Kapitola 17. Kognitivní sémantika

Transkript

Filozofie zkušenostního realismu si vyžaduje kognitivní sémantiku. V této kapitole si klademe za cíl
poskytnout obecné obrysy toho, jak by taková sémantická teorie mohla vypadat. To si vyžádá rozbor
tří obecných problémů:
5
•
Základy: Co naplňuje pojmy významem.
•
Teorie kognitivních modelů: Co víme o povaze kognitivních modelů.
•
Filozofické otázky: Obecná pojetí významu, chápání, pravdy, rozumu, vědění a objektivity.
V kapitole 18 se pak budeme zabývat otázkou relativizmu a alternativních pojmových systémů.
Duální základy
10
15
20
25
30
35
40
45
50
Empirická zkoumání provedená takovými teoretiky v oblasti prototypů jako Berlin, Rosch, Hunn,
Mervis, B. Tversky a další identifikovala významnou úroveň, na níž se odehrává lidská interakce
s vnějším prostředím (bázová úroveň). Tuto úroveň charakterizuje gestaltové vnímání, mentální
obraznost a motorika pohybů. Lidé fungují na této úrovni nejefektivněji a nejúspěšněji na ní zacházejí
s diskontinuitami ve svém přirozeném prostředí. Právě na této úrovni fyzické zkušenosti dokážeme
přesně rozlišit tygry od slonů, židle od stolů, růže od narcisů, chřest od brokolice, měď od olova atd. O
úroveň níž jsou věci mnohem složitější. Je totiž mnohem obtížnější odlišit jeden druh žirafy od
druhého, než odlišit žirafu od slona. Naše schopnost bázového gestaltového vnímání není vyladěna na
to, aby na těchto nižších úrovních snadno a jasně rozlišovala mezi entitami.
Zkoumání bázové kategorizace naznačuje, že naše zkušenost je předpojmově strukturována právě
na této úrovni. Máme obecné schopnosti k tomu, abychom zacházeli se strukturami založenými na
celku a částech v oblasti předmětů skutečného světa prostřednictvím gestaltového vnímání, motoriky a
tvorby bohatých mentálních obrazů. Tyto právě uvalují na naši zkušenost předpojmovou strukturu.
Naše bázové pojmy této předpojmové struktuře odpovídají a jsou jejím prostřednictvím chápány.
Bázové pojmy mají mnohem bohatší strukturu než kinestetická obrazová schémata, která obsahují
pouze hrubé obrysy struktury. Gestalty pro celkové tvary (např. tvar slona, žirafy nebo růže) jsou
poměrně bohaté na strukturu. Přesto se předpojmově objevují jako gestalty, a přestože je možné v nich
nalézt vnitřní strukturu, celek se zdá být psychologicky základnější než jeho části. Jinými slov
představa, že veškerá vnitřní struktura je taková, že se skládá ze základních stavebních bloků, které
obsahují primitivní pojmy a kombinační principy, pravděpodobně nefunguje na bázové úrovni lidské
zkušenosti. Na této úrovni „základní“ neznamená „primitivní“, to jest, bázové pojmy nejsou
atomickými stavebními bloky bez vnitřní struktury. Bázová úroveň je na rovině někde uprostřed, tj.
není to ani nejvyšší, ani nejnižší úroveň pojmové organizace. Kvůli jejich gestaltové povaze a
prostřednímu statutu není možné považovat bázové pojmy za elementární atomické stavební bloky
v rámci přístupu k pojmové struktuře založeném na stavebních blocích.
Zdá se, že na bázové úrovni fyzické zkušenosti fungují mnohé objektivistické principy velmi
dobře. Naše intuice, že objektivismus „prostě dává smysl“ pravděpodobně pramení z předpojmové
struktury naší fyzické zkušenosti na bázové úrovni. Ne náhodou pochází většina argumentů
obhajujících objektivismus právě z této úrovně fyzické zkušenosti.
Právě tyto skutečné diskontinuity v přírodě, které lidé snadno vnímají, například rozdíl mezi
slonem a žirafou, odpovídají přirozeným druhům, na které objektivisti poukazují, když obhajují své
názory. Obvyklé filozofické příklady přirozených druhů – tygři, krávy, voda, zlato atd. – jsou všechno
bázové kategorie z domény fyzična. Stejně tak filozofové často udávají příklady z jazyka jako:
Kočka je na rohožce. (The cat is on the mat.)
Chlapec udeřil do míče. (The boy hit the ball.)
Brutus zabil Césara. (Brutus killed Caesar.)
Tyto příklady všechny obsahují bázové kategorie fyzických předmětů, činností a vztahů. Také
všechny základní lidské artefakty jsou zkonstruovány tak, aby s nimi naše tělo mohlo optimálně
interagovat. Židle, stoly, domy, knihy, lampy, kabáty, auta atd. jsou zkonstruovány s ohledem na naše
bázové interakční schopnosti a účely.
Máme bázové pojmy nejen pro předměty, ale také pro činnosti a vlastnosti. Činnosti jako běh,
jídlo, chůze, pití atd. jsou všechny na bázové úrovni, zatímco typy chození nebo pití jako třeba šourání
Lakoff: Ženy, oheň a nebezpečné věci
strana 1 z 21
5
se nebo srkání jsou na úrovni podřízené. Stejně tak jsou vysoký, malý, tvrdý, měkký, těžký, lehký,
horký, studený atd. bázové vlastnosti a zrovna tak neurofyziologicky určené barvy: černá, bílá,
červená, zelená, modrá a žlutá.
A právě tato bázová fyzická zkušenost způsobuje to, že se objektivismus zdá hodnověrný. A právě
tato bázová fyzická zkušenost podle mě taky poskytne velkou část základů experiencialistického pojetí
epistemologie, které nahradí objektivismus, aniž by se vzdalo realismu.
Kinestetická obrazová schémata
10
15
20
Jedním ze zásadních postřehů Marka Johnsona je to, že zkušenost je poměrně výrazně strukturovaná
ještě před vznikem pojmů a nezávisle na nich. Existující pojmy mohou dále ovlivňovat strukturu naší
zkušenosti, ale základní zkušenostní struktury jsou přítomné bez ohledu na jakýkoli vliv pojmů. Tento
výrok možná zní trochu tajuplně, ale ve skutečnosti je to velice jednoduché a očividné, a to až do
takové míry, že to obvykle nestojí za zmínku.
Kniha The Body in the Mind: The Bodily Basis of Meaning, Imagination, and Reason ([Tělo
v myšlení: Tělesné základy významu, představivosti a rozumu] Johnson, 1987) velice přesvědčivě
ukazuje, že jistá kinestetická obrazová schémata jsou vtělesněná. Vezměme si například schéma
NÁDOBA, které se skládá z hranice oddělující vnitřek od vnějšku. Schéma NÁDOBA definuje
nejzákladnější rozlišení mezi pojmy UVNITŘ a VENKU. Jako nádobu například pojímáme naše vlastní
tělo: mezi nejzákladnějšími věcmi, které děláme, jsou polykání a vyměšování, vdechování a
vydechování. Ale to není nic v porovnání s tím, jak mnoho naší každodenní zkušenosti chápeme
prostřednictvím NÁDOBY:
Stačí se podívat jen na zlomek orientačních úkonů, které neustále vykonáváme ve svých každodenních
činnostech: vezměme si například jen některé z mnoha orientací založených na protikladu z-do. Probudíme se
z hlubokého spánku a vyhlédneme zpod našich peřin do našeho pokoje. Postupně se vynoříme z našeho
nočního útlumu, vysoukáme se z postele, navlečeme se do županu, vytřeme si ospalky z očí, a v opojení
vyjdeme ze svého pokoje a vejdeme do koupelny. Podíváme se do zrcadla a vidíme, jak na nás z něj vykoukne
náš obličej. Sáhneme do skříňky, vyndáme kartáček a pastu na zuby, vymáčkneme trochu pasty z tuby na
kartáček, vložíme kartáček do úst, vyčistíme si zuby a vypláchneme si ústa. U snídaně tato prostorově
orientační činnost pokračuje: vyndáme jídlo z ledničky, vložíme chleba do toustovače, otevřeme krabici mléka
a nalijeme si ho do čaje. (Johnson, 1987)1
25
35
Johnson si nehraje pouze se slovy do a z2. Pro to, že jsou tato slova přirozená a vhodná, existuje
dobrý důvod, a to ten, že neuvěřitelné množství našich pojmů konceptualizujeme prostřednictvím
NÁDOBY. Lindner (1981) popisuje podrobně fungování anglických sloves, která obsahují částici out, a
to nejen ve fyzickém použití jako stretch out (protáhnout se) a spread out (rozprostřít), ale také
v metaforických použitích jako figure out (vymyslet, přijít na něco), work out (vyřešit problém, cvičit)
atd. Jak Lindner poznamenal, existuje velké množství metafor, které jsou založeny na schématu
NÁDOBA, a tyto metafory rozšiřují naše tělesné chápání věcí prostřednictvím použití schématu
NÁDOBY na celou řadu abstraktních pojmů. Například vynořit se z opojení je metaforické, a ne
doslovné vynoření se z nádoby.
Podívejme se na některé další vlastnosti tohoto schématu.
40
Schéma NÁDOBY
30
Tělesná zkušenost: Jak poznamenává Johnson, svá těla neustále vnímáme jako nádoby, a zároveň i
jako věci v těchto nádobách (např. v místnostech).
1
Je pozoruhodné, jak přesně odpovídá česká prostorová orientace v tomto případě anglické. Při překladu bylo
nutné nahradit jen několik idiomů, zejména tam, kde se anglické out překládá pomocí předpony roz nebo pro
jako stretch out your limbs – protáhnout si údy, spread out the jam – rozmazat džem. Pro orientaci je zde celá
Johnsonova pasáž v originále: ”You wake out of a deep sleep and peer out from beneath our covers into your
room. You gradually emerge out of your stupor, pull yourself out from under the covers, climb into your robe,
stretch out your limbs, and walk in a daze out of your room and into the bathroom. You look in the mirror and
see your face staring out at you. You reach into the medicine cabinet, take out the toothpaste, squeeze out some
toothpaste, put the toothbrush into your mouth, brush your teeth. At breakfast you perform a host of further inout moves – pouring out the coffee, setting out the dishes, putting the toast in the toaster, spreading out the jam
on the toast, and on and on.”
2
V češtině navíc přistupují předpony jako vy- a ve-.
strana 2 z 21
Strukturní elementy: VNITŘEK, HRANICE, VNĚJŠEK.
5
Základní logika: Jako u většiny obrazových schémat je také vnitřní struktura schématu NÁDOBY
uspořádána tak, aby podléhala základní „logice“. Všechno je buď uvnitř nádoby, nebo mimo ni – P
nebo ne-P. Pokud je nádoba A v nádobě B a X je v nádobě A, pak X je v B, což je základem pro modus
ponens: Pokud všechna A jsou B a X je A, pak X je B. Jak uvidíme v případové studii 2, je schéma
NÁDOBY základem booleovské logiky tříd.
Vybrané metafory: Zorné pole je chápáno jako nádoba, např. věci zmizí ze zorného pole nebo se v něm
objeví (come into and come out of sight). Osobní vztahy se také chápou prostřednictvím nádoby:
někdo může být uvězněn v manželství a chce se z manželství dostat.
10
15
20
„Základní logika“ obrazových schémat je poplatná jejich gestaltové konfiguraci, tj. tomu, že jsou to
strukturované celky, které jsou více než pouhým souborem svých částí. Jejich základní logika je
důsledkem jejich konfigurace. Toto chápání kognitivních schémat je neredukovatelně kognitivní. Liší
se od způsobu chápání logické struktury, který znají a milují ti, kdo vyrostli na formální logice. Ve
formální logice neexistují žádné takové gestaltové konfigurace. To, co jsem nazval „základní logikou“
schématu, by ve formální logice bylo reprezentováno významovými postuláty. Mohlo by to vypadat
třeba takto: Nechť jsou NÁDOBA a V neinterpretované predikátové symboly a nechť jsou A, B a X
proměnné přes místa argumentu. Logika predikátů NÁDOBA a V by pak byla charakterizována
významovými postuláty jako:
