během ověřování vodítka v praxi a uvedeném prospektivním sledování se potvrdilo, že při nedostatku času a přemíře informací a standardů je použitelné pouze jasně formulované, jednoduše strukturované a přehledné vodítko. Z toho jsme při jeho úpravách vycházeli. Vynechali jsme kritérium věku nad 40 let pro provádění prevence. Velká část psychiatrických nemocných s omezenou hybností je nižšího věku – v našem souboru 45 % (n = 20). Z toho 6 pacientů mělo střední stupeň rizika (celkové skóre 4) svědčící pro potřebu farmakologické tromboprofylaxe. Také publikované kazuistiky vedle klinických zkušenosti svědčí o tom, že i lidé mezi 20. a 40. rokem věku mohou zemřít v důsledku plicní embolie při fyzickém omezení (Lazarus, 2001; Hem et al., 2001). Při potřebě farmakoprofylaxe jsme v konečném schématu ponechali pouze možnost podání nízkomolekulárního heparinu (LMWH). Důvodem je jeho lepší bezpečnostní profil a nižší riziko krvácivých komplikací ve srovnání s nefrakcionovaným heparinem (UFH). Pro použití na psychiatrickém oddělení je tedy vhodnější LMWH. Upravená verze je pro přehlednost uvedena v tabulce 36. Tabulka 36. Upravená verze vodítka pro prevenci TEN u imobilizovaných psychiatrických pacientů. Rizikové faktory: skóre 2 body Osobní anamnéza TEN (HŽT/PE) Rizikové faktory: skóre 1 bod Imobilizace (paralýza končetiny, fyzické omezení 8h, katatonie) Malignita (aktivní/léčená) Hormonální terapie (HAK, HST) 122 Věk 75 let Obezita (BMI 30) Akutní infekce (závažné infekce/sepse) nebo akutní respirační onemocnění Věk 60-74 let (včetně exacerbace chronické poruchy) Varixy/žilní insuficience* Dehydratace** Trombofilie (laboratorně) *** Léčba antipsychotiky BMI – Body Mass Index; HAK – hormonální antikoncepce, HST – hormonální substituční terapie, HŽT – hluboká žilní trombóza, PE – plicní embolie, TEN – žilní tromboembolická nemoc * kmenové varixy v povodí velké a malé safény, otoky a hyperpigmentace; ** dehydratace je definována jako klinicky významný úbytek tělních tekutin (za závažnou je považována ztráta > 10 %), např. při průjmu, hypertermii, zvracení, popáleninách, gastroenteritidě, malnutrici s elektrolytovou dysbalancí, výrazné hyperglykémii při diabetu atd. *** mutace faktoru V Leiden, mutace protrombinu 20210 G/A, deficit antitrombinu, deficit proteinu C nebo proteinu S, antifosfolipidový syndrom, hyperhomocysteinemie, vysoká koncentrace faktoru VIII, dysfibrinogenemie Doporučená prevence TEN dle stupně rizika Nízké riziko ≤ 3 body Střední až vysoké riziko 4 body Pravidelné cvičení dolních končetin Dostatečná hydratace Kompresivní antitrombotické punčochy Bez farmakoprofylaxe LMWH 1 x denně s.c. (enoxaparin 40 mg, nadroparin 0,4 ml, dalteparin 5000 U) LMWH - nízkomolekulární heparin, U - mezinárodní jednotka V rámci naší studie jsme také porovnali dodržování doporučení dle původního a upraveného vodítka. Nové vodítko výrazně častěji vyhodnocuje poskytnutou péči jako nesprávnou (nedostatečnou) a tím vede k redukci chyby II. typu při rozhodování o poskytnutí péče. Tzn. omezuje výskyt případů nepodání prevence v případě její potřeby. Jelikož 123 provedení prevence je z hlediska možných rizik pro pacienta menší chybou než její neprovedení, novou verzi vodítka považujeme za bezpečnější. Vedle imobilizace patřila k nejčastějším rizikovým faktorům TEN v našem souboru antipsychotická léčba (88,6 % pacientů), dehydratace (30 %) a obezita (12 %). Při provádění fyzického omezení nebo při přílišném utažení popruhů může navíc dojít k poškození cévní stěny a dalšímu zvýšení rizika TEN (Gallerani et al., 2012). Upravená verze vodítka je jednodušší, přehlednější a senzitivnější z hlediska podání farmakoprofylaxe. Předpokládáme proto její častější využití v běžné praxi. Nové vodítko psychiatrům může pomoci ve správném posouzení rizika TEN a volbě účinné prevence. Na stránkách www.apsafety.eu je dostupná webová aplikace vodítka. Po odkliknutí přítomných rizikových faktorů kalkulátor vypočte stupeň rizika TEN a systém doporučí prevenci pro konkrétního pacienta (viz obrázek 21). Obrázek 21. Stanovení stupně rizika a doporučení prevence na základě vodítka pomocí www.apsafety.eu. Přítomné rizikové faktory se označí v nabídce (horní část obrázku). Jako modelový příklad je uvedena fyzicky omezená pacientka, která je obézní a užívá hormonální antikoncepci a antipsychotikum. Systém po výpočtu rizika doporučí prevenci TEN (dolní část obrázku). 124 Prospektivní sledování hemostatických, koagulačních, imunologických a biochemických parametrů u pacientů s první atakou psychózy Příloha V Masopust J, Malý R, Andrýs C, Vališ M, Bažant J, Hosák L. Markers of thrombogenesis are activated in unmedicated patients with acute psychosis: a matched case control study. BMC Psychiatry 2011;11:2. Příloha VI Masopust J, Malý R, Andrýs C, Vališ M, Bažant J, Hosák L. The dynamics of haemostatic parameters in acute psychotic patients: a one year prospective study. Psychiatria Danubina 2012 [v recenzním řízení] Přiložené původní práce jsou první publikací výsledků naší dlouhodobé prospektivní studie. Cílem studie bylo prospektivní sledování pacientů s dosud neléčenou psychózou ve srovnání se souborem zdravých dobrovolníků. Monitorovali jsme imunologické, hemostatické, koagulační a biochemické parametry se před nasazením antipsychotika a jejich dynamiku v průběhu jednoroční léčby. Metodika je podrobně pospána v publikacích (Příloha V a VI). Vyšetření probíhala před započetím léčby (V1), po 3 měsících (V2) a po 1 roce antispychotické terapie (V3). Nemocní byli léčeni podle uvážení ošetřujícího lékaře antipsychotiky druhé generace. Vzhledem k malému počtu pacientů léčených jednotlivými preparáty nebylo možné provést analýzu zohledňující vliv konkrétních antipsychotik na sledované parametry. Pacienti s akutní psychózou měli významně vyšší hladiny markerů aktivace koagulace (D-dimerů a FVIII) a trombocytů (sP-selektinu) ve srovnání se zdravými dobrovolníky. Výsledky podporují představu o přítomnosti prokoagulačního stavu v akutní fázi onemocnění již před započetím antipsychotické léčby. V průběhu jednoho roku hladiny sP-selektinu nadále významně rostly. Hladiny D-dimerů a FVIII se nezvyšovaly, ale stále zůstávaly významně vyšší než hodnoty kontrolního souboru (kromě FVIII ve V3, kde rozdíl nebyl signifikantní). V průběhu jednoročního sledování významně pokleslo skóre stupnice posuzující psychopatologii PANSS a došlo k nárůstu funkčních schopností podle škály GAF. Významně rostla tělesná hmotnost v souboru nemocných – v průměru o 12,1 kg za jeden rok (viz obrázky 22 a 23, které v originálních publikacích nejsou uvedeny). 125 Obrázek 22. Psychopatologie podle skóre PANSS (celkové, pozitivní příznaky, negativní příznaky) a funkční schopnosti hodnocené pomocí GAF v průběhu jednoroční léčby (p<0,001; Friedman ANOVA chí-kvadrát). 126 Obrázek 23. Tělesná hmotnost v průběhu jednoroční léčby – průměr v souboru nemocných (p=0,001; ANOVA opak. měření). Oranžová přímka označuje průměrnou hmotnost souboru zdravých dobrovolníků (graf vlevo). Hmotnost narůstala bez rozdílu pohlaví (modře – muži; červeně – ženy) (graf vpravo). Dosud nebyla publikována analýza výskytu a dynamiky antifosfolipidových a antinukleárních protilátek v našem souboru. Laboratorní parametry a vyšetřovací metody jsou v tabulce 37. Stejně jako u markerů trombogeneze jsme vyšetřili nemocné před nasazením antipsychotika, po 3 a 12 měsících léčby. Jednorázově byli vyšetřeni zdraví dobrovolníci odpovídající pohlavím, věkem a BMI (viz tabulka 38). Porovnány byly výsledky skupiyn nemocných a zdravých dobrovolníků a dále sledována dynamika v průběhu jednoroční léčby u pacientů s první atakou psychózy. Tabulka 37. Použité vyšetřovací metody ANA a ACLA. Parametr Metoda ANA IMTEC-ANA SCREEN (Human) Normalní hodnoty: 40-55 U/ml ACLA ELISA technika (ORGENTEC) Normalní hodnoty: < 10 GPL IU/ml (IgG) < 7 MPL IU/ml (IgM) ANA – antinukleární protilátky, ACLA - antikardiolipinové protilátky, ELISA – Enzyme-Linked Immunosorbent Assay (enzymová imunoanalýza na imunosorbentech) 127 Tabulka 38. Demografické ukazatele studované a kontrolní skupiny. Proměnná Pacienti (n = 36; Zdraví dobrovolníci (n = 37; ženy n = 17) ženy n = 18) Průměr Medián Rozmezí (SD) Věk (roky) Průměr p Medián Rozmezí (Test) 18-53 NS (SD) 28.1 (8.0) 27.5 18-52 28.1 (8.3) 28 (MW-U) Hmotnost 67.6 69 (kg) (13.8) BMI 22.6 (4.2) 21.9 39-102 71.6 71 16.2- 10.5 trvání (18.4) 2 23.1 (2.6) 23.5 0.25-80 - NS (MW-U) (11.9) 39.8 Délka 46-101 - 17.5- NS 29.6 (MW-U) - - onemocnění (měsíce) BMI – Body Mass Index, MW-U – Mannův-Whitneyův U test, NS – nevýznamný rozdíl, SD – směrodatná odchylka Nebyl významný rozdíl v hladinách ACLA u nemnocných před započetím léčby a zdravými kontrolami. Hladiny ANA byly významně vyšší ve skupině nemocných oproti kontrolám na začátku studie (p=0,05), stejně jako po 3 a 12 měsících. Plazmatické hladiny ACLA IgG se zvyšovaly v průběhu jednoroční léčby (p=0,00027) (obrázek 24). Naopak ACLA IgM a ANA se během studie neměnily (tabulka 39). Tabulka 39. Antifosfolipidové a antinukleární protilátky u nemocných v průběhu jednoroční studie. V1 V2 V3 P (n=36) (n=29) (n=20:ACLA) (Test) (n=23:ANA) ACLA Průměr 3,58 4,49 5,27 0,00027 IgG (SD) (2,7) (2,9) (3,4) (ANOVA) 128 Medián 3,05 3,93 4,52 (rozmezí) (2,7) (2,9) (3,4) ACLA Průměr 3,0 3,07 3,75 IgM (SD) (3,5) (3,36) (4,49) (IU/ml) Medián 1,81 2,14 2,58 (rozmezí) (3,5) (3,36) (4,94) ANA Průměr 26,8 26,5 29,6 (U/ml) (SD) (13,1) (18,7) (21,8) Medián 25,2 20,9 25,3 (rozmezí) (13,1) (18,7) (21,8) (IU/ml) NS (ANOVA) NS (ANOVA) ANOVA – Friedman ANOVA, NS – nevýznamné, SD – směrodatná odchylka, V1 – vizita 1 (začátek studie), V2 – vizita 2 (po 3 měsících), V3 – vizita 3 (po 12 měsících), APA – antifosfolipidové protilátky, ANA – antinukleární protilátky, ACLA - antikardiolipinové protilátky Obrázek 24. Hladiny ACLA IgG v souboru nemocných v průběhu jednoroční léčby. Červená přímka označuje medián hladiny ACLA IgG zdravých dobrovolníků. ACLA IgG 1- antikardiolipinové protilátky ve vizitě 1; ACLA IgG 2- antikardiolipinové protilátky ve vizitě 2; ACLA IgG 3- antikardiolipinové protilátky ve vizitě 3 129 V podobné bulharské studii (Halacheva et al., 2009) byly významně vyšší hladiny ACLA u nemocných již před začátkem léčby a dále se nezvyšovaly. Schwartz et al. (2009) neudávají medián hladin, ale pozitivitu ACLA IgG pozorovali u 24 % pacientů před léčbou antipsychotiky. Po 3-9 měsících léčby to bylo u 31,8 % nemocných. Náš nález zvýšených hladin ANA již před začátkem léčby svědčí pro možný podíl autoimunitních mechanizmů v patofyziologii schizofrenního onemocnění. Na růstu hodnot ACLA IgG v průběhu jednoroční léčby se může podílet i antipsychotická medikace. Výsledky také mohou částečně vysvětlovat zvýšené riziko TEN u nemocných s psychózou, protože antifosfolipidové protilátky mají protrombogenní efekt. Dále jsme se zaměřili na sledování markeru zánětu hsCRP ve stejném souboru. Na počátku nebyl významný rozdíl mezi pacienty s první atakou a kontrolním souborem. V průběhu sledování hladina hsCRP významně rostla (p=0,002). Po jednom roce byl medián hladin hsCRP významně vyšší u nemocných oproti zdravým kontrolám (p=0,0000014) (obrázek 25). Zvyšování hladin hsCRP přitom nekorelovalo s nárůstem hmotnosti. Obrázek 25. Vlevo jsou mediány hladin hsCRP (mg/l) u nemocných před započetím léčby, po 3 a 12 měsících. Graf vpravo ukazuje rozdál mezi mediánem hsCRP mezi pacienty po jednom roce léčby a zdravými dobrovolníky. hsCRP 1 – medián hsCRP při vizitě 1, hsCRP 2 – medián hsCRP při vizitě 2, hsCRP 3 – medián hsCRP při vizitě 3 130 Výsledky ukazují, že u nemocných schizofrenií dochází k rozvoji zánětlivého stavu. Medián hsCRP se pohybuje v pásmu středně vysokého kardiovaskulárního rizika, což je v případě souboru mladých a na počátku somaticky zdravých jedinců alarmující. Dieset a kolektiv se na základě výsledků vlastní studie (2012) domnívají, že zánětlivý stav projevující se elevací hladin hsCRP je důsledkem nadváhy a hyperglykémie indukované léčbou ADG. Dosavadní nálezy naší studie svědčí pro patologickou aktivaci krevního srážení a zvýšenou fibrinolýzu a trombogenezi, stejně jako přítomnost mírného endoteliálního zánětu a zvýšené riziko vzniku aterosklerózy u nemocných s první atakou psychózy před započetím léčby ve srovnání se souborem zdravých dobrovolníků. Uvedený stav do jisté míry přetrvává i v průběhu jednoroční léčby antipsychotiky. V rámci prospektivní studie zařazujeme nové pacienty a pokračujeme v provádění vyšetření ve stanovených intervalech při dlouhodobé antipsychotické léčbě. Není také jisté, do jaké míry se do výsledků promítají například úpravy životního stylu s dietními opatřeními nebo změna medikace při výskytu nežádoucích účinků u pacientů pravidelně monitorovaných v poradně pro léčbu psychóz. Vliv může mít i klesající počet pacientů v průběhu studie. Po dosažení dostatečného počtu pacientů provedeme analýzy souvislosti psychopatologie, míry excitace, stresu a jiných faktorů se sledovanými parametry. Souhrn dosavadních poznatků Příloha VII Urban A, Masopust J, Malý R, Hosák L, Kalnická D. Prolactin as a factor for increased platelet aggregation. Neuro Endocrinol Lett 2007; 28: 518-523 . Příloha VIII Masopust J, Malý R, Vališ M. Risk of venous thromboembolism during treatment with antipsychotic agents. Psychiatry Clin Neurosci 2012; 66 [v tisku]. V přehledu z roku 2007 (Příloha VII) jsme se zaměřili na možnou souvislost mezi zvýšenou hladinou prolaktinu a agregací krevních destiček. Jednalo se o poměrně nový a málo známý faktor zapojující se do trombogeneze. Souhrn poznatků jsme doplnili o kazuistiku pacientky, u níž obezita a hyperprolaktinémie způsobená mikroadenomem hypofýzy zřejmy byly významnými etiologickými faktory vzniku TEN. Pozornost začala být prolaktinu v souvislosti s TEN věnována díky výzkumu Wallaschofskiho a spolupracovníků (2001). Ve své studii sledovali těhotné ženy, pacienty 131 s tumorem hypofýzy (s normální nebo zvýšenou hladinou prolaktinu) a zdravé dobrovolníky. Navíc testovali aktivaci a agregaci destiček in vitro. Na základě výsledků této studie dospěli autoři k závěru, že prolaktin může být fyziologickým kofaktorem rovnováhy koagulace během těhotenství a může vysvětlit vyšší riziko žilních tromboembolických komplikací v období kolem porodu. U pacientů s hyperprolaktinémií navozenou antipsychotiky byla zjištěna statisticky významně vyšší stimulace destiček oproti kontrolám s hladinami prolaktinu v normě. Hladiny prolaktinu významně korelovaly s ADP-stimulovanou expresí markeru aktivace destiček P-selektinu (Wallaschofski et al., 2003b). Nutnost sledování hyperprolaktinémie způsobené antipsychotickou léčbou a jejích klinických projevů tedy získává další argument. Vedle sexuální dysfunkce či osteoporózy může tento nežádoucí účinek přispět také ke zvýšenému riziku vzniku žilního tromboembolizmu. Souhrnná práce (Příloha VIII) obsahuje současné poznatky o epidemiologii a patogenezi TEN u nemocných s psychózou léčených antipsychotiky. Ve srovnání s jinými přehledovými pracemi týkající se tématu (např. Hägg a Spigset, 2002; Hägg et al., 2009; Jönsson et al., 2012) pojímáme antipsychotika ne jako hlavní rizikový faktor TEN u pacientů s psychózou, ale jako jeden z více možných etiopatogenetických činitelů. 