Primitivní funkce, neurčitý integrál, základní integrály
Transkript
Primitivní funkce, neurčitý integrál, základní integrály 1 Primitivní funkce, neurčitý integrál, základní integrály 1. Definice Říkáme, že F (x) je v intervalu (a, b) primitivní funkcí k funkce f (x), jestliže pro všechna x ∈ (a, b) platí F 0 (x) = f (x). 2. Věta Ke každé funkci f (x) spojité na (a, b) existuje v (a, b) primitivní funkce. Je jich dokonce nekonečně mnoho. Je-li F (x) jedna z nich, pak všechny ostatní mají tvar F (x) + C, kde C je integrační konstanta, která je libovolná. 3. Poznámka Používáme formální zápis Z f (x) dx = F (x) + C, R f (x) dx znamená množinu všech primitivních funkcí k funkce f (x) a nazývá se neurčitý integrál funkce f (x). 4. Poznámka Je zvykem pracovat se symbolem výsledku připsat integrační konstantu C. R 0 5. Platí: (F (x) + C) = f (x) ⇔ F (x) = f (x) dx. R f (x) dx jako s jednou z primitivních funkcí a ve 6. Příklad 0 (sin x + 5) = cos x; 0 (sin x R− 6) = cos x. Tedy cos x dx = sin x + C. 7. Věta Přehled základních integračních vzorců R n+1 1. xn dx = xn+1 + C, x > 0, n ∈ R, n 6= −1. R 2. x1 dx = ln |x| + C, x 6= 0. R 3. ex dx = ex + C. R x 4. ax dx = lna a + C, a > 0, a 6= 1. R 5. sin x dx = − cos x + C. R 6. cos x dx = sin x + C. R 7. sin12 x dx = −cotg x + C, x 6= kπ, k ∈ Z. R 8. cos12 x dx = tg x + C, x 6= π2 + kπ, k ∈ Z. R 1 9. 1+x 2 dx = arctg x + C1 = −arccotg x + C2 . R 1 10. √1−x dx = arcsin x + C1 = −arccos x + C2 , x ∈ (−1, 1). 2 11. 12. 13. R R R √ 1 x2 +a 1 x2 +a2 f 0 (x) f (x) √ ¢ ¡ dx = ln x + x2 + a + C, a > 0. dx = a1 arctg x a + C, a 6= 0. dx = ln |f (x)| . Mgr. Jana Hoderová, Ph.D. ÚM FSI v Brně, 27. 11. 2005 Primitivní funkce, neurčitý integrál, základní integrály 2 8. Poznámka Přestože ke každé spojité funkci existuje primitivní funkce, nelze v mnoha případech tuto primitivní funkci vyjádřit pomocí elementárních funkcí. Integrační metody 9. Věta Existují-li k funkcím f1 (x), f2 (x), f (x) primitivní funkce, pak R R R 1. (f1 (x) ± f2 (x)) dx = f1 (x) dx ± f2 (x) dx. R R 2. k · f (x) dx = k f (x) dx, kde k je konstanta. Jednou z integračních metod je přímá integrace. 10. Příklad Spočtěte integrály: R 2 1. 5x√x−3 dx. ´ R³ 2 2. 3x − 2x + √1x3 dx. 3. 4. 5. 6. 7. R R 3x cos2 x−5 cos2 x dx. cotg x dx. R √x4 +2+x−4 R R x3 1 xln x dx. dx. x(x − 2)(x − 3) dx. Další možností je řešení integrálů substituční metodou. Tu si ukážeme na následujících příkladech. 11. Příklad R 1. cos(5x + 6) dx. R 2. xln1 x dx. R 3. sin2 x cos x dx. R √ 4. x x2 + 1 dx. R √ 3 arctg x 5. 1+x2 dx. R sin x √ 6. dx. 3 1+2 cos x R √ 1 7. dx. 2 x 3−ln x 12. Poznámka Počítáme-li integrály úpravu: sin2 x = 13. Příklad R R sin2 x dx, 1 − cos 2x , 2 R cos2 x dx, tak před vlastní integrací nejprve použijeme cos2 x = 1 + cos 2x . 2 sin2 x dx. Mgr. Jana Hoderová, Ph.D. ÚM FSI v Brně, 27. 11. 2005 Primitivní funkce, neurčitý integrál, základní integrály 3 Velmi užitečná je i integrace per partes. 