Pro každé A, X platí, že buď V(X,A), nebo ne V(X,A).
Pro každé A, B, X platí, že když NÁDOBA(A) a NÁDOBA(B) a V(A,B) a V(X,A), pak V(X,B)
Takové významové postuláty by byly řetězci významuprostých symbolů, ale „obdržely by význam“
prostřednictvím množinově teoretických modelů, které by je splňovaly.
25
30
Podle našeho vysvětlení je schéma NÁDOBA pro lidi inherentně významuplné díky jejich tělesné
zkušenosti. Toto schéma má významuplnou konfiguraci, z níž vyplývá základní logika. V našem pojetí
je dokonce sám pojem množiny, tak jak se používá v množinově teoretických modelech, chápán
prostřednictvím schémat NÁDOBY (detaily viz v případové studii 2). Tudíž schémata nejsou chápána
prostřednictvím významových postulátů a jejich interpretací, ale naopak významové postuláty samy
dávají smysl pouze vzhledem ke schématům, která jsou inherentně významuplná, protože strukturují
naši přímou zkušenost. Významové postuláty logiků mohou ale být přesto užitečné, pokud jsou
zkonstruovány jako přesné výroky jistých aspektů logiky inherentní v konfiguraci daného schématu.
Podívejme se na další příklady obrazových schémat.
Schéma ČÁST-CELEK
35
Tělesná zkušenost: Jsme celými bytostmi s částmi, kterými můžeme manipulovat. Trávíme celý svůj
život s vědomím jak naší celistvosti, tak našich částí. Zkušenost našeho těla je zkušenost CELKU
s ČÁSTMI. Abychom mohli přežít ve světě, musíme si být vědomi i ČÁST -CELKOVÉ struktury dalších
předmětů. Ve skutečnosti jsme se vyvinuli tak, aby naše bázové vnímání mohlo rozlišit takové zásadní
ČÁST -CELKOVÉ struktury, jaké potřebujeme, abychom mohli fungovat ve svém fyzickém prostředí.
Strukturní elementy: CELEK, ČÁSTI a nějaká CONFIGURACE.
40
45
Základní logika: Toto schéma je asymetrické: Pokud je A částí B, pak B není částí A. Je také
nereflexivní: A není částí A. Navíc není možné, aby existoval CELEK, když neexistují žádné ČÁSTI. Je
ale možné, aby existovaly všechny ČÁSTI, ale nedávaly CELEK. Z toho plyne, že když zničíme ČÁSTI,
zničíme také CELEK. Pokud se CELEK nachází na místě P, pak se také ČÁSTI nacházejí na místě P.
Typickou, ale ne nezbytnou vlastností pak je: ČÁSTI se vzájemně dotýkají.
Vybrané metafory: Rodiny (a jiné společenské instituce) se chápou jako celky s částmi. Například
svatba se považuje za vytvoření rodiny (jako celku), kde manželé jsou částmi. Rozvod je tedy vnímán
jako rozpad rodiny. V Indii se společnost konceptualizuje jako tělo (celek) s kastami jako jeho částmi,
kde je nejvyšší kasta hlavou a nejnižší nohami. Struktura kast se chápe jako metaforická struktura,
strukturovaná podle konfigurace těla. Tudíž se myslí (v kruzích, které věří v tuto metaforu), že
strana 3 z 21
zachování struktury kast (konfigurace) je nezbytné pro zachování společnosti (celku). Obecné pojetí
samotné struktury je metaforickou projekcí KONFIGURAČNÍHO aspektu ČÁST -CELKOVÉ struktury. Když
chápeme dvě věci jako izomorfní, pak tím myslíme to, že jejich části jsou ve stejné konfiguraci
k celku.
5
Schéma VAZBY
10
Tělesná zkušenost: Naší první vazbou je pupeční šňůra. Během celého dětství se držíme rodičů a
jiných věcí, buď abychom si udrželi svou pozici, nebo pozici jejich. Pro udržení vzájemné pozice dvou
věcí používáme věci jako niť, provaz nebo další spojovací prostředky.
Strukturní elementy: Dvě entity A a B a VAZBA mezi nimi.
Základní logika: Pokud je A svázáno s B, pak A je omezeno B a je na něm závislé. Symetrie: Pokud
je A svázáno s B, pak B je svázáno s A.
Metafory: Společenské a mezilidské vztahy jsou často chápány prostřednictvím vazeb. Například
vytváříme svazky a konexe nebo přerušujeme společenské styky. Otroctví se chápe jako spoutání a
svoboda jako absence čehokoli, co nás spoutává.
15
Schéma CENTRUM-PERIFERIE
20
25
Tělesná zkušenost: Své tělo zakoušíme jako něco, co má centra (trup a vnitřnosti) a periferie (prsty u
rukou i u nohou, vlasy a ochlupení). Stejně tak mají stromy a další rostliny centrální trup3 a periferní
větve a listy. Centra se považují za důležitější než periferie ve dvou aspektech: Poranění centrálních
částí jsou vážnější (tj. nenapravitelná a často smrtelná) než poranění periferních částí. Centrum také
definuje identitu individua jinak než periferie. Strom, který ztratí listy je stále ten samý strom. Člověk,
který si ostříhá vlasy nebo který přijde o prst, je stále tím samým člověkem. Periferie se tedy bere za
závislou na centru, ale ne naopak: špatný krevní oběh může ovlivnit zdraví vlasů, ale ztráta vlasů nijak
neovlivní krevní oběh.
Strukturní elementy: ENTITA, CENTRUM a PERIFERIE.
Základní logika: Periferie závisí na centru, ale ne naopak.
Vybrané metafory: Teorie mají centrální a periferní principy. To, co je důležité, se chápe jako
centrální (ústřední).
Schéma ZDROJ-CESTA-CÍL
30
Tělesná zkušenost: Pokaždé, když se někde pohybujeme, existuje nějaké místo, odkud začínáme,
místo, kde skončíme, posloupnost dotýkajících se míst, která spojují začátek a konec, a také směr.
Když budeme mluvit o specificky prostorovém konci, budeme používat sousloví „místo určení“
v kontrastu k termínu „cíl.“
Strukturní elementy: ZDROJ (bod, odkud začínáme), MÍSTO URČENÍ (bod, kde končíme), CESTA
(posloupnost dotýkajících se míst, která spojují zdroj a destinaci) a SMĚR (směrem k destinaci).
35
40
45
Základní logika: Pokud se pohybujeme směrem od zdroje k destinaci podél nějaké cesty, pak musíme
projít bodem uprostřed této cesty. Čím dále jsme pokročili po cestě, tím více času uběhlo od té doby,
kdy jsme vyrazili.
Metafory: Účely jsou chápány jako MÍSTO URČENÍ a dosažení účelu se chápe jako projití cesty od
začátku do konce. Tudíž je možné urazit hezký kus cesty k dosažení svého cíle a je možné sejít z cesty
nebo zjistit, že nám něco v cestě překáží. Složité události se obecně chápou prostřednictvím termínů
schématu ZDROJ-CESTA-CÍL. Složité události mají výchozí stav (zdroj), posloupnost mezistádií (cesta)
a koncový stav (destinaci).
Další schémata jsou například NAHOŘE-DOLE, VPŘEDU-VZADU, schéma LINEÁRNÍ POSLOUPNOSTI
atd. V současné době se celá škála existujících schémat a jejich vlastností stále ještě zkoumá.
Obrazová schémata poskytují obzvláště důležité doklady pro tvrzení, že abstraktní rozum je záležitostí
dvou věcí: (a) rozumu založeném na tělesné zkušenosti a (b) metaforických projekcí z konkrétních na
3
V angličtině slovo trunk znamená trup těla i kmen stromu (a mnoho dalších věcí od sloního chobotu až po kufr
auta). To, že v češtině tato lexikální symetrie schází, ovšem nijak Lakoffův argument nenarušuje.
strana 4 z 21
abstraktní domény. Podrobnější doklady je možné nají v Johnsonově knize (1987). Jeho argumentace
se sestává ze čtyř částí:
5
10
•
Obrazová schémata strukturují naši zkušenost předpojmově.
•
Existují odpovídající obrazově schématické pojmy.
•
Existují metafory, které promítají obrazová schémata do abstraktních domén, zatímco si
zachovávají svou základní logiku.
•
Metafory nejsou arbitrární, ale jsou samy motivované strukturami, které jsou nerozlučnou
součástí každodenní tělesné zkušenosti.
Zatím jsme krátce probrali první tři části argumentu a podrobně se jimi budeme zabývat v případové
studii 2. Podívejme se teď na čtvrtou část.
Zkušenostní základy metafory
15
20
25
30
35
40
Každá metafora má zdrojovou doménu, cílovou doménu a vazbu mezi zdrojem a cílem. Abychom
mohli ukázat, že metafora je přirozená a že je motivovaná strukturou naší zkušenosti, musíme
odpovědět na tři otázky:
1. Co určuje volbu možné dobře strukturované zdrojové domény?
2. Co určuje spárování zdrojové domény s cílovou doménou?
3. Co určuje detaily vazby mezi zdrojem a cílem?
Podívejme se na tento příklad:
VÍCE JE NAHOŘE; MÉNĚ JE DOLE
Zločinnost stoupá. Počet vydávaných knih se každým rokem zvyšuje. Tyto akcie už zase spadly.
Náš prodej se za minulý rok snížil. U nich dostanete vyšší úrok. Naše finanční rezervy by už ani nižší
být nemohly.4
Zdrojová doména je VERTIKALITA; cílová doména je KVANTITA. Musíme odpovědět na otázky:
1. Co činí z VERTIKALITY vhodnou zdrojovou doménu?
2. Proč je pro chápání KVANTITY používána VERTIKALITA, a ne nějaká jiná doména (jako
nádoba, vpředu-vzadu nebo jakákoli jiná).
3. Proč se VÍCE promítá na NAHOŘE, a ne DOLE?
Jinými slovy, proč se objevuje právě tato projekce, když je jich možných tak velké množství? Je to
jen náhodný jev, nebo pro to existuje důvod?
Odpověď na otázku 1 je jednoduchá:
1. Aby mohla nějaká doména být zdrojem metafory, musí být pochopena nezávisle na dané
metafoře. VERTIKALITA je chápána přímo, protože schéma NAHOŘE-DOLE strukturuje naši
existenci podle gravitace.
Odpovědi na otázky 2 a 3 vycházejí z existence strukturní korelace v naší každodenní zkušenosti,
která motivuje každý detail této konkrétní metaforická projekce. Kdykoli přidáme více nějaké látky,
řekněme vody do sklenice, její hladina se zvýší. Když přidáme více předmětů na hromadu, hromada se
zvýší. Odebereme-li předměty z hromady nebo vodu ze sklenice, úroveň se sníží. Korelace, kterou tu
nacházíme, je obrovská:
VÍCE koreluje s NAHOŘE
MÉNĚ koreluje s DOLE
V této korelaci leží odpověď na otázky 2 a 3:
4
V tomto případě nalézáme dokonce 100% metaforický paralelismus mezi angličtinou a češtinou. A podobnou
korelaci bychom s největší pravděpodobností nalezli kdekoli na světě. Pro srovnání uvádíme tento odstavec i
v anglickém originále: ”The crime rate keeps rising. The number book published each year keeps going up. That
stock has fallen again. Our sales dropped last year. You’ll get a higher interest rate with them. Out financial
reserves could not be any lower.”
strana 5 z 21
2.
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
VERTIKALITA slouží jako vhodná zdrojová doména pro pochopení KVANTITY, kvůli
pravidelné korelaci mezi VERTIKALITOU a KVANTITOU.
3. Detaily projekce jsou motivovány detaily strukturní korelace popsané výše. Každý detail
této metafory je motivován naším fyzickým fungováním.
Podívejme se na další příklad: na metaforu ÚČELY JAKO MÍSTA URČENÍ, kterou jsme zmínili výše.
Tři otázky, které musí být zodpovězeny, jsou tyto:
1. Co činí POHYB vhodnou zdrojovou doménou pro ÚČEL.
2. Proč se pro chápání účelu používá POHYB, a ne nějaká jiná doména jako NÁDOBA, VPŘEDUVZADU, VERTIKALITA nebo nějaká jiná?
3. Proč se KÝŽENÝ STAV promítá na DESTINACI, a ne na ZDROJ nebo nějaký jiný bod?
Zde je odpovědí opět to, že tato metafora je motivovaná strukturní korelací v každodenní zkušenosti.
Vezměme si třeba společný cíl dostat se do určitého místa. Od doby, kdy jsme začali lézt po zemi, se
běžně chceme dostat do /na určitého místa, ať už na místo samotné, nebo ještě častěji jako podřízený
cíl, který musí být dosažen, než bude možné dosáhnout nějakého hlavního cíle. V takovém případě je