132 ZÁVĚR A VÝSTUPY PRO PRAXI Výskyt žilního tromboembolizmu při léčbě antipsychotiky je dokumentován již od počátku zavedení neuroleptické medikace v 50. letech minulého století. Zvýšená pozornost je tomuto problému věnována až od přelomu tisíciletí. Informace zatím čerpáme převážně z observačních studií a kazuistických sérií. Zvýšené riziko TEN je spojeno zejména s léčbou klozapinem a nízkopotentními antipsychotiky první generace. Přibývají důkazy o výskytu tohoto nežádoucího účinku při užívání dalších moderních antipsychotik (risperidon, olanzapin). Nejvyšší riziko patologického krevního srážení se objevuje v prvních 3 měsících po nasazení preparátu. Antipsychotika jsou jen jedním z faktorů, které přispívají ke zvýšenému riziku TEN u nemocných se závažnými duševními poruchami. Mezi možné etiopatogenetické faktory TEN při léčbě antipsychotiky patří sedace, obezita, metabolické příznaky, hyperprolaktinémie, elevace hladin antifosfolipidových protilátek a zvýšená aktivace (agregace) destiček. Již samotná diagnóza schizofrenie a bipolární afektivní poruchy, dlouhodobá hospitalizace se sníženou mobilitou nebo stres s aktivací sympatiku a zvýšením hladiny katecholaminů jsou protrombogenními faktory. Negativně působí i životní styl pacientů s nedostatkem pohybu, špatnými dietními návyky a kouřením. Rizikovou skupinou jsou hospitalizovaní pacienti, zejména imobilizovaní se sníženou hybností. Nejčastějším důvodem imobilizace je nutnost fyzického omezení pacienta pro neklid a agresivitu. Pro tyto případy jsme vytvořili vodítko pro prevenci TEN, ověřili jej v běžné klinické praxi a upravili. Pacienty léčené ambulantně je třeba poučit o riziku vzniku tromboembolismu a jeho klinických projevech. U pacientů, kteří mají rizikové faktory TEN (obezita, žilní insuficience s kmenovými varixy dolních končetin, anamnéza TEN v osobní nebo rodinné anamnéze), pak sledovat příznaky tromboembolické nemoci při kontrolách. Důležité je při volbě antipsychotika zohlednit somatický stav nemocného v souvislosti s možnými vedlejšími nežádoucími účinky. Velká část hluboké žilní trombózy a někdy i plicní embolie probíhá asymptomaticky. U pacientů s chronickou duševní poruchou může být žilní tromboembolismus z řady důvodů nedostatečně diagnostikován. Při výskytu TEN je pak nutné dodržovat standardní diagnostické a terapeutické postupy. V současné době není znám žádný vysoce senzitivní a současně specifický laboratorní ukazatel zvýšeného rizika TEN. Při současném stavu poznatků je prvním krokem pro snížení rizika TEN u pacientů léčených antipsychotiky sledování jejich tělesného zdraví. Monitorování jednotlivých rizikových faktorů, zejména obezity a metabolických příznaků, by mělo být nezbytnou součástí komplexní péče o psychotické nemocné. Screeningem rizikových pacientů, 133 stanovením stupně rizika a následnými opatřeními (od edukace o zdravém životním stylu po vyšetření příslušným somatickým specialistou) můžeme přispět ke snížení alarmujících statistik morbidity a mortality nemocných schizofrenií. Schizofrenie patří mezi sedm nejvíce invalidizujících nemocí u lidí ve věku 20–45 let. Mortalita nemocných schizofrenií je více než dvakrát vyšší než v obecné populaci a délka jejich života je o 20 % kratší. Tělesná onemocnění tvoří asi 60 % příčin úmrtí nemocných schizofrenií; mortalita z důvodu kardiovaskulárních onemocnění je dvojnásobná oproti normální populaci. Pacienti s psychózou mají vyšší výskyt kardiovaskulárních rizikových faktorů: obezity, DM, arteriální hypertenze, dyslipidémie a kouření. TEN patří mezi nejčastější příčiny morbidity a mortality v průmyslově rozvinuté části světa. Ve věkové skupině osob mladších 40 let s incidencí 20–40/100 000 případů za rok TEN výrazně převyšuje morbiditní i mortalitní data pro akutní infarkt myokardu a cévní mozkové příhody. Zvýšené riziko TEN u pacientů se schizofrenií léčených antipsychotiky je dokumentováno řadou observačních studií. Nejvíce riziková antipsychotika z hlediska TEN jsou klozapin a sedativní APG. Limitovaná data ukazují na zvýšené riziko TEN také při léčbě olanzapinem, risperidonem či incizivními APG. Antipsychotika jsou jednou z více příčin zvýšeného rizika TEN u pacientů se závažnou duševní poruchou; v patogenezi TEN je obtížné rozlišit úlohu základního psychiatrického onemocnění, hospitalizace nebo fyzického omezení od působení antipsychotik. I přes řadu nabízených vysvětlení jsou přesné biologické mechanizmy zvýšeného rizika TEN při užívání antipsychotik stále nejasné. Lékaři by měli používat antipsychotika s s ohledem ke specifickým rizikovým faktorům TEN u daného pacienta (obezita, anamnéza TEN, žilní insuficience, dyslipidémie atd.). Rizikoví jedinci léčení antipsychotiky by měli být jasně informováni o možných nežádoucích účincích léčby včetně údajů o časných příznacích žilní trombózy a plicní embolie s nutností vyhledat lékařskou péči, pokud se tyto příznaky objeví. 134 Neexistují jasná data o preventivním podávání antikoagulancií (zejména nízkomolekulárního heparinu) u pacientů léčených antipsychotiky (s výjimkou prevence TEN u imobilizovaných nemocných). U hospitalizovaných imobilizovaných pacientů (nejčastěji z důvodu fyzického omezení) omezení je třeba stanovit stupeň rizika TEN a provádět prevenci dle vytvořeného vodítka. Při výskytu symptomů TEN je třeba potvrdit nebo vyloučit tuto diagnózu ihned (Ddimery, duplexní ultrazvuk žil, perfuzní-ventilační plicní scan, spirální CT angiografie plic); vždy ve spolupráci s internisty. Souvislost TEN a antipsychotik je třeba podložit novými prospektivními studiemi s důrazem na kvantifikaci rizika pro jednotlivá antipsychotika a objasnit základní biologické mechanizmy. Při dlouhodobém podávání antipsychotik je nezbytné sledovat bezpečnost této léčby na základě doporučení odborných společností. Podle naší prospektivní studie je přítomen prokoagulační stav u nemocných s psychózou již před započetím léčby antipsychotiky a přetrvává i po jednoroční léčbě, během níž se navíc zvyšuje hladina markeru zánětu a kardiovaskulárního rizika hsCRP. Kromě sledování a ovlinění metabolických parametrů (glykémie, lipidové spektrum, hmotnost, obvod pasu, krevní tlak atd.) u pacientů se závažnou duševní poruchou je vhodné se zaměřit i na prevenci žilní trombózy a plicní embolie. 135 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ACLA – antikardiolipinové protilátky ADA – American Diabetes Association ADG – antipsychotika II. generace ADP – adenosindifosfát APA aPTT - aktivovaný parciální tromboplastinový čas AHR – adjustované hazard ratio ANTRE – ANtipsychotika, TRombóza, Embolie projekt AOR – adjustované odds ratio AP – antipsychotika APA – antifosfolipidové protilátky APC – aktivovaný protein C APC-R – rezistence na aktivovaný protein C APG – antipsychotika I. generace APS – antifosfolipidový syndrom ARR – adjustované risk ratio AT – antitrombin ATP III – Adult Treatment Panel III BMI – body mass index BNP – brain natriuretic peptide CATIE – Clinical Antipsychotics Trials of Intervention Effectiveness CI – confidence interval (interval spolehlivosti) CGI – Clinical Global Impression CK-MB – kreatinkináza, myokardiální frakce CMP – cévní mozková příhoda CRF – corticotropin releasing factor CRP – C-reaktivní protein CT – výpočetní tomografie CUtLASS – Cost Utility of the Latest Antipsychotic drugs in Schizophrenia Study DAI-10 – Drug Attitude Inventory, 10položková verze DDAVP – desmopresin DIC – diseminovaná intravaskulární koagulace DKA – diabetická ketoacidóza 136 DM – diabetes mellitus DM2 – diabetes mellitus 2. typu EKG – elektrokardiogram ELISA – Enzyme-Linked ImmunoSorbent Assay EDITH – Etude des Déterminants/Interaction de la Thrombose veineuse (studie) FDA – The Food and Drug Administration FDP – fibrinogen degradační produkty F – faktor FII – faktor II FVIII – faktor VIII F VIII:C – koagulační aktivita faktoru VIII Fbg – fibrinogen GAF – Global Assessment of Functioning GPL – fosfolipidové jednotky ve třídě IgG HAK – hormonální antikoncepce HCY – homocystein HDL – lipoprotein o vysoké hustotě (High Density Lipoprotein) HHS – hyperglykemický hyperosmolární syndrom HIV – human immunodeficiency virus HOMA – Homeostasis Model Assessment HPA – hypothalamo-pituito-adrenální osa HTN – hypertenzní nemoc HRV – Heart Rate Variability hsCRP – high sensitivity CRP HST – hormonální substituční terapie HŽT – hluboká žilní trombóza H1 – histaminový receptor, typ 1 ICAM – Intercellular Adhesion Molecule IDF – International Diabetes Federation IDO - indolamin 2,3-dioxygenáza IgG – imunoglobulin G IgM – imunoglobulin M ICHDK – ischemická choroba dolních končetin ICHS – ischemická choroba srdeční 137 IL-1 – interleukin 1 IL-1β – interleukin 1 beta IL-6 – interleukin 6 IL-10 – interleukin 10 IL-12 – interleukin 12 INR – International Normalized Ratio KMP – kardiomyopatie KVO – kardiovaskulární onemocnění KW-H – Kolmogorovův-Smirnovův test KYNA – kyselina kynureninová LA – lupus anticoagulans LDL – lipoprotein o nízké hustotě (Low Density Lipoprotein) LETS – Leiden Thrombophilia Study LIA – Latex Immuno Assay LITE – Longitudinal Investigation of Thromboembolism Etiology LMWH – nízkomolekulární heparin MHHcy – mírná hyperhomocysteinemie MKN-10 – Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize MPL – fosfolipidové jednotky ve třídě IgM MPV – střední objem destiček MR – magnetická rezonance MS – metabolický syndrom MTHFR – metylentetrahydrofolát reduktáza MTHFR C667T – mutace 5,10-metylentetrahydrofolát reduktázy MW-U – Mannův-Whitneyův U test M3 – muskarinový receptor, typ 3 n – počet np – nízkopotentní (nízkoúčinná) antipsychotika první generace NMDA - N-methyl-D-aspartát NT-proBNP – prohormon pro BNP OC – perorální antikoncepce OKH – oddělení klinické hematologie OR – odds ratio (poměr rizik) PAI-1 – inhibitor tkáňového aktivátoru plazminogenu 1 138 PANSS – The Positive and Negative Syndrome Scale p – statistická významnost PC – protein C PE – plicní embolie PK FN – Psychiatrická klinika Fakultní nemocnice PS – protein S QUIN - kyselina chinolinová RF – rizikový faktor SD – směrodatná odchylka SLE – systémový lupus erythematodes SPS – sticky platelet syndrome (syndrom lepivých destiček) SWN – Subjective Well-being Neuroleptics scale TAG – triglyceridy TEN – tromboembolická nemoc TIA – tranzitorní ischemická ataka TNFα – tumor nekrotizující faktor alfa t-PA – tkáňový aktivátor plazminogenu UFH – nefrakcionovaný heparin UZ – ultrasonografie u-PA – aktivátor plazminogenu urokinázového typu ÚKBD – Ústav klinické biochemie a diagnostiky ÚKIA – Ústav klinické imunologie a alergologie VCAM – Vascular Cell Adhesion Molecule vp – vysokopotentní (vysokoúčinná) antipsychotika I. generace WHO – Světová zdravotnická organizace WMP – Wilcoxonův párový test 2-GP I – protilátky proti 2-glykoproteinu I 3-OHKY - 3-hydroxykynurenin 5HT2 – serotoninový receptor, typ 2 5HT2A – serotoninový receptor, typ 2A 5HT2C– serotoninový receptor, typ 2C 139 LITERATURA Abdollahi M, Cuschman M, Rosendaal FR. Obesity: risk factor of venous thrombosis and the interaction with coagulation factor levels an oral contraceptive use. Thromb Haemost 2003; 89: 493–498. Abi-Dargham A, Laruelle M. Mechanisms of action of second generation antipsychotic drugs in schizophrenia: insights from brain imaging studies. Eur Psychiatry 2005; 20: 15-27. Ader M, Kim SP, Catalano KJ, et al.. Metabolic dysregulation with atypical antipsychotics occurs in the absence of underlying disease. A placebo-controlled study of olanzapine and risperidone in dogs. Diabetes 2005; 54: 862–871. Ageno W, Prandoni P, Romualdi E, Ghirarduzzi A, Dentali F, Pesavento R, et al.. The metabolic syndrome and the risk of venous thrombosis: a case-control study. J Thromb Haemost 2006; 4: 1914–1918. Alikhan R, Cohen AT, Combe S, Samama MM, Desjardins L, Eldor A, Janbon C, Leizorovicz A, Olsson CG, Turpie AG; MEDENOX Study. Risk factors for venous thromboembolism in hospitalized patients with acute medical illness: analysis of the MEDENOX Study. Arch Intern Med 2004; 164: 963–968. Alhenc-Gelas M, Aiach M, de Moerloose P. Venous thromboembolic disease: risk factors and laboratory investigation. Semin Vasc Med 2001; 1: 81–87. Allaart CF, Poort SR, Rosendaal FR, Reitsma PH, Bertina RM, Briët E. Increased risk of venous thrombosis in carriers of hereditary protein C deficiency. Lancet 1993; 341: 134–138. Allenet B, Schmidlin S, Genty C, Bosson J. Antipsychotic drugs and risk of pulmonary embolism. Pharmacoepidemiol. Drug Saf 2012; doi: 10.1002/pds.2210. 140 Allison DB, Fontaine KR, Heo M, Mentore JL, Cappelleri JC, Chandler LP, Weiden PJ, Cheskin LJ. The distribution of body mass index among individuals with and without schizophrenia. J Clin Psychiatry 1999; 60: 215–220. American Diabetes Association, American Psychiatric Association, American Association of Clinical Endocrinologists, North American Association for the Study of Obesity. Consensus development conference on antipsychotic drugs and obesity and diabetes. J Clin Psychiatry 2004; 65: 267–272. Anders M, Švestka J. Metabolické účinky antipsychotik. Bulletin Academia Medica Pragensis 2004; 1 (2): 5–7. Andersen BS, Olsen J, Nielsen GL, et al.. Third generation oral contraceptives and hereditable thrombophilia as risk factor of non fatal venous thromboembolism. Thromb Haemost 1998; 79: 28–31. Anderson FA Jr, Wheeler HB, Goldberg RJ, Hosmer DW, Patwardhan NA, Jovanovic B, Forcier A, Dalen JE. A population-based perspective of the hospital incidence and casefatality rates of deep vein thrombosis and pulmonary embolism. The Worcester DVT study. Arch Intern Med 1991; 151: 933–938. André E, Siguret V, Alhenc-Gelas M, Saint-Jean O, Gaussem P. Venous thrombosis in older people: prevalence of the factor V gene mutation Q506. L Am Geriatr Soc 1998; 46: 1545– 1549. Andreasen NC, Carpenter WT, Kane JM, Laser RA, Marder SR, Weinberger DR. Remission in schizophrenia: proposed criteria and rationale for consensus. Am J Psychiatry 2005; 162: 441–449. Applebaum J, Shimon H, Sela BA, Belmaker RH, Levine J. Homocysteine levels in newly admitted schizophrenic patients. J Psychiatr Res 2004; 38: 413–416. 