14. Věta Metoda per partes (po částech) Mají-li funkce u(x) a v(x) v intervalu (a, b) spojitou derivaci, pak v intervalu (a, b) platí Z Z u(x) · v 0 (x) dx = u(x) · v(x) − u0 (x) · v(x) dx. (1) 15. Důkaz: Stačí si uvědomit, jak se derivuje součin funkcí u · v: 0 (u u0 v +Ruv 0 . Nyní Robě strany rovnice zintegrujeme: R · v) = 0 (u · v)R dx = uR0 v dx + uv 0 dx. Odtud: u · v = u0 v dx + uv 0 dx, což je dokazované tvrzení. 16. Poznámka Z důkazu je jasně vidět, že integrace per partes může být zapsána v ekvivalentním tvaru Z Z u0 (x) · v(x) dx = u(x) · v(x) − u(x) · v 0 (x) dx. 17. Poznámka Typické příklady, kdy je vhodné použít integraci per partes (pn (x) je polynom stupně n). Značení ze vztahu (1): R používáme x p (x) · e dx, n R R pn (x) · sin x dx, zde volíme za funkci „kterou budeme derivovatÿ polynom pn (x) = v(x). pn (x) · cos x dx, R R pn (x) · ln x dx, p (x) · arcsin x dx, zde volíme za funkci „kterou budeme integrovatÿ polynom pn (x) = u0 (x). R n pn (x) · arctg x dx, 18. Příklad R 1. (1 + x)ex dx. R 2. xe−x dx. R 3. arctg x dx. R 4. ln x dx. R 5. cos(ln x) dx. Pokud integrujeme racionálně lomenou funkci R(x) = zlomky a ty již snadno zintegrujeme. P (x) Q(x) , pak ji nejprve převedeme na parciální 19. Příklad R 4 2 +x−2 dx. 1. x +6x x4 −2x3 R x 2. (x−1)(x+1) 2 dx. R 5 3. (2x−3) 7 dx. 4. R 11x2 +2x−33 x2 −3 dx. Mgr. Jana Hoderová, Ph.D. ÚM FSI v Brně, 27. 11. 2005 Primitivní funkce, neurčitý integrál, základní integrály 4 R Integrujeme-li goniometrické funkce, tj. R(sin x, cos x), pak nejčastěji postupujeme substitucí. O vhodné volbě substituce rozhodneme až u konkrétního příkladu. Určitá pravidla ovšem platí obecně: R(sinn x, cosm x), kde m je sudé číslo a n je liché číslo . . . substituce sin x = t; R(sinn x, cosm x), kde m je liché číslo a n je sudé číslo . . . substituce cos x = t; R(sinn x, cosm x), kde m je liché číslo a n je liché číslo . . . substituce tg x = t. Ve všech případech lze využít tzv. univerzální substituci tg x2 = t. 20. Příklad R 1. sin3 x dx; R 5 x 2. cos dx; sin4 x R sin x−cos x 3. sin x+2 cos x dx; R 2−sin x 4. 2+cos x dx. Mgr. Jana Hoderová, Ph.D. ÚM FSI v Brně, 27. 11. 2005
Podobné dokumenty
+ C
x dx = xα+1 + C (α 6= −1)
R dx
x = ln |x| + C
R x
e dx = ex + C
R x
x
a dx = lna a + C (a > 0, a 6= 1)
R
sin x dx = − cos x + C
R
cos x dx = sin x + C
R dx
= − cotg x + C
sin2 x
R dx
cos2 x = tg x ...
Cv z MMAN2-10-
h′ (x) dx = cos x dx = dz, h(b) = sin π2 = 1
Věta 1.15 (substituce x = ϕ(z)). Nechť A ≤ a < b ≤ B, nechť f (x) je spojitá na
hA, Bi, ϕ′ (z) nechť je spojitá na hα, βi a nechť pro z ∈ hα, βi leží ϕ(...
1. Vypoctete diferenciál df(x) pro funkci f(x) = arctan x,h ∈ R
4. Napište Taylorův polynom 5. stupně se středem v bodě x0 = 1 pro funkci
f (x) = x5 − 3x4 + 2x3 + 4x2 − 6x + 5.
Řešenı́: Taylorův polynom stupně n funkce f (x) se středem v bodě x0 má ...
Cv z MA1-
Věta 0.1 (Newtonův vzorec). Nechť funkce f je integrovatelná na ha, bi a má tu
(zobecněnou) primitivní funkci F . Pak platí
Z b
1. Urcete definicn´ı obory následuj´ıc´ıch funkc´ı:
Řešenı́: tan x > 0 ∧ x ∈ − π2 + kπ, π2 + kπ
; k ∈ Z.
π
Z prvnı́ podmı́nky plyne x ∈ kπ, 2 + kπ ; k ∈ Z, celkově tedy