naším účelem být na daném místě a tento cíl je splněn tím, že posuneme své tělo z počátečního bodu A
přes posloupnost mezistupňů do koncového bodu B, a to splní tento účel.
V tomto konkrétním případě existuje totožnost mezi doménou účelu a fyzickou doménou.
V doméně účelu je výchozí stav, kde účel není splněn, posloupnost činností nezbytných k dosažení
koncového stavu a koncový stav, kde účel splněn je. Z toho plyne korelace mezi strukturou v doméně
účelu a strukturou v doméně pohybu, která je obsažena v naší zkušenosti:
Výchozí stav = Místo A (počáteční bod)
Koncový (kýžený) stav = Místo B (koncový bod)
Posloupnost činností = Pohyb z A do B (pohyb podél cesty)
Toto párování v naší zkušenosti není metaforické, je to zvláštní případ splnění účelu, který zahrnuje
pohyb. Jedná se samozřejmě o velmi důležitý případ, protože se neustále používá každý den a je
naprosto nezbytný pro naše každodenní fungování ve fyzickém prostředí.
Pokud srovnáme strukturní korelaci v běžné zkušenosti s detaily metafory ÚČELY JSOU MÍSTA
URČENÍ, najdeme zde izomorfizmus mezi strukturní korelací a metaforickou projekcí. V metafoře
A. Stav, kde je touha nenaplněna a k jejímu naplnění nebylo nic podniknuto, je výchozím
bodem.
B. Kýžený stav je koncovým bodem.
C. Posloupnost činností, které nám umožňují dosáhnout svého cíle, je pohyb.
Na naše tři otázky obdržíme tedy následující odpovědi:
1. Schéma ZDROJ-CESTA-CÍL je jednou z nejběžnějších struktur, která se vynořuje z našeho
běžného tělesného fungování. Toto schéma má všechny kvalifikace, které by schéma mělo
mít, aby mohlo sloužit jako zdrojová doména metafory. Je (a) běžnou součástí naší
zkušenosti, (b) dobře pochopeno, protože je tak běžné, (c) dobře strukturováno, (d)
jednoduše strukturováno a (e) vynořuje se a je dobře ohraničené právě z těchto důvodů.
Charakteristiky a-d pak poskytují některá kritéria pro to, co to znamená, že se struktura
„vynoří“ přirozeně jako důsledek naší zkušenosti.
2. Existuje zkušenostní korelace mezi zdrojovou doménou (pohyb podél cesty k fyzickému
místu) a cílovou doménou (naplnění účelu). Tato korelace činí projekci ze zdrojové domény
do cílové přirozenou.
3. Korelace mezi doménami ve zkušenostním párování (například kýžený stav s koncovou
lokalitou) určují detaily metaforické projekce (například, kýžený stav se promítá na
koncovou lokalitu).
V naší skutečnosti je mnoho strukturních korelací. Ne všechny z nich motivují metafory, ale mnoho
z nich to činí. Kde taková motivace existuje, metafora se zdá přirozenou. Je to proto, že párování
zdrojové a cílové domény je motivováno zkušeností stejně tak, jako jsou jí motivovány detaily dané
projekce.
Jde o to, že schémata, která strukturují naši tělesnou zkušenost předpojmově, mají základní logiku.
Předpojmové strukturní korelace ve zkušenosti motivují metafory, které promítají tuto logiku na
abstraktní domény. Proto to, co se nazývá abstraktním rozumem, má tělesný základ v našem
strana 6 z 21
každodenním fyzickém fungování. Právě toto nám umožňuje založit teorii významu a racionality na
aspektech tělesného fungování.
Problém primitivních pojmů
5
10
15
20
25
30
Obhajovali jsme stanovisko, že náš pojmový systém má dvojí základy; tj. jak bázové, tak obrazově
schématické pojmy jsou přímo významuplné. To nám dává systém, který je založen na dvou bodech.
Zároveň se ocitáme v situaci, která se zdá divná z hlediska systémů objektivistické sémantiky.
Konkrétně to, že z formálního hlediska má tento systém základy, ale žádné primitivní skladební prvky.
V objektivistickém systému platí z definice tyto principy pojmové struktury:
A. Každý pojem je buď primitivní, nebo se skládá z primitivních pojmů za pomoci plně
produktivních principů sémantické kompozice.
B. Veškerá vnitřní struktura je výsledkem aplikace plně produktivních principů sémantické
kompozice.
C. Jen a pouze pojmy bez vnitřní struktury jsou přímo významuplné.
Ale v lidském pojmovém systému (v protikladu k uměle vytvořeným sémantickým systémům) žádný
z těchto principů neplatí.
•
Bázové a obrazově schématické pojmy jsou jediné přímo významuplné pojmy, ale oba mají
vnitřní strukturu. To porušuje princip C.
•
Vnitřní struktura jak bázových, tak obrazově schématických pojmů není výsledkem plně
produktivních principů kompozice. Toto porušuje principy A a B.
V objektivistických sémantických systémech se primitivní pojmy charakterizují spojením
následujících kritérií. Když říkáme, že pojmový systém má primitivní pojmy, máme tím obvykle na
mysli to, že platí jedna z následujících podmínek:
1. Existují plně produktivní principy sémantické kompozice, které vytvářejí složitější pojmy
z méně složitých. Pojmy, které nejsou sestaveny plně produktivními principy sémantické
kompozice, jsou primitivní pojmy.
2. Každý pojem buď má vnitřní strukturu, nebo nemá. Pojmy s vnitřní strukturou jsou složité.
Pojmy bez vnitřní struktury jsou primitivní pojmy.
3. Některé pojmy získávají význam přímo. Toto jsou primitivní pojmy. Ostatní (tedy složité)
pojmy získávají význam nepřímo prostřednictvím principů kompozice, které je vztahují
k primitivním pojmům.
Podle kritéria 3 jsou přímo významuplné pojmy primitivními pojmy. To znamená, že bázové a
obrazově schématické pojmy by musely být primitivní pojmy. Kritérium 1 by splňovaly, protože ani
jeden není sestaven plně produktivními principy sémantické kompozice. Ale protože oba mají vnitřní
strukturu, oba porušují kritérium 2. Tudíž ona tři kritéria zde nekonvergují.
35
40
45
Jak bázové, tak obrazově schématické pojmy splňují dvě ze tří kritérií pro pojmové primitivy. Možná
bychom měli redefinovat pojem „primitivní“ tak, aby se vyloučilo kritérium 2. To by ale narušilo
pojetí primitivního pojmu, protože by mu to umožnilo mít vnitřní strukturu.
Ocitli bychom se také v bizarní situaci, kde by jeden primitivní pojem obsahoval další primitivní
pojmy. Vezměme si třeba pojem MUŽ. Je s ním spojen bohatý mentální obraz, který charakterizuje
celkový tvar. Ale tento mentální obraz také obsahuje schématickou strukturu. Obraz muže je
strukturován podle organizace NAHOŘE-DOLE, je strukturován jako nádoba, která má UVNITŘ a
VENKU, dále je také strukturován jako CELEK s ČÁSTMI atd. Bohaté obrazy jsou obecně strukturovány
obrazovými schématy, ale nejsou jimi strukturovány exkluzivně. Mentální obraz je víc než jen souhrn
schémat. Vzhledem k tomu, že mentální obraz je součástí toho, co činí z MUŽE bázový pojem, musí
bázový pojem obsahovat obrazová schémata. Pokud jsou jak bázové pojmy, tak obrazová schémata
primitivními pojmy, pak se nacházíme v situaci, kdy jeden primitivní pojem obsahuje další primitivní
pojmy.
Navíc se není možné z tohoto problému vyvléknout pouze tak, že řekneme, že obrazová schémata
jsou primitivními pojmy. Bázové pojmy by pak nebyly ani primitivní pojmy, ani pojmy sestavené
strana 7 z 21
5
10
z primitivních pojmů, což je další bizarní výsledek. Jediným rozumným řešením je vzdát se tradičního
pojetí primitivního pojmu.
Ale to od nás nevyžaduje vzdát se sémantické kompozicionality úplně. V rámci teorie, která
obsahuje bázové pojmy a obrazová schémata, je stále možné mít pravidla sémantické kompozice,
která vytváří složitější pojmy z méně složitých. (Například viz Langacker 1986.) Toto je docela
zajímavá propozice. Sémantická kompozicionalita nepožaduje nic jiného než výchozí bod, tj. něco, na
co by se kompoziční principy mohly aplikovat. Tento výchozí bod musí být něco, co je chápáno
přímo, a zde postačí bázové a obrazově schématické pojmy. Primitivní pojmy tak, jak byly popsány
výše, nejsou pro kompozicionalitu nezbytné.
Schopnost konceptualizace
Co dává lidem sílu abstraktního uvažování? Naše odpověď zní, že lidé mají to, co budeme nazývat
schopností konceptualizace. Tato schopnost se sestává ze:
•
Schopnosti vytvářet symbolické struktury, které korelují s předpojmovými strukturami v naší
každodenní zkušenosti. Takové symbolické struktury jsou bázové a obrazově schématické
pojmy.
•
Schopnosti metaforické projekce ze struktur ve fyzické doméně na struktury v doménách
abstraktních. Tato projekce je omezená dalšími strukturními korelacemi mezi fyzickými a
abstraktními doménami. To vysvětluje naši schopnost uvažovat o abstraktních doménách jako
jsou kvantita a účel.
•
Schopnosti vytvářet složité pojmy a obecné kategorie za použití obrazových schémat jako
strukturujících prvků. To nám umožňuje sestavovat složité struktury událostí a taxonomie
s nadřazenými a podřazenými kategoriemi.
15
20
25
O této poslední schopnosti, tj. obecné schopnosti vytvářet idealizované kognitivní modely, jsme se
zatím zmínili pouze letmo. A právě na povahu takovýchto IKM a schopnost je vytvářet se nyní
podíváme zblízka.
Kognitivní modely
Mentální prostory
30
35
Po Fauconnierově vzoru předpokládáme, že teorie kognitivních modelů zahrnuje (a) mentální prostory
a (b) kognitivní modely, které tyto prostory strukturují. Mentální prostor je médiem pro
konceptualizaci a myšlení. Tudíž jakýkoli pevný nebo pokračující status quo tak, jak jej
konceptualizujeme, je reprezentován mentálním prostorem. Možné příklady jsou:
•
naše bezprostřední skutečnost tak, jak je chápána
•
fiktivní situace, jako situace na obrazech, ve filmu apod.
•
minulé nebo budoucí situace tak, jak jsou chápány
•
hypotetické situace
•
abstraktní domény, např. pojmové domény (např. oblasti zkoumání jako ekonomie, politika
nebo fyzika), matematické domény atd.
Mentální prostory mají následující základní vlastnosti:
40
45
•
Prostory mohou obsahovat mentální entity.
•
Prostory mohou být strukturovány kognitivními modely.
•
Prostory se mohou vztahovat k jiným prostorům pomocí toho, co Fauconnier nazývá
„konektory“.
•
Entita v jednom prostoru může být ve vztahu k entitám v jiných prostorech pomocí konektorů.
•
Prostory jsou rozšiřitelné tím, že k nim mohou být v průběhu kognitivního procesování
přidány dodatečné entity a IKM.
strana 8 z 21
•
IKM mohou uvádět nové prostory. Například IKM vyprávění příběhů uvozuje mentální
prostor příběhu.
Fauconnier předkládá hypotézu, že následující strategie se používají při kognitivním procesování,
které obsahuje mentální prostory:
5
•
Vyhnout se kontradikci uvnitř prostoru.
•
Maximalizovat společné předpoklady přes hranice sousedících prostorů.
•
10
15
20
Elementy na popředí uvedené do prostoru se mohou v budoucích prostorech ocitnout na
pozadí.
Teorie kognitivních modelů používá právě mentální prostory místo možných světů a situací. V
tom, že mohou být považovány za reprezentace našeho chápání hypotetických a fiktivních situací, se
podobají možným světům. Konektory mezi prostory hrají roli „vztahů alternativnosti“ v sémantice
možných světů, přestože se od nich v jistých ohledech liší. Prostory jsou jako situace v situační