141 APsafety. Internetový modul pro sledování rizika při léčbě antipsychotiky. Dostupný na: http://www.apsafety.eu. Ardizzone TD, Bradley RJ, Freeman AM et al. Inhibition of glucose transport in PC12 cells by the atypical antipsychotic drugs risperidone and clozapine and structural analogs of clozapine. Brain Res 2001; 27: 82-90. Arya R, Shehata HA, Patel RK, Sahu S, Rajasingam D, Harrington KF, Nelson-Piercy C, Parsons JH. Internal jugular vein thrombosis after assisted conception therapy. Br J Haematol 2001; 115: 153–155. Assadi SM, Yücel M, Pantelis CH. Dopamine dysregulation in the brain network of decisionmaking: Can this explain the psychopathology of schizofrenia ? In: Kasper S, Papadimitriou GN, eds. Schizophrenia. Biopsychosocial approaches and current challenges. 2nd edition. Informa Healthcare: London 2009; 386. Awad AG, Voruganti LN. Impact of atypical antipsychotics on duality of life in patiens in schizofrenia. CNS Drugs 2004; 18: 877–893. Axelsson S, Hägg S, Eriksson AC, Lindahl TL, Whiss PA. In vitro effects of antipsychotics of human platelet adhesion and aggregation and plasma coagulation. Clin Exp Pharmacol Physiol 2007; 34: 775–780. Ay C, Tengler T, Vormittag R, Simanek R, Dorda W, Vukovich T, Pabinger I. Venous thromboembolism – a manifestation of the metabolic syndrome. Haematologica. 2007a; 92: 374–380. Ay C, Jungbauer LV, Sailer T, et al.. High concentrations of soluble P-selectin are associated with risk of venous thromboembolism and the P-selectin Thr715 variant. Clin Chem 2007b; 53: 1235–1243. Barcat D, Vergnes C, Constans J, Boulon C, Conri C. When to measure factors VIII:C and XI after an acute venous thromboembolic event? J Thromb Haemost 2006; 4: 1631–1632. 142 Baudiš P, Kališová L, Kitzlerová E, Petr T, Miklóš T. Omezovací prostředky. In: Raboch J, Anders M, Praško J, Hellerová P. Psychiatrie. Doporučené postupy psychiatrické péče II. Praha: Infopharm 2006; 152–162. Bär KJ, Berger S, Metzner M, Boettger MK, Schulz S, Ramachandraiah CHT, Terhaar J, Voss A, Yeragani VK, Sauer H. Autonomic dysfunction in unaffected first-degree relativem of patiens suffering from schizophrenia. Schizophr Bull 2009; Epub ahead of print. Bechter K, Reiber H, Herzog S, Fuchs D, Tumani H, Maxeiner HG. Cerebrospinal fluid analysis in affective and schizophrenic spectrum disorders: identification of subgroups with immune responses and blood-CSF barrier dysfunction. J Psychiatr Res 2010; 44:321-330. Beauchamp TL, Childress JF. Principles of biomedical ethics. New York: Oxford University Press 2001. Bernando M, Canas F, Banegas JR, Casademont J, Riesgo Y, Varela C. On behalf of RICAVA Study Group. Prevalence and awarness of cardiovascular risk factors in patients with schizophrenia: A cross sectional study in a low cardiovascular disease risk geographical area. European Psychiatry 2009; 24: 431 – 441. Bertina RM, Koeleman BPC, Koster T, et al.. Mutation in blood coagulation factor V associated with resistence to activated protein C. Nature 1994; 369: 64–67. Bertina RM, Reitsma PH, Rosendaal FR, et al.. Resistence to activated protein C and factor V Leiden as risk factors for venous thrombosis. Thromb Haemost 1995; 74: 449–453. Bhanji NH, Chouinard G, Hoffman L, Margolese HC. Seizures, coma, and coagulopathy following olanzapine overdose. Can J Psychiatry 2005; 50: 126–127. Bick RL, Baker WF. Antiphospholipid and thrombosis syndromes. Semin Thromb Hemost 1994; 20: 3–15. 143 Bick RL. Sticky platelet syndrome: A common cause of unexplained arterial and venous thrombosis. Clin Appl Thromb Hemost 1998; 4: 77–81. Blann AD, Dobrotova M, Kubisz P, McCollum CN. von Willebrand factor, soluble P-selectin, tissue plasminogen activator and plasminogen activator inhibitor in atherosclerosis. Thromb Haemost 1995; 74: 626–30. Blann AD, Noteboom WM, Rosendaal FR. Increased soluble P-selectin levels following deep venous thrombosis: cause or effect? Br J Haematol 2000; 108: 191–193. Borch KH, Braekkan SK, Mathiesen EB, Njølstad I, Wilsgaard T, Størmer J, Hansen JB. Abdominal obesity is essential for the risk of venous thromboembolism in the metabolic syndrome: the Tromsø study. J Thromb Haemost 2009; 7: 739–745. Borras L, Eytan A, de Timary P, Constant EL, Huguelet P, Hermans C. Pulmonary thromboembolism associated with olanzapine and risperidone. J Emerg Med 2007; 35: 159161. Boullin DJ, Orr MW, Peters JR. The platelet as a model for investigating the clinical efficacy of centrally acting drugs: relations between platelet aggregation and clinical condition in schizophrenics treated with chlorpromazine. In: de Gaetano G, Garattini S, eds. Platelets: a multidisciplinary approach. New York: Raven Press, 1978: 389–410. Boushey CJ, Beresford SAA, Omenn GS, Motulsky AG. A quantitative assessment of plasma homocysteine as a risk for vascular disease: probable benefits of increasing folic acid intakes. JAMA. 1995; 274: 1049–1057. Braceland FJ, Meduna LJ, Vaichulis JA. Delayed action of insulin in schizophrenia. Am J Psychiatry 1945; 102: 108–110. Bradley AJ, Dinan TG. A systematic review of hypothalamic-pituitary-adrenal axis function in schizophrenia: implications for mortality. J Psychopharmacol 2010; 24(4 Suppl): 91-118. 144 Brattström L, Wilcken DEL, Öhrvik J, Brudin L. Common methylenetetrahydrofolate reductase gene mutation leads to hyperhomocysteinemia but not to vascular disease. Circulation 1998; 98: 2520–2526. Bray GA. Obesity: the disease. J Med Chem 2006; 49: 4001-4007. Brehmer G, Ruckdeschel KT. Technic of the hibernation therapy. Dtsch Med Wochenschr 1953; 78: 1724-1725. Bresee LC, Majumdar SR, Patten SB, Johnson JA. Prevalence of cardiovascular risk factors and disease in people with schizophrenia: A population-based study. Schizophrenia Research 2010; 117: 75-82 British Committee for Standards in Haematology. Guidelines on investigation and management of thrombophilia. J Clin Pathol 1990; 43: 703–710. Brown S, Inskip H, Barraclough B. Causes of the excess mortality of schizophrenia. Br J Psychiatry 2000; 177: 212-217. Brown S, Kim M, Mitchell C, Inskip H. Twenty-five year mortality of a community cohort with schizophrenia. Br J Psychiatry 2010; 196: 116-121. Brown S. Excess mortality of schizophrenia. A metanalysis. Br J Psychiatry 1997; 171: 502– 508. Buckley NA, Sanders P. Cardiovascular averse effects of antipsychotic drugs. Drug Saf 2000; 23: 215–228. 145 Buliková A, Zavřelová J, Penka M. Antifosfolipidový syndrom v roce 2009. Vnitř Lék 2009; 55: 253–262. Canavy I, Henry M, Morange PE, Tiret L, Poirier O, Ebagosti A, Bory M, Juhan-Vague I. Genetic polymorphismus and coronary artery disease in the south of France. Thromb Haemost 2000; 83: 212–216. Canoso RT, de Oliveira RM. Chlorpromazine-induced anticardiolipin antibodies and lupus anticoagulant: absence of thrombosis. Am J Hematol 1988; 27: 272–275. Canoso RT, Oliveira RM, Nixon R. Neuroleptic-associated autoantibodies. A prevalence study. Biol Psychiatry 1990; 27: 863–870. Castro MN, Vigo DE, Chu EM, Fahrer RD, de Achával D, Costanzo EY, Leiguarda RC, Nogués M, Cardinali DP, Guinjoan SM. Heart rate variability response to mental arithmetic stress is abnormal in first-degree relatives of individuals with schizophrenia. Schizophr Res 2009; 109: 134-140. Castro MN, Vigo DE, Weidema H, Fahrer RD, Chu EM, de Achával D, Nogués M, Leiguarda RC, Cardinali DP, Guinjoan SM. Heart rate variability response to mental arithmetic stress in patients with schizophrenia: autonomic response to stress in schizophrenia. Schizophr Res 2008; 99: 294-303. Cesarone MR, Belcaro G, Nicolaides AN, Incandela L, De S, Geroulakos G, Lennox A, Myers KA, Moia M, Ippolito E, Winford M. Venous thrombosis from air travel: the LONFLIT3 study: prevention with aspirin vs low-molecular-weight heparin (LMWH) in high risk subject; a randomized trial. Angiology 2002; 53: 1–6. 146 Citrome L. Risk-benefit analysis available treatments for schizophrenia. Psychiatric Times 2007; 1: 27-30. Cífková R, Býma S, Češka R, Horký K, Karen I, Kunešová M, Králíková E, Rosolová H, Roztočil K, Soška V, Škrha J. Prevence kardiovaskulárních onemocnění v dospělém věku. Společné doporučení českých odborných společností. Cor Vasa 2005 (Suppl); 47: 3–14. Cífková R, Škodová Z, Bruthansa J, Adámková V, Jozífová M, Galovcová M, Wohlfahrta P, Krajčoviechová A, Poledne R, Stávek P, Lánská V. Longitudinal trends in major cardiovscular risk factors in the Czech population between 1985 and 2007/8. Czech MONICA and Czech post-MONICA. Atherosclerosis 2010; 211: 676-681 Clark C, Burge MR. Diabetes mellitus associated with atypical antipsychotic medications. Diabetes Technol Ther 2003; 5: 669-683. Clark P, Brennand J, Conkie JA, McCall F, Greer IA, Walker ID. Activated protein C senzitivity, protein C, protein S and coagulation in normal pregnancy. Thromb Haemost 1998; 79: 1166–1170. Cohen SH, Ehrlich GE, Kaufman MS, Cope C. Thrombophlebitis following knee surgery. J Bone Joint Surg. 1973; 55: 106–111. Cohen AT, Alikhan R, Arcelus JI, Bergmann JF, Haas S, Merli GJ, Spyropoulos AC, Tapson VF, Turpie AG. Assessment of venous thromboembolism risk and the benefits of thromboprophylaxis in medical patients. Thromb Haemost 2005; 94: 750–759. Cohen AT, Davidson BL, Gallus AS, Lassen MR, Prins MH, Tomkowski W, Turpie AG, Egberts JF, Lensing AW. Efficacy and safety of fondaparinux for the prevention of venous thromboembolism in older acute medical patients: randomised placebo controlled trial. BMJ 2006; 332: 325–329. 147 Cohen AT, Agnelli G, Anderson FA, Arcelus JI, Bergqvist D, Brecht JG, Greer IA, Heit JA, Hutchinson JL, Kakkar AK, Mottier D, Oger E, Samama MM, Spannagl M; VTE Impact Assessment Group in Europe (VITAE). Venous thromboembolism (VTE) in Europe. The number of VTE events and associated morbidity and mortality. Thromb Haemost 2007; 98: 756–764. Cohen D, Correll CU. Second-generation of antipsychotic-associated diabetes mellitus and diabetic ketoacidosis: mechanisms, predictors, and screening need. J Clin Psychiatry 2009; 70: 765-766. Comp PC, Thurnau GR, Welsh J, Esmon CT. Functional and imunologic protein S levels are decreased during pregnancy. Blood 1986; 68: 881–885. Connolly M, Kelly C. Lifestyle and physical health in schizophrenia. Adv Psychiatr Treat 2005; 11: 125-132. Cooper D, Tuddenham E. Congenital severe protein C deficiency in adults. Br Med Bull 1994; 50: 833–850. Cosmi B, Legnani C, Cini M, Favaretto E, Palareti G. D-dimer and factor VIII are independent risk factors for recurrence after anticoagulation withdrawal for a first idiopathic deep vein thrombosis. Thromb Res 2008; 122: 610–617. Cushman M. Epidemiology and risk factors for venous thrombosis. Semin Hematol 2007; 44: 62–69. Cushman M, O'Meara ES, Folsom AR, Heckbert SR. Coagulation factors IX through XIII and the risk of future venous thrombosis: the Longitudinal Investigation of Thromboembolism Etiology. Blood 2009; 114: 2878–2883. 148 Czobor P, Volavka J, Sheitman B, Lindenmayer JP, Citrome L, McEvoy J, Cooper TB, Chaos M, Lieberman JA. Antipsychotic-induced weight gain and therapeutic response: a differential association. J Clin Psychopharmacol 2002; 244–251. Češková E, Tůma I, Přikryl R, Pěč O. Schizofrenie. In: Raboch J, Anders M, Praško J, Hellerová P. Psychiatrie. Doporučené postupy psychiatrické péče II. Praha: Infopharm 2006; 54–63. Češková E, Přikryl R, Pěč O. Schizofrenie dospělého věku. In: Raboch J, Anders M, Hellerová P, Uhlíková P. Psychiatrie: Doporučené postupy psychiatrické péče III. Brno: Tribun EU 2010; 112-117. Dahlbäck B, Carlsson M, Svensson PJ. Familial thrombophilia due to a previously unrecognized mechanism characterized by poor anticoagulant response to activated protein C. Prediction of a cofactor to activated protein C. Proc Natl Acad Sci USA 1993; 90: 1004–1008. Dahlbäck B. New molecular insights into the genetics of thrombophilia. Restance to activated protein C caused by Arg 506 to gen mutation in factor V as a pathogenic risk factor for venous thrombosis. Thromb Haemost 1995; 74: 139–148. Daly E, Vessey MP, Hawkins MM, Carson JL, Gough P, Marsh S. Risk of venous thromboembolism in users of hormone replacement therapy. Lancet 1996; 348: 977–980. Daumit GL, Pronovost PJ, Antony CHB, Guallar E, Steinwachs DM, Ford DE. Averse events during medical and surgical hospitalizations for persons with schizophrenia. Arch Gen Psychiatry 2006; 63: 267–272. Daumit GL, Goff DC, Mezer JM, Davis VG, Nasrallah HA, McEvoy JP, Rosenheck R, Davis SM, Hsiao JK, Stroup TS, Lieberman JA. Antipsychotic effects on estimated 10-year coronary heart disease risk in the CATIE Schizophrenia study. Schizophr Res 2008; 105: 175187. Davis S, Kern HB, Asokan R. Antiphospholipid antibodies associated with clozapine treatment. Am J Hematol 1994; 46: 166–167. 149 Davison K. Autoimunity in psychiatry. Br J Psychiatry 2012; 200: 353-355. De Clerck F, Somers Y, Mannaert E et al.. In vitro effects of risperidone and 9hydroxyrisperidone on human platelet function, plasma coagulation, and fibrinolysis. Clin Ther 2004; 26: 1261–1273. Declerck PJ, Juhan-Vague I, Felez J, Wiman B. Pathophysiology of fibrinolysis. J Int Med 1994; 236: 425–432. De Hert M, Van Winkel R, Van Eyck D, Hanssens L, Wampers M, Scheen A, Peuskens J. Prevalence of diabetes, metabolic syndrome and metabolic abnormalities in schizophrenia over the course of the illness: a cross-sectional study. Clin Pract Epidemiol Ment Health 2006; 2: 14. De Hert M, Schreurs V, Vancampfort D, Van Winkel R. Metabolic syndrome in people with schizophrenia: a review. World Psychiatry 2009a; 8: 15–22. DeHert M, Dekker JM, Wood D, Kahl KG, Holt RIG, Möller HJ. Cardiovascular disease and diabetes in people with severe mental illness position statement from the European Psychiatric Association (EPA), supported by the European Association for the Study of Diabetes (EASD) and the European Society of Cardiology (ESC). Eur Psychiatry 2009b; 24: 412–424. DeHert M, Correll CU, Cohen D. Do antipsychotic medications reduce or increase mortality in schizophrenia ? A critical appraisal of the FIN-11 study. Schizophr Res 2010; 117: 68-74. De Hert M, Einfinger G, Scherpenberg E, Wampers M, Peuskens J. The prevention of deep venous thrombosis in physically restrained patients with schizophrenia. Int J Clin Pract 2010; 64: 1109-1115. 