sémantice v tom smyslu, že jsou částečné, to jest nevyžadují, aby všechno ve světě bylo
reprezentováno.
Zásadní rozdíl je v tom, že mentální prostory jsou svou povahou pojmové. Nemají jakýkoli
ontologický status mimo myšlení, a tudíž nemají místo v objektivistické sémantice. Mentální prostor
není na rozdíl od situace nebo možného světa typ věci, jejíž instancí by mohl být reálný svět nebo
nějaký jeho aspekt. Není tudíž ani typem věci, která by mohla fungovat v rámci teorie významu
založené na vztahu mezi symboly a věcmi ve světě. Protože jejich status je čistě kognitivní, mohou
mentální prostory dobře fungovat v sémantice založené na interním nebo experienciálním realismu.
Přesto ale umožňují existenci sémantiky, která je stejně explicitní jako modelově teoretická sémantika.
(Detailnější rozbor viz Fauconnier 1985.)
Obraťme se teď k povaze kognitivních modelů, které mentálním prostorům dodávají strukturu.
Struktura kognitivních modelů
25
30
Předložili jsme argument, že bázové a obrazově schématické pojmy jsou přímo chápány
prostřednictvím fyzické zkušenosti. Teď budeme navíc tvrdit, že tyto pojmy poskytují dostatečné
základy pro teorii obecné pojmové struktury. Základní myšlenka je tato:
•
Máme-li k dispozici bázové a obrazově schématické pojmy, je možné vystavět složité
kognitivní modely.
•
Obrazová schémata poskytují struktury v těchto modelech používané.
Připomeňme si některé z typů obrazových schémat, o nichž jsme se zmiňovali: schémata jako
NÁDOBA, ZDROJ-CESTA-CÍL, VAZBA, ČÁST -CELEK, CENTRUM-PERIFERIE, NAHOŘE-DOLE, VPŘEDUVZADU. Tato schémata strukturují naši zkušenost prostoru. Teď se pokusím dokázat, že ta samá
35
schémata strukturují samotné pojmy. Dokonce tvrdím, že obrazová schémata definují to, co máme
nečastěji na mysli, když používáme pojem „struktura“, když mluvíme o abstraktních doménách. Když
chápeme něco tak, že to má abstraktní strukturu, pak tuto strukturu chápeme prostřednictvím
obrazových schémat.
Hypotéza prostorizace formy
Konkrétně zastávám názor, že
40
45
•
Kategorie (obecně) jsou chápány prostřednictvím schémat NÁDOBY.
•
Hierarchická struktura je chápána prostřednictvím schémat ČÁST -CELEK a NAHOŘE-DOLE.
•
Relační struktura je chápána prostřednictvím schémat VAZBA.
•
Radiální struktura v kategoriích je chápán prostřednictvím schémat CENTRUM-PERIFERIE.
•
Struktura pozadí a popředí je chápán prostřednictvím schémat VPŘEDU-VZADU.
•
Škály lineární kvantity jsou chápány prostřednictvím schémat NAHOŘE-DOLE a LINEÁRNÍ
POŘADÍ.
strana 9 z 21
5
Toto obecné pojetí budu nazývat hypotézou prostorizace formy.
Striktně řečeno vyžaduje hypotéza prostorizace formy metaforickou projekci z fyzického prostoru
do „pojmového prostoru“. V rámci této projekce se prostorová struktura promítá do pojmové
struktury. Konkrétněji se obrazová schémata (která strukturují prostor) promítají do korespondujících
abstraktních konfigurací (které strukturují pojmy). Hypotéza prostorizace formy tudíž tvrdí, že
pojmová struktura je chápána prostřednictvím obrazových schémat s přidanými metaforickými
projekcemi.
Samotné metaforické projekce mohou být navíc také chápány prostřednictvím obrazových
schémat:
10
15
•
Pojmové domény (konkrétně zdrojové a cílové domény) jsou chápány tak, že jsou vzájemně
odlišné v rámci schémat NÁDOBY.
•
Projekce z entit v jedné doméně na entity v doméně jiné jsou chápány prostřednictvím
schémat ZDROJ-CESTA-CÍL, ačkoli CESTA se v těchto případech nespecifikuje.
Obrazová schémata proto hrají dvě role: Jsou to pojmy, které mají vlastní přímo-chápané struktury, a
jsou používány metaforicky pro strukturaci dalších složitých pojmů.
Struktura IKM
Každý kognitivní model (neboli IKM) je struktura skládající se ze symbolů. Existují dva typy
složitých symbolických struktur: struktury ze stavebních bloků a gestaltové struktury.
•
Složitá symbolická struktura má strukturu ze stavebních bloků, pokud všechny její strukturní
elementy existují nezávisle a pokud je význam celku funkcí významů částí.
•
Jinak má tato struktura gestaltovou strukturu, to jest (a) takovou, jejíž elementy všechny
neexistují nezávisle na celku nebo (b) takovou, jejíž celkový význam není možné předpovědět
z významů jejích částí a toho, jak jsou tyto části sestaveny.
20
25
30
35
40
Přímo významuplné symboly mají všechny gestaltovou strukturu. Například schéma NÁDOBY má
VNITŘEK, VNĚJŠEK a HRANICI, kteréžto části neexistují nezávisle na tomto schématu. Například pojem
VNITŘEK nedává smysl nezávisle na gestaltu NÁDOBA. Stejně tak jsou všechna další obrazová
schémata gestalty typu popsaného výše. Bázové pojmy také mají gestaltovou strukturu, která je
definovaná zčásti obrazy a zčásti motorikou.
Měli bychom také poznamenat, že termín „symbol“ se zde nepoužívá stejně jako ve většině
ostatních symbolických systémech. Ve většině symbolických systémů jsou symboly buď entitami (bez
jakékoli výrazné vnitřní struktury), nebo složeninami se strukturou stavebních bloků. Náš symbolický
systém se liší v tom, že obsahuje také gestaltové struktury.
IKM jsou typicky poměrně složité struktury definované právě takovými obrazovými schématy, o
nichž jsme právě hovořili. Některé symboly v IKM mohou mít přímý význam. To jsou bázové a
obrazově schématické pojmy. Jiné symboly jsou chápány nepřímo prostřednictvím svého vztahu
k přímo chápaným pojmům. Takové vztahy jsou definovány obrazovými schématy, která strukturují
tyto IKM.
Doposud jsme roztřídili IKM do pěti základních typů: (a) obrazově schématické, (b) propoziční, (c)
metaforické, (d) metonymické a (e) symbolické. Zatím jsme popsali obrazová schémata. Podívejme se
nyní na propoziční IKM. Popíšu několik běžných typů: (a) propozice, (b) scénář (někdy také nazývaný
„script“5), (c) svazek rysů, (d) taxonomie a (e) radiální kategorie. Tyto příklady si kladou za cíl být
pouze ilustrativními, a nemají být vyčerpávajícím nebo autoritativním pojednáním o problému. Budu
se tedy snažit myšlenku kognitivního modelu ilustrovat, a ne předkládat nějaká závažná tvrzení o
detailech našich kognitivních modelů.
5
Angličtina má dva termíny, které lze nejlépe přeložit do češtiny jako scénář: ‚script‘ a ‚scenario‘. Lakoff
používá slova ‚scenario‘, zatímco např. Shank a Abelson, zmiňovaní v kapitole 4, používají slova ‚script‘.
strana 10 z 21
Propoziční IKM
5
10
Propozičním IKM mám na mysli takový model, který nepoužívá imaginativní prostředky, tj.
metaforu, metonymii nebo mentální obrazy. Každý IKM má ontologii a strukturu. Ontologie je sada
prvků používaných v IKM. Struktura se skládá z vlastností prvků a vztahů, které se mezi nimi vytváří.
Prvky v ontologii mohou být buď bázovými pojmy, jako jsou entity, činnosti, stavy, vlastnosti atd.,
nebo mohou být pojmy charakterizované kognitivními modely jiných typů.
Propoziční modely mají objektivistickou příchuť, protože obsahují entity s vlastnostmi a
vzájemnými vztahy. Musíme si ale pamatovat, že se jedná o kognitivní modely, a ne výseky
skutečnosti. „Entity“ jsou mentální entity, ne skutečné věci. Myslím si, že běžná tendence nahlížet na
svět objektivisticky pramení ze skutečnosti, že mnoho našich kognitivních modelů je v tomto
omezeném ohledu objektivistických. Zdá se mi, že když chápeme naši zkušenost tím, že na ni
promítneme propoziční modely, uvalujeme na svět objektivistickou strukturu.
Jednoduchá propozice
15
20
Jednoduchá propozice je sama příkladem toho, co nazýváme „propozičními IKM“. Jednoduchá
propozice se sestává z ontologie elementů (jimiž jsou „argumenty“) a základního predikátu, který platí
pro tyto argumenty. Celková struktura propozice se tudíž charakterizuje schématem část-celek, kde
platí, že propozice = celek, predikát = jedna část a argumenty = zbývající části. Mezi argumenty dále
platí jisté další sémantické vztahy: může zde být konatel, patiens (trpitel), zakoušitel (experiencer),
nástroj, místo atd. Sémantické vztahy jsou strukturně reprezentovány vazebnými schématy a tyto typy
schémat jsou reprezentovány přiřazením vazeb kategoriím vztahů (např. kategorie konatele).
Složité propozice mohou být utvářeny z jednoduchých propozic pomocí takových známých
prostředků, jako je modifikace, kvantifikace, komplementace, konjunkce, negace atd.
Scénář
25
30
35
Scénář se ve své podstatě sestává z následující ontologie: výchozí stav, posloupnost událostí a
koncový stav. Jinými slovy je scénář strukturován schématem ZDROJ-CESTA-CÍL v doméně času, kde
platí, že
• výchozí stav = zdroj
• koncový stav = místo určení
• události = místa na cestě,
a cesta se rozprostírá v čase. Scénář je CELEK a každý z těchto elementů je ČÁST .
Ontologie scénáře se také typicky sestává z lidí, věcí, vlastností, vztahů a propozic. Navíc se zde
typicky vyskytují vztahy určitého typu, které platí mezi elementy ontologie: kauzální vztahy, vztahy
totožnosti atd. Ty jsou strukturně reprezentovány vazebními schématy, z nichž je každé
kategorizováno podle toho, jaký typ vztahu reprezentuje. Scénáře mají účelovou strukturu, která
specifikuje záměry lidí ve scénáři. Tyto struktury jsou metaforicky reprezentovány prostřednictvím
schémat ZDROJ-CESTA-CÍL popsaných výše.
Vztah mezi pojmy a kategoriemi
40
45
50
Obecně jsou pojmy prvky kognitivních modelů. Mnoho pojmů je například charakterizováno
prostřednictvím IKM scénáře. Pojem ČÍŠNÍK je charakterizován vzhledem ke scénáři restaurace. Pojem
NÁKUPČÍ je charakterizován vzhledem ke scénáři komerční směny. Pojem DRUHÝ BASEMAN je
charakterizován vzhledem ke scénáři hry baseball.
Pro každý pojem může existovat odpovídající kategorie: ty entity v dané doméně diskurzu, kterým
daný pojem (tak, jak je charakterizován kognitivním modelem) odpovídá. Pokud je pojem
charakterizován v rámci modelu čistě nutnými a postačujícími podmínkami, bude kategorie
definována klasicky. Tato kategorie může být zdrojem jednoduchých prototypových jevů, pokud je
možné, aby entity v doméně diskurzu splňovaly některé předpoklady obsažené v daném modelu.
Taková kategorie může být zdrojem metonymických prototypových jevů, pokud IKM obsahuje
metonymickou projekci z části kategorie na celek kategorie. A pokud tento pojem není definován
nutnými a postačujícími podmínkami, ale stupňovanou škálou, pak bude výsledkem odstupňovaná
kategorie.
strana 11 z 21
Struktury založené na svazcích rysů
Svazek rysů je soubor vlastností. Elementy v jeho ontologii jsou vlastnosti. Strukturně je svazek
charakterizován schématem NÁDOBA, kde se vlastnosti nacházejí uvnitř NÁDOBY. Pomocí svazků rysů
je možné reprezentovat klasické kategorie.
5
10
15
20
Klasické taxonomické struktury
Klasické kategorie ani klasické taxonomie nejsou jednou z vlastností přirozeného světa ani součástí
nějaké transcendentní racionality, která přesahuje myslící bytosti. Jsou to vynálezy lidského myšlení.
Každá klasická taxonomie je idealizovaným kognitivním modelem – hierarchickou strukturou
klasických kategorií. Každá kategorie je strukturně reprezentovaná schématem NÁDOBA. Hierarchie je
pak strukturně reprezentována schématy ČÁST -CELEK a NAHOŘE-DOLE. Každá kategorie vyššího řádu
je celek a jí bezprostředně podřízené kategorie jsou její části. Každá kategorie na vyšší úrovni
obsahuje všechny své kategorie z nižších úrovní. Kategorie se nemohou překrývat na žádné rovině.
Klasické taxonomie mají zásadní sémantická omezení. Každá kategorie je klasická – definovaná
svazky rysů. Každý člen každé kategorie má všechny vlastnosti ze svazku rysů této kategorie. Svazky
rysů, které definují kategorie na nižších úrovních, obsahují všechny rysy svazků definujících kategorie
vyšší úrovně.
Klasická taxonomie si klade za cíl být vyčerpávající – tj. kategorizovat všechny entity v nějaké
doméně prostřednictvím jejich vlastností. Nejvyšší kategorie v taxonomii zahrnuje celou doménu.
Taxonomické IKM jsou jedním z nejdůležitějších prostředků strukturace, které máme pro
smysluplné zpracování naší zkušenosti k dispozici. Musíme si ale pamatovat, že taxonomické modely
stanovujeme my sami pro naše účely. Pokud budeme mít štěstí, budou taxonomické modely k těmto
účelům sloužit.
Struktury typu radiálních kategorií
25
Stejně jako jiné kategorie bude i jakákoli radiální kategorie strukturně reprezentována jako nádoba a
její subkategorie jako nádoby uvnitř této nádoby. Rozdíl je ale v tom, že radiální kategorie jsou navíc
strukturovány schématem CENTRUM-PERIFERIE. Jedna subkategorie je centrum a ostatní kategorie jsou
s tímto centrem spojeny různými typy vazeb. Necentrální kategorie mohou být „podcentry“, to jest
mohou také podléhat strukturám CENTRUM-PERIFERIE.
Odstupňované kategorie
30
35
Některé klasické kategorie jsou reprezentovány jako nádoby s vnitřkem (obsahujícím jejich členy),
vnějškem (obsahujícím nečleny) a hranicí. V klasických kategoriích je tato hranice ostrá a nemá
žádnou vnitřní strukturu. Ale v odstupňovaných kategoriích je hranice neostrá a má „šířku“
definovanou lineární škálou hodnot mezi 0 a 1, kde 1 znamená uvnitř a 0 venku. Prvky se nenachází
pouze uvnitř nebo venku, ale také v neostré hraniční oblasti, tj. někde na škále mezi 0 a 1. Tento bod
definuje stupeň členství daného prvku.
Je samozřejmě možné, aby dvě odstupňované kategorie spolu sousedily (např. modrá a zelená,
židle a sesle) a aby se jejich neostré hranice překrývaly tak, že jakýkoli daný prvek může být v obou
neostrých hranicích najednou, a tudíž být do určitého stupně mezi 0 a 1 členem obou kategorií
zároveň.
40
Odstupňované propozice
45
IKM charakterizující propozice mohou samozřejmě také obsahovat lineární škály. Tyto škály definují,
do jakého stupně platí daná vlastnosti pro nějaké individuum (např. do jaké míry je někdo vysoký
nebo bohatý). Tuto vlastnost je pak možné považovat za vlastnost definující odstupňovanou kategorii,
kde je stupeň členství roven stupni, do jakého má daný člen tuto vlastnost. Takto běžně odstupňované
kategorie vznikají.
Metaforické a metonymické modely
Metaforická projekce zahrnuje zdrojovou doménu a cílovou doménu. Předpokládá se, že zdrojová
doména je strukturována propozičním nebo obrazově schématickým modelem. Projekce je obvykle
částečná, tj. promítá strukturu daného IKM v zdrojové doméně do odpovídající struktury v doméně
strana 12 z 21
5
cílové. Jak jsme již poznamenali, zdrojové a cílové domény jsou strukturně reprezentovány schématy
NÁDOBA a projekce je reprezentována schématem ZDROJ-CESTA-CÍL.
Metonymická projekce se vyskytuje v rámci jediné pojmové domény, která je strukturována
nějakým IKM. Dané dva prvky nějakého IKM – A a B – mohou být ve vztahu, kde A „zastupuje“ B.
Tento vztah zastupování je strukturně reprezentován schématem ZDROJ-CESTA-CÍL. Pokud je B
kategorie a A je člen nebo subkategorie B, pak je výsledkem metonymická struktura kategorie, v níž je
A metonymickým prototypem.
Prototypy
10
Vzhledem k různým možným kategoriálním strukturám mohou prototypové jevy povstávat různými
způsoby:
•
Metonymie: Pro kategorii B, kde A je buď členem, nebo subkategorií B, a A metonymicky
„zastupuje“ B, tj. je buď společenským stereotypem, typickým příkladem, ideálem,
submodelem atp., bude A nejlepším příkladem B.
•
Radiální kategorie: Pro kategorii B s radiální strukturou a A v jejím centru bude A nejlepším
příkladem B.
•
Generativní kategorie: Je-li B kategorie generovaná pravidlem ze subkategorie nebo členu A,
pak A je nejlepším příkladem B.
•
Odstupňovaná kategorie: Pro odstupňovanou kategorii B, kde A je členem do stupně 1, bude A
nejlepším příkladem B.
•
Klasická kategorie: Představme si kognitivní model obsahující svazek rysů, který
charakterizuje klasickou kategorii B. Pokud má A všechny vlastnosti obsažené ve svazku rysů,
pak je nejlepším příkladem B. Prvek C, který má některé vlastnosti z daného svazku, bude
moci být posuzován jako méně dobrý příklad B. Striktně řečeno se C bude nalézat mimo
kategorii B, ale lidé mohou v takovýchto případech považovat B za takovou stupňovanou
kategorii, kde elementy s jistým stupněm podobnosti k členům kategorie B budou považovány
za členy kategorie B do určité míry.
15
20
25
30
Toto jsou samozřejmě „čisté“ případy. Existují také případy smíšené. Kategorie čísel mohou mít
například jak generátory tak podmodely. Pro takovéto případy není k dispozici žádná teorie toho, jaké
typy nejlepších příkladů budou mít přednost. V současnosti neexistuje žádný seriózní rozbor
takovýchto jevů.
Symbolické modely a kognitivní gramatika
35
40
45
Doposud jsme se vůbec nezabývali jazykem. Veškeré IKM, které jsme probírali, byly čistě pojmové,
tj. neobsahovaly elementy nějakého konkrétního jazyka. Toto rozlišení je důležité. Čistě pojmové
IKM mohou být charakterizovány nezávisle na slovech a morfémech konkrétního jazyka. Výsledkem
asociace pojmových elementů v IKM a jazykových prvků je to, co budeme nazývat symbolickými
IKM. Podívejme se teď na otázku, jak mohou být přirozené jazyky popsány v tomto pojmovém rámci.
Začneme lexikálními jednotkami, gramatickými kategoriemi a gramatickými konstrukcemi.
Jak ukázal Fillmore ve svých článcích o rámcové sémantice (Fillmore 1975, 1976, 1978, 1982a,
1982b a 1985), je význam lexikálních jednotek – slov a morfémů – charakterizován prostřednictvím
kognitivních modelů. Význam každé lexikální jednotky je reprezentován jako element v nějakém
IKM. Tento IKM je jako celek použit jako pozadí, na němž je dané slovo definováno.
Tradiční definice gramatické kategorie substantivum jako jméno osoby, místa nebo věci není úplně
mimo. Nejlepší příklady substantiv jsou slova označující bázové fyzické předměty. Podstatné jméno je
radiální kategorie. Její centrální subkategorie se skládá ze jmen fyzických entit – lidí, míst, věcí. Toto
jsou prototypická substantiva. Jsou zde ale také necentrální případy: jako abstraktní substantiva (např.
síla) a podivná substantiva, která se vyskytují pouze v idiomech (jako umbrage [dotčení] v take
umbrage at [cítit se něčím dotčen, doslova vzít dotčení k něčemu])6. Sloveso je také radiální kategorie,
6
Taková slova se vyskytují ve všech jazycích (a nejen pro substantiva). Příklady z běžné hovorové češtiny by
mohly být trap z „A je v trapu“ nebo cukulet z „Bude to v cukuletu.“
strana 13 z 21
5
10
15
kde jsou centrálními členy bázové fyzické činnosti (např. běžet, dát, uhodit7 etc.). Tudíž ačkoli
gramatické kategorie nemohou mít striktně klasické sémantické definice, jejich centrální subkategorie
definovány být mohou. Zbývající členy každé gramatické kategorie pak mohou být motivované
prostřednictvím jejich vztahu k centrálním členům.
Teorie prototypů nám tudíž umožňuje formulovat obecné principy, které poskytují sémantický
základ syntaktických kategorií. V klasické teorii kategorií bychom byli nuceni říci, že gramatické
kategorie vůbec žádný sémantický základ nemají. Je to proto, že klasické kategorie mají homogenní
strukturu, kde nejsou nějaké prototypy, a všechno, co nelze kompletně předpovědět, musí být
arbitrární. Protože syntaktická kategorizace není úplně předpověditelná ze sémantické kategorizace, je
klasická teorie nucena nesprávně tvrdit, že je zcela arbitrární. Jak ukázal Dixon ve své klasické knize
Where Have All The Adjectives Gone? (Kde jenom ta adjektiva jsou?, viz Dixon 1982), jazyky nemusí
mít vůbec žádná adjektiva, nebo jen velmi málo. Jazyk Igbo jich má osm, Hausa dvanáct atd. Ta ale
nejsou arbitrární. Když má jazyk jen velmi málo adjektiv, není problém předpovědět, která to asi
budou: centrální adjektivální významy jako VELKÝ-MALÝ, DOBRÝ-ŠPATNÝ, BÍLÝ-ČERNÝ, MLADÝSTARÝ, TVRDÝ-MĚKKÝ atd. Je tedy jasné, že existují obecné principy, které vztahují sémantiku
k syntaktickým kategoriím.
Teorie IKM je obzvláště užitečná pro charakterizaci gramatických konstrukcí. Začněme otázkou
jazykové struktury obecně. Jak jsem viděli výše, obrazová schémata charakterizují pojmovou
strukturu. Stejně tak ale charakterizují i syntaktickou strukturu.
20
25
30
35
40
•
Hierarchická syntaktická struktura (tj. složková struktura8) je charakterizována schématy
ČÁST -CELEK: Mateční uzel je celek a dceřiné uzly jsou části.
•
Struktury závislosti modifikátoru na hlavě jsou charakterizovány schématy CENTRUMPERIFERIE.
•
Gramatické a koreferenční vztahy jsou strukturně reprezentovány schématy typu VAZBA.
•
Syntaktická „vzdálenost“ je charakterizována schématy typu LINEÁRNÍ ŠKÁLA.
•
Stejně jako jiné kategorie jsou i syntaktické kategorie strukturně charakterizovány schématy
typu NÁDOBA.
Empirické doklady pro podobné chápání syntaktické struktury jsou předloženy v kapitole 20 u Lakoffa
a Johnsona (1980).
S takovýmto pojetím povahy syntaktické struktury můžeme gramatické konstrukce reprezentovat
jako IKM. Můžeme také charakterizovat význam gramatických konstrukcí tím, že přímo spárujeme
syntaktický aspekt konstrukce s IKM reprezentujícím její význam. Poté je možné formulovat mnoho
obecných pravidel řídících vztah mezi syntaxí a sémantikou. Jak uvidíme v případové studii 3, je
mnoho (ne-li většina) detailů syntaktických konstrukcí důsledkem jejich významu. (Viz Langacker
1986.) To umožňuje značné zjednodušení popisu gramatických konstrukcí.
Pojem radiální kategorie nám také umožňuje ukázat pravidelnosti ve struktuře gramatiky a slovní
zásoby. Většina slov a morfémů má více významů, které ale mají nějaký vzájemný vztah. Na tyto
významy je možno nahlížet jako na radiální kategorii, kde je centrální význam a struktura příbuzných
významů, které jsou centrálním významem motivovány. (Viz Brugman 1983.) Tento pohled na slovní
zásobu nám umožňuje formulovat obecné principy vztahů mezi významy slov. Velmi detailní příklad