150 De Hert M, Correll CU, Bobes J et al. Physical illness in patients with severe mental disorders. I. Prevalence, impact of medications and disparities in health care. World Psychiatry 2011a; 10: 52-77. De Hert M, Cohen D, Bobes J et al. Physical illness in patients with severe mental disorders. II. Barriers to care, monitoring and treatment guidelines, plus recommendations at the system and individual level. World Psychiatry 2011b; 10: 138-151. den Heijer M, Koster T, Blom HJ, Bos GM, Briet E, Reitsma PH, Vandenbroucke JP, Rosendaal FR. Hyperhomocysteinemia as a risk factor for deep-vein thrombosis. N Engl J Med 1996; 334: 759–762. Dennison U, McKernan D, Cryan J, Dinan T. Schizophrenia patients with a history of childhood trauma have a pro-inflammatory phenotype. Psychol Med 2012; 42: 1865-1871. de Lissovoy G. Economic issues in the treatment and prevention of deep vein thrombosis from a managed care perspective. Am J Manag Care 2001; 7(17 Suppl): S535–S538. De Stefano V, Chiusolo P, Paciaroni K, Casorelli I, Rossi E, Molinari M, Servidei S, Tonali PA, Leone G. Prothrombin G20210A mutant genotype is a risk factor for cerebrovaskular ischemic disease in young patients. Blood 1998; 91: 3562-3665. del Conde I, Goldhaber SZ. Pulmonary embolism possibly associated with olanzapine. Thromb Haemost 2006; 96: 690–691. Dieset I, Hope S, Ueland T, Bjella T, Agartz I, Melle I, Aukrust P, Rossberg JI, Andreassen OA. Cardiovascular risk factors during sekond generation antipsychotik treatment are associated with increased C-reactive protein. Schizophr Res 2012; 134 [Epub ahead of print]. 151 Dietrich-Muszalska A, Rabe-Jabłońska J, Olas B. The effects of the second generation antipsychotics and a typical neuroleptic on collagen-induced platelet aggregation in vitro. World J Biol Psychiatry 2010a;11: 293-299. Dietrich-Muszalska A, Rabe-Jablonska J, Nowak P, Kontek B. The first- and secondgeneration antipsychotic drugs affect ADP-induced plateletaggregation. World J Biol Psychiatry 2010b;11: 268-275. Dixon L, Weiden P, Delahanty J et al. Prevalence and correlates of diabetes in national schizophrenia symplex. Schizophr Bull 2000; 26: 903–912. Dobesh PP. Economic burden of venous thromboembolism in hospitalized patients. Pharmacotherapy 2009; 29: 943–953. Dranitsaris G, Kahn SR, Stumpo C, Paton TW, Martineau J, Smith R, Ginsberg JS; Fondaparinux Canadian Health Economic Study Investigators. Pharmacoeconomic analysis of fondaparinux versus enoxaparin for the prevention of thromboembolic events in orthopedic surgery patients. Am J Cardiovasc Drugs; 2004: 4: 325–333. Dulíček P, Chrobák L, Řeháček V, et al. Prevalence of APC-resistence in the East-Bohemian region. In: 27. Hamophilie-Symposion Hamburg 1996. Berlin: Springer, 1996: 352–354. Dulíček P, Malý J, Šafářová M. Risk of Thrombosis in Patients Homozygous and Heterozygous for Factor V Leiden in the East Bohemian Region. Clin Appl Thromb Hemost 2000; 2: 87–89. Dunn EJ, Grant PJ. Atherothrombosis and the metabolit syndrome. In: Byrne CHD, Wild SH (eds.). The metabolic syndrome. London: John Wiley & Sons, Ltd. 2005; 163–187. Durrington P. Dyslipidaemia. Lancet 2003; 362: 717-731. 152 Dwyer DS, Pinkofsky HB, Liu Y. Antipsychotic drugs affect glucose uptake and the expression of glucose transporters in PC12 cells. Prog Neuropsychopharmacol Biol Psychiatry 1999; 23: 69-80. Eaton WW, Byrne M, Ewald H, Mors O, Chen CY, Agerbo E, Mortensen PB. Association of schizophrenia and autoimmune diseases: linkage of Danish national registers. Am J Psychiatry 2006; 163: 521-528. Eckel RH, Grundy SM, Zimmet PZ. The metabolic syndrome. Lancet 2005; 365: 1415–1428. Egeberg O. Inherited antithrombin deficiency causing thrombophilia. Thromb Diath Haemorrh 1965; 13: 516–530. Eichinger S, Hron G, Bialonczyk C, Hirschl M, Minar E, Wagner O, Heinze G, Kyrle PA. Overweight, obesity, and the risk of recurrent venous thromboembolism. Arch Intern Med 2008; 168: 1678–1683. Eischer L, Gartner V, Schulman S, Kyrle PA, Eichinger S; AUREC-FVIII investigators. 6 versus 30 months anticoagulation for recurrent venous thrombosis in patiens with high factor VIII. Ann Hematol 2009; 88: 485–490. Ellingrod VL, Taylor SF, Dalack G, Grove TB, Bly MJ, Brook RD, Zöllner SK, Pop-Busui R. Risk factors associated with metabolic syndrome in bipolar and schizophrenia subjects treated with antipsychotics. J Clin Psychopharmacol 2012; 32: 261-265. Endicott J, Spitzer RL, Fleiss JL et al.. The Global Assessment of Functioning scale. A procedur efor measuring overall Severity of psychiatric disturbance. Arch Gen Psychiatry 1976; 33: 766–771. Erkan D, Lockshin MD. Antiphospholipid syndrome. Curr Opin Rheumatol 2006; 18: 242– 248. 153 Expert Panel on Detection and Evaluation of Treatment of High Blood Cholesterol in Adults. Executive summary of the Third Report of the National Cholesterol Educational Program (NCEP) Expert Panel on Detection, Evaluation and Treatment of High Blood Cholesterol in Adults (Adult Treatment Panel III). JAMA 2001; 285: 2486 – 2497. Faioni EM, Valsecchi C, Palla A, Taiolli E, Razzari C, Mannucci PM. Free protein S deficiency is a risk factor for venous thrombosis. Thromb Haemost 1997; 78: 1343–1346. Falcon CR, Cattaneo M, Panzeri D, Martinelli I, Mannucci PM. High prevalence of hyperhomocysteinemia in patients with juvenile venous thrombosis. Arterioscler Thromb 1994; 14: 1080–1083. Falkai P, Wobrock T, Lieberman J, Glethoj B, Gattaz WF, Möller HJ. World Federation of Societes of Biological Psychiatry (WFSBP) guidelines for biological treatment of schizophrenia, part 2: long-term treatment of schizophrenia. World J Biol Psychiatry 2006; 7: 5–40. Fernandez-Egea E, Bernardo M, Heaphy CM, Griffith JK, Parellada E, Esmatjes E, Conget I, Nguyen L, George V, Stöppler H, Kirkpatrick B. Telomere length and pulse pressure in newly diagnosed, antipsychotic-naive patients with nonaffective psychosis. Schizophr Bull 2009; 35: 437-442. Ferrari E, Chevallier T, Chapelier A, Baudouy M. Travel as a risk factor for venous thromboembolic disease: a case control study Chest 1999; 115: 440–444. Fiedorowicz JG, Miller DD, Bishop JR, Calarge CA, Ellingrod VL, Haynes WG. Systematic Review and Meta-analysis of Pharmacological Interventions for Weight Gain from Antipsychotics and Mood Stabilizers. Curr Psychiatry Rev 2012; 8: 25-36. 154 Firer M, Sirota P, Schild K, Elizur A, Slor H.Anticardiolipin antibodies are elevated in drugfree, multiply affected families with schizophrenia. J Clin Immunol 1994; 14: 73–78. Flordal PA, Bergqvist D, Ljungström KG, Törngren S. Clinical relevance of the fibrinogen uptake test in patients having general abdominal surgery-relation to major thromboembolism and mortality. Thromb Res 1995; 80: 491–497. Flordal PA, Bergqvist D, Burmark US, Ljungström KG, Törngren S. Risk factors for major thromboembolism and bleeding tendency after elective general surgical operations. Eur J Surg 1996; 162: 783–789. Folsom AR, Lutsey PL, Astor BC, Cushman M. C-reactive protein and venous thromboembolism. A prospective investigation in the ARIC cohort. Thromb Haemost 2009; 102: 615–619. Fox EA, Kahn SR. The relationship between inflammation and venous thrombosis. A systematic review of clinical studies. Thromb Haemost 2005; 94: 362–365. Fraisse F, Holzapfel L, Couland JM, Simonneau G, Bedock B, Feissel M, Herbecq P, Pordes R, Poussel JF, Roux L. Nadroparin in the prevention of deep vein thrombosis in acute decompensated COPD. Am J Respir Crit Care Med 2000; 161: 1109–14. Freedman R. Schizophrenia. N Engl J Med 2003; 349: 1738–1749. Frosst P, Blom HJ, Milos R, Goyette P, Sheppard CA, Matthews RG, Boers GJ, den Heijer M, Kluijtmans LA, van den Heuvel LP, et al. A candidate genetic risk factor for vascular disease: a common mutation in methylenetetrahydrofolate reductase. Nat Genet 1995; 10: 111–113. Fujibayashi M, Matsumoto T, Kishida I, Kimura T, Ishii C, Ishii N, Moritani T. Autonomic nervous system activity and psychiatric severity in schizophrenia. Psychiatry Clin Neurosci 2009; 63: 538-545. 155 Gale E. The myth of the metabolic syndrome. Diabetologia 2005; 48: 679–683. Gallerani M, Imberti D, Mari E, Marra A, Manfredini R. Risperidone and pulmonary embolism: a harmful association? Case series and review of the literature. Acta Neuropsychiatr 2012; 24 DOI: 10.1111/j.1601-5215.2011.00641.x Geerts WH, Bergqvist D, Pineo GF, Heit JA, Samama CM, Lassen MR, Colwell CW. Prevention of venous thromboembolism: American College of Chest Physicians EvidenceBased Clinical Practice Guidelines (8th Edition). Chest 2008; 133 (Suppl): 381S–443S. Ginsberg JS, Wells PS, Kearon C, Anderson D, Crowther M, Weitz JI, Bormanis J, BrillEdwards P, Turpie AG, MacKinnon B, Gent M, Hirsh J. Sensitivity and specificity of a rapid whole-blood assay for D-dimer in the diagnosis of pulmonary embolism. Ann Intern Med 1998; 129: 1006–1011. Glynn RJ, Danielson E, Fonseca FAH, Genest J, Gotto AM, Kastelein JJP, Kleniv W, Libby P, Lorenzatti AJ, MacFayden JG, Nordestgaard BG, Shepherd J, Willerson JT, Rocker PM. A randomized trial of rosuvastatin in the prevention of venous thromboembolism. N Engl J Med 2009; 360: 1851–1861. Goff DC, Sullivan LM, McEvoy JP, Meyer JM, Nasrallah HA, Daumit GL, Lamberti S, D’Agostino RB, Stroup TS, Davis S, Lieberman JA. A comparison of ten-year cardiac risk estimates in schizophrenia patiens from the CATIE study and matched controls. Schizophr Res 2005; 80: 45–53. Goldberg RJ, Seneff M, Gore JM, Anderson FA Jr, Greene HL, Wheeler HB, Dalen JE. Occult malignant neoplasm in patients with deep venous thrombosis. Arch Intern Med 1987; 147: 251–253. Goldhaber SZ, Savage DD, Garrison RJ, Castelli WP, Kannel WB, McNamara PM, Gherardi G, Feinleib M. Risk factors for pulmonary embolism. The Framingham Study. Am J Med 1983; 74: 1023–1028. 156 Goldhaber SZ, Grodstein F, Stampfer MJ, Manson JE, Colditz GA, Speizer FE, Willett WC, Hennekens CH. A prospective study of risk factors for pulmonary embolism in women. JAMA 1997; 26; 277: 642–645. Goldhaber SZ, Visani L, DeRosa M. for ICOPER. Acute pulmonary embolism: clinical outcomes in the International Cooperative Pulmonary Embolism Registry (ICOPER). Lancet 1999; 353: 1386–1389. Goldman LS. Medical illnes in patiens with schizphrenia. J Clin Psychiatry 1999; 60 (Suppl 21): 10–15. Grady D, Furberg C. Venous thromboembolic events associated with hormone replacement therapy. JAMA 1997; 278: 477. Grady D, Wenger NK, Herrington D, Khan S, Furberg C, Hunninghake D, Vittinghoff E, Hulley S. Postmenopausal hormone therapy increases risk of venous thromboembolic disease. Ann Int Med 2000; 132: 689–696. Graham I, Borch-Johnsen K, Boysen G, Burell G, Cifkova R, Dallongeville J, De Backer G, Ebrahim S, Gjelsvik B, Hermann-Lingen L, et al. European guidelines on cardiovascular disease prevention in clinical practice: Executive summary. Fourth Joint Task Force of the European Society of Cardiology and Other Societies on Cardiovascular Disease Prevention in Clinical Practice (Constituted by representatives of nine societies and by invited experts). European Journal of Cardiovascular Prevention and Rehabilitation 2007; 14(Supp 2): E10E40. Grahmann H, Suchenwirth R. Thrombose hazard in chlorpromazine and reserpine therapy of endogenous psychosis. Nervenarzt 1959; 30: 224–225. Griffin JH, Evatt B, Zimmerman TS, Kleiss AJ, Wideman C. Deficiency of protein C in congenital thrombotic disease. J Clin Invest 1981; 68: 1370–1373. 157 Grodstein F, Stampfer MJ, Goldhaber SZ, Manson JE, Colditz GA, Speizer FE, Willett WC, Hennekens CH. Prospective study of exogenous hormones and risk of pulmonary embolism in women. Lancet 1996; 348: 983–987. Guy W (ed.) ECDEU Assesment Manual for Psychopharmacology. Rockville: U.S.DHEW, 1976. Hafner H, Brehm I. Thromboembolic complications in neuroleptic treatment. Comphrehensive Psychiatry 1965; 6: 25–34. Haidemenos A, Kontis D, Gazi A, et al. Plasma homocysteine, folate and B12 in chronic schizophrenia. Prog Neuropsychopharmacol Biol Psychiatry 2007; 31: 1289–1296. Halacheva K, Dimova S, Tolev T, Dimov D, Nikolova M. Elevated anticardiolipin antibodies in schizophrenic patients before and during neuroleptic medication. Psychiatry Res 2009; 30; 169: 51–55. Halbreich U, Kinon BJ, Gilmore JA, Kahn LS. Elevated prolactin levels in patients with schizophrenia: mechanisms and related adverse effects. Psychoneuroendocrinology 2003; 28 (Suppl. 1): 53–67. Hamanaka S, Kamijo Y, Nagai T, Kurihara K, Tanaka K, Soma K, et al. Massive pulmonary thromboembolism demonstrated at necropsy in Japanese psychiatric patients treated with neuroleptics including atypical antipsychotics. Circ J 2004; 68: 850–852. Hanzlíček L. Biologické terapie psychos. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství 1959; 264. Haupt DW, Rosenblatt LC, Kim E, Baker RA, Whitehead R, Newcomer JW. Prevalence and predictors of lipid and glukose monitoring in commercially insured patients treated with second-generation antipsychotic agents. Am J Psychiatry 2009; 166: 345–353. 158 Haupt DW, Newcomer JW. Hyperglycemia and antipsychotic medication. J Clin Psychiatry 2001; 62 (Suppl 27): 15-26. Haverkate F, Samama M. Familial dysfibrinogenaemia and thrombophilia. Report on astudy of the SSC Subcommittee in Fibrinogen. Thromb Haemost 1995; 73: 151–161. Hayward P, Chan N, Kemp R, Youle S, David A. Medication self management: a preliminary report on an intervention to improve medication compliance. J Ment Health 1995; 4: 511–517. Hägg S, Spigset O, Söderström TG. Association of venous tromboembolism and clozapine. Lancet 2000; 355: 1155–1156. Hägg S, Spigset O, Bate A. Myocarditis related to clozapine treatment. J Clin Psychopharmacol 2001; 21: 382–388. Hägg S, Spigset O. Antipsychotic-induced venous tromboembolism: a review of the evidence. CNS Drugs 2002; 16: 765–76. Hägg S, Tatting P, Spigset O. Olanzapine nad venous thromboembolism. Int Clin Psychopharmacol 2003; 18: 299–300. Hägg S, Bate A, Stahl M, Spigset O. Associations between venous thromboembolism and antipsychotics. A study of the WHO database of adverse drug reactions. Drug Saf 2008; 31: 685–694. Hägg S, Jönsson AK, Spigset O. Risk of venous thromboembolism due to antipsychotic drug therapy. Expert Opin Drug Saf 2009; 8: 537–547. Heit JA, Silverstein MD, Mohr DN, Petterson TM, O’Fallon WM, Melton LJ III. Risk factors for deep vein thrombosis and pulmonary embolism: a population based case-control study. Arch Intern Med 2000; 160: 809–815. 159 Heijboer H, Brandjes DPM, Büller HR, Sturk A, Ten Cate JW. Deficiencies of coagulation inhibiting and fibrinolytic proteins in outpatients with deep vein thrombosis. N Eng J Med 1990; 332: 1512–1516. Heit JA, O'Fallon WM, Petterson TM, Lohse CM, Silverstein MD, Mohr DN, Melton LJ 3rd. Relative impact of risk factors for deep vein thrombosis and pulmonary embolism: a population-based study. Arch Intern Med 2002; 10; 162: 1245–1248. Hellewell JS. Treatment-resistant schizophrenia: reviewing the options and identifying the way forvard. J Clin Psychiatry 1999; 60 (Suppl 23): 14–19. Hem E, Steen O, Opjordsmoen S. Thrombosis associated with physical restraints. Acta Psychiatr Scand 2001;103:73–76. Henderson DC, Copeland PM, Nguyen DD, et al. Homocysteine levels and glucose metabolism in non-obese, non-diabetic chronic schizophrenia. Acta Psychiatr Scand 2006; 113: 121–125. Henderson DC, Miley K. Glucose intolerance and diabetes in patients with schizophrenia. In: Meyer JM, Nasrallah HA. Medical illness and schizophrenia. 2 nd ed. Washington: American Psychiatric Publishing, Inc. 2009; 91-115. Hindersin P, Siegmund R, Körting HJ. Thrombophile diathesen als Hämostasestörungen bei akuten psychosen. Psych Neurol Med Psychol 1984; 36: 702–709. Hoang U, Stewart R, Goldacre MJ. Mortality after hospital discharge for people with schizophrenia or bipolardisorder: retrospective study of linked English hospital episode statistics, 1999-2006. BMJ 2011; 343:d5422. doi: 10.1136/bmj.d5422. Hogan TP, Awad AG, Eastwood R. A self-report scale predictive of drug compliance in schizophrenics: reliability and discriminative validity. Psychol Med 1983; 13: 177–183. 160 Hogan TP, Awad AG. Subjective response to neuroleptics and outcome in schizophrenia: a re-examination comparing two measures. Psychol Med 1992; 22: 347–352. Holt R, Busche C, Citrome L. Diabetes and schizophrenia 2005: are we closer to understanding the link? J Psychopharmacol 2005; 19 (Suppl): 56–65. Horáček J, Bubeníková-Valešová V, Kopeček M, Páleníček T, Dockery C, Mohr P, Höschl C. Mechanism of action of atypical antipsychotic drugs and the neurobiology of schizophrenia. CNS Drugs 2006; 20: 389–409. Houseknecht KL, Robertson AS, Johnson DE, Rollema H. Clozapine and olanzapine, but not ziprasidone, cause acute insulin resistence in normal rats. Biol Psychiatry 2005; 57: 1285. Hudson M, Hutton RA, Wakefield AJ, Sawyerr AM, Pounder RE. Evidence for activation of coagulation in Crohn‘s disease. Blood Coagul Fibrinol 1992; 3: 733–738. Hughes GRV, Harris EN, Gharavi AE. The anticardiolopin syndrome. J Rheumatol 1986; 13: 486–489. Hudecek J, Ivanková J, Dobrotová M, Hybenová J, Pullmann R, Kubisz P. Analýza fenotypu resistence na aktivovaný protein C. Vnitř Lék 1999; 45: 723–728. Chamouard P, Pencreach E, Maloisel F, Grunebaum L, Ardizzone JF, Meyer A, Gaub MP, Goetz J, Baumann R, Uring-Lambert B, Levy S, Dufour P, Hauptmann G, Oudet P. Frequent factor II G20210A mutation in idiopathic portal vein thrombosis. Gastroenterology 1999; 116: 144–148. Chapelle C, Quenet S, Delavenne X, Lacut K, Mismetti P, Laporte S, Beyens MN. Antipsychotics: A real or confounding risk factor for venous thromboembolism? Pharmacopsychiatry 2012 Jul 20. [Epub ahead of print] 161 Charaten FBE, Barlett NG. The effect of chlorpromazine on glukose tolerance. J Mental Sci 1955; 191: 351–353. Chen SJ, Chao YL, Chen CY, Chang CM, Wu EC, Wu CS, Yeh HH, Chen CH, Tsai HJ. Prevalence of autoimmune diseases in in-patients with schizophrenia: nationwide populationbased study. Br J Psychiatry 2012; 200: 374-380. Chengappa KNR, Carpenter AB, Keshavan MS, Yang ZW, Kelly RH, Rabin BS, Ganguli R. Elevated IgG and IgM anticardiolipin antibodies in a subgroup of medicated and unmedicated schizophrenic patients. Biol Psychiatry 1991; 30: 731–735. Chochola M, Vařejka P, Jirát S, Heller S, Urbánková J, Skalická L, Karetová D, Aschermann M. Syndrom komprese pánevní žíly (Mayův-Thurnerův syndrom). Kardiol Rev 2002; (suppl): 269–272. Christiansen SC, Lijfering WM, Naess IA, Hammerstrøm J, van Hylckama Vlieg A, Rosendaal FR, Cannegieter SC. The relationship between body mass index, activated protein C resistance and risk of venous thrombosis. J Thromb Haemost 2012;10:1761-1767. Ikeda H, Takajo Y, Ichiki K, Ueno T, Maki S, Noda T, Sugi K, Imaizumi T. Increased soluble form of P-selectin in patients with unstable angina. Circulation 1995; 92: 1693–1696. Iribarren C, Crow RS, Hannan PJ, Jacobs DR Jr, Luepker RV. Validation of death certificate diagnosis of out-of-hospital sudden cardiac death. Am J Cardiol. 1998; 82: 50-53. Iwata Y, Suzuki K, Nakamura K, Matsuzaki H, Sekine Y, Tsuchiya KJ, Sugihara G, Kakai M, Minabe Y, Takei N, Mori N. Increased levels of serum soluble L-selectin in unmedicated patiens with schizophrenia. Schizophr Res 2007; 89: 154–160. Jick H, Derby LE, Wald Myers M, Vasilakis C, Newton KM. Risk of hospital admission for idiopathic venous thromboembolism among users of postmenopasusal oestrogens. Lancet 1996; 348: 981–983. 162 Jin H, Meyer JM, Ještě DV. Phenomenology of and risk factors for new-onset diabetes mellitus and diabetic ketoacidosis associated with atypical antipsychotics: an analysis of 45 published CASE. Ann Clin Psychiatry 2002; 14: 59–64. Jin H, Meyer JM, Mudaliar S, Jeste DV. Impact of atypical antipsychotic therapy on leptin, ghrelin, and adiponectin. Schizophr Res 2008;100: 70-85. Jones PB, Barnes TR, Davies L, Dunn G, Lloyd H, Hayhurst KP, Murray RM, Markwick A, Lewis SW. Randomized controlled trial of the effect on duality of life of second – vs firstgeneration antipsychotic drugs in schizophrenia: Cost utility of the latest antipsychotic drugs in schizophrenia study (CUtLASS). Arch Gen Psychiatry 2006; 63: 1079–1087. Joukamaa M, Heliövaara M, Knekt P, Aromaa A, Raitasalo R, Lehtinen V. Schizophrenia, neuroleptic mediaction and mortality. Br J Psychiatry 2006; 188: 122–127. Jönsson AK, Brudin L, Ahlner J, Hedenmalm K, Ericsson A, Hägg S. Antipsychotics associated with pulmonary embolism in a Swedish medicolegal autopsy series. Int Clin Psychopharmacol 2008; 23: 263–268. Jönsson AK, Horváth-Puhó E, Hägg S, Pedersen L, Sorensen HT. Antipsychotics and risk of venous thromboembolism: A population-based case-control study. Clin Epidemiol 2009; 1: 19–26. Jönsson AK, Spigset O, Hägg S. Venous thromboembolism in recipients of antipsychotics: incidence, mechanisms and management. CNS Drugs 2012; 26: 649-662. Kahn R, Buse J, Ferrannini E, Stern M; American Diabetes Association; European Association for the Study of Diabetes. The metabolic syndrome: time for a critical appraisal. Point statement from the American Diabetes Association and the European Association for the Study of Diabetes. Diabetes Care 2005; 28: 2289–2304. 163 Kamijo Y, Soma K, Nagai T, Kurihara K, Ohwada T. Acute massive pulmonary thromboembolism associated with risperidone nad convetional phenothiazines. Circ J 2003;67: 46–48. Kang SS, Zhou J, Wong PWK, Kowalisyn J, Strokosch G. Intermediate homocysteinemia: a thermolabile variant of methylenetetrahydrofolate reductase. Am J Hum Genet 1988; 43: 414–421. Kanjolia A, Valigorsky JM, Joson-Pasion ML. Clozaril-Induced Lupus Anticoagulant Am J Hematol 1997; 54: 345–346. Kannan R, Molina DK. Olanzapine: a new risk factor for pulmonary embolus? Am J Forensic Med Pathol 2008; 29: 368–70. Kasanin J. The blood sugar curve in mental disease. Arch Neurol Psychiat 1926; 16: 414–419. Kay SR, Fiszbein A, Opler LA. The positive and negative syndrome scale (PANSS) for schizophrenia. Schizophr Bull 1987; 13: 261–276. Kearon C, Gent M, Hirsh J, Weitz J, Kovacs MJ, Anderson DR, Turpie AG, Green D, Ginsberg JS, Wells P, MacKinnon B, Julian JA. A comparison of three months of anticoagulation with extended anticoagulation for a first episode of idiopathic venous thromboembolism. N Engl J Med 1999; 340: 901–907. Kearon C. Epidemiology of venous thromboembolism. Semin Vasc Med 2001; 1: 7–25. Kelly DL, McMahon RP, Wehring HJ, Liu F, Mackowick KM, Boggs DL, Warren R, Feldman S, Shim JCH, Love RC, Dixon L. Cigarette smoking and mortality risk in people with schizophrenia. Schizophr Bull 2011; 37: 832-838. Kessing LV, Thomsen AF, Mogensen UB, Andersen PK. Treatment with antipsychotics and the risk of diabetes in clinical practice. Br J Psychiatry 2010; 197: 266-271. 164 Kierkegaard A. Incidence and diagnosis of deep vein thrombosis associated with pregnancy. Acta Obstet Gynecol Scand 1983; 62: 239–243. Kilbourne AM, Morden NE, Austin K, Ilgen M, McCarthy JF, Dalack G, Blow FC. Excess heart-disease-related mortality in a national study of patients with mental disorders: identifying modifiable risk factors. Gen Hosp Psychiatry 2009; 31: 555-563. Kim F, Pham M, Maloney E, Rizzo NO, Morton GJ, Wisse BE, Kirk EA, Chait A, Schwartz MW. Vascular inflammation, insulin resistance, and reduced nitric oxide production precede the onset of peripheral insulin resistance. Arterioscler Thromb Vasc Biol 2008; 28:1982-1988. Kim YK, Myint AM, Verkerk R, Scharpe S, Steinbusch H, Leonard B. Cytokine changes and tryptophan metabolites in medication-naïve and medication-free schizophrenic patients. Neuropsychobiology 2009; 59: 123-129. Kirkpatrick B, Messias E, Harvey PD, Fernandez-Egea E, Bowie CR. Is schizophrenia a syndrome of accelerated aging? Schizophr Bull 2008; 34: 1024-1032. Kirkpatrick B, Miller BJ, Garcia-Rizo C, Fernandez-Egea E, Bernardo M. Is abnormal glucose tolerance in antipsychotics-naïve patients with nonaffective psychosis confounded by poor health habits? Schizophr Bull 2012; 38: 280-284. Kitzlerová E, Anders M. The role of some new factors in the patophysiology of depression and cardiovascular disease: overview of recent research. Neuronedocrinol Lett 2007; 28: 832– 840. Kleijer B, Heerdink E, van MR. Antipsychotics and venous thrombosis. Dutch experience differs. BMJ 2010; 341: doi: 10.1136/bmj.c5631. 165 Knudsen JF, Kortepeter C, Dubitsky GM, Ahmad SR, Chen M. Antipsychotic drugs and venous thromboembolism (letter). Lancet 2000; 356: 252–253. Koponen H, Alaräisänen A, Saari K, Pelkonen O, Huikuri H, Raatikainen MJ, Savolainen M, Isohanni M. Schizophrenia and sudden cardiac death: a review. Nord J Psychiatry 2008; 62: 342-345. Kortepeter C, Chen M, Knudsen JF, Dubitsky GM, Ahmad SR, Beitz J. Clozapine and venous thromboembolism. Am J Psychiatry 2002; 159: 876–877. Koster T, Rosendaal FR, Briët E, Protein C deficiency in a controlled series of unselected outpatients: an infrequent but clear risk factor for venous thrombosis (Leiden Thrombophilia Study). Blood 1995a; 85: 2756–2761. Koster T, Blann AD, Briët E, Vanderbroucke JP, Rosendaal FR. Role of clotting factor VIII in effect of von Wilebrand factor on reccurence of deep-vein thrombosis. Lancet 1995b; 345: 152–155. Kraaijenhagen RA, in't Anker PS, Koopman MM, Reitsma PH, Prins MH, van den Ende A, Büller HR.. High plasma concentration of factor VIIIc is a major risk factor for venous thromboembolism. Thromb Haemost 2000; 83: 5–9. Kvasnička J. Trombofile a trombotické stavy v klinické praxi. Praha: Grada Publishing, 2003: 300. Kvasnička T, Kvasnička J, Češka R, Grauová B, Vráblík M. Increasing plasma levels of soluble cell adhesion molecules (sE-Selectin, sP-Selectin and sICAM-1) in overweight adults with combined hyperlipidemia. Sb Lek 2001; 102: 473–477. Kyrle PA, Minar E, Hirschl M, Bialonczyk C, Stain M, Schneider B, Weltermann A, Speiser W, Lechner K, Eichinger S. High plasma levels of factor VIII and the risk of venous thromboembolism. N Engl J Med 2000; 243: 457–462. recurrent 166 Kyrle PA, Hron G, Eichinger S, Wagner O. Circulating P-selectin and the risk of recurrent venous thromboembolism. Thromb Haemost. 2007; 97:880–883. Laan W, Grobbee DE, Selten JP, Heijnen CJ, Kahn RS, Burger H. Adjuvant aspirin therapy reduces symptoms of schizophrenia spectrum disorders: results from a randomized, doubleblind, placebo-controlled trial. J Clin Psychiatry 2010; 71: 520-527. Lacut K, Le Gal G, Couturaud F, Cornily G, Leroyer, Mottier D, Oger E. Association between antipsychotic drugs, antidepressant drugs and venous thrmoboembolism: results from the EDITH case-control study. Fundam Clin Pharmacol 2007; 21: 643–650. Lapostolle F, Surget V, Borron SW, Desmaizieres M, Sordelet D, Lapandry C, Cupa M, Adnet F. Severy pulmonary embolism associated with air travel. N Engl J Med 2001;345:779–783. Laske C, Zank M, Klein R, Stransky E, Batra A, Buchkremer G, Schott K. Autoantibody reactivity in serum of patients with major depression, schizophrenia and healthy controls. Psychiatry Res 2008; 158: 83-86. Laursen SB, Jensen TN, Bolwig T, Olsen NV. Deep venous thrombosis and pulmonary embolism following physical restraint. Acta Psychiatr Scand 2005; 111: 324–327. Lazarus A. Physical restraints, thromboembolism, and death in 2 patients. J Clin Psychiatry 2001; 63: 207–208. Lebovitz HE. Diagnosis, classification, and pathogenesis of diabetes mellitus. J Clin Psychiatry 2001; 62 (Suppl 27): 5-9. Lee K, Park J, Choi J, Park CG. Heart rate variability and metabolic syndrome in hospitalized patients with schizophrenia. J Korean Acad Nurs 2011; 41: 788-794. Leizorovicz A, Cohen AT, Turpie AG, Olsson CG, Vaitkus PT, Goldhaber SZ. PREVENT Medical Thromboprophylaxis Study Group. Randomized, placebo-controlled trial of 167 dalteparin for the prevention of venous thromboembolism in acutely ill medical patients. Circulation 2004; 110: 874–879. Lennox BR, Coles AJ, Vincent A. Antibody-mediated encephalitis: a treatable cause of schizophrenia. Br J Psychiatry 2012; 200: 92-94. Lensen RP, Rosendaal FR, Koster T, Allaart CF, de Ronde H. Apparent different thrombotic tendency in patients with factro FV Leiden and protein C deficiency due to selection of patients. Blood 1996; 88: 4205–4208. Leonard BE. Metabolic syndrome and schizophrenia: is inflammation the cause? In: Thakore J, Leonard BE, eds. Metabolic effects of psychotropic drugs. Mod Trends Pharmacopsychiatry. Basel: Karger, 2009; 1-11. Leonard BE, Schwarz M, Myint AM. The metabolic syndrome in schizophrenia: is inflammation a contributing cause? J Psychopharmacol. 