je rozpracován v případové studii 2.
Pojem radiální kategorie nám také umožňuje formulovat jinak nezformulovatelná zobecnění řídící
vzájemné vztahy gramatických konstrukcí. (Viz Van Oosten 1984.) Toho se dosáhne použitím pojmu
7
Anglické sloveso hit (uhodit, praštit, strefit se) je součástí mnoha slovních spojení, která se do češtiny
překládají různě. Čeština by proto uhodit nepovažovala za prototypické sloveso.
8
Složková struktura není jediná možná. V české lingvistické tradici je mnohem běžněji používána závislostní
struktura. Místo „tj.“ by měl tedy Lakoff z hlediska evropského lingvisty použít spíše slova „např“. Je ale nutné
si uvědomit, že oba typy struktur konstruují jiné typy hierarchie. Kde složková hierarchie tvrdí, že spojení „malý
dům“ je nadřazená (abstraktní) kategorie „jmenná fráze“, závislostní přístup (známý v této podobě i z českého
školního větného rozboru) popíše stejný případ tak, že adjektivum malý je závislé na substantivu dům, které je
tedy jeho řídicím nebo nadřazeným prvkem. Oba přístupy ale používají k zobrazení svého popisu hierarchické
stromové struktury, na níž lze aplikovat (byť v obou případech odlišně) nějaké schéma ČÁST-CELEK.
strana 14 z 21
5
10
15
ekologické umístění, tj. místo gramatické konstrukce uvnitř gramatického systému9. Konstrukce
vytvářejí radiální kategorie, kde je centrální konstrukce a mnoho periferních konstrukcí svázaných
s centrem. Určitá zobecnění detailů gramatických konstrukcí je možné zformulovat pouze odkazem na
to, kde v takové radiální struktuře se daná konstrukce nachází. Podrobnější rozbor viz v případové
studii 3.
Jazykové výrazy zkrátka získávají význam (a) prostřednictvím přímé asociace s nějakým IKM a
(b) tím, že elementy IKM jsou buď přímo chápány prostřednictvím předpojmových struktur ve
zkušenosti, nebo prostřednictvím přímo chápaných pojmů v součinnosti se strukturními vztahy.
Jazyk je tudíž založen na kognitivním systému. Struktura jazyka používá stejné prostředky, které se
používají při strukturaci kognitivních modelů – tj. obrazová schémata, která jsou chápána
prostřednictvím tělesného fungování. Jazyk získává význam, protože je přímo svázán
s významuplným myšlením a závisí na jeho povaze. Myšlení získává význam prostřednictvím dvou
přímých vztahů k předpojmovému tělesnému fungování, které je dále omezeno, ale v žádném případě
ne zcela omezeno, povahou světa, v němž fungujeme.
V experienciálním realismu není žádná nepřeklenutelná propast mezi jazykem a myšlením na jedné
straně a světem na straně druhé. Jazyk a myšlení jsou významuplné, protože jsou motivovány naším
fungováním jako součásti skutečnosti.
Filozofické ohledy
20
Teď se nacházíme v pozici, kdy můžeme charakterizovat obecný přístup k celé řadě filozofických
problémů: význam, rozumění, pravda, vědění a objektivita. Bázové a obrazově schématické pojmy
jsou u základů tohoto přístupu. Protože nám zprostředkovávají styk s předpojmovými strukturami
v naší tělesné zkušenosti fungování o světě, mají tyto pojmy přímý význam. Naše bázové a obrazově
schématické pojmy mají význam právě proto, že, jak říká Mark Johnson, tělo je v mysli.
Význam
25
30
Význam není věc, ale zahrnuje to, co má pro nás nějaký význam. Nic nemá význam samo o sobě.
Významuplnost se odvozuje ze zkušenosti nás jako jistých bytostí fungujících v jistém prostředí.
Bázové pojmy pro nás mají význam, protože jsou charakterizovány tím, jak vnímáme celkový tvar
věcí prostřednictvím struktury typu celek-část, a tím, jak naše tělo interaguje s věcmi. Obrazová
schémata mají význam, protože také strukturují naše vnímání a tělesné pohyby, přestože to dělají
mnohem méně detailně. Přirozené metaforické pojmy mají význam, protože jsou založeny na (a)
pojmech, které mají přímý význam a na (b) korelaci v naší zkušenosti. A nadřazené a podřazené
pojmy mají význam, protože jsou založeny na bázových pojmech a rozšířené na základě takových věcí
jako funkce a účel.
Rozumění
35
Začněme s přímým rozuměním. To vyžaduje, abychom charakterizovali přímo chápané věty a přímo
chápané situace:
•
Větě rozumíme přímo, pokud mají pojmy, které s ní jsou asociované, přímý význam.
•
S aspekty konkrétní situace máme přímou zkušenost, pokud v této zkušenosti hrají kauzální
roli. Například, nemám přímou zkušenost se vším v místnosti, kde sedím. Moji židli například
drží pohromadě lepidlo. S židlí mám přímou zkušenost, ale s lepidlem ne. Židle hraje kauzální
roli v mé zkušenosti. Kauzální role lepidla zahrnuje židli, ale ne mou zkušenost s židlí.
•
Aspektu přímo zakoušené situace přímo rozumíme, pokud je předpojmově strukturován.
40
45
Máme zde tedy charakterizace přímo chápaných vět a přímo chápaných situací. Pravda vzhledem
k přímému porozumění pak může být charakterizována jako korespondence mezi porozuměním větě a
porozuměním situaci.
Podívejme se na obvyklý příklad. Začněme s přímo chápanou větou. Přímo porozumět příslovečné
větě Kočka je na rohožce je možné, protože KOČKA a ROHOŽKA jsou bázové pojmy (pravděpodobně
9
Pražské pojetí by toto nazývalo systémovou integrací a funkčním nábojem.
strana 15 z 21
5
10
asociované s mentálními obrazy) a NA se skládá ze tří kinestetických obrazových schémat: NAHOŘE,
KONTAKT a PODPORA. KOČKA, ROHOŽKA a NA jsou všechno přímo chápané pojmy.
Podívejme se teď na přímo chápanou situaci. Řekněme, že se díváme na kočku na rohožce (a tím
s ní máme přímou zkušenost). Protože jak kočka, tak rohožka jsou bázové pojmy, budeme u obou
vnímat celkový tvar stejně jako vztah mezi nimi. Naše vnímání celkového tvaru kočky a rohožky jsou
předpojmově strukturované zkušenosti kočky a rohožky. Naše vnímání vztahu mezi kočkou a
rohožkou je předpojmově strukturovaná zkušenost kinestetických vztahů NAHOŘE, KONTAKT a
PODPORA. To činí situaci takovou, že je chápána přímo.
Soulad mezi přímým porozuměním větě a přímým chápáním situace funguje takto:
•
Mentální obraz asociovaný s naším bázovým pojmem KOČKA se může shodovat s naším
vnímání celkového tvaru kočky.
•
Mentální obraz asociovaný s naším bázovým pojmem ROHOŽKA se může shodovat s naším
vnímáním rohožky.
•
Obrazová schémata, která konstituují naše porozumění vztahu NA, mohou být ve shodě
s naším vnímáním vztahu mezi kočkou a rohožkou.
15
20
25
30
35
40
Pokud přímé porozumění větě spočívá v celkovém souladu s přímým chápáním situace, pak můžeme
charakterizovat pravdu vzhledem k přímému porozumění. To samozřejmě není bezproblémové,
protože také musíme vzít v potaz porozumění pozadí situace, jak upozorňuje Searl (1979, kap. 5). Ale
ze všeho nejvíce potřebujeme přesné vysvětlení termínu „soulad s“.
Věty a situace rozhodně nejsou přímo chápány všechny. Většina našeho porozumění může být
stejně tak dobře nepřímá. Potřebujeme tedy vysvětlení nepřímého porozumění větám a situacím. S
větami nebudeme mít problémy, protože větě rozumíme přímo, pokud mají s ní asociované pojmy
nepřímý význam. Ale vysvětlit přímé chápání situací je obtížnější. Lakoff a Johnson (1980, kap. 24)
podávají jedno vysvětlení nepřímého metaforického porozumění, ale v současnosti neexistuje žádné
plně obecné vysvětlení toho, jak chápeme situace nepřímo.
Částí takového vysvětlení situačního porozumění bude kritérium relativní přesnosti a zdravého
rozumu. Takové kritérium by maximalizovalo přímost porozumění. Dávalo by přednost porozuměním,
která jsou přímější, před těmi, která nejsou tak přímá. Bylo by analogické Lewisově podmínce
přirozenosti. To jest, přestože bychom se mohli (metaforicky) pokusit pochopit třešeň prostřednictvím
pojmu KOČKA, takové porozumění by bylo velmi nepřímé, a proto ani zdaleka ne tak přesné nebo
rozumné jako použití pojmu TŘEŠEŇ.
Experiencialismus spoléhá na obecné vysvětlení porozumění, které směřuje tímto směrem. To je
nezbytné pro vysvětlení pravdy. Takové vysvětlení pravdy by tvrdilo toto: Pokud je věta pravdivá, pak
je pravdivá díky tomu, co znamená a jak je chápána. Pravda závisí na významu.
Pravda
Nějaký výrok považujeme za pravdivý v dané situaci, pokud naše chápání tohoto výroku odpovídá
našemu chápání situace dostatečně dobře pro naše účely.
Toto je základem experiencialistického pojetí pravdy. Není to absolutní pojetí pravdy, typu božího
oka. Shoduje se ale s tím, jak normálně pravdu chápeme. Bylo by samozřejmě možné argumentovat
tím, že normálně chápeme pravdu jako absolutní pravdu, a ne pravdu vztaženou k nějakému chápání.
To je samozřejmě v pořádku. Ale tuto diskrepanci není těžké vysvětlit.
Pravda je relativní vzhledem k chápání. My ale běžně považujeme chápání za absolutní. To jest,
máme lidovou teorii, která tvrdí, že
•
45
50
Existuje pouze jeden a pouze jeden správný způsob, jak chápat skutečnost.
Pokud je pravda relativní vzhledem k chápání a porozumění a pokud je toto podle naší lidové teorie
pevné, pak (podle této lidové teorie) existuje pouze jedna pravda, a to absolutní pravda. To je naše
normální lidová teorie pravdy, kterou ale jako většinu lidových teorií můžeme opustit, když jsme
k tomu donuceni. Když se lidé ocitnou v situaci, kdy vidí, že existují alespoň dva stejně dobré
způsoby (nebo i více), jak ji chápat, pak jsou si schopni uvědomit, že pravda může být vzhledem
k danému porozumění relativní.
strana 16 z 21
5
10
15
20
Můžeme tedy uzavřít: Lidový názor, že pravda je absolutní, je výsledkem dvou věcí –
charakterizace pravdy jako něčeho relativního vzhledem k porozumění společně s lidovou teorií, že
existuje pouze jeden správný způsob chápání skutečnosti. Když je možné jen jedno chápání nějaké
situace, pak se zdá, že pravda je absolutní. Když je ale jasné, že je možné více než jen jedno chápání,
stane se zřejmým to, že pravda je relativní vzhledem k porozumění. (Empirické doklady tohoto tvrzení
viz v Sweetser, v tisku.) Takové pojetí pravdy také vysvětluje, jak mohou být metafory pravdivé,
protože metafory nám umožňují chápat naši zkušenost. (Detaily viz v Lakoff a Johnson 1980, kap.
23.)
Objektivističtí filozofové prostě zrovna považují za paradigmatické případy situace, které je možné
chápat pouze jedním přijatelným způsobem. Proto se jim líbí mluvit o příkladech jako Kočka je na
rohožce. Za předpokladu, že je jasné, co je kočka a co je rohožka (jsou to ostatně bázové pojmy), a že
se díváme na normální situaci (tj. nejsme ve vesmíru nebo něčem podobně podivném), pak je věta
Kočka je na matraci buď pravdivá, nebo nepravdivá. Podívejme se ale na něco složitějšího, jako je
článek o „krádeži času“, probíraný v kapitole 13. Onen odborník, Robert Half, a redaktoři listu
Oakland Tribune považují za pravdu to, že zaměstnanci kradou čas svých zaměstnavatelů. Ale tomuto
je možné věřit pouze, pokud chápeme čas metaforicky jako nějakou entitu, kterou je možné ukrást.
Vzhledem k takovému chápání času může být věta Zaměstnanci kradou zaměstnavatelům čas