2012; 26(Suppl): 33-41. Leuci E, Manenti L, Maggini C. Anti-phospholipid antibodies, neuroleptic treatment and cardiovascular morbidity. Br J Psychiatry 2007; 190: 81. Leucht S, Barnes TR, Kissling W, Engel RR, Correll C, Kane JM. Relapse prevention in schizophrenia with new-generation antipsychotics: a systematic review and exploratory metaanalysis of randomized, controlled trials. Am J Psychiatry 2003a; 160: 1209–1222. Leucht S, Wahlbeck K, Hamann J, Kissling W. New generation antipsychotics versus lowpotency conventional antipsychotics: a systematic review and meta-analysis. Lancet 2003b; 361: 1581–1589. Leucht S, Burkard T, Henderson J, Maj M, Sartorius M. Physical illness and schizophrenia: a review of the literature. Acta Psychiatr Scand 2007; 116: 317–333. Levander S, Eberhard J, Lindström E. Nicotine dependence aminy psychotic patiens, and its correlates. Acta Psychiatr Scand 2007; 435: 27–32. 168 Levine J, Agam G, Sela BA, Garver DL, Torrey EF, Belmaker RH. CSF homocysteine is not elevated in schizophrenia. J Neural Transm 2005; 112: 297–302. Libiger J. Schizofrenní poruchy. In.: Höschl C, Libiger J, Švestka J (eds.). Psychiatrie. 2. vydání. Praha: Tigis 2004; 352–412. Libiger J. Diabetes u pacientů léčených antipsychotiky. Vnitř Lék 2005; 51 (Suppl 2): S89– S93. Lieberman JA, Stroup TS, McEvoy JP, Swartz MS, Rosenheck RA, Perlina DO, Keefe RS, Davis SM, Davis CE, Lebowitz BD, Severe J, Hsiao JK. Effectiveness of antipsychotic drugs in patiens with chronic schizophrenia. N Engl J Med 2005; 353: 1209–1223. Lieberman JA, Merrill D, Parameswaran S for the APA Council on Research. [accessed April 4, 2010]; APA guidance on the use of antipsychotic drugs and cardiac sudden death. http://www.omh.state.ny.us/omhweb/advisories/adult_antipsychotic_use_attachment.html. Liebman HA, Kashani N, Sutherland D, McGehee W, Kam L. The factor V Leiden mutation increases the risk of venous thrombosis in patients with inflamatory bowel disease. Gastroenterology 1998; 115: 830–834. Lijfering WM, Rosendaal FR, Cannegieter SC. Risk factors for venous thrombosis - current understanding from an epidemiological point of view. Br J Haematol 2010;149: 824-833. Lillicrap MS, Wright G, Jones AC. Symptomatic antiphospholipid syndrome induced by chlorpromazine. Br J Rheumatol 1998; 37: 346–347. Lin PP, Graham D, Hann LE, Boland PJ, Healey JH. Deep venous orthopedic surgery in adult cancer patients. J Surg Oncol 1998; 68: 41–47. thrombosis after 169 Lindahl TL, Lundahl TH, Milsson L, Andersson CA. APC-resistance is risk factor for postoperative thromboembolism in elective replacement of the hip or knee a prospective study. Thromb Haemost 1999; 81: 18–21. Lip GY, Chin BS, Blann AD. Cancer and the prothrombotic state. Lancet Oncol 2002; 3: 27– 34. Liperoti R, Pedone C, Lapane KL, et al.. Venous thromboembolism among eldery patients treated with atypical and conventional antipsychotic agents. Arch Intern Med 2005;165: 2677–2682. Liperoti R. Antipsychotics and the risk of venous thromboembolism. BMJ 2010; 341: 613-614. Lorenz WF. Sugar tolerance in dementi praecox and other mental disorders. Arch Neurol Psychiatry 1922; 8: 184–196. Löffler S, Löffler-Ensgraber M, Fehsel K, Klimke A. Clozapine therapy raises serum concentrations of high sensitive C-reactive protein in schizophrenic patients. Int Clin Psychopharmacol. 2010; 25: 101-106. Masand PS, Culpepper L, Henderson D, Lee S, Littrell K, Newcomer JW, Rasgon N. Metabolic and endocrine disturbances in psychiatric disorders. A multidisciplinary approach to appropriate atypical antipsychotics utilization. CNS Spectr 2005; 10 (Suppl 14): 1–15. Mahmoodi BK, Gansevoort RT, Veeger NJ, Matthews AG, Navis G, Hillege HL, van der Meer J; Prevention of Renal and Vascular End-stage Disease (PREVEND) Study Group. Microalbuminuria and risk of venous thromboembolism. JAMA 2009; 301 :1790–1797. 170 Maempel JFZ, Darmanin G, Naeem K, Patel M. Olanzapine and pulmonary embolism, a rare association: a case report. Cases Journal 2010; 3:36. doi:10.1186/1757-1626-3-36 Malm J, Laurell M, Dahlbäck B. Changes in the plasma levels of vitamin K dependent protein C and protein S and of C4B binding protein during pregnancy and oral contraception. Br J Haematol 1988; 68: 437–443. Malý J, Pecka M, Pidrman V, Zadák Z, Gregor J, Jebavý L, Bláha M, Široký O. Antitrombin III u některých stavů ve vnitřním lékařství. Vnitř Lék 1997; 43: 645–648. Malý J, Pecka M. Poruchy srážení krve. In: Bureš J, Horáček J (eds.). Základy vnitřního lékařství. Praha – Karolinum: Galén 2003; 438–456. Malý J, Widimský J, Dulíček P. Profylaxe žilního tromboembolizmu ve vnitřním lékařství. Vnitř Lék 2009; 55: 190–195. Malý R, Masopust J, Konupčíková K, Urban A, Dulíček P. Lupus anticoagulants and FV Leiden associated with clozapine use and venous thromboembolism. J Thromb Haemost 2005; 3 (Suppl. 1): P1866. Malý R, Malá H, Pecka M. Změny středního objemu krevních destiček při redukci hmotnosti. Transfuz Hemat dnes 2003; 9: 48–51. Malý R, Masopust J, Konupčíková K, Urban A, Dulíček P. Lupus anticoagulant and FV Leiden associated with clozapine use and venous thromboembolism. J Thromb Haemost 2005; 3 (Suppl 1): P1866. Malý R, Masopust J, Konupčíková K. Stanovení rizika a možnosti prevence žilní tromboembolické nemoci u psychiatrických nemocných. Psychiatrie 2006; 10: 216–219. Malý R, Masopust J, Hosák L, Konupčíková K. Assessment of a risk of venous thromboembolism and its possible prevention in psychiatric patients. Psychiatry Clin Neurosci 2008; 62: 3–8. 171 Malý R, Masopust J, Hosák L, Urban A. Four cases of venous thromboembolism associated with olanzapine. Psychiatry Clin Neurosci 2009; 63: 116–118. Mammen EF. Sticky platelet syndrome. Semin Thromb Hemost 1999; 25: 361–345. Manu P, Correll CH, vanWinkel R, Wampers M, DeHert M. Prediabetes in patients treated with antipsychotic drugs. J Clin Psychiatry 2011; 72: 936-941. Marder SR, Essock SM, Miller AL, Buchanan RW, Casey DE, Davis JM, Kane JM, Lieberman JA, Schooler NR, Covell N, Stroup S, Weissman EM, Wirshing DA, Hall CS, Pogach L, Pi-Sunyer X, Bigger JT Jr, Friedman A, Kleinberg D, Yevich SJ, Davis B, Shon S. Physical health monitoring of patients with schizophrenia. Am J Psychiatry 2004; 161: 1334– 1349. Margutti P, Delunardo F, Ortona E. Autoantibodies associated with psychiatric disorders. Curr Neurovasc Res 2006; 3: 149-157. Masopust J, Malý R, Urban A, Hosák L, Čermáková E. Antipsychotic drugs as a risk factor for venous thromboembolism. Int J Psych Clin Practice 2007; 11: 246–249. Masopust J, Malý R, Urban A, Hosák L, Konupčíková K. Antipsychotika a žilní tromboembolizmus. Psychiatrie 2008; 12: 154–159. Masopust J, Libiger J, Köhler R, Urban A, Čermáková E. Spokojenost nemocných s léčbou antipsychotiky. Čes a slov Psychiat 2009; 105: 12–19. Masopust J, Konupčíková K, Malý R, Kalnická D, Bažant J, Hosák L. Prospektivní sledování prevence tromboembolismu u imobilizovaných psychiatrických pacientů. Čes a slov Psychiat 2010; 106: 577-583. 172 Masopust J, Malý R, Andrýs C, Vališ M, Bažant J, Hosák L. Markers of thrombogenesis are activated in unmedicated patients with acute psychosis: a matched case control study. BMC Psychiatry 2011;11:2. Matýšková M, Zavřelová J, Hrachovinová I. Hematologie pro zdravotní laboranty, 2. díl Krevní srážení. Brno: IDVPZ 1999; 204. McCall WV, Mann SC, Shelp FE, Caroff SN. Fatal pulmonary embolism in the catatonic syndrome: two case reports and literature review. J Clin Psychiatry 1995; 56: 21–25. McColl MD, Ramsay JE, Tait RC, Walker ID, McCall F, Conkie JA, Carty MJ, Greer IA. Risk factors for pregnancy associated venous thromboembolism. Thromb Haemost 1997; 78: 1183–1188. McCreadie R. Diet, smoking and cardiovascular risk in people with schizophrenia. Br J Psychiatry 2003; 183: 534–539. McCully KS. Vascular pathology of homocysteinemia: implications of the pathogenesis of atherosclerosis. Am J Pathol 1969; 56: 111–128. McEvoy JP, Meyer JM, Goff DC, Nasrallah HA, Davis SM, Sullivan L, Meltzer HY, Hsiao J, Scott Stroup T, Lieberman JA. Prevalence of the metabolic syndrome in patients with schizophrenia: baseline results from the Clinical Antipsychotics Trials of Intervention Effectiveness (CATIE) schizophrenia trial and comparison with national estimates from NHANES III. Schizophr Res 2005; 80: 19–32. Meier-Ewert K, Baumgart HH, Friedeberg P. Tromboembolische Komplikationen bei neuround thymoleptischer Behandlung. Deutsche medizinische Wochenschrift 1967; 92: 2174– 2178. Meijers JC, Tekelenburg WL, Bouma BN, Bertina RM, Rosendaal FR. High levels of coagulation factor XI as a risk factor for venous thrombosis. N Eng J Med 2000; 342: 696– 701. 173 Melkersson KI, Hulting AL, Brismar KE. Elevated levels of inzulin, leptin, and blood lipids in olanzapine treated-patients with schizophrenia or related psychoses. J Clin Psychiatry 2000; 61: 742-749. Melkersson K, Dahl ML. Adverse metabolic effects associated with atypical antipsychotics: literature review and clinical implications. Drugs 2004; 64: 701–723. Metzer WS, Canoso RT, Newton JEO. Anticardiolipin antibodies in a sample of chronic schizophrenics receiving neuroleptic therapy. South Med J 1994; 87: 190–192. MHRA. Drug Safety Update May 2012; 5 (10): H1. Dostupné na: https://www.mhra.gov.uk MHRA. The risk of venous thromboembolism associated with antipsychotics, 2009. Dostupné na: https://www.mhra.gov.uk Miletich J, Sherman L, Broze GJ. Absence of thrombosis in subjects with heterozygous protein C deficiency. N Eng J Med 1987; 317: 991–996. Mitchell AJ, Vancampfort D, Sweers K, van Winkel R, Yu W, De Hert M. Prevalence of Metabolic Syndrome and Metabolic Abnormalities in Schizophrenia and Related Disorders-A Systematic Review and Meta-Analysis. Schizophr Bull. 2011 Dec 29. [Epub ahead of print] Mitchell AJ, Vancampfort D, De Herdt A, Yu W, De Hert M. Is the Prevalence of Metabolic Syndrome and Metabolic Abnormalities Increased in Early Schizophrenia? A Comparative Meta-Analysis of First Episode, Untreated and Treated Patients. Schizophr Bull 2012 [Epub ahead of print]. 174 Miyakis S, Lockshin MD, Atsumi T, Branch DW, Brey RL, Cervera R, Derksen RH, DE Groot PG, Koike T, Meroni PL, Reber G, Shoenfeld Y, Tincani A, Vlachoyiannopoulos PG, Krilis SA. International consensus statement on an update of the classification criteria for definite antiphospholipid syndrome (APS). J Thromb Haemost 2006; 4: 295–306. Mohr P. Quality of life in the long-term treatment and the role of second-generation antipsychotics. Neuroendocrinol Lett 2007; 28 (Suppl 1): 117–133. Morrato EH, Druss B, Hartung state Medicaid programs after for second-generation DM, et al. Metabolic FDA warnings and antipsychotic drugs. testing rates in 3 ADA/APA recommendations Arch Gen Psychiatry 2010; 67: 17–24. Mukherjee S, Schnur DB, Reddy R. Family history of type 2 diabetes in schizophrenic patiens. Lancet 1989; 495. Mukherjee S, Decina P, Bocola V. Diabetes mellitus in schizophrenic patients. Comp Psychiatry 1996; 37: 68-73. Munck-Jorgensen P, Mors O, Mortensen PB, Ewald H. The schizophrenic patiens in the somatic hospital. Acta Psychiatr Scand Suppl 2000; 102: 96–99. Myint AM, Schwarz MJ, Verkerk R, Mueller HH, Zach J, Scharpé S, Steinbusch HW,Leonard BE, Kim YK. Reversal of imbalance between kynurenic acid and 3hydroxykynurenine by antipsychotics in medication-naïve and medication-free schizophrenic patients. Brain Behav Immun 2011; 25: 1576-1581. Müller N, Schwarz MJ. Immune System and Schizophrenia. Curr Immunol Rev 2010; 6: 213220. 175 Müller N, Myint AM, Schwarz MJ. Inflammation in schizophrenia. Adv Protein Chem Struct Biol 2012; 88: 49-68. Naber D. A self-rating to measure subjective effects of neuroleptics drugs, relationship to objective psychopatology, duality of life, compliance and other clinical variables. Int Clin Psychopharmacol 1995; 10 (Suppl 3): 133–138. Nadar SK, Lip GY, Blann AD. Platelet morphology, soluble P selectin and platelet P-selectin in acute ischaemic stroke: the West Birmingham Stroke Project. Thromb Haemost 2004; 92: 1342–1348. Nasrallah HA, Meyer JM, Goff DC et al. Low rates of treatment for hypertension, dyslipidemia and diabetes in schizophrenia: data from the CATIE schizophrenia trial sample at baseline. Schizophr Res 2006; 86: 15-22. Newcomer JW, Haupt DW, Fucetola R, Melson AK, Schweiger JA, Cooper BP, Selke G. Abnormalities in glucose regulation during antipsychotic treatment of schizophrenia. Arch Gen Psychiatry 2002; 59: 337-345. Newcomer JW. Second-generation (atypical) antipsychotics and metabolic effects. A comprehensive literature review. CNS Drugs 2005; 19 (Suppl 1): 1–93. Newcomer JW. Antipsychotic medications: metabolic and cardiovascular risk. J Clin Psychiatry 2007; 68 (Suppl 4): 8–13. NICE. Schizophrenia Core interventions in the treatment and management of schizophrenia in adults in primary and secondary care. 2008; http://www.nice.org.uk/guidance/index.jsp?action=download&=42139. dostupné na: 176 Nielsen J, Skadhede S, Correll CU. Antipsychotics associated with the development of type 2 diabetes inantipsychotic-naïve schizophrenia patients. Neuropsychopharmacology 2010; 35:1997-2004. Nielsen J, Toft E. The spectrum of cardiovascular disease in patients with schizophrenia. In: Meyer JM, Nasrallah HA. Medical illness and schizophrenia. 2 nd ed. Washington: American Psychiatric Publishing, Inc. 2009; 91-115. Nielsen AS. Deep venous thrombosis and fatal pulmonary embolism in a physically restrained patient. Ugeskr Laeger 2005; 167: 2294. Nordström M, Lindblad B, Bergqvist D, Klejllström T. A prospective study of the incidence of deep-vein thrombosis within a defined urban population. J Intern Med 1992; 232: 155–160. Novotný J. Hyperkoagulační stavy. Zdrav Nov ČR 2000; 49 (Příl. Lék. Listy): 1–4. O’Donnell J, Tuddenham EGD, Manning RA, Laffan M. Elevation of FVIII in venous thromboembolism is persistent and independent of acute phase response. Thromb Haemost 1999; 83: 10–13. Oger E, Leroyer C, Bressollette L, Nonent M, Le Moigne E, Bizais Y, Amiral J, Grimaux M, Clavier J, Ill P, Abgrall JF, Mottier D. Evaluation of a new, rapid, and quantitative D-dimer test in patients with suspected pulmonary embolism. Am J Respir Crit Care Med 1998; 158: 65–70. Oger E. Incidence of venous thromboembolism: a community-based study in Western France. EPI-GETBP Study Group. Groupe d’Etude de la Thrombose de Bretagne Occidentale. Thromb Haemost 2000; 83; 657–660. 177 Oger E, Lacut K, Le Gal G, Couturaud F, Abalain JH, Mercier B, Mottier D; EDITH (Etude des Déterminants/Interaction de la THrombose veineuse) Collaborative Study Group. Interrelation of hyperhomocysteinemia and inherited risk factors for venous thromboembolism. Results from the E.D.I.TH. study: a hospital-based case-control study. Thromb Res. 2007; 120: 207–214. Ojala K, Repo-Tiihonen E, Tiihonen J, Niskanen L. Statins are effective in treating dyslipidemia among psychiatric patients using second-generation antipsychotic agents. J Psychopharmacol. 2008; 22: 33-38. Olincy A, Young DA, Freedman R. metabolite cotinine in schizophrenic smokers Psychiatry 1997; 42:1-5. Increased compared levels of the nicotine to other smokers. Biol Opgen-Rhein C, Brandl EJ, Müller DJ, Neuhaus AH, Tiwari AK, Sander T, Dettling M. Association of HTR2C, but not LEP or INSIG2, genes with antipsychotic-induced weight gain in a German sample. Pharmacogenomics 2010;11: 773-780. Osborn DPJ, Wright CHA, Levy G, King MB, Deo R, Nazareth I. Relative risk of diabetes, dyslipidaemia, hypertension and the metabolic syndrome in people with severe mental illnesses: Systematic revew and metaanalysis. BMC Psychiatry 2008; 8: 84. Ösby U, Correia N, Brandt L, Ekbom A, Sparén P. Time trends in schizophrenia mortality in Stockholm County, Sweden: cohort study. BMJ 2000; 321: 483–484. Otten HM, Prins MH. Venous thromboembolism and occult malignancy. Thromb Res 2001; 102: V187–194. Owe-Larsson B, Ekdahl K, Edbom T, Osby U, Karlsson H, Lundberg C, Lundberg M. Increased plasma levels of thioredoxin-1 in patients with first episode psychosis and longterm schizophrenia. Prog Neuropsychopharmacol Biol Psychiatry 2011; 35: 1117-1121. 178 Paciullo CHA. Evaluating the association between clozapine and venous thromboembolism. Am J Health-Syst Pharm 2008; 65: 1825–1829. Palareti G, Legnani C, Cosmi B, Valdré L, Lunghi B, Bernardi F, Coccheri S. Predictive value of D-dimer test for recurrent venous thromboembolism after anticoagulation withdrawal in subjects with a previous idiopathic event and in carriers of congenital thrombophilia. Circulation 2003; 108: 313–318. Parkin L, Skety DC, Herbison GP, Paul C. Psychotropic drugs and fatal pulmonary embolism. Pharmacoepidemiol Drug Saf 2004; 13: 659–660. Parker C, Coupland C, Hippisley-Cox J. Antipsychotic drugs and risk of venous thromboembolism: nested case-control study. BMJ 2010; 341 doi: 10.1136/bmj.c4245. Penka M. Aktivace krevního srážení u onkologicky nemocných. Vnitř Lék 1997; 43: 337– 339. Perrier A, Desmarais S, Miron MJ, de Moerloose P, Lepage R, Slosman D, Didier D, Unger PF, Patenaude JV, Bounameaux H. Non-invasive diagnosis of venous thromboembolism in outpatients. Lancet 1999; 353: 190–195. Petri M. Epidemiology of the antiphospholipid antibody syndrome. J Autoimmun 2000; 15: 145–151. Phillips LK, Prins JB. The link between abdominal obesity and the metabolit syndrome. Curr Hypertens Rep 2008; 10: 156–164. Phillips LJ, McGorry PD, Garner B, Thompson KN, Pantelis C, Wood SJ, Berger G. Stress, the hippocampus and the hypothalamic-pituitary-adrenal axis: implications for the development of psychotic disorders. Aust N Z J Psychiatry 2006; 40: 725-741. Pomp ER, Rosendaal FR, Doggen CJ. Smoking increases the risk of venous thrombosis and acts synergistically with oral contraceptive use. Am J Hematol 2008; 83: 97–102. 179 Poort SR, Rosendaal FR, Reitsma PH, Bertina RM. A common genetic variation in the 3´untranslated region of the prothrombin gene is associated with elevated plasma prothrombin levels and an increase in venous thrombosis. Blood 1996; 88: 3698–3703. Porter JB. Oral contraceptives and nonfatal vascular disease – recent experience. Obstet Gynecol 1982; 59: 299–302. Prescott SM, Richards KL, Tikoff G et al. Venous thromboembolism in decompensated chronic obstructive pulmonary disease. A prospective study. Am Rev Respir Dis 1981; 123: 32–36. Quist-Paulsen P, Næss IA, Cannegieter SC, Romundstad PR, Christiansen SC, Rosendaal FR, and Hammerstrøm J. Arterial cardiovascular risk factors and venous thrombosis: results from a population based prospective study (the HUNT 2). Haematologica 2009; doi:10.3324/haematol.2009.011866 Ramirez M, Imaz H, Ruiz JH. Thromboembolism after physical restraint. Acta Psychiatr Scand 2001; 104: 473–474. Raphael T, Parsons JP. Blood sugar studies in dementia praecox and manic depressive insanity. Arch Neurol Psychiatry 1921; 5: 681–709. Ray JG, Mamdani MM, Yeo EL. Antipsychotic and antidepressant drug use in the elderly and risk of venous thromboembolism. Thromb Haemost 2002; 88: 205–209. Ray JG, Lonn E, Yi Q, Rathe A, Sheridan P, Kearon C; HOPE-2 investigators, Yusuf S, Arnold MJ, McQueen MJ, Pogue J, Probstfield J, Fodor G, Held C, Micks M, Genest J Jr. Venous thromboembolism in association with features of the metabolic syndrome. QJM. 2007; 100: 679–84. Rectenwald JE, Myers DD Jr, Hawley AE, et al.. D-dimer, P-selectin, and microparticles: novel markers to predict deep venous thrombosis. A pilot study. Thromb Haemost. 2005; 94: 1312–1317. 180 Rees DC, Cox M, Clegg JB. World distribution of factor V Leiden. Lancet 1995; 346: 1133– 1134. Reif A, Schneider MF, Kamolz S, Pfuhlmann B. Homocysteinemia in psychiatric disorders: association with dementia and depression, but not schizophrenia in female patients. J Neural Transm 2003; 110: 1401–1411. Ridker PM, Vaughan DE, Stampfer MJ, Manson JE, Shen C, Newcomer LM, Goldhaber SZ, Hennekens CH. Baseline fibrinolytic state and the risk of future venous thrombosis A prospective study of endogenous tissue-type plasminogen activator and plasminogen activator inhibitor. Circulation 1992; 85: 1822–1827. Ridker PM, Cushman M, Stampfer MJ, Tracy RP, Hennekens CH. Inflammation, aspirin, and the risk of cardiovascular disease in apparently healthy men. N Engl J Med 1997; 336: 973– 979. Ridker PM, Buring JE, Shih J, Matias M, Hennekens CH. Prospective study of C-reactive protein and the risk of future cardiovascular events among apparently healthy women. Circulation 1998; 98: 731–733. Roberts L, Roalfe A, Wilson S, Lester H. Physical health care of patiens with schizophrenia in primary care: a comparative study. Fam Pract 2007; 24: 34–40. Rodeghiero F, Tosetto A. Activated protein C resistence and factor V Leiden mutation are independent risk factor for venous thromboembolism. Ann Intern Med 1999; 130: 643–650. Ronaldson KJ, Fitzgerald PB, Taylor AJ, Topliss DJ, McNeil JJ. A new monitoring protocol for clozapine-induced myocarditis based on an analysis of 75 cases and 94 controls. Aust N Z J Psychiatry 2011; 45: 458-465. 181 Rosendaal FR, Koster T, Vandenbrouke JP, Reitsma PH. High risk of thrombosis in patients homozygous for factor V Leiden. Blood 1995; 85: 1504–1508. Rosendaal FR. Thrombosis in the young: epidemiology and risk faktors. A focus on venous thrombosis. Thromb Haemost 1997; 78: 1–6. Rosendaal FR, Doggen CJ, Zivelin A, Arruda VR, Aiach M, Siscovick DS, Hillarp A, Watzke HH, Bernardi F, Cumming AM, Preston FE, Reitsma PH. Geographic distribution of the 20210 G to A prothrombin variant. Thromb Haemost 1998; 80: 366–369. Rosendaal FR. Risk factors for venous thrombotic disease. Thromb Haemost 1999; 82: 610– 619. Rosendaal FR, Helmerhorst FM, Vandenbroucke JP. Oral Contraceptives, Hormone Replacement Therapy and Thrombosis. Thromb Haemost 2001; 86: 112–123. Rousseau AM. Hyperprolactinemia and atypical antipsychotic therapy in a case of fatal thromboembolism. J Clin Psychopharmacol 2010; 30: 734-735. Ryan MC, Collins P, Thakore JH. Impaired fasting glucose-tolerance in first episode, drugnaive patients with schizophrenia. Am J Psychiatry 2003; 160: 284–289. Ryan MCM, Flanagan S, Kinsella U et al.. Atypical antipsychotics and visceral fat distribution in first episode, drug-naive patients with schizophrenia. Life Sciences 2004a; 74: 1999–2008. Ryan MCM, Sharifi N, Condren R, Thakore JH. Evidence of basal pituitary-adrenal overactivity in first episode, drug-naive Psychoneuroendocrinology 2004b; 29: 1065–1070. patients with schizophrenia. 182 Saha S, Chant D, McGrath J. A systematic review of mortality in schizophrenia. Is the differential mortality gap worsening over time? Arch Gen Psychiatry 2007; 64: 1123–1131. Samama MM, Cohen AT, Darmon JY, Desjardins L, Eldor A, Janbon C, Leizorovicz A, Nguyen H, Olsson CG, Turpie AG, Weisslinger N. A comparison of enoxaparin with placebo for the prevention of venous thromboembolism in actuely ill medical patients. Prophylaxis in Medical Patients with Enoxaparin Study Group (MEDENOX). N Engl J Med 1999; 341: 793– 800. Samama MM. An epidemiologic study of risk factors for deep vein thrombosis in medical outpatients: the SIRIUS study. Arch Intern Med 2000; 160: 3415–20. Sapolsky RM. Stress and plasticity in the limbic system. Neurochem Res 2003; 28:17351742. Sartorius N, Schulze H. Reducing the stigma of mental illness. A report from a global programme of the World Psychiatric Association. Cambridge: Cambridge University Press 2005. Scarvelis D, Wells PS. Diagnosis and treatment of deep-vein thrombosis. CMAJ 2006; 175: 1087–1092. Scurr JH, Machin SJ, Bailey-King S, Mackie IJ, McDonald S, Smith PD. Frequency and prevention of symptomless deep-vein thrombosis in long-haul flights: a randomised trial. Lancet 2001; 357: 1485–1489. Seeman MV. At outcome measure in schizophrenia: mortality. Can J Psychiatry 2007; 52: 55–60. Seifertová D, Libiger J, Švestka J, Mohr P, Motlová L. Schizofrenie. In: Seifertová D, Praško J, Horáček J, Höschl C. Postupy v léčbě psychických poruch. Algoritmy České neuropsychofarmakologické společnosti. 2. revidované vydání. Medical Tribune CZ: Praha 2008; 79–101. 183 Sengupta S, Parrilla-Escobar MA, Klink R, Fathalli F, Ying Kin Ng, Stip E, Baptista T, Malla A, Joober R. Are metabolic indices different between drug-naïve first-episode psychosis patients and healthy controls ? Schizophr Res 2008; 102: 329 –336. Sernyak MJ, Leslie DL, Alacron RD, Losonczy MF, Rosenheck R. Association of diabetes mellitus with the use of atypical neuroleptics in the treatment of schizophrenia. Am J Psychiatry 2002; 159: 561–566. Severinsen MT, Kristensen SR, Johnsen SP, Dethlefsen C, Tjønneland A, Overvad K. Anthropometry, body fat, and venous thromboembolism: a Danish follow-up study. Circulation. 2009a; 120: 1850–1857. Severinsen MT, Kristensen SR, Johnsen SP, Dethlefsen C, Tjønneland A, Overvad K. Smoking and venous thromboembolism: a Danish follow-up study. J Thromb Haemost 2009b; 7: 1297–1303. Shen H, Li R, Xiao H, Zhou Q, Cui Q, Chen J. Higher serum clozapine level is associated with increased antiphospholipid antibodies in schizophrenia patients. J Psychiatr Res 2008; 43: 615–619. Schedel A, Thornton S, Klüter H, Bugert P. The Effect of Psychoactive Drugs on in vitro Platelet Function. Transfus Med Hemother 2010; 37: 293-298. Schneede J, Refsum H, Ueland PM. Biological and environmental determinants of plasma homocysteine. Semin Thromb Hemost 2000; 26: 263–279. Schwartz M, Rochas M, Weller B, Sheinkman A, Tal I, Golan D, Toubi N, Eldar I, Sharf B, Attias D. High association of cardiolipin antibodies with psychosis. J Clin Psychiatry 1998; 59: 20–23. Schwartz M, Kormilachev M, Kushnir M, Keller B, Rochas M, Toubi E. Lupus anticoagulant and anticardiolipin antibodies in serum of patiens treated with risperidone. J Clin Psychiatry 2009; 70: 769–771. 184 Schwarz HP, Fischer M, Hopmeier P, Batard MA, Griffin JH. Plasma protein S deficiency in familal thrombotic disease. Blood 1984; 64: 1297–1300. Simioni P, Prandoni P, Burlina A, Tormene D, Sardella C, Ferrari V, Benedetti L, Girolami A. Hyperhomocysteinemia and deep-vein thrombosis: a case-control study. Thromb Haemost 1996; 76: 883–886. Simon AE, Lauber CH, Ludewig K, et al. General practitioners and schizophrenia: results from a Swiss survey. Br J Psychiatry 2005; 187: 274–281. Simmons RK, Alberti KG, Gale EA, Colagiuri S, Tuomilehto J, Qiao Q, Ramachandran A, Tajima N, Brajkovich Mirchov I, Ben-Nakhi A, Reaven G, Hama Sambo B, Mendis S, Roglic G. The metabolic syndrome: useful concept or clinical tool? Report of a WHO Expert Consultation. Diabetologia. 2010; 53: 600-605. Simpson EL, Lawrenson RA, Nightingale AL, Farmer RDT. Venous thromboembolism in pregnancy and the puerperium: incidence and additional risk factors from a London perinatal database. Br J Obstet Gynaecol 2001; 108: 56–60. Siscovick DS, Sotoodehnia N, Rea TD, Raghunathan TE, Jouven X, Lemaitre RN.Type 2 diabetes mellitus and the risk of sudden cardiac arrest in the community. Rev Endocr Metab Disord 2010; 11: 53-59. Smith A, Quarmby JW, Collins M, Lockhart SM, Burnand KG. Changes in the levels of soluble adhesion molecules and coagulation factors in patients with deep vein thrombosis. Thromb Haemost 1999; 82: 1593–1599. Smith M, Hopkins D, Peveler RC, Holt RI, Woodward M, Ismail K. First- v. secondgeneration antipsychotics and risk for diabetes in schizophrenia: systematic review and metaanalysis. Br J Psychiatry 2008; 192: 406-411. 185 Sommer IE, de Witte L, Begemann M, Kahn RS. Nonsteroidal anti-inflammatory drugs in schizophrenia: ready for practice or a good start? A meta-analysis. J Clin Psychiatry 2012; 73: 414-419. Song C, Leonard BE. Fundamentals of psychoneuroimunology. 