pravdivá. Otázkou zůstává, jestli by takové chápání času mělo být přijato. Způsoby chápání situací se
v dějinách mění. Metaforické chápání času jako něčeho, čím je možné „plýtvat“, je v dějinách lidstva
pouze nedávnou inovací a rozhodně to není univerzální způsob chápání času. Ale protože je toto
chápání přijímané v současné západní kultuře, není problém ohodnotit pravdivost vět jako Dnes ráno
jsem ztratil hodinu času. Tyto věty získaly status vět s kočkou a rohožkou, protože se chápání času
jako něčeho, co je možné ztratit nebo vyplýtvat, stalo konvencionalizovaným.
Vytvořené skutečnosti
25
30
35
Jednou z největších slabin objektivistické metafyziky je to, že neponechává prostor pro takové lidmi
vytvořené skutečnosti jako „ztracený čas“. Pokud se díváme na čas jako na prostředek, kterým je
možné plýtvat, podle tohoto pojetí se chovat, a dokonce ustanovit instituce, které ho berou za
samozřejmé, pak můžeme svými činnostmi vytvořit „ztracený čas“. Pokud žiju ve společnosti, která je
postavená na metafoře ČAS JE PROSTŘEDEK, a pokud tuto metaforu přijmu a v jejím kontextu se
chovám, pak může být pravda, že někdo dnes ráno vyplýtval hodinu mého času. To dává smysl v
experiencialistickém pojetí pravdy, ovšem v objektivistickém pojetí pravdy to moc smyslu nedává.
Mnoho z našich nejdůležitějších pravd nejsou fyzické pravdy, ale pravdy, které vyplývají z toho, že
lidé jednají v souladu s pojmovým systémem, o kterém není nikterak možné říci, že by zcela
odpovídal realitě mimo lidskou zkušenost. Lidská zkušenost je ostatně také skutečná, a to úplně stejně
skutečná jako skály, stromy, kočky a rohožky. Protože jednáme v souladu se svým pojmovým
systémem a protože jsou naše zkušenosti skutečné, hraje náš pojmový systém velkou roli ve vytváření
skutečnosti. Co se týče lidských činností, není metafyzika, to jest náš názor na to, co existuje a je
skutečné, nezávislá na epistemologii v širokém smyslu lidského porozumění a vědění.
Pravda jako radiální pojem
40
45
50
Jak jsme si ukázali výše, kategorie myšlení jsou často strukturovány radiálně s nějakou centrální
subkategorií a rozšířeními. Podle mého názoru je podobně strukturována také kategorie pravdy.
Protože, jak jsme viděli, není možné pravdu charakterizovat pouze jako korespondenci s fyzickou
skutečností, pravdu musíme chápat jako lidský pojem podléhající zákonitostem lidského myšlení.
Nemělo by nás tedy překvapit, že je tento pojem strukturován stejně jako další lidské pojmy.
Stručně řečeno se jedná o toto: Existují centrální a necentrální pravdy. Centrální pravdy jsou
charakterizovány prostřednictvím přímo chápaných pojmů, které odpovídají předpojmové struktuře
zkušenosti. Takové pojmy jsou (a) bázové pojmy ve fyzické doméně a (b) obecná schémata
vyplývající z naší zkušenosti (to, co jsem nazval „kinestetické obrazově schématické pojmy“). Zde je
několik příkladů takovýchto centrálních pravd:
Píšu tyto řádky. Na mém stole jsou tři pera a telefon. Sedím na zelené židli. Nalevo ode mě je
stůl. Napravo ode mě je lampa a je rozsvícená. Oknem vidím domy, stromy, záliv, nějaké hory a
most.
Na tom není nic vzrušujícího nebo kontroverzního, jsou to prosté pravdy. Všimněme si bázových
fyzických předmětů: pera, telefon, židle, stůl, lampa, okno, domy, stromy, záliv, most. Tyto věty
strana 17 z 21
5
10
15
(stejně jako mnoho příkladů uváděných ve filozofické literatuře) jsou velmi podobné jednoduchým
větám o Dickovi a Jane. Jsou ale velice odlišné od většiny vět v této knize, z nichž doufám většinu
budete považovat za pravdivé, ale z nichž jen málo jsou jednoduchými centrálními pravdami o
bázových fyzických předmětech. Centrální pravdy jsou pravdivé také díky přímosti toho, jak do sebe
zapadají předpojmová struktura zkušenosti a pojmová struktura, jejímž prostřednictvím tyto věty
chápeme. Ale většina vět, které vyslovujeme, slyšíme, čteme a píšeme, nedokáže vyjádřit centrální
pravdy. Jsou to věty, které obsahují pojmy, které jsou velmi obecné, velmi specifické, abstraktní,
metaforické, metonymické nebo vykazují nějaký jiný typ „nepřímosti“ vzhledem k přímé strukturaci
zkušenosti. To neznamená, že jsou o to méně pravdivé, ale rozhodně nejsou centrálními případy.
Pravda je do značné míry operace, kde musíme používat elementy, které mají být jejím výsledkem.
Je založená na přímých vazbách k předpojmově a distinktivně strukturované zkušenosti a k pojmům,
které jsou s takovou zkušeností v souladu. Ale většina případů pravdy zahrnuje nepřímost. To jest
používá metaforické nebo metonymické chápání, abstrakce atd. Podle mě je necentrální pravda
nejzajímavějším typem pravdy. Takové pravdy jsou ale také nejméně kompatibilní s objektivistickým
pojetím pravdy a pravdivosti.
Vědění
20
25
30
35
40
45
50
55
Co to znamená vědět něco a jak je vědění možné? Když si tuto otázku položí objektivista, jsou některé
části jeho odpovědi považovány za samozřejmé: Jestli něco víme, pak to, co víme, je pravdivé, a to
objektivně pravdivé. Vědění je možné alespoň zčásti, protože kategorie myšlení mohou odpovídat
kategoriím světa, tj. objektivně daného externího světa, který už obsahuje objektivní kategorie.
Vědeckého vědění dosáhneme, když naše vědecké teorie odpovídají objektivním faktům o světě.
Když opustíme objektivismus, musí se změnit i naše chápání toho, co to vědění je. Co se v něm
děje? Pokud je pravda, jak jsme tvrdili, radiální pojem, pak jím je i vědění. Nejlepší příklady vědění
jsou věci, které víme o bázových předmětech, činnostech a vztazích ve fyzické doméně. Mohli
bychom tonazvat vědění typu kočka na rohožce, tj. to, co víme o židlích, stolech, stromech, skálách,
našich tělech a dalších bázových předmětech v našem bezprostředním okolí. Nejlepší příklady pravd
jsou i nejlepšími příklady předmětů vědění.
Své základní vědění o našem bezprostředním fyzickém okolí získáváme z našich bázových
interakcí s prostředím, vnímáním, doteky a manipulací s předměty. Další vědění získáváme buď přímo
(jako v případech emočního a společenského vědění), nebo nepřímo (jako v případech masy vědění
získaného někým jiným, které se přenáší prostřednictvím novin, učebnic atd.). Ale věci, o nichž si
myslíme, že je známe nejlépe, jsou ty, které je možné nejblíže vztáhnout k bázové zkušenosti.
Mnoho našich technologií má za cíl rozšiřovat bázovou zkušenost. Dalekohledy, mikroskopy,
fotografie i televize všechny rozšiřují bázovou zkušenost ve vizuální doméně. Jak víme, že Saturn má
prstence? Vidíme je dalekohledem nebo alespoň můžeme shlédnout fotografie udělané pomocí
dalekohledu někoho jiného. Jak víme, že existují baktérie? Vidíme je pod mikroskopem nebo alespoň
na fotografiích. A vůbec nezáleží, jestli nevíme, jak mikroskop funguje, ani to, že se musíme naučit
s ním pracovat. (Podrobnější rozbor viz Hacking 1983, kap. 11.) Mikroskopy mění věci, které jsme
dříve neviděli, na bázové vjemy a dělají to konzistentně, což je dostatečné pro většinu badatelů.
Vědění, o kterém jsme si jisti, se může rozrůstat, protože vnímáme vědu tak, že má potenciál rozšířit
mnohonásobně, nebo dokonce nekonečně, naši bázovou percepci a manipulaci. Aby mohlo být
rozšíření bázového vnímání a manipulace přijatelné, musí splňovat jisté standardy konzistence,
spolehlivosti a (do menší míry) racionálního vysvětlení(zas je to ňáký divný). Mikroskop je
konzistentní a spolehlivý, takže to, že možná nevíme, jak funguje, není tak důležité, dokud si myslíme,
že existuje někdo, kdo to ví nebo to jednou vědět bude. Ale racionalita pomáhá tomu, aby takovéto
extenze bázového vnímání a manipulace byly přijatelné vědeckou komunitou. Je prostě lepší vědět,
proč něco funguje.
A právě technologická rozšíření bázového vnímání a manipulace nám dodávají víru, že nám věda
dodává skutečné vědění. A pokud nejsou možné fotografie, mohou je nahradit grafy a diagramy. A
fotografie, které ukazují vzorce a tvary, které jsou pro nás dobrými gestalty, jsou přesvědčivější než
fotografie, které ukazují vzorce, které neodpovídají našemu gestaltovému vnímání.
Vezměme si například NMR spektrograf (NMR – nukleární magnetická rezonance). Chemik může
vložit látku do přístroje a dostane NMR spektrogram, který je ve formě křivky (nepřetržité funkce
v dvourozměrném prostoru). Tvar této křivky pak chemici považují za vlastnost dané látky. Tato
vlastnost je stejně tak vlastností jako krystalické složení, a je dokonce zásadnější a důležitější
strana 18 z 21
5
10
15
20
25
30
35
40
45
vlastností než barva. NMR spektrogram se považuje za něco, co nám poskytuje bázové porozumění
nějakého aspektu elektrochemické struktury. Spektrogram nám toto porozumění zprostředkovává
velmi nepřímo, způsobem závislým na teoretických ohledech mnoha typů jako jsou: teorie nukleární
magnetické rezonance, Fourierova analýza, metody výpočtů Fourierových transformací, metody jejich
zobrazování atd. Výsledkem toho všeho je křivka, která dává smysl v rámci bázové percepce. Protože
je křivka srozumitelná, může být použita k porozumění něčeho o látkách. A chemici intuitivně chápou
takové křivky jako vlastnosti látek – a to do té míry, že NMR spektrogramům říkají „NMR spektra“,
jako by graf byl věcí samou. Teoretické předpoklady, na nichž je NMR spektroskopie založena, jsou
vzhledem ke každodenní praxi pracujícího chemika považovány za danosti. NMR křivky se používají
pro chápání látek a jsou považovány za primární data nutná pro formulace teorií. NMR struktura
nějaké látky je považována za něco, co se o ní ví, stejně jako barva. V rámci vědomostní struktury
vědy jsou rozšířené bázové percepce (jako křivky na NMR spektrogramech) považovány za primární
data. A to je legitimizováno jejich konzistencí a pravidelným vztahem k dalším datům v rámci
obecných fyzikálních a chemických teorií.
Experiencialistické pojetí vědění, který jsme zde předložili, závisí na našem vysvětlení pravdy,
které pak mimo jiné závisí na struktuře naší bázové zkušenosti. Vědecké „vědění“ a chápání závisí do
značné míry na technologickém rozšířením bázové percepce. Chemici považují NMR spektrum látek
za poznané a pochopené prostřednictvím křivek na NMR spektrogramech.
Toto pojetí toho, co považujeme za vědění, je do značné míry v souladu s pojetím pravdy
popsaným výše. Vědění, tak jako pravda, závisí na našem chápání a zejména na našem bázovém
chápání zkušenosti. Své bázové vnímání většinou považujeme za neotřesitelné (pokud nemáme nějaký
dobrý důvod, abychom si to nemysleli). To, co vnímáme na bázové úrovni, je považováno za skutečné
a známé, alespoň dokud se nevyskytnou velice dobré protidůkazy. To samé platí o vědeckých teoriích.
Aby byly považovány za pravdivé, musí být v souladu s našimi bázovými percepcemi a přijaty
relevantní vědeckou komunitou. Jak k tomu dojde, stanou se součástí našich vědomostí – opět jen
pokud se nevyskytnou dobré důvody, abychom si mysleli něco jiného – protože nám poskytují jediné
společensky přijatelné chápání, které máme k dispozici. V tomto ohledu je vědecké vědění stejné jako
obyčejné „vědění“.
Může být tedy naše vědění někdy jisté? Samozřejmě, že může. Vezměme si například to, co víme o
existenci buněk. Přestože technologicky rozšiřujeme své bázové schopnosti vnímání a manipulace,
naše porozumění organizmům jako bytostem složeným z buněk zůstává nenapadnuto. Toto chápání je
stabilní a zůstává stabilním díky velkému množství pozorování buněčné struktury pomocí mikroskopů
a vzrůstajícímu počtu manipulací s buněčnou strukturou, které přinesla různá technologická rozšíření
našich bázových schopností. Naše vědění o existenci buněk se zdá alespoň tak jisté, jak jen vědění
může být. Přesto je ale lidské vědění založeno na lidském chápání, a ne na nějakém neutrálním
chápání z pohledu božího oka. Nic takového jako neutrální chápání neexistuje. Ale dokud zůstane
lidské chápání stabilní, je možné, aby naše vědění bylo jisté.
Stejně jako pravda je vědění relativní vzhledem k chápání. Naše lidové pojetí vědění jako něčeho
absolutního pochází ze stejného zdroje jako lidové přesvědčení, že pravda je absolutní, které je samo
lidovou teorií, že existuje jen jediný způsob chápání dané situace. Když tato lidová teorie selže a my
máme k dispozici množství dalších způsobů jak pochopit nebo „rámovat“ situaci, pak se vědění jako
pravda stává relativním vzhledem k chápání. Stejně tak když je naše chápání stabilní a jisté, je stabilní
a jisté i vědění založené na tomto chápání.
Existuje něco jako „skutečné vědění“? Jak se to vezme. Skutečnější už nebude. Je ale dost skutečné
pro každého kromě nejzatvrzelejšího skeptika.
Zdravý rozum10
50
Objektivismus se někdy ospravedlňuje tvrzením, že vysvětluje pozorování založená na zdravém
rozumu. Předpokládejme například, že na stole vedle mě je jablko. Já vezmu toto jablko do ruky a
kousnu do něj. Zdravý rozum nám říká, že tam opravdu jablko bylo a já jsem do něj opravdu kousnul.
To samé říká experiencialismus. Jablko a stůl jsou bázové předměty. Podle našeho nejlepšího chápání
bázové zkušenosti jsou skutečné, pokud se nevyjeví, že jsem byl ošálen. Na je bázový prostorový
10
Česky by bylo možné anglický výraz „common sense“ přeložit také jako „selský rozum“. Je to ten rozum,
který myslíme, když používáme frázi „to dá rozum.“ V této kapitole budeme vždy používat spojení „zdravý
rozum.“
strana 19 z 21
5
10
15
20
vztah v našem pojmovém systému, který je gestaltem sestávajícím se ze svazku tří kinestetických
obrazových schémat – jedno pro nahoře na vertikální ose, jedno pro kontakt a jedno pro podporu.
Vzhledem k našemu nejlepšímu (a jedinému) chápání situace, je pravda, že jablko je na stole. A není
to pouze pravda, je to centrální pravda – taková pravda, pro niž není pravděpodobné, že bychom našli
lepší chápání.
Tento popis zní objektivisticky, a to z dobrého důvodu. Naše lidové teorie založené na zdravém
rozumu jsou do značné míry objektivistickými lidovými teoriemi. Naše bázové gestaltové vnímání
nám říká, že na světě existují předměty. Když se podíváme zblízka, můžeme rozlišit aspekty těchto
předmětů a tyto aspekty pak chápeme jako vlastnosti. Naše kinestetická obrazová schémata
charakterizují vztahy mezi předměty. My pak také přirozeně chápeme skupiny předmětů
prostřednictvím našich schémat pro nádoby: např. stromy jsou v lese. Tudíž naše lidová teorie
kategorií založená na zdravém rozumu spočívá v tom, že kategorie jsou nějaké nádoby. A pomocí této
teorie konstruujeme taxonomie, které nám umožňují chápat různé domény zkušenosti.
Termín „lidová teorie“ by neměl mít negativní konotace. Naše lidové teorie jsou obrazotvornými
produkty lidské mysli, bez kterých bychom se absolutně nemohli obejít. Umožňují nám fungovat
v každodenním životě a starat se o naše běžné záležitosti. V mnoha životně důležitých doménách –
bázová fyzická zkušenost, komunikace, zrak atd. – fungují v naprosté většině případů. Ale přestože
jsou naše lidové teorie nezbytné, rozhodně nejsou aplikovatelné na každou doménu zkušenosti. Jejich
použitelnost je omezená a je důležité si uvědomovat, o jaká omezení se jedná. Do značné míry jsou
omezení lidových teorií stejná jako omezení odborných teorií objektivistických.
Objektivita
25
V rámci objektivistické tradice znamená objektivita eliminaci jakýchkoli subjektivních aspektů,
abychom lépe viděli věci z objektivní perspektivy, tj. z perspektivy božího oka. Ale skutečnost, že
perspektiva božího oka není možná, neznamená, že objektivita je nemožná nebo že není důležitá.
Objektivita se skládá ze dvou věcí:
Zaprvé, zbavit se vlastní perspektivy a dívat se na situaci z tolika různých hledisek, kolik je jen možné.
Zadruhé, být schopen rozlišit, co má význam přímo – bázové a obrazově schématické pojmy – od
pojmů, které mají význam nepřímo.
Být objektivní tedy vyžaduje:
30
35
•
vědět, že máme nějakou perspektivu, a ne pouze sadu pověr, ale konkrétní pojmový systém,
jímž je to, čemu věříme, orámováno
•
vědět, jaká je naše perspektiva, včetně toho, jaký je náš pojmový systém
•
vědět, jaké jsou další relevantní perspektivy, a být schopen použít pojmové systémy, jimiž
jsou tyto perspektivy orámovány
•
být schopen ohodnotit danou situaci z jiné perspektivy za použití jiného pojmového systému
•
být schopen rozlišit pojmy, které jsou relativně stabilní a dobře definované, vzhledem k
obecné povaze lidského organizmu a našeho prostředí (např. vzhledem k bázovým a obrazově
schématických pojmům), od pojmů, které se liší podle lidských záměrů a modů nepřímého
porozumění
40
Představa, že existuje perspektiva božího oka a že k ní můžeme mít přístup (to jest, pokud jsme
pravým objektivistou), ale téměř vylučuje objektivitu, protože obsahuje závazek k tomu, že neexistují
žádné alternativní možnosti konceptualizace, které stojí za zvážení. Je zajímavé, že být objektivní
vyžaduje, aby byl člověk relativista toho správného druhu. Možnosti relativismu budeme probírat v
následující kapitole.
45
Existence přímo významuplných pojmů – bázových pojmů a obrazových schémat – nám poskytuje
jisté pevné body pro objektivní zhodnocení situace. Obrazově schématická strukturace tělesné
zkušenosti je podle naší hypotézy stejná pro všechny lidi. Principy určující bázovou strukturu jsou
také univerzálně platné, přestože se konkrétní výsledné pojmy mohou poněkud lišit. Některé věci
proto zůstanou při hodnocení situací konstantní. Hlad a bolest jsou bázové pojmy s přímým
významem. Voda, dřevo, kámen a prach jsou bázové pojmy stejně jako lidi, koně, kočky, židle, stoly a
50
strana 20 z 21
domy. Technologie nám poskytla způsob, jak rozšířit bázové vnímání tím, že rozšířila prostředky
gestaltového vnímání a manipulace s předměty.
5
10
Není proto pravda, že při objektivním hodnocení situace je všechno možné. Bázové a obrazově
schématické chápání ve fyzické doméně musí zůstat zachováno. Přímo významuplné pojmy musí být
zachovány, pokud máme kdy ohodnotit nějakou situaci objektivně. Jestli je naše schopnost
kategorizace a uvažování založena na našem tělesném fungování a na našich záměrech, pak z toho
plyne, že zachování tělesného fungování a maximální svoboda sledovat vlastní záměry patří k
základním lidským hodnotám. Relativismus, jak uvidíme, neznamená vzdát se základních pojmů nebo
základních hodnot. Naopak znamená brát v potaz další alternativní možnosti hodnocení situací za
použití pojmů, které nemají přímý význam, například pojmy, které jsou chápány prostřednictvím
metafory nebo pojmy, které jsou abstraktnější než pojmy bázové.
Ze všeho nejdůležitější ale je, že objektivita vyžaduje důkladné porozumění lidské kategorizaci,
protože vždycky situace hodnotíme prostřednictvím lidských kategorií. A lidská kategorizace je, jak
jsme viděli, částečně založena na povaze lidského těla.
15
20
25
30
35
40
Shrnutí
Díky pojmu vtělesnění probíranému výše je teorie kognitivních modelů mnohem více než pouhá
mentalistická teorie. Význam nezahrnuje pouze mentální struktury, ale také strukturaci zkušenosti s
tím, jak svět je, a s tím, jak jsme my. Tvrdíme, že existují alespoň dva typy předpojmových struktur:
bázová struktura a obrazově schématická struktura. To, co je známé o bázové kategorizaci, naznačuje,
že existuje bázová předpojmová struktura, která má původ v naší schopnosti gestaltového vnímání,
mentální obrazotvornosti a motoriky. Bližší pohled na jisté hrubé vzorce v naší zkušenosti – jako je
naše vertikální orientace, povaha našeho těla jako nádoby a jako celku s částmi, naše schopnost cítit
teplo a chlad, naše zkušenost s prázdností žaludku (hladem) v opozici k plnosti (nasycení) atd. –
naznačuje, že je naše zkušenost strukturována kinesteticky alespoň velice hrubě v celé řadě domén
zkušenosti.
Kognitivní modely odvozují svou fundamentální významuplnost přímo ze své schopnosti vytvářet
vazby s předpojmovou strukturou. Taková přímá spojení stojí u základů pravdy a vědění. Protože jsou
tyto vazby pro každého člověka „interní“, neřešitelné problémy objevené Putnamem pro
objektivistické teorie se v experiencialismu neobjevují.
V doménách, kde naše zkušenost nemá žádnou zřetelně rozpoznatelnou předpojmovou strukturu,
získáváme takovou strukturu prostřednictvím metafor. Metafory nám poskytují prostředky pro chápání
domén zkušenosti, které nemají vlastní předpojmovou strukturu. Takové je velké množstvím našich
domén zkušenosti. Chápání zkušenosti prostřednictvím metafory je jedním z největších imaginativních
triumfů lidstva. Velká část racionálního myšlení zahrnuje použití metaforických modelů. Jakékoli
adekvátní pojetí racionality musí vysvětlit použití obrazotvornosti a mnoho obraznosti se sestává z
metaforického uvažování. Takové vysvětlení se nachází mimo sféru působnosti objektivistických
teorií. (Viz Lakoff a Johnson 1980, kap. 27.)
Myšlenka schopnosti konceptualizace je ústřední pro experiencialistický projekt. Taková schopnost
by vysvětlila (a) jak získáváme pojmy, (b) jak jsou pojmy svázány s předpojmovou strukturou, (c)
proč mají pojmy takové specifické vlastnosti a (d) jak můžeme chápat naše současné pojmy a jak
můžeme pochopit i úplně odlišné pojmové systémy.
strana 21 z 21

Kapitola 17. Kognitivní sémantika

Transkript

Podobné dokumenty

3. - rock for people

Kapitola 6. Radiální kategorie

8. Pidžiny

STUDIJNÍ OPORA Název předmětu: Moderní dějiny západní Evropy

DIPLOMOV´A PR´ACE Bc. David P´ıša Palubn´ı zpracován´ı meren´ı

POSTER_VAV_2015 III.indd

VNÍMÁNÍ OPERNÍHO DÍLA DĚTMI ŠKOLNÍHO VĚKU

Efekt GFCF diety

Rebecca Brown prokleti ktera nebyla zlomena

4A Kant

LAISSEZ

Mikulášské jízdy