1st ed. Chichester: John Wiley & Sons 2000. Spelman LM, Walsh PI, Sharifi N, Collins P, Thakore JH. Impaired glukose tolerance in firstepisode drug-naive patiens with schizophrenia. Diabet Med 2007; 24: 481–485. Spivak B, Radwan M, Bartur P, Mester R, Weizman A. Antinuclear autoantibodies in chronic schizophrenia. Acta Psychiatr Scand 1995; 92: 266-269. Spivak B, Schechtman M, Schonherz-Pine Y, Blumensohn R, Mostovoy S, Amital D, Deckmann M, Weizman A, Shinitzky M. Blind verification of elevated platelet autoantibodies in serum of schizophrenic patients--part II: adult subjects. Neuropsychobiology 2009; 60: 4954. Stahl SM, Mignon L, Meyer JM. Which dones first: atypical antipsychotic treatment or cardiometabolic risk ? Acta Psychiatr Scand 2009; 119: 171–179. Steffen LM, Cushman M, Peacock JM, Heckbert SR, Jacobs DR Jr, Rosamond WD, Folsom AR. Metabolic syndrome and risk of venous thromboembolism: Longitudinal Investigation of Thromboembolism Etiology. J Thromb Haemost. 2009; 7: 746–751. Strudsholm U, Johannessen L, Foldager L, Munk-Jørgensen P. Increased risk for pulmonary embolism in patients with bipolar disorder. Bipolar Disord 2005; 7: 77–81. Sucharda P. Metabolický syndrom, tělesná hmotnost a žilní trombóza – editorial. Vnitř Lék 2009; 55: 89–90. 186 Suvisaari JM, Saarni SI, Perälä J, Suvisaari JV, Härkänen T, Lönnqvist J, Reunanen A. Metabolic syndrome aminy persons with schizophrenia and other psychotic disorders in a general population survey. J Clin Psychiatry 2007; 68: 1045. Suvisaari J, Loo BM, Saarni SE, Haukka J, Perälä J, Saarni SI, Viertiö S, Partti K, Lönnqvist J, Jula A. Inflammation in psychotic disorders: a population-based study. Psychiatry Res 2011; 189:305-311. Švestka J. Antipsychotika. In: Höschl C, Libiger J, Švestka J (eds.). Psychiatrie. 2. vydání. Praha: Tigis 2004; 696–708. Švestka J, Synek O, Tomanová J, Rodáková I, Cejpková A. Differences in the effect of second-generation antipsychotics on prolactinaemia: Six weeks open-label trial in female inpatients. Neuroendocrinol Lett 2007; 28: 881–888. Tait RC, Walker ID, Perry DJ, Islam SI, Daly ME, McCall F, Conkie JA, Carrell RW. Prevalence of antihrombin deficiency in the healthy population. Br J Haematol 1994; 87: 106–112. Taylor D, Paton C, Kerwin R. Prescribing guidelines. 9th edition. London: Inphorma healthcare 2007; 543. Taylor D, Paton C, Kapur S. Prescribing guidelines in psychiatry. 11 th ed. London: WilleyBlackwell 2012; 666. Tenback D, Pijl B, Smeets H, van Os J, van Harten P. All-cause mortality and medication risk factors in schizophrenia. A prospective cohort study. J Clin Psychopharmacol 2012; 32: 3135. ten Wolde M, Kraaijenhagen RA, Schiereck J, Hagen PJ, Mathijssen JJ, Mac Gillavry 187 MR, Koopman MM, Büller HR. Travel and risk of symptomatic venous thromboembolism. Thromb Haemost 2003; 499–505. Thakore JH. Metabolic syndrome and schizophrenia. Br J Psychiatry 2005; 186: 455–456. Thakore JH, Mann JN, Viahos I. Increased visceral fat distribution in drug-naive and drugfree patiens with schizophrenia. Int J Obes Relat Metab Disord 2002; 26: 137–141. Thaler E, Lechner K. Antithrombin III deficiency and thromboembolism. Clin Haematol 1981; 10: 369–390. Thomassen R, Vanderbroucke JP, Rosendaal FR. Antipsychotics medication and venous thrombosis. Br J Psychiatry 2001; 179: 63–66. Tiihonen J, Lönnqvist J, Wahlbeck K, Klaukka T, Niskanen L, Tanskanen A, Haukka J. 11-year follow-up of mortality in patients with schizophrenia: a population-based cohort study (FIN11 study). Lancet 2009; 22; 374: 620–627. Tiihonen J, Suokas JT, Suvisaari JM, Haukka J, Korhonen P. Polypharmacy with antipsychotics, antidepressants, or benzodiazepines and mortality in schizophrenia. Arch Gen Psychiatry 2012; 69: 476-483. Toglia MR, Wog JG. Venous thromboembolism during pregnancy. N Engl J Med 1996; 335: 108–114. Toki S, Morinobu S, Toshibo A, Yamawaki S. A case of venous thromboembolism probably associated with hyperprolactinemia after the addition of olanzapine to typoval antipsychotics. J Clin Psychiatry 2004; 65: 1576–1577. 188 Tosetto A, Missiaglia E, Gatto, Rodeghiero F. The VITA project: phenotype resistence to activated protein C and FV Leiden mutation in the general population. Thromb Haemost 1997; 78: 859–863. Treffers PE, Huidekoper BL, Weenink GH, Kloosterman GJ. Epidemiological observations of thrombo-embolic disease during pregnancy and in the puerperium, in 56,022 women. Int J Gynaecol Obstet 1983; 21: 327–331. Trousseau A. Plegmasia alba dolens. In: Bailliere, J. B. Clinique Médicale de l´Hotel- Dieu de Paris. 2nd ed. Paris: 1865; 654–712. Tsai AW, Cushman M, Rosamond WD, Heckbert SR, Tracy RP, Aleksic N, Folsom AR. Coagulation factors, inflammation markers, and venous thromboembolism: the longitudinal investigation of thromboembolism etiology (LITE). Am J Med 2002; 113: 636–642. Tuomilehto J, Lindström J, Eriksson JG, Valle TT, Hämäläinen H, Ilanne-Parikka P, Keinänen-Kiukaanniemi S, Laakso M, Louheranta A, Rastas M, Salminen V, Uusitupa M; Finnish Diabetes Prevention Study Group. Prevention of type 2 diabetes mellitus by changes in lifestyle among subjects with impaired glucose tolerance. N Engl J Med 2001; 344: 13431350. Turpie AGG, Norris TM. Thromboprophylaxis in medical patients, the role of LMWH, Thromb Haemost 2004; 92: 3–12. Ubbink JB, Vermaak WJ, van der Merwe A, Becker PJ. Vitamin B12, vitamin B6, and folate nutritional status in men with hyperhomocysteinemia. Am J Clin Nutr 1993; 57: 47–53. Ueland PM, Refsum H, Schneede J. Determinants of plasma homocysteine. In: Robinson K. Homocysteine and vascular disease. Dordrecht, Kluswer Academic Publishers, 2000; 59–84. Ulcickas Yood M, Delorenze GN, Quesenberry CP Jr, Oliveria SA, Tsai AL, Kim E, Cziraky MJ, McQuade RD, Newcomer JW, L'italien GJ. Association between second-generation antipsychotics and newly diagnosed treated diabetes mellitus: does the effect differ by dose? BMC Psychiatry 2011;11: 197. 189 Urban A, Masopust J, Malý R, Hosák L, Kalnická D. Prolactin as a factor for increased platelet aggregation. Neuro Endocrinol Lett 2007; 28: 518–523. Van Os J, Kapur S. Schizophrenia. Lancet 2009; 374: 635-645. van Venrooij JA, Fluitman SB, Lijmer JG, Kavelaars A, Heijnen CJ, Westenberg HG, Kahn RS, Gispen-de Wied CC. Impaired neuroendocrine and immune response to acute stress in medication-naive patients with a first episode of psychosis. Schizophr Bull 2012; 38: 272279. van Winkel R, Stefanis NC, Myin-Germeys I. Psychosocial stress and psychosis. A review of the neurobiological mechanisms and the evidence for gene-stress interaction. Schizophr Bull. 2008; 34: 1095-1105. Vandenbroucke JP, Koster T, Briët E, Reitsma PH, Bertina RM, Rosendaal FR. Increased risk of venous thrombosis in oral-contraceptive users who are carriers of factor V Leiden mutation. Lancet 1994; 344: 1453–1457. Van der Meer FJM, Vandenbroucke JP, Briet E, Rosendaal FR. The Leiden Thrombophilia Study (LETS). Thromb Haemost 1997; 78: 631–635. Van Harten PN, Van Agtmael MA. Komplete anticoagulation for treatment of neuroleptic malignant syndrome ? Am J Psychiatry 1995; 152: 1103–1104. van Hylckama Vlieg A, van der Linden IK, Bertina RM, Rosendaal FR. High levels of factor IX increase the risk of venous thrombosis. Blood 2000; 95: 3678–3682. van Hylckama Vlieg A, Helmerhorst FM, Vandenbroucke JP, Doggen CJ, Rosendaal FR. The venous thrombotic risk of oral contraceptives, effects of oestrogen dose and progestogen type: results of the MEGA case-control study. BMJ 2009; 13; 339:b2921. doi: 10.1136/bmj.b2921. 190 Vargas-Alarcon G, Yamamoto-Furusho JK, Zuniga J, Canoso R, Granados J. HLA-DR7 in association with chlorpromazine-induced lupus anticoagulant (LA). J Autoimmun 1997; 10: 579–83. Varia I, Krishnan RR, Davidson J. Deep-vein thrombosis in antipsychotic drugs. Psychosomatice 1983; 24: 1097–1098. Verma SK, Subramaniam M, Liew A, Poon LY. Metabolic risk factors in drug-naive patients with first-episode psychosis. J Clin Psychiatry 2009; 70: 997–1000. Vik-Mo AO, Birkenaes AB, Ferno J, Jonsdottir H, Andreassen OA, Steen VM. Increased expression of lipid biosynthesis genes in peripheral blood cell sof olanzapine-treated patiens. Int J Neuropsychopharmacol 2008; 11: 679–684. Virchow R. Phlogose und Thrombose im Gefässystem. In: Gesammelte Abhandlungen zur Wissenschaftlichen Medizin. Frankfurt: Staatsdruckerei; 1856. Von Hausswolff-Juhlin Y, Bjartveit M, Lindström E, Jones P. Schizophrenia and physical health problems. Acta Psychiatr Scand 2009; 119 (Suppl. 438): 15–21. Waage IM, Gedde-Dahl A. Pulmonary embolism possibly associated with olanzapine treatment. BMJ 2003; 327: 1384. Waddington JL, Youssef HA, Kinsella A. Mortality in schizophrenia. Antipsychotic polypharmacy and absence of adjunctive anticholinergics over the course of a 10-year prospective study. Br J Psychiatry 1998; 173: 325–329. Wallaschofski H, Donné M, Eigenthaler M, Hentschel B, Faber R, Stepan H, Koksch M, Lohmann T. PRL as a Novel Potent Cofactor for Platelet Aggregation. J Clin Endocrinol Metab 2001; 86: 5912–5919. 191 Wallaschofski H, Eigenthaler M, Kiefer M, Donné M, Hentschel B, Gertz HJ, Lohmann T. Hyperprolactinemia in patients on antipsychotics drugs causes ADP-stimulated platelet activation that might explain the increased risk for venous thromboembolism: pilot study. J Clin Psychofarmacol 2003a; 23: 479–483. Wallaschofski H, Kobsar A, Koksch M, Siegemund A, Hentschel B, Tuschy U, Lohmann T, Sokolova O, Eigenthaler M. Prolactin receptor signaling during platelet activation. Horm Metab Res 2003b; 35: 228–235. Wallaschofski H, Kobzar A, Sokolova O, Siegemund A, Stepan H, Faber R, Eigenthaler M, Lohmann T. Differences in platelet acivation by prolactin and leptin. Horm Metab Res 2004; 36: 1–6. Walker AM, Lanza LL, Arellano F, Rothman KJ. Mortality in current and former users of clozapine. Epidemiology 1997; 8: 671–677. Weber P, Husemann S, Vielhaber H, Zimmer KP, Nowak-Göttl U. Coagulation and fibrinolysis in children, adolescents, and young adults with inflamatory bowel disease. J Pediatr Gastroenterol Nutr 1999; 28: 418–422. Weiden PJ, Mackell JA, McDonnell DD. Obesity as a risk factor for antipsychotic noncompliance. Schizophr Res 2004; 66: 51–57. Weinberger DR, Lipska BK. Critical maldevelopment, antipsychotic drugs, and schizophrenia: a search for common ground. Schizophr Res 1995; 16: 87–110. Weinmann S, Read J, Aderhold V. Influence of antipsychotics on mortality in schizophrenia: systematic review. Schizophr Res 2009; 113: 1–11. Wells PS, Anderson DR, Rodger M, et al. Derivation of a simple clinical model to categorize patients´ probability of pulmonary embolism: increasing the model´s utility with the SimpliRED D-dimer. Thromb Haemostat 2000; 83: 416–420. 192 Wells PS, Langlois NJ, Webster MA, Jaffey J, Anderson JA. Elevated factor VIII is a risk factor for idiopathic venous thromboembolism in Canada – is it necessary to define a new upper reference range for factor VIII? Thromb Haemost 2005; 93: 842–846. Widimský J, Malý J. Akutní plicní embolie a žilní trombóza. 2. rozšířené a přepracované vydání. Praha: Triton 2005; 381. WHO. Global health risks: mortality and burden of disease attributable to selected major risks. Geneva: World Health Organization 2009. Widimský J, Malý J, Eliáš P, Lang O, Franc P, Roztočil K. Doporučení diagnostiky, léčby a prevence plicní embolie, verze 2007. Cor Vasa 2008; 50 (Suppl): 1S25–1S72. Wildgust HJ, Hodgson R, Beary M. The paradox of premature mortality in schizophrenia: new research questions. J Psychopharmacol 2010; 24: 9-15. Wisse BE, Kim F, Schwartz MW. Physiology. An integrative view of obesity. Science. 2007; 318: 928-929. White RH, Zhou H, Romano PS. Incidence of symptomatic venous thromboembolism after different elective or urgent surgical procedures. Thromb Haemost 2003; 90: 446–455. Wonodi I, Schwarcz R. Cortical kynurenine pathway metabolism: a novel target for cognitive enhancement in Schizophrenia. Schizophr Bull 2010; 36: 211-218. Zhang R, Dong L, Shao F, Tan X, Ying K. Antipsychotics and venous thromboembolism risk: 193 a meta-analysis. Pharmacopsychiatry 2011; 44: 183-188. Zimmet P, Magliano D, Matsuzawa Y, Alberti G, Shaw J. The metabolic syndrome: a global public health problem and new definition. J Atheroscler Thromb 2005; 12: 295–300. Zornberg GI, Jick H. Antipsychotic drug use and risk of first-time idiopathic venous thromboembolism: a case control study. Lancet 2000; 356: 1219–1223. Žák A. Klinický význam mírné hyperhomocysteinémie. Postgrad Med 2003; 5: 593–598. 194 PŘÍLOHY
Podobné dokumenty
Atestační otázky obor psychiatrie - soubor adobe acrobat reader
13. Krizová intervence – organizační rámec a limity
14. Krizová intervence – psychoterapeutické zásady
15. Terapeutická komunita
16. Kvalita života a duševní porucha
17. Stupnice pro hodnocení schi...
KNIHA - Žilní TEN u psychiatrických nemocných 2010
výrazně zlepšit zdravotní péči o pacienty se závažnými duševními poruchami a snížit alarmující ukazatele morbidity a mortality. Při tom se neobejdeme bez vzájemné informovanosti o uvedených poruchá...
Vědecká příloha časopisu Úroda s příspěvky již ke stažení
vývoj a výnos v podmínkách sucha ........................................................................................ 135
Brabcová A., Bárta J., Bártová V., Horáčková V.: Genotypová variabilita...
ditropan pil
Podobně jako všechny léky může mít i tento přípravek nežádoucí účinky, které se ale nemusí
vyskytnout u každého.
léky při kojení
nemění a že koncentrace v mateřském mléce jsou během dne stabilní a neklesají
(k čemuž v praxi při jednorázovém podání pochopitelně nedochází). Tyto údaje je
tedy nezbytné chápat pouze jako velmi o...
Fosfolipáza A2
„velkých“ rizikových faktorů (věk, pohlaví, hypertenze, diabetes
mellitus, dyslipoproteinémie, obezita, kouření) k ateroskleróze.
Známá je také patofyziologie tvorby ateromatózních plátů, kdy
akum...
Antidepresiva, stabilizátory nálady a mitochondriální funkce
Dyslipidémie - alterace lipidového metabolismu, sklon ke zvýšení
TAG
Prodloužení QT intervalu: nad 500 ms je výrazné riziko vzniku
arytmie, torsades des pointes; nejvíce rizikový sertindol, ziprasi...
Untitled - IX. sjezd Psychiatrické společnosti ČLS JEP, 7.
lidstva. Opět začíná přibývat počet dokonaných sebevražd. WFMH vyhlásila za
hlavní téma letošního Světového dne duševního zdraví 10. 10. 2012 slogan „Deprese: globální krize“. Duševní poruchy se st...